Andor.cz - Dračí doupě online

Možná mne až trochu zarazí početnost suity princezny Jahan. Tohle se nedá s doprovodem gardedámy vůbec srovnávat… Až mne trochu překvapí, že je opravdu nechala všechny čekat venku, před domem na nádvoří, to se jim zajisté nemohlo líbit. Nicméně nijak to nekomentuji a odpustím si i zvědavé pohledy. Ve vší – západní – slušnosti se s princeznou rozloučím a vrátím se do domu.
Ovšem dlouho se nezdržím a navzdory tomu, že přes poledne opravdu nerada opouštím dům kvůli tomu odpornému horku a pražícímu slunci, tak dnes udělám výjimku. Jakkoliv se mi to služebná pokusí taktně vymluvit. Její slova akorát přisypou sůl do už tak svědivých ran. Okamžitě přimhouřím oči namísto varování a na krátkou chvíli stisknu k sobě rty. Že se „jistě už brzy vrátí“ slýchávám už několik dní! Proč by dnešek měl být jiný než předchozí dny? Proč bych měla prosedět další den a noc v marném čekání?

„V pořádku,“ odtuším odměřeně, jakmile se mi služebná omluví, nicméně přísný výraz v mé tváři přeci jen trochu poleví. „Pokud se pan Archdale náhodou vrátí, tak mu vyřiďte, ať si… Ne, nevzkazujte mu nic. Řekněte mu, že jsem odjela včera večer a nevíte kam, ani kdy se vrátím,“ pronesu tónem hlasu, který ani na chvíli nedává najevo, že bych snad žertovala. Ne. Mluví ze mě ta ublížená zlost, co se ve mne poslední dny hromadí.

Rychle se převléknu, popadnu pečlivě zabalenou zbraň a k pasu si připnu i ten proklatý nůž, který mi zůstal po Noahovi. Památka na zlatou krev, co jsem prolila. Ani nevím, proč si ho nechávám, když mi připomíná… To… Všechno. Do brašny krom nachystaného balíčku s jídlem a pitím přibalím i krabičky s náboji – ke své vlastní nelibosti zjišťuji, že budu přeci jen muset Alexe požádat o to, aby mi sehnal další – a po krátkém zaváhání přihodím i knihu, pouzdro s psacími potřebami a vázaný deník, který díky všem těm stránkám, co jsem z něj už vytrhala působí opravdu smutně.

Zamířím přes nádvoří směrem ke stájím, kde v stínu otevřené budovy odpočívá čtveřice koní patřících k tomuto domu. Neomylně zamířím ke plavé klisně, která ve svém stání čeká vždy jen na mne. Je to zvláštní. Nikdy mne nenapadlo, že budu mít svého koně. V Jeruzalému by něco takového rozhodně nehrozilo a já bych o to ani nestála. Přesto jsem za to nyní vděčná. Pohled na Alexova koně se raději vyhnu, byť za nic z toho nemůže.
Tentokrát již nepotřebuji pomoc malého chlapce ani nikoho jiného, abych během pár minut zvládla klisnu nasedlat i nauzdit. Dala bych nevím co za obyčejné sedlo a uzdu bez třásní a všech těch zbytečných věcí, co v mém světě byly už za hranicí čirého nevkusu, ale s některými věcmi se zkrátka lze jedině smířit. Připevním k sedlu i brašnu a zbraň, než vyvedu klisnu na nádvoří a vyšvihnu se do sedla. Pryč jsou časy, kdy jsem potřebovala pomoc nebo se zvládla sotva přitáhnout.

Naposledy se rozhlédnu po prázdném nádvoří a pohledem na chvíli zakotvím ve stínech, které vrhá kamenné sloupoví. Vím, co by mi na to řekl. Do detailu si dokážu představit jeho vážnou tvář, ty drobné vrásky, které by se mu stáhly kolem očí a stisknuté rty. „Del,“ zajisté by se nadechl a… A stejně na ničem z toho nezáleží, protože to by tu nejdříve musel být. A proč mi na tom vůbec má záležet? Pokud bych chtěla po svém boku dalšího muže, který by mi říkal, co smím a nesmím dělat, kam sama můžu a nemám chodit, dalšího, co by mě jako vázu postavil do rohu a občas se přišel pokochat… Mohla jsem zůstat v Jeruzalému! Lady Vernier by zajisté měla takových nabídek více než dost.

S nakvašeným odfrknutím pohodím hlavou a pobídnu klisnu s takovou razancí, že to překvapí i ji. Div na místě neposkočí, než se dlouhý ladný krk natáhne a o kamennou dlažbu zazvoní v ostrém staccatu zvuk kopyt, jak se rychle rozeběhne.
Nicméně sotva se vzdálím od vily, zvolním tempo. Už nepospíchám ani neženu koně bezhlavě ulicemi města, kterými projíždím pomalým houpavým klusem. Míjím zvířata vyhřívající se na slunci i lidi zahalené v šátcích a turbanech proudící ulicemi. Neznám snad čas, kdy by Dvaraka netepala všudypřítomným životem. Napětí v ramenou mi ovšem povolí až v okamžiku, kdy minu poslední obydlené domy a vyjedu vstříc divoké zeleni pralesa obklopujícího tuhle část města.

Až tady cítím jistý… Klid. Mám to tu ráda. Pohled na přírodu, která si vzala zpátky to, co jí patří. Stromy a keře prorůstající zbytky polorozbořených domů, ze kterých mnohdy zůstalo jen pár zdí. Jakkoliv i tohle místo tepe životem, odevšad se ozývají zvuky, šramocení drobné zvěře v podrostu, křik opic i neustálé štěbetání toho neskutečného množství ptáků v korunách stromů… Je to jiné. Žádní lidé. Žádná nutnost toho držet si tvář a neustále se hlídat.

♫♪♪♫

Nakonec bez zbytečných zdržení dorazím až na místo, které jsem prohlásila před časem za své. Otřu si pot z čela a seskočím z koně, abych mohla klisnu nejdříve odvést ještě hlouběji do džungle k malému jezírku. Stejně jako ona si i já dopřeji trochu vody – akorát z čutory. Nakonec se vrátíme zpátky a já už více neotálím. Uváži ji a sundám z ní sedlo i brašny, které odnesu kousek stranou na kamennou dlažbu prorostou trávou. Pozůstatek jedné větší stavby mi zde poskytuje zázemí, které potřebuji. Především pak pro střelbu. Mám tu i schovaných pár předmětů, co používám namísto terčů, dokud jsou použitelné nebo je neukradne zvědavé zvíře, kterými se to zde jen hemží.

Na nic nečekám, když začnu připravovat vše potřebné. Rozestavím pár improvizovaných cílů na okolní podstavce a nachystám si zbraň. Nyní si už snadno poradím s ládováním nábojů i závěrem, činím tak s mechanickou jistotou a už i celkem slušnou rychlostí. Na okamžik si představím Noahův pochvalný pohled. Určitě… Určitě by byl rád, že jsem si trvala na svém.
Pak už stačí jen pozvednout pušku k líci a zapřít pažbu o rameno. Vydechnout. Zahodit za sebe všechny ty nepříjemné myšlenky, co na mne dosud dotíraly jak otravný hmyz nedávající oddechu. Modré oči naberou barvy tekutého zlata a po kůži vyběhne jen pár nenápadných zlatých linek a svět kolem náhle utone v tom absolutním prázdném tichu ve stejnou chvíli, kdy zmáčknu spoušť…

Nepřestávám, dokud mne nezačnou nepříjemně pálit paže a únava si neřekne své. V poslední dny jsem toho příliš nenaspala, v noci mne budil každý zvuk, když už mne únava zvládla ukolébat do mělké dřímoty. Se svými výkony jsem dnes asi tak všechno jen ne spokojená, přesto… Přesto se cítím trochu lépe. Nebo aspoň dost na to, abych odložila pušku a zvládla po dvou dnech sníst celý oběd, jak nervozita svírající žaludek ustoupí hladu.

Nikam nepospíchám. Úplně pohodlné posezení to tu sice není, přesto nemám v plánu se odsud zvednout a vrátit se zpátky, dokud mne nevyžene počasí nebo blížící se soumrak. Stejně nezáleží na tom, kdy se vrátím… V prázdném domě na mne stejně nikdo nečeká. A dnešek nebude jiný navzdory tomu, co bych si ve skutečnosti přála. Jakkoliv se na Alexe hněvám… Mám o něj strach. Trnu hrůzou při představě, že se to přeci jen stalo. Že ho někdo prozradil a Jeruzalémská tajná služba si našla svoji cestičku přes celý oceán až sem.
A tak raději než přemýšlením nad věcmi, se kterými stejně nic nedokážu udělat a ta frustrující bezmoc mne dokonale ubíjí, procvičuji svoji schopnost ticha a… Píšu. Jakkoliv jen proto, abych každý popsaný list stejně vzala, vytrhla z deníku a roztrhala ho.

* * *

Delilah Blair Flanagan

Princezna Jahan vyslechne tvé připomínky a se soustředěným výrazem se pokusí svůj postoj dle nich opravit. Lepší. Je to skutečně lepší. Věnuje ti ještě krátký úsměv, než se rozloučíte a ty ji vyprovodíš ke dveřím, za kterými teď poprvé uvidíš její početnou suitu. Ozbrojený doprovod i několik sloužících. Všichni postávají před tvým domem a poněkud netrpělivě čekají. Nejspíše nejsou na podobné odložení zvyklí, ale rozkaz je rozkaz.

Pak se ale zabouchnou těžké dřevěné dveře za tvou návštěvou a ty zůstaneš opět v tichu svého domu. Sama. Dumah by tyto chvíle vyhledávala. Ty však dnes skutečně ne.

„Ano, paní?“ Otočí se na tebe služka, když ji oslovíš. „Ale paní, zrovna dnes?“ Podiví se ustaraným pohledem sklouzne k oknu. „Pan Archdale se jistě už brzy vrátí. Nebylo by lepší na něj počkat tady?“ Zkusí ještě, ale stačí jediný tvůj pohled, aby zase rychle sklopila tvář. „Promiňte. Jak si přejete. Nachystám.“ Špitne a uctivě o krok ustoupí, zatímco ty se vydáš nachystat. Ano, služebnictvo už poznalo, že není radno se s tebou v jistých věcech přít. Ta chladná rezervovanost a určitá striktnost Nového Jeruzaléma, se kterou si s nimi jednala, byla pro ně něco nového, ale tobě to dost  věcí usnadňovalo.

Převlékneš se. Nachystáš a po cestě do stájí si vezmeš úhledně zabalený balíček s jídlem a dvojici čutor s vodou. Kůň to uveze. Stejně jako další věci, které si sebou bereš. Ve stájích je jen čtveřice koní. Jeden Alexanderův, druhý tvůj a pak poněkud obyčejnější valaši pro potřeby služebnictva. Nikoho zde v tuhle chvíli nepotkáš, ale místo toho, aby ses dovolávala nějaké zodpovědné osoby, prostě se o to postaráš sama. Ostatně alespoň něco dnes uděláš.

Přehodíš zdobené sedlo přes záda koně a nasadíš mu ohlávku s okrasnými třásněmi. Ano, dokonce i tak prosté věci jako jsou postroje na koně jsou tu až nevkusně přezdobené. Vyhoupneš se na koňský hřbet a vyrazíš.  Cesta to není až tak daleká, ale dobrou třičtvrtě hodinu ti to zabere, pokud koně nebudeš chtít vyloženě hnát. Alexander nevídal zrovna rád, když si vyjížděla jen tak sama bez doprovodu, ale dnes tu nebyl. Stejně jako včera a vlastně celý poslední týden. Přesto jako kdyby si viděla ten nesouhlasný pohled černých očí, se kterým by stál ve stínu sloupoví…

Popoženeš koně a svůj dům necháš za sebou. Projíždíš ulicemi. Míjíš tradičně oděné lidi, toulající se psy i na slunci se vyhřívající kočky. Tohle město skutečně žije i takto na okraji, ačkoliv s centrem Dvaraky to vůbec nedá srovnávat. Až po nějaké době se dostaneš mimo oblast domů a projedeš hranicí džungle, která s městem po části jeho obvodu plynule splývá a proplétá se jím, stejně jako džunglí se proplétají staré zbytky lidských staveb.

Ano, je to až s podivem, ale dříve musela být část Dvaraky ještě dále na sever, než ji pohltila džungle. Míjíš sem tam kamenné zídky, vysoké sloupy a nebo i rozvaliny zapomenutých budov, po kterých se plazí lijány a bujná zeleň. Ta je ostatně všude kolem tebe a její zvuky ani v nejmenším nepřipomínají šumění lesa, na jaké jsi byla zvyklá. Křik exotických ptáků i vřískot opic, praskání větví a bzučení hmyzu. Snad jako kdyby zde ani lesy nemohly být tiché a klidné.

Po cestě tě ale nečeká žádné nepříjemné vyrušení. Na čele se ti perlí pár kapek potu, když konečně dojedeš na své oblíbené místo. Vše vypadá tak, jak si to pamatuješ. Snad jen džungle zase trochu povyrostla a překryla těch pár kusů zdiva, které zde využíváš jako podstavce pro možné cíle.    

Silný dojem. Mimoděk si při těch slovech vzpomenu na Ramielovu tvář poté, co se na něj Generál obořil v té nešťastné uličce, kde si na nás počkat. Ano, Alex… Rozhodně uměl zanechat silný dojem – a nejen v lidech. Vzpomínka stará sotva pár měsíců přesto působí jako by to byla celá věčnost. Jako… By se i tohle událo v jiném životě. Nicméně ze slov princezny Jahvan si už poměrně snadno zvládnu odvodit, že… Ona to ví. O Probuzených. Samozřejmě, jak jinak by také šlo vysvětlit… Všechno. Jen krátce přimhouřím oči, než opatrně kývnu mlčky hlavou. Ano, mně skutečně nemusí říkat, jak moc je Alexander jiný než ostatní. Ostatně – kvůli tomu zde není, aspoň ne první řadě. Nabídku, kterou mi dá… Bez většího zaváhání přijímám.

Udělám jí tím radost – je dobré vědět, že jsem jí svojí špatnou náladou neodradila. Přesto se jen těžko ubráním poněkud frustrovanému povzdechnutí. Ah. Ano. Můj čas. Těžko by mohla v tomhle domě narazit na bezcennější komoditu než právě tuhle, nicméně se nemíním shazovat natolik, abych jí v tomhle jakkoliv odporovala.

„Dobrá tedy, jsem si jistá, že vymyslíme způsob, jakým by se můj čas dal ocenit,“ souhlasím a zjišťuji, že se mi ta představa vlastně celkem zamlouvá. Na tomhle přeci mohu ve výsledu jen vydělat – čímkoliv, co dají tyhle lekce i mne. Opět jen kývnu hlavou, jakkoliv zmínka o panu Alexanderovi opět zadrnká na ty napjaté nitky nejistoty, co mi obepínají mysl. Pokud se za mne zaručí. Pokud se vůbec vrátí… Princezna se široce usměje a já jen stěží zvládnu udržet neutrální výraz.

Dokonce ani nerozporuji, že mne princezna rozhodně nezdržuje – možná jen spojení „zaneprázdněná žena“ společně se mnou ze mne málem vyrazí neveselý smích, který by si tenhle nevědomky vyřčený žert zajisté zasloužil. Po vzoru Deviky se postavím, dlaněmi si mimoděk pár pohyby uhladím záhyby široké volné sukně tmavé barvy.

„Jsem si jistá, že ano,“ přitakám. Chci tomu věřit. Přinejhorším… Aspoň si mohu říci, že jsem se snažila. „Poděkování je i na mé straně, Vaše Výsosti, bylo mi potěšením se s Vámi seznámit. Té nabídky si skutečně vážím,“ dodám, zatímco sleduji, jak se princezna pokouší o úklonu hodnou správné lady ze západu. Poklesne lehce v kolenou až šperky tiše zacinkají. Rozhodně to působí… Velmi zvláště. Netradičně. Vlastně ani to pukrle není vůbec špatné, jakkoliv znám společnost, kde by i za takovou prkotinu jako je špatný úhel kolenou a nesprávně propnutá záda se našli tací, co by si o tom mysleli své. Hranice mezi jeruzalémskou šlechtou a burany, co si na ni jen hrají je občas natolik tenká, že stačí i drobnost.

„Hm, trochu více se narovnejte, Výsosti, ruce ne tak od sebe a levé koleno trochu více… Už mluvím jak moje guvernantka,“ povzdechnu si a tentokrát je pro mne snazší se pousmát. Nikdy by mne nenapadlo, že i na ty dlouhé hodiny strávené těmi nejnudnějšími lekcemi na světě si jednou vzpomenu v dobrém. „Ovšem na někoho, kdo nestrávil ani minutu v péči madam Wrigtové, je to dobré, Vaše Výsosti,“ dodám. Sama se lehce ukloním namísto rozloučení, než vykročím směrem ke dveřím, abych mohla princeznu Jahvan vyprovodit ven.

A pak… Pak se opět ocitnu sama v tomhle prázdném tichém domě. Jenže tentokrát se nedokážu zastavit a ponořit zpátky do toho příšerného dusného a nehybného klidu, který zde panuje. Hlavou mi letí na tisíc myšlenek, když rychlým krokem přejdu k oknu – tak jako už snad tisíckrát předtím. Nádvoří je prázdné, dokonce i ta tlupa drzých paviánů se ztratila krást někam jinak. Po Alexanderovi ovšem nikde ani památky… Ne, namísto něj si spokojeně hoví na zídce křiklavě zelený papoušek stejného jména a loupe si zobákem ukořistěný velký ořech.

Ostře se nadechnu a pohled mi padne na obzor, kde se na modré obloze stahují šedivá mračna. Záclonami i vlasy se mi na okamžik proplete vítr a já… Odhodlaně se narovnám a navzdory tomu, co vidím na obzoru, se rázným krokem vydám z místnosti pryč. Nemůžu tady zase jen sedět a čekat. Šílím z toho. Nezvládnu další den zavřená v tomhle domě, v téhle… Situaci.

„Madhuri,“ oslovím služebnou, která se akorát chystá poklidit takřka netknuté pohoštění ze stolu. „Rozmyslela jsem si to, s obědem na mne dnes nemusíte čekat. Místo toho mi prosím nachystejte jídlo sebou, stačí něco malého ke svačině a hlavně vodu. Co nejdříve, chci vyrazit – pokud možno hned,“ vyslovím svůj požadavek a jakmile si jsem jistá, že se chápeme, vydám se převléci a nachystat.

Zdejší jezdecké oblečení je přeci jen pohodlnější než jeruzalémská móda, to musím uznat i já. Pod sukni s vysokými rozparky na bocích se dají vzít volné kalhoty stejné barvy. Jinak to ani nejde, když nemám dámské sedlo. Volné svršky mi ve dvou vrstvách halí zbytek těla, stejně tak kolem hlavy si přetáhnu šátek s jemným vzorem. Pušku i s brašnou mám naštěstí nachystané a zabalené, jediné, co mne tak už jen zdrží je vyzvednout si i požadované jídlo a vodu. Koně… Koně jsem se za ty měsíce naučila už obstarat i sama – trochu jsem i přišla na chuť samotné jízdě. Rozhodně… Rozhodně mi to dávalo aspoň nějakou svobodu.

Vidina špatného počasí mne příliš netrápí. Potřebuji zmizet z domu… Pryč. Aspoň na pár hodin. Za město, na své místo, kde budu moci přijít na jiné myšlenky… Nevím, jestli horší nebo lepší, ale… Pořád je to lepší než se užírat v křesle u knihy, do které se stejně nebudu schopná začíst a ve společnosti vlastní trudomyslnosti podpořené nejednou sklenkou vína. Takhle jsem už strávila až příliš mnoho osamělých dní.

A pak… Možná… Když opouštím dům, cítím jistý pocit zadostiučinění. Už dost bylo čekání.

Delilah Blair Flanagan

„Neřekla, bych že pana Alexandera nějak znám. Popravdě jsem jej tak posledních deset let prakticky neviděla, a i před tím jsem nebyla zrovna někdo, s kým se nějak více bavil. Můj otec jej zná určitě mnohem lépe než já. I tak je to ale člověk, který umí zanechat silný dojem nehledě na to, kolik času uplynulo.“ Nakloní hlavu drobně na stranu a zamyšleně si povzdechne. „To ale zrovna někomu jako vy jistě nemusím říkat. Jistě víte, že není jako ostatní.“ Dodá krátce, než se dostanete k tématu, kvůli kterému jsi tu dnes měla tuhle vzácnou návštěvu.

„Skvělé.“ Narovná se v židli, když souhlasíš a zajiskří jí v očích. „Jsem ráda, že jste mou nabídku rovnou přijala a nevzala si takový ten čas na rozmyšlení. V tom případě jsme domluvené. A nemusíte se bát. Budete patřičně odměněna. Zadarmo tohle nechci. Je to přeci jen také váš čas.“ Odloží s cinknutím lžičku zpátky na talířek, jenž pak položí zpátky na stůl.

„Promluvím o tom už dnes s otcem. Je možné, že si s vámi bude přát také promluvit, ale věřím, že půjde už jen o formalitu. Pokud se snad za vás zaručí pan Alexander, nebude mít už co dalšího namítat.“ Roztáhne se jí na rtech široký vítězoslavný úsměv.

„No, pokud na mne nemáte žádné otázky, nebudu vás už zdržovat. Jistě jste zaneprázdněná žena. Byla to skutečně krátká návštěva, ale věřím, že oběma stranám přinese mnoho dobrého. Určitě.“ Postaví se energicky a zlaté šperky opět tiše zacinkají. Skutečně to nevypadá, že by se tu chtěla zdržovat o moc déle. Je to možná tvou náladou, kterou vycítila nebo snad tím, že musí dát věci kolem svého otce do pohybu.

„Děkuji lady Liddel a jistě brzy na viděnou.“ Zvedne ruku k tělu ve stejném gestu, jakým se s tebou vítala, než se zarazí a trochu soustředěně se zamračí. „Tedy… po vašem je to…?“ A trochu poklesne v kolenou, jak předvede pukrle. Je to trochu jako výjev z jiného světa a popravdě by si na něm hned našla několik chyb, ale jako nezkušený pokus je to poměrně ucházející.

Pak už tě ale opustí a zanechá za sebou pouze vůni nezvyklého parfému. Pohoštění na stole zůstalo téměř netknuté, ale to není něco, o co by se snad služebnictvo nepostaralo. Stejně tak rychle jako se ale Devika objevila, tak se dům zase propadne do toho zaběhlého pomalého rytmu. Za okny se pohupují vrcholky palem a vítr rozfoukne trochu více jemné povlávající závěsy. A v dálce si můžeš všimnout, jak se na obzoru sbírají mračna.

A Alexander stále nikde...

Vera De Lacey

Vyběhneš ven do svěžího prosluněného vzduchu, který už pozbyl tu brzkou ranní štiplavost a sluneční paprsky ho už příjemně prohřály. Před domem tě už čeká tvá návštěva. Vedle mohutného jezdeckého koně stojí plavovlasá žena, jejíž plné rty se prohnou do lehkého úsměvu, jakmile tě uvidí.

„Dobré ráno, Vero.“ Pozdraví tě tím lehce zastřeným hlasem, který byl pro ni tak typický. Oblečená je do kabátu s vysokým límcem, jenž trochu připomíná ten vojenský a u pasu má zavěšený meč, stejně jako si můžeš všimnout střelných upevněných na sedle. Ani tenhle pohled pro tebe není ničím novým.

„Ah, děkuji. Ale má cesta nebyla až tak dlouhá. Alespoň tedy ne dnes. Nocovala jsem nedaleko odtud.“ Pousměje se a vezme si od tebe nabízené pečivo, které trochu zkoumavě otočí v ruce, zatímco tvá druhá otázka zůstane na pár vteřin viset nezodpovězená ve vzduchu. „Ehm, no jako vždy. Nic extrémně zajímavého. Prostě Nový Jeruzalém.“ Pokrčí rameny, ale tvář má stále sklopenou k tomu prachobyčejnému kousku pečiva. „Jistě, tak běž.“ Popožene tě, zatímco po cestě do stájí cítíš v zádech její pohled.

Mallory se vyhoupne do sedla, jakmile uvidí, že jsi také připravená vyrazit. Nehledě na výšku svého koně to zvládne jakoby nic a pak už společně pokračujete cestou ke kraji lesa, kde se z něj postupně stává jen klikatící se stezka mezi starými kmeny.

Slunce se opírá do čerstvě zelené trávy, kterou nahodile pokrývá koberec drobných kvítků. Skutečně, všechno kvete. Ptáci cvrlikají ostošest a po zašustění v křoví zahlédnete i vyplašeného zajíce stejně jako srnku pozorující vás z dálky. Je to skutečně malebná vyjížďka, která by stála za to sama o sobě, ale ve skutečnosti tu kvůli kochání se přírodou nejste. Tedy určitě ty ne. Mallory však… Všímáš si, jak se jí při projížďce lesem usadí na rtech spokojený úsměv a viditelně pookřeje.

„Musím říct, že Davenport je skutečně kouzelné místo. V zimě mi to tak nepřišlo, ale s letošním jarem… No, něco na tom venkově nejspíše bude.“ Ohlédne se na tebe přes rameno. „Jeruzalém by potřeboval trochu více takovýchto míst. Trochu více Davenportu jestli víš, jak to myslím. Jaro tam rozhodně není tak kouzelné jako zde.“ Zhluboka se nadechne, zatímco pokračujete dál.

☩

„Tak, trénovala jsi?“ Položí krátkou otázku, než seskočí z koně. Jste na místě. Jako vždy.

„Co to bude vlastně dnes? Chceš si zastřílet nebo se snad cítíš na něco náročnějšího? Jak se daří přivolat ty tvé zbraně? Stále nic?“ Prohrábne si prsty světlé krátké vlasy a protáhne si krk střídavě na jednu a pak druhou stranu.

Ano, to se stává, proletí mi hlavou nepříliš nadšeně. Ale jsou to už čtyři dny, které už dalece překročily moji míru trpělivosti, kdy jsem si ještě dokázala v duchu opakovat, že vše je v pořádku a jedná se o obyčejné zdržení. Přesto jen krátce kývnu hlavou a raději nabídnu své vzácné návštěvě pohoštění. Drobné kuličky obalené sladký sirupem bych si za normálních okolností dala také, ale momentálně nemám na jídlo ani pomyšlení. Dokonce ani na sladké. Ostatně tomu jsem zde přivykla snadněji než běžnému jídlu. Všechno zde mělo tak výrazné kořeněné chutě… Jsou chvíle, kdy bych byla ochotná se vrátit, byť jen na otočku do Jeruzaléma pro něco tak obyčejného jako jsou máslové sušenky s kozím sýrem a ořechy nebo hovězí na víně.

Maskovat své nedobré rozpoložení se mi viditelně příliš nedaří, nicméně se tím nenechám zaskočit. Zkrátka jen zavrtím hlavou a přinutím se opřít o něco pohodlněji o polštář křesla.

„To je v pořádku, Vaše Výsosti, nijak to s vámi nesouvisí,“ ujistím ji. Za jiných okolností by tahle návštěva byla zpestřením dne, dnes… Dnes mám pocit, že se na mě valí akorát jedna pohroma za druhou. Nicméně aspoň někdo zde odpovídá na moje otázky bez zbytečných vytáček, tak bych si toho měla vážit. Jakkoliv… Opět jen krátce kývnu hlavou, jakmile zmíní spojitost mez Alexanderem a sirem Archdalem. Takže tohle ví. Trochu se mi uleví, že se nemusím v její společnosti tak úzkostně hlídat, abych to náhodou nepopletla. Vlastně… Vlastně jsem tohle měla předpokládat, když je to Rajova nejstarší dcera. A navíc…

… tu hračku, kterou mi tehdy poprvé dal…

Touhle zdánlivě nevinnou otázkou mne rozhodí mnohem více než jsem schopná v tu chvíli před ní zamaskovat. Kolik lidí tady probůh ví, že je Alexander očividně mnohem starší, než vypadá? O kolik let? Měřím si ženu před sebou pohledem. Pokud je přibližně v mém věku… Na okamžik nespokojeně stisknu rty, abych zakryla vlastní popuzení. Vadí mi, jak se na mne dívá, když to říká. Připadám si… Připadám si tak hloupě. Jen silou vůle se přinutím opět uvolnit napjaté svaly a kratičce vydechnout.

„To zní, že Alexandera opravdu znáte dlouho,“ poznamenám jakoby nic. Ovšem ani zaboha se nedokážu aspoň náznakem pousmát, jak by se patřilo a slušelo, abych aspoň trochu změkčila výraz ve své tváři.

Ovšem očividně si aspoň v pár ohledech s princeznou Jahvan budeme podobné – co se týče cestování. Snad až na to, že já bych dříve za takovou větu rozhodně nedala „bohužel“. Ovšem aspoň má poznámka o jejím přízvuku dopadne na úrodnou půdu, když už nic jiného.

Snad se i nadechnu, abych opáčila, že se nejedná o lichotku – ačkoliv ano, jedná, nicméně Devika pokračuje dál. Tenhle druh přímočarosti mi opravdu nevadí, obzvláště ne v dnešní den, kdy na zbytečné tlachání nemám vůli ani náladu, jakkoliv se snažím před tou urozenou ženou krotit. Nakonec přeci jen s jistým studem od ní na okamžik odvrátím pohled a lehce sklopím hlavu, když opatrně zmíní mé dnešní rozpoložení. To je… To je ode mne zkrátka neomluvitelné. Taková jsem přeci nikdy nebyla, vždy jsem dokázala všechno pečlivě držet uvnitř sebe. Možná to byla ta chyba. Možná proto tu teď sedím a cítím, jak mi neklid klokotá v žilách a pod kůží mi vře všechno to nastřádané napětí, které chce ven. Nebo hůře. Potřebuje ven.

Jen tak tak odolám nutkání si vjet prsty do vlasů a omluvit se jí. Nebo říct něco na svoji obranu? Nevím. Nakonec zůstanu opět mlčet a nechám ji mluvit dál. A… Opět k ní vzhlédnu, tentokrát s jitým… Překvapením vepsaným do tváře. Nebudu říkat, že jsem čekala mnohé, protože nečekala, přesto je tohle… Lekce o západní společnosti? Ode mne? Na okamžik mi to přijde jako absurdní představa. Že bych zrovna já měla někoho učit… Něco takového. Rozhodně jsem nebyla takovou dámou, jak si matka představovala a už vůbec ne dobrou manželkou, jak ode mne požadovat Bartholomew. Na okamžik si dokážu živě představit jeho výraz. Jistě by na to v soukromí měl nejednu kousavou poznámku.

Přistihnu se, že na princeznu hledím – ztracena ve vlastních myšlenkách. Kdyby Raja věděl, kým ve skutečnosti jsem, před čím jsem utekla z Jeruzaléma já, nikdy by nedovolil své dceři, aby se mnou mluvila. Nebo se ke mně byť jen přiblížila. Vím, čím jsem a co mi kráčí v patách od okamžiku mého Probuzení. A ode mne by bylo jedinou správnou odpovědí to zdvořile odmítnout a neriskovat, že přinesu neštěstí a zmar i do téhle rodiny. Přesto… Ne, jak bych mohla po Alexanderovi žádat, aby mne přestal brát jen jako… Já vlastně ani nevím, co v jeho očích vlastně jsem… Každopádně, jak bych to po něm mohla žádat a jedním slovem říci, že jsem odmítla tuhle nabídku?

Vlastně ji zcela sobecky ani nechci odmítnout. Možná je to moje jediná šance, jak se dozvědět něco víc. Nejen o Alexanderovi, ale zejména o zdejším světě, ve kterém si navzdory veškerým snahám připadám jako ztracená cizinka. Přesně tak, jak jsem se zde cítit nechtěla. Jak jsem se bála, že se zde budu cítit. Výraz v mé tváři… Povolí. Trochu.

„Nejsem si jistá, zda je v mých silách Vám poskytnout lekce o západní společnosti, jaké byste si přála, nicméně… Pokud mne Váš otec schválí, mohu se o to aspoň pokusit,“ souhlasím opatrně. Tentokrát už si prsty bezděčně vjedu do vlasů, abych je shrnula z tváře a znovu se narovnám. „S tím… S tím se nemusíte trápit, Vaše Výsosti. Pokud je to způsob, jak mohu oplatit laskavost Vaší rodině, že jsme zde mohli v Dvarace zůstat, budu jen ráda,“ dodám již o něco jistěji. „Navíc… Pokud bych chtěla, odmítnu vás. S rozkazy byste u mne již příliš nepochodila. Což je tedy v přímém rozporu s jednou z lekcí o západní společnosti,“ a možná… Možná se i maličko při těch slovech pousměji, byť jen na prchavou chvíli.

Aspoň než si uvědomím, jak moc zoufale se po téhle nabídce, po tomhle prvním malém krůčku pryč ze zajetí tohohle domu i způsobu života, vrhám.

Delilah Blair Flanagan

„Jistě, to se stává.“ Prohodí jakoby nic Devika v odpovědi na tvou omluvu Alexanderovy nepřítomnosti, zatímco jí pokyneš ke stolu, na kterém už je nachystáno drobné občerstvení. Ano, na místní kuchyni sis musela zvykat, ačkoliv jsi ji mohla okusit už tedy v Jeruzalémě, když si pobývala v Alexanderově domě. Tedy až do toho osudného večera. Přesto zde se vše zdá intenzivnější. Chutě. Vůně. Snad možná i život. A to nejenom v té příjemné rovině.

„Děkuji, jistě.“ Pousměje se Devika a natáhne se pro drobné kuličky z jemného těsta, které plavou v medovém sirupu ovoněném směsí koření. Je to sladké. Opravdu hodně sladké, ale místním to viditelně chutná. Obratně si nabere jednu z kuliček lžičkou na malý talířek a pak se opět opře do opěradla židle.

„Hmm, nechtěla jsem vám pokazit náladu, lady.“ Pronese to oslovení podobně tápavě jako tvá služebná. Ačkoliv se snažíš na sobě nedat znát své dnešní rozpoložení, nejspíše v tom až tak úspěšná nebudeš. Ženin pohled po tobě zamyšleně sklouzne, než lžička zakrojí do kuličky. „To jistě věřím. O Novém Jeruzalému jsem zatím jen slyšela z vyprávění… Copak myslíte? To, že příliš necestujete?“ Podiví se a vloží si kousek dezertu do úst a až poté, co sousto spolkne zase pokračuje.

„Od svého otce. Ačkoliv příliš toho o vás nevím. Hovořila jsem s ním především o panu Alexanderovi. Tedy panu Archdalovi, jak si teď říká.“ Usměje se. „Víte znám jej už dlouho. Tedy ne tak dobře jako můj otec, ale párkrát jsme se potkali. Dokonce mám ještě tu hračku, kterou mi tehdy poprvé dal.“ Povytáhne lehce obočí a pátravě na tebe při těch slovech hledí.

„Ah, ne já necestuji. Tedy ne tak daleko jako vy nebo pan Alexander. To mi mé postavení nedovolí. Bohužel.“ Kývne hlavou a nabere si další kousek zákusku. „Dokonalý? Ale jděte. Nemusíte mi lichotit. Ano, měla jsem dobrého učitele, ale to již neplatí. Přesto díky vaší poznámce ráda vidím, že mi ty hodiny daly něco užitečného.“ Zhoupnou se jí koutky zase spokojeně o něco výš.

„Víte, a to je i ten důvod, proč jsem dnes zde. Vím, vy na západě rádi chodíte kolem věcí po špičkách a měli bychom ještě párkrát probrat počasí, než se dostaneme k něčemu opravdu zajímavému, ale nerada bych vás zdržovala ve vašem dnešním… rozpoložení.“ Dodá pomalu. „Přesto… ráda bych pokračovala ve svých lekcích o západní společnosti. Sehnat tu vhodné učitele je obtížné a tím spíš takové, které by otec schvaloval. Ale vy… Myslím, že vy byste tím sítem prošla snadno, když jste někdo, kdo je panu Alexanderovi tak blízký.“ Upřou se na tebe opět její tmavé oči.

„Nemusíte se bát, nechci to zadarmo a samozřejmě to není rozkaz. Jen… nabídka.“ Vloží si další sousto sladkého zákusku do úst, ale nespouští z tebe svou pozornost.

* * *

Stačí chvíle… Chvíle nepozornosti! Stane se to tak rychle, že stačím akorát s výkřikem vyskočit od stolu na nohy. Pozdě. Čaj je všude. Na stole. Na mé sukni. A snídaně i šála jsou nenávratně pryč společně s tlupou drzých opic, jejichž vřískot se nese nádvořím, zatímco se na nedaleké zdi přetahují o šál. S podrážděným zasyknutím přimhouřím oči a přísahám, že v tu chvíli jsem jen kousek od toho, abych se pokusila ta pitomá zvířata umlčet. A mít po ruce pušku, tak asi neváhám vůbec. Přelétnu zlostně přimhouřenýma očima tu spoušť i tlupu opic, než nakonec pohledem sklouznu k prázdnému nádvoří. Na okamžik… Nesnáším to tady. Ne. Nenávidím to tady! A… A nemám to ani komu říct!

S pocitem naprostého zmaru se prudce otočím na místě a rázným krokem vejdu domu. Mířím rovnou do svého pokoje, abych se převlékla do něčeho suchého. Z pokoje po zbytek dopoledne už ani nevyjdu, namísto toho si chystám věci na později, abych mohla hned po obědě vyrazit za město. Nehodlám tu prosedět další den marným čekáním na něco. Nechci. Zblázním se tu! A jestli mezitím Alexander přijede a já tu nebudu… Proč by mě to vůbec mělo trápit? Bylo by to jedině dobře!

Držím se ukrytá v tom dusném naštvaném tichu čtyř stěn, ze kterého mne vyruší až jedna z našich služebných patřících k tomuto domu. Nenese ovšem zprávy o Alexově návratu, ale nečekané návštěvě. Její výsost princezna Jahan. Krátce se zamračím. Jahan. Není těžké se dovtípit, že patrně půjde o jednu z Rajových dcer. Manželka asi ne, ta by se netitulovala princezna – předpokládám. Tedy… Jedna z manželek. Tenhle zdejší koncept manželství jsme nechápala už vůbec. Která žena by probůh chtěla být… Jednou z manželek? Na té představě mi přidalo něco tak strašně špatného. Nepřirozeného. Jinak ovšem tápu. Protože ten, kdo mě mohl na takovou situaci aspoň trochu připravit tu… Není. Samozřejmě.

Zpoza rtů mi uteče frustrované povzdechnutí. Nemám náladu na žádné návštěvy. Přesto vím, že tuhle přijmout musím, protože prostě… Musím. Zvláště, pokud je to Rajova dcera.

„Děkuji, samozřejmě ji přijmu. Nachystejte prosím nějaké adekvátní pohoštění do… Společenské místnosti,“ poručím po krátkém zaváhání, kdy hledám to správné slovo. Co je ve zdejších poměrech vhodné pohoštění pro někoho jako „její výsost princezna“ si nejsem po pravdě příliš jistá, takže mi nezbývá než doufat, že to bude vědět služebnictvo.

Sama se ještě rychle upravím, než vykročím do velké místnosti, jediné, ve které se dají přijímat návštěvy. Je prostorná a vzdušná, vlastně to zde mám ráda a dobře se mi tu i samotné sedává, ale… Dnes bych byla raději kdekoliv – jen ne tady. Přejdu na okamžik k jednomu z oken, ve kterém vlaje lehká záclona ze světlé průsvitné látky a jen krátce z něj vyhlédnu. Navrch k tomu všemu cítím i lehkou nervozitu. Tři měsíce jsem tu žádnou takovou návštěvu neměla a vlastně se ani nezdálo, že by Jahan nebo kdokoliv z jeho okolí měl vůbec chuť mě jakkoliv poznávat. Tak proč zrovna teď?

„Dále,“ promluvím, jakmile se ozve zaklepání. Dveře se otevřou a… Krve by se ve mne nedořezal. Jakmile se ozve to tolik povědomé zacinkání šperků následované vlnícím se hedvábím… Na okamžik strnu a srdce mi vynechá pár taktů. Naštěstí stačí jediný pohled do snědé tváře pohledné ženy, která není Alyie dokonce ani trochu podobná. Neubráním se úlevnému výdechu, který se na poslední chvíli pokusím zamaskovat.

Tentokrát si svoji „návštěvu“ prohlédnu o něco lépe. Pozorněji. Zdá se, že věkem si budeme blízké, ovšem zde veškerá podobnost končí – a rozhodně nejde jen o barvu pleti. Zatímco ona je ověšená zlatými šperky a její šaty skutečně neponechávají příliš prostoru pro fantazii, já na sobě mám nemám byť jediný zlatý kousek čehokoliv a jednoduše střižená blůza a sukně v prostém jeruzalémském stylu, jakkoliv v Jeruzalému by dokonce i na můj oděv bylo nahlíženo jinak. Trochu mne překvapí, že je tu sama. Ženy jako ona jsem potkávala ve městě vždy v početném doprovodu.

„Potěšení je na mé straně, Vaše Výsosti,“ takřka neznatelně zaváhám při volbě titulu. Nemám vůbec tušení, jak to zde chodí a cítím se z toho značně… Nesvá. Stejně tak i z pozdravu, který kontruji vlastním decentním pukrletem společně s kývnutím hlavy. „Ah, ne, máte pravdu, nebyly jsme si dosud představeny. Josephine Liddel, je mi ctí,“ sypu ze sebe ta naučená slova, zatímco na sobě cítím její zvědavý pohled. Je to zvláštní představa – musím jí připadat jako z jiného světa stejně jako ona mě.

„Ne, nerušíte,“ odpovím přesně jak se očekává. Z čeho by mě také vyrušila, že? Z postávání u okna a vyčkávání na pána domu? Včas ovládnu svůj výraz, když zmíní pana Archdela. „Máte pravdu, není zde přítomen, pravděpodobně ho musely zdržet jeho… Povinnosti. Bohužel nevím, kdy se vrátí,“ dodám hlasem trochu více napjatým, než by bylo záhodno. Někoho takového jako jste vy. Ještě chvíli mi ta slova doznívají v hlavě. Co tím myslí? Cizince z Jeruzaléma? Nebo… Někoho… Více jako… My? Co všechno ví?

Po jejím vzoru vykročím ke křeslům, abych se do jednoho z nich taktéž usadila. „Smím nabídnout…?“ naznačím s krátkým pohledem k nachystanému pití a drobnému pohoštění, jak se sluší a patří od hostitele, byť dnes… Jsem napjatá a nedokážu se toho zbavit. Společenské tlachání je asi tím posledním, na co nyní myslím – přesto se tomu nedá vyhnout.

Vzápětí drobně přimhouřím oči a tentokrát mne stojí mnohem více úsilí se ovládnout. Manžel. Partner. Co vlastně teď jsme? Na náladě mi nepřidává, že si v poslední době připadám spíše jako odložená milenka než cokoliv jiného. Představit v Jeruzalémské společnosti na večírku – nebo své rodině – Alexandera jako svého partnera… Jako bych to slyšela. „A na co čekáte, drahoušku?“ Nadechnu se – a zase vydechnu. Naštěstí její přímost mne nezaskočí tak jak by se nepochybně stalo ještě před několika měsíci. Přesto…

„Ah, to je v pořádku, nemusíte se omlouvat,“ potřesu zlehka hlavou, nicméně na její otázku už neodpovím. Není mi po chuti cizí ženě vysvětlovat, jak se věci mezi mnou a Alexanderem mají. Zvláště, když to sama nevím. Víte, je mým životním druhem z minulého života, takže teď spolu občas žijeme, protože zvyk je železná košile bez ohledu na to, kolik staletí uplynulo, prolétne mi hlavou kousavě.

„Dvaraka… Je krásné město, ačkoliv přiznávám, že si zde teprve zvykám. Je to poněkud změna oproti Novému Jeruzalému,“ vydoluji ze sebe značně diplomatickou odpověď. Předpokládám, že její učitel jazyka musel být ze západu, mluví nečekaně dobře, takřka bez přízvuku. „Od koho jste to vlastně slyšela? Smím-li být zvědavá,“ přinutím se k náznaku úsměvu. To někde vypráví Alexander? Výborně, teď už se necítím jen mrzutá, ale i ukřivděná. Bez ohledu na to, že to je pravda.

„Pravdou je, že tohle je poprvé, co jsem opustila západ,“ je tak zvláštní o tom mluvit takhle. „Nikdy dříve jsem neměla příležitost pro cestování po světě, mám tak ještě co dohánět,“ dodám. „Vy cestujete ráda? Nejde si nevšimnout, že váš přízvuk je dokonalý,“ pokračuji dál a raději stáčím téma do bezpečnější vod. „To já jsem ráda, že jsem si zapamatovala pár slov a běžných frází,“ dodám.