Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Za vše se platí Delilah Blair Flanagan
Alexander se posadí naproti tobě, zatímco se s vámi brzy kočár rozjede. Na jeho soustředěném ostražitém pohledu je vidět, že ho tahle situace rozhodně nijak neuklidnila a stále je jako na jehlách, připraven jednat. Trochu prudčeji trhne hlavou, když promluvíš a jeho výraz alespoň o trocho povolí, když na tebe pohlédne. Pravda je to jen o maličko, takže by se někdo na tvém místě rozhodně necítil příjemně, ale tvou výhodou je, že jej znáš. Ačkoliv jsi s Alexanderem nestrávila více než dohromady pár dnů, je až příliš věrným odrazem svého dávného já, které Dumah znala skoro jako sebe samu.
„Uvidíme. Nikdy není nic zadarmo.“ Sykne a vidíš, že se přemáhá především díky tvé společnosti, aby nepůsobil více popuzeně. Ne, tahle situace mu není nijak příjemná a můžeš být tak jen ráda, že jej v tuhle chvíli nedržíš za ruku. „Ale využij té chvíle. Odpočiň si Del.“ Položí ti ruku na koleno. „Nemá smysl, abychom byli vzhůru oba. Pohlídám ho.“ Řekne tak, že nečeká patrně žádné námitky. Typický generál. „Kdyby se něco zkomplikovalo, každá minuta odpočinku se bude počítat.“ Dodá pak přeci jen trochu překvapivě krátké vysvětlení a stáhne ruku z tvé nohy, aby se opět rozhlédl a krátce nahlédl ven skrz roztažené záclony na okénku.
Ať už uposlechneš Alexandera nebo ne, díky monotónnímu drkotání kočáru se ti začnou klížit oči. Alexander na tom nejspíše nebude o moc jinak, ale ať už jej pohání jakýkoliv vnitřní motor, nevypadá to, že by propadnul spánku na rozdíl od tebe.
☩ Nezdá se ti nic. Je to jako na delší chvíli zavřít oči a zase je otevřít. Vlastně ti ani nepřijde, že jsi usnula, když ucítíš na rameni čísi dotyk slyšíš nějaký hlas tiše opakovat tvoje jméno. Kočár s vámi nehybně stojí. „…Jsme tam. Del?“ Naklání se k tobě Alexander. Ne, nevypadá to, že by se za tu dobu jakkoliv uklidnil. Naopak. Vypadá o něco bledší a nebo je to jen hrou světla a stínů? „Jeli jsme několik hodin. Budeme nejspíš někde v přístavu.“ A jak to vysloví otevřou se dveře, aby vás skutečně ovanul ještě o něco více mrazivý vzduch vonící solí.
„Správně generále. Ačkoliv… Ne přímo v přístavu.“ Ozve se ode dveří, ze kterými stojí Robert. Alexander jen nespokojeně zamručí, ale nijak to nekomentuje. Vytáhne se na nohy a vystoupí z vozu, aby tě přidržel, když vystupuješ a že je to třeba, protože rozespalému, a hlavně rozlámanému tělu zrovna tahle cesta příliš neprospěla. Připadáš si docela ztuhlá, ale bude to chtít jistě jen nějaký čas na to, se opět rozhýbat.
Venku z kočáru ti pod nohama zakřupou kamínky, na kterých je jen lehký poprašek sněhu. Před vámi je zátoka s množstvím skalisek, o které se lámou vlny nočního moře. Jste tu sami. Jen v dálce je ve tmě vidět množství světel od projíždějících či na moři kotvících lodí.
„Brzy tu bude váš odvoz. Takže… Generále, dostal jsem vás z města a zachránil váš drahocenný život. Vlastně možná dva životy.“ Sklouzne Robert pohledem k tobě. „Na moři čeká loď, která vás dostane s jistotou z Nového Jeruzaléma a mimo dosah jeho bezpečnostních složek. Jen je mi to líto, ale na ten odvoz mezi ní a tímhle místem už nějak nezbyly prostředky. Je vás o jednoho více než bylo v plánu.“Roztáhne se mu na rtech potměšilý úsměv, z kterého běhá mráz po zádech.
„Ty!“ Zavrčí Alexander a vrhne se po Robertovi. Pohne se rychle. Vlastně rychleji, než by si čekala, že je ve svém stavu schopen. Viditelně to zaskočí i Roberta, kterého chytí pod krkem. „Ty hade! Měl jsem vědět, že někomu jako ty nemůžete věřit!“ Začínají jeho oči žhnout, ale ty si všimneš i něčeho dalšího. Měsíční světlo se odrazí od čepele dýky, kterou Robert ještě před chvílí nikde neměl, ale teď je její špička zapřená o Alexanderův bok. Planou na ní ledově modré symboly, které poznáváš. Zlaté město… Těžko říct, zda si jí všimnul Alex.
„A a aaa…. Pozor Generále, ať se nespálíte tentokrát vy. Nejste tu sám. Byla by škoda to všechno zahodit kvůli vaší zraněné pýše. Já nelhal… Cestu ven vám nabízím. Stačí jen jedna věc.“ Chytí Robert druhou rukou tu Alexanderovu a zapře se za ni. Alex viditelně zaváhá. Ne, neohlíží se po tobě jen… Stojí. Nehnutě, než dlouze vydechne a pak povolí stisk. Robert se od něj pár skoro tanečními kroky vzdálí a v ten moment obratně protočí dýku mezi prsty, aby zčistajasna zmizela.
„Skvělé, skvělé… Jsem rád, že máte správně poskládané priority. Je vidět, že vhodná společnost umí s lidmi zázraky. Děkuji dámo, ušetřila jste nám všem spoustu zbytečných problémů.“ Otočí se Robert na tebe. Ne, nebere si servítky. Prostě to řekne tak jak to je. Víte ti všichni tři. Kdybys tu nebyla, mohlo tohle dopadnout dost jinak. „A po vás Generále chci jen jednu věc. Nebojte se. Nebude to bolet.“ Zaloví v náprsní kapse kabátu a pak vytáhne něco, co jsi vlastně ještě nikdy neviděla na živo, ale znáš to moc dobře. Mezi prsty drží mléčně zabarvený krystal zhruba ve tvaru vejce. Množství opracovaných plošek se v bílém světle měsíce podmanivě leskne i při tom nejdrobnějším pohybu.
„Myslím, že moc dobře víte, co chci.“ Natáhne ruku s kamenem před Alexandera, kterému se tentokrát nepodaří z tváře rozehnat ten bolestivý výraz. Semkne rty a očima hypnotizuje drobný kousek drahokamu. Chvíli zní jen moře všude kolem vás než… „…Dobře.“ Natáhne se Generál po krystalu.
| ||
| |||
 | Kočár, nejlepší přítel lady Ramiel si šikovně překroutí má slova a já… Jsem moc unavená na to, abych se tu o čemkoliv dohadovala. Ať už to přepadení pár dnů zpátky mělo znamenat cokoliv, ať už si mysleli, že ten vůz převáží zkrátka jen někoho důležitého bez vědomosti toho, kdo to opravdu je… Stalo se to. A já ty muže musela zabít, abychom s Yan neskončily stejně jako kočí. „Ne,“ vyslovím pouze to jedno jediné slovo. Ani Alexander se tou odpovědí nenechá ukolébat, jakkoliv to celý tenhle rozhovor zavede do… Temnějších a nepříjemnějších vod. Stačí, aby Ramiel pouze naznačil… Vím, že tohle se Alexovi zajisté neposlouchá lehce, zvláště ne od někoho jako… On. Stisk generálovy dlaně v tu samou chvíli zesílí, stejně jako horkost, co z něj sálá. Musím na okamžik zatnout zuby, abych se ovládla a ani se nepohnula.
Namísto toho raději k Alexovi vzhlédnu a opět promluvím. Ani se nesnažím zastírat, jak příšerně se cítím. Na nohách se držím jen s vypětím veškeré vůle, žaludek se mi svírá hladem i nervozitou a čím déle kráčíme nocí, tím větší mi je zima, jak mé tělo přestává být schopné se samo zahřát. A… Jakkoliv to Alex nedává najevo, vidím to. Je unavený stejně jako já. Navíc i zraněný. Proboha, vždyť poslední tři dny strávil v péči Tajných. Jistěže není v pořádku. A jistěže by tu nabídku pravděpodobně odmítl, kdyby mělo jít jen o něj. Když ta slova říkám… Moc dobře to vím. Že to celé beru na sebe, abych… Abych mu to usnadnila.
„Nemůžu…“ vydechnu tiše a uhnu očima před pohledem, který se do mne vpíjí a hodnotí. Nastane chvíle ticha a… Alex souhlasí. Uleví se mi… Aspoň na chvíli, než… Mohla by to být past? Jen léčka jak… Ne, kdyby Ramiel chtěl Alexe zabít, mohl to už udělat. Nebo mohl upozornit policii na to, kde jsme. Možná to Lucifer opravdu jen dělá kvůli… Starému přátelství. Záleželo mu na Kamaelovi…
Ať už to je jakkoliv, Ramielovi se viditelně uleví a vyzve nás, abychom šli za ním. Nic jiného ostatně nezbývá. „Ještě chvíli zvládnu,“ přitakám tiše, než společně vykročíme vstříc ďáblově nabídce, kterou jsme přijali. Zbývá snad něco jiného, než to ještě chvíli zvládnout? Poslední dny nedělám nic jiného. Jen si neustále opakuji ta slova jako nějakou zatracenou mantru bez ohledu na to, jak moc mě to bolí. Následujeme Ramiela uličkami vstříc… Hlavní. Té, které bychom se za jiných okolností zcela jistě vyhnuli. Z dálky sem doléhá klapot koňských kopyt a poskakování kol na kočičích hlavách. Ramiel jde první, aby zjistil, zda je vzduch čistý a…
… stejně krátce zaváhám. Nebýt Alexe, asi bych tam nejistě přešlapovala z nohy na nohu déle, takhle se zkrátka nechám vést. Překvapeně zamrkám, když si všimnu nachystaného kočáru stojícího jen pár metrů od nás. Ale… Jak mohl vědět, že půjdeme zrovna touhle částí města? To přeci nedává smysl. Znepokojeně k Alexovi vzhlédnu, to už nás ovšem náš průvodce popohání. Závidím mu energii, se kterou vyskočí na kozlík.
Na okamžik mi tím připomene Noaha. To, s jakou lehkostí se uměl vyšvihnout na koně. Nadechnu se… A zase vydechnu. To už mi ovšem Alex otevírá dveře a pomáhá mi nastoupit dovnitř. Tak, jak se sluší a patří, když doprovázíte dámu ze Zahrad. V první chvíli si to ani neuvědomím, na kolik to mám zažité. Ostatně já nejenže nyní skutečně jako lady ze Zahrad nevypadám, ale ani se tak nechovám. Musím zatnout zuby, abych dokonce i s Alexovou pomocí dokázala nastoupit bez zadrhnutí se a jakmile se ocitnu v přítmí vozu, tak se na sedačku spíše zhroutím namísto toho, abych se normálně posadila.
Se starostí vepsanou do tváře sleduji siluetu Alexe, jak nastupuje za mnou. Musí… Musí mít bolesti. Nicméně… Jsme tu. Oba. Sotva za Alexem klapnou dvířka a on se usadí, kočár se s trhnutím rozjede. Teď… Teď už to nepůjde vzít zpátky. Jen se trochu zavrtím a sjedu zády po sedačce níže. Je tak… Je tak strašně příjemné sedět na něčem aspoň trochu měkkém. Nejraději bych zavřela oči a schoulila se na sedačce, ale… Nemůžu. Nejde to. Mám z toho ten nepříjemný pocit deja vu. Zase sedím v kočáru, aniž bych věděla, kde z něj vystoupím… Jenže teď v sobě nemám koňskou dávku sedativ, aby mi to bylo jedno. Stalo se toho… Tolik.
Promnu si oči a s velkým sebezapřením se přeci jen vytáhnu zpátky do pozice, ve které se o mne nebude pokoušet dřímota. Tolik. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů v marné snaze se aspoň trochu zaměstnat tím, že se jim pokusím dát nějaký… Tvar. A zamaskovat tím, jak jsem… Nervózní. Stačí… Stačí přeci tak málo, aby… „Vážně by to mohlo být tak lehké? Aby… Aby nás prostě jen vyvezl z města ven…“ zašeptám směrem k Alexovi.
| ||
| |||
| Výstavní kus Vera De Lacey „Kdo? Promiňte paní, ale neznám vás a… A bude nejlepší, když se vrátíte se mnou.“ Starý muž je viditelně dost zaskočen tvou přítomností. Trochu se zakoktává a z tváře mu čteš nejistotu. Přihodíš tedy ještě pár polínek do ohně. Když nasadíš ten tón, který tak často zní v Zahradách a který je pro většinu sloužících jako když někdo přejde nehty po tabuli, tak sebou viditelně trhne a ve tváři o něco zbledne. Ano, vnímáš, že mu srdce poskočilo a zrychlilo. Znervóznila jsi ho. Tím spíše, když padlo jméno pana Astleyho.
„Ale… Ale paní. V tomhle přeci… nemůžete jet v takovém počasí?“ Poznamená na účet tvého netradičního oděvu. Ty ale nedbáš nějakých připomínek a jistým krokem vykročíš po stájích. Je zde tak do desíti koní. Většina tažných ale i pár jezdeckých. Tvou pozornost upoutá vysoký vraník s lesklou vyhřebelcovanou srstí, který jen pohodí hlavou, když přijdeš k jeho kóji a zvědavě se po tobě otočí.
„Ethos? Ale paní…“ Zopakuje tuhle frázi snad už po sté a je na něm vidět, že nějak neví, co si s tebou počít. „Tak dobře… Dobře, počkejte tu. Já se zajdu zeptat do domu. Jen pro jistotu. Nechcete vzít alespoň kabát?... Jak si přejete. Jen tu chvíli prosím počkejte.“ Vyhrkne rychle a už o něco pomalejším tempem, než mluví, se vydá k domu. Jistě, spěchá, ale je vidět, že už není nejmladší. Nejspíš nečeká, že tu ve stájích zmůžeš něco jiného, než jen sledovat koně. Ostatně jsi lady. Ovšem, to se trochu přepočítal.
Není problém najít sekci se sedly i postroji. Není to poprvé co budeš sedlat a uzdit koně. Dělala jsi to tolikrát, ačkoliv poslední měsíce jsi už k tomu neměla tolik příležitostí. Přesto tohle není něco náročného a už vůbec se to nezapomíná. Jen to chce vybrat správné sedlo, pobrat to vše, otevřít vrátka ke koni a dát se do práce. Musíš spěchat. Času rozhodně moc nemáš.
Naštěstí pro tebe sis nevybrala nějakou kousavou a divokou potvoru. Ethos, jak jej starý muž pojmenoval, je dobře vycvičený kůň. Sama musíš uznat takto z blízka, že je to krásné zvíře. Rozhodně sis zvolila ten nejvybranější kus ve stájích. Hodíš na něj sedlo a upneš všechny přezky. Spěcháš. Není to stoprocentní, ale potřebuješ se hlavně odtud co nejrychleji dostat. Do sedla se dostaneš s pomocí lavičky, která je v hlavním koridoru stájí. Ethos pohodí hlavou, když jej pobídneš, abyste vyjeli. Vyjedete do sněhu před nimi, ale to už vidíš, jak z domu vybíhají dvě postavy. Poznáváš obě dvě. Starého muže i paní Chilcottovou.
„Zastavte! Paní! Stůjte!“ Rozléhá se křik okolím, zatímco běží k tobě.
| ||
| |||
| Časy se mění Delilah Blair Flanagan „Co prosím? O žádném pokusu vás zabít nevím, dámo. Ostatně, kdybych se vás pokusil zabít, rozhodně tu s vámi takto nediskutuji. Jsou snazší způsoby a méně riskantní. Nemyslíte, že kdybych vás chtěl vidět mrtvou, tak je tato konverzace zbytečná?“ Povytáhne lehce tmavé obočí.
„Jako kdyby bylo vše vždy tak jednoduché a přímočaré. Zvlášť, když jde o Lucifera.“ Zamračí se na Roberta Alexander, který nevypadá příliš obměkčen jeho slovy.
„Ale no tak, časy se mění a lidé také. Dle toho, co jste předvedl na plese to platí viditelně i pro vás, nebo snad ne Generále?“ Robertova poznámka se setká jen s tichem a ty ucítíš, jak tvou ruku Alexander ještě silněji sevře do své. Zdá se ti, že je najednou nějak více horká, skoro až nepříjemně.
„Hmm?“ Ozve se tiše Alexander, když opět promluvíš a skloní se k tobě. Ve tvém šepotu i tváři lze vyčíst únavu, kterou cítíš. Po tom všem, co se ti stalo za poslední dny, je i teď takovým menším zázrakem, že stojíš. A popravdě, Alexander na tom není také dobře. Ačkoliv to maskuje, všímáš si, že se rozhodně nehýbe plynule a sem tam ulevuje namáhaným částem těla. Přesto moc dobře víš, že on by klidně šel. Šel by až do padnutí, když by si myslel, že je to tak správné.
„Nemůžeš….“ Vpíjí se do tebe jeho zase skoro černé oči. Hodnotí tě? Přemýšlí. Chvíli je ticho, než jen drobně kývne. „Dobře.“ Šeptne skoro neslyšně a otočí se na Roberta. „Dobře, přijímáme. Jestli ale pojmu sebemenší podezření, že se jedná o nějakou léčku nebo zradu, nehodlám s vámi jednat v rukavičkách. Doufám, že si rozumíme! Roberte.“ Pronese Alexander a z jeho slov se doslova odlamují kusy ledu.
„Ale zajisté, pane Morley. Ale zajisté.“ Odpoví Robert, na kterém je vidět, že se mu dost ulevilo. „Tak prosím panstvo, následujte mě.“ Kývne hlavou směrem odkud jste přišli a vyrazí před vámi.
„Zvládneš to?“ Skloní se k tobě jen na moment Alexander, aby se ujistil, jak na tom jsi, než společně vyrazíte za Robertem.
Váš průvodce vás vede uličkou, kterou jste před tím šli, přesto v jedné části zabočí a protáhne vás jednou, která ji kříží, než dorazíte k rohu, ve kterém ústí na jednu z hlavnějších ulic. Robert zvedne ruku ve znamení, abyste posečkali, než sám vykročí do ulice. Nevypadá to, že by se snažil jakkoliv maskovat nebo snad skrývat. Rozhlédne se a pak vám rychlým gestem pokyne.
Vykročíte do ulice osvětlené plynovým osvětlením. Slyšíte z dálky zvuk koňských kopyt a povozů. Přeci jen v tuhle dobu ještě město zdaleka nespí, pokud vůbec někdy. Nalevo jen pár metrů od vás si všimnete stojícího černého kočáru. Je uzavřený a tažený jedním koněm.
„Tak rychle vy dva. Nemáme na to celou noc.“ Pousměje se Robert, který ke kočáru vyrazí rychlým krokem, aby se elegantně, skoro až nezvykle rychle vyhoupl na kozlík. Alexander tě dovede ke dveřím, které ti otevře a pak podrží tvou ruku, aby ti pomohl nastoupit. Na tom jistém gestu je něco tak zvláštního. Je to jako dříve, když jsi byla lady ze Zahrad a tohle bylo něco naprosto samozřejmého. Až poté, co se usadíš na sedačce, nastoupí za tebou i Alexander. Vidíš, že se musí do vozu trochu přitáhnout. Rozhodně nenastupuje podobně mrštně jako Robert. I tak ale záhy sedíte na sedačkách. Okénka zakrytá závěsy. Interiér osvětluje jen tlumené světlo zavěšené lampy. Je to jen pár vteřin, než sebou kočár trhne a vyjede s vámi neznámo kam….
| ||
| |||
 | Panička jako každá jiná Je to docela výška. I tentokrát se musím zhluboka nadechnout a odhodlat se spustit nohy z okna. Oproti Jeruzalémské opery nebo výhledu z prvního patra to však není nic, co bych nezvládla. Elijah měl pravdu. S každým strachem se dá pracovat. Jenom kdyby za tenhle nemohl zrovna on. Vzpomínka na to, co jsem našla v jeho pracovně, a na všechen ten zmar a zkázu toho osudného večera pálí, dopadá mi na hruď a popohání mě vpřed. Opatrně se spustím dolů a pak – seskočím. Na nízkých podpatcích střevíčků určených pouze pro pohyb po domácnosti mám co dělat, abych udržela rovnováhu, a povážlivě se zakloním. Dlaní se opřu o zeď. V pořádku…
Opře se do mě studený vítr. Těch pár zbloudilých kudrlinek, které se mi buďto nepodařilo zachytit do účesu nebo už z něj stačily utéct, mi zavlaje kolem obličeje. Jenom letmo se rozhlédnu, jestli je vzduch čistý, a vyrazím. Nejraději bych se rozeběhla, ale nohy se mi nepříjemně boří do sněhu a klouže to. Nízká budova stojící trochu dál od hlavního domu mě naplní naději, že… že to zvládnu. Že se odsud dostanu pryč. Už jenom kousek. Před dveřmi se na okamžik zarazím a na rtech se mi zachvěje němá modlitba. Prosím, bože… Budova je dost velká, aby v ní koní bylo vícero, naději mám, jenom… jenom musím překonat práh stají. Když mě v nose zašimrá dobře známý pach sena, ramena se mi zhoupnou úlevou a na okamžik zavřu oči. Jsou tady. Dobře. Tak teď jenom… „Eh? Paní? Kdo jste?“ Strnu. Očima mi prokmitne hrůza, než honem semknu ruce před sebou. Není to on, uklidňuji se. Není to Elijah… Je to jenom podkoní, vcelku mile působící pán se šedinami, který mi docela určitě ublížit nechce. Srdce v hrudi se mi třese tak, že je těžké tomu uvěřit, ale přeci jenom se přinutím nadzvednout koutky a pousmát se. Jako by se nic nedělo. To ostatně umím. Dlouhé měsíce s Philipem mě naučily spoustě věcí. Jenom jsem nečekala, že mi ještě přijdou vhod. „Ano, to jsem já. Vera,“ přitakám honem. „Cože? Ne… Počkejte…“ Poplašeně couvnu. Ne, ne, ne. Nemůžu se tam vrátit. Nemám na to čas. Nemám na tohle čas! Pokud se Elijah vrátí, pochopí, co jsem chtěla udělat. Už se odsud nedostanu. Ten dům se všemi těmi lidmi… Mohla bych… Vím, co bych mohla. Bylo by to pro mě snadné. Palčivá vlna se ve mně pohne. Napříč nitrem se mi rozrůstají trnité úponky. V uších mi duní tlukot vlastního srdce a na okamžik… na okamžik mám pocit, že neslyším jenom to, ale… Uhnu pohledem. Z toho, že mě to vůbec napadlo, mě mrazí. Existují hranice. Jednu z nich jsem už překročila, když jsem si do kapsy strčila ty hodinky, ale tenhle muž je nevinný. Netuší, čeho je jeho pán schopný a… Zabila bych ho. Neovládla bych se – stejně jako jsem se neovládla s Philipem. A Robertem. Už to nikdy nechci… Kruci. Co mám dělat? Co mám teď dělat?! Nemůžu se vrátit do domu a čekat, až se Elijah vrátí; stačilo by mu vyjít po schodech nahoru, odemknout dveře pracovny a udělat těch pár kroků ke stolu. Ani by si nemusel sedat. Neuklidila jsem po sobě zdaleka dost dobře. Podpatek znovu klapne o podlahu, až se zády málem přitisknu ke dveřím. Už cítím, jak se mi do očí hrnou slzy, když v tom… „Jak to myslíte, že vám to nikdo neřekl?“ slyším se promluvit nezvykle příkrým hlasem prosázeným uhlíky napětí. „Ano, jsem tady jako host pana Astleyho a ujišťuji vás, že nemá sebemenší problém s mou přítomností zde. Vlastně to byl jeho nápad. Ať se jdu projet, až se na to budu cítit. A já se na to cítím. Takže buďte tak laskav a osedlejte mi koně, pane. Nebo o tomhle mám snad říct Elijovi?“ Jeho jméno vyslovím… tím stejným způsobem, který jsem slyšela mnohokrát. Jako by to byl milenec. Nebo manžel. Někdo, o kom jsem si jistá, že na mě dá. A až do chvíle, kdy jsem se mu vloupala do pracovny, by to snad byla i pravda. Překřížím paže na hrudi, v které mi srdce tluče jako splašené, a významně se na muže podívám. Nezáleží mi na tom, co si o mě bude myslet. Ať mě považuje za paničku ze Zahrad, nepříčetně se obouvající do služebnictva a zvyklé na to, že… inu, že si vyslouží akorát tak úklonu a omluvu.
Kdyby jenom tušil… kolik životů záleží na této chvíli… jak moc se odsud potřebuji dostat… a jak snadno bych mohla dosáhnout toho, co chci. Děsí mě to. Vždycky mě tahle část děsila. Ale neodevzdám se jí. Nejsem jako ona. Nebudu jako ona. Nemusím být… jako ona… Čas na přemýšlení muži každopádně nedávám. Bez zaváhání se rozejdu stájemi a, pokud mě nechá, projdu kolem něj. Prohlížím si koně. Už je to pár měsíců, co jsem se ocitla v sedle. Vždycky jsem milovala ten pocit, kdy se mi do tváří opře vítr a krajina se rychle mění. Tentokrát to bude jiné. Vyšla jsem ze cviku a kdo ví, jestli mě zranění nebude omezovat, ale… zvládnu to. Musím. „Chci tohohle,“ pokynu rukou k velkému vraníkovi a vyčkávavě se ohlédnu k muži přes rameno. Nespokojeně semknu rty. „Pokud na tom trváte,“ pokračuji takřka otráveně, „můžete se jít zeptat, ale říkám vám, je to ztráta času.“ Ani smykem nedávám najevo, že bych ho chtěla doprovodit. Ani se nepohnu, jenom na něj dál hledím. Pevně. S hraným přesvědčením, že jsem tady v právu. Pokud mě tady nechce nechávat, bude mě odsud odtáhnout násilím. Ale to… To neudělá, jsem si tím skoro jistá. Nedovolil by si sáhnout na urozenou paní, natož na hosta pána domu. Jenom nesmím couvnout. A já couvnout nehodlám. | ||
| |||
| Přání, která bolí
Rychle mi dochází, že neznámý muž mě zná. Tedy… Znal. Ne mě, ale Dumah… Dříve. V časech, kdy vše bylo jednodušší a složitější zároveň. Je to… Je to zvláštní nepříjemný pocit. Nevybavuji si dle tváře jeho jméno, nic… Ovšem dle jeho slov se nezdá, že bychom v minulosti byli přátelé a ve mne dle Alexovi prvotní reakce začíná klíčit i to mrazivé podezření, že jsme ani nebyli na stejné straně. Některé věci se nemění, osudová věta protínající všechny naše životy. Dnes ovšem zůstane ve vzduchu viset jen její část.
Alexův rázný hlas se rozlehne uličkou jako když střelí a přeruší neznámého v půli slova. Neovládnu se a drobně sebou cuknu. A jakkoliv vím, že to nebylo na mne, na prchavou chvíli bojuji s nutkáním sklopit hlavu a stáhnout se více za jeho záda. Nakonec se ovšem jen nadechnu. Krátce k Alexovi vzhlédnu, ačkoliv do tváře mu pořádně nevidím. Cizinec… Cizinec zaváhá. Nevím, jestli je to generálem nebo tím, že není zvyklý, aby s ním takhle někdo jednal, ale…
„… je to Ramiel, pravá ruka Lucifera.“
Krve by se ve mne v tu chvíli nedořezal. To jméno mi už něco říká, znám ho, samozřejmě ho znám. Byl jedním, ze kterých si Kamael tehdy vybíral a odmítl ho. A pak také jedním z těch, kteří se přidali k Luciferovi krátce po jeho Pádu. K Luciferovi, který se mne před pár dny pokusil zabít… Ve víru událostí jsem přepadení našeho kočáru při příjezdu do města sice pustila z hlavy, ale nic to nemění na tom, že ti muži tam byli a chtěli nás všechny do jednoho postřílet jak kachny na rybníce. Měla jsem touhle dobou být mrtvá… Neklid tančící mi pod kůží ještě více vzroste a já se lehce zachvěji.
Robert. Ramiel. Jako by na tom v tuhle chvíli záleželo. Nevstupuji do toho, jen se stále držím v těsné blízkosti Alexe, který jeho přítomností není ani trochu nadšený. Cítím, jak mi stiskne ruku. Oba myslíme na to stejné… Jaké staré dluhy se Lucifer rozhodl splácet? A jak… Je tak snadné si vybavit hořkost v jeho hlase i tváři, tehdy v chrámu. „Považoval jsem vás za přátele a takhle se mi odvděčíte. Za vše.“ To zklamání, když se Kamael odmítl přidat na jeho stranu a rozhodl se to jednou pro vždy ukončit.
Ramiel se opět zhostí slova a já… Tentokrát už Alexův vpád do toho přívalu drzosti očekávám. Tohle řečnění Kamael nikdy neměl rád a Alex zřejmě nebude jiný. Zvláště teď. V této situaci. Na okamžik se k němu o to více přitisknu a palcem krátce sklouznu po jeho ruce, za kterou mne drží. Tohle… Tohle není správná chvíle na… Velké emoce. Musíme… Musíme zachovat klid. Všichni.
Vypadá to, že to konečně pochopil i Ramiel stojící před námi. Řekla bych, že se mi uleví, ale lhala bych. Atmosféra visící ve vzduchu mezi ním a generálem by se dala krájet.
Tentokrát je to ovšem on, kdo tne do živého, když se naše pohledy krátce setkají. Z tváře mi vyprchají veškeré zbytky barvy a polknout ten knedlík tvořící se v krku je zatraceně těžké. Čekal na Alexe. Zachránil by ho… Vědomí toho, že jsem všechny… Ty lidi… Dost možná… Ne možná… Nikdo z nich nemusel… Ostře se nadechnu. S vypětím vůle se přinutím soustředit se na to, co Ramiel říká dál.
O Luciferových jiných důležitých povinnostech nechci přemýšlet už vůbec, i když by to bylo o dost milosrdnější než vzpomínka na… Zarazím se. Chvíli se mi ani nechce věřit tomu, co slyším. Ven? Nabízí nám cestu ven?
Nabídka, kterou stačí jen přijmout… Ovšem není to tak jednoduché. Nikdy to není jednoduché…
„Nevím, jestli vám nabídnu všechny odpovědi, ale celá tahle anabáze a držení vás v utajení byla proto, aby se k vám nedostal dříve Lucifer a stejně tak i k Alexovi.“
Ucítím na sobě Alexův pohled, který mne přinutím k němu zvednout hlavu. Cítím z něj stejnou nerozhodnost jako… Tehdy. Tíha na mých ramenou opět zesílí. Mám pocit, že ještě kousek a začnu lapat po dechu pod tíhou dalšího rozhodnutí, které už nikdy nepůjde vzít zpátky. Nikdy… Nikdy to neskončí. Ve tváři se mi objeví přesně ten nešťastný strhaný výraz odrážející, jak se v ten okamžik cítím. Bartholomew mě celé ty roky dusil tím, že mi systematicky bral jakékoliv možnosti volby. Veškerá rozhodnutí dělal on, stavěl mě do svého stínu a postupně si uzurpoval můj už tak malý svět… Nesnášela jsem to. Nechtěla jsem to. Tak moc jsem si přála být svojí vlastní paní, rozhodovat se…
… a kam mě to dovedlo?
Některá přání bolí, když se plní.
„Možná by ta nabídka měla větší váhu, kdyby se mě vaši lidí nepokusili při příjezdu do města zastřelit,“ slyším se říkat. Můj hlas zní i mně samotné tak… Prázdně. Dutě. Takřka bez jakékoliv intonace v tom ostrém kontrastu s Alexem. Jsem… Jsem z toho všeho prostě jen… Unavená. „Přesto…“ povzdechnu si. Od úst mi vyrazí další z mnoha bílých obláčků. „Já… Já už to takhle dlouho nevydržím, Alexi,“ šeptnu tiše jeho směrem. Nevydržím další noc na nohou. A co v přístavišti, pokud se tam dostaneme? Budeme se muset proplížit do nějaké lodi? Tak jak vypadáme… Nikdo nás na loď přeci nevezme… Budeme podezřelí, ať půjdeme kamkoliv… A já ho akorát budu zdržovat. Už teď to dělám.
„Pokud nás může opravdu dostat bezpečně z města… Nemyslím si, že to můžeme odmítnout,“ kousnu se do vnitřku rtu sotva to vyslovím nahlas. Můžeme Luciferovi věřit? Určitě ne. Přesto… Možná nám opravdu nic jiného nezbývá. | ||
| |||
| Okno Vera De Lacey Voda ve vaně je ještě horká. Vznáší se z ní jemné nitky páry a kolem voní nějaký koupelový olej. Je to lákavé, ale na to ty teď nemáš ani nejmenšího pomyšlení. Trochu se opláchneš. Spíš tak, aby se neřeklo a rychle vyčešeš vlasy. Teď můžeš být ráda za své husté kudrny, na kterých ani teď není prakticky vidět to, že jsi na nich posledních pár dní jen proležela. Začneš se oblékat a kam můžeš poschováváš věci, které jsi posbírala v Elijově pracovně. Dokonce si odnášíš i zlaté hodinky, které sice nejspíš neodhalí žádné jeho plány, ale stejně… No, lepší bude nad tím nepřemýšlet.
Zapneš háčky a utáhneš tkanice korzetu. Nedá se říct, že by to bylo nějak bolestivé. Naopak to zabrání tvému tělu dělat nějaké nečekané a rychlé pohyby. Jakkoliv ses tohoto bála, není to nakonec tak hrozné. Posbíráš tedy co můžeš a přes denní šaty ještě uvážeš světle modrý župan. Vypadá to, no, ne zrovna dle posledních módních trendů, ale v tomhle mrazivém počasí se počítá každá vrstva. I kdyby to měl být jen župan.
Zaklepeš na dveře, otevřeš je a… Nikdo tam není. Vzduch je čistý. Ovšem cestu ven neznáš. Ne přes tohle sídlo, do kterého tě museli nést v těžkém bezvědomí na pokraji smrti, aby ti tu zachránili život. Přesto je tu jedno vcelku prozaické řešení. Stejně jako se Robert dostal k tobě do domu. Stejně jako Ztracený, který ti vnikl do ložnice. Tak i ty to teď vezmeš oknem. Pravda, opačným směrem, ale aspoň tě nečeká pád z několika pater do záhonu růží, jako tenkrát Roberta.
Přehoupneš se přes parapet a musíš se opatrně spustit dolů. Je to i tak docela výška, protože dům stojí na vysokých základech. Sníh utlumí a zároveň ztiší tvůj dopad. Jsi venku. Před sebou máš sídlo s bílými zdmi, které skutečně stojí uprostřed přírody. Naštěstí není ale tak obří, aby ses tu snad ztratila. Bude stačit obejít zeď a… Nikde nikoho nevidíš. Všimneš si ale nízké budovy, která stojí nedaleko hlavního domu. Samozřejmě s dostatečným odstupem na to, aby panstvo případný zápach ze stájí neobtěžoval. Takto ze zadní části to k ní nemáš ale daleko. Dokonce je shrnutá cesta, která je mezi domem, stájemi a pak se nejspíše vine i někam dál.
Dojdeš k podlouhlému stavení s nízkou střechou, aniž by si někoho potkala a vejdeš dovnitř. Musíš, protože tu jsou okna pouze výše u střechy, do kterých se jen tak nepodíváš. Ucítíš ten typický pach sena a koní. Stejně tak je slyšet jejich pofrkávání a podupávání. Ačkoliv jsi doteď na nikoho nenarazila, teď už ale takové štěstí nemáš.
„Eh? Paní? Kdo jste?“ Ozve se nakřáplý hlas. Tam u koní vidíš stát starého muže. Zrovna jednoho koně krmí něčím z dlaně. Vousy i vlasy stříbrné. Na sobě má vcelku obyčejný oděv. Nic honosného. Ale kdo by také chodil v drahém obleku do stájí. Sjede tě poněkud šokovaným pohledem. „Jak jste sem dostala? Tady byste neměla být. Vy jste… vy jste ten host pana Astleyho?“ Nakrčí čelo. „Obávám se, že budete muset jít se mnou. Nemůžete se tu jen tak toulat. Ještě byste nastydla a… A nikdo mi neřekl, že sem máte přístup. Pojďte, prosím.“ Vyrazí k tobě, aby tě odvedl zpátky do sídla. Ač může působit mile, nevypadá to, že by to bylo něco, o čem je ochoten diskutovat.
| ||
| |||
| Ďáblova nabídka Delilah Blair Flanagan
„Lidé je běžně nevidí…“ Odpoví tiše Alexander, který si tě měří vážným pohledem. „Zvláštní Verše… Hmmmh, budeme si muset skutečně promluvit, jakmile to bude alespoň trochu možné. Ale nejdřív…“ Vydáte se společně ven a necháte temné sklepení za vámi.
☩
Stojíte v temné uličce s podivným cizincem, který s vámi mluví, jako kdyby věděl dost na to, aby nevěřil tomu, že jste obyčejní kolemjdoucí. Vlastně dost možná ani ne obyčejní obyvatelé města. Obyčejní lidé… „Kdo jsem? To se mě dotklo, vážená dámo. Vy umíte tnout do živého. Jako ostatně za starých časů. Některé věci se ne…“
„Dost!“ Štěkne po něm Alexander, který ho probodne pohledem. Jak stojí těsně před tebou je těžké vidět mu přesně do tváře, ale něco v ní… Něco v ní donutí cizince na moment zaváhat.
„Je to Ramiel, pravá ruka Lucifera.“ Odpoví ti o něco méně nevrle, aniž by z muže před vámi jen na kratičký okamžik spustil pohled.
„Ehm, osobně preferuji spíše Robert. Ramiel je dost netypické jméno i na Nový Jeruzalém.“ Doplní jej černovlasý muž, avšak je na něm patrné, že je stále poněkud vyveden z míry po tom rozkazu od Generála. Alexander si jen odfrkne, ale na jeho nepřátelském postoji to nic nezmění.
„Hmmh, takže proč tu jsi? Staré dluhy? Které máš na mysli? Stalo se toho příliš a kdo ví, na co si tvůj pán zrovna teď vzpomněl.“ Zavrčí Alexander a cítíš, jak stiskne o něco silněji tvou ruku.
„Pán? Jsme v moderní době, osobně preferuji spíše označení obchodní partner. To víte tyhle zastaral…“
„K věci!“ Skočí mu opět do řeči generál a tobě je hned jasné, že jeho trpělivost začíná dosahovat svých mezí. Generál nikdy neměl rád zbytečné řeči kolem a vytáčky, ne nebylo to efektivní a tím spíše teď je jeho kapacita pro podobné výstřelky evidentně dost omezená, když jste v tak svízelné situaci.
„Jistě…“ Povzdechne si Robert o něco krotčeji a je až s podivem, že najednou působí… možná jen na okamžik… jako kdyby tam opravdu nechtěl být. „Jsem tu, abych vám zachránil život Generále. To bylo ostatně v plánu už včera v podvečer, ale neobtěžoval jste se ani dorazit na svou popravu. Teď už je mi jasné, komu za to vděčíte.“ Sklouznou ledově modré oči na tebe, jen na moment, než se zase zaostří na Alexandera.
„Původně jste tohle měl probírat přímo s ním, ale teď už měl jiné povinnosti. To ale nic nemění na tom, že jsem tu já a se mnou nabídka bezpečné cesty ven. Cesty z Nového Jeruzaléma.“ Padnou ta slova, která znějí tak neuvěřitelně. „Stačí ji jen přijmout.“ Natáhne k vám krátce ruku ve vstřícném gestu a ty teď poprvé na sobě ucítíš Alexanderův pohled. Je to jen chvíle, ale vidíš, že… váhá. Stejně jako tehdy mezi rozvalinami starého chrámu…
| ||
| |||
| Království za koně Kovové zařinčení přetne ticho pracovny tak hlasitě, že sebou zase trhnu a zvednu hlasu ke dveřím. Na okamžik strnu jako laň před rychle jedoucím povozem, neschopna se pohnout byť jenom o píď. Nikdo však nepřichází. Dobře, dobře… Srdce mi tluče jako splašené, když se podívám do šuplíku. Střep tam není, jenom dopisy a kapesní hodinky. Kruci. Opatrně se natáhnu po zlatém strojku a protočím ho mezi prsty. Erb na zadní straně nepoznávám. Zcela nepřekvapivě. Zaváhám. Tohle je… jiné. Osobní. Důležité. Pro něj. V srdci se mi znovu pohnou všechny ty pomýlené city, které k němu chovám, a málem se rozbrečím. Je to těžké, ale… hodinky strčím do kapsy i s dopisy. Dochází mi čas. Ten Střep… tady nechám. Nemám na vybranou. Nemám. Vím, že je důležitý, ale to je život vévody a všech v jeho domě také. Pokud se nechám chytit, nedostanu se odsud. A pokud se odsud nedostanu… na to nechci ani pomyslet. Musím jít. I když pro to obětuji tu jednu jedinou věc, kterou jsem si odjakživa přála. Svůj šťastný konec. Ne, tahle cesta pro mě nekončí dobře. Vím to, ale… život není pohádka… Skloním se pro kapesní nožík a zastrčím si ho zezadu pod župan. Pro jistotu. Je to jenom… pro jistotu. Kdybych potřebovala krev, nebo – nebo se bránit. Naposledy se podívám na zamčené šuplíky, než se stolu otočím zády. A stejně tak i jeho majiteli. Dnes si volím přítomnost nad ozvěny minulosti. Životy jiných nad ten svůj. To, co považuji za správné. Možná je to naivní, pošetilé, bláznivé. Možná to nekončí dobře, ale… to mě nezastaví. Nesmí. Možná v příštím životě, Elijo… Možná v tom příštím…
Ramena se mi rozechvějí, jak mi do očí znovu vhrknou slzy. Musím jít. Musím… Zhluboka se nadechnu. Pokud jsem snad doufala, že to podruhé bude snazší, není. Málem uklouznu a jen tak tak se udržím okenního parapetu, abych se nezřítila dolů. Nevyjeknu. Nedovolím si to ze strachu, že by mi někdo přispěchal na pomoc. Dokonce se ani nerozpláču. Jenom pomalu došlápnu na římsu napřed jednou nohou a pak i tou druhou. Opatrně okno přivřu a znovu pohnu kličkou tak, aby vypadalo zavřené. Stejně jako předtím ten šuplík. Na první pohled to snad bude v pořádku, na první pohled ano, alespoň dokud nepřejde ke stolu… a… Silou vůle se brzdím, abych se po římse nepohnula až moc rychle a neopatrně. Bojím se. Více než tvrdého pádu se však bojím jeho. Toho, co udělá, pokud nebudu dost rychlá. Vévodovi, všem těm lidem, mně. Byla jsem si tak jistá, že by mi nikdy neublížil, že by nikdy neublížil Zerachiel, ale po všem, co jsem v jeho pracovně našla a co teď vím, nebo alespoň myslím, že to vím… Zabil by mě? Byl by toho schopen? Nepochybně. Ale udělal by to? Už nevím. Chci věřit, že ne, ale předtím s těmi strážníky taky neváhal. Neváhal ani s vévodou. Nikdy neváhal. Dostanu se zpátky do salonku vedle pracovny. I když se mi nohy třesou, neupadnu. I tohle okno za sebou zavřu, než pospíším na chodbu. Přirozeně se otočím ke schodům. Nejraději bych se rozeběhla, ale – Kruci. Ta krev. Do lemu noční košilky otřu jak kliku dveří do Elijovy pracovny, tak rudé kapky na podlaze. Zarazím se nad tím až příliš pozdě. Rudé skvrny na bílé látce takřka září. Vypadám… Ne, to není důležité. Stejně se musím převléct. Do něčeho teplejšího, byť pochybuji, že mi paní Chilcottová nachystala zrovna zimní kabát. Rychlé kroky se nesou ozvěnou, zatímco pospíchám dolů. V duchu si opakuji umístění těch kroužků na půdorysu Essingtonova sídla. Jeden na východě, mezi třetím a čtvrtým pokojem zespodu. Druhý na jihu, mezi šestým a sedmým. Třetí… Nesmím se spoléhat jenom na ten plánek. Nesmím zapomenout. Nesmím to poplést. Nikoho nepotkám. Dokonce ani nikoho nezahlédnu. Opravdu tady nemůže být mnoho lidí, jenom to nejzákladnější služebnictvo. Doktor. A pak už jenom já. Alespoň zatím. I kdybych vévodovi o tomhle domě řekla, bylo by to zbytečné… Nejsou tady obrazy ani nic osobnějšího. Možná ho jenom pronajímá, možná ho koupil pod cizím jménem. Tak či onak je to dům, který se dá vyklidit mnohem rychleji, než by sem přijel někdo z města. Zerachiel by to označila za chytré, jenomže ona by označila za chytrý i ten plánek s umístěním výbušnin. Když mi ta zvláštní energie sjede po kůži a já zapadnu zpátky do části domu, kterou mám dovolenou, uleví se mi. Nikdo mi tady nebude pokládat otázky, co tady dělám. Nebo proč. Měla jsem tady zůstat pro své vlastní bezpečí. Pro své vlastní… Tam, kde jsem předtím viděla jenom milou starost, cítím osten výhružky. Co nejrychleji zapadnu do vyhřáté koupelny a zamknu. Nemám moc času, ale… Obléct se musím. Na stolek vedle nachystaného oblečení opatrně odložím župan se svým lupem a přeci jenom se na okamžik otočím k vaně plné vody. Svléknu se. Opláchnu si tvář, krk a ramena. Jinak by mě před vévodu snad ani nepustili… I tak se tam bude těžké dostat. Opravdu pro mě není bezpečné vkročit do ulic Nového Jeruzaléma? Hledá mě policie? Stříleli by i tentokrát? Podaří se mi vůbec projet městem? Už teď se mi plánem rozrůstají praskliny. Je mým ošklivým zlozvykem věci nedomýšlet, nedotahovat je až do konce, jenomže teď by to mohlo stát někoho život. Teď však můžu udělat jediné. Další krok. Mokrými prsty si zajedu do vlasů. Alespoň trochu je tak zkrotím a rychlými naučenými pohyby je stáhnu do copu, který stužkou zachytím na temeni hlavy. Takhle to ani nevypadá, že bych se posledních pár dnů nečesala a strávila je v posteli, ale hlavně je to praktické. Osuším se a natáhnu se po čistém oblečení. Zvládnu to. Celé je to jenom o správném pořadí. Obzvláště teď v zimě, když má oblečení několik vrstev. Napřed teplé punčošky, spodní kalhoty, boty, pak teprve košili a korzet. Zarazím se. Pohled mi padne na napěchované kapsy županu. Pokud mě policie zastaví… nebo pokud to nestihnu a potkám Eliju… Dopisy honem přeskládám z několika obálek do jedné. Do těch prázdných pak vložím papírů, co se jenom vejde. Jenom ten jeden nejdůležitější se schématem výbušniny v ní skončí sám. Obálky si pak zastrčím pod korzet stahující mi pas. Uvážu ho pečlivě – a pevně; snad ještě před chvílí bych brala ohledy na hojící se ránu, ale hlavně nesmím nic ztratit. Zbytek přerovnám, úhledně stáhnu stužkou a pak ho schovám do kapsy v zešířené suknici. Stejně jako ty hodinky a nožík.
Pohledem se pozastavím u zrcadla. Jenom na okamžik. Opravdu vypadám… jako ona? Jako Sidriel? Od první chvíle mi připadala tak podobná a ve snu se mi jevila jako můj vlastní odraz, jenom se zlatýma očima, ale dosud jsem neměla příležitost se přesvědčit. V náhlém pohnutku se soustředím na krustičku krve utvářející se mi na paži, abych… abych jí byla podobnější. V tom okamžiku se na mě však podívá Zerachiel, obočí nespokojeně svraštěné a rty zkřivené, jako by jí v žilách vřel palčivý vztek. Snadno bych si představila všechno to ošklivé, co by z ní teď prskalo, ale místo toho se odvrátím. Nejsem jako ona. Nebudu jako ona. Pokud je můj život tragédií, napíšu si ji sama. Svými vlastními rozhodnutími. Přetáhnu přes sebe župan. Kolem pasu si ho převážu tak, aby nebylo nic vidět. Vrstva navíc se bude hodit tak jako tak, i když stačit nebude, to… si iluze nedělám. Thomas by se při pohledu na mě zděsil. Byl by si tak jistý, že prochladnu – nebo hůře, umrznu, ale to je teď má poslední starost. Kolik měsíců jsem si připadala tak zoufale sama, aniž bych plně ocenila ty, které jsem v životě měla? Otočím klíčem. Vykročím z koupelny a pohled mi padne na dveře mého pokoje, ale tam se nevracím. Napřed opatrně – snad ze strachu, že tady někoho potkám – a pak už rychleji se rozejdu chodbou zpátky na samý okraj ochran, které pro mě vytyčil Elijah. Před prvními dveřmi za nimi se zarazím. Zaklepu spíše ze zvyku, než že bych tam někoho čekala. Pokud ano, nějak to vysvětlím, ale…
Neznám to tady, akorát bych bloudila. Tisíckrát bych špatně zabočila a zase se našla. Ven se dostanu jednoduše. Po vzoru Roberta. V pokoji se nerozhlížím, rovnou vyrazím k oknu a otevřu ho dokořán. V tom, co následuje, začínám mít praxi. Dlaněmi se opřu do parapetu, přehoupnu se na druhou stranu a do sněhu prostě seskočím. Ovane mě studený vítr. Nepříjemně studený, až se zachvěji, ale… na koni se zahřeji, to bude dobré. Jenom musím najít stáj. Stačí obejít dům. Najít ji. A v mezičase se tisíckrát pomodlit, aby tam nějaký kůň vůbec byl. Protože pokud ne… pokud ne… kruci, kruci, kruci… | ||
| |||
| Dávné dluhy To, že by Alexander něco na bolest později i ocenil není zrovna to, co jsem od něj chtěla slyšet. Pohledem se znovu zastavím na té tmavé skvrna na potrhané košili… Co všechno mu provedli? Namísto odpovědi jen zlehka zavrtím hlavou ze strany na stranu, jakkoliv by bylo lákavé si jednu tu tabletku vzít a otupit ostré hrany situace v jaké jsem se ocitla.
Naštěstí se náš rozhovor vzápětí stočí k plánu útěku z města. Další věc, o které jsem dosud jen četla v dobrodružných románech a podpultových bracích. Vlak, loď… Cestování jsem nikdy neměla ráda. Manžel nikdy nepochopil, co mi na tom tak vadí…
S nepřítomným výrazem ve tváři pouze krátce kývnu hlavou, když mne Alex bere za ruku. Bezmyšlenkovitě vykročím za ním vstříc nočnímu městu, jakkoliv v okamžiku, kdy koutkem oka spatřím, jak si spravuje límec kabátu… Zakolísám a neubráním se nešťastnému povzdechu. | ||
