Andor.cz - Dračí doupě online

Alexander tě chytí a jen souhlasně kývne. Už nic neříká. Ucítíš, jak se pohne kupředu a ty také vykročíš. Jdete. Pomalu. Ostatně takto by to ani jinak nešlo. Tohle místo neznáš. Sem tam vám pod botami zavrže nějaké volnější prkno v podlaze, ale jinak je zde ticho. Slyšíš Alexanderův dech a také… ševelení jemných křídel.

„Edric je v pořádku? Díky bohu.“ Zaznamenáš, jak Alexanderovi poskočí srdce, než úlevně vydechne. Nejspíš to byla jedna z věcí, která ho musela celou tu dobu sžírat. Ostatně zabil ho. Vlastní rukou. Někoho, kdo byl pro něj v životě tak důležitý. Přesto se tě na něj zatím neptal. Jeho vnitřní disciplína byla viditelně dobře vycvičená. „Ne bohu ne… Tobě Del.“ Dodá pak tiše a ucítíš, jak si tě rukou o něco více přitáhne.

„Brána je otevřená? Co…?“ Zarazí ho tvá další slova. Nevidíš mu do tváře, ale dovedeš si živě představit, jak přemýšlivě krčí čelo, lovíc v paměti význam těch slov. „Nevím… Promluvíme si o tom pak, ano? Teď bude… schod. Pozor. Udělej delší krok.“ Šeptne, zatímco ty zvedneš nohu a.. nedošlápneš na nic vyvýšeného. Alexander to ale nekomentuje a vede tě tiše dál.

Pokračujete. Tvůj průvodce otevře dveře a tebe udeří do nosu opět silná vůně tlejícího listí. Otře se ti o tvář jeden pár křídel, pak další… A stejně jako před tím i teď slyšíš, jak Alexanderovo srdce vynechá úder. Zastaví se. Oba stojíte, zatímco tebe na uchu šimrají nožičky můry, která se ti vpletla do vlasů.

„Dobře…“ Vydechne Alexander dlouze a zase zaváhá nebo se snad zamyslí? „Teď uděláme pár kroků. Až ti řeknu tak pokaždé uděláš jeden delší vpřed ano?“ Počká na tvůj souhlas, než vykročí.

„Dva kroky vpřed… Delší krok… Počkej. Ano, dobře. Teď tři kroky…“ Procházíte místem jako kdyby to mělo být minové pole. Trvá to. Jistě, že to trvá a ukusuje vám to z drahocenného času, ale Alexander nespěchá. Snaží se tě provést, jak nejlépe… Nohu nezvedneš dostatečně vysoko. Zavadíš o něco na zemi. Nějaký kus… hadru? A když došlápneš, noha se ti sveze po něčem měkkém, poddajném, ve kterém to tiše křupne. Jako když šlápneš na brouka. Velkého brouka. Zavrávoráš, a i když tě Alexander silněji podepře a přitáhne automaticky k sobě, tak ty se otočíš. Je to spíše reflex, než vědomá snaha uvidět… To všechno kolem.

Místnost se topí v šeru, které rozhání několik lamp. Vypadá to na něco jako obývací pokoj s jídelním stolem uprostřed, ne kterém je několik misek polévky. Je to tu ponuré, chudé. Nic, na co jsi byla zvyklá u vás doma, přesto zase o něco luxusnější, než ti bylo poskytnuto při ubytování v Greenhillu.

Pár můr naráží do lamp s tichým cinkáním tělíček dopadajících na sklo, zatímco u stolu… nikdo nesedí. To už si ale všimneš toho, proč se ti zvrtla noha při došlapu. Je to ruka. Šlápla jsi na něčí ruku. Prsty jsou zkroucené v posmrtné křeči a některé teď vypadají zlomené do nepřirozených úhlů. Černé žíly se táhnou kůží a… Vypadá to na muže. Ve středních letech. Vytřeštěné oči a otevřená ústa v němén výkřiku. Není tu ale sám. Můžeš si všimnout několika dalších těl, která se svezla z židlí. Všechny jsou oproti muži už na první pohled menší a drobnější. Tam bude jeho žena, která… A pak ti pohled padne na to u čeho leží. Ten obyčejný kus nábytku stojící pod oknem, který nosí do domu jen štěstí. Alespoň se to tak říká.

Dětská kolébka ověšená látkou tam nehnutě stojí a nic se v ní nehýbe. Přesto máš pocit, že tam vidíš obrys nečeho... malá ručky, která… „Del, nedívej se tam!“ Ticho prořízne ostrý rozkaz, zatímco se s tebou Alexander otočí tak, aby si ztratila místnost z výhledu a hleděla na zeď. Jen na obyčejnou zeď. „Del…“ Slyšíš jak měkce vysloví tvé jméno na hranici slyšitelnosti. Zaváhá. Neví co říct?

„…Projdeme tou místností a budeme venku. Pojď. Za chvíli je to za námi. Vydrž to prosím jen chvíli. Tak… Další krok….“

Ulehneš do postele a pokusíš se zavřít oči. Je to ale těžké. Ze tmy před tebou jako kdyby stále vystupovaly obrysy postav, které už dávno nechodí po tomto světě. Kde je jim konec? O pár si by si věděla, ale některé… Byly jen ozvěnou dob dávno minulých. Převaluješ se a snažíš se usnout. Spánek ale nepřichází. Je to až frustrující. Neustále se ti v hlavě opakují slova, která si slyšela. Je to jako noční můra, kterou nemůžeš dostat z hlavy. Jako vzpomínka na něco…

… Probudí tě ostré světlo dopadající ti na tvář. Závěsy jsou rozhrnuté a stojí u nich paní Chilcottová. Nejspíš je zrovna rozhrnula, protože k tobě stojí zády a uvazuje kolem nich poutka, které je udrží na stranách tak, aby pokoj zase prozářilo denní světlo. A že dnes svítí slunce skutečně krásně.

„Ah dobré ráno, paní. Nebo spíše poledne.“ Otočí se na tebe. „Chtěla jsem vás zrovna vzbudit. Pan doktor říkal, že se rána hojí velmi dobře a měla byste být už schopná vstát z postele. Pojďte, pomůžu vám. Donesla jsem vám něco k jídlu. Už jste tolik dní nejedla.“ Podívá se na tebe ustaraně a dojde k tobě, aby ti pomohla vstát z postele a obléci si župan. Je modrý s bílými kvítky. Vypadá to na nějaký jemný orientální vzor. Popravdě ale její asistence, není třeba. Cítíš se… Ne dokonale, ale vlastně vcelku dobře. Když si vzpomeneš na některé nemoci, které jsi jako malá prodělala ještě ve svém domově, tak některé tě schvátily výrazně více. Teď už to bylo jako kdyby byla nemoc na ústupu. Obyčejné nachlazeni a nebo průstřel plic? Pro Probuzené to viditelně nebude až takový rozdíl.

Na stole už vidíš, jak je nachystán talíř s vývarem. Vypadá podobně jako ten, který ti tehdy nesl Robert, když tě navštívil Ztracený. Hustý vývar s masem, zeleninou, nudlemi. Nějaká šťáva ve džbánu s vodou, a dokonce i konvice s kouřícím čajem a po straně kousek pečiva. Voní to… no lákavě. Do té doby ti to nedošlo, ale jakmile si ucítila jídlo, začal se žaludek ozývat a hlásit se o pozornost. Však už to bylo… kolik dnů vůbec?

Paní Chilcottová ti odsune židli, aby ses mohla posadit a podá ti příbor.

„Tak se najezte drahá. Nemusíte spěchat. Můžete odpočívat. Pan Astley mne informoval, že byste se se neměla do jeho návratu pohybovat mimo tento pokoj a koupelnu naproti v chodbě. Je to prý pro vaše bezpečí.“ Řekne automaticky něco, čemu zcela jistě plně nerozumí. Přesto se zarazí, když na sobě zachytí tvůj překvapený pohled.

„Pan Astley musel s panem Barlowem na nějaký čas odjet. Nějaké záležitosti týkající se Jeruzaléma. Vyrazili už včera dopoledne. Očekávali jsme je na večeři, ale ještě se nevrátili. Počítám, že snad tedy dnes… Ale nemusíte se tím trápit. To se někdy stává. Nachystala jsem vám nějaké knihy a pokud byste třeba chtěla vyšívat?“ Promluví klidně a povytáhne tázavě obočí při poslední otázce. „Knihy jsou tam. Pokud byste si přála, můžu vám nachystat koupel. Obvazy byste už měla mít sundané.“ Dodá a ty si skutečně všimneš, že pod noční košilí už chybí bílý obvaz, který ti obepínal hrudník. „Samozřejmě, pokud byste potřebovala, zavolám doktora. Léky jsou stále v šuplíku, kdybyste trpěla bolestmi.“ Ještě doplní nakonec, než tě nechá v klidu najíst.

Alexander se opře o dveře a tiše spustí brašnu, kterou jste stihli sebrat u koní ještě, než se k vám začaly povážlivě blížit zvuky koní. Je to ta menší a lehčí. S léky a dvojicí termosek, ve kterých už zbytky včerejšího čaje dávno vychladly. Tu s puškami tam nechal. Nestihli jste to a nebo možná ji nepovažoval za tak podstatnou. Kdo ví. V tuhle chvíli a především ve vašich stavech by vás mohla hlavně nepříjemně zpomalovat.

V domě je ticho. Ozve se do něj jen tvůj přerývavý nádech následovaný kašlem. Skoro jako kdyby si mohla slyšet zase jejich hlasy. Děsivý chorál smrti. Tu kakofonii šílenství. Nohy se ti podlomí a… Ta slova doznání se začnou hrnout ven. Jako když hráz přeteče a začne praskat. Drmolíš slova a skládáš věty, které i přes svůj význam jen stěží odráží skutečnost, kterou jsi prožila. Ne, tohle nejde jen tak popsat.

Z paže ti vystřelí bolest, jak se jí dotkneš a stiskneš. Je to připomínka toho, že žiješ stejně jako rudá krev se zlatými odlesky. Jakkoliv nepříjemná.

„Ne, Alexandře. Copak to nevidíš? Ta žena nenosí nic než smůlu. Tohle není šťastné setkání, ale předzvěst neštěstí. Je to špatné znamení.“

Skoro jako kdyby si slyšela opět Alyiu tehdy na schodech opery. Je to jako tehdy…

„Šššš, Del.“ Uslyšíš najednou kousek vedle sebe. Podřepl si k tobě poněkud vratce opírajíc se rukou o stěnu za tebou. „Prosím… Víš, že tě tu nenechám a…“ Alexandrův šepot přeruší zvuk kopyt. Někdo musí dle hlasitosti právě projíždět kolem. Nemohou vás snad slyšet, ale i tak sebou generál trhne a otočí se ke dveřím, aby ti vzápětí položil druhou ruku na ústa. Je to spíše důraznější gesto. Setřásla by si ji, kdyby si chtěla… A zvuky se po chvíli zase začnou vzdalovat…

„Del, musíme jít. Rychle. Zvládneme to společně. Prosím…“ Položí ti dlaň na tvář a stočí ji k sobě. „Pokud tu zůstaneš… My tu zůstaneme… nebude to všechno už k ničemu. To, co se tu stalo, bude zbytečné. Tohle všechno. Prosím, pojď. Pomůžu ti.“ Mluví až nezvykle pomalu a trpělivě. Ten direktivní tón, na který si jindy zvyklá je pryč, přesto by si v těch slovech těžko hledala stopy po nějakých silnějších emocích. Alexander nevypadá vyvedený z míry a nebo to jen umí velmi dobře maskovat. Pomůže ti vytáhnout se na nohy a přehodí si do druhé ruky brašnu, zatímco tu zdravou ti obtočí pevně kolem pasu. Obličej se mu na moment stáhne bolestí, než se zase ovládne, ale nepouští tě ani na vteřinu.

„Musíme se dostat na střechu nebo k dalšímu východu… Bude lepší, aby ses nedívala.“ Hlesne a sklopí k tobě tvář. „Povedu tě. Zavři oči anebo prostě jen… se nedívej kolem.“ Přitáhne si tě blíž tak, že můžeš ale nemusíš zabořit hlavu do kabátu, který má na sobě.

„Půjdeme… Ano, Del?“ Padnou ještě poslední generálova slova, než vykročíte do útrob domu, ve kterém vládne smrt.  

Místnost se utápí ve tmě. Je tu docela chladno. To ti dojde především v momentě, kdy ze sebe sundáš těžké přikrývky. Na bosých nohou zastudí podlaha. Ne není to jako posledně, kdy jsi málem spadla, zatímco ses snažila postavit. Teď už se na nohách držíš mnohem snáz. Rozhodně je to lepší. Tělo tě více poslouchá, a i na hrudi už necítíš tu ostrou bolest jako dřív.

Na stolku si všimneš odlesku. Jistě, sklenice vody, kdyby se pacientka probudila. Nikdo ale asi nečekal, že to bude zrovna teď. Dojdeš k oknu, které je zakryté těžkým závěsem. Odhrneš jej a…. Ne, není otevřené, ale přesto tě ten pohled zarazí. V něčem je tak povědomý, a přesto je to něco jiného, než jsi čekala. Ve stříbrném měsíčním světle se míhají větve nedalekého lesa. Nad nimi svítí bílý kotouč měsíce, který se blíží úplňku. Ne, žádné město. Jen výhled na noční opuštěné pozemky a přírodu. Nevypadá to, že byste byli v Novém Jeruzalémě.

Okno je zavřené. Dokonce, zjistíš, že musí být zajištěné něčím dalším, protože se klička ani nehne a také… proč ti tak podivně brní bříška prstů, když se ho dotkneš? Není to nic nepříjemného, jen… zvláštního. Jinak je zde ale naprosté ticho. Nejspíš bude uprostřed noci. Možná už spíše k té druhé polovině.

V hlavě se ti však stále přehrávají události tvých posledních snů. Ne, nebylo to jako sen. Naopak byly to živé jako vzpomínky. Jako Verše. I teď jsi schopná si to do detailu vybavit. Každý hlas, dotyk, pocit. V hlavě máš ale akorát zmatek a spoustu možných teorií, které se snažíš seskládat z těch pár střípků, které ti náhodně padly k nohám. Je to správně? Co to vůbec znamená? Nevíš. A odnikud neslyšíš milosrdnou odpověď. Vlastně neslyšíš vůbec nic. Jen svůj dech. Dům je tichý. Stejně tak ani z venku sem nepronikají zvuky města, na které sis už za těch posledních pár měsíců tak navykla. Je to jako kdyby svět spal…

Alexander na tebe hledí a mlčí, zatímco mluvíš. Padají jména, zmínky o bombách, instrukce k detonaci, dokonce padne i to slovo, které má pro vás dva trochu jiný význam než pro ostatní a nakonec…. Prostě přiznání. Už nic dalšího není.

Tmavé oči se do tebe během těch pár chvil vpíjí, ale těžko by si v nich hledala nějaké výraznější emoce. Nezlobí se, ani tě nelituje. Jen lehce nakrčí čelo a pak skoro neznatelně kývne.

„Dobře, rozumím. V tom případě budeme improvizovat.“ Řekne rozhodně a odstoupí od tebe. „Dej mi chvíli.“ Promluví, zatímco se shýbá k tělům ležící na zemi. Z krve černovlasé ženy stále stoupají zlaté záblesky. Nevypadá to, že by si toho všimnul a nebo tomu na první pohled nevěnuje výraznější pozornost. Semkne pevně rty, když se k ní nakloní a vytáhne nůž z rány. Vylije se další krev, zatímco on zakrvácenou čepel utře do jejího kabátu. Jen tak. Jakoby nic. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Ve tváři má totiž zase ten svůj neprůstupný výraz, z kterého máš i ty teď problém cokoliv vyčíst.

„Schovej si ho.“ Podá ti zbraň zpátky s těmi pár slovy. Ví to. Ví, že jsi ji zabila. Jednu z vás. Jak by to také mohlo být jinak? Je to jednoduchý příkaz. Takový na jaké byla Dumah zvyklá. Pokud si zbraň nevezmeš, nebude ti ji nutit. Místo toho se po pár krocích ohne opět k tělu muže, který leží na zemi. Je to ten mladý, ke kterému se natahovala v posledních okamžicích ta policistka. Otočí jeho tělo na záda, aby z něj sundal rychle kabát. Vidíš, že neváhá, ale přesto mu některé úkony trvají trochu déle. Nejspíš ale bude chyba především na jeho straně. Vypadá to, že bude nějak zraněný, ale naštěstí alespoň ne tak, aby se nebyl schopen hýbat.

„Musíme co nejdřív z ulice.“ Ozve se Alexanderův hlas, zatímco si natáhne na sebe černý kabát. Pravda u pravé ruky o něco opatrněji a pak si připne kolem pasu pouzdro s pistolí.

„Je tu ještě něco Del? Něco co musíme vzít s sebou?... Del?“ Pobídne tě vzápětí a pak vyrazíte ulicí. Z dálky už se začínají ozývat zvuky. Koňské podkovy? Pohybuje se... Ano, došlapuje hůře i na jednu nohu, ale drží i tak ostré tempo. Zamíříte více do hloubi uličky, blíže k mrtvolám koní, než se Alexander otočí a chytne tě lehce za paží, aby tě stočil k jednomu z domů. Dojde ke dveřím, za které zkusí vzít. Jsou zamčené. Jak jinak. Jen se trochu zamračí, než natáhne ruku k zámku. Ne nedotkne se ho, ale podrží ji kousek od něj. Zlato rudá záře se objeví v jeho dlaní a ty můžeš vidět, jak najednou dopadne první kapka rozžhaveného kovu na kamennou dlažbu. Pak další… a další. Ačkoliv stékají po dřevěných dveřích, nikde nic nehoří. Jako kdyby něco, nebo někdo nedovolil těm plamenům vzplanout. Černá v Alexandrových očích se změní ve zlatou, když v tom se pak na tebe otočí.

Klapot sílí.

Rychle tě chytne za paži, možná trochu silněji, než by bylo třeba, až to na moment zabolí. Strčí tě do domu, kam se rychle prosmýkne dveřmi za tebou, než je zavře a opře se o ně zády. V šeru domu dohasínají jeho žhnoucí oči, jako dva uhlíky. „Promiň Del.“ Šeptne tiše, snad aby vás nikdo neslyšel, zatímco se dlouze párkrát nadechne a vydechne a pak si všimneš, že jeho pohled sklouzne kamsi za tebe a probleskne jím něco, na co nejsi u Generála tak často zvyklá, než se zase ovládne…. šok.

V potemnělé chodbě je za vámi něco… Něco nenápadného. Tam dole na zemi. Zpoza dveří tam leží na zemi ruka prokvetlá černými žílami. Vypadá malá. Útlá. Jistě to musí být žena… Nějaká drobná žena…

Jinak je všude kolem vás ticho.... A sytý zápach tlejícího listí.