Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Svoboda za trest Zatímco tisknu krystal v dlani a snažím se aspoň nějak posbírat, dochází mi… Proč mne od toho Alexander odrazoval. Jenže… Jenže já to musela udělat. Musela… Opakuji si to s tou protivnou naléhavostí ve snaze o tom sebe sama přesvědčit a najít v těch slovech úlevu. Jenže ta nepřichází. Jako bych stála v místnosti plné oken a pobíhala mezi nimi jen proto, aby pokaždé, když nějaké zavřu, tak další tři vyrazil prudký vítr. Podám Ramielovi krystal, ovšem neřeknu ani slovo. Dokonce i v okamžiku, kdy jej prostě hodí do vzduchu a chytí jako kdyby snad šlo o obyčejný oblázek.
Nevím, jak dlouho trvá, než se Ramiel opět pohne a vykročí zpátky k nám. Vnímat čas tak, jak plyne je těžké. Přinutím se narovnat a prsty si vjedu do vlasů v tom nejistém, možná až nervózním gestu. Očima krátce spočinu na jeho… Nohách. Opožděně mi dochází, že jeho kroky nevydávají žádný zvuk. Je to… Jiné než moje schopnost. Svým způsobem i děsivé, ale aspoň už chápu, proč si ho ani jeden z nás v té uličce nevšiml, i když musel jít za námi. Tváří se… Vážně? Nevím, jestli je to dobré znamení – nezbývá než v to doufat. Každopádně dohoda z naší strany byla naplněna a nyní je čas na něm.
Liberty, stojí napsané na straně člunu. Svoboda… Na okamžik se na tom nápise zaseknu pohledem. Blížíme se k člunu a mé kroky… Párkrát se uprostřed pohybu zadrhnu, zaváhám… Vážně se to chystám udělat? Opustit Nový Jeruzalém… Na jak dlouho? Pár měsíců? Let? A… A vstříc čemu… Cizí zemi… Cizím lidem… S cizincem po svém boku. „Vím, že se vlastně vůbec neznáme, ne tak jako oni, ale… Chyběl jsi mi. Konečně mám pocit, že zase můžu zhluboka dýchat…“ Znovu se o Alexe zapřu a nechám si pomoci nastoupit do člunu. Vím, že by mě tu nenechal. A nezbývá než věřit tomu, že mě nenechá ani tam, ať už to bude kdekoliv… I když bych ho jen těžko mohla vinit z toho, kdyby se rozhodl jinak. | ||
| |||
 | Domeček z karet Delilah Blair Flanagan Vydechneš a v roztřesených rukou tiskneš stále hřející kámen, jehož jemná mléčná záře ti prosvítá mezi prsty. Alexander měl pravdu. Bylo to živé. Velmi živé. Jako smršť vzpomínek na momenty z posledních dní, které popravdě nebyly ani trochu příjemné. Možná proto na tebe tak Alex hleděl a nabízel ti, že to skutečně nemusíš dělat. Možná už tušil, že to pro tebe nebude nic příjemného.
Nějakou chvíli to trvá, než si posbíráš myšlenky, které jsou jako rozsypané korálky a všechny zase poskládáš do příslušných přihrádek. A že by některé z nich by bylo nejlepší zamknout na sedm západů a zahodit klíč. Otočíš se a uděláš pár kroků k Robertovi. Koutky mu lehce cuknou, když se natáhne pro krystal. „Děkuji… Jestli mě omluvíte. Dejte mi minutku. Jen si ověřím zboží a pak už vám zavolám odvoz.“ Vezme si od tebe kámen, kterým pohodí jako kdyby to byla nějaká cetka, která se může beztrestně rozbít a pak od vás poodejde. Zastaví se několik metrů od vás. Dostatečně daleko na to, abyste se k němu nedostali, pokud byste si přeci jen obchod rozmysleli a chtěli dělat problémy.
Alexander jen udělá krok k tobě a chytí tě za předloktí, aby ses o něj mohla opřít. Nic neříká, pouze zaznamenáš jeho pevně semknuté rty. Nesouhlasně? Starostlivě? Možná oboje. Čekáte. Z Roberta se stane na pár chvil jen nehybná silueta, které přímořský vítr povlává pouze cípy pláště. Trvá to snad pár minut, než se opět pohne. Do tváře mu nevidíte. Ani ne tak protože by k vám stál zády. To si nejspíše netroufl, ale není zde dostatek světla, aby pro vás byl něčím více než jen temnou figurou.
Otočí se a vrátí se k vám. Až teď si to uvědomíš, ale je to zvláštní, i když jde po tom kamenitém pobřeží a od bot se mu sem tam oddrolí kus hrubých kamínků, neslyšíš nic. Nic, jen šumění moře.
Dojde konečně k vám a ve tváři má… výraz, který jsi tam ještě neviděla. Zamyšlený a až podivně vážný. „Neprocházel jsem vše do detailů, ale… Ano, splnili jste svou část dohody.“ Kámen už schoval někde do kabátu, ale teď vytáhne z kapes vše, na čem jste se domluvili. Peníze i doklady.
„A vy… Vy jste velmi zajímavá mladá dáma. Nevím, jak jste k něčemu takovému přišla, ale… Možná jsem se ve vás mýlil. Možná nejste ona. Dumah? Hmm?“ Natáhne ruku s papíry před tebe. „Zasloužená cena.“ Nechá tě, aby sis vše vzala.
„A kromě toho děkuji za dobré zprávy. Nečekal jsem, že pana Bransona už nikdy neuvidím. Tím spíše, že se to dozvím takto. To bych se s ním posledně rozloučil více upřímně.“ Povytáhne koutky do úsměvu, ze kterého mrazí. „Velká ztráta pro Radu. V poslední době se to tu hroutí jako domeček z karet. Zajímalo by mě, kdo byl ten, který do něj cvrnknul?“ Pobaveně si vás oba prohlédne.
„No ale to je jedno. Nebudu vás už zdržovat pane Archdale. Dámo… Bylo mi potěšením vás poznat.“ Pokloní se ti a naznačí jako kdyby se dotknul krempy neexistujícího klobouku, než se otočí na patě a pár rychlými kroky dojde na kraj útesu. Vidíš, jak něco vytáhne od pasu, když v tom čerň noci prořízne rudá záře světlice, kterou zvedne nad hlavu.
Alexander to jen tiše sleduje, zatímco tě dál podpírá. Od nahrání jeho vzpomínek působil dost… zamlkle, ale ty jsi na tom nebyla o moc jinak. Netrvá to dlouho a uslyšíte od moře pravidelné šplouchání. Člun s dvojicí veslařů a jedním mužem na přídi se zaboří do kamenité pláže kousek od vás. Robert seskočí ladně z útesu. Skoro to až vypadá, jako kdyby se nedotýkal země, ale to je jistě jen hrou světel a stínů. Vymění si pár slov s mužem v typické čepici, která jasně značí, že půjde o námořníka, snad i lodního důstojníka, a pak mávne na vás.
Alexander na tebe kývne a pak můžete sestoupit po skaliscích až ke člunu. Nutno podotknout, že ani zdaleka ne tak efektně jako Robert. Nakonec je to Alexander, který je ti pevnou oporou i v těchto pár posledních krocích, které podnikáte ještě na území Nového Jeruzaléma.
„Tak prosím, pane a dámo.“ Ukáže na člun ten námořník, jehož chování a vlastně i oděv jasně naznačuji, že nepůjde o žádného pobudu ze zaplivané kocábky. Na straně člunu si i ve tmě můžeš všimnout bílého nápisu.
LIBERTY
| ||
| |||
 | Déjà vu „Já vím. Já vím…“ slyším se odpovídám tichým hlasem. „Nebyla bych tady, kdyby to nebylo důležité. Jenom mu to řekněte. Bude se mnou chtít mluvit.“ Nevěří mi. Samozřejmě, že mi nevěří. Na okamžik zavřu oči. Dobrá, dobrá… Nemám na výběr. Budu se muset dostat dovnitř bez jejich svolení. Zvládnu to. Stačí, když je přinutím otevřít bránu a – Zajdi to ohlásit, padnou ta spásná slova. Dech se mi zachvěje úlevou. Nerozbrečím se, snad jenom protože mi na to nezbývá síla. „Vera Davenport,“ zopakuji své jméno, než se muž otočí a zamíří k domu. Pomalu. Tak trýznivě pomalu, až mám chuť se na koni sesunout a přitisknout se k němu celým tělem, abych vsákla alespoň trochu jeho tepla. Neudělám to. Nevěřím si, že… bych vydržela vzhůru. Svět se se mnou nebezpečně kolébá. Není mi dobře. Čas mi proklouzává mezi prsty a jenom díky hodinkám se mi daří držet si povědomí, kolik ho asi uplynulo. Nikdy si však nejsem jistá, kam zlaté ručičky ukazovaly předtím. Je to čím dál těžší.
Zdá se mi to jako věčnost. Několikrát se mi podaří zavřít oči, jenom abych sebou vzápětí škubla a vyplašeným pohledem přejela obrysy šedivého sídla v dálce. Pořád… Pořád stojí. Znovu se do mě opře mrazivý vítr, s nímž skloním hlavu. Neřeknu nic. Nepřemýšlím nad tím, co si o mě musí strážný myslet. Jestli se mu daří poskládat všechny ty nesourodé detaily tak, aby dávaly smysl. Vlastně už nepřemýšlím nad ničím. Dokonce ani nad tím, co nebo jak řeknu vévodovi. Jenom čekám. Na cokoliv jiného jsem příliš unavená. Až blížící se postava mě vytrhne z letargie. Mává. Znamená to, že… Díky bohu. „Děkuji…“ zamumlám ke strážnému, než znovu pobídnu koně. Zatímco se Ethos rozejde, pohledem vystoupám k oknům. Nedopočítala bych se, v kolika se teď svítí. Pořád mě to děsí. Tolik životů, ozývá se mi v hlavě neustále. Tolik životů jsem ohrozila svou naivitou. Skoro se ani nedokážu podívat do očí služebnictvo. Čeká na mě v nástupu stejně jako tehdy – a stejně jako tehdy jistě dělám dojem. Jenom asi ne dobrý. Ne, že by na tom záleželo… Promrzlé prsty se otěží pouštějí jenom neochotně. Bolí to. I sebemenší pohyb je pro mě obtížný. Skoro se ani neudržím na nohách, když se bezvládně svezu z koně. Do sluhy, který mi ho laskavě přidržel, se tak opřu bez varování, než se s dlouhým výdechem zase napřímím a pak už to… zvládnu sama. Krok za krokem zdolám schodiště. Minule mi nepřipadalo tak strašlivě dlouhé, ale teď… Trvá mi to. Jsem si bolestně vědoma toho, že ztrácím drahocenný čas. Nohy se mi chvějí a tělo odmítá spolupracovat. Zatínám zuby. Pokouším se ignorovat bolest, která se rozmáhá promrzlými, vyčerpanými svaly. Ještě kousek. Ještě pár kroků. Už tam skoro jsem. Mám před sebou už jenom cílovou rovinku. Tolik jsem se těšila, až se ponořím do prohřáté chodby, ale příjemné to není. Teplo mě štípe a pálí, jako by se mi kůže s každým pohybem napínala k prasknutí. Bezděčně zpomaluji. Chci zastavit. Odpočinout si, ale sluha mě pobídne. Tudy. Ano, já vím… Vévoda čeká. Nemá moc času. Nikdo ho nemáme. Teprve, když zahýbáme do západního křídla – a v mysli se mi chtě nechtě vynoří kroužky na půdoryse –, se zarazím. Ty papíry… Schovala jsem je. Pro případ, že někoho potkám. Kruci. Musím… Musím si rozvázat korzet a… „Promiňte,“ odvážím se ozvat. „Mohla bych… Potřebovala bych se zastavit v koupelně. Jenom… Jenom na chvíli.“ Nadšení z toho nebudou. Nechávat vévodu čekat, obzvláště když jsem ho nepochybně vyrušila od večeře, je… neodpustitelné, ale neodmítnou mě. Možná i protože by se takhle žádná dáma neprezentovala. Před třemi měsíci jsem se domnívala, že hlouběji klesnout nelze, ale dnes mám na sobě župan. Župan, probůh! Kůži mám bledou, takřka bílou. Vlasy vlhké, jak v nich rozmrzají sněhové vločky. Znecitlivělé prsty se mi chvějí, bolí a rozvázat korzet se jim nedaří. I tohle trvá déle, než by mělo. Vydolovat obálky napěchované papíry není snadné. Dokonce ani korzet pak zase zaháčkovat. To už však smyčky dotahuji jenom tak, aby se neřeklo. Dokumenty strčím do kapsy k těm zbývajícím, které se mi už nikam nevešly a převázala jsem je stuhou. Na ty bude ještě čas, ale jedna věc nepočká… a proto jsem tady… Na chodbu tak vykročím jenom s jednou obálkou v zarudlých rukách. Skrývá se v ní papír, kterým to všechno začalo. A který snad… zachrání život nejenom vévodovi, ale také všem ostatním zde. Ze srdce se za to modlím. Pak už majordoma následuji mlčky, bezděčně se rozhlížím po chodbách, jestli někde nezahlédnu Robertův stín nebo snad jedno z míst, kde měl umístit výbušninu. Má se to stát dneska? Zítra? Brzy. To jediné slovo mi Elijah svěřil. To naprosto nedostačující slovo, z kterého mrazí. A pak… … majordomus konečně zastaví. Před otevřenými dveřmi se zastavím jenom na okamžik. Nemůžu couvnout. Vím to. Ať už to dopadne jakkoliv, tohle jsem si vybrala. Životy všech těch lidí tady nad ten svůj. Jenom doufám, že toho mám dost… Všechno ostatní je vedlejší. Dokonce i to, jestli už zavolal policii. Nedivila bych se mu. Po tom všem. A dokonce i po tom všem je mi ochoten darovat svůj čas. Vyslechnout mě. Rozejdu se obrazárnou. Bezděčně se rozhlížím po vyobrazený nejrůznějších scén – od rodinných portrétů po obrazy z antických tragédií – a jindy bych neodolala se před některou zastavit, ale teď hledám něco jiného. Někoho jiného. Tmavou figuru před vitrážovým oknem. Stojí mi zády. Snad bych za to měla být vděčná, protože takhle… takhle neuvidí mé hříchy, ale… nezastaví mě to. Tohohle milosrdenství se mi dnes večer nedostane. Znovu se tak rozezní klapot podpatků tak nevhodných do počasí tam venku. Mířím přímo k němu. K muži, kterého jsem se tak dlouho bála, a teď… teď se bojím něčeho mnohem horšího. Že mi neuvěří. Že v tom spatří jenom Luciferovu lest. Že si i já ponesu vinu na tom, co se tady stane.
„Jste v nebezpečí,“ promluvím tiše. Dokonce i teď mi hlasem prosakuje únava. Celá se třesu – tentokrát však ne strachem nebo přinejmenším ne strachem z něj. Alespoň už mi zuby nedrkotají zimou a nestojí mě tolik přemáhání, abych slova vůbec vyslovila. Přesto je to… náročné. Hlavu mám těžkou, tak těžkou, že pohledem poklesám na podlahu a co chvíli ho zvednu zase k jeho zádům. Otočí se? A co uvidí, až to udělá? „Nejenom vy. Všichni tady jsou v nebezpečí… Našla jsem jeho plány. Pošle sem Ramiela, aby rozmístil výbušniny napříč vaším domem. Tady,“ natáhnu před sebe ruku s obálkou. „Je tam… schéma. A na druhou stranu jsem překreslila jejich umístění. Pamatuji si to. Pokud… Pokud by to takhle nebylo dost přesné, zvládnu to zakreslit na větší formát. Mám toho víc. Dokumenty, poznámky, plány. Nějaké dopisy. Pobrala jsem, co jsem mohla. Není toho moc a popravdě ani nevím, nakolik užitečné budou, ale doufala jsem, že… vám smysl dávat budou. Že budete schopen zastavit aspoň něco z toho. Ale…“ kousnu se do rtu, „nevím kdy. Říkal, že brzy. Možná ještě dříve teď, když… když jsem se do toho připletla já.“ Jenom jsem to zhoršila. Jako obvykle. Pokud to dosud nebylo osobní, teď už je. Kvůli všemu, co se mu chystám vložit do rukou. Já, Zerachiel. Ta, která měla stát po jeho boku až do konce. Která mu měla věřit. Jenom jsem to… zhoršila. Vím to. Víme to oba. Navzdory tomu se tentokrát nerozpláču. Tentokrát ne. Dost možná na to ani nemám sílu. Musím ji šetřit, pečlivě ji rozložit, protože… protože toho mám víc. A protože to tímhle zdaleka nekončí. „Měl jste pravdu,“ dodám – a, byť i má dosavadní slova byla jenom tichá, tahle takřka zašeptám. Měla jsem ho poslechnout.
| ||
| |||
| Cena jedné vzpomínky Předstírám, že jsem ten dovětek „pokud je to pravda“ neslyšela, stejně jako že jsem si nevšimla toho, jak se na mne upírá Alexanderův soustředěný pohled, mnohem déle, než je nutné. Měl to být on, komu bych tohle všechno měla říkat jako prvnímu, přesto… Nešlo to jinak. Ta mantra se zadírá do mé mysli, jak si ji neustále opakuji. To, že dělám… Co musím.
Alex se ke mně krátce otočí, Dvaraka mu skutečně něco říká – a není to málo. Pokud… Pokud tam skutečně někoho má… Unaveně kývnu hlavou. Tím Alexander rozhodne za mne. Ty papíry… Potřebuje. A já vlastně asi také, vždyť ani jeden z nás nemá doklady. On má jméno nejhledanějšího vraha v Novém Jeruzalému a já… Já už nemám ani to. Delilah zemřela při útěku z Greenhillu. Angela na samotce na zápal plic. A lady Vernier… Ta po sobě zanechala jen kusý vzkaz u umírajícího muže a slib, který nedodrží.
… zase cítím ten strach. Hledím na pokřivenou siluetu Ztraceného tyčícího se nade mnou, zatímco Noah leží zhroucený u stromu. Pohnu se. Jeden krok. Druhý. Umřu tady. Třetí. Vyběhnu a Ztracený za mnou. Ozve se zvuk střelby a já beru do rukou pušku. Překotně nabíjím. A pak vystřelím. Znovu. Znovu. A znovu. Přebíjím. A střílím do jeho hlavy tak dlouho, dokud z ní nic nezbude. Páchne to, obrací se mi z toho žaludek. Rychle se otáčím ke krvácejícímu Noahovi a… | ||
| |||
| Minulost se točí v kruzích Vera De Lacey Dvojice můžu na tebe hledí se značným podezřením, přesto je tu pár věcí, které podpoří proslov jinak šíleně znějící ženy. Zlaté hodinky, jméno slečny Hallové, které jsi odmítla tehdy vydat tu zlatou schránku, jsou ty hlavní momenty, kdy zachytíš jejích zvýšenou pozornost a jejich nedůvěřivé masky v těch chvílích povolí. Přesto ale… „Nejste ohlášená. Nemůžete sem jen tak přijet a žádat jeho výsost o čas, ať už jste kdokoliv.“ Odpoví ti ten s cigaretou, zatímco si tě druhý dál zamyšleně prohlíží. „Je pravda, že vévoda se tehdy skutečně vrátil brzy…“ Přimhouří oči, než se otočí na svého kolegu. „Zajdi to ohlásit. Pokud mluví pravdu, někoho sem pošlou. Pokud ne, tak se tady s dámou zase slušně rozloučíme.“ „Ale…?“ Oponuje mu ten druhý. „Nediskutuj a běž.“ Vstoupí mu do řeči nejspíše jeho nadřízený. Muž jen dlouze naposledy potáhne z cigarety a věnuje ti ne zrovna přátelský pohled, než zahodí nedopalek se zasyčením do sněhu a vydá se k sídlu za vámi. Jde pěšky. Nespěchá, ale jde. Je ti jasné, že to bude trvat. Takhle v klidu a s nastupující nocí cítíš lezavý chlad, který každou chvílí sílí. Druhý muž, který zůstal u brány, si tě pozorně prohlíží, ale nic neříká, i když vidíš, jak se jeho pohled zastavuje především na tvém podivném úboru a také koni, na němž sedíš. Čas běží. A tentokrát víš přesně, kolik ho uplynulo. Poděkovat za to můžeš zlatým hodinkám na jejichž zadní straně se skví jelen ve skoku. Pak si ale všimneš blížící se postavy. Je to ten strážný, který už z dálky mává. Tvůj tichý společník, když uvidí jeho gesto, jen lehce nakrčí rty. „Máte štěstí lady. Vypadá to, že vás někdo přijme.“ A s tím zarachotí klíč v zámku a brána se před tebou otevře. „Jeďte prosím po cestě až k domu. Jistě tam na vás už bude někdo čekat. Hezký večer… lady.“ A ty můžeš vyrazit. Ethos se s zafrkáním vydá na poslední metry cesty, které vás dnes čekají. Projedeš kolem druhého strážného a zamíříš k domu, jenž takto koňského hřbetu vypadá mnohem větší, než si jej pamatuješ. Skutečné honosné sídlo, které by Williamovi Philip jistě záviděl. Vypadá to spíše jako nějaký zámek a možná jím také je, když se vezme v potaz dlouhá historie rodu Essingtonů. Zastavíš u jednoho ramene širokých schodů, je tam už nastoupená skupina služebných. Upravené tmavé stejnokroje a nezúčastněné výrazy, které se nemění, ani když uvidí někoho jako jsi ty.
„Madam?“ Předstoupí do popředí postarší muž, který na tebe shlédne ze schodů. Oblečený je v obleku, připomínajícím v něčem ostatní oděvy služebných, jen je dražší. Z kapsy mu visí stříbrný řetízek od hodinek. Nejspíše to bude jeden z výše postavených lidí ze služebnictva vévody. Možná i sám majordomus. Pokyne beze slova jednomu ze sluhů, který ihned seběhne, aby ti přidržel koně, zatímco sestupuješ, nebo se spíše svezeš, jak tě nohy po tolika hodinách v sedle neposlouchají. Máš co dělat, abys ses na nich udržela natož vystoupala schody, ale pokud si neřekneš, nikdo ti nepomůže. „Prosím, následujte mě.“ Pronese sluha jako kdyby si byla jen další z mnoha návštěv. Na rozdíl od můžu u brány v jeho jednání nepoznáš jediného náznaku hodnocení toho, koho má doprovázet. Jako kdyby nebyl rozdíl mezi obchodním partnerem, či snad tou ubrečenou mokrou Verou, která zde byla prvně a tou dnešní – promrzlou až na kost a oblečenou v modrém županu s bílými kvítky. Vejdeš do sídla, které je příjemně vyhřáté. Teplo tě začne okamžitě nepříjemně štípat na prochladlé kůži, jejíž nervová zakončení se začínají zase probouzet k životu. „Tudy.“ Řekne majordomus, zatímco s tebou zahne tentokrát do strany. Ne, nikdo se neobtěžuje ti nabídnout odložení kabátu, který stejně nemáš. Všichni jednají, jako kdyby tohle byla naprosto normální návštěva. Snad jen některé pohledy na sobě cítíš déle, než by bylo záhodno. Nohy a celé tělo se ti třese, zatímco procházíte jednou z dlouhých chodeb do západního křídla, kde se po nějaké době majordomus zastaví a aniž by ti odpověděl na jakékoliv otázky, či připomínky. Zaklepe na vysoké staře působící dveře z vyřezávaného skoro černého dřeva, než vezme za kliku a otevře je. Jen krátce ti pokyne, abys vešla dovnitř. Otevře se před tebou tmavá místnost zalitá světlem z množství nástěnných lamp, které jsou v pravidelných rozestupech zavěšené po stěnách. Mezi nimi visí obrazy. Spousty obrazů. Rodinné portréty, alegorické výjevy, cokoliv, co by se dalo vidět i v galerii umění. Je tu toho tolik. Boty zaklapou na lesklé podlaze, když vstoupíš. Naproti tobě je velké vitrážové okno táhnoucí se přes celou výšku už tak štědře nadimenzované místnosti. Rozhodně by si nezadalo ani s těmi přímo ve Zlaté katedrále. Jistě jej architekt vytvořil jako středobod této místnosti. To ale není to, co přitáhne tvou pozornost. Ne, ani zdaleka. Stojí tam osamělá postava. Vysoký muž oděný v černém padnoucím obleku, který je k tobě otočený zády, i když musel zaznamenat tvůj nesmělý příchod. „Zapomněla jste snad něco, lady?“ Rozlehne se prostorem obrazárny hluboko položený hlas, jehož majitele by si díky němu poznala i poslepu.
| ||
| |||
| „Hmmm, pokračujte.“ Pobídne tě Robert, když zmíníš Ztraceného. Tentokrát už je z jeho tváře těžší cokoliv číst. Po tom prvotním překvapení, kdy byl pomyslný míč na tvé straně, už se drží zpátky. Tedy až na popichování Generála, které si viditelně užívá.
„Brány? Jistě…“ U těchto slov ale už zvážní a po tváři mu přelétne stín. Jen se krátce rozhlédne, snad jako kdyby čekal, že se k vám něco vrhne, aby zarazilo tuhle konspirační debatu. Najednou už nevypadá tak jistý v kramflecích. „Pokud je to pravda, je to jistě cenná informace. Za to si svou odměnu zasloužíte.“ Kmitne pohledem mezi vámi dvěma. Zatímco ty hledíš pevně na Robera, protože tohle pro tebe nejsou žádné nové informace, cítíš na sobě zároveň Alexanderův pohled. Jistě, takhle to ucelené před tím ještě neslyšel, ale… Ale před Robertem zachovává svou kamennou tvář, na jakou jsi zvyklá. Snad jen na tebe hledí o něco déle, než by bylo třeba.
„Projít? Heh, dámo, věřil jsem vám toho spoustu, ale tohle už zavání pohádkou. Nebo spíše strašidelnou historkou, když vezmu v potaz, o čem je tady řeč. Tohle by mohl tvrdit každý. Stejně jako, že se dá se Ztracenými mluvit anebo, že se snad bojí křížů. Povídačky. Pokud nebude vzpomínka prokazatelná, nic dalšího vám nenabídnu. To ostatně platí i o vzpomínce, kde jste se doslechla o Branách.“ Podotkne s jistou nedůvěrou v hlase.
„Ale copak? Snad jste si nemyslela, že vezmu za dobře pouze vaším slovem. Ne, potřebuji vaše vzpomínky, tak jako zde od Generála. Vzpomínky nelžou. Na rozdíl od lidí.“ Dodá s úšklebkem.
„Ah jistě, má nabídka. Tedy Generále, musím uznat, že máte šikovnou pobočnici. Kdo by to řekl, že mě tu oškubete jako kuře, přesto… Vždy je dobré býti připraven, že?“ Usmívá se, zatímco opět zaloví ve svém kabátu, aby pak vytáhl přeložený papír. „Kam byste se bez ní dostal… Hmm, tady. Diplomatické papíry na jméno Edward Archdale. Ty umožní váženému siru Archdaleovi vycestovat i se svým doprovodem z výsostných vod spojenectví přímo do východních provincií. Cílový přístav vaší lodi je Dvaraka. Tu jistě znáte, že Generále?“ Stočí se modré oči k Alexanderovi, který jen trochu překvapeně zamrká a v očích mu probleskne cosi těžce čitelného.
„Jistě. Znám.“ Hlesne a otočí se k tobě. „A mám tam i dobré přátele…“ Šeptne jen jednu krátkou větu, která, ale slibuje mnohé.
„Takže, pokud by dáma o mou nabídku stála, buďte tak laskav Generále a půjčte jí krystal, ať už to tu moc dlouho nezdržujeme. Jsem zaneprázdněný muž.“ Mávne rukou, jako kdyby Alexandera pobízel, ať už to zbytečně neprodlužuje. Ten to gesto ignoruje a jen přistoupí blíž k tobě, stále držíc krystal ve svých rukou.
„Nemusíš to dělat…“ Skloní se až k tvému uchu, do kterého krátce šeptne, zatímco ti vtiskne kámen do dlaní. „Stačí jej podržet v rukou a soustředit se. Ucítíš, jak hřeje a pak si pouze přehraješ vzpomínky v hlavě. Jen pozor, budou díky krystalu o dost živější. Spíše je prožiješ znovu.“ Dodá pomalu a s povzdechem od tebe o krok ustoupí.
Oba dva na tebe hledí a krystal v rukou jako kdyby lehce šimral. Zatím ale nehřeje, to pouze, kdyby ses rozhodla a přistoupila na Robertův výměnný obchod.
A nedaleké moře, tichý svědek dohody prastarých duší, dál šumí o útesy.
| ||
| |||
| Bouře, co si přijde pro všechny Okamžitě se ke mně stočí pozornost obou mužů. Možná je to ode mne hloupé a pošetilé, ale… Ta naléhavá potřeba aspoň zkusit něco udělat je silnější než já. Alexander se mne od toho sice snaží odradit, ovšem ať už říká cokoliv, tohle není v pořádku. Nemá ani ponětí, že na tomhle celém nenesu jen díl viny. Mám ji na sobě všechnu, od svého naivního rozhodnutí účastnit se jeho záchrany až po tenhle hořký konec. Ten požadavek by nikdy nepadl, kdyby to byl Noah, který by Alexandera v té uličce osvobodil. Lucifer s Ramielem by jen marně čekali na svoji příležitost a Alex by mě zajištěnou bezpečnou cestu z města i bez nich. Všechno mělo být jinak.
Ucítím v hrudi ten osten zklamání, jakmile pochopím, že ať řeknu cokoliv – nijak tím nezměním Alexovu situaci, přesto… Dorovnat sázky. Zaváhám… A přeci se nakonec s krátkým kývnutím hlavy odhodlám promluvit. „Jde o Ztracené. Narazila jsem před pár dny na jednoho z nich za městem. Byl velký asi tři metry. Rychlý. Šel po mojí krvi, člověk ho nezajímal. Je toho ovšem víc,“ promluvím a jakkoliv se snažím mluvit odosobněně a bez zbytečných emocí… Nebýt té strašlivé únavy, nezvládla bych to. Nicméně zpozorním. Něco to Ramielovi řeklo. To drobné přimhouření oči…
… mne ovšem nepřipraví na to s jakou lehkostí mi oznámí, že to není žádná novinka. Ani se nad tím nijak nezamyslí. Nemá ani ponětí, jak moc mě tím v tu chvíli rozhodí. Takže jich skutečně kolem města nebo dokonce přímo v Jeruzalémě může být více? Viděli ho také? Nebo jen blafuje? Najednou jsem to já, kdo by nejraději pokládal otázky, ale… Ovládnu se. Ostatně není to zase tak těžké ve světle Ramielova gesta. Konsternovaně hledím na peněženku, kterou vytáhne z kapsy, zatímco se rozhovoří o penězích. Tohle… Tohle je tak ponižující. Někdo by mohl namítnout, že v čem se to liší od peněz, které jsem na své výdaje dostávala od manžela či z rodinného konta, ale… Je to jiné. Je to hodně jiné. Dokonce i navzdory tomu, že posledních několik měsíců jsem žila jen ze štědrosti cizích mužů, kteří se cítili povinni se o mne postarat nebo se jim to akorát hodilo.
A nejhorší na tom je uvědomění, že Ramiel má pravdu. Mám u sebe sice nějakou hotovost, ale… Stačilo by to? Pochybuji. Na lodi bude zajištěné místo jen pro generála, ne pro mě. A raději se neodvažuji myslet na to, jaké místo. Tohle všechno mi letí hlavou, zatímco pozoruji Ramiela přepočítávajícího bankovky. Několik jich i přidá z jiné kapsy. S tím, co mám u sebe i já… Cože? Jaký úlomek? S trhnutím se podívám po Alexanderovi a nechápavě svraštím obočí. Neřeknu na to ovšem ani slovo, namísto toho jen opět uhnu pohledem a stočím ho zpátky k moři. Ať půjde o cokoliv, bude to důležité a… A celé tohle opravdu byla jen past, jak tu informaci z generála dostat…
„Musím,“ šeptnu tiše, když se ode mne Alexander i s krystalem odvrátí. Krátce pozvednu ruku a promnu si mezi ledovými prsty kořen nosu, než si jimi nakonec vjedu do vlasů, abych je shrnula z tváře. A možná by i Otec chtěl, aby to věděli. Aby dostali svoji šanci odčinit aspoň některé z hříchů, co napáchali. Stejně jako my ostatní.
Nějaký čas tam prostě jen stojíme v tichosti. Ramiel se tváří jako kocour, co právě sežral kanárka. Není to pěkný pohled. Přešlapuji na místě ve snaze se aspoň trochu zahřát a během toho po očku sleduji starostlivě Alexe a utápím se přitom ve výčitkách svědomí. Alex nakonec svoji část té nedobrovolné dohody splní, nicméně jsem to já, na kom spočine Ramielův vyzývavý pohled. Něco ve mně na okamžik zatouží mu ho nenávratně smazat z tváře. Očima krátce kmitnu k Alexovi. Zuří. A vůbec mi to neusnadňuje.
Udělám drobný krok vpřed, snad abych nemusela čelit Alexovu pohledu. Ani tohle už nepůjde vzít zpět. Jenže já už se přeci topím a namísto křiku jen polykám vodu. A Alex je příliš hrdý na to, aby uznal, že ty peníze… Skutečně potřebujeme. „To stačí, Ramieli, tohle není nutné,“ potřesu hlavou. Provokuje, vědom si toho, že generála díky mně drží v šachu. „Takže o Ztracených víte, říkáš? To je dobře. Pak si dobře zapamatuj tahle slova, až je budeš předávat Luciferovi. Chci věřit tomu, že i ve své bezohlednosti to použijete k něčemu dobrému. Protože budete muset,“ krátce se odmlčím. „Roh zazněl a brány byly opět otevřeny,“ zopakuji slovo od slova větu, co se mi nesmazatelně vryla do paměti. „Přijdou další. Větší. Viděla jsem jednoho z nich, jak kráčí městem. Byl obrovský, větší než cokoliv, co si dokážeš představit a ničil vše, čeho se jeho pavoučí nohy dotkly. Bylo to… Varování,“ drobně se ošiju. Jen… Jen samotná vzpomínka na ten sen… Na to, co následovalo, když jsem se probudila… Co uděláš, Del? Co s tím uděláš… Něco strašně hloupého. Jako obvykle.
„Těmi branami se dá projít do míst, které nikdy nepodléhala moci Otce. Do míst, kde jsme sami Ztraceni… Jejich vlastní Ztracení,“ hlesnu tím tichým bezbarvým hlasem, vědoma si toho, že tu právě říkám něco… Co bych neměla vědět. V tu chvíli natáhnu k Ramielovi ruku a nastavím dlaň. Bříška prstů mám pokrytá šupinkami zaschlé krve. Mám ji i za nehty. Na rukávu. Všude. Lehce se mi chvěje vypětím a vyčerpáním.
„Dorovnej to něčím dalším a řeknu ti, kdo dokázal bránou projít a vrátit se zpátky,“ zvednu bradu. | ||
| |||
| Je to důležité Křik sloužících se rozléhá širým okolím, ale já už se neohlížím. Je mi to… Ano, je mi líto všeho, co jsme mohli být. Je mi líto snů jedné malé holky, které se teď válejí na podlaze Elijovy pracovny roztříštěné na kusy. Růžových představ o světě. Dokonce ani Philip je ve mně nezadusil, to až… ty plány… To až vědomí, za co všechno bych mohla být zodpovědná, pokud se budu dál odvracet od pravdy. Byla jsem… naivní. Tak naivní. „Nebudu už vás moct chránit, i kdybych chtěl.“ Já vím. To je… v pořádku. Protože tentokrát mohu ochránit já jeho, nebo… nebo se o to alespoň pokusit. Nevezme to zpátky všechno, co jsem udělala. Mé hříchy mě budou i nadále tížit na duši, ale… Nelituji toho, co dělám. Nepochybuji. Možná se teď ženu před Soudce, ale nedostane se mi krutějšího rozsudku než toho, který bych vynesla nad sebou já, kdybych nic neudělala. Kdybych před tím zavřela oči. Jednám s čistým záměrem, tak proč se bát? Ať už je můj osud jakýkoliv, zvládnu to. Zvládnu to, jenom… jenom se tam musím dostat včas… Zasněžená krajina rychle ubíhá. Vítr mě šlehá do rudých, rozpálených tvářích. Vlasy pečlivě stažené na temeni se mi v jednu chvíli uvolní. Bílá stužka zavlaje vzduchem a ztratí se v neznámu. Chlad začíná být nepříjemný. Prsty se mi chvějí. Srdce tluče až nepříjemně rychle. V dálce přede mnou se však tyčí město. A já se už nemůžu vrátit. A ani nechci.
Na východě… mezi třetím a čtvrtým, pohybuji rozechvěnými rty snad celou cestu, jako bych si neopakovala ani tak umístění výbušnin na půdorysu domu, ale modlitbu, která nás spasí všechny. Vím toho málo. Příliš málo. Stejně jako tenkrát toho pro něj nemám dost, ale i tak jsem odhodlána mu čelit. I to málo… by mu mohlo zachránit život, takže nemám na výběr. Stejně jako slunce pokročí na své pouti nebesy, se i já blížím prvním stavbám. Hlavou mi běží vzpomínky. Vévodova slova se mi připomínají snad ještě s větší razancí než v posledních pár dnech, byť se mi je nikdy nepodařilo setřást. Měl pravdu. Hlas, který je stejnou měrou zneklidňující a konejšivý, se mi mrazivě vkrádá pod kůži. Chvílemi mám dokonce pocit, že ho vidím. Sněhové vlasy na rudých kudrlinách roztály a pak stačily znovu zamrznout. Oči mi planou zlatem, jak nechávám proudit krev napříč celým tělem. Jak se snažím použít svou moc, aby mi bylo tepleji, ale… Žilami se rozlévá únava, kůže bledne a prsty už se ani tak nechvějí, nýbrž v nich docela ztrácím cit. Není to dobré. Vím, že to není dobré, nicméně mě to nezastaví. Nemůže. Je to příliš… důležité… Před policisty se odvracím. Pokaždé, když se ke mně stočí zvědavé pohledy, se leknu, že mě poznají. Že mě zatknou a nedostanu se tam včas. Snažím se nepřitahovat pozornost. Nezdržovat se. Několikrát se však musím zeptat. Napřed jenom na cestu do Zahrad a pak i k sídlu vévody Essingtona. Služka, která mě nasměruje, je v něčem podobná Elyse. Má stejně hnědé oči. Bystré. Připadám si, jako bych viděla ducha. Hlava si se mnou hraje. Chvíli mi trvá, než se s ní rozloučím a koně popoženu vpřed. Nebyla to ona. Elyse je… pryč. Stejně jako všichni. Zahodila jsem všechno, jenom abych zjistila, že to za to nestálo. Že nejsem ochotna zaplatit cenu za všechno, co jsem si kdy přála. Že po boku někoho takového stát nechci. Zajímalo by mě, co uvidí tentokrát. Kolik hříchů tíží mou duši teď? Bude stejně jako já počítat i těch sedm nešťastníků, na které jsem sice nevztáhla ruku, ale zemřeli kvůli mně? Kvůli mým rozhodnutím? Tentokrát už mě neochrání… ani nemůže, protože jsem to všechno… řekla Elijovi… Zničehonic se přede mnou vynoří zlatá brána. Zatáhnu za opratě a zastavím. Jsem… tady. Málem mi to ani nedochází. Rozostřeným pohledem se zadívám na vévodův dům v dálce. Pořád stojí. Je opravdu tak velký, jak si pamatuji. A svítí v něm tolik oken. Tolik životů. Tolik životů je kvůli mně v nebezpečí. Kvůli tomu, že jsem se připletla přes vévodu, když… to mohl zastavit… Když se ozve hlas, trhnu hlavou. Pohled mi padne na dva ozbrojené strážné. Z pušek ledabyle přehozených přes jejich ramena se mi sevře žaludek. Copak si nevzpomínáš, co se stalo minule? Ne. Samozřejmě, že si vzpomínám. Vzpomínám si až příliš dobře. V uších mi znovu zaduní výstřel a na hrudi mě zabolí nedohojená rána. Málem potáhnu otěže a otočím se, ale… nemůžu couvnout. Teď už ne. „Ne, není to omyl,“ zatřesu hlavou, přičemž rozechvěnou rukou pomalu – tak strašlivě pomalu, až to bolí, a já se kousnu do rtu, abych neusykla – pustím otěže a z kapsy vylovím hodinky, jako bych se chtěla podívat na čas. Jsou zlaté. Vypadají… Vypadají jako něco, co by měl někdo důležitý. Snad mi dodají na důvěryhodnosti, i když teď mám co dělat, abych je vůbec udržela. „Mám…“ Hlas se mi zachvěje, vlastně se zachvěji celá. Vypadám… Rozhodně teď nevypadám jako někdo, koho by měli před vévodu pustit, jsem si toho vědoma, ale… ale… dostala jsem se tak daleko. Přemýšlím. Nebo se o to spíše snažím. Ani to není jednoduché. Nejraději bych se sesunula na zem a schoulila na zemi do klubíčka v zoufalé snaze udržet zbytky tepla. Mohla bych… Ne, nemám sílu pokoušet se přešplhat přes zeď. Nemám sílu si ani vymýšlet. Lhát. Nezbývá mi nic jiného než… Věřit. Hodinky zase zaklapnu a schovám je do kapsy, než se na muže pokusím podívat co nejrozhodněji. Nebo alespoň nejpříčetněji. „Mám informace pro Jeho Milost, vévodu Essingtona,“ promluvím pevně. S vypětím sil držím třes na uzdě a nutím se vyslovovat srozumitelně. Je to těžké, ano, ale musím… musím to zvládnout. Ještě jeden krok. A pak další. A pak… už jsem tam. „Uvědomuji si, že to vypadá všelijak. Je to dlouhý příběh, ale… Přijme mě. Znám slečnu Hallovou. Byla jsem tady před třemi měsíci. Vím, že ho po havárií jeho vzducholodi propustili z nemocnice už druhý den a třetí den mě přijal. Tak důležité to tehdy bylo, tak důležité je to i dnes. Jenom mu prosím řekněte, že pro něj má informace Vera Davenport.“ Rodné jméno mi splyne ze rtů rychleji, než se stačím zarazit. To jsem… To jsem možná neměla říkat. Hledá mě policie, vím to, ale nezbývá mi než doufat, že… hledají lady De Lacey. Možná. Nevím. Už… nevím. Myšlenky se mi motají. Musím se hodně soustředit, abych slova vůbec skládala jedno za druhým. Musela jsem jim dát celé jméno a, i kdybych teď měla sílu vymýšlet si, hrozilo by, že mě vévoda pod jiným nepozná. Přijme mě. Myslím, že… mě přijme. Pokud mu zprávu předají. Prokřehlými prsty pomalu zase obemknu otěže. V hlavě se mi už rýsuje plán pro to, co bych dělala, kdyby… odmítli, ale teď se přinutím pohnout rty a na muže se usmát. „Jenom… Jenom mu řekněte to jméno. Bude vědět. Je to důležité.“
| ||
| |||
| Cena informace Delilah Blair Flanagan Sáhneš na Alexanderovu ruku a zastavíš ji tak napůl cesty ke krystalu. Oba páry očí se na tebe otočí. Jeden netrpělivý, druhý pobavený.
„Del…“ Vydechne Alexander tvoje jméno, zatímco Robert nakloní hlavu zvědavě na stranu. „Ano? A co by to mělo být? Víte… mám dost specifický požadavek. Nevím, jestli máte něco cennějšího v tuhle chvíli.“ Prohlíží si tě a Alexander spustí ruku, kterou chtěl sáhnout po krystalu.
„Del, to není o tobě. V pořádku. Tenhle požadavek by padl, ať už by si tu byla nebo ne. Je to jen hra. ŽE?!" Jeho tichý hlas najednou nabere na razanci a prosákne jím zlost, když otočí tvář od tebe opět k Robertovi.
„A záleží na tom? Karty jsou vyložené na stůl. A vy moc dobře víte Generále, co chci. Přesto… Pokud přihodíte i něco vy. Mohl bych sázky dorovnat i já. Jsem otevřený nabídkám.“ Opět sklouznou modré oči k tobě a je na čase, aby si nastínila svou sázku, která se týká Ztracených. Samozřejmě, nesdělíš všechny detaily, ale i tak si všimneš, jak Robert drobně přimhouří při tom slovu oči.
„Tak… rozhodně zajímavé. Není to ale něco, o čem bychom nevěděli.“ Řekne s naprostou samozřejmostí a možná až moc rychle. „Není to to, co potřebuji od Generála, ale na druhou stranu… Každá informace má svou cenu.“ Jeho ruka zajede opět do kabátu a vytáhne… peněženku. Obyčejnou peněženku. „Peníze. Vím, je to tak primitivní. Ale počítám, že ty nemáte. Nemáte nic a čeká vás dlouhá cesta. Bez zázemí. Bez ničeho. Věřím, že i tyhle světské radosti se budou hodit někomu jako jste vy dva.“ Pronáší klidně a mezitím přepočítává mezi prsty bankovky. Svazek se hromadí, aby pak sáhl ještě opět do jiné kapsy a přidal k němu několik dalších. Tohle už je pěkná suma. Dům si za to nekoupíte, ale rozhodně vám to vystačí na pohodlnou dlouhou cestu a zajištění všech potřeb bez nutnosti se jakkoliv omezovat.
„Hmm, takže drahá dámo? Co vy na to?“ Podrží ve vzdchu tlustvý svazek bankovek a natáhne opět před sebe ruku s krystalem. „Můžete se zatím rozmyslet, protože tady Generál musí stále zaplatit. Že pane Morley? A jen tak pro pořádek. Potřebujeme ten úlomek, který jste někde ukryl. To jen, abychom se tu zbytečně nezdržovali zbytečnými dohady a nahráváním vzpomínek, které nikoho nezajímají.“ Dodá konverzačně.
„Vím!“ Vytrhne mu Alexander krystal z ruky a jen se na tebe krátce otočí. „Del… nemusíš to dělat. Bůh ví, že tihle si nic z toho nezaslouží.“ Odsekne příkře na Robertovu adresu, ale to už se od tebe odvrátí. Vidíš, že je rozhodnutý a nemá ani na výběr. Robert to sám řekl. Chtějí jednu určitou informaci a tu zná pouze on. Zavře oči a soustředí se. Kámen drží v dlaních obou rukou a na nějakou dobu prostě strne do podoby nehnuté sochy. Robert to celé sleduje se spokojeným výrazem, než se po nějaké době Alexander opět nadechne a rozevře ruce, ve kterých je mléčně doutnající krystal.
„Tady… dones ho svému pánovi jako poslušný pes, kterým jsi!“ Natáhne ruku k Robertovi, jenž však po kamenu nesáhne. „Děkuji, ale možná ještě tady dáma by ráda vyložila nějaké ty zmíněné karty? Samozřejmě, vše bude náležitě odměněno.“ Zabloudí jeho vyzývavý pohled k tobě. „Večeře, koupel, první třída… Určitě by Generál ocenil možnost si pohodlně odpočinout a chvíli se o nic nestarat. Stejně jako vy.“ Povytáhne lehce obočí a na Alexanderovi je vidět, že má opět co dělat, aby mu nenatáhl, ale… Ale neudělá to. Jen mezi vámi mlčky těká pohledem. Tohle je tvé rozhodnutí.
| ||
| |||
| Váhy osudu Vera De Lacey „A jak moc máte ráda divadlo lady De Lacey? Preferujete komedie? Nebo snad tragédie? Myslím… že tragédie to nebudou, přesto… Má život smysl spíše pro tento typ divadla, že?“
Ethos hrábne kopyty do sněhu, když jej patami pobídneš ve slabinách a vyrazí. Dvojice postav k tobě vybíhá, ale jsou moc pomalí. A i kdyby k tobě doběhli, nezastaví tě. Nenecháš se zastavit. Tentokrát ne. Závisí na tom jeho život i životy ostatních. Nebudeš už před tím dál zavírat oči.
„Pokud mi dáte to, co chci, můžu vám ve vaší nezáviděníhodné situaci pomoci.
Projedeš rychle po cestě vedoucí k bělostnému sídlu, jenž se ztrácí mezi sněhem pokrytou krajinou. Jako místo z jiných časů. Vzdálené všem problémům velkoměsta, avšak… to jen na první pohled. Ne, tohle místo bylo se záležitostmi Nového Jeruzaléma provázané více než by si ráda. Pomohli ti… ale…
„Takže, jsme domluveni, lady De Lacey?“
Necháš za sebou Elijův dům i křičící služebnictvo. Je ti to líto. Líto. To slovo zanechává na jazyku hořkou pachuť, přesto teď už se nemůžeš otočit. Na misky vah osudu přihodíš ty poslední kousky svého rozbitého života, které ještě mají nějakou cenu, aby se přeci jen následující události vyvážily ve váš prospěch. Nezbývá než doufat. Věřit.
„Jsem rád, lady De Lacey, že jsme našli společnou řeč.“
Od kopyt vraníka odletují spršky sněhu, zatímco cváláte zasněženým lesem. Tolik vzpomínek, které se ti honí hlavou. To, jak to všechno začalo. Jedno jediné rozhodnutí. Jedno jediné pozvání. Stačilo do té vzducholodi ten večer nenastoupit. Prostě se omluvit na strach z výšek, který jsi už poznala a vše mohlo být naprosto jinak. Nikdy bys ho ani nepoznala a netušila, co je Elija zač.
„Jste…v pořádku.“
Rudé vlasy ti vlají divoce ve větru. Podobně jako když se tehdy nad vámi otevřela obloha a začali jste padat až jste skončili na zemi v hořícím pekle a krvi. Chlad se nakonec dostává i přes těch pár vrstev oděvu, který máš na sobě, ale samotná jízda tě také i trochu zahřívá. Jak je to dlouho, co jsi jela jen tak volně s větrem o závod? Co bude dělat Elija, až zjistí, co se tu stalo?
„Nečekal jsem, že se věci až tak zkomplikují. Jeho intervenci jsem mohl očekávat, ale rozhodně jsem nečekal… vás.“
Vyjedeš z lesa. Cesta tě z něj s jistotou vyvedla. Pohled na Nový Jeruzalém v dálce před tebou tě uklidní a znejistí zároveň. Tahle cesta bude dlouhá a nezbývá než doufat, že přijedeš do města ze správného směru blíže k Zahradám. Ethos jen odfrkne a od nozder mu vystoupají další obláčky páry. Je to skutečně dobrý kůň. I když má za sebou rychlou cestu až sem, nevypadá prakticky vůbec znavený. Vyrazíte k městu, nad které stoupají oblaka páry a dýmu z množství komínů, které se proplétají mezi vysokými gotickými věžemi.
„Měl jsem tohle celé čekat a vůbec vás do toho nezatahovat. Vyřešit to po svém...“
Přiblížíš se městu. Začneš míjet první ze staveb, které jej zatím roztroušeně obklopují. Odpoledne postoupí, ale stále ještě musíš mít pár hodin, než slunce zapadne. Snad. Prsty svírající opratě ti křehnou a nepříjemně brní. Zima už není jen nepříjemnost, ale skutečný problém. Ale je to něco, co by ji přeci nezastavilo.
Co vám to jméno říká, lady? Kdo je tedy Zerachiel?“
V ulicích míjíš povozy i lidi. Všímáš si také zvýšené aktivity policistů. Někdy se jejich pohledy na tebe upřou, ale… Ale zase se stočí jinam. Jako kdyby hledali někoho určitého. Někoho jiného. Ethos tě věrně nese až k tvému cíli, který ale tak úplně nevíš, kde je. Tohle město je pro tebe pořád nové. Neznámé. Není to domov. Ačkoliv… Někdy se tu cítíš... zvláštně.
„Víte, tohle město umí lidi změnit. Možná za pár let z vás…“
Musíš se zeptat. Párkrát náhodných kolemjdoucích, aby tě nasměrovali. Není to úplně snadné. Zuby ti drkotají a tělo se chvěje zimou. Kolik hodin už jsi v tom mrazu v takovém nedostatečném oděvu? Překvapené pohledy lidí k tobě vzhlíží, ale pak ti jejich ruce ukáží směr.
„Neděkujte mi. Tohle není žádná dobročinnost, ale obchod. A za obchodní dohody se neděkuje. Ne, pokud jsou pro obě strany výhodné. A to jsou, ne? Nemusíte se mi nijak cítit zavázána. Nepotřebuji to.“
Cítíš se unavená. Slunce se začíná sklánět k západu a ty pořád nevíš, jak moc daleko od cíle jsi. Tohle město je větší, než sis myslela. Mnohem větší. Tolik uliček. Domů. Míst i lidí, kterým by ses raději vyhnula anebo je naopak navštívila. Tepající metropole, která žije.
„Dnes už snad budete mít klidnější spánek.“
Ruce už skoro necítíš, ale domy kolem tebe konečně začínají nabírat ten honosnější nádech. Řadové cihlové domky namačkané na sebe střídají rozlehlejší panství. Vysoké věže tyčící se k zlátnoucímu nebi. Policistů je více, stejně jako kočárů a naopak kolemjdoucích o poznání méně. Ne, tady už lidé nemusí chodit po svých, pokud si to skutečně nepřejí. Zase zaváháš. Musíš se zeptat. Někoho. Kudy ta cesta byla? Nezbývá než doufat, že tu nikdo nepozná tu mladičkou vdovu po De Laceym.
„… Hmmm? Vy? Vás jsem už dlouho neviděl.“
Jedna mladá dáma, nejspíše domácí služka, která ti tak připomene Elyse, ti ukáže cestu. Nemělo by to být už tak daleko. Jen projet několika ulicemi, kterými se začíná rozlévat rudá záře zapadajícího slunce. Je to jen tichá připomínka toho, že ti běží čas. Tik tak…
„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač! Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“
Elijovy hodinky máš stále v kapse. Ne nevytrousila je. Máš vše. Zabočíš z jedné z hlavních ulic, které už lemují spíše vysoké zdi honosných sídel, než samotné budovy. Ne, ty jsou schované za nimi na rozlehlých pozemcích. V podobné čtvrti jsi žila i ty, než jsi o vše přišla…
„Jak pošetilá a nebezpečná hra. Vůbec si neuvědomujete, že. Ale to je jedno. Ani tomu všemu nemůžete rozumět. Vaše Verše vám předkládají jen lži. Lži, do kterých se opět zamotáváte jako moucha lapená v síti.“
Může tě uklidňovat jen to, že neslyšíš zvonění hasičských vozů a ani nevidíš stoupat oblaka černého dýmu nad obzor. Jedeš tedy včas? Určitě se ještě nic nestalo, ale kdy se to má stát? Zabočíš do ulice, která je ti povědomá. Viděla jsi ji toho večera, kdy pršelo. Kdy tě kočár dovezl až tam… za tu zeď.
„A zase skončí v slzách a krvi… Jednou tohoto rozhodnutí budu litovat…Dnes večer ale budu bláznem. Jedním z mnoha.“
Podkovy zazvoní naposledy o kamennou dlažbu, když zatáhneš za opratě a zastavíš. Před tebou je brána. Zlacené kování a sloupky jsou zasypané sněhem. V zdobných prvcích poznáváš křídla a Essingtonské orlice vpletené do elegantních ornamentů. Proti šednoucímu nebi pak v dálce vidíš i obrys velkého sídla. V oknech se svítí. Vévodovo sídlo stojí.
„Dámo? Přejete si?“ Ozve se najednou mužský hlas. Zpoza brány na druhé straně se vyloupne dvojice mužů v zimních kabátech. V něčem připomínají policisty, avšak nemají žádné viditelné znaky jeruzalémské policie. Přes rameno jim visí pušky. Jeden z nich potáhne z cigarety a sleduje tě nevěřícně, zatímco ten druhý, který na tebe promluvil dojde blíže k bráně, ale neotvírá ji. „To bude asi nějaký omyl předpokládám…“
Nejraději by ses sesunula na zem a prostě nechala vše být, ale silou vůle se držíš. Přesto ti tihle muži stojí v cestě a nevypadají, že by se nechali tak snadno obalamutit jako starý podkoní.
„Hodně štěstí, Vero. A sbohem.“
| ||
