Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | V kruzích Stojím tam. Pohled upírám na rudovlasou ženu, která pochoduje z místa na místo. Další krok a pak vždycky další… Pokud ona připomíná šelmu lapenou v kleci, já si připadám jako zvířátko zahnané do kouta. V jednu chvíli vysloví Luciferovo jméno tak rozhněvaně, až se mi srdce sevře a málem mnou pohne potřeba ho bránit. Myslel to dobře. Nebyla to cesta, kterou by se chtěl vydat, ale musel. On… musel. Dělal to pro nás. Pro všechny. Tváří v tvář zármutku nad pádem Zlatého města a smrtí všech, které znala, by však i ty nejlepší záměry bledly, a tak mlčím. Do vzduchu prosákne třpytivý oblak, jako by malíř smočil štětec v kalíšku vody, a Sidriel se ke mně bez varování obrátí. Popleteně stisknu její dlaň ve své. Poslouchej mě, malá. A já naslouchám, opravdu jí naslouchám, ale to přece… Ne. Plete se v něm. Všichni se v něm pletou. Neznají ho tak, jako ho znala Zerachiel. Věřila mu. Se svým srdcem. I duší. Stejně jako ona i já vím, že je v něm dobro, tolik dobra, ale na stole mu ležely plány s erbem černé orlice, v očích bych nenašla sebemenší pochybnost o tom, co dělá, a příslib toho, že bude všechno již brzy v pořádku, skrýval něco strašlivého. A já už nevím. Nevím, proč to Lucifer dělal. Jestli to bylo správné. A co je správné teď. Nevím. Myslela jsem, že… to bude snazší, až ho potkám. Čekala jsem někoho jiného, ano, ale navzdory tomu, co všichni říkají, ho přeci znám. Znám jeho duši. A kdo jiný by mu měl věřit, když ne já? „Ne,“ vyhrknu naléhavě, když mě pustí. „Sidriel, prosím…! Nevím, co mám…“ Natáhnu k ní ruku, ale prsty mi proletí jejím zápěstím a místo něj sevřu jenom nazlátlý vzduch. Závojem přes všechnu naléhavost v jejích očích a v mém srdci probleskne světlo. Zmizí. Odevzdaně přivřu oči, když se i do mě opře zlatá záře a pohltí mě.
Rudá střídá zlatou. S něžným úsměvem na rtech vzhlížím ke větvím stromu, který pamatuji už jako sazeničku. Čas ve světě smrtelníků ubíhá tak rychle… Dny, roky, desetiletí. Všechno se mění, jenom my zůstáváme stejní. Stejně jako vždycky na tomto místě – opřená do jeho boku – cítím klid. Pár lístečků se nám zatřepetá nad hlavou, zatočí ve vzduchu jako plameny svíček a pak mu sklouznou po bílých pramenech. Pousměji se. Opatrně mu je prsty vypletu z vlasů a dovolím jim pokračovat na jejich pouti, až se pod jejich tíhou zlehka zachvěje hladina potůčku u našich nohou. „Stačí přerušit kruh a…?“ vyzvu ho, když se zarazí a podívá se na mě. Nechtěla jsem ho vyrušit. Ani po všech těch letech se mi neomrzelo mu naslouchat a sledovat drobné, pro někoho jiného možná i nepostřehnutelné, proměny ve výrazu. Místo toho, aby pokračoval o zkouškách a svobodné vůli, naváže o něčem zdánlivě jiném. Nedává mi to smysl. Proč by se měl zrovna velký serafín bát? A čeho vlastně? To už se ke mně však nakloní a mně se úsměv na rtech jenom rozšíří.
Když znovu otevřu oči, světlovlasý muž je pryč. Na tváři ještě cítím teplo jeho dlaně a srdce se mi láme. Chybí mi… Místo něj se přede mnou však rozprostírá jenom tma. Chvíli tápu, kde jsem se probudila. Ve své ložnici v Davenportu, v sídle De Lacey, nebo snad v domě, který neznám o nic více než jeho majitele. Matka by mě zabila. Takhle slušně vychované dámy nedopadají. Hlavou mi zní vévodova slova, znovu a dokola, jako bych byla rozbitá gramofonová deska, jenom tentokrát se s nimi proplétá i naléhavý hlas Sidriel. Nesmíš… mu věřit, to chtěla říct, že? Kruh byl přerušen… … stačí přerušit kruh a… Mluvil o tom samém? Je možné, že…? Ne. Ne… Jistě, že ne. Měla bych spát. A zapomenout na to. I když se to však snažím ignorovat, nepřipadalo mi to… jako sen. Sidriel. Strážkyně Zrcadla. Které Lucifer rozbil. Přes všechnu lásku, kterou k němu Zerachiel chovala, to celé bylo… komplikovanější, řekl by Elijah. Jistě, komplikovanější. Jako vždy. Nerozumím tomu. Nerozumím… ničemu. Sobě. Jemu. Tomu, co se děje. Za co všechno jsme zodpovědní. A co bychom s tím měli dělat. Co bych měla dělat já. Ten neodbytný pocit, že bych měla něco udělat, však nemizí. Roztřeseně vydechnu a vytáhnu se do sedu. Musím… Musím se ujistit, že je okno zavřené. Nic mě nebolí. Těch pár kroků k oknu… bych měla zvládnout. Odhrnu si peřinu a obvázanou rukou spočinu na hraně matrace, než… Zarazím se. Je to ta samá ruka, v které jsem předtím něco držela. Střep. Byl to… zvláštní střep. Napůl zlatý, napůl hladký. Připomínající zrcadlo až na to, že se v něm neodrážel strop a místo toho se v něm střídaly obrazy nebes s rozpadajícími se barvami. Bylo to… Mohlo to být… Proto se ve mně probudila Sidriel, nebo její vzpomínky, nebo… co to vlastně bylo… a pokud ano, přišla sem ta věc – Ztracený – kvůli němu? Soustředila se na mě, protože ho ze mě… cítila? Ne krev, jak jsem předtím nadhodila, ale stopy Zrcadla? Toho samého Zrcadla, které… Lucifer rozbil… Před očima se mi zatmí. Jako bych se pokusila vstát příliš rychle a tma pohlcovala tmu. Málem se znovu položím. To bych ostatně měla. Odpočívat. Soustředit se na to, abych se uzdravila. Přesně, jak to říkal Elijah. Nepřidělávat mu starosti. Napřed ale… to okno… Ano, měla bych se ujistit, že je zavřené. Raději. | ||
| |||
 | Alexi... Opřená o bok kočáru pozoruji Alexandera, jak místo odpovědi vylézá ven. Je to… Je to skutečně on. Živý. Opravdový. Zvládla jsem to? Poznávám košili, kterou má na sobě – tedy aspoň to, co z ní zbylo. Zbytek oblečení… Ne, ošuntělé hadry jen přelétnu krátce očima. To jeho tvář, na kterou dopadnou poslední zbytky denního světla přitáhne moji pozornost. Je pobledlý a kůži na několika místech brázdí vybarvující se podlitiny, ale jinak… Uleví se mi. Tak moc se mi uleví… Tedy než mi dojde, že jeho vlasy… To, co zbylo z jeho vlasů… Zamrkám. Bylo to něco, co ke Kamaelovi neodmyslitelně patřilo… Vždy… Po celá desetiletí a staletí a teď… Pod vší tou únavou pocítím krátký záchvěv nesmyslné zlosti a opovržení vůči těm, co se opovážili…
… ah, ne. Del. Opožděně mi dojde, že na mě Alex mluví. Musím se soustředit na jeho rty, abych… Abych dokázala vnímat, co mi říká. „Ostatní…“ zopakuji po něm a krk se mi nepříjemně stáhne. Ostatní jsou jen Noah a ten… Nebo ne? Mohl tu být ještě někdo? Někdo s tím kočárem, někdo, koho jsem taky…
Pouta. Roztržitě kývnu hlavou a pohled mi padne na klíček, který drží ve spoutaných rukách za zády. Jak se k němu dostal… Teď vlastně není důležité. Odlepím se od stěny kočáru a udělám krok stranou, abych se k jeho rukám lépe dostala. Klíček mi málem vyklouzne z prstů, když si ho od něj beru. A zámek… Ruce se mi třesou a prsty nešikovně smekají, když se snažím klíček strčit do zámku. Koušu se u toho do spodního rtu ve snaze se soustředit na tu zatracenou malou… Mám to. Mám to! Okovy se zachřestěním dopadnou na dlažbu a jediné, jen rudé otlaky a odřeniny z Alexových rukou jen tak nezmizí.
Roztřeseně vydechnu. Alex mne zasypává otázkami, na které neznám odpověď. Dosud mě pohánělo jediné. Musela jsem ho osvobodit, musela jsem ho dostat z toho kočáru, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Dlužila jsem to jemu. I Noahovi… „Alexi… Alexi… Já…“ zašeptám. Drží mne za ramena a jeho tvář je tak blízko. I jeho oči, do kterých se stále nedokážu podívat. Místo toho můj pohled sklouzne k jeho rameni… Paži. Hýbe se zvláštně… Opatrně. Co mu provedli s rukou? Nestačím tu myšlenku ani dokončit, místo toho se v mém zorném poli opět objeví jeho obličej.
Svaly na krku se mi napnou a v ranách na tváři ucítím nepříjemné zaštípání, jak mi z koutků očí uteče pár slz. Zamrkám. Zabila jsem jich tolik a teď… Teď ani nevím, co máme dělat. Jak mu to mám říct. Teď, když tu stojí naproti mně a spoléhá na to, že vím… Že vím, co máme dělat teď. Že všechno šlo podle plánu, že… Že jsem to celé… „To… Nic není,“ hlesnu, když mi dojde, že si všiml mé krvácející paže. Tedy myslím… Ne, nic to není. Mohla jsem s tou rukou hýbat, to musí…
V dalším okamžiku si mne k sobě Alex přitáhne a já… Já se nechám. A ve stejné chvíli, kdy mě obklopí teplo, co z něj sálá, ten důvěrný známý pocit, který to ve mne vyvolává… Vděčně se k němu přitisknu a obejmu ho oběma rukama. Jen… Jen na chvíli. Nezasloužím si to, ne za to… Co jsem udělala… Přesto se k němu tisknu a neexistuje nic jiného. Je to… Je to tak správné. Schovat se v jeho náruči před světem, před událostmi posledních minut i dní. Cítím z něj silný odér soli a železa, potu a krve, ale je mi to jedno. Pomáhá mi to zapomenout na pach smrti visící všude kolem.
… všechno už je dobré…
Slyším ta tichá slova a moc dobře vím, že není.
Děkuje mi a mě svírá hruď strach, že až mu řeknu, co jsem provedla… Tak to bude chtít vzít zpátky. Už mě znovu neobejme ani se na mě takhle nepodívá. Spodní ret se mi zachvěje a tentokrát se pohledu do jeho očí nevyhnu. Prsty mi podepře bradu a zvedne ji v tom tolik znám gestu, co k němu neodmyslitelně patří. Nadechnu se a tentokrát si až příliš palčivě uvědomuji, že nám díky mně dochází čas. Že… Jemu dochází čas.
„Já nevím, Alexi,“ odhodlám se k tomu mu říci pravdu. „Noah… Noah mi jen stačil ukázat plánek a… Říct kdy… Jak použít bomby. Na zámek. Dvacet vteřin… Mám dvě… Pořád v kabátu,“ dojde mi… Že ta žena po mně vystřelila a já měla… Pořád bomby po kapsách. Rozechvěle vydechnu než ze sebe začnu soukat další a další slova. „On… Přišla jsem… Musela jsem sama. Měl tu být… Kočár, měl přehradit ulici, ale… Musela jsem ty koně zastavit, ty muže… A pak jsem… Snažila jsem se, ale nešlo to… Nešlo to zadržet a teď… Všichni jsou mrtví a já… Tu jsem sama a… Nevím, kam máme jít a Noah je asi mrtvý, ten Ztracený ho…“ trhnu sebou.
„Žádná další část plánu už není, Alexi,“ zašeptám provinile. | ||
| |||
 | Pot a Krev Delilah Blair Flanagan Do ticha zazní jeho jméno, zatímco se nahrbená postava přiblíží. Seskočí a z vozu a špinavé boty dopadnou těžce na zem. Podle toho, jak zavrávorá a pokrčí se v kolenou skoro až do podřepu, má viditelně co dělat, aby se udržel na nohou. S dlouhým výdechem se narovná do své plné výšky. Skutečně tam stojí. Alexander Morley. Bývalý armádní generál, úspěšný obchodník a teď usvědčený vrah odsouzený k trestu smrti.
Přes potrhanou špinavou košili, kterou musel mít dle zbytků zlatého lemování na sobě i před těmi pár osudnými dny, má oblečený černý zašlý kabát. Ne, ten rozhodně na sobě tehdy večer neměl, ale viditelně mu policie propůjčila něco na převoz, než by jej postavili před zeď nebo jak vůbec by tato poprava proběhla. Stejně tak i zbytek jeho oblečení vypadá nový. Dost zašlý a na pár místech potrhaný. Pak tvůj pohled padne na jeho tvář. Vidíš několik vybarvených podlitin, které už se urychleně hojí, ale kromě toho, že je v ní výrazně pobledlý až skoro zsinalý, na něm není patrné nějaké vážnější zranění. Přesto, dle pohybů úplně v pořádku nebude. A pak si všimneš další věci. Jeho vlasy. Ne, nemá je stažené. Většinu mu museli ostříhat, takže teď zůstaly jen nepravidelné rudé prameny. Někde kratší, jinde delší. Jen ta barva ohně jim zůstala. To je však jen malá cena za to všechno.
„Del?“ Šeptne překvapeně, když tě tam vidí a možná až příliš dlouho na tebe hledí, než jeho oči naberou ten soustředěný výraz, který znáš, a vyhodnotí rychle okolí. „Kde jsou ostatní?“ Zeptá se krátce. Ne, žádné otázky na to, co tu děláš. Co se stalo? Proč vůbec…? „Pouta. Pomůžeš mi prosím.“ Natočí se k tobě stranou a ty vidíš, že má ruce za zády spoutané želízky, ale zároveň už v nich drží klíč. Musel ho sebrat někomu… někomu dalšímu v tom voze.
Máš co dělat, aby si trefila klíčkem do zámku. Ruce se ti třesou, ale po chvíli snažení se ti to podaří a okovy se uvolní. Na kůži zůstane jen pár rudých otlačenin.
„Del, Rychle, Kam máme jít? Kde je odvoz?“ Stisknou jeho ruce tvá ramena a skloní se, aby ti hleděl zblízka do tváře. Jen mimoděk si všimneš, že jedna z jeho rukou se nehýbe zrovna nejlépe, ale… To už ti Alexandrova tvář zacloní výhled. Vypadá soustředěný. Jako voják. Jako by se ho nic z té scény bezprostředně nedotklo. Nebo to alespoň v tuto chvíli neřešil. Možná už viděl horší... „Del, prosím. Musíme…!“ Zamrká a ucukne rukou, když si uvědomí, že má na ruce krev od tvé postřelené paže, kterou už nasákl rukáv kabátu. „Del… panebože.“ Šeptne a zahledí se na tebe. Ne tentokrát nehodnotí okolí. Hledí jen do tvého strhaného obličeje, do kterého se nelítostně vepsaly útrapy posledních okamžiků a možná i dní. Jeho kamenná soustředěná tvář najednou povolí a…
... Pak jsi v jeho náručí. Přitiskne tě k sobě pevně, i když jen jednou rukou. I v tomhle mrazivém počasí z něj sálá teplo. Možná kdyby policisté věděli, kdo ve skutečnosti je, neobtěžovali by se s žádným oděvem do chladu, jakkoliv nuzným. Je cítit potem a krví, ale ty na tom nejspíš nebudeš jinak. Události posledních dní se ani s jedním z vás nemazlily. „…Všechno už je dobré. Dobré…“ Šeptá ta slova do tvých vlasů, zatímco stojíte v kaluži čerstvé krve.
„…Děkuji. Opravdu.“ Vydechne pak tiše, než se o něco odtáhne a prsty ti lehce zvedne bradu tak jako vždy, když si chce přitáhnout tvou pozornost. „Delilah. Dostaneme se odtud. Jen mi řekni, co je v další části plánu.“
| ||
| |||
| Strážkyně Vera De Lacey „Závoj…. Hmmm.“ Obkrouží očima vaše bílé neměnné okolí. Je to jako prázdnota, ale místo černé je bílá. Dvě barvy na opačných stranách spektra, které ale nakonec tady znamenají to stejné. Zaposlouchá se pak do tvých slov. Občas si všimneš, že se jí ve tváři objeví náznak překvapení. Nejspíš se to ani nesnaží maskovat. Držet si svou kamennou tvář. K formě tvých vzpomínek, nemá žádné připomínky, nebo možná ne tak podstatné, protože pak se zeptáš na Jiskru.
„Jiskra je síla stvoření. Jejím odrazem je Zrcadlo, avšak… je mnohem víc než jen to. Byla jsem strážkyní Zrcadla, než…“ Opět ten poněkud nepřítomný výraz a skloněná tvář. Ať už je to přelud nebo ne, vypadá to, že si sám nese vlastní vzpomínky. Věci, na které je těžké vzpomínat. Ty ale pokračuješ…
„Cože?! Lucifer? Zničené Zrcadlo? Ne… to ne. To nemůže být pravda! Nemohl přece?!“ Jestli jsi před tím u ní viděla jen lehké překvapení, teď jej nahradilo silné znepokojení hraničící s panikou a… zlobou, zvláště když padne jeho jméno. I když jsou vaše hlasy stejné, v jejím podání to jediné slovo zní tak jinak. Jako nadávka. Během tvého vysvětlování začne chodit z místa na místo jako šelma v kleci. Zlatá róba za ní vlaje a všímáš si, že se z jejího těla zlaté částečky odlupují stále ve větší a větší míře. Zůstávají po nich jen zářící okraje. „Co to provedl? Co to provedl!“ Zašeptá a všimneš si její ruky sevřenou v pěst. „Nakir…?“ Řekne to jméno naopak měkce a zvedne k tobě zlatý pohled. „To znamená, že zemřel. Všichni… zemřeli. Je to má vina… Má vina… Kruh byl přerušen. Všechno je pryč… Měla jsem ho poslechnout.“ Zašeptá skoro bezhlasně a jako kdyby do ní foukl vítr, odtrhne se od ní mrak zlatých třpytek. Na několika místech na tváři i rukách už má pouze zlatě zářící skvrny. Skoro jako kdyby byla jen zlatou září, na kterou někdo navlékl křehkou schránku v podobě té zapomenuté ženy.
„Poslouchej mě, malá!“ Sevře náhle pevně tvou ruku. „Je nebezpečný! Učila jsem ho… Tohle všechno je jen jeho hra! Nesmíš….!“ Ale hlase jí zlomí. Zalapá po vzduchu, jako kdyby se najednou nemohla nadechnout. V očích vidíš naléhavost, ale pak její ruka sklouzne ze tvé a ženu zahalí sílící planoucí záře, než ji pohltí…. A tebe s ní.
☩
„Víš, vždycky jsem přemýšlel, proč Otec stvořil tento svět zrovna takto. Nás takto… Přišlo mi, že je zde tolik nedokonalostí. Kompromisů. Mohl to být ráj pro všechny, kde se nikdo netrápí, je šťastný… a přes to vše tu máme tohle. Kolik z nás potkal tragický osud? Kolik z nás je pak oplakalo? Proč jsme stvořeni tak, aby nás to vůbec trápilo? Pak mi to ale došlo… Všechny ty vady na kráse, jedinečné praskliny v mramoru, to je to, co tohle stvoření dělá dokonalé. Je to vlastně geniální. Máme možnost žít sami za sebe, i když… nejdřív pro to musíme něco udělat. Je to celé zkouška. Proto máme svobodnou vůli. Stačí přerušit kruh…. A…“ Zvedne k tobě zamyšlený pohled, než trochu pookřeje a pousměje se. Pár rudých lístků ze stromu, pod kterým sedíte, se snese kolem vás. Je podzim. Ve světě smrtelníků ten čas běží tak rychle. Slyšíš zurčení vody z vodopádů, které tu stékají po kamenných stěnách jeskyně. Té, která bude v budoucnosti nést na sobě tvůj vzkaz. Ale to musí utéct ještě hodně, hodně vody.
„Někdo moudrý mi kdysi řekl, že je jen na nás, jak se životem naložíme a co s ním uděláme. Nikdo nás nebude soudit. Jen my sami. Tak proč se bát, pokud vše děláme s čistým záměrem?“ Natáhne k tobě ruku a dotkne se láskyplně tvé tváře. „Ale to sem teď nepatří.“ Šeptne s letmým úsměvem a nakloní se k tobě, aby…
☩
Otevřeš oči a nadechneš se. Je tu tma. Ležíš v posteli, ale nemůžeš říct jaké. Pořádně nevidíš. Nic tě v tuhle chvíli nebolí a dýchá se už také výrazněji snáz. Jen v černé tmě sem tam probleskne zlatá jako podivné mžitky před očima.
| ||
| |||
| Lítost přichází vždycky… Dívám se na ni. A ona se dívá na mě. S prvním úsměvem strach opadne, ale strunka napnutá vědomím, před kým stojím, přeci jenom nepovoluje. Není… jako já. Snad začínám chápat, proč andělé v bibli vždycky říkají, aby se lidé nebáli. Možná si nesu vzpomínky někoho, kdo jí byl podobný, ale stanout v její přítomnosti je… jiné. Jak je tohle vůbec možné? Nezemřela? Není to jenom sen, noční můra, halucinace způsobená nešťastnou kombinací laudana a bourbonu? Málem před ní couvnu. Srdce mi poskočí, svaly na nohou se zatnou a bosá pata popojede vzad, jako by se tělo připravovalo k útěku, ale… nepohnu se. Nemůžu. Nedokážu od ní odtrhnout pohled, natož se od ní odvrátit. „Můžu mu dát jméno…?“ zopakuji zaskočeně. Zaváhám. Obrazy ke mně vždycky přicházely snáze než slova, ale přeci jenom se rozhlédnu po bílé pláni obklopující nás ze všech stran. Co je tohle místo vůbec zač? „Co třeba… Závoj?“ Bílý jako závoj nevěsty, nebo snad vdovy; už jsem se jich nanosila, a přeci je to první, co mě teď napadne. Vyslovím její jméno a ona se zarazí. Starostlivě ji sleduji. Málem se omluvím, aniž bych věděla přes za co. Skloní hlavu, stejně jako to dělávám i já, když mě emoce přemohou nebo zkrátka potřebuji chvíli, abych si urovnala myšlenky. Už předtím jsem si toho všimla. Gest prosakujících napříč věky. A nejenom jich. Je stejně vysoká. Doufala bych, že aspoň povyrostu pár centimetrů, když už jsem ten reinkarnovaný anděl, ale… ne. Dokonce se zdá, že i vlasy má stejně dlouhé. To je… znepokojivé. Jako by se každý detail mého já odvíjel od někoho jiného. Někoho staršího. Silnějšího. Schopnějšího. Zaváhám, ale pak udělám i já drobný krůček blíž. Natáhnu k ní ruku, jako bych se chtěla dotknout její paže v konejšivém gestu, a – a zase zamrznu, když ke mně vzhlédne. Zlaté oči se bez varování vpijí do těch mých. „Zvláštní,“ připustím. „Jako bych se dívala do zrcadla, ale nacházela tam… někoho cizího. I vaše vzpomínky byly jiné. Vzdálené. Vybledlé fotografie…“ Zarazím se. Ne, tohle slovo nebude znát. „Ztichlé obrazy,“ zkusím to jinak. „Je to taky trochu… strašidelné…“ Navzdory tomu, co říkám, se slabě pousměji. Vlastně… to není až tak strašidelné. Trochu pořád ano, ale už ne tolik. Pomalu si na její přítomnost zvykám; laskavé úsměvy úspěšně tiší obavy a vzbuzují ve mně důvěru. Připadám si v její přítomnosti tak malá, snad ještě mladší než jindy, skoro jako… dítě v přítomnosti matky… „Jiskru?“ zopakuji tázavě. A bezostyšně, jako bych nežádala nic víc než pohádku na dobrou noc. Už jsem si všimla, že naše krev se některým otázkám vyhýbá, ale… Obočí mi cukne. Počkat, říkala, že… „Tím, že ji chtěla zpátky, myslíte…“ To ale… Zmateně se na ni zadívám. Pokud ji chce zpátky, přišla o ni? Ztratila ji? Byla jí odcizena? Představovala jsem si někoho strašlivého – možná dokonce ježibabu žijící v chaloupce na slepičím pařátu, to by mi k matce těch příšer, které sem nepatří, dávalo smysl –, ale to prosté spojení dvou slov mě mate. Chtěla něco zpátky. Ale co přesně je ta Jiskra a proč ji Nebesa nemohla vydat? „Ne… Nevím skoro nic.“ Řasy se mi polekaně zatřepetají, když Sidriel zničehonic zvedne ruku a – ne, neublíží mi. Napětí v ramenech zase povolí. Opatrně se dotkne mých vlasů, dokonce to ani nezatáhne, jenom protočí narudlou kudrlinku mezi prsty a mně před očima prolétne další zlaté smítko. Sotva mi přistane na kůži, rozplyne se. Nebo možná splyne se mnou. Jedna její část. Jako by mezi námi nerozlišovaly. Prsty mě zašimrají na tváři. Neucuknu, jenom tam… stojím… tváří v tvář ženě, jejímž odrazem jsem… „Vera… Jmenuji se Vera,“ hlesnu. Na to se však neptá. Pod tíhou otázek se neudržím a sklopím provinile pohled. Všechno, co znala je pryč. Všichni, které milovala. Nevím, jak jí to mám říct. Vysvětlit, že ta, co přišla po ní, zahodila všechno, pro co se Sidriel obětovala. A že i já následuji v jejích šlépějích. Nakloní se ještě blíž a já zamrznu. Ví to. V tu chvíli jsem si naprosto jistá, že to všechno ví, a snad… bych byla raději, kdyby tomu tak doopravdy bylo. Člověk? Jemně sebou s tím slovem trhnu. Spěšně ustoupí a tentokrát jsem to já, kdo se odváží uzavřít vzdálenost. Zní… tak naléhavě. A já ji chápu. I to, že se nemůžu vrátit domů, bolí, ale představa, že by tam nebyl a že všichni… zmizeli… je tisíckrát horší. „Je mi to... líto,“ vplete se mi pod jazyk ta nedostatečná fráze. Lítost vždycky přichází pozdě, slyším v uších hlas Dumah o tolik bolestivější, než kdyby mi prostě vrazila. Měla pravdu. Na lítost je i teď pozdě. Nic to nezmění. A tak se zhluboka nadechnu a řeknu jí to. „Zlaté město padlo. Všichni jsou… pryč. Lucifer…“ To jméno zabolí. I když Veršům a citům s nimi spjatými propadám asi více, než by bylo zdrávo, před Sidriel se nedokážu tvářit, že o našich hříších nevím. To my jsme zodpovědní za to, co se stalo. „Lucifer byl svržen z Nebes a další ho následovali. Včetně té, která přišla po vás. Zerachiel. Nepamatuji si toho moc. Nepamatuji si, proč se to stalo, ale… během konfliktu mezi Nebesy a Padlými bylo rozbito i Zrcadlo a… místo toho, abychom tehdy zemřeli, jsme byli znovuzrozeni jako lidé. Některým z nás,“ pokračuji, přičemž pohledem střídavě poklesám k jejím nohám a střídavě se ho odvážím zvednout k jejím očím, „se podařilo probudit vzpomínky na to, co se tehdy stalo, a některé naše dary. A pokaždé, když se tak stane, se kruh opakuje. Bojujeme mezi sebou… I teď. Ale teď… napadl mě Ztracený… Elijah, totiž Lucifer, říká, že brány jsou zavřené, ale… nejsme si jistí… a, pokud nejsou, nezbyl nikdo…“ … kdo by nás zachránil… … a je to naše chyba… Semknu rty. Mísí se ve mně provinilost a strach z toho, jak žena zareaguje. Bude se zlobit? Chvíli mi to trvá, než se přeci jenom odvážím udělat ještě jeden krok k ní. Tentokrát ji dlaň na paži opravdu položím. Slyšet to všechno… nemůže být snadné. Obzvláště po vší té době tady. Možná je starší, mnohem starší než já, a možná není ani skutečná, ale nedokážu si představit nic horšího než právě tuhle noční můru. Na jejím místě… Nedokážu si to ani představit. A to se mi život obrátil vzhůru nohama už několikrát. „Nakir se také probudil,“ dodám tiše. „Jmenuje se… Teď se jmenuje William. A je to dobrý člověk.“ Špatně čitelný, děsivý a naprosto nesmyslný, ale… ano, dobrý… protože byl jako jediný ochoten zlomit ten prokletý cyklus… pro ni, pro ženu, která teď stojí přede mnou… a které jsem rozlámala na kusy celý její svět… nebo alespoň to, co z něj zbylo… „Je mi to opravdu líto.“
| ||
| |||
| Smrt v ryzí podobě
Sevřu rukojeť nože v dlani tak silně až se ozve tiché zapraštění kloubů a zavrzání kožené omotávky. Vykročím vpřed. Možná spíše zavrávorám a klopýtnu vstříc černovlasé Probuzené… Nezáleží na tom. Žene mě k ní jen ta zoufalá myšlenka, že teď už nesmím selhat. Musím… Musím to dotáhnout do konce. Teď více než kdy jindy. No light, no light in your bright blue eyes Vymrštím volnou ruku do vzduchu a zbraň srazím do strany. Těsně u hlavy mi práskne dunivý výstřel. V uších mi vyzvání umíráček. Neslyším. Nic. Jen to pískání. Hlasité pištění zavrtávající se bolestivě do hlavy. S pocitem zvířete zahnaného do rohu ovšem pokračuji. Ruka se prudce pohne. A já bodnu. And I'd do anything to, to make you stay Přímo do té mělké prohlubně na krku. Kolem rány se okamžitě rozlije horká krev. Stéká po čepeli. Po mých rukách. Zírám na to jako ve snách. Až opožděně mi začíná docházet, co jsem to provedla. Co jsem udělala. Udělám vrávoravý krok vzad, když se žena začne kácet na zem. Nůž nechám zaklesnutý v jejím hrdle a kolem nás se rozlévá rudá zlatě se lesknoucí kaluž…
But would you leave me „Alexi…“ vydechnu roztřeseně a ztěžka polknu. Při pohledu do jeho strhané tváře se ve mne vzedme vlna rozporuplných emocí. Radost. Úleva. Strach. Stud… „Omlouvám se,“ hlesnu dutým tónem hlasu a okraje zorného pole se mi na chvíli rozmažou ve změti zlatých částeček a černých mžitek. | ||
| |||
| Zlato a krev Delilah Blair Flanagan Dopadneš na zem. V ten moment převládne spíše šok než bolest. Nečekala jsi to. Zvláště ne ten pohled do cizích zlatých očí zalitých krví. Čas…. Tohle všechno trvá jen zlomky vteřin. Rychle se začneš soukat zpátky na nohy. Alespoň tak rychle, jak ti to současný stav dovolí. Naštěstí pro tebe je na tom žena taky dost bledě. Vypadá to spíše na souboj lazarů než na nějaký efektní souboj plný obratných fines, které… no, které tě stejně Noah za jeden den rozhodně nenaučil.
Postavíš se na nohy a dostaneš ze sebe těch několik slov. Samotné ti ale dojde, že v tuhle chvíli jsou to jen bezvýznamné kapky stékající po okně lodi v bouři. K ničemu nejsou. Snad jen k tomu, aby tě zdrželi a přidali závažíčko na misku vah patřící neznámé černovlásce.
Ta už nahmátla pistoli, která jí musela vypadnout ve voze. Už se otáčí k tobě, když v tom k ní přiskočíš. Tedy uděláš pár vrávoravých kroků, aby si mezi vámi co možná nejrychleji překonala vzdálenost. Naskytne se ti totiž příležitost. Její pohled na moment zavadí o těla ostatních z policistů, kteří leží na zemi. Musela je znát. Samozřejmě, že je musela znát. Přes rty jí unikne zoufalý nádech, ale to už jsi u ní.
Zbraň svíráš v ruce. Je to skoro jako včera, když tě s ní Noah učil. Správný úchop…Zamířit na slabá místa… Pistole se otočí tvým směrem, ale máš ji v dosahu. Její pohyby jsou rozvláčně. Pomalejší než tvé. Musela to pořádně schytat. Přesto se jí podaří zvednout zbraň. Chvíli hledíš do hlavně pistole, aby si ji srazila volnou rukou do strany právě ve chvíli, kdy prst zmáčkne spoušť. Jen na okamžik vnímáš ohlušující ránu, která práskne kousek od tvého ucha, než ji v něm nahradí táhlé pískání. To už se ale pohne tvá druhá ruka. Ostří prořízne plášť a zajede do masa. Je to až… s podivem snadné. Tělo nakonec neklade větší odpor než kus vepřového. Zasáhla jsi ji někam ke klíční kosti. Nebylo to až tak přesné, jak ti ukazoval Noah. To by si zasáhla blíže krku, ale i tak…
Žena bolestivě vyhekne a z rány se kolem ostří vyvalí krev. V uchu ti stále zní táhlé pískání, přes které nic pořádně neslyšíš. Ani zvuk tvého vlastního srdce, které bije jako o závod. Pistole jí vypadne z ruky, aby se pokusila tu tvou s nožem zachytit. Její prsty ti obemknou útlé zápěstí a snaží se nůž ze svého těla vytáhnout. Nedáš jí ale prostor. Zatlačíš na ni a ona narazí do vozu, který je za ní. Nemá kam uhnout. Chvíli se přetlačujete, ale po chvíli vidíš, že vyhráváš. Žena se zaklání, jak se snaží vyhnout tomu, aby ostří proniklo ještě hlouběji. Zaklání a zaklání, až… už nemá, kam dál. Ty ale pokračuješ. Víš, že nesmíš přestat. Všechno tohle zahodit. Zatlačíš... A nůž začne pronikat pomalu hlouběji a hlouběji. Dle otevřených úst plných krve, vidíš, že musela vykřiknout, ale přes táhlý tón znějící ti v uších, slyšíš jen slabou ozvěnu. Její stisk povolí a ty využiješ vhodného momentu, aby si zbraň vytáhla a napravila svou nepřesnost. Tentokrát už nemineš…
Cítíš na rukou horkou krev. Stoupají z ní zlaté částečky. Je to jako když vítr foukne do chmýří pampelišky. Stačí tak málo, aby bylo pryč. Tělo mladé ženy se sveze na zem, kde se kolem něj začne rozlévat kaluž krve. Ještě lapá po dechu, zlaté oči doširoka rozostřené, ale dle toho, jak rychle se kolem ní rozlévá krev, nebude to dlouho trvat než… Natáhne roztřesenou ruku a dotkne se těla jednoho z mužů, který leží mrtvý na zemi. Vypadá mladě. Možná ve věku tvého manžela. Tvář pokrytá černými žílami… stejně jako Barthova toho dne. Její zkrvavené rty se pohnou. Něco říká, ale nevíš co. Neslyšíš to. Stejně jako neslyšíš, co se děje ve voze, ale pak si všimneš pohybu a v šeru se vynoří strhaná, ale známá tvář. Víří kolem tebe zlaté částečky, zatímco hledíš do tmy vozu. Na něj.
Poslední přeživší…
… Uprostřed tohoto místa smrti ...
| ||
| |||
| Nové jméno Vera De Lacey Rusovlasá žena stojí před tebou, dlouhé prsty propletené, a sleduje tě bystrým pohledem zlatých očí. „Nejsi? Skutečně?“ Nakrčí drobně čelo a udělá krok k tobě. Nepůsobí výhrůžně, spíše zvědavě? „Na tom, kde jsi v tuhle chvíli nesejde. Nemyslím si, že tohle místo má jméno.“ Pozvedne pohled, aby se rozhlédla po nekonečném bílém prostoru. „Můžeš mu ale dát jméno. Jak ostatně všem věcem, které jej nemají.“ Pousměje se laskavě a krátkým gestem ruky obkrouží prostor kolem vás.
Sidriel
Zvuk jejího jména, které zazní z tvých úst, ji viditelně překvapí. Skoro jako kdyby na místě na chvíli zamrzla. „…Neslyšela jsem ho už věky.“ Šeptne poté a skloní hlavu, až jí rudé prstýnky dlouhých kadeří zakryjí strany tváře, až po chvíli k tobě vzhlédne a její oči se vpijí do tvých.
„Viděla jsi mě? Skutečně? I teď mě vidíš… Jaké to je? Byly to vzpomínky nebo snad… něco jiného?“ Položí otázku a skoro neznatelně semkne rty, když zmíníš Matku. „Byl to pošetilý plán. Nakir měl pravdu a přesto… Mohl vyjít. Matka ona…“ Slova se jí zarazí v hrdle, zatímco zavře oči. „Chtěla zpátky Jiskru. Vyjednávala jsem, ale... Víš, malá, jsou věci, o kterých se běžně mezi naší krví nemluví.“ Věnuje ti blahosklonný úsměv jako matka vysvětlující něco svému dítěti. „Ale ty toho ještě hodně nevíš, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zvedne k tobě ruku. Útlé prsty se jemně dotknou tvých vlasů a ty si všimneš, jak se z její ruky odloupne několik zlatých částeček, které se vznesou do vzduchu, aby dosedly na tvou tvář, se kterou splynou, nebo se vypaří? Dotkneš-li se jí, neucítíš tam totiž nic.
„Jaké jméno ti dali, malá?“ Projede prsty opatrně tvými vlasy, než je opře lehce o tvou tvář. Je blízko. Je to skutečně jako hledět do zrcadla. „Stojí stále Zlaté město? A co Tribunál? Kdo obsadil mé místo? A také…“ Odmlčí se. Skoro jako kdyby na moment zaváhala. „A Nakir je v pořádku?“ Řekne jméno muže, kterého jsi zatím viděla jen v pár záblescích. Pak se k tobě ale nakloní a přimhouří oči. Je tak blízko, že na sobě cítíš její dech. Zahledí se ti do očí, aby se ty její pak vzápětí rozšířily a o krok spěšně ustoupila. „Ty nejsi… Ty jsi… Ty jsi člověk?“ Zůstane tam stát a hledí na tebe s neskrývaným šokem. Něco, co by si u ní nečekala. „Ale jak… Jak je to možné? To přeci…?“ Rozhlédne se kolem, jako kdyby snad někde mohla vyčíst odpověď na své otázky.
„Řekni, co se stalo?“ Vzhlédne k tobě a z jejího zlatého pohledu lze vyčíst naléhavost.
| ||
| |||
| Ve jménu zoufalství Prodírám se skrze můry, co do mě narážejí. Na hejno vířící v jedné velké spirále nahoru je… Děsivě krásný pohled. Tedy byl by, kdybych nevěděla, co to znamená… Je každá za jednu duši, kterou jsem odeslala Pánu? Doufám… Chci věřit tomu, že ne, přesto mi celý ten zážitek stále rezonuje ve spáncích. Jejich křik a pláč, všechny ty utichající melodie. Mohu jen chtít, aby na ně čekalo ve smrti něco lepšího než… Ne. Já už se žádného rozhřešení nedočkám. Žádného vykoupení ani odpuštění.
Kráčím směrem k mrtvým koním a vlastní nohy mne sotva nesou. Přerývaně dýchám a nejraději bych se zhroutila zpátky na zem, přesto nezastavuji. Cítím, jak se mi po tváři stále hrnou čůrky krve, štiplavou bolest ovšem vnímám jen mlhavě. Jdu… Prostě jen jdu. U koní jen ztěžka dosednu na zem a třesoucíma se rukama otevřu jednu ze sedlových brašen. Koně… Jejich těla jsou ještě teplá. Snažím se na to nemyslet. Stejně tak předstírám, že jsem si nevšimla opeřeného tělíčka v okapu. Já… Nechci nad tím přemýšlet. Nad tím, zda každý z těch můr opravdu…
Vytáhnu z brašny postupně všechny čtyři bomby. Dvě si strčím do kapes a raději už vůbec neuvažuji nad tím, že si opravdu dávám do kapes bombu, zbylé dvě vezmu ro rukou. S heknutím se vytáhnu zpátky do stoje, natlučená kolena protestují a v paži mi začíná bolestivě cukat. Pořád mi teče… Krev. Nevšímám si toho a místo toho se vrátím zpátky ke kočáru.
Na chvíli… Jen na chvíli se zastavím. Mám pocit… Že něco slyším, ale… Generál? Alex? Nebo si jen přeji něco slyšet? Vzduchem stále víří sametově hebká křídla jejichž šum se mi vtírá do uší. Cvak. Se zatajeným dechem vytrhnu pojistku. Dvacet… Devatenáct… „Už jen… Už jen chvíli,“ zachraptím, když zarazím váleček do mezery poblíž zámku, přesně jak mne instruoval Noah a vzdálím se za roh kočáru tak rychle, jak to jen dokážu. Málem zakopnu o tělo jednoho z mrtvých policistů a… Ne. Ne. V duchu se zavřenýma očima počítám a snažím se zhluboka dýchat.
Nestačím ani dopočítat, když se ozve rána.
Leknu se. Leknu se tak moc, že sebou prudce trhnu, jak se mi do hlavy zakousne ten strašný hlasitý zvuk výbuchu. Na nic ovšem nečekám a rychle se vydám zpátky ke dveřím, ze kterých se kouří. Vzduch smrdí spáleninou a něčím dalším, nepříjemně čpavým a kovovým, co zalézá do nosu a vyhání pryč odér tlejícího listí a vlhké hlíny. Uleví se mi, když vidím, že zámek boj s bombou vzdal. Natáhnu se po dveřích, zvládla jsem to, já…
Dveře se rozletí a můj pohled se střetne se zlatě žhnoucíma očima ve tmě kočáru. Nadechnu se. „Al…“ Alexanderovo jméno mi nestačí ani přejít přes rty. Místo toho se můj hlas zlomí v bolestivé vyjeknutí, když mne surově trefí přímo do hrudi podrážka těžké boty. Padám. Kovový váleček mi vypadne z ruky.
Let je to jen krátký, ovšem o to více je dopad bolestivější. Zalapám po dechu a zpoza rtů mi vyrazí krátké zasténání. Zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Místo Generála se ovšem z vozu vynoří… Ženská tvář. Bledá a strhaná, zbrocená krví řinoucí se z očí. Je to… Děsivý pohled. Z mnoha důvodů.
Měla jsem… Měla jsem to vědět… Že Alexe nechají hlídat někým z Probuzených, jakkoliv Noah doufal v opak. Bylo tohle v plánu? Já… Zaskočená tou situací se jen malátně zvedám trhavými pohyby na nohy. Ani neznámá Probuzená nevypadá zrovna dobře. Nevypadá vlastně vůbec dobře. Při pohledu na ni se děsím toho, jak na tom bude Alexander, ale… Ne, mám úplně jiné problémy. Žena se pohybuje… Zvláštně. Zašátrá rukou ve voze za sebou a… Sahá po zbrani. Po pistoli! Zastřelí mě. Po tom všem mě tady zastřelí. A všichni ti lidé… To, co jsem provedla…
„Ne! Já… Prosím ne… Nechci… Není… To nutné…“ hlesnu vyděšeně, v očích se mi zračí panika a srdce neklidně buší. Prsty obejmou rukojeť Noahova nože, co mám u pasu. Neměla bych… Nevím, co bych měla… V hlavě mám dokonale prázdno. Bílo. Nevím, co mě k tomu vyburcuje. Strach? Zoufalství? Hloupost…
Nezáleží na tom.
S nožem v ruce se vrhnu směrem k té, které bych v jiném životě říkala „sestro“ a zdvořile se u toho usmívala.
| ||
| |||
| V oku bouře Delilah Blair Flanagan Smrt. Všude kolem tebe je smrt. Můry protivně dotírají, ale nechávají tě projít. Jejich největší počty postupně stoupají vzhůru a vzhůru. Skoro jako kdyby vynášely duše na oblaka. Sama ale moc dobře víš, že žádný nekonečný ráj na nikoho z vás nečeká. Čekal vůbec někdy?
Zvedneš se na nohy a rozhlédneš se kolem. Nikde se nic nehne. Jen nohama koní sem tam cukne posmrtná křeč. Ať už se stalo cokoliv a ať už to mělo dosah jakýkoliv, dopřálo ti to luxus cenného času, kdy tě tu nikdo nebude rušit. Není totiž kdo. Od rtů ti stoupají obláčky páry, zatímco se vracíš s přerývavým dechem zpátky ke koním, které jsi nechala přivázané u lampy. Ta cesta ti přijde násobně delší než před tím, ale nemůžeš se zdržovat. Každá vteřina, kterou máš teď k dobru, byla draze zaplacená a nemůžeš jimi plýtvat.
Koně, které vás poslední dva dny spolehlivě vozily po město i mimo něj, teď leží natažení na zemi. Mrtví. Stejně jako vše kolem. Dokonce si všimneš i opeřeného tělíčka ptáka, který musel sedět na okapu, když ho zasáhla tvá moc. Můžeš jen doufat, že neletěl kolem, protože pak by musel být dosah toho efektu obrovský. I tak… Jak daleko odtud budou k nalezení těla pokrytá černými žílami?
Otevřeš brašnu, ve které jsou výbušniny, jenž ti ještě před pár hodinami Noah ukazoval. Jsou v pořádku. Vypadají… stejně. Kovový váleček v ruce se zdá podivně těžký. Rozhodně těžší než včera. Vezmeš, co potřebuješ a vydáš se rychle k vozu. Přijde ti, že z něj slyšíš nějaké tlumené zvuky, ale je to těžké rozlišit oproti ševelí křídel můr, které jsou tu doslova všudypřítomné. Stále další a další vylézají z oken domů kolem, aby se přidali k ostatním.
Dojdeš ke dveřím. Vytáhneš pojistku a v hlavě začneš počítat…
20
… A zarazíš bombu do mezery mezi zárubněmi poblíž zámku. Zpětné háčky zafungují, jak mají a kovový váleček zůstane na místě. Nic se neozývá. Žádné tikání. Ani z válečku nestoupá dramaticky dým. Jen tam prostě je.
17
Ukročíš a rychle se schováš. Jak to říkal Noah? „Stačí se krýt za zeď nebo stěnu vozu. Není to nic velkého.“
11 Stojíš a tiskneš se zády ke krytu. Bude to stačit? Stane se vůbec něco?
5
4
3
Bum!
Nedostaneš se ani k jedničce, když se ozve ode dveří vozu rána. V tichu okolí je o to výraznější. Neřekla by si, že to nebylo nic velkého. Počítala jsi špatně a nebo bylo nevhodným nastavením výbušniny? To je teď vedlejší. Když dojdeš zpátky ke dveřím vozu, z kterých se kouří, vidíš, že jsou odskočené a část u zámku vylomená. Kování je rozšklebené, jako... no jako po výbuchu. Přiblížíš se k nim, ale ještě než za ně stihneš vzít prudce se samy otevřou. Ve tmě uzavřeného vozu se rozzáří dva zlaté body, aby se pak rychle zevnitř pohnul stín a noha v těžké botě tě skopne bez slitování na zem.
Vyhoupne se do světla a zavrávorá. Musí se přidržet vozu, aby nespadla podobně jako ty. Vidíš černé do copu spletené vlasy, tmavý zimní plášť a drobnější postavu, která už na první pohled nepatří muži. Tvář ženy osvětlí posledních pár paprsků zapadajícího slunce, které beznadějně rozhánějí nastupující soumrak. Vidíš, že je v tváři bledá a po lících jí teče krev. Krev ze zlatě žhnoucích očí, jejichž bělmo je jí také zalité.
Někdo to přežil. Ačkoliv… Chraplavě vydechne a natáhne se pro cosi do vozu. Její pohyby jsou ale pomalé a poněkud nekoordinované. Trochu připomíná někoho, kdo to poněkud přehnal s pitím a nebo právě přežil vlastní smrt. Pak si ale všimneš pistole, pro kterou se natáhla…
| ||
