Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Hrdinka Delilah Blair Flanagan Rozhodneš se. Nečekáš. Udělala jsi, co se dalo, ale už nemáš čas udělat víc. Vykročíš a zvuk těžkých bot na dřevěné podlaze jen stvrdí tvé rozhodnutí. Musíš jít. Vyjdeš ven. Je dnes docela pěkný den. Alespoň zatím. Slunce svítí a i přes mrazivé počasí jeho paprsky příjemně hřejí na tváři. Za jiných okolností by sis to i užila, ale… ne dnes. Prostě ne dnes.
Vyrazíš směrem, kterým si pamatuješ, že Noah odjížděl. Někde tu budou stáje. Za chvíli už ve vzduchu ucítíš charakteristickou vůni, která tvůj odhad jen potvrdí. V průjezdu mezi domy je několik nižších budov, které mezi sebou mají něco jako dlouhý dvůr. Ten je teď zasypán sněhem a z okapů visí dlouhé rampouchy. Vidíš pár kupek sena, u stěn opřená nějaká kola a kusy vozů. Na skobách na zdi pak jsou kromě lamp také zavěšené chomouty a nebo opřené různé lopaty a vidle. Je zde už venku několik koní, mezi kterými se pohybují dvě malé postavy. Děti?
„Paní? Hledáte někoho? Chcete nějak pomoct?“ Zastaví se u tebe kluk s kulichem. Asi desetiletý. Uši a nos má červené od mrazu. Jak to vůbec na takových místech chodí? „Vy…“ Pohled mu sklouzne k sedlovým brašnám, které neseš a oči se mu rozšíří překvapením. „… vy patříte k němu? Teeeda!“ Vyhrkne a prohlíží si tě s neskrývaným obdivem, který tak úplně nevíš z čeho pramení. „Vy… vy taky umíte střílet a dělat to… všechno?“ Ztlumí hlas, aby vás nikdo neslyšel a trochu znejistí. „Myslel jsem ale, že dnes přijde zase Noah. Ale.. včera večer nevypadal dobře. Tak poslal vás?“ Loupne po tobě pohledem velkých očích, ve kterých je stále patrná ta dětská důvěřivost a nevinnost.
„Pojďte za mnou. Vaše koně jsou vevnitř.“ Usměje se na tebe a ukáže ti k jedněm vratům vedoucím do budovy. Jedno jejich křídlo je otevřené a tak vejdete dovnitř do stájí. Po stranách jsou v boxech ustájení koně. Od velkých tažných až po pár subtilnějších jezdeckých. „Umíte také nějaké triky?“ Otočí se na tebe chlapec. „Noah mě jeden naučil. Podívejte! Mám tu minci…“ Sundá si otrhané rukavice, aby z kapsy vytáhl minci, kterou chytne demonstrativně mezi prsty, než si ji vloží do dlaně druhé ruky, kterou sevře kolem mince v pěst a když ji otevře… mince nikde není. Tedy než se záhadně objeví opět mezi prsty jeho první ruky. Není to bůh ví jaký trik, ale chlapcovo nadšení to ani v nejmenším nekazí. „John na to poprvé koukal jako tele na nový vrata.“ Zasměje se krátce. „Ale vy to asi už znáte od Noaha, co? “ Podrbe se na čele, než ukáže na dvojici boxů na konci a opět si natáhne rukavice.
„Tady jsou. Nakrmení, vyhřebelcovaní, jak jste si přáli. Postroje vám donesu.“ A s tím se vydá uličkou dál, aby postupně začal donášet slíbená sedla, ohlávky a další. Někdy to vypadá, že se s tím malý chlapec docela nadře, ale nestěžuje si.
„Tak, to je vše. Budete chtít ještě nějak pomoci, paní?“ Zastaví se u tebe a pokud ho požádáš, pomůže ti upevnit postroje na koně, ačkoliv se sedly mu musíš pomoci a hodit je alespoň na koňská záda. Vidíš, že to chlapci jde od ruky. Kolem koní se viditelně musí pohybovat dlouho a oni taky reagují na jeho pokyny jako beránci. Netrvá vám to nakonec až tak dlouho. Lepší je si raději nedomýšlet, jak by to dopadlo, kdyby si na to byla sama.
„Máma mi neuvěří, že jsem dnes potkal skutečnou hrdinku.“ Pohlédne na tebe skoro až zasněně, když je poslední brašna upevněná k sedlu a nic ti nebrání v tom, aby si vyrazila dělat takové ty věci, co hrdinové běžně dělají.
| ||
| |||
| Společná historie Vera De Lacey „Bažant!“ Vyprskne pobaveně Robert, když se začneš vehementně obhajovat, že nejsi až tak nezkušená, za jakou tě považuji.
„To se jistě hodí. Není to až tak běžná dovednost mezi dámami ze Zahrad.“ Kývne naproti tomu Elija uznale. „Na druhou stranu je ale dobré mít vždy něco po ruce. Něco, co na Ztracené bude vždy platit.“ A jako na povel se v jeho dlani objeví bílé světlo, které se protáhne do dlouhé stříbrné čepele obklopené bílým halem. Takto z blízka jej vidíš poprvé. Nežhne tak jako jindy a tak si až teď můžeš všimnout, že nejde ve skutečnosti o zbraň tvořenou světlem, ale je kovaná podobně jako další z nebeských zbraní, kterými vaše dávná já před dlouhými věky vládla. Stříbrná čepel je jemně zdobená a sem tam po ní přeběhne vlna bílého světla.
„Ty… Ještě neumíš přivolat Zerachieliny dýky, že?“ Vyruší tě tak trochu nečekaně Elijův hlas. „Hmm, nevadí.“
„To okno nebylo rozbité. Nebo jsem si toho alespoň nevšiml. Neprohlížel jsem ho ale příliš podrobně. Každopádně se nějak dovnitř musel dostat…“ Zamýšlí se Elija, když si Robert trochu odkašle a přitáhne na sebe tak pozornost.
„Otevřel jsem ho... Když jsem tady Veře nesl poprvé polévku, kterou si poručila, tak jsem ji našel, jak spí. Nebudil jsem ji tedy a jen drobně ho pootevřel. Čerstvý vzduch a tak. Nečekal jsem ale, že tam vleze něco takového?!“ Rozhodí pak rukama, ale aspoň jedna z dnešních záhad se vysvětlí.
„Dobře, tomu rozumím. Nemohl si to skutečně čekat.“ Nevyčítá mu to Elija. Ostatně počítat s něčím takovým asi nemohl ani jeden z vás.
„Lidé je běžně nevidí…“ Otočí se na tebe Elija vzápětí, aby ti odpověděl na otázku. „Tedy, abych byl přesný. Většina lidí je nevidí. Vzhledem k jejich výskytu v minulosti a ehm, velikostem, kterých někteří dosahovali, by bylo nemyslitelné, aby něco takového zůstalo skryto. Přírodní katastrofy, zemětřesení… Pro smrtelníky šlo často o boží rány, ačkoliv to nemohlo být dál od pravdy.“ Vysvětlí Elija pomalu, než rozevře prsty na rukojeti meče, který zůstane i tak stát na místě, jako kdyby se vznášel ve vzduchu, než se pak během mrknutí oka rozpadne do bílé záře, jako kdyby tam nikdy nebyl.
„To samozřejmě dost komplikuje naše možnosti, pokud si máme dávat pozor. Já i Robert se o sebe umíme postarat, ale ty… no, rozhodně nejsi ve stavu, kdy by si toho byla schopná. I když…“ Otočí se na Roberta, kterého si před chvílí nazvala džentlmenem. „Možná Robert zas tak moc ne.“ Věnuje mu široký úsměv, který přiměje černovlasého muže se jen s tichým zavrčením zašklebit. „Nečekal jsem to. A jsem v pořádku.“ Odsekne poněkud dotčeně.
„O tom si promluv pak s doktorem Dearnleym. Vlastně za ním můžeš zajít rovnou a poslat ho pak do mé pracovny. Bude lepší, když ji prohlédne zde. Pokud se něco stalo, další přesuny by to mohly jen zhoršit.“ Pronese Elija prozaicky.
„Samozřejmě, Roberte zajdi tam. Dones tohle. Zařiď ono.“ Kopne do sebe zbytek obsahu sklenky a jen se krátce ušklíbne, než se postaví. „Ale jistě, od toho tu jsem.“ Projde kolem svého společníka, kterého jeho poznámky nijak nevyvedly z míry a jen na tebe krátce kývne na rozloučenou, než se za ním zavřou dveře.
„Hmm, omlouvám se za ten výstup. S Robertem je to někdy trochu komplikovanější, ale jinak je to dobrý člověk.“ Pousměje se na tebe Elija, který přejde ke svému stolu, aby začal pomalu zavírat a uklízet otevřené knihy.
„Jistě bude…“ Zamumlá zamyšleně, zatímco smotává plán s půdorysem Essingtonova sídla. „A záleží na tom?“ Odpoví ti otázkou, aniž by se na tebe otočil, když se zeptáš na to důležité. Kdy? „Tohle není věc, která by ti pomohla snáz spát… Nebo se snad mýlím?“ Otočí se na tebe a zkoumavě si tě prohlédne, zatímco roli papíru zašoupne do dlouhého tubusu.
„Vy dva máte historii, že? A nejspíš ne jen tak ledajakou.“ Jeho oči se jen neznatelně přimhouří. Něco v nich přesto zaznamenáš. Kdyby si ho neznala, nevšimneš si toho. Ale ty ho znáš, alespoň tu jeho část, která překonala věky a která chtě nechtě prosakuje napovrch. Vidíš v nich… podezření. Opatrnost. Nedůvěru…
| ||
| |||
 | Všechno, co není v pořádku Všimnu si toho. Samozřejmě, že si všimnu, jak mu výraz potemní. Zabrzdí mě to. Pomyslná ruka mi dopadne na rameno a trhne mnou o pár metrů zpátky. Tam, kde by se Zerachiel byla ochotna hádat a trvat si na svém, já jenom nakrčím obočí a podívám se na něj. Poznámka už tak obtížně vysoukaná z hrdla zanechá hořkou pachuť na jazyku. Možná jsem to… neměla říkat. Kdyby se do rozhovoru nevložil Robert, který se mě buďto rozhodl zastat, nebo si jenom rád hraje na ďáblova advokáta, dost možná obojí, v pracovně by zavládlo ticho. Nechci se s ním hádat. A už vůbec se nechci hádat o tomhle. Až teď mi dochází, že jsem to nečekala. Odmítnutí. Nejsem jako Zerachiel, vím to; oba to víme, ale kdysi to ke mně patřilo. Schopnost se bránit. Bránit ostatní. Proč by nemohlo i teď? Proč… „… já vím, jak se drží puška,“ vypadne ze mě, napůl protože se mě Robert dotkne, napůl protože se nestačím zarazit. „Totiž…“ Tohle jsem také neměla říkat. Polknu. Znejistělým pohledem mezi nimi kmitnu, než pokrčím rameny. „Otec rád loví… Vím, že by to bylo jiné, kdyby na druhé straně byl Ztracený, a ne bažant, ale… vím, jak se drží,“ zopakuji procítěně. Už je to nějaká doba. Vlastně mi to připadá jako celá věčnost, a přitom je to teprve… půlrok, co jsem před Philipem stanula v bílých šatech a se sliby o lásce na rtech. Půlrok, co jsem byla doma naposledy. Zamrkám. Pohled sklopím k poraněné ruce a zhluboka se nadechnu ve snaze rozehnat vzpomínky na prosluněný Davenport. S každým dalším dnem v tomhle zatraceném městě šednou a hrubnou. Vzdalují se mi. Nejenom drobnosti, ale i větší věci… jako třeba vyjížďky s otcem a puška, kterou jsem v dobrém rozmaru pojmenovala Margaret po jedné svaté a kterou jsem po pár lovech musela pověsit na hřebík, protože… to nebyla vhodná zábava pro dámy a… * * * „… a co si pomyslí lord De Lacey, až se dozví, že jeho snoubenka tráví čas takhle? Napadlo to jednoho z vás? Hmm?“ „… že by ji opravdu neměl naštvat,“ odpoví otec nevážně. „Vlastně jí to docela jde.“ „Theodore!“ napomene ho. „Tohle není vhodná záliba pro mladou dámu a už vůbec ne pro budoucí lady De Lacey…“ Teď už se matčin pohled zapíchne do mě. Vypadám… strašně. Ne jako dáma. Vysoké boty mám od bláta. Neposlušné kudrlinky se během dne prorvaly na svobodu a teď z copu trčí do všech stran. A v rukách… V rukách pořád ještě držím pušku, hlaveň svědomitě sklopenou k zemi, přesně jak na tom otec trval, pokud jsem se zrovna nechystala střílet. Že se o tom matka nesmí dozvědět, jsme se oba shodli, už když mě s sebou bral na lov poprvé, ale tentokrát… čekala v nástupu. To jí o tom řekla Priscilla? Je to, protože Trevor vyzval k tanci mě a ne ji? Když se otec odmlčím, pootočím k němu tvář a… zarazím se. Veprostřed čela se mu rýsuje vráska, která znamená jediné. Starost. Nenutil by mě do toho. Mohla bych se postavit na zadní a prohlásit, že si toho muže vzít nechci, ale… právě v těchto chvílích je nad slunce jasné, že mu na tom záleží a že… to nedělám jenom sama pro sebe, nýbrž pro celou rodinu. Je to má povinnost. „Nemusí to vědět,“ ozvu se rozpačitě. „To je pravda,“ kývne otec pomalu. „Nemusí to vědět…“ Matka se zamračí. Oba víme, že jí lži a polopravdy nejsou po chuti, ale pak si jenom povzdechne a řekne: „Tohle bylo naposledy. Rozumíme si?“ * * * „Dobrá,“ hlesnu měkce. Dost možná měkčeji, než by se hodilo k muži, kterého vlastně neznám, ale… v jednu chvíli působil tak napjatě a unaveně… a mně stačí jenom kývnout, aby se mu ulevilo aspoň trochu, a tak to udělám. „Stejně bych se v případě něčeho takového asi měla udržet na nohou déle než na pár kroků,“ nadhodím odlehčeným tónem. Na to, že je to komplikovanější, kývnu. Nejraději bych ho zasypala otázkami, ale… Teď na to není vhodná chvíle. Pokusí se zjistit více, to mi prozatím bude muset stačit. Uvidíme za pár dní. Možná se ukáže, že měl pravdu a byla to jenom – náhoda. Závan minulosti, nic víc. Ulevilo by se mi. A uleví se mi i teď, když mi Elijah nezopakuje, že se nemusím bát ani si dělat starost. Dokonce se na něj usměji. Na chvíli. Než se otočí k Robertovi a pokývne ke stolu, kde… … pořád leží plány vévodova domu. Měla bych něco říct. Ale co? Zabil by ho. Tím to začíná i končí. Doufala jsem, že scéna na chodbě Opery nebude pokračovat, ale spíše než velké finále to byl jenom meziakt předcházející nepěknému zvratu. Tohle jen tak neskončí. Dříve nebo později by se o to pokusil znovu. A znovu, dokud jeden z nich nezemře. Já vím. Ale… jakkoliv se ten nesmyslný kruh opakuje, vévoda… ho nechal jít. Mohl to s Luciferem skoncovat, mohl ho zabít, ale… nechal ho prostě… jít. Daroval mu milost. A takhle se mu za ni odměníme? Kromě strženého závěsu a stolku… „To okno,“ odtrhnu pohled od černé orlice, „nebylo rozbité? Robert ho zavřel, to si pamatuji. Ani jsi se nemusel zvedat ze židle, že? Nebo… jsi ho pak zase otevřel?“ Bylo zavřené. Určitě bylo zavřené. Robertovi stačilo pohnout prstem a západka se navrátila na své místo, málem jsem se ho tehdy zeptala na jeho schopnosti, ale rozhovor mě strhl jiným směrem a… to okno mělo být zavřené. Blázním? Pravděpodobně se černovlasý muž vrátil – ostatně říkal něco o probuzení – a usoudil, že mi čerstvý vzduch udělá jenom dobře, ale… co když ne? Dá se to okno otevřít z druhé strany? Jsou na to Ztracení dost šikovní? A v jakém patře se můj pokoj vůbec nachází? V přízemí? Musí to být přízemí, že ano, jinak by se tam nedostal… že? „A co myslíš tím, že by je nikdo neviděl?“ Ani nevím, jestli na to chci znát odpověď. Čím jsem si naopak naprosto jistá, je to, že se do toho pokoje vracet nechci. Je to hloupé. Dětinské. Ztracený už tam není. Zmizel. A docela určitě pod oknem nenajdu dalšího. Podobné věci se stávají jenom jednou, nebo si to přinejmenším budu opakovat tak dlouho, dokud tomu neuvěřím, ale… bezpečně si tam už připadat nebudu. I já pohledem sklouznu k zakrvácenému kapesníku. „A zase skončí v krvi a v slzách,“ připomenou se mi vévodova slova, jejichž emblém teď tisknu v dlani. Rudé kapky zvítězily nad bílým plátnem, dokonale jím prosákly a nezanechaly čistou ani nitku. Bezděčně semknu rty. Ani ta nemám ruce čisté; za posledních pár měsíců se toho stalo příliš – od Philipova předčasného konce po dokumenty podepsané v salónku jeho domu –, ale krev… krev se smývá špatně… „Není to nic vážného,“ ujistím ho, „ale… pokud se tady doktor každopádně zastaví, měl by se podívat také na tu nohu. I když se Robert zachoval jako pravý džentlmen,“ do tónu mi prosákne pobavená notička, „a ani si nestěžoval, že mě musí nést. Ošetřit by se to mělo.“ Jestli je všechno v pořádku? Jak se může ptát? Ve svém životě bych teď nenašla jedinou věc, která je v pořádku. Je tu záležitost Ztracených, vévody… Sidriel, o které jsem se pořád neodhodlala mluvit… a to bych málem zapomněla na policii a svou rodinu. Ale myslí to tak dobře, tak upřímně, že se na něj měkce zahledím. Váhám. Ráda bych kývla. Bylo by to o tolik snazší. Už tak má starostí nad hlavu, ale před chvílí se mi tak ulevilo, že je ke mně upřímný, a já… bych měla být také… „Děje se toho hodně,“ pousměji se posmutněle. „A naprostá většina v pořádku není, ale… bude. Snad.“ Ani on mi to neusnadňuje. Nechci v něm hledat Lucifera, vlastně už vím, že bych ho ani nenašla, ale kdykoliv se na mě podívá takhle, něco ve mně se pohne. A pak je najednou těžké otočit hlavu k černé orlici, vyčítavě mě propalující očima. „Kdy…?“ přejde mi přes rty přeci jenom to jediné slůvko. Na okamžik zavřu oči, než pokračuji. „Kdy plánujete, že…“ pokynu nedopitou sklenkou ke stolu. | ||
| |||
 | Tik tak Náhle mám chuť přes ten pult skočit a chytit dívku pod krkem. Nevěří mi? Vlastně bych se jí neměla divit, to, co jí tu říkám musí znít absurdně – rozhodně na takovém místě. Ale na tohle já nemám čas. Nehty nervózně zabubnuji o dřevěnou desku pultu a málem jí ten papír vyrvu z ruky dříve než jej stačí položit na pult. Sáhnu po peru a okamžitě se nad něj nakloním, byť se jeho hrot zastaví jen kousek nad papírem. „Nahoře leží zraněný policista. Jmenuje se Noah Branson. Zavolejte k němu lékaře, musí okamžitě do nemocnice. Zaplaťte mu penězi, které jsem tu nechala, mělo by to být dost na pokrytí nákladů pro lékaře a převoz. V nemocnici ať vystaví účet na jméno Delilah Vernier. Nemusí mít obavy, v Zahradách to jméno budou znát. Vrátím se a doplatím vše potřebné. S rozporuplnými pocity dopíšu poslední tečku a papír otočím směrem k opačné straně pultu a rychle se natáhnu pro něco, čím bych ho zatížila. Nemám z toho dobrý pocit. Měla bych… Ujistit se, že Noahovi opravdu někoho zavolají. Měla bych být u něj a zajistit, aby ho vzali do dobré nemocnice…
| ||
| |||
| Poblázněná žena Delilah Blair Flanagan Hledíte na sebe s mladou dívkou, zatímco ti srdce divoce buší a stejně tak cítíš bublající emoce a frustraci, které jsou jen kousek od toho, aby přetekly vylily se všude kolem. Jestli ti ale k něčemu život v Zahradách dnes byl, tak právě k tomu, umět na to přiklopit těžkou pokličku a držet ji tam vší silou. Naštěstí tak svou nervozitou mladou recepční nenakazíš. Alespoň ne hned po svém příchodu.
„Dobře paní. To nevadí, že jste je tam nechala…“ Promluví klidně, ale to už pokračuješ. Zraněný muž. Bezvědomí. Krvácení. Policie. Lékař… Nemocnice. Začneš to na tu nebožačku chrlit, zatímco na pultu přistane docela pěkná suma. „Já? Ehm… Já nevím… Říkáte, že je zraněný?“ Opakuje ta slova po tobě viditelně zaskočená.
A ty pokračuješ. Musíš jí to všechno říct. Začnou padat další jména. Lady Vernier. Lord Farnham. Výhrůžky lékařům. Vidíš, jak se její oči rozšiřují šokem, než… „Tohle je nějaký žert?“ Přimhouří je lehce, když si její mysl najde jednoduché řešení, jak se s něčím takovým po svém vyrovnat. „No, jak chcete. Papír… Ale jistě.“ Neznatelně si povzdechne a předkloní se, aby z jedné poliček pod pultem vytáhla arch bílého papíru a položila ho na dřevěnou desku před tebe.
„Víte, že radní je mrtvý?“ Krátce po tobě loupne pohledem, zatímco položí na pult i psací pero. „A proč vlastně nezajdete za doktorem vy?“ Zeptá se jen tak mezi řečí, aniž by ale nejspíš čekala vůbec nějakou odpověď. „Každopádně, tohle musím říct otci. Jsem tu dnes jen jako výpomoc… Pokud je tu někdo zraněný na pokoji, tak samozřejmě dáme vědět někomu, kdo se o něj zvládne postarat.“ Pronáší s ledovým klidem podpořenou asi jistou dávkou nedůvěry, který tak ostře kontrastuje s tvým momentálním rozpoložením.
„Jistě…“ Natáhne ruku k penězům na stole, které si vezme a uschová nejspíš do nějaké kasičky nebo někam na druhé straně pultu, kam ale nevidíš. Ozve se jen tiché cvak, jak nejspíše schránku zase zamkne.
„Hlavně se uklidněte paní, ano? A nekřičte nám tu tady. Jsou tu i jiní hosté.... Jdu najít otce.“ Dodá po tvých posledních slovech a pak se zvedne. Na tvůj vkus se pohybuje moc pomalu. Rozhodně je na ní vidět, že nespěchá.
Projde dveřmi, které má na své straně recepce a… nastane ticho. Až nepříjemné ticho přerušované jen tlumenými zvuky života z ulice. Ať už šla dívka kamkoliv, rozhodně jí to trvá. Můžeš na ni čekat, ale zároveň víš, že čas je teď velmi drahocenná komodita. Jak dlouho jí to vůbec může trvat?
| ||
| |||
| Komplikované záležitosti Vera De Lacey Staneš se středem pozornosti. Dost zaskočeným středem pozornosti. Nakonec se přeci jen rozezní tvůj hlas a zatímco se Robertův výraz rozzáří, ten Elijův o něco potemní.
„Bojovat? Nemyslím si, že je to dobrý…“
„Ale no tak. Snad si nemyslíš, že by něco takového nezvládla? S trochou trpělivosti i ona zvládne držet pušku a třeba i něco víc. Však nikdo neříká, že to musí umět za týden.“ Skočí mu do řeči opět trochu nevybíravě Robert, kterému světlovlasý muž věnuje jen podmračený pohled.
„Nemyslel jsem to tak, že by to nedokázala. To jsem neřekl, ale… Některé věci už nejsou zapotřebí. Už ne. Žijeme v moderních časech a…“
„A do jejího pokoje před chvílí vlezl Ztracený. Nevím jak vám, ale mě tohle moc jako moderní časy nepřipadá. Spíše bych řekl takový… závan nostalgie.“ Napije se Robert s povytaženým obočím ze sklenky.
„To s tím…“ Přimhouří Elija oči, ale pak je jen unaveně zavře a promne si prsty kořen nosu. „…Souvisí. Jistě. S něčím to souvisí, ale nevím teď s čím. Nemáme k tomu dost informací. Můžeme jen tápat ve tmě a…“ Otočí se pak na tebe a jeho napjatý postoj o něco povolí. „Teď ještě ne…“ Hlesne tiše, než jeho hlas opět nabere na typické zvučnosti. „V tomhle stavu je ještě předčasné se bavit o nějakém výcviku. Vero, musíš se dát v první řadě do pořádku a uzdravit se. Uvidíme, jaká bude situace pak ano? Dej tomu jen pár dní. Oba. A pak uvidíme, co bude třeba řešit.“ Kmitne pohledem mezi tebou a Robertem.
„Já se pokusím zjisti víc. A Brány… ne s nimi to tak snadné není. Nejsou to brány ve vlastním slova smyslu, ale…“ Povzdechne si. „Je to prostě komplikovanější. Alespoň, co vím. A trápit? Hmm, to ti říkat Vero nehodlám. Zároveň to ale není něco, s čím by si mi snad mohla nějak pomoci. Ne teď. Ne ve tvém stavu.“ Pronese Elija klidným tónem bez jediného zaváhání.
„A já?“ Ozve se zamyšleně váš druhý společník, aby si s Elijou vyměnili jen na moment tiché pohledy.
„Ne… ty máš přeci jiné povinnosti.“ Kývne Elija krátce bradou ke stolu s plány.
„…Když myslíš.“ Semkne rty trochu nespokojeně Robert, ale viditelně nestojí o to se tu s Elijou hádat. Alespoň ne před tebou.
„A měl by si doprovodit dámu zpátky do jejího pokoje. Pohovka v mé pracovně není zrovna ideální místo, kde by se měla zotavovat natož popíjet tvrdý alkohol.“ Pokračuje Elija, kterému stačí jen významný pohled Roberta, aby se zarazil. „Ah, jistě ložnice… Pošlu tam někoho, aby to uklidil. Kromě strženého závěsu a stolku, který někdo rozbil, tam není nic podezřelého. Horší to bude se zajištěním bezpečí vzhledem k tomu, že je nejspíš nikdo neuvidí, pokud by tedy další vůbec byli… Hmmm.“ Poslední slova už Elija spíše zašeptá, zatímco zamyšleně svraští obočí.
„Postarám se o to. A pak zavolám ještě doktora, aby se na tebe podíval, jestli se ti přeci jen nic nestalo. Navíc ta ruka…“ Sklouzne ustaraným pohledem k dlani, ve které stále tiskneš zkrvavený kapesník.
„Jinak je vše v pořádku, Vero?“ Položí ti upřímnou otázku, která však v tuhle chvílí působí skoro až absurdně.
| ||
| |||
| Problémy budoucí Delilah
Potřesu hlavou, zatímco prohledávám věci Noaha a pohledem ulpím na potrhané košili pokryté mapami krve, které nikdo z bílé látky už nikdy nedostane. Vzpomínka na Kaylu… Kéž bych ji tu měla. Vždy věděla, co dělat, poradit mi… Ne, nebyla mi přítelkyní ani důvěrnicí, stále byla především hospodyní v našem domě, přesto bych dala nevím, co za to, kdyby… Na to nezáleží. Na ničem z toho. Teď už ne.
„Tohle. Za škodu a to, že toho doktora necháte okamžitě zavolat. Řekněte mu, že dostane zaplaceno třikrát tolik, co chce normálně. I víckrát, pokud toho muže zachrání, jasné? Účet ať složí lady Delilah Vernier. Lidi od lorda Farnhama už budou vědět. Ano. Toho Farnhama. Ne, nemám čas na vysvětlování. Dejte mi papír, napíšu vám to. A pokud by se doktor cukal, řekněte mu, že na tom záleží i jeho život, jasné? Vrátím se a zjistím si to,“ zahrnu děvče přívalem slov. Nic z toho bych neměla vůbec zmiňovat, ale… Ale netuším, jak jinak zajistit, že se na Noaha skutečně někdo podívá. A já… Nemůžu ho nechat jen… Jen tak zemřít v ošklivém hotelovém pokoji. | ||
| |||
| Vše je špatně Delilah Blair Flanagan
S krví zasychající na tvé ruce se natáhneš po Noahových věcech. Těch pár kousků oblečení. Šála, kterou měl kolem krku. Těžký plášť, jenž je na jedné straně potrhaný a pak i dříve bílá košile, která je teď jen plná zaschlých tmavých skvrn od staré krve.
„Paní, prosím dejte mi to. Musím to hned namočit, nebo to už z toho nikdy nedostanou.“ Ozve se ti při tom pohledu mimoděk v hlavě hlas Kayly. Je to už tak dávno… A přitom ne.
Prohledáváš kapsy, které ti nepatří, ale co jiného ti teď zbývá. Po chvíli nahmátneš chladný kov hodinek, které ti před pár dny půjčil, aby ses stihla včas nachystat a vyrazit za vaším malým dobrodružstvím. Možná kdyby ses tehdy ještě rozmyslela… Kdyby jsi oblékla černé smuteční šaty místo kalhot a dlouhého kabátu, mohlo být vše jinak.
Odklopíš kryt hodinek a rafičky nekompromisně ukáží, že se den již překlopil do své druhé poloviny. Nemáš moc času. Pokud dobře odhaduješ, cesta na místo zabere kolem dvou hodin svižnější jízdy na koni a pokud by ses opozdila mohlo by být všechno ztraceno. Hodinky změní mlčky svého majitele, když si je vsuneš do své kapsy, než se dáš do dalšího hledání.
Najdeš peněženku, ze které ti Noah pokaždé dával nějaké ty bankovky. Stále v ní nějaké jsou, ale nedá se říct, že bys v ní objevila nějaké závratné jmění. A pak z jedné náprsní kapsy vytáhneš kus složeného papíru. Je v půli přehnutý a okraje jsou už dost ošoupané, ale jakmile jej rozložíš, dojde ti, co to držíš v rukou. Na staré fotografii, na níž se už patrně silně podepsal zub času vidíš čtyři osoby. Rodinu. Dříve by to pro tebe byly neznámé osoby, ale po jistém vyprávění u hrnku čaje v zasněženém lese už není tak těžké si přiřadit role, a ne zrovna šťastné osudy jednotlivých protagonistů. Jen ten malý černovlasý chlapec už trochu vyrostl.
S kouskem cizích vzpomínek v rukou se vrhneš na další hledání. Někde tu musí být. Někde určitě. Ale i když prohlédneš vše, nepodaří se ti odznak tajné policie nikde najít. Buďto ho musel Noah někde vytrousit a nebo je celá tato akce natolik utajená, že oficiálně nespadá ani pod jurisdikci takového organizace.
Vyskládáš si na stůl, těch pár drobností, které jsi našla. Plně nabitý revolver i několik nábojnic, které jsi vytáhla z jeho kapsy. Plánek města se ti podaří najít, jen v něm není nic zakresleno. Křižovatku jakých ulic, že ti to tehdy Noah ukazoval? Byly to tyto? A nebo snad tyto?...Ne, určitě to byla tahle úzká.
„Tohle je nejužší ulice, kterou budou projíždět a zároveň je v docela odlehlé části…“
Vytane ti v mysli vzpomínka na muže, který se skláněl nad plánkem a prstem zapíchnutým v mapě ti ukazoval právě na ni.
Když se tak podíváš na vše kolem, tak máš to, co je potřeba. Zbraně, místo, výbušniny… Jen… Noah ti neodpoví. Dál tam leží v bezvědomí a mělce dýchá, zatímco na jeho čele sedí další můra a drobná korálková očka na tebe skoro až posměšně hledí. Dumah by na tvém místě udělala něco jiného. Něco, co by jí zabralo jen chvilku, než by bylo po všem. Bezbolestně. V klidu a míru. Ale možná si v některých věcech s pradávným andělem smrti nejste nakonec až tak podobné. Alespoň zatím.
Vyrazíš. Spěcháš. Teď se počítá každá minuta. Každá vteřina. Přeběhneš rychle do svého pokoje. Oblečeš si zbytek oblečení, boty, kabát, než ještě pobereš brašny s výbavou. Lepší bude nemyslet na to, že jste tu celou dobu s sebou vozili bomby. A ty je teď neseš v tašce na rameni, jenž nepříjemně poskakuje, jak sbíháš úzké dřevěné schody, které pod tvými kroky sem tam vyčítavě zavržou.
Je to těžké, ale hlavu máš plnou jiných starostí, než těžkých zavazadel. Sejdeš dolů k recepci, kde je tentokrát nějaká mladá dívka. Není zrovna příliš hezká. To bude asi hlavně tím, že ve tváři dost připomíná svého otce. Ano, hned na první pohled poznáš, že to bude jistě dcera tvého známého, se kterým sdílíte zálibu v jistém typu literatury.
„Dobrý den… děje se něco? Vy jste z pokojů v druhém patře, že? Jdete vrátit klíče?“ Vzhlédne k tobě a trochu překvapeně si tě prohlédne. Nejspíš nevypadáš úplně nejklidněji. Rozhodně se tak necítíš.
| ||
| |||
| Uvedená do rozpaků Svědčí mi…? Nechápavě se na něj podívám. Spolu s jeho gestem zanechám nedopitou skleničku na opěradle křesla a hřbetem ruky se poplašeně dotknu tváře. Opravdu hřeje. S nemalými rozpaky se odvrátím. Vlasy mi přepadnou přes rameno, jako bych se za rudou oponu chtěla skrýt, než se znovu napřímím a ruku raději navrátím tam, kde byla. Bourbonu na dně skleničky už moc nezbývá, ale nerada bych ho tady rozlila. Je to… kvalitní pití, toho by byla škoda… … ale to, jak teď musím vypadat, mě dlouho netrápí. I já pohledem kmitnu ke dveřím. Neměla bych se ptát, opravdu bych se ptát neměla. Vyzvídat o hostiteli je nezdvořilé. Buďto mi to řekne sám, nebo… Robert se však zarazí, zvážní a přeci jenom se rozpovídá. Ne o Elijovi, ne… přímo. Občas mu pokývnu hlavou, nebo se slabě pousměji, když mi omluvně pokyne sklenkou, ale spíše mu naslouchám a jenom mlčky žmoulám cípy zakrváceného kapesníčku mezi prsty poraněné ruky. Znovu se mi připomínají Elijova slova. „Jednu dobu jsem si myslel, že se to podaří zlomit, ale ne. Některé věci nezměním, tak proč s nimi bojovat.“ Tak proč… Nepřemýšlím nad nimi poprvé. Pořád je těžké zkousnout tu zahořklou notičku v nich, ale více než předtím v nich vnímám i bolest a zklamání, které jim musela předcházet. Pokud mi chvílemi připadal stín Zerachiel dlouhý, kam až sahá ten Luciferův? Stín Lháře. Prvního padlého. Zrádce Nebes. Pohled mu nevydržím opětovat dlouho. Jsem tady kvůli Elijovi nebo kvůli Luciferovi? Kdybych strávila večer s kýmkoliv jiným než s mužem, který v sobě nese jeho duši… nesnažila bych se mu tak zoufale zachránit život. Ani bych pro něj tolik neobětovala. Nechtěla jsem ani zůstávat. Kdyby byly okolnosti jenom trochu jiné, vrátila bych se domů. Neslibovala jsem si od toho večera nic víc než jedno setkání. Chtěla jsem zjistit, kým je. A popřát mu štěstí do života. Nebylo by tak snadné se od něj odvrátit, jak jsem si to představovala, ale nakonec bych to zvládla. Znovu bychom se nepotkali. „… a přeci jsi mu o mně řekl,“ hlesnu tak tiše, že to spíše zašeptám, než klika cvakne a dveře se otevřou.
Sotva se otevřou dveře, všechno se změní. Teplo pod kůží je najednou intenzivnější, skoro až nepříjemné. Dokonce i vzduch, jako by ztěžkl. Loktem se zapřu do opěradla a pokusím si poposednout, abych se dostala do vhodnější pozice pro mladou dámu. Marná snaha. Na téhle situaci není vhodného nic. Snad bych měla mlčet, ale ticho mě znervózňuje. Nevydržím to ani tak dlouho, abych Elijovi dovolila se k nám opět otočit, natož si k nám přisednout. „Bylo to tam…?“ Byl to Ztracený. Tři slova. Tak málo stačí, aby život už nikdy nebyl stejný. Ostře vydechnu a zvednu skleničku. Udělám však osudnou chybu a podívám se na Eliju zrovna ve chvíli, kdy pohled stočí mým směrem. Zarazím se. Ruku nechám pomalu, pomaličku poklesnout zpátky na opěradlo, aniž bych v bourbonu byť jen smočila rty. Neměla bych se cítit provinile. Schválil to… nebo spíše rezignoval, ale to se taky počítá. Není můj manžel. A už vůbec ne otec. A já jsem dospělá, vdova a k tomu anděl krve! Robert by to uměl podat lépe, ale… nic se nezměnilo… a… asi jsem to měla vypít, než se vrátil… Opravdu se rozpadl. Jenom tak? Bezděčně se otřesu. Je to asi tak příjemná představa, jako by mi po kůži lezli ohniví mravenci, ale přinejmenším se ta věc – ten Ztracený – nezvedl a nezaútočil na něj. Zní klidně. Dokonce i když mluví o tomhle, zní klidně. Popravdě netuším, jak to dělá, ale… vskrytu duše jsem za to ráda… skoro to působí, jako by měl všechno pod kontrolou a všechno bylo v pořádku… „Co prosím?“ přejde mi přes rty překvapeně, když se o slovo přihlásí Robert a… pozornost obou mužů se rázem stočí mým směrem. Já… chtěla něco říct? Zamrkám. Ve tvářích mi přibývá ještě trochu zdravé barvy. Teď by mě měli předvést panu doktorovi Dearnsleymu. Zaplesal by radostí a prohlásil mě za uzdravenou. Pokud by po mě nechtěl, ať se postavím na nohy… protože se trochu bojím, že bych si na nich připadala ještě více nesvá než předtím. Obočí mi cukne. Podmračeným pohledem střelím po Robertovi, který má ještě tu drzost tvářit se, že se baví, a pak se přeci jenom otočím zase k Elijovi. „Porovnávali jsme, co jsme viděli. A… Myslím, že jsem řekla něco ve smyslu…“ chodím kolem horké kaše, dobře si vědoma toho, že ještě před chvílí ve společnosti Roberta jsem zněla odhodlaněji. Odvážněji. Slova přicházela sama od sebe, nemusela jsem nad nimi zdlouhavě přemýšlet ani váhat. Teď to není tak snadné. „Že… Pokud jsou tyhle věci zpátky, měla bych se naučit… bránit. Bojovat. Ale… co je teď důležitější, jsme si opravdu jistí tím, že jsou brány uzavřené? Tak jsi to říkal?“ přeptám se. Dost dobře nevím, co si pod tím představit. Velké zlaté dveře? Na to však nezáleží. „Daly by se… zkontrolovat? A prosím, neříkej, že se tím nemusím trápit.“ | ||
| |||
| Plodná diskuze Vera de Lacey „Vidím, že ti docela svědčí.“ Mrkne na tebe potměšile Robert při zmínce o burbonu a když zachytí tvůj pohled, jen se si ukáže na tvář. „Vrátilo ti to aspoň trochu zdravé barvy. Doktor by to jistě neschvaloval, ale tak to oni skoro nic, co nesmrdí nějakou tinkturou.“
Jak je na chvíli pracovnou rozlije opět trochu dýchatelnější atmosféra, než padne otázka na jejího majitele. „Elijovi? No… to je poněkud… komplikované.“ Kmitne Robert na chvíli pohledem mezi tebou a dveřmi, které se mohou každou chvíli otevřít.
„Nemyslím si ale, že jsem někdo, kdo by tu měl povídat cizí životní příběhy. Většinou se drbům snažím vyhýbat a…“ Zarazí se u svého pokusu opět utéct od vážného tématu a výraz mu potemní. „…A ano, pro mnohé z nás je Probuzení těžké, ale jsou tu tací, jejichž břímě je těžší. Někteří z nás v tobě uvidí pouze Zerachiel. Velitelku v nebeské armádě. A přitom před ním bude sedět ve skutečnosti malá vyjukaná holka, která v životě nedržela v ruce meč… Ehm, tedy pardon, mladá dáma.“ Opraví se ihned a pokyne ti omluvně sklenkou. „Ale to nic nemění na tom, jak s tebou budou jednat. Co od tebe budou očekávat…. Hmmmh, někdy je skutečně zvyk železná košile.“ Zamručí zamyšleně a uhne pohledem, aby se tentokrát dlouze napil, než se jeho ledově modré oči vpijí to tvých.
„Podívej se na sebe Vero. Jsi tu kvůli Elijovi a nebo Luciferovi? Hmmm? Nalijme si čistého vína. Eliju neznáš a za jiných okolností by si s někým takovým jen tak nikam nešla, ale popravdě… abych byl fér, ani on nezná Veru de Lacey. Natož Veru Davenport.“ Nakloní hlavu drobně na stranu, než se jen hořce ušklíbne. „Ah, tyhle problémy minulých životů. Zamotaná klubka nití, který by bylo snazší nechat kočce.“ Mávne rukou, když v tom…
Dveře se otevřou a do místnosti vkročí ten, o kterém teď byla řeč.
Elijův výraz je těžko čitelný. Hlavu má skloněnou a rty skoro neznatelně semknuté. Na chvíli se rozhostí ticho, zatímco se otočí, zavře za sebou dveře a až poté na vás pohlédne.
„Byl to Ztracený.“ Zazní jeho slova jako rozsudek, který jen stvrdí to, že jste si to ty ani Robert nevymýšleli.
„No, skvělé. Ještě na stará kolena neblázním. To jsi mě potěšil.“ Skočí mu ironicky do řeči Robert, ale Elija se jím viditelně nenechá přerušit.
„Nezůstalo z něj moc, ale viděl jsem zbytky, než se rozpadl. Popravdě… Netuším, jak se něco takového mohlo stát. Brány jsou uzavřené. Nejspíš nějaký zapomenutý relikt starých časů. Nic víc.“ Promluví klidně a přejede pohledem vás oba, než se se jím zastaví na sklence alkoholu, která ti patřila. Jen nakrčí čelo a poněkud káravým pohledem zpraží Roberta, který jen rozhodí rukama.
„Já tu nikoho do ničeho nenutím a ani nikomu nic nezakazuji… Vlastně tady mladá dáma by ti chtěla něco říct. Během tvé nepřítomnosti jsme tu vedli jednu velmi plodnou diskuzi. To by bez pořádné sklenky burbonu ani nešlo.“ Postaví se a pár lehkými kroky přejde k oknu, zatímco se Elija na tebe otočí.
„Ano?“
A opět se na tebe upřou pohledy obou mužů. V Elijových očích vidíš zamyšlení smíchané se špetkou zvědavosti a v Robertových…. No, nebyl by to Robert, aby si viditelně neužíval někoho dostávat do rozpaků.
| ||
