Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Příběh jednoho večera „… ehm,“ odkašlu si ve snaze zamaskovat vlastní rozpaky. „Myslím, že to by pro dnešek… Stačilo,“ opatrně zaklapnu knihu, zatímco čelím zklamanému pohledu Katie balancující na vrcholu pojízdných schůdků ve snaze dosáhnout s hadrem až na ty nejvyšší police v knihovně.
„To přeci nemůžete, paní, navíc takhle… V takové chvíli!“ potřese hlavou a tváře jí lehce zrůžoví.
„Naopak, v tom spočívá kouzlo knihy, Katie. Kdykoliv ji můžeš zavřít a stejně tak se k ní zase vrátit. Příběh ze stránek neuteče,“ pousměji se a přejedu prsty po ohmatané vazbě. Třetí díl s pokračováním dobrodružství mladé lady Eldridge, tentokrát s podtitulem: „Hon na lišku.“ V knihkupectví ani nikde jinde v Zahradách nešel vůbec sehnat, ale naštěstí jsem měla za ty roky už své… Zdroje. „Navíc… Tohle je možná už trochu příliš přitažené za vlasy. Jak by se mohla Adalynn někomu tak snadno odevzdat poté, co jí vikomt tak ublížil? Navíc cizinci?“ lehce svraštím obočí. „Měla ho na místě postřelit, a ne se nechat… Svádět,“ to slovo mi příliš nejde přes rty, podvědomě… Ztiším hlas.
Katie se na okamžik tiše rozesměje, než sleze ze schůdků, aby mohla hadr vymáchat v horké vodě. „Ale… Vždyť je to romantické, paní,“ uculí se, „chci říct, když s někým prožijete něco tak silného a nebezpečného, musí to být… Krásné…“ štěbetá zasněně dál, „a navíc! Jsem si jistá, že Morton musí být fešák. Hlavně v té uniformě.“
O tom, že Mortimer McKenzie musel být fešák nepochybuji ani na chvíli, ale zahodit vše za hlavu a vrhnout se vstříc dalším problémům, když máte v patách zhrzeného manžela, pomstychtivého vikomta a imperiální gardu… Jaké by to bylo? Potkat někoho, kdo by za to všechno stál? Poklepu prsty o knihu s pohledem nepřítomně upřeným k otevřenému oknu. Ze zahrady sem doléhá zpěv ptáků a vzdálený klapot koňských kopyt nesoucí se z ulice. Vše je na míle vzdálené tomu, kde jsem právě zavřela knihu. Vzápětí se za tu myšlenku zastydím a zamračím se. „Není to romantické. Je to především hloupé. A nezodpovědné,“ odpovím nečekaně tvrdě.
„Já vím, paní,“ povzdechne si Katie a výraz v mé tváři přeci jen povolí. „Jen… Říkala jsem si, jaké by to bylo zažít to doopravdy,“ pousměje se.
„Nu,“ smířlivě se pousměji, „život není román. Naštěstí. Dokonce ani někdo jako důstojník Morton nestojí za takové problémy.“
„A ani pan Flanagan?“ zeptá se Katie bezelstně.
Jako na povel uhnu pohledem. Na tuhle otázku existuje jen jediná správná odpověď, která se ode mě očekává, přesto… Přesto ji nedokážu protlačit přes rty. Znovu přelétnu očima k oknu a krátce se zadívám přímo do slunce prosvítající skrze potrhaná nadýchaná mračna. „Ne, Katie. Žádný muž v Novém Jeruzalému za takové potíže nestojí,“ šeptnu, než s ostrým nádechem opět rozevřu knihu přesně tam, kde jsem přestala k čtením. „Ale… Máš pravdu. Přestat číst v takové chvíli…“ dodám jako by nic a s hlasitým předčítáním se ponořím zpátky do příběhu Adalynn a Mortona, jehož…
… bříška prstů kloužou po tváři a zanechávají za sebou horkou stopu ještě chvíli poté, co se obratně vpletou do mých vlasů v příslibu starých časů, ve kterých se nenávratně ztrácím.
My všechny. Delilah. Dumah. Angela.
Tři jména, tři ženy, kterými jsem za poslední půlrok byla a jejichž role mne nakonec zavedla až sem. A s každým úderem srdce chci od toho cizince se známou tváří… Víc. Toužím po tom, aby se mě dotýkal a dal smysl všemu, co jsem pro něj obětovala, prahnu po rozhřešení, na jehož konci nebude lítost ani odpuštění, ale jen… On.
„Mám ti tu otázku zopakovat?“ navzdory škádlivým slovům se usmívám, ztracena v zajetí těch takřka černých očí. Po zádech sklouzne příjemné zašimrání a dech povážlivě zhrubne, když se konce saténového pásku zhoupnou podél boků na znamení dnešní kapitulace. Představa tří dlouhých týdnů plavby na zaoceánském křižníku ještě nikdy nezněla tak dobře. „Když to říkáte, generále,“ vydechnu a přivřu oči ve stejnou chvíli, kdy cítím, jak ze mne padá tíha posledních dní společně s těžkým saténovým županem k zemi.
Život skutečně není jak dobrodružný román.
Někdy totiž dokáže být mnohem lepší. | ||
| |||
 | Slib
Domů… Když to vysloví on, zní to tak oficiálně. Opravdově. Jeho rozhodný hlas udělá z přání malé holky realitu. Vrátím se domů. Konečně. Po všech těch dlouhých měsících. Po všem, co se stalo. Ostré zuby pochybností a výčitek mě propustí, posmutnělé myšlenky o jistém stříbrovlasém serafínovi poskočí, jako by na plátně někdo opomněl pár snímků fotografie, a mně na hrudi zaplane úleva. Kaleidoskop mého života se znovu otáčí, ale tentokrát – tentokrát jsem rozhodla já, jak se barvy seskládají v obraz. Tolikrát jsem v posledních dnech a měsících slyšela, že je všechno v pořádku, že to bude v pořádku, že se nemusím bát ani se tím trápit; až teď po vévodových slovech začínám chápat, proč to nepomáhalo. Jedině svými rozhodnutími mohu dát svůj svět do pořádku. Má pravdu. Vévoda pokračuje o praktických záležitostech, které je nepochybně třeba zařídit, než odjedu, ale já… Pořád ještě přemýšlím nad tím, co řekl. Co udělá. Co se stane. Vzhlédnu k němu. Ani si neuvědomím, že mu skáču do řeči. Ze rtů mi splyne jeho jméno doprovozené tím jediným slovem prosyceným tolika významy. Poděkuji mu. Za všechno. Všechno to, do čeho bych se beznadějně zamotala, kdybych se to pokoušela vyjádřit detailněji, takhle… to v tom jediném, zdánlivě prostém slově, měkkém, a přeci důrazném, je všechno… a on to snad vidí, stejně jako vidí mě… Tentokrát je to on, kdo rozetne tíživá mračna pousmáním, a já… se na něj zadívám. Možná i překvapeně. Ano, něco podobného mi už říkal. Tehdy v jeho pracovně. Když jsem tam seděla zmoklá na kost a rozechvěná Veršem, zmatená a ztracená, na setkání, které jsem si tak pošetile vynutila, protože jsem potřebovala odpovědi. Tahle chvíle v něčem podobná. „Pamatuji,“ odpovím. „Bylo to poprvé, co jsem si s někým potřásla rukou. Do světa dam to gesto moc nepatří,“ dodám poněkud nesmyslně. S jeho dalšími slovy mi koutky přeci jenom cuknou. Slibte mi… Je to zvláštní žádost. Nečekaná. Žijte svůj život. Jen svůj. Po tom všem prostě jenom žít svůj vlastní život. Asi jsem na to trochu zapomněla. Poslední měsíce jsem mohla strávit jakkoliv, mohla jsem chodit na bály a udělat si ve městě přátele, ale místo toho jsem se uzavřela sama do sebe a nechala se unášet konejšivým proudem Veršů. Nechtěla jsem se… zklamat, přesto se stalo právě to. Na rtech se mi usadí slabší, unavenější úsměv než ty, které jsem běžně rozdávala. Tak jiný, a přeci… upřímný. Nenutím se do něj. Nepředstírám. Jsou to první nesmělé sluneční paprsky po bouřlivé noci a květiny, byť se ještě neodvažují rozevřít okvětní lístky, se za nimi přirozeně otáčejí. Někde na obzoru se tak už vykresluje naoranžovělý oblouk, který se jednou, snad brzy, rozroste a temnotu rozežene. „Dobrá, Williame. Slibuji.“
Z toho, jak mluvil, jsem čekala, že mě rovnou posadí do kočáru, ale… chvíli to potrvá. Naštěstí. Několikadenní drkotání se na cestě bude náročné i bez toho, abych tak činila promrzlá a vyčerpaná. Nemluvě o tom, že bych po příjezdu asi vyděsila matku k smrti. V srdci se mi pohne stesk, o tolik silnější než v posledních týdnech, jako by ho skutečnost, že už je brzy všechny uvidím, jenom umocňovala. Do mého domu…? Napřed mě ani nenapadá, co tím myslí, ale… Jistě, Philipův dům. Nikdy jsem ho nepovažovala za svůj. Ani jsem nečekala, že se tam vrátím, nicméně… jsou to dobré zprávy, posbírám si své věci a patřičně se obleču. Dokonce tam mám připravené i dárky. Měla bych napsat domů, že přijedu. I kdyby zpráva dorazila jenom o chvíli dříve než já. Po těch dlouhých měsících, kdy jsem to slibovala a pak odkládala z týdne na týden, protože jednání s právníky ne a ne skončit, je to konečně pravda. Pojedu domů. Dokumenty mi může i poslat. Podepsala bych je, samozřejmě. Na tom jsme se přeci domluvili. Otázka mě přeci jenom přiměje zabrzdit. Pohledem sklouznu k jeho rukám, v nichž drží poskládanou mapu s polohou Elijova domu. Opravdu jsem nečekala, že to dopadne takhle… ale vévoda měl pravdu i v tomhle – je to nebezpečný zločinec – a nakonec ji měl i Robert. Za jiných okolností bych s někým takovým nikam nešla. Zamyslím se. Padlo všechno důležité? Neměla bych mu říct ještě něco? „Snad jenom... Vytyčil ochrany proti Ztraceným,“ napadne mě přeci jenom, „ale nejsem si jistá, co vlastně dělaly... a jestli by mohly být nebezpečné. Pravděpodobně se ale týkají jenom části domu. Jinde jsem si jich nevšimla. Cítila jsem... mravenčení, jako bych něčím prošla,“ vyslovím omluvně, když to nezvládnu lépe popsat. „U jednoho z oken a pak taky na chodbě v přízemí. Nebyl tam, když jsem odjížděla, takže je možná malá šance, že... něco najdou.“ Nebo někoho. Moc tomu nevěřím, vlastně by mě hodně překvapilo, kdyby ten dům nebyl dávno prázdný. „Jinak mě asi nic nenapadá,“ dořeknu pomaleji, „ale dala bych vám vědět, kdybych si ještě na něco vzpomněla. Poslat zprávu můžu asi vždycky...“ Pomalu zvednu dlaně z parapetu, napřímím se a nejistým krůčkem se přesunu do prostoru. Měla bych tady počkat – nebo si mě venku převezme služebnictvo? Nakonec se však otočím zpátky k vévodovi. Zaváhám. Při pohledu na něj mě napadá ještě jedna věc, ale... nesluší se to... „A...“ vyslovím dlouze, přičemž si zastrčím zbloudilou kudrlinku za ucho. Dokonce se těším i na to, až mě matka opět napomene, že si dámy na vlasy nesahají. „Nezapomeňte na tu večeři. O sebe se musíte starat také.“ Je pobledlý, pohublý a očividně unavený. Jistě, na vlastní kůži jsem už zjistila, že toho Probuzení vydrží více, dokonce asi o dost více, ale... Hranice tam je. Se vším, co jsem mu řekla, nebudou následující dny snazší než ty předcházející. Možná právě naopak. Ne, neznáme se dost dobře, abych mu takové věci říkala, vím to, nicméně... stejně jsem to řekla... Nepoučitelná. Opravdu. | ||
| |||
 | Jen vy dva Delilah Blair Flanagan Alexanderova ruka sklouzne po tvé tváři a zastaví se na šíji, kde se prsty vpletou do rudých vlasů. Bylo by tak snadné ztratit se v tomto opojném momentu, který se zdá na jednu stranu nový, a přitom tak známý. Jsi to tentokrát ty, kdo se se odtáhne a na rtech ti hraje úsměv. Něco, co by tam po dnešním dni čekal málokdo. Alexander jen dlouze vydechne a tázavě nakrčí obočí. Nepůsobí ale popuzeně, naopak, stejně jako tobě i jemu se koutky rtů povytáhly do spokojeného úsměvu. Možná nejspokojenějšího, jaký si u něj měla zatím možnost vidět.
„Hmm, z čeho přesně?“ Povytáhne obočí s hranou nevinností, zatímco se jeho tmavé oči vpíjí do tvých. „Uvidíme, drahá lady.“ Pousměje se, než se opět přitisknete k sobě. „Čeká nás ještě dlouhá plavba.“ Zašeptá, když se vaše rty na chvíli oddělí a jeho ruce sklouznou k tvému pasu, aby se pak ozvalo výmluvně zašustění sametu, když se tmavě modrý župan sveze k tvým bledým kotníkům.
A den, který čpěl smrtí a zradou se nakonec přehoupne někam naprosto jinam. Někam, kam by to nejspíše ani jeden z vás ještě před pár hodinami nečekal. Noční moře i nadále s tichým šuměním omývá majestátní trup Liberty a skoro neznatelně jí pohupuje. Ozářený Jeruzalémský přístav je vidět v dálce skrz malá okna, zatímco tlumená světla lamp ozařují i nadále luxusní prostornou kajutu první třídy. Koupelnu, ve které leží na zemi mezi prameny ustřižených rudých vlasů zmuchlaný ručník s kapkami podobně zbarvené krve. Nůžky na toaletním stolku. Saténový župan se zlatým L ledabyle pohozený na zemi, vedle kterého je nedaleko ještě druhý. Jen na stole zůstaly dvě nedopité sklenky, kterým ale teď nikdo nevěnuje ani špetku pozornosti.
Všechno to, co se v posledních dnech stalo, najednou mizí v propadlišti dějin a zůstává jen přítomný okamžik. Pryč je tvůj návrat to Nového Jeruzaléma, přepadení na okraji města i setkání s tajnými, kteří tě doprovodili na ples.
Metatron a celý jeho grandiózní plán na zinscenování vlastní smrti, ke kterému ses uvolila.
Nečekané setkání s Alexanderem a pak ten neslavný závěr celé akce doprovázený jen poplašeným křikem vyděšených dam v maskách a zvukem můřích křídel.
Noah, který se tě na těch pár dnů ujal a snad jako první ti ukázal, že se můžeš spolehnout i sama na sebe, aby po něm nakonec zůstala jen fotografie malého chlapce v kapse tvého kabátu.
Výbuch, který otevřel dveře vojenského transportu, aby se z temnoty vynořila známá tvář, zatímco ti z rukou kapala na zem čerstvá zlatě se lesknoucí krev a celou ulicí vířila mračna můr za doznívající ozvěny nespočtu hlasů, které si navždy utišila.
A nakonec ten mléčně doutnající kámen ve tvých dlaních, jenž hřál do promrzlých rukou, ale i přes palčivé výčitky vám vykoupil cestu ven. Cestu sem… A tohle vše.
Teď ale nic z toho není důležité. To, co bylo. To, co bude. Ne, zůstala jen přítomnost.
Jen vy dva.
| ||
| |||
| Mistrovský úhyb Otázku Sidriel a Lucifera nechávám pro tentokrát nezodpovězenou, zvláště když to téma Alexander uzavře, jakkoliv si kvůli tomu připadám provinile. V duchu si aspoň slíbím, že… Řeknu mu to zítra. Nebo pozítří. Nebo… Cesta má stejně trvat tři týdny, určitě se najde jiná – lepší – chvíle pro takový rozhovor než zrovna dnes večer. Ostatně to, jak se Alex vzápětí nečekaně sám od sebe rozmluví mne v tom jen utvrdí.
Není těžké si domyslet, že na kolik já zbožňuji a žiju hudbou a svými knihami, tak Alexander to bude mít stejně s cestováním. Trochu mne sice vyděsí, když to celé pojme jako výzvu nahradit mi všechny ty roky strávené v pohodlí domova něčím opravdovým, ale jeho nadšení se mi líbí. A… Možná má i trochu pravdu. Sama bych Nový Jeruzalém asi dobrovolně nikdy neopustila. Raději bych seděla s knihou v křesle a představovala si jaké by to bylo doopravdy. Tohle jsem si přeci v posledních měsících života v našem domě přála, ne? Překročit manželův i svůj vlastní stín a mít ze života trochu více než tu pěknou klec, ve které jsem se sama zamkla a předstírala, že nevím, kde je klíč. „Takhle jsem o tom… Nepřemýšlela. Máš pravdu, asi by byla škoda toho nevyužít,“ souhlasím opatrně, nechce se mi zahazovat tuhle vyšlapanou cestičku vedoucí k trochu jinému Alexovi, než kterého jsem dosud měla tu možnost poznat.
Vlastně ani sama nevím, proč se vzápětí rozmluvím o tom… Dni. O té prchavé chvíli, kdy jsem ho viděla poprvé, aniž bych tušila, zda je to skutečné nebo jen výplod mysli na pokraji šílenství. Když se Alexander zeptá, zda šlo o prohlídku či vyhlídkový let, jen zlehka zavrtím hlavou a pokračuji dál. Stačilo by mi přivřít oči a byla bych tam zpátky. Tolikrát jsem si v hlavě ten okamžik přehrávala, že se mi nenávratně vtiskl do paměti se všemi těmi drobnými detaily.
Srdce mi poskočí, když vidím překvapený výraz v jeho tváři. Postaví se, udělá krok mým směrem a já… Já se na okamžik musím skrýt za sklenkou vína, ze které se napiju, než ji odložím na stůl vedle sebe. Myslel si, že to byl jen sen, a přesto se mne pokusil najít? Stačil mu jen náznak… Vědomí toho, že tam někde jsem… Opožděně si uvědomím, že najednou stojí tak… Blízko. Vzhlédnu k němu, když se prsty dotkne pramenu mých vlasů, aby mi ho shrnul za ucho. Nadechnu se. Chci mu říct, že si to pamatuji – to jak přimhouřil oči a podíval se mým směrem…To, že jakmile přestal zpívat, ztratil se mi a já už se nedokázala vrátit zpět. Chci mu vynadat, ať mi tohle už nikdy nedělá a příště zpívá dál, ať se bude dít cokoliv.
Jenže neřeknu nic z toho na kolik mne ta blízkost, ze které ke mně náhle mluví, rozhodí. Je nečekaně těžké soustředit se v tu chvíli na cokoliv jiného než tvář, co se nade mnou sklání a prsty putující po tváři až dolů k bradě. Nevzpírám se tomu doteku, poslušně hlavu zakloním, abych mu mohla rty vyjít vstříc stejně jako tolikrát… Dumah. Je… Děsivé, jak moc velký vliv na mě jeho blízkost má. Děsivý a opojný zároveň. Dost na to, aby mne ani nenapadlo ho odstrčit, když si mne přitáhne blíže. Obě mé dlaně sklouznou ho hladkém saténu jeho županu a čas se pro ten okamžik zkrátka… Vypaří. Jako by nebyl. Ale ne jako v Greenhillu, kde jsem se ztrácela ze světa společně s ním. Až příliš palčivě si uvědomuji, jak moc mi… Chyběl. A nejde jen o těch pár dní, ale celou tu věčnost, kdy jsem hledala něco, co jsem nikdy nedokázala najít. Až do teď. Jeho vůně, chuť jeho horkých rtů okořeněná ostrou whisky, jeho…
Zklamaně vydechnu, když se bez varování odtáhne. Srdce mi buší – tak nahlas, že to zajisté musíš slyšet. Cítit. Najednou si zřetelně uvědomuji, že se tu k sobě tiskneme a jediné, co nás halí je ten… Župan. Do tváří se mi vlije červeň na znamení rozpaků. Své odpovědi se nakonec dočkám, jakkoliv vyhýbavé a zcela podle následované Alexovým horkým dechem, který se mi otře o rty, jak se ke mne znovu skloní.
„Teď…“ vydechnu, jenže tentokrát jsem to já, kdo se sotva po pár vteřinách odtáhne. „Mám ti vzkázat… Nemysli si, že z toho tak snadno vyklouzneš,“ koutky rtů se mi s těmi zadýchanými slovy roztáhnou do šťastného úsměvu, který se v mé tváři neobjevil už… Připadá mi to tak nekonečně dlouho… S tím se k Alexovi přitáhnu zpátky.
Ztratím se v něm pro tu chvíli stejně vděčně jako Dumah hledající útěchu v Kamaelovi pokaždé, když potřebovala utéci stínům vlastní duše a… Zapomenout. | ||
| |||
| Rozhodnutí Vera De Lacey Stojíš tam před přísným pohledem vévody, který čeká na tvou odpověď. Není to snadné se s tím vším porvat. Ty věci, které ti vmetl do tváře rozhodně nejsou příjemné, ale cítíš, že něco na jeho slovech bude. To nepříjemné zrnko pravdy, které v botě neustále dře a dře, dokud se na něj nepodíváš. Je to patrně poprvé, co s tebou někdo mluvil tak otevřeně. Tím spíše je to překvapivé, že je to zrovna někdo, koho znáš prakticky jen z několika setkání. Ani ve Verších si jej sama nepotkala. A přesto v tobě čte jako v otevřené knize.
Omluvíš se a nadechneš se k dalším slovům. Svému rozhodnutí. Vévoda jen drobně zvedne bradu v očekávání toho, co řekneš.
„… chci se vrátit domů,“
Zazní od tebe rozhodně a William jen souhlasně kývne. „Dobře tedy. Jak si přejete, lady. Vrátíte se domů.“ Rozlehne se jeho hlas místností a dodá tvému rozhodnutí definitivní tečku. Skoro jako kdyby někdo vynesl konečný rozsudek.
„Jen bude chvíli trvat, než zařídím vše potřebné a…“ Jeho rozhodnou řeč přeruší těch tvých pár váhavých slov. Ne, tentokrát se na tebe nezamračí, i když ho oslovíš jeho křestním jménem. Místo toho se jen pousměje a odvrátí od tebe pohled. „Opravdu neuvěřitelná... Už jsem vám to Vero říkal. Nepamatujete se? Neděkujte mi. Tohle sice není obchod, ne tentokrát, ale stále je to výhodné pro obě strany. A stejně jako před tím, ani tentokrát se nemusíte cítit být mi zavázána. Prostě jen… Slibte mi, že ten čas využijete k tomu, abyste zapomněla na to, co vám Nový Jeruzalém provedl. Odpočiňte si a žijte svůj život. Jen svůj.“ Se zamyšleným úsměvem na rtech si povzdechne, zatímco tobě přitom zní jeho slova v hlavě. Ano, má pravdu. Něco podobného ti tehdy říkal ve své vzducholodi, když jste se viděli poprvé. Kdo by to ale byl čekal, že podobný rozhovor budete vést po tolika měsících a za takových šílených okolností.
„V tom případě, půjdu zařídit vše potřebné. Nechám vám připravit ubytování v jižním křídle v jednom z pokojů pro hosty. Měla byste si odpočinout. Nejspíše to určitě minimálně dva dny zabere, než zařídím alespoň to nejnutnější a vy se budete moci vrátit do svého domu zde v Jeruzalémě a připravit se na cestu do Davenportu. Zároveň, se musím postarat o tohle vše.“ Semkne soustředěně rty, zatímco si sebere papír s poznámkami a začne skládat mapu, na které jsi zaznačila místo, kde by se mělo nacházet Elijovo sídlo.
„Je to vše… Vero?“ Vzhlédne k tobě s krátkou otázkou, ze které se však na moment vytratila ta typická ostrost a není z ní ani poznat, jestli stále udržuje náležitou formálnost.
| ||
| |||
| Jako tehdy Delilah Blair Flanagan „Nevím o tom, že by Lucifer někoho v Tribunálu nahradil. Stejně tak jsem nikdy neslyšel jméno Sidriel. Jsi si jistá, že…? Ale to je jedno. V tuhle chvíli mě asi pálí jiné věci, než vzpomínky na Tribunál.“ Zavrtí Alexander hlavou a do tohoto tématu se už dále nepouští. Že by si nepamatoval Sidriel? A nebo se mu snad jen nevrátily ty správné vzpomínky? Kdo ví.
Pak už se ale rozhovor stočí jinam. Alexander tě se zájmem poslouchá a sem tam drobně přikývne. „Hmm, to nezní až tak špatně.“ Pousměje se lehce. „Budeš mít možnost všechno dohnat. Zaoceánskou plavbu si už brzy budeš moci odškrtnout a o zbytek se postaráme. Máme spoustu času. Není nic lepšího, než navštívit místa z knih a vidět je na vlastní oči. Tedy… samozřejmě, pokud o to budeš stát, Del. Byla by ale myslím škoda, trávit život jen na jednom místě. Svět je až příliš rozmanitý na to, aby o něm člověk jen četl. Je to jako číst o hudbě… Ten zážitek z živého koncertu se do písma přenést nedá.“ Až nezvykle se na tohle téma Alex rozvášní. Ne, nemluví nijak hlasitěji nebo dramaticky negestikuluje, ale i tak je to na něj až nezvykle dlouhá mluva, která se navíc ještě netýká žádných konkrétních problémů, ale prostě jen… nejspíše něčeho, co je blízké jeho srdci.
Během jeho krátkého, i když na Alexandera atypického, proslovu přejdeš ke stolu, na kterém stojí tvá lahev vína a také u něj sedí i tvůj společník. Rudá tekutina zase zaplní sklenku až po štědře vysokou hladinku, než láhev opět klapne o stůl. Třetí sklenka. Nic tak hrozného. Snad jen, kdyby si pila to, co generál, měla by si teď už jistě trochu svěžejší barvu ve tváři. Možná dost podobně jako on. Přesto Alexander nepůsobí, že by se mu motal jazyk, nebo se na něm alkohol projevoval nějak výrazněji, než barvou tváře. Ostatně toho také až tolik nevypil. Alespoň ne teď. Noc však ještě nebyla u konce, i když vaše posezení rozhodně nezačalo ve slušných hodinách.
„Skutečně? Jaké? Nějaká prohlídka nebo snad vyhlídkový let?“ Zeptá se Alexander zvědavě, absolutně netušíc kam tím míříš. S tvými dalšími slovy je ale vidět, že začíná chápat. Protáhlá vráska se mu vyryje do čela, jak jej nakrčí, když o tom mluvíš a až pak, když zmíníš tu knihu a melodii, kterou si zpíval, se jeho oči rozšíří v neskrývaném překvapení.
„To ale… To se skutečně stalo. Myslel jsem, že je to jen sen, ale…“ Zadrhnou se mu slova v hrdle, než se zčistajasna postaví a udělá krok k tobě. „Jako kdybych na moment věděl, že tam někdo je. Že jsi to ty. Ale myslel jsem si prvně, že se mi to jen zdá. Přesto to byl impulz k tomu, abych tě s Karemovou pomocí zkusil najít. Nečekal jsem, že se to podaří, ale… podařilo. I přes tu vzdálenost, která nás dělila. Byla jsi tam. Někde.“ Udělá ještě půlkrok k tobě a shrne ti pramen vlasů za ucho. „Mělo mě hned napadnout, že to bude v Novém Jeruzalému. Kdybych dorazil o něco dříve…“ Vydechne a skloní na moment tvář. „Skutečně, zvláštní způsoby na to, jak nám plnit přání.“ Pousměje se smířlivě a prsty ti zlehka přejede po tváři, aby se zastavily na bradě, kterou ti zvedne a pak se nakloní…
Je to jako tehdy v Opeře, jako ve Zlatém městě a přitom jiné. Jedinečné. Jeho druhá ruka sklouzne se zašustěním saténu k tvému pasu, aby si tě přitáhl blíže k sobě, zatímco čas se rozplyne do jednoho těžko určitelného momentu. Cítíš z něj vůni mýdla, koření i ostrou notu alkoholu. Nevíš, jestli uplynulo pár vteřin nebo spad několik dlouhých minut, když se pak Alexander přeci jen odtáhne. Ale jen natolik, aby na tebe pohlédl, ale nepouštěl tě. Koutky rtů se mu povytáhnou do pobaveného úsměvu. „A není to teď jedno, když už jsem se jí konečně dočkal?“ Šeptne skoro bezhlasně a opět k tobě skloní tvář…
| ||
| |||
| Domů Vévoda se rozpovídá. Je přímý jako vždy a nemilosrdný v tom, co říká. Ještě před pár měsíci, týdny, možná dokonce i dny by mě svými slovy rozplakal. Neustála bych pravdu. Nedovedla bych se jí podívat do očí. Pálila by a bodala, ani teď není příjemná, přesto jsem za ni vděčná. Od vévody se mi konejšivého ujištění, že bude všechno v pořádku a že se nemusím bát, nedostane, ale zároveň mi duši nedrásají pochybnosti. Nebojím se toho, co udělá. Ani toho, že by mi lhal. Snadno se to sice neposlouchá, ale možná… možná se mě dokonce snaží popostrčit správným směrem. Pořád mu za snahu stojím. I když vidí mé hříchy. Pojistit se… Podívám se na něj tázavě. Ani nevím, jak bych to udělala. Měla jsem být odvážnější? Nebo stačilo zastavit na dost dlouho, abych měla alespoň ponětí, co vévodovi nesu za papíry? Abych našla střep, který jsem tam nechávat zcela určitě neměla? To byla chyba. Vím to, ale… bála jsem se. Že to nestihnu, že se nedostanu ven, že mi ublíží. Jako tolikrát předtím jsem se nechala unést. Pomalu se však propracujeme k tíživějšímu tématu mé rodiny. Polknu. Prsty nakrčím a zatnu je do hrany parapetu, zatímco se o něj opírám a snažím se nepropadnout zdivočelým vlnám emocí. Ne, jenom jsem myslela, že… by raději ublížil mně než mojí rodině. Pohled mi znovu padne na zlaté hodinky na jeho slova. Se zlatým erbem rodu Granvillů. Byla jsem tak hloupá. Nikdy jsem s ním neměla nikam chodit. Ale… Možná nad pokřiveným odrazem Zerachiel mávne rukou a bude se věnovat dál svým plánům. Nejsem tak důležitá. „Hmm?“ udělám překvapeně, když se vévoda náhle zmíní o předmětu, na kterém tak výmluvně zakotvil můj pohled. Myslí si, že… „Prosím, nechejte,“ přitakám. „Doufám… Doufám, že vám pomohou.“ I to je… pravda. Komplikovaná pravda, jistě; už napořád si ponesu vzpomínky Zerachiel a s nimi i city, které mi nepatří. Nebude to snadné. Dříve nebo později se Verše připomenou, ale nezmění nic na tom, že je ten muž nebezpečný. Proto jsem to sem všechno přinesla. Proto jsem vévodovi řekla ta jména a místa. Proto jsem mu dala i ty hodinky. Já… Nechci je. Nevzala bych si je zpátky, ani kdyby mi je vévoda nabízel. Nechci u sebe mít nic, co by mi ho připomínalo. A už vůbec nic, co by mohl chtít zpátky. Nechci ho už nikdy vidět – v žádné podobě, v tomhle životě ani ve Verších – a možná je to jenom další důvod, proč bych tady zůstávat neměla.
Teprve když vévoda zvýší hlas, sebou trhnu a polekaně na něj pohlédnu. Srdce se mi rozechvěje jako kanárek hluboko v dolech. Nadechnu se, abych něco řekla, ale nedává mi pro to příležitost a já si netroufám ji urvat. Ani nepípnu. Opět si pod jeho pohledem připadám jako na jehlách. Deku si bezděčně přitáhnu blíže k tělu, jako by to byla zbroj nebo snad štít. Jako bych se pod ní mohla před rozzlobenými slovy skrýt. Bylo to… sobecké? Pravděpodobně. Zbytečně bych věci komplikovala. Možná můžu pomoct jedině tak, že tady nebudu. Ano, možná mu můžu pomoct takhle. „Co?“ nezarazím se včas, když padnou ta zvláštní slova. Je mi to líto. Zamrkám. U kohokoliv jiného bych to vnímala jenom jako prázdnou frázi, ale k těm vévoda sklony nemá. Ne, on je přeci vždycky přímý… „Ne… Ne, omlouvám se. Nechci vám přidělávat problémy. I když to tak asi nevypadá. Máte pravdu, není o čem diskutovat. V tom případě…“ Zaváhám. Vím, co chci. Víme to asi oba. Nikdy jsem se tím netajila. Poslední dobou však vnáším do života všech kolem jenom chaos a bolest, nemůžu přeci… ale… Pohledem poklesnu na podlahu. Ke tmavému stínu, který na ní vykresluje košatý strop a natahuje ho přes těch několik kroků mezi námi. Jistě, mohla bych se teď odvrátit a předstírat sama před sebou, že je ochráním jedině tak, že si od nich budu držet odstup. Copak by jim to pomohlo? Koho tady teď chráním? Lepší je se pojistit, aby to dopadlo dle vašich představ. Pokud tam budete… I tentokrát se ticho natáhne, než docela drobně kývnu. Dobrá. Dobrá… „… chci se vrátit domů,“ vyslovím konečně. Celé ty dlouhé měsíce jsem si nepřála nic jiného, upínala jsem se k tomu a stavěla to před sebe coby cíl. Pokud tam budu… Snad má vévodu pravdu. Nemohu věřit, že takhle daleko Lucifer nezajde. Budu tam. Někoho pošle. Naučím se používat své schopnosti. Opravdu je používat, nejen zápasit s několika kapkami krve a pokaždé se zarazit, abych za provázek nepotáhla příliš prudce. Najdu způsob. Můžu zase jezdit na lovy, naučit se vyvolat své dýky. Už předtím jsem to téma nakousla a teď je mi jasné, že jedině takhle se zbavím toho strachu zakořeněného hluboko v mém srdci. Musím se naučit bránit. Nejenom sebe, ale i ty druhé. Musím se přestat bát. „Williame…“ Poprvé za celý večer se tak odvážím vyslovit jeho jméno. Činím tak opatrně, jako bych do rukou uchopila něco křehkého – ať už je to nakřáplý hrníček nebo tikající výbušnina. Odtrhnu pohled od jeho stínu a podívám se na něj, než nechám ze rtů splynout to jediné slovo, tak bolavě upřímné a důležitější než všechna ostatní, dokonce i po tom všem, co mi řekl, dokonce i když je jeho pohled tvrdý jako led, dokonce i když – a možná především proto – se toho za posledních pár dní stalo tolik. Opravdu jsem nečekala, že by můj zoufalý pokus ho varovat dopadl takhle. Nedoufala jsem v to. Obzvláště když jsem se sem spíše než cokoliv jiného doklopýtala… Je to dobrý člověk. Kterému toho na bedra právě dopadá tolik. „… děkuji,“ hlesnu měkce. Upřímně. | ||
| |||
| Útěk od vážných témat „Myslím, že si s tím nějak poradím,“ utrousím polohlasně v reakci na Alexovu omluvu. Ne, vážně mi nevadí, že zůstanu na tu láhev vína sama – ale aspoň nemusím nahlas přiznávat, že jsem si ji původně brala jen pro sebe. Naštěstí bar je pro potřeby hostů z řad mužů dobře vybaven, takže si Alex může posloužit čímkoliv jiným, co mu je více po chuti.
V další chvíli se podívám zpátky na Alexandera a překvapeně zamrkám. Popletla? Ne, nepopletla… Ne. Sidriel. Ah, ta, která už nikdy neměla usednout zpátky na svůj trůn, protože… Najednou to dává smysl. Láhev z ruky už nepustím, hodlám si ji strategicky postavit vedle sofa, kam se hodlám přesunout zpátky, přesto se u stolu ještě chvíli pozdržím. Alexovi se do tváře konečně vrátila barva – no, mám takové podezření, čím to asi bude.
„A já… Měla na chvíli tak… Nesmyslnou radost, že je Kamael v pořádku, ty jsi v pořádku a skutečný… I když jsem nechápala… Proč,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Celé ty dny ve tmě jsem žila jenom z těch pár minut a snažila se tam vrátit,“ potřesu hlavou a raději se pořádně loknu vína. | ||
| |||
| Z formy Delilah Blair Flanagan Alexander ti při zmínce o Kamaelovi úsměv letmě oplatí. „Ne, to ne. A přiznám se, že jedna sklenička mi docela stačila. Promiň.“ Dodá nečekanou omluvu, která ale značí jediné. Na tu lahev vína budeš sama. Zatímco přemýšlíš, Alex se zvedne ze židle, aby došel ke skříňce s pokojovými zásobami a dolil tentokrát do své první nízké koňakové sklenky trochu medově nazlátlého alkoholu.
„Ano, rozbito… Jeden z úlomků se mi na mých cestách dostal do držení a já se rozhodl jej ukrýt, aby nepadl do nepovolaných rukou. A… v tomhle jsem nakonec selhal.“ Slyšíš hořký podtón v jeho slovech, ačkoliv do tváře mu nevidíš. Zrovna totiž zavírá skříňku, ale rozpitou lahev do ní nevrací. Místo toho se i s ní v ruce otočí a sklouzne pohledem k tobě sedící pohodlně na pohovce. „Můžu se uklidňovat, že je to jen jeden kus z mnoha, ale… Asi mě chápeš.“ Řekne tiše a ne, nejedná se o otázku. Chvíli na tebe jen beze slova hledí, zatímco světlo lamp v jeho tváři vykresluje ostré stíny, než unaveně přivře oči a dojde pár kroky zpátky k židli.
„Ne, Edric si skutečně nevybral nejvhodnější čas. Těžko říct, zda je tohle všechno součástí jeho plánu anebo se někde něco, co nemělo, přetrhlo a spustila se tahle lavina událostí, které ty původní plány definitivně pohřbily. Tohle teď ví už jen Edric… A snad bude brzy v pořádku, aby ten nepořádek mohl zase začít dávat do kupy.“ Povzdechne si Alexander a sklopí trochu prázdný pohled. Je patrné, že pro něj není až tak úplně snadné o Edricovi mluvit a to, že nevíte, jestli se už vůbec probudil a v jakém je stavu, tomu příliš nepomáhá. „Ale tady nám nezbývá než jen věřit.“ Natáhne se pro sklenku, která skutečně nevydržela dlouho plná.
„Co?“ Nakrčí trochu čelo Alexander, když začneš vyjmenovávat zástupce Tribunálu. „Myslím, že ses asi popletla, Del. Lucifer byl přeci sedmým z Tribunálu. Sidriel? Ani nevím, kdo to je. Někdo, koho znala Dumah?“ Hledí na tebe se svraštěným obočím. „Ne… Sidriel… nikoho takového si nepamatuji.“ Zavrtí pak rozhodně hlavou a až po chvíli se vrátí k tvé poslední otázce. „Soudcem byl Nakir a Nakir je vévodou Essingtonem. Musím přiznat, že v tomhle životě je o poznání… nepříjemnější, než si jej pamatuji z Veršů.“ Mlaskne tiše a opře se opět do opěradla židle. „Tenhle život se podepisuje na každém z nás. Kdo by to byl čekal, že to jednou dopadne takhle. Možná ani Lucifer tohle všechno nepředvídal. Ironie našeho nového života.“ S krátkým uchechtnutím vytáhne koutek do křivého úsměvu a jen zakroutí hlavou.
„A teď otázka ode mě… Už jsi byla v provinciích? Jak velkou cestovatelkou je Delilah?“ Položí nezvykle odlehčenou otázku, která stáčí váš rozhovor úplně někam jinam. K méně závažným tématům. „Cesta vzducholodí je rychlejší, ale tyhle zaoceánské křižníky mají také něco do sebe. Rozhodně jsou prostornější. Na druhou stranu je zde spousta cizích a zvědavých lidí, což na soukromé vzducholodi nehrozí. Osobně raději létám, než se plavím. A ty Del? Jaké máš preference ty?“ Opře se loktem ležérně o stůl, u kterého sedí a ty si všimneš ještě jedné věci. Jeho do té doby pobledlé tváře nabírají i pomalu ale jistě lehce nachový zdravější odstín. Viditelně není generál zrovna ve formě.
| ||
| |||
| Definice šílenství Vera De Lacey „Je to můj dar. Nebo spíše jeho část… Vidím, že hříchy, které vás tíží, nejsou tak úplně vaše. Tedy rozhodně ne všechny. Měla byste na sebe přestat brát vinu druhých. Nepomůžete tím ani jim a ani sobě.“ Odvětí ti s chladnou samozřejmostí vévoda a jen na moment ovrátí pohled a povzdechne si.
„Hmm, s tímhle přístupem bych byl opatrný. Jen hlupák se nepoučí ze svých chyb. Pokud děláte stejnou hloupost znovu a znovu, neomluví vás ani to, že tak činíte s dobrým úmyslem. Tohle je jen definice šílenství. Víte, Vero… Lepší než věřit, je pojistit se, aby to dopadlo dle vašich představ. Jen věřit je snadné. A nezodpovědné. Někdo by to mohl považovat i za lenost, či snad zříkání se zodpovědnosti?“ Pohlédne na tebe poněkud přísně vévoda. Že by věděl, jak často si jednala spíše dle chvilkových pohnutek bez větších plánů? Jen v záchvěvu momentu dle toho, co ti zrovna přišlo správné, aniž by ses na moment zastavila a ponořila se hlouběji do detailů? Ne, možná si čekala, že u něj najdeš pochopení, ale jako vždy to bylo s Essingtonem poněkud komplikovanější. Byl to zásadový muž a nebyl nejspíše někým, kdo by byl schopen milosrdné lži.
„Ale to je jedno. Konec zbytečného filozofování, na které není čas. Moje otázka stále platí, lady.“ Dodá pak rázně, zatímco tebou zmítají emoce, které vyvolalo těch pár jednoduchých slov. A nebo snad jen to jedno? Domov.
William po tobě střelí podmračeným pohledem, když se ozve zamítavá odpověď. „Ano, samozřejmě, že zná vaše rodné jméno. Ani byste mu ho nemusela říkat, aby si tak banální informaci dohledal, tak toho tady teď nelitujte. Ahh, Vero, vy vše vidíte v příliš malém měřítku. Váš malý osobní svět, obtočený jen kolem vaší osoby. Ale svět je mnohem větší. Myslíte si, že kdyby vaší rodině chtěl ublížit, udělá to pouze pokud se tam vrátíte? Myslíte si, že na vašem rozhodnutí teď tak záleží, co se bude dít? Naopak, pokud tam budete, věřím tomu, že ještě nějaké zábrany mít bude. Navíc budu moci alokovat někoho, aby na vás a potažmo vaši rodinu dával pozor. Na druhou stranu, nalijme si čistého vína, inkarnace Lucifera a Ramiela… nechcete mít v patách. I kdybych vás zavřel to nejhlubší kobky pod Jeruzalémem, je dost velká šance, že by si tam cestu našli, pokud by chtěli.“ Rozhovoří se vévoda a předkládá ti to celé bez obalu. Tak jak to je. Nehledí příliš na to, aby to nějak zaobalil pro křehkou ženskou duši na pokraji zhroucení, ale mohla by si snad čekat od něj něco jiného?
„To ale neznamená, že se s tím nedá něco dělat. Ty hodinky si nechám.“ Řekne jako by to byla hotová věc, a aniž by ti nechal prostor na nějaké námitky.
„Ne, rozhodně neměla!“ Zazní jeho hlas o něco silněji, až se odrazí od stěn pracovny. „Zrovna vy ne. Tohle není teď něco, kde byste mohla být užitečná. Viditelně o tom ani nic nevíte, jinak byste mi nemohla dávat takové bláhové nabídky. Tohle není chvíle na to, abyste si sobecky hojila staré rány a pocit viny za život, který není ani váš. Zerachiel byla Zerachiel. To, co udělala, byla jen její rozhodnutí. Stejně jako vaše rozhodnutí jsou jen a jen… Very.“ Nespouští vévoda z tebe svůj pohled, z kterého opět začíná lehce mrazit.
„Vaše přítomnost ve městě by situaci jen zkomplikovala. Z vícero důvodů.“ Vydechne unaveně a promne si zavřené oči, než po pár nádeších k tobě zase vzhlédne a jeho pohled je v ten moment tvrdý a nesmiřitelný. „Takže ne. Nedovolím vám zůstat. Ne, dokud se nezjistí, jaká je situace s Branami a co se vůbec děje. Je jen na vás, abyste si vybrala, zda vás speciální doprovod zaveze do Davenportu anebo na nějaké z mých sídel dostatečně daleko od Nového Jeruzaléma. Je mi to líto, že vás stavím do této situace, ale nejde to jinak. Ne, v této situaci… A nehodlám o tom diskutovat, lady.“
| ||
