Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Pochybnosti Spustím nohy na studenou podlahu. Když se zvedám, pro jistotu se přidržím sloupku postele a opřu se o něj. Postavím se pomalu. Pořád ještě mám hlavu zvláštně lehkou, ale nohy drží váhu lépe než předtím. Nakonec bude opravdu stačit jenom pár dní, možná by dokonce stačilo se jenom najíst, abych si nepřipdala tak vratce. Nebolí to. Dokonce ani ta hlava mě nebolí, přesně jak sliboval Robert. Od jednoho sloupku přejdu k druhému a letmo se ohlédnu na místě před dveřmi, kde předtím ležel Ztracený zamotaný do závěsu prosakujícího černou krví. Polknu. I teď se mi do srdce zatíná osten vědomí, že nikdo nezbyl nikdo jiný než… my. Jenom my. Polámané odrazy. Co jsme to udělali… lásko? Byla to opravdu zkouška? Co když se brány otevřou, co když se už otevřely, co když… ses pletl, Lucifere… Vypadá to, že je okno zavřené. Díky bohu. Natáhnu se a prsty zavadím o těžký závoj. Nepodaří se mi ho odrhnout v jednom plynulém pohybu; dřevěný kroužek se mi zasekne nad hlavou a chvíli s ním zápasím. Látka zašustí. Místo toho, aby se přede mnou však otevřel výhled na město, které mi posledních pár měsíců bylo domovem, stanu před tmavým lesem.
Najednou to dává smysl. Proč na chodbě nevisí jediný obraz, proč je dům tak podivně prázdný a proč se tu kromě nepostradatelného personálu nikdo nemihl. Jedna služebná, doktor… Je tu vůbec někdo další? Nebo jenom my? Že vlastní pozemky mimo město, mě nepřekvapuje; ten řetízek nebyl levný počin, jenom… Nenechá mě tady samotnou, že ne? Až se uzdravím a on si bude jistý, že to tady zvládnu, nevrátí se beze mě… že? Nelíbí se mi to. Na jednu stranu tomu rozumím. Je to takhle bezpečnější. Pro mě. Možná dokonce i pro něj. Pořád ještě… o něm nic nevím… a tady mě hledat nebudou. „Je nebezpečný. Nesmíš…“ Škubnu sebou, jako by mě Sidriel znovu uchopila za ruku a naléhavě se na mě podívala. Ani nevím, kde se ta myšlenka bere, ale pohledem vystoupám k měsíci. Úplňku. Ne, ještě kousek mu chybí, ale… zakulatí se zítra, nebo možná pozítří. Brzy. Už brzy… budou dluhy splaceny, tak to říkal. Semknu rty. Nechci nad tím přemýšlet. Nemůžu na tím přemýšlet. Ostatně teď na nebi hledám něco jiného. Napravo od Velkého vozu… pak ještě kousek… a jenom trochu výš. Ano, tam. Někde tam by byla ta jedna jediná, osamělá hvězda. Která tam není. Samozřejmě, že tam… není. Co jsem si myslela? Že se mi to zdá? Dlaněmi spočinu na parapetu a na okamžik skloním hlavu. Zhluboka dýchám. Napětí z ramen pomalu vyprchává. Neměla bych tomu… tolik propadat. Byl to jenom… sen. Sen? To si chci namlouvat? Ignorovat slova Sidriel, která… ho učila, ale nemohla ho znát tak dobře jako Zerachiel. Zamotávám se do toho. Nevím, čemu mám věřit. Které z nich. Doléhají na mě střípky vzpomínek vytržených z kontextu a srdcem mi otřásají emoce, které mi nepatří. Nebo patří, jenom se nezrodily v mém životě. Nevím. Pořád nevím. Jako by Zerachiel nestačila, teď se k ní přidává další hlas. Tišší. Vzdálenější. Ale… zdaleka ne tak děsivý. Ve skutečnosti ho však nezná ani jedna. Elijah není Lucifer. Nevybral si to o nic více než já. Oba jsme jenom němí svědci událostí, které se odehrály dávno předtím, než jsme se narodili. Chci mu věřit. Myslím, že… potřebuje někoho, kdo by mu věřil. To koneckonců potřebujeme my všichni. Jenom je to těžké, když vím… jak snadno jsem složila důvěru k nohám někoho, kdo si ji nezasloužil… ale Elijah by mi neublížil. Byť se mi nedaří došlápnout na pevnou zem a tápu ve tmě, o tomhle nepochybuji. Neděsí mě ani tak, co by mohl udělat mně, jako… to, co plánuje… a čeho bych pro něj byla schopná já… Ani nevím, jak dlouho tam stojím s pohledem zakotveným na místě, kde by svítila Luciferova hvězda, než opatrně sevřu kličku a ujistím se, že je zajištěná. Ani se nepohne. Prsty mi brní. Je to zvláštní vjem. Povědomý. Jako tehdy s tou skřínkou. Říkal, že se o to… postará. Tak se asi postaral. Nemusím se bát. Zatáhnu závěs a zamířím zpátky do postele. Ještě se napiji, ale, sotva sklenice klepne o noční stolek a já se ponořím do tepla pod přikrývkami, víčka mi ztěžknou a tělo zmalátní. Usnu takřka okamžitě.
| ||
| |||
 | Krev na mých rukách Zase na mě shlíží s tím výrazem ve tváři, ze kterého nejsem schopná nic vyčíst. Nedokážu mu ten pohled už déle opětovat. Odvrátím od něj hlavu a teplo protkané solí a železem se vzápětí vytratí, jak odstoupí bokem. Rozechvěle vydechnu a v odpověď dokážu jen mlčky přikývnout. Strnule sleduji, jak se Alex shýbá k černovlasé mladé ženě ležící v tratolišti vlastní krve. Srdce mi bolestivě buší, když se k ní sklání a vytahuje nůž čnící z krku. Ten nůž jsem jí tam vrazila já. Já. Zabila jsem ji. Vlastníma rukama… Na tom, jak jej otírá od krve do jejího vlastního kabátu je něco… Něco špatného. Strašného.
Není to však nic ve srovnání s tím, když se k mne Alexander přitočí zpátky a podá mi ho. Zatvářím se jako bych dostala facku. Cítím se tak. Nechci ten nůž, nemůžu… Přesto si ho od Alexandera vezmu zpátky. Něco ve mne… Je to Generálův příkaz, a ty jsem zvyklá poslouchat. Notnou chvíli s nožem zápasím, ruce se mi třesou takovým způsobem, že vrátit ho zpátky do pochvy a nepořezat se u toho je pro mne málem nemožný úkol. Alex mezitím neváhá a začne z těla policisty stáhne kabát, aby se do něj mohl obléknout. I teď tam jen… Stojím. Měla bych mu pomoci, vím to, jeho pohyby… Je zraněný. Jistěže je zraněný, musí být. Ale… Nejde to. Vyčerpaně se opět opřu o stěnu vozu a snažím se zůstat na nohách. Sebrat v sobě poslední zbytek sil, co mne zvládne udržet v pohybu. Rukávem si snažím otřít krev z tváře. Kde se tam vlastně vzala? Až opožděně mi dochází… Alexander opět promluví a jeho hlas mne vrátí zpátky do přítomnosti.
Pryč z ulice… Už dávno jsme tu neměli být. Trvalo mi to… Trvalo mi to dlouho. Matně si vybavuji, že jsem tehdy u kočáru viděla jezdce… Je tady někde? Nevím. Unaveně vydechnu. „U koní… Jsou brašny. Zbraně, dvě pušky s náboji a léky, věci k ošetření…“ odpovím Alexovi a mávnu směrem k dvojici mrtvých koní stále uvázaných u lampy. Vykročím za ním. Kulhá, ale jde rychle. Sotva mu stačím, jak se mi nohy pletou. Dech se mi povážlivě zkracuje a v koutcích očí stále víří černé mžitky. Konec ulice mi připadá tak strašně… Vzdálený. Přesto jdu. Mechanicky kladu nohu za nohou a soustředím se jen na muže kráčejícího vedle mne. Ještě není konec… Ještě…. Musím vydržet.
Mám pocit jako bych slyšela z dálky klapot koňských kopyt. Někde se sem blíží? Policie nebo odvoz, o kterém Alex mluvil? Nevím… Zastaví mne dotek na paži, za kterou mne Alex chytí a zastaví u jednoho z domů. Z domů v ulici. Tváří mi prokmitne nešťastný vyděšený výraz, ale nemám sílu protestovat. Vzduch kolem kované kliky se zamihotá a na zem se zasyčením dopadají kapky žhnoucího kovu. Sleduji to a… Můj pohled se střetne s očima Kamaela, když se ke mne náhle přitočí.
Ty zvuky…
Svět kolem mne se náhle rozmaže a před očima mi na okamžik vykvetou rudá kola. Klopýtnu do chodby domu a jen zázrakem zvládnu udržet rovnováhu. Alexanderovu omluvu sotva vnímám. Musím se opřít o zeď, přinutit se nadechnout a… Nos mi okamžitě naplní vůně tlejícího listí. Pach smrti prostupující domem. Čerstvý a silný, natolik výrazný, že stačí pár nádechů a cítím v ústech listí a hlínu. Rozkašlu se, jak se mi opět dávivě natáhne.
Zachytím Generálův výraz. Záblesk šoku v jeho tváři. V tu chvíli, když pohledem sklouzne kamsi za mě. Do chodby. Jako ve snách pomalu pootočím hlavu, i když já přeci vím, co tam bude… Útlá ruka… Možná ženská. Možná… Dívčí… Nebo… Naběhlá černými žílami v předzvěsti bolestivé smrti, co jí vymáčkla vzduch z plic a svaly stáhla v křeči. Umírali v agonii. Všichni…
Svezu se podél zdi na zem a schoulím se tam.
„Bylo jich… Bylo jich tolik,“ zašeptám do toho přízračného mrtvého ticha. „Desítky… A desítky… Všechny… Všechny jsem je slyšela, cítila…“ promluvím hlasem postrádajícím jakoukoliv intonaci. „Stříleli na mě. Jen jsem se… Jen jsem chtěla dosáhnout na ty muže… Snažila jsem se to zadržet, ale… Nešlo to… A pak jsem je slyšela. Jak křičí, jak… Umírají,“ drmolím. Chci věřit tomu, že když se mu přiznám, uleví se mi, ale… Ne, to se nestane.
Dotknu se zakrvácené paže a stisknu ji. Na dlani mi ulpí pocit vlhka, vlastní krev, co se při pohybu leskne zlatem kolujícím nám v žilách. Takhle moje ruce budou vypadat už… Navždy. Pokryté krví. Měla bych si na ten pohled začít zvykat. Unaveně se zapřu týlem o stěnu a přivřu oči. Pohroužím se do tmy za víčky, jen abych nemusela čelit Alexanderově pohledu. „Měl bys mě tu nechat. Bude to tak lepší. Nosím… Nosím smůlu,“ vydoluji ze sebe skrze stažený krk. | ||
| |||
 | Uprostřed noci Vera De Lacey
Místnost se utápí ve tmě. Je tu docela chladno. To ti dojde především v momentě, kdy ze sebe sundáš těžké přikrývky. Na bosých nohou zastudí podlaha. Ne není to jako posledně, kdy jsi málem spadla, zatímco ses snažila postavit. Teď už se na nohách držíš mnohem snáz. Rozhodně je to lepší. Tělo tě více poslouchá, a i na hrudi už necítíš tu ostrou bolest jako dřív.
Na stolku si všimneš odlesku. Jistě, sklenice vody, kdyby se pacientka probudila. Nikdo ale asi nečekal, že to bude zrovna teď. Dojdeš k oknu, které je zakryté těžkým závěsem. Odhrneš jej a…. Ne, není otevřené, ale přesto tě ten pohled zarazí. V něčem je tak povědomý, a přesto je to něco jiného, než jsi čekala. Ve stříbrném měsíčním světle se míhají větve nedalekého lesa. Nad nimi svítí bílý kotouč měsíce, který se blíží úplňku. Ne, žádné město. Jen výhled na noční opuštěné pozemky a přírodu. Nevypadá to, že byste byli v Novém Jeruzalémě.
Okno je zavřené. Dokonce, zjistíš, že musí být zajištěné něčím dalším, protože se klička ani nehne a také… proč ti tak podivně brní bříška prstů, když se ho dotkneš? Není to nic nepříjemného, jen… zvláštního. Jinak je zde ale naprosté ticho. Nejspíš bude uprostřed noci. Možná už spíše k té druhé polovině.
V hlavě se ti však stále přehrávají události tvých posledních snů. Ne, nebylo to jako sen. Naopak byly to živé jako vzpomínky. Jako Verše. I teď jsi schopná si to do detailu vybavit. Každý hlas, dotyk, pocit. V hlavě máš ale akorát zmatek a spoustu možných teorií, které se snažíš seskládat z těch pár střípků, které ti náhodně padly k nohám. Je to správně? Co to vůbec znamená? Nevíš. A odnikud neslyšíš milosrdnou odpověď. Vlastně neslyšíš vůbec nic. Jen svůj dech. Dům je tichý. Stejně tak ani z venku sem nepronikají zvuky města, na které sis už za těch posledních pár měsíců tak navykla. Je to jako kdyby svět spal…
| ||
| |||
| Šok Delilah Blair Flanagan Alexander na tebe hledí a mlčí, zatímco mluvíš. Padají jména, zmínky o bombách, instrukce k detonaci, dokonce padne i to slovo, které má pro vás dva trochu jiný význam než pro ostatní a nakonec…. Prostě přiznání. Už nic dalšího není.
Tmavé oči se do tebe během těch pár chvil vpíjí, ale těžko by si v nich hledala nějaké výraznější emoce. Nezlobí se, ani tě nelituje. Jen lehce nakrčí čelo a pak skoro neznatelně kývne.
„Dobře, rozumím. V tom případě budeme improvizovat.“ Řekne rozhodně a odstoupí od tebe. „Dej mi chvíli.“ Promluví, zatímco se shýbá k tělům ležící na zemi. Z krve černovlasé ženy stále stoupají zlaté záblesky. Nevypadá to, že by si toho všimnul a nebo tomu na první pohled nevěnuje výraznější pozornost. Semkne pevně rty, když se k ní nakloní a vytáhne nůž z rány. Vylije se další krev, zatímco on zakrvácenou čepel utře do jejího kabátu. Jen tak. Jakoby nic. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Ve tváři má totiž zase ten svůj neprůstupný výraz, z kterého máš i ty teď problém cokoliv vyčíst.
„Schovej si ho.“ Podá ti zbraň zpátky s těmi pár slovy. Ví to. Ví, že jsi ji zabila. Jednu z vás. Jak by to také mohlo být jinak? Je to jednoduchý příkaz. Takový na jaké byla Dumah zvyklá. Pokud si zbraň nevezmeš, nebude ti ji nutit. Místo toho se po pár krocích ohne opět k tělu muže, který leží na zemi. Je to ten mladý, ke kterému se natahovala v posledních okamžicích ta policistka. Otočí jeho tělo na záda, aby z něj sundal rychle kabát. Vidíš, že neváhá, ale přesto mu některé úkony trvají trochu déle. Nejspíš ale bude chyba především na jeho straně. Vypadá to, že bude nějak zraněný, ale naštěstí alespoň ne tak, aby se nebyl schopen hýbat.
„Musíme co nejdřív z ulice.“ Ozve se Alexanderův hlas, zatímco si natáhne na sebe černý kabát. Pravda u pravé ruky o něco opatrněji a pak si připne kolem pasu pouzdro s pistolí.
„Je tu ještě něco Del? Něco co musíme vzít s sebou?... Del?“ Pobídne tě vzápětí a pak vyrazíte ulicí. Z dálky už se začínají ozývat zvuky. Koňské podkovy? Pohybuje se... Ano, došlapuje hůře i na jednu nohu, ale drží i tak ostré tempo. Zamíříte více do hloubi uličky, blíže k mrtvolám koní, než se Alexander otočí a chytne tě lehce za paží, aby tě stočil k jednomu z domů. Dojde ke dveřím, za které zkusí vzít. Jsou zamčené. Jak jinak. Jen se trochu zamračí, než natáhne ruku k zámku. Ne nedotkne se ho, ale podrží ji kousek od něj. Zlato rudá záře se objeví v jeho dlaní a ty můžeš vidět, jak najednou dopadne první kapka rozžhaveného kovu na kamennou dlažbu. Pak další… a další. Ačkoliv stékají po dřevěných dveřích, nikde nic nehoří. Jako kdyby něco, nebo někdo nedovolil těm plamenům vzplanout. Černá v Alexandrových očích se změní ve zlatou, když v tom se pak na tebe otočí.
Klapot sílí.
Rychle tě chytne za paži, možná trochu silněji, než by bylo třeba, až to na moment zabolí. Strčí tě do domu, kam se rychle prosmýkne dveřmi za tebou, než je zavře a opře se o ně zády. V šeru domu dohasínají jeho žhnoucí oči, jako dva uhlíky. „Promiň Del.“ Šeptne tiše, snad aby vás nikdo neslyšel, zatímco se dlouze párkrát nadechne a vydechne a pak si všimneš, že jeho pohled sklouzne kamsi za tebe a probleskne jím něco, na co nejsi u Generála tak často zvyklá, než se zase ovládne…. šok.
V potemnělé chodbě je za vámi něco… Něco nenápadného. Tam dole na zemi. Zpoza dveří tam leží na zemi ruka prokvetlá černými žílami. Vypadá malá. Útlá. Jistě to musí být žena… Nějaká drobná žena…
| ||
| |||
| V kruzích Stojím tam. Pohled upírám na rudovlasou ženu, která pochoduje z místa na místo. Další krok a pak vždycky další… Pokud ona připomíná šelmu lapenou v kleci, já si připadám jako zvířátko zahnané do kouta. V jednu chvíli vysloví Luciferovo jméno tak rozhněvaně, až se mi srdce sevře a málem mnou pohne potřeba ho bránit. Myslel to dobře. Nebyla to cesta, kterou by se chtěl vydat, ale musel. On… musel. Dělal to pro nás. Pro všechny. Tváří v tvář zármutku nad pádem Zlatého města a smrtí všech, které znala, by však i ty nejlepší záměry bledly, a tak mlčím. Do vzduchu prosákne třpytivý oblak, jako by malíř smočil štětec v kalíšku vody, a Sidriel se ke mně bez varování obrátí. Popleteně stisknu její dlaň ve své. Poslouchej mě, malá. A já naslouchám, opravdu jí naslouchám, ale to přece… Ne. Plete se v něm. Všichni se v něm pletou. Neznají ho tak, jako ho znala Zerachiel. Věřila mu. Se svým srdcem. I duší. Stejně jako ona i já vím, že je v něm dobro, tolik dobra, ale na stole mu ležely plány s erbem černé orlice, v očích bych nenašla sebemenší pochybnost o tom, co dělá, a příslib toho, že bude všechno již brzy v pořádku, skrýval něco strašlivého. A já už nevím. Nevím, proč to Lucifer dělal. Jestli to bylo správné. A co je správné teď. Nevím. Myslela jsem, že… to bude snazší, až ho potkám. Čekala jsem někoho jiného, ano, ale navzdory tomu, co všichni říkají, ho přeci znám. Znám jeho duši. A kdo jiný by mu měl věřit, když ne já? „Ne,“ vyhrknu naléhavě, když mě pustí. „Sidriel, prosím…! Nevím, co mám…“ Natáhnu k ní ruku, ale prsty mi proletí jejím zápěstím a místo něj sevřu jenom nazlátlý vzduch. Závojem přes všechnu naléhavost v jejích očích a v mém srdci probleskne světlo. Zmizí. Odevzdaně přivřu oči, když se i do mě opře zlatá záře a pohltí mě.
Rudá střídá zlatou. S něžným úsměvem na rtech vzhlížím ke větvím stromu, který pamatuji už jako sazeničku. Čas ve světě smrtelníků ubíhá tak rychle… Dny, roky, desetiletí. Všechno se mění, jenom my zůstáváme stejní. Stejně jako vždycky na tomto místě – opřená do jeho boku – cítím klid. Pár lístečků se nám zatřepetá nad hlavou, zatočí ve vzduchu jako plameny svíček a pak mu sklouznou po bílých pramenech. Pousměji se. Opatrně mu je prsty vypletu z vlasů a dovolím jim pokračovat na jejich pouti, až se pod jejich tíhou zlehka zachvěje hladina potůčku u našich nohou. „Stačí přerušit kruh a…?“ vyzvu ho, když se zarazí a podívá se na mě. Nechtěla jsem ho vyrušit. Ani po všech těch letech se mi neomrzelo mu naslouchat a sledovat drobné, pro někoho jiného možná i nepostřehnutelné, proměny ve výrazu. Místo toho, aby pokračoval o zkouškách a svobodné vůli, naváže o něčem zdánlivě jiném. Nedává mi to smysl. Proč by se měl zrovna velký serafín bát? A čeho vlastně? To už se ke mně však nakloní a mně se úsměv na rtech jenom rozšíří.
Když znovu otevřu oči, světlovlasý muž je pryč. Na tváři ještě cítím teplo jeho dlaně a srdce se mi láme. Chybí mi… Místo něj se přede mnou však rozprostírá jenom tma. Chvíli tápu, kde jsem se probudila. Ve své ložnici v Davenportu, v sídle De Lacey, nebo snad v domě, který neznám o nic více než jeho majitele. Matka by mě zabila. Takhle slušně vychované dámy nedopadají. Hlavou mi zní vévodova slova, znovu a dokola, jako bych byla rozbitá gramofonová deska, jenom tentokrát se s nimi proplétá i naléhavý hlas Sidriel. Nesmíš… mu věřit, to chtěla říct, že? Kruh byl přerušen… … stačí přerušit kruh a… Mluvil o tom samém? Je možné, že…? Ne. Ne… Jistě, že ne. Měla bych spát. A zapomenout na to. I když se to však snažím ignorovat, nepřipadalo mi to… jako sen. Sidriel. Strážkyně Zrcadla. Které Lucifer rozbil. Přes všechnu lásku, kterou k němu Zerachiel chovala, to celé bylo… komplikovanější, řekl by Elijah. Jistě, komplikovanější. Jako vždy. Nerozumím tomu. Nerozumím… ničemu. Sobě. Jemu. Tomu, co se děje. Za co všechno jsme zodpovědní. A co bychom s tím měli dělat. Co bych měla dělat já. Ten neodbytný pocit, že bych měla něco udělat, však nemizí. Roztřeseně vydechnu a vytáhnu se do sedu. Musím… Musím se ujistit, že je okno zavřené. Nic mě nebolí. Těch pár kroků k oknu… bych měla zvládnout. Odhrnu si peřinu a obvázanou rukou spočinu na hraně matrace, než… Zarazím se. Je to ta samá ruka, v které jsem předtím něco držela. Střep. Byl to… zvláštní střep. Napůl zlatý, napůl hladký. Připomínající zrcadlo až na to, že se v něm neodrážel strop a místo toho se v něm střídaly obrazy nebes s rozpadajícími se barvami. Bylo to… Mohlo to být… Proto se ve mně probudila Sidriel, nebo její vzpomínky, nebo… co to vlastně bylo… a pokud ano, přišla sem ta věc – Ztracený – kvůli němu? Soustředila se na mě, protože ho ze mě… cítila? Ne krev, jak jsem předtím nadhodila, ale stopy Zrcadla? Toho samého Zrcadla, které… Lucifer rozbil… Před očima se mi zatmí. Jako bych se pokusila vstát příliš rychle a tma pohlcovala tmu. Málem se znovu položím. To bych ostatně měla. Odpočívat. Soustředit se na to, abych se uzdravila. Přesně, jak to říkal Elijah. Nepřidělávat mu starosti. Napřed ale… to okno… Ano, měla bych se ujistit, že je zavřené. Raději. | ||
| |||
| Alexi... Opřená o bok kočáru pozoruji Alexandera, jak místo odpovědi vylézá ven. Je to… Je to skutečně on. Živý. Opravdový. Zvládla jsem to? Poznávám košili, kterou má na sobě – tedy aspoň to, co z ní zbylo. Zbytek oblečení… Ne, ošuntělé hadry jen přelétnu krátce očima. To jeho tvář, na kterou dopadnou poslední zbytky denního světla přitáhne moji pozornost. Je pobledlý a kůži na několika místech brázdí vybarvující se podlitiny, ale jinak… Uleví se mi. Tak moc se mi uleví… Tedy než mi dojde, že jeho vlasy… To, co zbylo z jeho vlasů… Zamrkám. Bylo to něco, co ke Kamaelovi neodmyslitelně patřilo… Vždy… Po celá desetiletí a staletí a teď… Pod vší tou únavou pocítím krátký záchvěv nesmyslné zlosti a opovržení vůči těm, co se opovážili…
… ah, ne. Del. Opožděně mi dojde, že na mě Alex mluví. Musím se soustředit na jeho rty, abych… Abych dokázala vnímat, co mi říká. „Ostatní…“ zopakuji po něm a krk se mi nepříjemně stáhne. Ostatní jsou jen Noah a ten… Nebo ne? Mohl tu být ještě někdo? Někdo s tím kočárem, někdo, koho jsem taky…
Pouta. Roztržitě kývnu hlavou a pohled mi padne na klíček, který drží ve spoutaných rukách za zády. Jak se k němu dostal… Teď vlastně není důležité. Odlepím se od stěny kočáru a udělám krok stranou, abych se k jeho rukám lépe dostala. Klíček mi málem vyklouzne z prstů, když si ho od něj beru. A zámek… Ruce se mi třesou a prsty nešikovně smekají, když se snažím klíček strčit do zámku. Koušu se u toho do spodního rtu ve snaze se soustředit na tu zatracenou malou… Mám to. Mám to! Okovy se zachřestěním dopadnou na dlažbu a jediné, jen rudé otlaky a odřeniny z Alexových rukou jen tak nezmizí.
Roztřeseně vydechnu. Alex mne zasypává otázkami, na které neznám odpověď. Dosud mě pohánělo jediné. Musela jsem ho osvobodit, musela jsem ho dostat z toho kočáru, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Dlužila jsem to jemu. I Noahovi… „Alexi… Alexi… Já…“ zašeptám. Drží mne za ramena a jeho tvář je tak blízko. I jeho oči, do kterých se stále nedokážu podívat. Místo toho můj pohled sklouzne k jeho rameni… Paži. Hýbe se zvláštně… Opatrně. Co mu provedli s rukou? Nestačím tu myšlenku ani dokončit, místo toho se v mém zorném poli opět objeví jeho obličej.
Svaly na krku se mi napnou a v ranách na tváři ucítím nepříjemné zaštípání, jak mi z koutků očí uteče pár slz. Zamrkám. Zabila jsem jich tolik a teď… Teď ani nevím, co máme dělat. Jak mu to mám říct. Teď, když tu stojí naproti mně a spoléhá na to, že vím… Že vím, co máme dělat teď. Že všechno šlo podle plánu, že… Že jsem to celé… „To… Nic není,“ hlesnu, když mi dojde, že si všiml mé krvácející paže. Tedy myslím… Ne, nic to není. Mohla jsem s tou rukou hýbat, to musí…
V dalším okamžiku si mne k sobě Alex přitáhne a já… Já se nechám. A ve stejné chvíli, kdy mě obklopí teplo, co z něj sálá, ten důvěrný známý pocit, který to ve mne vyvolává… Vděčně se k němu přitisknu a obejmu ho oběma rukama. Jen… Jen na chvíli. Nezasloužím si to, ne za to… Co jsem udělala… Přesto se k němu tisknu a neexistuje nic jiného. Je to… Je to tak správné. Schovat se v jeho náruči před světem, před událostmi posledních minut i dní. Cítím z něj silný odér soli a železa, potu a krve, ale je mi to jedno. Pomáhá mi to zapomenout na pach smrti visící všude kolem.
… všechno už je dobré…
Slyším ta tichá slova a moc dobře vím, že není.
Děkuje mi a mě svírá hruď strach, že až mu řeknu, co jsem provedla… Tak to bude chtít vzít zpátky. Už mě znovu neobejme ani se na mě takhle nepodívá. Spodní ret se mi zachvěje a tentokrát se pohledu do jeho očí nevyhnu. Prsty mi podepře bradu a zvedne ji v tom tolik znám gestu, co k němu neodmyslitelně patří. Nadechnu se a tentokrát si až příliš palčivě uvědomuji, že nám díky mně dochází čas. Že… Jemu dochází čas.
„Já nevím, Alexi,“ odhodlám se k tomu mu říci pravdu. „Noah… Noah mi jen stačil ukázat plánek a… Říct kdy… Jak použít bomby. Na zámek. Dvacet vteřin… Mám dvě… Pořád v kabátu,“ dojde mi… Že ta žena po mně vystřelila a já měla… Pořád bomby po kapsách. Rozechvěle vydechnu než ze sebe začnu soukat další a další slova. „On… Přišla jsem… Musela jsem sama. Měl tu být… Kočár, měl přehradit ulici, ale… Musela jsem ty koně zastavit, ty muže… A pak jsem… Snažila jsem se, ale nešlo to… Nešlo to zadržet a teď… Všichni jsou mrtví a já… Tu jsem sama a… Nevím, kam máme jít a Noah je asi mrtvý, ten Ztracený ho…“ trhnu sebou.
„Žádná další část plánu už není, Alexi,“ zašeptám provinile. | ||
| |||
| Pot a Krev Delilah Blair Flanagan Do ticha zazní jeho jméno, zatímco se nahrbená postava přiblíží. Seskočí a z vozu a špinavé boty dopadnou těžce na zem. Podle toho, jak zavrávorá a pokrčí se v kolenou skoro až do podřepu, má viditelně co dělat, aby se udržel na nohou. S dlouhým výdechem se narovná do své plné výšky. Skutečně tam stojí. Alexander Morley. Bývalý armádní generál, úspěšný obchodník a teď usvědčený vrah odsouzený k trestu smrti.
Přes potrhanou špinavou košili, kterou musel mít dle zbytků zlatého lemování na sobě i před těmi pár osudnými dny, má oblečený černý zašlý kabát. Ne, ten rozhodně na sobě tehdy večer neměl, ale viditelně mu policie propůjčila něco na převoz, než by jej postavili před zeď nebo jak vůbec by tato poprava proběhla. Stejně tak i zbytek jeho oblečení vypadá nový. Dost zašlý a na pár místech potrhaný. Pak tvůj pohled padne na jeho tvář. Vidíš několik vybarvených podlitin, které už se urychleně hojí, ale kromě toho, že je v ní výrazně pobledlý až skoro zsinalý, na něm není patrné nějaké vážnější zranění. Přesto, dle pohybů úplně v pořádku nebude. A pak si všimneš další věci. Jeho vlasy. Ne, nemá je stažené. Většinu mu museli ostříhat, takže teď zůstaly jen nepravidelné rudé prameny. Někde kratší, jinde delší. Jen ta barva ohně jim zůstala. To je však jen malá cena za to všechno.
„Del?“ Šeptne překvapeně, když tě tam vidí a možná až příliš dlouho na tebe hledí, než jeho oči naberou ten soustředěný výraz, který znáš, a vyhodnotí rychle okolí. „Kde jsou ostatní?“ Zeptá se krátce. Ne, žádné otázky na to, co tu děláš. Co se stalo? Proč vůbec…? „Pouta. Pomůžeš mi prosím.“ Natočí se k tobě stranou a ty vidíš, že má ruce za zády spoutané želízky, ale zároveň už v nich drží klíč. Musel ho sebrat někomu… někomu dalšímu v tom voze.
Máš co dělat, aby si trefila klíčkem do zámku. Ruce se ti třesou, ale po chvíli snažení se ti to podaří a okovy se uvolní. Na kůži zůstane jen pár rudých otlačenin.
„Del, Rychle, Kam máme jít? Kde je odvoz?“ Stisknou jeho ruce tvá ramena a skloní se, aby ti hleděl zblízka do tváře. Jen mimoděk si všimneš, že jedna z jeho rukou se nehýbe zrovna nejlépe, ale… To už ti Alexandrova tvář zacloní výhled. Vypadá soustředěný. Jako voják. Jako by se ho nic z té scény bezprostředně nedotklo. Nebo to alespoň v tuto chvíli neřešil. Možná už viděl horší... „Del, prosím. Musíme…!“ Zamrká a ucukne rukou, když si uvědomí, že má na ruce krev od tvé postřelené paže, kterou už nasákl rukáv kabátu. „Del… panebože.“ Šeptne a zahledí se na tebe. Ne tentokrát nehodnotí okolí. Hledí jen do tvého strhaného obličeje, do kterého se nelítostně vepsaly útrapy posledních okamžiků a možná i dní. Jeho kamenná soustředěná tvář najednou povolí a…
... Pak jsi v jeho náručí. Přitiskne tě k sobě pevně, i když jen jednou rukou. I v tomhle mrazivém počasí z něj sálá teplo. Možná kdyby policisté věděli, kdo ve skutečnosti je, neobtěžovali by se s žádným oděvem do chladu, jakkoliv nuzným. Je cítit potem a krví, ale ty na tom nejspíš nebudeš jinak. Události posledních dní se ani s jedním z vás nemazlily. „…Všechno už je dobré. Dobré…“ Šeptá ta slova do tvých vlasů, zatímco stojíte v kaluži čerstvé krve.
„…Děkuji. Opravdu.“ Vydechne pak tiše, než se o něco odtáhne a prsty ti lehce zvedne bradu tak jako vždy, když si chce přitáhnout tvou pozornost. „Delilah. Dostaneme se odtud. Jen mi řekni, co je v další části plánu.“
| ||
| |||
| Strážkyně Vera De Lacey „Závoj…. Hmmm.“ Obkrouží očima vaše bílé neměnné okolí. Je to jako prázdnota, ale místo černé je bílá. Dvě barvy na opačných stranách spektra, které ale nakonec tady znamenají to stejné. Zaposlouchá se pak do tvých slov. Občas si všimneš, že se jí ve tváři objeví náznak překvapení. Nejspíš se to ani nesnaží maskovat. Držet si svou kamennou tvář. K formě tvých vzpomínek, nemá žádné připomínky, nebo možná ne tak podstatné, protože pak se zeptáš na Jiskru.
„Jiskra je síla stvoření. Jejím odrazem je Zrcadlo, avšak… je mnohem víc než jen to. Byla jsem strážkyní Zrcadla, než…“ Opět ten poněkud nepřítomný výraz a skloněná tvář. Ať už je to přelud nebo ne, vypadá to, že si sám nese vlastní vzpomínky. Věci, na které je těžké vzpomínat. Ty ale pokračuješ…
„Cože?! Lucifer? Zničené Zrcadlo? Ne… to ne. To nemůže být pravda! Nemohl přece?!“ Jestli jsi před tím u ní viděla jen lehké překvapení, teď jej nahradilo silné znepokojení hraničící s panikou a… zlobou, zvláště když padne jeho jméno. I když jsou vaše hlasy stejné, v jejím podání to jediné slovo zní tak jinak. Jako nadávka. Během tvého vysvětlování začne chodit z místa na místo jako šelma v kleci. Zlatá róba za ní vlaje a všímáš si, že se z jejího těla zlaté částečky odlupují stále ve větší a větší míře. Zůstávají po nich jen zářící okraje. „Co to provedl? Co to provedl!“ Zašeptá a všimneš si její ruky sevřenou v pěst. „Nakir…?“ Řekne to jméno naopak měkce a zvedne k tobě zlatý pohled. „To znamená, že zemřel. Všichni… zemřeli. Je to má vina… Má vina… Kruh byl přerušen. Všechno je pryč… Měla jsem ho poslechnout.“ Zašeptá skoro bezhlasně a jako kdyby do ní foukl vítr, odtrhne se od ní mrak zlatých třpytek. Na několika místech na tváři i rukách už má pouze zlatě zářící skvrny. Skoro jako kdyby byla jen zlatou září, na kterou někdo navlékl křehkou schránku v podobě té zapomenuté ženy.
„Poslouchej mě, malá!“ Sevře náhle pevně tvou ruku. „Je nebezpečný! Učila jsem ho… Tohle všechno je jen jeho hra! Nesmíš….!“ Ale hlase jí zlomí. Zalapá po vzduchu, jako kdyby se najednou nemohla nadechnout. V očích vidíš naléhavost, ale pak její ruka sklouzne ze tvé a ženu zahalí sílící planoucí záře, než ji pohltí…. A tebe s ní.
☩
„Víš, vždycky jsem přemýšlel, proč Otec stvořil tento svět zrovna takto. Nás takto… Přišlo mi, že je zde tolik nedokonalostí. Kompromisů. Mohl to být ráj pro všechny, kde se nikdo netrápí, je šťastný… a přes to vše tu máme tohle. Kolik z nás potkal tragický osud? Kolik z nás je pak oplakalo? Proč jsme stvořeni tak, aby nás to vůbec trápilo? Pak mi to ale došlo… Všechny ty vady na kráse, jedinečné praskliny v mramoru, to je to, co tohle stvoření dělá dokonalé. Je to vlastně geniální. Máme možnost žít sami za sebe, i když… nejdřív pro to musíme něco udělat. Je to celé zkouška. Proto máme svobodnou vůli. Stačí přerušit kruh…. A…“ Zvedne k tobě zamyšlený pohled, než trochu pookřeje a pousměje se. Pár rudých lístků ze stromu, pod kterým sedíte, se snese kolem vás. Je podzim. Ve světě smrtelníků ten čas běží tak rychle. Slyšíš zurčení vody z vodopádů, které tu stékají po kamenných stěnách jeskyně. Té, která bude v budoucnosti nést na sobě tvůj vzkaz. Ale to musí utéct ještě hodně, hodně vody.
„Někdo moudrý mi kdysi řekl, že je jen na nás, jak se životem naložíme a co s ním uděláme. Nikdo nás nebude soudit. Jen my sami. Tak proč se bát, pokud vše děláme s čistým záměrem?“ Natáhne k tobě ruku a dotkne se láskyplně tvé tváře. „Ale to sem teď nepatří.“ Šeptne s letmým úsměvem a nakloní se k tobě, aby…
☩
Otevřeš oči a nadechneš se. Je tu tma. Ležíš v posteli, ale nemůžeš říct jaké. Pořádně nevidíš. Nic tě v tuhle chvíli nebolí a dýchá se už také výrazněji snáz. Jen v černé tmě sem tam probleskne zlatá jako podivné mžitky před očima.
| ||
| |||
| Lítost přichází vždycky… Dívám se na ni. A ona se dívá na mě. S prvním úsměvem strach opadne, ale strunka napnutá vědomím, před kým stojím, přeci jenom nepovoluje. Není… jako já. Snad začínám chápat, proč andělé v bibli vždycky říkají, aby se lidé nebáli. Možná si nesu vzpomínky někoho, kdo jí byl podobný, ale stanout v její přítomnosti je… jiné. Jak je tohle vůbec možné? Nezemřela? Není to jenom sen, noční můra, halucinace způsobená nešťastnou kombinací laudana a bourbonu? Málem před ní couvnu. Srdce mi poskočí, svaly na nohou se zatnou a bosá pata popojede vzad, jako by se tělo připravovalo k útěku, ale… nepohnu se. Nemůžu. Nedokážu od ní odtrhnout pohled, natož se od ní odvrátit. „Můžu mu dát jméno…?“ zopakuji zaskočeně. Zaváhám. Obrazy ke mně vždycky přicházely snáze než slova, ale přeci jenom se rozhlédnu po bílé pláni obklopující nás ze všech stran. Co je tohle místo vůbec zač? „Co třeba… Závoj?“ Bílý jako závoj nevěsty, nebo snad vdovy; už jsem se jich nanosila, a přeci je to první, co mě teď napadne. Vyslovím její jméno a ona se zarazí. Starostlivě ji sleduji. Málem se omluvím, aniž bych věděla přes za co. Skloní hlavu, stejně jako to dělávám i já, když mě emoce přemohou nebo zkrátka potřebuji chvíli, abych si urovnala myšlenky. Už předtím jsem si toho všimla. Gest prosakujících napříč věky. A nejenom jich. Je stejně vysoká. Doufala bych, že aspoň povyrostu pár centimetrů, když už jsem ten reinkarnovaný anděl, ale… ne. Dokonce se zdá, že i vlasy má stejně dlouhé. To je… znepokojivé. Jako by se každý detail mého já odvíjel od někoho jiného. Někoho staršího. Silnějšího. Schopnějšího. Zaváhám, ale pak udělám i já drobný krůček blíž. Natáhnu k ní ruku, jako bych se chtěla dotknout její paže v konejšivém gestu, a – a zase zamrznu, když ke mně vzhlédne. Zlaté oči se bez varování vpijí do těch mých. „Zvláštní,“ připustím. „Jako bych se dívala do zrcadla, ale nacházela tam… někoho cizího. I vaše vzpomínky byly jiné. Vzdálené. Vybledlé fotografie…“ Zarazím se. Ne, tohle slovo nebude znát. „Ztichlé obrazy,“ zkusím to jinak. „Je to taky trochu… strašidelné…“ Navzdory tomu, co říkám, se slabě pousměji. Vlastně… to není až tak strašidelné. Trochu pořád ano, ale už ne tolik. Pomalu si na její přítomnost zvykám; laskavé úsměvy úspěšně tiší obavy a vzbuzují ve mně důvěru. Připadám si v její přítomnosti tak malá, snad ještě mladší než jindy, skoro jako… dítě v přítomnosti matky… „Jiskru?“ zopakuji tázavě. A bezostyšně, jako bych nežádala nic víc než pohádku na dobrou noc. Už jsem si všimla, že naše krev se některým otázkám vyhýbá, ale… Obočí mi cukne. Počkat, říkala, že… „Tím, že ji chtěla zpátky, myslíte…“ To ale… Zmateně se na ni zadívám. Pokud ji chce zpátky, přišla o ni? Ztratila ji? Byla jí odcizena? Představovala jsem si někoho strašlivého – možná dokonce ježibabu žijící v chaloupce na slepičím pařátu, to by mi k matce těch příšer, které sem nepatří, dávalo smysl –, ale to prosté spojení dvou slov mě mate. Chtěla něco zpátky. Ale co přesně je ta Jiskra a proč ji Nebesa nemohla vydat? „Ne… Nevím skoro nic.“ Řasy se mi polekaně zatřepetají, když Sidriel zničehonic zvedne ruku a – ne, neublíží mi. Napětí v ramenech zase povolí. Opatrně se dotkne mých vlasů, dokonce to ani nezatáhne, jenom protočí narudlou kudrlinku mezi prsty a mně před očima prolétne další zlaté smítko. Sotva mi přistane na kůži, rozplyne se. Nebo možná splyne se mnou. Jedna její část. Jako by mezi námi nerozlišovaly. Prsty mě zašimrají na tváři. Neucuknu, jenom tam… stojím… tváří v tvář ženě, jejímž odrazem jsem… „Vera… Jmenuji se Vera,“ hlesnu. Na to se však neptá. Pod tíhou otázek se neudržím a sklopím provinile pohled. Všechno, co znala je pryč. Všichni, které milovala. Nevím, jak jí to mám říct. Vysvětlit, že ta, co přišla po ní, zahodila všechno, pro co se Sidriel obětovala. A že i já následuji v jejích šlépějích. Nakloní se ještě blíž a já zamrznu. Ví to. V tu chvíli jsem si naprosto jistá, že to všechno ví, a snad… bych byla raději, kdyby tomu tak doopravdy bylo. Člověk? Jemně sebou s tím slovem trhnu. Spěšně ustoupí a tentokrát jsem to já, kdo se odváží uzavřít vzdálenost. Zní… tak naléhavě. A já ji chápu. I to, že se nemůžu vrátit domů, bolí, ale představa, že by tam nebyl a že všichni… zmizeli… je tisíckrát horší. „Je mi to... líto,“ vplete se mi pod jazyk ta nedostatečná fráze. Lítost vždycky přichází pozdě, slyším v uších hlas Dumah o tolik bolestivější, než kdyby mi prostě vrazila. Měla pravdu. Na lítost je i teď pozdě. Nic to nezmění. A tak se zhluboka nadechnu a řeknu jí to. „Zlaté město padlo. Všichni jsou… pryč. Lucifer…“ To jméno zabolí. I když Veršům a citům s nimi spjatými propadám asi více, než by bylo zdrávo, před Sidriel se nedokážu tvářit, že o našich hříších nevím. To my jsme zodpovědní za to, co se stalo. „Lucifer byl svržen z Nebes a další ho následovali. Včetně té, která přišla po vás. Zerachiel. Nepamatuji si toho moc. Nepamatuji si, proč se to stalo, ale… během konfliktu mezi Nebesy a Padlými bylo rozbito i Zrcadlo a… místo toho, abychom tehdy zemřeli, jsme byli znovuzrozeni jako lidé. Některým z nás,“ pokračuji, přičemž pohledem střídavě poklesám k jejím nohám a střídavě se ho odvážím zvednout k jejím očím, „se podařilo probudit vzpomínky na to, co se tehdy stalo, a některé naše dary. A pokaždé, když se tak stane, se kruh opakuje. Bojujeme mezi sebou… I teď. Ale teď… napadl mě Ztracený… Elijah, totiž Lucifer, říká, že brány jsou zavřené, ale… nejsme si jistí… a, pokud nejsou, nezbyl nikdo…“ … kdo by nás zachránil… … a je to naše chyba… Semknu rty. Mísí se ve mně provinilost a strach z toho, jak žena zareaguje. Bude se zlobit? Chvíli mi to trvá, než se přeci jenom odvážím udělat ještě jeden krok k ní. Tentokrát ji dlaň na paži opravdu položím. Slyšet to všechno… nemůže být snadné. Obzvláště po vší té době tady. Možná je starší, mnohem starší než já, a možná není ani skutečná, ale nedokážu si představit nic horšího než právě tuhle noční můru. Na jejím místě… Nedokážu si to ani představit. A to se mi život obrátil vzhůru nohama už několikrát. „Nakir se také probudil,“ dodám tiše. „Jmenuje se… Teď se jmenuje William. A je to dobrý člověk.“ Špatně čitelný, děsivý a naprosto nesmyslný, ale… ano, dobrý… protože byl jako jediný ochoten zlomit ten prokletý cyklus… pro ni, pro ženu, která teď stojí přede mnou… a které jsem rozlámala na kusy celý její svět… nebo alespoň to, co z něj zbylo… „Je mi to opravdu líto.“
| ||
| |||
| Smrt v ryzí podobě
Sevřu rukojeť nože v dlani tak silně až se ozve tiché zapraštění kloubů a zavrzání kožené omotávky. Vykročím vpřed. Možná spíše zavrávorám a klopýtnu vstříc černovlasé Probuzené… Nezáleží na tom. Žene mě k ní jen ta zoufalá myšlenka, že teď už nesmím selhat. Musím… Musím to dotáhnout do konce. Teď více než kdy jindy. No light, no light in your bright blue eyes Vymrštím volnou ruku do vzduchu a zbraň srazím do strany. Těsně u hlavy mi práskne dunivý výstřel. V uších mi vyzvání umíráček. Neslyším. Nic. Jen to pískání. Hlasité pištění zavrtávající se bolestivě do hlavy. S pocitem zvířete zahnaného do rohu ovšem pokračuji. Ruka se prudce pohne. A já bodnu. And I'd do anything to, to make you stay Přímo do té mělké prohlubně na krku. Kolem rány se okamžitě rozlije horká krev. Stéká po čepeli. Po mých rukách. Zírám na to jako ve snách. Až opožděně mi začíná docházet, co jsem to provedla. Co jsem udělala. Udělám vrávoravý krok vzad, když se žena začne kácet na zem. Nůž nechám zaklesnutý v jejím hrdle a kolem nás se rozlévá rudá zlatě se lesknoucí kaluž…
But would you leave me „Alexi…“ vydechnu roztřeseně a ztěžka polknu. Při pohledu do jeho strhané tváře se ve mne vzedme vlna rozporuplných emocí. Radost. Úleva. Strach. Stud… „Omlouvám se,“ hlesnu dutým tónem hlasu a okraje zorného pole se mi na chvíli rozmažou ve změti zlatých částeček a černých mžitek. | ||
