Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Pár věcí, které vám musím říct Ne. Nemyslela jsem si, že by na tom zrovna jemu záleželo... Ani pak se neposadí. Zůstane stát a upírá na mě ten zdánlivě netečný pohled, který mě ještě před pár dny tolik znervózňoval. Je těžké v něm číst. Je to těžké, a přeci je v některých ohledech tak přímý, že se brzy jistě dozvím, co si o tom všem myslí. Nemusím hádat. Domýšlet se. Hledat v náznacích. Zamrkám. Ne, tuhle otázku jsem nečekala... „Postřelili mě. Průstřel plící,“ vysvětlím. Málem jsem tam toho večera pod zraky bohyně tragédií zemřela. Střet se smrtí lidi prý mění. Je to pravda? Změnila jsem se? Nebo to sama před sebou jenom předstírám?
To je dobře... Ach. Tak přeci – pořád mu na mě záleží. Přinejmenším dost na to, aby mě nerad viděl mrtvou na dlažbě. Dokonce i když to stálo život ty muže. Neřeknu na to nic, jenom sklopím pohled. Tentokrát už jeho slova, tak kousavě výstižná, netnou tak hluboko jako tehdy. Dobře vím, že má ve všem pravdu. Možná právě proto. Navíc spíše než rozzlobeně vypadá… unaveně. Povinnosti nového předsedy Rady, smrt jeho předchůdce a snad i situace ve městě se na něm podepsala. A já mu zrovna nepřidávám. „Osobní...“ zopakuji po něm málem, než jenom zavřu oči a udusím povzdech. Měla jsem se aspoň podívat, co v těch dopisech je. „Samozřejmě. Snad bude alespoň v těch dalších papírech něco užitečného...“ Bylo to přesně, jak říkal. Na to jenom kývnu a znovu se napiji horkého čaje. Kdyby mi snad hrob vykopaný mou vlastní rukou připadal příliš mělký, mohla bych mu vyčíst, že nebyl konkrétnější. Ale... Ruku na srdce – uvěřila bych mu? Řekl toho více než dost. Zpětně to tam vidím. Celé se mi to zdá tak neuvěřitelné, tak hloupé, tak naivní... Co jsem čekala? Až teď mi dochází, že jsem Lucifera viděla očima ženy, která ho milovala nade vše, a že kvůli tomu ten pohled může být značně zkreslený. Ona by zůstala. Bez ohledu na to, co by v pracovně našla. Nezáleželo by jí na tom. Nezáleželo by jí na ničem – kromě něj. Být jí jenom trochu podobnější, možná bych to i zvládla. Stát mu po boku, nést jeho hříchy. „Slunce bylo...“ Na okamžik musím přivřít oči, abych si správně odečetla světovou stranu, ale pak mu řeknu jak natočit mapu a prstem přejedu po cestě, mezi kopci a dalšími body v krajině, které si pamatuji, až k lesu, kde... kde by měl stát Elijův dům. „Ty se taky nemusíš... bát.“ „Tady,“ klepnu prstem na les, který odpovídá vzdáleností i okolím. Myslím. Ne, jsem si jistá... Bylo to tam. „Řekl mi, že se jmenuje Elijah Astley. Nebyla jsem si jistá, jestli... jestli je to opravdu jeho jméno, takže...“ vylovím z kapsy hodinky a rovnou je vévodovi podám, „předpokládám, že to bude jméno, které se váže k tomu erbu na druhé straně. Také tam byla žena jménem Augusta Chilcottová a doktor... Dearnley. Nemyslím, že vědí, co je ve skutečnosti zač, ale... Nevím,“ povzdechnu si, neschopna z toho všeho rozuzlit, co je důležité a co ne. „Ramielovo jméno je Robert Barlow. Na pomezí mezi Zahradami a Univerzitní čtvrtí je krejčovství, které patří panu Atkinsonovi. Přesnou adresu si nepamatuji, ale... Znají ho tam. Pravděpodobně tam chodí docela často. Také... vím, že se včera večer nečekaně zdrželi ve městě, takže cokoliv se tady stalo... pravděpodobně jsou do toho zapletení.“ Řeknu mu to všechno. Všechno. Jako bych sama sobě potřebovala dokázat, že je po všem. Že je tenhle most spálený na popel a už nikdy se nepodívám na druhou stranu. A to chci. Nenechat si sebemenší cestičku zpátky. Už nikdy nepodlehnout pokušení. Teď jsem odhodlaná, teď je to snadné, teď ano, jenomže co až si budu příště připadat osamělá? Co až příště budu mít Verš? Co až příště... pak si znovu připomenu vévodova slova. Znovu a znovu, dokud nedostanu rozum. „Se mnou…? Já…“ řeknu nejistě. Naše pohledy se na okamžik setkají, ale tentokrát jsem to já, kdo jím uhne. „Myslela jsem, že jste v nebezpečí. Nemohla jsem jinak. Ale… Jsem ráda, že vám tentokrát nejde o život.“
Pak to však přijde. Bezděčně hrnek v dlaních uchopím pevněji a pomalu potáhnu vzduch plícemi. Tentokrát plakat nebudu. Ne, tentokrát už ne. Svá provinění dobře znám. Ať už bude můj trest jakýkoliv, zasloužím si ho a tentokrát už před ním utíkat nebudu. Místo verdiktu však přijde otázka, která mě přiměje překvapeně zatřepetat řasami. Podívám se na něj. „Upřímně?“ Osud, kterému jsem se tolik snažila utéct. Málem se mi to i podařilo. Stačilo se nerozhodovat tak pošetile, teď však klepe na dveře. Vězení. Nebo hůř. To jsem čekala cestou sem, ale teď, když tady stojím… „Já… Já nevím. Nedokážu si ani představit, co se děje lidem, kteří jsou chtějí tajnou policií, natož pak probuzeným se schopnostmi, jako mám já,“ pousměji se hořce. „Ale hádám, že to není pěkné…“ Nikdy jsem nečekala, že to pro mě dopadne dobře. Docela by mi stačilo, kdybych se sem dostala včas… a svým způsobem jsem se sem i včas dostala, jenom to celé bylo jinak, než jsem si myslela. Zase. Pohledem sklouznu k hrníčku, jako bych mu chtěla vypovědět svá nejhorší tajemství. Na okamžik si tak připadám, že sedím ve vzducholodi, zoufale v rukách tisknu prázdnou skleničku a třesu se hrůzou, ale já přeci… nejsem stejná jako tehdy… a tahle situace stejná také není… „Nicméně…“ přivřu na okamžik oči, než se na něj znovu podívám, „pořád vám musím něco říct. Ale… Ale možná byste se měl posadit.“ A nalít si něčeho silnějšího, dodala bych nejraději, ale místo toho se jenom odmlčím pro případ, že by mé doporučení chtěl vzít vážně. „Já…“ Zaváhám. Ne, tohle se nedá říct ohleduplně, takže jenom dlouze vydechnu a pak ta tři slova, která svět převrací vzhůru nohama, znovu a zase, prostě vyslovím: „Byl tam Ztracený. V těch lesích. Dostal se do domu a napadl mě. Lucifer pak říkal něco o Branách a… o tom, že se pokusí zjistit více… jestli jsou zavřené? Přiznám se, že tomu ještě plně nerozumím, ale… pokud nejsou, pak…“ | ||
| |||
 | Příslib „Plně vybavený bar k dispozici na pokoji“ zní v současné situaci poněkud nebezpečně. Tvrdému alkoholu jsem nikdy nepřišla na chuť, jednak se to k slušně vychované dáme nehodilo a pak… Ne, tyhle myšlenky raději opustím a raději se soustředím na důstojníka.
Cítím se trochu lépe, když si stahuji župan kolem boků širokým saténovým páskem. Navlhlé vlasy, ze kterých se mi ani usilovným vydrbáním ručníkem nepodařilo dostat všechnu vodu mi splývají v tom těžkém rusém vodopádu přes záda i ramena navzdory mému pokusu je aspoň provizorně sepnout. Z kůže už není cítit krev ani pot, vlastně nic jiného než příjemná vůně růžového mýdla a oleje.
Ozve se zaklepání a ve dveřích se v další chvíli objeví Alex. Chvíli na něm zůstanu viset pohledem. Možná… Delší chvíli. Dost dlouhou na to, abych zapomněla, že sedím poskládaná na sofa způsobem nehodným dámy v přítomnosti cizího muže. I když na tom v tuhle chvíli vůbec nezáleží. Za jiných okolností by to byl pohled, co by vykouzlil na mých rtech úsměv. Sám nebeský generál stojící tu… V županu. Nicméně jakmile očima zabloudím k jeho ostříhaným vlasům… Vypadají příšerně.
„Možná… Mám zkusit s těmi vlasy… Můžu je zkusit aspoň trochu srovnat. Vypadá to… No, na pasažéra první třídy je to až moc divoký sestřih. Třeba se na lodi najde i nějaký pánský holič, aby to pak ještě upravil, ale teď by se ti asi špatně vysvětlovalo, co se stalo,“ s těmi slovy se vytáhnu do stoje a očima zatěkám mezi Alexem a koupelnou. „V jedné přihrádce jsem viděla i nůžky, tak… Tedy, jestli chceš?“ nejistě se pousměji. Ne snad, že bych s tím měla zkušenosti krom toho, že jsem při stříhání mých vlasů sledovala Katherine. Nepůsobilo to jako něco těžkého… | ||
| |||
 | Nepříjemné otázky Vera De Lacey Posadíš se a chopíš se hrníčku, zatímco tě deka příjemně hřeje na ramenou. Samozřejmě ve tvé situaci by byla nejlepší horká koupel, ale na to není zrovna nejvhodnější situace. Na tvou tichou otázku vévoda neodpoví. Jen si tiše odfrkne, aniž by se na tebe podíval. Raději se proto napiješ horkého čaje, ve kterém cítíš kromě cukru nejspíš i trochu nějaké brandy či rumu. Horký nápoj pomůže tomu, aby se ti promrzlým tělem rozlila aspoň trocha toho tepla a ty jsi malinko pookřála.
„Neopravil. Nesejde na tom.“ Odpoví ti se samozřejmostí sobě vlastní, ačkoliv je to trochu s podivem, že někdo z vyšší společnosti by si nezakládal na vhodném oslovení. Naopak jsi už potkala takové, kteří na podobných detailech až úzkostlivě dbali. Essington stojí pár metrů od tebe a hledí na tebe skoro až nehnutě, zatímco upíjíš z hrníčku a snažíš se mu vypovědět alespoň to málo z toho, co se ti stalo. Z jeho tváře je těžké něco vyčíst. Snad jen tu jistou přepracovanost a ztrhanost, kterou v ní má vepsanou a jenž tak snadno neskryje. Také je ale patrné, že vztek, který se v ní zračil před tím v obrazárně, už z něj vyprchal anebo ho tentokrát už lépe kontroluje. I když… ne, skutečně nevypadá tak rozzlobeně jako před tím. Viditelně se mu některé věci stihly rozležet v hlavě.
„Hmm, vy jste opravdu zvláštní žena.“ Promluví až poté, co ze sebe dostaneš rozkouskovaně své přiznání. „Několik dní v bezvědomí? Četl jsem zprávu o střetu s policejní jednotkou, kterou našli mrtvou. Byla jste snad zraněná?“ Padne otázka, kterou nečekáš. Viditelně nebyli žádní svědci toho, jak to celé dopadlo. Zůstalo po vás jen místo plné krve a mrtvol. „Každopádně… vypadáte v pořádku. To je dobře… Takže si vás váš taneční partner vzal domů a tam jste vyslechla nějaké jejich plány, sebrala jejich osobní korespondenci, plány mé vzducholodě a vydala se za mnou, když vám došlo, že to nakonec nejspíše nebude jako z románku z červené knihovny a váš hostitel je nebezpečný zločinec. Přesně jak jsem říkal, i když jste mi dle svých vlastních slov údajně naslouchala. Nehledě na to, že… Ahh, to je jedno.“ Přivře oči a promne si unaveně kořen nosu.
„Vypijte ten čaj. Musíte se dát trochu do kupy.“ Doslova ti přikáže, zatímco přejde k jedné z knihoven a vytáhne složený arch papíru, aby s ním došel k tobě a rozložil ho vedle tebe na pohovce. Je velký. Část ho z ní padá přes okraj, ale když by k tobě natočil tu správnou stranu, měla by si být schopná ukázat, o čem mluvíš. Je to totiž plánek Nového Jeruzaléma i s přilehlým okolím.
„Přijela jste ze severu? Nebo snad z východu?“ Zeptá se vévoda, který se naklání kousek od tebe nad plánkem, aby jej pak otočil dle tvých potřeb a nemusela si odkládat hrníček s čajem. Bylo to tady? Ne… tady. Určitě tady. Ukážeš Essingtonovi místo na okraji města, ten jen souhlasně kývne a plánek odnese na stůl, aby do něj prostě a jednoduše udělal v daném místě perem značku.
„Nejspíše máte pravdu, nechám tam pro jistotu vyslat speciální jednotku. S Probuzenými je někdy trochu potíž, a to nemusí být ani přímo inkarnovaný Lucifer s Ramielem.“ Poznamená skoro až sarkasticky, zatímco se naklání nad mapou a na moment zase připomene vévodu, kterého znáš.
„A co s vámi, lady De Lacey?“ Zvedne pohled opět k tobě. „Vypadá to, že máte skutečný talent zamotávat a komplikovat věci víc, než je zdrávo. Přesto… Cením si vaší snahy přijet mě varovat.“ Dodá o poznání tišeji ale pohledem tentokrát neuhne. „Co byste dělala na mém místě s někým takovým? Hmm? Co vůbec čekáte, že se vám teď stane?“
| ||
| |||
| Co teď
Ještě mám pocit, že zaslechnu své jméno, než se znovu ponořím do temnoty. Protne ji až štiplavý zápach, který ostře projede plícemi a přiměje mě rozlepit oči. Ležím. Nade mnou se mihotají zlaté záblesky. Chvíli to trvá, ale barvy se pomalu slijí do tvarů a z rozmazaných obrysů se vyskládá kazetový strop s rozzářeným lustrem. Kde to… Ten hlas poznávám. Vévoda. Tak se mi to nezdálo. Bála jsem se, že to nestihnu. Že tenhle dům – stejně jako tehdy vzducholoď – vzplane uprostřed noci jako peklo snášející se na zem, jenomže… Jistě, byly to sejfy. Vzpomínám si. Vzpomínám si, co se stalo. Jak jsem to popletla. Celé se mi to zdá neskutečné. Od začátku až do konce. Spíše než významy slov vnímám jenom ten hluboký hlas, jak se prolétá s jiným – ženským – taktéž povědomým. Že by slečna Hallová…? Říká něco o příslušných bezpečnostních složkách. Odevzdaně přivřu oči. I to jsem čekala. I to jsem si vybrala… Dokonce ani to, že vévoda odmítne, mě nezalije úlevou. Je to jenom odklad, nic víc. Nedostane se mi stejné milosti jako předtím. Tentokrát to bomby nebyly, ale příště… by mohly. Plány té vzducholodi byly jenom důkazem, čeho je Elijah schopný. Lidé zemřeli. A zemřelo by jich mnohem více, kdyby se ta vzducholoď nezřítila na neobydlenou oblast. To on za to byl zodpovědný. A příště budu i já. Už navždy si ponesu díl viny na jeho činech, protože jsem se vévodovi postavila do cesty. Protože jsem si myslela, že by ďábel mohl být i něčím jiným než ďáblem. A to byla chyba. Dveře cvaknou. Zůstali jsme tady jenom sami dva, takže bych se měla… posadit. Nejenom protože se přede mnou záhy objeví kouřící se hrnek. Zamrkám. Je to malá laskavost, jistě, jindy bych se nad ní nepozastavila, ale po tom všem není žádná laskavost příliš malá. Přidržím si deku na ramenech, podepřu se loktem a přiměji se napřímit. Natáhnu ruku a… ... frustrující? Pohledem překmitnu od hrníčku k vévodově očím. „Jenom někdy…?“ vyslovím jenom docela tiše, než si tiše povzdechnu. „Nedělám nic jiného, než že se točím v kruzích – a to i bez toho, abych do toho započetla minulé životy…“ Pořád nerozumím, jak se můžu v lidech tak strašlivě plést. Philip, Elijah… Stačilo tak málo, abych jim uvěřila. Tak málo, abych jim věřit chtěla, a to je ještě horší. Vím, že… Bylo to jiné. Přese všechno jsem se nebála, že mi ublíží, přinejmenším ne, dokud jsem se mu nevloupala do pracovny. Kdybych dokázala ignorovat kousavé výčitky svědomí v srdci, postaral by se o mě. Byla bych šťastná. Stejně jako ona. Ale… co všichni ti, kteří už nezasednou k večeři s matkami, manželkami ani dcerami? Co ti, co toho večera nemuseli zemřít, kdybych nebyla tak… pošetilá? Tak naivní? Co oni? Slova o nevyhnutelnosti, přejímaných rolích a nutnosti přijmout smrt jako součást života mi dosud zní v hlavě. Nejsem nevinná. Vím, že nejsem. Přesto… jsem nikdy nikomu ublížit nechtěla. Nechtěla… Je mi to líto… To nikomu nepomůže. Nevezme to nic zpátky. Ti muži jsou mrtví. Kvůli mně. Kvůli němu. Když se mi rozehřátý porcelán zakousne do prochladlých dlaní, prsty na okamžik ucuknu. Teprve pak hrníček přeci jenom uchopím pevněji a přitáhnu si ho blíže k tělu. Hřeje. Po chvíli už to ani není nepříjemné. Pomáhá to. Stejně jako deka příjemně uhnízděná na mých ramenech. Přinejmenším už… mi není tak hrozná zima… „Děkuji, milosti…“ hlesnu. Hladinka nápoje se mi v rukách lehce zhoupne, až si musím dát pozor, abych ho nevylila. Milosti… Vždycky mi to připadalo příhodné. Trefné. Říkala jsem mu tak od samého začátku, ale teď se někde hluboko uvnitř ozve nejistota, zda jsem všechny ty složitá pravidla etikety nepomotala. „Nebo Vaše Výsosti? Nikdy jste mě neopravil.“
... ale na těchto věcech mu nikdy nezáleželo. Nevím, proč to říkám. Splyne mi to ze rtů se samozřejmostí dívky, kterou jsem byla ještě před pár dny a teď by mi nemohla připadat vzdálenější. Růžovou stuhu jsem si strhla z očí a teprve přivykám světu tak, jak jsem ho nikdy předtím nepoznala. Je chladnější, než jsem čekala. Tmavší. Chaotičtější. Jako bych se ztratila ve sněhové bouři. Pomalu mi dochází, že jsem se sem hnala, aniž bych to domyslela až do téhle chvíle. Co se stane teď? Neměl by zavolat policii – nebo hůř? Ano, opravdu se točím v kruzích. Tak jsem to řekla, tak mi to v posledních dnech připadalo, ale přinejmenším... přinejmenším některé kruhy končí dnes, přinejmenším si mohu říkat, že jsem se rozhodla já, jenom já, ne žena, kterou jsem znala jenom z Veršů a kterou jsem nikdy nebyla, ani nikdy nebudu... Přinejmenším to. Vlastně je to zvláštní. Tak dlouho jsem utíkala před svými hříchy, tak dlouho jsem se jich bála a snažila se jejich tíhu shodit. Přesvědčit sama sebe, že jsem neměla na výběr. Že jsem musela. Že by mě Philip zabil. Že jsem by Eliju zabil on. Až když jsem ho slyšela říct něco podobného, mi došlo, jak... strašlivě prázdné jsou to výmluvy... Neschovám se. Vědomí všeho, čeho jsem se dopustila, na mě doléhá neodbytně a bolestivě, ale... navzdory tomu všemu... se nebojím. Dokonce ani před ním. Protože nepřijde nic, co bych si nezasloužila. Svá provinění dobře znám. „... ale není pravda, že bych vám nenaslouchala,“ dodám pomaleji. „Vaše slova se mnou zůstala. Více, než mi asi uvěříte. Vím, že teď už mi... pomoct nemůžete. To je... v pořádku,“ pousměji se posmutněle do hrnku, než na okamžik přivřu oči, „stejně vám pár věcí musím říct. Chci říct. Nevím toho moc. Posledních pár dní jsem strávila z velké části v bezvědomí, ale... znám jména. A... Několik hodin za městem je dům. Touhle dobou bude už asi prázdný,“ kmitnu pohledem k oknu, „ale, pokud máte mapu širého okolí, ukážu vám, kde přibližně byl. A taky... Taky je tady ještě jedna věc, o které byste vědět měl. Ale...“ kousnu se do rtu. „Opravdu myslíte, že víte, co chtěli? S vašimi sejfy? Já jenom... Opravdu to znělo, že se vás chtějí zbavit. Otočit situaci ve městě. Říkal věci jako, že už mě nebude hledat policie, že už brzy budou dluhy splacené a že dostaneme naše životy zpátky a... Asi... Asi se jenom snažím říct, že byste měl být opatrný.“ Povážlivě s těmi posledními slovy ztiším hlas. Ne, tohle... Tohle ode mě slyšet nechce. Ale tolik jsem se lekla, že zemřel. Že jedu příliš pozdě. Že to nestihnu. Všechno to napětí a nutkání se udržet na nohou – kvůli němu, kvůli všem těm lidem tady – ze mě už opadlo, ale... i když jsem to celé popletla, opatrný by být měl... ať už Elijah plánuje cokoliv. Měla jsem být odvážnější. Měla jsem toho zjistit víc, ale potkat ho na chodbě... by byla má smrt... | ||
| |||
| První třída Delilah Blair Flanagan „Jistě, jak si dáma přeje. Samozřejmě na pokojích máte k dispozici i plně vybavený bar. Snad tam najdete něco, co vám bude vyhovovat, lady. Nechám vám poslat někoho s občerstvením. Pán si bude přát také lahev vína?“ Otočí se důstojník na Alexandera. Je až s podivem, že s vámi jedná skoro jako kdybyste před ním nestáli jako banda otrhanců v krví zašpinených oděvech, ale naopak jako sir a lady z vybrané jeruzalémské společnosti.
„Ne, víno ne… Hmm, nedělejte si se mnou hlavu. To občerstvení bude stačit.“ Odpoví mu krátce Alexander a důstojník jen krátce kývne a rozloučí se s vámi. Jen co jeho postava zmizí v záhybu chodby, Alexander se na tebe otočí. Vypadá unaveně, ale je vidět, že z něj alespoň částečně napětí posledních hodin opadlo. Působí více… smířeně?
„Del… Co kdybych se zastavil tak zhruba za hodinu? Nebo hodinu a půl? Myslím, že bude lepší dořešit dnešní věci, abychom to už měli za sebou. Dlužím ti odpovědi na tvé otázky a popravdě… pár jich na tebe také mám.“ Zabodnou se do tebe jeho skoro černé oči, které teď více než jindy připomínají dva vyhaslé uhlíky.
„Dobře.“ Kývne pak poté, co si vybereš čas, kdy se má zastavit a pak už zajdete každý do své kabiny. Dveře se za tebou zavřou a jsi konečně sama. V bezpečí. Kajuta působí příjemně. Vlastně mnohem lépe, než by se dalo původně čekat. Nikdy jste s manželem na podobné lodi nebyli. Proč taky? Ale nakonec to cestování nemusí být až tak děsivé. Samozřejmě ale jen pokud nemá člověk hluboko do kapsy.
Ukáže se, že kajuty první třídy na Liberty jsou skutečně dobře zařízené. Nechybí zde takové ty obyčejné předměty denní potřeby. Ve skříních v malé přilehlé šatně visí na ramínkách i několik těžkých županů se vzorovaným saténem podšitým teplou podšívkou a vyšitým zdobným L. Ty jistě mají posloužit hostům k pohodlnějšímu trávení času v kajutách. Zároveň zde také jsou pak klasické světlé pro případ koupele. Je zde k nim i pár univerzálních papučí. Jedny větší a jedny menší. Viditelně se zde počítá, že kajutu budou sdílet muž a žena, pokud tu bude více cestujících.
Za druhými dveřmi je pak koupelna. Není nikterak velká, ale pořád je zde vše, co by si mohla potřebovat. Dokonce jsou zde i nějaká mýdla a koupelové oleje. Není to žádná prvotřídní kvalita, ale vyšší průměr to jistě bude.
Trvá to zhruba dvacet minut, než se ozve zaklepání na dveře kajuty, za nimiž stojí dvojice místní obsluhy, která nese talíře a požadovanou lahev vína. Vše rozloží na jídelní stůl, který je dále v místnosti a zase s popřáním dobrého večera odejdou. Vypadá to na výběr, sýrů, uzenin, nějaký roastbeef a tohle nejspíše bude něco nakládaného. Vše samozřejmě studené, jak sis přála. K tomu samozřejmě nesmí chybět pečivo, které bude dnešní ale nejspíše ranní. Je na čase dát se do pořádku, protože dlouhý den ještě nekončí.
☩
Je to skoro na minutu přesně v čase, na jakém jste se domluvili, když se ozve zaklepání na dveře tvé kajuty. Nevstoupí jimi nikdo jiný než Alexander. To tam je špinavé roztrhané oblečení, se kterým jste se proplétali zaplivanými uličkami Jeruzaléma. Na sobě má jeden z lodních těžkých saténových županů, který má sice k obleku daleko, ale je ti jasné, že nebylo nic moc jiného na výběr. Je patrné, že také využil možnosti koupelny. Vidíš, to hlavně na jeho vlasech, které už jsou čisté a tím spíše vyniká to, jak jsou špatně a nesouměrně ostříhané. Alexander zachytí tvůj pohled a krátce je prohrábne.
„…Je to trochu nezvyk.“ Pousměje se jen na chvíli. Skoro to až vypadá jako kdyby se snažil odlehčit atmosféru, protože mu úsměv příliš dlouho na rtech nevydrží. „Jak jsi na tom Del? Co ta ruka?“ Přejde pár kroky k tobě a pozorně si tě prohlédne. „Vím, mělo by se to zahojit, jako ostatně vše, ale pokud to bylo hluboké, mohlo by se to hojit déle i nám, když to správně neošetříme. Mám zajít pro tu brašnu?“ Zeptá se tě a je patrné, že se chytá témat, které jsou ta snazší. Alespoň prozatím. Sama sis už všimla, že ruka přestala krvácet a rána se zatáhla. jen za těch několik hodin. Ano, hojili jste se překvapivě rychle. Možná i o něco rychleji, než sis pamatovala, ale nebylo to s čím pořádně srovnávat.
| ||
| |||
| V bezpečí Zhoupnutí lodi pod nohama je mi nepříjemné. Lehce zavrávorám, byť na břehu nejde o žádné velké houpání a už vůbec ne vlny. Záď jako příď, je mi jedno, kam se máme posadit – jen aby to už bylo. S útrpným výdechem se posadím vedle Alexe a nahrbím se. Nemůžu se zbavit napětí, se kterým pozoruji dvojici mužů vyskakujících z člunu, aby ho mohli roztlačit do větší hloubky. Loď se opět zhoupne a já už teď vím, že se mi ten pocit příliš nelíbí.
Z myšlenek mne vytáhne důstojníkův hlas sdělující, že pro Alexe byla původně zajištěna druhá třída bez stravy. Není to zrovna líbivá představa… Přesto nám bez zaváhání nabízí možnost doplacení si přeci jen komfortní plavby v podobě první třídy. Vlastně… Vlastně se nad tím už ani nepozastavím. Všechno to byla prostě jen… Hra. Ramiel s Luciferem si to pěkně naplánovali.
Na výzvu důstojníka nahlédnu do prostoru, kterému se ve zdejším žargonu říká kajuta a… Musím říci, že jsem si něco jako „kajutu“ představovala úplně jinak. Prostorná luxusně vybavená místnost, která na mne čeká za dveřmi je příjemným překvapením. | ||
| |||
| Frustrující Vera De Lacey
„Situace? Hmm…“ Skloní vévoda přemýšlivě pohled k dalším papírům v jeho rukách, zatímco ty se ze sebe snažíš vysoukat vysvětlení. Jakékoliv vysvětlení.
Těch pár slov ale doslova zahýbalo tvým světem. Vyložila sis to špatně. Jinak, než to bylo zamýšleno, ale stejně… stále to nemění nic na tom, že to byl právě Elija s Robertem, kteří stáli za nehodou vévodovy vzducholodi. Co na tom, že jsi v ní byla také. Ta nehoda by se stala tak jako tak. Co na tom, že nespadla do obydlené oblasti. I tak při ní zemřelo několik lidí. Měli na rukou krev, které se dostala na tvé dlaně, když jste si tehdy podali na plese ruku. Začalo to tak nevinně a skončilo….
„Ano, sejfy, nespíš. Počítám, že vím, o co jim jde. Stejně jako tehdy…“ Vzhlédne k tobě vévoda, kolem kterého se zase začínají stahovat stíny. Celá obrazárna se zdá najednou nějak potemnělá. Ne, ale oči mu nežhnou. Není to tedy jím. Dostaneš ještě ze sebe těch pár rozkouskovaných vět, než temnota začne sílit a pohlcovat celý tvůj svět. V posledních momentech zahlédneš, jak se vévodovi při pohledu na tebe rozšíří překvapením oči… natáhne ruku…. Která se ale rozplyne v černotě.
„…Vero!“ Slyšíš jako kdyby z dálky své jméno, zatímco se propadáš temnotou, aby… si dopadla na podlahu... ale v posledních zlomcích vteřin cítíš, jak tě něco nebo spíše někdo zachytí. Ale to už tvé vědomí odplouvá zase kamsi do hlubin.
☩
„…prohledejte ještě přilehlá patra. Chci mít jistotu, že tu skutečně nic není.“ Tlumený hluboký hlas ti zní v hlavě, zatímco tě něco zaštípá v nose. Má to nepříjemný, štiplavý odér, který ti protáhne dýchací cesty až do plic a do očí ti při jediném nádechu vhrknou slzy.
„Jistě, pane. Máme na ni upozornit také příslušné bezpečnostní složky?“ Odpoví nedaleký ženský hlas. Snad i lehce povědomý.
„…Ne… Ne, o tohle se postarám sám. Vy zajistěte sídlo. Nikdo nepřijde a ani neodejde, dokud tohle nebude dořešené!“
„Rozumím, pane.“ A pak se ozvou vzdalující se kroky. Tobě se mezitím podaří zaostřit na tvář mladé ženy v úboru služebné, která se nad tebou sklání. Něco drží v rukou blízko tvého nosu. Nějakou neprůhlednou lahvičku, ze které jde ten příšerný puch, co by probral snad i mrtvého.
„Vaše výsosti, probrala se.“ Řekne slabým hlasem, rychle se od tebe narovná a zase lahvičku zazátkuje. Ano, probrala ses. Uvědomuješ si, že ležíš. Nejspíš na nějaké pohovce a hlavu máš podloženou zdobenými polštářky. Nad sebou vidíš kazetový strop a rozsvícený košatý lustr. Vypadá to, že je stále noc. Nemohla jsi být tedy až tak dlouho v bezvědomí. Mokrý župan ti někdo musel sundat, ale jinak jsi v oděvu, ve kterém si přijela. Jen máš přes sebe přehozenou příjemně teplou deku.
„Dobře.“
„Nemám poslat pro lékaře?“ Zeptá se dívka váhavě.
„Ne, tohle bude stačit. Běžte. V tuhle chvíli vás tu už nepotřebuji.“ Odpoví jí známý hlas a ty si všimneš, jak služebná vedle tebe udělá krátké pukrle, než ti zmizí spěšně z dohledu. Klapnutí dveří a pak zvuk několika kroků, jenž přejdou po místnosti. Tyhle jsou ale o poznání těžší než ty patřící drobné dívce.
„… někdy mám pocit, že jste nepoučitelná, lady.“ Objeví se v tvém zorném poli kouřící hrníček, ze kterého cítíš čaj a možná i špetku něčeho ostřejšího. „Jako kdybych mluvil do zdi.“ Povzdechne si unaveně muž, který ti jej podává. „Jste velmi… frustrující.“
| ||
| |||
| Liberty Delilah Blair Flanagan Zapřeš se o Alexandera, který ti pomůže nastoupit do člunu. Trochu se houpe, jak jej omývají mořské vlny, ale jistě to nebude nic proti tomu, co vás čeká na otevřeném moři.
„Skvělé, usaďte se prosím tady na záď.“ Ukáže lodní důstojník na jednu část lodi, kterou tak označil, ačkoliv tobě nepřijde o moc jiná než ta druhá. Dvojice mužů, kteří byli před tím u vesel na důstojníkův pokyn vyskočí a zatlačí člun zpátky do vody, než se vyšvihnou zpátky na palubu a zaberou vesly. Začnete se vzdalovat od pobřeží a postavy Roberta, který vás beze slova sleduje, než se po nějaké chvíli otočí a začne stoupat pryč ze zátoky.
„Takže… Původně byl hlášen jen jeden pasažér, ale to nevadí. Nový Jeruzalém je domovský přístav Liberty a tuhle plavbu zde dnes začíná. Máme proto zatím dost volných kajut. Hmm, mám tu nahlášenou běžnou druhou třídu bez stravy, ale pokud byste měli zájem si něco doplatit, můžeme vám na Liberty nabídnout i první třídu s kompletním servisem. Pane…?“
„Archdale. Plujeme až do Dvaraky.“ Odpoví mu Alexander automaticky a důstojník, jen pokývá hlavou. Je na něm vidět, že tohle divadlo nehraje poprvé. Ostatně, koho by napadlo někomu vypadajícímu jako vy, nabízet první třídu? To by bylo jistě dosti netradiční. Podobně netradiční jako vaše dnešní nalodění.
„Jistě, tedy až do cílového přístavu. Čekají vás v tom případě zhruba tři týdny na moři.“ Doplní jej důstojník a Alexander jen pokývá hlavou a trochu přemýšlivě si tě prohlédne. „Vím… Zařiďte nám tu první třídu. Se vším, co nám servis Liberty může nabídnout.“
„Hmm, jistě. A budete si přát dvě kajuty nebo snad jednu společnou?“ Padne další otázka, po které Alexander na kratičký moment zaváhá. „Dvě…“
„Jak si pane Archdale přejete.“ Odpoví mu důstojník automaticky. „Prosím, v tom případě, bude nutné jen něco doplatit, než vše na palubě domluvím.“ Natáhne ruku a je na tobě, aby si mu podala příslušnou částku. Nakonec na to padne zhruba polovina částky od Roberta. Není to až tak zlé na to, že máte zajištěné luxusní ubytování i stravu na další tři týdny. A pak už je vše nejspíše dořešeno, protože nepadne ze strany důstojníka další otázka. Pouze s Alexanderem si sem tam vyměníte tiché pohledy, zatímco vesla rozráží a pění hladinu moře kolem vás.
☩
Břeh se vzdaluje a vám se tak naskýtá pohled na osvětlený jeruzalémský přístav a panorama celého města. Tvého domova, kterému se nezadržitelně vzdaluješ. I na moři vidíte množství lodí, které čekají na zakotvení v přístavu a nebo jej opouští. Brzy se ale přiblížíte jedné, jenž bude nejspíše vaší. Čím jste blíže, tím se z obrysu lodi, který nepůsobil nikterak zvláštně, stává impozantní ukázka moderního inženýrství. Pětice komínů se tyčí oproti nočnímu nebi a stoupají z nich malé stužky kouře. Motory nejspíše ještě plně neběží. Tmavý trup posetý spoustou drobných oken se nad vámi tyčí do výšky několikapatrového domu. Ani pořádně nevidíte na palubu, ale není těžké si nevšimnout obrovského nápisu na horní části trupu, který nese stejné jméno jako váš člun, jenž v přítomnosti tohoto obra působí vskutku titěrně.
„Zaoceánský křižník… Počítám, že tenhle model nebude starší než pět let.“ Šeptne k tobě Alexander, když zaznamená to, jak hledíš na obrovský stroj před vámi.
„Máte pravdu. Vlastně jsou to tři roky, co Liberty spustili poprvé na vodu v Jeruzalémském doku. Je to místní práce. Nejmodernější typ parního pohonu, který je pro tyto modely aktuálně na trhu dostupný.“ Ozve se zčistajasna hlas důstojníka. „Je vidět, že se v lodích vyznáte.“ Usměje se na něj zdvořile.
„Trochu.“ Odpoví mu vyhýbavě Alexander a dál už to téma raději nerozvádí.
Zastavíte na rozhoupaném moři těsně vedle trupu parníku a důstojník zapíská na píšťalku, kterou měl pověšenou kolem krku. Z vrchu se začnou spouštět háky s lany, zatímco dvojice námořníků nejdříve zajistí vesla a pak je upnou na příslušné části člunu. Další zapískání a pak se najednou člun i s vámi trhnutím začne zvedat od mořské hladiny a stoupat vzhůru. Slyšíš pravidelné klapání kladek nad vašimi hlavami a pak… už jste na palubě.
„Potřebuji rozpis obsazenosti kajut. Okamžitě.“ Křikne důstojník na jednoho z námořníků, kteří zde stojí už nachystaní a ten odběhne, aby se za pár minut vrátil se složkou s papíry, kterou váš doprovod jen prolistuje ve světle jedné z mnoha lamp a pak pokývá spokojeně hlavou. „Dobře, prosím, pane Archdale, dámo… Následujte mě.“ A vyrazíte…
Ačkoliv z lodi ve tmě tolik nevidíte, i tak se zdá obrovská. Jako malé město na hladině oceánu. Zajdete do jejích útrob, které jsou ti tak povědomé. Vše je totiž vyvedené v jeruzalémském stylu od všemožných dekorací až po obložení stěn. Dokonce i volba barev je prostě tak známá.
„A012 a A013.“ Zastaví se váš doprovod před dvojící dveří, které otevře jedním klíčem, nejspíše univerzálním. „Klíče od kajut máte na stolku vedle dveří.“ Dodá pak vzápětí a otevře vám dveře, aby si mohla nahlédnout do své nové luxusní kajuty, ve které by si měla strávit následující tři týdny. Rozhodně to nevypadá jako místo, kde by si snad neměla, dost prostoru a už vůbec to nevypadá jako provizorní řešení, které vám hrozilo, pokud byste se s Alexanderem rozhodli dostat z Jeruzaléma po vlastní ose. Ne, tohle vypadá na velmi pohodlně strávené tři týdny.
| ||
| |||
| Dobře Mlčí.
Stojím tam. Na ramenech mě tíží modrý župan provlhlý sněhem. Možná bych si ho měla sundat, ale… je mi zima, pořád je mi tak strašná zima. Když si obálku nevezme, ruku stáhnu a v marné snaze se zahřát se chytím pod lokty. Teplo jeho domova mi neúprosně doléhá na kůži, štípe a pálí, ale žilami mi proudí led, jako by se dostal tak hluboko dovnitř, že už ho nikdy nevyženu. Nohy se mi třesou – stejně jako zešířená suknice domácích šatů, které mi nachystala paní Chilcottová.
Pořád mlčí.
Čekala jsem mnohé. Že i tentokrát vysloví každou kousavou myšlenku, která se mi honí hlavou. Že se tentokrát neudrží a rozkřičí se na mě. Že mě pošle pryč. Že mi neuvěří. Nebo že rovnou zavolá policii. Jenom to tíživé ticho jsem si nedovedla ani představit. Skoro slyším, jak zlaté hodinky v kapse županu tiše odtikávají vteřinu za vteřinou. Slyšel mě vůbec? Neřekla jsem to moc potichu? Zaváhám, ale pak udělám ještě jeden nesmělý krůček blíž. Nemůžeme tady jenom stát. Nemáme… čas…
„Milosti,“ zašeptám do ticha naléhavě, „musíte odsud ty lidi…“
Zarazím se uprostřed věty, uprostřed pohybu, uprostřed nádechu. Zlobí se. Jindy bych ucukla, až by podpatky poplašeně zaklepaly na podlaze, ale teď… jsem i na to moc unavená. Na strach. Výčitky svědomí. Nebo snad snahu se bránit. Semknu rozechvěné rty a skloním hlavu. Tohle jsem přeci čekala. Všechno jsem to čekala – a na ničem z toho nezáleží, dokud…
… dokud si vezme ten plánek.
Podám mu ho bez řečí. Chvíle je to tak povědomá, až to zabolí. Stejně to probíhalo i před těmi dlouhými měsíci, když jsem mu podávala tu zlatou obálku. Opravdu jsem… nepoučitelná. Tentokrát ho však nevyrušuji. Prostě jenom čekám, vlastně i vděčná za to, že nemusím nic dalšího říkat. Bude vědět, co dělat. Zabrání tomu. V tu chvíli o tom ani nepochybuji, jenomže pak padnou ta osudná slova, která to převrátí vzhůru nohama. Opět. Jako by můj život byl jenom kaleidoskop, kterým stačí otočit, aby se obraz přeskládal a nenávratně změnil.
Obočí mi nechápavě cukne. Málem ho poprosím, aby to zopakoval, ale… slyšela jsem ho správně, vím to. Jenom absolutně netuším, co na to říct. Tentokrát jsem to já, kdo protáhne ticho mezi námi. Svět se mi zhoupne. Udělám krok do strany, abych udržela rovnováhu, a divoce zatřepetám řasami, abych rozehnala rozrůstající se černé květy před očima.
„… sejfů,“ zopakuji hluše. „Ne výbušnin, sejfů… takže to schéma výbušniny patřilo… k plánům té vzducholodi. Aha.“
Už se na něj ani nedívám. Hlas mám tichý, napjatý a přeci tak zvláštně – zlomený. Nepoznávám se v něm. Kdybych tohle věděla… Ne, ne, ne. Nemohla jsem tam zůstat. Ne po tom, co jsem našla. Možná jsem se pletla v tom, co plánuje, ale ne v tom, co udělal. Čeho byl schopný. Není mi dobře. Ani trochu mi teď není dobře. Obrazy na okraji světa se mi rozpíjejí a zanikají ve změti barev. Připadám si… zvláštně. Lehce. A zároveň tak nesmyslně těžce, jako by mi na záda dopadaly balvany.
„Říkal…“ pokračuji tiše. „Říkal, že situace ve městě nikdy nebyla příhodnější a že… dá všechno do pořádku. Ty sejfy byly součástí jeho plánu, to vím. Něco – Něco chystá. Bála jsem se co a tak…“ Opět musím přešlápnout, abych se udržela na nohách. „Myslela jsem… Ramiel se do nich dostane. Možná má něco ukrást, nebo naopak něco přinést, nevím, ale přijde. Byly to… sejfy. Ne výbušniny.“
Svět se se mnou motá čím dál více. Každé další slovo je obtížnější a každé mu patří o něco méně, jak se i přísná sochy vévody rozmazává a ztrácí v divokých tazích štětce. Zůstávám jenom já. Sama. Uprostřed změti barev, malátná a nejistá na vlastních nohách, zatímco se snažím pochopit, co se vlastně stalo. Napůl je mi do pláče, napůl do smíchu. Ani na jedno však nemám sílu. Svým způsobem je to celé příhodné. Dokonalá tečka na závěr toho všeho.
Opravdu jsem si myslela, že bych mohla udělat něco… správně? Že by to po všem bylo tak snadné? Tak přímočaré? Myslela jsem, že… konečně vím, co dělám a kdo jsem, ale… Pokazila jsem to. Pokazím všechno, na co sáhnu. A i tentokrát stojím před vévodou s prázdnou. Kaleidoskop se otočí; před očima mi na okamžik vytane odraz zrcadla, z nějž na mě hledí přísné oči Zerachiel, hluboce přesvědčené o tom, že jsem udělala chybu. Naléhavá slova Sidriel jí oponují, ale možná… možná jsem pochopila špatně i ta. Už nevím. Nikdy jsem nevěděla. Ale… Ale nemohla jsem tam zůstat. Ne potom, co jsem našla. Ne, ne, ne… Možná jsem to popletla s tím, co chystá, ale ne s tím, co udělal. Nemohla jsem zůstat, to se nezměnilo.
„Myslela jsem…“ zamumlám, „že jste v nebezpečí. Všichni ti lidé v oknech. Je tady… tolik lidí. Myslela jsem… Bála jsem se, že… Dobře. To je… Je to dobře…“
Ano, dobře… Všichni ti lidé – a vévoda – jsou v bezpečí. Je to úleva. Jako by mě omyla hřejivá vlna a chlad mě konečně propustil ze sevření. Od okamžiku, kdy jsem se dnes probudila, jsem se bála a teď už se… bát nemusím. Nic jiného jsem si nepřála. Aby byli všichni v pořádku. A oni jsou. Možná bych měla jít. Rozloučit se, poděkovat za jeho čas, nebo se mu spíše omluvit, že jsem ho rušila od večeře pro nic za nic, a prostě jí. Podpatek znovu klapne na podlaze. Ani nevím, jestli se opravdu otáčím ke dveřím, nebo podlaha jenom udělá další přemet. Pohnu hlavou. Pokusím se zaostřit na vévodu a pootevřu ústa, abych ještě něco řekla, ale v tom okamžiku se mi rozpijí i ty nejhrubší obrysy obrazárny a já se znovu ponořím do milosrdné temnoty bezvědomí. Teď už se mu bránit nemusím. Dopadlo to přeci… dobře…
| ||
| |||
| Ozve se ještě pár ozvěn tvých nepravidelných kroků, než zastavíš. Na vévodovu otázku neodpovíš. Ostatně je to spíše řečnická otázka než cokoliv jiného. I tak se dá začít konverzace, když se přeskočí povinné pozdravy a společenské tanečky.
Promluvíš. Zdánlivě tiše, ale i tvůj hlas se i tak nese prázdnou obrazárnou podobně jako v divadelním sále. Začneš mluvit. Není to zrovna plynulý přednes, ale ve tvém stavu můžeš být ráda, že tu vůbec stojíš. Kolik si toho vůbec snědla za poslední dny? A vypila? Je skoro až s podivem, že ještě takhle funguješ a máš za sebou několikahodinovou cestu v sedle koně mrazivým odpolednem. Možná bude něco pravdy na tom, že Probuzení mají jisté výhody oproti tomu, když bývali jen obyčejnými lidmi. A také spoustu nevýhod…
Vévoda si tě vyslechne. To o Ramielovi, Luciferovu plánu s výbušninami v jeho sídle a také dokumentech, které mu tu předkládáš jako na obětní stůl k usmířená rozhněvaných bohů. Za celou dobu se neotočí. Nepohlédne na tebe, ani když k němu uděláš ten další krok a natáhneš ruku. A pak… snad jako větvičku smíru anebo protože tomu skutečně věříš, přiložíš na oltář ještě jedno, poslední přiznání.
Měl pravdu.
Ticho, které se rozhostí, se nepříjemně natáhne. I když by bylo nasnadě, že alespoň tahle slova přinutí vévodu jednat, není tomu tak. Stojí tam dál a hledí na vitrážové okno před vámi. Skoro jako kdyby neslyšel, co si řekla. Jako kdyby snad ignoroval to, že celý tento dům a lidé v něm můžou být v bezprostředním ohrožení. Čas běží a běží. Skoro jako kdyby si byla schopná v tom tichu kolem vás slyšet tichý tikot zlatých hodinek schovaných ve tvém oděvu.
„Nestojím o to, abyste se tu přede mnou kála!“ Protne jeho ostrý tón náhle ticho sálu. Je to trochu jako výstřel, který nečekáš. A William Essington, vévoda a prozatímní předseda Rady Nového Jeruzaléma, se na tebe otočí. Za těch pár dnů, co jste se neviděli, se příliš nezměnil. Snad je teď jen o něco bledší ve tváři a působí i trochu pohuble. Není to nic dramatického, ale není těžké si domyslet, že teď má jistě plné ruce práce spojené s jeho novou funkcí a především okolnostmi, za kterých ji přebírá. Z přimhouřených tmavých šedomodrých očí i jeho podmračeného výrazu můžeš vyčíst jediné. Zlobí se. Ten tam je jeho obvyklý klid a kousavý nadhled.
„Takže po tom všem sem, jen tak přijdete a…!“ A pak se zarazí, když tě tam uvidí ve stavu, v jakém jsi. Moc dobře vidíš, jak jeho oči sklouznou přes ruku držící dopisy, modrý župan s kvítky až k tvým nohou a pak zase vystoupají zpět ke bledé tváři lemované rozcuchanými mokrými vlasy. Na kratičký moment zahlédneš v jeho očích překvapení a jeho zatvrzelý výraz o něco málo povolí. Chvíli na tebe jen beze slova hledí, než rezignovaně přivře oči.
„Vypadáte strašně.“ Zakroutí jen drobně hlavou, než na tebe opět pohlédne a natáhne ruku.
„Dejte mi to. O co jde?“ Vezme si od tebe nabízené papíry a rozloží překreslený plán domu, na jehož druhé straně je detailní schéma výbušniny. „Hmmm.“ Nakrčí drobně obočí, až se mu mezi ním objeví malá vráska, zatímco si prohlíží tvůj náčrtek i druhou stranu papíru za doprovodu jeho tichého šustění. „A na to, že jde o místa umístění výbušnin, jste přišla jak?“ Kmitne k tobě jen na chviličku jeho soustředěný pohled, zatímco si dál prohlíží papír ve svých rukách. „Řekl vám to snad?“ Další kradmý pohled, než papír opět několikrát přeloží a ruku s ním svěsí podél těla.
„Tohle jsou totiž z velké části umístění mých bezpečnostních sejfů...“ Zazní ta slova, která… všechno otočí naruby. Zatímco tam dál stojíš před přísným zrakem Soudce.
| ||
