Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Intermezzo Delilah Blair Flanagan
Dvaraka, přímořský klenot východních provincií a město plné historie, barev a lidí. Tohle místo se stalo na následující týdny a měsíce tvým domovem. Velmi nezvyklým domovem, který byl plný tepla, cizího jazyka a zcela nových zvyků. I zde byl však vidět především u vyšší společnosti velký vliv západu společně s početnou komunitou lidí, co sem přicestovali a kteří pro tebe byli jako vítaný závan domova. Alexander ale nebyl jeden z těch, kteří by jejich společnost vyhledávali. Naopak, velmi rychle zapadl do místního způsobu života a nebylo to poznat pouze na jiném stylu oblékání.
Váš život zde… Nakonec nebyl až tak špatný, jak by si mohla čekat po příjezdu do města bez jakéhokoliv zázemí a s už poněkud tenčící se částkou v kapse. Ukázalo se totiž, že Alexander nelhal. Skutečně zde měl přátele a ne jen tak ledajaké. Sám Raja Ezhil Jahan byl totiž někým, koho pan Morley nazýval přítelem a byl to právě on, kdo vám umožnil zde zůstat. Doteď si pamatuješ, jak jste stáli poprvé před zářivě bílými zdmi jeho ohromujícího paláce a vzhlíželi k zdobným kupolím, nad kterými kroužila hejna ptáků.
Samozřejmě, Alexander by se nejspíše mohl vrátit ke svému starému životu a převzít zpátky svou společnost, ale neudělal to. Vlastně ani nezačal používat své staré jméno. Morley. Sám to vysvětloval tím, že prsty Nového Jeruzaléma jsou dlouhé a nemají problém dosáhnout i sem do Provincií. Zůstal tak sirem Archdalem a na tobě už pak bylo rozhodnutí, jak tě zde mají ti noví lidé oslovovat a že to byla věc k zamyšlení.
Raja se ukázal jako štědrý hostitel a někdo, kdo se k Alexanderovi choval jako ke skutečnému příteli. Dle jejich rozhovorů jsi vyrozuměla, že se musejí znát už opravdu dlouho. Snad od Rajova mládí, ačkoliv… Vypadal výrazněji starší než Alexander. Váš hostitel vám ochotně nabídl pomoc, možnost zůstat v paláci a další výhody, jež by vám zajistily život v luxusu, což však Alex zdvořile ale rázně odmítl. Domluvili se však na něčem jiném…
Dům stojící na tichém okraji města, do kterého už sem tam zasahuje tropická džungle, se tak stal vaším domovem. Nebylo to žádné velké ohromující sídlo, ale ani žádná malá chatrč v chudinské čtvrti. Bílé stěny a spousta lomených oken, jenž pouštěly dovnitř vzduch vonící všudypřítomnými exotickými květinami. Ano, byla to skutečně oáza jako vystřižená ze stránek cestopisných knih. Ani zde jsi však nebyla sama. Služebnictvo se staralo o tvé potřeby a udržovalo dům v chodu. Uměli tvůj jazyk, který zde byl nakonec rozšířenější, než bys čekala a tak nebyl problém se s nimi domluvit. Zvláště tehdy, když tu nebyl Alexander. A že tu nebyl stále s tebou. Výměnou za Rajovu pomoc totiž nabídl Alex pro změnu své služby jemu a co jsi tak pochopila, stal se někým, kdo vyjednával rozmanité záležitosti. Obchody a někdy i diplomatické problémy. Tahle pozice však znamenala i cestování. Hodně cestování. Někdy byl pryč pár dnů a nejdéle i pár týdnů. V těch momentech si zůstávala sama. Sama se sebou. V tomto novém světě, který si však i tak pomalu poznávala a sžívala se s ním.
Byly to tři měsíce od vašeho připlutí do Dvaraky. Vzduchem se nesla vůně pálené pryskyřice z vonných tyčinek, nad kterými se klikal a kroutil ke stropu stoupající dým. Dům byl klidný a prázdný. Nečekala jsi to. Alexander se měl vrátit už čtyři dny zpátky, ale stále si neslyšela ten typický rázný krok po kamenném nádvoří, který by ohlašoval, že se pán domu vrátil. Stále zde bylo jen ticho. A ta nepříjemná kousavá nejistota, která sílila každým dalším dnem, kdy jsi se probouzela sama.
Raja Ezhil Jahan 
| ||
| |||
 | Epilog Dávej pozor na to, co si přeješ… Do sídla De Lacey se vrátím už následující den. Nic nevysvětluji. Ani nevím, co všechno se služebnictvo dozvědělo a jak bych to vysvětlila. Raději se rovnou pustím do příprav. Koneckonců mám odjet z města co nejdříve… Nepočítám, že se sem – do Philipova domu – ještě někdy vrátím. Buďto dokončím dohodu s vévodou a přepíšu majetek na něj, nebo se o něj přihlásí právoplatní majitelé. Možná jsem se na to měla zeptat. Ne, že by to nebylo jedno. Nechám zabalit skoro všechno. Staré šaty, šperky, kreslící potřeby, kosmetiku… Pozastavím se jenom nad skicářem. Stromy ze života Zerachiel plní stránku za stránkou a na několika místech je dokonce vyvedená silueta dlouhovlasého muže. Vlastně ani nevím, jestli v tom domě někoho našli… Nejspíše ne. Ulevilo by se mi, kdyby ano? S povzdechem notes zaklapnu. Co s ním, nevím. Brát ho s sebou nechci, nechávat ho tady také ne. Nakonec ho tak zasunu mezi knihy. Vévoda nemešká. Slibovaná eskorta dorazí ještě ten samý večer. V jejich čele stojí žena, která se představí jako Mallory Kensley. Překvapí mě. Nejenom protože je tak mladá, ale také kvůli důrazu položeném na tom jediném slově. Speciální. Překvapeně zamrkám. Co přesně to znamená? Málem tu otázku vypálím přede všemi, ale zarazím se včas. Pomalu kývnu. Jistě se to brzy dozvím. „Ráda vás poznávám, slečno Kensley. Těším se, až se poznáme blíže,“ pousměji se. I tentokrát je úsměv slabší a střídmější, chybí mu ta obvyklá bezstarostná jiskra, ale je snazší se usmát než včera a zítra to bude zase o něco snazší. „Dobrá. Nechám naložit věci a můžeme vyrazit.“ * * * Cesta se zdá nekonečná. Snažím se číst, ale myšlenky mi nemilosrdně odbíhají zpátky do města, jako bych na něco zapomněla. Pocitu, že by to něco mohl být i někdo, se urputně bráním. Nebudu vzpomínat. Nebudu na něj myslet. Život jde dál. Mění se stejně rychle jako krajina za okny, ale přes všechno odhodlání se během několika dní v kočáru najdou chvíle, kdy se mu neubráním. Kdy mi pohled potemní a srdce se sevře. Kdy mi nepomáhá si opakovat ani to, co udělal. Čeho byl schopen.
Nakonec se cesta stočí podél koryta řeky protékající srdcem Davenportu a s ní nás dovede na pozemky, které patří mé rodině. Tady. Tady to znám. Tady jsem doma. Zpoza domu se vyřítí dvojice rozesmátých dívek. Priscilla se při pohledu na naši menší delegaci zarazí a Charlotta do ní vrazí. Jsou to ony. Opravdu ony. Ani nečekám, až mi někdo otevře dvířka, jak by se na urozenou paní slušelo. Sotva kočár zastaví, vystoupím a zamávám na ně. „Prissy,“ vydechnu nevěřícně, když přispěchají blíž, „nejsi ty vyšší než já…?“ „Ani o tom nemluv!“ vypálí nešťastně – a mně je naprosto jasné, že ještě uslyším, jaká je je to tragédie a nikdy si nenajde správně vysokého manžela. Teď před ozbrojenou eskortou si však netroufá postěžovat. Možná se na ně i zeptá, ale to už se má pozornost stočí ke dveřím domu. Vykročí z nich rudovlasá žena. Ta, kterou jsem si v posledních dnech tolik přála vidět. Místo toho, aby mě však zaplavila úleva, strnu. Jako srna před lovcem. Najednou netuším, co jí řeknu. Jak to vysvětlím. Jak tady po tom všem můžu prostě stát a čekat, že…
Obejme mě. Pevně. Přesně tak pevně, jak jsem celou tu dobu potřebovala. Vtáhne mě to zpátky do vlastního těla, zakotví na tomhle místě, tolik protkaným mou duší, a naplní mě to úlevou tak mocnou, že se mi tělo rozechvěje nastřádanou bolestí a do očí konečně vhrknou palčivé slzy. „Už je to v pořádku, beruško. Jsi doma.“ „Jsem doma…“ zopakuji tiše. * * * Věci mi nahoru vynese mladík, kterého nepoznávám. Musí být nový. Mlčky přemítám, koho asi nahradil a proč. Nikdo mi to nenapsal. Čas se však nezastavil ani na tomhle místě… Zrovna se ho ptám na jméno, když mi kolem kotníků proklouzne černý kocour. Spíše než mazel to byl vždycky neohrožený lovec myší a věčný samotář, přesto se teď zastaví a pootočí ke mně hlavu, jako bych ho svou přítomností překvapila. „… a co tobě, Felixi, chyběla jsem ti?“ Pokud je možné, aby se kocour tvářil přezíravě, tak přesně té reakce se mi dostane. Rychle ztratí zájem a vytratí se na schodech. Některé věci se nemění. Jemně zatřesu hlavou a projdu otevřenými dveřmi, abych si vybalila. Alespoň to nejdůležitější. * * * Plameny svíček na stromečku zničehonic poskočí. Zlatá hvězda na jeho vrcholku se zableskne. Záře světel nabere na intenzitě a vzápětí pohltí svět, abych… abych se opět ocitla po jeho boku. Na okamžik, jenom na prchavý okamžik, se opět stanu tou, která ho milovala nade všechno. Je to náhlé – a tak opravdové. „Jsi v pořádku, drahá?“ dolehne ke mně matčin hlas zdálky. Jako by někdo trhnul páčkou stroboskopu, obraz se náhle změní a zlatou záři nahradí opět ten idylický obraz rodiny u zapáleného krbu. Ani jsem nedoufala, že bych tyhle svátky strávila s rodinou. Až do téhle chvíle rozhovor příjemně plynul, místnost plnil smích, sestry se vesele hašteřily a matka si dala za úkol seznámit mě s každou událostí, kterou jsem propásla. Všechno bylo jako dříve. Všechno. Až na mě. Křečovitě sevřu prsty jedné ruky tou druhou, ale uklidnit se mi nedaří. Hřejivý klid, který naplňoval Zerachiel v jeho přítomnosti, se rozplyne a já… já… „Jistě, že jsem,“ zalžu honem. „Jenom potřebuji chvíli na čerstvém vzduchu…“ „Možná bychom mohli otevřít okno…“ „Ne… Ne, to nebude nutné. Hned se vrátím.“ Dříve než by se tak stačila zeptat na něco dalšího, nebo mi snad nabídla společnost, vyskočím na nohy a pospíším ze salonku ven. Za zády ještě zaslechnu tlumený hlas. Neohlédnu se. Přes ramena si přehodím kabát a projdu dveřmi do zasněžené zahrady. Pod botami mi křupe sníh, zatímco pohledem vystoupám ke hvězdám. Je to krásná noc. Líbila by se mu. Vločky se pokojně snášejí k zemi a studí mě na tvářích, skoro jako by to byly slzy. Skoro.
Bolí to. Bolí to snad ještě více, než jsem čekala. Jak tak stojím uprostřed noci před svým rodným domem, říkám si, jestli se budu ještě někdy schopna podívat na noční oblohu, aniž by se mi srdce sevřelo. Aniž bych si na něj vzpomněla. Aniž by na mě dosedla tíha Veršů a toho, co jsem udělala. Zradila jsem ho, okradla… a, co je nejhorší, nevěřila jsem mu. Nedala jsem mu ani šanci to vysvětlit. Nechtěla jsem mu ji dát. Bála jsem se. Nechala bych se strhnout tím laskavým pohledem modrých očí a ani by nezáleželo na tom, jestli to pravda je nebo není. Nebo bych jim už nedokázala uvěřit. Nevím. Životy lidí, kteří zemřeli té noci, by to však už nevrátilo. Nemluvě o tom, že… „… slíbila jsem to,“ zašeptám do tmy. V duchu si ten slib opakuji a jsem Williamovi ze srdce vděčná, že ho chtěl. Pomáhá to. Dovoluje mi to soustředit se na něco jiného, drží mě to nad vodou a nenechá mě se ohlédnout, dokonce i když na nebi chybí ta hvězda, ta jedna jediná hvězda, kterou na něm pořád hledám. Zhluboka vydechnu. Zerachiel byla Zerachiel, já jsem já… Zničehonic se ozve mňouknutí. Pohledem sklouznu ke kocourovi uprostřed toho všeho sněhu se srstí ztěžklou tajícími vločkami. Zlaté oči jsou zvláštně neodbytné, skoro až přísné, jako by se mi snažily něco říct. „Co ty tady děláš,“ brouknu odevzdaně, když se k němu skloním a zvednu ho do náruče. „Bože, ty jsi studený… Vrátíme se dovnitř, co říkáš? Hmm?“ Přede. Přede hlasitěji než kdy předtím. Zcela nemilosrdně zatne drápky do látky mých šatů a tiskne se ke mně. Dokonce i když ho položím na podlahu, mě následuje do salonku a k překvapení všech přítomných mi skočí do klína, sotva se posadím do křesla. Jako by věděl… že bouře, která řádí hluboko v mém srdci, neutichla… * * * „Dělá si o tebe starosti, víš,“ promluví zničehonic Priscilla a zaklapne piano. V salonku už jsme zůstaly jenom my dvě. Svíčky na větvích stromečku dávno vyhasly, Charlottu rodiče poslali do postele a my dvě bychom měly brzy následovat. Místo toho přejde ke stolu a chopí se zapomenuté láhve vína. Povytáhnu obočí. I když vím, že by se na tohle matka nedívala zrovna vlídně, nezabrání mi to nabízenou skleničku přijmout. „A nejenom ona,“ dodá významně. „Já vím,“ kývnu. „Přiznej to, chyběla jsem ti…“ „Jistě, že jsi mi chyběla. Lottka by mluvila akorát o knihách,“ zvýší dramaticky hlas, přičemž s tichým žuchnutím dosedne na sofa vedle mě, „a to, že mi Henry láme srdce, ji vůbec nezajímá. Ale ani trochu!“ „Měla by ses modlit, že to matka nezjistí.“ „To, že si dělá starosti o tebe, může být i praktické,“ odvětí s širokým úsměvem. Ramena se mi výmluvně rozechvějí, až ke mně kocour dosud poklidně mi podřimující v klíně vyčítavě vzhlédne. Ani teď však neseskočí a nevzdálí se mi, jako by mě odmítal nechat samotnou. I když samotnou… Je tu Priscilla. Všechny tři jsme si samozřejmě byly blízké – a já sama bych použila slovo nerozlučitelné –, ale nás dvě dělilo jenom něco málo přes rok a to jenom utužilo už tak silné sesterské pouto. „A teď,“ nakloní se spiklenecky a skleničkou cinkne o tu mou, „mi musíš všechno říct. Co sis udělala s vlasy, koho všechno jsi potkala a co se ve městě stalo. Jaké byly bály! A nemysli si ani na vteřinu, že vynecháš toho svého tajemného vévodu. Je to dobrý tanečník? Vsadím se, že je to dobrý tanečník.“ „Zklamu tě,“ zatřesu hlavou, ale úsměv mi ze rtů už nezmizí. „Vévoda netančí. A co se toho zbytku týká…“
Rozlomím zlatou pečeť, zapřu se do židle a se zájmem se začtu do úhledných řádků. Když očima doběhnu až k závěrečné poznámce o večeři, úsměv se mi pobaveně rozšíří. Vlastně čtu ráda, že se o sebe stará a že mu večeře neutekla ani tentokrát. Kdo by to byl čekal, že ten strašidelný vévoda bude mít smysl pro humor… a že mě předběhne a napíše mi první. Jistě, bylo to jenom přání klidných svátků, nic závratného. Jistě takových napsal spoustu, ale zrovna mně ho posílat nemusel. Nejsem tak důležitá, aby ho k tomu vázala povinnost. Ze začátku jsem ani nevěděla, jak dopis adresovat. Drahý Williame? Ne. Příliš osobní. Vážený? To v kombinaci s jeho křestním jménem zní zvláštně. A odtaživě. Vaše výsosti? A byla bych zpátky u titulů. Ani nevím, proč jsem se na tom zasekla. Na těchto věcech si nepotrpí. Sám říkal, že na tom nesejde a… tak nakonec zakotvím na neformálním – a zbabělým, protože tím leda utíkám z boje – Williame. Bez jakýchkoliv přívlastků nebo titulů. Prostě jenom Williame. A přesně toho v každém dopisu poznávám. Ne vévodu, ne reinkarnovaného serafína ani předsedu Jeruzalémské rady, jenom Williama, přesně jak vždycky nadepisuji stránku. Je to příjemné. Má bystré postřehy, pokládá pozorné otázky a já jsem vždycky zvědavá, co se mu za těch několik dní od posledního dopisu událo. Jeho život by od toho mého nemohl být odlišnější. A ten můj od toho jeho. I tentokrát se pero s tichým škrábáním rozeběhne po papíře. Píšu mu ve stejném duchu. Jenom jako Vera. Napřed jsem se držela zpátky – napůl v obavách, že si nadělám ostudu, napůl protože byl smutek na duši ještě příliš těžký –, teď už řádky skládám bez zábran a zcela otevřeně. Píšu mu o tom, co se v Davenportu děje a co se mi honí hlavou. O svých výletech a projížďkách, o své rodině a lidech v okolí, dokonce i o tom černém kocourovi, který mi od toho osudného večera běhá v patách a nepouští mě z očí. A který mi předevčírem nechal na polštáři myš. Myš! Živou myš. Čekala jsem na okamžik, až se ji pokusím přesunout, aby zázračně povstala z mrtvých. Také se ho vyptávám na věci, které mě zaujaly z jeho dopisu, a na to, co si myslí. Ať už v odpovědi na některou mou příhodu nebo zkrátka jenom úvahu, která mě napadla. A, samozřejmě, nezapomenu se zeptat ani jeho večeři.
Dny útěšně plynou. Je to už několik týdnů, co jsem tak narychlo odjela z Elijova sídla. Žádná z mých obav se nenaplnila. Možná se na mě snaží zapomenout stejně usilovně jako já na něj, ostatně se mi to s každým dnem daří o něco víc. Už si připadám klidnější. Jsem doma… a tohle místo se jako nit protkává napříč mou duší. Drží ji pohromadě. Připomíná mi, kým jsem byla před tím vším. Kým být chci. A co je pro mě důležité. Tohle. Tohle místo je pro mě důležité. „Vera. Říkejte mi Vera,“ stočím pohled k Mallory, když mě osloví. „Tady na titulech tolik nezáleží. Jak se vám Davenport líbí? Osobně bych řekla, že je to nejkrásnější místo na světě, ale… pochopitelně jsem v tomhle ohledu zaujatá,“ pousměji se. Pomalým krokem zamířím k druhému stromu, abych i tam přisypala zob do do krmítka. Ptáčci na větvích poskočí, ale pak se k nám stočí jejich zvědavé pohledy. Ano, vždycky jsem byla přesvědčená, že je tohle nejkrásnější místo na světě, a přesto… „Chtěla jsem vás o něco požádat,“ pokračuji. „Naučila byste mě se bránit? Nechci… Nechci se už spoléhat jenom na ostatní.“ Chci se být schopna bránit. Nejenom sebe sama, ale i ty, na kterých mi záleží. Svých schopností se už neštítím. Zkouším je. Učím se. Řezné rány, hojící se překvapivě rychle, tak schovávám pod dlouhými rukávy. Snažím se přivolat své dýky. Vybavit si ten pocit, kdy se ve Verších zničehonic objevily v mých rukách. Na procházkách naslouchám srdcím zvířat v okolí a snažím se je nejenom vnímat, ale i najít. Někdy potáhnu za rudé provázky. K zemi se pak zřítí nehybné tělo ptáčka. Zatím se mi to podařilo udělat tak, aby pak zase vzlétl, jenom jednou, ale… pomalu na to přicházím. Není to tak odlišné od lovů, na které mě brával otec. A rozhodně je to lepší, než kdybych se zase neovládla a někomu ublížila. Ne, musím se to naučit. A musím se naučit bránit. Že tím nemyslím jenom základy se zbraní a že bych postupem času chtěla nadhodit i dýky, prozatím nedodávám. Teď ještě ne, ale brzy. Až Mallory pochopí, že to není jenom rozmar urozené dámy. Že to myslím zcela vážně. „Jenom o tom možná neříkejte mé matce,“ dodám, přičemž se mi úsměv jenom rozšíří. Nebudu už jenom věřit, že věci dopadnou dobře. Pojistím se, přesně jak to říkal William. A tohle je jenom první krok, který pro to musím udělat.
| ||
| |||
 | Epilog: Odstíny naděje Nový Jeruzalém zůstal kdesi za námi, ztracen v nedohlednu za příkrovem napěněných vln rozbouřeného moře. Ať se podívám kamkoliv, vidím jen neklidný oceán, vlny narážející do sebe v tom nekonečném boji bez vítězů a poražených. Cítím zvláštní úzkost a smutek, rozhlížím se kolem sebe a marně hledám tu tolik známou pevninu, kde stojí město s vysokými věžemi a vším, co jsem kdy znala – a zároveň mi buší srdce nad myšlenkou, že jsem to skutečně dokázala. Vystoupit z vlastního stínu. Nechat všechno za sebou a vůbec poprvé v životě namísto ohlížení se vykročit vpřed. Vstříc neznámu čekajícímu za poslední stránkou knihy… Životu čekajícímu za zdmi všech svých malých vězení, ať už těch, kam mě zavřeli jiní či míst, kde jsem hledala útěchu v šeru a stínech já sama.
Nadechnu se. Vzduch je cítit solí a tou zvláštní mrazivou svěžestí. V tu samou chvíli se do mne opře poryv studeného větru, který mi s gustem drzého floutka strhne z hlavy sametový klobouk a rozfouká mi vlasy do všech stran. Pokusím se klobouk na poslední chvíli zachytit za jednu z vlajících stuh, ovšem marně. Proletí nad našimi hlavami, než vzlétne nad divoké vlny vstříc obzoru. Pohledem sklouznu z dlani překrývající hřbet mé ruky k Alexanderově tváři a pousměji se. „To nevadí. Stejně jsem klobouky nikdy nenosila ráda,“ šeptnu s náznakem pobavení a v další chvíli přistoupím k muži po mém boku blíže. Přitisknu se k němu a s dlouhým výdechem se opřu hlavou o jeho rameno, zatímco druhou rukou se chytím za jeho předloktí.
A tak tam ještě nějakou chvíli společně stojíme, pozorujeme poletující klobouk, dokud nenávratně nezmizí pohřben ve vlnách a já mám vůbec poprvé ve svém životě naději, že všechno už bude skutečně v pořádku. Že jsem přesně tam, kde bych měla být. A že za to stálo bojovat.
Strnule hledím na vybledlou fotografii černovlasého chlapce, jeho sestry, matky i otce a cítím se příšerně. Dolévám si další sklenici vína, jehož chuť ani necítím a sváteční večeře leží netknutá na stole. Všude kolem se slaví, z chodby občas zaslechnu smích a z horní jídelny se ozývá hudba. Jsou přeci svátky, všichni se scházejí u dobrého jídla a baví se. Na Liberty se teď pořádá nejeden večírek pro všechny, kteří nechtějí být v takový čas sami. Přeci… Kdo by taky chtěl? Já. Já tu sedím zamčená ve vlastní kajutě, schovaná před Alexem za výmluvou, že mi není dobře a potřebuji si odpočinout. Vyspat se z toho…
Je to vůbec poprvé za celý můj život, co jsem přes svátky bez rodiny. Vzpomínka na vlastní matku a otce pomalu vybledává, stejně jako na další vzdálené příbuzné… Dokonce i na Barthovu rodinu… V jejich zimním domě pár hodin cesty za Jeruzalémem jsme vždy trávili několik dní, většinou jsme vyráželi brzo ráno na druhý vánoční svátek. Přišel někdo dnes zapálit svíčky na můj hrob namísto společné večeře a položit tam věnec namísto dárku? Nebo je mramorová deska vkusně zapadaná vrstvou sněhu a ze mne se stala jen vybledlá vzpomínka na zklamání, kterým jsem byla. Jako dcera. Jako manželka.
Je mi příšerně a být samotná je to poslední, co chci. Přesto tu sedím a dobrovolně se týrám, protože si to zasloužím. Protože kvůli mně Noah nebude moci jít dnes zapálit svíčky na hrob své vlastní rodiny a… Protože jen a jen kvůli mně dnes spousta lidí nebude moci oslavit… Nic. Protože jsou mrtví. A já je zabila. Jakkoliv se snažím, nedaří se mi dostat z hlavy vzpomínku na dětskou kolébku, na všechna ta těla ležící kolem v křeči. Na jejich křik. Chci se zalknout vlastními slzami, ale nejde to. Jen mě pálí oči a tepe mi ve spáncích, přesto jediná kapka stékající mi po tváři je víno, které mi uteče z koutku rtů, jak do sebe obrátím celou sklenici. Nepomáhá to. Jsem akorát opilá a nešťastná. A dost zoufalá natolik, abych před tím pocitem nakonec zbaběle utekla ke dveřím kajuty Alexandera.
Srdce mi buší, když klepu na jeho dveře. Díky sklence whisky na kuráž, co mě pořád ještě pálí v krku, se zvládnu i usmát, když mi přijde otevřít a uvidí mne tam opřenou ramenem o zádveří jen v ledabyle zavázaném županu. Scéna jako vystřižená z románu schovaného za druhou řadou knih v mé staré knihovně. Lady Eldridge by na mě byla hrdá. „Došlo mi, že jsem ti zapomněla předat dárek, co pro tebe mám…“ zašeptám a je mi jedno, jak příšerně to zní a na kolik lacině musím vypadat. Chci… Jen chci být s ním a na nic už nemyslet.
Se zájmem si prohlížím mohutné konstrukce lodí kotvících v přístavišti. Po několika dnech je to vůbec poprvé, co jsem přes den opustila kajutu. Tíha svátků a všeho, co znamenaly na mne dosedla a jen těžko se jí zbavovalo… Stejně jako Alexander, ani já netoužila po setkávání se s dalšími lidmi. Smát se. Předstírat. Všechny ty drobné rozhovory o ničem… Vlastně jsem po tom netoužila ani teď, ale Alex mne přemluvil. A měl pravdu. Pohled na přístaviště z majestátní výšky horní paluby Liberty pro mě byl rozhodně zážitkem. „Už jen týden a půl…“ zopakuji po Alexovi zamyšleně a podívám se na něj. Neubráním se lehkému povzdechnutí. Sice se mi líbí, jak vypadá v obleku, ale když se my ostatní choulíme v teplých kabátech, přitahuje to příliš pozornosti. Už takhle mám občas pocit, že jí máme více než dost, když se někde společně objevíme. Všímám si všech těch kradmých pohledů. Některé – z řad několika dam – si vlastně i ve skrytu duše zcela sobecky užívám.
„Hm,“ zamručím neurčitě a lehce povytáhnu obočí. Lehčí. Nedá mi to si nevzpomenout na Alyiu a její odvážné kousky. Zvláště ten jeden, který si na sebe vzala v den plesu – ten působil obzvláště lehce. Hanba by mi nedovolila vůbec pomyslet na to, že bych si něco takového měla obléci také, natož abych to doopravdy udělala. Jen si vybavím šustění vlajících látek společně s cinkáním náramků a přeběhne mi z toho mráz po zádech. Dlaněmi si mimoděk přejedu po černém kabátku skrývajícím vše, co by žena na veřejnosti skutečně měla skrývat, který mám zapnutý přes šaty s tmavě zelenou, skoro až černou těžkou sukní až ke kotníkům. „Teď mě trochu děsíš, Alexi. Dokážeš si mě snad představit v něčem… Lehčím?“ opáčím v žertu, který žertem ve skutečnosti není ani trochu.
Všimnu si té výmluvném odmlky v jeho hlase provázející stín, co se mu usadí ve tváři, když ode mne odvrátí pohled. Vím, co bude následovat. Většinu času… Se snažím nedávat najevo vlastní pochyby v tváří tvář jeho vlastním. Smutek a tíseň svírající mi hruď ve chvílích, kdy se vzpomínkami vracím do Jeruzaléma. Chybí mi. Ne náš dům ani pokoj, ve kterém jsem strávila tolik let, dokonce ani ne místa, kam jsem ráda chodívala, ale to město. Pocit domova, po kterém nyní zůstala jen černá prázdna díra připomínající v mnohém nehojící se ránu. Chci mu říci… Že má pravdu. Utíkáme. Před odpovědností a důsledky. Před našimi hříchy, které po nás ve městě zůstaly. Nikdy jsem už znovu nepromluvila o tom, co jsem provedla, ale neznamenalo to, že bych snad dokázala zapomenout. Ale nevyslovím to nahlas. Nic z toho.
„To je v pořádku, Alexi, neomlouvej se, taky to cítím,“ hlesnu tiše a ve tváři se mi objeví melancholický úsměv. „ A ne, neutíkáme. Myslím, že po tom všem si zasloužíme nechat všechno za sebou a zkusit prostě jen… Žít,“ zašeptám a doufám, že když si to budu opakovat v duchu častěji, tak tomu jednoho dne snad i uvěřím.
Skloněná nad klavírem se nechávám unášet melodií do světa, kde neexistuje nic než jen černá a bílá kláves, po kterých kloužou mé prsty. S přivřenýma očima se nechávám unášet melodií rozléhající se salónem spojeným s barem v prostorách lodi určených pro pasažéry první třídy. Píseň rodící se pod mými prsty postupně sílí, nabírá na hlasitosti i naléhavosti, jak se v ní ztrácím a nalézám a hranice mezi Delilah a Dumah se stírá… Podobně se cítím jen s Kamaelem, se kterým je tak snadné zapomenout a nechat se unášet jen přítomným okamžikem, který se neptá na to, kým jsem byla a kým jsem teď, přesto… Přesto je tohle jiné.
Jen skrze hudbu dokážu vyprávět to, o čem spolu nemluvíme. Radost i bolest z našeho shledání, všechny ty maličkosti, které mi činí radost a stejně tak jitří staré rány, co se hojí jen pomalu a zůstávají po nich ošklivé jizvy nedávající zapomenout. Dříve… Dříve jsem dokázala svůj příběh vyprávět skrze hrot psacího pera, ale… Tahle má část zůstala v Jeruzalému společně s kufříkem plných popsaných listů… Co s nimi bude teď? Vyhodí je? Spálí je? Bude je někdo číst… A… Ne, podruhé už stejnou chybu nesmím udělat.
A tak chodím sem, sedávám si ke klavíru a nechávám ze sebe vše plynout skrze známé písně i melodie, které tenhle svět už celá staletí neslyšel...
Cítím na sobě několik pohledů, ovšem nevěnuji jim pozornost stejně jako tlumeným rozhovorům podkreslujícím podmanivé tóny linoucí se z tělesa pianina. O ty se ovšem vytrácí až zůstane jen já a moje hudba. Nakonec utichnou i její poslední tóny a salonem se rozhostí na pár vteřin přízračné ticho.
Drobně se pousměji. Miluji tyhle chvíle, těch pár vteřin, kdy se vše zastaví a ustrne v posledním doznívajícím tónu…
„A co vy? Našla jste něco jako štěstí?“ „Štěstí… Je jako cizí melodie, kterou neznám, a přesto se k ní snažím pochopit kroky…“
Na krátkou chvíli přivřu oči a nastavím tvář posledním paprskům zapadajícího slunce barvících nebesa i oceán do ohnivých odstínů rudé. Zbožňuji východy a západy slunce, těch pár minut, kdy se slunce rodí a umírá. Pohled na krvácející nebesa ve mne vyvolává zvláštní pocit, kterému nerozumím, přesto se snažím ho pochopit. Někdy tu postávám sama jen se sklenkou vína nebo hrnkem čaje či sladkého grogu, v některé dny zase s Alexem, kterého se vyptávám na Dvaraku a místa, která navštívil. Mám ráda, když mi o nich vypráví, vlastně… Když se mnou mluví o čemkoliv, co je součástí jeho života. Vím, že se svými otázkami jen oddaluji nevyhnutelné – rozhovor, ke kterému sbírám odvahu a opětovně ji zase ztrácím.
Zamyšleně přimhouřím oči s pohledem upřeným na vzdálenou pevninu. Alex se nemýlil, Jeruzalémskou zimu jsme již nechali za sebou a pluli vstříc létu. Vzduch se mění a vítr vanoucí ze směru, kterým plujeme je teplý. Na začátku naší plavby bylo nemyslitelné tu večer stát bez zimního kabátu, a přesto tu dnes stojím nalehko a není zima. Jen vítr mi čechrá vlasy a odnáší pryč vzpomínky na dnešní ráno, kdy mě vytrhl ze spánku vlastní křik a Alexův hlas opakující, že jsem v bezpečí. Byl to zvláštní hořkosladký okamžik. Probouzet se z nočních můr do splněného snu. Uvědomím si, že podvědomě čekám na okamžik, kdy to skončí. Kdy se vše… Pokazí. Protože vždy se vše nakonec zlomí, ne? A možná v tom je ta chyba, možná to je důvod, proč každou noc bojuji s nočními běsy a příšerami, co si hýčkám ve tmě pod postelí. Když jsem za sebou nechala Nový Jeruzalém, proč ne i vše ostatní?
Povzdechnu si.
Slunce nenávratně zmizí za obzorem a oceán před mýma očima potemní.
Vzduch je prosycen nepříjemnou vlhkostí, na kterou nejsem zvyklá ani v parném Jeruzalémském létě. Dokonce ani paprsky zapadajícího slunce neztrácejí na síle a já cítím, jak mne hřejí na odhalené kůži a opírají se do tmavé látky mého oblečení. Je mi horko, cítím, jak mi po zádech klouže kapka studeného potu vpíjejícího se okamžitě do košile a další se perlí na čele i zátylku pod mými dlouhými těžkými vlasy, které se navíc v tomhle bezbožném vlhkém horku neustále kroutí a vlní jako bych snad byla ovce.
Přesto statečně stojím venku na palubě s Alexovou rukou kolem pasu a s očima rozevřenýma dokořán si prohlížím ten nový cizí svět, kterého se právě stáváme součástí. Přístav v Dvarace je… Nesmyslně obrovský. Barevný. Chaotický. Mezi nablýskanými parníky se proplétají malé dřevěné bárky, už z dálky sem doléhá křik ptáků i lidí, kteří jsou naprosto… Všude. Nevím, zda jsem vůbec někdy viděla tolik lidí pohromadě. Jsou tak jiní. Cizí. Ze všech těch pestrých barev mě málem přechází zrak, a celé to jen podtrhuje kakofonie zvuků a hlasů, kterým ani v nejmenším nerozumím, jakkoliv se mi podaří zachytit pár slov.
Alex měl pravdu, žádná z knih, byť s tím sebelepším popisem mne nedokázala připravit na okamžik, kdy něco takového uvidím na vlastní oči. Kousnu se do vnitřku rtu, nějak si stále nedokážu představit, že tady opravdu opustíme Liberty a staneme se součástí toho chaosu a zmatku panujícího v přístavišti. Na prchavý okamžik se mi vybaví vzpomínka na ukřičený Damašek, tržiště plné lidí a neznámých vůní, na tepající život, kterému jsem nerozuměla. Dumah mu nerozuměla a vlastně… Ani nechtěla. Nejistým pohledem kmitnu k Alexovi, který… Tváří se tak spokojeně. Šťastně. Jako někdo… Kdo se vrátil domů. Pryč je ten vážný zachmuřený výraz, pálící slunce jako by vyhnalo z jeho tváře všechny stíny a zima přestala dusit oheň, co mu dřímal v kostech a koloval v žilách.
Skoro jako bych stála po boku jiného muže. Jako by skutečně nechal v Jeruzalému kus sebe – ten, který mu nedovoloval volně vydechnout a být prostě jen sám sebou, bez starostí a tíhy zodpovědnosti a povinností, co s sebou jeho postavení neslo. A najednou… Teprve v tu chvíli to pochopím. Vidím před sebou Kamaela okouzleného tím tržištěm. Připadal si tam podobně jako Alex? Bylo mu už tehdy takové místo… Místo mimo brány a mramorové zdi Zlatého města blízké? Místo, kde nemusel být generálem… Odhodlaně se narovnám a setřu si hřbetem dlaně pot z čela.
Pokud je zde šťastný on… Musím udělat vše proto, abych to dokázala i já.
Všude kolem se rozezní ten táhlý silný zvuk na znamení, že naše cesta je u konce. Ne, tohle není znamení konce, opravím se v duchu, když pohled stočím ze spokojeně tvářícího se Alexandera k městu zbarvenému hřejivými tóny zapadajícího slunce, ale symbol nového začátku…
| ||
| |||
| Kapitola II - Epilog
Then you will go safely on your way, and you will not hurt your foot. When you lie down, you will not be afraid. As you lie there, your sleep will be sweet. Nový Jeruzalém. Město, které umí v srdcích i duších lidí zanechat nesmazatelný otisk na dobu, kdy v něm pobývali. Někdy je to jen lehká stopa otisknutá v měkkém sněhu, ke které se čas od času stočí vzpomínky, jakmile se dostaví ten prchavý nostalgický závan starých časů. A je jedno, jestli se v takových chvílích tvář stáhne do bolestivé grimasy anebo se rty prohnou do melancholického úsměvu. Ta vzpomínka už nikdy zcela nevybledne.
Naproti tomu u jiných je to však, jako kdyby se ztratil kousek skládačky tvořící samotného člověka a zůstala po něm jen díra plná zející prázdnoty, kterou nelze ničím jiným zaplnit. Zapomenutý koutek nevědomí, ze kterého se ve chvílích ticha ozývá to tiché volání.
Volání města, které stojí na kostech andělů.
☩
Pětice komínů chrlila hustá oblaka dýmu, zatímco kýl Liberty prorážel mořské vlny, kterým studený slaný vítr rozfukoval bělostné čupřiny nadýchané pěny. Klidné vody jeruzalémského přístavu už jste nechali za sebou a společně s tím se kolem vás otevřel širý oceán, co se táhl po celé délce horizontu, ať už ses vyklonila z kteréhokoliv místa prostorné vyhlídkové paluby, po níž sem tam korzovali teple oblečené dámy a pánové.
V něčem to připomínalo výhled na moře, který jsi měla ještě donedávna z oken přímořské vily, ale skutečně jen v něčem. Tehdy to byl jen o něco živější obrázek z knihy, ale teď, teď jsi byla v samém centru dění. Ve středu oceánu. Skoro jako kdyby si vstoupila do stránek knih, které jsi tak milovala. Vítr ti rozfoukal vlasy a strhl z nich klobouk, jenž nemilosrdně vyzvedl do vzduchu, aby jej protočil nad hlavami ostatních cestujících a…
… Ucítíš, jak druhá ruka překryje tvou, držící se zábradlí v důvěrném gestu. „Hmm, a to jsi ho neměla ani dva dny.“ Vysoký muž po tvém boku povytáhne koutek do náznaku úsměvu, zatímco společně sledujete, jak klobouk nenávratně mizí nad hladinu oceánu, zatímco si s ním vítězoslavně pohrává zloděj vítr.
☩
Oslavy vánočních svátků na palubě lodi byly už více než týden za vámi. Mohl to být pro tebe jistě zvláštní zážitek, ale bylo to jen pár dnů po vašem nalodění a některé vzpomínky i zranění byla ještě příliš živá. Možná proto se Alexander snažil lidem a společenským setkáním, která Liberty nabízela, vyhýbat a trávit je více v ústraní. Až v posledních dnech se začal více objevovat na palubě ať už sám a nebo v momentech, kdy ti dělal doprovod.
„Počítám, že k večeru vyplujeme, až doplníme zásoby a nabereme pasažéry. Do Dvaraky by to měl být zhruba týden a půl.“ Promluví k tobě hlas, který tě přiměje odtrhnout oči od ohromného přístavu plného parníků a velkých nákladních lodí. Alexander, nebo spíše sir Archdale, jak si jej oslovovala na veřejnosti, stojí vedle tebe opřen ležérně o kovové zábradlí. Ty tam jsou špinavé hadry, ve kterých jste se plížili Jeruzalémem. Vyměnil je za dobře padnoucí oblek, který by však i přes o něco teplejší místní počasí, než panovalo v Novém Jeruzaléme, zasloužil ještě kabát. Tedy dalo se to tak odhadovat, když jsi viděla jiné tepleji oblečené lidi.
„Vidíš, Del? Už se začíná oteplovat.“ Stočí k tobě na chvíli pozornost, skoro jako kdyby ti četl myšlenky a nebo se snad chtěl vyhnout možnému napomenutí. „Než dorazíme do Dvaraky budeš moct chodit po palubě jen v krátkém rukávu. Věř mi. Jsem zvědavý, co budeš říkat na tamější módu. Rozhodně je o dost… lehčí.“ Sklouzne pohledem po tvém těle, které je od hlavy až k patě oblečené do tmavých šatů a černého kabátku.
„… Bude se ti tam určitě… líbit.“ Přelétne jeho tváří stín, který se v ní usadí, zatímco se zahledí na prkennou palubu. Znáš to. Ty chvíle melancholie, kdy se Alexander ztrácel v myšlenkách a úvahách o tom, co je a není správné. Zprvu s tebou o tom nehovořil, ale čím více jste byli spolu, tím častěji se nakonec jeho oči stočily k tobě a..
„Myslíš, že před tím vším jen neutíkáme? Před vlastní zodpovědností, Del?“ A pak vždy padla vážná otázka. Ne, Alexander v takových momentech neváhal a ani nefňukal, přesto se s tebou pomalu a postupně dělil i o své pochyby a nejistoty. „Ne, promiň. Tohle je jen tím, že jsme nechali za sebou Nový Jeruzalém. Netrap se tím. Stává se mi to. Je to, jako kdyby tam kus mě pokaždé zůstal…“ Zahledí se k širému oceánu a tebou při tech slovech projede nepříjemné zamrazení, protože Alexander s tímto pocitem není sám.
☩
Vlhkost a teplo. Ačkoliv se už slunce kloní k západu, kdy Liberty připlouvá do přístavu v Dvarace, není počasí k tobě rozhodně příliš milostivé. Přesto je ale těžké si na něco stěžovat, když se před vámi otevírá široký přístav, jenž se ztrácí v dálce. Vedle moderních ocelových parníků, zde proplouvají i poněkud zastaralé dřevěné plachetnice a dokonce se mezi tím vším šíleným provozem houpe i několik obyčejných bárek, jenž se mezi těmi obry bez větší úhony proplétají spíše snad zázrakem než díky čemukoliv jinému.
Z přístavu se k vám line hromada zvuků a vůní. Mezi světly, které nelze ani spočítat, vidíš davy pestrobarevně a nezvykle oděných lidí. Skutečně je jich zde tolik. Proudí po molu a hovoří jazykem, kterému nerozumíš. Zatímco tobě už se rosí čelo v nezvyklém podnebí, Alexander působí svěžeji než kdy jindy. Ruku má obtočenou kolem tvého pasu a stojí vedle tebe, zatímco hledíte na exotický přístav před vámi. V očích mu jiskří, a i rty má prohnuté do mírného, ale nemizejícího spokojeného úsměvu. Skoro ho tak nepoznáváš. Jako kdyby se vrátil do místa, které je blízké jeho srdci.
Liberty dlouze zatroubí a zvuk kolem vás se rozechvěje tím silným v kostech rezonujícím tónem.
Jste tam.
Dvaraka.
☩
Williama jsi už od té noci neviděla. Popravdě ses v jeho domě nezdržela příliš dlouho. Už na sklonku dalšího dne jsi mohla odjet do sídla De Lacey, kde ses potkala se známými tvářemi a začala se chystat na cestu. Byl to ještě ten podvečer, kdy do sídla dorazila speciální eskorta, která tě měla doprovázet při cestě do Davenportu. A v jejich čele stál někdo, koho by si tam nečekala. Mladá žena. Vypadala sotva o pár let starší než ty. Krátké plavé vlasy se jí vlnily kolem kulaté tváře, ze které vystupovaly čokoládově hnědé oči a výrazné lícní kosti. U pasu se jí houpal meč a pistole. Zbraně, které se ani trochu nesnažila skrýt.
„Mallory Kensley, speciální bezpečností složky Nového Jeruzaléma, k vašim službám, lady. Vévoda Essington mě přiřadil k vám, abych se postarala o vaši bezpečnost. Až do odvolání.“ Povytáhla světlé obočí.
„Pokud už jste připravená, lady, bude nejlepší vyjet. Počítám, že chcete být doma na Vánoce.“ Kývne na tebe a rty se jí roztáhnou do přátelského úsměvu.
☩
Davenport. Místo, kde ses narodila a místo, které oproti Novému Jeruzalému najednou působí tak titěrně. Přesto, když kočár doprovázený skupinou ozbrojených jezdců nesoucích insignie jeruzalémské Rady Sedmi, zabočí na příjezdovou cestu k vašemu domu, srdce ti poskočí. Znáš to tady. Tenhle strom. Tenhle kámen. Tohle všechno. I když je okolí zasypané sněhem, zvládla by si tu jít snad i se zavázanýma očima a bezpečně najít cestu domů.
A pak ho uvidíš. Tam mezi stromy... Tvůj rodný dům. Ne, velikostí ani honosností se nedá srovnávat se sídlem, kterému jsi posledních pár měsíců říkala domov, ačkoliv klec by bylo vhodnější pojmenování. Za okny se svítí a střecha i okolí jsou zasypány bílým sněhem. Někdo na pár místech umístil krmítka pro ptáky, kolem kterých poletují drobní opeřenci. Jinak je kolem domu nezvyklý klid. Však už se blíží konec dne a zítra mají být Vánoce. Jistě mají dost práce… A pak uvidíš, jak se zpoza domu vynoří mladá smějící se dívka v kabátu. Rudé vlasy jí spadají po ramenou a rukavice má od sněhu. Když uvidí tu delegaci, na místě strne, než do ní narazí druhá menší. Neslyšíš, co si říkají, ale je jasné, že ta mladší dostává jistě studenou sprchu. To už ale kočár zastaví a zvuk kopyt utichne. Jsi tam. Jsi doma. Ačkoliv… Jako kdyby ti něco chybělo…
☩
Na stole před tebou leží bílá obálka se zlatou voskovou pečetí, ve které je vyražený symbol orlice s roztaženými křídly. Ano, znáš jej moc dobře. Viděla jsi jej už tolikrát a počítáš, že ani tohle nebude naposled. Ostatně to není první dopis od Vévody, který ti sem do Davenportu přišel. Prvním bylo poněkud strohé, i když pěkně vyvedené přání klidných svátků vánočních. Nebylo to něco, na co by si byla povinná odepsat. Ale odepsala jsi. A za pár dní přišel další dopis se zlatou pečetí. Tentokrát o něco delší. Dokonce i s poznámkou na konec o večeři, která byla sice v rámci politického jednání, ale aspoň něco. Skutečně, vévoda Essington ti posílal dopisy, které budily u tvých sester a vlastně i matky čím dál větší zvědavost a dotěrnost.
Kdyby některý z nich otevřely, nejspíše by byly zklamané, že v nich nejsou žádná dramatická odhalení zákulisních intrik Nového Jeruzaléma, ani roztoužená vyznání citů, ale jen prosté… sdělení toho, co se Williamovi událo a reakce na to, co jsi psala ty v posledních dopisech. Ano, vévoda se překvapivě zajímal o to, jak si žije Vera De Lacey zase zpátky doma, co plánuje a co ji naopak trápí. Stejně jako sem tam podobné informace padly i z jeho strany, ačkoliv sis mohla domýšlet, že to bude jen ten střípek ledovce nad hladinou, o kterém se ti zmiňuje. Dost pravděpodobně velká část jeho práce nebyla vhodným tématem na běžnou korespondenci a také to nebylo něco, co by do odlehčené písemné konverzace patřilo. Přesto najednou, když jsi nestála tváří v tvář jeho nesmlouvavému výrazu a podivné auře, působila ta slova na papíře až nezvykle… normálně.
PS: K večeři bylo dnes pečené skopové se zeleninou. Dokonce jsem si pro tentokrát dovolil stihnout i menší moučník.
☩ Nádražní hala v Novém Jeruzalémě byla výkvětem moderní architektury. Na klenutých ocelových konstrukcích, které tak připomínaly ty gotické, bylo množství oválných oken vsazených do střechy, jenž z výšky propouštěly sluneční paprsky do široké budovy, která kryla rovnou několik kolejí. Bylo zde živo. Ostatně jako vždy v dobu kolem svátků a vlastně nejenom tehdy.
Jan na jednom místě mezi lidmi se o sloup opíral černovlasý bledý muž. Jednu ruku měl schovanou v kapsách zimního kabátu a v druhé držel pochůzkovou hůlku. Lidé kolem něj procházeli v úctyhodném odstupu. Skoro jako kdyby ho neviděli... A nejspíše na tom něco bylo, protože jinak by někdo jako on měl kolem sebe brzy zástup zvědavců. Teď tam ale stál sám a čekal…
„…Čekáte dlouho?“ Ozval se zpoza něj zčistajasna zvučný hlas, když se za ním jako by z čistého vzduchu zhmotnila postava. Dlouhé bílé vlasy padaly na černá ramena obleku a v očích dohasínala doutnající zlatá.
„Ani ne.“ Otočil se vévoda s klidem na svého hosta.
„A co mi chcete? Nečekal jsem, že po tom všem se mě pokusíte kontaktovat a chtít… mluvit?“ Procedil světlovlasý muž slova skrz sevřené zuby.
„Já také ne, ale časy se mění. Proto jsem vás ostatně pozval sem. Na tohle místo. Tady si můžete být jistý, že neohrozím nikoho z kolemjdoucích nechtěným konfliktem. Víte, sire Granville, je tu něco, co bych s vámi rád projednal. A také…“ Objeví se ve Williamově dlani zlaté hodinky, ke kterým však Elijův pohled sklouzne jen na vteřinu, než se svaly v jeho tváři napnou.
„Jistě, mění. Nejspíš vám to také řekla. O Branách. O Ztracených. Komu jinému by to také měla říkat, že?“ Ušklíbne se Elija. „A viditelně je to pro vás tak obrovská hrozba, že se uchylujete i k takovýmto řešením. Ts ts, Williame, vím, že to asi až tak dobře neznáte, ale říká se tomu zoufalství. Po smrti Metatrona to tu jistě nemáte snadné. Generála jste se pokusili si popravit a teď s tím vším, co se chystá... No, nezávidím vám to. Brzy se vám to město zhroutí jako domeček z karet. I beze mě.“ Usměje se křivě, zatímco Essington jen semkne rty a dlouze se nadechne.
„Ne, kvůli tomu tady nejsem. Jen… Vím, že to co se stalo s vaší rodinou bylo politováníhodné a…“
„Dost!“ Okřikne ho světlovlasý muž, a i když se jeho hlas rozezní prostorem nádražní budovy, nevypadá to, že by mu kdokoliv z kolemjdoucích věnoval pozornost. „Nestojím o váš sentiment! Ani milodary!“ Kývne pohrdlivě bradou ke zlatým hodinkám. „Nechte si je. Stejně jako vaši zlodějku. Je to zasloužený lup. A zbytečná tretka, kterou už teď nepotřebuji. Měl byste se raději starat o vlastní problémy. A že jich jistě budete mít brzy více než dost. Však sám moc dobře víte, co je na druhé straně.“ Nakloní hlavu na stranu, zatímco dříve rozzlobený tón obratně utlumí do vemlouvavého šepotu.
„Víte, možná něco na tom, že se minulost opakuje, bude.“ Nakrčí rty Elija a pokývá hlavou. „Ano, ano… A já budu moc rád sledovat, jak tohle město bude opět hořet. Protože nic jiného si nezaslouží!“ A s těmi slovy se jeho modrýma očima rozlije zlatá a pak… Pak už tam stojí jen vévoda se zlatými hodinkami v ruce a tváří, ve které se zračí neskrývaný šok. A lidé kolem dál proudí z místa na místo, aniž by tušili, co se blíží…
| ||
| |||
| Odrazy Vévoda na to už nic neřekne, jenom spokojeně kývne, přesto… ve mně slib zanechá zvláštně hřejivý pocit. Jako bych před ním stála nezatížena hříchy ženy, kterou jsem byla kdysi, a možná také, jako bych dělala krok správným směrem. Ať už mě však na této cestě čeká cokoliv, bude to jen a jen moje rozhodnutí. Věděl přesně co říct. To jsem opravdu tak průhledná? Několika váhavými krůčky se přesunu do středu místnosti, někam mezi pracovní stůl a dveře, než se otočím zpátky k muži. Tentokrát svými slovy překvapí on mě. Můžu mu… napsat? Pronese to tak obyčejně, že mě tím dokonale zmate. Ono to totiž nezní, že by myslel jenom v případě, že mě napadne ještě něco o Elijovi. Nebo si to jenom představuji? Možná by po tom všem rád věděl, jak se mi daří. A ve vší té změti oficiálních dopisů pro nového předsedu Rady by ho jeden docela obyčejný mohl i potěšit. Možná. Takže ano, udělám to. Napíšu. Co nejhoršího se může stát? Zakroutí hlavou a neodepíše? Hmm, ne, nemyslím, že by neodepsal. „Dobře,“ přitakám měkce a nechám se nasměrovat ke dveřím. K tomu, jestli mu večeře uteče nebo ne, už nic nedodávám. Jestli to nebylo vhodné předtím, teď už není zcela určitě. Je to dospělý muž a ke všemu vévoda, přesto… jsem to musela alespoň zkusit. Nejenom já dnes vypadám příšerně. Malá šance, že na mě dá, tam snad je. A po tom všem, co mi řekl, bych se tím drobným pokáráním trápit opravdu neměla. Na chodbě si mě převezme sluha. Stačím mu jenom letmo kývnout na pozdrav, než se vévoda s těmi posledními slovy otočí a zamíří za svými povinnostmi. Srdce se mi sevře a deku si přitáhnu blíže k tělu. Tolik to připomíná tu chvíli v Opeře, kdy se jeho kroky nesly ozvěnou… … ale tentokrát se ohlédne. „Vám také,“ odpovím spíše ze zvyku, než mi pohled sklouzne k ruce s papíry a zase jednou si uvědomím, že ho čeká ještě spousta práce. Přivřu oči. „Totiž… Hodně štěstí, Williame.“ Hodně štěstí… Řeknu to, jako bych nevěděla, co teď udělá. Kam pošle své lidi. Koho všeho se dotkne. A komu tím ublížím ze všech nejvíce. Já to ale vím. Ta slova, bolestně výmluvná, vyslovím navzdory tomu, jak držel mou ruku, jak se o mě staral a jak nádherný byl tanec s ním. Navzdory tomu všemu jsem tak snadno uvěřila, že by všechny ty lidi zabil, jenom aby se dostal k vévodovi, a pravdou je, že bych tomu uvěřila znovu. Až moc dobře si pamatuji na spoušť, kterou způsobila výbušnina zasazená do srdce vzducholodě. A mohl za to on. Muž, kterého jsem tolik chtěla milovat. Po boku někoho takového bych stát nemohla.
„Děkuji,“ hlesnu, když mi sluha pokyne směrem do jižního křídla. Sotva dorazím do pokoje pro hosty, požádám o horkou koupel a dopisní papír. Musím napsat domů. Dát jim vědět, že jsem v pořádku. A že s trochou štěstí dorazím domů ještě před Vánoci. Napřed ze sebe však musím smýt všechno to, co se stalo. A zapomenout. Ani to netrvá dlouho, než se sloužící vrátí a uvede mě do koupelny. I tentokrát si řeknu o soukromí, napůl protože se nechci rozplakat před někým cizím, ale… slzy nepřicházejí. Je to zvláštní. Za poslední půlrok jsem se toho naplakala tolik, že bych naplnila menší přehradu, a teď tady stojím neschopna byť jen jedné jediné slzy pro toho, koho jsem ztratila navždy. Připadám si kvůli tomu hůř. Skloním hlavu, dlaněmi se zapřu do stolku pod zrcadlem a zhluboka vydechnu. V zrcadle na mě čeká pobledlá, vyčerpaná dívka s potemnělýma očima… Opravdu vypadám strašně. Hůř, než jsem čekala. Pátravě se na sebe zahledím. Kolikrát jsem za poslední týden hledala ve svém odrazu někoho jiného? Tehdy v Atkinsonově obchodě jsem stála před zrcadlem, ze srdce přesvědčená, že jsem jí každým dnem podobnější. Že kudrnaté vlasy, předtím prozářené Davenportským sluncem, tmavnou a přebírají sytější odstín krve. A dokonce i teď se mi ztěžklé, rozcuchané prameny zdají zase o něco červenější. Pak jsem seděla u toaletního stolku a chystala se na setkání s ním. Oblékla jsem se do tmavomodrých šatů s konstelacemi vyvedenými zlatem na košaté suknici a na krk si připnula zlatou hvězdu. Neplánovala jsem to. Ne, přišlo mi zcela přirozené, že bych na maškarní bál měla zvolit právě tohle téma. Tolik jsem se těšila. A tolik jsem se bála, že prohlédne tou pečlivě sestavenou iluzí a pod maskou noční oblohy najde jenom tu smutnou, vyplašenou dívenku. Tolik jsem chtěla, aby ve mně našel ženu, kterou kdysi – před mnoha staletími – miloval… stejně jako ona milovala jeho… … a pak, jenom před pár hodinami, jsem se zastavila před zrcadlem v koupelně, kde mi paní Chilcottová tak laskavě nachystala koupel a něco na převlečení. Pohnula jsem schnoucí krví na svém předloktí ve snaze spatřit v odraze alespoň záblesk Sidriel a dodat si tak odvahu, ale místo toho se do mě zapíchl pohled Zerachiel, rozzlobený a zklamaný, že ubližuji tomu jedinému, na kom jí nakonec záleželo. Nesnášela by mě. Teď… když stojím v domě vévody Essingtona a v hlavě mi zní jeho hlas, stejně jako slib, který jsem mu dala, si pomalu uvědomuji, že můj odraz patří zase jenom mně samotné… Ta unavená žena, na kterou hledím, se jmenuje Vera De Lacey a není ničím pokřiveným odrazem, nýbrž jen a jen sama sebou. Stejně jako každý si nese hříchy, ale její hříchy patří jenom jí samotné. Stejně jako tíha jejích rozhodnutí. Ty, kterým je tak podobná, a přeci jiná, jsou dávno pryč. Teď už je jenom ona. Musí převzít otěže svého života a najít si cestu. Svou vlastní cestu.
„Slibte mi…“ | ||
| |||
| Vlastní příběh Vera De Lacey To uvědomění, že s tebou vévoda nejedná jako všichni ostatní, ti probleskne myslí a tvá další slova to vlastně oklikou i potvrdí. To, jak s tebou mluvil tehdy při tvé návštěvě, to potřesení rukou a celkově jeho strohý přístup, jenž kladl vysoké nároky na osoby stojící před ním, se jistě nezamlouval spoustě lidí. Přesto s tebou nikdy nejednal vyloženě neuctivě, i přes tu nepříjemnou přímost, která se mezi lidmi příliš nenosila.
William na tebe dál beze slova hledí a čeká. Pak ale padne trojice slov zakončená tím jediným - Slibuji. A ačkoliv se mu v očích nezableskne žádná zlatá, máš najednou v jeho přítomnosti po něčem takovém zvláštní pocit nevyhnutelnosti. Snad je to jen tím, že víš, že tu skládáš slib před Soudcem a tvé podvědomí pracuje až na moc vysoké obrátky. Vévoda v odpovědi jen krátce kývne a spokojeně, i když skoro neznatelně se pousměje.
Pak se už ale vrátíte k praktickým záležitostem. „Ochrany proti Ztraceným. Hmm, viditelně si vzpomněl na pár užitečných věcí. Budeme doufat, že ne na všechny. Ale děkuji za informaci.“ Poznamená Essington během chystání věcí, než k tobě krátce vzhlédne. „Jistě, můžete mi napsat.“ Řekne jakoby nic, než zvedne nachystané papíry a na stole zůstanou ležet jen zlaté hodinky. Jen malinko povytáhne obočí, když najednou uvidí tvé rozpaky. „Co?“ Zeptá se v okamžiku tvého váhání, zatímco si schováš pramen vlasů za ucho, než dokončíš to, co jsi chtěla říct. Kdo by to byl řekl, že budeš jednoho dne napomínat vévodu Essingtona jako jeho matka nebo snad manželka. A viditelně to nečekal ani on. Tváří se mu mihne překvapení a na prchavý moment se zarazí. „… Ehm, ale jistě. Jistě. Nemusíte se obávat, lady. Večeře mi nikam neuteče.“ Odkašle si, než nabyde zase svou typickou jistotu a odměřenost.
„To bychom měli. Až po vás.“ Ukáže ke dveřím, ke kterým můžeš sama vyrazit a otevřít je. William je jimi projde v těsném závěsu za tebou na prostornou chodbu jeho sídla, která se díky převaze kamene a majestátní architektuře podobá více prostorám katedrály než sídlu ze Zahrad. Vévoda mávne na sluhu, který čekal v uctivé vzdálenosti na druhé straně chodby a ten k vám hned spěšným krokem vyrazí.
„Lady tu dnes zůstane přes noc. Nachystejte jí pokoj v jižním křídle. Pokud si něco bude přát, vyjděte jí vstříc.“ Rozkáže vévoda sluhovi.
„A vy si odpočiňte. Zasloužíte si to.“ Stočí se jeho tvář jen na chvíli k tobě, než se chodbou rozlehne ozvěna jeho kroků a tobě se jeho postava začne vzdalovat. Stejně jako tehdy v Opeře… Jako kdyby se vše znovu opakovalo.
Přesto, po chvíli se kroky zastaví a William se ohlédne přes rameno. „A hezký večer, Vero.“ Zazní slova, která jsou tentokrát nová.
Tohle vše je nové.
Rozhodla ses jít životem už jen svou vlastní cestou.
A napsat tentokrát příběh, který patří jen Veře a nikomu dalšímu...
| ||
| |||
| 1 5 0 0
And do this, understanding the present time: The hour has already come for you to wake up from your slumber, because our salvation is nearer now than when we first believed.
| ||
| |||
| Příběh jednoho večera „… ehm,“ odkašlu si ve snaze zamaskovat vlastní rozpaky. „Myslím, že to by pro dnešek… Stačilo,“ opatrně zaklapnu knihu, zatímco čelím zklamanému pohledu Katie balancující na vrcholu pojízdných schůdků ve snaze dosáhnout s hadrem až na ty nejvyšší police v knihovně.
„To přeci nemůžete, paní, navíc takhle… V takové chvíli!“ potřese hlavou a tváře jí lehce zrůžoví.
„Naopak, v tom spočívá kouzlo knihy, Katie. Kdykoliv ji můžeš zavřít a stejně tak se k ní zase vrátit. Příběh ze stránek neuteče,“ pousměji se a přejedu prsty po ohmatané vazbě. Třetí díl s pokračováním dobrodružství mladé lady Eldridge, tentokrát s podtitulem: „Hon na lišku.“ V knihkupectví ani nikde jinde v Zahradách nešel vůbec sehnat, ale naštěstí jsem měla za ty roky už své… Zdroje. „Navíc… Tohle je možná už trochu příliš přitažené za vlasy. Jak by se mohla Adalynn někomu tak snadno odevzdat poté, co jí vikomt tak ublížil? Navíc cizinci?“ lehce svraštím obočí. „Měla ho na místě postřelit, a ne se nechat… Svádět,“ to slovo mi příliš nejde přes rty, podvědomě… Ztiším hlas.
Katie se na okamžik tiše rozesměje, než sleze ze schůdků, aby mohla hadr vymáchat v horké vodě. „Ale… Vždyť je to romantické, paní,“ uculí se, „chci říct, když s někým prožijete něco tak silného a nebezpečného, musí to být… Krásné…“ štěbetá zasněně dál, „a navíc! Jsem si jistá, že Morton musí být fešák. Hlavně v té uniformě.“
O tom, že Mortimer McKenzie musel být fešák nepochybuji ani na chvíli, ale zahodit vše za hlavu a vrhnout se vstříc dalším problémům, když máte v patách zhrzeného manžela, pomstychtivého vikomta a imperiální gardu… Jaké by to bylo? Potkat někoho, kdo by za to všechno stál? Poklepu prsty o knihu s pohledem nepřítomně upřeným k otevřenému oknu. Ze zahrady sem doléhá zpěv ptáků a vzdálený klapot koňských kopyt nesoucí se z ulice. Vše je na míle vzdálené tomu, kde jsem právě zavřela knihu. Vzápětí se za tu myšlenku zastydím a zamračím se. „Není to romantické. Je to především hloupé. A nezodpovědné,“ odpovím nečekaně tvrdě.
„Já vím, paní,“ povzdechne si Katie a výraz v mé tváři přeci jen povolí. „Jen… Říkala jsem si, jaké by to bylo zažít to doopravdy,“ pousměje se.
„Nu,“ smířlivě se pousměji, „život není román. Naštěstí. Dokonce ani někdo jako důstojník Morton nestojí za takové problémy.“
„A ani pan Flanagan?“ zeptá se Katie bezelstně.
Jako na povel uhnu pohledem. Na tuhle otázku existuje jen jediná správná odpověď, která se ode mě očekává, přesto… Přesto ji nedokážu protlačit přes rty. Znovu přelétnu očima k oknu a krátce se zadívám přímo do slunce prosvítající skrze potrhaná nadýchaná mračna. „Ne, Katie. Žádný muž v Novém Jeruzalému za takové potíže nestojí,“ šeptnu, než s ostrým nádechem opět rozevřu knihu přesně tam, kde jsem přestala k čtením. „Ale… Máš pravdu. Přestat číst v takové chvíli…“ dodám jako by nic a s hlasitým předčítáním se ponořím zpátky do příběhu Adalynn a Mortona, jehož…
… bříška prstů kloužou po tváři a zanechávají za sebou horkou stopu ještě chvíli poté, co se obratně vpletou do mých vlasů v příslibu starých časů, ve kterých se nenávratně ztrácím.
My všechny. Delilah. Dumah. Angela.
Tři jména, tři ženy, kterými jsem za poslední půlrok byla a jejichž role mne nakonec zavedla až sem. A s každým úderem srdce chci od toho cizince se známou tváří… Víc. Toužím po tom, aby se mě dotýkal a dal smysl všemu, co jsem pro něj obětovala, prahnu po rozhřešení, na jehož konci nebude lítost ani odpuštění, ale jen… On.
„Mám ti tu otázku zopakovat?“ navzdory škádlivým slovům se usmívám, ztracena v zajetí těch takřka černých očí. Po zádech sklouzne příjemné zašimrání a dech povážlivě zhrubne, když se konce saténového pásku zhoupnou podél boků na znamení dnešní kapitulace. Představa tří dlouhých týdnů plavby na zaoceánském křižníku ještě nikdy nezněla tak dobře. „Když to říkáte, generále,“ vydechnu a přivřu oči ve stejnou chvíli, kdy cítím, jak ze mne padá tíha posledních dní společně s těžkým saténovým županem k zemi.
Život skutečně není jak dobrodružný román.
Někdy totiž dokáže být mnohem lepší. | ||
| |||
| Slib
Domů… Když to vysloví on, zní to tak oficiálně. Opravdově. Jeho rozhodný hlas udělá z přání malé holky realitu. Vrátím se domů. Konečně. Po všech těch dlouhých měsících. Po všem, co se stalo. Ostré zuby pochybností a výčitek mě propustí, posmutnělé myšlenky o jistém stříbrovlasém serafínovi poskočí, jako by na plátně někdo opomněl pár snímků fotografie, a mně na hrudi zaplane úleva. Kaleidoskop mého života se znovu otáčí, ale tentokrát – tentokrát jsem rozhodla já, jak se barvy seskládají v obraz. Tolikrát jsem v posledních dnech a měsících slyšela, že je všechno v pořádku, že to bude v pořádku, že se nemusím bát ani se tím trápit; až teď po vévodových slovech začínám chápat, proč to nepomáhalo. Jedině svými rozhodnutími mohu dát svůj svět do pořádku. Má pravdu. Vévoda pokračuje o praktických záležitostech, které je nepochybně třeba zařídit, než odjedu, ale já… Pořád ještě přemýšlím nad tím, co řekl. Co udělá. Co se stane. Vzhlédnu k němu. Ani si neuvědomím, že mu skáču do řeči. Ze rtů mi splyne jeho jméno doprovozené tím jediným slovem prosyceným tolika významy. Poděkuji mu. Za všechno. Všechno to, do čeho bych se beznadějně zamotala, kdybych se to pokoušela vyjádřit detailněji, takhle… to v tom jediném, zdánlivě prostém slově, měkkém, a přeci důrazném, je všechno… a on to snad vidí, stejně jako vidí mě… Tentokrát je to on, kdo rozetne tíživá mračna pousmáním, a já… se na něj zadívám. Možná i překvapeně. Ano, něco podobného mi už říkal. Tehdy v jeho pracovně. Když jsem tam seděla zmoklá na kost a rozechvěná Veršem, zmatená a ztracená, na setkání, které jsem si tak pošetile vynutila, protože jsem potřebovala odpovědi. Tahle chvíle v něčem podobná. „Pamatuji,“ odpovím. „Bylo to poprvé, co jsem si s někým potřásla rukou. Do světa dam to gesto moc nepatří,“ dodám poněkud nesmyslně. S jeho dalšími slovy mi koutky přeci jenom cuknou. Slibte mi… Je to zvláštní žádost. Nečekaná. Žijte svůj život. Jen svůj. Po tom všem prostě jenom žít svůj vlastní život. Asi jsem na to trochu zapomněla. Poslední měsíce jsem mohla strávit jakkoliv, mohla jsem chodit na bály a udělat si ve městě přátele, ale místo toho jsem se uzavřela sama do sebe a nechala se unášet konejšivým proudem Veršů. Nechtěla jsem se… zklamat, přesto se stalo právě to. Na rtech se mi usadí slabší, unavenější úsměv než ty, které jsem běžně rozdávala. Tak jiný, a přeci… upřímný. Nenutím se do něj. Nepředstírám. Jsou to první nesmělé sluneční paprsky po bouřlivé noci a květiny, byť se ještě neodvažují rozevřít okvětní lístky, se za nimi přirozeně otáčejí. Někde na obzoru se tak už vykresluje naoranžovělý oblouk, který se jednou, snad brzy, rozroste a temnotu rozežene. „Dobrá, Williame. Slibuji.“
Z toho, jak mluvil, jsem čekala, že mě rovnou posadí do kočáru, ale… chvíli to potrvá. Naštěstí. Několikadenní drkotání se na cestě bude náročné i bez toho, abych tak činila promrzlá a vyčerpaná. Nemluvě o tom, že bych po příjezdu asi vyděsila matku k smrti. V srdci se mi pohne stesk, o tolik silnější než v posledních týdnech, jako by ho skutečnost, že už je brzy všechny uvidím, jenom umocňovala. Do mého domu…? Napřed mě ani nenapadá, co tím myslí, ale… Jistě, Philipův dům. Nikdy jsem ho nepovažovala za svůj. Ani jsem nečekala, že se tam vrátím, nicméně… jsou to dobré zprávy, posbírám si své věci a patřičně se obleču. Dokonce tam mám připravené i dárky. Měla bych napsat domů, že přijedu. I kdyby zpráva dorazila jenom o chvíli dříve než já. Po těch dlouhých měsících, kdy jsem to slibovala a pak odkládala z týdne na týden, protože jednání s právníky ne a ne skončit, je to konečně pravda. Pojedu domů. Dokumenty mi může i poslat. Podepsala bych je, samozřejmě. Na tom jsme se přeci domluvili. Otázka mě přeci jenom přiměje zabrzdit. Pohledem sklouznu k jeho rukám, v nichž drží poskládanou mapu s polohou Elijova domu. Opravdu jsem nečekala, že to dopadne takhle… ale vévoda měl pravdu i v tomhle – je to nebezpečný zločinec – a nakonec ji měl i Robert. Za jiných okolností bych s někým takovým nikam nešla. Zamyslím se. Padlo všechno důležité? Neměla bych mu říct ještě něco? „Snad jenom... Vytyčil ochrany proti Ztraceným,“ napadne mě přeci jenom, „ale nejsem si jistá, co vlastně dělaly... a jestli by mohly být nebezpečné. Pravděpodobně se ale týkají jenom části domu. Jinde jsem si jich nevšimla. Cítila jsem... mravenčení, jako bych něčím prošla,“ vyslovím omluvně, když to nezvládnu lépe popsat. „U jednoho z oken a pak taky na chodbě v přízemí. Nebyl tam, když jsem odjížděla, takže je možná malá šance, že... něco najdou.“ Nebo někoho. Moc tomu nevěřím, vlastně by mě hodně překvapilo, kdyby ten dům nebyl dávno prázdný. „Jinak mě asi nic nenapadá,“ dořeknu pomaleji, „ale dala bych vám vědět, kdybych si ještě na něco vzpomněla. Poslat zprávu můžu asi vždycky...“ Pomalu zvednu dlaně z parapetu, napřímím se a nejistým krůčkem se přesunu do prostoru. Měla bych tady počkat – nebo si mě venku převezme služebnictvo? Nakonec se však otočím zpátky k vévodovi. Zaváhám. Při pohledu na něj mě napadá ještě jedna věc, ale... nesluší se to... „A...“ vyslovím dlouze, přičemž si zastrčím zbloudilou kudrlinku za ucho. Dokonce se těším i na to, až mě matka opět napomene, že si dámy na vlasy nesahají. „Nezapomeňte na tu večeři. O sebe se musíte starat také.“ Je pobledlý, pohublý a očividně unavený. Jistě, na vlastní kůži jsem už zjistila, že toho Probuzení vydrží více, dokonce asi o dost více, ale... Hranice tam je. Se vším, co jsem mu řekla, nebudou následující dny snazší než ty předcházející. Možná právě naopak. Ne, neznáme se dost dobře, abych mu takové věci říkala, vím to, nicméně... stejně jsem to řekla... Nepoučitelná. Opravdu. | ||
| |||
| Jen vy dva Delilah Blair Flanagan Alexanderova ruka sklouzne po tvé tváři a zastaví se na šíji, kde se prsty vpletou do rudých vlasů. Bylo by tak snadné ztratit se v tomto opojném momentu, který se zdá na jednu stranu nový, a přitom tak známý. Jsi to tentokrát ty, kdo se se odtáhne a na rtech ti hraje úsměv. Něco, co by tam po dnešním dni čekal málokdo. Alexander jen dlouze vydechne a tázavě nakrčí obočí. Nepůsobí ale popuzeně, naopak, stejně jako tobě i jemu se koutky rtů povytáhly do spokojeného úsměvu. Možná nejspokojenějšího, jaký si u něj měla zatím možnost vidět.
„Hmm, z čeho přesně?“ Povytáhne obočí s hranou nevinností, zatímco se jeho tmavé oči vpíjí do tvých. „Uvidíme, drahá lady.“ Pousměje se, než se opět přitisknete k sobě. „Čeká nás ještě dlouhá plavba.“ Zašeptá, když se vaše rty na chvíli oddělí a jeho ruce sklouznou k tvému pasu, aby se pak ozvalo výmluvně zašustění sametu, když se tmavě modrý župan sveze k tvým bledým kotníkům.
A den, který čpěl smrtí a zradou se nakonec přehoupne někam naprosto jinam. Někam, kam by to nejspíše ani jeden z vás ještě před pár hodinami nečekal. Noční moře i nadále s tichým šuměním omývá majestátní trup Liberty a skoro neznatelně jí pohupuje. Ozářený Jeruzalémský přístav je vidět v dálce skrz malá okna, zatímco tlumená světla lamp ozařují i nadále luxusní prostornou kajutu první třídy. Koupelnu, ve které leží na zemi mezi prameny ustřižených rudých vlasů zmuchlaný ručník s kapkami podobně zbarvené krve. Nůžky na toaletním stolku. Saténový župan se zlatým L ledabyle pohozený na zemi, vedle kterého je nedaleko ještě druhý. Jen na stole zůstaly dvě nedopité sklenky, kterým ale teď nikdo nevěnuje ani špetku pozornosti.
Všechno to, co se v posledních dnech stalo, najednou mizí v propadlišti dějin a zůstává jen přítomný okamžik. Pryč je tvůj návrat to Nového Jeruzaléma, přepadení na okraji města i setkání s tajnými, kteří tě doprovodili na ples.
Metatron a celý jeho grandiózní plán na zinscenování vlastní smrti, ke kterému ses uvolila.
Nečekané setkání s Alexanderem a pak ten neslavný závěr celé akce doprovázený jen poplašeným křikem vyděšených dam v maskách a zvukem můřích křídel.
Noah, který se tě na těch pár dnů ujal a snad jako první ti ukázal, že se můžeš spolehnout i sama na sebe, aby po něm nakonec zůstala jen fotografie malého chlapce v kapse tvého kabátu.
Výbuch, který otevřel dveře vojenského transportu, aby se z temnoty vynořila známá tvář, zatímco ti z rukou kapala na zem čerstvá zlatě se lesknoucí krev a celou ulicí vířila mračna můr za doznívající ozvěny nespočtu hlasů, které si navždy utišila.
A nakonec ten mléčně doutnající kámen ve tvých dlaních, jenž hřál do promrzlých rukou, ale i přes palčivé výčitky vám vykoupil cestu ven. Cestu sem… A tohle vše.
Teď ale nic z toho není důležité. To, co bylo. To, co bude. Ne, zůstala jen přítomnost.
Jen vy dva.
| ||
