Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vražedkyně Kolem mne práskají výstřel a nutí mne setrvat bezradně na místě. Kryjí se a já nejsem schopná… Nemůžu se dostat blíže. I skrze hromadící paniku se přinutím vydechnout. Soustředit se. Navzdory nebezpečí v podobě policistů skrytých za vozem přivřít oči a veškeré své úsilí a sílu vlít do písně, do představy ticha šířícího se okolím…
Z hrdla mi vyrazí divoký výkřik a tělo se propne v křeči. Všechna ta moc proudící ven mne přitom rve na kusy. Bolí to. Pálí to. Drásá to! Křičím a řvu v té nesnesitelné agonii, přesto svůj vlastní hlas neslyším. Do dokonalého ticha zní jen divoká směs hlasů a melodií proplétajících se do sebe. Je jich… Tolik. Mladí, staří, děti i ženy, zvířata i… Všichni. Ruce mi vystřelí k uším, ovšem ani dlaně přitisknuté k hlavě nedokáží ty zvuky utišit.
| ||
| |||
 | Smrt bere vše Delilah Blair Flanagan Horká krev se vsakuje do rukávu kabátu, který barví do tmava. Uličkou se rozléhají výstřely. Část z nich patří tvé zbrani. Noahův revolver se ukáže jako vcelku účinná zbraň, ovšem kryjí se moc dobře na to, aby je některá z tvých kulek zasáhla. Je jich tam určitě víc, protože tě zvládají většinu času držet v šachu a jen vyklonit se k výstřelu je riziko, protože hned přiletí i kulka tvým směrem. Noah by jistě věděl, co dělat. Věděl by… Ale ten tu není. Jsi tu jen ty. Žena, která se teprve nedávno naučila, jak správně držet zbraň a která je teď zaklesnutá v přestřelce s jeruzalémskou policií, aby osvobodila na smrt odsouzeného vraha.
Ne, tohle není něco, co plně ovládáš, ale je tu něco jiného…
Srdce máš až v krku, ale i tak se pokusíš soustředit. Sáhnout pro své schopnosti. Dary Dumah, které si neseš s sebou. Jsou příliš daleko, ale…. Zavřeš oči, zatímco se ti po bradě vykreslí zlatá linie. Jen kdyby bylo ticho. Kdyby bylo ticho. Jako kdyby si cítila elektrizující energii, která ti proudí tělem koncentrovaná v linkách na tvé kůži i pod ní. Hromadí se a… Hromadí…
Výstřel práskne a odštípne kus cihlové zdi kousek od tebe. Kusy roztříštěných cihel tě jako šrapnely zasáhnou na tváři. Ty si toho ale nevšímáš. Ta energie, ta moc… jsi jí pohlcená. Zlaté linie překříží pár rudých cestiček čerstvé krve a pak…
Už ji neudržíš. Vykřikneš a tvá síla se uvolní do okolí jako tlaková vlna v jejímž epicentru stojíš ty. Bolí to. Je to jako kdyby tě někdo rval na kusy. Křičíš a přitom není nic slyšet. Nic. Jen ve tvé hlavě se míchá kakofonie melodií a hlasů. Ne není to jeden, ani dva… a ba ani deset. Je to celý sbor. Sbor hlasů, které křičí, šeptají, vzlykají jeden přes druhý. Slyšíš i několik dětských hlasů. Pláč batolete. Je toho… moc. Příliš moc.
Padneš na kolena a přijdeš tak o krytí. Musí mít na tebe teď čistou mušku. Stačí jen zmáčknout spoušť a… Ale žádná rána nepřijde. Je stále ticho. Nepřirozené ticho. Když v tom to uslyšíš. Ševelení křídel můr. A ne jedněch. Spousty. Vylétají zpoza vozu, protahují se jeho zavřenými okenicemi ven a nejsou jediné. Ne. Vidíš, že narážejí zevnitř do okenních tabulek, zaplétají se do záclon a některé se protahují škvírami kolem oken ven aby se přidali k ostatním sestrám poletujícím vzduceh. Přibývají další … další a další! Je jich tolik. Jako kdyby ulici zasáhla biblická morová rána. Vzlétají a na sametových křídlech poletují ve vzduchu kolem tebe. Tvoří kolem tebe hustá mrak, který ve spirálách stoupá k šeřícímu se nebi. Na chřípí cítíš zápach tlející zeminy. Je tak intenzivní, že se ti z něj až protočí žaludek. Smrt… Všude kolem tebe je smrt.
Krev ti stéká po tváři a pár kapek ti dopadne na hřbet ruky, kterou se opíráš o zem. Zlaté částečky, které se z ní zvednou, najednou působí skutečně jen jako titěrná světélka v temnotě. Je po všem. Víš to. Najednou už zase slyšíš svůj přerývavý dech a tlukot srdce. I když bolest ustoupila, jsi vyčerpaná. Tak, že by ses nejraději svalila na zem a prostě jen tak zůstala ležet. Stejně jako další těla jejichž obrysy vidíš přes kola vozu. Ano, jsou mrtví. Policisté, kteří na tebe stříleli zpoza vozu jsou mrtví a nejenom oni. Stačil jediný okamžik, aby vyhaslo tolik životů… Už nevidíš jediný pohyb.
Jsi tu sama. Obklopená oblakem šedých křídel stoupajícím k soumračné obloze.
| ||
| |||
| Poezie ve snech Vera De Lacey Těžko říct, zda tvá slova slyšel. Neodpovídá však. „Doktor už tu určitě brzo bude… Neboj se, Zer… Vero.“ Zaslechneš šeptat Eliju, který… Viditelně si také nebude až tak úplně jistý v prolínání minulosti a přítomnosti. Dvou životů, které měly jen něco společné.
Ještě cítíš stisk jeho ruky, než tě pohltí temnota.
Tma…
Tma.. Zlatý záblesk…
Roztančí se kolem tebe zlaté jiskřičky a opět se dostaví ten houpavý konejšivý pocit. Je to příjemné. Jen se tak vznášet. Nestarat se. Jen být.
Zlaté částečky kolem tebe zavíří a obklopí tě, aby záře o něco pohasla a ty si uvědomuješ, že sedíš v divadle. Na sedačce mezi ostatními diváky, kteří sledují baletní představení. Na sobě máš ty tmavě zelené šaty, které ti nechal manžel ušít jen pár dnů po svatbě. Nikde ho ale nevidíš. Ne, když se otočíš na stranu, vidíš vedle sebe sedět světlovlasého muže. Ten profil, tvář i bíle zářící vlasy poznáváš. Elijah hledí zaujatě na představení před vámi s tím soustředěným zamyšleným výrazem, který podědil po svém minulém já. Na druhé straně je pak ale také známá tvář. Z té ti také poskočí srdce, ale ne v tom dobrém smyslu. Černé vlasy lemují ostře řezanou tvář. Vévoda sedí pohodlně opřen do sedačky. Prsty zapřené o bradu. Sleduje představení před vámi s pohledem, který nevíš, jestli je hodnotící a nebo odsuzující. Možná oboje. Sama jsi ho na sobě zažila. Ty sama sedíš mezi nimi, zatímco před vámi tančí ladně tanečnice.
„Tuhle část mám rád.“ Nakloní se k tobě Elija a ukáže krátce k pódiu, na kterém se právě dostává do popředí primabalerína.
„Hmm, co jsou schopní obětovat lidé kvůli slávě. Ta žena, by měla zajít ke zpovědi a ne předstupovat před lidi. Tolik životů.“ Sykne naproti tomu vévoda, který pohledem nebohou primabalerínu spíše propaluje.
Žena vyskočí ladně do vzduchu, aby dopadla na špičku, na které se protočí v rychlé pyruetě a tobě se svět rozmaže jako kdyby si byla na jejím místě.
☩
Stojíš pod vysokým stromem. Jeho kůra je popraskaná a vyšisovaná všudypřítomnou září do skoro až bílé barvy. Nad tebou třepotají lístečky v mírném vánku.
„…Myslel jsem to metaforicky. Nemusíš se bát.“ Roztáhnou se úzké rty do známého úsměvu a jeho ruka spočine v krátkém gestu na tvém rameni. „Ale jistě je to zábavná představa.“ Zajiskří mu pobaveně v očích vedle kterých splývá pár pramenů bílých vlasů, než..
„…Neruším?“ Ozve se níže položený hlas. Otočíš se stejně jako tvůj společník. Stojí tam muž v tmavě zelené róbě. Černé vlasy se mu vlní kolem úzké tváře, z které žhne pár zlatých očí. Je vysoký. Pleť nabírá porcelánově bílých odstínů podobně jako mramorové dláždění nedaleko vás. Nikdy jsi jej neviděla naživo, ale… přitom je ti zvláštně povědomý. Jako kdyby si… Ale ne, neznáš ho.
Když se vaše pohledy střetnou, jen semkne rty a jeho výraz se stane ještě více chladný, než rychle odvrátí pohled k tvému společníkovi. „Lucifere, Tribunál brzy zasedá, jsou tu ale některé věci, se kterými tě musím předem seznámit.“ Promluví, jako kdyby si tam nebyla.
„Ah, Nakire… Jistě, chápu, že některé věci nepočkají. Měl bych to brát jako poctu, že jsi se mě sem vydal hledat přímo ty sám.“ Odpoví Lucifer na první pohled přátelsky, ale ty v jeho slovech zaznamenáš jistý osten popuzení. To už ale udělá krok k muži, která k vám přišel a částečně tě tak skryje za sebou. „Jak jsem říkal, jsou tu důležité věci, které nepočkají… nehledě na společnost, kterou tu máš.“ Ozve se ten uklidňující ale odměřený hlas, když v tom, světlo proplétající se mezi listovím nabere silnější intenzitu a…
☩
Zlaté částečky se rozestoupí, ale zůstávají vířit kolem tebe ve vzduchu. Jsou všude kolem. Není tu nic kromě nic. Jen nekonečná bílá. Ne, jen ta ne. Když se rozhlédneš, uvidíš, jak se na jednom místě vznášejí ve větších počtech. Obklopují totiž postavu. Musíš se k ní přiblížit, aby se z malé siluety stala postava. Utíkat. Spěchat. Už rozeznáváš, že je to žena. Zlaté částečky kolem ní víří a jako kdyby se z ní někdy samy odpojovaly a jindy s ní splývaly. Oděná je do zlaté dlouhé róby. Rudé kadeře spadají v prstýnkách po ramenou až do půli zad, skoro by si řekla, že je to jen tvůj… Otočí se a ty pohlédneš do tváře, která je ti povědomá a přitom jiná. To když pohlédneš do očí, které jsou asi to jediné, co ti na odrazu nepatří. Sálá z nich síla a autorita… a také něco dalšího. Smutek.
„Co tu děláš?“ Rozezní se nekonečným prostorem melodický ženský hlas.
| ||
| |||
| Smrt v patách
Jeden krok. A pak další. A další. Melodie v mé hlavě nabírá na síle a nic z toho, co se chystám právě udělat už nepůjde vzít zpět. Za mohutným kočárem, který ve skutečnosti není ničím víc než vězením na čtyřech kolech, zahlédnu další pohyb. Jezdec? Srdce mi poskočí. Převáží přeci Generála, jistěže by kočár měl mít doprovod. Zatrne ve mne, přesto odhodlaně pokračuji dál. Teď už nemůžu couvnout, nemůžu si to rozmyslet. Vzpomenu si na Dumah. Na okamžik, kdy proti sobě stanul Kamael s Luciferem. Na tu prostou myšlenku, na které stál v tu chvíli celý její svět. Buď společně odejdeme, nebo tu společně zemřeme. Dlouze vydechnu. Tohle je jiné. Tak moc jiné… Ale přesto tu jsem a s každým krokem si čím dál palčivěji začínám uvědomovat, že odsud povedou jen dvě cesty a ani jedna nebude zpátky k životu v pohodlí pokoje, který pro mne Farnham nechal zařídit.
Povoz je ode mne necelé tři sáhy. Vnímám to. Život tepající v silných tělech koní jejichž kopyta buší o zem. Svaly se napínají a srdce jim buší v rytmu písně vycházející z jejich nitra. V tu chvíli to udělám. A vezmu si je. Jednoho po druhém zhasínám jako když sfouknete svíčku. A necítím u toho nic. Žádnou lítost, úzkost ani strach. Žádné výčitky svědomí. Stejně jako když jsem zabila ty dvě sestry a muže v tom domě. Zpívám a beru si vše.
Koně ryčí a hrabou kopyty bezmocně o zem, od huby jim stříká pěna. Ze jejich očí se vytrácí lesk a zůstává jen ticho. Pohled zlatých očí padne na muže sedícího na kozlíku. V jeho tváři zahlédnu strach, ale jen na chvíli. Sáhne po pušce, aby ji na mě namířil. Neváhá. Ovšem já taky ne. Ne já, to oni by se měli bát, probleskne mi hlavou a koutek rtů se krátce zhoupne nahoru. To už pár kroky překonám vzdálenost, co nás dělí. Vykřikne. Ale víc nestačí, než se mu sevře krk. A už nepovolí.
Mnou vchází se do trýznivého města, mnou vchází se do věčné bolesti, mnou vchází se k těm, jež Bůh věčně trestá.
Nechám jeho melodii pohltit a zalknout se v přívalu ševelivého šepotu. Je to… Je to vlastně tak děsivě snadné. Přirozené. Na rozdíl od smrti, která se mu vepíše nenávratně do tváře pokryté naběhlými černými žílami. Puška v jeho rukách se chvěje, pokouší se ji ještě zvednout. Marně. Vezmu si ho stejně jako ty koně. Puška s třísknutím dopadne na dlažbu společně s tělem, co se skácí na kozlíku ke straně.
Vzduchem práskne výstřel.
Trhnu sebou.
Za vozem jsou další, musím…
Další výstřel trhá oblečení i kůži. V paži ucítím ostrou pálivou bolest. Bolestně zasyknu a hlasy v mé hlavě na okamžik zeslábnou. Rukáv mi zbarví horká krev zalévající ruku. Stisknu zuby. Bolí to. Ale rukou mohu pohnout. Vzpomínku na Noaha a Ztraceného rychle vytěsním. Musím. Nemám na to čas. Ne, když po mě střílí policie Nového Jeruzaléma. Poplašeně zatěkám pohledem kolem sebe. Výklenek. Kočár. Muži schovaní za ním. A jezdec, viděla jsem předtím jezdce? Nemám… Nemám čas… Co když tu v okolí jsou někde posily? Co když by někdo vyrazil pro pomoc, co když…
… jsou tam, vím to… Potřebuji se jen… Dostat blíž… Potřebuji na ně dosáhnout…
Bolest pulsující v paži mi připomíná, že by stačila jen lepší muška či štěstí. Pohnu se. S ostrým nádechem vystřelím několikrát z revolveru podél vozu. Potřebuji, aby tam zůstali. Aby se nikdo neodvážil vyhlédnout a znovu po mně pálit. Rychle se pohnu směrem ke koním. K vozu. Když se za ním můžou schovávat oni, mohu i já. Střílím z revolveru, ovšem vzápětí se sehnu k zemi pro pušku, abych ho vyměnila za ni a mohla se posunout blíže.
…Jsou tam… Potřebuji je jen… Lépe slyšet… Ještě… Kousek…
Vybaví se mi ta chvíle v lese. Noahův hlas. „Dobře tedy… Jedna… Dva…“
Ticho. Když bude kolem ticho, třeba je lépe uslyším… Lépe na ně dosáhnu… Odhodlaně přimhouřím oči a sevřu pušku zapřenou o rameno. Když Dumah zvládla s Kamaelem a Shilmai vybít celé asyrské ležení, tak já zvládnu pár policistů. Soustředím se a linky zlatých tetování vybíhají po mých dlaních, krku i tváři.
Já vím, že sice nejsem Dumah, ale… … jsem tady ze stejného důvodu jako ona. | ||
| |||
| Přepadení Delilah Blair Flanagan Klap, klap
Ozývá se z dálky zvuk podkov na dláždění. V ulici jsi sama. Jen tvůj kůň pofrkává a pohazuje hlavou, když z něj sesedneš a uvážeš jej k jedné z lamp, které lemují ulici v širokých rozestupech. Otočíš se a vidíš, jak se vůz blíží. Na kozlíku sedí muž v černém kabátu. Zatím je daleko, aby si rozpoznala nějaké bližší detaily. Takto oblečení ale u vás v Zahradách každopádně příslušníci policie běžně nebyli.
Klap, klap
Přidá se zvuk tvých kroků do ozvěn nesoucích se ulicí. Vykročíš vstříc vozu. Blíží se. Vůz je skutečně mohutný, a tak zacloňuje většinu výhledu. Přesto máš pocit, že si za ním zahlédla mihnout se jezdce. Těžko říct, jestli je tam jen jeden. Vypadá to ale, že transport má doprovod. Už slyšíš drkotání těžkých kol. K zvukům okolí se připojí ještě něco. Tiché broukání, které nejhlasitěji zní právě v tvé mysli. Najednou jej nic nepřerušuje. Je jen ta melodie. Ta, kterou to vše končí.
Dnes ale teprve začíná.
Jsi od prvních z koní zhruba tak pět metrů, když ucítíš tu tichou melodii jejich života, která se přidává k té tvé. Stačí se natáhnout a… Ulicí se rozlehne bolestivé zaržání. Jeden z koní se vzepne i přes těžký postroj, než dopadne na nohy, které se mu podlomí a začne se kácet k zemi podobně jako ten druhý, který už na zemi křečovitě hrabe nohami a zrychleně odfrkuje. Melodie sílí, zatímco tvé oči nabírají barvu zlata. Další pár písní života se přidá k těm, které je třeba utišit. Slyšíš hlasité ržání koní, zatímco se i další mohutná tažná zvířata hroutí k zemi a zůstávají zaklesnutá v postrojích. Od nozder jim stoupají obláčky páry. Velké lesklé oči doširoka rozevřené v panice z bolesti a toho neznámého. Z blížící se smrti.
Teď už dobře vidíš na muže na kozlíku. Vypadá ve středních letech. Dobře stavěný. Široká ramena. Oči se mu rozšíří strachem jen na chvíli, když tohle všechno vidí. Je to viditelně profesionál. I přes šílený výjev, který se před ním odhaluje nezpanikaří. Sáhne po dlouhé pušce, kterou musel mít schovanou po ruce někde na kozlíku. Jeho melodii už pomalu slyšíš, ale musíš si pospíšit. Vykročíš rychleji, aby ses dostala blíže k němu
„Jsme pod útokem! Arrgghhh….“ Zakřičí, zatímco zvedne pušku k líci, ale ještě než může její hlaveň namířit na blížící se smrt, dojde si ona dříve pro něj. S bolestivým výkřikem poklesne v kolenou a na tvářích mu naběhnou černé žíly. Se zatnutými zuby ještě z posledních sil zkusí zvednout zbraň, aby plnil svou povinnost. Vidíš odhodlání v jeho očích, ve kterých ale však záhy popraskají žilky a černá tekutina zaleje bělmo, zatímco se zorničky nepřirozeně rozšíří. Puška mu vypadne z rukou a dopadne na zem, kam se za chvíli se zasýpáním sesune i jeho umírající tělo. Zlaté linie se začnou pomalu vykreslovat na bledé kůži…
Prásk
Ozve se výstřel a kulka pročísne vzduch jen kousek od tebe. Vypadá to, že za vozem, který stojí se skrývá několik dalších z ochranky transportu. Ze své pozice ale na ně v tuhle chvíli svou schopností nedosáhneš. Jsou příliš daleko, musela by ses…
Prásk
Z paže ti vystřelí bolest. Vidíš, jak je kabát na paži roztržený a okraje se barví čerstvou krví. Jako včera… Ne, tohle není tak hrozné jako spáry Ztraceného. Kulka tě jen lízla a pokračovala dál. Rukou můžeš hýbat, ale zůstat tu stát uprostřed ulice taky jen tak nemůžeš. Příště už by mohli mít přesnější mušku. Jeden z cihlových ohybů u domů jejichž stěny ne zrovna esteticky nelícují po délce celé ulice ti může nabídnout možný úkryt, ale… Je to poprvé, co na tebe někdo střílí. A ne jen tak někdo. Jeruzalémská policie. Co se stalo, že tě to dovedlo zrovna sem?
| ||
| |||
 | Možná Nic víc…! Ramena se mi zatnou, jak mnou projede palčivé napětí. Na tom půdorysu byl erb rodu Essingtonů; to mi chce opravdu namluvit, že jsem neviděla nic usvědčujícího? Proč by proboha měl na stole plány cizího pozemku? Ještě k tomu pozemku muže, kterého nazval ďáblem a bez sebemenšího zaváhání pro němu pozvedl meč. Kvůli mně. Chtěl mě chránit, já vím. Já vím… … ale nemůžu prostě ignorovat všechny ty řeči o nezbytnosti, o příhodné situaci ve městě a také o tom, že bych mohla dostat svůj život zpátky. Dokážu si představit, co by na to řekla Zerachiel. Nezaskočilo by jí to. Ne, souhlasila by. Schvalovala by to. Bojovat s inkarnovaným serafínem by bylo příliš nebezpečné, než aby tak snadno zavrhla možnost se o něj postarat v jeho vlastním domě. Tehdy to však bylo… jiné, nebo ne? My byli jiní. Já chci být… jiná… Podívám se na něj, jako bych chtěla něco říct, ale pak se zabrzdím. Až teď mi dochází, že mě svými slovy dostal do šachu. Nechci… Nechci to říkat. Nahlas. Nic z toho, co se mi honí hlavou. Nechci ho obviňovat. Nechci mít pravdu. A nechci se ani plést. Vzápětí přijde i mat, když se zeptá na mou historii s vévodou a já… se rozpovídám a konečně ty plány nechám být… Zatímco zápasím se slovy a obavami z toho, jak na ně Elijah zareaguje, je mi hůř a hůř. Žilami mi proudí láva a pak hned led, žaludek se mi bolestivě svírá a svět se rozmazává. Možná… Možná jsem si tu skleničku měla odpustit. Pomalu se v tom, co říkám, ztrácím. Dává to vůbec smysl? Neopakuji se nebo neodbíhám od tématu? Neříkám toho moc nebo naopak málo? Nějakým zázrakem se mi podaří vrátit na začátek, dokonce mám pocit, že jsem na nic důležitého nezapomněla, ale to už na mě dolehne silná nevolnost a předkloním se. Dýchat… Musím dýchat. „Necítím se… dobře,“ zamumlám, když se jeho hlas přesune nade mně. Teprve opožděně si uvědomím stisk na ramenech. Drží mě. Dává pozor, abych neupadla. Dokonce i teď – po tom, co jsem viděla ty plány, co jsem si všechno pomyslela a co jsem mu všechno svěřila – se do něj s důvěrou zapřu. Položit se? Ano. Asi… Asi bych měla. Potáhnu vzduch skrze rty a pomalu kývnu. S jeho pomocí se napřímím alespoň natolik, abych se vzápětí na pohovku pohodlně poskládala. Víčka mi úlevou ztěžknou, než studenou vlnu zase následuje horká a svět se se mnou zhoupne, jako bych byla na moři. Nesoudím tě za to. Já… „… nechci to udělat znovu,“ padnou slova na samém prahu slyšitelnosti. Je to naivní, já vím. Někdy… prostě jiné východisko není… neměla bych to přijmout? Smířit se s tím, kým jsem jsem? Přestat se schovávat za fasádou malé holky, která nechce nikomu ublížit, i když… tak často dělá pravý opak? Pootočím k němu hlavu a s námahou oči zase otevřu. Je to, jako by stál na jevišti. Místnost se mi rozlívá do změti barev, hrany se rozmazávají a detaily na pozadí mizí. Zůstává jenom on. Jediný pevný bod, který teď mám. Po všem, co jsem právě řekla, je tady stále se mnou. Stejně jako předtím ke mně promlouvá konejšivým hlasem. Ujišťuje mě, že to bude v pořádku. A já… já mu to chci věřit. Tak strašně mu chci věřit. Ráda bych něco řekla, ale myšlenky se mi motají jedna přes druhou a slova nepřicházejí. Nakonec jenom pohnu rukou a prsty mu přejedu po dlani, kterou se opírá o pohovku. Jak se mu zadívám do očí a omyje mě hlas tolik podobný Luciferovi, probleskne mnou obava, že ty city… které mi tak docela nepatří… nikdy nepoleví. Některé věci se nemění. Možná bylo opravdu pošetilé přijmout tu hvězdu – a s ní i pozvání na ples. Na té chodbě bych si ani teď nevybrala jinak. Pořád bych chtěla, aby žil. Dokonce i když mi dochází, že mou otázku nakonec zodpověděl. Kdy? Brzy. Opravdu si nechci k těm nešťastným osmi duším přičíst dalšího. A ke všemu vévodu. Muže, který mě chránil. Ale… co jsem ve skutečnosti viděla? Možná… Možná to byl jenom plán na stole. Možná to zvládnu sama před sebou předstírat, možná… možná bych měla prostě zavřít oči a odpočívat… bez ohledu na ten tichý, vtíravý hlásek na pozadí mé mysli. Možná… „Také se nemusíš,“ přijdu konečně na to, co chci říct, zrovna když se do mě opře další vlna slabosti a ty laskavé modré oči zmizí za černou oponou, „bát…“
| ||
| |||
| Soumrak na obzoru
Nikdy jsem na vlastní pěst neprojížděla Zahradami natož Jeruzalémem jako takovým a už vůbec ne sama na koni. Nemám ani čas se kdovíjak rozhlížet se a kochat se vyjížďkou zasněženými ulicemi, zvláště když projíždím trochu lepšími čtvrtěmi. Ne. Mnohem více času trávím bezradným ohlížením se po ulicích a neustálému vytahování plánku ze sedlové brašny, abych zjistila, kde to proboha jsem a kudy musím pokračovat. Myšlenku na to, že bych si cestou koupila i jídlo do ruky a dostala do sebe něco na posilnění rychle opouštím. Dost možná bych přes stažený žaludek stejně nebyla schopná nic pozřít. Několikrát zabočím špatně a s každou takovou chybou jsem nervóznější. Srdce mi neklidně tluče při pohledu na oblohu barvící se odstíny zapadajícího slunce. Myšlenkami se vracím k Noahovi, ale s každým zoufalým lustrováním plánku a pohledu na hodinky v kapse jsou ty momenty kratší a kratší.
Čas je proti mně. Chvílemi mám pocit, že s ním i celé město. Proč je Jeruzalém tak velký?! Mísí se ve mne protichůdné emoce. Zlost i strach, zoufalství a odhodlání. Já to musím stihnout. Musím najít tu zatracenou uličku, protože prostě jiná možnost tady není.
Přesto…
… slunce zapadne a obloha začne tmavnout. V dálce slyším zvuk zvonů.
Hodinky mi málem vypadnou z ruky, když se na ně podívám a zjistím, že už je něco po čtvrté odpolední. „Ne, ne… Ne,“ zašeptám roztřeseně a zvednu pohled od hodinek, které zase rychle strčím do kapsy. Pobídnu koně. Už… Někde tady. Musí to být někde… Tady. A skutečně. Zastavím krátce koně před ústím úzké uličky táhnoucí se čtvrtí než ho opět o něco rázněji, než je nutné pobídnu a vjedu do ní. Musí to být ona, jsem si tím… Skoro jistá. Ovšem… Nikde nevidím kočár, který by přehrazoval cestu, vlastně… Nevidím nic. Nikdo zde není. Ulička je prázdná, jen v některých oknech jsou patrné známky toho, že ty domy nebudou tak zcela opuštěné.
Pohled na nebe mi říká to, co nechci slyšet.
Jsem tu pozdě. Nebo to je jiná ulice? Nevím, co je horší, hrůza mne jímá při pomyšlení na obojí.
A pak… Pak to zaslechnu. Zvuk podkov zvonících o dlažbu, poskakující kola těžkého kočáru. Na okamžik strnu. Ohlédnu se za sebe, směrem odkud se zvuk nese. Nejsem tu pozdě. Nejsem ve špatné ulici. Ovšem čas… Čas mi došel právě teď. Přeměřím očima vzdálenost obou konců ulice. Tady jsem teď neměla být. Co… Co teď? Zpanikařím. Mám pokračovat ke konci ulice? Spoléhat na to, že se tam zázračně objeví kočár, co zatarasí cestu? A co když ne?
Nepotřebuji kočár. Zastavím je. Zastavit je zvládnu, pokouším se uklidnit. Na rozhodování už není čas, musím jednat. Popoženu koně ještě dál uličkou, než je zastavím. Seskočím. Otěže narychlo uvážu kolem lampy. Vytáhnu revolver z kapsy a natáhnu kohoutek. Puška… Puška by teď byla příliš nápadná. Nebudou to ode mě čekat. Utěšuji se tím, že vozka uvidí jen pár koní a samotnou ženu…
Ozve se cvaknutí.
Vykročím podél zdi vstříc blížícímu se kočáru.
S každým krokem se má mysl noří hlouběji do šumu sílících hlasů, které volám svojí melodií splývající takřka neslyšně zpoza rtů. Hlas se mi třese, ale s každým dalším tónem nabírá na jistotě. Nedělám to poprvé. A tentokrát už moc dobře vím, že ani naposledy. Ta melodie… Uklidňuje mě, zahání všechny ty pochybnosti i nejistotu. Napřímím se a zvednu hlavu, oči se mi zlatě zalesknou. Náhle… Náhle se už necítím tak sama. Cítím je. Ty hlasy. Jsou tu se mnou… Čekají jen na můj příkaz. Natáhnu před sebe ruku a pohnu prsty. Představuji si to jako nitě namotávající se na ruku v rytmu melodie přitahující ke mně blíže… Nitě, které stačí sevřít a trhnout.
Nejdříve koně.
A pak ostatní. | ||
| |||
| Náročný den Vera De Lacey
„Hmm, a co jsi ve skutečnosti viděla Vero?“ Nakloní Elija hlavu drobně na stranu a tázavě tě pozoruje. „Jen plán nějakého domu. Dobře, možná můžeš mít podezření i jakého, ale co to znamená? Je to jen plán na mám stole. Nic víc a nic míň.“ Podotkne pomalu Elija.
„Jistě.“ Natáhne se pro tvou sklenku a musí na moment podepřít svou rukou tu tvou, aby se sklenka přestala kývat ze strany na stranu a on si ji tak bezpečně přebral. Ještěže v ní toho už skutečně moc není. S tichým ťuknutím ji položí na jeden z volných stolků a pak si přisune křesílko tak, aby se posadil kousek od tebe.
Musí se nechat, že ti přestává být tak úplně dobře. Střídavě ti hoří tváře a jindy máš pocit, že jsou zbrocené studeným potem. Burbon v jinak prázdném žaludku stále hřeje až pálí a nejspíš to nebude úplně dobrá kombinace na zbytky laudana, které si měla poslední dny místo pravidelného jídla. Začneš mluvit a svět se nepříjemně zhoupne. Ne, není to jen vzpomínka na to, jak jste padali s vévodou nocí, ačkoliv je ten pocit velmi podobný. Jako se propadnout do temnoty s padajícími černými pírky.
Elijah tě nepřerušuje. Poslouchá. Zmíníš se o manželovi. O někom, komu možná tak trochu můžeš poděkovat za své probuzení. A to bude tak to jediné. Společně s tím se jitří vzpomínky, které bolí i po té době. Philip byl… někdo jiný, než za koho se vydával. Monstrum. Rány na těle se zahojily, ale vzpomínky nezmizely. Je těžké o tom mluvit. Jazyk se ti začíná motat a nepříjemně lepit na patro. Jistě, z části to bude tím tématem, ale také tím, že se začínáš cítit docela zle. Ruce musíš složit v klíně, aby nebylo vidět, jak se ti začínají třást a není to jen vzpomínkami na minulost.
A pak se vrátíš opět k osudným momentům ve vzducholodi. Toho večera jsi Essingtona viděla poprvé. Nedá se říct, že by působil jinak než jindy. Nepřístupně. Vážně. Jako někdo, kdo znal tvá temná tajemství a možná nejenom tvá.
Předkloníš se a zrychleně se párkrát nadechneš. Je to nepříjemné vracet se k podobným vzpomínkám, když ti ještě k tomu není vůbec dobře. Zavřeš oči, do kterých se ti derou slzy. Svět se opět silně zhoupne… „Vero…“ Uslyšíš jeho hlas. Zní blízko. Rozhodně blíž než před tím. Až teď si uvědomíš, že tě drží za ramena a podpírá tě. Čelo ti opět orosí studený pot. „… Jsi v pořádku? Opatrně, měla by ses opřít dozadu. Možná se spíš položit. Ano, to bude lepší. Vypadá to, že dnešní den už na tebe byl moc.“ Elija ti pomůže se pomalu a především bezpečně položit na pohovku, na které si ještě pár chvil zpátky seděla. Dělá ti problém držet oči otevřené.
„A nemusíš se bát…“ Přiklekne si světlovlasý muž vedle tebe. „To s manželem a tak. Nesoudím tě za to. Někdy prostě není jiné východisko. Ne v našich životech a často ani v těch lidských.“ Zní ti v uších jeho hlas tak podobný tomu, který slýchávala Zerachiel. „Měla by jsi hlavně odpočívat. O vašem obchodu s vévodou mi budeš moci povědět, až ti bude lépe, ale… nemusíš se bát. Brzy budou dluhy splacené. Nebudeš už muset nic splácet.“ Jako vždy ta slova zní tako konejšivě, jako ukolébavka, nebýt ovšem toho jejich významu, který rozhodně nijak uklidňující není.
| ||
| |||
| Pozdě Delilah Blair Flanagan Chlapec ti nadšeně poděkuje a schová mince do kapsy k té, kterou měl od Noaha. Jeho pohled a krátké zamávání tě vyprovází, zatímco se v sedle vydáváš vstříc ulicím Jeruzaléma.
Podkovy sem tam zazvoní o odmetenou dlažbu, jindy jsou tlumené udusaným sněhem. Projíždíš městem, a i když víš, že by si měla spěchat, ukáže se ještě jeden problém – nevíš totiž tak úplně kudy jet. Tohle jsou části města, které neznáš a ruku na srdce, ani ve spletitých Zahradách ses nedokázala neomylně orientovat. To byla starost kočího. Ne tvá.
Teď máš ale co dělat, aby si za jízdy sem tam nahlédla do plánu města. Nový Jeruzalém je metropole, jejíž značný kus musíš dnes projet, takže nemá ani smysl se zatím ptát lidí na cestu do tak vzdálených míst. Musíš se spolehnout jen na mapu, svůj orientační smysl a čas… Ano, čas, kterého moc nemáš.
Párkrát se stane, že odbočíš o ulici dříve nebo později, není ale až takový problém zase najet na nějakou hlavní třídu. První hodina tak není v až takovém presu, jakkoliv to má k vyhlídkové jízdě daleko. S tím, jak se už ale slunce sklání ke špičkám věží a pak i hraním střech, začíná nervozita narůstat. Rafičky Noahových hodinek nekompromisně ukrajují čas a ty se můžeš jen domnívat, jestli jedeš dostatečně rychle a vše stihneš.
Sluneční paprsky zlátnou a rudnou a společně s nimi se slunce nenávratně schová mezi budovy. Mělo by to tady být. Někde tady. Ještě jedna odbočka… Když odklopíš kryt hodinek jako dnes už snad po sté, projede tebou mrazivý pocit.
16:10
Jedeš pozdě? Mohla by si skutečně dojet pozdě?
Konečně se před tebou otevře ulička, kterou hledáš. Snad. Je skutečně uzká, zvláště v porovnání s hlavními třídami v centru města. Projede tu tak akorát jeden vůz. Řadové domy ji lemují po obou stranách. Některá okna vypadají rozbitě, ale v jiných si všimneš závěsů a sem tam i pohybu. Jistě to tu bude obydlené. Pravidelně rozestavěné pouliční lampy zatím nesvítí. Ještě tu je dostatek slunečního světla, které ale už znatelně slábne. Moc dlouho tedy nebude trvat, než nastane soumrak a slunce zapadne. Odhaduješ tak do půl hodiny.
Na druhém konci ulice vidíš v dálce, že je opět křižovatka s jednou z hlavnějších ulic. Ne, ten konec přehrazený není. Nic se tu neděje. Je těžké se bránit otázkám, zda jsi tu skutečně správně, ovšem jako na zavolanou k tvým pochybám se ozve zpoza tebe klapot vícero koňských kopyt. Vypadá to, že do uličky zahýbá těžký vůz taženy čtyřspřežím koní.
| ||
| |||
| Pravda o lady De Lacey „Umí být zatraceně rychlí!“ přistihnu se, že zvednu hlas, když Robert vyprskne. V tváři ještě o pár stupňů zrudnu. Jenom protože v jedné ruce držím skleničku a druhá bolí při sebemenším pohybu, slova nedoprovodím divokou gestikulací. Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát! Opravdu! Vlastně se ale… nezlobím. Naopak mě jeho smích oprostí od obav a všeho, co by se očekávalo od dámy. Dokonale propadám okamžiku, kdy se mě nesnaží nic zabít a ani záda už nebolí. Je mi docela… dobře. Elijovu shovívavou odpověď splatím pousmáním. Než však stačím cokoliv říct, se mu v ruce objeví meč. Takhle se předvádět… ale pohled mi sklouzne podél čepele a srdce se sevře sladkobolným steskem po někom, koho… jsem nikdy ani nepotkala a nikdy ani nepotkám. „Cože? Ne… Ne, její dýky přivolat neumím,“ kmitnu pohledem od zbraně k jejímu majiteli a od jejího majitele zpátky k ní, než opatrně postavím skleničku na opěradlo a přeci jenom k němu natáhnu ruku. „Smím…? Podívat se zblízka?“ Kde přesně se ve mně bere touha se meče dotknout a potěžkat si ho, netuším. Udržela bych ho vůbec? Pochybuji. Nedává to smysl. Tohle mě nikdy nelákalo. Raději bych si prohlížela šaty ve vitrínách, než zkoumala kování zbraně, ale… teď si všímám symbolů vyvedených podél čepele a něžně se přitom usmívám. Je… krásná… stejně jako byla jeho duše…
„Díky bohu,“ vydechnu rozpačitě, když si Robert odkašle a vysvětlí záhadu otevřeného okna. „Už jsem si představovala, jak těmi dlouhými drápy odemykají zámky a… řekněme, že se bez toho obejdu.“ Vzápětí mu kývnu na rozloučenou. Zlobí se? Kvůli tomu, co řekl Elijah… nebo já? Možná není nadšený z představy, že si ho prohlédne lékař, ale měl by ho vidět. Ještě teď mě mrazí, kdykoliv si vybavím ty odporné členité prsty s drápy, a… a… zkrátka by ho doktor vidět měl. Prsty si přejedu po čele a vydechnu. Připadám si zvláštně. „Ne, to není nutné,“ ujistím Eliju honem. „Vlastně je mi docela sympatický. Na někoho, kdo mě okradl a nechal viset ve vzduchu, se s ním snadno mluví. Musím uznat, že je to efektivní způsob, jak prolomit ledy…“ Pořád je snadné mu úsměvy oplácet. Obzvláště teď. Žilami se mi rozlévá teplo. Na hrudi mě lehounce šimrá. Zatímco Elijah zavírá knihy a skládá je stranou, zadívám se na něj s loktem obořeným do opěradla. Na něm pečlivě štelovaná sklenička se nebezpečně zhoupne a já kolem ní jenom malátně semknu prsty. Je to o fous. I nadále se však obracím k němu. Pozoruji ho při těch prostých úkonech… a pak pohledem poklesnu k půdorysu srolovaném v jeho rukách a zeptám se na něco, co bych snad měla nechat být, ale nemůžu… … prostě nemůžu… … ale nic mi neřekne. Aniž by se na mě podíval, otázku kontruje svou vlastní. Záleží na tom? Nevím. Pamatuji si, jak se tvářil předtím. Pokud se v jeho srdci skrývají pochybnosti o tom, co dělá, jsou tak hluboko uvnitř, že tam nedohlédnu. Když zničehonic ukročí stranou a sehne se pro dlouhý tubus, svět se mi rozmaže a na okamžik to vypadá, jako by byl svět jenom obraz z vodových barev a malíři ujel štětec. Zamrkám. „Ne… Samozřejmě, že mi to nepomůže snáz spát,“ odpovím bezmyšlenkovitě. „Ale…“ Zarazím se. Pořád ještě mám dost rozumu, abych nevyhrkla něco o tom, že to není správné. „Teď už to vím. To se mám tvářit, že jsem to neviděla?“ Vy dva máte historii, že? Nechápavě zamrkám. I tentokrát se mi podaří polknout první slova, která se mi derou na jazyk. Spíše než otázka to totiž zní jako obvinění. Z čeho přesně mě… podezřívá? Zerachiel by mu snad dokázala čelit klidně, nebo by se oprávněně rozohnila, jistá si nejsem, ale já se nedůvěry v jeho očích zaleknu. Pohled provinile sklopím a potřesu hlavou. Nechci… Nechci o tom mluvit. S ním. Ale měla bych. Vím, že bych měla. Stejně to ví. Stejně mu to Robert řekl. Musel. Takže mě teď… zkouší? Nebo po mě chce, abych vyplnila prázdná místa v příběhu, který ani mně samotné chvílemi nedává smysl? „Já…“ pokusím se něco říct, ale vlastně sama nevím co. Snad jenom, že bych měla přetnout tíživé ticho, které se uhnízdilo v pracovně. „To je… složitější…“ To je lež. Není to složité. Celé je to až strašlivě jednoduché. Sedm policistů. A jeden život, který jim předcházel. Navzdory všem mým hříchům mi vévoda dal… šanci. A ne jenom jednou. A já ho pokaždé zklamala. Je to… zvláštní. Elijah ho nazval soudcem, ale nade mnou rozsudek nevynesl, i když oba víme, že jsem byla vinna. Nikdy jsem mu ani neřekla… proč. Nezáleželo by na tom. Nic to na věci neměnilo. A nic to na ní nemění ani teď. „Ale… Dobrá,“ povzdechnu si odevzdaně. Možná konečně nadešel den, kdy se budu zpovídat ze svých hříchů. „Jenom se, prosím, posaď. Motá se mi z tebe hlava. A… mohl bys to někam položit?“ podám mu rovnou i skleničku, která měla už několikrát na mále. Nedokážu se rozhodnout, jestli jsem toho na podobný rozhovor vypila moc nebo málo. Počkám. Jsem ráda za každou chvíli, kdy nemusím nic říkat. Jenom tisknu rty a pohled upírám dál na ruce složené v klíně. Až když se posadí, se na něj podívám. Srdce se mi sevře. Tak málo stačí, aby mě ty modré oči držely v šachu, a tak málo může stačit, aby se zatvrdily napořád. Nechci, aby mě nenáviděl… Nechci být sama. Dokud jsem nepřijela do tohohle města, nikdy mi samota nehrozila, a teď, když jsem ji zakusila plnými doušky, mě představa, že právě to bude mým trestem za všechno, co jsem spáchala, děsí. Je to hloupé. Pošetilé. Neměla bych dovolit někomu, koho neznám, aby nade mnou měl takovou moc. Není to fér ani k jednomu z nás, ale… to na té skutečnosti nic nemění. „Té noci, kdy havarovala vzducholoď vévody Essingtona, jsem tam byla. Potkala jsem ho tehdy poprvé. Bylo to… náhlé. Něco se dozvěděl. Něco… o mě. Něco, co… se stalo. Mému manželovi. Já…“ Hlas se mi zlomí. Sklopím hlavu, jak mě opustí odvaha mu to říct do očí. Do těch modrých očí, které ve mně probouzejí tolik pocitů – a právě teď je z nich nejsilnější strach. V hrdle cítím knedlík. Zase se mi chce brečet, ale slzy mi nepomohly tenkrát a nepomohou mi ani dnes, takže brečet nebudu. Zkrátka nebudu. Zakazuji si to. Nemusela jsem s tím začínat, ale teď už to musím… dotáhnout. Pár dalšími slovy. Tak tichými, že by je na druhé straně místnosti ani neslyšel. „… se stala mému manželovi,“ dořeknu rozechvěně. Je to jiné, než když jsem seděla před vévodou. Před ním jsem se nikdy neobhajovala, ale před Elijou… Záleží mi na tom, co si bude myslet. O mě. O tom, co se stalo. Co jsem udělala. „Philip… Jmenoval se Philip. Nevím, jestli jsi ho někdy potkal, ale… to, jak se choval veřejnosti, byla… maska. Lež. A za zavřenými dveřmi… nebyl to dobrý člověk… Ublížil mi. Ne jenom jednou. A ne jenom mně.“ Ztěžka polknu. Vzduch mi připadá těžký a hruď se mi zvedá jenom s námahou, jako by se v ní zadrhával. Tentokrát však bolest nedoprovází píchnutí na plicích. Pohled lesknoucích se hnědých očí už nezvedám. Netroufám si. Snad jenom vědomí, že v okamžiku, kdy utichnu já, promluví on, mě nutí pokračovat, byť se mi tichá slova chvílemi zadrhnou nebo výmluvně zachvějí. Není to snadné, ale to jsem ostatně ani nečekala. Už když jsem se chystala na ples, jsem se děsila chvíle, kdy mu tohle budu muset říct. Ale musela jsem? Musela jsem opravdu? Možná jsem neměla. „Neplánovala jsem to. Ale jednu noc… nebyla ani horší než obvykle… Nevím. Celé to mám v mlze. Spoustu věcí z té doby mám… v mlze.“ Tehdy mě to děsilo, ale díry v paměti, které mě chrání před vším, co se tehdy stalo, jsou vlastně… milosrdenstvím. Dny, týdny, měsíce se ztrácejí v mlze až na těch pár chvil, které mě pronásledují dodnes. Jednou… snad… zapomenu i na ně. Teď však zatínám prsty do zanícené rány, z které se řine tenký pramínek krve, a bolí to. Nejenom protože se to stalo, ale protože… už se na mě nebude dívat stejně… „Jenom si vzpomínám, že… by mě zabil. Ne toho večera, to asi ne, a asi ne ani ten další, ale… jednou. Vzpomínám si, že jsem si tím byla naprosto jistá. A pak…“ Semknu rty. Najednou mi to zase běží před očima. Tu chvíli, kdy se ve mně probudila touha se bránit. Byl silnější, samozřejmě. Nepřeprala bych ho, jenom jsem si to dělala horší a pak… pak… „jsem slyšela tlukot srdce a pak už nic, jenom ticho. Jenom tak. Nesnáším, jak snadné to pro mě je. Ani jsem… nevěděla, co dělám… nebo že to dělám… já… ale to mu nikomu nevrátí.“ Pravdou však je, že… bych mu život nevrátila, i kdybych mohla. Ne jemu. Lituji spousty věcí. Toho, že jsem kdy přijela do Nového Jeruzaléma. Že jsem si Philipa vzala. Možná dokonce i toho, že jsem vévodu neuposlechla hned napoprvé. A že jsem utekla před policií. A… Zkrátka spousty věcí. Ale… Pokud by byl stále naživu… Měla bych toho litovat. Je to můj největší hřích, ale bez ohledu na to, kolikrát jsem již žádala o odpuštění, pravdou je… pravdou je… že jsem za to Zerachiel vděčná… že mě v tom krátkém záblesku, kdy se ve mně probudila jedna její část, chránila… „To… To se vévoda dozvěděl,“ vrátím se zpátky na začátek. „A… té noci ve vzducholodi mi nabídl obchod…“ Ostře se nadechnu. Ramena se mi zachvějí a já se předkloním místo toho, abych pokračovala. Potřebuji… chvíli, jenom chvíli. Řeknu mu to celé. Chci mu to říct celé. Pěkně od začátku do konce. To nejhorší už mám přeci za sebou, zbývá už jenom… všechno ostatní, celý ten příběh, který už přeci zná… teda nejspíše… Hrdlo se mi však semkne natolik, že z něj zkrátka další slova nevydoluji… a hlava mi třeští a oči mě pálí… a pořád se na něj nedívám, pořád si netroufám, pořád se bojím… pořád… | ||
