Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ti, kdo platí Obklopí mne tma, ta všudypřítomná černá nicota, ze které mrazí… Sevře mne ve svých spárech a nepustí, dokud se v ní celá neztratím. Možná to trvá jen pár vteřin, možná celou věčnost… Nevím. Tady není čas… Přesto stačí jediné mrknutí, prosté otevření očí… A jsem zpátky. Chvíli… Chvíli mi trvá uvědomit si… Kdo jsem. Co se stalo. Nebo nestalo?... Je to jako vynořit se z hluboké vody, z posledních sil vyplavat ke hladině a zalapat po dechu. Přesně tak si připadám. Srdce mi pomalu tluče, zatímco se pod kůži zakusuje lezavá zima zalézající až ke kostem. Ležím bezvládně na tvrdé zemi, pouhý host ve vlastním těle. Dezorientovaně kolem sebe mžourám, v krajích zorného pole mi stále tančí rozpíjející se mžitky. Jen ztěžka vydechnu, než se do mne v dalším okamžiku zahryzne chlad tak mocně až mi z toho zajektají zuby. Cítím se… Hrozně. Zatuhlé svaly mne bolí a jen pohnout rukou je tak… Tak moc těžké…
Nevím, jak dlouho trvá, než si oči aspoň trochu přivyknou šeru. A já si v tu chvíli přeji, aby se tomu tak nestalo. Takřka bez dechu zírám na kontury cihlových zdí vystupujících ze tmy, zatímco si čím dál zřetelněji uvědomuji vlhkost a zatuchlost prostupující vzduch. Nejsou zde žádná okna. Srdce mi bolestivě poskočí v hrudi. Jsem zpátky? Odešla jsem vůbec někdy? Vzpomínky se na mne nekontrolovatelně valí. Křik. Polámané prsty. Dětská kolébka a přání vrátit se zpátky. Skrýt se ve tmě na tom jediném místě, kde jsem už nemohla nikomu ublížit… Zvuk kapající vody namísto metronomu postavenému na klavíru mne ovšem vrátí zpátky. Ne. Tohle… Tohle není má cela v Greenhillu. Není tady ticho. A malým otvorem ve stropu sem proniká světlo ředící tmu sbírající se v rozích.
Pomalu se pohnu ve snaze přitáhnout nohy blíže k tělu a uchovat si aspoň trochu tepla, které mi tak zoufale chybí. Lomcuje mnou zimnice, ten nekontrolovatelný třas nutící mne choulit se a tisknout k sobě pevně čelisti. Až opožděně mi dochází, že mám na sobě… Kabát. Jiný kabát. Je cítit železitým odérem krvi, tím slabým pachem smrti. Alexander… Vybavuji si, že ho stahoval… Z těla… Prsty se dotknu paže, pod rukávem kabátu nahmatám obvaz.
Pootočím hlavu, napjatě se zaposlouchám do… Mezi kapáním vody se ozývá i něčí… Ne, Alexův dech. Pohledem se zastavím na jeho shrbené postavě sedící u zdi a v hrudi mi opět bodne ten nepříjemný osten úzkosti. Vypadá, že spí… Noah také působil… Jako by jen spal. Jen ta myšlenka mne vyburcuje k tomu, že se vzepřu na rukách a… A zase se svezu rychle zpátky na zem. „Alexi…“ zachraptím hlasem zdrsnělým zimou i únavou, přesto podbarveným úzkostnou naléhavostí.
Alexander se s trhnutím pohne a o pár úderů srdce později okolí prozáří měkká záře plamenů poskakujících v jeho dlani. Vypadá…. Tak strašně strhaně a vyčerpaně. Víc, než si pamatuji. Očima se zastavím u tmavé skvrny barvící potrhanou košili. Ale… Ale je živý. Dobře… To je dobře… Jenže bez ohledu na to, kolikrát si to zopakuji v duchu, tak ani jednou to není pravda. Nic… Nic není dobře. Všechny ty obavy, výčitky i pichlavá lítost mne na okamžik obklopí ze všech stran, jak roj rozzuřených vos, který rozežene až Alexův mdlý hlas.
„Doktor… Posledně říkal, že mám jen nízký… Tlak,“ šeptnu nesmyslně. Světlo pohasne stejně rychle jako se objevilo a sklep se opět propadne zpátky do nepříjemného mrazivého šera. Alex zůstane sedět na místě a opět zavře oči. Cítím jeho únavu stejně jako svoji vlastní. Stačilo by jen… Zavřít oči… Znovu mi po těle přejde mráz a na pažích naskočí husí kůže. Je tak směšně lehké vybavit si, jak ležím na tvrdé matraci a třesu se zimou, před kterou se mi daří uniknout jen když zavřu oči a nechám spánek, aby mne vzal pryč. Jak se mi s každým takovým útěkem z cely hůř a hůř dýchá a ostnatý drát prolétající se hrudí se pokaždé o trochu více utáhne. Ztěžka se začnu zvedat na rukách do sedu. Svět se mi houpe před očima a pocit těžké malátnosti mne málem několikrát pošle zpátky. Přesto… Přesto se na rozechvělých dlaních vzepřu a napřímím se. Stojí mne to i síly, které nemám, ovšem navzdory tomu se posunu blíže k Alexanderovi. Dost blízko na to, abych se o něj mohla opřít, stáhnout si jeho ruku k sobě a proplést naše prsty.
Je to něco… Něco, po čem jsem toužila celé… Celé ty hodiny… Dny… Týdny strávené v cele. Přesto je mi z vědomí, že se mi to přeci jen splnilo spíše do pláče než cokoliv jiného. Nikdy předtím mi nedošlo, že to přání znamenalo stáhnout ho do té bezútěšné temnoty za mnou.
S dlouhým výdechem nechám klesnout svoji hlavu a svět se ponoří zpátky do temnoty, kterou tentokrát už žádná záře Zlatého města neprozáří… | ||
| |||
 | Znavení Delilah Blair Flanagan Ze světla zbyde jen tma. Nekonečná studená tma. Netušíš, kolik času uběhlo. Vlastně ti to přijde, jako kdyby si zavřela oči tehdy v ulici a po krátkém záblesku ze Zlatého města je zase otevřela. Tentokrát tě ale neoslní žádná záře. Necítíš teplo na kůži. Jen zimu a vlhko. Ano, když se nadechneš, uvědomíš si, že vzduch těžkne zápachem zatuchliny a plesnivějícího zdiva. Cítíš se zvláštně otupělá. V prvních chvílích je to jako kdyby snad tělo ani nepatřilo tobě. Neposlouchá. Prostě jen tak leží. Až po chvíli se ti podaří pohnout články prstů, ústy, otevřít oči. Mžouráš do šera. Rozespale, jako někdo, kdo právě prospal několik dlouhých hodin. Bohužel se tak odpočatě ale vůbec necítíš. Naopak jsi unavená a každý pohyb je těžší než by měl jindy být. Snad je to podobné tomu, jako když tě ještě v mládí schvátila těžká horečka. Rodinný lékař vyhrožoval tím, že tě budou muset s takovou odvézt brzy do nemocnice, ale o tom tvůj otec nechtěl ani slyšet.
I teď máš pocit zimnice a husí kůže, která ti naskakuje po celém těle. Není však jisté, že by to bylo způsobené horečkou. Když si totiž oči přivyknou šeru, uvidíš, kde jsi. V první chvíli je to až příliš podobné jedné ne tak vzdálené vzpomínce. Studené vlhké stěny. Místnost bez světla. Bez oken. Jen cihlové zdi a zvuk kapající vody. Jen jedním místem ve stropu sem v dálce proniká pár paprsků světla. Je to ale málo na to, aby celý tenhle ponurý prostor osvětlilo. Těžko říct, zda je to světlík a nebo prostě je v tom místě jen díra. Voda každopádně kape v tom místě po stranách a rozlévá se po zemi do kaluže špinavé vody, která pokrývá velkou část prostoru, kde jsi. Ty naštěstí ležíš na nějakém zbytku dřevěné bedny na vyvýšené straně místnosti. Je tu zima, ale dle vody na zemi, tu nebudou teploty pod nulou. Přesto se dál nekontrolovaně třeseš.
Pohneš se a trochu se z tebe sveze těžký černý kabát, který rozhodně nebyl tvůj. Ne, tento měl na sobě Alexander, poté co jej sebral mrtvému policistovi. Je z něj cítit slabě krev, ale… Když se podíváš pod něj, vidíš, že máš na sobě i svůj starý kabát, pod jehož roztrženým rukávem nahmátneš stažený obvaz.
Když se více zaposloucháš, uslyšíš v tichu kromě kapání vody také pravidelný dech a pak jej uvidíš. Alexander sedí kousek od místa, na kterém ležíš ty. Takto ve tmě je z něj spíše jen nahrbená silueta. Sedí na zemi, opírá se o zeď a dle skloněné hlavy a pravidelného dechu bude nejspíše spát. Až když se více pohneš, promluvíš nebo uděláš nějaký hlasitější zvuk, s trhnutím se probere a tmu rozežene rudo zlatá záře plamene, který obklopí jeho ruku.
„Delilah?“ Hlesne tiše, když se otočí k tobě. Díky plamenu vidíš, že je oblečený jen ve své košili ze slavnostního večera v opeře a kalhotách, zbytek svršků máš nejspíše ty. Ta košile je… snad špinavější, než sis ji tehdy pamatovala. Všimneš si tmavé skvrny na straně jeho hrudi. Nevypadá to ale, že by ho to v tuhle chvíli trápilo. Přisune se blíže k tobě a plamen zesílí natolik, že osvětlí vaše tváře i širší okolí. Vidíš, že Alexander ve tváři… strhaný. Unavený. Kruhy pod očima, skoro až mrtvolně bledá kůže. Přesto jeho oči žhnou podobnou živou září jako plamen v jeho ruce.
„Probudila ses…“ Vydechne úlevně a skoro jako kdyby si mohla slyšet dopadnuti kamene, který mu musel právě spadnout ze srdce. „To jsem rád.“ Opře se zase o stěnu a dle toho, jak dva zářící body zmizí společně s tím ztěžklým pohybem, tak unaveně zavře oči. Ne, nejde tě blíže zkontrolovat. Prostě jen… odpočívá, zatímco plamen v jeho ruce položené na zemi opět zhasne a okolí se propadne do šera. Tvé tělo by nejraději následovalo jeho příkladu. Vlastně by nebylo těžké zase zavřít oči a usnout, pokud bys zase chtěla.
A kolem se zase ozývá jen tiché kapání vody.
| ||
| |||
 | Zatracený anděl krve „Děkuji,“ hlesnu bezděčně, aniž bych to měkké slůvko zvládla doprovodit i typickým pousmáním. Noviny okamžitě otevřu. Nezačítám se, jenom očima prolétávám nadpisy. Pohřeb lorda Farnhama, velké činy velkého muže, rozhodnutí Rady… Zarazí mě až Williamovo jméno, zvláštně výrazné ve změti textu, jako by na mě naléhavě křičelo. Předseda městské rady pro interminentní období. Zamrkám, ale nepozastavuji se nad tím. Politika mě nezajímá, to spíše… Rychle zkontroluji, jaké je to vydání. Večerní. Včera večer byl ještě naživu, to znamená… jestli se nezměnilo něco přes noc. Nevím. Jistá si být nemůžu, ale přeci jenom to ve mně zažehne plamínek naděje, že není příliš pozdě. Snad bych se měla uklidnit a zamířit do koupelny – přichystat se na Elijův návrat, koneckonců jsem posledních pár dnů vypadala všelijak a teď… Teď není na malichernosti čas. Strach zabořil drápek tak hluboko do srdce, že se na chodbě otočím a zamířím k jeho pracovně. Která je zamknutá. Samozřejmě, že je zamknutá. Zalomcuji klikou, jako by se to mezi údery srdce mohlo změnit, a pak… pak se rozejdu k vedlejším dveřím. Ani tentokrát to nedomýšlím do konce, prostě pokračuji jeden krok za druhým stejně… stejně jako ona, možná dokonce ony obě… „… proč se bát, pokud vše děláme s čistým záměrem?“ uklidňuje mě Luciferův hlas, tak klidný a láskyplný, až se mi srdce láme. Ale co když, odpovídám mu bezděčně, jako bych tam s ním tehdy seděla já a nikdo jiný, nás čisté záměry staví do opozice? Co když tam najdu něco… po čem už nebude cesty zpátky? Líbit se mi to nebude, to vím. Věděl to i on, proto se tomu tématu vyhýbal. A proto jsem se pokaždé s otázkami zarazila. Možná jsem to ani vědět nechtěla. Ne doopravdy. I teď mám duši rozechvěnou a vyplašenou jako kanárek v dolech, lapený ve zlaté kleci a nervózně švitořící, dobře si vědom toho, že se noříme čím dál hlouběji a hlouběji. „Ani nevíte, co je zač,“ přeruší nás hlubší hlas. Vzhledem ke všemu, co jsem v posledních dnech viděla, to budí… lítost… Proto mě chránil. Dělal to pro ni. Sidriel. Stejně jako to Elijah dělá pro Zerachiel, ne pro mě. Ani jeden ve skutečnosti nemyslí na mě, ale vyčítat jim to nemohu, sama si teď nejsem jistá, kdo jsem. Kdo je Vera. Možná kdybyste mi něco řekl, milosti… Možná, kdyby se mě všichni nepokoušeli chránit, bych teď nevzala za kliku a nevkročila do salonku s tím nejbláznivějším nápadem, který jsem kdy měla. Opravdu Elijovi nevěřím tak moc? Tak moc, abych to byť jen zvážila? Čím přesně si to zasloužil? Ničím. Nikdy se proti mně neprovinil třeba jenom ošklivým slůvkem, naopak pro mě udělal první poslední. Zachránil mi život. A o zbytek se postará. Jenom kdyby… kdyby se za jeho slovy neskrývalo tolik strašlivých významů, že si mohu jenom domýšlet… to nejhorší… „Je nebezpečný,“ ozve se i hlas, tak podobný mému. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše,“ přeruší ji Luciferův hlas. Z hlasu mu sálá zklamání a bolest, o tolik výraznější, než když ta slova doopravdy pronesl. Srdce se mi sevře; málem se v tom okamžiku otočím a vzdám ho, když v tom hlas ženy opět nabere na intenzitě… „Nesmíš—!“ Dobře… Tak dobře. Zavřu za sebou dveře. Abych si to nerozmyslela, vyrazím co nejrychleji k oknu. Když se z něj vykloním, do kůže se mi zakousne mrazivý vítr a vlasy mi zavlají. Ne, takové štěstí, že by okno v pracovně bylo otevřené, nemám. Budu… Budu ho muset rozbít? A to vysvětlím jak? Kdybych měla Ramielovy schopnosti, bylo by to tak zatraceně snadné, ale možná bych mohla i já… Nakrčím obočí. Možná jsem na to vyšívání měla kývnout, už jenom abych si mohla vzít tu jehlu s sebou. Pozdě. Opět. Na kulatém stolku mezi křesílky čekají skleničky přichystané pro případ správné nálady a chutě. Proč já… Proč zrovna já musím být anděl krve. Ve Zlatém městě by se našlo tolik krásných darů, mohla jsem být anděl rozkvetlých luk, života, lásky… Čehokoliv jiného, ale ne, Otec mi musel darovat nadvládu nad krví. Krví! Polknu. Předtím to nikdo neslyšel, tak snad… snad ani teď… Tak trochu bezradně se rozhlédnu se skleničkou v ruce. Měla bych jí prostě… prostě hodit? Nebo by ji možná stačilo upustit? Nebo… Popadnu přehoz na pohovce. Deku. Ozdobný povlak polštáře. Ubrus. Jakýkoliv kus látky, do kterého bych mohla sklo zabalit a pak… pak do něj plnou silou udeřit svícnem. Několikrát. Střepy honem posbírám do kapsy županu a látku – trochu pomuchlanou – vrátím na své místo. Dobře… Dobře, to bychom měli, teď jenom… Sevřu v dlani poslední střep, který mi zůstal, a zhluboka se nadechnu. Už jsem říkala, že tu schopnost nesnáším? Ze svého prvního pokusu jsem se poučila. Říznout se do dlaně by bylo příliš nápadné a bolestivé; musím vybrat místo, kterým nebudu hýbat. Které nepotřebuji k pohybu, obzvláště když… když jsem si vybrala tak neortodoxní cestu do Elijovy pracovny. Kruci. Vyhrnu si rukáv. Ruka se střepem se mi zachvěje. Nechce se jí do toho. Něco ve mně se tomu staví na odpor. Brzdí mě. Snaží se mě přesvědčit, že tohle není cesta. Že to bude bolet. Bude, já vím, ale – musíš. Tlumeně usyknu. Musím několikrát zamrkat, abych rozehnala slzy na samém krajíčku. Nebudu brečet. Tentokrát nebudu brečet jako malá vyjukaná holka. Jsem zatracený anděl krve. Jsem stejná jako ony. Zerachiel. Sidriel. Zvládnu chvíli nebrečet. Nakonec je to jenom povrchová ranka, nepříliš hluboká, tak akorát na pár krve, které mi zatančí před očima a napnou se jako tenká nazlátlá nitka. Ano, jsem stejná jako ony. Jsem paní krve.
A krev má spoustu využití. Proklouzne napřed pod jedněmi dveřmi a pak i pod druhými. Dokonce i když ji nevidím, ji cítím. Vnímám. V nose mě šimrá nasládlá vůně s charakteristickými zlatavými odstíny. Když se provázek napne, honem se postavím blíže ke zdi a opřu se o ni ramenem. Ještě kousek. Jenom kousek. Stačí mi zavřít oči, abych si v duchu nakreslila obraz Elijovy pracovny. Detailní a propracovaný. Knihovny po stranách, pohodlná křesílka, pohovka jenom kousek od stolu. Navedu kapky krve prostředkem místnosti v dostatečné výšce a pak – pak se zadívám na okno přede mnou. Musí tam být stejné, takže kličku obvážu a… zatáhnu. Pohnu přitom prsty, abych si ten pohyb lépe představila. Ano, tak. Přesně tak. Zaváhám. Jenom nejistě se vykloním z okna. Dokázala jsem to? Pokud dokážu udržet Ztraceného na místě, měla bych být schopna otevřít okno. Snad. Nevidím tam, možná… To je jedno. Až se tam dostanu, dílo dokončím snáze a… krev se utře, vlastně ani to ne, stačí jí pohnout a nechat prosáknout hlínou v květináči, nebo prostě vyhodit ven do sněhu. Rozbité okno by se vysvětlovalo podstatně hůř. Proč já tohle vůbec dělám? Mohla bych se vrátit, dopřát si horkou koupel a na tohle všechno zapomenout. Netrápit se. Nechat Eliju, ať se o mě postará. Nedopadla bych špatně. Vidím mu to na očích, kdykoliv se ke mně obrátí. To, jak změknou. Jak bezděčně ztiší hlas. Stejně jako to dělám já. „Stojí vám za to, Vero? Opravdu vám za to stojí?!“ Pravdou je, že… nevím. Zachránit mu život bylo snadné. Správné. Něco ve mně se napínalo k prasknutí a nedávalo mi dvakrát na výběr. Ani teď toho nelituji. Pokud bych to splatila jenom vlastním neštěstím a steskem po domově, dost možná bych se s tím zvládla vyrovnat. Za to všechno by mi stál. Muž z Veršů. Ten, kým je teď. Pokud by nešlo o životy jiných… Dokonce i to je naivní. William by udělal totéž. Zabil by ho. A ještě teď mi v žilách vře vztek a potřeba chránit toho, s kým je má duše tak nešťastně propletená, kdykoliv si na to vzpomenu. A přesto… Přesto se zhluboka nadechnu, pevně si zavážu župan a bosou špičkou došlápnu na tu zatraceně římsou. Ucuknu. Nohu zase zvednu. Studí to… Studí to víc, než jsem čekala. Chce se mi brečet, jako bych snad prosila o slitování sebe samu, ale… Udělám to. Zvládnu to. Přehoupnu se na druhou stranu a pomalu se napřímím, aniž bych se podívala dolů. Nedovolím si to, jenom se zády opřu o zamrzlou okenici, roztřesenými dlaněmi se zachytím okraje a píď po pídi se šoupu po římse. Jeden krok za druhým. Už jsem si to říkala, jsem anděl. A andělé se výšek nebojí, kruci. Teď opatrně, hlavně opatrně. Ještě kousek. A ještě jeden, až… … pod zády ucítím přesně to okno, které jsem se snažila otevřít, a znovu pohnu krví, abych dílo dokončila. A dostala se dovnitř. Nebo se tam spíše propadla. | ||
| |||
| Za všechno se platí Choulím se na umrzlém sněhu, opřená o hrubou cihlovou zeď domu. Myšlenky o sebe poplašeně klopýtají, zaplétají se do sebe a zanechávají za sebou jen ten příšerný pocit dosedající na bolavou hruď. Za poslední dny se toho stalo… Moc. Příliš moc věcí, za které jsem musela přijmout zodpovědnost a… Rozhodnout se. Vybrat ze všech těch špatných možností takovou… Na tom nezáleží. Takhle… Takhle se musel cítit Metatron po většinu svého života? Rozhodovat… Vybírat co a koho obětovat… Jenže já nejednala v rámci žádného vyššího dobra. Ne. Všichni ti lidé umřeli na popud mé vlastní sobeckosti, kdy jsem se rozhodla postavit Generálův život nad všechny ostatní. Kolik lidí to dnes stálo život? Kolik… Kolik životů to stálo před staletími, když jsem mu zabránila v boji s Luciferem… Jen, abych nemusela čelit tomu, že Dumah… Já… Že ho ztratíme…
… silné zlaté světlo zalévá dóm se sedmi mramorovými trůny, které nám náleží na znamení břímě zodpovědnosti, kterou nás Otec pověřil. Stejně jako vždy pohledem sklouznu přes sloupoví a bílá nadýchaná mračna plující po nebesích v připomínce beránků prohánějících se po pastvině – až ke svým bratrům a sestrám stojících u trůnů. Ovšem dnes je to jiné. Očima se v krátkosti zastavím na dvou prázdných místech připomínajících, proč tu dnes jsme.
… svět se ztratí v přívalu zlatých záblesků odnášejících mne daleko pryč. Pryč z temné uličky. Pryč od přísných tváří serafínů rozhodujících ze svých stolců o tom, co je správné a co ne. | ||
| |||
| Záda opřená o cihlovou zeď. Šero všude kolem a jen tiché křupání špinavého sněhu od bot, které se do něj noří. Pomalu ale jistě se svezeš na zem. Je toho už příliš. Stalo se toho tolik a nemalá část těch událostí připadá na vrub právě přímo tobě. Mezi tím vším se dají najít nitky, které se proplétají mezi událostmi posledních dní a všechny vedou v jistých částech k tobě. Někdy je to jen pár tenkých provázků a jinde se naopak proplétají v tlustá lana. Jedno mají však společné. Tebe uprostřed.
Jako kdyby se ten neznámý malíř rozhodl, že pohled na temnou uličku tě není hoden, začnou se ti v zorném poli objevovat další a další šmouhy. Už skoro nemizí. Cítíš se tak lehce. Skoro jako kdyby si nevnímala znavené a ztrápené tělo. Ještě z dálky slyšíš rychlé kroky blížící se k tobě, když posledních pár tahů pomyslného štětce zpečetí tvůj osud a ty se propadneš do milosrdné temnoty zcela na hranici vyčerpání. Stejně jako před pár dny…
☩
„Zasedání Tribunálu je zahájeno.“ Promluvíš silným hlasem, který se nese majestátním sálem. Všude kolem je bílá a zlatá. Zlatá záře je zde snad ještě intenzivnější než jinde. Skoro jako kdyby se sem sama od sebe sbíhala. Odráží se od leštěného kamene i zlacených zdobných prvků. Vítr zde lehce pofukuje skrz otevřenou střechu a mezi sloupovím slonovinového dómu. Kolem se prohání bělostné načechrané mraky. Jste vysoko. Vysoko nad Zlatým městem, na které shlížíte a dohlížíte. Jediný mezistupeň mezi Ním a ostatními. Po tvých stranách sedí na vyvýšených mramorových trůnech tvoji bratři a sestry. Dnes ale nejsou všichni. Dva ze sedmi trůnů jsou prázdné. Moc dobře víš proč.
„Dnes projednáme prohřešek jednoho z nás. Vážný prohřešek. Bratře předstup.“ Promluvíš, zatímco se stejně jako ostatní usadíš do trůnu tribunálu. Jako vždy ti po kůži projede vlna energie koncentrující se ve zlatých liniích, jenž ji lemují. Tohle je sídlo moci a vy jste její vládci a správci. To už se ale zářící pohledy pětice serafínů upřou dolů pod ně. Tam pomalým krokem dojde muž. Je oděný v róbě zlatého města. Zlatá, bílá a černá. Stejně tak i působí i on sám. Černé zvlněné vlasy mu spadají kolem bílé bledé tváře, na jejímž čele je vykreslené spletité zlaté tetování. Jen tyto tři barvy… Dojde pomalými kroky na místo uprostřed kruhového sálu a vrávoravě padne na kolena. Vypadá zraněný. Je zraněný. Víš to. Není to tak dlouho, co se vrátil odtamtud. Ale Tribunál musel zasednout okamžitě. Některé věci nesnesou odkladu.
„Nakire, jsi obviněn z neuposlechnutí rozkazů, protivení se boží vůli a porušení našich svatých zákonů. Jaké je tvé vysvětlení? Co k tomu řekneš, bratře?“ Proneseš, jak nejlépe odměřeně dokážeš. Protokol tak káže. Je to ale těžké zachovat nestrannost v tomto procesu. Znáš ho. Znáš ho moc dobře. Je to jeden z vás, který tu zasedá v Tribunálu.
Ty, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, poté Nakir a nakonec poslední z vás, která není přítomná. A nikdy už nebude. Sidriel.
Muž klečící na zemi má i nadále skloněnou hlavu. Opona z černých vlasů mu halí tvář. Vypadá skoro až nehybný. Neznáš ho tak. Ne jeho. „Nemám co říct. Je to pravda. Prošel jsem Branami.“ Ozve se jeho nízko položený hlas, který zní silně i přes to v jakém je stavu. Kolem tebe to od zbývající čtveřice serafínů po těch slovech povážlivě zašumí. Jen zvedneš ruku v tichém gestu, aby se zase sálem rozhostilo ticho, ačkoliv cítíš, jak se uvnitř tebe něco sevře. Tohle bylo… nemyslitelné. Přesto… Musíš se držet, aby tě pochopení za činy odsouzeného nestrhlo k jednostrannému pohledu na věc.
„Podej vysvětlení bratře. Sám moc dobře víš, že projít Branami je pro nás nemožné. Natož se jimi vrátit zpátky. Nečeká u nich nic než jen konec a znovuzrození. Za ně už moc a vůle našeho Otce nesahá.“ Padnou slova, která si můžeš dovolit pronést pouze v této úzké společnosti. Vědí to. Všichni z Tribunálu to vědí, ale je to jen zlomek obyvatel Zlatého města.
„To je samozřejmě pravda. Z části. Svět tam na druhé straně skutečně není naším. Jsme tam ztracení, stejně jako jsou oni zde. Ovšem to neznamená, že se nemůžeme vrátit. Dostat se zpátky do bezpečí.“ Jen na okamžik zvedne zlatý planoucí pohled k zástupu soudců, než jej zase skloní unaveně k zemi. „Vždy jsou možnosti. Ale…“
„Ale co?“ Ozve se ostrý hlas světlovlasé serafínky, Jehoel, než jí odpoví ten hluboký mužský hlas protknutý hořkostí.
„Ale vše má svou cenu.“
… A zlatem prozářený svět se propadne opět zpátky do tmy…
| ||
| |||
| „Včera dopoledne. Nevím přesně v kolik hodin to bylo. Nejspíše kolem desáté? Pan Barlow cestuje většinou sám a stejně tak pan Astley.“ Promluví naprosto klidně, zatímco tobě přejede mráz po zádech. Spala jsi dlouho. Příliš dlouho na to, aby si mu to stihla říct. Požádat jej. Zastavit to. Zachránit Williama…
„Dobře, tak tedy koupel.“ Slyšíš opět hlas paní Chilcottové. „Ano, určitě se tu něco najde. Nachystám vám čistý oděv do koupelny, ať se můžete rovnou po koupeli převléci.“ Pokračuje dál jako kdyby se nic nedělo a ono asi neděje, alespoň ne pro ni. To jen ty si můžeš domýšlet co se asi tak zrovna děje v Novém Jeruzalémě a co mohlo zapříčinit to, že se pan Astley s panem Barlowem zdrželi. Jídlo, které před tím vypadalo tak lákavě, je najednou podivně bez chuti. „Noviny, hmm, myslím, že tu snad najdu včerejší výtisk.“ Zamyslí se služebná, než se vydá po nových povinnostech a tebe nechá s jídlem, které jíš spíše z povinnosti než, že by sis ho vyloženě užívala.
Dostaneš do sebe, co se dá, než se zase ozve zaklepání na dveře. Je v nich paní Chilcottová a v rukou nese slíbený výtisk novin. „Tady, prosím. Koupel už je nachystaná. Jsou to ty tmavé dveře hned naproti.“ Položí noviny na stranu stolu, u kterého sedíš a pak se za ní opět zavřou dveře.
Když si vezmeš noviny, zjistíš, že od osudného večera v opeře uteklo už pár dní. Přesněji tři a něco. Ano, dnes je čtvrtý den od smrti radního. Ostatně velká část novin je věnovaná této záležitosti. Přípravy na pohřeb. Články věnované tomu, co lord Farnham pro město udělal a že toho není málo. Zároveň také zmínky o současné radě, která nejspíše má plné ruce práce. Dokonce si všimneš i toho jména, které ti zní dnes až příliš často v hlavě. William Essington. Vypadá to, že po lordu Farnhamovi dočasně převzal pozici předsedy městské rady. Je to až s podivem, že její nejmladší člen dostal hned takovou pozici, ale ty už máš pár zákulisních informací, díky kterým tě to nakonec nemusí až tak překvapovat. Pokud se začteš více, všimneš si také jedné drobné informace spojené s vraždou lorda Farnhama, pro kterého město truchlí. Včera… Včera měla proběhnout poprava usvědčeného vraha. Je to informace schovaná v textu, ke které viditelně redaktoři neměli více informací, přesto… ty víš. A opět to víš až příliš pozdě.
Jak tak prolétáš noviny, všimneš si také docela nápadného nadpisu.
Tragédie na Covington street
Když jen tak očima přelétneš drobné písmo, zjistíš, že včera k večeru došlo k náhlému a záhadnému úmrtí značného množství obyvatel v té oblasti. Ani pořádně nevíš, kde to je, ale být to v Zahradách, jistě si to vyslouží přední stránku. Každopádně spekuluje se o úniku plynu, ale policie k tomu neposkytla zatím žádné přesnější informace. Oblast je však uzavřená a….
Ani nemusíš číst černou kroniku. Celé noviny tak dnes působí. A to se blíží Vánoce! Těch pár zmínek o blížících se svátcích, které doslova klepou na dveře, se beznadějně utápí v nešťastných událostech, jenž teď zmítají městem.
Čtyři dny. Necelé čtyři dny stačily k tomu, aby se to celé tak zvrtlo. Necelé čtyři dny stačily k tomu, aby ses prakticky zotavila z vlastní smrti. Necelé čtyři dny…
Vyrazíš. Necháš zbytky jídla na stole a dojdeš ke dveřím koupelny. Natáhneš se a… Otočíš se na patě, aby si vyrazila jiným směrem. Směrem, kterým si pamatuješ, že tě tehdy odváděl Robert. Paní Chilcottová říkala, že by si neměla chodit nikam jinam, ale… Jakmile projdeš jedněmi dveřmi, projede ti po kůži celého těla zamravenčení podobné tomu, jaké jsi cítila, když ses dotkla okna ve svém pokoji. Je to zvláštní pocit, který však trvá jen okamžik. Nezastaví tě. Nic tě nezastaví. Dokonce ani nikoho nepotkáš. Projdeš ke schodům do patra. Tady tě Robert nesl… Vystoupáš nahoru a projdeš další z chodeb, aby si stanula před dveřmi, které poznáváš. Elijahova pracovna. Zaváháš jen na chvíli, než se dotkneš kliky, která se pohne, ale dveře se neotevřou. Jistě musí být zamčené. Tvůj plán začíná dostávat trhliny, když v tom si všimneš, že je zde více dveří po stranách a v hlavě se ti začne rodit další plán. Neméně šílený plán.
Projdeš k dalším z nich, aby si je tentokrát úspěšně otevřela. Před tebou se odkryje místnost, jenž vypadá jako nějaký nevelký salónek. Samozřejmě tu nejsou dveře do pokoje vedle, ale… Projdeš k oknu, které je po stranách namrzlé a za ním bíle září krajina zasypaná čerstvým sněhem. Je to až kouzelný pohled. Vskutku vánoční. Kdyby jen… Okno se dá otevřít, pokud chceš. Dokonce je pod ním typická římsa, která je však ozdobným prvkem, ne pochozím. I na ní je trocha sněhu na jinak bílé fasádě domu. I když jsi pouze v prvním patře, k zasněžené zemi se to zdá nepříjemně vysoko.
| ||
| |||
| Kolik? Srdce buší a dech se povážlivě krátí. Cítím tlukot dunící ve spáncích a každý ten úder za sebou nechává ozvěnu ševelení tisíců křídel a výkřiky ztrácející se v dálce. Na pozadí toho všeho se ozývá Alexanderův hlas, tak tichý a nicotný oproti příboji, ve kterém stojím. S každým nádechem ve mne sílí pocit, že se… Dusím. Zalykám se smrtí, její vůní, jejím zápachem prostupujícím každý kout tohoto domu. Pohled na stůl s miskami dokresluje tragédii, jejíž příčinou jsem byla já. Prostě… Prostě večeřeli. A pak jsem přišla já…
A jako smrt jsem si je vzala všechny.
Vytrhnu se Alexovi a pár klopýtavými kroky od něj uskočím. Musím pryč. Po zádech mi běhá mráz a ledové prsty takřka necítím. V krku stále cítím žluč stoupající nahoru a je mi… Je mi tak moc zle. Všechno chvílemi splývá dohromady jen proto, aby se mi záhy před očima vykreslil ten hrůzný výjev do posledního detailu. Zlámané prsty ukazující na mne v tom obviňujícím gestu. Prázdné oči ženy ležící na zemi, které na mne upírá s němou výčitkou a otázkou… Proč. Hračka ležící na zemi poblíž kolébky, na které se usadí jedna z můr a potměšile zamává křídly.
Celé jsem to pokazila.
S Noahem.
S celou tou záchranou.
Alexe jen stěží vnímám. Mluví na mě, ale já ho neslyším. Namísto toho vyběhnu bez přemýšlení pryč. Pryč od toho, co jsem způsobila. Nevím kam, nevím kudy. Dlaň klouže po stěnách, které míjím. Svět se topí v mžitkách a šmouchách, o každý nádech bojuji čím dál víc, přesto se ani na chvíli nezastavím. Zastaví mne až dřevěné dveře, do kterých vrazím ramenem. Nejdou otevřít. Ne… NE! Bojuji s klikou, lomcuji s ní a dlaní několikrát do dveří uhodím. Musím ven! Točí se mi hlava a skrze knedlík v krku se už nedokážu ani nadechnout.
Dlaní zavadím o klíč v zámku. Překotně ho sevřu mezi prsty a rychle jím otočím. Dveře přede mnou v tu samou chvíli prudce uskočí a na tváři mne zaštípe mrazivý závan vzduchu. Ulice se ztrácí v houstnoucím šeru, ovšem ani to mi nezabrání vyběhnout ze dveří ven. Vyjeknu, to když mi podjede noha a já málem spadnu ze schodů. Na chodník spíše doskočím než cokoliv jiného. Rozhodím rukama a jen tak tak se mi podaří na poslední chvíli udržet rovnováhu.
Jsem venku… Konečně… Konečně se můžu nadechnout. Zhluboka vtáhnu do plic chladný vzduch, zatímco ke mne doléhá Alexův křik. Nestačím ovšem ani vydechnout, když pohledem zavadím o pokroucenou mrtvolku černého ptáka ležícího ztuhle ve sněhu. Vše se mi rozpije v abstraktní šmouhu a já se málem zhroutím na dlažbu vedle něj.
Kolik…
Kolik jich bylo?
Odpovědí mi je jen to vyčítavé… Mrtvé… Ticho.
Několika vrávoravými kroky se vzdálím od opeřené mrtvolky, která na mne vyčítavě ukazuje zobákem. Ztěžka se opřu o hrubou stěnu domu zády. Třesu se, zimou i únavou. Vším tím vypětím. S hlavou zvrácenou k obloze ztrácející se v temném soumraku přivřu oči a roztřeseně se nadechnu. Za víčky mi víří rudozlaté mžitky rozpíjející se v černá kola. Jednou rukou se držím za zraněnou paži a prsty tisknu ke krvácející ráně pod kabátem. Necítím už ovšem víc než tupou bolest pulsující pod zkrvavenými bříšky. Dlouhými nádechy vtahuji vzduch do plic až mne z toho pálí a řeže v plících, zatímco se malátně podél zdi sunu na zem.
„Omlouvám se, všechno… Všechno jsem udělala špatně…“ zašeptám do té tmy. Ani nevím, komu to říkám… Alexovi… Noahovi… Všem těm lidem…
| ||
| |||
| Panika Delilah Blair Flanagan Srdce tluče rychle. Tak rychle, že by se dalo až přirovnat ke kolibříkovu. Vše kolem… Čekala jsi to. Věděla jsi, že zde museli být mrtví, ale právě teď část neznámých hlasů získala tváře. Ty tváře, které se ti vryly nesmazatelně do paměti. Tragédie jedné rodiny se rozkládala před tebou, ale nebyla to dnes jediná. Ne, věděla jsi dobře, že podobných scén, bude v domech kolem nespočet.
Alexandrův hlas najednou zní strašně tiše. Skoro až neslyšně. Přehluší ho totiž tvá vlastní krev bušící ti v uších jako vlny tříštící se o skaliska pod vilou za zvláště větrných dní. Všechno je to špatně.
V zorném poli se ti rozlije několik nepravidelných tmavých skvrn a na kůži vyraší studený pot. Panicky zalapáš po dechu, aby si do plic nabrala jen ten vzduch prosycený pachem hniloby, když v tom…. Ukročíš. Spíše uskočíš jako vyplašené zvíře, vedle kterého právě sklapla past. Alexander to nejspíše nečeká a nedržel tě tak pevně, aby ti v tom zabránil. Klopýtneš pár kroky vzad. Dál od něj. Dál od ruky s pokřivenými polámanými prsty. Ovšem ať se rozhlédneš zde v místnosti kamkoliv, vidíš jen třepotající se křídla můr a nebo nehybná těla zkroucená v posmrtné křeči.
„…Del…“ Zaslechneš tiše mezi slovy, která k tobě Alexander pronáší s rukou nataženou k tobě. Nevnímáš je však. Musíš pryč. Pryč z tohoto pekla. Vyběhneš k nejbližším dveřím. Alexander se po tobě natáhne. Udělá pár rychlejších kroků, ale jeho zraněná ruka se jen sveze po tvém kabátu, když probíháš pryč.
Vyběhneš. Vše kolem je rozmazané. Dech se krátí, zatímco se svět kolem houpe, jak utíkáš. Sem tam se ti v zorném poli rozmaže skvrna jak od tahu štětcem od nějakého moderního malíře. Ani pořádně nevnímáš, že tvé tělo spotřebovává i ty poslední zbytečky sil, které v něm ještě zbyly, na to jediné, na čem teď záleží. Útěk!
Cestu ani pořádně nevnímáš. Chodba, nějaká místnost, chodba a pak dřevěné dveře. Narazíš do nich, a i když divoce lomcuješ klikou, neotvírají se. Krk se ti sevře, když v tom si všimneš klíče v zámku. Stačí jím jen otočit a… Opře se do tebe opět mrazivý vzduch. Vyběhneš do tmavé uličky. Lampy ještě nesvítí, ale slunce už zapadlo za obzor. Světla je to už dost pomálu. Klopýtneš po těch pár namrzlých schodech, až málem spadneš na dlažbu, ale nějakým zázrakem se ti to podaří v poslední chvíli ustát.
„…Počkej! Del!“ Slyšíš za sebou křik. Ne, teď už rozhodně nejste potichu, ale to tě teď příliš netrápí. Všimneš si totiž něčeho jiného. U nohy ti něco leží. Další… Další malé tělíčko, které muselo spadnou z nebe. Kolik vůbec…? Před očima se ti zatmí, až povážlivě zavrávoráš, ale snad ještě pár zbytků síly v těle na útěk od toho všeho vykřešeš. Ovšem jak dlouho ještě…
| ||
| |||
| Devět Pomalu rozlepím oči a obrátím pohled k ostrému světlu linoucímu se z okna. Někdo tam stojí. Vysoká tmavá figura. Pootevřu rty, ale z povědomé siluety se vzápětí stane… paní Chilcottová. Jistě. Kdo jiný by to byl? „Ano,“ přitakám dezorientovaně. „Dobré rá… poledne.“ Kdo jiný… Nechci nad tím přemýšlet, a tak se dám raději do pohybu. Samotnou mě překvapí, nakolik snadné to je. Nebolí to, dech se nezadrhává. Až na mírnou malátnost je mi dobře. Zvládla bych to i sama, ale přeci jenom si nechám pomoct na nohy a se županem, než podepřena služebnou zamířím ke stolu k lákavě vyhlížející snídani. Nebo snad obědu? Maličko si povzdechnu. Ráno jsem beznadějně prospala, ale… to nevadí. Prostě se obléknu a vyrazím za Elijou. Musím s ním mluvit. O tom, co jsem viděla. Co se stalo. A co plánuje. Přesvědčím ho. Musím. Požádám o odklad – svým jménem, jménem Zerachiel. Kdysi ji naslouchal, ne? Možná by mohl i teď. Alespoň než zjistíme, jestli jsou brány otevřené, bychom tuhle válku měli zabrzdit. Pochopí to. A všechno bude v pořádku. Přesně jak říkal. Jako by to bylo naprosto obyčejné ráno, s unaveným úsměvem se natáhnu pro šálek čaje a zaliji ho mlékem. Jindy obyčejný pohled na to, jak se bílá noří do hnědé a jenom neochotně se s ní mísí, mě potěší. Připadám si lépe… Zatímco paní Chilcottová pokračuje, porozhlédnu se po lžičce – Ach, jistě. Tady. Rovnou si uloupnu kousek čerstvého chleba a vpravím si ho do úst. Neměla bych pospíchat. Po tolika dní hladovění si žaludek musí teprve zvyknout a… Málem se zakuckám, jak se mi honem nepodaří polknout to drobné sousto. Do návratu pana Astleyho? Co myslí tím, že bych se neměla pohybovat mimo tenhle pokoj do návratu pana Astleyho? Elijah je ve své pracovně. Musí být ve své pracovně. Stačí vyjít po schodech a promluvit si s ním. Pochopí to. Vím, že to pochopí, jenom potřebuji příležitost poukázat na to… jak nesmyslné tohle celé je… „Kdy… Kdy odjel?“ Záležitosti týkající se Jeruzaléma. Včera dopoledne. Její následná slova mi splynou, jako bych ponořila hlavu do vody a svět na okamžik utichl. Strnu. Myslí tím… Ne. Ale co jiného by to mohlo být? Jestli vyrazili už včera, znamená to, že… se uskutečnili svůj plán v noci? Ne. Ne, ne, ne. Ne! Neplánovali se zdržet. Neplánovali, že tam stráví noc, takže možná… možná… možná je jenom něco zdrželo. To se stává. To, že tady nejsou, ještě nic neznamená. Až na to, že… to znamená strašlivě mnoho… Znamená to, že… jich je teď devět… duší, za které jsem zodpovědná. Přinejmenším devět, možná více. Lžička hlasitě cinkne o podšálek, jak mi ruka ztěžkne a bez varování poklesne. Ve tváři se mi v tu chvíli nezračí nic, jenom dokonalé prázdno. Ne, slzy nepřichází, jenom drtivá tíha a jistota, že… je William mrtvý. Že ho zabil. Že jsem mu dovolila ho zabít. Nebo… možná ne on, ale ti, co se ho pokusili připravit o život. Co by bylo horší? Snad protože výmluvně poblednu, paní Chilcottová dodá něco o tom, že se tím nemusím trápit. Bože, jak já ta slova nenávidím. Nepřesvědčivě kývnu. Ani si neuvědomím, že její odmlka znamená, že bych měla něco říct. Ještě několik úderů srdce před sebe nehnutě hledím. „N-ne,“ slyším se pak vyslovit slova, která se ode mě očekávají. „Vyšívání…“ Zbláznila jsem se? Proč mluvím o něčem tak malicherném, jako je vyšívání? „… nepatří mezi mé záliby, ale… koupel by mi udělala dobře. Najím se a… pokud budete tak laskavá a připravíte mi ji, pak už to zvládnu. Sama. Našlo by se něco na převlečení?“ Je to snadné. Zapadnout do role mladé lady, byť se mi svět ztrácí v mlze a hlavou mi víří tragické scénáře a obavy. „A noviny? Ideálně dnešní? Nebo… Nebo alespoň včerejší.“ Noviny, jistě. Pokud je vévoda mrtvý, dostane se to rychle do novin. Bylo by to na titulní stránce. Celý Jeruzalém by o tom věděl už ráno, byť mám trochu obavy, že zrovna sem poslíček neběhá třikrát denně s nejnovějším vydáním… Něco tu přesto bude. Elijah by se neostřihl od světa. Chtěl by si držet přehled, takže přinejmenším včerejší výtisk mi přinést snad bude schopna. Alespoň zjistím, co je vlastně za den. Sotva se za služebnou zavřou dveře, otevřu šuplík a zázračnou lahvičku s laudanem postavím před sebe. Stačilo by si dát lžičku, jednu jedinou lžičku, abych na to všechno zapomněla. Utopila bych v ní výčitky i obavy. Nic by mě netrápilo, ale… Zavřu oči. Tohle milosrdenství si nezasloužím. Měla bych se najíst. Ani to však není snadné; žaludek se mi svírá hrůzou a polévka mi skáče na lžíci, jak nedokážu zastavit třes v ruce. Doléhají na mě vzpomínky Zerachiel, slova Sidriel, dokonce i ty nešťastné okamžiky na chodbě Opery. Měla jsem ho poslechnout. Měla jsem poslechnout ji. Ne se nechat vláčet city, které mi ani nepatří, a dovolit, aby za to někdo jiný zaplatil životem. Zase. Možná jsem s tím neměla nic dočinění a nevěděla jsem nic konkrétního, ale věděla jsem… dost… Odložím prázdný šálek. Snažím se toho do sebe nasoukat co nejvíce, ale nakonec ani polévku nesním celou. Vlastně už jenom čekám, až se vrátí paní Chilcottová s novinami a zprávou, že je vana připravená. Pomoc však odmítnu i tentokrát. Zvládnu to sama. Umýt se, učesat, obléct. Kdykoliv jindy bych před sebe ty drobné úkony postavila jako zeď před výčitkami a obavami. Bude to v pořádku, opakovala bych si do zemdlení, ale teď… už tomu nevěřím… Možná proto se před dveřmi koupelny zastavím. Je pozdě. Příliš pozdě, byť mi samotné není jasné, na co přesně je pozdě, ale… Musím to vědět. Co za muže je Elijah. Co plánoval. Co se stalo. Tolik jsem se mu snažila věřit, ale teď – teď se pečlivě vyskládané základy bortí jako domeček z karet. Záleží mi na něm. Nebojím se jenom o vévodu, ale i o něj a Roberta, ale někteří si nesou na událostech včerejší noci menší podíl viny než jiní. Vím to, protože… nedokážu setřást pocit zodpovědnosti. Cestu si pamatuji. S výhradami. Nervózně se ohlížím po chodbě a pospíchám ke schodišti, dobře si vědoma toho, že bych se tady vůbec neměla motat. Pro mé vlastní bezpečí. Na patře je pak už snazší se zorientovat. Na Elijovy dveře zaklepu. Vím, že tam není, ale… udělám to dřív, než se uvědomím. Je to slušnost. Jako bych žádala o dovolení. Za těchto okolností by se mi ho dostalo těžko. Neměla bych to dělat. Už nikdy to nevezmu zpátky. Tenhle projev nedůvěry. A ani nevím, kdy se vrátí. Kočár by mohl na dvorku zastavit každou chvílí. A voda chladne. I když si však zopakuji všechny tyhle důvody snad stokrát, nakonec kliku stisknu. Aspoň mě za dveřmi nečeká Philipův portrét vyčítavě mě propalující pohledem. Nepochybně by se teď dobře bavil. Točím se v kruzích, ale… tohle je jiné. Nehledám tajný sejf. Nechci mu nic odcizit. Chci se jenom – podívat na ty plány. Přelétnout očima hřbety knih. Nahlédnout do šuplíků. Možná i do diáře v naději, že by tam mohla být poznámka o včerejším večeru. Něco v jeho pracovně mi přeci musí napovědět, co se stalo. Než mi řekne, že bych se tím neměla trápit… a já mu to uvěřím.
| ||
| |||
| Rozbité věci Do ticha krom dechu a našich kroků zaznívá i tichý zvuk vířících křídel. Zvuk, který mne bude zřejmě pronásledovat do konce života pokaždé, když zavřu oči společně s vědomím, co doopravdy znamená. Promluvím, potřebuji… Potřebuji ho přehlušit. Myslet aspoň chvíli na něco jiného. Ta jedna jediná dobrá zpráva, kterou pro Alexe mám, ho potěší. Cítím, jak mu poskočí srdce společně s tím, jak si oddechne. „Jeho stav byl vážný, ale necítila jsem z něj smrt. Myslím… Mohl by se za pár dní probrat,“ ujistím Alexe a doufám – chci věřit tomu – že se nemýlím a od toho osudného rána se nic nezměnilo.
Alexander se opraví, cítím, jak si mne přitáhne blíže. Ovšem já… Vím své. Pamatuji si ten okamžik. Nezvládla jsem to, jeho duše mi vyklouzla. Měl zemřít. Pořád nevím, co tam tehdy přihodilo, ale ten důvěrně známý pocit domova a náhlý příval moci… Polknu. Teď se musím soustředit na jiné věci. Alexander musí vědět o branách, o Ztraceném… Jenže nezdá se, že by pochopil, co jsem tím chtěla říct. Zmateně nakrčím obočí. „Ne, tohle je důle… Ah, krok, dobře,“ jeho pokyn mne přinutí soustředit se na něco jiného. Udělám tak dlouhý překrok. Připadala bych si u toho směšně, to, jak zvednu nohu a… Fakt, že došlápnu opět jen na rovnou zem – mne dokonale vyvede z míry. Nekráčíme nahoru po schodech. Nebyl to schod. Srdce se mi neklidně rozbuší, ovšem přinutím se nechat oči zavřené.
Zastavíme se na místě a můj dech povážlivě zhrubne. Pach smrti zesílí a já… Já vím proč. Polekaně sebou cuknu, když se mi o tvář otře to sametově jemné křídlo. A pak znovu. Stojíme tam a zle se mi dýchá. Namlouvám si, že… Že se mi to zdálo. Alexanderovo srdce… Ne. Ošiju se a s trhnutím se oženu rukou po můře vpletené ve vlasech. Mám pocit, že jsou všude. Naráží do mě. Létají tu… Kolik…
„Alexi…“ můj hlas se na okamžik vytratí, než s polknutím přikývnu. „Dobře, rozumím,“ šeptnu, žaludek mám nepříjemně stažený a zle se mi dýchá. Vykročíme vpřed. Alexander mi dává přesné instrukce, za které jsem vděčná, ač mne stejnou měrou děsí. Překračuji tu… Mrtvé lidi. Lidi, které jsem zabila. Jenže…. Jenže pak o něco zavadím nohou. Rychle došlápnu. Do něčeho měkkého. Křupne to. Ten zvuk mě neskonale vyděsí, zvuk a představa… Zpanikařím. Alex mne sice drží a přitáhne si mne k sobě, abych neupadla, ale v tu chvíli…
Nevydržím to. Rychle otevřu oči, pohledem kmitnu kolem sebe. Místnost se utápí v šeru a vzduchem poletují můry. Sklopím pohled a něco ve mně bezhlesně zakřičí. Šlápla jsem na ruku. Lidskou ruku. Černé žíly a prsty zohýbané v nepřirozených úhlech se mi vepíšou hluboko do mysli. Poté už nedokážu odvrátit hlavu a zavřít oči. Rozhlédnu se kolem sebe. Pohledem kloužu po obrysech těl ležících na zemi až k dětské postýlce stojící pod oknem. Krk mi sevře nepopsatelná úzkost. Tíseň zatínající mi do hrudi své pařáty se stejnou krutostí jako nehet Ztraceného nořící se skrze hrudní plát, kosti i maso…
Pláč batolete protahující se v bolestné zavřeštění kotěte blížícího se k hladině vody. Melodie, která utichla dříve, než se stačila rozvinout z pár střídajících se jednoduchých tónů…
Vím, na co se dívám. Vím, co jsem provedla. Věděla jsem to od okamžiku, kdy mne ta jejich agonie srazila na zem. Tichem prošlehne Alexanderův hlas. Pozdě. Příliš pozdě. Cuknu sebou jako by mne uhodil. Výhled na drobounkou útlou ručku, která by ve své dlani zvládla sotva sevřít můj malíček nahradí šedivá zeď. „Všechny jsem je slyšela,“ spíše vzlyknu než cokoliv jiného. Alexander vysloví mé jméno… Nastane krátké ticho. Další pokyny. Vydrž to prosím.
Nedokážu se už znovu pohroužit do tmy za víčky. Nedokážu se pohnout. Strnule tam stojím navzdory Alexově snaze pokračovat dál. Snažím se nadechnout, ale nejde to. Nemůžu tady dýchat, nemůžu… Mám pocit, že je zase slyším. Cítím. Listí a vlhkost. Hlínu a hnilobu. Šimrání drobných nožiček a křídel můr všude kolem.
Bez varování se prudce pohnu ve snaze se Alexanderovi vytrhnout. V panice rychle vykročit pryč. Vyběhnout. Cokoliv. Cokoliv, co mne dostane pryč z té místnosti. Z toho domu. Potřebuji ven, potřebuji na vzduch, abych… Abych se mohla nadechnout. | ||
