Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Kolik? Srdce buší a dech se povážlivě krátí. Cítím tlukot dunící ve spáncích a každý ten úder za sebou nechává ozvěnu ševelení tisíců křídel a výkřiky ztrácející se v dálce. Na pozadí toho všeho se ozývá Alexanderův hlas, tak tichý a nicotný oproti příboji, ve kterém stojím. S každým nádechem ve mne sílí pocit, že se… Dusím. Zalykám se smrtí, její vůní, jejím zápachem prostupujícím každý kout tohoto domu. Pohled na stůl s miskami dokresluje tragédii, jejíž příčinou jsem byla já. Prostě… Prostě večeřeli. A pak jsem přišla já…
A jako smrt jsem si je vzala všechny.
Vytrhnu se Alexovi a pár klopýtavými kroky od něj uskočím. Musím pryč. Po zádech mi běhá mráz a ledové prsty takřka necítím. V krku stále cítím žluč stoupající nahoru a je mi… Je mi tak moc zle. Všechno chvílemi splývá dohromady jen proto, aby se mi záhy před očima vykreslil ten hrůzný výjev do posledního detailu. Zlámané prsty ukazující na mne v tom obviňujícím gestu. Prázdné oči ženy ležící na zemi, které na mne upírá s němou výčitkou a otázkou… Proč. Hračka ležící na zemi poblíž kolébky, na které se usadí jedna z můr a potměšile zamává křídly.
Celé jsem to pokazila.
S Noahem.
S celou tou záchranou.
Alexe jen stěží vnímám. Mluví na mě, ale já ho neslyším. Namísto toho vyběhnu bez přemýšlení pryč. Pryč od toho, co jsem způsobila. Nevím kam, nevím kudy. Dlaň klouže po stěnách, které míjím. Svět se topí v mžitkách a šmouchách, o každý nádech bojuji čím dál víc, přesto se ani na chvíli nezastavím. Zastaví mne až dřevěné dveře, do kterých vrazím ramenem. Nejdou otevřít. Ne… NE! Bojuji s klikou, lomcuji s ní a dlaní několikrát do dveří uhodím. Musím ven! Točí se mi hlava a skrze knedlík v krku se už nedokážu ani nadechnout.
Dlaní zavadím o klíč v zámku. Překotně ho sevřu mezi prsty a rychle jím otočím. Dveře přede mnou v tu samou chvíli prudce uskočí a na tváři mne zaštípe mrazivý závan vzduchu. Ulice se ztrácí v houstnoucím šeru, ovšem ani to mi nezabrání vyběhnout ze dveří ven. Vyjeknu, to když mi podjede noha a já málem spadnu ze schodů. Na chodník spíše doskočím než cokoliv jiného. Rozhodím rukama a jen tak tak se mi podaří na poslední chvíli udržet rovnováhu.
Jsem venku… Konečně… Konečně se můžu nadechnout. Zhluboka vtáhnu do plic chladný vzduch, zatímco ke mne doléhá Alexův křik. Nestačím ovšem ani vydechnout, když pohledem zavadím o pokroucenou mrtvolku černého ptáka ležícího ztuhle ve sněhu. Vše se mi rozpije v abstraktní šmouhu a já se málem zhroutím na dlažbu vedle něj.
Kolik…
Kolik jich bylo?
Odpovědí mi je jen to vyčítavé… Mrtvé… Ticho.
Několika vrávoravými kroky se vzdálím od opeřené mrtvolky, která na mne vyčítavě ukazuje zobákem. Ztěžka se opřu o hrubou stěnu domu zády. Třesu se, zimou i únavou. Vším tím vypětím. S hlavou zvrácenou k obloze ztrácející se v temném soumraku přivřu oči a roztřeseně se nadechnu. Za víčky mi víří rudozlaté mžitky rozpíjející se v černá kola. Jednou rukou se držím za zraněnou paži a prsty tisknu ke krvácející ráně pod kabátem. Necítím už ovšem víc než tupou bolest pulsující pod zkrvavenými bříšky. Dlouhými nádechy vtahuji vzduch do plic až mne z toho pálí a řeže v plících, zatímco se malátně podél zdi sunu na zem.
„Omlouvám se, všechno… Všechno jsem udělala špatně…“ zašeptám do té tmy. Ani nevím, komu to říkám… Alexovi… Noahovi… Všem těm lidem…
| ||
| |||
 | Panika Delilah Blair Flanagan Srdce tluče rychle. Tak rychle, že by se dalo až přirovnat ke kolibříkovu. Vše kolem… Čekala jsi to. Věděla jsi, že zde museli být mrtví, ale právě teď část neznámých hlasů získala tváře. Ty tváře, které se ti vryly nesmazatelně do paměti. Tragédie jedné rodiny se rozkládala před tebou, ale nebyla to dnes jediná. Ne, věděla jsi dobře, že podobných scén, bude v domech kolem nespočet.
Alexandrův hlas najednou zní strašně tiše. Skoro až neslyšně. Přehluší ho totiž tvá vlastní krev bušící ti v uších jako vlny tříštící se o skaliska pod vilou za zvláště větrných dní. Všechno je to špatně.
V zorném poli se ti rozlije několik nepravidelných tmavých skvrn a na kůži vyraší studený pot. Panicky zalapáš po dechu, aby si do plic nabrala jen ten vzduch prosycený pachem hniloby, když v tom…. Ukročíš. Spíše uskočíš jako vyplašené zvíře, vedle kterého právě sklapla past. Alexander to nejspíše nečeká a nedržel tě tak pevně, aby ti v tom zabránil. Klopýtneš pár kroky vzad. Dál od něj. Dál od ruky s pokřivenými polámanými prsty. Ovšem ať se rozhlédneš zde v místnosti kamkoliv, vidíš jen třepotající se křídla můr a nebo nehybná těla zkroucená v posmrtné křeči.
„…Del…“ Zaslechneš tiše mezi slovy, která k tobě Alexander pronáší s rukou nataženou k tobě. Nevnímáš je však. Musíš pryč. Pryč z tohoto pekla. Vyběhneš k nejbližším dveřím. Alexander se po tobě natáhne. Udělá pár rychlejších kroků, ale jeho zraněná ruka se jen sveze po tvém kabátu, když probíháš pryč.
Vyběhneš. Vše kolem je rozmazané. Dech se krátí, zatímco se svět kolem houpe, jak utíkáš. Sem tam se ti v zorném poli rozmaže skvrna jak od tahu štětcem od nějakého moderního malíře. Ani pořádně nevnímáš, že tvé tělo spotřebovává i ty poslední zbytečky sil, které v něm ještě zbyly, na to jediné, na čem teď záleží. Útěk!
Cestu ani pořádně nevnímáš. Chodba, nějaká místnost, chodba a pak dřevěné dveře. Narazíš do nich, a i když divoce lomcuješ klikou, neotvírají se. Krk se ti sevře, když v tom si všimneš klíče v zámku. Stačí jím jen otočit a… Opře se do tebe opět mrazivý vzduch. Vyběhneš do tmavé uličky. Lampy ještě nesvítí, ale slunce už zapadlo za obzor. Světla je to už dost pomálu. Klopýtneš po těch pár namrzlých schodech, až málem spadneš na dlažbu, ale nějakým zázrakem se ti to podaří v poslední chvíli ustát.
„…Počkej! Del!“ Slyšíš za sebou křik. Ne, teď už rozhodně nejste potichu, ale to tě teď příliš netrápí. Všimneš si totiž něčeho jiného. U nohy ti něco leží. Další… Další malé tělíčko, které muselo spadnou z nebe. Kolik vůbec…? Před očima se ti zatmí, až povážlivě zavrávoráš, ale snad ještě pár zbytků síly v těle na útěk od toho všeho vykřešeš. Ovšem jak dlouho ještě…
| ||
| |||
 | Devět Pomalu rozlepím oči a obrátím pohled k ostrému světlu linoucímu se z okna. Někdo tam stojí. Vysoká tmavá figura. Pootevřu rty, ale z povědomé siluety se vzápětí stane… paní Chilcottová. Jistě. Kdo jiný by to byl? „Ano,“ přitakám dezorientovaně. „Dobré rá… poledne.“ Kdo jiný… Nechci nad tím přemýšlet, a tak se dám raději do pohybu. Samotnou mě překvapí, nakolik snadné to je. Nebolí to, dech se nezadrhává. Až na mírnou malátnost je mi dobře. Zvládla bych to i sama, ale přeci jenom si nechám pomoct na nohy a se županem, než podepřena služebnou zamířím ke stolu k lákavě vyhlížející snídani. Nebo snad obědu? Maličko si povzdechnu. Ráno jsem beznadějně prospala, ale… to nevadí. Prostě se obléknu a vyrazím za Elijou. Musím s ním mluvit. O tom, co jsem viděla. Co se stalo. A co plánuje. Přesvědčím ho. Musím. Požádám o odklad – svým jménem, jménem Zerachiel. Kdysi ji naslouchal, ne? Možná by mohl i teď. Alespoň než zjistíme, jestli jsou brány otevřené, bychom tuhle válku měli zabrzdit. Pochopí to. A všechno bude v pořádku. Přesně jak říkal. Jako by to bylo naprosto obyčejné ráno, s unaveným úsměvem se natáhnu pro šálek čaje a zaliji ho mlékem. Jindy obyčejný pohled na to, jak se bílá noří do hnědé a jenom neochotně se s ní mísí, mě potěší. Připadám si lépe… Zatímco paní Chilcottová pokračuje, porozhlédnu se po lžičce – Ach, jistě. Tady. Rovnou si uloupnu kousek čerstvého chleba a vpravím si ho do úst. Neměla bych pospíchat. Po tolika dní hladovění si žaludek musí teprve zvyknout a… Málem se zakuckám, jak se mi honem nepodaří polknout to drobné sousto. Do návratu pana Astleyho? Co myslí tím, že bych se neměla pohybovat mimo tenhle pokoj do návratu pana Astleyho? Elijah je ve své pracovně. Musí být ve své pracovně. Stačí vyjít po schodech a promluvit si s ním. Pochopí to. Vím, že to pochopí, jenom potřebuji příležitost poukázat na to… jak nesmyslné tohle celé je… „Kdy… Kdy odjel?“ Záležitosti týkající se Jeruzaléma. Včera dopoledne. Její následná slova mi splynou, jako bych ponořila hlavu do vody a svět na okamžik utichl. Strnu. Myslí tím… Ne. Ale co jiného by to mohlo být? Jestli vyrazili už včera, znamená to, že… se uskutečnili svůj plán v noci? Ne. Ne, ne, ne. Ne! Neplánovali se zdržet. Neplánovali, že tam stráví noc, takže možná… možná… možná je jenom něco zdrželo. To se stává. To, že tady nejsou, ještě nic neznamená. Až na to, že… to znamená strašlivě mnoho… Znamená to, že… jich je teď devět… duší, za které jsem zodpovědná. Přinejmenším devět, možná více. Lžička hlasitě cinkne o podšálek, jak mi ruka ztěžkne a bez varování poklesne. Ve tváři se mi v tu chvíli nezračí nic, jenom dokonalé prázdno. Ne, slzy nepřichází, jenom drtivá tíha a jistota, že… je William mrtvý. Že ho zabil. Že jsem mu dovolila ho zabít. Nebo… možná ne on, ale ti, co se ho pokusili připravit o život. Co by bylo horší? Snad protože výmluvně poblednu, paní Chilcottová dodá něco o tom, že se tím nemusím trápit. Bože, jak já ta slova nenávidím. Nepřesvědčivě kývnu. Ani si neuvědomím, že její odmlka znamená, že bych měla něco říct. Ještě několik úderů srdce před sebe nehnutě hledím. „N-ne,“ slyším se pak vyslovit slova, která se ode mě očekávají. „Vyšívání…“ Zbláznila jsem se? Proč mluvím o něčem tak malicherném, jako je vyšívání? „… nepatří mezi mé záliby, ale… koupel by mi udělala dobře. Najím se a… pokud budete tak laskavá a připravíte mi ji, pak už to zvládnu. Sama. Našlo by se něco na převlečení?“ Je to snadné. Zapadnout do role mladé lady, byť se mi svět ztrácí v mlze a hlavou mi víří tragické scénáře a obavy. „A noviny? Ideálně dnešní? Nebo… Nebo alespoň včerejší.“ Noviny, jistě. Pokud je vévoda mrtvý, dostane se to rychle do novin. Bylo by to na titulní stránce. Celý Jeruzalém by o tom věděl už ráno, byť mám trochu obavy, že zrovna sem poslíček neběhá třikrát denně s nejnovějším vydáním… Něco tu přesto bude. Elijah by se neostřihl od světa. Chtěl by si držet přehled, takže přinejmenším včerejší výtisk mi přinést snad bude schopna. Alespoň zjistím, co je vlastně za den. Sotva se za služebnou zavřou dveře, otevřu šuplík a zázračnou lahvičku s laudanem postavím před sebe. Stačilo by si dát lžičku, jednu jedinou lžičku, abych na to všechno zapomněla. Utopila bych v ní výčitky i obavy. Nic by mě netrápilo, ale… Zavřu oči. Tohle milosrdenství si nezasloužím. Měla bych se najíst. Ani to však není snadné; žaludek se mi svírá hrůzou a polévka mi skáče na lžíci, jak nedokážu zastavit třes v ruce. Doléhají na mě vzpomínky Zerachiel, slova Sidriel, dokonce i ty nešťastné okamžiky na chodbě Opery. Měla jsem ho poslechnout. Měla jsem poslechnout ji. Ne se nechat vláčet city, které mi ani nepatří, a dovolit, aby za to někdo jiný zaplatil životem. Zase. Možná jsem s tím neměla nic dočinění a nevěděla jsem nic konkrétního, ale věděla jsem… dost… Odložím prázdný šálek. Snažím se toho do sebe nasoukat co nejvíce, ale nakonec ani polévku nesním celou. Vlastně už jenom čekám, až se vrátí paní Chilcottová s novinami a zprávou, že je vana připravená. Pomoc však odmítnu i tentokrát. Zvládnu to sama. Umýt se, učesat, obléct. Kdykoliv jindy bych před sebe ty drobné úkony postavila jako zeď před výčitkami a obavami. Bude to v pořádku, opakovala bych si do zemdlení, ale teď… už tomu nevěřím… Možná proto se před dveřmi koupelny zastavím. Je pozdě. Příliš pozdě, byť mi samotné není jasné, na co přesně je pozdě, ale… Musím to vědět. Co za muže je Elijah. Co plánoval. Co se stalo. Tolik jsem se mu snažila věřit, ale teď – teď se pečlivě vyskládané základy bortí jako domeček z karet. Záleží mi na něm. Nebojím se jenom o vévodu, ale i o něj a Roberta, ale někteří si nesou na událostech včerejší noci menší podíl viny než jiní. Vím to, protože… nedokážu setřást pocit zodpovědnosti. Cestu si pamatuji. S výhradami. Nervózně se ohlížím po chodbě a pospíchám ke schodišti, dobře si vědoma toho, že bych se tady vůbec neměla motat. Pro mé vlastní bezpečí. Na patře je pak už snazší se zorientovat. Na Elijovy dveře zaklepu. Vím, že tam není, ale… udělám to dřív, než se uvědomím. Je to slušnost. Jako bych žádala o dovolení. Za těchto okolností by se mi ho dostalo těžko. Neměla bych to dělat. Už nikdy to nevezmu zpátky. Tenhle projev nedůvěry. A ani nevím, kdy se vrátí. Kočár by mohl na dvorku zastavit každou chvílí. A voda chladne. I když si však zopakuji všechny tyhle důvody snad stokrát, nakonec kliku stisknu. Aspoň mě za dveřmi nečeká Philipův portrét vyčítavě mě propalující pohledem. Nepochybně by se teď dobře bavil. Točím se v kruzích, ale… tohle je jiné. Nehledám tajný sejf. Nechci mu nic odcizit. Chci se jenom – podívat na ty plány. Přelétnout očima hřbety knih. Nahlédnout do šuplíků. Možná i do diáře v naději, že by tam mohla být poznámka o včerejším večeru. Něco v jeho pracovně mi přeci musí napovědět, co se stalo. Než mi řekne, že bych se tím neměla trápit… a já mu to uvěřím.
| ||
| |||
| Rozbité věci Do ticha krom dechu a našich kroků zaznívá i tichý zvuk vířících křídel. Zvuk, který mne bude zřejmě pronásledovat do konce života pokaždé, když zavřu oči společně s vědomím, co doopravdy znamená. Promluvím, potřebuji… Potřebuji ho přehlušit. Myslet aspoň chvíli na něco jiného. Ta jedna jediná dobrá zpráva, kterou pro Alexe mám, ho potěší. Cítím, jak mu poskočí srdce společně s tím, jak si oddechne. „Jeho stav byl vážný, ale necítila jsem z něj smrt. Myslím… Mohl by se za pár dní probrat,“ ujistím Alexe a doufám – chci věřit tomu – že se nemýlím a od toho osudného rána se nic nezměnilo.
Alexander se opraví, cítím, jak si mne přitáhne blíže. Ovšem já… Vím své. Pamatuji si ten okamžik. Nezvládla jsem to, jeho duše mi vyklouzla. Měl zemřít. Pořád nevím, co tam tehdy přihodilo, ale ten důvěrně známý pocit domova a náhlý příval moci… Polknu. Teď se musím soustředit na jiné věci. Alexander musí vědět o branách, o Ztraceném… Jenže nezdá se, že by pochopil, co jsem tím chtěla říct. Zmateně nakrčím obočí. „Ne, tohle je důle… Ah, krok, dobře,“ jeho pokyn mne přinutí soustředit se na něco jiného. Udělám tak dlouhý překrok. Připadala bych si u toho směšně, to, jak zvednu nohu a… Fakt, že došlápnu opět jen na rovnou zem – mne dokonale vyvede z míry. Nekráčíme nahoru po schodech. Nebyl to schod. Srdce se mi neklidně rozbuší, ovšem přinutím se nechat oči zavřené.
Zastavíme se na místě a můj dech povážlivě zhrubne. Pach smrti zesílí a já… Já vím proč. Polekaně sebou cuknu, když se mi o tvář otře to sametově jemné křídlo. A pak znovu. Stojíme tam a zle se mi dýchá. Namlouvám si, že… Že se mi to zdálo. Alexanderovo srdce… Ne. Ošiju se a s trhnutím se oženu rukou po můře vpletené ve vlasech. Mám pocit, že jsou všude. Naráží do mě. Létají tu… Kolik…
„Alexi…“ můj hlas se na okamžik vytratí, než s polknutím přikývnu. „Dobře, rozumím,“ šeptnu, žaludek mám nepříjemně stažený a zle se mi dýchá. Vykročíme vpřed. Alexander mi dává přesné instrukce, za které jsem vděčná, ač mne stejnou měrou děsí. Překračuji tu… Mrtvé lidi. Lidi, které jsem zabila. Jenže…. Jenže pak o něco zavadím nohou. Rychle došlápnu. Do něčeho měkkého. Křupne to. Ten zvuk mě neskonale vyděsí, zvuk a představa… Zpanikařím. Alex mne sice drží a přitáhne si mne k sobě, abych neupadla, ale v tu chvíli…
Nevydržím to. Rychle otevřu oči, pohledem kmitnu kolem sebe. Místnost se utápí v šeru a vzduchem poletují můry. Sklopím pohled a něco ve mně bezhlesně zakřičí. Šlápla jsem na ruku. Lidskou ruku. Černé žíly a prsty zohýbané v nepřirozených úhlech se mi vepíšou hluboko do mysli. Poté už nedokážu odvrátit hlavu a zavřít oči. Rozhlédnu se kolem sebe. Pohledem kloužu po obrysech těl ležících na zemi až k dětské postýlce stojící pod oknem. Krk mi sevře nepopsatelná úzkost. Tíseň zatínající mi do hrudi své pařáty se stejnou krutostí jako nehet Ztraceného nořící se skrze hrudní plát, kosti i maso…
Pláč batolete protahující se v bolestné zavřeštění kotěte blížícího se k hladině vody. Melodie, která utichla dříve, než se stačila rozvinout z pár střídajících se jednoduchých tónů…
Vím, na co se dívám. Vím, co jsem provedla. Věděla jsem to od okamžiku, kdy mne ta jejich agonie srazila na zem. Tichem prošlehne Alexanderův hlas. Pozdě. Příliš pozdě. Cuknu sebou jako by mne uhodil. Výhled na drobounkou útlou ručku, která by ve své dlani zvládla sotva sevřít můj malíček nahradí šedivá zeď. „Všechny jsem je slyšela,“ spíše vzlyknu než cokoliv jiného. Alexander vysloví mé jméno… Nastane krátké ticho. Další pokyny. Vydrž to prosím.
Nedokážu se už znovu pohroužit do tmy za víčky. Nedokážu se pohnout. Strnule tam stojím navzdory Alexově snaze pokračovat dál. Snažím se nadechnout, ale nejde to. Nemůžu tady dýchat, nemůžu… Mám pocit, že je zase slyším. Cítím. Listí a vlhkost. Hlínu a hnilobu. Šimrání drobných nožiček a křídel můr všude kolem.
Bez varování se prudce pohnu ve snaze se Alexanderovi vytrhnout. V panice rychle vykročit pryč. Vyběhnout. Cokoliv. Cokoliv, co mne dostane pryč z té místnosti. Z toho domu. Potřebuji ven, potřebuji na vzduch, abych… Abych se mohla nadechnout. | ||
| |||
| Alexander tě chytí a jen souhlasně kývne. Už nic neříká. Ucítíš, jak se pohne kupředu a ty také vykročíš. Jdete. Pomalu. Ostatně takto by to ani jinak nešlo. Tohle místo neznáš. Sem tam vám pod botami zavrže nějaké volnější prkno v podlaze, ale jinak je zde ticho. Slyšíš Alexanderův dech a také… ševelení jemných křídel.
„Edric je v pořádku? Díky bohu.“ Zaznamenáš, jak Alexanderovi poskočí srdce, než úlevně vydechne. Nejspíš to byla jedna z věcí, která ho musela celou tu dobu sžírat. Ostatně zabil ho. Vlastní rukou. Někoho, kdo byl pro něj v životě tak důležitý. Přesto se tě na něj zatím neptal. Jeho vnitřní disciplína byla viditelně dobře vycvičená. „Ne bohu ne… Tobě Del.“ Dodá pak tiše a ucítíš, jak si tě rukou o něco více přitáhne.
„Brána je otevřená? Co…?“ Zarazí ho tvá další slova. Nevidíš mu do tváře, ale dovedeš si živě představit, jak přemýšlivě krčí čelo, lovíc v paměti význam těch slov. „Nevím… Promluvíme si o tom pak, ano? Teď bude… schod. Pozor. Udělej delší krok.“ Šeptne, zatímco ty zvedneš nohu a.. nedošlápneš na nic vyvýšeného. Alexander to ale nekomentuje a vede tě tiše dál.
Pokračujete. Tvůj průvodce otevře dveře a tebe udeří do nosu opět silná vůně tlejícího listí. Otře se ti o tvář jeden pár křídel, pak další… A stejně jako před tím i teď slyšíš, jak Alexanderovo srdce vynechá úder. Zastaví se. Oba stojíte, zatímco tebe na uchu šimrají nožičky můry, která se ti vpletla do vlasů.
„Dobře…“ Vydechne Alexander dlouze a zase zaváhá nebo se snad zamyslí? „Teď uděláme pár kroků. Až ti řeknu tak pokaždé uděláš jeden delší vpřed ano?“ Počká na tvůj souhlas, než vykročí.
„Dva kroky vpřed… Delší krok… Počkej. Ano, dobře. Teď tři kroky…“ Procházíte místem jako kdyby to mělo být minové pole. Trvá to. Jistě, že to trvá a ukusuje vám to z drahocenného času, ale Alexander nespěchá. Snaží se tě provést, jak nejlépe… Nohu nezvedneš dostatečně vysoko. Zavadíš o něco na zemi. Nějaký kus… hadru? A když došlápneš, noha se ti sveze po něčem měkkém, poddajném, ve kterém to tiše křupne. Jako když šlápneš na brouka. Velkého brouka. Zavrávoráš, a i když tě Alexander silněji podepře a přitáhne automaticky k sobě, tak ty se otočíš. Je to spíše reflex, než vědomá snaha uvidět… To všechno kolem.
Místnost se topí v šeru, které rozhání několik lamp. Vypadá to na něco jako obývací pokoj s jídelním stolem uprostřed, ne kterém je několik misek polévky. Je to tu ponuré, chudé. Nic, na co jsi byla zvyklá u vás doma, přesto zase o něco luxusnější, než ti bylo poskytnuto při ubytování v Greenhillu.
Pár můr naráží do lamp s tichým cinkáním tělíček dopadajících na sklo, zatímco u stolu… nikdo nesedí. To už si ale všimneš toho, proč se ti zvrtla noha při došlapu. Je to ruka. Šlápla jsi na něčí ruku. Prsty jsou zkroucené v posmrtné křeči a některé teď vypadají zlomené do nepřirozených úhlů. Černé žíly se táhnou kůží a… Vypadá to na muže. Ve středních letech. Vytřeštěné oči a otevřená ústa v němén výkřiku. Není tu ale sám. Můžeš si všimnout několika dalších těl, která se svezla z židlí. Všechny jsou oproti muži už na první pohled menší a drobnější. Tam bude jeho žena, která… A pak ti pohled padne na to u čeho leží. Ten obyčejný kus nábytku stojící pod oknem, který nosí do domu jen štěstí. Alespoň se to tak říká.
Dětská kolébka ověšená látkou tam nehnutě stojí a nic se v ní nehýbe. Přesto máš pocit, že tam vidíš obrys nečeho... malá ručky, která… „Del, nedívej se tam!“ Ticho prořízne ostrý rozkaz, zatímco se s tebou Alexander otočí tak, aby si ztratila místnost z výhledu a hleděla na zeď. Jen na obyčejnou zeď. „Del…“ Slyšíš jak měkce vysloví tvé jméno na hranici slyšitelnosti. Zaváhá. Neví co říct?
„…Projdeme tou místností a budeme venku. Pojď. Za chvíli je to za námi. Vydrž to prosím jen chvíli. Tak… Další krok….“
| ||
| |||
| Opožděná snídaně Vera De Lacey Ulehneš do postele a pokusíš se zavřít oči. Je to ale těžké. Ze tmy před tebou jako kdyby stále vystupovaly obrysy postav, které už dávno nechodí po tomto světě. Kde je jim konec? O pár si by si věděla, ale některé… Byly jen ozvěnou dob dávno minulých. Převaluješ se a snažíš se usnout. Spánek ale nepřichází. Je to až frustrující. Neustále se ti v hlavě opakují slova, která si slyšela. Je to jako noční můra, kterou nemůžeš dostat z hlavy. Jako vzpomínka na něco…
… Probudí tě ostré světlo dopadající ti na tvář. Závěsy jsou rozhrnuté a stojí u nich paní Chilcottová. Nejspíš je zrovna rozhrnula, protože k tobě stojí zády a uvazuje kolem nich poutka, které je udrží na stranách tak, aby pokoj zase prozářilo denní světlo. A že dnes svítí slunce skutečně krásně.
„Ah dobré ráno, paní. Nebo spíše poledne.“ Otočí se na tebe. „Chtěla jsem vás zrovna vzbudit. Pan doktor říkal, že se rána hojí velmi dobře a měla byste být už schopná vstát z postele. Pojďte, pomůžu vám. Donesla jsem vám něco k jídlu. Už jste tolik dní nejedla.“ Podívá se na tebe ustaraně a dojde k tobě, aby ti pomohla vstát z postele a obléci si župan. Je modrý s bílými kvítky. Vypadá to na nějaký jemný orientální vzor. Popravdě ale její asistence, není třeba. Cítíš se… Ne dokonale, ale vlastně vcelku dobře. Když si vzpomeneš na některé nemoci, které jsi jako malá prodělala ještě ve svém domově, tak některé tě schvátily výrazně více. Teď už to bylo jako kdyby byla nemoc na ústupu. Obyčejné nachlazeni a nebo průstřel plic? Pro Probuzené to viditelně nebude až takový rozdíl.
Na stole už vidíš, jak je nachystán talíř s vývarem. Vypadá podobně jako ten, který ti tehdy nesl Robert, když tě navštívil Ztracený. Hustý vývar s masem, zeleninou, nudlemi. Nějaká šťáva ve džbánu s vodou, a dokonce i konvice s kouřícím čajem a po straně kousek pečiva. Voní to… no lákavě. Do té doby ti to nedošlo, ale jakmile si ucítila jídlo, začal se žaludek ozývat a hlásit se o pozornost. Však už to bylo… kolik dnů vůbec?
Paní Chilcottová ti odsune židli, aby ses mohla posadit a podá ti příbor.
„Tak se najezte drahá. Nemusíte spěchat. Můžete odpočívat. Pan Astley mne informoval, že byste se se neměla do jeho návratu pohybovat mimo tento pokoj a koupelnu naproti v chodbě. Je to prý pro vaše bezpečí.“ Řekne automaticky něco, čemu zcela jistě plně nerozumí. Přesto se zarazí, když na sobě zachytí tvůj překvapený pohled.
„Pan Astley musel s panem Barlowem na nějaký čas odjet. Nějaké záležitosti týkající se Jeruzaléma. Vyrazili už včera dopoledne. Očekávali jsme je na večeři, ale ještě se nevrátili. Počítám, že snad tedy dnes… Ale nemusíte se tím trápit. To se někdy stává. Nachystala jsem vám nějaké knihy a pokud byste třeba chtěla vyšívat?“ Promluví klidně a povytáhne tázavě obočí při poslední otázce. „Knihy jsou tam. Pokud byste si přála, můžu vám nachystat koupel. Obvazy byste už měla mít sundané.“ Dodá a ty si skutečně všimneš, že pod noční košilí už chybí bílý obvaz, který ti obepínal hrudník. „Samozřejmě, pokud byste potřebovala, zavolám doktora. Léky jsou stále v šuplíku, kdybyste trpěla bolestmi.“ Ještě doplní nakonec, než tě nechá v klidu najíst.
| ||
| |||
| Spolu
Je tak bolestně snadné si to celé znovu vybavit, zatímco mluvím. Hrnu ze sebe všechna ta slova, která zdaleka nevystihují, co jsem provedla. Tisknu se zády ke zdi a s každým nádechem se do mne zadírá ten odér smrti hlouběji a hlouběji. S každým nádechem i polknutím, je všudypřítomný a nedává mi ani na chvíli zapomenout. Z paže mi vystřelí ostrá bolest, ovšem dost možná ji o to silněji v tu chvíli stisknu. Jedna má část by nejraději do té rány zaryla nehty, hledala v té bolesti vykoupení.
Alyia měla pravdu. Věděla jsem to už tehdy. Ovšem teď… Vědomí toho… A tak se slyším říkat tu strašnou věc. Ať mě tu Alexander nechá, Bůh ví, že bych si to zasloužila. Že by to tak bylo správné. Konejším se tím, že je lepší, když to řeknu já než on. Když mu dám tu možnost a usnadním mu to. Jeho tichý hlas pronikne tmou za víčky. Je blízko, cítím to, a snad o to pevněji nechávám oči zavřené. Navzdory jeho ujištění mu chci oponovat, měl… Měl by…
Zvuky zvenčí zesílí, dusot koňských kopyt rozléhající se ulicí. Alex utichne a je to dlaň přitisknutá přes ústa, co mne přinutí přeci jen oči poplašeně otevřít. Neodtlačím jeho ruku ani se proti tomu gestu neohradím, jen strnule hledím stejným směrem jako on. Ke dveřím. Naštěstí zvuky se po chvíli opět vzdálí, ale… Na jak dlouho? Jak dlouho bude trvat, že se okolí bude hemžit policisty prohledávajících domy… Tyhle domy… Domy plné mrtvých lidí…
Generálova dlaň se z mých rtů přesune na tvář. Hřeje… Doslova pálí. … pokud tu zůstaneš… My tu zůstaneme… Ta slova se ve mne zaseknou. Neodejde beze mne. Nenechá mě tu. Z jeho tváře ani pohledu stále nedokážu nic vyčíst… Zklamání, odpor, odpuštění… Nic z toho. Přesto z tónu hlasu slyším starost a prosbu. |Nebo ji spíše jen chci slyšet... Musíme jít. Hned. „D-dobře,“ hlesnu společně s krátkým kývnutím hlavy a nechám si pomoci na nohy. Cítím se tak zvláštně… Otupěle. A zároveň… Neumím to popsat, nejde to. Alex mě už nepustí, namísto mne pevně obejme kolem pasu. Zachytím ten bolestný napjatý výraz v jeho tváři, když v druhé ruce sevře brašnu s léky a termoskami.
Roztřeseně se nadechnu, přesto mne jeho další slova opět umlčí. To, co po mně chce pro mne není žádnou novotou. Vždyť je to sotva pár dnů zpátky, co mi Noah kolem očí zavazoval šátek… Pro mé vlastní bezpečí. Pro bezpečí lorda Farnhama. Ten šátek mám stále v kapse, stačilo by se po něm natáhnout a vytáhnout ho. Ztěžka polknu. Noah… Noah teď měl Alexe odvádět do bezpečí. Naložil by ho do kočáru a odvezl pryč. A stačilo… Stačilo by, kdybych aspoň pro jednou hrála svoji roli. Kdybych se stala lady Vernier a neopustila bezpečí domu.
Místo toho jsme tady. A všechno je špatně.
Měla bych se dívat. Čelit tomu, co jsem způsobila se všemi následky. Přesto… Přesto si mě Alex přitáhne blíže. Přese všechno, co se stalo – je tu se mnou a chrání mě. Vděčně na něj pohlédnu, oči se mi lesknou neprolitými slzami. Popotáhnu a zakývám hlavou na znamení souhlasu. „Děkuji,“ šeptnu a koutky rtů mi kratičce cuknou do náznaku úsměvu, ke kterému se přinutím. S tím k němu přitisknu tvář a nechám svět zmizet za oponou z kabátu mrtvého muže a svých vlastních vlasů. „Já… Můžeme,“ souhlasím, jakkoliv můj hlas zní všelijak, jen ne jistě. A už vůbec ne odhodlaně.
Vykročíme vpřed a já se přinutím zavřít oči. Jen… Je to těžké. V nose stále cítím ten dusný pach tlejících listí a nic nedokáže z mysli dostat vědomí toho, že tenhle dům navštívila smrt. Vzpomínku na dětský vzlykot, pláč batolete… Úzkostně se k Alexovi tisknu a držím se ho oběma rukama, zatímco procházíme domem.
„Kdyby… Kdyby náhodou, Alexi…“ promluvím tiše, když už nevydržím nápor toho strašlivého mrtvého ticha přerušovaného jen našimi kroky. Hlas mi zakolísá. Neříkal mi tohle v ten večer Noah? Kdyby náhodou… Ovšem pokračuji dál. „Podařilo se mi… Zvládla jsem to. Vrátila jsem Metatrona zpátky… A viděla jsem ho. Jen… Jen nevím, kde je, měla jsem šátek přes oči, ale… Je tu ještě jedna věc… Musí vědět, ty musíš vědět, že… Brána je otevřená,“ zašeptám do jeho kabátu, zatímco se tak urputně snažím nemyslet na to… Co vidí, když procházíme domem… | ||
| |||
| Alexander se opře o dveře a tiše spustí brašnu, kterou jste stihli sebrat u koní ještě, než se k vám začaly povážlivě blížit zvuky koní. Je to ta menší a lehčí. S léky a dvojicí termosek, ve kterých už zbytky včerejšího čaje dávno vychladly. Tu s puškami tam nechal. Nestihli jste to a nebo možná ji nepovažoval za tak podstatnou. Kdo ví. V tuhle chvíli a především ve vašich stavech by vás mohla hlavně nepříjemně zpomalovat.
V domě je ticho. Ozve se do něj jen tvůj přerývavý nádech následovaný kašlem. Skoro jako kdyby si mohla slyšet zase jejich hlasy. Děsivý chorál smrti. Tu kakofonii šílenství. Nohy se ti podlomí a… Ta slova doznání se začnou hrnout ven. Jako když hráz přeteče a začne praskat. Drmolíš slova a skládáš věty, které i přes svůj význam jen stěží odráží skutečnost, kterou jsi prožila. Ne, tohle nejde jen tak popsat.
Z paže ti vystřelí bolest, jak se jí dotkneš a stiskneš. Je to připomínka toho, že žiješ stejně jako rudá krev se zlatými odlesky. Jakkoliv nepříjemná.
„Ne, Alexandře. Copak to nevidíš? Ta žena nenosí nic než smůlu. Tohle není šťastné setkání, ale předzvěst neštěstí. Je to špatné znamení.“
Skoro jako kdyby si slyšela opět Alyiu tehdy na schodech opery. Je to jako tehdy…
„Šššš, Del.“ Uslyšíš najednou kousek vedle sebe. Podřepl si k tobě poněkud vratce opírajíc se rukou o stěnu za tebou. „Prosím… Víš, že tě tu nenechám a…“ Alexandrův šepot přeruší zvuk kopyt. Někdo musí dle hlasitosti právě projíždět kolem. Nemohou vás snad slyšet, ale i tak sebou generál trhne a otočí se ke dveřím, aby ti vzápětí položil druhou ruku na ústa. Je to spíše důraznější gesto. Setřásla by si ji, kdyby si chtěla… A zvuky se po chvíli zase začnou vzdalovat…
„Del, musíme jít. Rychle. Zvládneme to společně. Prosím…“ Položí ti dlaň na tvář a stočí ji k sobě. „Pokud tu zůstaneš… My tu zůstaneme… nebude to všechno už k ničemu. To, co se tu stalo, bude zbytečné. Tohle všechno. Prosím, pojď. Pomůžu ti.“ Mluví až nezvykle pomalu a trpělivě. Ten direktivní tón, na který si jindy zvyklá je pryč, přesto by si v těch slovech těžko hledala stopy po nějakých silnějších emocích. Alexander nevypadá vyvedený z míry a nebo to jen umí velmi dobře maskovat. Pomůže ti vytáhnout se na nohy a přehodí si do druhé ruky brašnu, zatímco tu zdravou ti obtočí pevně kolem pasu. Obličej se mu na moment stáhne bolestí, než se zase ovládne, ale nepouští tě ani na vteřinu.
„Musíme se dostat na střechu nebo k dalšímu východu… Bude lepší, aby ses nedívala.“ Hlesne a sklopí k tobě tvář. „Povedu tě. Zavři oči anebo prostě jen… se nedívej kolem.“ Přitáhne si tě blíž tak, že můžeš ale nemusíš zabořit hlavu do kabátu, který má na sobě.
„Půjdeme… Ano, Del?“ Padnou ještě poslední generálova slova, než vykročíte do útrob domu, ve kterém vládne smrt.
| ||
| |||
| Pochybnosti Spustím nohy na studenou podlahu. Když se zvedám, pro jistotu se přidržím sloupku postele a opřu se o něj. Postavím se pomalu. Pořád ještě mám hlavu zvláštně lehkou, ale nohy drží váhu lépe než předtím. Nakonec bude opravdu stačit jenom pár dní, možná by dokonce stačilo se jenom najíst, abych si nepřipdala tak vratce. Nebolí to. Dokonce ani ta hlava mě nebolí, přesně jak sliboval Robert. Od jednoho sloupku přejdu k druhému a letmo se ohlédnu na místě před dveřmi, kde předtím ležel Ztracený zamotaný do závěsu prosakujícího černou krví. Polknu. I teď se mi do srdce zatíná osten vědomí, že nikdo nezbyl nikdo jiný než… my. Jenom my. Polámané odrazy. Co jsme to udělali… lásko? Byla to opravdu zkouška? Co když se brány otevřou, co když se už otevřely, co když… ses pletl, Lucifere… Vypadá to, že je okno zavřené. Díky bohu. Natáhnu se a prsty zavadím o těžký závoj. Nepodaří se mi ho odrhnout v jednom plynulém pohybu; dřevěný kroužek se mi zasekne nad hlavou a chvíli s ním zápasím. Látka zašustí. Místo toho, aby se přede mnou však otevřel výhled na město, které mi posledních pár měsíců bylo domovem, stanu před tmavým lesem.
Najednou to dává smysl. Proč na chodbě nevisí jediný obraz, proč je dům tak podivně prázdný a proč se tu kromě nepostradatelného personálu nikdo nemihl. Jedna služebná, doktor… Je tu vůbec někdo další? Nebo jenom my? Že vlastní pozemky mimo město, mě nepřekvapuje; ten řetízek nebyl levný počin, jenom… Nenechá mě tady samotnou, že ne? Až se uzdravím a on si bude jistý, že to tady zvládnu, nevrátí se beze mě… že? Nelíbí se mi to. Na jednu stranu tomu rozumím. Je to takhle bezpečnější. Pro mě. Možná dokonce i pro něj. Pořád ještě… o něm nic nevím… a tady mě hledat nebudou. „Je nebezpečný. Nesmíš…“ Škubnu sebou, jako by mě Sidriel znovu uchopila za ruku a naléhavě se na mě podívala. Ani nevím, kde se ta myšlenka bere, ale pohledem vystoupám k měsíci. Úplňku. Ne, ještě kousek mu chybí, ale… zakulatí se zítra, nebo možná pozítří. Brzy. Už brzy… budou dluhy splaceny, tak to říkal. Semknu rty. Nechci nad tím přemýšlet. Nemůžu na tím přemýšlet. Ostatně teď na nebi hledám něco jiného. Napravo od Velkého vozu… pak ještě kousek… a jenom trochu výš. Ano, tam. Někde tam by byla ta jedna jediná, osamělá hvězda. Která tam není. Samozřejmě, že tam… není. Co jsem si myslela? Že se mi to zdá? Dlaněmi spočinu na parapetu a na okamžik skloním hlavu. Zhluboka dýchám. Napětí z ramen pomalu vyprchává. Neměla bych tomu… tolik propadat. Byl to jenom… sen. Sen? To si chci namlouvat? Ignorovat slova Sidriel, která… ho učila, ale nemohla ho znát tak dobře jako Zerachiel. Zamotávám se do toho. Nevím, čemu mám věřit. Které z nich. Doléhají na mě střípky vzpomínek vytržených z kontextu a srdcem mi otřásají emoce, které mi nepatří. Nebo patří, jenom se nezrodily v mém životě. Nevím. Pořád nevím. Jako by Zerachiel nestačila, teď se k ní přidává další hlas. Tišší. Vzdálenější. Ale… zdaleka ne tak děsivý. Ve skutečnosti ho však nezná ani jedna. Elijah není Lucifer. Nevybral si to o nic více než já. Oba jsme jenom němí svědci událostí, které se odehrály dávno předtím, než jsme se narodili. Chci mu věřit. Myslím, že… potřebuje někoho, kdo by mu věřil. To koneckonců potřebujeme my všichni. Jenom je to těžké, když vím… jak snadno jsem složila důvěru k nohám někoho, kdo si ji nezasloužil… ale Elijah by mi neublížil. Byť se mi nedaří došlápnout na pevnou zem a tápu ve tmě, o tomhle nepochybuji. Neděsí mě ani tak, co by mohl udělat mně, jako… to, co plánuje… a čeho bych pro něj byla schopná já… Ani nevím, jak dlouho tam stojím s pohledem zakotveným na místě, kde by svítila Luciferova hvězda, než opatrně sevřu kličku a ujistím se, že je zajištěná. Ani se nepohne. Prsty mi brní. Je to zvláštní vjem. Povědomý. Jako tehdy s tou skřínkou. Říkal, že se o to… postará. Tak se asi postaral. Nemusím se bát. Zatáhnu závěs a zamířím zpátky do postele. Ještě se napiji, ale, sotva sklenice klepne o noční stolek a já se ponořím do tepla pod přikrývkami, víčka mi ztěžknou a tělo zmalátní. Usnu takřka okamžitě.
| ||
| |||
| Krev na mých rukách Zase na mě shlíží s tím výrazem ve tváři, ze kterého nejsem schopná nic vyčíst. Nedokážu mu ten pohled už déle opětovat. Odvrátím od něj hlavu a teplo protkané solí a železem se vzápětí vytratí, jak odstoupí bokem. Rozechvěle vydechnu a v odpověď dokážu jen mlčky přikývnout. Strnule sleduji, jak se Alex shýbá k černovlasé mladé ženě ležící v tratolišti vlastní krve. Srdce mi bolestivě buší, když se k ní sklání a vytahuje nůž čnící z krku. Ten nůž jsem jí tam vrazila já. Já. Zabila jsem ji. Vlastníma rukama… Na tom, jak jej otírá od krve do jejího vlastního kabátu je něco… Něco špatného. Strašného.
Není to však nic ve srovnání s tím, když se k mne Alexander přitočí zpátky a podá mi ho. Zatvářím se jako bych dostala facku. Cítím se tak. Nechci ten nůž, nemůžu… Přesto si ho od Alexandera vezmu zpátky. Něco ve mne… Je to Generálův příkaz, a ty jsem zvyklá poslouchat. Notnou chvíli s nožem zápasím, ruce se mi třesou takovým způsobem, že vrátit ho zpátky do pochvy a nepořezat se u toho je pro mne málem nemožný úkol. Alex mezitím neváhá a začne z těla policisty stáhne kabát, aby se do něj mohl obléknout. I teď tam jen… Stojím. Měla bych mu pomoci, vím to, jeho pohyby… Je zraněný. Jistěže je zraněný, musí být. Ale… Nejde to. Vyčerpaně se opět opřu o stěnu vozu a snažím se zůstat na nohách. Sebrat v sobě poslední zbytek sil, co mne zvládne udržet v pohybu. Rukávem si snažím otřít krev z tváře. Kde se tam vlastně vzala? Až opožděně mi dochází… Alexander opět promluví a jeho hlas mne vrátí zpátky do přítomnosti.
Pryč z ulice… Už dávno jsme tu neměli být. Trvalo mi to… Trvalo mi to dlouho. Matně si vybavuji, že jsem tehdy u kočáru viděla jezdce… Je tady někde? Nevím. Unaveně vydechnu. „U koní… Jsou brašny. Zbraně, dvě pušky s náboji a léky, věci k ošetření…“ odpovím Alexovi a mávnu směrem k dvojici mrtvých koní stále uvázaných u lampy. Vykročím za ním. Kulhá, ale jde rychle. Sotva mu stačím, jak se mi nohy pletou. Dech se mi povážlivě zkracuje a v koutcích očí stále víří černé mžitky. Konec ulice mi připadá tak strašně… Vzdálený. Přesto jdu. Mechanicky kladu nohu za nohou a soustředím se jen na muže kráčejícího vedle mne. Ještě není konec… Ještě…. Musím vydržet.
Mám pocit jako bych slyšela z dálky klapot koňských kopyt. Někde se sem blíží? Policie nebo odvoz, o kterém Alex mluvil? Nevím… Zastaví mne dotek na paži, za kterou mne Alex chytí a zastaví u jednoho z domů. Z domů v ulici. Tváří mi prokmitne nešťastný vyděšený výraz, ale nemám sílu protestovat. Vzduch kolem kované kliky se zamihotá a na zem se zasyčením dopadají kapky žhnoucího kovu. Sleduji to a… Můj pohled se střetne s očima Kamaela, když se ke mne náhle přitočí.
Ty zvuky…
Svět kolem mne se náhle rozmaže a před očima mi na okamžik vykvetou rudá kola. Klopýtnu do chodby domu a jen zázrakem zvládnu udržet rovnováhu. Alexanderovu omluvu sotva vnímám. Musím se opřít o zeď, přinutit se nadechnout a… Nos mi okamžitě naplní vůně tlejícího listí. Pach smrti prostupující domem. Čerstvý a silný, natolik výrazný, že stačí pár nádechů a cítím v ústech listí a hlínu. Rozkašlu se, jak se mi opět dávivě natáhne.
Zachytím Generálův výraz. Záblesk šoku v jeho tváři. V tu chvíli, když pohledem sklouzne kamsi za mě. Do chodby. Jako ve snách pomalu pootočím hlavu, i když já přeci vím, co tam bude… Útlá ruka… Možná ženská. Možná… Dívčí… Nebo… Naběhlá černými žílami v předzvěsti bolestivé smrti, co jí vymáčkla vzduch z plic a svaly stáhla v křeči. Umírali v agonii. Všichni…
Svezu se podél zdi na zem a schoulím se tam.
„Bylo jich… Bylo jich tolik,“ zašeptám do toho přízračného mrtvého ticha. „Desítky… A desítky… Všechny… Všechny jsem je slyšela, cítila…“ promluvím hlasem postrádajícím jakoukoliv intonaci. „Stříleli na mě. Jen jsem se… Jen jsem chtěla dosáhnout na ty muže… Snažila jsem se to zadržet, ale… Nešlo to… A pak jsem je slyšela. Jak křičí, jak… Umírají,“ drmolím. Chci věřit tomu, že když se mu přiznám, uleví se mi, ale… Ne, to se nestane.
Dotknu se zakrvácené paže a stisknu ji. Na dlani mi ulpí pocit vlhka, vlastní krev, co se při pohybu leskne zlatem kolujícím nám v žilách. Takhle moje ruce budou vypadat už… Navždy. Pokryté krví. Měla bych si na ten pohled začít zvykat. Unaveně se zapřu týlem o stěnu a přivřu oči. Pohroužím se do tmy za víčky, jen abych nemusela čelit Alexanderově pohledu. „Měl bys mě tu nechat. Bude to tak lepší. Nosím… Nosím smůlu,“ vydoluji ze sebe skrze stažený krk. | ||
