Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Opatrně našlapuji, když se prodírám lesním podrostem ve snaze neztratit bílého čitala z dohledu. Vlastně to není ani příliš těžké, nejen díky výrazné barvě ostře kontrastující s okolní bujarou zelení – zvíře přede mnou neutíká. Skoro jako by chtělo, abych ho následovala. Vždy se po mne jen krátce ohlédne, když se z mého směru ozve hlasitý zvuk, který poplaší i ptáky ve větví. Občas i zpomalí, než záhy pokračuje opět dál.

Lehce se zamračím, přesto odhodlaně pokračuji dál. Ještě kousek. Pár metrů… Ohlížím se. Zatím vím, kde jsem – a zejména odkud jsem přišla. Hlas rozumu sice říká, že tohle je hloupost a vůbec jsem neměla někam odcházet, přesto… Tohle přeci nemůže být náhoda, ne? A já… Srdce mi tluče. To, co cítím není strach ani znepokojení, spíše… Po těch dlouhých dnech si připadám poprvé doopravdy naživu.

Přeci jen zaváhám, když už se ocitnu příliš daleko. Pokud budu pokračovat dál, už bych také nemusela najít cestu zpátky a představa několika hodin bloudění pralesem mi není zrovna příjemná. Ohlédnu se přes rameno a posléze pohledem zalétnu zpátky ke svému průvodci. Ten jako by vycítil moji rozpolcenost a rozhodnutí se vrátit zpátky ke koni a své knížce, vyskočí na kámen a natočí ke mně hlavu. Dívá se na mě. Je to tak… Zvláštní. Neumím to popsat. Přesto na okamžik… Ne, tohle opravdu nebude náhoda. Není to obyčejné zvíře. Ten pocit zmizí stejně rychle jako se objevil, zatímco jelínek tam stále stojí a pozoruje mě svýma tmavýma očima.

„Co jsi zač?“ zašeptám tiše a opatrně vykročím k němu. Možná… Možná mě nechá, abych…

… došlápnu a země pod mýma nohama se zvláštně zhoupne. Zamrkám a pokusím se nohu nadzvednout. Asi jsem musela šlápnout do nějaké zarostlé díry. Ta bláhová myšlenka se v další chvíli utopí v divokém výkřiku, co mi vyrazí z hrdla. Padám. Já padám! Ne! V panice rozhodím rukama. Marně. Ve stejnou chvíli mne spolkne zem a můj křik utichne společně s tvrdým dopadem na zem.

Tmou se rozléhá tichý zvuk kapající vody. Neustále dokola. Kap. Kap. Kap, kap. Nevím, jak dlouho to trvá, než mi dojde, že ten zvuk vydávají kapky vody dopadající na moji tvář. Mělce dýchám, uvězněna ve tmě za vlastními víčky. Pomalu si začínám uvědomovat vlastní tělo. Tu bolest. Není snad jediný sval v těle, jediná kost, kterou bych necítila. Je to stokrát horší než postřelené rameno. Než výchovné lekce od Fernsbyho.

Stejně jako ta bezmoc.

Nejdříve… Nejdříve mi to nedochází. Vše se halí jen do oparu bolesti, co se připomíná při každém nádechu a výdechu. Pohnu drobně hlavou. Ležím na kamení, cítím to. Slyším tichý zvuk kamenů, které se pohnou společně s mojí hlavou. Jenže… Jenže to je všechno. Nemůžu se hýbat. Ať se snažím sebevíce, tělo nereaguje. Ani se sebevětším vypětím vůle nedokážu ani sevřít prsty v pěst.

Ani nevím, jak dlouho mi trvá, než se mi podaří otevřít aspoň oči. Ani jak dlouho tam bezvládně ležím a v šoku hledím do průrvy vysoko nade mnou. Matně si uvědomuji, že prší. Slyším tichý šum deště a vidím provazce vody stékající po převisu do jezírka vedle mě. Očima těkám vystrašeně kolem sebe a hruď mi svírá úzkost. Moc dobře vím, že je zázrak, že dýchám. Ta výška… Točí se mi z ní hlava. Je to… Je to několik pater. Do podzemí. Propadla jsem se… Ale… Kde…

Srdce mi buší a dech se krátí. Zírám do díry nad sebou a myšlenky mi běží hlavou jako stádo splašených koní. Nemůžu… Nemůžu se hýbat. Musela jsem… Musela jsem… Spadla jsem na záda… Záda. Musela jsem si něco… Udělat se zády. S páteří. S tichým bolestným zasténáním nakloním hlavu trochu ke straně, přesto je to jediný pohyb, kterého jsem schopná. Nemám ani tušení, jak dlouho tu ležím… Pár hodin? Den? Jen ztěžka polknu a oči se mi zalijí slzami. To… To, když mi dojde… Když se mi vybaví má vlastní slova předtím, než jsem opustila náš dům. Ta hloupá slova vyřčená ve vzteku. Jen jsem… Jen jsem chtěla, aby aspoň na chvíli věděl, jak jsem se cítila posledních pár dní.

Za jak dlouho mě začnou hledat? Nikdy… Nikdy jsem neopouštěla sama dům na více jak půl den. Jen na pár hodin, na své výlety sem. Brala jsem si jídlo jen na půl dne. Jen oběd. A dvě čutory. Když se… Když se nevrátím večer, musí mě přeci hledat. Alex… Dojde mu, že tam není puška, že jsem musela odjet na koni… Pokud se už vrátil. Pokud se vůbec vrátí… Tehdy, tehdy jsem také věřila tomu, že mě hledá. Byla to lež. Nikdy po mě nepátral. Skrze paniku a úzkost zatínající drápy do mé mysli chvíli nedokážu takřka ani dýchat.

Bílý jelen. Průvodce. Očista. Možná je tohle ten trest, na který jsem celou dobu podvědomě čekala. Spravedlivá odplata za všechny ty životy. Přesto necítím klid ani smířenost s tím, že… Vím, že si to zasloužím. Přesto mám strach.

Čas nemilosrdně běží a já můžu sledovat jen tmavnoucí průrvu nade mnou a jezírko plnící se dešťovou vodou, než mi vyčerpání sebere to jediné, co mi zůstalo a já se opět propadnu do tmy.

* * *

Tohle jsou chvíle, kdy… Kdy si nejde vzpomenout na Noaha. Nevím, proč se tím mučím. Nevím, proč mi jeho přítomnost chybí. Byl to jen cizinec, kterého jsem znala sotva pár dní. Přesto bych dala – nevím co za to, aby tu teď byl se mnou. Aspoň na chvíli. O některých věcech by se s ním mluvilo snáze než s Alexanderem. Chápal by mě. Ostře se nadechnu a skloním pušku, ruce se mi už třesou únavou. Některé věci… Budou se muset změnit. Takhle to dál nejde.

Den pomalu plyne, čas si nijak zvláště nehlídám, jakkoliv mám v kapse i hodinky. Přistihnu se, že se na ně ale ani nechci podívat. Nechci vědět, jak dlouho tu už jsem a přiblížit se tak k okamžiku, kdy budu sbalit věci a vyrazit zpátky do toho domu, kde na mě padá celý ten malý křehký svět. Jen z té představy se mi zle dýchá. Nebo to je možná zdejší vlhkostí ve vzduchu, přesto setrvávám na místě. Čtu si. Píšu. Občas se zvednu, abych se protáhla a dala si opět pár cvičných výstřelů nebo se pokusila svojí schopností o něco trochu delikátnějšího jako tlumit pouze zvuky, které pochází ode mne nebo jednoho z pohvizdujících ptáků, co usedne na zídce nade mnou.

Postupně cítím, jak se mi do žil vlévá ta otupující únava, která mi umožňuje i na chvíli přivřít oči, vydechnout a prostě tu jen… Být. Možná i na chvíli usnu, upadnu do mělké dřímoty, ze které mne probere skupina vřískajících opic, co se odvážily připlížit se zpátky. Šlehnu po nich zlostným pohledem, ovšem stačí utéci dříve, než po nich něco hodím. Raději se tak napiju z čutory… Trochu se zašklebím. Musím příště připomenout, aby mi do vody nedávali citron. Chci prostě jen… Vodu. Je to snad tak těžké pochopit? Nebo tady i voda musí mít nějakou zvláštní příchuť, aby se dala pít?

Zamračím se a raději zašroubuji závěr zpátky. Chystám se sklonit ke knize, když můj pohled upoutá něco jiného. V zeleni se zaleskne bílá srst. V první chvíli mne napadne, že to musí být další kůň a přinutí mne to narovnat se. Srdce mi poskočí. Přesto… Ne, tohle rozhodně není kůň. Z podrostu se vynoří rohatá hlava čitala. Zamrkám a pomalu zvednu ruku, abych si mohla promnout oči. Jelínek sněhobílé barvy působí v tom všem jako zjevení. Přízrak. Jeho srst se zářivě leskne ve slunečních paprscích a mne chvíli trvá, než sama sebe přesvědčím, že to není jen blud. Šalba unavené mysli.

Sedím tam a takřka bez dechu to zvíře pozoruji. Je… Krásný, samozřejmě. A nezvykle krotký. Čitalové, na které jsem dosud občas natrefila byli plaší a utíkali přede mnou pryč. Žádný by ke mně nepřišel takhle blízko, ani kdybych tady nehybně seděla. Tenhle je ovšem jiný. Prohlíží si mne se stejným zaujetím jako já jeho než se pomalu otočí a vydá se pomalým krokem pryč. Ještě se po mne ohlédne a…

Zamrkám. Kolikrát jsem tu byla a takhle seděla a nikdy se neobjevil. Až teď. Je to náhoda? Drobně se zamračím. Z knih vím, že bílý jelen sebou nese hned několik symbolik. Průvodce. Symbol očisty. Nezávislosti. Aniž bych si to nějak zvláště uvědomovala, vytáhnu se pomalu na nohy. Možná za to může únava a to, že už nedokážu příliš přemýšlet nad věcmi s čistou hlavou, možná… Jsem prostě jen zvědavá. A možná se potřebuji přesvědčit o tom, že je jelínek skutečný a nezmizí mi před očima za nejbližším keřem.

Jen krátce se ohlédnu po klisně odpočívající u stromu, než se opatrně vydám směrem, kde vidím záblesk bílé srsti. Jen… Kousek. Vím, že se nemůžu vzdálit od těchto ruin, kromě nich vypadalo v pralese všechno stejně. Jen než mi nakonec zmizí z dohledu, určitě se vyplaší jakmile zjistí, že jdu za ním. A já se pak vrátím ke své knize a možná se i podívám na to, kolik mi do večera zbývá času…

Prst zmáčkne spoušť, jeden z cílů odskočí a skutálí se ze zídky za doprovodu… ničeho. Je ticho. Dokonalé ticho. Na těch pár kratičkých momentů utichne džungle a všechny zvuky ve tvém okolí. Závěr zbraně bezhlučně klapne, prst opět zmáčkne spoušť a oko za mířidly zbraně se zlatě zaleskne. Další z cílů odskočí. Další zásah.

Sedm zásahů z desíti. To nebylo zlé. Noah by to jistě spokojeně kvitoval.

„Dobrá práce, Del. Však jsem ti to říkal, budeš přirozený talent. Tak znovu…“

Skoro jako kdyby si mohla slyšet jeho uznalou pochvalu doprovázenou úsměvem. Ne, to rozhodně nebyla role, ve které by bylo možné představit si Alexandera.

Přebiješ a zamíříš…

Den utíká. Vlastně je těžké říct, kolik času jsi zde strávila. Mohla to být hodina a nebo klidně i pět. Střelba i využívání tvé schopnosti jsou věci, které tě vyčerpávají. To není nic nového. Neděláš to ostatně poprvé, a tak si průběžně dovoluješ sem tam oddechnout. Najíst se a prostě jen užít chvíle o samotě, která je tady v džungli jiná než v domě, kde na něj neustále čekáš. Je to vlastně skoro jako tehdy, jen termosky s čajem nahradily čutory s vodou a čerstvé ranní pečivo pár placek plněných sýrem a kořeněnými luštěninami. Ostatně vše je tu tak kořeněné. Až je s podivem, že ve vodě cítíš jen trochu citrónu.

Den pokročí. Kolem tebe se kupí vytrhané zmuchlané stránky z deníku, zatímco ze všech směrů se i nadále ozývají teď již ničím netlumené zvuky džungle. Sem tam se zhoupnou větve nedaleko, jak se nějaká zvědavá tlupa opic přijde podívat na neznámého hosta, než se s křikem zase přesunou jinam. Neděje se tu nic zvláštního, tedy až do momentu, kdy si mezi listovím všimneš něčeho nezvyklého.

Bílý záblesk srsti a pak vykoukne hlava s rozložitými parohy. Čital. Tak jim místní říkají. Tenhle je ale jiný. Rozhodně není skvrnitý, jak jeho pojmenování v překladu do tvé řeči tvrdí. Místní jelínky nevidíš poprvé. Už jsi je několikrát vyplašila, při svých cestách džunglí. Poprvé ale vidíš jednoho, který je čistě bílý. Projde pomalu pár sloupy slunečních paprsků, jenž se probojovaly skrz husté koruny až sem dolů do potemnělé džungle a jeho srst se skoro až zářivě zableskne. Stojí tam a klidně na tebe hledí, jen sem tam zastříhá ušima. Je asi jen tak deset metrů od tebe. Nikdy jsi takto z blízka čitala neviděla. Tedy alespoň ne živého. Byla to plachá zvířata, která při zachycení vaší přítomnosti rychle mizela dále do džungle. Ale tenhle je… až nezvykle krotký.

Stojí tam a zvedne hlavu s parožím, zahledíc se na tebe těma velkýma korálkovýma očima, než se vydá pomalým krokem dále do džungle. Na moment se zastaví vedle rozbité zdi a ohlédne se, přímo na tebe, aby pak po chvíli pokračoval poklidně dál. Je to spíše jako výjev z nějakého snu než cokoliv jiného, ale ne… rozhodně nespíš.

Možná mne až trochu zarazí početnost suity princezny Jahan. Tohle se nedá s doprovodem gardedámy vůbec srovnávat… Až mne trochu překvapí, že je opravdu nechala všechny čekat venku, před domem na nádvoří, to se jim zajisté nemohlo líbit. Nicméně nijak to nekomentuji a odpustím si i zvědavé pohledy. Ve vší – západní – slušnosti se s princeznou rozloučím a vrátím se do domu.
Ovšem dlouho se nezdržím a navzdory tomu, že přes poledne opravdu nerada opouštím dům kvůli tomu odpornému horku a pražícímu slunci, tak dnes udělám výjimku. Jakkoliv se mi to služebná pokusí taktně vymluvit. Její slova akorát přisypou sůl do už tak svědivých ran. Okamžitě přimhouřím oči namísto varování a na krátkou chvíli stisknu k sobě rty. Že se „jistě už brzy vrátí“ slýchávám už několik dní! Proč by dnešek měl být jiný než předchozí dny? Proč bych měla prosedět další den a noc v marném čekání?

„V pořádku,“ odtuším odměřeně, jakmile se mi služebná omluví, nicméně přísný výraz v mé tváři přeci jen trochu poleví. „Pokud se pan Archdale náhodou vrátí, tak mu vyřiďte, ať si… Ne, nevzkazujte mu nic. Řekněte mu, že jsem odjela včera večer a nevíte kam, ani kdy se vrátím,“ pronesu tónem hlasu, který ani na chvíli nedává najevo, že bych snad žertovala. Ne. Mluví ze mě ta ublížená zlost, co se ve mne poslední dny hromadí.

Rychle se převléknu, popadnu pečlivě zabalenou zbraň a k pasu si připnu i ten proklatý nůž, který mi zůstal po Noahovi. Památka na zlatou krev, co jsem prolila. Ani nevím, proč si ho nechávám, když mi připomíná… To… Všechno. Do brašny krom nachystaného balíčku s jídlem a pitím přibalím i krabičky s náboji – ke své vlastní nelibosti zjišťuji, že budu přeci jen muset Alexe požádat o to, aby mi sehnal další – a po krátkém zaváhání přihodím i knihu, pouzdro s psacími potřebami a vázaný deník, který díky všem těm stránkám, co jsem z něj už vytrhala působí opravdu smutně.

Zamířím přes nádvoří směrem ke stájím, kde v stínu otevřené budovy odpočívá čtveřice koní patřících k tomuto domu. Neomylně zamířím ke plavé klisně, která ve svém stání čeká vždy jen na mne. Je to zvláštní. Nikdy mne nenapadlo, že budu mít svého koně. V Jeruzalému by něco takového rozhodně nehrozilo a já bych o to ani nestála. Přesto jsem za to nyní vděčná. Pohled na Alexova koně se raději vyhnu, byť za nic z toho nemůže.
Tentokrát již nepotřebuji pomoc malého chlapce ani nikoho jiného, abych během pár minut zvládla klisnu nasedlat i nauzdit. Dala bych nevím co za obyčejné sedlo a uzdu bez třásní a všech těch zbytečných věcí, co v mém světě byly už za hranicí čirého nevkusu, ale s některými věcmi se zkrátka lze jedině smířit. Připevním k sedlu i brašnu a zbraň, než vyvedu klisnu na nádvoří a vyšvihnu se do sedla. Pryč jsou časy, kdy jsem potřebovala pomoc nebo se zvládla sotva přitáhnout.

Naposledy se rozhlédnu po prázdném nádvoří a pohledem na chvíli zakotvím ve stínech, které vrhá kamenné sloupoví. Vím, co by mi na to řekl. Do detailu si dokážu představit jeho vážnou tvář, ty drobné vrásky, které by se mu stáhly kolem očí a stisknuté rty. „Del,“ zajisté by se nadechl a… A stejně na ničem z toho nezáleží, protože to by tu nejdříve musel být. A proč mi na tom vůbec má záležet? Pokud bych chtěla po svém boku dalšího muže, který by mi říkal, co smím a nesmím dělat, kam sama můžu a nemám chodit, dalšího, co by mě jako vázu postavil do rohu a občas se přišel pokochat… Mohla jsem zůstat v Jeruzalému! Lady Vernier by zajisté měla takových nabídek více než dost.

S nakvašeným odfrknutím pohodím hlavou a pobídnu klisnu s takovou razancí, že to překvapí i ji. Div na místě neposkočí, než se dlouhý ladný krk natáhne a o kamennou dlažbu zazvoní v ostrém staccatu zvuk kopyt, jak se rychle rozeběhne.
Nicméně sotva se vzdálím od vily, zvolním tempo. Už nepospíchám ani neženu koně bezhlavě ulicemi města, kterými projíždím pomalým houpavým klusem. Míjím zvířata vyhřívající se na slunci i lidi zahalené v šátcích a turbanech proudící ulicemi. Neznám snad čas, kdy by Dvaraka netepala všudypřítomným životem. Napětí v ramenou mi ovšem povolí až v okamžiku, kdy minu poslední obydlené domy a vyjedu vstříc divoké zeleni pralesa obklopujícího tuhle část města.

Až tady cítím jistý… Klid. Mám to tu ráda. Pohled na přírodu, která si vzala zpátky to, co jí patří. Stromy a keře prorůstající zbytky polorozbořených domů, ze kterých mnohdy zůstalo jen pár zdí. Jakkoliv i tohle místo tepe životem, odevšad se ozývají zvuky, šramocení drobné zvěře v podrostu, křik opic i neustálé štěbetání toho neskutečného množství ptáků v korunách stromů… Je to jiné. Žádní lidé. Žádná nutnost toho držet si tvář a neustále se hlídat.

♫♪♪♫

Nakonec bez zbytečných zdržení dorazím až na místo, které jsem prohlásila před časem za své. Otřu si pot z čela a seskočím z koně, abych mohla klisnu nejdříve odvést ještě hlouběji do džungle k malému jezírku. Stejně jako ona si i já dopřeji trochu vody – akorát z čutory. Nakonec se vrátíme zpátky a já už více neotálím. Uváži ji a sundám z ní sedlo i brašny, které odnesu kousek stranou na kamennou dlažbu prorostou trávou. Pozůstatek jedné větší stavby mi zde poskytuje zázemí, které potřebuji. Především pak pro střelbu. Mám tu i schovaných pár předmětů, co používám namísto terčů, dokud jsou použitelné nebo je neukradne zvědavé zvíře, kterými se to zde jen hemží.

Na nic nečekám, když začnu připravovat vše potřebné. Rozestavím pár improvizovaných cílů na okolní podstavce a nachystám si zbraň. Nyní si už snadno poradím s ládováním nábojů i závěrem, činím tak s mechanickou jistotou a už i celkem slušnou rychlostí. Na okamžik si představím Noahův pochvalný pohled. Určitě… Určitě by byl rád, že jsem si trvala na svém.
Pak už stačí jen pozvednout pušku k líci a zapřít pažbu o rameno. Vydechnout. Zahodit za sebe všechny ty nepříjemné myšlenky, co na mne dosud dotíraly jak otravný hmyz nedávající oddechu. Modré oči naberou barvy tekutého zlata a po kůži vyběhne jen pár nenápadných zlatých linek a svět kolem náhle utone v tom absolutním prázdném tichu ve stejnou chvíli, kdy zmáčknu spoušť…

Nepřestávám, dokud mne nezačnou nepříjemně pálit paže a únava si neřekne své. V poslední dny jsem toho příliš nenaspala, v noci mne budil každý zvuk, když už mne únava zvládla ukolébat do mělké dřímoty. Se svými výkony jsem dnes asi tak všechno jen ne spokojená, přesto… Přesto se cítím trochu lépe. Nebo aspoň dost na to, abych odložila pušku a zvládla po dvou dnech sníst celý oběd, jak nervozita svírající žaludek ustoupí hladu.

Nikam nepospíchám. Úplně pohodlné posezení to tu sice není, přesto nemám v plánu se odsud zvednout a vrátit se zpátky, dokud mne nevyžene počasí nebo blížící se soumrak. Stejně nezáleží na tom, kdy se vrátím… V prázdném domě na mne stejně nikdo nečeká. A dnešek nebude jiný navzdory tomu, co bych si ve skutečnosti přála. Jakkoliv se na Alexe hněvám… Mám o něj strach. Trnu hrůzou při představě, že se to přeci jen stalo. Že ho někdo prozradil a Jeruzalémská tajná služba si našla svoji cestičku přes celý oceán až sem.
A tak raději než přemýšlením nad věcmi, se kterými stejně nic nedokážu udělat a ta frustrující bezmoc mne dokonale ubíjí, procvičuji svoji schopnost ticha a… Píšu. Jakkoliv jen proto, abych každý popsaný list stejně vzala, vytrhla z deníku a roztrhala ho.

* * *

Delilah Blair Flanagan

Princezna Jahan vyslechne tvé připomínky a se soustředěným výrazem se pokusí svůj postoj dle nich opravit. Lepší. Je to skutečně lepší. Věnuje ti ještě krátký úsměv, než se rozloučíte a ty ji vyprovodíš ke dveřím, za kterými teď poprvé uvidíš její početnou suitu. Ozbrojený doprovod i několik sloužících. Všichni postávají před tvým domem a poněkud netrpělivě čekají. Nejspíše nejsou na podobné odložení zvyklí, ale rozkaz je rozkaz.

Pak se ale zabouchnou těžké dřevěné dveře za tvou návštěvou a ty zůstaneš opět v tichu svého domu. Sama. Dumah by tyto chvíle vyhledávala. Ty však dnes skutečně ne.

„Ano, paní?“ Otočí se na tebe služka, když ji oslovíš. „Ale paní, zrovna dnes?“ Podiví se ustaraným pohledem sklouzne k oknu. „Pan Archdale se jistě už brzy vrátí. Nebylo by lepší na něj počkat tady?“ Zkusí ještě, ale stačí jediný tvůj pohled, aby zase rychle sklopila tvář. „Promiňte. Jak si přejete. Nachystám.“ Špitne a uctivě o krok ustoupí, zatímco ty se vydáš nachystat. Ano, služebnictvo už poznalo, že není radno se s tebou v jistých věcech přít. Ta chladná rezervovanost a určitá striktnost Nového Jeruzaléma, se kterou si s nimi jednala, byla pro ně něco nového, ale tobě to dost  věcí usnadňovalo.

Převlékneš se. Nachystáš a po cestě do stájí si vezmeš úhledně zabalený balíček s jídlem a dvojici čutor s vodou. Kůň to uveze. Stejně jako další věci, které si sebou bereš. Ve stájích je jen čtveřice koní. Jeden Alexanderův, druhý tvůj a pak poněkud obyčejnější valaši pro potřeby služebnictva. Nikoho zde v tuhle chvíli nepotkáš, ale místo toho, aby ses dovolávala nějaké zodpovědné osoby, prostě se o to postaráš sama. Ostatně alespoň něco dnes uděláš.

Přehodíš zdobené sedlo přes záda koně a nasadíš mu ohlávku s okrasnými třásněmi. Ano, dokonce i tak prosté věci jako jsou postroje na koně jsou tu až nevkusně přezdobené. Vyhoupneš se na koňský hřbet a vyrazíš.  Cesta to není až tak daleká, ale dobrou třičtvrtě hodinu ti to zabere, pokud koně nebudeš chtít vyloženě hnát. Alexander nevídal zrovna rád, když si vyjížděla jen tak sama bez doprovodu, ale dnes tu nebyl. Stejně jako včera a vlastně celý poslední týden. Přesto jako kdyby si viděla ten nesouhlasný pohled černých očí, se kterým by stál ve stínu sloupoví…

Popoženeš koně a svůj dům necháš za sebou. Projíždíš ulicemi. Míjíš tradičně oděné lidi, toulající se psy i na slunci se vyhřívající kočky. Tohle město skutečně žije i takto na okraji, ačkoliv s centrem Dvaraky to vůbec nedá srovnávat. Až po nějaké době se dostaneš mimo oblast domů a projedeš hranicí džungle, která s městem po části jeho obvodu plynule splývá a proplétá se jím, stejně jako džunglí se proplétají staré zbytky lidských staveb.

Ano, je to až s podivem, ale dříve musela být část Dvaraky ještě dále na sever, než ji pohltila džungle. Míjíš sem tam kamenné zídky, vysoké sloupy a nebo i rozvaliny zapomenutých budov, po kterých se plazí lijány a bujná zeleň. Ta je ostatně všude kolem tebe a její zvuky ani v nejmenším nepřipomínají šumění lesa, na jaké jsi byla zvyklá. Křik exotických ptáků i vřískot opic, praskání větví a bzučení hmyzu. Snad jako kdyby zde ani lesy nemohly být tiché a klidné.

Po cestě tě ale nečeká žádné nepříjemné vyrušení. Na čele se ti perlí pár kapek potu, když konečně dojedeš na své oblíbené místo. Vše vypadá tak, jak si to pamatuješ. Snad jen džungle zase trochu povyrostla a překryla těch pár kusů zdiva, které zde využíváš jako podstavce pro možné cíle.    

Silný dojem. Mimoděk si při těch slovech vzpomenu na Ramielovu tvář poté, co se na něj Generál obořil v té nešťastné uličce, kde si na nás počkat. Ano, Alex… Rozhodně uměl zanechat silný dojem – a nejen v lidech. Vzpomínka stará sotva pár měsíců přesto působí jako by to byla celá věčnost. Jako… By se i tohle událo v jiném životě. Nicméně ze slov princezny Jahvan si už poměrně snadno zvládnu odvodit, že… Ona to ví. O Probuzených. Samozřejmě, jak jinak by také šlo vysvětlit… Všechno. Jen krátce přimhouřím oči, než opatrně kývnu mlčky hlavou. Ano, mně skutečně nemusí říkat, jak moc je Alexander jiný než ostatní. Ostatně – kvůli tomu zde není, aspoň ne první řadě. Nabídku, kterou mi dá… Bez většího zaváhání přijímám.

Udělám jí tím radost – je dobré vědět, že jsem jí svojí špatnou náladou neodradila. Přesto se jen těžko ubráním poněkud frustrovanému povzdechnutí. Ah. Ano. Můj čas. Těžko by mohla v tomhle domě narazit na bezcennější komoditu než právě tuhle, nicméně se nemíním shazovat natolik, abych jí v tomhle jakkoliv odporovala.

„Dobrá tedy, jsem si jistá, že vymyslíme způsob, jakým by se můj čas dal ocenit,“ souhlasím a zjišťuji, že se mi ta představa vlastně celkem zamlouvá. Na tomhle přeci mohu ve výsledu jen vydělat – čímkoliv, co dají tyhle lekce i mne. Opět jen kývnu hlavou, jakkoliv zmínka o panu Alexanderovi opět zadrnká na ty napjaté nitky nejistoty, co mi obepínají mysl. Pokud se za mne zaručí. Pokud se vůbec vrátí… Princezna se široce usměje a já jen stěží zvládnu udržet neutrální výraz.

Dokonce ani nerozporuji, že mne princezna rozhodně nezdržuje – možná jen spojení „zaneprázdněná žena“ společně se mnou ze mne málem vyrazí neveselý smích, který by si tenhle nevědomky vyřčený žert zajisté zasloužil. Po vzoru Deviky se postavím, dlaněmi si mimoděk pár pohyby uhladím záhyby široké volné sukně tmavé barvy.

„Jsem si jistá, že ano,“ přitakám. Chci tomu věřit. Přinejhorším… Aspoň si mohu říci, že jsem se snažila. „Poděkování je i na mé straně, Vaše Výsosti, bylo mi potěšením se s Vámi seznámit. Té nabídky si skutečně vážím,“ dodám, zatímco sleduji, jak se princezna pokouší o úklonu hodnou správné lady ze západu. Poklesne lehce v kolenou až šperky tiše zacinkají. Rozhodně to působí… Velmi zvláště. Netradičně. Vlastně ani to pukrle není vůbec špatné, jakkoliv znám společnost, kde by i za takovou prkotinu jako je špatný úhel kolenou a nesprávně propnutá záda se našli tací, co by si o tom mysleli své. Hranice mezi jeruzalémskou šlechtou a burany, co si na ni jen hrají je občas natolik tenká, že stačí i drobnost.

„Hm, trochu více se narovnejte, Výsosti, ruce ne tak od sebe a levé koleno trochu více… Už mluvím jak moje guvernantka,“ povzdechnu si a tentokrát je pro mne snazší se pousmát. Nikdy by mne nenapadlo, že i na ty dlouhé hodiny strávené těmi nejnudnějšími lekcemi na světě si jednou vzpomenu v dobrém. „Ovšem na někoho, kdo nestrávil ani minutu v péči madam Wrigtové, je to dobré, Vaše Výsosti,“ dodám. Sama se lehce ukloním namísto rozloučení, než vykročím směrem ke dveřím, abych mohla princeznu Jahvan vyprovodit ven.

A pak… Pak se opět ocitnu sama v tomhle prázdném tichém domě. Jenže tentokrát se nedokážu zastavit a ponořit zpátky do toho příšerného dusného a nehybného klidu, který zde panuje. Hlavou mi letí na tisíc myšlenek, když rychlým krokem přejdu k oknu – tak jako už snad tisíckrát předtím. Nádvoří je prázdné, dokonce i ta tlupa drzých paviánů se ztratila krást někam jinak. Po Alexanderovi ovšem nikde ani památky… Ne, namísto něj si spokojeně hoví na zídce křiklavě zelený papoušek stejného jména a loupe si zobákem ukořistěný velký ořech.

Ostře se nadechnu a pohled mi padne na obzor, kde se na modré obloze stahují šedivá mračna. Záclonami i vlasy se mi na okamžik proplete vítr a já… Odhodlaně se narovnám a navzdory tomu, co vidím na obzoru, se rázným krokem vydám z místnosti pryč. Nemůžu tady zase jen sedět a čekat. Šílím z toho. Nezvládnu další den zavřená v tomhle domě, v téhle… Situaci.

„Madhuri,“ oslovím služebnou, která se akorát chystá poklidit takřka netknuté pohoštění ze stolu. „Rozmyslela jsem si to, s obědem na mne dnes nemusíte čekat. Místo toho mi prosím nachystejte jídlo sebou, stačí něco malého ke svačině a hlavně vodu. Co nejdříve, chci vyrazit – pokud možno hned,“ vyslovím svůj požadavek a jakmile si jsem jistá, že se chápeme, vydám se převléci a nachystat.

Zdejší jezdecké oblečení je přeci jen pohodlnější než jeruzalémská móda, to musím uznat i já. Pod sukni s vysokými rozparky na bocích se dají vzít volné kalhoty stejné barvy. Jinak to ani nejde, když nemám dámské sedlo. Volné svršky mi ve dvou vrstvách halí zbytek těla, stejně tak kolem hlavy si přetáhnu šátek s jemným vzorem. Pušku i s brašnou mám naštěstí nachystané a zabalené, jediné, co mne tak už jen zdrží je vyzvednout si i požadované jídlo a vodu. Koně… Koně jsem se za ty měsíce naučila už obstarat i sama – trochu jsem i přišla na chuť samotné jízdě. Rozhodně… Rozhodně mi to dávalo aspoň nějakou svobodu.

Vidina špatného počasí mne příliš netrápí. Potřebuji zmizet z domu… Pryč. Aspoň na pár hodin. Za město, na své místo, kde budu moci přijít na jiné myšlenky… Nevím, jestli horší nebo lepší, ale… Pořád je to lepší než se užírat v křesle u knihy, do které se stejně nebudu schopná začíst a ve společnosti vlastní trudomyslnosti podpořené nejednou sklenkou vína. Takhle jsem už strávila až příliš mnoho osamělých dní.

A pak… Možná… Když opouštím dům, cítím jistý pocit zadostiučinění. Už dost bylo čekání.