Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Alespoň něco správně Vera De Lacey William sebou trhne a střelí po tobě ostrým pohledem, když na rameni ucítí tvůj dotyk, ale to už ruku zase rychle stahuješ. Raději. Je vidět, že je napjatý. Jeho srdce… ne neslyšíš jej. Nevnímáš jej jako ostatní. Přes bariéry, které kolem sebe vystavěl, nemáš nejmenší šanci se dostat. Stále je to reinkarnovaný serafín. Jeden z Tribunálu. Ačkoliv teď působí tak nezvykle zničeně.
„Ne… ne, nemusíte ho kreslit.“ Vzdychne rezignovaně a jen zavrtí hlavou. „Pamatuji si je až moc dobře.“ Dodá hlasem bez výrazu, zatímco dál stojí a hledí z okna na pečlivě udržované zahrady, jež tonou v temnotě noci. Pokračuješ dál v popisu toho, který vás napadl. Na vévodovi není patrné už žádné překvapení. Skoro jako kdyby byl myšlenkami někde jinde a jeho tvář tak pozbyla na těch pár chvil jakékoliv mimiky a stala se z ní jen nehybná maska.
„…Co?“ Zamrká jako kdyby se probral z hlubokého spánku, když se omluvíš a překvapeně na tebe pohlédne. „Na večeři?“ Zopakuje tvá slova skoro až nevěřícně. „Jak jste na to jen…? Večeři? Nebyl jsem na večeři. Ještě jsem nevečeřel a… Ahh, jak vás tohle po tom všem, co tu bylo řečeno, napadlo?... Večeře?!“ Povzdechne si a máš pocit, že jsi zaslechla snad i pobavené uchechtnutí, než jen skloní hlavou, až mu pár černým pramenů spadne do tváře. Otočí se do místnosti, než udělá pár zamyšlených kroků od okna.
„Lady… Vy jste skutečně neuvěřitelná. A ano, nosíte, a za část dokonce můžete sama vaší tvrdohlavostí, ale teď jste v tom nevinně. Nejsem tak krátkozraký, abych to neviděl. Není to něco, z čeho vás hodlám obviňovat. Vím moc dobře…“ Otočí se na tebe a jeho oči se do tebe skoro až vpijí, ale tentokrát v nich žádné zlato nezažhne. „… že jste v tom nevinně. V tomhle všem. Tak moc se snažíte udělat jednou něco dobře, ale život vám jen hází klacky pod nohy. A vy jen klopýtáte. I přes to všechno, tu ale stojíte, protože to nemůžete jen tak nechat a snažíte se udělat něco správně. Alespoň tentokrát. Nehledě na následky pro vás. Překvapujete mě. I po tom všem mě stále překvapujete.“ Svraští tmavé obočí, zatímco na tebe dál hledí a ty si uvědomuješ, že ta jeho slova měla podivnou váhu. Až nečekanou. On totiž nehádal. Skutečně jako kdyby věděl, co za tím vším, co tě dovedlo sem, bylo. Co pohánělo Veru De Lacey.
Čas se až nezvykle natáhne, zatímco na tebe vévoda mlčky hledí, než se pak náhle nadechne k dalším slovům. „Každopádně, jedno je jisté. Musíte z města. A to tak, že co nejdříve. Nemůžete tu zůstat. Ne vy.“ Řekne rozhodně a přejde k pracovnímu stolu, jako kdyby snad chtěl něco psát. „Samozřejmě s patřičným doprovodem vzhledem k posledním událostem.... Vaše jméno je však oficiálně čisté. Edricův rozkaz jako prozatímní předseda Rady také zruším. Kam jen s vámi…?“ Zamyšleně si poklepe prsty o bradu, než se na tebe ohlédne přes rameno.
„Jak moc vám chybí rodina, lady?“
| ||
| |||
| Cena za vše Delilah Blair Flanagan „Del…“ Povzdechne si Alex, když začneš mluvit o tom, co bylo a že si nic lepšího nezasloužíš. Vypadá to skoro jako kdyby chtěl něco namítnout, ale to už pokračuješ ve svém vyprávění. Zmíníš Farnhama i to, že sis tuhle cestu nakonec vybrala sama. A i když to tam přímo nepadne, je to nevyřčený fakt, který není těžké si uvědomit. Rozhodla ses tak kvůli Alexanderovi a nikomu jinému. Však kvůli čemu jinému by si tohle celé postupovala.
Občas se vaše pohledy střetnou v zrcadle, které se tak stává vaším tichým prostředníkem. Alexander sem tam pokývne. Dokonce i v části, kdy se zmíníš o tom, jak sis přála se naučit bránit. Snad jen o něco hlouběji se nadechne, ale mlčí. Pokračuješ. Vaše tréninky v lesích. Ztracený… A to, jak to šlo od té doby jen a jen s kopce.
Jak tak pokračuješ, všimneš si, že Alexander už ani nesahá po skleničce a více než na to, co mu tvoříš na hlavě, hledí na tebe. Tedy stále spíše tvůj odraz, který působí až nezvykle cize. V posledních dnech jsi byla neustále v jednom kole a vidět se takto v zrcadle, v saténovém županu na kajutě zaoceánského křižníku, je pro tebe stále něco nového.
Prstem projede bolest, když břity nůžek místo rezavých vlasů zajedou do bříška prstu. Není to hluboké, ale okamžitě se na bledé pleti objeví několik rudých kapek krve, které začnou stékat po prstu. Vaše pohledy se v zrcadle opět střetnou, jen na okamžik, než se Alexander zčistajasna postaví.
„Hmm, ukaž.“ Mlaskne tiše a chytne tě za zápěstí zraněné ruky. Jeho stisk je pevný, ale nejspíš, kdyby ses dostatečně snažila vysmekla by ses mu. Tedy, pokud by tě pustil. „Měl jsem vědět, že to nebude nejlepší nápad…“ Přitáhne si tvou ruku, aby si stáhl z ramen ručník a přitiskl ti ho na krvácející prst. Je těžké říct, zda se jeho slova týkají pouze této chvíle a nebo toho všeho.
„Del, neomlouvej se. Prostě se neomlouvej. Nemáš k tomu důvod. Alespoň ne přede mnou. Zachránila si mě před jistou popravou. Čert vem Ramiela a to, co říkal. Kdo ví, jestli to byla pravda a jaké další háčky by v tom byly i tak ukryté.“ Tiskne ti jednu rukou ručník na krvácející prst, zatímco tvé zápěstí ani teď nepouští. Můžeš si všimnout, že jeho vlasy už jsou rozhodně rovněji zastřižené. Zkušený holič by si s tím jistě dokázal pohrát ještě víc, ale proti tomu, co to bylo to není tak zlé. Vlastně to není vůbec zlé.
„…A já. Vlastně jsem rád, že to tak dopadlo.“ Řekne po lehkém zaváhání, kdy z tebe ale i tak nespouští pohled. „Tím nemyslím to vše před tím, ale dnešní večer. Vím, je to ode mě sobecké, ale… Ale jsem za to rád.“ Kývne skoro neznatelně a povytáhne koutky rtů do náznaku spokojeného úsměvu.
„Myslím, ale, že dnes večer už ty nůžky, necháme být. Bude to tak rozumnější.“ Pustí tvé zápěstí a natáhne se pro nůžky, které držíš stále v druhé ruce, uchopí je a opatrně ti je z ní vyprostí, aby je odložil za stolek vedle skoro vypité sklenky. „Pojď. Nemá smysl se rýpat ve starých ranách. Alespoň ne dnes večer.“ Dodá skoro až nezvykle na Alexandera, kterého znáš a jen trochu více stiskne ručník na tvém prstu, aby se poté podíval, jestli krvácení už zastavilo. „Už jen chvíli.“ Podrží ještě několik tichých chvil na tvé ruce ručník, který nasákne poslední kapičky krve a pak jej nechá prostě sklouznout na zem do změti rudých vlasů. O tohle se postará pokojová služba ráno.
„Jaké je zde víno?“ Položí nečekanou, a přitom tak obyčejnou otázku, zatímco se natáhne pro svou sklenku, aby z ní dopil zbytek a pokynul ti ke dveřím z koupelny. Tady jste již hotoví.
| ||
| |||
 | Před rozbouřeným oceánem Granville… Takže jsem měla pravdu. Své pravé jméno mi neřekl. Čekala jsem to, jistě, přesto je to jenom dalším důkazem, že jsem uvěřila Lháři. Možná jsem opravdu nepoučitelná. Kratičce zaváhám, ale na nešťastnou událost, která dost možná zapříčinila Elijovo probuzení, se nezeptám. Nechci. Cítila jsem, že mu svět ublížil. Že ke mně přistupoval opatrně, že pro něj bylo těžké důvěřovat a že k tomu všemu pravděpodobně měl důvod. Tohle je nepochybně z velké části proč, jenomže já to vědět… nechci. Nechci si to… komplikovat. Už tak v rukách svírám srdce rozlámané na kusy a spoustu zmatněných iluzí o tom, jaký je svět doopravdy, a to mi právě stačí. „Ne… Ne, nevím ani to,“ povzdechnu si, když se rozhovor stočí k mému osudu, a pohledem ho poprosím, aby mi řekl alespoň tohle. Proč… Cože? On to taky neví? „Tím myslíte lorda Farnhama? Osobně? Ale proč by…“ Ztichnu. Nechám ho mluvit. Jenom doufám, že poslední přání lorda Farnhama před jeho smrtí, nebylo to, ať se o mě postará tajná policie. V tomhle měl možná Elijah pravdu. Je to… děsivé. Dozvěděl se, kdo jsem? Nebo snad s kým tam jsem? Ale jak? Vždyť jsem s ním ani nemluvila. Nemluvila jsem skoro s nikým. Nerozumím tomu. Ničemu. Snad jenom tomu, že se ve vévodově hlase mihne posmutnělá notička, která mě přiměje udělat dva kroky zpátky a podívat se na něj pozorněji. Pro mě byl lord Farnham možná jenom stín s děsivě velkým jménem, ale pro něj… a nejenom v tomhle životě… „Působil jako… obdivuhodný muž,“ hlesnu měkce. „Tohle město ho opravdu milovalo.“ To, co vévoda řekne pak, mě zaskočí. Rozvazuje mu to ruce…? Cože? Myslí tím, že by mi pomoct přeci jenom mohl? Udělal by to, kdybych ho o to požádala? Zamrkám. Jindy by to zažehlo nesmělou jiskřičku naděje, ale udělal toho pro mě už tolik. Vlastně až moc. Na okamžik sklopím pohled. Mlčky sbírám odvahu k tomu druhému, co mu ještě musím říct, než se rozhodne. Ať už to dopadne jakkoliv, musí to vědět. Ideálně bychom to totiž měli vědět všichni. Všichni Probuzení. Potom, co domluvím, na mě nehnutě hledí. V tváři je snad ještě bledší než předtím a, když pohledem sklouznu k jeho rukách, uvědomím si, že prsty křečovitě zatíná do desky stolu. Pak se mu v očích zničehonic mihne záblesk zlata. Ramena se mi zatnou úlekem z toho, co uvidí. Pravdu. Ano, byla to… pravda…
Opět se mi otočí zády. I tentokrát ticho trvá až moc dlouho, než abych tam vydržela jenom tak sedět a čekat, až promluví, a tak… a tak se po chvíli vytáhnu na nohy. Prázdný hrnek klapne o nejbližší plochu a já se váhavými krůčky vydám blíž. Začínám si o něm pár věcí uvědomovat. Na rozdíl ode mě se mu do tváře nevepíše každičký pohnutek. Drží emoce pečlivě na uzdě, ale to neznamená, že pod povrchem, hluboko uvnitř, se víry nesváří a neproplétají. Právě teď stojím na pláži před rozbouřeným mořem, které se zoufale snaží zastavit vlnobití a nedaří se mu to. Otázky přeci jenom přijdou. Jak vypadal, jak je to dlouho a jestli… jestli se něco nestalo mně… Kratičce zachytím jeho pohled, než se znovu otočí k parapetu a ozve se rána, která mnou trhne. Prsty honem zabořím do látky na ramenech, aby mi nesklouzla na zem, a mám co dělat, abych od něj poplašeně neustoupila. Měla bych se ho dotknout? Nerozzlobilo by ho to jenom více? Nemůžu říct nic, čím bych mu ulevila, ani pro něj nic udělat, mohu jenom… natáhnout ruku před sebe a opatrně, takřka bojácně, se dotknout jeho zad v útěšném gestu, které by pro mě bylo jindy tak samozřejmé a teď je tak komplikované. „Neprovedl mi nic, ale…“ zaváhám. „Z nějakého důvodu to na mě bylo velmi soustředěné, dokonce i když na to pak zaútočil Ramiel. Možná to cítilo krev, nebo něco jiného, nejsem si jistá.“ Ruku pomalu zase stáhnu a udělám další krok k oknu. Podívám se na něj jenom po očku, když jsem si jistá, že sám upírá pohled jiným směrem. Pořád se bojím, že mě od sebe podrážděně odežene. Nedivila bych se. Zároveň však nemohu prostě jenom ignorovat to, že se něco děje. Možná by teď byl raději o samotě, možná je zkrátka ten typ člověka, který se s podobnými věcmi raději vypořádá sám, jenomže… já nejsem. A tak tiše doufám, že mu mohu svou přítomností i pomoct, a ne mu pořád jenom přitěžovat. „Byl to jeden z těch menších. Měl něco přes dva metry, šedou kůži, černé oči, prsty s více články a drápy. Žádná křídla. Můžu to nakreslit, to bude… to bude asi snazší,“ povzdechnu si, přičemž bezděčným pohledem sklouznu k papírům na stole, ale prozatím zůstanu stát. Když bude chtít, nakreslím to. Stejně je to zvláštní… Ještě před pár dny jsem kreslila leda šaty, idylické scénky z města a stromy z Veršů, teď svou oblíbenou kratochvíli používám na plánky výbušnin – teda, pardon, sejfů – a Ztracené. Stačí tak málo, aby se život změnil. Aby se změnilo všechno. Během několika hodin, dní, měsíců… a to ani nepřemýšlím, co bude dál, ale to teď koneckonců není důležité… „Krev to mělo černou,“ pokračuji tichým hlasem. „Naše dary na to nefungovaly, přinejmenším ne přímo. Mohla jsem na to zaútočit krví, ale ne dotknout se jeho srdce. Ramiel to měl podobně. A potom, co to zemřelo, to podle všeho… prostě zmizelo. To bylo… předevčírem. Pokud správně počítám. Mám to trochu rozházené…“
Kratičce se odmlčím, než k němu znovu pootočím hlavu – tentokrát už bez ohledu, jestli si toho všimne nebo ne. Bezděčně si dlaněmi podepřu lokty, jako bych pokoušela ukonejšit i sebe sama. Teď už ví asi všechno, co jsem mu přišla říct. Snad bych měla cítit úlevu, že jsem to všechno zvládla. Že tady výbušniny nejsou. Že ví, co se chystá. Nebo aspoň myslí, že ví, co se chystá. Úlevu však necítím. Nepletla jsem se – o tom, co to znamená. Pokud někdo tak klidný a vyrovnaný, jako je vévoda Essington, reaguje na tyhle zprávy takto, pak… se opravdu blíží temné dny… „Omlouvám se,“ šeptnu, „že vám vždycky nosím špatné zprávy. Teď si nejspíše přejete, abyste u večeře býval zůstal…“ | ||
| |||
 | Díl viny Divoké… Neumím si představit, co se pod tím slovem skrývá a vlastně zcela zbaběle ani nechci. Živit svoji představivost věcmi, které by mi jen vykreslily za zavřenými víčky další a další hrůzy vystupující z té příšerné tmy. Přesto tyhle myšlenky rychle opustím, když mi Alexander věnuje překvapený pohled. Značně znejistím, byl to… Jen chvilkový nápad… Který se mi najednou asi dobrý nezdá. Vlastně vůbec. „Chápu,“ kývnu sotva patrně hlavou, „ovšem kdyby ti to bylo nepříjemné, Alexi, tak… Tak to klidně řekni,“ vybídnu jej tiše, zatímco ho sleduji, jak si jde nabídnout z baru na tomhle pokoji. Pohledem lítostivě zavadím o sklenku červeného vína, kterou jsem si těsně před jeho příchodem dolila, ovšem zakážu si se po ní natáhnout. Budu mít v rukách nůžky a jeho vlasy. Neměla jsem si dost možná dávat ani tu předtím, i když to bych to pak možná nenavrhla vůbec. Sotva znatelně si povzdechnu a raději se na Alexe chápavě pousměji. Vím, jak se cítí. Těch pár vzácných koupelí v sanatoriu byly ty jediné světlé okamžiky mého pobytu tam.
„Není nad horkou vodu a mýdlo,“ přitakám. Váhavě pozvednu ruce do výši pasu, abych si srovnala pásek od županu, když zachytím, jak si mě zamyšleně prohlíží. Mám snad… Někde… Možná jsem si měla mokré vlasy ještě jednou pročesat hřebenem a nevymlouvat se na to, že na to už nemám sílu… To, jak rychle upije ze sklenky mi zrovna nepřidá, ovšem vzápětí mě z těch nevyslovených rozpaků vysvobodím zavelením k odchodu do koupelny. Jednou Generál, navždy Generál. „Tak děkuji za povzbuzení,“ povytáhnu na okamžik obočí i koutek rtů, než se za ním vydám vstříc koupelně. Ve vzduchu stále visí vlhkost, s horkou vodou jsem opravdu nešetřila. Navíc je zde mokro, jak jsem tu našlapala a do toho se v koutě válí kupka černého oblečení korunovaná špinavými botami, do toho několik mokrých ručníků válejících se tam, kde mi upadly z ruky. Skoro se za to až zastydím, ale uklízení bylo asi tím posledním na co jsem kdy myslela.
Alex to naštěstí nekomentuje a spořádaně se usadí na stoličku ke stolku. Přeci jen se od něj dozvím aspoň malý střípek… Něčeho. I když asi ničeho neočekávaného. Akademii asi musel absolvovat každý, kdo měl fungovat a velet v armádě. „Někdy mi budeš muset vyprávět, jak to na takové akademii chodí,“ promluví ze mne pro jednou opět má… Zvědavost. Zlozvyk táhnoucí se se mnou už od dětství. Svět uvnitř čtyř stěn je jen tak velký, jak si ho sami uděláte, ovšem ani skrze knihy jsem nikdy nedostávala odpovědi na všechny otázky, co mne napadaly.
„Vážně si o mě nemusíš dělat starost, Alexi. Zvládla jsem celý den s puškou v bolavé ruce, zvládnu i pár minut s nůžkami,“ ujistím ho, no… Možná až přehnaně sebevědomě. Zraněnou paži sice cítím, ale po tom všem přepínání, ve kterém jsem poslední dny žila… Tu bolest vnímám jen na okraji vědomí. Je tam. Není příjemná. Ale to je asi tak všechno. Lítostivě fňukat nad tím, jak mě všechno bolí a cítím se mizerně můžu až Alex odejde. Vylovím tak z přihrádky jednoduché malé nůžky s drobně zdobenou rukojetí, které pěkně sednou do mé ruky. Sáhnu ještě po úzkém hřebínku, který je na mé vlasy příliš jemný a útlý, ale na ty jeho je tak akorát.
A pak přijde ta… Těžší část. Možná až přehnaně opatrně začnu s pročesáváním vlasů, abych je hezky rozdělila a nachystala na stříhání. Je to tak… Zvláštní. Nečekaně intimní. Připadám si u toho chvíli ještě více nepřístojně než tehdy… V té chodbě. V opeře. Když stojím takhle blízko, cítím z něj i tu známou vůni, kterou ani kolínská nedokáže zcela zakrýt. Je to zvláštně… Uklidňující a zároveň ne. Nedá mi to a mé oči sklouznou po jeho krku k vybarvujícím se podlitinám táhnoucím se pod lem županu. Muselo to… Bolet. Ať mu provedli cokoliv. Stejně tak mi neunikne, že stále nezatěžuje jednu z rukou a… To ve vlasech jsou snad… Strupy? Vždy, když hřebínek po něčem přejede, rychle kmitnu pohledem k zrcadlu a tváři, kterou se v něm odráží.
Nakonec Alex sám začne o našich posledních dnech. Nepřerušuji ho ani mu do toho nevstupuji. Na jazyku mne svrbí pár otázek, ale nejsem si jistá, zda chci opravdu znát odpovědi. Nicméně úvod je to opravdu krátký, stačí pár vět, než to celé stočí… Ke mně. To už ovšem beru první pramen vlasů mezi prsty, abych ho ustřihla a zkrátila dle jednoho z těch nejkratších. Ozve se kovové cvaknutí a rudé vlasy dopadnou na zem. Na okamžik zaváhám, s pohledem upřeným na jeho hlavu. Možná až příliš soustředěně beru mezi prsty další pramen, jakkoliv na sobě cítím jeho pohled. Mluví dál, ptá se a já… Já vím, že se mi krátí čas. „Kdo nic nemá, nemůže ani nic ztratit, Alexi. Ať je dle tebe tohle cokoliv, je to pořád více než jsem měla před několika měsíci. O hodně více, než bych si zasloužila mít za to… Všechno,“ promluvím tiše. Nechci, aby si to vyčítal. Není to jeho vina. „A ne, Farnham mě za tvými zády o nic nepožádal. Nabídl mi to v dopise, co mi po sobě zanechal. Nabídl mi, že pokud budu chtít… Můžu Noaha v ten den doprovázet a sama se rozhodnout, jestli zůstanu lady Vernier nebo ne,“ povzdechnu si. Cvak. Beru mezi prsty další a další prameny a na několikrát je zkracuji. „Možná… Možná nebyl nejlepší nápad rozhodovat se jen pár minut poté, co jsem se probrala z bezvědomí, ale… Ale ne. Dal mi možnost volby a já bych se nerozhodla jinak ani ráno,“ smutně se pousměji. „Věděla jsem, že… Bys s tím nikdy nesouhlasil a nechtěl, abych s tebou zůstala, ale… Jen jsem chtěla vědět, že budeš v pořádku. Jen… Ujistit se, že to dobře dopadlo namísto toho, abych opět jen seděla zavřená v pokoji a čekala…“ Cvak.
Nadechnu se a pro jednou zase lituji toho, že jsem namísto sklenky červeného vzala do ruky nůžky. Stříhat jeho vlasy je jako svatokrádež. Dorostou, to ano, ale… Ale.
„Noah s tím souhlasil, jen měl podmínku, že se musím naučit se zbraní. Nevadilo mi to, já… Stejně jsem se to chtěla naučit, víš? Naučit se bránit, aby… Však víš,“ šeptnu napjatě a srdce v hrudi mi buší. Cvak. „Takže jsme každé ráno vyrazili na celý den do lesů za Jeruzalémem. Noah mě učil, jak střílet z pušky i krátkých zbraní. Jenže… Druhý den… Odpoledne, stalo se to odpoledne. Řízla jsem se o nůž a…“ Cvak. Díky krystalu to mám opět před očima do posledního detailu. „Noah ho neviděl. Stál přede mnou… Zachránilo mi to život. Ztracený ho zranil a hodil s ním o strom. Naštěstí jsem se zvládla nakonec dostat k pušce a zastřelit ho. Střílela jsem do něj tak dlouho, dokud… Jsem si nebyla jistá.“ Cvak. „Vrátili jsme se na hotel, ale Noah na tom nebyl dobře. Sehnala jsem mu ty léky a musela… Mu zašít rány po drápech.“ Cvak. Cvak. „Jenže on krvácel z ucha. Nechtěl ani slyšet o doktorovi nebo nemocnici.“ Cvak. „Další den jsem ho našla v bezvědomí. Bylo tam… Tolik krve.“ Tentokrát nůžky necvaknou. Na chvíli se zarazím. Nadechnu se… Cvak. „Neměla jsem už čas. Věděla jsem jen kudy a kdy tě budou převážet. A o bombách na zámek. Ale… Nebyl… Už čas. Musela jsem ho tam… Nechat. Na tom pokoji. Nechala jsem jim… Vzkaz. Peníze na doktora. Řekla jsem… Že se vrátím, abych…“ Jenže já se nevrátila. Cvak. Probírám se Alexovými vlasy a hledám, zda jsem nezapomněla na nějaký pramen, co by ještě potřeboval zkrátit. Ještě tady… Tady kousek… „Stihla jsem tam dorazit jen pár minut před vámi. A musela jsem… Nevěděla jsem… Nemáš, za co mi být vděčný.“ Cvak. Konec břitů nůžek procvakne nejen vlasy, ale i můj prst.
Jen… Jen zamrkám. Krátká ostrá bolest zanikne v tom pocitu, co mne u kočáru srazil na kolena. Ostře se nadechnu, ovšem nůžky ani hřeben nepustím z ruky. Místo toho jen poprvé za celou dobu zvednu hlavu a náš pohled v zrcadle se střetne.
| ||
| |||
| Nositelka špatných zpráv Vera De Lacey Místa, jména, události i všemožné detaily, na které si vzpomeneš, se z tebe začnou sypat jako písek v převrácených přesýpacích hodinách. Jak je to dlouho, co jsi Eliju ujišťovala, že to všechno zůstane jen mezi vámi? Že ti může věřit? Ten jeho chvilkový nedůvěřivý pohled, tě tehdy tak zaskočil a skoro se tě až dotknul. To, jak ses ptala Roberta na Eliju a jeho probuzení, které jistě tehdy nemohlo být pro nikoho snadné. Plán na to se ho však zeptat se teď rozplynul jako pára na hrncem. Během pár hodin bylo všechno naprosto jinak.
Essington tě poslouchá a v jeden moment si beze slova vezme papír, aby si zaznamenal jména, která tu padají. Nekomentuje to. Jen tiše píše. Všimneš si, že při samotném psaní má soustředěný a nezvykle poklidný výraz. Řekneš vše, co víš. Když už praskne hráz vylije se celý rybník. Jen se nikdo nesmí ptát na povodeň, kterou to způsobí.
Vévoda si od tebe převezme hodinky a otočí je v ruce, aby v jeho očích na moment problesklo překvapení. „Granville? Ale… Hmm, je to už několik let. To by… přesto mohlo dávat smysl. Byla to nešťastná událost. Nečekal jsem, že ještě někdy uvidím jejich erb.“ Zamyslí se, zatímco pozoruje zlatě se lesknoucí hodinky. Nedoplňuje k tomu ale už více. Ty sama netušíš, o čem nebo o kom je řeč a vévoda tě tím evidentně nechce v současné situaci zatěžovat.
„Lidé chtění tajnou policií…“ Pohlédne pak na tebe, zatímco hodinky odloží na okraj stolu. „Ani nevíte, proč vás hledají, že? Popravdě… to já také ne.“ Řekne něco, co je docela zarážející. „Edric vydal ten rozkaz, ale nenašel jsem k tomu žádný oficiální důvod. Buďto jsou to tak utajované dokumenty, že se k nim nedostanu ani já anebo neexistují. Mám své teorie, ale pravdu si vzal Edric s sebou do hrobu. Je tu tolik kliček, co po něm zůstaly a které už nikdo nerozváže. V tomhle… V tomhle byl schopný.“ Vydechne vévoda dlouze a snad i posmutněle? „To mi na druhou stranu ale značně rozvazuje ruce. Kde není žalobce, není soudce.“
To už ale měníš téma na jiné. Mnohem závažnější. William rozhodně nevypadá, že by se chtěl posadit. Naopak ti věnuje značně nedůvěřivý pohled, který si vyslouží někdo, kdo zbytečně dramatizuje. A tak tedy spustíš a vévoda ve tváři ještě více zesiná. Ačkoliv stojí na první pohled nehnutě, možná až příliš, všimneš si, jak křečovitě svírá desku stolu mezi prsty.
„To je…“ Jeho oči jen lehce zlatavě zadoutnají, aby se o něco více rozšířily. Šokem? Strachem? „…Pravda.“ Zadrhne se mu hlas bolestivě v hrdle a on jen rychle odvrátí pohled, aby přešel pár kroky k nedalekému oknu, za kterým je jen noční šeď. Opře se oběma rukama těžce o parapet, hlavu svěšenou a ty tak vidíš jen jeho záda. Je tiše. Možná až moc dlouho na to, aby ti to přišlo normální. „Jak vypadal? Jak je to dlouho? A vy Vero… Provedl vám něco?“ Jen krátce se k tobě stočí ta dvojice šedomodrých očí, než se to naskytne opět pohled jen na jeho záda.
„Jako kdyby toho nebylo málo! Zatraceně!“ Udeří pěstí do parapetu a ozve se rána, až poplašeně nadskočíš. Ne, takhle Essingtona neznáš. Tvá zpráva ho zasáhla rozhodně citelněji než třeba Eliju anebo to jen neumí tak skrývat. Ačkoliv…
| ||
| |||
| Tohle Delilah Blair Flanagan „Podmínky byly trochu divoké.“ Podotkne rádoby konverzačně, ale je to možná jedna z věcí, kterou bude lepší si nepředstavovat. „Ty mě chceš ostříhat?“ Tentokrát se Alexanderovi v tmavých očích zračí čiré překvapení. „To je… nečekané.“ Dostane ze sebe, aby nezůstala ta překvapená otázka mezi vámi viset moc dlouho ve vzduchu. „Ale dobře. Děkuji. To je asi dobrý nápad.“ Nakrčí zamyšleně rty a pokývá hlavou.
„Jen si na to vezmu sklenku, jestli dovolíš. Tohle je pro mě lehce nezvyk.“ Dodá skoro až omluvně a projde kolem tebe, aby si ze skříňky vytáhl jednu z lahví a naplnil si zhruba do třetiny jednu z broušených sklenek. „Musím říct, že koupel byla po té době skutečně malý zázrak.“ Usměje se na tebe, zatímco si všimneš, že si tě na moment lehce zamyšleně prohlíží, aby pak raději zvedl skleničku a rychle se napil. „Tak pojďme na to. Tohle se už dá jedině zachránit.“ Povzdechne si a projde s tebou do koupelny.
Chvíli se rozhlíží, než si odsune stoličku od toaletního stolku, na který položí svou sklenku a přes ramena si přehodí jeden z ručníků. „Připadám si jako na akademii.“ Ušklíbne se drobně, když na sebe hledí do zrcadla. „Tam tehdy trvali na podobném sestřihu. Zdá se to už tak dávno.“ Rozostří se mu na chvíli pohled, jako kdyby vzpomínal, než se jeho oči zaostří na tebe nebo spíše na tvůj odraz v zrcadle.
„Del… kdyby tě ta ruka ale bolela, řekni si. Tohle není skutečně něco urgentního.“ Dodá pak, než se natáhneš pro nůžky a případně si přichystáš vše potřebné. Pak už ale Alexander mlčí a ty se můžeš dát do práce. Takhle zblízka je z něj cítit čerstvá kolínská a pak ta zvláštní povědomá vůně, kterou si snad znala ještě před tím, než jste se potkali. Také si ale všimneš dalších věcí. Většinu jeho těla kryje župan, ale všimneš si na straně krku tmavé stopy pohmožděnin táhnoucí se kamsi za záhyby županu. Vypadá to, že je to něco, co se hojí už dlouhé dny, ačkoliv je ti jasné, že na plese nic takového neměl. A je tu více drobností. To, jak se natahuje po sklence pokaždé tou stejnou rukou a nebo to to, že hřeben přejede mezi vlasy přes nějakou nerovnost a jeho oči se jen lehce přimhouří.
„Takže… Kde začít… Hmm, přiznám se, že já nemám z posledních dní moc co povídat. Byly dost monotónní. Můžu být rád, že podmínky Jeruzalémského vězení zrovna pro mne v tomto období nejsou moc velký problém. Vlastně… to bylo především čekání. Na další část domluveného plánu, do které jsem skutečně netušil, že budeš zapojená také ty.“ Zvednou se jeho oči opět k tvému odrazu v zrcadle, zatímco nůžky tiše cvaknou.
„Jak ses k tomu všemu Del dostala? Neříkej mi, že tě snad o to Edric požádal za mými zády?“ Opět na sobě cítíš jeho pohled, i přes to zrcadlo, kde se jeho pozornost upírá pouze na tvůj odraz. Nůžky ještě jednou tiše cvaknou a Alexander se jen s povzdechem natáhne pro skleničku, aby trochu upil. „To neznamená, že ti nejsem Del vděčný. To ani v nejmenším. Jen… doufal jsem, že se tomuto budeš moci vyhnout. Tomuto všemu…“ Zavře oči a sklenka opět ťukne o dřevěnou desku stolu. „Myslel jsem, že se o tebe postará. Dostaneš zázemí… nový domov Jeruzalémě… A ne tohle.“ Dořekne hořce a tentokrát je to právě Generál, kdo uhne pohledem.
| ||
| |||
| Pár věcí, které vám musím říct Ne. Nemyslela jsem si, že by na tom zrovna jemu záleželo... Ani pak se neposadí. Zůstane stát a upírá na mě ten zdánlivě netečný pohled, který mě ještě před pár dny tolik znervózňoval. Je těžké v něm číst. Je to těžké, a přeci je v některých ohledech tak přímý, že se brzy jistě dozvím, co si o tom všem myslí. Nemusím hádat. Domýšlet se. Hledat v náznacích. Zamrkám. Ne, tuhle otázku jsem nečekala... „Postřelili mě. Průstřel plící,“ vysvětlím. Málem jsem tam toho večera pod zraky bohyně tragédií zemřela. Střet se smrtí lidi prý mění. Je to pravda? Změnila jsem se? Nebo to sama před sebou jenom předstírám?
To je dobře... Ach. Tak přeci – pořád mu na mě záleží. Přinejmenším dost na to, aby mě nerad viděl mrtvou na dlažbě. Dokonce i když to stálo život ty muže. Neřeknu na to nic, jenom sklopím pohled. Tentokrát už jeho slova, tak kousavě výstižná, netnou tak hluboko jako tehdy. Dobře vím, že má ve všem pravdu. Možná právě proto. Navíc spíše než rozzlobeně vypadá… unaveně. Povinnosti nového předsedy Rady, smrt jeho předchůdce a snad i situace ve městě se na něm podepsala. A já mu zrovna nepřidávám. „Osobní...“ zopakuji po něm málem, než jenom zavřu oči a udusím povzdech. Měla jsem se aspoň podívat, co v těch dopisech je. „Samozřejmě. Snad bude alespoň v těch dalších papírech něco užitečného...“ Bylo to přesně, jak říkal. Na to jenom kývnu a znovu se napiji horkého čaje. Kdyby mi snad hrob vykopaný mou vlastní rukou připadal příliš mělký, mohla bych mu vyčíst, že nebyl konkrétnější. Ale... Ruku na srdce – uvěřila bych mu? Řekl toho více než dost. Zpětně to tam vidím. Celé se mi to zdá tak neuvěřitelné, tak hloupé, tak naivní... Co jsem čekala? Až teď mi dochází, že jsem Lucifera viděla očima ženy, která ho milovala nade vše, a že kvůli tomu ten pohled může být značně zkreslený. Ona by zůstala. Bez ohledu na to, co by v pracovně našla. Nezáleželo by jí na tom. Nezáleželo by jí na ničem – kromě něj. Být jí jenom trochu podobnější, možná bych to i zvládla. Stát mu po boku, nést jeho hříchy. „Slunce bylo...“ Na okamžik musím přivřít oči, abych si správně odečetla světovou stranu, ale pak mu řeknu jak natočit mapu a prstem přejedu po cestě, mezi kopci a dalšími body v krajině, které si pamatuji, až k lesu, kde... kde by měl stát Elijův dům. „Ty se taky nemusíš... bát.“ „Tady,“ klepnu prstem na les, který odpovídá vzdáleností i okolím. Myslím. Ne, jsem si jistá... Bylo to tam. „Řekl mi, že se jmenuje Elijah Astley. Nebyla jsem si jistá, jestli... jestli je to opravdu jeho jméno, takže...“ vylovím z kapsy hodinky a rovnou je vévodovi podám, „předpokládám, že to bude jméno, které se váže k tomu erbu na druhé straně. Také tam byla žena jménem Augusta Chilcottová a doktor... Dearnley. Nemyslím, že vědí, co je ve skutečnosti zač, ale... Nevím,“ povzdechnu si, neschopna z toho všeho rozuzlit, co je důležité a co ne. „Ramielovo jméno je Robert Barlow. Na pomezí mezi Zahradami a Univerzitní čtvrtí je krejčovství, které patří panu Atkinsonovi. Přesnou adresu si nepamatuji, ale... Znají ho tam. Pravděpodobně tam chodí docela často. Také... vím, že se včera večer nečekaně zdrželi ve městě, takže cokoliv se tady stalo... pravděpodobně jsou do toho zapletení.“ Řeknu mu to všechno. Všechno. Jako bych sama sobě potřebovala dokázat, že je po všem. Že je tenhle most spálený na popel a už nikdy se nepodívám na druhou stranu. A to chci. Nenechat si sebemenší cestičku zpátky. Už nikdy nepodlehnout pokušení. Teď jsem odhodlaná, teď je to snadné, teď ano, jenomže co až si budu příště připadat osamělá? Co až příště budu mít Verš? Co až příště... pak si znovu připomenu vévodova slova. Znovu a znovu, dokud nedostanu rozum. „Se mnou…? Já…“ řeknu nejistě. Naše pohledy se na okamžik setkají, ale tentokrát jsem to já, kdo jím uhne. „Myslela jsem, že jste v nebezpečí. Nemohla jsem jinak. Ale… Jsem ráda, že vám tentokrát nejde o život.“
Pak to však přijde. Bezděčně hrnek v dlaních uchopím pevněji a pomalu potáhnu vzduch plícemi. Tentokrát plakat nebudu. Ne, tentokrát už ne. Svá provinění dobře znám. Ať už bude můj trest jakýkoliv, zasloužím si ho a tentokrát už před ním utíkat nebudu. Místo verdiktu však přijde otázka, která mě přiměje překvapeně zatřepetat řasami. Podívám se na něj. „Upřímně?“ Osud, kterému jsem se tolik snažila utéct. Málem se mi to i podařilo. Stačilo se nerozhodovat tak pošetile, teď však klepe na dveře. Vězení. Nebo hůř. To jsem čekala cestou sem, ale teď, když tady stojím… „Já… Já nevím. Nedokážu si ani představit, co se děje lidem, kteří jsou chtějí tajnou policií, natož pak probuzeným se schopnostmi, jako mám já,“ pousměji se hořce. „Ale hádám, že to není pěkné…“ Nikdy jsem nečekala, že to pro mě dopadne dobře. Docela by mi stačilo, kdybych se sem dostala včas… a svým způsobem jsem se sem i včas dostala, jenom to celé bylo jinak, než jsem si myslela. Zase. Pohledem sklouznu k hrníčku, jako bych mu chtěla vypovědět svá nejhorší tajemství. Na okamžik si tak připadám, že sedím ve vzducholodi, zoufale v rukách tisknu prázdnou skleničku a třesu se hrůzou, ale já přeci… nejsem stejná jako tehdy… a tahle situace stejná také není… „Nicméně…“ přivřu na okamžik oči, než se na něj znovu podívám, „pořád vám musím něco říct. Ale… Ale možná byste se měl posadit.“ A nalít si něčeho silnějšího, dodala bych nejraději, ale místo toho se jenom odmlčím pro případ, že by mé doporučení chtěl vzít vážně. „Já…“ Zaváhám. Ne, tohle se nedá říct ohleduplně, takže jenom dlouze vydechnu a pak ta tři slova, která svět převrací vzhůru nohama, znovu a zase, prostě vyslovím: „Byl tam Ztracený. V těch lesích. Dostal se do domu a napadl mě. Lucifer pak říkal něco o Branách a… o tom, že se pokusí zjistit více… jestli jsou zavřené? Přiznám se, že tomu ještě plně nerozumím, ale… pokud nejsou, pak…“ | ||
| |||
| Příslib „Plně vybavený bar k dispozici na pokoji“ zní v současné situaci poněkud nebezpečně. Tvrdému alkoholu jsem nikdy nepřišla na chuť, jednak se to k slušně vychované dáme nehodilo a pak… Ne, tyhle myšlenky raději opustím a raději se soustředím na důstojníka.
Cítím se trochu lépe, když si stahuji župan kolem boků širokým saténovým páskem. Navlhlé vlasy, ze kterých se mi ani usilovným vydrbáním ručníkem nepodařilo dostat všechnu vodu mi splývají v tom těžkém rusém vodopádu přes záda i ramena navzdory mému pokusu je aspoň provizorně sepnout. Z kůže už není cítit krev ani pot, vlastně nic jiného než příjemná vůně růžového mýdla a oleje.
Ozve se zaklepání a ve dveřích se v další chvíli objeví Alex. Chvíli na něm zůstanu viset pohledem. Možná… Delší chvíli. Dost dlouhou na to, abych zapomněla, že sedím poskládaná na sofa způsobem nehodným dámy v přítomnosti cizího muže. I když na tom v tuhle chvíli vůbec nezáleží. Za jiných okolností by to byl pohled, co by vykouzlil na mých rtech úsměv. Sám nebeský generál stojící tu… V županu. Nicméně jakmile očima zabloudím k jeho ostříhaným vlasům… Vypadají příšerně.
„Možná… Mám zkusit s těmi vlasy… Můžu je zkusit aspoň trochu srovnat. Vypadá to… No, na pasažéra první třídy je to až moc divoký sestřih. Třeba se na lodi najde i nějaký pánský holič, aby to pak ještě upravil, ale teď by se ti asi špatně vysvětlovalo, co se stalo,“ s těmi slovy se vytáhnu do stoje a očima zatěkám mezi Alexem a koupelnou. „V jedné přihrádce jsem viděla i nůžky, tak… Tedy, jestli chceš?“ nejistě se pousměji. Ne snad, že bych s tím měla zkušenosti krom toho, že jsem při stříhání mých vlasů sledovala Katherine. Nepůsobilo to jako něco těžkého… | ||
| |||
| Nepříjemné otázky Vera De Lacey Posadíš se a chopíš se hrníčku, zatímco tě deka příjemně hřeje na ramenou. Samozřejmě ve tvé situaci by byla nejlepší horká koupel, ale na to není zrovna nejvhodnější situace. Na tvou tichou otázku vévoda neodpoví. Jen si tiše odfrkne, aniž by se na tebe podíval. Raději se proto napiješ horkého čaje, ve kterém cítíš kromě cukru nejspíš i trochu nějaké brandy či rumu. Horký nápoj pomůže tomu, aby se ti promrzlým tělem rozlila aspoň trocha toho tepla a ty jsi malinko pookřála.
„Neopravil. Nesejde na tom.“ Odpoví ti se samozřejmostí sobě vlastní, ačkoliv je to trochu s podivem, že někdo z vyšší společnosti by si nezakládal na vhodném oslovení. Naopak jsi už potkala takové, kteří na podobných detailech až úzkostlivě dbali. Essington stojí pár metrů od tebe a hledí na tebe skoro až nehnutě, zatímco upíjíš z hrníčku a snažíš se mu vypovědět alespoň to málo z toho, co se ti stalo. Z jeho tváře je těžké něco vyčíst. Snad jen tu jistou přepracovanost a ztrhanost, kterou v ní má vepsanou a jenž tak snadno neskryje. Také je ale patrné, že vztek, který se v ní zračil před tím v obrazárně, už z něj vyprchal anebo ho tentokrát už lépe kontroluje. I když… ne, skutečně nevypadá tak rozzlobeně jako před tím. Viditelně se mu některé věci stihly rozležet v hlavě.
„Hmm, vy jste opravdu zvláštní žena.“ Promluví až poté, co ze sebe dostaneš rozkouskovaně své přiznání. „Několik dní v bezvědomí? Četl jsem zprávu o střetu s policejní jednotkou, kterou našli mrtvou. Byla jste snad zraněná?“ Padne otázka, kterou nečekáš. Viditelně nebyli žádní svědci toho, jak to celé dopadlo. Zůstalo po vás jen místo plné krve a mrtvol. „Každopádně… vypadáte v pořádku. To je dobře… Takže si vás váš taneční partner vzal domů a tam jste vyslechla nějaké jejich plány, sebrala jejich osobní korespondenci, plány mé vzducholodě a vydala se za mnou, když vám došlo, že to nakonec nejspíše nebude jako z románku z červené knihovny a váš hostitel je nebezpečný zločinec. Přesně jak jsem říkal, i když jste mi dle svých vlastních slov údajně naslouchala. Nehledě na to, že… Ahh, to je jedno.“ Přivře oči a promne si unaveně kořen nosu.
„Vypijte ten čaj. Musíte se dát trochu do kupy.“ Doslova ti přikáže, zatímco přejde k jedné z knihoven a vytáhne složený arch papíru, aby s ním došel k tobě a rozložil ho vedle tebe na pohovce. Je velký. Část ho z ní padá přes okraj, ale když by k tobě natočil tu správnou stranu, měla by si být schopná ukázat, o čem mluvíš. Je to totiž plánek Nového Jeruzaléma i s přilehlým okolím.
„Přijela jste ze severu? Nebo snad z východu?“ Zeptá se vévoda, který se naklání kousek od tebe nad plánkem, aby jej pak otočil dle tvých potřeb a nemusela si odkládat hrníček s čajem. Bylo to tady? Ne… tady. Určitě tady. Ukážeš Essingtonovi místo na okraji města, ten jen souhlasně kývne a plánek odnese na stůl, aby do něj prostě a jednoduše udělal v daném místě perem značku.
„Nejspíše máte pravdu, nechám tam pro jistotu vyslat speciální jednotku. S Probuzenými je někdy trochu potíž, a to nemusí být ani přímo inkarnovaný Lucifer s Ramielem.“ Poznamená skoro až sarkasticky, zatímco se naklání nad mapou a na moment zase připomene vévodu, kterého znáš.
„A co s vámi, lady De Lacey?“ Zvedne pohled opět k tobě. „Vypadá to, že máte skutečný talent zamotávat a komplikovat věci víc, než je zdrávo. Přesto… Cením si vaší snahy přijet mě varovat.“ Dodá o poznání tišeji ale pohledem tentokrát neuhne. „Co byste dělala na mém místě s někým takovým? Hmm? Co vůbec čekáte, že se vám teď stane?“
| ||
| |||
| Co teď
Ještě mám pocit, že zaslechnu své jméno, než se znovu ponořím do temnoty. Protne ji až štiplavý zápach, který ostře projede plícemi a přiměje mě rozlepit oči. Ležím. Nade mnou se mihotají zlaté záblesky. Chvíli to trvá, ale barvy se pomalu slijí do tvarů a z rozmazaných obrysů se vyskládá kazetový strop s rozzářeným lustrem. Kde to… Ten hlas poznávám. Vévoda. Tak se mi to nezdálo. Bála jsem se, že to nestihnu. Že tenhle dům – stejně jako tehdy vzducholoď – vzplane uprostřed noci jako peklo snášející se na zem, jenomže… Jistě, byly to sejfy. Vzpomínám si. Vzpomínám si, co se stalo. Jak jsem to popletla. Celé se mi to zdá neskutečné. Od začátku až do konce. Spíše než významy slov vnímám jenom ten hluboký hlas, jak se prolétá s jiným – ženským – taktéž povědomým. Že by slečna Hallová…? Říká něco o příslušných bezpečnostních složkách. Odevzdaně přivřu oči. I to jsem čekala. I to jsem si vybrala… Dokonce ani to, že vévoda odmítne, mě nezalije úlevou. Je to jenom odklad, nic víc. Nedostane se mi stejné milosti jako předtím. Tentokrát to bomby nebyly, ale příště… by mohly. Plány té vzducholodi byly jenom důkazem, čeho je Elijah schopný. Lidé zemřeli. A zemřelo by jich mnohem více, kdyby se ta vzducholoď nezřítila na neobydlenou oblast. To on za to byl zodpovědný. A příště budu i já. Už navždy si ponesu díl viny na jeho činech, protože jsem se vévodovi postavila do cesty. Protože jsem si myslela, že by ďábel mohl být i něčím jiným než ďáblem. A to byla chyba. Dveře cvaknou. Zůstali jsme tady jenom sami dva, takže bych se měla… posadit. Nejenom protože se přede mnou záhy objeví kouřící se hrnek. Zamrkám. Je to malá laskavost, jistě, jindy bych se nad ní nepozastavila, ale po tom všem není žádná laskavost příliš malá. Přidržím si deku na ramenech, podepřu se loktem a přiměji se napřímit. Natáhnu ruku a… ... frustrující? Pohledem překmitnu od hrníčku k vévodově očím. „Jenom někdy…?“ vyslovím jenom docela tiše, než si tiše povzdechnu. „Nedělám nic jiného, než že se točím v kruzích – a to i bez toho, abych do toho započetla minulé životy…“ Pořád nerozumím, jak se můžu v lidech tak strašlivě plést. Philip, Elijah… Stačilo tak málo, abych jim uvěřila. Tak málo, abych jim věřit chtěla, a to je ještě horší. Vím, že… Bylo to jiné. Přese všechno jsem se nebála, že mi ublíží, přinejmenším ne, dokud jsem se mu nevloupala do pracovny. Kdybych dokázala ignorovat kousavé výčitky svědomí v srdci, postaral by se o mě. Byla bych šťastná. Stejně jako ona. Ale… co všichni ti, kteří už nezasednou k večeři s matkami, manželkami ani dcerami? Co ti, co toho večera nemuseli zemřít, kdybych nebyla tak… pošetilá? Tak naivní? Co oni? Slova o nevyhnutelnosti, přejímaných rolích a nutnosti přijmout smrt jako součást života mi dosud zní v hlavě. Nejsem nevinná. Vím, že nejsem. Přesto… jsem nikdy nikomu ublížit nechtěla. Nechtěla… Je mi to líto… To nikomu nepomůže. Nevezme to nic zpátky. Ti muži jsou mrtví. Kvůli mně. Kvůli němu. Když se mi rozehřátý porcelán zakousne do prochladlých dlaní, prsty na okamžik ucuknu. Teprve pak hrníček přeci jenom uchopím pevněji a přitáhnu si ho blíže k tělu. Hřeje. Po chvíli už to ani není nepříjemné. Pomáhá to. Stejně jako deka příjemně uhnízděná na mých ramenech. Přinejmenším už… mi není tak hrozná zima… „Děkuji, milosti…“ hlesnu. Hladinka nápoje se mi v rukách lehce zhoupne, až si musím dát pozor, abych ho nevylila. Milosti… Vždycky mi to připadalo příhodné. Trefné. Říkala jsem mu tak od samého začátku, ale teď se někde hluboko uvnitř ozve nejistota, zda jsem všechny ty složitá pravidla etikety nepomotala. „Nebo Vaše Výsosti? Nikdy jste mě neopravil.“
... ale na těchto věcech mu nikdy nezáleželo. Nevím, proč to říkám. Splyne mi to ze rtů se samozřejmostí dívky, kterou jsem byla ještě před pár dny a teď by mi nemohla připadat vzdálenější. Růžovou stuhu jsem si strhla z očí a teprve přivykám světu tak, jak jsem ho nikdy předtím nepoznala. Je chladnější, než jsem čekala. Tmavší. Chaotičtější. Jako bych se ztratila ve sněhové bouři. Pomalu mi dochází, že jsem se sem hnala, aniž bych to domyslela až do téhle chvíle. Co se stane teď? Neměl by zavolat policii – nebo hůř? Ano, opravdu se točím v kruzích. Tak jsem to řekla, tak mi to v posledních dnech připadalo, ale přinejmenším... přinejmenším některé kruhy končí dnes, přinejmenším si mohu říkat, že jsem se rozhodla já, jenom já, ne žena, kterou jsem znala jenom z Veršů a kterou jsem nikdy nebyla, ani nikdy nebudu... Přinejmenším to. Vlastně je to zvláštní. Tak dlouho jsem utíkala před svými hříchy, tak dlouho jsem se jich bála a snažila se jejich tíhu shodit. Přesvědčit sama sebe, že jsem neměla na výběr. Že jsem musela. Že by mě Philip zabil. Že jsem by Eliju zabil on. Až když jsem ho slyšela říct něco podobného, mi došlo, jak... strašlivě prázdné jsou to výmluvy... Neschovám se. Vědomí všeho, čeho jsem se dopustila, na mě doléhá neodbytně a bolestivě, ale... navzdory tomu všemu... se nebojím. Dokonce ani před ním. Protože nepřijde nic, co bych si nezasloužila. Svá provinění dobře znám. „... ale není pravda, že bych vám nenaslouchala,“ dodám pomaleji. „Vaše slova se mnou zůstala. Více, než mi asi uvěříte. Vím, že teď už mi... pomoct nemůžete. To je... v pořádku,“ pousměji se posmutněle do hrnku, než na okamžik přivřu oči, „stejně vám pár věcí musím říct. Chci říct. Nevím toho moc. Posledních pár dní jsem strávila z velké části v bezvědomí, ale... znám jména. A... Několik hodin za městem je dům. Touhle dobou bude už asi prázdný,“ kmitnu pohledem k oknu, „ale, pokud máte mapu širého okolí, ukážu vám, kde přibližně byl. A taky... Taky je tady ještě jedna věc, o které byste vědět měl. Ale...“ kousnu se do rtu. „Opravdu myslíte, že víte, co chtěli? S vašimi sejfy? Já jenom... Opravdu to znělo, že se vás chtějí zbavit. Otočit situaci ve městě. Říkal věci jako, že už mě nebude hledat policie, že už brzy budou dluhy splacené a že dostaneme naše životy zpátky a... Asi... Asi se jenom snažím říct, že byste měl být opatrný.“ Povážlivě s těmi posledními slovy ztiším hlas. Ne, tohle... Tohle ode mě slyšet nechce. Ale tolik jsem se lekla, že zemřel. Že jedu příliš pozdě. Že to nestihnu. Všechno to napětí a nutkání se udržet na nohou – kvůli němu, kvůli všem těm lidem tady – ze mě už opadlo, ale... i když jsem to celé popletla, opatrný by být měl... ať už Elijah plánuje cokoliv. Měla jsem být odvážnější. Měla jsem toho zjistit víc, ale potkat ho na chodbě... by byla má smrt... | ||
