Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jedno malé ale Mlčí, a tak pokračuji. Chvílemi stejně jako on hledím do zasněžených zahrad, chvílemi k němu vzhlížím a přemýšlím, jestli bych neměla… říct něco dalšího. Nebo udělat. Pro všechno, co pro mě udělal, mu však pomoct neumím. Můžu tady jenom stát. Dost blízko, aby mou přítomnost cítil, ale ne tak, abych se ho dotýkala. Prostě tady být. I když to vypadá, že je myšlenkami jinde. Nebo jindy. Když se omluvím a on se na mě podívá, jako bych řekla něco nepředstavitelného, znejistím. Lidé v tuhle dobu přeci večeři, tak proč – Aha. Měl jednání? Nebo se zkrátka zapomněl v pracovně? Znovu se na něj podívám pozorněji. V posledních několika dnech musel jídel vynechat více. Možná bych na to téma i něco dodala, ale pak v povzdechu zaslechnu něco nápadně podobného uchechtnutí a snad z něj i opadne malá část napětí. Setrvám tedy v tichosti, jenom se za ním přirozeně otočím do místnosti a výhled na zahradu nechám za svými zády. Neuvěřitelná… Vždyť já vím. Proto jsem se omlouvala, nemusí mi to – Ne, nekárá mě. Proto to neříká. Uvědomění mnou projede jako blesk a oči se mi pootevřou překvapením nad slovy, která jsem po tom všem opravdu nečekala. Nohy mi ztěžknou. Neschopna se pohnout se mu zadívám do očí, jako bych v nich hledala výmluvný záblesk zlata, ale… Ne. Ne, v tomhle se také pletu.
Nepotřebuje svou schopnost, aby do mě viděl. Aby viděl mě. Ne Sidriel, ne Zerachiel. Mě. Veru. Nerozumím tomu. Jak mě ty šedomodré oči mohou mít tak přečtenou. Jistě, neschovávám se za vysokými zdmi a ani neumím dobře skrývat to, co se mi honí hlavou. Nebo se o to ještě spíše nesnažím, byť mě Philip naučil mnohému. Opravdu jsem tak očividná? Potkali jsme se přeci jenom párkrát a pořádně jsme spolu nemluvili, tak… jak si může být jistý tím, co říká? Nehádá. Rozumí mi více, než bych považovala za možné. Jak? Střetly se naše cesty už někdy dřív? Stál někde na okraji mlhy, do které mě uvrhl můj manžel, a já tak pošetile zapomněla na setkání s někým takovým? Nebylo by to poprvé, ale… Copak by mě mohl znát tak dobře díky pár společenským frázím? Možná se některé věci zkrátka nemění a jsem ženě, kterou jsem byla kdysi, podobnější, než si myslím. Než bych si ráda myslela. Přesto… Je tak zvláštní slyšet to nahlas. Má pravdu. Ve všem, co říká, má pravdu. Tolik se snažím udělat něco správně a tolik se mi to nedaří. Pořád dokola. Dokonce i tehdy, když jsem se na chodbě v Opeře vrhla před vévodu, jsem se snažila. Zachránit někomu život přeci nemohlo být… špatné. A přeci jsem zachránila život někomu, kdo se vévodu pokusil zabít bez ohledu na to, kolik životů to peklo strhne. Kéž by byl svět jednodušší, kéž by dobré záměry stačily… Ticho se zničehonic protáhne a dopadne mi plnou vahou na ramena. Není mi… nepříjemné, ne, to by nebylo nejvýstižnější slovo; neděsí mě ani mě nedrásá, i když to, jak tam… stojí a mlčky se na mě dívá… mě znervózňuje. Ano. Znervózňuje, tak by se to popsat dalo. Přes všechnu svou upovídanost mě zase jednou dokonale umlčel. Zatímco mu pohled opětuji a snažím se přijít na něco, co bych mohla říct, pomyslná zrnka písku dopadají na dno hodin tak hlasitě, jako by to byly údery srdce. Čas zpomalí – a pak, když se konečně trochu vzchopím, poskočí až moc rychle a uteče mi mezi prsty. „Já… Jak to všechno… víte?“ splyne mi přeci jenom ze rtů. Ne, to jsem… Nechtěla jsem tu otázku vyslovit nahlas. Prsty si honem zajedu do vlasů a zastrčím si rozcuchané prameny za uši. „Uhm. Hádám… Hádám, že to prostě musíme dál zkoušet. Vždycky se snažit o tu další správnou věc. Jeden krok za druhým.“ Nad oblíbenou mantrou Zerachiel přivřu oči. Tolik jsem chtěla věřit, že měla pravdu. Že se v něm nepletla. Že se rozhodla správně, ale… teď už to vím. Stáli jsme na špatné straně barikády. Celou dobu. „Věřit, že se někam doklopýtáme. Že se po cestě neztratíme. Nakonec jsou rozsudky, které vyřkneme sami nad sebou, horší než kterékoliv jiné, takže se prostě musíme… snažit.“ Snažit… Ano, asi se musím prostě snažit. Co jiného mi zbývá? Nebo je právě to důvod, proč se beznadějně točím v kruzích? Protože to zkrátka nedokážu nechat být? Abych řekla pravdu, možná si trochu ztraceně připadám… ale neuposlechnout ten tichý hlásek, co mě celou dobu nabádal k opatrnosti, by byla chyba. Nikdy bych ty plány nenašla a stála bych slepě po boku někoho, kdo ubližuje lidem… a pak bych si nesla tíhu jeho hříchů stejně jako on sám. To už se však vévoda otočí zpátky ke stolu a pokračuje. Nemůžu zůstat…? Zamrkám. Význam jeho slov mi dochází až moc pomalu. Ani po tom všem, co právě řekl, nečekám, že by – mě policii opravdu nepředal. Natož pak tohle. Výraz mi povolí. Vytratí se z něj to odevzdané odhodlání čelit osudu se ctí a v rychlém sledu se do něj vepíše nevíra, vděk a pak hned sladkobolná touha, která by mě dokázala vrátit do sedla i promrzlou a vyčerpanou. Po Philipovi, po těch dlouhých měsících s právníky a v neposlední řadě po Elijovi si nepřeji nic víc… než se prostě vrátit domů… … a najednou si připadám zase jako malá holka, které by se stačilo ponořit do náruče matky, aby byl svět zase v pořádku. Chci domů. Chci zpátky k rodině. Chci pryč z tohohle zatraceného města, které mi přineslo jenom trápení. Ale… To slovo mi očima prokmitne hlasitěji, než cokoliv bych mohla říct, a tak výmluvně bolestivě, jako bych byla srna už-už uhánějící ke zbytku stáda a nad plání zničehonic zahřměl osudný výstřel. Jak už to tak bývá, jedno malé ale následují další. Najednou je mi naprosto jasné, co řeknu. Co říct musím. Protože jsem… nepoučitelná. Ramena mi poklesnou, na okamžik skloním hlavu a zavřu oči. Znovu je vidím. Dvě rudovlasé ženy. Jedna na levé straně, druhá na pravé. Jsou to odrazy v zrcadle, tak jiné a přeci podobné. … jste v tom nevinně… Tolik viny. Ovíjí se kolem mé duše jako trnité úponky a brázdí ji zlatou krví. Zhřešily obě. Obě si myslely, že dělají něco správně. Jedna chtěla zachránit svět, druhá muže, kterého milovala nade vše. Pokud bych je soudila jenom podle toho, vyčítala bych jim to snad? Ráda bych si myslela, že bych toho byla také schopná, ale… Osudy jich obou se propletly s Luciferovým. Sidriel měla chránit Zrcadlo, Zerachiel zabít hrozbu Zlatému městu. Obě ho měly zastavit. A já si jejich hříchy nesu také. Nakonec vede svoboda vůle k různým věcem. Třeba právě sem. K okamžiku, kdy se vrátit domů…
„… nemůžu,“ zašeptám do nastalého ticha a pohledem sklouznu k těm zatraceným hodinkám, které jsem brát neměla. Granville. Nešťastná událost. „Řekla jsem mu, odkud jsem. Znali mé rodné jméno… Pokud by mi chtěl ublížit, věděl by přesně jak. A kde. Kdyby se jim kvůli mně něco stalo… já… já nemůžu.“ Ramena se mi zachvějí. Poprvé za celou dobu, co tady jsem, hrozí, že se rozpláču. Nemám k tomu daleko. Na hrudi mě pálí. Bojuji s tím. Přemáhám se. Nechci se před vévodou zase hroutit, obzvláště když si za to můžu sama, a tak se nakonec přinutím zhluboka vydechnout. Dlaně položím na parapet za mnou. Asi mám opravdu talent. Všechno pokazit. Přesto se mě vévoda snaží chránit. I po tom všem. Mohla bych se vrátit domů. Zapomenout na všechno. Věřit, že by takhle daleko Lucifer nezašel, ale… Nevím. Nejsem si tím jistá. Neznám ho. Ublížila jsem mu, možná mi bude chtít taky ublížit. Bože. Nikdy jsem nečekala, že se ho budu tak bát. Nic z tohohle jsem nečekala… Přes bolest, kterou mou srdce přímo přetéká, to však není jediný důvod, proč váhám. Všechno to, co jsem říkala Robertovi, se teď připomíná. Byla to naše zodpovědnost. Pořád je. Protože jsou všichni mrtví. „Navíc…“ pokračuji rozechvěně. „Neměla bych zůstat? Pokud jsou Brány opravdu otevřené, jsem jedna z mála, kdo Ztracené vůbec vidí. Vím, že… věci komplikuji a zamotávám… a že jsem se dopustila už tolika omylů… teď, před třemi měsíci… ale…“ jemně zatřesu hlavou, „nemohu zapomenout, kým jsem byla. Co udělala. Kdyby tehdy nepadla, kdyby mu nezachránila život, kdyby tam prostě jenom nebyla… vymazali by ho z existence a Zlaté město nikdy nemuselo padnout. A kdyby Zlaté město nepadlo, nestáli bychom tady teď. Já… Nejsem ona. Nikdy nebudu jako ona. Odmítám být jako ona, ale to nemění, že si na tom má duše nese větší podíl viny než jiní.“ Jedno ale za druhým padá jako kostky domina, pečlivě vyskládané v řadě, a na samém kraji stolu jich zbývá už jenom pár, rozechvěných a nebezpečně se naklánějících přes okraj. Dívám se na černovlasého muže. Přemýšlím. O něm, o své rodině, o sobě. O všem, co jsem za poslední měsíce napáchala. A jsem unavená. Tak unavená. Z neustálých přemetů, které má mysl dělá. Z toho, jak se mi země neustále třese pod nohama. Možná jsem se sem dostala včas a na plánku nebyly zaznačené výbušniny, ale dosud jsem nepřestala utíkat. Pořád se snažím. Pořád… „Vím, že mě chcete chránit. Vím, že jste mě chránil celou tu dobu. Předtím jsem to neviděla, ale teď to vidím. A jsem… ze srdce vděčná za všechno, co jste pro mě udělal. Co jste pro mě pořád ochoten udělat. Je to víc, než si zasloužím. Vím to. Ale… Chci udělat něco správně. Alespoň v tomhle životě to chci udělat správně. Prosím… Dovolte mi zůstat. Můžu být užitečná. Můžu se poučit. Chci vám pomoct.“ | ||
| |||
 | Trest Tentokrát ani jednoho z nás nezdržuji dodatkem, že jestli to víno nechce, tak si ho kvůli mně opravdu dávat nemusí, zkrátka se jen natáhnu po prázdné sklence a láhvi se zdobnou etiketou. Jakkoliv jsem sobě nalila opravdu štědře skoro po okraj, tak do sklenky pro Alexe naliju přesně tak málo jak velí etiketa. Cítím zvláštní pocit deja vu, když mu ji podávám. Jen Barthovi jsem občas nalévala víno, burbon či cokoliv si přál, když jsme byli spolu o samotě. Vyžadoval to a pro mne to byl jeden z těch snazších způsobů, jak se mu zavděčit a mít klid.
Společně s vínem se usadím na pohovku, zatímco Alex zůstane sedět u stolu. Zamyšleně jej pozoruji a přeci jen se na okamžik neubráním unavenému úsměvu, který krátce sklouzne přes mé rty. „Chápu. Jako cokoliv z Kamaelovy karafy to skutečně nechutná,“ podotknu polohlasně, než se odhodlám k vyslovení těch pár otázek, co mne pálí na jazyku. Vlastně… Je jich tolik, že je pro mne těžké vybrat, které si zaslouží privilegium dnešního večera.
Napůl čekám, že mne Alex odbyde nebo to zamluví, jak to vždy dělával, ale on se… Doopravdy rozmluví. Žádné mlžení ani kličky. „Vévoda Essington? Ah, ano, znám ho. Tedy ne osobně, ale… Vím, o koho jde,“ zopakuji po Alexovi překvapeně. Je to člen rady, asi se to dalo očekávat, přesto… Tribunál. Rada. Vlastně to dává dokonale smysl. „Alespoň pro takové, jako jsme my.“ Nejsem si jistá, jak to Alex myslí, ale způsob, jakým to vyslovil se mi nelíbí. My jako Probuzení nebo my, co jsme v jeho očích zradili? Srdce mi poskočí a raději následuji Alexova příkladu a napiju se.
Víno klouže krkem takřka samo. Přinejmenším dost na to, abych odhodila zbývající společenské zábrany a vytáhla bosé nohy na sedačku, abych mohla zaklesnout zády mezi polštáře v přeci jen příjemnější pozici. Přesto cítím, jak mi srdce neklidně buší. Soudce, co vidí pravdu. Co by spatřil při pohledu na mne? Viděl by to? Všechno? Viděl by ženu, co svému manželovi nechtěla doopravdy ublížit, přesto by ho později bez lítosti zabila, pokud by dostala možnost? Ženu, co pro jednu hloupou facku poslala dvě duše do pekla, aniž by se, byť na okamžik pozastavila nad tím, že to je trest nepřiměřený prohřešku? Ženu, co sledovala muže v tom domě, jak umírají a líbila se jí jejich bolest? Ženu, co kvůli jedinému muži obětovala desítky životů a dopustila se tak toho nejhoršího hříchu, který kdy může člověk spáchat? Zalykavý pláč batolete utopím v dalším loku vína a raději odvedu řeč jiným – byť o nic méně nebezpečným směrem.
Na okamžik mám pocit, že se mi z toho všeho rozskočí hlava. Úlomek. Opravdový úlomek Zrcadla. „Ano, pamatuji si to. Shilmai. Yesod... Prostě… Zemřeli a už nikdy se nevrátili,“ hlesnu tiše. „Takže zrcadlo bylo rozbito, ale ne zničeno. To… To jsem nečekala,“ spíše konstatuji než cokoliv jiného. Je až s podivem, jak moc se věci… Stále komplikují. Více a více. Honba za úlomky Zrcadla, do toho Ztracení, fingovaná smrt Farnhama… Sklopím hlavu a promnu si kořen nosu. Ze sklenky mi nezbývá už ani ne polovina. Nejsem si jistá, zda na dokončení téhle filosofické debaty ohledně Lucifera stačí… Ta Alexanderova ovšem ťukne o stůl prázdná namísto odpovědi na tuto otázku. Prsty si vjedu do vlasu a shrnu si je ke straně, aby tolik nezavazely. „Já ne,“ odpovím po krátkém zaváhání. „Jen díky Luciferovi se nám děje… Tohle. Je to trest, který si za své hříchy jedině zaslouží. Nakonec nikdo z nás nezůstal ušetřen,“ zašeptám a na krátký okamžik s výdechem přivřu oči. Od Probuzení jsem dostala již několik lekcí. Stokrát mohu být Paní Smrti, ale k čemu mi to je, když nemám kontrolu nad vlastním životem. „Metatron si skutečně nevybral tu nejvhodnější chvíli pro svůj odchod. Zatím… Působí to víc problémů než užitku. Ramiel měl pravdu. Všechno… Všechno se bortí jako domeček za karet… Ale... Proč?“ povzdechnu si.
Nastane chvíle ticha, kdy se jen brodím vlastními myšlenkami… Myšlenkami vracejícími se nakonec vždy a jen k tomu jednomu. Nejistě poklepu prsty o stěnu sklenky, než do sebe obrátím její zbytek. „Metatron, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, Sidriel a… Nakir,“ vyslovím ta jména jako nějakou tichou mantru a u posledního lehce zaváhám, než vzhlédnu k Alexovi. Klíčí ve mne nepříjemné podezření, které mne přinutí se ještě na chvíli vrátit zpátky. „Soudce je který z nich?“ | ||
| |||
 | Rozhovor u sklenky Delilah Blair Flanagan Alex souhlasne kývne a vykročíte z koupelny. Kajuta je stále stejná. Ostatně jak dlouho jste byli pryč? Muselo to být v rámci desítek minut. Na stole je stále sbírka jídla, které zůstalo i po tom, co jsi utišila nepalčivější hlad. I lahev vína je stále z větší části plná spíše než prázdná. Na ten pokročilý čas, který ve skutečnosti je, to zde vypadá, že váš večer teprve začal.
„Hmm víno?“ Zamručí zamyšleně Alexander, ale pak nakonec přeci jen souhlasně potřese hlavou. „Dobře, jednu sklenku si dám. Není to sice můj šálek čaje, ale dnes možná bude lepší to brát trochu s rezervou.“ Maličko se ušklíbne a nechá si tebou nalít do jedné z prázdných sklenek trochu červeného vína.
„Děkuji.“ Hlesne pak jen, zatímco mu ji podáš a podobně jako ty se i on usadí. Otočí si jednu z jídelních židlí u stolu, aby k tobě seděl čelem, zapře se loktem o desku stolu, zatímco v druhé ruce drží sklenku, ze které se pak napije. Jen trochu nakrčí rty a pokývne hlavou. „Není to tak zlé. Na víno.“
To už se ale začneš ptát a ty víš moc dobře, kam těmi otázkami tím míříš. „Soudce? Ano a ano. Je to Probuzený, dokonce jeden z Tribunálu a dnes i Rady. Podobně jako Edric. Nevím, jestli si měla tu čest ho potkat na plese pár dnů zpět? Je to vévoda Essington. Předpokládám ale, že ho znáš, vzhledem k tomu, že jsi místní. Kdo by ho ostatně neznal. Příjemnější je však o něm číst z novin než se s ním setkávat osobně, pokud můžu říct. Alespoň pro takové jako jsme my.“ Převalí zamyšleně to poslední slovo na jazyku, než raději zase upije. Skoro jako kdyby chtěl z úst spláchnout nějakou pachuť. „Edric se ale asi dobře postaral o to, že neměl čas se zapojit do mého případu. To by do jeho plánu mohlo vnést dost trhlin. Počítám, že i proto se s popravou tak spěchalo. Ve zkratce, je složité před ním cokoliv utajit. Ostatně… důležitá vlastnost Soudce, že?“ Vzhlédne k tobě a jen trpělivě kývne, když položíš další otázku. Dnes nepůsobí jako jindy, kdy se některým tématům vyhýbal a kličkoval mezi nimi. Ne, dnes působí až nezvykle smířeně. Jako kdyby už nebyl důvod k podobným vytáčkám anebo snahám tě do toho příliš nenamočit. Už to totiž nemá cenu. Jste v tom oba až po uši.
„Úlomek? V pořádku…“ Mávne rukou, jakmile se začneš omlouvat. „Je to úlomek Zrcadla. Toho Zrcadla. Po tom neštěstí v Babylónu, kdy jsme Luciferovi slepě nakráčeli přímo do pasti, bylo rozbito. Vše to musel plánovat. Musel být o tolik kroků napřed… A my udělali přesně to, co chtěl. Pamatuješ si to Del? To, co zabránilo tomu, abychom byli opět znovuzrozeni? Proč naši bratři a sestry zčistajasna umírali neutěšeně v prachu a jejich těla hnila stejně jako ta smrtelníků? Nikdo další už nepřišel z Háje nesmrtelných. Vše jen kvůli tomu, že jsme s Jehoel neprohlídli jeho léčku. Vše bylo toho dne… ztraceno.“ Zavřou se jeho oči na pár chvil, než opět upije ze sklenky tentokrát tak, že skoro polovina jejího obsahu zmizí.
„Zrcadlo bylo rozbito na několik kusů. Ale už tehdy se jen část dostala do držení Nebes a ke zbytku se dostal on. Nejspíše ho chtěl celé, ale nevím k čemu. A nevím k čemu je chce dnes. Pochybuji, že se bude snažit napravit svou dřívější chybu a zase je jen prostě složit. To by na Lucifera bylo příliš… snadné.“ Mlaskne. „Starému přátelství… Hmmh, nevím. S Luciferem není nikdy nic jen tak. Možná bych i rád věřil tomu, že to bylo primárně , jak říkáš, ale… Ale nevím. Kamael myslel, že ho tehdy zná a spletl se. Já si už vůbec nedovoluji odhadnout, kým je dnes. Neznám jej. Proto pochybuji, že by v tom byly nějaké osobní sympatie. Spíše se obávám, jak moc pokřivenou osobnost někdo takový, kdo se probudí s cejchem Lucifera, bude mít. Ať už byl totiž jakýkoliv, Lucifer byl totiž silná osobnost. Nikdo jiný by neměl takovou trpělivost a přesvědčení pro to, aby dokázal to, co dokázal. To byl ale Lucifer… Ne ten, v kom se jeho odraz probudil. Toho obyčejného člověka… upřímně lituji.“ Dopije s povzdechem Alexander zbytek vína, když domluví a prázdná sklenice tiše klapne o dřevo jako výmluvná tečka za touto částí jeho vyprávění.
| ||
| |||
| Víno Alex mě nepřerušuje a já jsem za to ráda. Nevím, jestli bych byla schopná pokračovat dál. Takhle… Takhle proste mluvím, zatímco se soustředím na stříhání jeho rudých vlasů. Pomáhá mi to, zaměstnat ruce a mít se za co schovat. Do zrcadla se snažím dívat, co nejméně, ačkoliv se tomu… Prostě nelze vyhnout – a už vůbec ne Alexově pohledu, který se na mne skrze zrcadlo upírá. Už ani nesahá po sklence s whisky, jen… Se na mě dívá. Na to, co se ze mne v posledních dnech stalo. Pouhý odraz Dumah – a nyní už i Delilah. Jako bych někde na půl cesty mezi nimi zakopla a vykročila úplně jiným směrem. Špatným směrem. Svaly na krku se mi napínají, jak se můj hlas stává tišším a napjatějším.
Cvak. Ranka na prstu se jako na povel zalije krví. Ani si nejsem jistá, jestli jsem si prostě jen nedávala pozor nebo to udělala schválně. Jenže ani ten záchvěv bolesti nezmírní, jak příšerně se cítím, když se Alexovi omlouvám. Možná nejen jemu. Možná…
Přeci jen k němu opět pozvednu ten nešťastný unavený pohled. Jenže když ne jemu – komu bych se mohla omluvit? Ani celou tu věc s Ramielem nedokážu v duchu tak snadno odmávnout, jakkoliv bych si to přála. Ale… Ne, ani teď Alexovi nijak neodporuji. Pořád mě drží a mne to svým způsobem uklidňuje. Nutí mne to setrvat na místě… Taková malá kotva uprostřed bouře. A pak… Alex zaváhá, než pokračuje dál a mne v tu chvíli srdce na pár taktů vynechá. Tohle jsem přeci chtěla slyšet, ne? Pro těchto pár prostých slov jsem to celé přeci dělala, přeci přesně v tohle jsem tajně v koutku duše doufala. „Děkuji, Alexi,“ vydechnu s neskrývanou vděčností. Snad i na chvíli přenesu váhu na špičky v náznaku kroku blíže... Který nakonec neudělám, jakkoliv bych v tu chvíli nejraději zrušila vzdálenost mezi námi a objala ho. Ví o všech těch strašných věcech, které jsem svými rozhodnutími zapříčinila a stejně mi to říká. Jenže… Jenže to není pravda, že? Neví o všem. A já v tváří tvář náznaku spokojeného úsměvu v jeho tváři najednou nemám odvahu dokonat to dílo zkázy a vyznat se mu ze všech svých hříchů.
„Dobře. Myslím… Myslím, že jsem stejně už hotová. S těmi vlasy,“ hlesnu a vlastně až teď si uvědomím, jak nůžky celou dobu pevně svírám v prstech. Povolím stisk, aby mi je Alex mohl vzít a odložit je. Aspoň jednu věc jsem dnes zvládla dobře… Ty jeho krátké vlasy jsou pro mne sice stále nezvyk, který se jen těžko vstřebává, ale aspoň jsem to svým pokusem o jejich sestřihání ještě více nezkazila. Spíše naopak. Uleví se mi, možná až nesmyslně moc s ohledem na to, jaká je to v porovnání s tím vším hloupost. Ještě chvíli setrváme mlčky na místě, aspoň dokud prst nepřestane krvácet. Měla bych snad něco říci, ale zjišťuji, že jsem příliš unavená na to, abych si něco vymyslela a pak… Nevím… Ticho mezi námi není nepříjemné, působí to tak přirozeně. Jako ozvěna starých časů. Alex nakonec moji ruku pustí a ručník nechá dopadnout na zem. Překročím ho a…
… překvapeně se po něm podívám. Ta naprosto obyčejná nevinná otázka mne překvapí víc než… No, cokoliv. Zamrkám. „Ah, víno, tedy…“ vyhrknu nejdříve zaskočeně. „Vlastně asi dobré? Tedy… Nejsem teď zrovna ta nejvybíravější lady, takže můj názor by možná bylo lepší nebrat na zřetel,“ přeci jen se krátce pousměji, zatímco vykročím před Alexem z koupelny pryč. Pohledem se vzápětí zastavím na prázdné sklence v jeho rukách. „Ale pokud mě chceš zachránit před tím, abych ho přechutnávala, dokud se nedostanu na dno, tak ti můžu nalít také,“ dodám vzápětí, zatímco přejdu ke stolku se lahví a zbytkem jídla. Počkám si na jeho odpověď, nicméně sama se poměrně vděčně natáhnu po sklence, abych si ji řádně dolila a usadila se s ní po krátkém zaváhání zpátky na pohovku.
„… předtím jsi mluvil o nějakém soudci. To má být někdo… Další Probuzený? Někdo z Tribunálu?“ zeptám se Alexe opatrně a upiju vína. Možná trochu více než se sluší a patří, ale… Potřebuji to. K tomu, co se chystám říci vzápětí určitě. „A… O jakém úlomku to Ramiel vlastně mluvil? Omlouvám se, jen… Nemůžu to dostat z hlavy,“ povzdechnu si. „Naivně jsem si myslela, že ti Lucifer chtěl vážně pomoci kvůli… Starému přátelství,“ sesunu se zády po opěradle o něco níže. | ||
| |||
| Alespoň něco správně Vera De Lacey William sebou trhne a střelí po tobě ostrým pohledem, když na rameni ucítí tvůj dotyk, ale to už ruku zase rychle stahuješ. Raději. Je vidět, že je napjatý. Jeho srdce… ne neslyšíš jej. Nevnímáš jej jako ostatní. Přes bariéry, které kolem sebe vystavěl, nemáš nejmenší šanci se dostat. Stále je to reinkarnovaný serafín. Jeden z Tribunálu. Ačkoliv teď působí tak nezvykle zničeně.
„Ne… ne, nemusíte ho kreslit.“ Vzdychne rezignovaně a jen zavrtí hlavou. „Pamatuji si je až moc dobře.“ Dodá hlasem bez výrazu, zatímco dál stojí a hledí z okna na pečlivě udržované zahrady, jež tonou v temnotě noci. Pokračuješ dál v popisu toho, který vás napadl. Na vévodovi není patrné už žádné překvapení. Skoro jako kdyby byl myšlenkami někde jinde a jeho tvář tak pozbyla na těch pár chvil jakékoliv mimiky a stala se z ní jen nehybná maska.
„…Co?“ Zamrká jako kdyby se probral z hlubokého spánku, když se omluvíš a překvapeně na tebe pohlédne. „Na večeři?“ Zopakuje tvá slova skoro až nevěřícně. „Jak jste na to jen…? Večeři? Nebyl jsem na večeři. Ještě jsem nevečeřel a… Ahh, jak vás tohle po tom všem, co tu bylo řečeno, napadlo?... Večeře?!“ Povzdechne si a máš pocit, že jsi zaslechla snad i pobavené uchechtnutí, než jen skloní hlavou, až mu pár černým pramenů spadne do tváře. Otočí se do místnosti, než udělá pár zamyšlených kroků od okna.
„Lady… Vy jste skutečně neuvěřitelná. A ano, nosíte, a za část dokonce můžete sama vaší tvrdohlavostí, ale teď jste v tom nevinně. Nejsem tak krátkozraký, abych to neviděl. Není to něco, z čeho vás hodlám obviňovat. Vím moc dobře…“ Otočí se na tebe a jeho oči se do tebe skoro až vpijí, ale tentokrát v nich žádné zlato nezažhne. „… že jste v tom nevinně. V tomhle všem. Tak moc se snažíte udělat jednou něco dobře, ale život vám jen hází klacky pod nohy. A vy jen klopýtáte. I přes to všechno, tu ale stojíte, protože to nemůžete jen tak nechat a snažíte se udělat něco správně. Alespoň tentokrát. Nehledě na následky pro vás. Překvapujete mě. I po tom všem mě stále překvapujete.“ Svraští tmavé obočí, zatímco na tebe dál hledí a ty si uvědomuješ, že ta jeho slova měla podivnou váhu. Až nečekanou. On totiž nehádal. Skutečně jako kdyby věděl, co za tím vším, co tě dovedlo sem, bylo. Co pohánělo Veru De Lacey.
Čas se až nezvykle natáhne, zatímco na tebe vévoda mlčky hledí, než se pak náhle nadechne k dalším slovům. „Každopádně, jedno je jisté. Musíte z města. A to tak, že co nejdříve. Nemůžete tu zůstat. Ne vy.“ Řekne rozhodně a přejde k pracovnímu stolu, jako kdyby snad chtěl něco psát. „Samozřejmě s patřičným doprovodem vzhledem k posledním událostem.... Vaše jméno je však oficiálně čisté. Edricův rozkaz jako prozatímní předseda Rady také zruším. Kam jen s vámi…?“ Zamyšleně si poklepe prsty o bradu, než se na tebe ohlédne přes rameno.
„Jak moc vám chybí rodina, lady?“
| ||
| |||
| Cena za vše Delilah Blair Flanagan „Del…“ Povzdechne si Alex, když začneš mluvit o tom, co bylo a že si nic lepšího nezasloužíš. Vypadá to skoro jako kdyby chtěl něco namítnout, ale to už pokračuješ ve svém vyprávění. Zmíníš Farnhama i to, že sis tuhle cestu nakonec vybrala sama. A i když to tam přímo nepadne, je to nevyřčený fakt, který není těžké si uvědomit. Rozhodla ses tak kvůli Alexanderovi a nikomu jinému. Však kvůli čemu jinému by si tohle celé postupovala.
Občas se vaše pohledy střetnou v zrcadle, které se tak stává vaším tichým prostředníkem. Alexander sem tam pokývne. Dokonce i v části, kdy se zmíníš o tom, jak sis přála se naučit bránit. Snad jen o něco hlouběji se nadechne, ale mlčí. Pokračuješ. Vaše tréninky v lesích. Ztracený… A to, jak to šlo od té doby jen a jen s kopce.
Jak tak pokračuješ, všimneš si, že Alexander už ani nesahá po skleničce a více než na to, co mu tvoříš na hlavě, hledí na tebe. Tedy stále spíše tvůj odraz, který působí až nezvykle cize. V posledních dnech jsi byla neustále v jednom kole a vidět se takto v zrcadle, v saténovém županu na kajutě zaoceánského křižníku, je pro tebe stále něco nového.
Prstem projede bolest, když břity nůžek místo rezavých vlasů zajedou do bříška prstu. Není to hluboké, ale okamžitě se na bledé pleti objeví několik rudých kapek krve, které začnou stékat po prstu. Vaše pohledy se v zrcadle opět střetnou, jen na okamžik, než se Alexander zčistajasna postaví.
„Hmm, ukaž.“ Mlaskne tiše a chytne tě za zápěstí zraněné ruky. Jeho stisk je pevný, ale nejspíš, kdyby ses dostatečně snažila vysmekla by ses mu. Tedy, pokud by tě pustil. „Měl jsem vědět, že to nebude nejlepší nápad…“ Přitáhne si tvou ruku, aby si stáhl z ramen ručník a přitiskl ti ho na krvácející prst. Je těžké říct, zda se jeho slova týkají pouze této chvíle a nebo toho všeho.
„Del, neomlouvej se. Prostě se neomlouvej. Nemáš k tomu důvod. Alespoň ne přede mnou. Zachránila si mě před jistou popravou. Čert vem Ramiela a to, co říkal. Kdo ví, jestli to byla pravda a jaké další háčky by v tom byly i tak ukryté.“ Tiskne ti jednu rukou ručník na krvácející prst, zatímco tvé zápěstí ani teď nepouští. Můžeš si všimnout, že jeho vlasy už jsou rozhodně rovněji zastřižené. Zkušený holič by si s tím jistě dokázal pohrát ještě víc, ale proti tomu, co to bylo to není tak zlé. Vlastně to není vůbec zlé.
„…A já. Vlastně jsem rád, že to tak dopadlo.“ Řekne po lehkém zaváhání, kdy z tebe ale i tak nespouští pohled. „Tím nemyslím to vše před tím, ale dnešní večer. Vím, je to ode mě sobecké, ale… Ale jsem za to rád.“ Kývne skoro neznatelně a povytáhne koutky rtů do náznaku spokojeného úsměvu.
„Myslím, ale, že dnes večer už ty nůžky, necháme být. Bude to tak rozumnější.“ Pustí tvé zápěstí a natáhne se pro nůžky, které držíš stále v druhé ruce, uchopí je a opatrně ti je z ní vyprostí, aby je odložil za stolek vedle skoro vypité sklenky. „Pojď. Nemá smysl se rýpat ve starých ranách. Alespoň ne dnes večer.“ Dodá skoro až nezvykle na Alexandera, kterého znáš a jen trochu více stiskne ručník na tvém prstu, aby se poté podíval, jestli krvácení už zastavilo. „Už jen chvíli.“ Podrží ještě několik tichých chvil na tvé ruce ručník, který nasákne poslední kapičky krve a pak jej nechá prostě sklouznout na zem do změti rudých vlasů. O tohle se postará pokojová služba ráno.
„Jaké je zde víno?“ Položí nečekanou, a přitom tak obyčejnou otázku, zatímco se natáhne pro svou sklenku, aby z ní dopil zbytek a pokynul ti ke dveřím z koupelny. Tady jste již hotoví.
| ||
| |||
| Před rozbouřeným oceánem Granville… Takže jsem měla pravdu. Své pravé jméno mi neřekl. Čekala jsem to, jistě, přesto je to jenom dalším důkazem, že jsem uvěřila Lháři. Možná jsem opravdu nepoučitelná. Kratičce zaváhám, ale na nešťastnou událost, která dost možná zapříčinila Elijovo probuzení, se nezeptám. Nechci. Cítila jsem, že mu svět ublížil. Že ke mně přistupoval opatrně, že pro něj bylo těžké důvěřovat a že k tomu všemu pravděpodobně měl důvod. Tohle je nepochybně z velké části proč, jenomže já to vědět… nechci. Nechci si to… komplikovat. Už tak v rukách svírám srdce rozlámané na kusy a spoustu zmatněných iluzí o tom, jaký je svět doopravdy, a to mi právě stačí. „Ne… Ne, nevím ani to,“ povzdechnu si, když se rozhovor stočí k mému osudu, a pohledem ho poprosím, aby mi řekl alespoň tohle. Proč… Cože? On to taky neví? „Tím myslíte lorda Farnhama? Osobně? Ale proč by…“ Ztichnu. Nechám ho mluvit. Jenom doufám, že poslední přání lorda Farnhama před jeho smrtí, nebylo to, ať se o mě postará tajná policie. V tomhle měl možná Elijah pravdu. Je to… děsivé. Dozvěděl se, kdo jsem? Nebo snad s kým tam jsem? Ale jak? Vždyť jsem s ním ani nemluvila. Nemluvila jsem skoro s nikým. Nerozumím tomu. Ničemu. Snad jenom tomu, že se ve vévodově hlase mihne posmutnělá notička, která mě přiměje udělat dva kroky zpátky a podívat se na něj pozorněji. Pro mě byl lord Farnham možná jenom stín s děsivě velkým jménem, ale pro něj… a nejenom v tomhle životě… „Působil jako… obdivuhodný muž,“ hlesnu měkce. „Tohle město ho opravdu milovalo.“ To, co vévoda řekne pak, mě zaskočí. Rozvazuje mu to ruce…? Cože? Myslí tím, že by mi pomoct přeci jenom mohl? Udělal by to, kdybych ho o to požádala? Zamrkám. Jindy by to zažehlo nesmělou jiskřičku naděje, ale udělal toho pro mě už tolik. Vlastně až moc. Na okamžik sklopím pohled. Mlčky sbírám odvahu k tomu druhému, co mu ještě musím říct, než se rozhodne. Ať už to dopadne jakkoliv, musí to vědět. Ideálně bychom to totiž měli vědět všichni. Všichni Probuzení. Potom, co domluvím, na mě nehnutě hledí. V tváři je snad ještě bledší než předtím a, když pohledem sklouznu k jeho rukách, uvědomím si, že prsty křečovitě zatíná do desky stolu. Pak se mu v očích zničehonic mihne záblesk zlata. Ramena se mi zatnou úlekem z toho, co uvidí. Pravdu. Ano, byla to… pravda…
Opět se mi otočí zády. I tentokrát ticho trvá až moc dlouho, než abych tam vydržela jenom tak sedět a čekat, až promluví, a tak… a tak se po chvíli vytáhnu na nohy. Prázdný hrnek klapne o nejbližší plochu a já se váhavými krůčky vydám blíž. Začínám si o něm pár věcí uvědomovat. Na rozdíl ode mě se mu do tváře nevepíše každičký pohnutek. Drží emoce pečlivě na uzdě, ale to neznamená, že pod povrchem, hluboko uvnitř, se víry nesváří a neproplétají. Právě teď stojím na pláži před rozbouřeným mořem, které se zoufale snaží zastavit vlnobití a nedaří se mu to. Otázky přeci jenom přijdou. Jak vypadal, jak je to dlouho a jestli… jestli se něco nestalo mně… Kratičce zachytím jeho pohled, než se znovu otočí k parapetu a ozve se rána, která mnou trhne. Prsty honem zabořím do látky na ramenech, aby mi nesklouzla na zem, a mám co dělat, abych od něj poplašeně neustoupila. Měla bych se ho dotknout? Nerozzlobilo by ho to jenom více? Nemůžu říct nic, čím bych mu ulevila, ani pro něj nic udělat, mohu jenom… natáhnout ruku před sebe a opatrně, takřka bojácně, se dotknout jeho zad v útěšném gestu, které by pro mě bylo jindy tak samozřejmé a teď je tak komplikované. „Neprovedl mi nic, ale…“ zaváhám. „Z nějakého důvodu to na mě bylo velmi soustředěné, dokonce i když na to pak zaútočil Ramiel. Možná to cítilo krev, nebo něco jiného, nejsem si jistá.“ Ruku pomalu zase stáhnu a udělám další krok k oknu. Podívám se na něj jenom po očku, když jsem si jistá, že sám upírá pohled jiným směrem. Pořád se bojím, že mě od sebe podrážděně odežene. Nedivila bych se. Zároveň však nemohu prostě jenom ignorovat to, že se něco děje. Možná by teď byl raději o samotě, možná je zkrátka ten typ člověka, který se s podobnými věcmi raději vypořádá sám, jenomže… já nejsem. A tak tiše doufám, že mu mohu svou přítomností i pomoct, a ne mu pořád jenom přitěžovat. „Byl to jeden z těch menších. Měl něco přes dva metry, šedou kůži, černé oči, prsty s více články a drápy. Žádná křídla. Můžu to nakreslit, to bude… to bude asi snazší,“ povzdechnu si, přičemž bezděčným pohledem sklouznu k papírům na stole, ale prozatím zůstanu stát. Když bude chtít, nakreslím to. Stejně je to zvláštní… Ještě před pár dny jsem kreslila leda šaty, idylické scénky z města a stromy z Veršů, teď svou oblíbenou kratochvíli používám na plánky výbušnin – teda, pardon, sejfů – a Ztracené. Stačí tak málo, aby se život změnil. Aby se změnilo všechno. Během několika hodin, dní, měsíců… a to ani nepřemýšlím, co bude dál, ale to teď koneckonců není důležité… „Krev to mělo černou,“ pokračuji tichým hlasem. „Naše dary na to nefungovaly, přinejmenším ne přímo. Mohla jsem na to zaútočit krví, ale ne dotknout se jeho srdce. Ramiel to měl podobně. A potom, co to zemřelo, to podle všeho… prostě zmizelo. To bylo… předevčírem. Pokud správně počítám. Mám to trochu rozházené…“
Kratičce se odmlčím, než k němu znovu pootočím hlavu – tentokrát už bez ohledu, jestli si toho všimne nebo ne. Bezděčně si dlaněmi podepřu lokty, jako bych pokoušela ukonejšit i sebe sama. Teď už ví asi všechno, co jsem mu přišla říct. Snad bych měla cítit úlevu, že jsem to všechno zvládla. Že tady výbušniny nejsou. Že ví, co se chystá. Nebo aspoň myslí, že ví, co se chystá. Úlevu však necítím. Nepletla jsem se – o tom, co to znamená. Pokud někdo tak klidný a vyrovnaný, jako je vévoda Essington, reaguje na tyhle zprávy takto, pak… se opravdu blíží temné dny… „Omlouvám se,“ šeptnu, „že vám vždycky nosím špatné zprávy. Teď si nejspíše přejete, abyste u večeře býval zůstal…“ | ||
| |||
| Díl viny Divoké… Neumím si představit, co se pod tím slovem skrývá a vlastně zcela zbaběle ani nechci. Živit svoji představivost věcmi, které by mi jen vykreslily za zavřenými víčky další a další hrůzy vystupující z té příšerné tmy. Přesto tyhle myšlenky rychle opustím, když mi Alexander věnuje překvapený pohled. Značně znejistím, byl to… Jen chvilkový nápad… Který se mi najednou asi dobrý nezdá. Vlastně vůbec. „Chápu,“ kývnu sotva patrně hlavou, „ovšem kdyby ti to bylo nepříjemné, Alexi, tak… Tak to klidně řekni,“ vybídnu jej tiše, zatímco ho sleduji, jak si jde nabídnout z baru na tomhle pokoji. Pohledem lítostivě zavadím o sklenku červeného vína, kterou jsem si těsně před jeho příchodem dolila, ovšem zakážu si se po ní natáhnout. Budu mít v rukách nůžky a jeho vlasy. Neměla jsem si dost možná dávat ani tu předtím, i když to bych to pak možná nenavrhla vůbec. Sotva znatelně si povzdechnu a raději se na Alexe chápavě pousměji. Vím, jak se cítí. Těch pár vzácných koupelí v sanatoriu byly ty jediné světlé okamžiky mého pobytu tam.
„Není nad horkou vodu a mýdlo,“ přitakám. Váhavě pozvednu ruce do výši pasu, abych si srovnala pásek od županu, když zachytím, jak si mě zamyšleně prohlíží. Mám snad… Někde… Možná jsem si měla mokré vlasy ještě jednou pročesat hřebenem a nevymlouvat se na to, že na to už nemám sílu… To, jak rychle upije ze sklenky mi zrovna nepřidá, ovšem vzápětí mě z těch nevyslovených rozpaků vysvobodím zavelením k odchodu do koupelny. Jednou Generál, navždy Generál. „Tak děkuji za povzbuzení,“ povytáhnu na okamžik obočí i koutek rtů, než se za ním vydám vstříc koupelně. Ve vzduchu stále visí vlhkost, s horkou vodou jsem opravdu nešetřila. Navíc je zde mokro, jak jsem tu našlapala a do toho se v koutě válí kupka černého oblečení korunovaná špinavými botami, do toho několik mokrých ručníků válejících se tam, kde mi upadly z ruky. Skoro se za to až zastydím, ale uklízení bylo asi tím posledním na co jsem kdy myslela.
Alex to naštěstí nekomentuje a spořádaně se usadí na stoličku ke stolku. Přeci jen se od něj dozvím aspoň malý střípek… Něčeho. I když asi ničeho neočekávaného. Akademii asi musel absolvovat každý, kdo měl fungovat a velet v armádě. „Někdy mi budeš muset vyprávět, jak to na takové akademii chodí,“ promluví ze mne pro jednou opět má… Zvědavost. Zlozvyk táhnoucí se se mnou už od dětství. Svět uvnitř čtyř stěn je jen tak velký, jak si ho sami uděláte, ovšem ani skrze knihy jsem nikdy nedostávala odpovědi na všechny otázky, co mne napadaly.
„Vážně si o mě nemusíš dělat starost, Alexi. Zvládla jsem celý den s puškou v bolavé ruce, zvládnu i pár minut s nůžkami,“ ujistím ho, no… Možná až přehnaně sebevědomě. Zraněnou paži sice cítím, ale po tom všem přepínání, ve kterém jsem poslední dny žila… Tu bolest vnímám jen na okraji vědomí. Je tam. Není příjemná. Ale to je asi tak všechno. Lítostivě fňukat nad tím, jak mě všechno bolí a cítím se mizerně můžu až Alex odejde. Vylovím tak z přihrádky jednoduché malé nůžky s drobně zdobenou rukojetí, které pěkně sednou do mé ruky. Sáhnu ještě po úzkém hřebínku, který je na mé vlasy příliš jemný a útlý, ale na ty jeho je tak akorát.
A pak přijde ta… Těžší část. Možná až přehnaně opatrně začnu s pročesáváním vlasů, abych je hezky rozdělila a nachystala na stříhání. Je to tak… Zvláštní. Nečekaně intimní. Připadám si u toho chvíli ještě více nepřístojně než tehdy… V té chodbě. V opeře. Když stojím takhle blízko, cítím z něj i tu známou vůni, kterou ani kolínská nedokáže zcela zakrýt. Je to zvláštně… Uklidňující a zároveň ne. Nedá mi to a mé oči sklouznou po jeho krku k vybarvujícím se podlitinám táhnoucím se pod lem županu. Muselo to… Bolet. Ať mu provedli cokoliv. Stejně tak mi neunikne, že stále nezatěžuje jednu z rukou a… To ve vlasech jsou snad… Strupy? Vždy, když hřebínek po něčem přejede, rychle kmitnu pohledem k zrcadlu a tváři, kterou se v něm odráží.
Nakonec Alex sám začne o našich posledních dnech. Nepřerušuji ho ani mu do toho nevstupuji. Na jazyku mne svrbí pár otázek, ale nejsem si jistá, zda chci opravdu znát odpovědi. Nicméně úvod je to opravdu krátký, stačí pár vět, než to celé stočí… Ke mně. To už ovšem beru první pramen vlasů mezi prsty, abych ho ustřihla a zkrátila dle jednoho z těch nejkratších. Ozve se kovové cvaknutí a rudé vlasy dopadnou na zem. Na okamžik zaváhám, s pohledem upřeným na jeho hlavu. Možná až příliš soustředěně beru mezi prsty další pramen, jakkoliv na sobě cítím jeho pohled. Mluví dál, ptá se a já… Já vím, že se mi krátí čas. „Kdo nic nemá, nemůže ani nic ztratit, Alexi. Ať je dle tebe tohle cokoliv, je to pořád více než jsem měla před několika měsíci. O hodně více, než bych si zasloužila mít za to… Všechno,“ promluvím tiše. Nechci, aby si to vyčítal. Není to jeho vina. „A ne, Farnham mě za tvými zády o nic nepožádal. Nabídl mi to v dopise, co mi po sobě zanechal. Nabídl mi, že pokud budu chtít… Můžu Noaha v ten den doprovázet a sama se rozhodnout, jestli zůstanu lady Vernier nebo ne,“ povzdechnu si. Cvak. Beru mezi prsty další a další prameny a na několikrát je zkracuji. „Možná… Možná nebyl nejlepší nápad rozhodovat se jen pár minut poté, co jsem se probrala z bezvědomí, ale… Ale ne. Dal mi možnost volby a já bych se nerozhodla jinak ani ráno,“ smutně se pousměji. „Věděla jsem, že… Bys s tím nikdy nesouhlasil a nechtěl, abych s tebou zůstala, ale… Jen jsem chtěla vědět, že budeš v pořádku. Jen… Ujistit se, že to dobře dopadlo namísto toho, abych opět jen seděla zavřená v pokoji a čekala…“ Cvak.
Nadechnu se a pro jednou zase lituji toho, že jsem namísto sklenky červeného vzala do ruky nůžky. Stříhat jeho vlasy je jako svatokrádež. Dorostou, to ano, ale… Ale.
„Noah s tím souhlasil, jen měl podmínku, že se musím naučit se zbraní. Nevadilo mi to, já… Stejně jsem se to chtěla naučit, víš? Naučit se bránit, aby… Však víš,“ šeptnu napjatě a srdce v hrudi mi buší. Cvak. „Takže jsme každé ráno vyrazili na celý den do lesů za Jeruzalémem. Noah mě učil, jak střílet z pušky i krátkých zbraní. Jenže… Druhý den… Odpoledne, stalo se to odpoledne. Řízla jsem se o nůž a…“ Cvak. Díky krystalu to mám opět před očima do posledního detailu. „Noah ho neviděl. Stál přede mnou… Zachránilo mi to život. Ztracený ho zranil a hodil s ním o strom. Naštěstí jsem se zvládla nakonec dostat k pušce a zastřelit ho. Střílela jsem do něj tak dlouho, dokud… Jsem si nebyla jistá.“ Cvak. „Vrátili jsme se na hotel, ale Noah na tom nebyl dobře. Sehnala jsem mu ty léky a musela… Mu zašít rány po drápech.“ Cvak. Cvak. „Jenže on krvácel z ucha. Nechtěl ani slyšet o doktorovi nebo nemocnici.“ Cvak. „Další den jsem ho našla v bezvědomí. Bylo tam… Tolik krve.“ Tentokrát nůžky necvaknou. Na chvíli se zarazím. Nadechnu se… Cvak. „Neměla jsem už čas. Věděla jsem jen kudy a kdy tě budou převážet. A o bombách na zámek. Ale… Nebyl… Už čas. Musela jsem ho tam… Nechat. Na tom pokoji. Nechala jsem jim… Vzkaz. Peníze na doktora. Řekla jsem… Že se vrátím, abych…“ Jenže já se nevrátila. Cvak. Probírám se Alexovými vlasy a hledám, zda jsem nezapomněla na nějaký pramen, co by ještě potřeboval zkrátit. Ještě tady… Tady kousek… „Stihla jsem tam dorazit jen pár minut před vámi. A musela jsem… Nevěděla jsem… Nemáš, za co mi být vděčný.“ Cvak. Konec břitů nůžek procvakne nejen vlasy, ale i můj prst.
Jen… Jen zamrkám. Krátká ostrá bolest zanikne v tom pocitu, co mne u kočáru srazil na kolena. Ostře se nadechnu, ovšem nůžky ani hřeben nepustím z ruky. Místo toho jen poprvé za celou dobu zvednu hlavu a náš pohled v zrcadle se střetne.
| ||
| |||
| Nositelka špatných zpráv Vera De Lacey Místa, jména, události i všemožné detaily, na které si vzpomeneš, se z tebe začnou sypat jako písek v převrácených přesýpacích hodinách. Jak je to dlouho, co jsi Eliju ujišťovala, že to všechno zůstane jen mezi vámi? Že ti může věřit? Ten jeho chvilkový nedůvěřivý pohled, tě tehdy tak zaskočil a skoro se tě až dotknul. To, jak ses ptala Roberta na Eliju a jeho probuzení, které jistě tehdy nemohlo být pro nikoho snadné. Plán na to se ho však zeptat se teď rozplynul jako pára na hrncem. Během pár hodin bylo všechno naprosto jinak.
Essington tě poslouchá a v jeden moment si beze slova vezme papír, aby si zaznamenal jména, která tu padají. Nekomentuje to. Jen tiše píše. Všimneš si, že při samotném psaní má soustředěný a nezvykle poklidný výraz. Řekneš vše, co víš. Když už praskne hráz vylije se celý rybník. Jen se nikdo nesmí ptát na povodeň, kterou to způsobí.
Vévoda si od tebe převezme hodinky a otočí je v ruce, aby v jeho očích na moment problesklo překvapení. „Granville? Ale… Hmm, je to už několik let. To by… přesto mohlo dávat smysl. Byla to nešťastná událost. Nečekal jsem, že ještě někdy uvidím jejich erb.“ Zamyslí se, zatímco pozoruje zlatě se lesknoucí hodinky. Nedoplňuje k tomu ale už více. Ty sama netušíš, o čem nebo o kom je řeč a vévoda tě tím evidentně nechce v současné situaci zatěžovat.
„Lidé chtění tajnou policií…“ Pohlédne pak na tebe, zatímco hodinky odloží na okraj stolu. „Ani nevíte, proč vás hledají, že? Popravdě… to já také ne.“ Řekne něco, co je docela zarážející. „Edric vydal ten rozkaz, ale nenašel jsem k tomu žádný oficiální důvod. Buďto jsou to tak utajované dokumenty, že se k nim nedostanu ani já anebo neexistují. Mám své teorie, ale pravdu si vzal Edric s sebou do hrobu. Je tu tolik kliček, co po něm zůstaly a které už nikdo nerozváže. V tomhle… V tomhle byl schopný.“ Vydechne vévoda dlouze a snad i posmutněle? „To mi na druhou stranu ale značně rozvazuje ruce. Kde není žalobce, není soudce.“
To už ale měníš téma na jiné. Mnohem závažnější. William rozhodně nevypadá, že by se chtěl posadit. Naopak ti věnuje značně nedůvěřivý pohled, který si vyslouží někdo, kdo zbytečně dramatizuje. A tak tedy spustíš a vévoda ve tváři ještě více zesiná. Ačkoliv stojí na první pohled nehnutě, možná až příliš, všimneš si, jak křečovitě svírá desku stolu mezi prsty.
„To je…“ Jeho oči jen lehce zlatavě zadoutnají, aby se o něco více rozšířily. Šokem? Strachem? „…Pravda.“ Zadrhne se mu hlas bolestivě v hrdle a on jen rychle odvrátí pohled, aby přešel pár kroky k nedalekému oknu, za kterým je jen noční šeď. Opře se oběma rukama těžce o parapet, hlavu svěšenou a ty tak vidíš jen jeho záda. Je tiše. Možná až moc dlouho na to, aby ti to přišlo normální. „Jak vypadal? Jak je to dlouho? A vy Vero… Provedl vám něco?“ Jen krátce se k tobě stočí ta dvojice šedomodrých očí, než se to naskytne opět pohled jen na jeho záda.
„Jako kdyby toho nebylo málo! Zatraceně!“ Udeří pěstí do parapetu a ozve se rána, až poplašeně nadskočíš. Ne, takhle Essingtona neznáš. Tvá zpráva ho zasáhla rozhodně citelněji než třeba Eliju anebo to jen neumí tak skrývat. Ačkoliv…
| ||
| |||
| Tohle Delilah Blair Flanagan „Podmínky byly trochu divoké.“ Podotkne rádoby konverzačně, ale je to možná jedna z věcí, kterou bude lepší si nepředstavovat. „Ty mě chceš ostříhat?“ Tentokrát se Alexanderovi v tmavých očích zračí čiré překvapení. „To je… nečekané.“ Dostane ze sebe, aby nezůstala ta překvapená otázka mezi vámi viset moc dlouho ve vzduchu. „Ale dobře. Děkuji. To je asi dobrý nápad.“ Nakrčí zamyšleně rty a pokývá hlavou.
„Jen si na to vezmu sklenku, jestli dovolíš. Tohle je pro mě lehce nezvyk.“ Dodá skoro až omluvně a projde kolem tebe, aby si ze skříňky vytáhl jednu z lahví a naplnil si zhruba do třetiny jednu z broušených sklenek. „Musím říct, že koupel byla po té době skutečně malý zázrak.“ Usměje se na tebe, zatímco si všimneš, že si tě na moment lehce zamyšleně prohlíží, aby pak raději zvedl skleničku a rychle se napil. „Tak pojďme na to. Tohle se už dá jedině zachránit.“ Povzdechne si a projde s tebou do koupelny.
Chvíli se rozhlíží, než si odsune stoličku od toaletního stolku, na který položí svou sklenku a přes ramena si přehodí jeden z ručníků. „Připadám si jako na akademii.“ Ušklíbne se drobně, když na sebe hledí do zrcadla. „Tam tehdy trvali na podobném sestřihu. Zdá se to už tak dávno.“ Rozostří se mu na chvíli pohled, jako kdyby vzpomínal, než se jeho oči zaostří na tebe nebo spíše na tvůj odraz v zrcadle.
„Del… kdyby tě ta ruka ale bolela, řekni si. Tohle není skutečně něco urgentního.“ Dodá pak, než se natáhneš pro nůžky a případně si přichystáš vše potřebné. Pak už ale Alexander mlčí a ty se můžeš dát do práce. Takhle zblízka je z něj cítit čerstvá kolínská a pak ta zvláštní povědomá vůně, kterou si snad znala ještě před tím, než jste se potkali. Také si ale všimneš dalších věcí. Většinu jeho těla kryje župan, ale všimneš si na straně krku tmavé stopy pohmožděnin táhnoucí se kamsi za záhyby županu. Vypadá to, že je to něco, co se hojí už dlouhé dny, ačkoliv je ti jasné, že na plese nic takového neměl. A je tu více drobností. To, jak se natahuje po sklence pokaždé tou stejnou rukou a nebo to to, že hřeben přejede mezi vlasy přes nějakou nerovnost a jeho oči se jen lehce přimhouří.
„Takže… Kde začít… Hmm, přiznám se, že já nemám z posledních dní moc co povídat. Byly dost monotónní. Můžu být rád, že podmínky Jeruzalémského vězení zrovna pro mne v tomto období nejsou moc velký problém. Vlastně… to bylo především čekání. Na další část domluveného plánu, do které jsem skutečně netušil, že budeš zapojená také ty.“ Zvednou se jeho oči opět k tvému odrazu v zrcadle, zatímco nůžky tiše cvaknou.
„Jak ses k tomu všemu Del dostala? Neříkej mi, že tě snad o to Edric požádal za mými zády?“ Opět na sobě cítíš jeho pohled, i přes to zrcadlo, kde se jeho pozornost upírá pouze na tvůj odraz. Nůžky ještě jednou tiše cvaknou a Alexander se jen s povzdechem natáhne pro skleničku, aby trochu upil. „To neznamená, že ti nejsem Del vděčný. To ani v nejmenším. Jen… doufal jsem, že se tomuto budeš moci vyhnout. Tomuto všemu…“ Zavře oči a sklenka opět ťukne o dřevěnou desku stolu. „Myslel jsem, že se o tebe postará. Dostaneš zázemí… nový domov Jeruzalémě… A ne tohle.“ Dořekne hořce a tentokrát je to právě Generál, kdo uhne pohledem.
| ||
