Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Minulost se točí v kruzích Vera De Lacey Dvojice můžu na tebe hledí se značným podezřením, přesto je tu pár věcí, které podpoří proslov jinak šíleně znějící ženy. Zlaté hodinky, jméno slečny Hallové, které jsi odmítla tehdy vydat tu zlatou schránku, jsou ty hlavní momenty, kdy zachytíš jejích zvýšenou pozornost a jejich nedůvěřivé masky v těch chvílích povolí. Přesto ale… „Nejste ohlášená. Nemůžete sem jen tak přijet a žádat jeho výsost o čas, ať už jste kdokoliv.“ Odpoví ti ten s cigaretou, zatímco si tě druhý dál zamyšleně prohlíží. „Je pravda, že vévoda se tehdy skutečně vrátil brzy…“ Přimhouří oči, než se otočí na svého kolegu. „Zajdi to ohlásit. Pokud mluví pravdu, někoho sem pošlou. Pokud ne, tak se tady s dámou zase slušně rozloučíme.“ „Ale…?“ Oponuje mu ten druhý. „Nediskutuj a běž.“ Vstoupí mu do řeči nejspíše jeho nadřízený. Muž jen dlouze naposledy potáhne z cigarety a věnuje ti ne zrovna přátelský pohled, než zahodí nedopalek se zasyčením do sněhu a vydá se k sídlu za vámi. Jde pěšky. Nespěchá, ale jde. Je ti jasné, že to bude trvat. Takhle v klidu a s nastupující nocí cítíš lezavý chlad, který každou chvílí sílí. Druhý muž, který zůstal u brány, si tě pozorně prohlíží, ale nic neříká, i když vidíš, jak se jeho pohled zastavuje především na tvém podivném úboru a také koni, na němž sedíš. Čas běží. A tentokrát víš přesně, kolik ho uplynulo. Poděkovat za to můžeš zlatým hodinkám na jejichž zadní straně se skví jelen ve skoku. Pak si ale všimneš blížící se postavy. Je to ten strážný, který už z dálky mává. Tvůj tichý společník, když uvidí jeho gesto, jen lehce nakrčí rty. „Máte štěstí lady. Vypadá to, že vás někdo přijme.“ A s tím zarachotí klíč v zámku a brána se před tebou otevře. „Jeďte prosím po cestě až k domu. Jistě tam na vás už bude někdo čekat. Hezký večer… lady.“ A ty můžeš vyrazit. Ethos se s zafrkáním vydá na poslední metry cesty, které vás dnes čekají. Projedeš kolem druhého strážného a zamíříš k domu, jenž takto koňského hřbetu vypadá mnohem větší, než si jej pamatuješ. Skutečné honosné sídlo, které by Williamovi Philip jistě záviděl. Vypadá to spíše jako nějaký zámek a možná jím také je, když se vezme v potaz dlouhá historie rodu Essingtonů. Zastavíš u jednoho ramene širokých schodů, je tam už nastoupená skupina služebných. Upravené tmavé stejnokroje a nezúčastněné výrazy, které se nemění, ani když uvidí někoho jako jsi ty.
„Madam?“ Předstoupí do popředí postarší muž, který na tebe shlédne ze schodů. Oblečený je v obleku, připomínajícím v něčem ostatní oděvy služebných, jen je dražší. Z kapsy mu visí stříbrný řetízek od hodinek. Nejspíše to bude jeden z výše postavených lidí ze služebnictva vévody. Možná i sám majordomus. Pokyne beze slova jednomu ze sluhů, který ihned seběhne, aby ti přidržel koně, zatímco sestupuješ, nebo se spíše svezeš, jak tě nohy po tolika hodinách v sedle neposlouchají. Máš co dělat, abys ses na nich udržela natož vystoupala schody, ale pokud si neřekneš, nikdo ti nepomůže. „Prosím, následujte mě.“ Pronese sluha jako kdyby si byla jen další z mnoha návštěv. Na rozdíl od můžu u brány v jeho jednání nepoznáš jediného náznaku hodnocení toho, koho má doprovázet. Jako kdyby nebyl rozdíl mezi obchodním partnerem, či snad tou ubrečenou mokrou Verou, která zde byla prvně a tou dnešní – promrzlou až na kost a oblečenou v modrém županu s bílými kvítky. Vejdeš do sídla, které je příjemně vyhřáté. Teplo tě začne okamžitě nepříjemně štípat na prochladlé kůži, jejíž nervová zakončení se začínají zase probouzet k životu. „Tudy.“ Řekne majordomus, zatímco s tebou zahne tentokrát do strany. Ne, nikdo se neobtěžuje ti nabídnout odložení kabátu, který stejně nemáš. Všichni jednají, jako kdyby tohle byla naprosto normální návštěva. Snad jen některé pohledy na sobě cítíš déle, než by bylo záhodno. Nohy a celé tělo se ti třese, zatímco procházíte jednou z dlouhých chodeb do západního křídla, kde se po nějaké době majordomus zastaví a aniž by ti odpověděl na jakékoliv otázky, či připomínky. Zaklepe na vysoké staře působící dveře z vyřezávaného skoro černého dřeva, než vezme za kliku a otevře je. Jen krátce ti pokyne, abys vešla dovnitř. Otevře se před tebou tmavá místnost zalitá světlem z množství nástěnných lamp, které jsou v pravidelných rozestupech zavěšené po stěnách. Mezi nimi visí obrazy. Spousty obrazů. Rodinné portréty, alegorické výjevy, cokoliv, co by se dalo vidět i v galerii umění. Je tu toho tolik. Boty zaklapou na lesklé podlaze, když vstoupíš. Naproti tobě je velké vitrážové okno táhnoucí se přes celou výšku už tak štědře nadimenzované místnosti. Rozhodně by si nezadalo ani s těmi přímo ve Zlaté katedrále. Jistě jej architekt vytvořil jako středobod této místnosti. To ale není to, co přitáhne tvou pozornost. Ne, ani zdaleka. Stojí tam osamělá postava. Vysoký muž oděný v černém padnoucím obleku, který je k tobě otočený zády, i když musel zaznamenat tvůj nesmělý příchod. „Zapomněla jste snad něco, lady?“ Rozlehne se prostorem obrazárny hluboko položený hlas, jehož majitele by si díky němu poznala i poslepu.
| ||
| |||
| „Hmmm, pokračujte.“ Pobídne tě Robert, když zmíníš Ztraceného. Tentokrát už je z jeho tváře těžší cokoliv číst. Po tom prvotním překvapení, kdy byl pomyslný míč na tvé straně, už se drží zpátky. Tedy až na popichování Generála, které si viditelně užívá.
„Brány? Jistě…“ U těchto slov ale už zvážní a po tváři mu přelétne stín. Jen se krátce rozhlédne, snad jako kdyby čekal, že se k vám něco vrhne, aby zarazilo tuhle konspirační debatu. Najednou už nevypadá tak jistý v kramflecích. „Pokud je to pravda, je to jistě cenná informace. Za to si svou odměnu zasloužíte.“ Kmitne pohledem mezi vámi dvěma. Zatímco ty hledíš pevně na Robera, protože tohle pro tebe nejsou žádné nové informace, cítíš na sobě zároveň Alexanderův pohled. Jistě, takhle to ucelené před tím ještě neslyšel, ale… Ale před Robertem zachovává svou kamennou tvář, na jakou jsi zvyklá. Snad jen na tebe hledí o něco déle, než by bylo třeba.
„Projít? Heh, dámo, věřil jsem vám toho spoustu, ale tohle už zavání pohádkou. Nebo spíše strašidelnou historkou, když vezmu v potaz, o čem je tady řeč. Tohle by mohl tvrdit každý. Stejně jako, že se dá se Ztracenými mluvit anebo, že se snad bojí křížů. Povídačky. Pokud nebude vzpomínka prokazatelná, nic dalšího vám nenabídnu. To ostatně platí i o vzpomínce, kde jste se doslechla o Branách.“ Podotkne s jistou nedůvěrou v hlase.
„Ale copak? Snad jste si nemyslela, že vezmu za dobře pouze vaším slovem. Ne, potřebuji vaše vzpomínky, tak jako zde od Generála. Vzpomínky nelžou. Na rozdíl od lidí.“ Dodá s úšklebkem.
„Ah jistě, má nabídka. Tedy Generále, musím uznat, že máte šikovnou pobočnici. Kdo by to řekl, že mě tu oškubete jako kuře, přesto… Vždy je dobré býti připraven, že?“ Usmívá se, zatímco opět zaloví ve svém kabátu, aby pak vytáhl přeložený papír. „Kam byste se bez ní dostal… Hmm, tady. Diplomatické papíry na jméno Edward Archdale. Ty umožní váženému siru Archdaleovi vycestovat i se svým doprovodem z výsostných vod spojenectví přímo do východních provincií. Cílový přístav vaší lodi je Dvaraka. Tu jistě znáte, že Generále?“ Stočí se modré oči k Alexanderovi, který jen trochu překvapeně zamrká a v očích mu probleskne cosi těžce čitelného.
„Jistě. Znám.“ Hlesne a otočí se k tobě. „A mám tam i dobré přátele…“ Šeptne jen jednu krátkou větu, která, ale slibuje mnohé.
„Takže, pokud by dáma o mou nabídku stála, buďte tak laskav Generále a půjčte jí krystal, ať už to tu moc dlouho nezdržujeme. Jsem zaneprázdněný muž.“ Mávne rukou, jako kdyby Alexandera pobízel, ať už to zbytečně neprodlužuje. Ten to gesto ignoruje a jen přistoupí blíž k tobě, stále držíc krystal ve svých rukou.
„Nemusíš to dělat…“ Skloní se až k tvému uchu, do kterého krátce šeptne, zatímco ti vtiskne kámen do dlaní. „Stačí jej podržet v rukou a soustředit se. Ucítíš, jak hřeje a pak si pouze přehraješ vzpomínky v hlavě. Jen pozor, budou díky krystalu o dost živější. Spíše je prožiješ znovu.“ Dodá pomalu a s povzdechem od tebe o krok ustoupí.
Oba dva na tebe hledí a krystal v rukou jako kdyby lehce šimral. Zatím ale nehřeje, to pouze, kdyby ses rozhodla a přistoupila na Robertův výměnný obchod.
A nedaleké moře, tichý svědek dohody prastarých duší, dál šumí o útesy.
| ||
| |||
 | Bouře, co si přijde pro všechny Okamžitě se ke mně stočí pozornost obou mužů. Možná je to ode mne hloupé a pošetilé, ale… Ta naléhavá potřeba aspoň zkusit něco udělat je silnější než já. Alexander se mne od toho sice snaží odradit, ovšem ať už říká cokoliv, tohle není v pořádku. Nemá ani ponětí, že na tomhle celém nenesu jen díl viny. Mám ji na sobě všechnu, od svého naivního rozhodnutí účastnit se jeho záchrany až po tenhle hořký konec. Ten požadavek by nikdy nepadl, kdyby to byl Noah, který by Alexandera v té uličce osvobodil. Lucifer s Ramielem by jen marně čekali na svoji příležitost a Alex by mě zajištěnou bezpečnou cestu z města i bez nich. Všechno mělo být jinak.
Ucítím v hrudi ten osten zklamání, jakmile pochopím, že ať řeknu cokoliv – nijak tím nezměním Alexovu situaci, přesto… Dorovnat sázky. Zaváhám… A přeci se nakonec s krátkým kývnutím hlavy odhodlám promluvit. „Jde o Ztracené. Narazila jsem před pár dny na jednoho z nich za městem. Byl velký asi tři metry. Rychlý. Šel po mojí krvi, člověk ho nezajímal. Je toho ovšem víc,“ promluvím a jakkoliv se snažím mluvit odosobněně a bez zbytečných emocí… Nebýt té strašlivé únavy, nezvládla bych to. Nicméně zpozorním. Něco to Ramielovi řeklo. To drobné přimhouření oči…
… mne ovšem nepřipraví na to s jakou lehkostí mi oznámí, že to není žádná novinka. Ani se nad tím nijak nezamyslí. Nemá ani ponětí, jak moc mě tím v tu chvíli rozhodí. Takže jich skutečně kolem města nebo dokonce přímo v Jeruzalémě může být více? Viděli ho také? Nebo jen blafuje? Najednou jsem to já, kdo by nejraději pokládal otázky, ale… Ovládnu se. Ostatně není to zase tak těžké ve světle Ramielova gesta. Konsternovaně hledím na peněženku, kterou vytáhne z kapsy, zatímco se rozhovoří o penězích. Tohle… Tohle je tak ponižující. Někdo by mohl namítnout, že v čem se to liší od peněz, které jsem na své výdaje dostávala od manžela či z rodinného konta, ale… Je to jiné. Je to hodně jiné. Dokonce i navzdory tomu, že posledních několik měsíců jsem žila jen ze štědrosti cizích mužů, kteří se cítili povinni se o mne postarat nebo se jim to akorát hodilo.
A nejhorší na tom je uvědomění, že Ramiel má pravdu. Mám u sebe sice nějakou hotovost, ale… Stačilo by to? Pochybuji. Na lodi bude zajištěné místo jen pro generála, ne pro mě. A raději se neodvažuji myslet na to, jaké místo. Tohle všechno mi letí hlavou, zatímco pozoruji Ramiela přepočítávajícího bankovky. Několik jich i přidá z jiné kapsy. S tím, co mám u sebe i já… Cože? Jaký úlomek? S trhnutím se podívám po Alexanderovi a nechápavě svraštím obočí. Neřeknu na to ovšem ani slovo, namísto toho jen opět uhnu pohledem a stočím ho zpátky k moři. Ať půjde o cokoliv, bude to důležité a… A celé tohle opravdu byla jen past, jak tu informaci z generála dostat…
„Musím,“ šeptnu tiše, když se ode mne Alexander i s krystalem odvrátí. Krátce pozvednu ruku a promnu si mezi ledovými prsty kořen nosu, než si jimi nakonec vjedu do vlasů, abych je shrnula z tváře. A možná by i Otec chtěl, aby to věděli. Aby dostali svoji šanci odčinit aspoň některé z hříchů, co napáchali. Stejně jako my ostatní.
Nějaký čas tam prostě jen stojíme v tichosti. Ramiel se tváří jako kocour, co právě sežral kanárka. Není to pěkný pohled. Přešlapuji na místě ve snaze se aspoň trochu zahřát a během toho po očku sleduji starostlivě Alexe a utápím se přitom ve výčitkách svědomí. Alex nakonec svoji část té nedobrovolné dohody splní, nicméně jsem to já, na kom spočine Ramielův vyzývavý pohled. Něco ve mně na okamžik zatouží mu ho nenávratně smazat z tváře. Očima krátce kmitnu k Alexovi. Zuří. A vůbec mi to neusnadňuje.
Udělám drobný krok vpřed, snad abych nemusela čelit Alexovu pohledu. Ani tohle už nepůjde vzít zpět. Jenže já už se přeci topím a namísto křiku jen polykám vodu. A Alex je příliš hrdý na to, aby uznal, že ty peníze… Skutečně potřebujeme. „To stačí, Ramieli, tohle není nutné,“ potřesu hlavou. Provokuje, vědom si toho, že generála díky mně drží v šachu. „Takže o Ztracených víte, říkáš? To je dobře. Pak si dobře zapamatuj tahle slova, až je budeš předávat Luciferovi. Chci věřit tomu, že i ve své bezohlednosti to použijete k něčemu dobrému. Protože budete muset,“ krátce se odmlčím. „Roh zazněl a brány byly opět otevřeny,“ zopakuji slovo od slova větu, co se mi nesmazatelně vryla do paměti. „Přijdou další. Větší. Viděla jsem jednoho z nich, jak kráčí městem. Byl obrovský, větší než cokoliv, co si dokážeš představit a ničil vše, čeho se jeho pavoučí nohy dotkly. Bylo to… Varování,“ drobně se ošiju. Jen… Jen samotná vzpomínka na ten sen… Na to, co následovalo, když jsem se probudila… Co uděláš, Del? Co s tím uděláš… Něco strašně hloupého. Jako obvykle.
„Těmi branami se dá projít do míst, které nikdy nepodléhala moci Otce. Do míst, kde jsme sami Ztraceni… Jejich vlastní Ztracení,“ hlesnu tím tichým bezbarvým hlasem, vědoma si toho, že tu právě říkám něco… Co bych neměla vědět. V tu chvíli natáhnu k Ramielovi ruku a nastavím dlaň. Bříška prstů mám pokrytá šupinkami zaschlé krve. Mám ji i za nehty. Na rukávu. Všude. Lehce se mi chvěje vypětím a vyčerpáním.
„Dorovnej to něčím dalším a řeknu ti, kdo dokázal bránou projít a vrátit se zpátky,“ zvednu bradu. | ||
| |||
 | Je to důležité Křik sloužících se rozléhá širým okolím, ale já už se neohlížím. Je mi to… Ano, je mi líto všeho, co jsme mohli být. Je mi líto snů jedné malé holky, které se teď válejí na podlaze Elijovy pracovny roztříštěné na kusy. Růžových představ o světě. Dokonce ani Philip je ve mně nezadusil, to až… ty plány… To až vědomí, za co všechno bych mohla být zodpovědná, pokud se budu dál odvracet od pravdy. Byla jsem… naivní. Tak naivní. „Nebudu už vás moct chránit, i kdybych chtěl.“ Já vím. To je… v pořádku. Protože tentokrát mohu ochránit já jeho, nebo… nebo se o to alespoň pokusit. Nevezme to zpátky všechno, co jsem udělala. Mé hříchy mě budou i nadále tížit na duši, ale… Nelituji toho, co dělám. Nepochybuji. Možná se teď ženu před Soudce, ale nedostane se mi krutějšího rozsudku než toho, který bych vynesla nad sebou já, kdybych nic neudělala. Kdybych před tím zavřela oči. Jednám s čistým záměrem, tak proč se bát? Ať už je můj osud jakýkoliv, zvládnu to. Zvládnu to, jenom… jenom se tam musím dostat včas… Zasněžená krajina rychle ubíhá. Vítr mě šlehá do rudých, rozpálených tvářích. Vlasy pečlivě stažené na temeni se mi v jednu chvíli uvolní. Bílá stužka zavlaje vzduchem a ztratí se v neznámu. Chlad začíná být nepříjemný. Prsty se mi chvějí. Srdce tluče až nepříjemně rychle. V dálce přede mnou se však tyčí město. A já se už nemůžu vrátit. A ani nechci.
Na východě… mezi třetím a čtvrtým, pohybuji rozechvěnými rty snad celou cestu, jako bych si neopakovala ani tak umístění výbušnin na půdorysu domu, ale modlitbu, která nás spasí všechny. Vím toho málo. Příliš málo. Stejně jako tenkrát toho pro něj nemám dost, ale i tak jsem odhodlána mu čelit. I to málo… by mu mohlo zachránit život, takže nemám na výběr. Stejně jako slunce pokročí na své pouti nebesy, se i já blížím prvním stavbám. Hlavou mi běží vzpomínky. Vévodova slova se mi připomínají snad ještě s větší razancí než v posledních pár dnech, byť se mi je nikdy nepodařilo setřást. Měl pravdu. Hlas, který je stejnou měrou zneklidňující a konejšivý, se mi mrazivě vkrádá pod kůži. Chvílemi mám dokonce pocit, že ho vidím. Sněhové vlasy na rudých kudrlinách roztály a pak stačily znovu zamrznout. Oči mi planou zlatem, jak nechávám proudit krev napříč celým tělem. Jak se snažím použít svou moc, aby mi bylo tepleji, ale… Žilami se rozlévá únava, kůže bledne a prsty už se ani tak nechvějí, nýbrž v nich docela ztrácím cit. Není to dobré. Vím, že to není dobré, nicméně mě to nezastaví. Nemůže. Je to příliš… důležité… Před policisty se odvracím. Pokaždé, když se ke mně stočí zvědavé pohledy, se leknu, že mě poznají. Že mě zatknou a nedostanu se tam včas. Snažím se nepřitahovat pozornost. Nezdržovat se. Několikrát se však musím zeptat. Napřed jenom na cestu do Zahrad a pak i k sídlu vévody Essingtona. Služka, která mě nasměruje, je v něčem podobná Elyse. Má stejně hnědé oči. Bystré. Připadám si, jako bych viděla ducha. Hlava si se mnou hraje. Chvíli mi trvá, než se s ní rozloučím a koně popoženu vpřed. Nebyla to ona. Elyse je… pryč. Stejně jako všichni. Zahodila jsem všechno, jenom abych zjistila, že to za to nestálo. Že nejsem ochotna zaplatit cenu za všechno, co jsem si kdy přála. Že po boku někoho takového stát nechci. Zajímalo by mě, co uvidí tentokrát. Kolik hříchů tíží mou duši teď? Bude stejně jako já počítat i těch sedm nešťastníků, na které jsem sice nevztáhla ruku, ale zemřeli kvůli mně? Kvůli mým rozhodnutím? Tentokrát už mě neochrání… ani nemůže, protože jsem to všechno… řekla Elijovi… Zničehonic se přede mnou vynoří zlatá brána. Zatáhnu za opratě a zastavím. Jsem… tady. Málem mi to ani nedochází. Rozostřeným pohledem se zadívám na vévodův dům v dálce. Pořád stojí. Je opravdu tak velký, jak si pamatuji. A svítí v něm tolik oken. Tolik životů. Tolik životů je kvůli mně v nebezpečí. Kvůli tomu, že jsem se připletla přes vévodu, když… to mohl zastavit… Když se ozve hlas, trhnu hlavou. Pohled mi padne na dva ozbrojené strážné. Z pušek ledabyle přehozených přes jejich ramena se mi sevře žaludek. Copak si nevzpomínáš, co se stalo minule? Ne. Samozřejmě, že si vzpomínám. Vzpomínám si až příliš dobře. V uších mi znovu zaduní výstřel a na hrudi mě zabolí nedohojená rána. Málem potáhnu otěže a otočím se, ale… nemůžu couvnout. Teď už ne. „Ne, není to omyl,“ zatřesu hlavou, přičemž rozechvěnou rukou pomalu – tak strašlivě pomalu, až to bolí, a já se kousnu do rtu, abych neusykla – pustím otěže a z kapsy vylovím hodinky, jako bych se chtěla podívat na čas. Jsou zlaté. Vypadají… Vypadají jako něco, co by měl někdo důležitý. Snad mi dodají na důvěryhodnosti, i když teď mám co dělat, abych je vůbec udržela. „Mám…“ Hlas se mi zachvěje, vlastně se zachvěji celá. Vypadám… Rozhodně teď nevypadám jako někdo, koho by měli před vévodu pustit, jsem si toho vědoma, ale… ale… dostala jsem se tak daleko. Přemýšlím. Nebo se o to spíše snažím. Ani to není jednoduché. Nejraději bych se sesunula na zem a schoulila na zemi do klubíčka v zoufalé snaze udržet zbytky tepla. Mohla bych… Ne, nemám sílu pokoušet se přešplhat přes zeď. Nemám sílu si ani vymýšlet. Lhát. Nezbývá mi nic jiného než… Věřit. Hodinky zase zaklapnu a schovám je do kapsy, než se na muže pokusím podívat co nejrozhodněji. Nebo alespoň nejpříčetněji. „Mám informace pro Jeho Milost, vévodu Essingtona,“ promluvím pevně. S vypětím sil držím třes na uzdě a nutím se vyslovovat srozumitelně. Je to těžké, ano, ale musím… musím to zvládnout. Ještě jeden krok. A pak další. A pak… už jsem tam. „Uvědomuji si, že to vypadá všelijak. Je to dlouhý příběh, ale… Přijme mě. Znám slečnu Hallovou. Byla jsem tady před třemi měsíci. Vím, že ho po havárií jeho vzducholodi propustili z nemocnice už druhý den a třetí den mě přijal. Tak důležité to tehdy bylo, tak důležité je to i dnes. Jenom mu prosím řekněte, že pro něj má informace Vera Davenport.“ Rodné jméno mi splyne ze rtů rychleji, než se stačím zarazit. To jsem… To jsem možná neměla říkat. Hledá mě policie, vím to, ale nezbývá mi než doufat, že… hledají lady De Lacey. Možná. Nevím. Už… nevím. Myšlenky se mi motají. Musím se hodně soustředit, abych slova vůbec skládala jedno za druhým. Musela jsem jim dát celé jméno a, i kdybych teď měla sílu vymýšlet si, hrozilo by, že mě vévoda pod jiným nepozná. Přijme mě. Myslím, že… mě přijme. Pokud mu zprávu předají. Prokřehlými prsty pomalu zase obemknu otěže. V hlavě se mi už rýsuje plán pro to, co bych dělala, kdyby… odmítli, ale teď se přinutím pohnout rty a na muže se usmát. „Jenom… Jenom mu řekněte to jméno. Bude vědět. Je to důležité.“
| ||
| |||
| Cena informace Delilah Blair Flanagan Sáhneš na Alexanderovu ruku a zastavíš ji tak napůl cesty ke krystalu. Oba páry očí se na tebe otočí. Jeden netrpělivý, druhý pobavený.
„Del…“ Vydechne Alexander tvoje jméno, zatímco Robert nakloní hlavu zvědavě na stranu. „Ano? A co by to mělo být? Víte… mám dost specifický požadavek. Nevím, jestli máte něco cennějšího v tuhle chvíli.“ Prohlíží si tě a Alexander spustí ruku, kterou chtěl sáhnout po krystalu.
„Del, to není o tobě. V pořádku. Tenhle požadavek by padl, ať už by si tu byla nebo ne. Je to jen hra. ŽE?!" Jeho tichý hlas najednou nabere na razanci a prosákne jím zlost, když otočí tvář od tebe opět k Robertovi.
„A záleží na tom? Karty jsou vyložené na stůl. A vy moc dobře víte Generále, co chci. Přesto… Pokud přihodíte i něco vy. Mohl bych sázky dorovnat i já. Jsem otevřený nabídkám.“ Opět sklouznou modré oči k tobě a je na čase, aby si nastínila svou sázku, která se týká Ztracených. Samozřejmě, nesdělíš všechny detaily, ale i tak si všimneš, jak Robert drobně přimhouří při tom slovu oči.
„Tak… rozhodně zajímavé. Není to ale něco, o čem bychom nevěděli.“ Řekne s naprostou samozřejmostí a možná až moc rychle. „Není to to, co potřebuji od Generála, ale na druhou stranu… Každá informace má svou cenu.“ Jeho ruka zajede opět do kabátu a vytáhne… peněženku. Obyčejnou peněženku. „Peníze. Vím, je to tak primitivní. Ale počítám, že ty nemáte. Nemáte nic a čeká vás dlouhá cesta. Bez zázemí. Bez ničeho. Věřím, že i tyhle světské radosti se budou hodit někomu jako jste vy dva.“ Pronáší klidně a mezitím přepočítává mezi prsty bankovky. Svazek se hromadí, aby pak sáhl ještě opět do jiné kapsy a přidal k němu několik dalších. Tohle už je pěkná suma. Dům si za to nekoupíte, ale rozhodně vám to vystačí na pohodlnou dlouhou cestu a zajištění všech potřeb bez nutnosti se jakkoliv omezovat.
„Hmm, takže drahá dámo? Co vy na to?“ Podrží ve vzdchu tlustvý svazek bankovek a natáhne opět před sebe ruku s krystalem. „Můžete se zatím rozmyslet, protože tady Generál musí stále zaplatit. Že pane Morley? A jen tak pro pořádek. Potřebujeme ten úlomek, který jste někde ukryl. To jen, abychom se tu zbytečně nezdržovali zbytečnými dohady a nahráváním vzpomínek, které nikoho nezajímají.“ Dodá konverzačně.
„Vím!“ Vytrhne mu Alexander krystal z ruky a jen se na tebe krátce otočí. „Del… nemusíš to dělat. Bůh ví, že tihle si nic z toho nezaslouží.“ Odsekne příkře na Robertovu adresu, ale to už se od tebe odvrátí. Vidíš, že je rozhodnutý a nemá ani na výběr. Robert to sám řekl. Chtějí jednu určitou informaci a tu zná pouze on. Zavře oči a soustředí se. Kámen drží v dlaních obou rukou a na nějakou dobu prostě strne do podoby nehnuté sochy. Robert to celé sleduje se spokojeným výrazem, než se po nějaké době Alexander opět nadechne a rozevře ruce, ve kterých je mléčně doutnající krystal.
„Tady… dones ho svému pánovi jako poslušný pes, kterým jsi!“ Natáhne ruku k Robertovi, jenž však po kamenu nesáhne. „Děkuji, ale možná ještě tady dáma by ráda vyložila nějaké ty zmíněné karty? Samozřejmě, vše bude náležitě odměněno.“ Zabloudí jeho vyzývavý pohled k tobě. „Večeře, koupel, první třída… Určitě by Generál ocenil možnost si pohodlně odpočinout a chvíli se o nic nestarat. Stejně jako vy.“ Povytáhne lehce obočí a na Alexanderovi je vidět, že má opět co dělat, aby mu nenatáhl, ale… Ale neudělá to. Jen mezi vámi mlčky těká pohledem. Tohle je tvé rozhodnutí.
| ||
| |||
| Váhy osudu Vera De Lacey „A jak moc máte ráda divadlo lady De Lacey? Preferujete komedie? Nebo snad tragédie? Myslím… že tragédie to nebudou, přesto… Má život smysl spíše pro tento typ divadla, že?“
Ethos hrábne kopyty do sněhu, když jej patami pobídneš ve slabinách a vyrazí. Dvojice postav k tobě vybíhá, ale jsou moc pomalí. A i kdyby k tobě doběhli, nezastaví tě. Nenecháš se zastavit. Tentokrát ne. Závisí na tom jeho život i životy ostatních. Nebudeš už před tím dál zavírat oči.
„Pokud mi dáte to, co chci, můžu vám ve vaší nezáviděníhodné situaci pomoci.
Projedeš rychle po cestě vedoucí k bělostnému sídlu, jenž se ztrácí mezi sněhem pokrytou krajinou. Jako místo z jiných časů. Vzdálené všem problémům velkoměsta, avšak… to jen na první pohled. Ne, tohle místo bylo se záležitostmi Nového Jeruzaléma provázané více než by si ráda. Pomohli ti… ale…
„Takže, jsme domluveni, lady De Lacey?“
Necháš za sebou Elijův dům i křičící služebnictvo. Je ti to líto. Líto. To slovo zanechává na jazyku hořkou pachuť, přesto teď už se nemůžeš otočit. Na misky vah osudu přihodíš ty poslední kousky svého rozbitého života, které ještě mají nějakou cenu, aby se přeci jen následující události vyvážily ve váš prospěch. Nezbývá než doufat. Věřit.
„Jsem rád, lady De Lacey, že jsme našli společnou řeč.“
Od kopyt vraníka odletují spršky sněhu, zatímco cváláte zasněženým lesem. Tolik vzpomínek, které se ti honí hlavou. To, jak to všechno začalo. Jedno jediné rozhodnutí. Jedno jediné pozvání. Stačilo do té vzducholodi ten večer nenastoupit. Prostě se omluvit na strach z výšek, který jsi už poznala a vše mohlo být naprosto jinak. Nikdy bys ho ani nepoznala a netušila, co je Elija zač.
„Jste…v pořádku.“
Rudé vlasy ti vlají divoce ve větru. Podobně jako když se tehdy nad vámi otevřela obloha a začali jste padat až jste skončili na zemi v hořícím pekle a krvi. Chlad se nakonec dostává i přes těch pár vrstev oděvu, který máš na sobě, ale samotná jízda tě také i trochu zahřívá. Jak je to dlouho, co jsi jela jen tak volně s větrem o závod? Co bude dělat Elija, až zjistí, co se tu stalo?
„Nečekal jsem, že se věci až tak zkomplikují. Jeho intervenci jsem mohl očekávat, ale rozhodně jsem nečekal… vás.“
Vyjedeš z lesa. Cesta tě z něj s jistotou vyvedla. Pohled na Nový Jeruzalém v dálce před tebou tě uklidní a znejistí zároveň. Tahle cesta bude dlouhá a nezbývá než doufat, že přijedeš do města ze správného směru blíže k Zahradám. Ethos jen odfrkne a od nozder mu vystoupají další obláčky páry. Je to skutečně dobrý kůň. I když má za sebou rychlou cestu až sem, nevypadá prakticky vůbec znavený. Vyrazíte k městu, nad které stoupají oblaka páry a dýmu z množství komínů, které se proplétají mezi vysokými gotickými věžemi.
„Měl jsem tohle celé čekat a vůbec vás do toho nezatahovat. Vyřešit to po svém...“
Přiblížíš se městu. Začneš míjet první ze staveb, které jej zatím roztroušeně obklopují. Odpoledne postoupí, ale stále ještě musíš mít pár hodin, než slunce zapadne. Snad. Prsty svírající opratě ti křehnou a nepříjemně brní. Zima už není jen nepříjemnost, ale skutečný problém. Ale je to něco, co by ji přeci nezastavilo.
Co vám to jméno říká, lady? Kdo je tedy Zerachiel?“
V ulicích míjíš povozy i lidi. Všímáš si také zvýšené aktivity policistů. Někdy se jejich pohledy na tebe upřou, ale… Ale zase se stočí jinam. Jako kdyby hledali někoho určitého. Někoho jiného. Ethos tě věrně nese až k tvému cíli, který ale tak úplně nevíš, kde je. Tohle město je pro tebe pořád nové. Neznámé. Není to domov. Ačkoliv… Někdy se tu cítíš... zvláštně.
„Víte, tohle město umí lidi změnit. Možná za pár let z vás…“
Musíš se zeptat. Párkrát náhodných kolemjdoucích, aby tě nasměrovali. Není to úplně snadné. Zuby ti drkotají a tělo se chvěje zimou. Kolik hodin už jsi v tom mrazu v takovém nedostatečném oděvu? Překvapené pohledy lidí k tobě vzhlíží, ale pak ti jejich ruce ukáží směr.
„Neděkujte mi. Tohle není žádná dobročinnost, ale obchod. A za obchodní dohody se neděkuje. Ne, pokud jsou pro obě strany výhodné. A to jsou, ne? Nemusíte se mi nijak cítit zavázána. Nepotřebuji to.“
Cítíš se unavená. Slunce se začíná sklánět k západu a ty pořád nevíš, jak moc daleko od cíle jsi. Tohle město je větší, než sis myslela. Mnohem větší. Tolik uliček. Domů. Míst i lidí, kterým by ses raději vyhnula anebo je naopak navštívila. Tepající metropole, která žije.
„Dnes už snad budete mít klidnější spánek.“
Ruce už skoro necítíš, ale domy kolem tebe konečně začínají nabírat ten honosnější nádech. Řadové cihlové domky namačkané na sebe střídají rozlehlejší panství. Vysoké věže tyčící se k zlátnoucímu nebi. Policistů je více, stejně jako kočárů a naopak kolemjdoucích o poznání méně. Ne, tady už lidé nemusí chodit po svých, pokud si to skutečně nepřejí. Zase zaváháš. Musíš se zeptat. Někoho. Kudy ta cesta byla? Nezbývá než doufat, že tu nikdo nepozná tu mladičkou vdovu po De Laceym.
„… Hmmm? Vy? Vás jsem už dlouho neviděl.“
Jedna mladá dáma, nejspíše domácí služka, která ti tak připomene Elyse, ti ukáže cestu. Nemělo by to být už tak daleko. Jen projet několika ulicemi, kterými se začíná rozlévat rudá záře zapadajícího slunce. Je to jen tichá připomínka toho, že ti běží čas. Tik tak…
„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač! Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“
Elijovy hodinky máš stále v kapse. Ne nevytrousila je. Máš vše. Zabočíš z jedné z hlavních ulic, které už lemují spíše vysoké zdi honosných sídel, než samotné budovy. Ne, ty jsou schované za nimi na rozlehlých pozemcích. V podobné čtvrti jsi žila i ty, než jsi o vše přišla…
„Jak pošetilá a nebezpečná hra. Vůbec si neuvědomujete, že. Ale to je jedno. Ani tomu všemu nemůžete rozumět. Vaše Verše vám předkládají jen lži. Lži, do kterých se opět zamotáváte jako moucha lapená v síti.“
Může tě uklidňovat jen to, že neslyšíš zvonění hasičských vozů a ani nevidíš stoupat oblaka černého dýmu nad obzor. Jedeš tedy včas? Určitě se ještě nic nestalo, ale kdy se to má stát? Zabočíš do ulice, která je ti povědomá. Viděla jsi ji toho večera, kdy pršelo. Kdy tě kočár dovezl až tam… za tu zeď.
„A zase skončí v slzách a krvi… Jednou tohoto rozhodnutí budu litovat…Dnes večer ale budu bláznem. Jedním z mnoha.“
Podkovy zazvoní naposledy o kamennou dlažbu, když zatáhneš za opratě a zastavíš. Před tebou je brána. Zlacené kování a sloupky jsou zasypané sněhem. V zdobných prvcích poznáváš křídla a Essingtonské orlice vpletené do elegantních ornamentů. Proti šednoucímu nebi pak v dálce vidíš i obrys velkého sídla. V oknech se svítí. Vévodovo sídlo stojí.
„Dámo? Přejete si?“ Ozve se najednou mužský hlas. Zpoza brány na druhé straně se vyloupne dvojice mužů v zimních kabátech. V něčem připomínají policisty, avšak nemají žádné viditelné znaky jeruzalémské policie. Přes rameno jim visí pušky. Jeden z nich potáhne z cigarety a sleduje tě nevěřícně, zatímco ten druhý, který na tebe promluvil dojde blíže k bráně, ale neotvírá ji. „To bude asi nějaký omyl předpokládám…“
Nejraději by ses sesunula na zem a prostě nechala vše být, ale silou vůle se držíš. Přesto ti tihle muži stojí v cestě a nevypadají, že by se nechali tak snadno obalamutit jako starý podkoní.
„Hodně štěstí, Vero. A sbohem.“
| ||
| |||
| Poslední slova „Jak myslíte. Ano, kabát mi vzít můžete,“ odpovím milosrdně. Ani mně to příjemné není, ale najevo to dát nesmím. Nikdy jsem neměla sklony k podobným scénám, snad za měsíce s Philipem jsme je viděla tolikrát, že je překvapivě snadné je napodobit. Ten tón. Nedůtklivě přimhouřené oči. Pohyb ruky, jako by se mi děla křivda. Ještě mi k dokonalosti chybí věří lady Blackwoodové, jak ta zvládla prohánět služebnictvo… Nakonec se vévoda v jedné věci pletl; nejsem tak špatná herečka, vlastně překvapuje sebe sama. Nejenom v tomhle. Jsem na to sama a – nepláču, netřesu se, nehroutím se. Alespoň na povrchu se mi daří zůstat klidná. Natáhnu ruku ke koni a pohladím ho, než se za mužem zavřou dveře. Pospíchá. Já budu muset také. Tohle zvládnu. Dostanu se odsud. I když na to nevypadám, koně osedlat umím. Popoběhnu k sekci, kde jsou uložené postroje. Nevybírám nikterak dlouho, přirozeně popadnu to nejhezčí a očividně nejdražší sedlo, co je k mání. Pokud mám projet Zahradami… bude se to hodit. Nebo bude lepší vzít to po okrajích? Toho osudného večera v Opeře padala slova o teritoriích. Bezděčně si udělám čáru mezi bohatší a chudší částí města, jenom kdyby tušila, která z nich je… bezpečnější. Nezmůžu však nic. Cestu k vévodově domě znám jenom jednu, ani si nejsem jistá, že si ji vybavím. Kruci. Nemám však čas nad tím přemýšlet. Přes rameno si přehodím uzdu a pospíším zpátky do kóje za Ethosem. „Jsi překrásný,“ zamumlám pochvalně ke koni, zatímco utahuji přezky. Jsem si jistá, že je na tebe tvůj pán právem… Ruce se mi zarazí. Na chvíli. Kterou si zatraceně nemůžu dovolit. No tak… Váhám? Opravdu váhám?! Už není cesty zpátky. Popravdě, i kdyby bylo, nechtěla bych se po ní vydat. Nejsem jako ona. Teď už jsem si tím jistá. Teď už vím, kdo jsem já a kdo být chci. Rozhodně to není žena, která slepě stojí po boku někoho takového. Která se pod laskavým pohledem modrých očí odvrací od pravdy a ignoruje pach krve tíhnoucí mu k saku. Přesto… Nikdy mi to neodpustí. A já to nikdy neodpustím jemu. Tohle je konec. Tolik životů… Tolik životů je v nebezpečí, jenom protože jsem se nechala unést pár příjemnými chvílemi. Protože jsem uvěřila muži, kterého jsem znala sotva pár hodin. Nikdy jsem se do toho neměla plést. Teď se můžu jenom modlit, že se k vévodovi dostanu včas – a že toho vím dost. Jedna zásadní informace, dost možná nejdůležitější ze všech, mi totiž schází… ale třeba je něco v těch dopisem, nebo dalších papírech, které jsem pobrala… a třeba, když bude vědět, co se chystá… bude to stačit. Musí to stačit. Naštěstí jsem koně sedlala tolikrát, že nad tím nemusím nikterak přemýšlet. Dílo rychle dokončím. Naposledy zkontroluji hlavní popruh, jestli je dobře utažený. Vypadá to, že jsem na nic nezapomněla. Že je všechno v pořádku. Sama pro sebe kývnu, než koně dovedu do hlavního koridoru. Musíme jít. Tomu pánovi nebude trvat dlouho, aby našel paní Chilcottovou a pak… pak nevím, co bych dělala. Co by mi zbývalo. I teď mi srdce tluče jako splašené. Přeběhnu ke dveřím stájí a otevřu je dokořán. Mrazivý vítr se do mě opře tak prudce, že mám co dělat, abych je udržela. No tak! Otočím se ke koni, konejšivě ho pohladím po krku a snad i zamumlám pár slov, jako by to on tady potřeboval uklidnit. Zvládneme to, Ethosi. Musíme. Prostě musíme. Já… musím. Protože jsem na to sama. Do sedla se pokusím vyhoupnout tím samým ladným pohybem jako vždycky, ale… je velký moc. A zešířená suknice domácích šatů mi to zrovna neulehčuje. Kruci. Co teď? Rozhlédnu se. Lavička naštěstí nestojí daleko, ale i tak se k ní musíme pár kroků vrátit. Další vteřiny mi tak protečou mezi prsty. Odrazím se nohou a konečně se dostanu na hřbet koně. Pobídnu ho. Zvuk kopyt se rozezní budovou a pak se utlumí na měkké pokrývce sněhu. Bezděčně se ohlédnu ke dveřím domu zrovna ve chvíli, kdy z nich s naléhavým křikem vyběhnou dvě postavy. Prsty semknu kolem otěží tak pevně, až se mi kůže nepříjemně zadře do holé dlaně. Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle… ale cesta zpátky už opravdu není. Nemůžu zastavit. Nemůžu se nechat odvést zpátky do pokoje. Nebo to snad vzdát. Bez ohledu na to, jak tohle končí pro mě, se musím alespoň pokusit vévodu varovat. Na ničem jiném nezáleží. „Řekněte mu, že je mi to líto,“ křiknu. Líto… Jak bolestně nedostačující to slovo je. Stejně jako tehdy. Nezanechala jsem za sebou sebemenší vysvětlení. Ani jsem se nerozloučila. A už nikdy nerozloučím. Při troše štěstí ho už nikdy neuvidím. Právě v to se teď modlím. Tolik jsem si ho přála potkat – vědět, že je v pořádku a že je to dobrý člověk, ale… teď… … musím jít. Popoženu koně. Jedeme. Co nejrychleji pryč. Alespoň těch prvních pár záhybů po odklizené stezce vedoucí snad k Novému Jeruzalému, než se jim ztratím z dohledu i dosahu. Tempo budu muset střídat, abych koně neuhnala. Netuším, jak dlouhá mě čeká cesta. Nebo kde jsem, snad jenom vědomí, že večerní výtisk novin tady byl v poledne následujícího dne, mě uklidňuje, že nebudeme tak daleko od města. Snad… Snad se tam dostanu včas.
| ||
| |||
| Pod hladinou Unaveně Alexe pozoruji a až příliš palčivě si uvědomuji, jak moc se mu tahle situace nelíbí. Dost na to, abych si musela připomenout, že pohled, kterým mne počastuje… Nepatří ve skutečnosti mne. Že je toho na něj zkrátka jen moc a ocitl se přesně tam, kde nechtěl být. Jako zvíře zahnané do rohu. Nikdy není nic zadarmo, zasykne a já od něj v tu chvíli odvrátím pohled. Podobnou větu jsem slyšela nedávno… Nakir… Nakir se jmenoval. Znovu si prsty protřu pálící oči, jako by to nebylo dost těžké jen se vzpomínkami Dumah, natož si k tomu ještě přidat Metatrona. Nadechnu se, když mi přikáže odpočívat. Zase… Zase to chce brát celé na sebe… Ostatně tak jako vždy. Ovšem horká dlaň na koleni mne spolehlivě umlčí a zadusí veškeré námitky dříve, než je stačím vyslovit nahlas. „Dobře, na chvíli… Na chvíli to zkusím,“ souhlasím odevzdaně, jakmile se Alex zase odtáhne. Posunu se více do rohu, abych se mohla pohodlněji opřít i o stěnu kočáru a dlouze vydechnu.
Ještě nějakou chvíli s tím bojuji, pokradmu pozoruji Alexovu strhanou tvář a rudé prameny nesouměrně ostříhaných vlasů až mě vyčerpání nakonec přemůže a já… Jen na chvíli… Na pár minut si dovolím zavřít oči, abych…
… jsme tam.
Co? Tak rychle? Prolétne mi hlavou překvapeně, zatímco zmateně mžourám kolem sebe a snažím se v šeru vyplňujícím kočár zaostřit. „Už? Ale…“ nedaří se mi poskládat kloudnou větu natož myšlenku. Až opožděně mi dochází, že kočár opravdu stojí a… Několik hodin? Alex je v tváři ještě více pobledlý… Dochází mi, že celou tu dobu opravdu musel být vzhůru. V další chvíli se otevřou dveře a ozve se Ramielův hlas kontrovaný Alexovým zamručením. Nemám ani sílu to komentovat, dává mi zabrat i taková obyčejná věc jako narovnat se a posunout se na sedačce směrem ven. Připadám si jako praštěná do hlavy, když se malátně zvedám. Tvář mi křiví bolest a každý pohyb mi připomíná, jak moc bych se teď potřebovala svalit do měkké postele a následujících pár dní nevylézt z pod peřiny.
Musím se o Alexe zapřít a chytit se ho oběma rukama, když vystupuji z kočáru ven, jinak bych se dost možná akorát tak svalila přímo pod jeho kola. „Děkuji,“ vydechnu sotva stojím na vlastních nohách a jsem si aspoň trochu jistá tím, že jakmile se Alexe pustím, tak se nikam nebudu kácet. Očima přelétnu tu malebně mrazivou scenérii kamenité zátoky, co se před námi otevírá. Pohled na bledý měsíční svit lámající se ve vlnkách neklidného temného moře je mi za poslední měsíce tak moc známý… Ani nevím, kolik nocí jsem strávila zíráním do noci směrem k obzoru, na kterém visel velký kulatý měsíc.
Zimomřivě se nahrbím a ruce rychle schovám do kapes. Než se stačím zeptat, proč jsme vlastně zastavili zrovna na takovém místě, Ramiel znovu promluví. A to, co říká je mnohem mrazivější než ledový vzduch vanoucí směrem od moře. Pootevřu v tom šoku rty, neschopna… Ničeho. Prostě tam jen strnule stojím a v hlavě si přehrávám, co Ramiel právě řekl. Nezbyly prostředky. Je vás o jednoho více. Přesto nás sem zavezl, aby… Aby co? Hlava se mi nepříjemně zatočí.
Jenže to není svět, co se mi zhoupne před očima. Je to Alex, který po Robertovi skočí. Polekaně vyjeknu, ale to už ho drží pod krkem. Celá ta scéna náhle působí tak… Sureálně. Jedna má část nechce věřit tomu, že se to skutečně děje. Druhá… Sáhnu po rukojeti nože a pohnu se… Ne. Místo toho jen zavrávorám s pohledem upřeným na hrot dýky opírající se o generálův bok. Zbraň ze Zlatého města. Jak… Ne, na tom nezáleží. Napětím málem ani nedýchám, jak mi hrůza z celé té situace sevře krk.
Ne! „Ne… Kamaeli…“ šeptnu bez rozmyslu s očima rozevřenýma dokořán. Nejste tu sám. Ta výhružka se zakousne hluboko do mé mysli a už nepustí. To nesnesitelné napětí nezmizí ani poté, co Alexander kapituluje a Ramiela pustí. Jen kvůli… Mě. Stejně jako jen kvůli mně je tady. Uvězněný v bezvýchodné situaci. Za tohle můžu já. A abych na to náhodou nezapomněla, vmete mi to sám Ramiel vzápětí přímo do tváře. Facka od Fernsbyho oproti tomu náhle působí jako něžné pohlazení.
Ztěžka polknu a pohledem sklouznu směrem k vlnám tříštícím se o skaliska. Za poslední dny jsem pokazila všechno, co jsem mohla. V uších mi tiše hučí a vším tím se proplétá tichý šepot. Na okamžik mám pocit jako bych už nestála v příboji, ale nechala se proudem stáhnout pod hladinu. Přesně tak… Přesně tak si připadám. Jako bych se vznášela v nekonečné tmě, drcena ze všech stran neviditelným tlakem, tou nezměrnou tíhou nedovolující se nadechnout… Kousek pod hladinou, přesto neschopná se vynořit…
Na okamžik jsem jen kousek od toho opravdu vykročit vstříc neklidnému moři. Stejně jako v ten najednou ne tak vzdálený večer před několika měsíci. Pamatuji si to… Pamatuji si jako by se to stalo snad nedávno. Na to, jak dopíjím poslední sklenku vína a nechávám sklo dopadnout na skaliska pod terasou. Zvuk tříštícího se skla jen krátce protne šumění vln, ale to už se vytahuji na kamenné zábradlí a přehazuji přes něj jednu nohu…
A pak i tu druhou.
Ani nevím, jak dlouho… Jak dlouho jsem tam seděla a přesvědčovala sama sebe, že tohle není ten jediný správný způsob, jak zapomenout. Vzpomínám si na ten okamžik, jak se zapírám o dlaně a nadzvedávám. Nohy spouštím dolů, abych se zapřela o vnější okraj. Jen kousek, jediný výdech, jediný pohyb by stačil… Naposledy se ohlížím ke dveřím vedoucím do domu. A vím, že se v nich nikdo neobjeví, aby mi řekl, že jsem opilá, nemyslí mi to a ať okamžitě slezu zpátky, i když… Bych si nepřála nic jiného… Při přelézání zpátky mi ta noha uklouzla doopravdy a já se málem zřítila dolů.
Už nikdy jsem se znovu k tomu zábradlí znovu nepřiblížila.
Nad hladinu těžkých černých myšlenek mne vtáhne zpátky až lesk myšlenkového krystalu v Ramielově ruce. Vím, co to je. Možná až příliš dobře. Srdce mi poskočí, když očima přelétnu z krystalu ke generálovi. Bolestný výraz v jeho tváři, když se po něm natahuje mne uvnitř rve ve dví. Za tohle můžu já. Jen já. Je to… Je to moje vina. Od okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděla v kajutě vzducholodi, vzdáleného ode mne na tisíce kilometrů uplynula už dlouhá doba. Četl si. Vypadal tak… Pokojně. Svým Alexanderovským způsobem i šťastně. Nyní ode mne stojí takřka na dosah ruky a já si nedokážu vzpomenout na jedinou dobrou věc, kterou by mu má existence přinesla od toho okamžiku do života.
„Počkej!“ vyhrknu, když klopýtnu vpřed. Váhavě se dotknu prsty předloktí ruky, kterou se natáhl po krystalu. „Co… Co za vzpomínku od tebe chce?“ ptám se, hlavu natočím směrem k Ramielovi. Věřit Luciferově nabídce byla chyba. Ten muž toho byl jasným důkazem, ale teď už nešlo couvnout zpátky. „Možná… Možná mám něco lepšího. Cennější informaci. To, co jsem viděla… Se přeci týká nás všech. Zvláště těch, kteří ve městě zůstanou. A… Jde přeci… Jde přeci o mně. Nemusíš za mě platit,“ nechci, aby za mě platil.
Říkala jsem mu to. Říkala jsem mu… Ať mě tam nechá. | ||
| |||
| Za vše se platí Delilah Blair Flanagan
Alexander se posadí naproti tobě, zatímco se s vámi brzy kočár rozjede. Na jeho soustředěném ostražitém pohledu je vidět, že ho tahle situace rozhodně nijak neuklidnila a stále je jako na jehlách, připraven jednat. Trochu prudčeji trhne hlavou, když promluvíš a jeho výraz alespoň o trocho povolí, když na tebe pohlédne. Pravda je to jen o maličko, takže by se někdo na tvém místě rozhodně necítil příjemně, ale tvou výhodou je, že jej znáš. Ačkoliv jsi s Alexanderem nestrávila více než dohromady pár dnů, je až příliš věrným odrazem svého dávného já, které Dumah znala skoro jako sebe samu.
„Uvidíme. Nikdy není nic zadarmo.“ Sykne a vidíš, že se přemáhá především díky tvé společnosti, aby nepůsobil více popuzeně. Ne, tahle situace mu není nijak příjemná a můžeš být tak jen ráda, že jej v tuhle chvíli nedržíš za ruku. „Ale využij té chvíle. Odpočiň si Del.“ Položí ti ruku na koleno. „Nemá smysl, abychom byli vzhůru oba. Pohlídám ho.“ Řekne tak, že nečeká patrně žádné námitky. Typický generál. „Kdyby se něco zkomplikovalo, každá minuta odpočinku se bude počítat.“ Dodá pak přeci jen trochu překvapivě krátké vysvětlení a stáhne ruku z tvé nohy, aby se opět rozhlédl a krátce nahlédl ven skrz roztažené záclony na okénku.
Ať už uposlechneš Alexandera nebo ne, díky monotónnímu drkotání kočáru se ti začnou klížit oči. Alexander na tom nejspíše nebude o moc jinak, ale ať už jej pohání jakýkoliv vnitřní motor, nevypadá to, že by propadnul spánku na rozdíl od tebe.
☩ Nezdá se ti nic. Je to jako na delší chvíli zavřít oči a zase je otevřít. Vlastně ti ani nepřijde, že jsi usnula, když ucítíš na rameni čísi dotyk slyšíš nějaký hlas tiše opakovat tvoje jméno. Kočár s vámi nehybně stojí. „…Jsme tam. Del?“ Naklání se k tobě Alexander. Ne, nevypadá to, že by se za tu dobu jakkoliv uklidnil. Naopak. Vypadá o něco bledší a nebo je to jen hrou světla a stínů? „Jeli jsme několik hodin. Budeme nejspíš někde v přístavu.“ A jak to vysloví otevřou se dveře, aby vás skutečně ovanul ještě o něco více mrazivý vzduch vonící solí.
„Správně generále. Ačkoliv… Ne přímo v přístavu.“ Ozve se ode dveří, ze kterými stojí Robert. Alexander jen nespokojeně zamručí, ale nijak to nekomentuje. Vytáhne se na nohy a vystoupí z vozu, aby tě přidržel, když vystupuješ a že je to třeba, protože rozespalému, a hlavně rozlámanému tělu zrovna tahle cesta příliš neprospěla. Připadáš si docela ztuhlá, ale bude to chtít jistě jen nějaký čas na to, se opět rozhýbat.
Venku z kočáru ti pod nohama zakřupou kamínky, na kterých je jen lehký poprašek sněhu. Před vámi je zátoka s množstvím skalisek, o které se lámou vlny nočního moře. Jste tu sami. Jen v dálce je ve tmě vidět množství světel od projíždějících či na moři kotvících lodí.
„Brzy tu bude váš odvoz. Takže… Generále, dostal jsem vás z města a zachránil váš drahocenný život. Vlastně možná dva životy.“ Sklouzne Robert pohledem k tobě. „Na moři čeká loď, která vás dostane s jistotou z Nového Jeruzaléma a mimo dosah jeho bezpečnostních složek. Jen je mi to líto, ale na ten odvoz mezi ní a tímhle místem už nějak nezbyly prostředky. Je vás o jednoho více než bylo v plánu.“Roztáhne se mu na rtech potměšilý úsměv, z kterého běhá mráz po zádech.
„Ty!“ Zavrčí Alexander a vrhne se po Robertovi. Pohne se rychle. Vlastně rychleji, než by si čekala, že je ve svém stavu schopen. Viditelně to zaskočí i Roberta, kterého chytí pod krkem. „Ty hade! Měl jsem vědět, že někomu jako ty nemůžete věřit!“ Začínají jeho oči žhnout, ale ty si všimneš i něčeho dalšího. Měsíční světlo se odrazí od čepele dýky, kterou Robert ještě před chvílí nikde neměl, ale teď je její špička zapřená o Alexanderův bok. Planou na ní ledově modré symboly, které poznáváš. Zlaté město… Těžko říct, zda si jí všimnul Alex.
„A a aaa…. Pozor Generále, ať se nespálíte tentokrát vy. Nejste tu sám. Byla by škoda to všechno zahodit kvůli vaší zraněné pýše. Já nelhal… Cestu ven vám nabízím. Stačí jen jedna věc.“ Chytí Robert druhou rukou tu Alexanderovu a zapře se za ni. Alex viditelně zaváhá. Ne, neohlíží se po tobě jen… Stojí. Nehnutě, než dlouze vydechne a pak povolí stisk. Robert se od něj pár skoro tanečními kroky vzdálí a v ten moment obratně protočí dýku mezi prsty, aby zčistajasna zmizela.
„Skvělé, skvělé… Jsem rád, že máte správně poskládané priority. Je vidět, že vhodná společnost umí s lidmi zázraky. Děkuji dámo, ušetřila jste nám všem spoustu zbytečných problémů.“ Otočí se Robert na tebe. Ne, nebere si servítky. Prostě to řekne tak jak to je. Víte ti všichni tři. Kdybys tu nebyla, mohlo tohle dopadnout dost jinak. „A po vás Generále chci jen jednu věc. Nebojte se. Nebude to bolet.“ Zaloví v náprsní kapse kabátu a pak vytáhne něco, co jsi vlastně ještě nikdy neviděla na živo, ale znáš to moc dobře. Mezi prsty drží mléčně zabarvený krystal zhruba ve tvaru vejce. Množství opracovaných plošek se v bílém světle měsíce podmanivě leskne i při tom nejdrobnějším pohybu.
„Myslím, že moc dobře víte, co chci.“ Natáhne ruku s kamenem před Alexandera, kterému se tentokrát nepodaří z tváře rozehnat ten bolestivý výraz. Semkne rty a očima hypnotizuje drobný kousek drahokamu. Chvíli zní jen moře všude kolem vás než… „…Dobře.“ Natáhne se Generál po krystalu.
| ||
| |||
| Kočár, nejlepší přítel lady Ramiel si šikovně překroutí má slova a já… Jsem moc unavená na to, abych se tu o čemkoliv dohadovala. Ať už to přepadení pár dnů zpátky mělo znamenat cokoliv, ať už si mysleli, že ten vůz převáží zkrátka jen někoho důležitého bez vědomosti toho, kdo to opravdu je… Stalo se to. A já ty muže musela zabít, abychom s Yan neskončily stejně jako kočí. „Ne,“ vyslovím pouze to jedno jediné slovo. Ani Alexander se tou odpovědí nenechá ukolébat, jakkoliv to celý tenhle rozhovor zavede do… Temnějších a nepříjemnějších vod. Stačí, aby Ramiel pouze naznačil… Vím, že tohle se Alexovi zajisté neposlouchá lehce, zvláště ne od někoho jako… On. Stisk generálovy dlaně v tu samou chvíli zesílí, stejně jako horkost, co z něj sálá. Musím na okamžik zatnout zuby, abych se ovládla a ani se nepohnula.
Namísto toho raději k Alexovi vzhlédnu a opět promluvím. Ani se nesnažím zastírat, jak příšerně se cítím. Na nohách se držím jen s vypětím veškeré vůle, žaludek se mi svírá hladem i nervozitou a čím déle kráčíme nocí, tím větší mi je zima, jak mé tělo přestává být schopné se samo zahřát. A… Jakkoliv to Alex nedává najevo, vidím to. Je unavený stejně jako já. Navíc i zraněný. Proboha, vždyť poslední tři dny strávil v péči Tajných. Jistěže není v pořádku. A jistěže by tu nabídku pravděpodobně odmítl, kdyby mělo jít jen o něj. Když ta slova říkám… Moc dobře to vím. Že to celé beru na sebe, abych… Abych mu to usnadnila.
„Nemůžu…“ vydechnu tiše a uhnu očima před pohledem, který se do mne vpíjí a hodnotí. Nastane chvíle ticha a… Alex souhlasí. Uleví se mi… Aspoň na chvíli, než… Mohla by to být past? Jen léčka jak… Ne, kdyby Ramiel chtěl Alexe zabít, mohl to už udělat. Nebo mohl upozornit policii na to, kde jsme. Možná to Lucifer opravdu jen dělá kvůli… Starému přátelství. Záleželo mu na Kamaelovi…
Ať už to je jakkoliv, Ramielovi se viditelně uleví a vyzve nás, abychom šli za ním. Nic jiného ostatně nezbývá. „Ještě chvíli zvládnu,“ přitakám tiše, než společně vykročíme vstříc ďáblově nabídce, kterou jsme přijali. Zbývá snad něco jiného, než to ještě chvíli zvládnout? Poslední dny nedělám nic jiného. Jen si neustále opakuji ta slova jako nějakou zatracenou mantru bez ohledu na to, jak moc mě to bolí. Následujeme Ramiela uličkami vstříc… Hlavní. Té, které bychom se za jiných okolností zcela jistě vyhnuli. Z dálky sem doléhá klapot koňských kopyt a poskakování kol na kočičích hlavách. Ramiel jde první, aby zjistil, zda je vzduch čistý a…
… stejně krátce zaváhám. Nebýt Alexe, asi bych tam nejistě přešlapovala z nohy na nohu déle, takhle se zkrátka nechám vést. Překvapeně zamrkám, když si všimnu nachystaného kočáru stojícího jen pár metrů od nás. Ale… Jak mohl vědět, že půjdeme zrovna touhle částí města? To přeci nedává smysl. Znepokojeně k Alexovi vzhlédnu, to už nás ovšem náš průvodce popohání. Závidím mu energii, se kterou vyskočí na kozlík.
Na okamžik mi tím připomene Noaha. To, s jakou lehkostí se uměl vyšvihnout na koně. Nadechnu se… A zase vydechnu. To už mi ovšem Alex otevírá dveře a pomáhá mi nastoupit dovnitř. Tak, jak se sluší a patří, když doprovázíte dámu ze Zahrad. V první chvíli si to ani neuvědomím, na kolik to mám zažité. Ostatně já nejenže nyní skutečně jako lady ze Zahrad nevypadám, ale ani se tak nechovám. Musím zatnout zuby, abych dokonce i s Alexovou pomocí dokázala nastoupit bez zadrhnutí se a jakmile se ocitnu v přítmí vozu, tak se na sedačku spíše zhroutím namísto toho, abych se normálně posadila.
Se starostí vepsanou do tváře sleduji siluetu Alexe, jak nastupuje za mnou. Musí… Musí mít bolesti. Nicméně… Jsme tu. Oba. Sotva za Alexem klapnou dvířka a on se usadí, kočár se s trhnutím rozjede. Teď… Teď už to nepůjde vzít zpátky. Jen se trochu zavrtím a sjedu zády po sedačce níže. Je tak… Je tak strašně příjemné sedět na něčem aspoň trochu měkkém. Nejraději bych zavřela oči a schoulila se na sedačce, ale… Nemůžu. Nejde to. Mám z toho ten nepříjemný pocit deja vu. Zase sedím v kočáru, aniž bych věděla, kde z něj vystoupím… Jenže teď v sobě nemám koňskou dávku sedativ, aby mi to bylo jedno. Stalo se toho… Tolik.
Promnu si oči a s velkým sebezapřením se přeci jen vytáhnu zpátky do pozice, ve které se o mne nebude pokoušet dřímota. Tolik. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů v marné snaze se aspoň trochu zaměstnat tím, že se jim pokusím dát nějaký… Tvar. A zamaskovat tím, jak jsem… Nervózní. Stačí… Stačí přeci tak málo, aby… „Vážně by to mohlo být tak lehké? Aby… Aby nás prostě jen vyvezl z města ven…“ zašeptám směrem k Alexovi.
| ||
