Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Hmm, netradiční.“ Ušklíbne se lehce Mallory na její označení. „Je pravda, že v něčem jsou Jeruzalémské bezpečnostní složky vcelku pokrokové. Ostatně… někdy není na výběr.“ Poznamená s povzdechem. „Hmm, když tě tak poslouchám, možná nebude až tak špatné být vdovou. Alespoň ne tím zničeným útrpným způsobem, jaký se nám snaží podsouvat v knihách. Ty vypadáš vcelku spokojeně. Možná kdyby to věděly ostatní manželky, tak… Ehm, promiň, Vero. Nechtěla jsem to zlehčovat.“ Zarazí se po chvíli, když si uvědomí vážnost tématu.

„Má matka?“ Podiví se Mallory po tvé nečekané otázce. „S mou matkou a vlastně i rodinou se už nějaký ten rok nestýkám. Jsou věci, které se špatně vysvětlují.“ Zahledí se zamyšleně mezi kmeny, ale jakkoliv by si tohle téma zasloužilo pokračování, Mall nevypadá, že by v něm pokračovala.

„Teď mám navíc dost vlastních povinností. Nebýt tady těch chvil klidu v Davenportu, které beru spíše jako takové moje osobní volno, ani bych se nezastavila.“ Pousměje se, když se na tebe krátce otočí. „Vévoda? Hmm, popravdě moc ne. Nebyl čas. Je to… zaneprázdněný muž.“ Vydechne a zase se zahledí do zeleně, jenž vás obklopuje. „Snad ale dobře…“ Hlesne, aniž by na tebe však pohlédla.

☩

A dopoledne pokračuje. Po menším odpočinku se vrátíte k tréninku, který je intenzivní, jak jen to tvoje svaly dovolí. Skoro si ani nevšimneš toho, že se vzduch najednou citelně ochladil a nebe potemnělo. „Hmm, vypadá to, že pro dnešní den už toho bylo dost.“ Zastaví se Mallory a zvedne pohled hnědých očí k šedivějícímu nebi, zatímco čerstvý vítr se opře do větví a rozfouká kolem vás listí.

„A myslím, že máme co dělat.“ Dodá vesele a rychle na tebe mávne, abyste pobalili svých pár věcí a vydali se ke koním. Mallory odváže toho svého a vyšvihne se do sedla.

„Uvidíme se zase za dva týdny?“ Zavolá na tebe a jen zavrtí zamítavě hlavou nad možným pozváním k vám domů. „Ne, potřebuji ještě něco zařídit v Davenportu. Pokud z toho něco bude, přečkám to tam.“ Musí trochu zvýšit hlas, protože vítr opírající se do korun stromů už docela silně šumí ve větvích a je slyšet také praštění dřeva. „Ale teď už rychle!“ Jakkoliv naléhavě to může znít, vidíš v její tváři široký úsměv, když pobídne koně patami a vyrazíte s větrem o závod.

Kopyta koní dusají na měkké lesní půdě a odletují od nich pořádně kusy mechu a drny trávy, zatímco je ženete zpátky k tvému domu. Až nedaleko něj, když vjedete na hlavní cestu, na tebe Mall mávne a stočí koně prudce opačný směrem než ty. Nezastavuje. Však už je ve vzduchu cítit vlhkost a z dálky zní sílící hřmění.

Vyrazíš tedy známým směrem a pak… Pak tam mezi stromy. Přímo před tebou... Jej uvidíš. Tmavý kabát. Ležérně povolená vázanka a černé vlasy povlávající ve větru. I tu tvář poznáváš, jen na ní nehraje ten typický úsměv. Ne, je v ní až nezvyklá vážnost.

„Dlouho jsme se neviděli…, že Vero? Kolik to bylo? Už pár měsíců určitě.“ Ozve se Robertův hlas, a pak udělá krok k cestě.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Probereš se opět z mrákot. Těžko říct, jestli to bylo jen pár minut nebo klidně i hodina. Snad jen prostor kolem tebe zase o něco potemněl. Nic jiného se ale nezměnilo. Ležíš. Skoro nehnutě. Kromě hlavy a krku to vypadá, že zbytek těla ti vypověděl poslušnost. Vysoko nad tebou je otvor, kterým si sem propadla. Pád to musel být skutečně pořádný. Je prakticky zázrak, že žiješ. Ačkoliv… V očích tě pálí slzy, které stékají po tvářích a míchají se s vodou kapající z převisu nad tebou. Všechno je špatně. Až zpětně ti dochází, že stačilo prostě jen zůstat doma a nic z tohoto by se nestalo. Kdyby si jen poslechla varování služebné. Zvážila jiné možnosti… Kdyby…

A teď tu ležíš. Sama. Na druhém konci světa. V cizí zemi. V zapomenutých ruinách, které se možná stanou i tvou hrobkou. Snad tě budou hledat. Ale kdy? Kdy se vůbec vrátí Alexander, pokud vůbec? A jak dlouho může trvat, než se jim podaří vypátrat tohle místo? Stačí ti pohled na hladinu vody, která se tu začíná zvedat díky silnému lijáku. Jindy pomalu stoupající hladina vody, která by tě za jiných okolností příliš neznervózňovala, začíná nepříjemně dotírat a několik rudých pramenů divoce rozhozených vlasů už se na ní vznáší a na týle cítíš jeji studený vlhký dotyk.

Pokud bude voda i nadále takto stoupat, je naprosto jedno, jestli se tě vydají okamžitě hledat. Nestihnou to. Nemůžou. Najdou jen propadlou průrvu, ve které se v hloubce bude ve tmě lesknout vodní hladina. Nic… víc.

„…Hmm, jako kdybych to už neříkal. Není tu nic zajímavého. Tedy alespoň ne pro dámy ze Zahrad. Některé by se tu skutečně mohly ztratit nadobro. A to by byla škoda, nemyslíš, Del?“ Ozve se kousek od tebe mužský hlas, který poznáváš a stejně tak i ty slova. Slyšela jsi je tehdy v těch pochybných uličkách. Před několika měsíci a nebo snad jiném životě? Stačí jen natočit hlavu trochu na stranu a pak… zrak se ti sice sem tam rozostřuje, ale vidíš jej jasně. Tak jasně, jako kdyby tam skutečně byl. Z masa a kostí. Ale to snad není možné. Nebo snad ano?

Mezi kameny je ležérně usazen vysoký muž v tmavém polovojenském kabátu s vysokým límcem. Hlavu má lehce zakloněnou a vzhlíží k průrvě nad vámi. Vlasy černé barvy sem tam rozlétané do stran a oči kryté za kouřovými skly slunečních brýlí. Na rtech mu hraje ten nenápadný, ale typický úsměv, který jsi tam tak často vídávala. Jen na moment se tvůj pohled zase rozostří, ale i poté tam stále je. Jen teď už sklonil pohled k tobě a s vážným výrazem svraštil obočí.

„Hmm, Del. Vidím, že se ti problémy nevyhnuly i tak daleko od Nového Jeruzaléma. To mě mrzí.“ Povzdechne si upřímně, než se vyhoupne mrštně na nohy, aby k tobě pár kroky došel. „Ale není to něco, co bys nezvládla, že? O tom ani v nejmenším nepochybuji.“ Řekne měkce, zatímco si podřepne vedle tebe, přesto se nenatáhne, aby ti pomohl. Jen si mimoděk prohrábne tím typickým zamyšleným gestem tmavé vlasy.

„Jako první krok se budeš muset zvednout. Vím, nejde to. Ne hned. Ale už jsi mi ukázala dost věcí, díky kterým vím, že nejsi jen tak obyčejná, Delilah. A tím nemyslím to, že umíš na potkání vykoupit půlku lékárny v západní čtvrti.“ Pousměje se. „Nemůžu ti pomoct. Ne přímo, ale vím, že moji pomoc nepotřebuješ. Stejně jako si ji nepotřebovala v tom lese. Jsi skrytý talent, Del. Říkal jsem to a stojím si za tím. Tohle zvládneš.“ Dodá povzbudivě a povytáhne koutky úzkých rtů do hřejivého úsměvu.
„Postupně, pomalu... Jako tehdy s puškou. Není kam spěchat. Začneme od základů. Zkus pohnout malíčkem na levé ruce..."      

♫♪♪♫

Opatrně našlapuji, když se prodírám lesním podrostem ve snaze neztratit bílého čitala z dohledu. Vlastně to není ani příliš těžké, nejen díky výrazné barvě ostře kontrastující s okolní bujarou zelení – zvíře přede mnou neutíká. Skoro jako by chtělo, abych ho následovala. Vždy se po mne jen krátce ohlédne, když se z mého směru ozve hlasitý zvuk, který poplaší i ptáky ve větví. Občas i zpomalí, než záhy pokračuje opět dál.

Lehce se zamračím, přesto odhodlaně pokračuji dál. Ještě kousek. Pár metrů… Ohlížím se. Zatím vím, kde jsem – a zejména odkud jsem přišla. Hlas rozumu sice říká, že tohle je hloupost a vůbec jsem neměla někam odcházet, přesto… Tohle přeci nemůže být náhoda, ne? A já… Srdce mi tluče. To, co cítím není strach ani znepokojení, spíše… Po těch dlouhých dnech si připadám poprvé doopravdy naživu.

Přeci jen zaváhám, když už se ocitnu příliš daleko. Pokud budu pokračovat dál, už bych také nemusela najít cestu zpátky a představa několika hodin bloudění pralesem mi není zrovna příjemná. Ohlédnu se přes rameno a posléze pohledem zalétnu zpátky ke svému průvodci. Ten jako by vycítil moji rozpolcenost a rozhodnutí se vrátit zpátky ke koni a své knížce, vyskočí na kámen a natočí ke mně hlavu. Dívá se na mě. Je to tak… Zvláštní. Neumím to popsat. Přesto na okamžik… Ne, tohle opravdu nebude náhoda. Není to obyčejné zvíře. Ten pocit zmizí stejně rychle jako se objevil, zatímco jelínek tam stále stojí a pozoruje mě svýma tmavýma očima.

„Co jsi zač?“ zašeptám tiše a opatrně vykročím k němu. Možná… Možná mě nechá, abych…

… došlápnu a země pod mýma nohama se zvláštně zhoupne. Zamrkám a pokusím se nohu nadzvednout. Asi jsem musela šlápnout do nějaké zarostlé díry. Ta bláhová myšlenka se v další chvíli utopí v divokém výkřiku, co mi vyrazí z hrdla. Padám. Já padám! Ne! V panice rozhodím rukama. Marně. Ve stejnou chvíli mne spolkne zem a můj křik utichne společně s tvrdým dopadem na zem.

Tmou se rozléhá tichý zvuk kapající vody. Neustále dokola. Kap. Kap. Kap, kap. Nevím, jak dlouho to trvá, než mi dojde, že ten zvuk vydávají kapky vody dopadající na moji tvář. Mělce dýchám, uvězněna ve tmě za vlastními víčky. Pomalu si začínám uvědomovat vlastní tělo. Tu bolest. Není snad jediný sval v těle, jediná kost, kterou bych necítila. Je to stokrát horší než postřelené rameno. Než výchovné lekce od Fernsbyho.

Stejně jako ta bezmoc.

Nejdříve… Nejdříve mi to nedochází. Vše se halí jen do oparu bolesti, co se připomíná při každém nádechu a výdechu. Pohnu drobně hlavou. Ležím na kamení, cítím to. Slyším tichý zvuk kamenů, které se pohnou společně s mojí hlavou. Jenže… Jenže to je všechno. Nemůžu se hýbat. Ať se snažím sebevíce, tělo nereaguje. Ani se sebevětším vypětím vůle nedokážu ani sevřít prsty v pěst.

Ani nevím, jak dlouho mi trvá, než se mi podaří otevřít aspoň oči. Ani jak dlouho tam bezvládně ležím a v šoku hledím do průrvy vysoko nade mnou. Matně si uvědomuji, že prší. Slyším tichý šum deště a vidím provazce vody stékající po převisu do jezírka vedle mě. Očima těkám vystrašeně kolem sebe a hruď mi svírá úzkost. Moc dobře vím, že je zázrak, že dýchám. Ta výška… Točí se mi z ní hlava. Je to… Je to několik pater. Do podzemí. Propadla jsem se… Ale… Kde…

Srdce mi buší a dech se krátí. Zírám do díry nad sebou a myšlenky mi běží hlavou jako stádo splašených koní. Nemůžu… Nemůžu se hýbat. Musela jsem… Musela jsem… Spadla jsem na záda… Záda. Musela jsem si něco… Udělat se zády. S páteří. S tichým bolestným zasténáním nakloním hlavu trochu ke straně, přesto je to jediný pohyb, kterého jsem schopná. Nemám ani tušení, jak dlouho tu ležím… Pár hodin? Den? Jen ztěžka polknu a oči se mi zalijí slzami. To… To, když mi dojde… Když se mi vybaví má vlastní slova předtím, než jsem opustila náš dům. Ta hloupá slova vyřčená ve vzteku. Jen jsem… Jen jsem chtěla, aby aspoň na chvíli věděl, jak jsem se cítila posledních pár dní.

Za jak dlouho mě začnou hledat? Nikdy… Nikdy jsem neopouštěla sama dům na více jak půl den. Jen na pár hodin, na své výlety sem. Brala jsem si jídlo jen na půl dne. Jen oběd. A dvě čutory. Když se… Když se nevrátím večer, musí mě přeci hledat. Alex… Dojde mu, že tam není puška, že jsem musela odjet na koni… Pokud se už vrátil. Pokud se vůbec vrátí… Tehdy, tehdy jsem také věřila tomu, že mě hledá. Byla to lež. Nikdy po mě nepátral. Skrze paniku a úzkost zatínající drápy do mé mysli chvíli nedokážu takřka ani dýchat.

Bílý jelen. Průvodce. Očista. Možná je tohle ten trest, na který jsem celou dobu podvědomě čekala. Spravedlivá odplata za všechny ty životy. Přesto necítím klid ani smířenost s tím, že… Vím, že si to zasloužím. Přesto mám strach.

Čas nemilosrdně běží a já můžu sledovat jen tmavnoucí průrvu nade mnou a jezírko plnící se dešťovou vodou, než mi vyčerpání sebere to jediné, co mi zůstalo a já se opět propadnu do tmy.

* * *

Tohle jsou chvíle, kdy… Kdy si nejde vzpomenout na Noaha. Nevím, proč se tím mučím. Nevím, proč mi jeho přítomnost chybí. Byl to jen cizinec, kterého jsem znala sotva pár dní. Přesto bych dala – nevím co za to, aby tu teď byl se mnou. Aspoň na chvíli. O některých věcech by se s ním mluvilo snáze než s Alexanderem. Chápal by mě. Ostře se nadechnu a skloním pušku, ruce se mi už třesou únavou. Některé věci… Budou se muset změnit. Takhle to dál nejde.

Den pomalu plyne, čas si nijak zvláště nehlídám, jakkoliv mám v kapse i hodinky. Přistihnu se, že se na ně ale ani nechci podívat. Nechci vědět, jak dlouho tu už jsem a přiblížit se tak k okamžiku, kdy budu sbalit věci a vyrazit zpátky do toho domu, kde na mě padá celý ten malý křehký svět. Jen z té představy se mi zle dýchá. Nebo to je možná zdejší vlhkostí ve vzduchu, přesto setrvávám na místě. Čtu si. Píšu. Občas se zvednu, abych se protáhla a dala si opět pár cvičných výstřelů nebo se pokusila svojí schopností o něco trochu delikátnějšího jako tlumit pouze zvuky, které pochází ode mne nebo jednoho z pohvizdujících ptáků, co usedne na zídce nade mnou.

Postupně cítím, jak se mi do žil vlévá ta otupující únava, která mi umožňuje i na chvíli přivřít oči, vydechnout a prostě tu jen… Být. Možná i na chvíli usnu, upadnu do mělké dřímoty, ze které mne probere skupina vřískajících opic, co se odvážily připlížit se zpátky. Šlehnu po nich zlostným pohledem, ovšem stačí utéci dříve, než po nich něco hodím. Raději se tak napiju z čutory… Trochu se zašklebím. Musím příště připomenout, aby mi do vody nedávali citron. Chci prostě jen… Vodu. Je to snad tak těžké pochopit? Nebo tady i voda musí mít nějakou zvláštní příchuť, aby se dala pít?

Zamračím se a raději zašroubuji závěr zpátky. Chystám se sklonit ke knize, když můj pohled upoutá něco jiného. V zeleni se zaleskne bílá srst. V první chvíli mne napadne, že to musí být další kůň a přinutí mne to narovnat se. Srdce mi poskočí. Přesto… Ne, tohle rozhodně není kůň. Z podrostu se vynoří rohatá hlava čitala. Zamrkám a pomalu zvednu ruku, abych si mohla promnout oči. Jelínek sněhobílé barvy působí v tom všem jako zjevení. Přízrak. Jeho srst se zářivě leskne ve slunečních paprscích a mne chvíli trvá, než sama sebe přesvědčím, že to není jen blud. Šalba unavené mysli.

Sedím tam a takřka bez dechu to zvíře pozoruji. Je… Krásný, samozřejmě. A nezvykle krotký. Čitalové, na které jsem dosud občas natrefila byli plaší a utíkali přede mnou pryč. Žádný by ke mně nepřišel takhle blízko, ani kdybych tady nehybně seděla. Tenhle je ovšem jiný. Prohlíží si mne se stejným zaujetím jako já jeho než se pomalu otočí a vydá se pomalým krokem pryč. Ještě se po mne ohlédne a…

Zamrkám. Kolikrát jsem tu byla a takhle seděla a nikdy se neobjevil. Až teď. Je to náhoda? Drobně se zamračím. Z knih vím, že bílý jelen sebou nese hned několik symbolik. Průvodce. Symbol očisty. Nezávislosti. Aniž bych si to nějak zvláště uvědomovala, vytáhnu se pomalu na nohy. Možná za to může únava a to, že už nedokážu příliš přemýšlet nad věcmi s čistou hlavou, možná… Jsem prostě jen zvědavá. A možná se potřebuji přesvědčit o tom, že je jelínek skutečný a nezmizí mi před očima za nejbližším keřem.

Jen krátce se ohlédnu po klisně odpočívající u stromu, než se opatrně vydám směrem, kde vidím záblesk bílé srsti. Jen… Kousek. Vím, že se nemůžu vzdálit od těchto ruin, kromě nich vypadalo v pralese všechno stejně. Jen než mi nakonec zmizí z dohledu, určitě se vyplaší jakmile zjistí, že jdu za ním. A já se pak vrátím ke své knize a možná se i podívám na to, kolik mi do večera zbývá času…

Prst zmáčkne spoušť, jeden z cílů odskočí a skutálí se ze zídky za doprovodu… ničeho. Je ticho. Dokonalé ticho. Na těch pár kratičkých momentů utichne džungle a všechny zvuky ve tvém okolí. Závěr zbraně bezhlučně klapne, prst opět zmáčkne spoušť a oko za mířidly zbraně se zlatě zaleskne. Další z cílů odskočí. Další zásah.

Sedm zásahů z desíti. To nebylo zlé. Noah by to jistě spokojeně kvitoval.

„Dobrá práce, Del. Však jsem ti to říkal, budeš přirozený talent. Tak znovu…“

Skoro jako kdyby si mohla slyšet jeho uznalou pochvalu doprovázenou úsměvem. Ne, to rozhodně nebyla role, ve které by bylo možné představit si Alexandera.

Přebiješ a zamíříš…

Den utíká. Vlastně je těžké říct, kolik času jsi zde strávila. Mohla to být hodina a nebo klidně i pět. Střelba i využívání tvé schopnosti jsou věci, které tě vyčerpávají. To není nic nového. Neděláš to ostatně poprvé, a tak si průběžně dovoluješ sem tam oddechnout. Najíst se a prostě jen užít chvíle o samotě, která je tady v džungli jiná než v domě, kde na něj neustále čekáš. Je to vlastně skoro jako tehdy, jen termosky s čajem nahradily čutory s vodou a čerstvé ranní pečivo pár placek plněných sýrem a kořeněnými luštěninami. Ostatně vše je tu tak kořeněné. Až je s podivem, že ve vodě cítíš jen trochu citrónu.

Den pokročí. Kolem tebe se kupí vytrhané zmuchlané stránky z deníku, zatímco ze všech směrů se i nadále ozývají teď již ničím netlumené zvuky džungle. Sem tam se zhoupnou větve nedaleko, jak se nějaká zvědavá tlupa opic přijde podívat na neznámého hosta, než se s křikem zase přesunou jinam. Neděje se tu nic zvláštního, tedy až do momentu, kdy si mezi listovím všimneš něčeho nezvyklého.

Bílý záblesk srsti a pak vykoukne hlava s rozložitými parohy. Čital. Tak jim místní říkají. Tenhle je ale jiný. Rozhodně není skvrnitý, jak jeho pojmenování v překladu do tvé řeči tvrdí. Místní jelínky nevidíš poprvé. Už jsi je několikrát vyplašila, při svých cestách džunglí. Poprvé ale vidíš jednoho, který je čistě bílý. Projde pomalu pár sloupy slunečních paprsků, jenž se probojovaly skrz husté koruny až sem dolů do potemnělé džungle a jeho srst se skoro až zářivě zableskne. Stojí tam a klidně na tebe hledí, jen sem tam zastříhá ušima. Je asi jen tak deset metrů od tebe. Nikdy jsi takto z blízka čitala neviděla. Tedy alespoň ne živého. Byla to plachá zvířata, která při zachycení vaší přítomnosti rychle mizela dále do džungle. Ale tenhle je… až nezvykle krotký.

Stojí tam a zvedne hlavu s parožím, zahledíc se na tebe těma velkýma korálkovýma očima, než se vydá pomalým krokem dále do džungle. Na moment se zastaví vedle rozbité zdi a ohlédne se, přímo na tebe, aby pak po chvíli pokračoval poklidně dál. Je to spíše jako výjev z nějakého snu než cokoliv jiného, ale ne… rozhodně nespíš.

Možná mne až trochu zarazí početnost suity princezny Jahan. Tohle se nedá s doprovodem gardedámy vůbec srovnávat… Až mne trochu překvapí, že je opravdu nechala všechny čekat venku, před domem na nádvoří, to se jim zajisté nemohlo líbit. Nicméně nijak to nekomentuji a odpustím si i zvědavé pohledy. Ve vší – západní – slušnosti se s princeznou rozloučím a vrátím se do domu.
Ovšem dlouho se nezdržím a navzdory tomu, že přes poledne opravdu nerada opouštím dům kvůli tomu odpornému horku a pražícímu slunci, tak dnes udělám výjimku. Jakkoliv se mi to služebná pokusí taktně vymluvit. Její slova akorát přisypou sůl do už tak svědivých ran. Okamžitě přimhouřím oči namísto varování a na krátkou chvíli stisknu k sobě rty. Že se „jistě už brzy vrátí“ slýchávám už několik dní! Proč by dnešek měl být jiný než předchozí dny? Proč bych měla prosedět další den a noc v marném čekání?

„V pořádku,“ odtuším odměřeně, jakmile se mi služebná omluví, nicméně přísný výraz v mé tváři přeci jen trochu poleví. „Pokud se pan Archdale náhodou vrátí, tak mu vyřiďte, ať si… Ne, nevzkazujte mu nic. Řekněte mu, že jsem odjela včera večer a nevíte kam, ani kdy se vrátím,“ pronesu tónem hlasu, který ani na chvíli nedává najevo, že bych snad žertovala. Ne. Mluví ze mě ta ublížená zlost, co se ve mne poslední dny hromadí.

Rychle se převléknu, popadnu pečlivě zabalenou zbraň a k pasu si připnu i ten proklatý nůž, který mi zůstal po Noahovi. Památka na zlatou krev, co jsem prolila. Ani nevím, proč si ho nechávám, když mi připomíná… To… Všechno. Do brašny krom nachystaného balíčku s jídlem a pitím přibalím i krabičky s náboji – ke své vlastní nelibosti zjišťuji, že budu přeci jen muset Alexe požádat o to, aby mi sehnal další – a po krátkém zaváhání přihodím i knihu, pouzdro s psacími potřebami a vázaný deník, který díky všem těm stránkám, co jsem z něj už vytrhala působí opravdu smutně.

Zamířím přes nádvoří směrem ke stájím, kde v stínu otevřené budovy odpočívá čtveřice koní patřících k tomuto domu. Neomylně zamířím ke plavé klisně, která ve svém stání čeká vždy jen na mne. Je to zvláštní. Nikdy mne nenapadlo, že budu mít svého koně. V Jeruzalému by něco takového rozhodně nehrozilo a já bych o to ani nestála. Přesto jsem za to nyní vděčná. Pohled na Alexova koně se raději vyhnu, byť za nic z toho nemůže.
Tentokrát již nepotřebuji pomoc malého chlapce ani nikoho jiného, abych během pár minut zvládla klisnu nasedlat i nauzdit. Dala bych nevím co za obyčejné sedlo a uzdu bez třásní a všech těch zbytečných věcí, co v mém světě byly už za hranicí čirého nevkusu, ale s některými věcmi se zkrátka lze jedině smířit. Připevním k sedlu i brašnu a zbraň, než vyvedu klisnu na nádvoří a vyšvihnu se do sedla. Pryč jsou časy, kdy jsem potřebovala pomoc nebo se zvládla sotva přitáhnout.

Naposledy se rozhlédnu po prázdném nádvoří a pohledem na chvíli zakotvím ve stínech, které vrhá kamenné sloupoví. Vím, co by mi na to řekl. Do detailu si dokážu představit jeho vážnou tvář, ty drobné vrásky, které by se mu stáhly kolem očí a stisknuté rty. „Del,“ zajisté by se nadechl a… A stejně na ničem z toho nezáleží, protože to by tu nejdříve musel být. A proč mi na tom vůbec má záležet? Pokud bych chtěla po svém boku dalšího muže, který by mi říkal, co smím a nesmím dělat, kam sama můžu a nemám chodit, dalšího, co by mě jako vázu postavil do rohu a občas se přišel pokochat… Mohla jsem zůstat v Jeruzalému! Lady Vernier by zajisté měla takových nabídek více než dost.

S nakvašeným odfrknutím pohodím hlavou a pobídnu klisnu s takovou razancí, že to překvapí i ji. Div na místě neposkočí, než se dlouhý ladný krk natáhne a o kamennou dlažbu zazvoní v ostrém staccatu zvuk kopyt, jak se rychle rozeběhne.
Nicméně sotva se vzdálím od vily, zvolním tempo. Už nepospíchám ani neženu koně bezhlavě ulicemi města, kterými projíždím pomalým houpavým klusem. Míjím zvířata vyhřívající se na slunci i lidi zahalené v šátcích a turbanech proudící ulicemi. Neznám snad čas, kdy by Dvaraka netepala všudypřítomným životem. Napětí v ramenou mi ovšem povolí až v okamžiku, kdy minu poslední obydlené domy a vyjedu vstříc divoké zeleni pralesa obklopujícího tuhle část města.

Až tady cítím jistý… Klid. Mám to tu ráda. Pohled na přírodu, která si vzala zpátky to, co jí patří. Stromy a keře prorůstající zbytky polorozbořených domů, ze kterých mnohdy zůstalo jen pár zdí. Jakkoliv i tohle místo tepe životem, odevšad se ozývají zvuky, šramocení drobné zvěře v podrostu, křik opic i neustálé štěbetání toho neskutečného množství ptáků v korunách stromů… Je to jiné. Žádní lidé. Žádná nutnost toho držet si tvář a neustále se hlídat.

♫♪♪♫

Nakonec bez zbytečných zdržení dorazím až na místo, které jsem prohlásila před časem za své. Otřu si pot z čela a seskočím z koně, abych mohla klisnu nejdříve odvést ještě hlouběji do džungle k malému jezírku. Stejně jako ona si i já dopřeji trochu vody – akorát z čutory. Nakonec se vrátíme zpátky a já už více neotálím. Uváži ji a sundám z ní sedlo i brašny, které odnesu kousek stranou na kamennou dlažbu prorostou trávou. Pozůstatek jedné větší stavby mi zde poskytuje zázemí, které potřebuji. Především pak pro střelbu. Mám tu i schovaných pár předmětů, co používám namísto terčů, dokud jsou použitelné nebo je neukradne zvědavé zvíře, kterými se to zde jen hemží.

Na nic nečekám, když začnu připravovat vše potřebné. Rozestavím pár improvizovaných cílů na okolní podstavce a nachystám si zbraň. Nyní si už snadno poradím s ládováním nábojů i závěrem, činím tak s mechanickou jistotou a už i celkem slušnou rychlostí. Na okamžik si představím Noahův pochvalný pohled. Určitě… Určitě by byl rád, že jsem si trvala na svém.
Pak už stačí jen pozvednout pušku k líci a zapřít pažbu o rameno. Vydechnout. Zahodit za sebe všechny ty nepříjemné myšlenky, co na mne dosud dotíraly jak otravný hmyz nedávající oddechu. Modré oči naberou barvy tekutého zlata a po kůži vyběhne jen pár nenápadných zlatých linek a svět kolem náhle utone v tom absolutním prázdném tichu ve stejnou chvíli, kdy zmáčknu spoušť…

Nepřestávám, dokud mne nezačnou nepříjemně pálit paže a únava si neřekne své. V poslední dny jsem toho příliš nenaspala, v noci mne budil každý zvuk, když už mne únava zvládla ukolébat do mělké dřímoty. Se svými výkony jsem dnes asi tak všechno jen ne spokojená, přesto… Přesto se cítím trochu lépe. Nebo aspoň dost na to, abych odložila pušku a zvládla po dvou dnech sníst celý oběd, jak nervozita svírající žaludek ustoupí hladu.

Nikam nepospíchám. Úplně pohodlné posezení to tu sice není, přesto nemám v plánu se odsud zvednout a vrátit se zpátky, dokud mne nevyžene počasí nebo blížící se soumrak. Stejně nezáleží na tom, kdy se vrátím… V prázdném domě na mne stejně nikdo nečeká. A dnešek nebude jiný navzdory tomu, co bych si ve skutečnosti přála. Jakkoliv se na Alexe hněvám… Mám o něj strach. Trnu hrůzou při představě, že se to přeci jen stalo. Že ho někdo prozradil a Jeruzalémská tajná služba si našla svoji cestičku přes celý oceán až sem.
A tak raději než přemýšlením nad věcmi, se kterými stejně nic nedokážu udělat a ta frustrující bezmoc mne dokonale ubíjí, procvičuji svoji schopnost ticha a… Píšu. Jakkoliv jen proto, abych každý popsaný list stejně vzala, vytrhla z deníku a roztrhala ho.

* * *