Andor.cz - Dračí doupě online

Doktor Melton si nás dále už naštěstí nevšímá, i když nebýt situace natolik vážná… Jenže ona vážná je. A já tu nejsem jen proto, abych se dívala doktorům pod ruce a čekala na to, jak to celé dopadne. Jak to doktor Melton říkal – tohle je věda a ne kostel? Kéž by jen tušil, jak moc je někdy třeba obojí, aby se dílo podařilo. A jakkoliv na zázraky už dávno nevěřím, tak se tu k jednomu menšímu chystám.

♫♪♪♫

S dlouhým nádechem a výdechem přivřu oči a ponořím se pod hladinu šera skrývajícího se za víčky. Natáhnu se po své moci jako tolikrát předtím a kolem mne se rozezní melodie života vyhrávající svoji píseň. Slyším je všechny, doktory i sestry, každá z těch melodií je tak jiná, nese se prostorem v rytmu jejich bušícího srdce, podbarvená nitrem obalujícím duši. Zanechává to ve mne zvláštní pocit, když se probírám těmi tóny, asi jako když se chirurg dotýká ještě bijícího srdce v hrudi pacienta. Jak vypadá ve skutečnosti duše? Pro mne to je souzvuk, píseň opletená zlatými nitěmi, přesto… Co by viděl třeba Alexander? Je to stejnou měrou fascinující jako děsivé.

Šepot v mé hlavě tiše hučí, vzdálený přízračný chór skrývající se pod černými útesy čekající na mávnutí taktovkou. Bylo by tak snadné je všechny utišit. Vzít si je a přidat k orchestru životů, co nenávratně vyhasly. A v jednu chvíli… Je to tak nebezpečně lákavé. Svět bez serafínů, kteří nikdy nežádají víc než náš život. Je to stejné, pořád… Je… To… Stejné. Bylo by tak lehké přepadnout přes tu hranu šílenství a zlosti, stejně jako v den aukce. Ponořit se zpátky do toho bublajícího bahna a nechat svět ať shoří.

Natáhnu se po melodii vyhrávající ve středu toho všeho. Je jiná než otisky lidí stojících kolem. Složitá a těžká, slévající v dokonale harmonii, kde má každý nota své přesně dané místo. Připomíná mi to orchestr v opeře, tak vážný a krásný zároveň. Opatrně se k té písni přidávám, doslova se do ní vplétám ve snaze ji posílit a udržet v tom stejném neměnném rytmu. Avšak o to více si uvědomuji, že je něco špatně. Je to jako před začátkem operety, kdy se diváci usazují na svá místa, zatímco orchestr ladí nástroje. Ta chvíle, kdy se všechny ty nástroje rozezní ve stejnou chvíli v táhlém disharmonickém souzvuku bez rytmu a sladu.

Přes veškerou snahu tomu nedokážu zabránit. Vždy vypadnu z rytmu a zlaté struny mi vyklouznou zpoza prstů. Musím se tak naladit znovu. A znovu. A znovu. Dech se mi pomalu krátí, musím zatínat čelisti, když se s tím snažím bojovat a vnutit vévodovu životu vlastní vůli. Jenže to nejde. Nechápu to. Celé to působí tak… Zvláštně. Nepřirozeně. Něco mne ruší, zasahuje do té písně a strhává ji. Napjatý výraz v mé tváři se jen prohloubí a několikrát se i ošiju ve snaze najít komfortnější polohu, abych se dokázala zapřít a bojovat s tím.

A pak… Pak si toho všimnu. Prázdna vedle mne – v místech, kde předtím byla Alexova paže a bok. Zaslechnu i tiché hlasy, které vzápětí přeruší ostrý příkaz, kterému nelze odporovat. Zvuk Alexova hlasu prořízne i můj vlastní svět a na okamžik přehluší vše ostatní. Musím se dlaněmi zapřít o lehátko za mnou, pevně sevřu mezi prsty jeho okraj, abych se opět ukotvila na místě. Chci… Chci se podívat, co se děje, ale nemůžu. Orchestr opět zakolísá a vyhodí mne ze svých řad. Musím se znovu dostat zpátky a rozeznít ho, musím…

Snad sebou i lehce cuknu, když chorál nabere na síle a já najednou slyším jasně a zřetelně každý tón. Najednou je tak lehké nechat klouzat zlaté struny mezi prsty a držet je v rytmu vévodova tlukoucího srdce, nechat píseň sílit a rozvíjet se v sonátu vyhrávající jen pro mé uši. Má oblíbená lacrimosa pro jediného diváka sedícího v hledišti. Úlevně vydechnu a bolestivé napětí svírající mi ramena i šíji o něco povolí. Ať se stalo cokoliv, jako by se vévodovi vrátila jiskra držící ho při životě a na mne je jen držet ji v bezpečí, dokud nezmizí i ten poslední závan nesoucí s sebou pach zeminy a tlejícího listí, dokud se z mých kostí nestáhne sychravý chlad šířící se kolem těla.

Nakonec ke mne proniknou i jiné vjemy. Nepatrné zhoupnutí… Opožděně mi dochází, že se vzducholoď dala do pohybu. Nakonec jsem si ovšem už natolik jistá tím, co dělám, že si dovolím pootevřít oči, v nichž se tetelí zlatavá záře nataveného kovu. Pohledem vyhledám Alexovu tvář. Jeho výraz… Ten výraz znám. Co se stalo? Namísto otázky sklouznu očima o něco níže – k jeho rukám.

A tentokrát je to moje srdce, které vypadne z rytmu. Svět se mi v koutcích očí zamží a hukot v uších zesílí. Pouta. Jsou to… Naše pouta. Namísto symbolů doutnajících modrým světlem je pokrývá krev. Jeden z náramků je… Zavřený. Snad i trochu poblednu. Z vícero důvodů. Pokud vévodu spoutali tímhle, tak to přeci znamená… Co přesně to znamená? „To ale…“ vydechnu a najednou je pro mě takřka nemožné se soustředit na vyhrávající orchestr a pouta v Alexových rukách zároveň. Nadechnu se, ovšem k otázce, co přesně má tohle znamenat se už nedostanu.

Všechno zanikne v burácivém ohlušujícím zvuku a vzducholoď poskočí. Škubne to se mnou ze strany na stranu, avšak dříve, než stačím spadnout, zachytím se Alexe stojícího vedle mne a přitáhnu se k němu. Možná až příliš křečovitě se k němu přimknu na kolik mne to vyděsí. „Nestihli jsme to,“ zachraptím polekaně, když mi dojde, co to znamená. Střílí po nás? Je to artilerie, o které Alex mluvil? Musí být! Probůh…

… Essington!

Musím se soustředit. Pohlídat ho, dokud nebude po všem.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Doktor Melton vás nechá stranou a vrátí se k operačnímu stolu a nehybnému pacientovi. Těžko říct, co přesně se mu honilo hlavou po tom, co mu vás sem kapitán tak nevybíravě vnutil, ale zcela jistě to nebylo nic pěkného. Naštěstí to ale viditelně nebyl ten typ člověka, který by si dávku frustrace potřeboval hned na to vylít na komkoliv, kdo by se nabízel. A že by dva s Alexanderem byste k tomu byli jistě vhodné terče.

Měl tu práci. A ty také.

Alexanderova krátká otázka je všeříkající. Avšak je to, jak říkáš. Nikde nejsou můry ani ševelení jejich křídel. Pouze ve vzduchu je cítit typický zápach tlejícího listí, a tedy i smrti. Alespoň zatím. Zavřeš proto oči, aby ses mohla soustředit. Zmizí sterilně vypadající místnost, ty podivné přístroje a nástroje i siluety lékařů pohybující se v ostrém světle.

Zůstane jen šero za víčky, tlumené rozhovory lékařů nahradí ticho, ve kterém začne sílit jedna melodie. Vlastně jich je tu víc. Životy lékařů i sester také vyhrávají vlastní skladby, ale ty se zaměřuješ na jinou. Tu skoro až nezvykle komplexně znějící sérii tónů. Mohla bys ji utišit a zbavit se tak hrozeb, které vévodovo přežití pro tebe potenciálně představovalo? Možná. Zcela jistě bys ale zvládla zabít lékaře, jejichž snaha jej teď udržuje na životě. Avšak k čemu by to vedlo? Rozhodně k ničemu dobrému.

A tak se rozhodneš pro to pomoci předsedovi Rady Sedmi, bývalému serafínovi, Soudci. Muži, se kterým jste se ještě pár hodin zpátky zrovna nepohodli, ovšem to nebyl zrovna důvod k tomu někoho jen tak chladnokrevně zabít. Tedy pro některé.

Nasloucháš melodii a snažíš se na ni naladit, abys ji mohla svou mocí posílit. Neděláš to poprvé, a tak ti přijde něco zvláštního. Jsou momenty, kdy zní poněkud disharmonicky. Jako kdyby ji něco rušilo a snad díky tomu vypadávala z rytmu a ty s ní. Nikdy ses s něčím takovým nesetkala.

Čas však běží, když v tom uslyšíš ze strany vedle sebe tiché zamručení a Alexander se pohne. Ucítíš, že bok, o který jste se vzájemně opírali zmizí, zatímco vykročí kamsi pryč, aniž by na tebe promluvil snad ve snaze tě nerušit.

Slyšíš přes melodie tiché hlasy, ke kterým se přidá ten Alexův. Ty druhé hlasy neznějí příliš nadšeně, než je přetne prostý rozkaz, který slyšíš i ty ve svém soustředění jasně a zřetelně, jako kdyby jeho původce stál vedle tebe.

„Ustupte!“

Alexander viditelně nemá trpělivost se dnes večer s kýmkoliv dalším hádat a sáhodlouze diskutovat. Přesto nevidíš, co se děje. Snad jen, když lehce pootevřeš oči, můžeš si všimnout jeho siluety sklánějící se u strany lůžka s vévodou, zatímco lékaři společně se sestrami stojí v úctyhodné vzdálenosti několika metrů zpátky jako solné sochy. A pak…

Melodie znějící ti v hlavě nabere na síle a vytratí se z ní ta atypická nepravidelnost. Ať už se stalo cokoliv, ten rozdíl hned poznáš. Je doslova hmatatelný.

„…Omlouvám se doktore za vyrušení. Teď už je to na vás.“ Vydechne Alexander, než po nějaké chvíli ucítíš, jak se o tvou paži opět lehce opřel, když se vrátil zpátky na své místo vedle tebe. Není teď už tak velký problém melodii vévodova života udržet v rytmu a společně s tím, cítíš, jak pach zeminy postupně, pomalu řídne a postupně se vytrácí.

Skoro ani nezaznamenáš, že se loď s vámi pohne. To zhoupnutí projde skrz tvé soustředění, než začneš vnímat zcela jistě, že stoupáte.

Když otevřeš oči, můžeš si všimnout Alexanderova zamyšleného vážného výrazu s protáhlou vráskou brázdící čelo, jak sklání pohled k něčemu ve svých rukách, co pomalu převrací ze strany na stranu.

Když se tam zadíváš také, tak ti ten výjev, který se ti naskytne, odpoví hned na pár otázek.

Jsou to pouta. Staře vypadající pouta, na kterých teď sice nežhnou žádné symboly, ale dovedeš si je tam velmi živě představit. I pod tou zaschlou krví, kterou jsou pokryté.

Jeden z okovů je otevřený a ten druhý stále zavřený.

A pak se ozve náhle něco podobného zaburácení hromu a vzducholoď se s vámi všemi otřese.

Jako by dnešní den nemohl být snad ještě více šílený. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na jeho konci budu stát naproti kapacitě v oboru chirurgie jako někdo, kdo by mu měl pomáhat při záchraně pacienta. Ztěžka polknu, zatímco po mne klouže jeho hodnotící pohled. Za jiných okolností bych byla nadšená z toho, že se mohu setkat s někým takovým… Měla bych na něj tolik otázek. Ovšem teď mám co dělat, abych si před ním udržela aspoň tvář. Alex není jediný, komu ta situace není příjemná, když se strhne hádka mezi doktorem a kapitánem v jejímž středu stojím právě já. Nadechnu se, avšak nevstoupím jim do toho. Jak taky? Protože přesně tohle od něj právě teď potřebujeme. Aby věřil na zázraky.

Pohled se mi na chvíli zamží, jak pátrám v paměti, o čem to vlastně doktor Melton mluví. Arteria hepatica propria…? Už je to delší doba, ale… Hepatica… Tak se říká jaterníku. Takže játra a arteria…  Jaterní tepna? Není těžké si najednou odvodit, proč vévoda nyní bojuje o život. Více platná by tu byla Zerachiel než já, ale… To by znamenalo, že pro jednou v životě bude opravdu užitečná. Je to bolavý paradox, že opět svým rozhodnutím budu zachraňovat serafína po jejím boku.

Mezitím se hádka stačí vyhrotit, avšak kapitán ji rázně ukončí… Svým odchodem. Na jednu stranu ho chápu, na tu druhou si v ten okamžik připadá jako by mě tu předhodil lvům. Naštěstí v tu chvíli kapituluje i doktor, který ustoupí ze dveří. „Nebudu vám překážet, doktore, nehodlám vám zasahovat do operace,“ zopakuji. „Nebudete… Nebudete o mně ani vědět, slibuji,“ dodám o něco tišeji, když vcházíme dovnitř.

Místnost je prostá, účelně vybavená. Kachlíky na stěnách i podlaze jasně naznačují její účel. Nevypadá jako operační sál z ilustrací v knihách ani jaký jsem viděla v nemocnici, když jsme byli na slavnostním otevřením nového křídla. Pach tlejícího listí se mísí se silným železitým odérem krve a chemického zápachu. Ani to pro mne nakonec není nové, jakkoliv to přináší jen další a další nepříjemné vzpomínky. Na zašívání ran Noaha i Alexe, na království otce Fernsbyho v podzemí Grenhillu. Jako ve snách se zastavím očima na vozíku s lékařskými nástroji, mnohé nakonec nevidím ani prvně v životě, i když jsem je nikdy neměla v rukách. Zachvěji se úzkostí, co mi sevře žaludek. Nemá to nic společného s krví ani vévodou ležícím uprostřed toho všeho.

„Ne, z krve se mi zle opravdu nedělá, doktore Meltone,“ vrátím se zpátky do přítomnosti. Ostatně ten ostrý hlas doktora umí celkem probrat. Nejsme to ovšem já, ke komu se přesune jeho pozornost. Nadechnu se, ale nakonec i nechám slova o prodělané akutní otravě pro sebe, nechci to ještě více komplikovat. A tak už neřeknu vůbec nic, ani když nás doktor pošle si odpočinout. Jen si tiše povzdechnu a raději odtrhnu pohled od dění uprostřed ošetřovny.

Dojdeme až k lehátku, kam nás doktor poslal. „Měl by ses aspoň posadit,“ hlesnu tiše k Alexovi, když se o lehátko pouze opře. Sama ovšem udělám to samé, ačkoliv se částečně opřu právě o Alexe. Slabě se pousměji, když se náš pohled setká, ale dlouho mi to nevydrží.

„Já…“ šeptnu a tvář natočím k němu, aby nás nikdo neslyšel, „nejsem si jistá... Ale dobré to není. Cítím tady smrt,“ odpovím Alexovi pravdivě. „Hmmm…“ vydechnu a očima sklouznu po silném světle nad lehátkem. Je to jen světlo. Nenaráží do něj tělíčka můr, ani nikde neslyším šum jejich křídel. Přesto… Musím mít jistotu.

Chytím se za ruce, zatímco se trochu nahrbím a sklopím hlavu. S dalším výdechem přivřu oči, tohle nikdo vidět nemusí a já ostatně nepotřebuji vidět zakrváceného muže na lehátku. Do očí za zavřenými víčky se vlévá slabá zlatavá záře, jak sahám po své moci. Stojí mne to mnohem více soustředění než kdykoliv jindy, a to nejen díky únavě. Přervat nitky života a utišit melodii je mnohem snazší než ji nechávat klouzat mezi prsty a pomáhat jí držet skomírající rytmus.

Opatrně natáhnu svoji mysl k vévodovi, abych nad ním jako jeho anděl strážný rozprostřela svoji moc… A mohla ho hlídat, pokud by došlo na nejhorší.

♫♪♪♫