Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Prodírám se skrze můry, co do mě narážejí. Na hejno vířící v jedné velké spirále nahoru je… Děsivě krásný pohled. Tedy byl by, kdybych nevěděla, co to znamená… Je každá za jednu duši, kterou jsem odeslala Pánu? Doufám… Chci věřit tomu, že ne, přesto mi celý ten zážitek stále rezonuje ve spáncích. Jejich křik a pláč, všechny ty utichající melodie. Mohu jen chtít, aby na ně čekalo ve smrti něco lepšího než… Ne. Já už se žádného rozhřešení nedočkám. Žádného vykoupení ani odpuštění.

Kráčím směrem k mrtvým koním a vlastní nohy mne sotva nesou. Přerývaně dýchám a nejraději bych se zhroutila zpátky na zem, přesto nezastavuji. Cítím, jak se mi po tváři stále hrnou čůrky krve, štiplavou bolest ovšem vnímám jen mlhavě. Jdu… Prostě jen jdu.

U koní jen ztěžka dosednu na zem a třesoucíma se rukama otevřu jednu ze sedlových brašen. Koně… Jejich těla jsou ještě teplá. Snažím se na to nemyslet. Stejně tak předstírám, že jsem si nevšimla opeřeného tělíčka v okapu. Já… Nechci nad tím přemýšlet. Nad tím, zda každý z těch můr opravdu…

Vytáhnu z brašny postupně všechny čtyři bomby. Dvě si strčím do kapes a raději už vůbec neuvažuji nad tím, že si opravdu dávám do kapes bombu, zbylé dvě vezmu ro rukou. S heknutím se vytáhnu zpátky do stoje, natlučená kolena protestují a v paži mi začíná bolestivě cukat. Pořád mi teče… Krev. Nevšímám si toho a místo toho se vrátím zpátky ke kočáru.

Na chvíli… Jen na chvíli se zastavím. Mám pocit… Že něco slyším, ale… Generál? Alex? Nebo si jen přeji něco slyšet? Vzduchem stále víří sametově hebká křídla jejichž šum se mi vtírá do uší.

Cvak. Se zatajeným dechem vytrhnu pojistku. Dvacet… Devatenáct… „Už jen… Už jen chvíli,“ zachraptím, když zarazím váleček do mezery poblíž zámku, přesně jak mne instruoval Noah a vzdálím se za roh kočáru tak rychle, jak to jen dokážu. Málem zakopnu o tělo jednoho z mrtvých policistů a… Ne. Ne. V duchu se zavřenýma očima počítám a snažím se zhluboka dýchat.

Nestačím ani dopočítat, když se ozve rána.

Leknu se. Leknu se tak moc, že sebou prudce trhnu, jak se mi do hlavy zakousne ten strašný hlasitý zvuk výbuchu. Na nic ovšem nečekám a rychle se vydám zpátky ke dveřím, ze kterých se kouří. Vzduch smrdí spáleninou a něčím dalším, nepříjemně čpavým a kovovým, co zalézá do nosu a vyhání pryč odér tlejícího listí a vlhké hlíny.

Uleví se mi, když vidím, že zámek boj s bombou vzdal. Natáhnu se po dveřích, zvládla jsem to, já…

Dveře se rozletí a můj pohled se střetne se zlatě žhnoucíma očima ve tmě kočáru. Nadechnu se. „Al…“ Alexanderovo jméno mi nestačí ani přejít přes rty. Místo toho se můj hlas zlomí v bolestivé vyjeknutí, když mne surově trefí přímo do hrudi podrážka těžké boty. Padám. Kovový váleček mi vypadne z ruky.

Let je to jen krátký, ovšem o to více je dopad bolestivější. Zalapám po dechu a zpoza rtů mi vyrazí krátké zasténání. Zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Místo Generála se ovšem z vozu vynoří… Ženská tvář. Bledá a strhaná, zbrocená krví řinoucí se z očí. Je to… Děsivý pohled. Z mnoha důvodů.

Měla jsem… Měla jsem to vědět… Že Alexe nechají hlídat někým z Probuzených, jakkoliv Noah doufal v opak. Bylo tohle v plánu? Já… Zaskočená tou situací se jen malátně zvedám trhavými pohyby na nohy. Ani neznámá Probuzená nevypadá zrovna dobře. Nevypadá vlastně vůbec dobře. Při pohledu na ni se děsím toho, jak na tom bude Alexander, ale… Ne, mám úplně jiné problémy. Žena se pohybuje… Zvláštně. Zašátrá rukou ve voze za sebou a… Sahá po zbrani. Po pistoli! Zastřelí mě. Po tom všem mě tady zastřelí. A všichni ti lidé… To, co jsem provedla…

„Ne! Já… Prosím ne… Nechci… Není… To nutné…“ hlesnu vyděšeně, v očích se mi zračí panika a srdce neklidně buší. Prsty obejmou rukojeť Noahova nože, co mám u pasu. Neměla bych… Nevím, co bych měla… V hlavě mám dokonale prázdno. Bílo. Nevím, co mě k tomu vyburcuje. Strach? Zoufalství? Hloupost…

Nezáleží na tom.

S nožem v ruce se vrhnu směrem k té, které bych v jiném životě říkala „sestro“ a zdvořile se u toho usmívala.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Smrt. Všude kolem tebe je smrt. Můry protivně dotírají, ale nechávají tě projít. Jejich největší počty postupně stoupají vzhůru a vzhůru. Skoro jako kdyby vynášely duše na oblaka. Sama ale moc dobře víš, že žádný nekonečný ráj na nikoho z vás nečeká. Čekal vůbec někdy?

Zvedneš se na nohy a rozhlédneš se kolem. Nikde se nic nehne. Jen nohama koní sem tam cukne posmrtná křeč. Ať už se stalo cokoliv a ať už to mělo dosah jakýkoliv, dopřálo ti to luxus cenného času, kdy tě tu nikdo nebude rušit. Není totiž kdo. Od rtů ti stoupají obláčky páry, zatímco se vracíš s přerývavým dechem zpátky ke koním, které jsi nechala přivázané u lampy. Ta cesta ti přijde násobně delší než před tím, ale nemůžeš se zdržovat. Každá vteřina, kterou máš teď k dobru, byla draze zaplacená a nemůžeš jimi plýtvat.

Koně, které vás poslední dva dny spolehlivě vozily po město i mimo něj, teď leží natažení na zemi. Mrtví. Stejně jako vše kolem. Dokonce si všimneš i opeřeného tělíčka ptáka, který musel sedět na okapu, když ho zasáhla tvá moc. Můžeš jen doufat, že neletěl kolem, protože pak by musel být dosah toho efektu obrovský. I tak… Jak daleko odtud budou k nalezení těla pokrytá černými žílami?

Otevřeš brašnu, ve které jsou výbušniny, jenž ti ještě před pár hodinami Noah ukazoval. Jsou v pořádku. Vypadají… stejně. Kovový váleček v ruce se zdá podivně těžký. Rozhodně těžší než včera. Vezmeš, co potřebuješ a vydáš se rychle k vozu. Přijde ti, že z něj slyšíš nějaké tlumené zvuky, ale je to těžké rozlišit oproti ševelí křídel můr, které jsou tu doslova všudypřítomné. Stále další a další vylézají z oken domů kolem, aby se přidali k ostatním.

Dojdeš ke dveřím. Vytáhneš pojistku a v hlavě začneš počítat…

20

… A zarazíš bombu do mezery mezi zárubněmi poblíž zámku. Zpětné háčky zafungují, jak mají a kovový váleček zůstane na místě. Nic se neozývá. Žádné tikání. Ani z válečku nestoupá dramaticky dým. Jen tam prostě je.

17

Ukročíš a rychle se schováš. Jak to říkal Noah? „Stačí se krýt za zeď nebo stěnu vozu. Není to nic velkého.“

11

Stojíš a tiskneš se zády ke krytu. Bude to stačit? Stane se vůbec něco?

5

4

3

Bum!

Nedostaneš se ani k jedničce, když se ozve ode dveří vozu rána. V tichu okolí je o to výraznější. Neřekla by si, že to nebylo nic velkého. Počítala jsi špatně a nebo bylo nevhodným nastavením výbušniny? To je teď vedlejší. Když dojdeš zpátky ke dveřím vozu, z kterých se kouří, vidíš, že jsou odskočené a část u zámku vylomená. Kování je rozšklebené, jako... no jako po výbuchu. Přiblížíš se k nim, ale ještě než za ně stihneš vzít prudce se samy otevřou. Ve tmě uzavřeného vozu se rozzáří dva zlaté body, aby se pak rychle zevnitř pohnul stín a noha v těžké botě tě skopne bez slitování na zem.

Vyhoupne se do světla a zavrávorá. Musí se přidržet vozu, aby nespadla podobně jako ty. Vidíš černé do copu spletené vlasy, tmavý zimní plášť a drobnější postavu, která už na první pohled nepatří muži. Tvář ženy osvětlí posledních pár paprsků zapadajícího slunce, které beznadějně rozhánějí nastupující soumrak. Vidíš, že je v tváři bledá a po lících jí teče krev. Krev ze zlatě žhnoucích očí, jejichž bělmo je jí také zalité.

Někdo to přežil. Ačkoliv… Chraplavě vydechne a natáhne se pro cosi do vozu. Její pohyby jsou ale pomalé a poněkud nekoordinované. Trochu připomíná někoho, kdo to poněkud přehnal s pitím a nebo právě přežil vlastní smrt. Pak si ale všimneš pistole, pro kterou se natáhla…

* * *

* * *

* * *

♫♪♪♫

Kolem mne práskají výstřel a nutí mne setrvat bezradně na místě. Kryjí se a já nejsem schopná… Nemůžu se dostat blíže. I skrze hromadící paniku se přinutím vydechnout. Soustředit se. Navzdory nebezpečí v podobě policistů skrytých za vozem přivřít oči a veškeré své úsilí a sílu vlít do písně, do představy ticha šířícího se okolím…
Cítím napětí, které ve mne roste. Nedá se to popsat slovy, barvami ani melodií. Hromadím v sobě vzrůstající moc, sílu pulsujících ve zlatých liniích oplétajících mé tělo. Stružka se mění v silný proud a já… Té síly je příliš. Vím to, ale nedokážu s tím nic udělat. Zalévá mne, tepe mi pod kůží podobna dravé vodě dorážející na hráz.

Ozve se další výstřel a tvář mi zalije horkost. Cítím krev stékající po tváři, ovšem ten vjem rychle zaniká pod příkrovem nesnesitelného napětí, toho elektrizujícího pocitu napínajícího kůži. Nevydržím to. Zatínám čelisti tak silně až mi z toho skřípou zuby, tisknu k sobě rty a dech mi vázne v hrdle. Tak moc se snažím, aby…

Z hrdla mi vyrazí divoký výkřik a tělo se propne v křeči. Všechna ta moc proudící ven mne přitom rve na kusy. Bolí to. Pálí to. Drásá to! Křičím a řvu v té nesnesitelné agonii, přesto svůj vlastní hlas neslyším. Do dokonalého ticha zní jen divoká směs hlasů a melodií proplétajících se do sebe. Je jich… Tolik. Mladí, staří, děti i ženy, zvířata i… Všichni. Ruce mi vystřelí k uším, ovšem ani dlaně přitisknuté k hlavě nedokáží ty zvuky utišit.

Nejde to! Ne… Prosím… Ne… Už dost… DOST!

Nohy se mi podlomí a já dopadnu na zem. Bolest vystřelující z kolenou přesto takřka nevnímám. Choulím se na zemi a čekám na ránu z milosti, která nepřichází.

Namísto toho do ticha zazní třepotavý zvuk desítek… Stovek… Tisíců jemných křídel… Jsou všude. Heroldi smrti podobni hustému mraku zaplní celou ulici. Víří kolem mne, stoupají k nebi ve vysokém sloupu… Víru smrti. Výjev jako vytržený ze Zjevení, v jehož středu jsem… Já. Rozkašlu se. Pach smrti je tak silný a intenzivní, že při každém nádechu se začnu dávit.

Kakofonie hlasů, vzlyků i písní náhle nahradí jen tlukot vlastního srdce, ozvěna mělkého dechu. Ochromující bolest poleví a namísto ní se tělem rozlije ta těžká únava tuhnoucí v žilách i svalech. V šoku se krčím na zemi, nehybný pohled upřený na kapky zlatavé krve dopadající na hřbet ruky. Spodní ret se mi chvěje a cítím záškuby nekontrolovatelného třesu, co mnou chvílemi lomcuje.

Přinutím se pohnout hlavou a mé oči sklouznou po tělech ležících za kočárem na zemi. Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. Vím to. Slyšela jsem je… Slyšela jsem, jak všichni umírají… S krkem stáhnutým úzkostí se rozhlédnu kolem sebe. Po domech, jejichž obrysy vidím skrze stále vířící hejno můr. Zabila jsem je. Já… Je všechny zabila… Nevím, kolik jich bylo, kolik lidí tady žilo… Zda jsem si vzala jen tuhle ulici nebo celou čtvrť nebo…

Všechny jsem je zabila.

Prostě jen tak. Vzala jsem si je. Všechny ty lidi… Děti…

Zvracela bych, kdybych měla co. Takhle se jen naprázdno dávím, než jsem opět schopná se nadechnout. Jedna má část… Chci se schoulit v rohu temné sklepní cely. Ukrýt se ve tmě a chladu, v místě, kam patřím. Tam, kde jsem měla už navždy zůstat, abych nemohla nikomu ublížit. Od chvíle, kdy jsem ji opustila… Neudělala jsem nic dobrého. Ničím jsem neprokázala, že jsem si zasloužila propustit ven.

Pohledem se zastavím na kočáru. Na těžkém černém voze obklopeném smrtí… Kamael. Alexander. Je to jen myšlenka na něj, která mne vytrhne z letargie a šoku. Oči náhle rozevřu dokořán. Je tu tak… Ticho… Z vozu neslyším… Nic… Co když… Mám takový strach. Ani nevím, z čeho více. Zda z představy, že jsem mu mohla ublížit stejně jako všem těm lidem nebo… Nebo z toho, že… To, co uvidím v jeho tváři po tom, co jsem provedla… Ne. Ne. Alex… Musím… Musím ho dostat ven. Je to ta jediná myšlenka, kterou si podržím a ke které se upnu. Dokud ji mám, dokud mám úkol…

Ztěžka se vytáhnu na nohy. Jsem tak… Vyčerpaná. Zavrávorám, sotva pletu nohama, když se začnu drát z hejna můr směrem k mrtvým koním, co jsem nechala uvázané u lampy. Výbušniny. Potřebuji… Ty bomby. Jednu na zámek nebo dvě na panty. Vytáhnout pojistku. Dvacet vteřin. Schovat se. Mechanicky si v duchu opakuji pokyny Noaha, zatímco se mi do tváře vkrádá prázdný strnulý výraz.

A po lících namísto slz stéká jen krev…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Horká krev se vsakuje do rukávu kabátu, který barví do tmava. Uličkou se rozléhají výstřely. Část z nich patří tvé zbrani. Noahův revolver se ukáže jako vcelku účinná zbraň, ovšem kryjí se moc dobře na to, aby je některá z tvých kulek zasáhla. Je jich tam určitě víc, protože tě zvládají většinu času držet v šachu a jen vyklonit se k výstřelu je riziko, protože hned přiletí i kulka tvým směrem. Noah by jistě věděl, co dělat. Věděl by… Ale ten tu není. Jsi tu jen ty. Žena, která se teprve nedávno naučila, jak správně držet zbraň a která je teď zaklesnutá v přestřelce s jeruzalémskou policií, aby osvobodila na smrt odsouzeného vraha.

Ne, tohle není něco, co plně ovládáš, ale je tu něco jiného…

Srdce máš až v krku, ale i tak se pokusíš soustředit. Sáhnout pro své schopnosti. Dary Dumah, které si neseš s sebou. Jsou příliš daleko, ale…. Zavřeš oči, zatímco se ti po bradě vykreslí zlatá linie. Jen kdyby bylo ticho. Kdyby bylo ticho. Jako kdyby si cítila elektrizující energii, která ti proudí tělem koncentrovaná v linkách na tvé kůži i pod ní. Hromadí se a… Hromadí…

Výstřel práskne a odštípne kus cihlové zdi kousek od tebe. Kusy roztříštěných cihel tě jako šrapnely zasáhnou na tváři. Ty si toho ale nevšímáš. Ta energie, ta moc… jsi jí pohlcená. Zlaté linie překříží pár rudých cestiček čerstvé krve a pak…

Už ji neudržíš. Vykřikneš a tvá síla se uvolní do okolí jako tlaková vlna v jejímž epicentru stojíš ty. Bolí to. Je to jako kdyby tě někdo rval na kusy. Křičíš a přitom není nic slyšet. Nic. Jen ve tvé hlavě se míchá kakofonie melodií a hlasů. Ne není to jeden, ani dva… a ba ani deset. Je to celý sbor. Sbor hlasů, které křičí, šeptají, vzlykají jeden přes druhý. Slyšíš i několik dětských hlasů. Pláč batolete. Je toho… moc. Příliš moc.

Padneš na kolena a přijdeš tak o krytí. Musí mít na tebe teď čistou mušku. Stačí jen zmáčknout spoušť a… Ale žádná rána nepřijde. Je stále ticho. Nepřirozené ticho. Když v tom to uslyšíš. Ševelení křídel můr. A ne jedněch. Spousty. Vylétají zpoza vozu, protahují se jeho zavřenými okenicemi ven a nejsou jediné. Ne. Vidíš, že narážejí zevnitř do okenních tabulek, zaplétají se do záclon a některé se protahují škvírami kolem oken ven aby se přidali k ostatním sestrám poletujícím vzduceh. Přibývají další … další a další! Je jich tolik. Jako kdyby ulici zasáhla biblická morová rána. Vzlétají a na sametových křídlech poletují ve vzduchu kolem tebe. Tvoří kolem tebe hustá mrak, který ve spirálách stoupá k šeřícímu se nebi. Na chřípí cítíš zápach tlející zeminy. Je tak intenzivní, že se ti z něj až protočí žaludek. Smrt… Všude kolem tebe je smrt.

Krev ti stéká po tváři a pár kapek ti dopadne na hřbet ruky, kterou se opíráš o zem. Zlaté částečky, které se z ní zvednou, najednou působí skutečně jen jako titěrná světélka v temnotě. Je po všem. Víš to. Najednou už zase slyšíš svůj přerývavý dech a tlukot srdce. I když bolest ustoupila, jsi vyčerpaná. Tak, že by ses nejraději svalila na zem a prostě jen tak zůstala ležet. Stejně jako další těla jejichž obrysy vidíš přes kola vozu. Ano, jsou mrtví. Policisté, kteří na tebe stříleli zpoza vozu jsou mrtví a nejenom oni. Stačil jediný okamžik, aby vyhaslo tolik životů… Už nevidíš jediný pohyb.

Jsi tu sama. Obklopená oblakem šedých křídel stoupajícím k soumračné obloze.

Vera De Lacey

Těžko říct, zda tvá slova slyšel. Neodpovídá však. „Doktor už tu určitě brzo bude… Neboj se, Zer… Vero.“ Zaslechneš šeptat Eliju, který… Viditelně si také nebude až tak úplně jistý v prolínání minulosti a přítomnosti. Dvou životů, které měly jen něco společné.

Ještě cítíš stisk jeho ruky, než tě pohltí temnota.

Tma…

Tma..

Zlatý záblesk…

♬♬♬♬♬

Roztančí se kolem tebe zlaté jiskřičky a opět se dostaví ten houpavý konejšivý pocit. Je to příjemné. Jen se tak vznášet. Nestarat se. Jen být.

Zlaté částečky kolem tebe zavíří a obklopí tě, aby záře o něco pohasla a ty si uvědomuješ, že sedíš v divadle. Na sedačce mezi ostatními diváky, kteří sledují baletní představení. Na sobě máš ty tmavě zelené šaty, které ti nechal manžel ušít jen pár dnů po svatbě. Nikde ho ale nevidíš. Ne, když se otočíš na stranu, vidíš vedle sebe sedět světlovlasého muže. Ten profil, tvář i bíle zářící vlasy poznáváš. Elijah hledí zaujatě na představení před vámi s tím soustředěným zamyšleným výrazem, který podědil po svém minulém já. Na druhé straně je pak ale také známá tvář. Z té ti také poskočí srdce, ale ne v tom dobrém smyslu. Černé vlasy lemují ostře řezanou tvář. Vévoda sedí pohodlně opřen do sedačky. Prsty zapřené o bradu. Sleduje představení před vámi s pohledem, který nevíš, jestli je hodnotící a nebo odsuzující. Možná oboje. Sama jsi ho na sobě zažila. Ty sama sedíš mezi nimi, zatímco před vámi tančí ladně tanečnice.

„Tuhle část mám rád.“ Nakloní se k tobě Elija a ukáže krátce k pódiu, na kterém se právě dostává do popředí primabalerína.

„Hmm, co jsou schopní obětovat lidé kvůli slávě. Ta žena, by měla zajít ke zpovědi a ne předstupovat před lidi. Tolik životů.“ Sykne naproti tomu vévoda, který pohledem nebohou primabalerínu spíše propaluje.

Žena vyskočí ladně do vzduchu, aby dopadla na špičku, na které se protočí v rychlé pyruetě a tobě se svět rozmaže jako kdyby si byla na jejím místě.

☩

Stojíš pod vysokým stromem. Jeho kůra je popraskaná a vyšisovaná všudypřítomnou září do skoro až bílé barvy. Nad tebou třepotají lístečky v mírném vánku.

„…Myslel jsem to metaforicky. Nemusíš se bát.“ Roztáhnou se úzké rty do známého úsměvu a jeho ruka spočine v krátkém gestu na tvém rameni. „Ale jistě je to zábavná představa.“ Zajiskří mu pobaveně v očích vedle kterých splývá pár pramenů bílých vlasů, než..

„…Neruším?“ Ozve se níže položený hlas. Otočíš se stejně jako tvůj společník. Stojí tam muž v tmavě zelené róbě. Černé vlasy se mu vlní kolem úzké tváře, z které žhne pár zlatých očí. Je vysoký. Pleť nabírá porcelánově bílých odstínů podobně jako mramorové dláždění nedaleko vás. Nikdy jsi jej neviděla naživo, ale… přitom je ti zvláštně povědomý. Jako kdyby si… Ale ne, neznáš ho.

Když se vaše pohledy střetnou, jen semkne rty a jeho výraz se stane ještě více chladný, než rychle odvrátí pohled k tvému společníkovi. „Lucifere, Tribunál brzy zasedá, jsou tu ale některé věci, se kterými tě musím předem seznámit.“ Promluví, jako kdyby si tam nebyla.

„Ah, Nakire… Jistě, chápu, že některé věci nepočkají. Měl bych to brát jako poctu, že jsi se mě sem vydal hledat přímo ty sám.“ Odpoví Lucifer na první pohled přátelsky, ale ty v jeho slovech zaznamenáš jistý osten popuzení. To už ale udělá krok k muži, která k vám přišel a částečně tě tak skryje za sebou. „Jak jsem říkal, jsou tu důležité věci, které nepočkají… nehledě na společnost, kterou tu máš.“ Ozve se ten uklidňující ale odměřený hlas, když v tom, světlo proplétající se mezi listovím nabere silnější intenzitu a…

☩

Zlaté částečky se rozestoupí, ale zůstávají vířit kolem tebe ve vzduchu. Jsou všude kolem. Není tu nic kromě nic. Jen nekonečná bílá. Ne, jen ta ne. Když se rozhlédneš, uvidíš, jak se na jednom místě vznášejí ve větších počtech. Obklopují totiž postavu. Musíš se k ní přiblížit, aby se z malé siluety stala postava. Utíkat. Spěchat. Už rozeznáváš, že je to žena. Zlaté částečky kolem ní víří a jako kdyby se z ní někdy samy odpojovaly a jindy s ní splývaly. Oděná je do zlaté dlouhé róby. Rudé kadeře spadají v prstýnkách po ramenou až do půli zad, skoro by si řekla, že je to jen tvůj… Otočí se a ty pohlédneš do tváře, která je ti povědomá a přitom jiná. To když pohlédneš do očí, které jsou asi to jediné, co ti na odrazu nepatří. Sálá z nich síla a autorita… a také něco dalšího. Smutek.

„Co tu děláš?“ Rozezní se nekonečným prostorem melodický ženský hlas.

♫♪♪♫

Jeden krok. A pak další. A další. Melodie v mé hlavě nabírá na síle a nic z toho, co se chystám právě udělat už nepůjde vzít zpět. Za mohutným kočárem, který ve skutečnosti není ničím víc než vězením na čtyřech kolech, zahlédnu další pohyb. Jezdec? Srdce mi poskočí. Převáží přeci Generála, jistěže by kočár měl mít doprovod. Zatrne ve mne, přesto odhodlaně pokračuji dál. Teď už nemůžu couvnout, nemůžu si to rozmyslet.

Vzpomenu si na Dumah. Na okamžik, kdy proti sobě stanul Kamael s Luciferem. Na tu prostou myšlenku, na které stál v tu chvíli celý její svět. Buď společně odejdeme, nebo tu společně zemřeme. Dlouze vydechnu. Tohle je jiné. Tak moc jiné… Ale přesto tu jsem a s každým krokem si čím dál palčivěji začínám uvědomovat, že odsud povedou jen dvě cesty a ani jedna nebude zpátky k životu v pohodlí pokoje, který pro mne Farnham nechal zařídit.

Povoz je ode mne necelé tři sáhy. Vnímám to. Život tepající v silných tělech koní jejichž kopyta buší o zem. Svaly se napínají a srdce jim buší v rytmu písně vycházející z jejich nitra. V tu chvíli to udělám. A vezmu si je. Jednoho po druhém zhasínám jako když sfouknete svíčku.

A necítím u toho nic. Žádnou lítost, úzkost ani strach. Žádné výčitky svědomí. Stejně jako když jsem zabila ty dvě sestry a muže v tom domě. Zpívám a beru si vše.

Koně ryčí a hrabou kopyty bezmocně o zem, od huby jim stříká pěna. Ze jejich očí se vytrácí lesk a zůstává jen ticho. Pohled zlatých očí padne na muže sedícího na kozlíku. V jeho tváři zahlédnu strach, ale jen na chvíli. Sáhne po pušce, aby ji na mě namířil. Neváhá. Ovšem já taky ne. Ne já, to oni by se měli bát, probleskne mi hlavou a koutek rtů se krátce zhoupne nahoru. To už pár kroky překonám vzdálenost, co nás dělí. Vykřikne. Ale víc nestačí, než se mu sevře krk. A už nepovolí.

Mnou vchází se do trýznivého města,

mnou vchází se do věčné bolesti,

mnou vchází se k těm,

jež Bůh věčně trestá.

Nechám jeho melodii pohltit a zalknout se v přívalu ševelivého šepotu. Je to… Je to vlastně tak děsivě snadné. Přirozené. Na rozdíl od smrti, která se mu vepíše nenávratně do tváře pokryté naběhlými černými žílami. Puška v jeho rukách se chvěje, pokouší se ji ještě zvednout. Marně. Vezmu si ho stejně jako ty koně. Puška s třísknutím dopadne na dlažbu společně s tělem, co se skácí na kozlíku ke straně.

Vzduchem práskne výstřel.

Trhnu sebou.

Za vozem jsou další, musím…

Další výstřel trhá oblečení i kůži. V paži ucítím ostrou pálivou bolest. Bolestně zasyknu a hlasy v mé hlavě na okamžik zeslábnou. Rukáv mi zbarví horká krev zalévající ruku. Stisknu zuby. Bolí to. Ale rukou mohu pohnout. Vzpomínku na Noaha a Ztraceného rychle vytěsním. Musím. Nemám na to čas. Ne, když po mě střílí policie Nového Jeruzaléma. Poplašeně zatěkám pohledem kolem sebe. Výklenek. Kočár. Muži schovaní za ním. A jezdec, viděla jsem předtím jezdce? Nemám… Nemám čas… Co když tu v okolí jsou někde posily? Co když by někdo vyrazil pro pomoc, co když…

 … jsou tam, vím to… Potřebuji se jen… Dostat blíž… Potřebuji na ně dosáhnout…

Bolest pulsující v paži mi připomíná, že by stačila jen lepší muška či štěstí. Pohnu se. S ostrým nádechem vystřelím několikrát z revolveru podél vozu. Potřebuji, aby tam zůstali. Aby se nikdo neodvážil vyhlédnout a znovu po mně pálit. Rychle se pohnu směrem ke koním. K vozu. Když se za ním můžou schovávat oni, mohu i já. Střílím z revolveru, ovšem vzápětí se sehnu k zemi pro pušku, abych ho vyměnila za ni a mohla se posunout blíže.

…Jsou tam… Potřebuji je jen… Lépe slyšet… Ještě… Kousek…

Vybaví se mi ta chvíle v lese. Noahův hlas.

„Dobře tedy… Jedna… Dva…“

Ticho. Když bude kolem ticho, třeba je lépe uslyším… Lépe na ně dosáhnu… Odhodlaně přimhouřím oči a sevřu pušku zapřenou o rameno. Když Dumah zvládla s Kamaelem a Shilmai vybít celé asyrské ležení, tak já zvládnu pár policistů. Soustředím se a linky zlatých tetování vybíhají po mých dlaních, krku i tváři.

Já vím, že sice nejsem Dumah, ale…

… jsem tady ze stejného důvodu jako ona.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Klap, klap

Ozývá se z dálky zvuk podkov na dláždění. V ulici jsi sama. Jen tvůj kůň pofrkává a pohazuje hlavou, když z něj sesedneš a uvážeš jej k jedné z lamp, které lemují ulici v širokých rozestupech. Otočíš se a vidíš, jak se vůz blíží. Na kozlíku sedí muž v černém kabátu. Zatím je daleko, aby si rozpoznala nějaké bližší detaily. Takto oblečení ale u vás v Zahradách každopádně příslušníci policie běžně nebyli.

Klap, klap

Přidá se zvuk tvých kroků do ozvěn nesoucích se ulicí. Vykročíš vstříc vozu. Blíží se. Vůz je skutečně mohutný, a tak zacloňuje většinu výhledu. Přesto máš pocit, že si za ním zahlédla mihnout se jezdce. Těžko říct, jestli je tam jen jeden. Vypadá to ale, že transport má doprovod. Už slyšíš drkotání těžkých kol. K zvukům okolí se připojí ještě něco. Tiché broukání, které nejhlasitěji zní právě v tvé mysli. Najednou jej nic nepřerušuje. Je jen ta melodie. Ta, kterou to vše končí.

Dnes ale teprve začíná.

Jsi od prvních z koní zhruba tak pět metrů, když ucítíš tu tichou melodii jejich života, která se přidává k té tvé. Stačí se natáhnout a… Ulicí se rozlehne bolestivé zaržání. Jeden z koní se vzepne i přes těžký postroj, než dopadne na nohy, které se mu podlomí a začne se kácet k zemi podobně jako ten druhý, který už na zemi křečovitě hrabe nohami a zrychleně odfrkuje. Melodie sílí, zatímco tvé oči nabírají barvu zlata. Další pár písní života se přidá k těm, které je třeba utišit. Slyšíš hlasité ržání koní, zatímco se i další mohutná tažná zvířata hroutí k zemi a zůstávají zaklesnutá v postrojích. Od nozder jim stoupají obláčky páry. Velké lesklé oči doširoka rozevřené v panice z bolesti a toho neznámého. Z blížící se smrti.

Teď už dobře vidíš na muže na kozlíku. Vypadá ve středních letech. Dobře stavěný. Široká ramena. Oči se mu rozšíří strachem jen na chvíli, když tohle všechno vidí. Je to viditelně profesionál. I přes šílený výjev, který se před ním odhaluje nezpanikaří. Sáhne po dlouhé pušce, kterou musel mít schovanou po ruce někde na kozlíku. Jeho melodii už pomalu slyšíš, ale musíš si pospíšit. Vykročíš rychleji, aby ses dostala blíže k němu

„Jsme pod útokem! Arrgghhh….“ Zakřičí, zatímco zvedne pušku k líci, ale ještě než může její hlaveň namířit na blížící se smrt, dojde si ona dříve pro něj. S bolestivým výkřikem poklesne v kolenou a na tvářích mu naběhnou černé žíly. Se zatnutými zuby ještě z posledních sil zkusí zvednout zbraň, aby plnil svou povinnost. Vidíš odhodlání v jeho očích, ve kterých ale však záhy popraskají žilky a černá tekutina zaleje bělmo, zatímco se zorničky nepřirozeně rozšíří. Puška mu vypadne z rukou a dopadne na zem, kam se za chvíli se zasýpáním sesune i jeho umírající tělo. Zlaté linie se začnou pomalu vykreslovat na bledé kůži…

Prásk

Ozve se výstřel a kulka pročísne vzduch jen kousek od tebe. Vypadá to, že za vozem, který stojí se skrývá několik dalších z ochranky transportu. Ze své pozice ale na ně v tuhle chvíli svou schopností nedosáhneš. Jsou příliš daleko, musela by ses…

Prásk

Z paže ti vystřelí bolest. Vidíš, jak je kabát na paži roztržený a okraje se barví čerstvou krví. Jako včera… Ne, tohle není tak hrozné jako spáry Ztraceného. Kulka tě jen lízla a pokračovala dál. Rukou můžeš hýbat, ale zůstat tu stát uprostřed ulice taky jen tak nemůžeš. Příště už by mohli mít přesnější mušku. Jeden z cihlových ohybů u domů jejichž stěny ne zrovna esteticky nelícují po délce celé ulice ti může nabídnout možný úkryt, ale… Je to poprvé, co na tebe někdo střílí. A ne jen tak někdo. Jeruzalémská policie. Co se stalo, že tě to dovedlo zrovna sem?
Ať už se schováš za zeď nebo ne, nemění to nic na tom, že na ně svou schopností v tuhle chvíli nedosáhneš. Alespoň si to myslíš… Ty písně tam někde jsou...

Nikdy jsem na vlastní pěst neprojížděla Zahradami natož Jeruzalémem jako takovým a už vůbec ne sama na koni. Nemám ani čas se kdovíjak rozhlížet se a kochat se vyjížďkou zasněženými ulicemi, zvláště když projíždím trochu lepšími čtvrtěmi. Ne. Mnohem více času trávím bezradným ohlížením se po ulicích a neustálému vytahování plánku ze sedlové brašny, abych zjistila, kde to proboha jsem a kudy musím pokračovat. Myšlenku na to, že bych si cestou koupila i jídlo do ruky a dostala do sebe něco na posilnění rychle opouštím. Dost možná bych přes stažený žaludek stejně nebyla schopná nic pozřít.

Několikrát zabočím špatně a s každou takovou chybou jsem nervóznější. Srdce mi neklidně tluče při pohledu na oblohu barvící se odstíny zapadajícího slunce. Myšlenkami se vracím k Noahovi, ale s každým zoufalým lustrováním plánku a pohledu na hodinky v kapse jsou ty momenty kratší a kratší.

Čas je proti mně. Chvílemi mám pocit, že s ním i celé město. Proč je Jeruzalém tak velký?! Mísí se ve mne protichůdné emoce. Zlost i strach, zoufalství a odhodlání. Já to musím stihnout. Musím najít tu zatracenou uličku, protože prostě jiná možnost tady není.

Přesto…

… slunce zapadne a obloha začne tmavnout. V dálce slyším zvuk zvonů.

♫♪♪♫

Hodinky mi málem vypadnou z ruky, když se na ně podívám a zjistím, že už je něco po čtvrté odpolední. „Ne, ne… Ne,“ zašeptám roztřeseně a zvednu pohled od hodinek, které zase rychle strčím do kapsy. Pobídnu koně. Už… Někde tady. Musí to být někde… Tady.

A skutečně. Zastavím krátce koně před ústím úzké uličky táhnoucí se čtvrtí než ho opět o něco rázněji, než je nutné pobídnu a vjedu do ní. Musí to být ona, jsem si tím…  Skoro jistá. Ovšem… Nikde nevidím kočár, který by přehrazoval cestu, vlastně… Nevidím nic. Nikdo zde není. Ulička je prázdná, jen v některých oknech jsou patrné známky toho, že ty domy nebudou tak zcela opuštěné.

Pohled na nebe mi říká to, co nechci slyšet.

Jsem tu pozdě. Nebo to je jiná ulice? Nevím, co je horší, hrůza mne jímá při pomyšlení na obojí.

A pak… Pak to zaslechnu. Zvuk podkov zvonících o dlažbu, poskakující kola těžkého kočáru. Na okamžik strnu. Ohlédnu se za sebe, směrem odkud se zvuk nese. Nejsem tu pozdě. Nejsem ve špatné ulici. Ovšem čas… Čas mi došel právě teď. Přeměřím očima vzdálenost obou konců ulice. Tady jsem teď neměla být. Co… Co teď? Zpanikařím. Mám pokračovat ke konci ulice? Spoléhat na to, že se tam zázračně objeví kočár, co zatarasí cestu? A co když ne?

Nepotřebuji kočár. Zastavím je. Zastavit je zvládnu, pokouším se uklidnit. Na rozhodování už není čas, musím jednat. Popoženu koně ještě dál uličkou, než je zastavím. Seskočím. Otěže narychlo uvážu kolem lampy. Vytáhnu revolver z kapsy a natáhnu kohoutek. Puška… Puška by teď byla příliš nápadná. Nebudou to ode mě čekat. Utěšuji se tím, že vozka uvidí jen pár koní a samotnou ženu…

Ozve se cvaknutí.

Vykročím podél zdi vstříc blížícímu se kočáru.

S každým krokem se má mysl noří hlouběji do šumu sílících hlasů, které volám svojí melodií splývající takřka neslyšně zpoza rtů. Hlas se mi třese, ale s každým dalším tónem nabírá na jistotě. Nedělám to poprvé. A tentokrát už moc dobře vím, že ani naposledy. Ta melodie… Uklidňuje mě, zahání všechny ty pochybnosti i nejistotu. Napřímím se a zvednu hlavu, oči se mi zlatě zalesknou. Náhle… Náhle se už necítím tak sama. Cítím je. Ty hlasy. Jsou tu se mnou… Čekají jen na můj příkaz. 

Natáhnu před sebe ruku a pohnu prsty. Představuji si to jako nitě namotávající se na ruku v rytmu melodie přitahující ke mně blíže… Nitě, které stačí sevřít a trhnout.

Nejdříve koně.

A pak ostatní.