Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Cenné minuty Sníh mi křupe pod nohama, jako by se na římse rozrůstaly praskliny a každou chvílí jsem se měla propadnout do ledem pokrytého proudu řeky. Srdce mi tluče jako splašené a hlavu mám nepříjemně lehkou. Skoro se ani nedokážu soustředit na pohyb krve, ale – musím, prostě musím, to jediné mě žene vpřed. Klička poklesne až úplně dolů a já dlaní co nejrychleji šťouchnu do okna. Otevře se. Díky bohu, díky bohu, díky bohu! Sotva se překlenu přes parapet, kolena se mi podlomí a spadnu. Jen tak tak se stačím podepřít pažemi, abych se na podlaze vedle Elijova stolu nevyvrátila úplně. Zaplaví mě taková vlna úleva, že ani nevím, co tady vlastně dělám. Proč to dělám. Zase si kazím život. Chvíli tam jenom klečím se zavřenýma očima. Dýchám. Prostě jenom dýchám, než se přiměji vytáhnout do křesla a zatáhnout za knopku prvního šuplíku. Ani se nepohne. S tlumeným, avšak o to zoufalejším, uchechtnutím se zády zapřu do opěradla. Samozřejmě, že jsou zamknuté… Samozřejmě. Tubus. Někde tady musí být ten tubus s plány. Zvednu se a popojdu k policím, kde je jich vícero, všechny úhledně založené v řadě. Vlhké, prochladlé šlapky se krok za krokem obtisknou do dřevěné podlahy a zanechávají za sebou stopy stejně výmluvné jako kapky krve, které jsem neovládla. Pohnu prsty a přitáhnu si je k sobě. Později je nechám skanout do sněhu, teď si je však ještě držím blízko. Srolovaný plán rozložím na stole. Ramena mi ztěžknou. Ano, to jsem si myslela. Zastrčím si rozcuchané rudé prameny za uši a nad kroužky zaznačenými tužkou nakrčím obočí. Nikde k nim nic nevidím. Nemám z nich dobrý pocit, možná… možná bych toho měla nechat, dokud můžu. Vtíravému hlásku na pozadí své mysli však nenaslouchám. Pokračuji dál. Rozevřu desky. Dlaněmi přejedu po papíru, abych ho narovnala a – Výbušniny. Ty kroužky představují… výbušniny. Nebo… Ne, ne. Unáhluji se. Určitě se jenom zase unáhluji, tohle… tohle by neudělal. Jsou rozmístěné napříč celým domem, to by… to by dosáhlo mnohem dále než jenom na život jednoho otravného vévody. Tohle by mohlo zabít všechny v tom domě. Ne, ne, ne, ne… „Tolik životů.“ Pohled mi sklouzne k druhému tubusu na stole. Zaváhám. Opravdu to chci… Musím. Opatrně odejmu víko i druhého tubusu a vytáhnu z něj další roli papíru. Ani ji nepokládám, rovnou ji rozvinu v rukách a – Srdce se mi propadne. Kdyby nteď někdo stál za dveřmi, docela jistě by ho slyšel tříštit se o podlahu. Plán vzducholodi mi proklouzne mezi prsty a snese se na desku stolu. Otřes. Rudá záře za okny. Plameny požírající strop. Tvrdá podlaha pod zády. Dlaně muže na mých ramenou. Pohled v jeho očích. To kratičké zaváhání. A pak – černé peří na pozadí noci. „Mám za sebou skutečně dlouhou noc…“
To… on. Jak jsem mohla být tak slepá? Celou dobu jsem to měla před sebou. Kousky skládačky, které jsem dosud přehlížela a odvracela se od nich, teď zapadají na svá místa. Robertova slova o dlouhé noci. Ta chvíle u občerstvení, kdy to mezi Elijou a vévodou podivně jiskřilo. Proto se vklínil do rozhovoru? Tou zdánlivě nevinnou poznámkou se postaral, aby mi neodpověděl. Abych se nic nedozvěděla. Ani jsem se nad tím nepozastavila. Následovala jsem ho bezmyšlenkovitě. Protože se usmíval, protože mě jeho přítomnost těšila, protože jsem si už připadala osamělá. Viděla jsem jenom to, co jsem vidět chtěla. Životem zhrzeného mladíka s laskavýma očima. Proboha. Cítila jsem z něho krev a přece jsem mu neváhala podat ruku, jako by mi právě on měl přinést spásu. Nepoučitelná. Opravdu… nepoučitelná. Vévoda mě varoval. I já přeci věděla, že hledat ho by bylo pošetilé. Ani jsem se na něj Roberta tehdy nezeptala… Chtěla jsem, ale neudělala jsem to. Nedovolila jsem si propadnout té tklivé touze, která mi prorůstala srdcem a zatínala do něj ostny. Jenomže pak se mi v životě objevila ta hvězda. Pozvání. Měla jsem odmítnout. Nechat ji tam. Měla jsem se poučit ze svých omylů. Ani ne tak omylů Zerachiel, ale svých. Po Philipovi… jsem se neměla strhnout tou dětinskou touhou po pohádce… Schéma vzducholodě teď částečně překrývá plán domu. Střídavě na ně hledím. Jedna emoce rychle střídá druhou. Nechci tomu věřit, ale zároveň už se na něj nikdy nepodívám stejně. Co jsem to udělala? Proč jsem sem chodila? Srdce se mi láme. Nad tím, co je. Nad tím, co mohlo být. Nad mužem, kterého jsem byla připravená milovat. Všechno to však černými tahy štětce zakryje… Strach. Byla jsem si tak jistá, že by mi neublížil. Ale… opravdu by na mě ruku nevztáhl? Předtím na mě hleděl tak… podezřívavě. Nedůvěřivě. Nebezpečně. Tohle všechno by jeho obavy potvrdilo. Možná by pak neviděl jiné východisko než… než co? Ne, nedotáhnu tu myšlenku do konce. Netuším, co by mi udělal. Tady na samotě. Pokud zjistí, že jsem tu byla, že jsem se mu vloupala do pracovny, nevysvětlím to. Nemám jak. Neuvěří mi. Protože mě zná. Nebo spíše protože znal ji. Nepochybně je schopen ve mně číst stejně jako já v něm. Všechny ty drobná povědomá gesta, která jsem pozorovala i na Sidriel, mě usvědčí beze slov. Nemluvě o tom, že… nemohu obelhat Lháře. Hodiny tiknou. Minutová ručička se posune tak hlasitě, až sebou poplašeně trhnu. Jak dlouho už tady jsem? Pět, deset minut? Kdy… Kdy se vrátí? Jak to říkala paní Chilcottová? Očekávali je včera na večeři, takže… by mohl každou chvílí zastavit před domem kočár? Proč… Proč jsem neposlechla vévodu? Proč jsem uvěřila muži, kterého neznám? A který je doslova inkarnací ďábla? Ten titulek v novinách… Tragédie na Covington street. Záhadný únik plynu. Měl s tím něco společného? Proto se zdržel ve městě? Musím… Musím se odsud dostat. Hned. Svět se mi rozpije. Mám na krajíčku. Jestli jsem někdy potřebovala slyšet, že bude všechno v pořádku, je to teď. Není tu však nikdo, kdo by slzy usušil. Jsem na to sama. Jsem tady jenom já. Jenom já… Nikdo jiný o tom neví, jenom malá ustrašená holka, které toho na bedrech přistálo nečekaně mnoho. Honem se natáhnu po peru. Ruka se mi chvěje tak, že ho neudržím a musím se pro něj sehnout. Papír se schématem výbušniny otočím na druhou stranu. Není tam moc prostoru, ale… je to… je to lepší než nic. Musí být. Rychlými tahy překresluji zmenšenou verzi plánku. K dokonalosti to má daleko. Mělo by to být větší, přesnější a detailnější; chybí tam spousta věcí, které si vpisuji leda tak do paměti a polohlasem si je opakuji. Tři, čtyři, pět místností napravo… Hlavně musím zaznačit kroužky co nejpřesněji. Abych na žádný nezapomněla a nepopletla to. Nemůžu… Nesmím to pokazit. Nezáleží jenom na životě vévody, ale také… na všech ostatních v tom obrovském domě… Co chvíli nervózně vzhlížím k hodinám. Minuta, dvě, tři… Ticho v Elijově pracovně protíná jenom zvuk pohybujících se ručiček, škrábání pera na papíře a rozechvěný dech nápadně podobný vzlykům. Když mi několik horkých slz sklouzne po bradě a dopadne mi na papír, honem si otřu tváře do rukávu. Nesmím brečet. Zpomalí mě to. Soustřeď se, no tak, hlavně se soustřeď. Čtvrtý kroužek, patý, šestý, sedmý… osmý… Složky, které ležely ve stejné části jako tubusy, honem projíždím očima. Kdy… Potřebuji vědět kdy. Dnes? Včera? Zítra? Měla jsem na něj zatlačit. Měla jsem si trvat na tom, že mi to spát pomůže. Zalhat mu. Říct mu to, co chtěl slyšet. Ne tak pošetile mluvit o tom, že to není správné. A že si to nepřeji. Výčitky se mi kupí, každá z nich bolí víc než ta předchozí. Promarnila jsem tolik šancí. Tolikrát jsem se nechala ukolébat konejšivým hlasem, odradit rty semknutými zklamáním, nebo utopit v těch povědomě modrých očích jako kotě ve studně. Opravdu jsem mu řekla o Philipovi? Kruci. Kruci, kruci, kruci… Papír se schématem výbušniny znovu přeložím a pak ho přeložím ještě jednou, aby se mi vešel do kapsy. Střepy z ní vysypu do sněhu pod oknem. Místo nich popadnu nožík na dopisy. Pro jistotu. Jenom… pro jistotu. Zachytím se parapetu a už se chystám přelézt zpátky na římsu, když v tom se zarazím.
Uklidit. Musím to po sobě uklidit. Pokud by se vrátil, koupí mi to čas. Možná. Kde skončily ty kapky krve? Nesmím zapomenout je pak na chodbě utřít. A dokážu zavřít okno tak, aby mě palčivě rudá na klíčce neusvědčila? Pokud se vrátí… nebudu mít moc času. Co nejrychleji soukám plány do tubusů a zakládám papíry zpátky do složek. Všechno to vrátím na vyhraněné místo, tubusy pošoupnu k sobě a otočím je jako ostatním. Je jich… tady tolik… Tolik plánů. A žaludek se mi svírá představou, kolik z nich končí smrtí. Udělám krok vzad. Měla bych jít. Nikomu nepomůžu, pokud se nechám chytit, ale… kolik lidí může říct, že stálo v ďáblově pracovně. K tomu všemu je tady někde ten střep. Nemám čas. Nemám prostor. Nemám, jak odsud ty věci odnést. Do kapes županu toho schovám jenom trochu, než to začne být nápadné a… Nemám ani cestu ven, jenom nesmělou naději, že by ve stájích mohl být volný kůň, určený na projížďky, a ne tažení povozu. Musím se obléct, musím najít cestu, musím… Kruci. Natáhnu se po další složce. Nepročítám ji, nesnažím se ji chápat, jenom ji zběžně proletím očima, než přeložím další papír a i ten si strčím do kapsy. To udělám ještě několikrát. Snažím se vybírat to nejdůležitější, nebo alespoň to, co působí samostatně. Schémata, stránky popsané textem. Jenom hádám. S každou uplynuvší minutou se bojím víc a víc, s každou další složkou opadá odhodlání podívat se na další. V nejlepším případě jsou to střípky. Náznaky. Dost možná to Luciferovy plány nezhatí, ale -… Zarazím se. Tak snadno jsem ho obsadila do té role. Nikdy mi to neodpustí. Mně, která mu měla věřit až do skonání světa. Která jako jediná viděla Lucifera celého. Která ho milovala. A já bych ho milovala. Celým srdcem. Tak snadno, strašlivě snadno, že by se mi stal životem. Na okamžik sklopím hlavu a ruka s již třetí složkou poklesne. Budu toho litovat. Nejenom protože mě už vévoda nemůže chránit a já nutně dopadnu špatně. Ve vězení nebo hůř. Asi by to nikdy neskončilo jinak, získala jsem jenom odklad na své hříchy. Nesmazala jsem je. Budu sama. Tím strašlivým způsobem, kterého se tolik bojím. Možná… Možná v dalším životě do dopadne lépe. Možná k nám osud bude laskavější. Možná se potkáme dříve a bude to v pořádku. Tentokrát bych ti to neodpustila. Naše životy nejsou důležitější než všichni ti lidé ve vévodově domě. Já nebyla důležitá než životy těch nešťastných sedmi, kteří jenom konali svou povinnost. A to je jediný hřích, který jsem kvůli němu ochotna nést. Měla bych jít. Hned. Než se vrátí. Než začne pokládat otázky, na které nemám uspokojivé odpovědi. Než bude příliš pozdě. Pohledem kmitnu od hodin ke stolu. Ten střep… Jiskra. Jejímž odrazem je Zrcadlo. No tak, Vero, běž. Běž. Běž! Vykloním se z okna, jestli někde nezahlédnu příhodně vyklizenou cestu, stáj, nebo snad blížící se kočár. Deset – Ne, pět minut. Dovolím si ještě pět minut. Co stihnu, to stihnu. A co ne… Chvíli hledám, kudy nejlépe prostrčit ostří nože. Mohla bych prostě zabrat a vypáčit ho, nebo… oči mi znovu zaplanou zlatem. Pohnu kapkami krve a tenkými vlásečnicemi se vklíním do zámku. Dokázala bych do něj obtisknout tvar klíče? Otočit jím? | ||
| |||
 | Povinnosti Vnímám teplo, které z Alexe sálá, zatímco já drkotám zuby a chvěji se jak osika ve větru. Chvíli se zdá, že si mé blízkosti ani nevšiml, než se přeci jen jeho prsty pohnou a jemně moji ruku sevřou. Natáhne se se, aby mne přikryl kabátem, co po mne zůstal na místě, kde jsem ještě před chvílí ležela a přitáhl si mne k sobě blíže. Nevzpírám se tomu gestu, vděčně se k němu přivinu a unaveně se o něj celá opřu. Stále se třesu zimou a mělce dýchám, přesto cítím, jak ze mne pomalu opadává napětí.
Dumah a Kamael. Delilah Flanagan a Alexander Morley. Dva cizí lidé, kteří spolu prožili celou věčnost, a přesto si v tomhle světě jsou cizinci. Obětovala jsem mu toho tolik aniž bych věděla, zda o to vůbec stojí… Ovšem v té křehké nešťastné chvíli najednou nezáleží na ničem z toho. Jsme tu spolu. V dobrém i ve zlém, v životě i ve smrti.
Vyčerpaně přivřu oči, vše se náhle smrskne jen na horkých dech šimrající mne na krku a tlukot srdce vyhrávající tu konejšivou melodii kolébající mne ke spánku, zatímco mi v hlavě zní ozvěna tichých hlasů…
„Nelituješ?“ „Nelituji. Jsem přesně tam, kde bych měla být… A budu za to bojovat.“
Probere mne zvuk plížící se na okraji vědomí. Kroky. Pohyb? Stále sedím opřená o studenou zeď a přes sebe mám přehozený kabát, pod kterým se drží příjemné teplo. Přesto… Jednou rukou nahmátnu vzduch v místech, kde měl být Alex. Rychle se narovnám a otevřu oči, pohledem se zaseknu na temné siluetě… Alexandera. Jako na povel prostor ozáří mihotavé světlo ohně. S dlouhým výdechem si poposednu, než se opět zapřu o hrubou zeď. Cítím se… Už ne tak příšerně. Dokonce i Alexander působí o něco lépe, jakkoliv… Ne, nemá cenu si nic nalhávat. Že je na tom zřejmě lépe jak já ještě nic neznamená.
Nadechnu se k odpovědi, ovšem namísto toho mi zpoza rtů vyjde jen nesrozumitelné zachraptění. Přesto v jeho tváři spatřím na krátkou chvíli něco, o čem jsem si myslela, že v tomhle životě už nikdy neuvidím… Náznak úsměvu. Přesto do mne v ten samý okamžik bodne krátká výčitka, že si ho nezasloužím. Nic z toho. Za to… Za to, co jsem provedla. Tiše ho pozoruji, když mi podává tu už tolik známou termosku. Předkloním se a sevřu ji pro jistotu v obou rukách, aby… Je teplá. Překvapeně zamrkám a očima přelétnu mezi termoskou a Alexem. Kde vzal… Ah. Ne, to není čaj. Je to ohřátá voda – nebo hůř, roztopený sníh. S tím, co jsem za poslední dny v těchto nuzných čtvrtích viděla je voda ze sněhu asi tím posledním, čeho bych se kdy chtěla dotknout, přesto nyní zaváhám jen krátce.
„Dobře… To… To stačí,“ hlesnu takřka na hraně slyšitelnosti. Mám takovou… Žízeň. A hřeje to. Teplo se mi vsakuje do ledových prstů, a tak bez zbytečných cirátů přiložím termosku ke rtům a začnu hltavě pít. Je to božský pocit. Cítím, jak se mi útrobami rozlévá teplo a mimoděk si vzpomenu na náš rozhovor s Noahem o Greenhillu. O tom, co mne tamní pobyt naučil… Pohledem mimoděk přelétnu sklepní prostory, které nám poskytly útočiště. Je to zde větší, přesto…
Uvědomím si, že mne Alex pozoruje. Ještě jednou se tak napiju z termosky, ve které toho věru moc nezbylo, ale… Cítím se lépe. Trochu. „Promiň, já… Moc jsem ti toho nenechala,“ zamumlám, ovšem to mne už Alex zahrne otázkami. „Já… Nevím. Asi… Asi ne. Jsem jen unavená,“ odpovím vyhýbavě. Z toho sezení na tvrdé chladné zemi jsem akorát celá ztuhlá a rozbolavělá. Už mi rozhodně bylo lépe… Ale také hůře. „Ne, ty léky jsou na… Bolest. Otupují. Kupovala jsem je Noahovi a pak… Pak je vzala pro tebe. Nevěděla jsem, jak na tom budeš,“ s povzdechem sklopím hlavu, zatímco si Alex sedá vedle mne. Noah… Když zmíním jeho jméno, do hlasu i tváře mi prosákne bolest, která nemá nic společného se zraněnou paží. Ale ovládnu se. Nakonec… Musím.
„Dobře, dej mi… Dej mi jen chvíli, než se trochu proberu,“ souhlasím, jakkoliv se mi v hlavě zasekne těch pár prostých slov. Pokud se to podaří… „Pryč z Jeruzaléma,“ zopakuji po něm. „Ale… Jak? Kam…“ odolám nutkání si promnout tvář. Vím to. Samozřejmě, že to vím. Zůstávat tady… Nemůžeme tady zůstat. Ani jeden z nás. Alex sice ani náznakem nezmíní nic z toho, co se stalo, ale já… Jsme pod jedním z těch domů? Stačí mi na to pomyslet, aby se mi opět zrychlil dech.
Ovšem v ten samý okamžik mne zachytí pohled Kamaelových zlatavých očí a už mne nepustí. Je to jako závan starých časů. To, co v nich vidím je tak důvěrně známé a blízké zároveň… Přinutím se zvolna vydechnout. Ostatně na cokoliv jiného jsem příliš unavená. Otupělá… To je to slovo. Tak se cítím. Jako to, co zbude po vzplanutí prudkého požáru. „To jsou ty tvoje neustálé důležité věci k řešení, které nesnesou odkladu… Možná bych si to měla vzít osobně,“ na rtech se mi mihne unavený úsměv. Není to výčitka, jen… Konstatování. Vždy takový byl. Tedy… On… Kamael.
Přesto v další chvíli od něj přeci jen odvrátím tvář a promnu si dlaněmi. „Jedna věc ale opravdu nepočká. Včera… Ne, včera už… Asi ne. Předevčírem nás v lese za Jeruzalémem napadl Ztracený, Alexi. Chtěl… Mě. Zastřelila jsem ho, ale brána je otevřená. Myslím… Podle mě nebyl sám. Přijdou další. Větší. Chtěl jsi vědět, proč se nás v poslední době probouzí tolik… Myslím, že tohle je ten důvod,“ zašeptám do ticha. | ||
| |||
 | Po staletích Delilah Blair Flanagan
Posadíš se. Je to těžký pohyb. Těžší, než by měl být. Přesto to zvládneš. Alexander je ostatně od tebe jen kousek. Sklouzneš k němu na zem a natáhneš ruku, aby ses dotkla té jeho. Ne není studená. To ostatně Alexanderova nikdy. Ačkoliv tu sedí v chladu vlhkého a opuštěného sklepa, je stále příjemně teplá. Propleteš prsty s jeho, než se i ty pohnou a sevřou tvou ruku ve své. Pohne se a protáhne ruku za tvými zády, aby zašmátral na krabicích, kde zůstal ležet plášť, kterým jsi byla přikrytá. Beze slova jej podá a přikryje tě jím ze strany, zatímco si tě přitáhne blíže k sobě. Ruku nechá spočinout kolem tvého pasu, zatímco tou druhou stále drží tvou. Nemluví. Jen si opře tvář do tvých vlasů a dlouze vydechne. Jeho dech tě zašimrá na krku, zatímco můžeš vnímat teplo sálající z jeho těla. Ne, skutečně není promrzlý, i když by se to díky jeho lehkému oděvu a místu, kde jste, docela nabízelo. Naopak jsi to ty, kdo tu teď rozmrzá a daří se jí alespoň částečně nabrat zase trochu ztraceného tělesného tepla. Podobně jako tehdy na terase opery je to on, komu zima nevadí. Oči se ti ale klíží a tak nevydržíš dlouho. Zavřeš je a opřená o Alexandera Morleyho. Někoho, kdo v sobě nese odkaz generála nebeských armád.
☩
Probudí tě pohyb. Jsi opřená o stěnu a zakrytá pláštěm. Není ti až taková zima. Je pod ním stále ještě příjemně vyhřáté teplo. Cítíš se také už odpočatější, ačkoliv se o nějakém čilém vstávání dá jen těžko mluvit. Najednou jako kdyby si z dálky slyšela kroky. Otevřeš oči a uvidíš postavu, která se k tobě blíží. Než však můžeš poplašeně zareagovat, opět se rozhoří na ruce rudo zlatý plamen. Snad jako poznávací znamení a také jako vhodný prostředek k osvětlení jinak ponurého temného sklepa.
Je to Alexander. Už stojí na nohou a vypadá… snad lépe? Určitě lépe, ačkoliv je ti už od pohledu jasné, že v plné kondici rozhodně není.
„Del… Dobré ráno.“ Šeptne a dojde k tobě. Všimneš si, že ve druhé ruce něco drží. Kovově se to zaleskne v záři plamene. Alexander zachytí tvůj pohled a drobně, skoro neznatelně se pousměje. Je to něco, co jsi neviděla snad věky.
„Byl jsem pro něco k pití. Nechtěl jsem tě budit. Říkal jsem si, že budeš mít žízeň, až se probereš.“ Podá ti termosku, jejíž vnější stěna tentokrát také příjemně hřeje. „Je to jen voda.“ Dodá vzápětí, když vidí, jak se na ni díváš. „Nic víc. Jen rozpuštěný sníh, ale mělo by to stačit. Prozatím.“ Podá ti ji a ty si můžeš ověřit, že mluví pravdu. Je to pouze voda. Žádný čaj ani káva. Je však horká. Ne tolik, aby ti spálila jazyk, ale dostatečně na to, aby si cítila, jak ti klouže do žaludku a rozehřívá tělo. Alexander tě přemýšlivě sleduje, zatímco plamen dál plápolá a obaluje jeho ruku.
„Jak se cítíš Del? Bolí tě něco? Našel jsem nějaké léky v brašně, ale neznám jejich dávkování, takže… si řekni, pokud by ti mohly nějaké pomoci. Podám ti je.“ Zůstane na chvíli stát, než se posadí na zem vedle tebe. „Jakmile to jen trochu půjde, budeme se odtud muset dostat. Počítám, že policie bude v pohotovosti. Budeme muset být nenápadní, ale pokud se to podaří… Dostaneme se pryč. Pryč z města.“ Stočí se k tobě jeho oči, ve kterých opět lehce doutná zlatá s tím, jak sahá ke schopnostem starým celá tisíciletí. Mluví… soustředěně. Neváhá. Nevypadá to, že by se chtěl vracet k tomu, co bylo. „A až budeme někde v bezpečí, klidu a najezení po horké koupeli, tak si budeme moci promluvit. Neměli jsme k tomu příležitost celá…“ Staletí? „…no vlastně nikdy.“ Povytáhne lehce obočí, zatímco drží plápolající ruku před vámi.
| ||
| |||
| Očitý svědek Vera De Lacey Střepy ti chrastí v kapse, zatímco k nim sypeš jejich poslední bratříčky. Jen ten největší, který se dobře drží si necháš. Přiložíš ho ke kůži a… zastavíš. Říznout se je mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Jako kdyby měl člověk v sobě nastavený nějaký záchranný mechanismus právě pro takovéto případy. Chce to hodně přemáhání, aby se nakonec střep zakrojil dostatečně hluboko do kůže, zpod které vytryskne pár rudých kapek krve. Jako na povel se zvednou do vzduchu, aby proklouzly pod dveřmi, ale čím dál jsou od tebe je těžší je ovládat. Když je ztratíš z dohledu a musíš se spolehnout jen na nějakou představu prostoru kolem nich, tak se tvá mysl soustředí už natolik dalších věcí, že se linka prostě přetrhne. Nevíš jistě, jestli se kapky dostaly jen na chodbu nebo už i do druhých dveří. Neměla jsi od nich žádný smyslový vjem a tak bylo těžké říct, kde nakonec dopadly na zem, když si nad nimi ztratila kontrolu. Pokud to ale nejde poslepu… půjde to přeci i jinak. Dostat se tam musíš.
Vykloníš se opět z otevřeného okna a položíš bosou nohu na římsu pod ním. Zdá se to vysoko. Hodně vysoko. Krk se ti sevře a bušení srdce nabere nová obrátky. Ani pořádně nevnímáš, že tě zebou bosé nohy šinoucí se mezi sněhovým popraškem. Tiskneš se zády ke stěně a snažíš se nenahnout ani o píď dopředu, aby si náhodou neztratila rovnováhu a nepřevážila se do té hlubiny. Ne, na výhled z věže jeruzalémské opery to ani zdaleka nemá, ale mohlo… mohlo by to stačit.
Opře se do tebe studený vítr, který ti do tváře vmete neučesané kudrny. Svět najednou zrudne zpoza jejich nepropustné opony. Musíš si je rychle shrnout z tváře, aby si viděla na cestu. Už tam ale skoro jsi. Jen několik kroků než… Opřeš se zády o studenou okenní tabulku. Za ní vidíš záclonami částečně skrytý známý interiér Elijovy pracovny Jsi tam… jen. Samozřejmě, že je okno zavřené. Stejně jako dveře. Nic ti ale nebrání v tom, zkusit použít podobný postup i teď. V tuto chvíli totiž vidíš, skrz sklo na druhou stranu a na kličku, která není ani dovřená. Stačí jí tedy jen lehce pootočit, aby….
Sebereš pár dalších kapek krve, které se protáhnou do tenoulinkého vlasce. Tak tenkého, že jimi můžeš proniknout vedle otvíracího mechanismu okna, kde tolik netěsní. Dostanou se tak na druhou stranu, kde už jimi můžeš pohnout…
*cvak*
Okno se otevře a ty zavrávoráš tak, že napůl v poslední chvíli vkročíš a napůl vpadneš do pracovny. Dopadneš na kolena, zatímco se kolem tebe rozvlají závěsy v čerstvém vzduchu vehnaném do pokoje. Jsi tam. Jsi v pracovně.
Vidíš stůl, který je tentokrát uklizený. Stejně tak poznáváš sedačku, na které jsi před tím seděla. Ano, v tomhle křesílku seděl Robert a tam měl Elija schovaný bar. Po stěnách je pak knihovna. Je zde množství odborné historické literatury. Množství také v jazycích, kterým nerozumíš. Pak si ale všimneš jedné části s policemi, ve kterých jsou založené i dlouhé tubusy. Tam.. Tam ten to je!
Poznáš tmavě zbarvený tubus, do kterého Elija schovával srolovaný plán s Essingtonskou orlicí. V té části je ještě jeden takový a pak pár složek. Vytáhneš je tedy a položíš na jediné vhodné místo, které zde můžeš najít – pracovní stůl. Z tmavého tubusu vytáhneš srolovaný papír, na kterém je plánek domu. Ano, teď když to vidíš, přestáváš mít pochybnosti. Tohle je Essingtonovo sídlo. Byla jsi tam sice jen jednou, ale tenhle vkusný výklenek nedaleko hlavního vchodu si pamatuješ. Při pohledu na množství pokojů ti dochází, že je to rozhodně velký dům. Obrovský. Všimneš si také pár věcí, které do původního plánu nepatří. Asi osm zdánlivě náhodně rozmístěných kroužků, které někdo vyvedl jen obyčejnou tužkou. Nic dalšího ale k nim nenacházíš. Žádné poznámky. Nic. Možná v těch dalších papírech…
Otevřeš desky, ve na přeloženém papíru objevíš plánek nějakého zařízení? S hodinovým strojkem? Poznámka popisující rozbušku ti ale velmi rychle napoví, na co se díváš.
A pak otevřeš poslední tubus, ze kterého se s tichý zašustěním vysune opět srolovaný papír. Je na něm něco, co opět poznáváš. Velmi dobře to poznáváš, ačkoliv jsou některé prvky jen naznačené. Stejně jako jsi viděla naživo interiér Essingtonova sídla, viděla jsi tehdy i tohle… Vévodovu vzducholoď.
| ||
| |||
| Ti, kdo platí Obklopí mne tma, ta všudypřítomná černá nicota, ze které mrazí… Sevře mne ve svých spárech a nepustí, dokud se v ní celá neztratím. Možná to trvá jen pár vteřin, možná celou věčnost… Nevím. Tady není čas… Přesto stačí jediné mrknutí, prosté otevření očí… A jsem zpátky. Chvíli… Chvíli mi trvá uvědomit si… Kdo jsem. Co se stalo. Nebo nestalo?... Je to jako vynořit se z hluboké vody, z posledních sil vyplavat ke hladině a zalapat po dechu. Přesně tak si připadám. Srdce mi pomalu tluče, zatímco se pod kůži zakusuje lezavá zima zalézající až ke kostem. Ležím bezvládně na tvrdé zemi, pouhý host ve vlastním těle. Dezorientovaně kolem sebe mžourám, v krajích zorného pole mi stále tančí rozpíjející se mžitky. Jen ztěžka vydechnu, než se do mne v dalším okamžiku zahryzne chlad tak mocně až mi z toho zajektají zuby. Cítím se… Hrozně. Zatuhlé svaly mne bolí a jen pohnout rukou je tak… Tak moc těžké…
Nevím, jak dlouho trvá, než si oči aspoň trochu přivyknou šeru. A já si v tu chvíli přeji, aby se tomu tak nestalo. Takřka bez dechu zírám na kontury cihlových zdí vystupujících ze tmy, zatímco si čím dál zřetelněji uvědomuji vlhkost a zatuchlost prostupující vzduch. Nejsou zde žádná okna. Srdce mi bolestivě poskočí v hrudi. Jsem zpátky? Odešla jsem vůbec někdy? Vzpomínky se na mne nekontrolovatelně valí. Křik. Polámané prsty. Dětská kolébka a přání vrátit se zpátky. Skrýt se ve tmě na tom jediném místě, kde jsem už nemohla nikomu ublížit… Zvuk kapající vody namísto metronomu postavenému na klavíru mne ovšem vrátí zpátky. Ne. Tohle… Tohle není má cela v Greenhillu. Není tady ticho. A malým otvorem ve stropu sem proniká světlo ředící tmu sbírající se v rozích.
Pomalu se pohnu ve snaze přitáhnout nohy blíže k tělu a uchovat si aspoň trochu tepla, které mi tak zoufale chybí. Lomcuje mnou zimnice, ten nekontrolovatelný třas nutící mne choulit se a tisknout k sobě pevně čelisti. Až opožděně mi dochází, že mám na sobě… Kabát. Jiný kabát. Je cítit železitým odérem krvi, tím slabým pachem smrti. Alexander… Vybavuji si, že ho stahoval… Z těla… Prsty se dotknu paže, pod rukávem kabátu nahmatám obvaz.
Pootočím hlavu, napjatě se zaposlouchám do… Mezi kapáním vody se ozývá i něčí… Ne, Alexův dech. Pohledem se zastavím na jeho shrbené postavě sedící u zdi a v hrudi mi opět bodne ten nepříjemný osten úzkosti. Vypadá, že spí… Noah také působil… Jako by jen spal. Jen ta myšlenka mne vyburcuje k tomu, že se vzepřu na rukách a… A zase se svezu rychle zpátky na zem. „Alexi…“ zachraptím hlasem zdrsnělým zimou i únavou, přesto podbarveným úzkostnou naléhavostí.
Alexander se s trhnutím pohne a o pár úderů srdce později okolí prozáří měkká záře plamenů poskakujících v jeho dlani. Vypadá…. Tak strašně strhaně a vyčerpaně. Víc, než si pamatuji. Očima se zastavím u tmavé skvrny barvící potrhanou košili. Ale… Ale je živý. Dobře… To je dobře… Jenže bez ohledu na to, kolikrát si to zopakuji v duchu, tak ani jednou to není pravda. Nic… Nic není dobře. Všechny ty obavy, výčitky i pichlavá lítost mne na okamžik obklopí ze všech stran, jak roj rozzuřených vos, který rozežene až Alexův mdlý hlas.
„Doktor… Posledně říkal, že mám jen nízký… Tlak,“ šeptnu nesmyslně. Světlo pohasne stejně rychle jako se objevilo a sklep se opět propadne zpátky do nepříjemného mrazivého šera. Alex zůstane sedět na místě a opět zavře oči. Cítím jeho únavu stejně jako svoji vlastní. Stačilo by jen… Zavřít oči… Znovu mi po těle přejde mráz a na pažích naskočí husí kůže. Je tak směšně lehké vybavit si, jak ležím na tvrdé matraci a třesu se zimou, před kterou se mi daří uniknout jen když zavřu oči a nechám spánek, aby mne vzal pryč. Jak se mi s každým takovým útěkem z cely hůř a hůř dýchá a ostnatý drát prolétající se hrudí se pokaždé o trochu více utáhne. Ztěžka se začnu zvedat na rukách do sedu. Svět se mi houpe před očima a pocit těžké malátnosti mne málem několikrát pošle zpátky. Přesto… Přesto se na rozechvělých dlaních vzepřu a napřímím se. Stojí mne to i síly, které nemám, ovšem navzdory tomu se posunu blíže k Alexanderovi. Dost blízko na to, abych se o něj mohla opřít, stáhnout si jeho ruku k sobě a proplést naše prsty.
Je to něco… Něco, po čem jsem toužila celé… Celé ty hodiny… Dny… Týdny strávené v cele. Přesto je mi z vědomí, že se mi to přeci jen splnilo spíše do pláče než cokoliv jiného. Nikdy předtím mi nedošlo, že to přání znamenalo stáhnout ho do té bezútěšné temnoty za mnou.
S dlouhým výdechem nechám klesnout svoji hlavu a svět se ponoří zpátky do temnoty, kterou tentokrát už žádná záře Zlatého města neprozáří… | ||
| |||
| Znavení Delilah Blair Flanagan Ze světla zbyde jen tma. Nekonečná studená tma. Netušíš, kolik času uběhlo. Vlastně ti to přijde, jako kdyby si zavřela oči tehdy v ulici a po krátkém záblesku ze Zlatého města je zase otevřela. Tentokrát tě ale neoslní žádná záře. Necítíš teplo na kůži. Jen zimu a vlhko. Ano, když se nadechneš, uvědomíš si, že vzduch těžkne zápachem zatuchliny a plesnivějícího zdiva. Cítíš se zvláštně otupělá. V prvních chvílích je to jako kdyby snad tělo ani nepatřilo tobě. Neposlouchá. Prostě jen tak leží. Až po chvíli se ti podaří pohnout články prstů, ústy, otevřít oči. Mžouráš do šera. Rozespale, jako někdo, kdo právě prospal několik dlouhých hodin. Bohužel se tak odpočatě ale vůbec necítíš. Naopak jsi unavená a každý pohyb je těžší než by měl jindy být. Snad je to podobné tomu, jako když tě ještě v mládí schvátila těžká horečka. Rodinný lékař vyhrožoval tím, že tě budou muset s takovou odvézt brzy do nemocnice, ale o tom tvůj otec nechtěl ani slyšet.
I teď máš pocit zimnice a husí kůže, která ti naskakuje po celém těle. Není však jisté, že by to bylo způsobené horečkou. Když si totiž oči přivyknou šeru, uvidíš, kde jsi. V první chvíli je to až příliš podobné jedné ne tak vzdálené vzpomínce. Studené vlhké stěny. Místnost bez světla. Bez oken. Jen cihlové zdi a zvuk kapající vody. Jen jedním místem ve stropu sem v dálce proniká pár paprsků světla. Je to ale málo na to, aby celý tenhle ponurý prostor osvětlilo. Těžko říct, zda je to světlík a nebo prostě je v tom místě jen díra. Voda každopádně kape v tom místě po stranách a rozlévá se po zemi do kaluže špinavé vody, která pokrývá velkou část prostoru, kde jsi. Ty naštěstí ležíš na nějakém zbytku dřevěné bedny na vyvýšené straně místnosti. Je tu zima, ale dle vody na zemi, tu nebudou teploty pod nulou. Přesto se dál nekontrolovaně třeseš.
Pohneš se a trochu se z tebe sveze těžký černý kabát, který rozhodně nebyl tvůj. Ne, tento měl na sobě Alexander, poté co jej sebral mrtvému policistovi. Je z něj cítit slabě krev, ale… Když se podíváš pod něj, vidíš, že máš na sobě i svůj starý kabát, pod jehož roztrženým rukávem nahmátneš stažený obvaz.
Když se více zaposloucháš, uslyšíš v tichu kromě kapání vody také pravidelný dech a pak jej uvidíš. Alexander sedí kousek od místa, na kterém ležíš ty. Takto ve tmě je z něj spíše jen nahrbená silueta. Sedí na zemi, opírá se o zeď a dle skloněné hlavy a pravidelného dechu bude nejspíše spát. Až když se více pohneš, promluvíš nebo uděláš nějaký hlasitější zvuk, s trhnutím se probere a tmu rozežene rudo zlatá záře plamene, který obklopí jeho ruku.
„Delilah?“ Hlesne tiše, když se otočí k tobě. Díky plamenu vidíš, že je oblečený jen ve své košili ze slavnostního večera v opeře a kalhotách, zbytek svršků máš nejspíše ty. Ta košile je… snad špinavější, než sis ji tehdy pamatovala. Všimneš si tmavé skvrny na straně jeho hrudi. Nevypadá to ale, že by ho to v tuhle chvíli trápilo. Přisune se blíže k tobě a plamen zesílí natolik, že osvětlí vaše tváře i širší okolí. Vidíš, že Alexander ve tváři… strhaný. Unavený. Kruhy pod očima, skoro až mrtvolně bledá kůže. Přesto jeho oči žhnou podobnou živou září jako plamen v jeho ruce.
„Probudila ses…“ Vydechne úlevně a skoro jako kdyby si mohla slyšet dopadnuti kamene, který mu musel právě spadnout ze srdce. „To jsem rád.“ Opře se zase o stěnu a dle toho, jak dva zářící body zmizí společně s tím ztěžklým pohybem, tak unaveně zavře oči. Ne, nejde tě blíže zkontrolovat. Prostě jen… odpočívá, zatímco plamen v jeho ruce položené na zemi opět zhasne a okolí se propadne do šera. Tvé tělo by nejraději následovalo jeho příkladu. Vlastně by nebylo těžké zase zavřít oči a usnout, pokud bys zase chtěla.
A kolem se zase ozývá jen tiché kapání vody.
| ||
| |||
| Zatracený anděl krve „Děkuji,“ hlesnu bezděčně, aniž bych to měkké slůvko zvládla doprovodit i typickým pousmáním. Noviny okamžitě otevřu. Nezačítám se, jenom očima prolétávám nadpisy. Pohřeb lorda Farnhama, velké činy velkého muže, rozhodnutí Rady… Zarazí mě až Williamovo jméno, zvláštně výrazné ve změti textu, jako by na mě naléhavě křičelo. Předseda městské rady pro interminentní období. Zamrkám, ale nepozastavuji se nad tím. Politika mě nezajímá, to spíše… Rychle zkontroluji, jaké je to vydání. Večerní. Včera večer byl ještě naživu, to znamená… jestli se nezměnilo něco přes noc. Nevím. Jistá si být nemůžu, ale přeci jenom to ve mně zažehne plamínek naděje, že není příliš pozdě. Snad bych se měla uklidnit a zamířit do koupelny – přichystat se na Elijův návrat, koneckonců jsem posledních pár dnů vypadala všelijak a teď… Teď není na malichernosti čas. Strach zabořil drápek tak hluboko do srdce, že se na chodbě otočím a zamířím k jeho pracovně. Která je zamknutá. Samozřejmě, že je zamknutá. Zalomcuji klikou, jako by se to mezi údery srdce mohlo změnit, a pak… pak se rozejdu k vedlejším dveřím. Ani tentokrát to nedomýšlím do konce, prostě pokračuji jeden krok za druhým stejně… stejně jako ona, možná dokonce ony obě… „… proč se bát, pokud vše děláme s čistým záměrem?“ uklidňuje mě Luciferův hlas, tak klidný a láskyplný, až se mi srdce láme. Ale co když, odpovídám mu bezděčně, jako bych tam s ním tehdy seděla já a nikdo jiný, nás čisté záměry staví do opozice? Co když tam najdu něco… po čem už nebude cesty zpátky? Líbit se mi to nebude, to vím. Věděl to i on, proto se tomu tématu vyhýbal. A proto jsem se pokaždé s otázkami zarazila. Možná jsem to ani vědět nechtěla. Ne doopravdy. I teď mám duši rozechvěnou a vyplašenou jako kanárek v dolech, lapený ve zlaté kleci a nervózně švitořící, dobře si vědom toho, že se noříme čím dál hlouběji a hlouběji. „Ani nevíte, co je zač,“ přeruší nás hlubší hlas. Vzhledem ke všemu, co jsem v posledních dnech viděla, to budí… lítost… Proto mě chránil. Dělal to pro ni. Sidriel. Stejně jako to Elijah dělá pro Zerachiel, ne pro mě. Ani jeden ve skutečnosti nemyslí na mě, ale vyčítat jim to nemohu, sama si teď nejsem jistá, kdo jsem. Kdo je Vera. Možná kdybyste mi něco řekl, milosti… Možná, kdyby se mě všichni nepokoušeli chránit, bych teď nevzala za kliku a nevkročila do salonku s tím nejbláznivějším nápadem, který jsem kdy měla. Opravdu Elijovi nevěřím tak moc? Tak moc, abych to byť jen zvážila? Čím přesně si to zasloužil? Ničím. Nikdy se proti mně neprovinil třeba jenom ošklivým slůvkem, naopak pro mě udělal první poslední. Zachránil mi život. A o zbytek se postará. Jenom kdyby… kdyby se za jeho slovy neskrývalo tolik strašlivých významů, že si mohu jenom domýšlet… to nejhorší… „Je nebezpečný,“ ozve se i hlas, tak podobný mému. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše,“ přeruší ji Luciferův hlas. Z hlasu mu sálá zklamání a bolest, o tolik výraznější, než když ta slova doopravdy pronesl. Srdce se mi sevře; málem se v tom okamžiku otočím a vzdám ho, když v tom hlas ženy opět nabere na intenzitě… „Nesmíš—!“ Dobře… Tak dobře. Zavřu za sebou dveře. Abych si to nerozmyslela, vyrazím co nejrychleji k oknu. Když se z něj vykloním, do kůže se mi zakousne mrazivý vítr a vlasy mi zavlají. Ne, takové štěstí, že by okno v pracovně bylo otevřené, nemám. Budu… Budu ho muset rozbít? A to vysvětlím jak? Kdybych měla Ramielovy schopnosti, bylo by to tak zatraceně snadné, ale možná bych mohla i já… Nakrčím obočí. Možná jsem na to vyšívání měla kývnout, už jenom abych si mohla vzít tu jehlu s sebou. Pozdě. Opět. Na kulatém stolku mezi křesílky čekají skleničky přichystané pro případ správné nálady a chutě. Proč já… Proč zrovna já musím být anděl krve. Ve Zlatém městě by se našlo tolik krásných darů, mohla jsem být anděl rozkvetlých luk, života, lásky… Čehokoliv jiného, ale ne, Otec mi musel darovat nadvládu nad krví. Krví! Polknu. Předtím to nikdo neslyšel, tak snad… snad ani teď… Tak trochu bezradně se rozhlédnu se skleničkou v ruce. Měla bych jí prostě… prostě hodit? Nebo by ji možná stačilo upustit? Nebo… Popadnu přehoz na pohovce. Deku. Ozdobný povlak polštáře. Ubrus. Jakýkoliv kus látky, do kterého bych mohla sklo zabalit a pak… pak do něj plnou silou udeřit svícnem. Několikrát. Střepy honem posbírám do kapsy županu a látku – trochu pomuchlanou – vrátím na své místo. Dobře… Dobře, to bychom měli, teď jenom… Sevřu v dlani poslední střep, který mi zůstal, a zhluboka se nadechnu. Už jsem říkala, že tu schopnost nesnáším? Ze svého prvního pokusu jsem se poučila. Říznout se do dlaně by bylo příliš nápadné a bolestivé; musím vybrat místo, kterým nebudu hýbat. Které nepotřebuji k pohybu, obzvláště když… když jsem si vybrala tak neortodoxní cestu do Elijovy pracovny. Kruci. Vyhrnu si rukáv. Ruka se střepem se mi zachvěje. Nechce se jí do toho. Něco ve mně se tomu staví na odpor. Brzdí mě. Snaží se mě přesvědčit, že tohle není cesta. Že to bude bolet. Bude, já vím, ale – musíš. Tlumeně usyknu. Musím několikrát zamrkat, abych rozehnala slzy na samém krajíčku. Nebudu brečet. Tentokrát nebudu brečet jako malá vyjukaná holka. Jsem zatracený anděl krve. Jsem stejná jako ony. Zerachiel. Sidriel. Zvládnu chvíli nebrečet. Nakonec je to jenom povrchová ranka, nepříliš hluboká, tak akorát na pár krve, které mi zatančí před očima a napnou se jako tenká nazlátlá nitka. Ano, jsem stejná jako ony. Jsem paní krve.
A krev má spoustu využití. Proklouzne napřed pod jedněmi dveřmi a pak i pod druhými. Dokonce i když ji nevidím, ji cítím. Vnímám. V nose mě šimrá nasládlá vůně s charakteristickými zlatavými odstíny. Když se provázek napne, honem se postavím blíže ke zdi a opřu se o ni ramenem. Ještě kousek. Jenom kousek. Stačí mi zavřít oči, abych si v duchu nakreslila obraz Elijovy pracovny. Detailní a propracovaný. Knihovny po stranách, pohodlná křesílka, pohovka jenom kousek od stolu. Navedu kapky krve prostředkem místnosti v dostatečné výšce a pak – pak se zadívám na okno přede mnou. Musí tam být stejné, takže kličku obvážu a… zatáhnu. Pohnu přitom prsty, abych si ten pohyb lépe představila. Ano, tak. Přesně tak. Zaváhám. Jenom nejistě se vykloním z okna. Dokázala jsem to? Pokud dokážu udržet Ztraceného na místě, měla bych být schopna otevřít okno. Snad. Nevidím tam, možná… To je jedno. Až se tam dostanu, dílo dokončím snáze a… krev se utře, vlastně ani to ne, stačí jí pohnout a nechat prosáknout hlínou v květináči, nebo prostě vyhodit ven do sněhu. Rozbité okno by se vysvětlovalo podstatně hůř. Proč já tohle vůbec dělám? Mohla bych se vrátit, dopřát si horkou koupel a na tohle všechno zapomenout. Netrápit se. Nechat Eliju, ať se o mě postará. Nedopadla bych špatně. Vidím mu to na očích, kdykoliv se ke mně obrátí. To, jak změknou. Jak bezděčně ztiší hlas. Stejně jako to dělám já. „Stojí vám za to, Vero? Opravdu vám za to stojí?!“ Pravdou je, že… nevím. Zachránit mu život bylo snadné. Správné. Něco ve mně se napínalo k prasknutí a nedávalo mi dvakrát na výběr. Ani teď toho nelituji. Pokud bych to splatila jenom vlastním neštěstím a steskem po domově, dost možná bych se s tím zvládla vyrovnat. Za to všechno by mi stál. Muž z Veršů. Ten, kým je teď. Pokud by nešlo o životy jiných… Dokonce i to je naivní. William by udělal totéž. Zabil by ho. A ještě teď mi v žilách vře vztek a potřeba chránit toho, s kým je má duše tak nešťastně propletená, kdykoliv si na to vzpomenu. A přesto… Přesto se zhluboka nadechnu, pevně si zavážu župan a bosou špičkou došlápnu na tu zatraceně římsou. Ucuknu. Nohu zase zvednu. Studí to… Studí to víc, než jsem čekala. Chce se mi brečet, jako bych snad prosila o slitování sebe samu, ale… Udělám to. Zvládnu to. Přehoupnu se na druhou stranu a pomalu se napřímím, aniž bych se podívala dolů. Nedovolím si to, jenom se zády opřu o zamrzlou okenici, roztřesenými dlaněmi se zachytím okraje a píď po pídi se šoupu po římse. Jeden krok za druhým. Už jsem si to říkala, jsem anděl. A andělé se výšek nebojí, kruci. Teď opatrně, hlavně opatrně. Ještě kousek. A ještě jeden, až… … pod zády ucítím přesně to okno, které jsem se snažila otevřít, a znovu pohnu krví, abych dílo dokončila. A dostala se dovnitř. Nebo se tam spíše propadla. | ||
| |||
| Za všechno se platí Choulím se na umrzlém sněhu, opřená o hrubou cihlovou zeď domu. Myšlenky o sebe poplašeně klopýtají, zaplétají se do sebe a zanechávají za sebou jen ten příšerný pocit dosedající na bolavou hruď. Za poslední dny se toho stalo… Moc. Příliš moc věcí, za které jsem musela přijmout zodpovědnost a… Rozhodnout se. Vybrat ze všech těch špatných možností takovou… Na tom nezáleží. Takhle… Takhle se musel cítit Metatron po většinu svého života? Rozhodovat… Vybírat co a koho obětovat… Jenže já nejednala v rámci žádného vyššího dobra. Ne. Všichni ti lidé umřeli na popud mé vlastní sobeckosti, kdy jsem se rozhodla postavit Generálův život nad všechny ostatní. Kolik lidí to dnes stálo život? Kolik… Kolik životů to stálo před staletími, když jsem mu zabránila v boji s Luciferem… Jen, abych nemusela čelit tomu, že Dumah… Já… Že ho ztratíme…
… silné zlaté světlo zalévá dóm se sedmi mramorovými trůny, které nám náleží na znamení břímě zodpovědnosti, kterou nás Otec pověřil. Stejně jako vždy pohledem sklouznu přes sloupoví a bílá nadýchaná mračna plující po nebesích v připomínce beránků prohánějících se po pastvině – až ke svým bratrům a sestrám stojících u trůnů. Ovšem dnes je to jiné. Očima se v krátkosti zastavím na dvou prázdných místech připomínajících, proč tu dnes jsme.
… svět se ztratí v přívalu zlatých záblesků odnášejících mne daleko pryč. Pryč z temné uličky. Pryč od přísných tváří serafínů rozhodujících ze svých stolců o tom, co je správné a co ne. | ||
| |||
| Záda opřená o cihlovou zeď. Šero všude kolem a jen tiché křupání špinavého sněhu od bot, které se do něj noří. Pomalu ale jistě se svezeš na zem. Je toho už příliš. Stalo se toho tolik a nemalá část těch událostí připadá na vrub právě přímo tobě. Mezi tím vším se dají najít nitky, které se proplétají mezi událostmi posledních dní a všechny vedou v jistých částech k tobě. Někdy je to jen pár tenkých provázků a jinde se naopak proplétají v tlustá lana. Jedno mají však společné. Tebe uprostřed.
Jako kdyby se ten neznámý malíř rozhodl, že pohled na temnou uličku tě není hoden, začnou se ti v zorném poli objevovat další a další šmouhy. Už skoro nemizí. Cítíš se tak lehce. Skoro jako kdyby si nevnímala znavené a ztrápené tělo. Ještě z dálky slyšíš rychlé kroky blížící se k tobě, když posledních pár tahů pomyslného štětce zpečetí tvůj osud a ty se propadneš do milosrdné temnoty zcela na hranici vyčerpání. Stejně jako před pár dny…
☩
„Zasedání Tribunálu je zahájeno.“ Promluvíš silným hlasem, který se nese majestátním sálem. Všude kolem je bílá a zlatá. Zlatá záře je zde snad ještě intenzivnější než jinde. Skoro jako kdyby se sem sama od sebe sbíhala. Odráží se od leštěného kamene i zlacených zdobných prvků. Vítr zde lehce pofukuje skrz otevřenou střechu a mezi sloupovím slonovinového dómu. Kolem se prohání bělostné načechrané mraky. Jste vysoko. Vysoko nad Zlatým městem, na které shlížíte a dohlížíte. Jediný mezistupeň mezi Ním a ostatními. Po tvých stranách sedí na vyvýšených mramorových trůnech tvoji bratři a sestry. Dnes ale nejsou všichni. Dva ze sedmi trůnů jsou prázdné. Moc dobře víš proč.
„Dnes projednáme prohřešek jednoho z nás. Vážný prohřešek. Bratře předstup.“ Promluvíš, zatímco se stejně jako ostatní usadíš do trůnu tribunálu. Jako vždy ti po kůži projede vlna energie koncentrující se ve zlatých liniích, jenž ji lemují. Tohle je sídlo moci a vy jste její vládci a správci. To už se ale zářící pohledy pětice serafínů upřou dolů pod ně. Tam pomalým krokem dojde muž. Je oděný v róbě zlatého města. Zlatá, bílá a černá. Stejně tak i působí i on sám. Černé zvlněné vlasy mu spadají kolem bílé bledé tváře, na jejímž čele je vykreslené spletité zlaté tetování. Jen tyto tři barvy… Dojde pomalými kroky na místo uprostřed kruhového sálu a vrávoravě padne na kolena. Vypadá zraněný. Je zraněný. Víš to. Není to tak dlouho, co se vrátil odtamtud. Ale Tribunál musel zasednout okamžitě. Některé věci nesnesou odkladu.
„Nakire, jsi obviněn z neuposlechnutí rozkazů, protivení se boží vůli a porušení našich svatých zákonů. Jaké je tvé vysvětlení? Co k tomu řekneš, bratře?“ Proneseš, jak nejlépe odměřeně dokážeš. Protokol tak káže. Je to ale těžké zachovat nestrannost v tomto procesu. Znáš ho. Znáš ho moc dobře. Je to jeden z vás, který tu zasedá v Tribunálu.
Ty, Jehoel, Agiel, Arakiel, Verchiel, poté Nakir a nakonec poslední z vás, která není přítomná. A nikdy už nebude. Sidriel.
Muž klečící na zemi má i nadále skloněnou hlavu. Opona z černých vlasů mu halí tvář. Vypadá skoro až nehybný. Neznáš ho tak. Ne jeho. „Nemám co říct. Je to pravda. Prošel jsem Branami.“ Ozve se jeho nízko položený hlas, který zní silně i přes to v jakém je stavu. Kolem tebe to od zbývající čtveřice serafínů po těch slovech povážlivě zašumí. Jen zvedneš ruku v tichém gestu, aby se zase sálem rozhostilo ticho, ačkoliv cítíš, jak se uvnitř tebe něco sevře. Tohle bylo… nemyslitelné. Přesto… Musíš se držet, aby tě pochopení za činy odsouzeného nestrhlo k jednostrannému pohledu na věc.
„Podej vysvětlení bratře. Sám moc dobře víš, že projít Branami je pro nás nemožné. Natož se jimi vrátit zpátky. Nečeká u nich nic než jen konec a znovuzrození. Za ně už moc a vůle našeho Otce nesahá.“ Padnou slova, která si můžeš dovolit pronést pouze v této úzké společnosti. Vědí to. Všichni z Tribunálu to vědí, ale je to jen zlomek obyvatel Zlatého města.
„To je samozřejmě pravda. Z části. Svět tam na druhé straně skutečně není naším. Jsme tam ztracení, stejně jako jsou oni zde. Ovšem to neznamená, že se nemůžeme vrátit. Dostat se zpátky do bezpečí.“ Jen na okamžik zvedne zlatý planoucí pohled k zástupu soudců, než jej zase skloní unaveně k zemi. „Vždy jsou možnosti. Ale…“
„Ale co?“ Ozve se ostrý hlas světlovlasé serafínky, Jehoel, než jí odpoví ten hluboký mužský hlas protknutý hořkostí.
„Ale vše má svou cenu.“
… A zlatem prozářený svět se propadne opět zpátky do tmy…
| ||
| |||
| „Včera dopoledne. Nevím přesně v kolik hodin to bylo. Nejspíše kolem desáté? Pan Barlow cestuje většinou sám a stejně tak pan Astley.“ Promluví naprosto klidně, zatímco tobě přejede mráz po zádech. Spala jsi dlouho. Příliš dlouho na to, aby si mu to stihla říct. Požádat jej. Zastavit to. Zachránit Williama…
„Dobře, tak tedy koupel.“ Slyšíš opět hlas paní Chilcottové. „Ano, určitě se tu něco najde. Nachystám vám čistý oděv do koupelny, ať se můžete rovnou po koupeli převléci.“ Pokračuje dál jako kdyby se nic nedělo a ono asi neděje, alespoň ne pro ni. To jen ty si můžeš domýšlet co se asi tak zrovna děje v Novém Jeruzalémě a co mohlo zapříčinit to, že se pan Astley s panem Barlowem zdrželi. Jídlo, které před tím vypadalo tak lákavě, je najednou podivně bez chuti. „Noviny, hmm, myslím, že tu snad najdu včerejší výtisk.“ Zamyslí se služebná, než se vydá po nových povinnostech a tebe nechá s jídlem, které jíš spíše z povinnosti než, že by sis ho vyloženě užívala.
Dostaneš do sebe, co se dá, než se zase ozve zaklepání na dveře. Je v nich paní Chilcottová a v rukou nese slíbený výtisk novin. „Tady, prosím. Koupel už je nachystaná. Jsou to ty tmavé dveře hned naproti.“ Položí noviny na stranu stolu, u kterého sedíš a pak se za ní opět zavřou dveře.
Když si vezmeš noviny, zjistíš, že od osudného večera v opeře uteklo už pár dní. Přesněji tři a něco. Ano, dnes je čtvrtý den od smrti radního. Ostatně velká část novin je věnovaná této záležitosti. Přípravy na pohřeb. Články věnované tomu, co lord Farnham pro město udělal a že toho není málo. Zároveň také zmínky o současné radě, která nejspíše má plné ruce práce. Dokonce si všimneš i toho jména, které ti zní dnes až příliš často v hlavě. William Essington. Vypadá to, že po lordu Farnhamovi dočasně převzal pozici předsedy městské rady. Je to až s podivem, že její nejmladší člen dostal hned takovou pozici, ale ty už máš pár zákulisních informací, díky kterým tě to nakonec nemusí až tak překvapovat. Pokud se začteš více, všimneš si také jedné drobné informace spojené s vraždou lorda Farnhama, pro kterého město truchlí. Včera… Včera měla proběhnout poprava usvědčeného vraha. Je to informace schovaná v textu, ke které viditelně redaktoři neměli více informací, přesto… ty víš. A opět to víš až příliš pozdě.
Jak tak prolétáš noviny, všimneš si také docela nápadného nadpisu.
Tragédie na Covington street
Když jen tak očima přelétneš drobné písmo, zjistíš, že včera k večeru došlo k náhlému a záhadnému úmrtí značného množství obyvatel v té oblasti. Ani pořádně nevíš, kde to je, ale být to v Zahradách, jistě si to vyslouží přední stránku. Každopádně spekuluje se o úniku plynu, ale policie k tomu neposkytla zatím žádné přesnější informace. Oblast je však uzavřená a….
Ani nemusíš číst černou kroniku. Celé noviny tak dnes působí. A to se blíží Vánoce! Těch pár zmínek o blížících se svátcích, které doslova klepou na dveře, se beznadějně utápí v nešťastných událostech, jenž teď zmítají městem.
Čtyři dny. Necelé čtyři dny stačily k tomu, aby se to celé tak zvrtlo. Necelé čtyři dny stačily k tomu, aby ses prakticky zotavila z vlastní smrti. Necelé čtyři dny…
Vyrazíš. Necháš zbytky jídla na stole a dojdeš ke dveřím koupelny. Natáhneš se a… Otočíš se na patě, aby si vyrazila jiným směrem. Směrem, kterým si pamatuješ, že tě tehdy odváděl Robert. Paní Chilcottová říkala, že by si neměla chodit nikam jinam, ale… Jakmile projdeš jedněmi dveřmi, projede ti po kůži celého těla zamravenčení podobné tomu, jaké jsi cítila, když ses dotkla okna ve svém pokoji. Je to zvláštní pocit, který však trvá jen okamžik. Nezastaví tě. Nic tě nezastaví. Dokonce ani nikoho nepotkáš. Projdeš ke schodům do patra. Tady tě Robert nesl… Vystoupáš nahoru a projdeš další z chodeb, aby si stanula před dveřmi, které poznáváš. Elijahova pracovna. Zaváháš jen na chvíli, než se dotkneš kliky, která se pohne, ale dveře se neotevřou. Jistě musí být zamčené. Tvůj plán začíná dostávat trhliny, když v tom si všimneš, že je zde více dveří po stranách a v hlavě se ti začne rodit další plán. Neméně šílený plán.
Projdeš k dalším z nich, aby si je tentokrát úspěšně otevřela. Před tebou se odkryje místnost, jenž vypadá jako nějaký nevelký salónek. Samozřejmě tu nejsou dveře do pokoje vedle, ale… Projdeš k oknu, které je po stranách namrzlé a za ním bíle září krajina zasypaná čerstvým sněhem. Je to až kouzelný pohled. Vskutku vánoční. Kdyby jen… Okno se dá otevřít, pokud chceš. Dokonce je pod ním typická římsa, která je však ozdobným prvkem, ne pochozím. I na ní je trocha sněhu na jinak bílé fasádě domu. I když jsi pouze v prvním patře, k zasněžené zemi se to zdá nepříjemně vysoko.
| ||
