Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nepříjemné pravdy Pro cosi se nadechnu – možná i upřesnění, že bych na něj nikdy nemířila –, ale slova neposkládám, jenom bleskurychle pustím rukojeť zbraně, kterou… Jistě, ani bych ji nevytáhla. Ne s jeho schopnostmi a možná ani bez nich. Ti policisté za Operou šanci také neměli. Jakkoliv jsem se chtěla tvářit, že mám situaci pod kontrolou, teď na mě plnou vahou dopadá skutečnost, že… nemám… samozřejmě, že ne… tak tedy… žádné hlouposti… Co chce on, opravila bych ho nejraději, protože se mi myšlenky neodbytně stáčejí ke světlovlasému muži. Ani tady nemusí stát, aby se mi trnité úponky omotávaly kolem srdce a svíraly ho tak, že se nedokážu ani nadechnout. Skákat do řeči Robertovi si netroufám. Ne po tom, co říkal. A pak také… V okamžiku, kdy padne Elijovo jméno, uhnu pohledem, jako bych v dlaních držela rozpálený kámen a neudržela ho. Ani teď o něm nezvládám přemýšlet jenom jako o nebezpečném zločinci, i když se z Veršů staly jenom záblesky a bolavé připomínky všeho, co mohlo být. Mohlo být a už nikdy nebude. Nechci poslouchat, co jsem mu provedla a za co všechno jsem zodpovědná, jak dalekosáhlé jsou důsledky mé zrady. Bolí to. Zároveň se však nedokážu odvrátit. Protože je to on. Dokonce i po tom všem je to pořád on, kdo poutá mou pozornost a strhává ji. Nesnáším to. Nesnáším, jak málo stačí.
Mlčím. Notnou chvíli jenom mlčím, zatímco se z nebes spustí první kapky a pár mi jich dopadne na hřbet ruky tisknoucí otěže tak křečovitě, že se mi třese. Ve tváři se mi zračí všechno, co během Robertovy promluvy pohne srdcem. Překvapení. Strach. Nevyřčené otázky i palčivé výčitky svědomí. Vysoká zeď, za níž jsem skryla všechno to, nad čím raději nepřemýšlím, praská a narážejí do ní zdivočelé vlny. Ublížila jsem mu. S odstupem času je to čím dál jasnější. Nejednou mě napadlo, že stačilo zastavit a vyslechnout ho. Dát mu šanci. Zerachiel by mu ji dala, Zerachiel ano, ale já se rozhodla, že chtějí vévodu zabít, dávno předtím, než jsem vlezla do té pracovny. Nevěřila jsem mu. Možná jsem měla, ale… nedokázala jsem to, a tak jsem našla přesně to, co jsem chtěla. Důkaz. Čeho je schopný. Havárie, krádež, tragédie. S ostrou připomínkou, čeho jsou ti dva schopní, trhnu rameny a napřímím se v sedle. Vlny v mém srdci se znovu zhoupnou a pak ještě jednou, až mám pocit, že rudě šplíchají do okolí. Zatímco tam Robert stojí, klidný a zdánlivě nezaujatý, zalévá mě horko. „Za to, co jste pro mě udělali…“ nevydržím to přeci jenom a vyjdu vstříc tomu chladnému pohledu modrých očí, který by kdysi stačil, aby mě umlčel. „Měla bych vám také poděkovat za to, co se stalo vzducholodi lorda Essingtona? Nejsi jediný, kdo některé věci nečekal, Roberte. Představ si mé překvapení, že za to byl zodpovědný muž, který mi laskavě pomohl, kterému jsem dokonce zachránila život, stejně jako ho on zachránil mě, kterého jsem tak vehementně obhajovala před vévodou, a který…“ Hlas se mi zničehonic zlomí a hrdlo se sevře tak, že pokračovat nemůžu, i kdybych chtěla. A já nechci. Nechci o něm mluvit. Nemůžu. Nesmím. „Ale hádám, že pro tebe to byla jenom další dlouhá noc, hm?“ Ano, právě teď mi připadá, jako by to bylo včera. Ani po čtyřech měsících to nepřebolelo. To, co jsem hledala. To, co jsem našla. To, co jsem udělala. Emoce teď narážejí jedna do druhé, jako skleněnky poskakují po hrací ploše a míchají se, až sama nevím, kterou z nich právě držím v ruce. Rozčílení? Bezmoc? Bolest? Je jich tolik, že mi padají na zem. Ostře vydechnu. Ani na okamžik nevěřím, že se zastavil ze staré známosti, jenom tak, aby pozdravil a popovídal si. To sotva. Spíše to působí, že mě chce mučit, ale… Zarazím se. Obočí mi napřed povyjede překvapením výš a pak se zase rychle svraští. Mezi jeho slovy prosvitnou střípky informací, které mi William v dopisech nesvěřil. Tentokrát se už nenechám strhnout vlastní ublížeností, vlastně se na Roberta zadívám pozorně a překvapeně. Já… Nic o tom nevím. O Branách. O tom, co se děje v ulicích Jeruzaléma. Snad mi odpovědi Mall připadaly chvílemi vyhýbavé, snad proto je snadné uvěřit tomu, že Robert nelže, snad… Ne, ne. Zpomal. Něco chce. „Ten, který jimi prošel…“ zopakuji bezděčně, než se zarazím a pohledem zase rychle uhnu. Matně se mi vybaví chvíle, kdy jsem seděla na pohovce a v ruce třímala skleničku bourbonu, ale… už nevím, co jsem přesně říkala… Nakir, jistě. Mluví o Nakirovi, ale… to znamená, že… šel sám, nebo ji… Proboha, následoval ji? Do toho strašlivého světa plného šedi a příšer? To jeho hlas jsem slyšela? To on naléhal, ať jí pomohou, ať něco udělají? Pro mě to byl jenom záblesk, vzpomínka tak vzdálená, že se k ní nepoutaly žádné další vjemy ani emoce než mé vlastní, ale pokud to William viděl ve Verši… v opravdovém Verši… Co přesně viděl? Ví, co Matka chtěla? Já… to vím a nikomu jsem to neřekla… Na čelo mi kápne další studená kapka. Až tohle mě přiměje se pohnout a honem ji setřít, jakkoliv marný je to boj. Asi… Asi jsem se odmlčela. Jak si to honem snažím poskládat v hlavě, jeden kousek skládačky k druhému, řasy mi zatřepetají a já váhavě zvednu pohled k Robertovi. Kterého teď ani nepoznávám. Muž, ke kterému jsem chovala tolik sympatií, je nenávratně pryč. „Na to, že tě to netrápí, to zní, že jsi přišel mluvit právě o tomhle,“ podotknu již krotčeji, protože… má pravdu. Jsem tady, zatímco ve městě… „Takže Brány otevřené jsou? Co se děje v Jeruzalémě?“ | ||
| |||
 | Volání Konejšivou temnotou za víčky se nese ozvěna povědomě neznámé melodie. Nedá se to popsat. Ten pocit. To, co ve mně s každým tónem zanechává. Píseň stará jak sám svět, kterou zároveň nepoznávám. Poslední takty melodie pomalu utichají, když otevírám oči. Ze všech stran mne obklopuje příjemné teplo. Skoro jako bych celou nos prospala na teplé dece u žhavých uhlíků, ze kterých za dlouhých zimních večerů sálala horkost, co jsem vždy tak milovala. Tu stejnou, kterou jsem…
„Srovnat?“ zopakuji po Noahovi napjatě. Moc dobře vím, jak to myslel. A že bych to měla udělat, pokud chci, aby se ruka co nejdříve zahojila. Ale ta představa je prostě a jednoduše strašná, takže vezmu zavděk tím znehybněním. „Tak… Znehybnit. Dobře, jen mi… Řekni, co mám dělat,“ povzdechnu si. Pomoci se nedočkám, to už vím, jen přesných pokynů. Už jen párání rukávu a trhání látky je náročné, s jednou rukou mi to příliš nejde. Nemluvě o následném zavazování, utahování… Pomáhám si zuby, při párání látky málem i nohama. Přesto se mi nakonec podaří aspoň nějak ruku znehybnit u těla, aby mi do ní nevystřelovala prudká bolest při sebemenším pohybu. Sice ji i tak cítím a to, že s ní nemůžu hýbat je nepříjemné, ale pořád je to lepší než původní stav. To už mne ovšem Noah upozorňuje na… Hm. Ohlédnu se přes rameno směrem, kterým ukazuje kamsi za mne. Přimhouřím oči a celý ten výjev mne v další chvíli přinutí se otočit k němu čelem a popojít kousek blíže. Poprvé mám možnost i podmínky si to tu opravdu prohlédnout. Je to… Impozantní pohled. Ne takový, za jaký by se vyplatilo umřít, to rozhodně ne. Ovšem… Najednou si nejsem jistá. Pohledem kloužu po římsách vytesaných do masivu. Jungle začala prorůstat dokonce i sem, přesto to stavbě, před kterou stojím neubírá na majestátnosti. Ovšem… V tomhle je více. Mnohem více. | ||
| |||
 | Genius Loci Delilah Blair Flanagan Ještě naposledy pohlédneš na muže, kterého jsi před několika měsíci viděla umírat na druhém konci světa a pak… pak už upadneš do spánku. Ne, tentokrát se ti nezdají žádné sny. Pouze jako kdyby se temnotou proplétala zapomenutá melodie, která nepatřila do tohoto světa. Povědomá a přitom neznámá. Nová a přitom prastará.
Doznívala ti ještě v uších, když ses probudila do zvláštně hřejivého pocitu. Ta tam byla zima, kterou jsi cítila, když jsi usínala. Cítila jsi příjemné teplo. Skoro jako kdyby si prospala celou noc na pohovce vedle rozpáleného krbu, a ne na hromadě kamení ve vlhkých ruinách. Ta horkost prostupovala tvým tělem a tepala v pomalém, ale pravidelném rytmu.
„Dobré ráno… A nebo bych měl říct spíše odpoledne?“ Ozve se známý hlas a ty rozlepíš oči. Ten tam je včerejší liják. Jeho připomínkou je jen široké jezírko na dně průrvy a silná vlhkost ve vzduchu, který však k té lepivé hutnosti, co panuje na povrchu, má poměrně daleko a působí spíše svěže. Alespoň na místní poměry.
Tvůj společník, který tě pozdravil sedí na stejném místě jako v noci. Vypadá stále… stejně. Nepůsobí rozespale ani unaveně. Prostě stejně. „Jak ses vyspala, Del? Snad dobře na takovém místě.“ Poznamená s krátkým pousmáním a ty mu chtě nechtě musíš dát alespoň v duchu za pravdu. Spalo se ti dobře. Vlastně lépe než poslední dny samotné ve vlastní posteli. Tvé tělo ani nepůsobí ztuhle, jak by se dalo čekat. Ano, stále je zde pár zranění, co se ozývají. Především tedy zlomená ruka, která nevypadá, že by zázračně srostla přes noc. Ale ty drobnější jako oděrky, pohmožděniny a podobné se zdají prostě pryč. Tohle je určitě nezvyk, protože si nepamatuješ, že by se tvé tělo někdy tak rapidně samo hojilo.
„Hmm, tu ruku si budeš muset pak srovnat, nebo alespoň trochu znehybnit.“ Poznamená Noah a ukáže na tvou ruku, zatímco se zvedne a dojde pár kroky k tobě. „Když ten rukáv šikovně rozpářeš, mělo by to stačit. Alespoň provizorně.“ Kývne, ale opět ti nepomůže. Musíš se o vše postarat sama, jakkoliv je Noah ochoten ti poradit.
„Vzal bych to přímo u ramene. Tak… bude stačit i tenčí pruh látky… Udrží ji to. Spíš potřebuješ více metrů… Dobře… Ještě tady bych to svázal…“ I s jeho radami máš co dělat, aby si to zvládla. Ostatně se můžeš spolehnout jen na jednu ruku a své zuby. To není mnoho. Ale ani málo. Mohlo by to být i horší.
„Hmm, provizorní, ale funkční.“ Zamručí nakonec souhlasně, když jsi se svou prací hotová. „Tak pojď, Del. Tohle by si měla vidět.“ Usměje se a ukáže kamsi za tebe. Průrvou nad vámi sem dnes dopadá spousta slunečního světla a osvětluje tak velký prostor i jeho postranní zákoutí. To, kam ale Noah ukazuje, nevypadá jako něco rozbitého. Na straně nalevo od tebe zahlédneš po pár krocích mezi zdobenými sloupy, po kterých se spouští kořeny pralesa nad vámi, vytesaný vchod společně s opracovanými stěnami kolem. Ano, je patrné, že se na všem podepsal zub času. Jemné rytiny jsou už nenávratně zahlazené a po okrajích říms se spouští lišejníky. Z dálky sem doléhá ozvěna pomalého kapání vody a ty cítíš, že hřejivé teplo ve tvé hrudi začalo tepat o něco rychleji.
„Fascinující, že? Je to tady už tak dlouho… Až po tobě Del. Tohle místo čekalo na tebe.“ Zastaví se Noah po tvém boku a pokyne ti rukou v krátkém gestu k zapomenutým ruinám před vámi.
| ||
| |||
| Až do rána... Sedím a ani se příliš nesnažím rozhlížet kolem sebe. Nemá to smysl. Ze všech stran mne obklopuje tma a houstnoucí šero. Ta tma by mě za jiných okolností děsila, ovšem teď... Nemám na to sílu. A je tu se mnou Noah... Jakkoliv... Jakkoliv vím, že tu je a není. Ne doopravdy. Přesto mi připadá dost skutečný na to, abych nad tím nepřemýšlela a nesnažila se přijít na to, co... A proč. Když mě opraví... Srdce mi poskočí. Ovšem namísto námitek, zalykavých omluv či čehokoliv dalšího, co by se mi jindy zajisté dralo na jazyk... Nyní jen kývnu krátce hlavou. Jsme dobrý tým. To mi teď stačí. Povzdechnu si, zase tak optimisticky jako Noah to nevidím. Je to ukrutně vysoko. A já nikdy nelezla ani na strom, ani… No, nikam. A žebřík u knihovny, aby se snáze dostalo i ke knihám na vrchních policích se nepočítá…
“Čas…” zopakuji po něm lehce nepřítomně. Na povrch rozjitřeného vědomí vyplave vzpomínka… Záblesk, který působí jako z jiného života. Přísná tvář nahněvaného primáře Harta v ten den, kdy mě přijali do Greenhillu. V den, kdy jsem se ocitla na samotce aniž bych tušila, že to místo už živá neopustím. “Ale nemusíte se bát. Tady máte spoustu času. Opravdu spoustu.” Hodinky, které se mi podaří vytáhnout chvějícími se prsty z kapsy… Jsou rozbité. Teče z nich voda a neslyším tichý tikot mechanismu ukrytého uvnitř. S provinilým výrazem vepsaným do tváře zalétnu očima k Noahovi. Další věc, co jsem zničila. Ale… On se nezlobí, spíše… Spíše naopak. Překvapeně zamrkám, když… Prozatím? Teď? Chci se zeptat, ale jen na to pomyslím, krk se mi opět stáhne a Noah ode mě udělá pár kroků bokem, aby se posadil u rozbité zídky. Slova o významu, smyslu a vzorcích… Nejsem si jistá, na co tím Noah naráží. Na toho bílého čitala, co mě zavedl do pasti? To, že ze všech přeludů tu je se mnou zrovna agent, co mě měl chránit? Že shodou okolností mám u sebe jeho hodinky a nůž… Pozoruji ho, jak se usadí o něco pohodlněji. Jako tehdy. Je to… Je to tak zvláštní… Cítím únavu tlačící na těžknoucí víčka. Do rozbolavělých svalů se vkrádá otupělost a všechno se začíná jako na povel vzdalovat. Nehádám se, ani se ho nesnažím přesvědčit o opaku. Prostě… Prostě na to najednou nemám sílu. Chci sice něco říct, ale namísto toho jen mohutně zívnu. Oči se mi klíží takovým způsobem, že se sotva zvládnu kontrolovaně sesunout na chladné podlaze a schoulit se tam. Zlomenou ruku nechám na zemi, jen si ji opírám zraněným předloktím o břicho. Mokré oblečení mě na kůži nepříjemně studí, ale najednou nic z toho není důležité. Sotva se hlavou dotknu země, oči se mi zavřou a na světě najednou už není síla, která by mě přiměla je opět otevřít. Nevzdoruji náruči spánku, co mne v ten okamžik obejme a vtáhne do té konejšivé tmy, kde mě nic netrápí ani nebolí… A já s ním. | ||
| |||
| Ráno moudřejší večera Delilah Blair Flanagan Zhroutíš se na vyvýšený kus polámaných kusů podlahy a dalších sutin. Vlastně to vypadá jako kdyby se ti podařilo dostat na kus podlahy, co se v části prolomila, aby ji teď pohltila voda. Tedy alespoň tak soudíš, protože ve tmě, která tu kolem panuje, je těžké vidět nějak dále než na své nejbližší okolí a šero i tak neustále houstne. Zanedlouho neuvidíš nic. Snad jen…
„Jsme dobrý tým.“ Opraví tě Noah, zatímco pár kroky k tobě dojde a vyskočí na kamennou podlahu vedle. „Hmm, rádo se stalo…“ Hlesne stojíc vedle tebe, zatímco zakloní hlavu a společně s tebou se zahledí do průrvy nad vámi. „Je to docela vysoko. Ale mohlo by to být i horší.“ Pousměje se, aniž by na tebe pohlédl a místo toho se rozhlíží po vašem okolí. „Ano, ano… vypadá to tu už dlouho zapomenuté. Opravdu dlouho. Možná už bylo na čase, aby to zde opět někdo objevil.“ Ohlédne se po tobě. „V archeologickém pojednání by se tenhle příběh jistě vyjímal. Něco jako otevírání prastarých hrobek a smrtící kletby. To vždy zvedne na univerzitách zájem o archeologii a aspoň má i braková literatura zase z čeho čerpat.“ Nemizí mu ze rtů úsměv, když na tebe hledí, ačkoliv si všimneš ustarané vrásky, která se mu táhne přes čelo. U někoho jiného by si jí přikládala pramalý význam, ale Noaha jsi znala, jakkoliv jste spolu strávili pouze pár dnů, znala si plejádu jeho vybraných výrazů a emocí.
„Zraněný člověk? Záleží na vážnosti zranění, ale s vodou počítám, že několik týdnů. Ty ale nejsi obyčejný člověk Del. Jsi Probuzená. Potřebuješ jen… čas.“ Sklouzne mu pohled ke tvé ruce, v níž se objeví jeho známé hodinky. V tuhle chvíli z nich crčí voda, kryt je v jedné části promáčknutý a strojek se nejspíše zastavil, ale i tak mu tváří přelétne melancholický úsměv, jakkoliv jsou v dost zuboženém stavu.
„Vidím, že jsou v dobrých rukách.“ Šeptne a i když to v tuhle chvíli může znít ironicky, není po ironii v jeho hlase ani stopa. Naopak je z těch slov cítit hřejivá spokojenost. „Nech si je prozatím. Teď ti poslouží lépe než mně.“ Řekne jako kdyby si je snad ještě mohl někam vzít a popojde pár kroky stranou, aby se s povzdechem posadil na kus nějaké rozbité zídky. Ruce opřel na kolenou a zase se na tebe zahleděl.
„Víš, že se říká, že vše, co se děje, má nějaký význam? Nějaký větší smysl? Vzorec? Tohle všechno…“ Odmlčí se a trochu provinile k tobě kmitně pohledem. „Promiň, tohle není zrovna nejvhodnější doba. Měla by si zavřít oči Del. Odpočinout si.“ Dodá pak klidným, tichým hlasem.
„Neboj se, nenechám. Budu tu s tebou až do rána. Jako tehdy v Jeruzalémě.“ Opře si hlavu a záda o kamennou stěnu za ním podobně jako tehdy v křesle nedaleko tvé postele. „Ale teď už zavři oči, Del.“ Řekne pomalu a tobě začnou skutečně těžknout jako na povel víčka. Jistě, únava v kombinaci s relativním bezpečím, do kterého ses dostala a jenž vnímáš i díky Noahově přítomnosti, jsou dost silnou kombinací pro to, aby si tělo dovolilo zase trochu vydechnout, ačkoliv ta rychlost s jakou nastupuje spánek…
„Ráno je moudřejší večera. Dobrou noc, Delilah.“ Slyšíš ještě jakoby z dálky Noahův hlas doprovázený zvukem deště, než se propadneš do hlubokého a klidného spánku.
| ||
| |||
| Staré známosti Vera De Lacey Tmavovlasý muž tam stojí jako ztělesnění tvých nočních můr. Pravda, v těch nejhorších to nebyl Robert, kdo tě přišel navštívit, ale někdo trochu jiný. Někdo, jehož vlasy by i v tomhle pošmourném počasí nepřirozeně bíle zářily.
„Čtyři měsíce. No, tedy. Ten čas ale letí. Přijde mi to skoro jako by to bylo včera.“ Nakloní hlavu drobně na stranu. „Ano, ano… kdy jsme ti zachránili život. A ne jednou, smím-li říct. Nevykrvácela jsi na zledovatělém chodníku a ani tě neroztrhal Ztracený a…“ Jen se pousměje a zakroutí hlavou, když mu do řeči skočíš svým upozorněním. Nebo snad výhrůžkou? „Tedy… Možná uteklo víc vody, než jsem myslel. Kde je ta milá dívka, co mi tak procítěně ječela do ucha? Hmm?“ Zapře se rozmáchle o kmen stromu, snad jako kdyby tvé varování neslyšel a nebo na něj nebral zřetel, zatímco si tě nadále měří nezaujatým pohledem.
„Jeden výstřel? To by zajisté stačilo, ale to by si už musela na mě v první řadě mířit. Takhle to nestihneš a skončíš pohřbená pod svým vlastním koněm. Tyhle nehody se dámám na vyjížďce stávají. Možná častěji než by bylo zdrávo. Dal bych si proto pozor a nedělal žádné ukvapené hlouposti, Vero.“ Zabodnou se do tebe jeho ledově modré oči, které se tentokrát nesmějí. Ne, on tohle snad skutečně myslí… vážně. Jeho výraz ale ztvrdne jen na chvíli, než se zase přetaví do jeho lehkovážného křivého úsměvu.
„Ehm, co já chci? Hmm, nepřišel jsem si sem pro odprošení ani snad díky za to, co jsme pro tebe udělali, i když by to jistě bylo fér. Nejsem však někdo, kdo by si potrpěl na přehnaném vděku. Já skutečně ne. Elija… No…“ Mlaskne trochu zamyšleně a zvedne pohled k potemnělému nebi. „Řekněme, že jsi mi ušetřila dost práce s tím vysvětlit mu, jak se některé věci v současném světě mají. Tedy… Nečekal jsem to… Opravdu jsem nečekal, že zrovna ty mu tak otevřeš oči. Kdo by to byl do tebe řekl, že mu i přes to všechno, co jsi mu provedla, nakonec nevědomky pomůžeš.“ Roztáhnou se mu koutky rtů do ještě širšího úsměvu, zatímco se do vás opře sílící vítr a z nebe začnou dopadat první kapky na vyprahlou zem.
„Měl jsem cestu kolem a řekl jsem si, že se zastavím. Ze staré známosti. Pozdravit. Popovídat si. Zeptat se, jak si má stará známá užívá líný život na poklidném venkově, zatímco ulicemi Nového Jeruzaléma teče krev? A tak… S těmi Branami je to nakonec trochu složitější. Tedy, pokud tě to vůbec ještě kromě plamenného apelu na naši zodpovědnost zajímá. Jeden by skoro až řekl že... ne. Na druhou stranu, není to něco, co by mělo trápit zrovna mě. Ostatně ten, který jimi prošel, má teď na starost blaho města a měl by tak nejlíp vědět co s celou touhle… polízanicí.“ Vpíjí se do tebe jeho ledově modré oči a najednou jde z něj naprosto jiný dojem, než na jaký jsi byla zvyklá. Ten srdečný, upřímný Robert je pryč. Tenhle… Ne, tenhle pro tebe už nemá tolik pochopení. Jestli vůbec nějaké.
| ||
| |||
| Odpočítávání Jen díky Noahovi nepodlehnu zpátky panice, když se malíček ani přes počáteční snahy nepohne. Je to… Je to přeci malíček. Musím zvládnout pohnout malíčkem! Noah mne nehnutě sleduje a já cítím tu podvědomou touhu ho nezklamat. Jestli nezvládnu ani takovou maličkost… A pak se to stane. Prst se pohne a lehce pokrčí v kloubu přesně jak jsem chtěla. Zpoza rtů mi vyrazí výdech společně se zvukem, ve kterém se mísí radost i úleva. Zvládla jsem to! A když dokážu pohnout malíčkem…
„Dobře. Pokračujeme,“ přitakám tichým odhodlaným hlasem a soustředěně přimhouřím oči.
Přebírat zpátky vládu nad vlastním tělem se mi daří jen pomalu. Nejdříve prsty. Poté dlaň. Pohyb zápěstí. Kousek po kousku, sval po svalu. Bolí to. Bolí to chvílemi tak moc, že mne stojí veškeré odhodlání tomu nepodlehnout. Nevím, zda své tělo nutím hojit se pouhou myšlenkou nebo se to zkrátka děje tím, jak postupuje čas… Čas, který mi prokluzuje mezi prsty jako zrnka písku. Nebo spíše kapky vody. Hladina jezírka, ve kterém leží stoupá a šero houstne v tmu. Uvědomuji si to s každou další hodinou palčivěji a palčivěji. Studená voda neomývá už jen můj týl, ale šplhá nahoru po mém těle. Vlasy se kolem mě vznáší a poklidně si plují kolem hlavy na hladině podobny svatozáři. Byl by to určitě zajímavý biblický výjev. Polámaný anděl ležící na dně průrvy, pomalu se nořící pod hladinu černé vody. Je to trest? Pokání?
Naštěstí tu je Noah. Jen díky jeho přítomnosti a klidnému hlasu dávajícímu mi přesné instrukce a pokyny, se dokážu soustředit a zachovat klid. Dělat jen to, co mi říká. Ostatní pustit z hlavy. Jestli někdo ví, co v takové situaci dělat, je to právě a jen Noah a já… Já mu věřím. Věřím tomu, že s jeho pomocí to dokážu…
… jenže jak voda stoupá výš a výš, je to těžké. Dotírá mi na obličej. Jakmile pohnu hlavou, zaleje mi část tváře. Zbývá mi poslední… Hodina? Možná méně? Stále slyším zurčení vody, zvuk dopadajících kapek na hladinu namísto odpočítávání. Opět se mi zle dýchá a srdce mi poskakuje v hrudi. Držím se jen díky němu. Jenže…. Jenže pak to přijde. Ten okamžik, kdy dopadne na dno poslední pomyslné zrnko písku. Bradu mám vystrčenou co nejvýše, přesto to nestačí. Voda mi omývá tvář ze všech stran. Je u koutků očí. Kousek od koutků rtů. Za chvíli pod ní zmizím celá a… Zamrkám, pohled upírám směrem k průrvě nade mnou. Připomíná více než kdy jindy temnou rozervanou ránu. Je noc? Jak dlouho… Tu můžu být… Co uvidí, pokud to tu najdou a podívají se dolů? Zůstanu u dna nebo bude mé tělo plavat na hladině?
Noahův hlas mě přinutí vrátit se zpátky. Poslušně k němu kmitnu očima. Stačí se jen zvednout. Zní to tak jednoduše. Jenže kdyby to bylo opravdu tak prosté, neležela bych tu a neměla se každou chvílí utopit v pár palcích vody… Přesto jej stejně jako kdykoliv předtím poslechnu na slovo. Jen na pár vteřin přivřu oči a vydechnu. Že je s levou rukou něco špatně – vím až moc dobře. Musím se pootočit. Tvář mi zaleje voda a mám co dělat, abych hned v první vteřině nezpanikařila. Přesto se mi podaří zapřít se pravou rukou – přesně dle pokynu Noaha a… Zatnout svaly. Rozhodně to není jako vstát z postele – jakkoliv si stále pamatuji časy, kdy jsem bez pomoci nedokázala ani to. Doby, kdy jsem se nebyla schopná ani posadit bez pomoci Alexe a Alyii, kdy mne na nohy postavil až Karem. Jenže teď jsem na to sama. Nejsou tu ruce, co by mne zvedly a zachránily.
Skrze zaťaté zuby mi uteče zasténání, jak se svaly na zádech stáhnou a já se posadím. A pak další, jak se přinutím zapřít se i nohama a pohnout se. S vypětím všech sil se sunu z vody ven – na kameny. Odsunuji se za pomocí nohou a pravé ruky. Tisknu k sobě zuby tak silně, až mi o sebe skřípou. Těžce oddechuji. Bolest mě nutí u toho tiše i nahlas skučet a ulevovat si aspoň pomocí těch zvuků. V ten okamžik neexistuje nic. Jen já a ty zatracené mizerné šutry, na které se potřebuji dostat z vody ven.
Sotva sedím na jednom ze širokých kamenů navršených za ty věky přes sebe… S roztřeseným výdechem se nahrbím v zádech, div se nezhroutím zpátky dolů. Jak všechen ten stres a vypětí poleví… Chvěji se. Pravá ruka se mi nekontrolovatelně třese a svírá se mi žaludek. Až teď si mohu lépe prohlédnout… Sebe. Nevypadá to dobře. Noah měl pravdu, levá ruka je zlomená. Předloktí je prohnuté a vystupuje na něm velká nateklá boule. I sebemenší pohyb s sebou přináší ostrou nepříjemnou bolest. Snad je to jediná zlomenina, co mám, ale… Kamkoliv se podívám, vidím rozlézající se podlitiny. Šrámy. Nedivila bych se, kdybych měla těch kostí naštípnutých víc a záda jednu velkou modřinu. Je pár míst, kde mi tepe horkost v otocích.
Ale… Žiju. Dýchám… Zvládla jsem to…
Noahova pochvala mne přinutí na něj pohlédnout skrze oponu rusých vlasů, co se mi lepí i tváři i tělu stejně jako skrz naskrz mokré potrhané oblečení. Se syknutím se pokusím srovnat do trochu příjemnější polohy na sezení. „Byli bychom… Dobrý tým,“ zachraptím unaveně. Slabě se pousměji. Kdybys kvůli mně nemusel zemřít… prolétne mi hlavou nešťastně, jakkoliv to neřeknu nahlas. „Nebudu tě urážet děkováním za pomoc,“ dodám tichounce a přeci jen vzhlédnu na okamžik k díře nade mnou. Je to… Tak vysoko. Ze zbytků obrovské stavby na jejímž dně nyní sedím toho moc nevidím, přesto… Tohle nemůžu nikdy zvládnout. V tomhle stavu ani nemyslím na to, že bych se snad zvládla vyškrábat jakýmkoliv způsobem nahoru.
„Tohle je asi ten nejhloupější způsob, jak odkrýt a objevit zapomenuté ruiny uprostřed džungle…“ povzdechnu si a pohledem se vrátím k Noahovi. „Jak dlouho je zraněný člověk na takovém místě schopný přežít bez pomoci a jídla?“ polknu. Mám u sebe akorát nůž a v kapse… Hodinky. Nahmátnu je zdravou rukou a pokusím se je vytáhnout ven. Jsou to… Jeho hodinky.
„Nenechávej mě tu samotnou, prosím…“ zašeptám. | ||
| |||
| Trpělivost Delilah Blair Flanagan „Heh, dobře, do příště se polepším.“ Usměje se křivě Noah. „Ale teď…“ Významně se na tebe podívá a připomene jiné palčivější problémy, které vás trápí. Nebo možná spíše jen tebe. Chladivý dotek vody tě už ostatně vytrvale hladí na šíjí.
Pohnout malíčkem. Jindy taková naprostá banalita a dnes skoro nadlidský úkol. Přesto s tím, jak je zde tvůj nový společník, je najednou snazší se soustředit a dříve panikou rozprchlé myšlenky nasměrovat na ten jediný úkol.
Pohnout… Malíčkem…
Bledá odřená ruka leží nehnutě a stejně nehnutě tě pozoruje Noah, než však…
…Prst se trochu zachvěje, než pak ucítíš, jak jej pomalu pokrčíš.
„Dobře, moc dobře… Tak pokračujeme.“ Kývne na tebe Noah a přesně jak řekl, pokračujete. Máte toho před sebou ještě hodně.
☩
Voda stoupá. Tobě se však daří postupně přebírat opět ztracenou kontrolu nad svým tělem. Je to až s podivem, jak něco takového může fungovat. Soustředit se na část těla a skoro jí snad vůlí vnutit to, aby se porušená nervová spojení obnovila. Nebo co se to vůbec děje? Teď ale není moc času nad tím přemýšlet. Nejde to totiž tak rychle, jak by si ráda. Bylo by tak snadné propadnout panice, když ti voda začne omývat tváře tak, že stačí otočit hlavu, aby si již měla obličej z části pod vodou. Stále je tu ale Noah, který působí klidně a promlouvá na tebe. Stejně jako tehdy v zasněženém lese za Jeruzalémem. Agentovy nové a nové pokyny jsou jasné a je pak už jen na tobě, aby si je vykonala. I teď tě tím vším provádí s trpělivostí sobě vlastní.
„… A teď se zkus zapřít, přetočit se a vytáhnout do sedu. Ne, tou levou rukou ne. Ta vypadá dost zle. Nejspíš zlomená.“ Pronese prostě, když už ti voda dostoupala k vnějším koutkům očí. „Del… Delilah. Dívej se na mě. Už jsme skoro tam. Už jsi skoro tam. Stačí se jen zvednout. Skoro jako když ráno vstáváš z postele. Jen se prostě zvednout… A pak už z toho budeš venku.“ Opět to povzbudivé kývnutí doprovozené úsměvem. „Vím, že to zvládneš.“
Musíš napnout veškeré síly a plně se soustředit. Ne, rozhodně to není jako vstávat ráno z postele. Podaří se ti ale pohnout tělem tak, že se zapřeš o roztřesenou pravou ruku ponořenou pod hladinou vody a vytáhneš se do polosedu, aby ses pak s pomocí nohou skutečně dostala ke straně jezírka a vyškrábala se na část kamenů, která je dostatečně vysoko. Posadíš se na ni stále poněkud zhrouceně, ale sedíš. Skutečně sedíš a tvé tělo tě opět poslouchá, jakkoliv pomlácené a poškrábané je. Snad jen levá ruka, o které mluvil Noah, nereaguje tak, jak by sis přála. Není se ale čemu divit. Na předloktí je pod kůží boule a jindy rovná ruka vypadá ohnutá do mírného úhlu. Naštěstí to není otevřená zlomenina, ze které by trčely kusy kostí, ale dost pravděpodobně budou i tak kosti v předloktí zlomené skrz na skrz. „Dobrá práce, Del.“ Ozve se pak od muže, který se postavil v jezírku, jehož hladina mu stěží sahala nad kotníky. Noah se na tebe otočí a na rtech mu hraje ten uznalý úsměv, se kterým na tebe hleděl, když se ti podařilo poprvé zasáhnout všemi ranami ze zásobníku terč.
| ||
| |||
| Proměnlivost živlů
Tak…? Podívám se na ni. Pronese ta slova až moc lehce, aby tušila, o čem mluví. Jenom doufám, že stín, který mi prokmitne tváří, mě ani tak neusvědčuje ze zločinu, jako dává najevo překvapení, nebo si snad nese záchvěv stesku po manželovi. Nevím. Každopádně to stačí, aby se Mall zarazila. Raději se znovu položím na záda. „Ono ani manželství není takové, jaké ho dělají v románech…“ „Za všechno můžou tyhle mocenské sňatky.“ Nakonec měl William pravdu i v tomhle. Když jsme se potkali poprvé, nechtěla jsem si to přiznat. Vehementně jsem se bránila, že mě nezná a že nezná ani okolnosti mého sňatku, ale… Navzdory své lásce k pohádkám a šťastným koncům jsem se vdávala ze špatných důvodů. Jistě, pár polehčujících okolností by se našlo. Tolik jsem věřila, že s trochou snahy může být naše manželství takové jako v mých oblíbených knihách, ale nebylo. Protože věřit nestačí. A život není pohádka. Dokud nás smrt nerozdělí, už je to skoro rok, co jsem stanula před oltářem a skládala ten slib, a ona rozdělila. „Přinejmenším v mém případě nebylo. I kdyby však ano,“ navážu s pohledem zdviženým ke větvím rozechvěným větrem a, abych byla upřímná, na Philipa v tu chvíli nemyslím, „musíme žít dál. Život je plný tragédií. Rozhodně je jich dost na to, abychom k nim přidávali melodrama nebo se utápěli ve vlastním neštěstí. Je to začarovaný kruh…“ … kterému jsem tehdy v Jeruzalémě propadla. Bez manžela, který by mi nakazovala, jak a s kým trávit čas, jsem mohla měsíce v něm naplnit jakkoliv. Mohla jsem si tam najít přátele a jezdit na bály, ale místo toho jsem se trýznila výčitkami svědomí, uzavírala čím dál více do sebe a hledala útěchu v životě někoho jiného. Tentokrát už stejnou chybu neudělám. Přeci jenom jsem to slíbila. „Mhm, snad,“ přitakám vzápětí. Nerozpitvávám to ani nešťastnou zmínku o rodině, díky které si zase jednou uvědomím, že bych měla být za čas strávený zde vděčná… * * * Nakonec je to opravdu jenom chvíle. Odhodlám se vytáhnout na nohy a pokračovat. Dokonce se dostane i na to střílení. Rány se nesou vzduchem a splývají s tlukotem mého srdce. Znovu. A znovu. Ani si neuvědomím, že se na nebi honí temná mračna, dokud se vítr nezvedne a nerozfoukne mi vlasy. Ano… Ano, měly bychom pospíšit. Vypadá to na pěknou bouři. Posbírám tedy těch pár věcí, které jsem si vzala s sebou, a připnu je zpátky k sedlu. Brašnu, dýky, pušku. Rozbolavěné ruce se mi třesou, jak zápasím s přezkami, ale nakonec se do sedla vyhoupnu bez větších problémů. „A nechceš se zastavit u nás?“ taktéž zvýším hlas, abychom se přes vítr domluvily. „Tohle bude asi lepší přečkat vevnitř. A rodina tě ráda uvidí… V Davenportu? Opravdu? A co?“ nezabráním si v pár zvědavých otázkách, ale nijak nenaléhám, jenom tak trochu zaraženě kývnu. „No, dobře… Tak tedy zase za dva týdny.“ * * * Jedeme s větrem o závod. Větve stromů se nám ohýbají nad hlavami a zdálky se ozývá temné hřmění. Vzduch je cítit tou charakteristickou vlhkostí a jiskřením. Blíží se to. Při troše štěstí bych to však mohla stihnout. Nezpomalím, ani když se ode mě Mall odpojí a prudce stočí koně opačným směrem. Důvěrně známá cesta se stáčí k domovu. Už se těším, až si nechám připravit koupel. Po dopoledni stráveném ve společnosti mé netradiční přítelkyně se opláchnout potřebuji. Nemluvě o tom, že namožené svaly horkou vodu ocení. Zítřek bude bolet. Hlavou se mi honí docela obyčejné starosti a úvahy – včetně toho, že Prissy bude jenom ráda, až se pročistí vzduch a bude se jí snáze dýchat, snad bychom to měly využít k procházce –, když v tom… tam mezi stromy… Pohledem se zadrhnu na tmavé figuře. Takže na mě přeci jenom nezapomněli… Ani po vší té době, kdy jsem si dovolila doufat, že se mi ze života ztratili nadobro. Je tady. V Davenportu. Takřka na dohled mého domova. Jako by mě zasáhl blesk, nebo mě snad Robert praštil a dokonale mi vyrazil dech, se čas natáhne, zatímco mi v uších duní zvuk kopyt a kůň se žene plnou rychlostí vpřed. Měla bych ho otočit, nebo snad popohnat, nebo…
Ostře potáhnu otěže. Přiměji koně zabrzdit. Vlasy mi zavlají tak, že mě zahalí do rudého závoje, než je vítr zase strhne zpátky. Klisna pohodí hlavou a zafrká. Je neklidná. Mám co dělat, abych ji udržela na místě, ať už protože na ni doléhá sílící hřmění, nebo cítí bouři rozlévající se mi žilami. Udělá dva kroky dopředu, pak zase vzad, až se jí od kopyt vznášejí obláčky prachu. Klid. No tak, klid… „Čtyři měsíce,“ zodpovím otázku, která byla patrně řečnická. „Skoro na den.“ Pořád ještě si pamatuji datum na večerním výtisku novin, v nichž jsem zoufale hledala důkaz, že je vévoda naživu. Pamatuji si každý titulek, každý detail toho, co následovalo, a… Ne. Ne, nedovolím si nad tím přemýšlet. Nesmím se nechat rozhodit tak snadno, ani propadnout strachu, který ve mně vře jako láva. Už nejsem ta malá vyjukaná holka. Co tady vůbec dělá? Nestál by tady, kdyby mi chtěl ublížit. Nemluvil by. Nenechal by mě ho spatřit, takže… chce něco jiného… dobře, ale co? A co se stane, když mu to nebudu schopna dát? Kůň udělá další krok. Zároveň se pohne i Robert. Místo toho, abych se věnovala poplašenému zvířeti, se zakloním a dlaní významně spočinu na rukojeti pušky zastrčené do pouzdra u sedla. Nevytáhnu ji. Ani se o to nepokusím. Těžko říct, jestli bych to stihla, ale nechci ho stavět do situace, kdyby by považoval za nutné – přistoupit k razantnějším řešením situace. Oni nebo my, opět se mi připomenou Elijova slova. Oni nebo my… „To stačí. Jsi dost blízko…“ zvýším hlas, aby mě slyšel i přes temné zahřmění. Možná už je blízko až moc. Jaký dosah mají jeho schopnosti? Stejný jako ty mé? Pokud ano, někde tady by to mělo stačit, a tak druhou rukou potáhnu za otěže a přiměji koně couvnout. „Jeden výstřel, Roberte,“ zvednu bradu odhodlaně. „Jeden výstřel a strhnou se sem vévodovi muži.“ Je to prázdná výhružka. Mohu jenom předstírat, že mám situaci pod kontrolou. I kdyby se mi totiž vystřelit podařilo a Mall stočila koně zpátky, měl by více než dost času dokončit to, proč sem přišel, a pak se vytratit. Vím to. A vím také, že by to mohlo skončit krveprolitím. Tady. Na posledním místě na světě, kam bych tohle všechno chtěla přitáhnout. Nestřílela bych na něj. Samozřejmě, že ne. Lidé nejsou bažanti. Ani ztracení. Dokonce i když právě on může za havárii vzducholodě, krádeže té skřínky, tragédie na Covington street… Opakuji si jejich hříchy jako modlitbu, abych si nedovolila propadnout sympatiím, které ve mně kdysi vzbuzoval. Není to můj přítel, jenom zločinec. Nic víc, nic míň. „Tak…? Co chce?“ | ||
| |||
| Na dně
Otvírám oči a první, co mne vítá ve světě bdících je průrva zející vysoko nade mnou. Déšť neustává a šero kolem mne pomalu houstne. Jen já tam stále bezvládně ležím mezi kamením jako hadrová panenka. Připadám si tak. Jakkoliv se snažím sebevíce, nedokážu přinutit své ruce ani nohy k pohybu. Srdce se mi opět rozbuší. Málem se tou bezmocí zalknu. Není to jako v Greenhillu. Je to horší…. Mnohem horší. Protože za tohle si mohu sama. To já se rozhodla opustit dům. To já chtěla jít sem. Mohla jsem… Mohla jsem dělat cokoliv. Měla jsem počkat v domě, než se Alexander vrátí, abych si s ním mohla promluvit. Vždyť nic víc jsem ani nechtěla. Jen… Jen si s ním o tom všem promluvit… Jenže teď jsem tady. Na dně propasti… Doslova. A nic s tím nemůžu dělat.
Cítím, jak se mi oči opět zalévají slzami stékajícími po tváři dolů. Je to bezmoc, kterou jsem už nikdy nechtěla zažít. Hledají mě? Mají mě vůbec šanci najít? Vrátil se už Alexander? Jestli ano… Jestli ano, musí šílet. S nešťastným povzdechem otočím hlavu ke straně a můj pohled padne na jezírko plnící se dešťovou vodou, vedle kterého… Ve kterém ležím. Srdce mi na pár taktů vynechá. Šumění deště neustává a provazce vody stále padají z převisu dolů. A je jich víc. Kap. Kap. Kap, kap. Kap. Dokola a dokola. A hladina vody stoupá.
Pár rudých pramenů se rozprostírá po vodní hladině. Nevinně si tam plují. Až teď si uvědomím, že i na zátylku cítím šimravý ledový dotek vody. Srdce mi opět tluče a třepotá se v hrudi podobno kolibříkovi uvězněnému v příliš malé kleci. Lapám po dechu, vzduchu kolem je náhle moc. Utopím se tu! Budu tu hodiny ležet ve stoupající vodě a pomalu se tu utopím. A nic s tím neudělám. Nic. Plácám se v té panice a nedokážu se uklidnit. Nenajdou mě. Nikdy mě tady nenajdou, protože mě spolkne voda. Alexander… Zůstane po mně jen to vzteklé odseknutí Madhjuri a vědění, že jsem ho prostě… Opustila. Po tom všem. Ze dne na den.
Zpoza rtů se mi vydere bolestné vzlyknutí mísící v sobě zoufalství a strach. Ten zvuk se odrazí od stěn a vrátí se potměšile zpátky.
Ovšem ne sám.
Hlas, který se ozve kousek ode mne… Mužský hlas… Co… Znám… Svaly na krku se mi stáhnou a nadechnout se je na okamžik takřka nemožné. Jenže on pořád mluví. Slyším ho. Pootočím hlavu tím směrem a s očima rozevřenýma dokořán zůstanu viset pohledem na mladém agentovi. Sedí tam ležérně rozvalený na kameni a usmívá se. Přesně takový, jaký si ho pamatuji a já… A já vím, že tam doopravdy není. Nemůže být. Přesto… Pootevřu rty a okraje zorného pole se mi opět zamží. Bojím se byť mrknout. Bojím se, že když byť na okamžik zavřu oči, zmizí a já tu zůstanu… Sama.
Jenže on nemizí. Naopak se zvedá, aby se pár kroky přesunul vedle mě. „Některé… Některé věci se zkrátka nemění,“ vydoluji ze sebe rozechvěle. Můj hlas je tak tichý, že se takřka ztrácí v zurčení padající vody. Sleduji ho, jak si vedle mne podřepne. Je mi jedno, jestli je to jen přelud. Halucinace z toho pádu či výplod vlastního zoufalství. Nebo něco víc. Nezáleží na tom. Jeho přítomnost, ta konejšivá slova… Nutí mě se na něj soustředit. Zklidnit dech i rozjitřené myšlenky na smrt a Alexe. Roztřeseně se nadechnu a zase vydechnu. A pak znovu. A ještě jednou. Je tu se mnou. Bude to v pořádku… Všechno… Bude v pořádku. Opakuji si to v duchu, zatímco ke mně stále mluví.
Při poznámce o lékárně drobně trhnu hlavou. Koutky mi bez varování cuknou do úsměvu a já… Rozesměji se a zaštkám zároveň. Skrze slzy na okamžik skoro nic nevidím. Bolí to. „Tohle… Tohle mi nesmíš dělat… Noahu,“ hlesnu, než opět dlouze vydechnu. Má pravdu. Musím se zvednout. Ale nejde to. Přesto… Cítím bolest. To… To je dobré znamení ne? Něco cítím. Půjde to. Musí to jít. Přežila bych ten pád, kdybych byla jen člověk? Z takové výšky… Na kameny… Ne. Ale já to přežila. Protože já nejsem jen člověk. Jsem Dumah. A Dumah by něco tak malicherného jako pád z takové výšky nezabil. Dumah by nikdy nedopustila, aby zemřela zapomenutá na takovém místě. Nikdy by nenechala Kamaela samotného, až příliš dobře věděla, jak moc by mu její smrt ublížila.
S námahou opět polknu a ve tváři se mi poprvé za celou dobu objeví záchvěv odhodlání. Soustředění, se kterým se nadechnu, než sotva znatelně kývnu hlavou a pohledem zůstanu ještě chvíli viset na úsměvu vepsaném v jeho tváři. „Dobře,“ špitnu, „tak tedy… Malíček…“ upnu své snahy a soustředění pouze a jen ke svému prstu. Je to… Je to jen malíček. Malíčkem přeci musím zvládnout pohnout…
| ||
