Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Království za koně Kovové zařinčení přetne ticho pracovny tak hlasitě, že sebou zase trhnu a zvednu hlasu ke dveřím. Na okamžik strnu jako laň před rychle jedoucím povozem, neschopna se pohnout byť jenom o píď. Nikdo však nepřichází. Dobře, dobře… Srdce mi tluče jako splašené, když se podívám do šuplíku. Střep tam není, jenom dopisy a kapesní hodinky. Kruci. Opatrně se natáhnu po zlatém strojku a protočím ho mezi prsty. Erb na zadní straně nepoznávám. Zcela nepřekvapivě. Zaváhám. Tohle je… jiné. Osobní. Důležité. Pro něj. V srdci se mi znovu pohnou všechny ty pomýlené city, které k němu chovám, a málem se rozbrečím. Je to těžké, ale… hodinky strčím do kapsy i s dopisy. Dochází mi čas. Ten Střep… tady nechám. Nemám na vybranou. Nemám. Vím, že je důležitý, ale to je život vévody a všech v jeho domě také. Pokud se nechám chytit, nedostanu se odsud. A pokud se odsud nedostanu… na to nechci ani pomyslet. Musím jít. I když pro to obětuji tu jednu jedinou věc, kterou jsem si odjakživa přála. Svůj šťastný konec. Ne, tahle cesta pro mě nekončí dobře. Vím to, ale… život není pohádka… Skloním se pro kapesní nožík a zastrčím si ho zezadu pod župan. Pro jistotu. Je to jenom… pro jistotu. Kdybych potřebovala krev, nebo – nebo se bránit. Naposledy se podívám na zamčené šuplíky, než se stolu otočím zády. A stejně tak i jeho majiteli. Dnes si volím přítomnost nad ozvěny minulosti. Životy jiných nad ten svůj. To, co považuji za správné. Možná je to naivní, pošetilé, bláznivé. Možná to nekončí dobře, ale… to mě nezastaví. Nesmí. Možná v příštím životě, Elijo… Možná v tom příštím…
Ramena se mi rozechvějí, jak mi do očí znovu vhrknou slzy. Musím jít. Musím… Zhluboka se nadechnu. Pokud jsem snad doufala, že to podruhé bude snazší, není. Málem uklouznu a jen tak tak se udržím okenního parapetu, abych se nezřítila dolů. Nevyjeknu. Nedovolím si to ze strachu, že by mi někdo přispěchal na pomoc. Dokonce se ani nerozpláču. Jenom pomalu došlápnu na římsu napřed jednou nohou a pak i tou druhou. Opatrně okno přivřu a znovu pohnu kličkou tak, aby vypadalo zavřené. Stejně jako předtím ten šuplík. Na první pohled to snad bude v pořádku, na první pohled ano, alespoň dokud nepřejde ke stolu… a… Silou vůle se brzdím, abych se po římse nepohnula až moc rychle a neopatrně. Bojím se. Více než tvrdého pádu se však bojím jeho. Toho, co udělá, pokud nebudu dost rychlá. Vévodovi, všem těm lidem, mně. Byla jsem si tak jistá, že by mi nikdy neublížil, že by nikdy neublížil Zerachiel, ale po všem, co jsem v jeho pracovně našla a co teď vím, nebo alespoň myslím, že to vím… Zabil by mě? Byl by toho schopen? Nepochybně. Ale udělal by to? Už nevím. Chci věřit, že ne, ale předtím s těmi strážníky taky neváhal. Neváhal ani s vévodou. Nikdy neváhal. Dostanu se zpátky do salonku vedle pracovny. I když se mi nohy třesou, neupadnu. I tohle okno za sebou zavřu, než pospíším na chodbu. Přirozeně se otočím ke schodům. Nejraději bych se rozeběhla, ale – Kruci. Ta krev. Do lemu noční košilky otřu jak kliku dveří do Elijovy pracovny, tak rudé kapky na podlaze. Zarazím se nad tím až příliš pozdě. Rudé skvrny na bílé látce takřka září. Vypadám… Ne, to není důležité. Stejně se musím převléct. Do něčeho teplejšího, byť pochybuji, že mi paní Chilcottová nachystala zrovna zimní kabát. Rychlé kroky se nesou ozvěnou, zatímco pospíchám dolů. V duchu si opakuji umístění těch kroužků na půdorysu Essingtonova sídla. Jeden na východě, mezi třetím a čtvrtým pokojem zespodu. Druhý na jihu, mezi šestým a sedmým. Třetí… Nesmím se spoléhat jenom na ten plánek. Nesmím zapomenout. Nesmím to poplést. Nikoho nepotkám. Dokonce ani nikoho nezahlédnu. Opravdu tady nemůže být mnoho lidí, jenom to nejzákladnější služebnictvo. Doktor. A pak už jenom já. Alespoň zatím. I kdybych vévodovi o tomhle domě řekla, bylo by to zbytečné… Nejsou tady obrazy ani nic osobnějšího. Možná ho jenom pronajímá, možná ho koupil pod cizím jménem. Tak či onak je to dům, který se dá vyklidit mnohem rychleji, než by sem přijel někdo z města. Zerachiel by to označila za chytré, jenomže ona by označila za chytrý i ten plánek s umístěním výbušnin. Když mi ta zvláštní energie sjede po kůži a já zapadnu zpátky do části domu, kterou mám dovolenou, uleví se mi. Nikdo mi tady nebude pokládat otázky, co tady dělám. Nebo proč. Měla jsem tady zůstat pro své vlastní bezpečí. Pro své vlastní… Tam, kde jsem předtím viděla jenom milou starost, cítím osten výhružky. Co nejrychleji zapadnu do vyhřáté koupelny a zamknu. Nemám moc času, ale… Obléct se musím. Na stolek vedle nachystaného oblečení opatrně odložím župan se svým lupem a přeci jenom se na okamžik otočím k vaně plné vody. Svléknu se. Opláchnu si tvář, krk a ramena. Jinak by mě před vévodu snad ani nepustili… I tak se tam bude těžké dostat. Opravdu pro mě není bezpečné vkročit do ulic Nového Jeruzaléma? Hledá mě policie? Stříleli by i tentokrát? Podaří se mi vůbec projet městem? Už teď se mi plánem rozrůstají praskliny. Je mým ošklivým zlozvykem věci nedomýšlet, nedotahovat je až do konce, jenomže teď by to mohlo stát někoho život. Teď však můžu udělat jediné. Další krok. Mokrými prsty si zajedu do vlasů. Alespoň trochu je tak zkrotím a rychlými naučenými pohyby je stáhnu do copu, který stužkou zachytím na temeni hlavy. Takhle to ani nevypadá, že bych se posledních pár dnů nečesala a strávila je v posteli, ale hlavně je to praktické. Osuším se a natáhnu se po čistém oblečení. Zvládnu to. Celé je to jenom o správném pořadí. Obzvláště teď v zimě, když má oblečení několik vrstev. Napřed teplé punčošky, spodní kalhoty, boty, pak teprve košili a korzet. Zarazím se. Pohled mi padne na napěchované kapsy županu. Pokud mě policie zastaví… nebo pokud to nestihnu a potkám Eliju… Dopisy honem přeskládám z několika obálek do jedné. Do těch prázdných pak vložím papírů, co se jenom vejde. Jenom ten jeden nejdůležitější se schématem výbušniny v ní skončí sám. Obálky si pak zastrčím pod korzet stahující mi pas. Uvážu ho pečlivě – a pevně; snad ještě před chvílí bych brala ohledy na hojící se ránu, ale hlavně nesmím nic ztratit. Zbytek přerovnám, úhledně stáhnu stužkou a pak ho schovám do kapsy v zešířené suknici. Stejně jako ty hodinky a nožík.
Pohledem se pozastavím u zrcadla. Jenom na okamžik. Opravdu vypadám… jako ona? Jako Sidriel? Od první chvíle mi připadala tak podobná a ve snu se mi jevila jako můj vlastní odraz, jenom se zlatýma očima, ale dosud jsem neměla příležitost se přesvědčit. V náhlém pohnutku se soustředím na krustičku krve utvářející se mi na paži, abych… abych jí byla podobnější. V tom okamžiku se na mě však podívá Zerachiel, obočí nespokojeně svraštěné a rty zkřivené, jako by jí v žilách vřel palčivý vztek. Snadno bych si představila všechno to ošklivé, co by z ní teď prskalo, ale místo toho se odvrátím. Nejsem jako ona. Nebudu jako ona. Pokud je můj život tragédií, napíšu si ji sama. Svými vlastními rozhodnutími. Přetáhnu přes sebe župan. Kolem pasu si ho převážu tak, aby nebylo nic vidět. Vrstva navíc se bude hodit tak jako tak, i když stačit nebude, to… si iluze nedělám. Thomas by se při pohledu na mě zděsil. Byl by si tak jistý, že prochladnu – nebo hůře, umrznu, ale to je teď má poslední starost. Kolik měsíců jsem si připadala tak zoufale sama, aniž bych plně ocenila ty, které jsem v životě měla? Otočím klíčem. Vykročím z koupelny a pohled mi padne na dveře mého pokoje, ale tam se nevracím. Napřed opatrně – snad ze strachu, že tady někoho potkám – a pak už rychleji se rozejdu chodbou zpátky na samý okraj ochran, které pro mě vytyčil Elijah. Před prvními dveřmi za nimi se zarazím. Zaklepu spíše ze zvyku, než že bych tam někoho čekala. Pokud ano, nějak to vysvětlím, ale…
Neznám to tady, akorát bych bloudila. Tisíckrát bych špatně zabočila a zase se našla. Ven se dostanu jednoduše. Po vzoru Roberta. V pokoji se nerozhlížím, rovnou vyrazím k oknu a otevřu ho dokořán. V tom, co následuje, začínám mít praxi. Dlaněmi se opřu do parapetu, přehoupnu se na druhou stranu a do sněhu prostě seskočím. Ovane mě studený vítr. Nepříjemně studený, až se zachvěji, ale… na koni se zahřeji, to bude dobré. Jenom musím najít stáj. Stačí obejít dům. Najít ji. A v mezičase se tisíckrát pomodlit, aby tam nějaký kůň vůbec byl. Protože pokud ne… pokud ne… kruci, kruci, kruci… | ||
| |||
 | Dávné dluhy To, že by Alexander něco na bolest později i ocenil není zrovna to, co jsem od něj chtěla slyšet. Pohledem se znovu zastavím na té tmavé skvrna na potrhané košili… Co všechno mu provedli? Namísto odpovědi jen zlehka zavrtím hlavou ze strany na stranu, jakkoliv by bylo lákavé si jednu tu tabletku vzít a otupit ostré hrany situace v jaké jsem se ocitla.
Naštěstí se náš rozhovor vzápětí stočí k plánu útěku z města. Další věc, o které jsem dosud jen četla v dobrodružných románech a podpultových bracích. Vlak, loď… Cestování jsem nikdy neměla ráda. Manžel nikdy nepochopil, co mi na tom tak vadí…
S nepřítomným výrazem ve tváři pouze krátce kývnu hlavou, když mne Alex bere za ruku. Bezmyšlenkovitě vykročím za ním vstříc nočnímu městu, jakkoliv v okamžiku, kdy koutkem oka spatřím, jak si spravuje límec kabátu… Zakolísám a neubráním se nešťastnému povzdechu. | ||
| |||
 | Dlužník Delilah Blair Flanagan „V pořádku. Už jsem měl.“ Odpoví ti krátce Alexander a jen mávne rukou, aby sis termosku se zbytkem vody prozatím nechala. „Na bolest. Hmm… Možná časem. Teď potřebuji být při smyslech, ale pokud ty potřebuješ…“ Nechá větu nedokončenou. „Noah? Někdo od Edrica? Co přesně se stalo?“ Pohlédne pak na tebe úkosem, zatímco před vámi plápolá mihotavý plamen.
A ty se rozhovoříš. Tedy ne tak doslova. Vlastně je to jen krátká vzpomínka na včerejší den. Těch pár osudných okamžiků v lese. Jak málo stačí, aby se někomu obrátil život naruby. „Hmm, Ztracený…A jsi si…?“ Kmitne k tobě jen na okamžik žhnoucíma očima, než je zase s povzdechem odvrátí. „Dobře. Brány jsou otevřené… Kdo ti to řekl?“ Tentokrát se jeho pohled do tebe vpíjí až nepříjemně dlouho. Přemýšlí. Hledá něco ve tvé tváři a nebo snad svých vzpomínkách?
„Nepamatuji si dost. Možná někdo z Tribunálu… Edric, ale… Toho nemáme šanci najít. Ne teď, když po nás jde půlka města. Ještě… Ještě možná on… Ale ne, teď je situace příliš žhavá na to, abychom se vrhli přímo do rukou soudce. Navíc… Edric chtěl svou smrt nahrát před všemi z nějakého důvodu. Nemůžeme nikde prozradit, že tomu tak není. I kdyby nás vyslýchali. Rozumíš tomu, Del? Ani tehdy. Když bude nejhůř, tuhle informaci si musíme vzít do hrobu.“ Stiskne naléhavě tvé zdravé rameno. Jistě, dá se dobře domyslet, že nějakou formou výslechu si Alexander musel projít, ostatně to na něm bylo už tehdy vidět, že se netěší pevnému zdraví. A stejně tak se dá lehce věřit i tomu, že tu poslední větu myslí vážně. Neřekl by jim to. Ani kdyby stál u zdi a bylo jasné, že plán na záchranu nevyšel. Nezradil by. To Generál nikdy.
„Prvně to důležité. Dostat se z města a až se situace uklidní, můžeme zjistit, jak se věci s branami mají. Teď ale…“ Opře se o zem a postaví se, aby k tobě natáhl ruku. „Musíme odtud. Zkusit to v přístavu a nebo se dostat nepozorovaně na vlak. Spíš asi ten přístav. Počítám, že nádraží a vlaky budou hlídat. Přístav je větší. Dá se tam snáze ztratit. Nechci do toho…“ Zarazí se a uhne pohledem. „Nechci do toho zatahovat další lidi. Musíme to zvládnout sami na vlastní pěst.“ Pokývá rozhodně hlavou, snad jako kdyby si chtěl stvrdit, že se rozhodnul dobře.
Pomůže ti vstát a vezme pak brašnu s léky. Ty si zatím můžeš ověřit, že u pasu máš stále připnutou svou zbraň. Tou, kterou jsi skutečně zabíjela. Alexander na tebe počká a pak společně dojdete k místu, kudy proniká trochu světla a stéká voda. Je na něm položeno několik prken. Je to dost chatrné krytí, ale když se dostaneš s Alexanderovou pomocí nahoru, pochopíš, že tady vás nejspíš skutečně jen tak někdo hledat nebude. Vypadá to, že jste v nějaké staré výrobní hale. Opuštěné a prázdné. Po zemi se válí spousty prken, cihel a dalšího haraburdí. Okna jsou vysklená a profukuje jimi dovnitř mrazivý vítr. I střecha je na pár místech pobořená a trámy polámané. Visí z nich dlouhé rampouchy a sem tam propadne dovnitř bílá vločka. Budova je jedním slovem v dezolátním stavu.
Alexander vyhodí nahoru tašku a vytáhne se za tebou. „Zkusíme ten přístav.“ Řekne tiše a obezřetně se rozhlédne. „Připravená?“ Pohodí si tašku na rameni a pak tě vezme za ruku, abyste prošli k jedněm vyvráceným dveřím. Spíše je odklopí než otevře a za nimi… ☩
Jsou opět spletité ulice Nového Jeruzaléma. Je tma. Dost možná jste v tom sklepě strávili celý den. Cítíš to na svém těle. Tu únavu, hlad… útrapy posledních dní. Přesto musíš jít dál. Oba musíte. Alexander si povytáhne límec kabátu, tak jako… Jako tě učil Noah a vykročí vedle tebe. Jdete. Jdete beze slova. Za okny se svítí a město viditelně žije. Přesto se dnes zdají ulice nějak více klidné, než jsi zvyklá. Tiché.
Alexander se rozhlíží a párkrát změní prudce směr, aby se vyhnul skupince lidí a nebo nápadnějšímu místu. Dostat se ale tímto tempem do přístavu vám bude muset zabrat minimálně celou noc. Pokud by vás nikdo neobjevil…
Procházíte zrovna jednou z bočních uliček, když v tom se za vámi ozve zakašlání. Alexander sebou trhne a prudce se otočí. Je to možná až moc nápadná reakce na obyčejné kolemjdoucí, na které si hrajete, ale nedá se mu moc divit. Jste našponovaní jako dvě struny připravené prasknout.
„Zima, co?“ Stihne se ozvat mužský hlas ještě před tím, než se otočíš. Stojí tam… jeden muž. Je blízko. Blíž, než by si čekala, že se k vám někdo dostane, aniž byste o něm věděli, ale zároveň stále v bezpečné vzdálenosti na to, abyste na něj nedosáhli. Nebo snad on na vás? Černé vlasy má sčesané dozadu a oblečený je v na první pohled obyčejném, spíše nuznějším oblečení. Kabát, šála na krku. Kdo by v tuhle roční dobu něco podobného nenosil. Ruce má zabořené ležérně v kapsách a na první pohled nevypadá viditelně ozbrojen. „Být vámi, dál už bych moc nechodil. Na ulici před vámi je zrovna hlídka. Nemyslím, že s nimi chcete vést diskuze o tom, proč se nehodláte legitimovat.“ Povytáhne se mu koutek rtů do křivého úsměvu a ledově modré oči blýsknou pobaveně vaším směrem. „Člověk se táhne do Jeruzaléma kvůli vám generále. Pospíchá, aby to hlavně kvůli vám nezmeškal a vy ani nedorazíte na schůzku. Samozřejmě chápu, že v takové okouzlující a překvapivé společnosti jste mi dal košem, ale… Ale kdo by to čekal? Kdo by to čekal, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu, zatímco ho Alexander pozoruje pohledem přimhouřených očí, než se v nich náhle objeví… pochopení.
„Ty?... Co tu chceš?“ Udělá krok před tebe, snad jako kdyby čekal nebezpečí od vašeho neznámého hosta.
„Já…? Nic nic. Jsem tu jen jako posel.“ Zvedne ruce nahoru v mírumilovném gestu. „A abych za jiné zaplatil jejich dávné dluhy. Nejsou rádi dlužníky… zvlášť ne takovým jako jste vy Generále a vlastně i vy… Smrtko.“ Usměje se na vás dva široce.
| ||
| |||
| Bod zlomu Vera De Lacey Je to jako sbírat kousky skládačky, které tě po každé uchopení říznou. Stačí vzpomínka na tohle nebo ono a najednou minulé události vystupují v naprosto novém světle. A často o dost horším světle. Přesto do sebe zapadají a obraz, který tvoří, nemá s tvou vysněnou verzí světa nic společného. Jako kdyby se ti všechno hroutilo pod rukama. Opět. Přesto tentokrát se rozhodneš něco udělat. Alespoň něco, co nejspíše nepomůže tobě, ale jiným určitě.
Rychle překreslíš alespoň zevrubný plán domu. Pero klouže po papíru jako vždy. Kresbu jsi měla vždy ráda, ale tohle je jiné. Tak jiné. Překreslíš, co se dá, na druhou stranu plánku výbušniny, než začneš zase vše spěšně uklízet. Procházíš namátko ostatní složky. Vidíš nějaké plány zařízení, továrny, mechanismy, nebo soupisy čísel, které ti na první pohled nic neříkají a možná ani na druhý by to nebylo o mnoho lepší. Spíše náhodně mezi nimi vybíráš těch pár vyvolených kusů papíru, které skončí v kapsách županu. Ty se však brzy začnou povážlivě plnit. Pokud nechceš, abys vypadala jako poštovní doručovatel a trousila ukradené papíry po Elijahově domově, budeš muset vzít už jen tento… a možná ještě tento. Zastrkáš poslední složené papíry k ostatním a zaváháš. Měla bys odtud co nejrychleji zmizet, ale… Kolem domu odtud nevidíš nic podezřelého. Jen tichý zasněžený les. Snad tedy máš ještě trochu času.
Otočíš se a skloníš se k Elijově pracovnímu stolu. Všimneš si na něm podstavce s nožem na dopisy. Pěkný kousek z leštěné oceli. Vypadá skoro jako pravá zbraň a když zkusíš bříškem prstu přejet po jeho ostří, zjistíš, že je i jako ona nabroušený. Skloníš se k šuplíkům, které jsou zamčené. Jak je jen otevřít? Musíš svou vůlí popohnat krev v otevřeném zranění, jenž se už začalo zacelovat, aby si dostala opět nějaký materiál, se kterým pracovat. Rudá tekutina se zformuje do něčeho připomínající klíč, který zajede do zámku… tak to přeci funguje nebo ne? Vlastně… si úplně nejsi jistá, jak přesně klíč jako takový funguje. Jak přesně zapadá do mechanismu, kde je třeba jím pohnout a kde jsou pevné části. Přes krev také necítíš žádné přímé vjemy, snad jen to, že jí něco brání v cestě. Se zámkem to ani nehne. Ne, tohle je příliš komplikovaná a delikátní práce. Na druhou stranu tu máš ještě plán B.
Vezmeš nůž na dopisy a ostří zasuneš mezi dřevěné hrany. Zkoušíš to. Nejspíš bude nejlepší zabrat tady… A nebo tady? Zapřeš se o nůž, jak nejsilněji můžeš. Kdyby tu měl Elija kousky ze slonoviny anebo leštěného dřeva, byl by to předem prohraný boj, ale teď… Ozve se zapraštění a šuplík povyskočí a společně s tím ti z namožených rukou vypadne nůž, který se zakutálí kamsi vedle stolu.
V šuplíku toho příliš není. Nějaké psací potřeby a pár dopisů. Stále jsou ještě v obálkách i když otevřených. Nejnápadnější z obsahu šuplíku pak jsou zlaté kapesní hodinky zdobené jemnými filigrány. Na jejich zadní straně je gravírováním vyobrazený erb, v jehož středu je jelen ve skoku. Nepoznáváš jej, ale v heraldika nikdy nebyla zrovna tvou specialitou. To už sis ověřila toho večera, kdy jsi nepoznala Essingtonskou orlici na dveřích vévodovy vzducholodi. Rozhodně však hodinky vypadají jako drahý kousek, který Elija nenechal někde jen tak povalovat. Ať už zavřeš vylomený šuplík nebo ne. Je jasné, že teď už tě odhalí. I kdyby si nevšimli náhodně sebraných a chybějících papírů, tohle Elija jen tak nepřehlédne. Bude mu stačit chvíle, aby…
A to je vše. Čas neúprosně poskočil. O dost více než bylo v původním plánu. Ať už chceš nebo ne, musíš se vydat k oknu. Vyhoupnout se na římsu, zadržet dech a pomalu, opatrně se dostat zpátky do salónku vedle pracovny… Ale co dál? Jakmile jsi mimo nebezpečí pracovny, kde tě mohl každou chvíli někdo objevit, dopadne na tebe tíha situace.
| ||
| |||
| Cenné minuty Sníh mi křupe pod nohama, jako by se na římse rozrůstaly praskliny a každou chvílí jsem se měla propadnout do ledem pokrytého proudu řeky. Srdce mi tluče jako splašené a hlavu mám nepříjemně lehkou. Skoro se ani nedokážu soustředit na pohyb krve, ale – musím, prostě musím, to jediné mě žene vpřed. Klička poklesne až úplně dolů a já dlaní co nejrychleji šťouchnu do okna. Otevře se. Díky bohu, díky bohu, díky bohu! Sotva se překlenu přes parapet, kolena se mi podlomí a spadnu. Jen tak tak se stačím podepřít pažemi, abych se na podlaze vedle Elijova stolu nevyvrátila úplně. Zaplaví mě taková vlna úleva, že ani nevím, co tady vlastně dělám. Proč to dělám. Zase si kazím život. Chvíli tam jenom klečím se zavřenýma očima. Dýchám. Prostě jenom dýchám, než se přiměji vytáhnout do křesla a zatáhnout za knopku prvního šuplíku. Ani se nepohne. S tlumeným, avšak o to zoufalejším, uchechtnutím se zády zapřu do opěradla. Samozřejmě, že jsou zamknuté… Samozřejmě. Tubus. Někde tady musí být ten tubus s plány. Zvednu se a popojdu k policím, kde je jich vícero, všechny úhledně založené v řadě. Vlhké, prochladlé šlapky se krok za krokem obtisknou do dřevěné podlahy a zanechávají za sebou stopy stejně výmluvné jako kapky krve, které jsem neovládla. Pohnu prsty a přitáhnu si je k sobě. Později je nechám skanout do sněhu, teď si je však ještě držím blízko. Srolovaný plán rozložím na stole. Ramena mi ztěžknou. Ano, to jsem si myslela. Zastrčím si rozcuchané rudé prameny za uši a nad kroužky zaznačenými tužkou nakrčím obočí. Nikde k nim nic nevidím. Nemám z nich dobrý pocit, možná… možná bych toho měla nechat, dokud můžu. Vtíravému hlásku na pozadí své mysli však nenaslouchám. Pokračuji dál. Rozevřu desky. Dlaněmi přejedu po papíru, abych ho narovnala a – Výbušniny. Ty kroužky představují… výbušniny. Nebo… Ne, ne. Unáhluji se. Určitě se jenom zase unáhluji, tohle… tohle by neudělal. Jsou rozmístěné napříč celým domem, to by… to by dosáhlo mnohem dále než jenom na život jednoho otravného vévody. Tohle by mohlo zabít všechny v tom domě. Ne, ne, ne, ne… „Tolik životů.“ Pohled mi sklouzne k druhému tubusu na stole. Zaváhám. Opravdu to chci… Musím. Opatrně odejmu víko i druhého tubusu a vytáhnu z něj další roli papíru. Ani ji nepokládám, rovnou ji rozvinu v rukách a – Srdce se mi propadne. Kdyby nteď někdo stál za dveřmi, docela jistě by ho slyšel tříštit se o podlahu. Plán vzducholodi mi proklouzne mezi prsty a snese se na desku stolu. Otřes. Rudá záře za okny. Plameny požírající strop. Tvrdá podlaha pod zády. Dlaně muže na mých ramenou. Pohled v jeho očích. To kratičké zaváhání. A pak – černé peří na pozadí noci. „Mám za sebou skutečně dlouhou noc…“
To… on. Jak jsem mohla být tak slepá? Celou dobu jsem to měla před sebou. Kousky skládačky, které jsem dosud přehlížela a odvracela se od nich, teď zapadají na svá místa. Robertova slova o dlouhé noci. Ta chvíle u občerstvení, kdy to mezi Elijou a vévodou podivně jiskřilo. Proto se vklínil do rozhovoru? Tou zdánlivě nevinnou poznámkou se postaral, aby mi neodpověděl. Abych se nic nedozvěděla. Ani jsem se nad tím nepozastavila. Následovala jsem ho bezmyšlenkovitě. Protože se usmíval, protože mě jeho přítomnost těšila, protože jsem si už připadala osamělá. Viděla jsem jenom to, co jsem vidět chtěla. Životem zhrzeného mladíka s laskavýma očima. Proboha. Cítila jsem z něho krev a přece jsem mu neváhala podat ruku, jako by mi právě on měl přinést spásu. Nepoučitelná. Opravdu… nepoučitelná. Vévoda mě varoval. I já přeci věděla, že hledat ho by bylo pošetilé. Ani jsem se na něj Roberta tehdy nezeptala… Chtěla jsem, ale neudělala jsem to. Nedovolila jsem si propadnout té tklivé touze, která mi prorůstala srdcem a zatínala do něj ostny. Jenomže pak se mi v životě objevila ta hvězda. Pozvání. Měla jsem odmítnout. Nechat ji tam. Měla jsem se poučit ze svých omylů. Ani ne tak omylů Zerachiel, ale svých. Po Philipovi… jsem se neměla strhnout tou dětinskou touhou po pohádce… Schéma vzducholodě teď částečně překrývá plán domu. Střídavě na ně hledím. Jedna emoce rychle střídá druhou. Nechci tomu věřit, ale zároveň už se na něj nikdy nepodívám stejně. Co jsem to udělala? Proč jsem sem chodila? Srdce se mi láme. Nad tím, co je. Nad tím, co mohlo být. Nad mužem, kterého jsem byla připravená milovat. Všechno to však černými tahy štětce zakryje… Strach. Byla jsem si tak jistá, že by mi neublížil. Ale… opravdu by na mě ruku nevztáhl? Předtím na mě hleděl tak… podezřívavě. Nedůvěřivě. Nebezpečně. Tohle všechno by jeho obavy potvrdilo. Možná by pak neviděl jiné východisko než… než co? Ne, nedotáhnu tu myšlenku do konce. Netuším, co by mi udělal. Tady na samotě. Pokud zjistí, že jsem tu byla, že jsem se mu vloupala do pracovny, nevysvětlím to. Nemám jak. Neuvěří mi. Protože mě zná. Nebo spíše protože znal ji. Nepochybně je schopen ve mně číst stejně jako já v něm. Všechny ty drobná povědomá gesta, která jsem pozorovala i na Sidriel, mě usvědčí beze slov. Nemluvě o tom, že… nemohu obelhat Lháře. Hodiny tiknou. Minutová ručička se posune tak hlasitě, až sebou poplašeně trhnu. Jak dlouho už tady jsem? Pět, deset minut? Kdy… Kdy se vrátí? Jak to říkala paní Chilcottová? Očekávali je včera na večeři, takže… by mohl každou chvílí zastavit před domem kočár? Proč… Proč jsem neposlechla vévodu? Proč jsem uvěřila muži, kterého neznám? A který je doslova inkarnací ďábla? Ten titulek v novinách… Tragédie na Covington street. Záhadný únik plynu. Měl s tím něco společného? Proto se zdržel ve městě? Musím… Musím se odsud dostat. Hned. Svět se mi rozpije. Mám na krajíčku. Jestli jsem někdy potřebovala slyšet, že bude všechno v pořádku, je to teď. Není tu však nikdo, kdo by slzy usušil. Jsem na to sama. Jsem tady jenom já. Jenom já… Nikdo jiný o tom neví, jenom malá ustrašená holka, které toho na bedrech přistálo nečekaně mnoho. Honem se natáhnu po peru. Ruka se mi chvěje tak, že ho neudržím a musím se pro něj sehnout. Papír se schématem výbušniny otočím na druhou stranu. Není tam moc prostoru, ale… je to… je to lepší než nic. Musí být. Rychlými tahy překresluji zmenšenou verzi plánku. K dokonalosti to má daleko. Mělo by to být větší, přesnější a detailnější; chybí tam spousta věcí, které si vpisuji leda tak do paměti a polohlasem si je opakuji. Tři, čtyři, pět místností napravo… Hlavně musím zaznačit kroužky co nejpřesněji. Abych na žádný nezapomněla a nepopletla to. Nemůžu… Nesmím to pokazit. Nezáleží jenom na životě vévody, ale také… na všech ostatních v tom obrovském domě… Co chvíli nervózně vzhlížím k hodinám. Minuta, dvě, tři… Ticho v Elijově pracovně protíná jenom zvuk pohybujících se ručiček, škrábání pera na papíře a rozechvěný dech nápadně podobný vzlykům. Když mi několik horkých slz sklouzne po bradě a dopadne mi na papír, honem si otřu tváře do rukávu. Nesmím brečet. Zpomalí mě to. Soustřeď se, no tak, hlavně se soustřeď. Čtvrtý kroužek, patý, šestý, sedmý… osmý… Složky, které ležely ve stejné části jako tubusy, honem projíždím očima. Kdy… Potřebuji vědět kdy. Dnes? Včera? Zítra? Měla jsem na něj zatlačit. Měla jsem si trvat na tom, že mi to spát pomůže. Zalhat mu. Říct mu to, co chtěl slyšet. Ne tak pošetile mluvit o tom, že to není správné. A že si to nepřeji. Výčitky se mi kupí, každá z nich bolí víc než ta předchozí. Promarnila jsem tolik šancí. Tolikrát jsem se nechala ukolébat konejšivým hlasem, odradit rty semknutými zklamáním, nebo utopit v těch povědomě modrých očích jako kotě ve studně. Opravdu jsem mu řekla o Philipovi? Kruci. Kruci, kruci, kruci… Papír se schématem výbušniny znovu přeložím a pak ho přeložím ještě jednou, aby se mi vešel do kapsy. Střepy z ní vysypu do sněhu pod oknem. Místo nich popadnu nožík na dopisy. Pro jistotu. Jenom… pro jistotu. Zachytím se parapetu a už se chystám přelézt zpátky na římsu, když v tom se zarazím.
Uklidit. Musím to po sobě uklidit. Pokud by se vrátil, koupí mi to čas. Možná. Kde skončily ty kapky krve? Nesmím zapomenout je pak na chodbě utřít. A dokážu zavřít okno tak, aby mě palčivě rudá na klíčce neusvědčila? Pokud se vrátí… nebudu mít moc času. Co nejrychleji soukám plány do tubusů a zakládám papíry zpátky do složek. Všechno to vrátím na vyhraněné místo, tubusy pošoupnu k sobě a otočím je jako ostatním. Je jich… tady tolik… Tolik plánů. A žaludek se mi svírá představou, kolik z nich končí smrtí. Udělám krok vzad. Měla bych jít. Nikomu nepomůžu, pokud se nechám chytit, ale… kolik lidí může říct, že stálo v ďáblově pracovně. K tomu všemu je tady někde ten střep. Nemám čas. Nemám prostor. Nemám, jak odsud ty věci odnést. Do kapes županu toho schovám jenom trochu, než to začne být nápadné a… Nemám ani cestu ven, jenom nesmělou naději, že by ve stájích mohl být volný kůň, určený na projížďky, a ne tažení povozu. Musím se obléct, musím najít cestu, musím… Kruci. Natáhnu se po další složce. Nepročítám ji, nesnažím se ji chápat, jenom ji zběžně proletím očima, než přeložím další papír a i ten si strčím do kapsy. To udělám ještě několikrát. Snažím se vybírat to nejdůležitější, nebo alespoň to, co působí samostatně. Schémata, stránky popsané textem. Jenom hádám. S každou uplynuvší minutou se bojím víc a víc, s každou další složkou opadá odhodlání podívat se na další. V nejlepším případě jsou to střípky. Náznaky. Dost možná to Luciferovy plány nezhatí, ale -… Zarazím se. Tak snadno jsem ho obsadila do té role. Nikdy mi to neodpustí. Mně, která mu měla věřit až do skonání světa. Která jako jediná viděla Lucifera celého. Která ho milovala. A já bych ho milovala. Celým srdcem. Tak snadno, strašlivě snadno, že by se mi stal životem. Na okamžik sklopím hlavu a ruka s již třetí složkou poklesne. Budu toho litovat. Nejenom protože mě už vévoda nemůže chránit a já nutně dopadnu špatně. Ve vězení nebo hůř. Asi by to nikdy neskončilo jinak, získala jsem jenom odklad na své hříchy. Nesmazala jsem je. Budu sama. Tím strašlivým způsobem, kterého se tolik bojím. Možná… Možná v dalším životě do dopadne lépe. Možná k nám osud bude laskavější. Možná se potkáme dříve a bude to v pořádku. Tentokrát bych ti to neodpustila. Naše životy nejsou důležitější než všichni ti lidé ve vévodově domě. Já nebyla důležitá než životy těch nešťastných sedmi, kteří jenom konali svou povinnost. A to je jediný hřích, který jsem kvůli němu ochotna nést. Měla bych jít. Hned. Než se vrátí. Než začne pokládat otázky, na které nemám uspokojivé odpovědi. Než bude příliš pozdě. Pohledem kmitnu od hodin ke stolu. Ten střep… Jiskra. Jejímž odrazem je Zrcadlo. No tak, Vero, běž. Běž. Běž! Vykloním se z okna, jestli někde nezahlédnu příhodně vyklizenou cestu, stáj, nebo snad blížící se kočár. Deset – Ne, pět minut. Dovolím si ještě pět minut. Co stihnu, to stihnu. A co ne… Chvíli hledám, kudy nejlépe prostrčit ostří nože. Mohla bych prostě zabrat a vypáčit ho, nebo… oči mi znovu zaplanou zlatem. Pohnu kapkami krve a tenkými vlásečnicemi se vklíním do zámku. Dokázala bych do něj obtisknout tvar klíče? Otočit jím? | ||
| |||
| Povinnosti Vnímám teplo, které z Alexe sálá, zatímco já drkotám zuby a chvěji se jak osika ve větru. Chvíli se zdá, že si mé blízkosti ani nevšiml, než se přeci jen jeho prsty pohnou a jemně moji ruku sevřou. Natáhne se se, aby mne přikryl kabátem, co po mne zůstal na místě, kde jsem ještě před chvílí ležela a přitáhl si mne k sobě blíže. Nevzpírám se tomu gestu, vděčně se k němu přivinu a unaveně se o něj celá opřu. Stále se třesu zimou a mělce dýchám, přesto cítím, jak ze mne pomalu opadává napětí.
Dumah a Kamael. Delilah Flanagan a Alexander Morley. Dva cizí lidé, kteří spolu prožili celou věčnost, a přesto si v tomhle světě jsou cizinci. Obětovala jsem mu toho tolik aniž bych věděla, zda o to vůbec stojí… Ovšem v té křehké nešťastné chvíli najednou nezáleží na ničem z toho. Jsme tu spolu. V dobrém i ve zlém, v životě i ve smrti.
Vyčerpaně přivřu oči, vše se náhle smrskne jen na horkých dech šimrající mne na krku a tlukot srdce vyhrávající tu konejšivou melodii kolébající mne ke spánku, zatímco mi v hlavě zní ozvěna tichých hlasů…
„Nelituješ?“ „Nelituji. Jsem přesně tam, kde bych měla být… A budu za to bojovat.“
Probere mne zvuk plížící se na okraji vědomí. Kroky. Pohyb? Stále sedím opřená o studenou zeď a přes sebe mám přehozený kabát, pod kterým se drží příjemné teplo. Přesto… Jednou rukou nahmátnu vzduch v místech, kde měl být Alex. Rychle se narovnám a otevřu oči, pohledem se zaseknu na temné siluetě… Alexandera. Jako na povel prostor ozáří mihotavé světlo ohně. S dlouhým výdechem si poposednu, než se opět zapřu o hrubou zeď. Cítím se… Už ne tak příšerně. Dokonce i Alexander působí o něco lépe, jakkoliv… Ne, nemá cenu si nic nalhávat. Že je na tom zřejmě lépe jak já ještě nic neznamená.
Nadechnu se k odpovědi, ovšem namísto toho mi zpoza rtů vyjde jen nesrozumitelné zachraptění. Přesto v jeho tváři spatřím na krátkou chvíli něco, o čem jsem si myslela, že v tomhle životě už nikdy neuvidím… Náznak úsměvu. Přesto do mne v ten samý okamžik bodne krátká výčitka, že si ho nezasloužím. Nic z toho. Za to… Za to, co jsem provedla. Tiše ho pozoruji, když mi podává tu už tolik známou termosku. Předkloním se a sevřu ji pro jistotu v obou rukách, aby… Je teplá. Překvapeně zamrkám a očima přelétnu mezi termoskou a Alexem. Kde vzal… Ah. Ne, to není čaj. Je to ohřátá voda – nebo hůř, roztopený sníh. S tím, co jsem za poslední dny v těchto nuzných čtvrtích viděla je voda ze sněhu asi tím posledním, čeho bych se kdy chtěla dotknout, přesto nyní zaváhám jen krátce.
„Dobře… To… To stačí,“ hlesnu takřka na hraně slyšitelnosti. Mám takovou… Žízeň. A hřeje to. Teplo se mi vsakuje do ledových prstů, a tak bez zbytečných cirátů přiložím termosku ke rtům a začnu hltavě pít. Je to božský pocit. Cítím, jak se mi útrobami rozlévá teplo a mimoděk si vzpomenu na náš rozhovor s Noahem o Greenhillu. O tom, co mne tamní pobyt naučil… Pohledem mimoděk přelétnu sklepní prostory, které nám poskytly útočiště. Je to zde větší, přesto…
Uvědomím si, že mne Alex pozoruje. Ještě jednou se tak napiju z termosky, ve které toho věru moc nezbylo, ale… Cítím se lépe. Trochu. „Promiň, já… Moc jsem ti toho nenechala,“ zamumlám, ovšem to mne už Alex zahrne otázkami. „Já… Nevím. Asi… Asi ne. Jsem jen unavená,“ odpovím vyhýbavě. Z toho sezení na tvrdé chladné zemi jsem akorát celá ztuhlá a rozbolavělá. Už mi rozhodně bylo lépe… Ale také hůře. „Ne, ty léky jsou na… Bolest. Otupují. Kupovala jsem je Noahovi a pak… Pak je vzala pro tebe. Nevěděla jsem, jak na tom budeš,“ s povzdechem sklopím hlavu, zatímco si Alex sedá vedle mne. Noah… Když zmíním jeho jméno, do hlasu i tváře mi prosákne bolest, která nemá nic společného se zraněnou paží. Ale ovládnu se. Nakonec… Musím.
„Dobře, dej mi… Dej mi jen chvíli, než se trochu proberu,“ souhlasím, jakkoliv se mi v hlavě zasekne těch pár prostých slov. Pokud se to podaří… „Pryč z Jeruzaléma,“ zopakuji po něm. „Ale… Jak? Kam…“ odolám nutkání si promnout tvář. Vím to. Samozřejmě, že to vím. Zůstávat tady… Nemůžeme tady zůstat. Ani jeden z nás. Alex sice ani náznakem nezmíní nic z toho, co se stalo, ale já… Jsme pod jedním z těch domů? Stačí mi na to pomyslet, aby se mi opět zrychlil dech.
Ovšem v ten samý okamžik mne zachytí pohled Kamaelových zlatavých očí a už mne nepustí. Je to jako závan starých časů. To, co v nich vidím je tak důvěrně známé a blízké zároveň… Přinutím se zvolna vydechnout. Ostatně na cokoliv jiného jsem příliš unavená. Otupělá… To je to slovo. Tak se cítím. Jako to, co zbude po vzplanutí prudkého požáru. „To jsou ty tvoje neustálé důležité věci k řešení, které nesnesou odkladu… Možná bych si to měla vzít osobně,“ na rtech se mi mihne unavený úsměv. Není to výčitka, jen… Konstatování. Vždy takový byl. Tedy… On… Kamael.
Přesto v další chvíli od něj přeci jen odvrátím tvář a promnu si dlaněmi. „Jedna věc ale opravdu nepočká. Včera… Ne, včera už… Asi ne. Předevčírem nás v lese za Jeruzalémem napadl Ztracený, Alexi. Chtěl… Mě. Zastřelila jsem ho, ale brána je otevřená. Myslím… Podle mě nebyl sám. Přijdou další. Větší. Chtěl jsi vědět, proč se nás v poslední době probouzí tolik… Myslím, že tohle je ten důvod,“ zašeptám do ticha. | ||
| |||
| Po staletích Delilah Blair Flanagan
Posadíš se. Je to těžký pohyb. Těžší, než by měl být. Přesto to zvládneš. Alexander je ostatně od tebe jen kousek. Sklouzneš k němu na zem a natáhneš ruku, aby ses dotkla té jeho. Ne není studená. To ostatně Alexanderova nikdy. Ačkoliv tu sedí v chladu vlhkého a opuštěného sklepa, je stále příjemně teplá. Propleteš prsty s jeho, než se i ty pohnou a sevřou tvou ruku ve své. Pohne se a protáhne ruku za tvými zády, aby zašmátral na krabicích, kde zůstal ležet plášť, kterým jsi byla přikrytá. Beze slova jej podá a přikryje tě jím ze strany, zatímco si tě přitáhne blíže k sobě. Ruku nechá spočinout kolem tvého pasu, zatímco tou druhou stále drží tvou. Nemluví. Jen si opře tvář do tvých vlasů a dlouze vydechne. Jeho dech tě zašimrá na krku, zatímco můžeš vnímat teplo sálající z jeho těla. Ne, skutečně není promrzlý, i když by se to díky jeho lehkému oděvu a místu, kde jste, docela nabízelo. Naopak jsi to ty, kdo tu teď rozmrzá a daří se jí alespoň částečně nabrat zase trochu ztraceného tělesného tepla. Podobně jako tehdy na terase opery je to on, komu zima nevadí. Oči se ti ale klíží a tak nevydržíš dlouho. Zavřeš je a opřená o Alexandera Morleyho. Někoho, kdo v sobě nese odkaz generála nebeských armád.
☩
Probudí tě pohyb. Jsi opřená o stěnu a zakrytá pláštěm. Není ti až taková zima. Je pod ním stále ještě příjemně vyhřáté teplo. Cítíš se také už odpočatější, ačkoliv se o nějakém čilém vstávání dá jen těžko mluvit. Najednou jako kdyby si z dálky slyšela kroky. Otevřeš oči a uvidíš postavu, která se k tobě blíží. Než však můžeš poplašeně zareagovat, opět se rozhoří na ruce rudo zlatý plamen. Snad jako poznávací znamení a také jako vhodný prostředek k osvětlení jinak ponurého temného sklepa.
Je to Alexander. Už stojí na nohou a vypadá… snad lépe? Určitě lépe, ačkoliv je ti už od pohledu jasné, že v plné kondici rozhodně není.
„Del… Dobré ráno.“ Šeptne a dojde k tobě. Všimneš si, že ve druhé ruce něco drží. Kovově se to zaleskne v záři plamene. Alexander zachytí tvůj pohled a drobně, skoro neznatelně se pousměje. Je to něco, co jsi neviděla snad věky.
„Byl jsem pro něco k pití. Nechtěl jsem tě budit. Říkal jsem si, že budeš mít žízeň, až se probereš.“ Podá ti termosku, jejíž vnější stěna tentokrát také příjemně hřeje. „Je to jen voda.“ Dodá vzápětí, když vidí, jak se na ni díváš. „Nic víc. Jen rozpuštěný sníh, ale mělo by to stačit. Prozatím.“ Podá ti ji a ty si můžeš ověřit, že mluví pravdu. Je to pouze voda. Žádný čaj ani káva. Je však horká. Ne tolik, aby ti spálila jazyk, ale dostatečně na to, aby si cítila, jak ti klouže do žaludku a rozehřívá tělo. Alexander tě přemýšlivě sleduje, zatímco plamen dál plápolá a obaluje jeho ruku.
„Jak se cítíš Del? Bolí tě něco? Našel jsem nějaké léky v brašně, ale neznám jejich dávkování, takže… si řekni, pokud by ti mohly nějaké pomoci. Podám ti je.“ Zůstane na chvíli stát, než se posadí na zem vedle tebe. „Jakmile to jen trochu půjde, budeme se odtud muset dostat. Počítám, že policie bude v pohotovosti. Budeme muset být nenápadní, ale pokud se to podaří… Dostaneme se pryč. Pryč z města.“ Stočí se k tobě jeho oči, ve kterých opět lehce doutná zlatá s tím, jak sahá ke schopnostem starým celá tisíciletí. Mluví… soustředěně. Neváhá. Nevypadá to, že by se chtěl vracet k tomu, co bylo. „A až budeme někde v bezpečí, klidu a najezení po horké koupeli, tak si budeme moci promluvit. Neměli jsme k tomu příležitost celá…“ Staletí? „…no vlastně nikdy.“ Povytáhne lehce obočí, zatímco drží plápolající ruku před vámi.
| ||
| |||
| Očitý svědek Vera De Lacey Střepy ti chrastí v kapse, zatímco k nim sypeš jejich poslední bratříčky. Jen ten největší, který se dobře drží si necháš. Přiložíš ho ke kůži a… zastavíš. Říznout se je mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Jako kdyby měl člověk v sobě nastavený nějaký záchranný mechanismus právě pro takovéto případy. Chce to hodně přemáhání, aby se nakonec střep zakrojil dostatečně hluboko do kůže, zpod které vytryskne pár rudých kapek krve. Jako na povel se zvednou do vzduchu, aby proklouzly pod dveřmi, ale čím dál jsou od tebe je těžší je ovládat. Když je ztratíš z dohledu a musíš se spolehnout jen na nějakou představu prostoru kolem nich, tak se tvá mysl soustředí už natolik dalších věcí, že se linka prostě přetrhne. Nevíš jistě, jestli se kapky dostaly jen na chodbu nebo už i do druhých dveří. Neměla jsi od nich žádný smyslový vjem a tak bylo těžké říct, kde nakonec dopadly na zem, když si nad nimi ztratila kontrolu. Pokud to ale nejde poslepu… půjde to přeci i jinak. Dostat se tam musíš.
Vykloníš se opět z otevřeného okna a položíš bosou nohu na římsu pod ním. Zdá se to vysoko. Hodně vysoko. Krk se ti sevře a bušení srdce nabere nová obrátky. Ani pořádně nevnímáš, že tě zebou bosé nohy šinoucí se mezi sněhovým popraškem. Tiskneš se zády ke stěně a snažíš se nenahnout ani o píď dopředu, aby si náhodou neztratila rovnováhu a nepřevážila se do té hlubiny. Ne, na výhled z věže jeruzalémské opery to ani zdaleka nemá, ale mohlo… mohlo by to stačit.
Opře se do tebe studený vítr, který ti do tváře vmete neučesané kudrny. Svět najednou zrudne zpoza jejich nepropustné opony. Musíš si je rychle shrnout z tváře, aby si viděla na cestu. Už tam ale skoro jsi. Jen několik kroků než… Opřeš se zády o studenou okenní tabulku. Za ní vidíš záclonami částečně skrytý známý interiér Elijovy pracovny Jsi tam… jen. Samozřejmě, že je okno zavřené. Stejně jako dveře. Nic ti ale nebrání v tom, zkusit použít podobný postup i teď. V tuto chvíli totiž vidíš, skrz sklo na druhou stranu a na kličku, která není ani dovřená. Stačí jí tedy jen lehce pootočit, aby….
Sebereš pár dalších kapek krve, které se protáhnou do tenoulinkého vlasce. Tak tenkého, že jimi můžeš proniknout vedle otvíracího mechanismu okna, kde tolik netěsní. Dostanou se tak na druhou stranu, kde už jimi můžeš pohnout…
*cvak*
Okno se otevře a ty zavrávoráš tak, že napůl v poslední chvíli vkročíš a napůl vpadneš do pracovny. Dopadneš na kolena, zatímco se kolem tebe rozvlají závěsy v čerstvém vzduchu vehnaném do pokoje. Jsi tam. Jsi v pracovně.
Vidíš stůl, který je tentokrát uklizený. Stejně tak poznáváš sedačku, na které jsi před tím seděla. Ano, v tomhle křesílku seděl Robert a tam měl Elija schovaný bar. Po stěnách je pak knihovna. Je zde množství odborné historické literatury. Množství také v jazycích, kterým nerozumíš. Pak si ale všimneš jedné části s policemi, ve kterých jsou založené i dlouhé tubusy. Tam.. Tam ten to je!
Poznáš tmavě zbarvený tubus, do kterého Elija schovával srolovaný plán s Essingtonskou orlicí. V té části je ještě jeden takový a pak pár složek. Vytáhneš je tedy a položíš na jediné vhodné místo, které zde můžeš najít – pracovní stůl. Z tmavého tubusu vytáhneš srolovaný papír, na kterém je plánek domu. Ano, teď když to vidíš, přestáváš mít pochybnosti. Tohle je Essingtonovo sídlo. Byla jsi tam sice jen jednou, ale tenhle vkusný výklenek nedaleko hlavního vchodu si pamatuješ. Při pohledu na množství pokojů ti dochází, že je to rozhodně velký dům. Obrovský. Všimneš si také pár věcí, které do původního plánu nepatří. Asi osm zdánlivě náhodně rozmístěných kroužků, které někdo vyvedl jen obyčejnou tužkou. Nic dalšího ale k nim nenacházíš. Žádné poznámky. Nic. Možná v těch dalších papírech…
Otevřeš desky, ve na přeloženém papíru objevíš plánek nějakého zařízení? S hodinovým strojkem? Poznámka popisující rozbušku ti ale velmi rychle napoví, na co se díváš.
A pak otevřeš poslední tubus, ze kterého se s tichý zašustěním vysune opět srolovaný papír. Je na něm něco, co opět poznáváš. Velmi dobře to poznáváš, ačkoliv jsou některé prvky jen naznačené. Stejně jako jsi viděla naživo interiér Essingtonova sídla, viděla jsi tehdy i tohle… Vévodovu vzducholoď.
| ||
| |||
| Ti, kdo platí Obklopí mne tma, ta všudypřítomná černá nicota, ze které mrazí… Sevře mne ve svých spárech a nepustí, dokud se v ní celá neztratím. Možná to trvá jen pár vteřin, možná celou věčnost… Nevím. Tady není čas… Přesto stačí jediné mrknutí, prosté otevření očí… A jsem zpátky. Chvíli… Chvíli mi trvá uvědomit si… Kdo jsem. Co se stalo. Nebo nestalo?... Je to jako vynořit se z hluboké vody, z posledních sil vyplavat ke hladině a zalapat po dechu. Přesně tak si připadám. Srdce mi pomalu tluče, zatímco se pod kůži zakusuje lezavá zima zalézající až ke kostem. Ležím bezvládně na tvrdé zemi, pouhý host ve vlastním těle. Dezorientovaně kolem sebe mžourám, v krajích zorného pole mi stále tančí rozpíjející se mžitky. Jen ztěžka vydechnu, než se do mne v dalším okamžiku zahryzne chlad tak mocně až mi z toho zajektají zuby. Cítím se… Hrozně. Zatuhlé svaly mne bolí a jen pohnout rukou je tak… Tak moc těžké…
Nevím, jak dlouho trvá, než si oči aspoň trochu přivyknou šeru. A já si v tu chvíli přeji, aby se tomu tak nestalo. Takřka bez dechu zírám na kontury cihlových zdí vystupujících ze tmy, zatímco si čím dál zřetelněji uvědomuji vlhkost a zatuchlost prostupující vzduch. Nejsou zde žádná okna. Srdce mi bolestivě poskočí v hrudi. Jsem zpátky? Odešla jsem vůbec někdy? Vzpomínky se na mne nekontrolovatelně valí. Křik. Polámané prsty. Dětská kolébka a přání vrátit se zpátky. Skrýt se ve tmě na tom jediném místě, kde jsem už nemohla nikomu ublížit… Zvuk kapající vody namísto metronomu postavenému na klavíru mne ovšem vrátí zpátky. Ne. Tohle… Tohle není má cela v Greenhillu. Není tady ticho. A malým otvorem ve stropu sem proniká světlo ředící tmu sbírající se v rozích.
Pomalu se pohnu ve snaze přitáhnout nohy blíže k tělu a uchovat si aspoň trochu tepla, které mi tak zoufale chybí. Lomcuje mnou zimnice, ten nekontrolovatelný třas nutící mne choulit se a tisknout k sobě pevně čelisti. Až opožděně mi dochází, že mám na sobě… Kabát. Jiný kabát. Je cítit železitým odérem krvi, tím slabým pachem smrti. Alexander… Vybavuji si, že ho stahoval… Z těla… Prsty se dotknu paže, pod rukávem kabátu nahmatám obvaz.
Pootočím hlavu, napjatě se zaposlouchám do… Mezi kapáním vody se ozývá i něčí… Ne, Alexův dech. Pohledem se zastavím na jeho shrbené postavě sedící u zdi a v hrudi mi opět bodne ten nepříjemný osten úzkosti. Vypadá, že spí… Noah také působil… Jako by jen spal. Jen ta myšlenka mne vyburcuje k tomu, že se vzepřu na rukách a… A zase se svezu rychle zpátky na zem. „Alexi…“ zachraptím hlasem zdrsnělým zimou i únavou, přesto podbarveným úzkostnou naléhavostí.
Alexander se s trhnutím pohne a o pár úderů srdce později okolí prozáří měkká záře plamenů poskakujících v jeho dlani. Vypadá…. Tak strašně strhaně a vyčerpaně. Víc, než si pamatuji. Očima se zastavím u tmavé skvrny barvící potrhanou košili. Ale… Ale je živý. Dobře… To je dobře… Jenže bez ohledu na to, kolikrát si to zopakuji v duchu, tak ani jednou to není pravda. Nic… Nic není dobře. Všechny ty obavy, výčitky i pichlavá lítost mne na okamžik obklopí ze všech stran, jak roj rozzuřených vos, který rozežene až Alexův mdlý hlas.
„Doktor… Posledně říkal, že mám jen nízký… Tlak,“ šeptnu nesmyslně. Světlo pohasne stejně rychle jako se objevilo a sklep se opět propadne zpátky do nepříjemného mrazivého šera. Alex zůstane sedět na místě a opět zavře oči. Cítím jeho únavu stejně jako svoji vlastní. Stačilo by jen… Zavřít oči… Znovu mi po těle přejde mráz a na pažích naskočí husí kůže. Je tak směšně lehké vybavit si, jak ležím na tvrdé matraci a třesu se zimou, před kterou se mi daří uniknout jen když zavřu oči a nechám spánek, aby mne vzal pryč. Jak se mi s každým takovým útěkem z cely hůř a hůř dýchá a ostnatý drát prolétající se hrudí se pokaždé o trochu více utáhne. Ztěžka se začnu zvedat na rukách do sedu. Svět se mi houpe před očima a pocit těžké malátnosti mne málem několikrát pošle zpátky. Přesto… Přesto se na rozechvělých dlaních vzepřu a napřímím se. Stojí mne to i síly, které nemám, ovšem navzdory tomu se posunu blíže k Alexanderovi. Dost blízko na to, abych se o něj mohla opřít, stáhnout si jeho ruku k sobě a proplést naše prsty.
Je to něco… Něco, po čem jsem toužila celé… Celé ty hodiny… Dny… Týdny strávené v cele. Přesto je mi z vědomí, že se mi to přeci jen splnilo spíše do pláče než cokoliv jiného. Nikdy předtím mi nedošlo, že to přání znamenalo stáhnout ho do té bezútěšné temnoty za mnou.
S dlouhým výdechem nechám klesnout svoji hlavu a svět se ponoří zpátky do temnoty, kterou tentokrát už žádná záře Zlatého města neprozáří… | ||
| |||
| Znavení Delilah Blair Flanagan Ze světla zbyde jen tma. Nekonečná studená tma. Netušíš, kolik času uběhlo. Vlastně ti to přijde, jako kdyby si zavřela oči tehdy v ulici a po krátkém záblesku ze Zlatého města je zase otevřela. Tentokrát tě ale neoslní žádná záře. Necítíš teplo na kůži. Jen zimu a vlhko. Ano, když se nadechneš, uvědomíš si, že vzduch těžkne zápachem zatuchliny a plesnivějícího zdiva. Cítíš se zvláštně otupělá. V prvních chvílích je to jako kdyby snad tělo ani nepatřilo tobě. Neposlouchá. Prostě jen tak leží. Až po chvíli se ti podaří pohnout články prstů, ústy, otevřít oči. Mžouráš do šera. Rozespale, jako někdo, kdo právě prospal několik dlouhých hodin. Bohužel se tak odpočatě ale vůbec necítíš. Naopak jsi unavená a každý pohyb je těžší než by měl jindy být. Snad je to podobné tomu, jako když tě ještě v mládí schvátila těžká horečka. Rodinný lékař vyhrožoval tím, že tě budou muset s takovou odvézt brzy do nemocnice, ale o tom tvůj otec nechtěl ani slyšet.
I teď máš pocit zimnice a husí kůže, která ti naskakuje po celém těle. Není však jisté, že by to bylo způsobené horečkou. Když si totiž oči přivyknou šeru, uvidíš, kde jsi. V první chvíli je to až příliš podobné jedné ne tak vzdálené vzpomínce. Studené vlhké stěny. Místnost bez světla. Bez oken. Jen cihlové zdi a zvuk kapající vody. Jen jedním místem ve stropu sem v dálce proniká pár paprsků světla. Je to ale málo na to, aby celý tenhle ponurý prostor osvětlilo. Těžko říct, zda je to světlík a nebo prostě je v tom místě jen díra. Voda každopádně kape v tom místě po stranách a rozlévá se po zemi do kaluže špinavé vody, která pokrývá velkou část prostoru, kde jsi. Ty naštěstí ležíš na nějakém zbytku dřevěné bedny na vyvýšené straně místnosti. Je tu zima, ale dle vody na zemi, tu nebudou teploty pod nulou. Přesto se dál nekontrolovaně třeseš.
Pohneš se a trochu se z tebe sveze těžký černý kabát, který rozhodně nebyl tvůj. Ne, tento měl na sobě Alexander, poté co jej sebral mrtvému policistovi. Je z něj cítit slabě krev, ale… Když se podíváš pod něj, vidíš, že máš na sobě i svůj starý kabát, pod jehož roztrženým rukávem nahmátneš stažený obvaz.
Když se více zaposloucháš, uslyšíš v tichu kromě kapání vody také pravidelný dech a pak jej uvidíš. Alexander sedí kousek od místa, na kterém ležíš ty. Takto ve tmě je z něj spíše jen nahrbená silueta. Sedí na zemi, opírá se o zeď a dle skloněné hlavy a pravidelného dechu bude nejspíše spát. Až když se více pohneš, promluvíš nebo uděláš nějaký hlasitější zvuk, s trhnutím se probere a tmu rozežene rudo zlatá záře plamene, který obklopí jeho ruku.
„Delilah?“ Hlesne tiše, když se otočí k tobě. Díky plamenu vidíš, že je oblečený jen ve své košili ze slavnostního večera v opeře a kalhotách, zbytek svršků máš nejspíše ty. Ta košile je… snad špinavější, než sis ji tehdy pamatovala. Všimneš si tmavé skvrny na straně jeho hrudi. Nevypadá to ale, že by ho to v tuhle chvíli trápilo. Přisune se blíže k tobě a plamen zesílí natolik, že osvětlí vaše tváře i širší okolí. Vidíš, že Alexander ve tváři… strhaný. Unavený. Kruhy pod očima, skoro až mrtvolně bledá kůže. Přesto jeho oči žhnou podobnou živou září jako plamen v jeho ruce.
„Probudila ses…“ Vydechne úlevně a skoro jako kdyby si mohla slyšet dopadnuti kamene, který mu musel právě spadnout ze srdce. „To jsem rád.“ Opře se zase o stěnu a dle toho, jak dva zářící body zmizí společně s tím ztěžklým pohybem, tak unaveně zavře oči. Ne, nejde tě blíže zkontrolovat. Prostě jen… odpočívá, zatímco plamen v jeho ruce položené na zemi opět zhasne a okolí se propadne do šera. Tvé tělo by nejraději následovalo jeho příkladu. Vlastně by nebylo těžké zase zavřít oči a usnout, pokud bys zase chtěla.
A kolem se zase ozývá jen tiché kapání vody.
| ||
