Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Jistě, to se stává.“ Prohodí jakoby nic Devika v odpovědi na tvou omluvu Alexanderovy nepřítomnosti, zatímco jí pokyneš ke stolu, na kterém už je nachystáno drobné občerstvení. Ano, na místní kuchyni sis musela zvykat, ačkoliv jsi ji mohla okusit už tedy v Jeruzalémě, když si pobývala v Alexanderově domě. Tedy až do toho osudného večera. Přesto zde se vše zdá intenzivnější. Chutě. Vůně. Snad možná i život. A to nejenom v té příjemné rovině.

„Děkuji, jistě.“ Pousměje se Devika a natáhne se pro drobné kuličky z jemného těsta, které plavou v medovém sirupu ovoněném směsí koření. Je to sladké. Opravdu hodně sladké, ale místním to viditelně chutná. Obratně si nabere jednu z kuliček lžičkou na malý talířek a pak se opět opře do opěradla židle.

„Hmm, nechtěla jsem vám pokazit náladu, lady.“ Pronese to oslovení podobně tápavě jako tvá služebná. Ačkoliv se snažíš na sobě nedat znát své dnešní rozpoložení, nejspíše v tom až tak úspěšná nebudeš. Ženin pohled po tobě zamyšleně sklouzne, než lžička zakrojí do kuličky. „To jistě věřím. O Novém Jeruzalému jsem zatím jen slyšela z vyprávění… Copak myslíte? To, že příliš necestujete?“ Podiví se a vloží si kousek dezertu do úst a až poté, co sousto spolkne zase pokračuje.

„Od svého otce. Ačkoliv příliš toho o vás nevím. Hovořila jsem s ním především o panu Alexanderovi. Tedy panu Archdalovi, jak si teď říká.“ Usměje se. „Víte znám jej už dlouho. Tedy ne tak dobře jako můj otec, ale párkrát jsme se potkali. Dokonce mám ještě tu hračku, kterou mi tehdy poprvé dal.“ Povytáhne lehce obočí a pátravě na tebe při těch slovech hledí.

„Ah, ne já necestuji. Tedy ne tak daleko jako vy nebo pan Alexander. To mi mé postavení nedovolí. Bohužel.“ Kývne hlavou a nabere si další kousek zákusku. „Dokonalý? Ale jděte. Nemusíte mi lichotit. Ano, měla jsem dobrého učitele, ale to již neplatí. Přesto díky vaší poznámce ráda vidím, že mi ty hodiny daly něco užitečného.“ Zhoupnou se jí koutky zase spokojeně o něco výš.

„Víte, a to je i ten důvod, proč jsem dnes zde. Vím, vy na západě rádi chodíte kolem věcí po špičkách a měli bychom ještě párkrát probrat počasí, než se dostaneme k něčemu opravdu zajímavému, ale nerada bych vás zdržovala ve vašem dnešním… rozpoložení.“ Dodá pomalu. „Přesto… ráda bych pokračovala ve svých lekcích o západní společnosti. Sehnat tu vhodné učitele je obtížné a tím spíš takové, které by otec schvaloval. Ale vy… Myslím, že vy byste tím sítem prošla snadno, když jste někdo, kdo je panu Alexanderovi tak blízký.“ Upřou se na tebe opět její tmavé oči.

„Nemusíte se bát, nechci to zadarmo a samozřejmě to není rozkaz. Jen… nabídka.“ Vloží si další sousto sladkého zákusku do úst, ale nespouští z tebe svou pozornost.

* * *

Stačí chvíle… Chvíle nepozornosti! Stane se to tak rychle, že stačím akorát s výkřikem vyskočit od stolu na nohy. Pozdě. Čaj je všude. Na stole. Na mé sukni. A snídaně i šála jsou nenávratně pryč společně s tlupou drzých opic, jejichž vřískot se nese nádvořím, zatímco se na nedaleké zdi přetahují o šál. S podrážděným zasyknutím přimhouřím oči a přísahám, že v tu chvíli jsem jen kousek od toho, abych se pokusila ta pitomá zvířata umlčet. A mít po ruce pušku, tak asi neváhám vůbec. Přelétnu zlostně přimhouřenýma očima tu spoušť i tlupu opic, než nakonec pohledem sklouznu k prázdnému nádvoří. Na okamžik… Nesnáším to tady. Ne. Nenávidím to tady! A… A nemám to ani komu říct!

S pocitem naprostého zmaru se prudce otočím na místě a rázným krokem vejdu domu. Mířím rovnou do svého pokoje, abych se převlékla do něčeho suchého. Z pokoje po zbytek dopoledne už ani nevyjdu, namísto toho si chystám věci na později, abych mohla hned po obědě vyrazit za město. Nehodlám tu prosedět další den marným čekáním na něco. Nechci. Zblázním se tu! A jestli mezitím Alexander přijede a já tu nebudu… Proč by mě to vůbec mělo trápit? Bylo by to jedině dobře!

Držím se ukrytá v tom dusném naštvaném tichu čtyř stěn, ze kterého mne vyruší až jedna z našich služebných patřících k tomuto domu. Nenese ovšem zprávy o Alexově návratu, ale nečekané návštěvě. Její výsost princezna Jahan. Krátce se zamračím. Jahan. Není těžké se dovtípit, že patrně půjde o jednu z Rajových dcer. Manželka asi ne, ta by se netitulovala princezna – předpokládám. Tedy… Jedna z manželek. Tenhle zdejší koncept manželství jsme nechápala už vůbec. Která žena by probůh chtěla být… Jednou z manželek? Na té představě mi přidalo něco tak strašně špatného. Nepřirozeného. Jinak ovšem tápu. Protože ten, kdo mě mohl na takovou situaci aspoň trochu připravit tu… Není. Samozřejmě.

Zpoza rtů mi uteče frustrované povzdechnutí. Nemám náladu na žádné návštěvy. Přesto vím, že tuhle přijmout musím, protože prostě… Musím. Zvláště, pokud je to Rajova dcera.

„Děkuji, samozřejmě ji přijmu. Nachystejte prosím nějaké adekvátní pohoštění do… Společenské místnosti,“ poručím po krátkém zaváhání, kdy hledám to správné slovo. Co je ve zdejších poměrech vhodné pohoštění pro někoho jako „její výsost princezna“ si nejsem po pravdě příliš jistá, takže mi nezbývá než doufat, že to bude vědět služebnictvo.

Sama se ještě rychle upravím, než vykročím do velké místnosti, jediné, ve které se dají přijímat návštěvy. Je prostorná a vzdušná, vlastně to zde mám ráda a dobře se mi tu i samotné sedává, ale… Dnes bych byla raději kdekoliv – jen ne tady. Přejdu na okamžik k jednomu z oken, ve kterém vlaje lehká záclona ze světlé průsvitné látky a jen krátce z něj vyhlédnu. Navrch k tomu všemu cítím i lehkou nervozitu. Tři měsíce jsem tu žádnou takovou návštěvu neměla a vlastně se ani nezdálo, že by Jahan nebo kdokoliv z jeho okolí měl vůbec chuť mě jakkoliv poznávat. Tak proč zrovna teď?

„Dále,“ promluvím, jakmile se ozve zaklepání. Dveře se otevřou a… Krve by se ve mne nedořezal. Jakmile se ozve to tolik povědomé zacinkání šperků následované vlnícím se hedvábím… Na okamžik strnu a srdce mi vynechá pár taktů. Naštěstí stačí jediný pohled do snědé tváře pohledné ženy, která není Alyie dokonce ani trochu podobná. Neubráním se úlevnému výdechu, který se na poslední chvíli pokusím zamaskovat.

Tentokrát si svoji „návštěvu“ prohlédnu o něco lépe. Pozorněji. Zdá se, že věkem si budeme blízké, ovšem zde veškerá podobnost končí – a rozhodně nejde jen o barvu pleti. Zatímco ona je ověšená zlatými šperky a její šaty skutečně neponechávají příliš prostoru pro fantazii, já na sobě mám nemám byť jediný zlatý kousek čehokoliv a jednoduše střižená blůza a sukně v prostém jeruzalémském stylu, jakkoliv v Jeruzalému by dokonce i na můj oděv bylo nahlíženo jinak. Trochu mne překvapí, že je tu sama. Ženy jako ona jsem potkávala ve městě vždy v početném doprovodu.

„Potěšení je na mé straně, Vaše Výsosti,“ takřka neznatelně zaváhám při volbě titulu. Nemám vůbec tušení, jak to zde chodí a cítím se z toho značně… Nesvá. Stejně tak i z pozdravu, který kontruji vlastním decentním pukrletem společně s kývnutím hlavy. „Ah, ne, máte pravdu, nebyly jsme si dosud představeny. Josephine Liddel, je mi ctí,“ sypu ze sebe ta naučená slova, zatímco na sobě cítím její zvědavý pohled. Je to zvláštní představa – musím jí připadat jako z jiného světa stejně jako ona mě.

„Ne, nerušíte,“ odpovím přesně jak se očekává. Z čeho by mě také vyrušila, že? Z postávání u okna a vyčkávání na pána domu? Včas ovládnu svůj výraz, když zmíní pana Archdela. „Máte pravdu, není zde přítomen, pravděpodobně ho musely zdržet jeho… Povinnosti. Bohužel nevím, kdy se vrátí,“ dodám hlasem trochu více napjatým, než by bylo záhodno. Někoho takového jako jste vy. Ještě chvíli mi ta slova doznívají v hlavě. Co tím myslí? Cizince z Jeruzaléma? Nebo… Někoho… Více jako… My? Co všechno ví?

Po jejím vzoru vykročím ke křeslům, abych se do jednoho z nich taktéž usadila. „Smím nabídnout…?“ naznačím s krátkým pohledem k nachystanému pití a drobnému pohoštění, jak se sluší a patří od hostitele, byť dnes… Jsem napjatá a nedokážu se toho zbavit. Společenské tlachání je asi tím posledním, na co nyní myslím – přesto se tomu nedá vyhnout.

Vzápětí drobně přimhouřím oči a tentokrát mne stojí mnohem více úsilí se ovládnout. Manžel. Partner. Co vlastně teď jsme? Na náladě mi nepřidává, že si v poslední době připadám spíše jako odložená milenka než cokoliv jiného. Představit v Jeruzalémské společnosti na večírku – nebo své rodině – Alexandera jako svého partnera… Jako bych to slyšela. „A na co čekáte, drahoušku?“ Nadechnu se – a zase vydechnu. Naštěstí její přímost mne nezaskočí tak jak by se nepochybně stalo ještě před několika měsíci. Přesto…

„Ah, to je v pořádku, nemusíte se omlouvat,“ potřesu zlehka hlavou, nicméně na její otázku už neodpovím. Není mi po chuti cizí ženě vysvětlovat, jak se věci mezi mnou a Alexanderem mají. Zvláště, když to sama nevím. Víte, je mým životním druhem z minulého života, takže teď spolu občas žijeme, protože zvyk je železná košile bez ohledu na to, kolik staletí uplynulo, prolétne mi hlavou kousavě.

„Dvaraka… Je krásné město, ačkoliv přiznávám, že si zde teprve zvykám. Je to poněkud změna oproti Novému Jeruzalému,“ vydoluji ze sebe značně diplomatickou odpověď. Předpokládám, že její učitel jazyka musel být ze západu, mluví nečekaně dobře, takřka bez přízvuku. „Od koho jste to vlastně slyšela? Smím-li být zvědavá,“ přinutím se k náznaku úsměvu. To někde vypráví Alexander? Výborně, teď už se necítím jen mrzutá, ale i ukřivděná. Bez ohledu na to, že to je pravda.

„Pravdou je, že tohle je poprvé, co jsem opustila západ,“ je tak zvláštní o tom mluvit takhle. „Nikdy dříve jsem neměla příležitost pro cestování po světě, mám tak ještě co dohánět,“ dodám. „Vy cestujete ráda? Nejde si nevšimnout, že váš přízvuk je dokonalý,“ pokračuji dál a raději stáčím téma do bezpečnější vod. „To já jsem ráda, že jsem si zapamatovala pár slov a běžných frází,“ dodám.

♬♬♬♬♬

♫♪♪♫

Nikdy jsem nečekala, že místo jako Dvaraka navštívím, natož aby se mi stalo novým domovem. Představa tak vzdálená a cizí, přesto se stala součástí mého života. Ukřičené město plné života, barev a vůní v ničem ani vzdáleně nepřipomínalo Jeruzalém a na každém rohu mi připomínalo, že zde nejsem doma. Vím, jak jsme na cizince pohlíželi v Jeruzalémě, představa, že to já jsem nyní v té samé roli mi není příjemná. Zdejší lidé jsou jiní. Oblékají se jinak. Mluví jinak, a nejde jen o to, že jejich jazyku nerozumím. Všechno mi tu připadá tak strašně moc… Cizí. Krásné a děsivé zároveň.

Když Alex mluvil o tom, že zde má pár dobrých přátel, rozhodně jsem nečekala někoho jako byl Raja Ezhil Jahan, díky jehož laskavosti jsme mohli v Dvarace zůstat. Jeruzalémské Zahrady byly vždy přehlídkou okázalosti a přepychu, ovšem Rajův palác mi doslova vyrazil dech. Byl… Obrovský. Zářivě bílé zdi a kupole pnoucí se k nebi tvořily dohromady majestátní dílo působící jako něco, co mělo existovat jen na stránkách dobrodružného románu. Z toho, že bychom snad měli bydlet tady jsem byla nesvá, ovšem Alexovi něco takového nebylo po chuti, a tak se celá věc zařídila jinak. Vlastně mne už ani nepřekvapilo, že pro někoho jako by Raja nebylo problémem nám poskytnout pro vlastní potřeby dům stojící na okraji města.

Zdálo se, že pro Alexandera je ochotný zařídit mnoho věcí. Nejprve mi to připadalo zvláštní, než jsem z jejich rozhovorů pochopila, že dle všeho se znají už opravdu… Dlouho. Dost dlouho na to, aby bylo přinejmenším podivné, že Raja vypadá o tolik starší a já ani na chvíli nepochybovala, že místním sluncem to opravdu nebude.

Raja byl další díl do skládačky jménem Alexander, které se tak zoufale snažím porozumět. Nemá ani tušení, kolik přemáhání mne stojí ho při každé takové nesrovnalosti, na kterou narazím, nezasypat přívalem otázek a namísto toho jen opatrně našlapovat kolem a nenaléhat na něj. Ani tehdy jsem si neodpustila pár nenápadných otázek týkajících se staré známosti s naším hostitelem v naději, že by třeba tohle mohlo být… Záminkou, aby mi Alex řekl více k tomu, co mne zajímalo doopravdy, ale… Snažím se sama sobě nalhat, že kdo jiný, než já by měl mít pochopení pro Kamaelovu povahu, ale ve skutečnosti mne každá z jeho opatrných odpovědí mrzí – pokud se vůbec nějaké dočkám. Předstírat, že mi nedochází, když něco obratně zamluví ať už slovem nebo činem, je… Únavné. Je to hra, která mne nebaví, přesto jsem v ní díky své výchově a životu s Barthem dobrá.

Vlastně… V posledních týdnech… Občas si na něj vzpomenu. Alex rychle vklouzl do zdejších způsobů, přeci jen – on zde cizincem nebyl. Nevrátil se ke svému životu, zůstal již sirem Archdalem. Čekala jsem to. Že někdo jako on nevydrží na jednom místě, že potřebuje ke svému životu být v pohybu a neustále něco řešit, dělat. Ani slovem jsem tak nerozporovala jeho rozhodnutí nabídnout své služby Rajovi a stát se jeho… Jednatelem? Diplomatem? Respektovala jsem to, vždyť z jakého nároku a titulu bych měla právo na to… Na cokoliv.

Někdy odcházel z domu jen na pár hodin. Někdy den. Jindy opouštěl město na několik dní a s postupem času klidně i na pár týdnů. Chápala jsem, že to dělá i pro mě. Pro náš život tady. Nakonec díky tomu byl i o to příjemnější čas, co jsme trávili spolu. A… Nemohla jsem rozporovat, že přivítat zpátky v domě se stalo mojí oblíbenou částí dne.

Jenže… Jakkoliv jsem neměla ráda, když mne Bartholomew nutil chodit s ním na některé nezávazná jednání, odjíždět s ním i na několik dní na společenské sešlosti, kam nás zvali… Stokrát jsem to mohla z duše nenávidět, když mi opakoval, že je povinností manželky doprovázet svého muže a stát po jeho boku, tak…Někdy se objeví ta hořká myšlenka na to, že… Aspoň mě u sebe chtěl mít. Nikdy by mě nenapadlo, že mi něco takového bude chybět.

Ovšem teď nejsem ničí manželka. Nemám povinnosti, přesto si mohu žít v pohodlí svůj… Svobodný… Život. Tak jsem to vždy chtěla, ne? Být sama sebou. Jenže já nevím, kým v tomhle novém světě jsem. Kým bych mohla být. Malovala jsem si, jak už nebudu závislá na jednom muži – přesto jsem. Takhle jsem si to nepředstavovala. Doufala jsem, že v novém městě, s Alexem vedle sebe, s novým jménem…

Ah, nové jméno. Další jméno, které jsem si musela zvolit. Tentokrát jsem vybírala pečlivě, malovala si, jak to s ním bude všechno lepší. Josephine Delilah Liddlell. Josephine bylo prostřední jméno mé matky a Liddell rodné příjmení lady Eldridge. Vždy jsem si přála zvládat vše s jistotou a nadhledem jako moje matka a zároveň být stejně odvážná a hrdá jako románová hrdinka.

Jenže čas plyne a z mých představ zůstal jen pokřivený odraz. Protože zatímco Alexander vyrážel vstříc svým novým povinnostem, já si připadala opět jen jako součást domácnosti. Vkusný doplněk luxusní rezidence na okraji města. Takový ten druh drahé zdobené vázy, do které se ovšem nikdy neleje voda ani nedávají rostliny, protože by ji to mohlo poškodit a ztratila by na své hodnotě. Jenže k čemu jsou věci, které postrádají účel?

Dlouhé dny trávené o samotě mi ani trochu nesvědčí. Mám příliš mnoho času přemýšlet. Vzpomínat. Topit se v tom, na jsem si zakázala myslet. Zavírat se zpátky do svého malého světa, který si kolem sebe opět buduji. Palčivě si to uvědomuji s každým týdnem jsem z toho více a více nešťastná.

Přesto se… Snažím. Opravdu se snažím s tím bojovat. Zdejší služebnictvo naštěstí mluví naším jazykem, přesto se s jejich pomocí snažím naučit aspoň základní slova a fráze zdejšího jazyka. Doufám, že když porozumím jemu, nebudou mi připadat tak cizí. Když zde Alexander není, nevyrážím příliš ani na procházky do města, zdejší slunce není k mé pleti zrovna milostivé a je pro mne příliš lehké se spálit, nemluvě o tom příšerném vedru panujícím v ulicích rušné Dvaraky – zejména pak kolem poledne. Stýská se mi po Jeruzalémské zimě.

Stejně jako se učím zdejší jazyk, tak se snažím porozumět i tamní hudbě. Tohle mi jde díky Dumah o poznání snáze a pomáhá mi to zaměstnat se klidně i na dlouhé hodiny. Ovšem stejně se často přistihnu, že bolestně postrádám klavír, který nedokáže nahradit ani harmonium. Zvuk hudebních nástrojů patřících k této zemi je cizí stejně jako ti lidé a známé melodie postrádají… Duši Jeruzaléma, který mi stále tolik chybí.

Vlastně natolik, že sama v některé dny vyhledávám společnost těch několika lidí, kteří mi můj domov připomínají. V Jeruzalémě bych setkávání se s kýmkoliv z nich brala jako nutné zlo, ovšem v Dvarace jsou občas dny, kdy se i těším na tu protivnou fistuli madam Chaddwickové a její věčné hořekování nad tím, že nechápe, co je proboha tak těžkého na tom uvařit zde kávu tak, aby opravdu chutnala jako káva. Chodím tam vlastně především kvůli jejich dceři, Lilian, učím ji hrát na sitar. Příliš jí to nejde, ale jsou to jediné chvíle v ty dlouhé prázdné dny, kdy si připadám aspoň trochu užitečná.

To je to, co… Jinak postrádám. Smysl. Účel. Něco… Něco opravdového. Dumah přeci také nějaký měla, vyrážela plnit úkoly, ať už po boku Generála či bez něj. Neseděla jen celé dny zavřená ve svém domě v očekávání Generálova návratu.

Možná i to je ten důvod, proč se během Alexanderovy delší nepřítomnosti vydávám sama za město. Mezi stromy zelené džungle, kde je klid a já můžu všechno hodit za hlavu v tom jediném krátkém pohybu prstu mačkajícího spoušť. Nejde jen o vlastní potřebu umět se ochránit, ale… Střelba mě baví. Doopravdy. Je to něco zakázaného, moje malá rebélie proti zavedenému řádu. A zároveň dobrý způsob, jak procvičit svoji schopnost ticha. Jen přemluvit se k tomu, abych… Abych dokázala sáhnout opět po síle Dumah… Bylo těžké. Ale zvládla jsem to. Stejně jako přesvědčit Alexe, že je opravdu nutné a nezbytné, abych uměla střílet jak z krátké, tak dlouhé zbraně. Samozřejmě jsem žádala i více než jen to, jakkoliv vzpomínka na nůž vražený do krku policistky mi stále nedává spát.

Byl to rozhodně o dost nepříjemnější rozhovor, než jsem čekala – vždyť právě kdo jiný, než Generál by měl chápat, že se o sebe prostě musím umět postarat? Díky Noahovi mne nepříjemně zaskočilo, že Alex rozhodně tak pokrokové myšlení nemá. Ale kapituloval, aspoň v něčem. Nevím, co ho přesvědčilo, zda jeden z mých argumentů, že na Ztracené moje schopnosti opravdu nestačí, nebo poněkud troufalé upozornění, že už je poněkud pozdě hrát si na bezbrannou lady v situaci, do které jsme se dostali anebo třetí již vysloveně zarputilá drzost, že se ho neptám na svolení a pokud nechce, abych chodila napříč Dvarakou a na vlastní pěst sháněla v temných uličkách překupníka se zbraněmi, tak má jedinečnou příležitost mít nad tím kontrolu a ujistit se, že neudělám žádnou šílenost…

A čas plyne. Dny. Týdny. Jsou to už tři měsíce, co jsme tady. V pěkném domě obklopeném zelení a vůní exotických květin. Jenže není to domov. A navzdory tomu, že se tento nový svět snažím poznávat a sžívat se s ním, tak v koutku duše vím, že ani nikdy nebude. Stále si snažím aspoň něčím Jeruzalém připomínat, klidně i takovými drobnostmi jako střihem šatů, které nosím. Sice z lehčích látek a uvolněnějším stylu, který by byl v Zahradách již brán jako extravagantní a na hraně. Zdejší móda… Je mi proti srsti. Jediným mým ústupkem je tak pár kousků čistě pro radost Alexe, přesto…

… nevím, čí život nyní žiju, ale nemůžu se zbavit té vlezlé představy, že rozhodně ne ten můj. Protože ať už to znamená cokoliv, připadám si…

Ztracená.

Čtyři dny. Čtyři dlouhé dny, kdy jsem v domě sama navzdory tomu, že se Alex měl vrátit. Nejdříve jsem to brala jen jako zpoždění, snad nějaká událost na cestě, ovšem… Alex tu stále není. Nepřišel ani žádný vzkaz, kterým by mne informoval o svém zdržení. Vím to. Ptám se služebnictva dvakrát denně, někdy i třikrát, zda se zde někdo nestavil se zprávou.

Neklidně procházím domem. Je těžké se u něčeho zastavit a zaměstnat tak svoji hlavu i ruce. Daří se mi to vždy jen na chvíli, než myšlenkami uteču zpátky do říše stínů a obav. Neklid tančící mi pod kůží sílí a ticho panující v domě se stává nepříjemné. Navzdory tomu jej ani na chvíli neopouštím, ani nestojím o ničí společnost pro rozptýlení myšlenek. Ta nejistota mě užírá a jakýkoliv boj s ní je předem prohraný.

Mám o Alexe strach a zároveň cítím zlost. Mám toho… Mám toho tak akorát dost. Přeci tu po tom všem, co se za poslední půl rok stalo nemůžu pořád jen sedět jak pes vyčkávající příchodu svého pána. Kvůli tomuhle jsem se Jeruzalému rozhodně nevzdala.

Ostře se nadechnu a nervózně si vjedu prsty do vlasů, než se přinutím opět sebrat klid a raději upít sladkého studeného čaje, co jsem si vzala s sebou ven na balkon s výhledem na prostranství nádvoří, abych… Abych skrytá za tohle malé posezení nad knihou a výměnou strun na sitaru měla vhodnou výmluvu, proč tu sedím.

Jenže den plyne a domem se stále rozléhá jen přízračný klid…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Dvaraka, přímořský klenot východních provincií a město plné historie, barev a lidí. Tohle místo se stalo na následující týdny a měsíce tvým domovem. Velmi nezvyklým domovem, který byl plný tepla, cizího jazyka a zcela nových zvyků. I zde byl však vidět především u vyšší společnosti velký vliv západu společně s početnou komunitou lidí, co sem přicestovali a kteří pro tebe byli jako vítaný závan domova. Alexander ale nebyl jeden z těch, kteří by jejich společnost vyhledávali. Naopak, velmi rychle zapadl do místního způsobu života a nebylo to poznat pouze na jiném stylu oblékání.

Váš život zde… Nakonec nebyl až tak špatný, jak by si mohla čekat po příjezdu do města bez jakéhokoliv zázemí a s už poněkud tenčící se částkou v kapse. Ukázalo se totiž, že Alexander nelhal. Skutečně zde měl přátele a ne jen tak ledajaké. Sám Raja Ezhil Jahan byl totiž někým, koho pan Morley nazýval přítelem a byl to právě on, kdo vám umožnil zde zůstat. Doteď si pamatuješ, jak jste stáli poprvé před zářivě bílými zdmi jeho ohromujícího paláce a vzhlíželi k zdobným kupolím, nad kterými kroužila hejna ptáků.

Samozřejmě, Alexander by se nejspíše mohl vrátit ke svému starému životu a převzít zpátky svou společnost, ale neudělal to. Vlastně ani nezačal používat své staré jméno. Morley. Sám to vysvětloval tím, že prsty Nového Jeruzaléma jsou dlouhé a nemají problém dosáhnout i sem do Provincií. Zůstal tak sirem Archdalem a na tobě už pak bylo rozhodnutí, jak tě zde mají ti noví lidé oslovovat a že to byla věc k zamyšlení.

Raja se ukázal jako štědrý hostitel a někdo, kdo se k Alexanderovi choval jako ke skutečnému příteli. Dle jejich rozhovorů jsi vyrozuměla, že se musejí znát už opravdu dlouho. Snad od Rajova mládí, ačkoliv… Vypadal výrazněji starší než Alexander. Váš hostitel vám ochotně nabídl pomoc, možnost zůstat v paláci a další výhody, jež by vám zajistily život v luxusu, což však Alex zdvořile ale rázně odmítl. Domluvili se však na něčem jiném…

Dům stojící na tichém okraji města, do kterého už sem tam zasahuje tropická džungle, se tak stal vaším domovem. Nebylo to žádné velké ohromující sídlo, ale ani žádná malá chatrč v chudinské čtvrti. Bílé stěny a spousta lomených oken, jenž pouštěly dovnitř vzduch vonící všudypřítomnými exotickými květinami. Ano, byla to skutečně oáza jako vystřižená ze stránek cestopisných knih. Ani zde jsi však nebyla sama. Služebnictvo se staralo o tvé potřeby a udržovalo dům v chodu. Uměli tvůj jazyk, který zde byl nakonec rozšířenější, než bys čekala a tak nebyl problém se s nimi domluvit. Zvláště tehdy, když tu nebyl Alexander.

A že tu nebyl stále s tebou. Výměnou za Rajovu pomoc totiž nabídl Alex pro změnu své služby jemu a co jsi tak pochopila, stal se někým, kdo vyjednával rozmanité záležitosti. Obchody a někdy i diplomatické problémy. Tahle pozice však znamenala i cestování. Hodně cestování. Někdy byl pryč pár dnů a nejdéle i pár týdnů. V těch momentech si zůstávala sama. Sama se sebou. V tomto novém světě, který si však i tak pomalu poznávala a sžívala se s ním.

Byly to tři měsíce od vašeho připlutí do Dvaraky. Vzduchem se nesla vůně pálené pryskyřice z vonných tyčinek, nad kterými se klikal a kroutil ke stropu stoupající dým. Dům byl klidný a prázdný. Nečekala jsi to. Alexander se měl vrátit už čtyři dny zpátky, ale stále si neslyšela ten typický rázný krok po kamenném nádvoří, který by ohlašoval, že se pán domu vrátil. Stále zde bylo jen ticho. A ta nepříjemná kousavá nejistota, která sílila každým dalším dnem, kdy jsi se probouzela sama.

Raja Ezhil Jahan

Dávej pozor na to, co si přeješ…



… mohlo by se ti to splnit.

* * *

* * *

* * *



♬♬♬

* * *

* * *

* * *

♫♪♪♫

Nový Jeruzalém zůstal kdesi za námi, ztracen v nedohlednu za příkrovem napěněných vln rozbouřeného moře. Ať se podívám kamkoliv, vidím jen neklidný oceán, vlny narážející do sebe v tom nekonečném boji bez vítězů a poražených. Cítím zvláštní úzkost a smutek, rozhlížím se kolem sebe a marně hledám tu tolik známou pevninu, kde stojí město s vysokými věžemi a vším, co jsem kdy znala – a zároveň mi buší srdce nad myšlenkou, že jsem to skutečně dokázala. Vystoupit z vlastního stínu. Nechat všechno za sebou a vůbec poprvé v životě namísto ohlížení se vykročit vpřed. Vstříc neznámu čekajícímu za poslední stránkou knihy… Životu čekajícímu za zdmi všech svých malých vězení, ať už těch, kam mě zavřeli jiní či míst, kde jsem hledala útěchu v šeru a stínech já sama.

Nadechnu se. Vzduch je cítit solí a tou zvláštní mrazivou svěžestí. V tu samou chvíli se do mne opře poryv studeného větru, který mi s gustem drzého floutka strhne z hlavy sametový klobouk a rozfouká mi vlasy do všech stran. Pokusím se klobouk na poslední chvíli zachytit za jednu z vlajících stuh, ovšem marně. Proletí nad našimi hlavami, než vzlétne nad divoké vlny vstříc obzoru.

Pohledem sklouznu z dlani překrývající hřbet mé ruky k Alexanderově tváři a pousměji se. „To nevadí. Stejně jsem klobouky nikdy nenosila ráda,“ šeptnu s náznakem pobavení a v další chvíli přistoupím k muži po mém boku blíže. Přitisknu se k němu a s dlouhým výdechem se opřu hlavou o jeho rameno, zatímco druhou rukou se chytím za jeho předloktí.

A tak tam ještě nějakou chvíli společně stojíme, pozorujeme poletující klobouk, dokud nenávratně nezmizí pohřben ve vlnách a já mám vůbec poprvé ve svém životě naději, že všechno už bude skutečně v pořádku. Že jsem přesně tam, kde bych měla být. A že za to stálo bojovat.

Strnule hledím na vybledlou fotografii černovlasého chlapce, jeho sestry, matky i otce a cítím se příšerně. Dolévám si další sklenici vína, jehož chuť ani necítím a sváteční večeře leží netknutá na stole. Všude kolem se slaví, z chodby občas zaslechnu smích a z horní jídelny se ozývá hudba. Jsou přeci svátky, všichni se scházejí u dobrého jídla a baví se. Na Liberty se teď pořádá nejeden večírek pro všechny, kteří nechtějí být v takový čas sami. Přeci… Kdo by taky chtěl? Já. Já tu sedím zamčená ve vlastní kajutě, schovaná před Alexem za výmluvou, že mi není dobře a potřebuji si odpočinout. Vyspat se z toho…

Je to vůbec poprvé za celý můj život, co jsem přes svátky bez rodiny. Vzpomínka na vlastní matku a otce pomalu vybledává, stejně jako na další vzdálené příbuzné… Dokonce i na Barthovu rodinu… V jejich zimním domě pár hodin cesty za Jeruzalémem jsme vždy trávili několik dní, většinou jsme vyráželi brzo ráno na druhý vánoční svátek. Přišel někdo dnes zapálit svíčky na můj hrob namísto společné večeře a položit tam věnec namísto dárku? Nebo je mramorová deska vkusně zapadaná vrstvou sněhu a ze mne se stala jen vybledlá vzpomínka na zklamání, kterým jsem byla. Jako dcera. Jako manželka.

Je mi příšerně a být samotná je to poslední, co chci. Přesto tu sedím a dobrovolně se týrám, protože si to zasloužím. Protože kvůli mně Noah nebude moci jít dnes zapálit svíčky na hrob své vlastní rodiny a… Protože jen a jen kvůli mně dnes spousta lidí nebude moci oslavit… Nic. Protože jsou mrtví. A já je zabila. Jakkoliv se snažím, nedaří se mi dostat z hlavy vzpomínku na dětskou kolébku, na všechna ta těla ležící kolem v křeči. Na jejich křik.

Chci se zalknout vlastními slzami, ale nejde to. Jen mě pálí oči a tepe mi ve spáncích, přesto jediná kapka stékající mi po tváři je víno, které mi uteče z koutku rtů, jak do sebe obrátím celou sklenici. Nepomáhá to. Jsem akorát opilá a nešťastná. A dost zoufalá natolik, abych před tím pocitem nakonec zbaběle utekla ke dveřím kajuty Alexandera.

Srdce mi buší, když klepu na jeho dveře. Díky sklence whisky na kuráž, co mě pořád ještě pálí v krku, se zvládnu i usmát, když mi přijde otevřít a uvidí mne tam opřenou ramenem o zádveří jen v ledabyle zavázaném županu. Scéna jako vystřižená z románu schovaného za druhou řadou knih v mé staré knihovně. Lady Eldridge by na mě byla hrdá.

„Došlo mi, že jsem ti zapomněla předat dárek, co pro tebe mám…“ zašeptám a je mi jedno, jak příšerně to zní a na kolik lacině musím vypadat. Chci… Jen chci být s ním a na nic už nemyslet.

Se zájmem si prohlížím mohutné konstrukce lodí kotvících v přístavišti. Po několika dnech je to vůbec poprvé, co jsem přes den opustila kajutu. Tíha svátků a všeho, co znamenaly na mne dosedla a jen těžko se jí zbavovalo… Stejně jako Alexander, ani já netoužila po setkávání se s dalšími lidmi. Smát se. Předstírat. Všechny ty drobné rozhovory o ničem… Vlastně jsem po tom netoužila ani teď, ale Alex mne přemluvil. A měl pravdu. Pohled na přístaviště z majestátní výšky horní paluby Liberty pro mě byl rozhodně zážitkem.

„Už jen týden a půl…“ zopakuji po Alexovi zamyšleně a podívám se na něj. Neubráním se lehkému povzdechnutí. Sice se mi líbí, jak vypadá v obleku, ale když se my ostatní choulíme v teplých kabátech, přitahuje to příliš pozornosti. Už takhle mám občas pocit, že jí máme více než dost, když se někde společně objevíme. Všímám si všech těch kradmých pohledů. Některé – z řad několika dam – si vlastně i ve skrytu duše zcela sobecky užívám.

„Hm,“ zamručím neurčitě a lehce povytáhnu obočí. Lehčí. Nedá mi to si nevzpomenout na Alyiu a její odvážné kousky. Zvláště ten jeden, který si na sebe vzala v den plesu – ten působil obzvláště lehce. Hanba by mi nedovolila vůbec pomyslet na to, že bych si něco takového měla obléci také, natož abych to doopravdy udělala. Jen si vybavím šustění vlajících látek společně s cinkáním náramků a přeběhne mi z toho mráz po zádech. Dlaněmi si mimoděk přejedu po černém kabátku skrývajícím vše, co by žena na veřejnosti skutečně měla skrývat, který mám zapnutý přes šaty s tmavě zelenou, skoro až černou těžkou sukní až ke kotníkům.

„Teď mě trochu děsíš, Alexi. Dokážeš si mě snad představit v něčem… Lehčím?“ opáčím v žertu, který žertem ve skutečnosti není ani trochu.

Všimnu si té výmluvném odmlky v jeho hlase provázející stín, co se mu usadí ve tváři, když ode mne odvrátí pohled. Vím, co bude následovat. Většinu času… Se snažím nedávat najevo vlastní pochyby v tváří tvář jeho vlastním. Smutek a tíseň svírající mi hruď ve chvílích, kdy se vzpomínkami vracím do Jeruzaléma. Chybí mi. Ne náš dům ani pokoj, ve kterém jsem strávila tolik let, dokonce ani ne místa, kam jsem ráda chodívala, ale to město. Pocit domova, po kterém nyní zůstala jen černá prázdna díra připomínající v mnohém nehojící se ránu.

Chci mu říci… Že má pravdu. Utíkáme. Před odpovědností a důsledky. Před našimi hříchy, které po nás ve městě zůstaly. Nikdy jsem už znovu nepromluvila o tom, co jsem provedla, ale neznamenalo to, že bych snad dokázala zapomenout. Ale nevyslovím to nahlas. Nic z toho.

„To je v pořádku, Alexi, neomlouvej se, taky to cítím,“ hlesnu tiše a ve tváři se mi objeví melancholický úsměv. „ A ne, neutíkáme. Myslím, že po tom všem si zasloužíme nechat všechno za sebou a zkusit prostě jen… Žít,“ zašeptám a doufám, že když si to budu opakovat v duchu častěji, tak tomu jednoho dne snad i uvěřím.

♫♪♪♫

Skloněná nad klavírem se nechávám unášet melodií do světa, kde neexistuje nic než jen černá a bílá kláves, po kterých kloužou mé prsty. S přivřenýma očima se nechávám unášet melodií rozléhající se salónem spojeným s barem v prostorách lodi určených pro pasažéry první třídy. Píseň rodící se pod mými prsty postupně sílí, nabírá na hlasitosti i naléhavosti, jak se v ní ztrácím a nalézám a hranice mezi Delilah a Dumah se stírá… Podobně se cítím jen s Kamaelem, se kterým je tak snadné zapomenout a nechat se unášet jen přítomným okamžikem, který se neptá na to, kým jsem byla a kým jsem teď, přesto… Přesto je tohle jiné.

Jen skrze hudbu dokážu vyprávět to, o čem spolu nemluvíme. Radost i bolest z našeho shledání, všechny ty maličkosti, které mi činí radost a stejně tak jitří staré rány, co se hojí jen pomalu a zůstávají po nich ošklivé jizvy nedávající zapomenout. Dříve… Dříve jsem dokázala svůj příběh vyprávět skrze hrot psacího pera, ale… Tahle má část zůstala v Jeruzalému společně s kufříkem plných popsaných listů… Co s nimi bude teď? Vyhodí je? Spálí je? Bude je někdo číst… A… Ne, podruhé už stejnou chybu nesmím udělat.

A tak chodím sem, sedávám si ke klavíru a nechávám ze sebe vše plynout skrze známé písně i melodie, které tenhle svět už celá staletí neslyšel...

Cítím na sobě několik pohledů, ovšem nevěnuji jim pozornost stejně jako tlumeným rozhovorům podkreslujícím podmanivé tóny linoucí se z tělesa pianina. O ty se ovšem vytrácí až zůstane jen já a moje hudba. Nakonec utichnou i její poslední tóny a salonem se rozhostí na pár vteřin přízračné ticho.

Drobně se pousměji. Miluji tyhle chvíle, těch pár vteřin, kdy se vše zastaví a ustrne v posledním doznívajícím tónu…

„A co vy? Našla jste něco jako štěstí?“

„Štěstí… Je jako cizí melodie, kterou neznám, a přesto se k ní snažím pochopit kroky…“

Na krátkou chvíli přivřu oči a nastavím tvář posledním paprskům zapadajícího slunce barvících nebesa i oceán do ohnivých odstínů rudé. Zbožňuji východy a západy slunce, těch pár minut, kdy se slunce rodí a umírá. Pohled na krvácející nebesa ve mne vyvolává zvláštní pocit, kterému nerozumím, přesto se snažím ho pochopit.

Někdy tu postávám sama jen se sklenkou vína nebo hrnkem čaje či sladkého grogu, v některé dny zase s Alexem, kterého se vyptávám na Dvaraku a místa, která navštívil. Mám ráda, když mi o nich vypráví, vlastně… Když se mnou mluví o čemkoliv, co je součástí jeho života. Vím, že se svými otázkami jen oddaluji nevyhnutelné – rozhovor, ke kterému sbírám odvahu a opětovně ji zase ztrácím.

Zamyšleně přimhouřím oči s pohledem upřeným na vzdálenou pevninu. Alex se nemýlil, Jeruzalémskou zimu jsme již nechali za sebou a pluli vstříc létu. Vzduch se mění a vítr vanoucí ze směru, kterým plujeme je teplý. Na začátku naší plavby bylo nemyslitelné tu večer stát bez zimního kabátu, a přesto tu dnes stojím nalehko a není zima. Jen vítr mi čechrá vlasy a odnáší pryč vzpomínky na dnešní ráno, kdy mě vytrhl ze spánku vlastní křik a Alexův hlas opakující, že jsem v bezpečí. Byl to zvláštní hořkosladký okamžik. Probouzet se z nočních můr do splněného snu.

Uvědomím si, že podvědomě čekám na okamžik, kdy to skončí. Kdy se vše… Pokazí. Protože vždy se vše nakonec zlomí, ne? A možná v tom je ta chyba, možná to je důvod, proč každou noc bojuji s nočními běsy a příšerami, co si hýčkám ve tmě pod postelí. Když jsem za sebou nechala Nový Jeruzalém, proč ne i vše ostatní?

Povzdechnu si.

Slunce nenávratně zmizí za obzorem a oceán před mýma očima potemní.

Vzduch je prosycen nepříjemnou vlhkostí, na kterou nejsem zvyklá ani v parném Jeruzalémském létě.  Dokonce ani paprsky zapadajícího slunce neztrácejí na síle a já cítím, jak mne hřejí na odhalené kůži a opírají se do tmavé látky mého oblečení. Je mi horko, cítím, jak mi po zádech klouže kapka studeného potu vpíjejícího se okamžitě do košile a další se perlí na čele i zátylku pod mými dlouhými těžkými vlasy, které se navíc v tomhle bezbožném vlhkém horku neustále kroutí a vlní jako bych snad byla ovce.

Přesto statečně stojím venku na palubě s Alexovou rukou kolem pasu a s očima rozevřenýma dokořán si prohlížím ten nový cizí svět, kterého se právě stáváme součástí. Přístav v Dvarace je… Nesmyslně obrovský. Barevný. Chaotický. Mezi nablýskanými parníky se proplétají malé dřevěné bárky, už z dálky sem doléhá křik ptáků i lidí, kteří jsou naprosto… Všude. Nevím, zda jsem vůbec někdy viděla tolik lidí pohromadě. Jsou tak jiní. Cizí. Ze všech těch pestrých barev mě málem přechází zrak, a celé to jen podtrhuje kakofonie zvuků a hlasů, kterým ani v nejmenším nerozumím, jakkoliv se mi podaří zachytit pár slov.

Alex měl pravdu, žádná z knih, byť s tím sebelepším popisem mne nedokázala připravit na okamžik, kdy něco takového uvidím na vlastní oči. Kousnu se do vnitřku rtu, nějak si stále nedokážu představit, že tady opravdu opustíme Liberty a staneme se součástí toho chaosu a zmatku panujícího v přístavišti. Na prchavý okamžik se mi vybaví vzpomínka na ukřičený Damašek, tržiště plné lidí a neznámých vůní, na tepající život, kterému jsem nerozuměla. Dumah mu nerozuměla a vlastně… Ani nechtěla. Nejistým pohledem kmitnu k Alexovi, který… Tváří se tak spokojeně. Šťastně. Jako někdo… Kdo se vrátil domů. Pryč je ten vážný zachmuřený výraz, pálící slunce jako by vyhnalo z jeho tváře všechny stíny a zima přestala dusit oheň, co mu dřímal v kostech a koloval v žilách.

Skoro jako bych stála po boku jiného muže. Jako by skutečně nechal v Jeruzalému kus sebe – ten, který mu nedovoloval volně vydechnout a být prostě jen sám sebou, bez starostí a tíhy zodpovědnosti a povinností, co s sebou jeho postavení neslo. A najednou… Teprve v tu chvíli to pochopím. Vidím před sebou Kamaela okouzleného tím tržištěm. Připadal si tam podobně jako Alex? Bylo mu už tehdy takové místo… Místo mimo brány a mramorové zdi Zlatého města blízké? Místo, kde nemusel být generálem… Odhodlaně se narovnám a setřu si hřbetem dlaně pot z čela.

Pokud je zde šťastný on… Musím udělat vše proto, abych to dokázala i já.

Všude kolem se rozezní ten táhlý silný zvuk na znamení, že naše cesta je u konce. Ne, tohle není znamení konce, opravím se v duchu, když pohled stočím ze spokojeně tvářícího se Alexandera k městu zbarvenému hřejivými tóny zapadajícího slunce, ale symbol nového začátku…

Then you will go safely on your way, and you will not hurt your foot. When you lie down, you will not be afraid. As you lie there, your sleep will be sweet.

Proverbs 3:23-24

Nový Jeruzalém. Město, které umí v srdcích i duších lidí zanechat nesmazatelný otisk na dobu, kdy v něm pobývali. Někdy je to jen lehká stopa otisknutá v měkkém sněhu, ke které se čas od času stočí vzpomínky, jakmile se dostaví ten prchavý nostalgický závan starých časů. A je jedno, jestli se v takových chvílích tvář stáhne do bolestivé grimasy anebo se rty prohnou do melancholického úsměvu. Ta vzpomínka už nikdy zcela nevybledne.

Naproti tomu u jiných je to však, jako kdyby se ztratil kousek skládačky tvořící samotného člověka a zůstala po něm jen díra plná zející prázdnoty, kterou nelze ničím jiným zaplnit. Zapomenutý koutek nevědomí, ze kterého se ve chvílích ticha ozývá to tiché volání.

Volání města, které stojí na kostech andělů.

♬♬♬♬♬

☩

Pětice komínů chrlila hustá oblaka dýmu, zatímco kýl Liberty prorážel mořské vlny, kterým studený slaný vítr rozfukoval bělostné čupřiny nadýchané pěny. Klidné vody jeruzalémského přístavu už jste nechali za sebou a společně s tím se kolem vás otevřel širý oceán, co se táhl po celé délce horizontu, ať už ses vyklonila z kteréhokoliv místa prostorné vyhlídkové paluby, po níž sem tam korzovali teple oblečené dámy a pánové.  

V něčem to připomínalo výhled na moře, který jsi měla ještě donedávna z oken přímořské vily, ale skutečně jen v něčem. Tehdy to byl jen o něco živější obrázek z knihy, ale teď, teď jsi byla v samém centru dění. Ve středu oceánu. Skoro jako kdyby si vstoupila do stránek knih, které jsi tak milovala. Vítr ti rozfoukal vlasy a strhl z nich klobouk, jenž nemilosrdně vyzvedl do vzduchu, aby jej protočil nad hlavami ostatních cestujících a…

… Ucítíš, jak druhá ruka překryje tvou, držící se zábradlí v důvěrném gestu. „Hmm, a to jsi ho neměla ani dva dny.“ Vysoký muž po tvém boku povytáhne koutek do náznaku úsměvu, zatímco společně sledujete, jak klobouk nenávratně mizí nad hladinu oceánu, zatímco si s ním vítězoslavně pohrává zloděj vítr.

☩

Oslavy vánočních svátků na palubě lodi byly už více než týden za vámi. Mohl to být pro tebe jistě zvláštní zážitek, ale bylo to jen pár dnů po vašem nalodění a některé vzpomínky i zranění byla ještě příliš živá. Možná proto se Alexander snažil lidem a společenským setkáním, která Liberty nabízela, vyhýbat a trávit je více v ústraní. Až v posledních dnech se začal více objevovat na palubě ať už sám a nebo v momentech, kdy ti dělal doprovod.

„Počítám, že k večeru vyplujeme, až doplníme zásoby a nabereme pasažéry. Do Dvaraky by to měl být zhruba týden a půl.“ Promluví k tobě hlas, který tě přiměje odtrhnout oči od ohromného přístavu plného parníků a velkých nákladních lodí. Alexander, nebo spíše sir Archdale, jak si jej oslovovala na veřejnosti, stojí vedle tebe opřen ležérně o kovové zábradlí. Ty tam jsou špinavé hadry, ve kterých jste se plížili Jeruzalémem. Vyměnil je za dobře padnoucí oblek, který by však i přes o něco teplejší místní počasí, než panovalo v Novém Jeruzaléme, zasloužil ještě kabát. Tedy dalo se to tak odhadovat, když jsi viděla jiné tepleji oblečené lidi.

„Vidíš, Del? Už se začíná oteplovat.“ Stočí k tobě na chvíli pozornost, skoro jako kdyby ti četl myšlenky a nebo se snad chtěl vyhnout možnému napomenutí. „Než dorazíme do Dvaraky budeš moct chodit po palubě jen v krátkém rukávu. Věř mi. Jsem zvědavý, co budeš říkat na tamější módu. Rozhodně je o dost… lehčí.“ Sklouzne pohledem po tvém těle, které je od hlavy až k patě oblečené do tmavých šatů a černého kabátku.

„… Bude se ti tam určitě… líbit.“ Přelétne jeho tváří stín, který se v ní usadí, zatímco se zahledí na prkennou palubu. Znáš to. Ty chvíle melancholie, kdy se Alexander ztrácel v myšlenkách a úvahách o tom, co je a není správné. Zprvu s tebou o tom nehovořil, ale čím více jste byli spolu, tím častěji se nakonec jeho oči stočily k tobě a..

„Myslíš, že před tím vším jen neutíkáme? Před vlastní zodpovědností, Del?“ A pak vždy padla vážná otázka. Ne, Alexander v takových momentech neváhal a ani nefňukal, přesto se s tebou pomalu a postupně dělil i o své pochyby a nejistoty. „Ne, promiň. Tohle je jen tím, že jsme nechali za sebou Nový Jeruzalém. Netrap se tím. Stává se mi to. Je to, jako kdyby tam kus mě pokaždé zůstal…“ Zahledí se k širému oceánu a tebou při tech slovech projede nepříjemné zamrazení, protože Alexander s tímto pocitem není sám.  

☩

Vlhkost a teplo. Ačkoliv se už slunce kloní k západu, kdy Liberty připlouvá do přístavu v Dvarace, není počasí k tobě rozhodně příliš milostivé. Přesto je ale těžké si na něco stěžovat, když se před vámi otevírá široký přístav, jenž se ztrácí v dálce. Vedle moderních ocelových parníků, zde proplouvají i poněkud zastaralé dřevěné plachetnice a dokonce se mezi tím vším šíleným provozem houpe i několik obyčejných bárek, jenž se mezi těmi obry bez větší úhony proplétají spíše snad zázrakem než díky čemukoliv jinému.

Z přístavu se k vám line hromada zvuků a vůní. Mezi světly, které nelze ani spočítat, vidíš davy pestrobarevně a nezvykle oděných lidí. Skutečně je jich zde tolik. Proudí po molu a hovoří jazykem, kterému nerozumíš. Zatímco tobě už se rosí čelo v nezvyklém podnebí, Alexander působí svěžeji než kdy jindy. Ruku má obtočenou kolem tvého pasu a stojí vedle tebe, zatímco hledíte na exotický přístav před vámi. V očích mu jiskří, a i rty má prohnuté do mírného, ale nemizejícího spokojeného úsměvu. Skoro ho tak nepoznáváš. Jako kdyby se vrátil do místa, které je blízké jeho srdci.

Liberty dlouze zatroubí a zvuk kolem vás se rozechvěje tím silným v kostech rezonujícím tónem.

Jste tam.

Dvaraka.

☩

Williama jsi už od té noci neviděla. Popravdě ses v jeho domě nezdržela příliš dlouho. Už na sklonku dalšího dne jsi mohla odjet do sídla De Lacey, kde ses potkala se známými tvářemi a začala se chystat na cestu. Byl to ještě ten podvečer, kdy do sídla dorazila speciální eskorta, která tě měla doprovázet při cestě do Davenportu. A v jejich čele stál někdo, koho by si tam nečekala. Mladá žena. Vypadala sotva o pár let starší než ty. Krátké plavé vlasy se jí vlnily kolem kulaté tváře, ze které vystupovaly čokoládově hnědé oči a výrazné lícní kosti. U pasu se jí houpal meč a pistole. Zbraně, které se ani trochu nesnažila skrýt.

„Mallory Kensley, speciální bezpečností složky Nového Jeruzaléma, k vašim službám, lady. Vévoda Essington mě přiřadil k vám, abych se postarala o vaši bezpečnost. Až do odvolání.“ Povytáhla světlé obočí.

„Pokud už jste připravená, lady, bude nejlepší vyjet. Počítám, že chcete být doma na Vánoce.“ Kývne na tebe a rty se jí roztáhnou do přátelského úsměvu.

☩

Davenport. Místo, kde ses narodila a místo, které oproti Novému Jeruzalému najednou působí tak titěrně. Přesto, když kočár doprovázený skupinou ozbrojených jezdců nesoucích insignie jeruzalémské Rady Sedmi, zabočí na příjezdovou cestu k vašemu domu, srdce ti poskočí. Znáš to tady. Tenhle strom. Tenhle kámen. Tohle všechno. I když je okolí zasypané sněhem, zvládla by si tu jít snad i se zavázanýma očima a bezpečně najít cestu domů.

A pak ho uvidíš. Tam mezi stromy... Tvůj rodný dům. Ne, velikostí ani honosností se nedá srovnávat se sídlem, kterému jsi posledních pár měsíců říkala domov, ačkoliv klec by bylo vhodnější pojmenování. Za okny se svítí a střecha i okolí jsou zasypány bílým sněhem. Někdo na pár místech umístil krmítka pro ptáky, kolem kterých poletují drobní opeřenci. Jinak je kolem domu nezvyklý klid. Však už se blíží konec dne a zítra mají být Vánoce. Jistě mají dost práce… A pak uvidíš, jak se zpoza domu vynoří mladá smějící se dívka v kabátu. Rudé vlasy jí spadají po ramenou a rukavice má od sněhu. Když uvidí tu delegaci, na místě strne, než do ní narazí druhá menší. Neslyšíš, co si říkají, ale je jasné, že ta mladší dostává jistě studenou sprchu. To už ale kočár zastaví a zvuk kopyt utichne. Jsi tam. Jsi doma. Ačkoliv… Jako kdyby ti něco chybělo…

   ☩

Na stole před tebou leží bílá obálka se zlatou voskovou pečetí, ve které je vyražený symbol orlice s roztaženými křídly. Ano, znáš jej moc dobře. Viděla jsi jej už tolikrát a počítáš, že ani tohle nebude naposled. Ostatně to není první dopis od Vévody, který ti sem do Davenportu přišel. Prvním bylo poněkud strohé, i když pěkně vyvedené přání klidných svátků vánočních. Nebylo to něco, na co by si byla povinná odepsat. Ale odepsala jsi. A za pár dní přišel další dopis se zlatou pečetí. Tentokrát o něco delší. Dokonce i s poznámkou na konec o večeři, která byla sice v rámci politického jednání, ale aspoň něco. Skutečně, vévoda Essington ti posílal dopisy, které budily u tvých sester a vlastně i matky čím dál větší zvědavost a dotěrnost.

Kdyby některý z nich otevřely, nejspíše by byly zklamané, že v nich nejsou žádná dramatická odhalení zákulisních intrik Nového Jeruzaléma, ani roztoužená vyznání citů, ale jen prosté… sdělení toho, co se Williamovi událo a reakce na to, co jsi psala ty v posledních dopisech. Ano, vévoda se překvapivě zajímal o to, jak si žije Vera De Lacey zase zpátky doma, co plánuje a co ji naopak trápí. Stejně jako sem tam podobné informace padly i z jeho strany, ačkoliv sis mohla domýšlet, že to bude jen ten střípek ledovce nad hladinou, o kterém se ti zmiňuje. Dost pravděpodobně velká část jeho práce nebyla vhodným tématem na běžnou korespondenci a také to nebylo něco, co by do odlehčené písemné konverzace patřilo. Přesto najednou, když jsi nestála tváří v tvář jeho nesmlouvavému výrazu a podivné auře, působila ta slova na papíře až nezvykle… normálně.

PS: K večeři bylo dnes pečené skopové se zeleninou. Dokonce jsem si pro tentokrát dovolil stihnout i menší moučník.

   ☩

Nádražní hala v Novém Jeruzalémě byla výkvětem moderní architektury. Na klenutých ocelových konstrukcích, které tak připomínaly ty gotické, bylo množství oválných oken vsazených do střechy, jenž z výšky propouštěly sluneční paprsky do široké budovy, která kryla rovnou několik kolejí. Bylo zde živo. Ostatně jako vždy v dobu kolem svátků a vlastně nejenom tehdy.

Jan na jednom místě mezi lidmi se o sloup opíral černovlasý bledý muž. Jednu ruku měl schovanou v kapsách zimního kabátu a v druhé držel pochůzkovou hůlku. Lidé kolem něj procházeli v úctyhodném odstupu. Skoro jako kdyby ho neviděli... A nejspíše na tom něco bylo, protože jinak by někdo jako on měl kolem sebe brzy zástup zvědavců. Teď tam ale stál sám a čekal…

„…Čekáte dlouho?“ Ozval se zpoza něj zčistajasna zvučný hlas, když se za ním jako by z čistého vzduchu zhmotnila postava. Dlouhé bílé vlasy padaly na černá ramena obleku a v očích dohasínala doutnající zlatá.

„Ani ne.“ Otočil se vévoda s klidem na svého hosta.

„A co mi chcete? Nečekal jsem, že po tom všem se mě pokusíte kontaktovat a chtít… mluvit?“ Procedil světlovlasý muž slova skrz sevřené zuby.

„Já také ne, ale časy se mění. Proto jsem vás ostatně pozval sem. Na tohle místo. Tady si můžete být jistý, že neohrozím nikoho z kolemjdoucích nechtěným konfliktem. Víte, sire Granville, je tu něco, co bych s vámi rád projednal. A také…“ Objeví se ve Williamově dlani zlaté hodinky, ke kterým však Elijův pohled sklouzne jen na vteřinu, než se svaly v jeho tváři napnou.

„Jistě, mění. Nejspíš vám to také řekla. O Branách. O Ztracených. Komu jinému by to také měla říkat, že?“ Ušklíbne se Elija. „A viditelně je to pro vás tak obrovská hrozba, že se uchylujete i k takovýmto řešením. Ts ts, Williame, vím, že to asi až tak dobře neznáte, ale říká se tomu zoufalství. Po smrti Metatrona to tu jistě nemáte snadné. Generála jste se pokusili si popravit a teď s tím vším, co se chystá... No, nezávidím vám to. Brzy se vám to město zhroutí jako domeček z karet. I beze mě.“ Usměje se křivě, zatímco Essington jen semkne rty a dlouze se nadechne.

„Ne, kvůli tomu tady nejsem. Jen… Vím, že to co se stalo s vaší rodinou bylo politováníhodné a…“

„Dost!“ Okřikne ho světlovlasý muž, a i když se jeho hlas rozezní prostorem nádražní budovy, nevypadá to, že by mu kdokoliv z kolemjdoucích věnoval pozornost. „Nestojím o váš sentiment! Ani milodary!“ Kývne pohrdlivě bradou ke zlatým hodinkám. „Nechte si je. Stejně jako vaši zlodějku. Je to zasloužený lup. A zbytečná tretka, kterou už teď nepotřebuji. Měl byste se raději starat o vlastní problémy. A že jich jistě budete mít brzy více než dost. Však sám moc dobře víte, co je na druhé straně.“ Nakloní hlavu na stranu, zatímco dříve rozzlobený tón obratně utlumí do vemlouvavého šepotu.

„Víte, možná něco na tom, že se minulost opakuje, bude.“ Nakrčí rty Elija a pokývá hlavou. „Ano, ano… A já budu moc rád sledovat, jak tohle město bude opět hořet. Protože nic jiného si nezaslouží!“ A s těmi slovy se jeho modrýma očima rozlije zlatá a pak… Pak už tam stojí jen vévoda se zlatými hodinkami v ruce a tváří, ve které se zračí neskrývaný šok. A lidé kolem dál proudí z místa na místo, aniž by tušili, co se blíží…