Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Rozhodnutí Vera De Lacey Stojíš tam před přísným pohledem vévody, který čeká na tvou odpověď. Není to snadné se s tím vším porvat. Ty věci, které ti vmetl do tváře rozhodně nejsou příjemné, ale cítíš, že něco na jeho slovech bude. To nepříjemné zrnko pravdy, které v botě neustále dře a dře, dokud se na něj nepodíváš. Je to patrně poprvé, co s tebou někdo mluvil tak otevřeně. Tím spíše je to překvapivé, že je to zrovna někdo, koho znáš prakticky jen z několika setkání. Ani ve Verších si jej sama nepotkala. A přesto v tobě čte jako v otevřené knize.
Omluvíš se a nadechneš se k dalším slovům. Svému rozhodnutí. Vévoda jen drobně zvedne bradu v očekávání toho, co řekneš.
„… chci se vrátit domů,“
Zazní od tebe rozhodně a William jen souhlasně kývne. „Dobře tedy. Jak si přejete, lady. Vrátíte se domů.“ Rozlehne se jeho hlas místností a dodá tvému rozhodnutí definitivní tečku. Skoro jako kdyby někdo vynesl konečný rozsudek.
„Jen bude chvíli trvat, než zařídím vše potřebné a…“ Jeho rozhodnou řeč přeruší těch tvých pár váhavých slov. Ne, tentokrát se na tebe nezamračí, i když ho oslovíš jeho křestním jménem. Místo toho se jen pousměje a odvrátí od tebe pohled. „Opravdu neuvěřitelná... Už jsem vám to Vero říkal. Nepamatujete se? Neděkujte mi. Tohle sice není obchod, ne tentokrát, ale stále je to výhodné pro obě strany. A stejně jako před tím, ani tentokrát se nemusíte cítit být mi zavázána. Prostě jen… Slibte mi, že ten čas využijete k tomu, abyste zapomněla na to, co vám Nový Jeruzalém provedl. Odpočiňte si a žijte svůj život. Jen svůj.“ Se zamyšleným úsměvem na rtech si povzdechne, zatímco tobě přitom zní jeho slova v hlavě. Ano, má pravdu. Něco podobného ti tehdy říkal ve své vzducholodi, když jste se viděli poprvé. Kdo by to ale byl čekal, že podobný rozhovor budete vést po tolika měsících a za takových šílených okolností.
„V tom případě, půjdu zařídit vše potřebné. Nechám vám připravit ubytování v jižním křídle v jednom z pokojů pro hosty. Měla byste si odpočinout. Nejspíše to určitě minimálně dva dny zabere, než zařídím alespoň to nejnutnější a vy se budete moci vrátit do svého domu zde v Jeruzalémě a připravit se na cestu do Davenportu. Zároveň, se musím postarat o tohle vše.“ Semkne soustředěně rty, zatímco si sebere papír s poznámkami a začne skládat mapu, na které jsi zaznačila místo, kde by se mělo nacházet Elijovo sídlo.
„Je to vše… Vero?“ Vzhlédne k tobě s krátkou otázkou, ze které se však na moment vytratila ta typická ostrost a není z ní ani poznat, jestli stále udržuje náležitou formálnost.
| ||
| |||
| Jako tehdy Delilah Blair Flanagan „Nevím o tom, že by Lucifer někoho v Tribunálu nahradil. Stejně tak jsem nikdy neslyšel jméno Sidriel. Jsi si jistá, že…? Ale to je jedno. V tuhle chvíli mě asi pálí jiné věci, než vzpomínky na Tribunál.“ Zavrtí Alexander hlavou a do tohoto tématu se už dále nepouští. Že by si nepamatoval Sidriel? A nebo se mu snad jen nevrátily ty správné vzpomínky? Kdo ví.
Pak už se ale rozhovor stočí jinam. Alexander tě se zájmem poslouchá a sem tam drobně přikývne. „Hmm, to nezní až tak špatně.“ Pousměje se lehce. „Budeš mít možnost všechno dohnat. Zaoceánskou plavbu si už brzy budeš moci odškrtnout a o zbytek se postaráme. Máme spoustu času. Není nic lepšího, než navštívit místa z knih a vidět je na vlastní oči. Tedy… samozřejmě, pokud o to budeš stát, Del. Byla by ale myslím škoda, trávit život jen na jednom místě. Svět je až příliš rozmanitý na to, aby o něm člověk jen četl. Je to jako číst o hudbě… Ten zážitek z živého koncertu se do písma přenést nedá.“ Až nezvykle se na tohle téma Alex rozvášní. Ne, nemluví nijak hlasitěji nebo dramaticky negestikuluje, ale i tak je to na něj až nezvykle dlouhá mluva, která se navíc ještě netýká žádných konkrétních problémů, ale prostě jen… nejspíše něčeho, co je blízké jeho srdci.
Během jeho krátkého, i když na Alexandera atypického, proslovu přejdeš ke stolu, na kterém stojí tvá lahev vína a také u něj sedí i tvůj společník. Rudá tekutina zase zaplní sklenku až po štědře vysokou hladinku, než láhev opět klapne o stůl. Třetí sklenka. Nic tak hrozného. Snad jen, kdyby si pila to, co generál, měla by si teď už jistě trochu svěžejší barvu ve tváři. Možná dost podobně jako on. Přesto Alexander nepůsobí, že by se mu motal jazyk, nebo se na něm alkohol projevoval nějak výrazněji, než barvou tváře. Ostatně toho také až tolik nevypil. Alespoň ne teď. Noc však ještě nebyla u konce, i když vaše posezení rozhodně nezačalo ve slušných hodinách.
„Skutečně? Jaké? Nějaká prohlídka nebo snad vyhlídkový let?“ Zeptá se Alexander zvědavě, absolutně netušíc kam tím míříš. S tvými dalšími slovy je ale vidět, že začíná chápat. Protáhlá vráska se mu vyryje do čela, jak jej nakrčí, když o tom mluvíš a až pak, když zmíníš tu knihu a melodii, kterou si zpíval, se jeho oči rozšíří v neskrývaném překvapení.
„To ale… To se skutečně stalo. Myslel jsem, že je to jen sen, ale…“ Zadrhnou se mu slova v hrdle, než se zčistajasna postaví a udělá krok k tobě. „Jako kdybych na moment věděl, že tam někdo je. Že jsi to ty. Ale myslel jsem si prvně, že se mi to jen zdá. Přesto to byl impulz k tomu, abych tě s Karemovou pomocí zkusil najít. Nečekal jsem, že se to podaří, ale… podařilo. I přes tu vzdálenost, která nás dělila. Byla jsi tam. Někde.“ Udělá ještě půlkrok k tobě a shrne ti pramen vlasů za ucho. „Mělo mě hned napadnout, že to bude v Novém Jeruzalému. Kdybych dorazil o něco dříve…“ Vydechne a skloní na moment tvář. „Skutečně, zvláštní způsoby na to, jak nám plnit přání.“ Pousměje se smířlivě a prsty ti zlehka přejede po tváři, aby se zastavily na bradě, kterou ti zvedne a pak se nakloní…
Je to jako tehdy v Opeře, jako ve Zlatém městě a přitom jiné. Jedinečné. Jeho druhá ruka sklouzne se zašustěním saténu k tvému pasu, aby si tě přitáhl blíže k sobě, zatímco čas se rozplyne do jednoho těžko určitelného momentu. Cítíš z něj vůni mýdla, koření i ostrou notu alkoholu. Nevíš, jestli uplynulo pár vteřin nebo spad několik dlouhých minut, když se pak Alexander přeci jen odtáhne. Ale jen natolik, aby na tebe pohlédl, ale nepouštěl tě. Koutky rtů se mu povytáhnou do pobaveného úsměvu. „A není to teď jedno, když už jsem se jí konečně dočkal?“ Šeptne skoro bezhlasně a opět k tobě skloní tvář…
| ||
| |||
 | Domů Vévoda se rozpovídá. Je přímý jako vždy a nemilosrdný v tom, co říká. Ještě před pár měsíci, týdny, možná dokonce i dny by mě svými slovy rozplakal. Neustála bych pravdu. Nedovedla bych se jí podívat do očí. Pálila by a bodala, ani teď není příjemná, přesto jsem za ni vděčná. Od vévody se mi konejšivého ujištění, že bude všechno v pořádku a že se nemusím bát, nedostane, ale zároveň mi duši nedrásají pochybnosti. Nebojím se toho, co udělá. Ani toho, že by mi lhal. Snadno se to sice neposlouchá, ale možná… možná se mě dokonce snaží popostrčit správným směrem. Pořád mu za snahu stojím. I když vidí mé hříchy. Pojistit se… Podívám se na něj tázavě. Ani nevím, jak bych to udělala. Měla jsem být odvážnější? Nebo stačilo zastavit na dost dlouho, abych měla alespoň ponětí, co vévodovi nesu za papíry? Abych našla střep, který jsem tam nechávat zcela určitě neměla? To byla chyba. Vím to, ale… bála jsem se. Že to nestihnu, že se nedostanu ven, že mi ublíží. Jako tolikrát předtím jsem se nechala unést. Pomalu se však propracujeme k tíživějšímu tématu mé rodiny. Polknu. Prsty nakrčím a zatnu je do hrany parapetu, zatímco se o něj opírám a snažím se nepropadnout zdivočelým vlnám emocí. Ne, jenom jsem myslela, že… by raději ublížil mně než mojí rodině. Pohled mi znovu padne na zlaté hodinky na jeho slova. Se zlatým erbem rodu Granvillů. Byla jsem tak hloupá. Nikdy jsem s ním neměla nikam chodit. Ale… Možná nad pokřiveným odrazem Zerachiel mávne rukou a bude se věnovat dál svým plánům. Nejsem tak důležitá. „Hmm?“ udělám překvapeně, když se vévoda náhle zmíní o předmětu, na kterém tak výmluvně zakotvil můj pohled. Myslí si, že… „Prosím, nechejte,“ přitakám. „Doufám… Doufám, že vám pomohou.“ I to je… pravda. Komplikovaná pravda, jistě; už napořád si ponesu vzpomínky Zerachiel a s nimi i city, které mi nepatří. Nebude to snadné. Dříve nebo později se Verše připomenou, ale nezmění nic na tom, že je ten muž nebezpečný. Proto jsem to sem všechno přinesla. Proto jsem vévodovi řekla ta jména a místa. Proto jsem mu dala i ty hodinky. Já… Nechci je. Nevzala bych si je zpátky, ani kdyby mi je vévoda nabízel. Nechci u sebe mít nic, co by mi ho připomínalo. A už vůbec nic, co by mohl chtít zpátky. Nechci ho už nikdy vidět – v žádné podobě, v tomhle životě ani ve Verších – a možná je to jenom další důvod, proč bych tady zůstávat neměla.
Teprve když vévoda zvýší hlas, sebou trhnu a polekaně na něj pohlédnu. Srdce se mi rozechvěje jako kanárek hluboko v dolech. Nadechnu se, abych něco řekla, ale nedává mi pro to příležitost a já si netroufám ji urvat. Ani nepípnu. Opět si pod jeho pohledem připadám jako na jehlách. Deku si bezděčně přitáhnu blíže k tělu, jako by to byla zbroj nebo snad štít. Jako bych se pod ní mohla před rozzlobenými slovy skrýt. Bylo to… sobecké? Pravděpodobně. Zbytečně bych věci komplikovala. Možná můžu pomoct jedině tak, že tady nebudu. Ano, možná mu můžu pomoct takhle. „Co?“ nezarazím se včas, když padnou ta zvláštní slova. Je mi to líto. Zamrkám. U kohokoliv jiného bych to vnímala jenom jako prázdnou frázi, ale k těm vévoda sklony nemá. Ne, on je přeci vždycky přímý… „Ne… Ne, omlouvám se. Nechci vám přidělávat problémy. I když to tak asi nevypadá. Máte pravdu, není o čem diskutovat. V tom případě…“ Zaváhám. Vím, co chci. Víme to asi oba. Nikdy jsem se tím netajila. Poslední dobou však vnáším do života všech kolem jenom chaos a bolest, nemůžu přeci… ale… Pohledem poklesnu na podlahu. Ke tmavému stínu, který na ní vykresluje košatý strop a natahuje ho přes těch několik kroků mezi námi. Jistě, mohla bych se teď odvrátit a předstírat sama před sebou, že je ochráním jedině tak, že si od nich budu držet odstup. Copak by jim to pomohlo? Koho tady teď chráním? Lepší je se pojistit, aby to dopadlo dle vašich představ. Pokud tam budete… I tentokrát se ticho natáhne, než docela drobně kývnu. Dobrá. Dobrá… „… chci se vrátit domů,“ vyslovím konečně. Celé ty dlouhé měsíce jsem si nepřála nic jiného, upínala jsem se k tomu a stavěla to před sebe coby cíl. Pokud tam budu… Snad má vévodu pravdu. Nemohu věřit, že takhle daleko Lucifer nezajde. Budu tam. Někoho pošle. Naučím se používat své schopnosti. Opravdu je používat, nejen zápasit s několika kapkami krve a pokaždé se zarazit, abych za provázek nepotáhla příliš prudce. Najdu způsob. Můžu zase jezdit na lovy, naučit se vyvolat své dýky. Už předtím jsem to téma nakousla a teď je mi jasné, že jedině takhle se zbavím toho strachu zakořeněného hluboko v mém srdci. Musím se naučit bránit. Nejenom sebe, ale i ty druhé. Musím se přestat bát. „Williame…“ Poprvé za celý večer se tak odvážím vyslovit jeho jméno. Činím tak opatrně, jako bych do rukou uchopila něco křehkého – ať už je to nakřáplý hrníček nebo tikající výbušnina. Odtrhnu pohled od jeho stínu a podívám se na něj, než nechám ze rtů splynout to jediné slovo, tak bolavě upřímné a důležitější než všechna ostatní, dokonce i po tom všem, co mi řekl, dokonce i když je jeho pohled tvrdý jako led, dokonce i když – a možná především proto – se toho za posledních pár dní stalo tolik. Opravdu jsem nečekala, že by můj zoufalý pokus ho varovat dopadl takhle. Nedoufala jsem v to. Obzvláště když jsem se sem spíše než cokoliv jiného doklopýtala… Je to dobrý člověk. Kterému toho na bedra právě dopadá tolik. „… děkuji,“ hlesnu měkce. Upřímně. | ||
| |||
 | Útěk od vážných témat „Myslím, že si s tím nějak poradím,“ utrousím polohlasně v reakci na Alexovu omluvu. Ne, vážně mi nevadí, že zůstanu na tu láhev vína sama – ale aspoň nemusím nahlas přiznávat, že jsem si ji původně brala jen pro sebe. Naštěstí bar je pro potřeby hostů z řad mužů dobře vybaven, takže si Alex může posloužit čímkoliv jiným, co mu je více po chuti.
V další chvíli se podívám zpátky na Alexandera a překvapeně zamrkám. Popletla? Ne, nepopletla… Ne. Sidriel. Ah, ta, která už nikdy neměla usednout zpátky na svůj trůn, protože… Najednou to dává smysl. Láhev z ruky už nepustím, hodlám si ji strategicky postavit vedle sofa, kam se hodlám přesunout zpátky, přesto se u stolu ještě chvíli pozdržím. Alexovi se do tváře konečně vrátila barva – no, mám takové podezření, čím to asi bude.
„A já… Měla na chvíli tak… Nesmyslnou radost, že je Kamael v pořádku, ty jsi v pořádku a skutečný… I když jsem nechápala… Proč,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Celé ty dny ve tmě jsem žila jenom z těch pár minut a snažila se tam vrátit,“ potřesu hlavou a raději se pořádně loknu vína. | ||
| |||
| Z formy Delilah Blair Flanagan Alexander ti při zmínce o Kamaelovi úsměv letmě oplatí. „Ne, to ne. A přiznám se, že jedna sklenička mi docela stačila. Promiň.“ Dodá nečekanou omluvu, která ale značí jediné. Na tu lahev vína budeš sama. Zatímco přemýšlíš, Alex se zvedne ze židle, aby došel ke skříňce s pokojovými zásobami a dolil tentokrát do své první nízké koňakové sklenky trochu medově nazlátlého alkoholu.
„Ano, rozbito… Jeden z úlomků se mi na mých cestách dostal do držení a já se rozhodl jej ukrýt, aby nepadl do nepovolaných rukou. A… v tomhle jsem nakonec selhal.“ Slyšíš hořký podtón v jeho slovech, ačkoliv do tváře mu nevidíš. Zrovna totiž zavírá skříňku, ale rozpitou lahev do ní nevrací. Místo toho se i s ní v ruce otočí a sklouzne pohledem k tobě sedící pohodlně na pohovce. „Můžu se uklidňovat, že je to jen jeden kus z mnoha, ale… Asi mě chápeš.“ Řekne tiše a ne, nejedná se o otázku. Chvíli na tebe jen beze slova hledí, zatímco světlo lamp v jeho tváři vykresluje ostré stíny, než unaveně přivře oči a dojde pár kroky zpátky k židli.
„Ne, Edric si skutečně nevybral nejvhodnější čas. Těžko říct, zda je tohle všechno součástí jeho plánu anebo se někde něco, co nemělo, přetrhlo a spustila se tahle lavina událostí, které ty původní plány definitivně pohřbily. Tohle teď ví už jen Edric… A snad bude brzy v pořádku, aby ten nepořádek mohl zase začít dávat do kupy.“ Povzdechne si Alexander a sklopí trochu prázdný pohled. Je patrné, že pro něj není až tak úplně snadné o Edricovi mluvit a to, že nevíte, jestli se už vůbec probudil a v jakém je stavu, tomu příliš nepomáhá. „Ale tady nám nezbývá než jen věřit.“ Natáhne se pro sklenku, která skutečně nevydržela dlouho plná.
„Co?“ Nakrčí trochu čelo Alexander, když začneš vyjmenovávat zástupce Tribunálu. „Myslím, že ses asi popletla, Del. Lucifer byl přeci sedmým z Tribunálu. Sidriel? Ani nevím, kdo to je. Někdo, koho znala Dumah?“ Hledí na tebe se svraštěným obočím. „Ne… Sidriel… nikoho takového si nepamatuji.“ Zavrtí pak rozhodně hlavou a až po chvíli se vrátí k tvé poslední otázce. „Soudcem byl Nakir a Nakir je vévodou Essingtonem. Musím přiznat, že v tomhle životě je o poznání… nepříjemnější, než si jej pamatuji z Veršů.“ Mlaskne tiše a opře se opět do opěradla židle. „Tenhle život se podepisuje na každém z nás. Kdo by to byl čekal, že to jednou dopadne takhle. Možná ani Lucifer tohle všechno nepředvídal. Ironie našeho nového života.“ S krátkým uchechtnutím vytáhne koutek do křivého úsměvu a jen zakroutí hlavou.
„A teď otázka ode mě… Už jsi byla v provinciích? Jak velkou cestovatelkou je Delilah?“ Položí nezvykle odlehčenou otázku, která stáčí váš rozhovor úplně někam jinam. K méně závažným tématům. „Cesta vzducholodí je rychlejší, ale tyhle zaoceánské křižníky mají také něco do sebe. Rozhodně jsou prostornější. Na druhou stranu je zde spousta cizích a zvědavých lidí, což na soukromé vzducholodi nehrozí. Osobně raději létám, než se plavím. A ty Del? Jaké máš preference ty?“ Opře se loktem ležérně o stůl, u kterého sedí a ty si všimneš ještě jedné věci. Jeho do té doby pobledlé tváře nabírají i pomalu ale jistě lehce nachový zdravější odstín. Viditelně není generál zrovna ve formě.
| ||
| |||
| Definice šílenství Vera De Lacey „Je to můj dar. Nebo spíše jeho část… Vidím, že hříchy, které vás tíží, nejsou tak úplně vaše. Tedy rozhodně ne všechny. Měla byste na sebe přestat brát vinu druhých. Nepomůžete tím ani jim a ani sobě.“ Odvětí ti s chladnou samozřejmostí vévoda a jen na moment ovrátí pohled a povzdechne si.
„Hmm, s tímhle přístupem bych byl opatrný. Jen hlupák se nepoučí ze svých chyb. Pokud děláte stejnou hloupost znovu a znovu, neomluví vás ani to, že tak činíte s dobrým úmyslem. Tohle je jen definice šílenství. Víte, Vero… Lepší než věřit, je pojistit se, aby to dopadlo dle vašich představ. Jen věřit je snadné. A nezodpovědné. Někdo by to mohl považovat i za lenost, či snad zříkání se zodpovědnosti?“ Pohlédne na tebe poněkud přísně vévoda. Že by věděl, jak často si jednala spíše dle chvilkových pohnutek bez větších plánů? Jen v záchvěvu momentu dle toho, co ti zrovna přišlo správné, aniž by ses na moment zastavila a ponořila se hlouběji do detailů? Ne, možná si čekala, že u něj najdeš pochopení, ale jako vždy to bylo s Essingtonem poněkud komplikovanější. Byl to zásadový muž a nebyl nejspíše někým, kdo by byl schopen milosrdné lži.
„Ale to je jedno. Konec zbytečného filozofování, na které není čas. Moje otázka stále platí, lady.“ Dodá pak rázně, zatímco tebou zmítají emoce, které vyvolalo těch pár jednoduchých slov. A nebo snad jen to jedno? Domov.
William po tobě střelí podmračeným pohledem, když se ozve zamítavá odpověď. „Ano, samozřejmě, že zná vaše rodné jméno. Ani byste mu ho nemusela říkat, aby si tak banální informaci dohledal, tak toho tady teď nelitujte. Ahh, Vero, vy vše vidíte v příliš malém měřítku. Váš malý osobní svět, obtočený jen kolem vaší osoby. Ale svět je mnohem větší. Myslíte si, že kdyby vaší rodině chtěl ublížit, udělá to pouze pokud se tam vrátíte? Myslíte si, že na vašem rozhodnutí teď tak záleží, co se bude dít? Naopak, pokud tam budete, věřím tomu, že ještě nějaké zábrany mít bude. Navíc budu moci alokovat někoho, aby na vás a potažmo vaši rodinu dával pozor. Na druhou stranu, nalijme si čistého vína, inkarnace Lucifera a Ramiela… nechcete mít v patách. I kdybych vás zavřel to nejhlubší kobky pod Jeruzalémem, je dost velká šance, že by si tam cestu našli, pokud by chtěli.“ Rozhovoří se vévoda a předkládá ti to celé bez obalu. Tak jak to je. Nehledí příliš na to, aby to nějak zaobalil pro křehkou ženskou duši na pokraji zhroucení, ale mohla by si snad čekat od něj něco jiného?
„To ale neznamená, že se s tím nedá něco dělat. Ty hodinky si nechám.“ Řekne jako by to byla hotová věc, a aniž by ti nechal prostor na nějaké námitky.
„Ne, rozhodně neměla!“ Zazní jeho hlas o něco silněji, až se odrazí od stěn pracovny. „Zrovna vy ne. Tohle není teď něco, kde byste mohla být užitečná. Viditelně o tom ani nic nevíte, jinak byste mi nemohla dávat takové bláhové nabídky. Tohle není chvíle na to, abyste si sobecky hojila staré rány a pocit viny za život, který není ani váš. Zerachiel byla Zerachiel. To, co udělala, byla jen její rozhodnutí. Stejně jako vaše rozhodnutí jsou jen a jen… Very.“ Nespouští vévoda z tebe svůj pohled, z kterého opět začíná lehce mrazit.
„Vaše přítomnost ve městě by situaci jen zkomplikovala. Z vícero důvodů.“ Vydechne unaveně a promne si zavřené oči, než po pár nádeších k tobě zase vzhlédne a jeho pohled je v ten moment tvrdý a nesmiřitelný. „Takže ne. Nedovolím vám zůstat. Ne, dokud se nezjistí, jaká je situace s Branami a co se vůbec děje. Je jen na vás, abyste si vybrala, zda vás speciální doprovod zaveze do Davenportu anebo na nějaké z mých sídel dostatečně daleko od Nového Jeruzaléma. Je mi to líto, že vás stavím do této situace, ale nejde to jinak. Ne, v této situaci… A nehodlám o tom diskutovat, lady.“
| ||
| |||
| Jedno malé ale Mlčí, a tak pokračuji. Chvílemi stejně jako on hledím do zasněžených zahrad, chvílemi k němu vzhlížím a přemýšlím, jestli bych neměla… říct něco dalšího. Nebo udělat. Pro všechno, co pro mě udělal, mu však pomoct neumím. Můžu tady jenom stát. Dost blízko, aby mou přítomnost cítil, ale ne tak, abych se ho dotýkala. Prostě tady být. I když to vypadá, že je myšlenkami jinde. Nebo jindy. Když se omluvím a on se na mě podívá, jako bych řekla něco nepředstavitelného, znejistím. Lidé v tuhle dobu přeci večeři, tak proč – Aha. Měl jednání? Nebo se zkrátka zapomněl v pracovně? Znovu se na něj podívám pozorněji. V posledních několika dnech musel jídel vynechat více. Možná bych na to téma i něco dodala, ale pak v povzdechu zaslechnu něco nápadně podobného uchechtnutí a snad z něj i opadne malá část napětí. Setrvám tedy v tichosti, jenom se za ním přirozeně otočím do místnosti a výhled na zahradu nechám za svými zády. Neuvěřitelná… Vždyť já vím. Proto jsem se omlouvala, nemusí mi to – Ne, nekárá mě. Proto to neříká. Uvědomění mnou projede jako blesk a oči se mi pootevřou překvapením nad slovy, která jsem po tom všem opravdu nečekala. Nohy mi ztěžknou. Neschopna se pohnout se mu zadívám do očí, jako bych v nich hledala výmluvný záblesk zlata, ale… Ne. Ne, v tomhle se také pletu.
Nepotřebuje svou schopnost, aby do mě viděl. Aby viděl mě. Ne Sidriel, ne Zerachiel. Mě. Veru. Nerozumím tomu. Jak mě ty šedomodré oči mohou mít tak přečtenou. Jistě, neschovávám se za vysokými zdmi a ani neumím dobře skrývat to, co se mi honí hlavou. Nebo se o to ještě spíše nesnažím, byť mě Philip naučil mnohému. Opravdu jsem tak očividná? Potkali jsme se přeci jenom párkrát a pořádně jsme spolu nemluvili, tak… jak si může být jistý tím, co říká? Nehádá. Rozumí mi více, než bych považovala za možné. Jak? Střetly se naše cesty už někdy dřív? Stál někde na okraji mlhy, do které mě uvrhl můj manžel, a já tak pošetile zapomněla na setkání s někým takovým? Nebylo by to poprvé, ale… Copak by mě mohl znát tak dobře díky pár společenským frázím? Možná se některé věci zkrátka nemění a jsem ženě, kterou jsem byla kdysi, podobnější, než si myslím. Než bych si ráda myslela. Přesto… Je tak zvláštní slyšet to nahlas. Má pravdu. Ve všem, co říká, má pravdu. Tolik se snažím udělat něco správně a tolik se mi to nedaří. Pořád dokola. Dokonce i tehdy, když jsem se na chodbě v Opeře vrhla před vévodu, jsem se snažila. Zachránit někomu život přeci nemohlo být… špatné. A přeci jsem zachránila život někomu, kdo se vévodu pokusil zabít bez ohledu na to, kolik životů to peklo strhne. Kéž by byl svět jednodušší, kéž by dobré záměry stačily… Ticho se zničehonic protáhne a dopadne mi plnou vahou na ramena. Není mi… nepříjemné, ne, to by nebylo nejvýstižnější slovo; neděsí mě ani mě nedrásá, i když to, jak tam… stojí a mlčky se na mě dívá… mě znervózňuje. Ano. Znervózňuje, tak by se to popsat dalo. Přes všechnu svou upovídanost mě zase jednou dokonale umlčel. Zatímco mu pohled opětuji a snažím se přijít na něco, co bych mohla říct, pomyslná zrnka písku dopadají na dno hodin tak hlasitě, jako by to byly údery srdce. Čas zpomalí – a pak, když se konečně trochu vzchopím, poskočí až moc rychle a uteče mi mezi prsty. „Já… Jak to všechno… víte?“ splyne mi přeci jenom ze rtů. Ne, to jsem… Nechtěla jsem tu otázku vyslovit nahlas. Prsty si honem zajedu do vlasů a zastrčím si rozcuchané prameny za uši. „Uhm. Hádám… Hádám, že to prostě musíme dál zkoušet. Vždycky se snažit o tu další správnou věc. Jeden krok za druhým.“ Nad oblíbenou mantrou Zerachiel přivřu oči. Tolik jsem chtěla věřit, že měla pravdu. Že se v něm nepletla. Že se rozhodla správně, ale… teď už to vím. Stáli jsme na špatné straně barikády. Celou dobu. „Věřit, že se někam doklopýtáme. Že se po cestě neztratíme. Nakonec jsou rozsudky, které vyřkneme sami nad sebou, horší než kterékoliv jiné, takže se prostě musíme… snažit.“ Snažit… Ano, asi se musím prostě snažit. Co jiného mi zbývá? Nebo je právě to důvod, proč se beznadějně točím v kruzích? Protože to zkrátka nedokážu nechat být? Abych řekla pravdu, možná si trochu ztraceně připadám… ale neuposlechnout ten tichý hlásek, co mě celou dobu nabádal k opatrnosti, by byla chyba. Nikdy bych ty plány nenašla a stála bych slepě po boku někoho, kdo ubližuje lidem… a pak bych si nesla tíhu jeho hříchů stejně jako on sám. To už se však vévoda otočí zpátky ke stolu a pokračuje. Nemůžu zůstat…? Zamrkám. Význam jeho slov mi dochází až moc pomalu. Ani po tom všem, co právě řekl, nečekám, že by – mě policii opravdu nepředal. Natož pak tohle. Výraz mi povolí. Vytratí se z něj to odevzdané odhodlání čelit osudu se ctí a v rychlém sledu se do něj vepíše nevíra, vděk a pak hned sladkobolná touha, která by mě dokázala vrátit do sedla i promrzlou a vyčerpanou. Po Philipovi, po těch dlouhých měsících s právníky a v neposlední řadě po Elijovi si nepřeji nic víc… než se prostě vrátit domů… … a najednou si připadám zase jako malá holka, které by se stačilo ponořit do náruče matky, aby byl svět zase v pořádku. Chci domů. Chci zpátky k rodině. Chci pryč z tohohle zatraceného města, které mi přineslo jenom trápení. Ale… To slovo mi očima prokmitne hlasitěji, než cokoliv bych mohla říct, a tak výmluvně bolestivě, jako bych byla srna už-už uhánějící ke zbytku stáda a nad plání zničehonic zahřměl osudný výstřel. Jak už to tak bývá, jedno malé ale následují další. Najednou je mi naprosto jasné, co řeknu. Co říct musím. Protože jsem… nepoučitelná. Ramena mi poklesnou, na okamžik skloním hlavu a zavřu oči. Znovu je vidím. Dvě rudovlasé ženy. Jedna na levé straně, druhá na pravé. Jsou to odrazy v zrcadle, tak jiné a přeci podobné. … jste v tom nevinně… Tolik viny. Ovíjí se kolem mé duše jako trnité úponky a brázdí ji zlatou krví. Zhřešily obě. Obě si myslely, že dělají něco správně. Jedna chtěla zachránit svět, druhá muže, kterého milovala nade vše. Pokud bych je soudila jenom podle toho, vyčítala bych jim to snad? Ráda bych si myslela, že bych toho byla také schopná, ale… Osudy jich obou se propletly s Luciferovým. Sidriel měla chránit Zrcadlo, Zerachiel zabít hrozbu Zlatému městu. Obě ho měly zastavit. A já si jejich hříchy nesu také. Nakonec vede svoboda vůle k různým věcem. Třeba právě sem. K okamžiku, kdy se vrátit domů…
„… nemůžu,“ zašeptám do nastalého ticha a pohledem sklouznu k těm zatraceným hodinkám, které jsem brát neměla. Granville. Nešťastná událost. „Řekla jsem mu, odkud jsem. Znali mé rodné jméno… Pokud by mi chtěl ublížit, věděl by přesně jak. A kde. Kdyby se jim kvůli mně něco stalo… já… já nemůžu.“ Ramena se mi zachvějí. Poprvé za celou dobu, co tady jsem, hrozí, že se rozpláču. Nemám k tomu daleko. Na hrudi mě pálí. Bojuji s tím. Přemáhám se. Nechci se před vévodou zase hroutit, obzvláště když si za to můžu sama, a tak se nakonec přinutím zhluboka vydechnout. Dlaně položím na parapet za mnou. Asi mám opravdu talent. Všechno pokazit. Přesto se mě vévoda snaží chránit. I po tom všem. Mohla bych se vrátit domů. Zapomenout na všechno. Věřit, že by takhle daleko Lucifer nezašel, ale… Nevím. Nejsem si tím jistá. Neznám ho. Ublížila jsem mu, možná mi bude chtít taky ublížit. Bože. Nikdy jsem nečekala, že se ho budu tak bát. Nic z tohohle jsem nečekala… Přes bolest, kterou mou srdce přímo přetéká, to však není jediný důvod, proč váhám. Všechno to, co jsem říkala Robertovi, se teď připomíná. Byla to naše zodpovědnost. Pořád je. Protože jsou všichni mrtví. „Navíc…“ pokračuji rozechvěně. „Neměla bych zůstat? Pokud jsou Brány opravdu otevřené, jsem jedna z mála, kdo Ztracené vůbec vidí. Vím, že… věci komplikuji a zamotávám… a že jsem se dopustila už tolika omylů… teď, před třemi měsíci… ale…“ jemně zatřesu hlavou, „nemohu zapomenout, kým jsem byla. Co udělala. Kdyby tehdy nepadla, kdyby mu nezachránila život, kdyby tam prostě jenom nebyla… vymazali by ho z existence a Zlaté město nikdy nemuselo padnout. A kdyby Zlaté město nepadlo, nestáli bychom tady teď. Já… Nejsem ona. Nikdy nebudu jako ona. Odmítám být jako ona, ale to nemění, že si na tom má duše nese větší podíl viny než jiní.“ Jedno ale za druhým padá jako kostky domina, pečlivě vyskládané v řadě, a na samém kraji stolu jich zbývá už jenom pár, rozechvěných a nebezpečně se naklánějících přes okraj. Dívám se na černovlasého muže. Přemýšlím. O něm, o své rodině, o sobě. O všem, co jsem za poslední měsíce napáchala. A jsem unavená. Tak unavená. Z neustálých přemetů, které má mysl dělá. Z toho, jak se mi země neustále třese pod nohama. Možná jsem se sem dostala včas a na plánku nebyly zaznačené výbušniny, ale dosud jsem nepřestala utíkat. Pořád se snažím. Pořád… „Vím, že mě chcete chránit. Vím, že jste mě chránil celou tu dobu. Předtím jsem to neviděla, ale teď to vidím. A jsem… ze srdce vděčná za všechno, co jste pro mě udělal. Co jste pro mě pořád ochoten udělat. Je to víc, než si zasloužím. Vím to. Ale… Chci udělat něco správně. Alespoň v tomhle životě to chci udělat správně. Prosím… Dovolte mi zůstat. Můžu být užitečná. Můžu se poučit. Chci vám pomoct.“ | ||
| |||
| Trest Tentokrát ani jednoho z nás nezdržuji dodatkem, že jestli to víno nechce, tak si ho kvůli mně opravdu dávat nemusí, zkrátka se jen natáhnu po prázdné sklence a láhvi se zdobnou etiketou. Jakkoliv jsem sobě nalila opravdu štědře skoro po okraj, tak do sklenky pro Alexe naliju přesně tak málo jak velí etiketa. Cítím zvláštní pocit deja vu, když mu ji podávám. Jen Barthovi jsem občas nalévala víno, burbon či cokoliv si přál, když jsme byli spolu o samotě. Vyžadoval to a pro mne to byl jeden z těch snazších způsobů, jak se mu zavděčit a mít klid.
Společně s vínem se usadím na pohovku, zatímco Alex zůstane sedět u stolu. Zamyšleně jej pozoruji a přeci jen se na okamžik neubráním unavenému úsměvu, který krátce sklouzne přes mé rty. „Chápu. Jako cokoliv z Kamaelovy karafy to skutečně nechutná,“ podotknu polohlasně, než se odhodlám k vyslovení těch pár otázek, co mne pálí na jazyku. Vlastně… Je jich tolik, že je pro mne těžké vybrat, které si zaslouží privilegium dnešního večera.
Napůl čekám, že mne Alex odbyde nebo to zamluví, jak to vždy dělával, ale on se… Doopravdy rozmluví. Žádné mlžení ani kličky. „Vévoda Essington? Ah, ano, znám ho. Tedy ne osobně, ale… Vím, o koho jde,“ zopakuji po Alexovi překvapeně. Je to člen rady, asi se to dalo očekávat, přesto… Tribunál. Rada. Vlastně to dává dokonale smysl. „Alespoň pro takové, jako jsme my.“ Nejsem si jistá, jak to Alex myslí, ale způsob, jakým to vyslovil se mi nelíbí. My jako Probuzení nebo my, co jsme v jeho očích zradili? Srdce mi poskočí a raději následuji Alexova příkladu a napiju se.
Víno klouže krkem takřka samo. Přinejmenším dost na to, abych odhodila zbývající společenské zábrany a vytáhla bosé nohy na sedačku, abych mohla zaklesnout zády mezi polštáře v přeci jen příjemnější pozici. Přesto cítím, jak mi srdce neklidně buší. Soudce, co vidí pravdu. Co by spatřil při pohledu na mne? Viděl by to? Všechno? Viděl by ženu, co svému manželovi nechtěla doopravdy ublížit, přesto by ho později bez lítosti zabila, pokud by dostala možnost? Ženu, co pro jednu hloupou facku poslala dvě duše do pekla, aniž by se, byť na okamžik pozastavila nad tím, že to je trest nepřiměřený prohřešku? Ženu, co sledovala muže v tom domě, jak umírají a líbila se jí jejich bolest? Ženu, co kvůli jedinému muži obětovala desítky životů a dopustila se tak toho nejhoršího hříchu, který kdy může člověk spáchat? Zalykavý pláč batolete utopím v dalším loku vína a raději odvedu řeč jiným – byť o nic méně nebezpečným směrem.
Na okamžik mám pocit, že se mi z toho všeho rozskočí hlava. Úlomek. Opravdový úlomek Zrcadla. „Ano, pamatuji si to. Shilmai. Yesod... Prostě… Zemřeli a už nikdy se nevrátili,“ hlesnu tiše. „Takže zrcadlo bylo rozbito, ale ne zničeno. To… To jsem nečekala,“ spíše konstatuji než cokoliv jiného. Je až s podivem, jak moc se věci… Stále komplikují. Více a více. Honba za úlomky Zrcadla, do toho Ztracení, fingovaná smrt Farnhama… Sklopím hlavu a promnu si kořen nosu. Ze sklenky mi nezbývá už ani ne polovina. Nejsem si jistá, zda na dokončení téhle filosofické debaty ohledně Lucifera stačí… Ta Alexanderova ovšem ťukne o stůl prázdná namísto odpovědi na tuto otázku. Prsty si vjedu do vlasu a shrnu si je ke straně, aby tolik nezavazely. „Já ne,“ odpovím po krátkém zaváhání. „Jen díky Luciferovi se nám děje… Tohle. Je to trest, který si za své hříchy jedině zaslouží. Nakonec nikdo z nás nezůstal ušetřen,“ zašeptám a na krátký okamžik s výdechem přivřu oči. Od Probuzení jsem dostala již několik lekcí. Stokrát mohu být Paní Smrti, ale k čemu mi to je, když nemám kontrolu nad vlastním životem. „Metatron si skutečně nevybral tu nejvhodnější chvíli pro svůj odchod. Zatím… Působí to víc problémů než užitku. Ramiel měl pravdu. Všechno… Všechno se bortí jako domeček za karet… Ale... Proč?“ povzdechnu si.
Nastane chvíle ticha, kdy se jen brodím vlastními myšlenkami… Myšlenkami vracejícími se nakonec vždy a jen k tomu jednomu. Nejistě poklepu prsty o stěnu sklenky, než do sebe obrátím její zbytek. „Metatron, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, Sidriel a… Nakir,“ vyslovím ta jména jako nějakou tichou mantru a u posledního lehce zaváhám, než vzhlédnu k Alexovi. Klíčí ve mne nepříjemné podezření, které mne přinutí se ještě na chvíli vrátit zpátky. „Soudce je který z nich?“ | ||
| |||
| Rozhovor u sklenky Delilah Blair Flanagan Alex souhlasne kývne a vykročíte z koupelny. Kajuta je stále stejná. Ostatně jak dlouho jste byli pryč? Muselo to být v rámci desítek minut. Na stole je stále sbírka jídla, které zůstalo i po tom, co jsi utišila nepalčivější hlad. I lahev vína je stále z větší části plná spíše než prázdná. Na ten pokročilý čas, který ve skutečnosti je, to zde vypadá, že váš večer teprve začal.
„Hmm víno?“ Zamručí zamyšleně Alexander, ale pak nakonec přeci jen souhlasně potřese hlavou. „Dobře, jednu sklenku si dám. Není to sice můj šálek čaje, ale dnes možná bude lepší to brát trochu s rezervou.“ Maličko se ušklíbne a nechá si tebou nalít do jedné z prázdných sklenek trochu červeného vína.
„Děkuji.“ Hlesne pak jen, zatímco mu ji podáš a podobně jako ty se i on usadí. Otočí si jednu z jídelních židlí u stolu, aby k tobě seděl čelem, zapře se loktem o desku stolu, zatímco v druhé ruce drží sklenku, ze které se pak napije. Jen trochu nakrčí rty a pokývne hlavou. „Není to tak zlé. Na víno.“
To už se ale začneš ptát a ty víš moc dobře, kam těmi otázkami tím míříš. „Soudce? Ano a ano. Je to Probuzený, dokonce jeden z Tribunálu a dnes i Rady. Podobně jako Edric. Nevím, jestli si měla tu čest ho potkat na plese pár dnů zpět? Je to vévoda Essington. Předpokládám ale, že ho znáš, vzhledem k tomu, že jsi místní. Kdo by ho ostatně neznal. Příjemnější je však o něm číst z novin než se s ním setkávat osobně, pokud můžu říct. Alespoň pro takové jako jsme my.“ Převalí zamyšleně to poslední slovo na jazyku, než raději zase upije. Skoro jako kdyby chtěl z úst spláchnout nějakou pachuť. „Edric se ale asi dobře postaral o to, že neměl čas se zapojit do mého případu. To by do jeho plánu mohlo vnést dost trhlin. Počítám, že i proto se s popravou tak spěchalo. Ve zkratce, je složité před ním cokoliv utajit. Ostatně… důležitá vlastnost Soudce, že?“ Vzhlédne k tobě a jen trpělivě kývne, když položíš další otázku. Dnes nepůsobí jako jindy, kdy se některým tématům vyhýbal a kličkoval mezi nimi. Ne, dnes působí až nezvykle smířeně. Jako kdyby už nebyl důvod k podobným vytáčkám anebo snahám tě do toho příliš nenamočit. Už to totiž nemá cenu. Jste v tom oba až po uši.
„Úlomek? V pořádku…“ Mávne rukou, jakmile se začneš omlouvat. „Je to úlomek Zrcadla. Toho Zrcadla. Po tom neštěstí v Babylónu, kdy jsme Luciferovi slepě nakráčeli přímo do pasti, bylo rozbito. Vše to musel plánovat. Musel být o tolik kroků napřed… A my udělali přesně to, co chtěl. Pamatuješ si to Del? To, co zabránilo tomu, abychom byli opět znovuzrozeni? Proč naši bratři a sestry zčistajasna umírali neutěšeně v prachu a jejich těla hnila stejně jako ta smrtelníků? Nikdo další už nepřišel z Háje nesmrtelných. Vše jen kvůli tomu, že jsme s Jehoel neprohlídli jeho léčku. Vše bylo toho dne… ztraceno.“ Zavřou se jeho oči na pár chvil, než opět upije ze sklenky tentokrát tak, že skoro polovina jejího obsahu zmizí.
„Zrcadlo bylo rozbito na několik kusů. Ale už tehdy se jen část dostala do držení Nebes a ke zbytku se dostal on. Nejspíše ho chtěl celé, ale nevím k čemu. A nevím k čemu je chce dnes. Pochybuji, že se bude snažit napravit svou dřívější chybu a zase je jen prostě složit. To by na Lucifera bylo příliš… snadné.“ Mlaskne. „Starému přátelství… Hmmh, nevím. S Luciferem není nikdy nic jen tak. Možná bych i rád věřil tomu, že to bylo primárně , jak říkáš, ale… Ale nevím. Kamael myslel, že ho tehdy zná a spletl se. Já si už vůbec nedovoluji odhadnout, kým je dnes. Neznám jej. Proto pochybuji, že by v tom byly nějaké osobní sympatie. Spíše se obávám, jak moc pokřivenou osobnost někdo takový, kdo se probudí s cejchem Lucifera, bude mít. Ať už byl totiž jakýkoliv, Lucifer byl totiž silná osobnost. Nikdo jiný by neměl takovou trpělivost a přesvědčení pro to, aby dokázal to, co dokázal. To byl ale Lucifer… Ne ten, v kom se jeho odraz probudil. Toho obyčejného člověka… upřímně lituji.“ Dopije s povzdechem Alexander zbytek vína, když domluví a prázdná sklenice tiše klapne o dřevo jako výmluvná tečka za touto částí jeho vyprávění.
| ||
| |||
| Víno Alex mě nepřerušuje a já jsem za to ráda. Nevím, jestli bych byla schopná pokračovat dál. Takhle… Takhle proste mluvím, zatímco se soustředím na stříhání jeho rudých vlasů. Pomáhá mi to, zaměstnat ruce a mít se za co schovat. Do zrcadla se snažím dívat, co nejméně, ačkoliv se tomu… Prostě nelze vyhnout – a už vůbec ne Alexově pohledu, který se na mne skrze zrcadlo upírá. Už ani nesahá po sklence s whisky, jen… Se na mě dívá. Na to, co se ze mne v posledních dnech stalo. Pouhý odraz Dumah – a nyní už i Delilah. Jako bych někde na půl cesty mezi nimi zakopla a vykročila úplně jiným směrem. Špatným směrem. Svaly na krku se mi napínají, jak se můj hlas stává tišším a napjatějším.
Cvak. Ranka na prstu se jako na povel zalije krví. Ani si nejsem jistá, jestli jsem si prostě jen nedávala pozor nebo to udělala schválně. Jenže ani ten záchvěv bolesti nezmírní, jak příšerně se cítím, když se Alexovi omlouvám. Možná nejen jemu. Možná…
Přeci jen k němu opět pozvednu ten nešťastný unavený pohled. Jenže když ne jemu – komu bych se mohla omluvit? Ani celou tu věc s Ramielem nedokážu v duchu tak snadno odmávnout, jakkoliv bych si to přála. Ale… Ne, ani teď Alexovi nijak neodporuji. Pořád mě drží a mne to svým způsobem uklidňuje. Nutí mne to setrvat na místě… Taková malá kotva uprostřed bouře. A pak… Alex zaváhá, než pokračuje dál a mne v tu chvíli srdce na pár taktů vynechá. Tohle jsem přeci chtěla slyšet, ne? Pro těchto pár prostých slov jsem to celé přeci dělala, přeci přesně v tohle jsem tajně v koutku duše doufala. „Děkuji, Alexi,“ vydechnu s neskrývanou vděčností. Snad i na chvíli přenesu váhu na špičky v náznaku kroku blíže... Který nakonec neudělám, jakkoliv bych v tu chvíli nejraději zrušila vzdálenost mezi námi a objala ho. Ví o všech těch strašných věcech, které jsem svými rozhodnutími zapříčinila a stejně mi to říká. Jenže… Jenže to není pravda, že? Neví o všem. A já v tváří tvář náznaku spokojeného úsměvu v jeho tváři najednou nemám odvahu dokonat to dílo zkázy a vyznat se mu ze všech svých hříchů.
„Dobře. Myslím… Myslím, že jsem stejně už hotová. S těmi vlasy,“ hlesnu a vlastně až teď si uvědomím, jak nůžky celou dobu pevně svírám v prstech. Povolím stisk, aby mi je Alex mohl vzít a odložit je. Aspoň jednu věc jsem dnes zvládla dobře… Ty jeho krátké vlasy jsou pro mne sice stále nezvyk, který se jen těžko vstřebává, ale aspoň jsem to svým pokusem o jejich sestřihání ještě více nezkazila. Spíše naopak. Uleví se mi, možná až nesmyslně moc s ohledem na to, jaká je to v porovnání s tím vším hloupost. Ještě chvíli setrváme mlčky na místě, aspoň dokud prst nepřestane krvácet. Měla bych snad něco říci, ale zjišťuji, že jsem příliš unavená na to, abych si něco vymyslela a pak… Nevím… Ticho mezi námi není nepříjemné, působí to tak přirozeně. Jako ozvěna starých časů. Alex nakonec moji ruku pustí a ručník nechá dopadnout na zem. Překročím ho a…
… překvapeně se po něm podívám. Ta naprosto obyčejná nevinná otázka mne překvapí víc než… No, cokoliv. Zamrkám. „Ah, víno, tedy…“ vyhrknu nejdříve zaskočeně. „Vlastně asi dobré? Tedy… Nejsem teď zrovna ta nejvybíravější lady, takže můj názor by možná bylo lepší nebrat na zřetel,“ přeci jen se krátce pousměji, zatímco vykročím před Alexem z koupelny pryč. Pohledem se vzápětí zastavím na prázdné sklence v jeho rukách. „Ale pokud mě chceš zachránit před tím, abych ho přechutnávala, dokud se nedostanu na dno, tak ti můžu nalít také,“ dodám vzápětí, zatímco přejdu ke stolku se lahví a zbytkem jídla. Počkám si na jeho odpověď, nicméně sama se poměrně vděčně natáhnu po sklence, abych si ji řádně dolila a usadila se s ní po krátkém zaváhání zpátky na pohovku.
„… předtím jsi mluvil o nějakém soudci. To má být někdo… Další Probuzený? Někdo z Tribunálu?“ zeptám se Alexe opatrně a upiju vína. Možná trochu více než se sluší a patří, ale… Potřebuji to. K tomu, co se chystám říci vzápětí určitě. „A… O jakém úlomku to Ramiel vlastně mluvil? Omlouvám se, jen… Nemůžu to dostat z hlavy,“ povzdechnu si. „Naivně jsem si myslela, že ti Lucifer chtěl vážně pomoci kvůli… Starému přátelství,“ sesunu se zády po opěradle o něco níže. | ||
