Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

 „Jistě, jak si dáma přeje. Samozřejmě na pokojích máte k dispozici i plně vybavený bar. Snad tam najdete něco, co vám bude vyhovovat, lady. Nechám vám poslat někoho s občerstvením. Pán si bude přát také lahev vína?“ Otočí se důstojník na Alexandera. Je až s podivem, že s vámi jedná skoro jako kdybyste před ním nestáli jako banda otrhanců v krví zašpinených oděvech, ale naopak jako sir a lady z vybrané jeruzalémské společnosti.

„Ne, víno ne… Hmm, nedělejte si se mnou hlavu. To občerstvení bude stačit.“ Odpoví mu krátce Alexander a důstojník jen krátce kývne a rozloučí se s vámi. Jen co jeho postava zmizí v záhybu chodby, Alexander se na tebe otočí. Vypadá unaveně, ale je vidět, že z něj alespoň částečně napětí posledních hodin opadlo. Působí více… smířeně?

„Del… Co kdybych se zastavil tak zhruba za hodinu? Nebo hodinu a půl? Myslím, že bude lepší dořešit dnešní věci, abychom to už měli za sebou. Dlužím ti odpovědi na tvé otázky a popravdě… pár jich na tebe také mám.“ Zabodnou se do tebe jeho skoro černé oči, které teď více než jindy připomínají dva vyhaslé uhlíky.

„Dobře.“ Kývne pak poté, co si vybereš čas, kdy se má zastavit a pak už zajdete každý do své kabiny. Dveře se za tebou zavřou a jsi konečně sama. V bezpečí. Kajuta působí příjemně. Vlastně mnohem lépe, než by se dalo původně čekat. Nikdy jste s manželem na podobné lodi nebyli. Proč taky? Ale nakonec to cestování nemusí být až tak děsivé. Samozřejmě ale jen pokud nemá člověk hluboko do kapsy.

Ukáže se, že kajuty první třídy na Liberty jsou skutečně dobře zařízené. Nechybí zde takové ty obyčejné předměty denní potřeby. Ve skříních v malé přilehlé šatně visí na ramínkách i několik těžkých županů se vzorovaným saténem podšitým teplou podšívkou a vyšitým zdobným L. Ty jistě mají posloužit hostům k pohodlnějšímu trávení času v kajutách. Zároveň zde také jsou pak klasické světlé pro případ koupele. Je zde k nim i pár univerzálních papučí. Jedny větší a jedny menší. Viditelně se zde počítá, že kajutu budou sdílet muž a žena, pokud tu bude více cestujících.

Za druhými dveřmi je pak koupelna. Není nikterak velká, ale pořád je zde vše, co by si mohla potřebovat. Dokonce jsou zde i nějaká mýdla a koupelové oleje. Není to žádná prvotřídní kvalita, ale vyšší průměr to jistě bude.

Trvá to zhruba dvacet minut, než se ozve zaklepání na dveře kajuty, za nimiž stojí dvojice místní obsluhy, která nese talíře a požadovanou lahev vína. Vše rozloží na jídelní stůl, který je dále v místnosti a zase s popřáním dobrého večera odejdou. Vypadá to na výběr, sýrů, uzenin, nějaký roastbeef a tohle nejspíše bude něco nakládaného. Vše samozřejmě studené, jak sis přála. K tomu samozřejmě nesmí chybět pečivo, které bude dnešní ale nejspíše ranní. Je na čase dát se do pořádku, protože dlouhý den ještě nekončí.

☩

Je to skoro na minutu přesně v čase, na jakém jste se domluvili, když se ozve zaklepání na dveře tvé kajuty. Nevstoupí jimi nikdo jiný než Alexander. To tam je špinavé roztrhané oblečení, se kterým jste se proplétali zaplivanými uličkami Jeruzaléma. Na sobě má jeden z lodních těžkých saténových županů, který má sice k obleku daleko, ale je ti jasné, že nebylo nic moc jiného na výběr. Je patrné, že také využil možnosti koupelny. Vidíš, to hlavně na jeho vlasech, které už jsou čisté a tím spíše vyniká to, jak jsou špatně a nesouměrně ostříhané. Alexander zachytí tvůj pohled a krátce je prohrábne.

„…Je to trochu nezvyk.“ Pousměje se jen na chvíli. Skoro to až vypadá jako kdyby se snažil odlehčit atmosféru, protože mu úsměv příliš dlouho na rtech nevydrží. „Jak jsi na tom Del? Co ta ruka?“ Přejde pár kroky k tobě a pozorně si tě prohlédne.

„Vím, mělo by se to zahojit, jako ostatně vše, ale pokud to bylo hluboké, mohlo by se to hojit déle i nám, když to správně neošetříme. Mám zajít pro tu brašnu?“ Zeptá se tě a je patrné, že se chytá témat, které jsou ta snazší. Alespoň prozatím. Sama sis už všimla, že ruka přestala krvácet a rána se zatáhla. jen za těch několik hodin. Ano, hojili jste se překvapivě rychle. Možná i o něco rychleji, než sis pamatovala, ale nebylo to s čím pořádně srovnávat.   

♫♪♪♫

Zhoupnutí lodi pod nohama je mi nepříjemné. Lehce zavrávorám, byť na břehu nejde o žádné velké houpání a už vůbec ne vlny. Záď jako příď, je mi jedno, kam se máme posadit – jen aby to už bylo. S útrpným výdechem se posadím vedle Alexe a nahrbím se. Nemůžu se zbavit napětí, se kterým pozoruji dvojici mužů vyskakujících z člunu, aby ho mohli roztlačit do větší hloubky. Loď se opět zhoupne a já už teď vím, že se mi ten pocit příliš nelíbí.
Pádla se se šplouchnutím zanoří do vody a loď se pohne vpřed… Břeh společně s Ramielem se začnou pomalu vzdalovat. Jakmile se i on otočí a vydá se pryč, odvrátím od břehu pohled. Je zima. Strašná zima. Temně modrá skoro až černá obloha je posetá hvězdami a uprostřed toho visí ten velký bledý měsíc… V knize by to bylo zajisté popsané jako romantická scéna. Dvojice milenců utíkajících před svým osudem vstříc novému začátku. Příslib nových dobrodružství ukrytý v tom sladkobolném závěru nutícím sáhnout po dalším dílu a zjistit, jak to bylo dál… Utekli? Ne… Minulost nakonec každého dožene. V knize i v životě…

Z myšlenek mne vytáhne důstojníkův hlas sdělující, že pro Alexe byla původně zajištěna druhá třída bez stravy. Není to zrovna líbivá představa… Přesto nám bez zaváhání nabízí možnost doplacení si přeci jen komfortní plavby v podobě první třídy. Vlastně… Vlastně se nad tím už ani nepozastavím. Všechno to byla prostě jen… Hra. Ramiel s Luciferem si to pěkně naplánovali.
Nijak se do rozhovoru obou mužů nevměšuji, jen tam tiše sedím a poslouchám, zatímco hledím s prázdným pohledem do vln. Trochu mi to připomíná staré časy. Až na to, že nyní mám ke spořádané manželce opravdu daleko. Dvaraka. Tři týdny. Na chvíli na sobě ucítím Alexův pohled. První třída s plným servisem. Myšlenka na tenhle luxus po sobě nyní zanechává hořkost. Dvě kajuty. Ne, nerozporuji to, takhle to bude stejně lepší. Ušetříme si tím navzájem spoustu zbytečných rozpaků, které by nepochybně přišly, když by pominulo smrtelné vyčerpání a já neměla možnost se utopit v záplavě bublinek jako na plese.

Vytáhnu z kapsy bankovky, byť se mi prokřehlé prsty chvějí a přepočítat patřičný obnos, co si důstojník řekne mi chvíli trvá. Nevím, jestli po nás chce málo nebo hodně, bankovek mi přeci jen zbývá stále celkem dost.

Schovám peníze zpátky do kabátu a natočím hlavu směrem ke světům přístaviště, kterému se pomalu, ale jistě vzdalujeme. Je to pro mne zcela nový pohled, na lodi… Na lodi jsem takhle ještě nikdy neplula. Ne, cestování ani lodičky skutečně nebyly něčím, co bych vyhledávala a Bartholomew k tomuhle druhu obskurní romantiky naštěstí taky zrovna netíhl. Znovu si povzdechnu. Opouštím Jeruzalém bez toho, aniž bych… Aniž bych dokázala uzavřít jednu jedinou věc, kterou jsem chtěla. Naopak tam po sobě zanechávám… Ostře se nadechnu. A myšlenkami ve snaze si nic z toho nepustit k tělu zabřednu akorát do většího bahna. Otec často cestoval… Kolikrát jsem si za celou tu dobu vzpomněla na něj? Na matku. Na rodinu…

Kolem nás proplouvá bezpočet lodí, ovšem my míříme k jedné jediné. Obrovskému kolosu uprostřed toho všeho. Pětice kouřících komínů se pne vstříc nebi a čím blíže jsme, tím celá ta konstrukce vypadá impozantněji. Nechápu, jak se dokáže na vodě udržet. Je tak… Přistihnu se, že na zaoceánskou loď hledím s úzkostí a napětím, který by si sice mohl leckdo splést s úžasem nad tou dechberoucí podívanou, ale nemá to s tím nic společného. Ta loď je obrovská. Jako Ztracený.
Lehce sebou trhnu, když Alex promluví. Zaoceánský křižník. Takhle se tomu říká. Krátce kývnu hlavou, víc ani nestačím, než se ozve hlas důstojníka a rozhovor vyšumí do ztracena dříve než stačí vůbec započít.

Výstup na loď je… Zážitek. Nevím, jestli v dobrém nebo zlém slova smyslu. Zapískání píšťalky se mi nepříjemně zařízne do uší a celá ta anabáze s upevňováním kotvících lan ve mne zanechává akorát nedůvěru. Při mém štěstí účastnit se každé možné dramatické situace ústící ve strašlivé neštěstí bych se nedivila, kdyby se člun během vytahování společně s námi zřítil zpátky do vody. Ovšem nic z toho se nakonec nestane a my…

Zvládli jsme to. Jsme na palubě. Jsme… V bezpečí.

Rozhlížím se po palubě a podvědomě se držím stále v blízkosti Alexe. Tohle… Tohle je jiné než vila u moře. Je to obrovské. Spousta cizích lidí. Přesto nemůžu popřít, že paluba má v nočním čase jisté… Kouzlo. A taky tu dost fouká, takže jsem jedině ráda, když společně s důstojníkem vyrazíme do útrob toho zaoceánského monstra.
Vnitřek lodi působí… Povědomě. Známě. Trochu mě to uklidní. Z chodeb doslova dýchá Jeruzalém a já se můžu aspoň trochu uvolnit. Tohle je konečně prostředí, které… Které tak dobře znám a ve kterém se umím pohybovat. Neubráním se ani úlevnému výdechu při zjištění, že naše kajuty budou vedle sebe a pokud by se cokoliv stalo, nebudu muset v panice pobíhat po lodi a hledat chodbu či dveře, kde bych Alexe mohla najít.

Podívám se po něm. Je… Tak tichý stejně jako já. Ale… Je v bezpečí. A já můžu… Můžu se konečně zastavit a prostě jen… Nevím… Bojím se toho okamžiku, kdy zůstanu sama a celý pokřivený domeček z karet se na mě prostě zhroutí a zavalí mě.

Na výzvu důstojníka nahlédnu do prostoru, kterému se ve zdejším žargonu říká kajuta a… Musím říci, že jsem si něco jako „kajutu“ představovala úplně jinak. Prostorná luxusně vybavená místnost, která na mne čeká za dveřmi je příjemným překvapením.

„Mohu vás rovnou o něco požádat? Nebo vyčkat až sem pošlete někoho z obsluhy, na koho bych se mohla obrátit?“ přeci jen po té nekonečně dlouhé době promluvím, přímo k našemu průvodci. „Po té cestě jsem poněkud vyhládla a předpokládám, že… sir Archdale na tom bude podobně…?“ kmitnu očima jen krátce k Alexovi a ponechám mu i prostor se k tomu vyjádřit. „S ohledem na pokročilou hodinu postačí něco ze studené kuchyně. A víno, červené… Syrah, malbec, něco těžšího… Celou láhev,“ sdělím své skromné požadavky. Chci si dát horkou koupel, najíst se a pak celou tuhle eskapádu prostě zapít…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Situace? Hmm…“ Skloní vévoda přemýšlivě pohled k dalším papírům v jeho rukách, zatímco ty se ze sebe snažíš vysoukat vysvětlení. Jakékoliv vysvětlení.

Těch pár slov ale doslova zahýbalo tvým světem. Vyložila sis to špatně. Jinak, než to bylo zamýšleno, ale stejně… stále to nemění nic na tom, že to byl právě Elija s Robertem, kteří stáli za nehodou vévodovy vzducholodi. Co na tom, že jsi v ní byla také. Ta nehoda by se stala tak jako tak. Co na tom, že nespadla do obydlené oblasti. I tak při ní zemřelo několik lidí. Měli na rukou krev, které se dostala na tvé dlaně, když jste si tehdy podali na plese ruku. Začalo to tak nevinně a skončilo….

„Ano, sejfy, nespíš. Počítám, že vím, o co jim jde. Stejně jako tehdy…“ Vzhlédne k tobě vévoda, kolem kterého se zase začínají stahovat stíny. Celá obrazárna se zdá najednou nějak potemnělá. Ne, ale oči mu nežhnou. Není to tedy jím. Dostaneš ještě ze sebe těch pár rozkouskovaných vět, než temnota začne sílit a pohlcovat celý tvůj svět. V posledních momentech zahlédneš, jak se vévodovi při pohledu na tebe rozšíří překvapením oči… natáhne ruku…. Která se ale rozplyne v černotě.

„…Vero!“ Slyšíš jako kdyby z dálky své jméno, zatímco se propadáš temnotou, aby… si dopadla na podlahu... ale v posledních zlomcích vteřin cítíš, jak tě něco nebo spíše někdo zachytí. Ale to už tvé vědomí odplouvá zase kamsi do hlubin.

☩

„…prohledejte ještě přilehlá patra. Chci mít jistotu, že tu skutečně nic není.“ Tlumený hluboký hlas ti zní v hlavě, zatímco tě něco zaštípá v nose. Má to nepříjemný, štiplavý odér, který ti protáhne dýchací cesty až do plic a do očí ti při jediném nádechu vhrknou slzy.

„Jistě, pane. Máme na ni upozornit také příslušné bezpečnostní složky?“ Odpoví nedaleký ženský hlas. Snad i lehce povědomý.

„…Ne… Ne, o tohle se postarám sám. Vy zajistěte sídlo. Nikdo nepřijde a ani neodejde, dokud tohle nebude dořešené!“

„Rozumím, pane.“ A pak se ozvou vzdalující se kroky. Tobě se mezitím podaří zaostřit na tvář mladé ženy v úboru služebné, která se nad tebou sklání. Něco drží v rukou blízko tvého nosu. Nějakou neprůhlednou lahvičku, ze které jde ten příšerný puch, co by probral snad i mrtvého.

„Vaše výsosti, probrala se.“ Řekne slabým hlasem, rychle se od tebe narovná a zase lahvičku zazátkuje. Ano, probrala ses. Uvědomuješ si, že ležíš. Nejspíš na nějaké pohovce a hlavu máš podloženou zdobenými polštářky. Nad sebou vidíš kazetový strop a rozsvícený košatý lustr. Vypadá to, že je stále noc. Nemohla jsi být tedy až tak dlouho v bezvědomí. Mokrý župan ti někdo musel sundat, ale jinak jsi v oděvu, ve kterém si přijela. Jen máš přes sebe přehozenou příjemně teplou deku.

„Dobře.“

„Nemám poslat pro lékaře?“ Zeptá se dívka váhavě.

„Ne, tohle bude stačit. Běžte. V tuhle chvíli vás tu už nepotřebuji.“ Odpoví jí známý hlas a ty si všimneš, jak služebná vedle tebe udělá krátké pukrle, než ti zmizí spěšně z dohledu. Klapnutí dveří a pak zvuk několika kroků, jenž přejdou po místnosti. Tyhle jsou ale o poznání těžší než ty patřící drobné dívce.

„… někdy mám pocit, že jste nepoučitelná, lady.“ Objeví se v tvém zorném poli kouřící hrníček, ze kterého cítíš čaj a možná i špetku něčeho ostřejšího. „Jako kdybych mluvil do zdi.“ Povzdechne si unaveně muž, který ti jej podává. „Jste velmi… frustrující.“  

Delilah Blair Flanagan

Zapřeš se o Alexandera, který ti pomůže nastoupit do člunu. Trochu se houpe, jak jej omývají mořské vlny, ale jistě to nebude nic proti tomu, co vás čeká na otevřeném moři.

„Skvělé, usaďte se prosím tady na záď.“ Ukáže lodní důstojník na jednu část lodi, kterou tak označil, ačkoliv tobě nepřijde o moc jiná než ta druhá. Dvojice mužů, kteří byli před tím u vesel na důstojníkův pokyn vyskočí a zatlačí člun zpátky do vody, než se vyšvihnou zpátky na palubu a zaberou vesly. Začnete se vzdalovat od pobřeží a postavy Roberta, který vás beze slova sleduje, než se po nějaké chvíli otočí a začne stoupat pryč ze zátoky.

„Takže… Původně byl hlášen jen jeden pasažér, ale to nevadí. Nový Jeruzalém je domovský přístav Liberty a tuhle plavbu zde dnes začíná. Máme proto zatím dost volných kajut. Hmm, mám tu nahlášenou běžnou druhou třídu bez stravy, ale pokud byste měli zájem si něco doplatit, můžeme vám na Liberty nabídnout i první třídu s kompletním servisem. Pane…?“

„Archdale. Plujeme až do Dvaraky.“ Odpoví mu Alexander automaticky a důstojník, jen pokývá hlavou. Je na něm vidět, že tohle divadlo nehraje poprvé. Ostatně, koho by napadlo někomu vypadajícímu jako vy, nabízet první třídu? To by bylo jistě dosti netradiční. Podobně netradiční jako vaše dnešní nalodění.

„Jistě, tedy až do cílového přístavu. Čekají vás v tom případě zhruba tři týdny na moři.“ Doplní jej důstojník a Alexander jen pokývá hlavou a trochu přemýšlivě si tě prohlédne. „Vím… Zařiďte nám tu první třídu. Se vším, co nám servis Liberty může nabídnout.“

„Hmm, jistě. A budete si přát dvě kajuty nebo snad jednu společnou?“ Padne další otázka, po které Alexander na kratičký moment zaváhá. „Dvě…“

„Jak si pane Archdale přejete.“ Odpoví mu důstojník automaticky. „Prosím, v tom případě, bude nutné jen něco doplatit, než vše na palubě domluvím.“ Natáhne ruku a je na tobě, aby si mu podala příslušnou částku. Nakonec na to padne zhruba polovina částky od Roberta. Není to až tak zlé na to, že máte zajištěné luxusní ubytování i stravu na další tři týdny. A pak už je vše nejspíše dořešeno, protože nepadne ze strany důstojníka další otázka. Pouze s Alexanderem si sem tam vyměníte tiché pohledy, zatímco vesla rozráží a pění hladinu moře kolem vás.

☩

♬♬♬♬♬

Břeh se vzdaluje a vám se tak naskýtá pohled na osvětlený jeruzalémský přístav a panorama celého města. Tvého domova, kterému se nezadržitelně vzdaluješ. I na moři vidíte množství lodí, které čekají na zakotvení v přístavu a nebo jej opouští. Brzy se ale přiblížíte jedné, jenž bude nejspíše vaší. Čím jste blíže, tím se z obrysu lodi, který nepůsobil nikterak zvláštně, stává impozantní ukázka moderního inženýrství. Pětice komínů se tyčí oproti nočnímu nebi a stoupají z nich malé stužky kouře. Motory nejspíše ještě plně neběží. Tmavý trup posetý spoustou drobných oken se nad vámi tyčí do výšky několikapatrového domu. Ani pořádně nevidíte na palubu, ale není těžké si nevšimnout obrovského nápisu na horní části trupu, který nese stejné jméno jako váš člun, jenž v přítomnosti tohoto obra působí vskutku titěrně.

„Zaoceánský křižník… Počítám, že tenhle model nebude starší než pět let.“ Šeptne k tobě Alexander, když zaznamená to, jak hledíš na obrovský stroj před vámi.

„Máte pravdu. Vlastně jsou to tři roky, co Liberty spustili poprvé na vodu v Jeruzalémském doku. Je to místní práce. Nejmodernější typ parního pohonu, který je pro tyto modely aktuálně na trhu dostupný.“ Ozve se zčistajasna hlas důstojníka. „Je vidět, že se v lodích vyznáte.“ Usměje se na něj zdvořile.

„Trochu.“ Odpoví mu vyhýbavě Alexander a dál už to téma raději nerozvádí.

Zastavíte na rozhoupaném moři těsně vedle trupu parníku a důstojník zapíská na píšťalku, kterou měl pověšenou kolem krku. Z vrchu se začnou spouštět háky s lany, zatímco dvojice námořníků nejdříve zajistí vesla a pak je upnou na příslušné části člunu. Další zapískání a pak se najednou člun i s vámi trhnutím začne zvedat od mořské hladiny a stoupat vzhůru. Slyšíš pravidelné klapání kladek nad vašimi hlavami a pak… už jste na palubě.

„Potřebuji rozpis obsazenosti kajut. Okamžitě.“ Křikne důstojník na jednoho z námořníků, kteří zde stojí už nachystaní a ten odběhne, aby se za pár minut vrátil se složkou s papíry, kterou váš doprovod jen prolistuje ve světle jedné z mnoha lamp a pak pokývá spokojeně hlavou. „Dobře, prosím, pane Archdale, dámo… Následujte mě.“ A vyrazíte…

Ačkoliv z lodi ve tmě tolik nevidíte, i tak se zdá obrovská. Jako malé město na hladině oceánu. Zajdete do jejích útrob, které jsou ti tak povědomé. Vše je totiž vyvedené v jeruzalémském stylu od všemožných dekorací až po obložení stěn. Dokonce i volba barev je prostě tak známá.

„A012 a A013.“ Zastaví se váš doprovod před dvojící dveří, které otevře jedním klíčem, nejspíše univerzálním. „Klíče od kajut máte na stolku vedle dveří.“ Dodá pak vzápětí a otevře vám dveře, aby si mohla nahlédnout do své nové luxusní kajuty, ve které by si měla strávit následující tři týdny. Rozhodně to nevypadá jako místo, kde by si snad neměla, dost prostoru a už vůbec to nevypadá jako provizorní řešení, které vám hrozilo, pokud byste se s Alexanderem rozhodli dostat z Jeruzaléma po vlastní ose. Ne, tohle vypadá na velmi pohodlně strávené tři týdny.

Mlčí.

Stojím tam. Na ramenech mě tíží modrý župan provlhlý sněhem. Možná bych si ho měla sundat, ale… je mi zima, pořád je mi tak strašná zima. Když si obálku nevezme, ruku stáhnu a v marné snaze se zahřát se chytím pod lokty. Teplo jeho domova mi neúprosně doléhá na kůži, štípe a pálí, ale žilami mi proudí led, jako by se dostal tak hluboko dovnitř, že už ho nikdy nevyženu. Nohy se mi třesou – stejně jako zešířená suknice domácích šatů, které mi nachystala paní Chilcottová.

Pořád mlčí.

Čekala jsem mnohé. Že i tentokrát vysloví každou kousavou myšlenku, která se mi honí hlavou. Že se tentokrát neudrží a rozkřičí se na mě. Že mě pošle pryč. Že mi neuvěří. Nebo že rovnou zavolá policii. Jenom to tíživé ticho jsem si nedovedla ani představit. Skoro slyším, jak zlaté hodinky v kapse županu tiše odtikávají vteřinu za vteřinou. Slyšel mě vůbec? Neřekla jsem to moc potichu? Zaváhám, ale pak udělám ještě jeden nesmělý krůček blíž. Nemůžeme tady jenom stát. Nemáme… čas…

„Milosti,“ zašeptám do ticha naléhavě, „musíte odsud ty lidi…“

Zarazím se uprostřed věty, uprostřed pohybu, uprostřed nádechu. Zlobí se. Jindy bych ucukla, až by podpatky poplašeně zaklepaly na podlaze, ale teď… jsem i na to moc unavená. Na strach. Výčitky svědomí. Nebo snad snahu se bránit. Semknu rozechvěné rty a skloním hlavu. Tohle jsem přeci čekala. Všechno jsem to čekala – a na ničem z toho nezáleží, dokud…

… dokud si vezme ten plánek.

Podám mu ho bez řečí. Chvíle je to tak povědomá, až to zabolí. Stejně to probíhalo i před těmi dlouhými měsíci, když jsem mu podávala tu zlatou obálku. Opravdu jsem… nepoučitelná. Tentokrát ho však nevyrušuji. Prostě jenom čekám, vlastně i vděčná za to, že nemusím nic dalšího říkat. Bude vědět, co dělat. Zabrání tomu. V tu chvíli o tom ani nepochybuji, jenomže pak padnou ta osudná slova, která to převrátí vzhůru nohama. Opět. Jako by můj život byl jenom kaleidoskop, kterým stačí otočit, aby se obraz přeskládal a nenávratně změnil.

Obočí mi nechápavě cukne. Málem ho poprosím, aby to zopakoval, ale… slyšela jsem ho správně, vím to. Jenom absolutně netuším, co na to říct. Tentokrát jsem to já, kdo protáhne ticho mezi námi. Svět se mi zhoupne. Udělám krok do strany, abych udržela rovnováhu, a divoce zatřepetám řasami, abych rozehnala rozrůstající se černé květy před očima.

„… sejfů,“ zopakuji hluše. „Ne výbušnin, sejfů… takže to schéma výbušniny patřilo… k plánům té vzducholodi. Aha.“

Už se na něj ani nedívám. Hlas mám tichý, napjatý a přeci tak zvláštně – zlomený. Nepoznávám se v něm. Kdybych tohle věděla… Ne, ne, ne. Nemohla jsem tam zůstat. Ne po tom, co jsem našla. Možná jsem se pletla v tom, co plánuje, ale ne v tom, co udělal. Čeho byl schopný. Není mi dobře. Ani trochu mi teď není dobře. Obrazy na okraji světa se mi rozpíjejí a zanikají ve změti barev. Připadám si… zvláštně. Lehce. A zároveň tak nesmyslně těžce, jako by mi na záda dopadaly balvany.

„Říkal…“ pokračuji tiše.  „Říkal, že situace ve městě nikdy nebyla příhodnější a že… dá všechno do pořádku. Ty sejfy byly součástí jeho plánu, to vím. Něco – Něco chystá. Bála jsem se co a tak…“ Opět musím přešlápnout, abych se udržela na nohách. „Myslela jsem… Ramiel se do nich dostane. Možná má něco ukrást, nebo naopak něco přinést, nevím, ale přijde. Byly to… sejfy. Ne výbušniny.“

Svět se se mnou motá čím dál více. Každé další slovo je obtížnější a každé mu patří o něco méně, jak se i přísná sochy vévody rozmazává a ztrácí v divokých tazích štětce. Zůstávám jenom já. Sama. Uprostřed změti barev, malátná a nejistá na vlastních nohách, zatímco se snažím pochopit, co se vlastně stalo. Napůl je mi do pláče, napůl do smíchu. Ani na jedno však nemám sílu. Svým způsobem je to celé příhodné. Dokonalá tečka na závěr toho všeho.

Opravdu jsem si myslela, že bych mohla udělat něco… správně? Že by to po všem bylo tak snadné? Tak přímočaré? Myslela jsem, že… konečně vím, co dělám a kdo jsem, ale… Pokazila jsem to. Pokazím všechno, na co sáhnu. A i tentokrát stojím před vévodou s prázdnou. Kaleidoskop se otočí; před očima mi na okamžik vytane odraz zrcadla, z nějž na mě hledí přísné oči Zerachiel, hluboce přesvědčené o tom, že jsem udělala chybu. Naléhavá slova Sidriel jí oponují, ale možná… možná jsem pochopila špatně i ta. Už nevím. Nikdy jsem nevěděla. Ale… Ale nemohla jsem tam zůstat. Ne potom, co jsem našla. Ne, ne, ne… Možná jsem to popletla s tím, co chystá, ale ne s tím, co udělal. Nemohla jsem zůstat, to se nezměnilo.

„Myslela jsem…“ zamumlám, „že jste v nebezpečí. Všichni ti lidé v oknech. Je tady… tolik lidí. Myslela jsem… Bála jsem se, že… Dobře. To je… Je to dobře…“

Ano, dobře… Všichni ti lidé – a vévoda – jsou v bezpečí. Je to úleva. Jako by mě omyla hřejivá vlna a chlad mě konečně propustil ze sevření. Od okamžiku, kdy jsem se dnes probudila, jsem se bála a teď už se… bát nemusím. Nic jiného jsem si nepřála. Aby byli všichni v pořádku. A oni jsou. Možná bych měla jít. Rozloučit se, poděkovat za jeho čas, nebo se mu spíše omluvit, že jsem ho rušila od večeře pro nic za nic, a prostě jí. Podpatek znovu klapne na podlaze. Ani nevím, jestli se opravdu otáčím ke dveřím, nebo podlaha jenom udělá další přemet. Pohnu hlavou. Pokusím se zaostřit na vévodu a pootevřu ústa, abych ještě něco řekla, ale v tom okamžiku se mi rozpijí i ty nejhrubší obrysy obrazárny a já se znovu ponořím do milosrdné temnoty bezvědomí. Teď už se mu bránit nemusím. Dopadlo to přeci… dobře…

♬♬♬♬♬

Zatímco tisknu krystal v dlani a snažím se aspoň nějak posbírat, dochází mi… Proč mne od toho Alexander odrazoval. Jenže… Jenže já to musela udělat. Musela… Opakuji si to s tou protivnou naléhavostí ve snaze o tom sebe sama přesvědčit a najít v těch slovech úlevu. Jenže ta nepřichází. Jako bych stála v místnosti plné oken a pobíhala mezi nimi jen proto, aby pokaždé, když nějaké zavřu, tak další tři vyrazil prudký vítr. Podám Ramielovi krystal, ovšem neřeknu ani slovo. Dokonce i v okamžiku, kdy jej prostě hodí do vzduchu a chytí jako kdyby snad šlo o obyčejný oblázek.

Strnule sleduji, jak se od nás vzdálí, snad ani nehledím v tu chvíli na něj, ale… Skrze něj. Nevím. Zpátky mne vtáhne až dotek na předloktí, co mne ukotví na místě v tom správném čase. Pohledem jen krátce zalétnu k Alexanderově tváři, sklouznu jím po jeho semknutých rtech a s povzdechem sklopím hlavu. Mlčky se o něj opřu a chvíli si dovolím vnímat jen teplo, které z něj i skrze kabát sálá.

Nevím, jak dlouho trvá, než se Ramiel opět pohne a vykročí zpátky k nám. Vnímat čas tak, jak plyne je těžké. Přinutím se narovnat a prsty si vjedu do vlasů v tom nejistém, možná až nervózním gestu. Očima krátce spočinu na jeho… Nohách. Opožděně mi dochází, že jeho kroky nevydávají žádný zvuk. Je to… Jiné než moje schopnost. Svým způsobem i děsivé, ale aspoň už chápu, proč si ho ani jeden z nás v té uličce nevšiml, i když musel jít za námi. Tváří se… Vážně? Nevím, jestli je to dobré znamení – nezbývá než v to doufat. Každopádně dohoda z naší strany byla naplněna a nyní je čas na něm.

„Možná ano, možná ne… Každopádně tahle informace už v naší dohodě zahrnutá není,“ zopakuji po něm tiše. Sama si nejsem jistá tím, jak jsem k těm vzpomínkám přišla. Držela jsem snad Metatronovu duši ve svých rukách tak dlouho až se do mě otiskla? Vytvořila jsem tím mezi námi nějaký druh spojení? Nebo to bylo tím zlatým světlem, silou, co ke mně v poslední chvíli přišla… Nevím. A chci věřit tomu, že úplně stejně bude tápat i Lucifer s Ramielem. Zasloužená cena? Podívám se po Alexovi… Ano. Jeho bezpečí mohlo vyvážit tuhle malou zradu, kterou jsem vůči Metatronovi právě spáchala. Neměla jsem právo prodat jeho vzpomínku, přesto se…

… natáhnu se po penězích a dokladech, které mi Ramiel podává. K penězům přidám i zbytek pomuchlaných bankovek, co tahám v kapse a schovám je do ní. Doklady podám Alexanderovi, aby si je schoval k sobě on. Tedy… Nyní už siru Edwardu Archdalovi.

Ramiel pokračuje ovšem dál. Stačí… Stačí jen těch pár slov, abych se napjala jak struna těsně před prasknutím. Pana Bransona. Ostře se nadechnu a přimhouřím oči. V tváří tvář tomu ošklivému úsměvu mi cukne ruka. Na okamžik mi tím nepříjemně připomene Fernsbyho, jeho nutkavou touhu mi ublížit každým jediným slovem. Chci… Málem to udělám. Málem se pokusím sáhnout po síle, co by ho prostě umlčela. Ale neudělám to. Místo toho jen vydechnu a trhnutím pokrčím rameny, i když se mi ve skutečnosti chce křičet.

Naštěstí Ramiel tohle utrpení už neprodlužuje a namísto toho se vydá k okraji útesu, aby na náš odvoz mohl vzápětí zamávat světlicí. Tak jednoduché to je. Neřeknu už ani slovo, ostatně ani Alexovi není zrovna do řeči. Mlčí… Mlčí tak moc nahlas až je mi to snad i trochu nepříjemné. Mezi zvuky šumějícího moře a vlna narážejících na skaliska se proplete šplouchání vesel nořících se pod hladinu. Člun. Veslaři. Skutečně, náš odvoz… Po tom všem, co se stalo to působí skoro až neskutečně, když loď přirazí ke břehu a Ramiel seskočí z útesu na pláž jako by… Ne, nemám už sílu nad tím přemýšlet.

Nakonec přijde řada i na nás, abychom sešli dolů na kamenitou pláž. Je to zážitek, který bych si rozhodně raději ušetřila. Nohy se mi po skaliscích smekají na kolik v nich už nemám sílu a nebýt Alexe, asi bych si během toho sestupu pořádně natloukla.

♫♪♪♫

Liberty, stojí napsané na straně člunu. Svoboda… Na okamžik se na tom nápise zaseknu pohledem. Blížíme se k člunu a mé kroky… Párkrát se uprostřed pohybu zadrhnu, zaváhám… Vážně se to chystám udělat? Opustit Nový Jeruzalém… Na jak dlouho? Pár měsíců? Let? A… A vstříc čemu… Cizí zemi… Cizím lidem… S cizincem po svém boku.
Co o Alexovi vím? Kdykoliv se na něj podívám, vidím Kamaela, cítím k němu to samé, co k nebeskému generálovi… Ale… Co o něm vím? Nepochází ze Zahrad a býval armádním Generálem, poté obchodníkem s exotickým zbožím z východních provincií, obchodníkem Morleym… Nic více ani méně. Co… Co když se něco stane? Co když pustí moji ruku a nechá mě samotnou uprostřed všeho toho… Cizího.
Co když zůstanu sama na místě, kde jsem já… Tím ztraceným cizincem. Srdce se mi rozbuší. Ta představa mne neskonale vyděsí. Je to jako vykročit do vzduchoprázdna, když nevíte, zda je země pod vámi vzdálená jen pár centimetrů nebo kilometrů.

V Novém Jeruzalému jsem se narodila. Žila. Zemřela… Tohle město mi bylo tím jediným domovem, který jsem kdy měla a… Který jsem kdy chtěla…

Ztěžka polknu. Jsme už u člunu, důstojník nás pobízí, abychom nastoupili. Naposledy se ohlédnu jako bych snad mohla vidět něco jiného než jen kamenitou zátoku. Pohledem zavadím o Ramiela, se kterým se ani jeden z nás nerozloučil, a nakonec jím zakotvím v Alexově tváři. Vybavím si tu chvíli na zasněžené terase Jeruzalémské opery. Jak mě objal, na těch pár slov zašeptaných do vlasů. Jak tam stojíme, on drží mé ruce ve svých a mne to připadá tak moc… Správné…

„Vím, že se vlastně vůbec neznáme, ne tak jako oni, ale… Chyběl jsi mi. Konečně mám pocit, že zase můžu zhluboka dýchat…“
„Neznáme, ale… To jsem rád.“

Znovu se o Alexe zapřu a nechám si pomoci nastoupit do člunu. Vím, že by mě tu nenechal. A nezbývá než věřit tomu, že mě nenechá ani tam, ať už to bude kdekoliv… I když bych ho jen těžko mohla vinit z toho, kdyby se rozhodl jinak.

♬♬♬♬♬

Vydechneš a v roztřesených rukou tiskneš stále hřející kámen, jehož jemná mléčná záře ti prosvítá mezi prsty. Alexander měl pravdu. Bylo to živé. Velmi živé. Jako smršť vzpomínek na momenty z posledních dní, které popravdě nebyly ani trochu příjemné. Možná proto na tebe tak Alex hleděl a nabízel ti, že to skutečně nemusíš dělat. Možná už tušil, že to pro tebe nebude nic příjemného.

Nějakou chvíli to trvá, než si posbíráš myšlenky, které jsou jako rozsypané korálky a všechny zase poskládáš do příslušných přihrádek. A že by některé z nich by bylo nejlepší zamknout na sedm západů a zahodit klíč. Otočíš se a uděláš pár kroků k Robertovi. Koutky mu lehce cuknou, když se natáhne pro krystal. „Děkuji… Jestli mě omluvíte. Dejte mi minutku. Jen si ověřím zboží a pak už vám zavolám odvoz.“ Vezme si od tebe kámen, kterým pohodí jako kdyby to byla nějaká cetka, která se může beztrestně rozbít a pak od vás poodejde. Zastaví se několik metrů od vás. Dostatečně daleko na to, abyste se k němu nedostali, pokud byste si přeci jen obchod rozmysleli a chtěli dělat problémy.

Alexander jen udělá krok k tobě a chytí tě za předloktí, aby ses o něj mohla opřít. Nic neříká, pouze zaznamenáš jeho pevně semknuté rty. Nesouhlasně? Starostlivě? Možná oboje. Čekáte. Z Roberta se stane na pár chvil jen nehybná silueta, které přímořský vítr povlává pouze cípy pláště. Trvá to snad pár minut, než se opět pohne. Do tváře mu nevidíte. Ani ne tak protože by k vám stál zády. To si nejspíše netroufl, ale není zde dostatek světla, aby pro vás byl něčím více než jen temnou figurou.

Otočí se a vrátí se k vám. Až teď si to uvědomíš, ale je to zvláštní, i když jde po tom kamenitém pobřeží a od bot se mu sem tam oddrolí kus hrubých kamínků, neslyšíš nic. Nic, jen šumění moře.

Dojde konečně k vám a ve tváři má… výraz, který jsi tam ještě neviděla. Zamyšlený a až podivně vážný. „Neprocházel jsem vše do detailů, ale… Ano, splnili jste svou část dohody.“ Kámen už schoval někde do kabátu, ale teď vytáhne z kapes vše, na čem jste se domluvili. Peníze i doklady.

„A vy… Vy jste velmi zajímavá mladá dáma. Nevím, jak jste k něčemu takovému přišla, ale… Možná jsem se ve vás mýlil. Možná nejste ona. Dumah? Hmm?“ Natáhne ruku s papíry před tebe. „Zasloužená cena.“ Nechá tě, aby sis vše vzala.

„A kromě toho děkuji za dobré zprávy. Nečekal jsem, že pana Bransona už nikdy neuvidím. Tím spíše, že se to dozvím takto. To bych se s ním posledně rozloučil více upřímně.“ Povytáhne koutky do úsměvu, ze kterého mrazí. „Velká ztráta pro Radu. V poslední době se to tu hroutí jako domeček z karet. Zajímalo by mě, kdo byl ten, který do něj cvrnknul?“ Pobaveně si vás oba prohlédne.

„No ale to je jedno. Nebudu vás už zdržovat pane Archdale. Dámo… Bylo mi potěšením vás poznat.“ Pokloní se ti a naznačí jako kdyby se dotknul krempy neexistujícího klobouku, než se otočí na patě a pár rychlými kroky dojde na kraj útesu. Vidíš, jak něco vytáhne od pasu, když v tom čerň noci prořízne rudá záře světlice, kterou zvedne nad hlavu.

Alexander to jen tiše sleduje, zatímco tě dál podpírá. Od nahrání jeho vzpomínek působil dost… zamlkle, ale ty jsi na tom nebyla o moc jinak. Netrvá to dlouho a uslyšíte od moře pravidelné šplouchání. Člun s dvojicí veslařů a jedním mužem na přídi se zaboří do kamenité pláže kousek od vás. Robert seskočí ladně z útesu. Skoro to až vypadá, jako kdyby se nedotýkal země, ale to je jistě jen hrou světel a stínů. Vymění si pár slov s mužem v typické čepici, která jasně značí, že půjde o námořníka, snad i lodního důstojníka, a pak mávne na vás.

Alexander na tebe kývne a pak můžete sestoupit po skaliscích až ke člunu. Nutno podotknout, že ani zdaleka ne tak efektně jako Robert. Nakonec je to Alexander, který je ti pevnou oporou i v těchto pár posledních krocích, které podnikáte ještě na území Nového Jeruzaléma.

„Tak prosím, pane a dámo.“ Ukáže na člun ten námořník, jehož chování a vlastně i oděv jasně naznačuji, že nepůjde o žádného pobudu ze zaplivané kocábky. Na straně člunu si i ve tmě můžeš všimnout bílého nápisu.

Předstírám, že jsem ten dovětek „pokud je to pravda“ neslyšela, stejně jako že jsem si nevšimla toho, jak se na mne upírá Alexanderův soustředěný pohled, mnohem déle, než je nutné. Měl to být on, komu bych tohle všechno měla říkat jako prvnímu, přesto… Nešlo to jinak. Ta mantra se zadírá do mé mysli, jak si ji neustále opakuji. To, že dělám… Co musím.
Nicméně to, co říkám zní příliš fantaskně na to, aby mi to Ramiel jen tak věřil. Ne, požaduje… Záruku pravdivosti všech těch informací. Vzpomínky. Moje vzpomínky na to, co se stalo a čeho jsem byla nedobrovolným svědkem.

„Nemám důvod lhát a už vůbec vymýšlet si takové věci,“ zamračím se na kolik viditelně… Znejistím. Ovšem z jiných důvodů, než by si Ramiel mohl myslet a zřejmě myslí. Já tomu snu věřím, ovšem bude ho považovat za prokazatelný i Ramiel? A vzpomínka na to, co vím o Branách… Vím, že ta sama o sobě by měla stačit, ale… Nemůžu přeci prodat Metatronovu vzpomínku, to přeci…

Z přemýšlení mne opět vytrhne Ramielův hlas. Zní to skoro jako pochvala, ale jen těžko se to tak dá vnímat – a už vůbec si nejsem jistá, zda to Alex uvidí stejně. Stisknu k sobě rty, zatímco pozoruji, jak vytahuje z kabátu další… Papír? Ah. Dokumenty důležité pro to, aby Alex během plavby neměl žádné potíže a mohl bezpečně vystoupit v přístavu Dvaraka. Nic mi to neříká, na rozdíl od Alexe. Ovšem já o východních provinciích dosud jen četla v knihách a zaslechla pár historek od lidí, co tam vycestovali. Na okamžik se mi vybaví vzpomínka na Karema. Tak… Tak jiného… A mrtvého.

Alex se ke mně krátce otočí, Dvaraka mu skutečně něco říká – a není to málo. Pokud… Pokud tam skutečně někoho má… Unaveně kývnu hlavou. Tím Alexander rozhodne za mne. Ty papíry… Potřebuje. A já vlastně asi také, vždyť ani jeden z nás nemá doklady. On má jméno nejhledanějšího vraha v Novém Jeruzalému a já… Já už nemám ani to. Delilah zemřela při útěku z Greenhillu. Angela na samotce na zápal plic. A lady Vernier… Ta po sobě zanechala jen kusý vzkaz u umírajícího muže a slib, který nedodrží.

„Ano, vždy je dobré být připraven na to, jak někoho efektivně vydírat…“ zamumlám. Peníze. Papíry. Chtěli to nejdříve zkusit po dobrém, aby Generála přesvědčili o vydání vzpomínky? Nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Poznámku o zaneprázdněném muži ignoruji stejně jako Alex. „Dáma souhlasí,“ povzdechnu si. Nechci raději přemýšlet o tom, zda bychom aspoň ty doklady dostali i bez mé iniciativy. Bude… Bude to tak lepší, milosrdně si namlouvat, že tohle celé vlastně nepodnikám úplně zbytečně.
Alex mi vtiskne krystal do dlaně. „To je… V pořádku, Alexi,“ vydechnu tiše. Odevzdaně. Přidává i instrukce k tomu, jak s krystalem zacházet a… Srdce se mi přeci jen rozbuší při varování. Živější. Prožít to celé znovu. To… To není zrovna příjemná představa. Přesto výraz ve své tváři ovládnu a opět jen mlčky kývnu hlavou. Alex ode mne opět odstoupí a já na sobě ucítím pohled obou mužů.

Krystal v dlani ve mne vzbuzuje zvláštní pocit. Šimrá to. Jako by čekal na to až ho aktivuji. Dlouze se nadechnu a otočím se zády jak k Ramielovi, tak k Alexovi. Nechci, aby mi u toho viděli do tváře a už vůbec ne čelit jejich pohledům až bude po všem. S výdechem zavřu oči a…. Jak to říkal Alex? Soustředit se. Krystal v mých dlaních začíná hřát a já…

♫♪♪♫

… zase cítím ten strach. Hledím na pokřivenou siluetu Ztraceného tyčícího se nade mnou, zatímco Noah leží zhroucený u stromu. Pohnu se. Jeden krok. Druhý. Umřu tady. Třetí. Vyběhnu a Ztracený za mnou. Ozve se zvuk střelby a já beru do rukou pušku. Překotně nabíjím. A pak vystřelím. Znovu. Znovu. A znovu. Přebíjím. A střílím do jeho hlavy tak dlouho, dokud z ní nic nezbude. Páchne to, obrací se mi z toho žaludek. Rychle se otáčím ke krvácejícímu Noahovi a…

… vidím obrovský černý sloup před oknem hotelového pokoje. Stojím v šeru u okna vedle Kamaela, kolem poletují můry a ze všech stran na mne doléhá ta příšerná tíseň a pocit zmaru, kterého jsem svědkem. Roh zazněl, brány byly otevřeny. Už nejsou žádní spasitelé… Už není Dumah, ale jen Delilah. Vykláním se z okna a s hrůzou zakusující se pod kůži hledím na mordu Ztraceného plnou ostrých zubů, pavoučí nohy prošlapující střechy. Tyčí se nad Jeruzalémem, prochází jím a zanechává za sebou jen smrt a trosky domů. Co s tím uděláš, Del…

… skláním se nad bezvládným tělem Noaha a sleduji, jak z jeho ucha vylézá můra. Roztáhne zkrvavená křídla a usadí se na jeho líci na znamení toho, že…

DOST. Ne. Tohle nechci. Tohle… Tohle ne. Sevřu hřející krystal pevně v dlaních a stisknu k sobě čelisti tak pevně až mi zavržou zuby.

Vracím se zpátky do zšeřelé uličky… Dětská hračka ležící na zemi mezi pokroucenými těly… Ne, dál. Výš… K nebesům. Metatronovým zrakem hledím na mraky plující kolem. Je to… Uklidňující pohled, co nikdy neomrzí… Sedm trůnů. Dvě prázdná místa. Sidriel a Nakir. Zahajuji zasedání Tribunálu, abychom projednali prohřešek jednoho z nás, našeho bratra… Nakira. Jeho svědectví, to, o čem mluví… Za všechno se platí…

Krystal v dlani vychladne. Přesto mi trvá až nepříjemně dlouho, než jsem schopna povolit stisk a přinutit se otočit zpátky.
„Tady. Je tam… Všechno, co jsem viděla,“ natáhnu ruku s krystalem k Ramielovi. A tentokrát už se mi netřese jen trochu.