Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Kdo? Promiňte paní, ale neznám vás a… A bude nejlepší, když se vrátíte se mnou.“ Starý muž je viditelně dost zaskočen tvou přítomností. Trochu se zakoktává a z tváře mu čteš nejistotu. Přihodíš tedy ještě pár polínek do ohně. Když nasadíš ten tón, který tak často zní v Zahradách a který je pro většinu sloužících jako když někdo přejde nehty po tabuli, tak sebou viditelně trhne a ve tváři o něco zbledne. Ano, vnímáš, že mu srdce poskočilo a zrychlilo. Znervóznila jsi ho. Tím spíše, když padlo jméno pana Astleyho.

„Ale… Ale paní. V tomhle přeci… nemůžete jet v takovém počasí?“ Poznamená na účet tvého netradičního oděvu. Ty ale nedbáš nějakých připomínek a jistým krokem vykročíš po stájích. Je zde tak do desíti koní. Většina tažných ale i pár jezdeckých. Tvou pozornost upoutá vysoký vraník s lesklou vyhřebelcovanou srstí, který jen pohodí hlavou, když přijdeš k jeho kóji a zvědavě se po tobě otočí.

„Ethos? Ale paní…“ Zopakuje tuhle frázi snad už po sté a je na něm vidět, že nějak neví, co si s tebou počít. „Tak dobře… Dobře, počkejte tu. Já se zajdu zeptat do domu. Jen pro jistotu. Nechcete vzít alespoň kabát?... Jak si přejete. Jen tu chvíli prosím počkejte.“ Vyhrkne rychle a už o něco pomalejším tempem, než mluví, se vydá k domu. Jistě, spěchá, ale je vidět, že už není nejmladší. Nejspíš nečeká, že tu ve stájích zmůžeš něco jiného, než jen sledovat koně. Ostatně jsi lady. Ovšem, to se trochu přepočítal.

Není problém najít sekci se sedly i postroji. Není to poprvé co budeš sedlat a uzdit koně. Dělala jsi to tolikrát, ačkoliv poslední měsíce jsi už k tomu neměla tolik příležitostí. Přesto tohle není něco náročného a už vůbec se to nezapomíná. Jen to chce vybrat správné sedlo, pobrat to vše, otevřít vrátka ke koni a dát se do práce. Musíš spěchat. Času rozhodně moc nemáš.

Naštěstí pro tebe sis nevybrala nějakou kousavou a divokou potvoru. Ethos, jak jej starý muž pojmenoval, je dobře vycvičený kůň. Sama musíš uznat takto z blízka, že je to krásné zvíře. Rozhodně sis zvolila ten nejvybranější kus ve stájích. Hodíš na něj sedlo a upneš všechny přezky. Spěcháš. Není to stoprocentní, ale potřebuješ se hlavně odtud co nejrychleji dostat. Do sedla se dostaneš s pomocí lavičky, která je v hlavním koridoru stájí. Ethos pohodí hlavou, když jej pobídneš, abyste vyjeli. Vyjedete do sněhu před nimi, ale to už vidíš, jak z domu vybíhají dvě postavy. Poznáváš obě dvě. Starého muže i paní Chilcottovou.

Delilah Blair Flanagan

„Co prosím? O žádném pokusu vás zabít nevím, dámo. Ostatně, kdybych se vás pokusil zabít, rozhodně tu s vámi takto nediskutuji. Jsou snazší způsoby a méně riskantní. Nemyslíte, že kdybych vás chtěl vidět mrtvou, tak je tato konverzace zbytečná?“ Povytáhne lehce tmavé obočí.

„Jako kdyby bylo vše vždy tak jednoduché a přímočaré. Zvlášť, když jde o Lucifera.“ Zamračí se na Roberta Alexander, který nevypadá příliš obměkčen jeho slovy.

„Ale no tak, časy se mění a lidé také. Dle toho, co jste předvedl na plese to platí viditelně i pro vás, nebo snad ne Generále?“ Robertova poznámka se setká jen s tichem a ty ucítíš, jak tvou ruku Alexander ještě silněji sevře do své. Zdá se ti, že je najednou nějak více horká, skoro až nepříjemně.

„Hmm?“ Ozve se tiše Alexander, když opět promluvíš a skloní se k tobě. Ve tvém šepotu i tváři lze vyčíst únavu, kterou cítíš. Po tom všem, co se ti stalo za poslední dny, je i teď takovým menším zázrakem, že stojíš. A popravdě, Alexander na tom není také dobře. Ačkoliv to maskuje, všímáš si, že se rozhodně nehýbe plynule a sem tam ulevuje namáhaným částem těla. Přesto moc dobře víš, že on by klidně šel. Šel by až do padnutí, když by si myslel, že je to tak správné.

„Nemůžeš….“ Vpíjí se do tebe jeho zase skoro černé oči. Hodnotí tě? Přemýšlí. Chvíli je ticho, než jen drobně kývne. „Dobře.“ Šeptne skoro neslyšně a otočí se na Roberta. „Dobře, přijímáme. Jestli ale pojmu sebemenší podezření, že se jedná o nějakou léčku nebo zradu, nehodlám s vámi jednat v rukavičkách. Doufám, že si rozumíme! Roberte.“ Pronese Alexander a z jeho slov se doslova odlamují kusy ledu.

„Ale zajisté, pane Morley. Ale zajisté.“ Odpoví Robert, na kterém je vidět, že se mu dost ulevilo. „Tak prosím panstvo, následujte mě.“ Kývne hlavou směrem odkud jste přišli a vyrazí před vámi.

„Zvládneš to?“ Skloní se k tobě jen na moment Alexander, aby se ujistil, jak na tom jsi, než společně vyrazíte za Robertem.

Váš průvodce vás vede uličkou, kterou jste před tím šli, přesto v jedné  části zabočí a protáhne vás jednou, která ji kříží, než dorazíte k rohu, ve kterém ústí na jednu z hlavnějších ulic. Robert zvedne ruku ve znamení, abyste posečkali, než sám vykročí do ulice. Nevypadá to, že by se snažil jakkoliv maskovat nebo snad skrývat. Rozhlédne se a pak vám rychlým gestem pokyne.

Vykročíte do ulice osvětlené plynovým osvětlením. Slyšíte z dálky zvuk koňských kopyt a povozů. Přeci jen v tuhle dobu ještě město zdaleka nespí, pokud vůbec někdy. Nalevo jen pár metrů od vás si všimnete stojícího černého kočáru. Je uzavřený a tažený jedním koněm.

„Tak rychle vy dva. Nemáme na to celou noc.“ Pousměje se Robert, který ke kočáru vyrazí rychlým krokem, aby se elegantně, skoro až nezvykle rychle vyhoupl na kozlík. Alexander tě dovede ke dveřím, které ti otevře a pak podrží tvou ruku, aby ti pomohl nastoupit. Na tom jistém gestu je něco tak zvláštního. Je to jako dříve, když jsi byla lady ze Zahrad a tohle bylo něco naprosto samozřejmého. Až poté, co se usadíš na sedačce, nastoupí za tebou i Alexander. Vidíš, že se musí do vozu trochu přitáhnout. Rozhodně nenastupuje podobně mrštně jako Robert. I tak ale záhy sedíte na sedačkách. Okénka zakrytá závěsy. Interiér osvětluje jen tlumené světlo zavěšené lampy. Je to jen pár vteřin, než sebou kočár trhne a vyjede s vámi neznámo kam….

♫♪♪♫

Rychle mi dochází, že neznámý muž mě zná. Tedy… Znal. Ne mě, ale Dumah… Dříve. V časech, kdy vše bylo jednodušší a složitější zároveň. Je to… Je to zvláštní nepříjemný pocit. Nevybavuji si dle tváře jeho jméno, nic… Ovšem dle jeho slov se nezdá, že bychom v minulosti byli přátelé a ve mne dle Alexovi prvotní reakce začíná klíčit i to mrazivé podezření, že jsme ani nebyli na stejné straně. Některé věci se nemění, osudová věta protínající všechny naše životy. Dnes ovšem zůstane ve vzduchu viset jen její část.

Alexův rázný hlas se rozlehne uličkou jako když střelí a přeruší neznámého v půli slova. Neovládnu se a drobně sebou cuknu. A jakkoliv vím, že to nebylo na mne, na prchavou chvíli bojuji s nutkáním sklopit hlavu a stáhnout se více za jeho záda. Nakonec se ovšem jen nadechnu. Krátce k Alexovi vzhlédnu, ačkoliv do tváře mu pořádně nevidím. Cizinec… Cizinec zaváhá. Nevím, jestli je to generálem nebo tím, že není zvyklý, aby s ním takhle někdo jednal, ale…

„… je to Ramiel, pravá ruka Lucifera.“

Krve by se ve mne v tu chvíli nedořezal. To jméno mi už něco říká, znám ho, samozřejmě ho znám. Byl jedním, ze kterých si Kamael tehdy vybíral a odmítl ho. A pak také jedním z těch, kteří se přidali k Luciferovi krátce po jeho Pádu. K Luciferovi, který se mne před pár dny pokusil zabít… Ve víru událostí jsem přepadení našeho kočáru při příjezdu do města sice pustila z hlavy, ale nic to nemění na tom, že ti muži tam byli a chtěli nás všechny do jednoho postřílet jak kachny na rybníce. Měla jsem touhle dobou být mrtvá… Neklid tančící mi pod kůží ještě více vzroste a já se lehce zachvěji.

Robert. Ramiel. Jako by na tom v tuhle chvíli záleželo. Nevstupuji do toho, jen se stále držím v těsné blízkosti Alexe, který jeho přítomností není ani trochu nadšený. Cítím, jak mi stiskne ruku. Oba myslíme na to stejné… Jaké staré dluhy se Lucifer rozhodl splácet? A jak… Je tak snadné si vybavit hořkost v jeho hlase i tváři, tehdy v chrámu. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše.“ To zklamání, když se Kamael odmítl přidat na jeho stranu a rozhodl se to jednou pro vždy ukončit.

Ramiel se opět zhostí slova a já… Tentokrát už Alexův vpád do toho přívalu drzosti očekávám. Tohle řečnění Kamael nikdy neměl rád a Alex zřejmě nebude jiný. Zvláště teď. V této situaci. Na okamžik se k němu o to více přitisknu a palcem krátce sklouznu po jeho ruce, za kterou mne drží. Tohle… Tohle není správná chvíle na… Velké emoce. Musíme… Musíme zachovat klid. Všichni.

Vypadá to, že to konečně pochopil i Ramiel stojící před námi. Řekla bych, že se mi uleví, ale lhala bych. Atmosféra visící ve vzduchu mezi ním a generálem by se dala krájet.

Tentokrát je to ovšem on, kdo tne do živého, když se naše pohledy krátce setkají. Z tváře mi vyprchají veškeré zbytky barvy a polknout ten knedlík tvořící se v krku je zatraceně těžké. Čekal na Alexe. Zachránil by ho… Vědomí toho, že jsem všechny… Ty lidi… Dost možná… Ne možná… Nikdo z nich nemusel… Ostře se nadechnu. S vypětím vůle se přinutím soustředit se na to, co Ramiel říká dál.

O Luciferových jiných důležitých povinnostech nechci přemýšlet už vůbec, i když by to bylo o dost milosrdnější než vzpomínka na… Zarazím se. Chvíli se mi ani nechce věřit tomu, co slyším. Ven? Nabízí nám cestu ven?

Nabídka, kterou stačí jen přijmout… Ovšem není to tak jednoduché. Nikdy to není jednoduché…

„Nevím, jestli vám nabídnu všechny odpovědi, ale celá tahle anabáze a držení vás v utajení byla proto, aby se k vám nedostal dříve Lucifer a stejně tak i k Alexovi.“

Ucítím na sobě Alexův pohled, který mne přinutím k němu zvednout hlavu. Cítím z něj stejnou nerozhodnost jako… Tehdy. Tíha na mých ramenou opět zesílí. Mám pocit, že ještě kousek a začnu lapat po dechu pod tíhou dalšího rozhodnutí, které už nikdy nepůjde vzít zpátky. Nikdy… Nikdy to neskončí. Ve tváři se mi objeví přesně ten nešťastný strhaný výraz odrážející, jak se v ten okamžik cítím. Bartholomew mě celé ty roky dusil tím, že mi systematicky bral jakékoliv možnosti volby. Veškerá rozhodnutí dělal on, stavěl mě do svého stínu a postupně si uzurpoval můj už tak malý svět… Nesnášela jsem to. Nechtěla jsem to. Tak moc jsem si přála být svojí vlastní paní, rozhodovat se…

… a kam mě to dovedlo?

Některá přání bolí, když se plní.

„Možná by ta nabídka měla větší váhu, kdyby se mě vaši lidí nepokusili při příjezdu do města zastřelit,“ slyším se říkat. Můj hlas zní i mně samotné tak… Prázdně. Dutě. Takřka bez jakékoliv intonace v tom ostrém kontrastu s Alexem. Jsem… Jsem z toho všeho prostě jen… Unavená. „Přesto…“ povzdechnu si. Od úst mi vyrazí další z mnoha bílých obláčků. „Já… Já už to takhle dlouho nevydržím, Alexi,“ šeptnu tiše jeho směrem. Nevydržím další noc na nohou. A co v přístavišti, pokud se tam dostaneme? Budeme se muset proplížit do nějaké lodi? Tak jak vypadáme… Nikdo nás na loď přeci nevezme… Budeme podezřelí, ať půjdeme kamkoliv… A já ho akorát budu zdržovat. Už teď to dělám.

„Pokud nás může opravdu dostat bezpečně z města… Nemyslím si, že to můžeme odmítnout,“ kousnu se do vnitřku rtu sotva to vyslovím nahlas. Můžeme Luciferovi věřit? Určitě ne. Přesto… Možná nám opravdu nic jiného nezbývá.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Voda ve vaně je ještě horká. Vznáší se z ní jemné nitky páry a kolem voní nějaký koupelový olej. Je to lákavé, ale na to ty teď nemáš ani nejmenšího pomyšlení. Trochu se opláchneš. Spíš tak, aby se neřeklo a rychle vyčešeš vlasy. Teď můžeš být ráda za své husté kudrny, na kterých ani teď není prakticky vidět to, že jsi na nich posledních pár dní jen proležela. Začneš se oblékat a kam můžeš poschováváš věci, které jsi posbírala v Elijově pracovně. Dokonce si odnášíš i zlaté hodinky, které sice nejspíš neodhalí žádné jeho plány, ale stejně… No, lepší bude nad tím nepřemýšlet.

Zapneš háčky a utáhneš tkanice korzetu. Nedá se říct, že by to bylo nějak bolestivé. Naopak to zabrání tvému tělu dělat nějaké nečekané a rychlé pohyby. Jakkoliv ses tohoto bála, není to nakonec tak hrozné. Posbíráš tedy co můžeš a přes denní šaty ještě uvážeš světle modrý župan. Vypadá to, no, ne zrovna dle posledních módních trendů, ale v tomhle mrazivém počasí se počítá každá vrstva. I kdyby to měl být jen župan.

Zaklepeš na dveře, otevřeš je a… Nikdo tam není. Vzduch je čistý. Ovšem cestu ven neznáš. Ne přes tohle sídlo, do kterého tě museli nést v těžkém bezvědomí na pokraji smrti, aby ti tu zachránili život. Přesto je tu jedno vcelku prozaické řešení. Stejně jako se Robert dostal k tobě do domu. Stejně jako Ztracený, který ti vnikl do ložnice. Tak i ty to teď vezmeš oknem. Pravda, opačným směrem, ale aspoň tě nečeká pád z několika pater do záhonu růží, jako tenkrát Roberta.

Přehoupneš se přes parapet a musíš se opatrně spustit dolů. Je to i tak docela výška, protože dům stojí na vysokých základech. Sníh utlumí a zároveň ztiší tvůj dopad. Jsi venku. Před sebou máš sídlo s bílými zdmi, které skutečně stojí uprostřed přírody. Naštěstí není ale tak obří, aby ses tu snad ztratila. Bude stačit obejít zeď a… Nikde nikoho nevidíš. Všimneš si ale nízké budovy, která stojí nedaleko hlavního domu. Samozřejmě s dostatečným odstupem na to, aby panstvo případný zápach ze stájí neobtěžoval. Takto ze zadní části to k ní nemáš ale daleko. Dokonce je shrnutá cesta, která je mezi domem, stájemi a pak se nejspíše vine i někam dál.

Dojdeš k podlouhlému stavení s nízkou střechou, aniž by si někoho potkala a vejdeš dovnitř. Musíš, protože tu jsou okna pouze výše u střechy, do kterých se jen tak nepodíváš.  Ucítíš ten typický pach sena a koní. Stejně tak je slyšet jejich pofrkávání a podupávání. Ačkoliv jsi doteď na nikoho nenarazila, teď už ale takové štěstí nemáš.

„Eh? Paní? Kdo jste?“ Ozve se nakřáplý hlas. Tam u koní vidíš stát starého muže. Zrovna jednoho koně krmí něčím z dlaně. Vousy i vlasy stříbrné. Na sobě má vcelku obyčejný oděv. Nic honosného. Ale kdo by také chodil v drahém obleku do stájí. Sjede tě poněkud šokovaným pohledem. „Jak jste sem dostala? Tady byste neměla být. Vy jste… vy jste ten host pana Astleyho?“ Nakrčí čelo. „Obávám se, že budete muset jít se mnou. Nemůžete se tu jen tak toulat. Ještě byste nastydla a… A nikdo mi neřekl, že sem máte přístup. Pojďte, prosím.“ Vyrazí k tobě, aby tě odvedl zpátky do sídla. Ač může působit mile, nevypadá to, že by to bylo něco, o čem je ochoten diskutovat.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Lidé je běžně nevidí…“ Odpoví tiše Alexander, který si tě měří vážným pohledem. „Zvláštní Verše… Hmmmh, budeme si muset skutečně promluvit, jakmile to bude alespoň trochu možné. Ale nejdřív…“ Vydáte se společně ven a necháte temné sklepení za vámi.

☩

Stojíte v temné uličce s podivným cizincem, který s vámi mluví, jako kdyby věděl dost na to, aby nevěřil tomu, že jste obyčejní kolemjdoucí. Vlastně dost možná ani ne obyčejní obyvatelé města. Obyčejní lidé…

„Kdo jsem? To se mě dotklo, vážená dámo. Vy umíte tnout do živého. Jako ostatně za starých časů. Některé věci se ne…“

„Dost!“  Štěkne po něm Alexander, který ho probodne pohledem. Jak stojí těsně před tebou je těžké vidět mu přesně do tváře, ale něco v ní… Něco v ní donutí cizince na moment zaváhat.

„Je to Ramiel, pravá ruka Lucifera.“ Odpoví ti o něco méně nevrle, aniž by z muže před vámi jen na kratičký okamžik spustil pohled.

„Ehm, osobně preferuji spíše Robert. Ramiel je dost netypické jméno i na Nový Jeruzalém.“ Doplní jej černovlasý muž, avšak je na něm patrné, že je stále poněkud vyveden z míry po tom rozkazu od Generála. Alexander si jen odfrkne, ale na jeho nepřátelském postoji to nic nezmění.

„Hmmh, takže proč tu jsi? Staré dluhy? Které máš na mysli? Stalo se toho příliš a kdo ví, na co si tvůj pán zrovna teď vzpomněl.“ Zavrčí Alexander a cítíš, jak stiskne o něco silněji tvou ruku.

„Pán? Jsme v moderní době, osobně preferuji spíše označení obchodní partner. To víte tyhle zastaral…“

„K věci!“ Skočí mu opět do řeči generál a tobě je hned jasné, že jeho trpělivost začíná dosahovat svých mezí. Generál nikdy neměl rád zbytečné řeči kolem a vytáčky, ne nebylo to efektivní a tím spíše teď je jeho kapacita pro podobné výstřelky evidentně dost omezená, když jste v tak svízelné situaci.

„Jistě…“ Povzdechne si Robert o něco krotčeji a je až s podivem, že najednou působí… možná jen na okamžik… jako kdyby tam opravdu nechtěl být. „Jsem tu, abych vám zachránil život Generále. To bylo ostatně v plánu už včera v podvečer, ale neobtěžoval jste se ani dorazit na svou popravu. Teď už je mi jasné, komu za to vděčíte.“ Sklouznou ledově modré oči na tebe, jen na moment, než se zase zaostří na Alexandera.

To, že by Alexander něco na bolest později i ocenil není zrovna to, co jsem od něj chtěla slyšet. Pohledem se znovu zastavím na té tmavé skvrna na potrhané košili… Co všechno mu provedli? Namísto odpovědi jen zlehka zavrtím hlavou ze strany na stranu, jakkoliv by bylo lákavé si jednu tu tabletku vzít a otupit ostré hrany situace v jaké jsem se ocitla.

„Ano. Měl se postarat o moji bezpečnost a tvůj útěk,“ zašeptám, než vzápětí pokračuji o setkání se Ztraceným. Zmíním jen pár vět, které zdaleka nepopisují, co se v to odpoledne stalo. Nedodávám nic o tom, že mne tam Noah učil střílet a… O ničem z toho, co se v ten den odehrálo…
„Jsem si jistá. Nebylo to zvíře ani člověk. Noah… Noah to ani neviděl, prostě se… Tomu postavil do cesty,“ ostře se nadechnu. Vím samu sebe, jak stojím nad Ztraceným a střílím mu do hlavy tak dlouho, dokud z ní nic nezbude. Najednou svírám termosku v dlaních tak silně, že mi po hladkém kovu s nepříjemným zaskřípáním sjedou nehty.

Cítím na sobě Alexův upřený pohled, ale tentokrát mu ho neopětuji, snad se v tu chvíli podvědomě o to více od něj odvrátím. „Ty jsi mi to řekl. Tedy… Kamael. Byl… Byl to sen a zároveň ne, já… Je to složitější,“ hlesnu. Vzpomínku na krvácejícího Noaha střídají nohy Ztraceného bořícího město, kterým pochoduje vstříc zkáze nás všech.
„Já… Asi vím, co jsou brány. Měla jsem pár… Zvláštních Veršů,“ ošiju se. Pořád nevím, co si o tom mám myslet. Nicméně zase rychle ztichnu a raději poslouchám Alexe. Zmíní soudce – to slyším prvně, a tak jen nakrčím nechápavě obočí. Ovšem ten výraz z mé tváře zase rychle zmizí, jakmile Alex zmíní, jak důležité je nechat si některé informace pro sebe.

Vím… Museli ho vyslýchat. Museli chtít vědět, proč to udělal… Nechci si to raději ani představovat. Jenže on teď mluví v množném čísle. My. Ani jeden z nás nesmí komukoliv vyzradit, že je Farnham naživu. Že jsem ho vrátila zpátky… Alex mi naléhavě tiskne rameno. Neovládnu se, jen těžko polykám strach, co se mi dere do tváře.
Generál by to nikdy nevyzradil, on… On ne. Ale já? Kdyby mě někdo vyslýchal… Jak málo stačilo Fernsbymu, aby mě přiměl souhlasit s nemyslitelným? Nebo přinutil prozradit mu, kdo jsem… Ztěžka polknu. „Rozumím tomu,“ zopakuji po něm, ačkoliv při těch slovech uhnu pohledem. Nemám jeho silnou vůli ani odhodlání a moc dobře to o sobě vím. Do čeho… Do čeho jsem se to vlastně zapletla?

Naštěstí se náš rozhovor vzápětí stočí k plánu útěku z města. Další věc, o které jsem dosud jen četla v dobrodružných románech a podpultových bracích. Vlak, loď… Cestování jsem nikdy neměla ráda. Manžel nikdy nepochopil, co mi na tom tak vadí…

Dopiju zbytek vlažné vody v termosce a nechám si od Alexe pomoci na nohy. Tedy… Není to ani trochu příjemné. Lehce zavrávorám a s bolestným zasyknutím se musím aspoň trochu protáhnout. O tom, jak asi teď vypadám raději ani nepřemýšlím. V tom oblečení jsem už… Já nevím… Třetí den? Čtvrtý? Roztržený kabát je v místech paže ztuhlý vší tou zaschlou krví. O tom, jak může vypadat moje tvář… Stačí mi pohled na dlouhé rozcuchané vlasy, které navzdory tomu, jak zplihle visí, mám snad naprosto všude.
„Mám u sebe ještě nějakou hotovost, co mi zbyla, kdyby… Na lístky?“ sáhnu do kapsy, abych z ní vylovila bankovky a ukázala je Alexovi. Mimoděk přitom zavadím o fotografii, kterou jsem k sobě uschovala… A také nůž, co mám stále u pasu. Ucuknu rukou sotva zavadím zápěstím o jeho rukojeť.

Ven z toho sklepení se ovšem opravdu těším. S každým pohledem na tmavé vlhké stěny bez oken cítím, jak se mi žaludek nepříjemně svírá – a hladem to v těch chvílích není. V nepozorovaných chvílích dokonce jako by vždy jedna ze zdí poskočila o něco blíže a tma zhoustla.
S Alexovou pomocí se vydrápu nahoru a… Ne, nebyli jsme pod jedním z těch domů, to určitě… Ne. Překvapeně se rozhlížím po staré rozpadající se hale, na takovém místě jsem prvně v životě. Až se divím, že budova stále ještě stojí. Udělám pár kroků od otvoru, kterým se zrovna protahuje i Alex a dlouze vtáhnu do plic mrazivý vzduch. Další mrtvé místo v tomhle městě…

♫♪♪♫

S nepřítomným výrazem ve tváři pouze krátce kývnu hlavou, když mne Alex bere za ruku. Bezmyšlenkovitě vykročím za ním vstříc nočnímu městu, jakkoliv v okamžiku, kdy koutkem oka spatřím, jak si spravuje límec kabátu… Zakolísám a neubráním se nešťastnému povzdechu.

Chlad se od mne zakusuje s neodbytnou urputností a ke každému kroku se musím vysloveně nutit. Jsem…. Unavená. Příliš unavená. Ani nevím, kdy jsem jedla naposledy… V ten večer před Alexovou záchranou? Až příliš palčivě si uvědomuji, že od té doby jsem dost možná vypila jen dvě termosky vody, zhroutila se, upadla vyčerpáním na několik hodin do bezvědomí a nebýt Alexe, tak bych během dne v tom sklepě prostě umrzla. Cítím se příšerně. O to hůř, když vím, že to prostě musím skousnout a pokračovat v cestě.

Atmosféra panující v ulicích je… Nepříjemná. Vnímám to nepřirozené ticho a klid, co ve městě panuje. Jako když les ztichne a zvířata se schovají do svých nor v očekávání blížící se bouře. Vyvolává to ve mne neklid, to neurčité pnutí v očekávání okamžiku, kdy poprvé zahřmí a ta bouře si pro nás přijde. A jestli jsem se něco za toho půl roku naučila… Ona přijde. Nemá cenu věřit ve šťastné konce, protože v tomhle životě žádné neexistují.

Pohybujeme se opatrně a obezřetně, díky Alexovi se vyhýbáme lidem i místům, kde by si nás někdo mohl všimnout. Ovšem je to tak… Náročné. Sice netuším, jak daleko je odsud přístav… Bože, vždyť za celý svůj život jsem tam byla sotva párkrát a pochybuji, že by to byla ta část, do které nyní míříme my… Ale je mi jasné, že tímhle tempem nám to patrně pár hodin zabere. Možná i víc. A já… Nejsem si jistá, jestli to zvládnu. Už teď sotva pletu nohama a nejraději bych se někde schoulila a celé to zaspala.

Nemluvím. Ostatně Alex taky ne. Prostě jen… Jdeme a…

… nevím, co mě poleká více. Zda to odkašlání za našimi zády nebo Alexova prudká reakce. Škubnu sebou a srdce se mi rozbuší tak prudce, div mi nevyskočí krkem. Ticho uličky protne mužský hlas. To vágní konstatování… Zima, co? Opožděně se po vzoru Alexe otočím, svaly sevřené úzkostí i napětím.

Toho muže nepoznávám. Černé vlasy, pronikavě modré oči, nevýrazné oblečení… Co mne ovšem zarazí… Stojí tak blízko. Šel za námi, aniž bychom si toho všimli? Jak dlouho? Nepůsobí ozbrojeně, ale nevěřím tomu ani chvíli. Tohle není náhoda. Nemůže být… Což mi potvrdí v dalším okamžiku. Varuje nás před hlídkou. Ví to. A očividně toho ví mnohem, mnohem víc… Generále… Něco na způsobu, jaký to vysloví a zmíní vzápětí i moji překvapivou společnost. Noah nemluvil o nikom dalším, kdo by se měl na přepadení kočáru podílet.

Poplašeně zatěkám pohledem mezi jím a Alexem.

Kdo by to byl čekal, že? hravý tón těch slov se mi zasekne v hlavě.

Snad by se mi mělo ulevit, když Alex neznámého muže přeci jen pozná, ale to by se v další chvíli nesměl postavit přede mne. Aby mě… Aby mě před ním skryl. Chránil. Srdce mi buší tak, div se mi z toho nezatočí hlava. A přeci jen… Posel. Dluhy. Generále… A pak poprvé promluví přímo i na mne.

Smrtko.

S očima rozevřenýma dokořán pohlédnu znovu do té tváře. Ledově modrých očí. Ví to? Ví… Co jsem udělala? Nebo je to jen narážka na Dumah… Srdce mi buší, div se mi z toho nezatočí hlava. Drobným krůčkem se přisunu k Alexovi a zůstanu u něj stát tak blízko, že se naše paže dotýkají. Jeho ruku ani na chvíli nepustím, možná ji jen v tu chvíli o to silněji sevřu.

„Kdo to je, Alexi?“ zeptám se tiše. „A… O co tu jde? O čem to mluví?“ směřuji své otázky právě a jen ke generálovi, ačkoliv pohled ani na okamžik nespustím z neznámého muže.

Já si toho totiž moc dobře všimla. Ví, kdo jsme a řekl dávné dluhy. Ani rádoby smírné gesto v podobě zvednutých rukou nedělá z těch slov nic méně nebezpečného, než co mohou znamenat.

Delilah Blair Flanagan

„V pořádku. Už jsem měl.“ Odpoví ti krátce Alexander a jen mávne rukou, aby sis termosku se zbytkem vody prozatím nechala. „Na bolest. Hmm… Možná časem. Teď potřebuji být při smyslech, ale pokud ty potřebuješ…“ Nechá větu nedokončenou. „Noah? Někdo od Edrica? Co přesně se stalo?“ Pohlédne pak na tebe úkosem, zatímco před vámi plápolá mihotavý plamen.

A ty se rozhovoříš. Tedy ne tak doslova. Vlastně je to jen krátká vzpomínka na včerejší den. Těch pár osudných okamžiků v lese. Jak málo stačí, aby se někomu obrátil život naruby. „Hmm, Ztracený…A jsi si…?“ Kmitne k tobě jen na okamžik žhnoucíma očima, než je zase s povzdechem odvrátí. „Dobře. Brány jsou otevřené… Kdo ti to řekl?“ Tentokrát se jeho pohled do tebe vpíjí až nepříjemně dlouho. Přemýšlí. Hledá něco ve tvé tváři a nebo snad svých vzpomínkách?

„Nepamatuji si dost. Možná někdo z Tribunálu… Edric, ale… Toho nemáme šanci najít. Ne teď, když po nás jde půlka města. Ještě… Ještě možná on… Ale ne, teď je situace příliš žhavá na to, abychom se vrhli přímo do rukou soudce. Navíc… Edric chtěl svou smrt nahrát před všemi z nějakého důvodu. Nemůžeme nikde prozradit, že tomu tak není. I kdyby nás vyslýchali. Rozumíš tomu, Del? Ani tehdy. Když bude nejhůř, tuhle informaci si musíme vzít do hrobu.“ Stiskne naléhavě tvé zdravé rameno. Jistě, dá se dobře domyslet, že nějakou formou výslechu si Alexander musel projít, ostatně to na něm bylo už tehdy vidět, že se netěší pevnému zdraví. A stejně tak se dá lehce věřit i tomu, že tu poslední větu myslí vážně. Neřekl by jim to. Ani kdyby stál u zdi a bylo jasné, že plán na záchranu nevyšel. Nezradil by. To Generál nikdy.

„Prvně to důležité. Dostat se z města a až se situace uklidní, můžeme zjistit, jak se věci s branami mají. Teď ale…“ Opře se o zem a postaví se, aby k tobě natáhl ruku. „Musíme odtud. Zkusit to v přístavu a nebo se dostat nepozorovaně na vlak. Spíš asi ten přístav. Počítám, že nádraží a vlaky budou hlídat. Přístav je větší. Dá se tam snáze ztratit. Nechci do toho…“ Zarazí se a uhne pohledem. „Nechci do toho zatahovat další lidi. Musíme to zvládnout sami na vlastní pěst.“ Pokývá rozhodně hlavou, snad jako kdyby si chtěl stvrdit, že se rozhodnul dobře.

Pomůže ti vstát a vezme pak brašnu s léky. Ty si zatím můžeš ověřit, že u pasu máš stále připnutou svou zbraň. Tou, kterou jsi skutečně zabíjela. Alexander na tebe počká a pak společně dojdete k místu, kudy proniká trochu světla a stéká voda. Je na něm položeno několik prken. Je to dost chatrné krytí, ale když se dostaneš s Alexanderovou pomocí nahoru, pochopíš, že tady vás nejspíš skutečně jen tak někdo hledat nebude. Vypadá to, že jste v nějaké staré výrobní hale. Opuštěné a prázdné. Po zemi se válí spousty prken, cihel a dalšího haraburdí. Okna jsou vysklená a profukuje jimi dovnitř mrazivý vítr. I střecha je na pár místech pobořená a trámy polámané. Visí z nich dlouhé rampouchy a sem tam propadne dovnitř bílá vločka. Budova je jedním slovem v dezolátním stavu.

Alexander vyhodí nahoru tašku a vytáhne se za tebou. „Zkusíme ten přístav.“ Řekne tiše a obezřetně se rozhlédne. „Připravená?“ Pohodí si tašku na rameni a pak tě vezme za ruku, abyste prošli k jedněm vyvráceným dveřím. Spíše je odklopí než otevře a za nimi…

☩

♬♬♬♬♬

Jsou opět spletité ulice Nového Jeruzaléma. Je tma. Dost možná jste v tom sklepě strávili celý den. Cítíš to na svém těle. Tu únavu, hlad… útrapy posledních dní. Přesto musíš jít dál. Oba musíte. Alexander si povytáhne límec kabátu, tak jako… Jako tě učil Noah a vykročí vedle tebe. Jdete. Jdete beze slova. Za okny se svítí a město viditelně žije. Přesto se dnes zdají ulice nějak více klidné, než jsi zvyklá. Tiché.

Alexander se rozhlíží a párkrát změní prudce směr, aby se vyhnul skupince lidí a nebo nápadnějšímu místu. Dostat se ale tímto tempem do přístavu vám bude muset zabrat minimálně celou noc. Pokud by vás nikdo neobjevil…

Procházíte zrovna jednou z bočních uliček, když v tom se za vámi ozve zakašlání. Alexander sebou trhne a prudce se otočí. Je to možná až moc nápadná reakce na obyčejné kolemjdoucí, na které si hrajete, ale nedá se mu moc divit. Jste našponovaní jako dvě struny připravené prasknout.

„Zima, co?“ Stihne se ozvat mužský hlas ještě před tím, než se otočíš. Stojí tam… jeden muž. Je blízko. Blíž, než by si čekala, že se k vám někdo dostane, aniž byste o něm věděli, ale zároveň stále v bezpečné vzdálenosti na to, abyste na něj nedosáhli. Nebo snad on na vás? Černé vlasy má sčesané dozadu a oblečený je v na první pohled obyčejném, spíše nuznějším oblečení. Kabát, šála na krku. Kdo by v tuhle roční dobu něco podobného nenosil. Ruce má zabořené ležérně v kapsách a na první pohled nevypadá viditelně ozbrojen.

„Být vámi, dál už bych moc nechodil. Na ulici před vámi je zrovna hlídka. Nemyslím, že s nimi chcete vést diskuze o tom, proč se nehodláte legitimovat.“ Povytáhne se mu koutek rtů do křivého úsměvu a ledově modré oči blýsknou pobaveně vaším směrem. „Člověk se táhne do Jeruzaléma kvůli vám generále. Pospíchá, aby to hlavně kvůli vám nezmeškal a vy ani nedorazíte na schůzku. Samozřejmě chápu, že v takové okouzlující a překvapivé společnosti jste mi dal košem, ale… Ale kdo by to čekal? Kdo by to čekal, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu, zatímco ho Alexander pozoruje pohledem přimhouřených očí, než se v nich náhle objeví… pochopení.

„Ty?... Co tu chceš?“ Udělá krok před tebe, snad jako kdyby čekal nebezpečí od vašeho neznámého hosta.

„Já…? Nic nic. Jsem tu jen jako posel.“ Zvedne ruce nahoru v mírumilovném gestu. „A abych za jiné zaplatil jejich dávné dluhy. Nejsou rádi dlužníky… zvlášť ne takovým jako jste vy Generále a vlastně i vy… Smrtko.“ Usměje se na vás dva široce.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to jako sbírat kousky skládačky, které tě po každé uchopení říznou. Stačí vzpomínka na tohle nebo ono a najednou minulé události vystupují v naprosto novém světle. A často o dost horším světle. Přesto do sebe zapadají a obraz, který tvoří, nemá s tvou vysněnou verzí světa nic společného. Jako kdyby se ti všechno hroutilo pod rukama. Opět. Přesto tentokrát se rozhodneš něco udělat. Alespoň něco, co nejspíše nepomůže tobě, ale jiným určitě.

Rychle překreslíš alespoň zevrubný plán domu. Pero klouže po papíru jako vždy. Kresbu jsi měla vždy ráda, ale tohle je jiné. Tak jiné. Překreslíš, co se dá, na druhou stranu plánku výbušniny, než začneš zase vše spěšně uklízet. Procházíš namátko ostatní složky. Vidíš nějaké plány zařízení, továrny, mechanismy, nebo soupisy čísel, které ti na první pohled nic neříkají a možná ani na druhý by to nebylo o mnoho lepší. Spíše náhodně mezi nimi vybíráš těch pár vyvolených kusů papíru, které skončí v kapsách županu. Ty se však brzy začnou povážlivě plnit. Pokud nechceš, abys vypadala jako poštovní doručovatel a trousila ukradené papíry po Elijahově domově, budeš muset vzít už jen tento… a možná ještě tento. Zastrkáš poslední složené papíry k ostatním a zaváháš. Měla bys odtud co nejrychleji zmizet, ale… Kolem domu odtud nevidíš nic podezřelého. Jen tichý zasněžený les. Snad tedy máš ještě trochu času.

Otočíš se a skloníš se k Elijově pracovnímu stolu. Všimneš si na něm podstavce s nožem na dopisy. Pěkný kousek z leštěné oceli. Vypadá skoro jako pravá zbraň a když zkusíš bříškem prstu přejet po jeho ostří, zjistíš, že je i jako ona nabroušený. Skloníš se k šuplíkům, které jsou zamčené. Jak je jen otevřít? Musíš svou vůlí popohnat krev v otevřeném zranění, jenž se už začalo zacelovat, aby si dostala opět nějaký materiál, se kterým pracovat. Rudá tekutina se zformuje do něčeho připomínající klíč, který zajede do zámku… tak to přeci funguje nebo ne? Vlastně… si úplně nejsi jistá, jak přesně klíč jako takový funguje. Jak přesně zapadá do mechanismu, kde je třeba jím pohnout a kde jsou pevné části. Přes krev také necítíš žádné přímé vjemy, snad jen to, že jí něco brání v cestě. Se zámkem to ani nehne. Ne, tohle je příliš komplikovaná a delikátní práce. Na druhou stranu tu máš ještě plán B.

Vezmeš nůž na dopisy a ostří zasuneš mezi dřevěné hrany. Zkoušíš to. Nejspíš bude nejlepší zabrat tady… A nebo tady? Zapřeš se o nůž, jak nejsilněji můžeš. Kdyby tu měl Elija kousky ze slonoviny anebo leštěného dřeva, byl by to předem prohraný boj, ale teď… Ozve se zapraštění a šuplík povyskočí a společně s tím ti z namožených rukou vypadne nůž, který se zakutálí kamsi vedle stolu.

V šuplíku toho příliš není. Nějaké psací potřeby a pár dopisů. Stále jsou ještě v obálkách i když otevřených. Nejnápadnější z obsahu šuplíku pak jsou zlaté kapesní hodinky zdobené jemnými filigrány. Na jejich zadní straně je gravírováním vyobrazený erb, v jehož středu je jelen ve skoku. Nepoznáváš jej, ale v heraldika nikdy nebyla zrovna tvou specialitou. To už sis ověřila toho večera, kdy jsi nepoznala Essingtonskou orlici na dveřích vévodovy vzducholodi. Rozhodně však hodinky vypadají jako drahý kousek, který Elija nenechal někde jen tak povalovat. Ať už zavřeš vylomený šuplík nebo ne. Je jasné, že teď už tě odhalí. I kdyby si nevšimli náhodně sebraných a chybějících papírů, tohle Elija jen tak nepřehlédne. Bude mu stačit chvíle, aby…

A to je vše. Čas neúprosně poskočil. O dost více než bylo v původním plánu. Ať už chceš nebo ne, musíš se vydat k oknu. Vyhoupnout se na římsu, zadržet dech a pomalu, opatrně se dostat zpátky do salónku vedle pracovny… Ale co dál? Jakmile jsi mimo nebezpečí pracovny, kde tě mohl každou chvíli někdo objevit, dopadne na tebe tíha situace.

Je ti jasné jedno - vydala ses na cestu, ze které není návratu.