Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Problémy budoucí Delilah
Potřesu hlavou, zatímco prohledávám věci Noaha a pohledem ulpím na potrhané košili pokryté mapami krve, které nikdo z bílé látky už nikdy nedostane. Vzpomínka na Kaylu… Kéž bych ji tu měla. Vždy věděla, co dělat, poradit mi… Ne, nebyla mi přítelkyní ani důvěrnicí, stále byla především hospodyní v našem domě, přesto bych dala nevím, co za to, kdyby… Na to nezáleží. Na ničem z toho. Teď už ne.
„Tohle. Za škodu a to, že toho doktora necháte okamžitě zavolat. Řekněte mu, že dostane zaplaceno třikrát tolik, co chce normálně. I víckrát, pokud toho muže zachrání, jasné? Účet ať složí lady Delilah Vernier. Lidi od lorda Farnhama už budou vědět. Ano. Toho Farnhama. Ne, nemám čas na vysvětlování. Dejte mi papír, napíšu vám to. A pokud by se doktor cukal, řekněte mu, že na tom záleží i jeho život, jasné? Vrátím se a zjistím si to,“ zahrnu děvče přívalem slov. Nic z toho bych neměla vůbec zmiňovat, ale… Ale netuším, jak jinak zajistit, že se na Noaha skutečně někdo podívá. A já… Nemůžu ho nechat jen… Jen tak zemřít v ošklivém hotelovém pokoji. | ||
| |||
 | Vše je špatně Delilah Blair Flanagan
S krví zasychající na tvé ruce se natáhneš po Noahových věcech. Těch pár kousků oblečení. Šála, kterou měl kolem krku. Těžký plášť, jenž je na jedné straně potrhaný a pak i dříve bílá košile, která je teď jen plná zaschlých tmavých skvrn od staré krve.
„Paní, prosím dejte mi to. Musím to hned namočit, nebo to už z toho nikdy nedostanou.“ Ozve se ti při tom pohledu mimoděk v hlavě hlas Kayly. Je to už tak dávno… A přitom ne.
Prohledáváš kapsy, které ti nepatří, ale co jiného ti teď zbývá. Po chvíli nahmátneš chladný kov hodinek, které ti před pár dny půjčil, aby ses stihla včas nachystat a vyrazit za vaším malým dobrodružstvím. Možná kdyby ses tehdy ještě rozmyslela… Kdyby jsi oblékla černé smuteční šaty místo kalhot a dlouhého kabátu, mohlo být vše jinak.
Odklopíš kryt hodinek a rafičky nekompromisně ukáží, že se den již překlopil do své druhé poloviny. Nemáš moc času. Pokud dobře odhaduješ, cesta na místo zabere kolem dvou hodin svižnější jízdy na koni a pokud by ses opozdila mohlo by být všechno ztraceno. Hodinky změní mlčky svého majitele, když si je vsuneš do své kapsy, než se dáš do dalšího hledání.
Najdeš peněženku, ze které ti Noah pokaždé dával nějaké ty bankovky. Stále v ní nějaké jsou, ale nedá se říct, že bys v ní objevila nějaké závratné jmění. A pak z jedné náprsní kapsy vytáhneš kus složeného papíru. Je v půli přehnutý a okraje jsou už dost ošoupané, ale jakmile jej rozložíš, dojde ti, co to držíš v rukou. Na staré fotografii, na níž se už patrně silně podepsal zub času vidíš čtyři osoby. Rodinu. Dříve by to pro tebe byly neznámé osoby, ale po jistém vyprávění u hrnku čaje v zasněženém lese už není tak těžké si přiřadit role, a ne zrovna šťastné osudy jednotlivých protagonistů. Jen ten malý černovlasý chlapec už trochu vyrostl.
S kouskem cizích vzpomínek v rukou se vrhneš na další hledání. Někde tu musí být. Někde určitě. Ale i když prohlédneš vše, nepodaří se ti odznak tajné policie nikde najít. Buďto ho musel Noah někde vytrousit a nebo je celá tato akce natolik utajená, že oficiálně nespadá ani pod jurisdikci takového organizace.
Vyskládáš si na stůl, těch pár drobností, které jsi našla. Plně nabitý revolver i několik nábojnic, které jsi vytáhla z jeho kapsy. Plánek města se ti podaří najít, jen v něm není nic zakresleno. Křižovatku jakých ulic, že ti to tehdy Noah ukazoval? Byly to tyto? A nebo snad tyto?...Ne, určitě to byla tahle úzká.
„Tohle je nejužší ulice, kterou budou projíždět a zároveň je v docela odlehlé části…“
Vytane ti v mysli vzpomínka na muže, který se skláněl nad plánkem a prstem zapíchnutým v mapě ti ukazoval právě na ni.
Když se tak podíváš na vše kolem, tak máš to, co je potřeba. Zbraně, místo, výbušniny… Jen… Noah ti neodpoví. Dál tam leží v bezvědomí a mělce dýchá, zatímco na jeho čele sedí další můra a drobná korálková očka na tebe skoro až posměšně hledí. Dumah by na tvém místě udělala něco jiného. Něco, co by jí zabralo jen chvilku, než by bylo po všem. Bezbolestně. V klidu a míru. Ale možná si v některých věcech s pradávným andělem smrti nejste nakonec až tak podobné. Alespoň zatím.
Vyrazíš. Spěcháš. Teď se počítá každá minuta. Každá vteřina. Přeběhneš rychle do svého pokoje. Oblečeš si zbytek oblečení, boty, kabát, než ještě pobereš brašny s výbavou. Lepší bude nemyslet na to, že jste tu celou dobu s sebou vozili bomby. A ty je teď neseš v tašce na rameni, jenž nepříjemně poskakuje, jak sbíháš úzké dřevěné schody, které pod tvými kroky sem tam vyčítavě zavržou.
Je to těžké, ale hlavu máš plnou jiných starostí, než těžkých zavazadel. Sejdeš dolů k recepci, kde je tentokrát nějaká mladá dívka. Není zrovna příliš hezká. To bude asi hlavně tím, že ve tváři dost připomíná svého otce. Ano, hned na první pohled poznáš, že to bude jistě dcera tvého známého, se kterým sdílíte zálibu v jistém typu literatury.
„Dobrý den… děje se něco? Vy jste z pokojů v druhém patře, že? Jdete vrátit klíče?“ Vzhlédne k tobě a trochu překvapeně si tě prohlédne. Nejspíš nevypadáš úplně nejklidněji. Rozhodně se tak necítíš.
| ||
| |||
 | Uvedená do rozpaků Svědčí mi…? Nechápavě se na něj podívám. Spolu s jeho gestem zanechám nedopitou skleničku na opěradle křesla a hřbetem ruky se poplašeně dotknu tváře. Opravdu hřeje. S nemalými rozpaky se odvrátím. Vlasy mi přepadnou přes rameno, jako bych se za rudou oponu chtěla skrýt, než se znovu napřímím a ruku raději navrátím tam, kde byla. Bourbonu na dně skleničky už moc nezbývá, ale nerada bych ho tady rozlila. Je to… kvalitní pití, toho by byla škoda… … ale to, jak teď musím vypadat, mě dlouho netrápí. I já pohledem kmitnu ke dveřím. Neměla bych se ptát, opravdu bych se ptát neměla. Vyzvídat o hostiteli je nezdvořilé. Buďto mi to řekne sám, nebo… Robert se však zarazí, zvážní a přeci jenom se rozpovídá. Ne o Elijovi, ne… přímo. Občas mu pokývnu hlavou, nebo se slabě pousměji, když mi omluvně pokyne sklenkou, ale spíše mu naslouchám a jenom mlčky žmoulám cípy zakrváceného kapesníčku mezi prsty poraněné ruky. Znovu se mi připomínají Elijova slova. „Jednu dobu jsem si myslel, že se to podaří zlomit, ale ne. Některé věci nezměním, tak proč s nimi bojovat.“ Tak proč… Nepřemýšlím nad nimi poprvé. Pořád je těžké zkousnout tu zahořklou notičku v nich, ale více než předtím v nich vnímám i bolest a zklamání, které jim musela předcházet. Pokud mi chvílemi připadal stín Zerachiel dlouhý, kam až sahá ten Luciferův? Stín Lháře. Prvního padlého. Zrádce Nebes. Pohled mu nevydržím opětovat dlouho. Jsem tady kvůli Elijovi nebo kvůli Luciferovi? Kdybych strávila večer s kýmkoliv jiným než s mužem, který v sobě nese jeho duši… nesnažila bych se mu tak zoufale zachránit život. Ani bych pro něj tolik neobětovala. Nechtěla jsem ani zůstávat. Kdyby byly okolnosti jenom trochu jiné, vrátila bych se domů. Neslibovala jsem si od toho večera nic víc než jedno setkání. Chtěla jsem zjistit, kým je. A popřát mu štěstí do života. Nebylo by tak snadné se od něj odvrátit, jak jsem si to představovala, ale nakonec bych to zvládla. Znovu bychom se nepotkali. „… a přeci jsi mu o mně řekl,“ hlesnu tak tiše, že to spíše zašeptám, než klika cvakne a dveře se otevřou.
Sotva se otevřou dveře, všechno se změní. Teplo pod kůží je najednou intenzivnější, skoro až nepříjemné. Dokonce i vzduch, jako by ztěžkl. Loktem se zapřu do opěradla a pokusím si poposednout, abych se dostala do vhodnější pozice pro mladou dámu. Marná snaha. Na téhle situaci není vhodného nic. Snad bych měla mlčet, ale ticho mě znervózňuje. Nevydržím to ani tak dlouho, abych Elijovi dovolila se k nám opět otočit, natož si k nám přisednout. „Bylo to tam…?“ Byl to Ztracený. Tři slova. Tak málo stačí, aby život už nikdy nebyl stejný. Ostře vydechnu a zvednu skleničku. Udělám však osudnou chybu a podívám se na Eliju zrovna ve chvíli, kdy pohled stočí mým směrem. Zarazím se. Ruku nechám pomalu, pomaličku poklesnout zpátky na opěradlo, aniž bych v bourbonu byť jen smočila rty. Neměla bych se cítit provinile. Schválil to… nebo spíše rezignoval, ale to se taky počítá. Není můj manžel. A už vůbec ne otec. A já jsem dospělá, vdova a k tomu anděl krve! Robert by to uměl podat lépe, ale… nic se nezměnilo… a… asi jsem to měla vypít, než se vrátil… Opravdu se rozpadl. Jenom tak? Bezděčně se otřesu. Je to asi tak příjemná představa, jako by mi po kůži lezli ohniví mravenci, ale přinejmenším se ta věc – ten Ztracený – nezvedl a nezaútočil na něj. Zní klidně. Dokonce i když mluví o tomhle, zní klidně. Popravdě netuším, jak to dělá, ale… vskrytu duše jsem za to ráda… skoro to působí, jako by měl všechno pod kontrolou a všechno bylo v pořádku… „Co prosím?“ přejde mi přes rty překvapeně, když se o slovo přihlásí Robert a… pozornost obou mužů se rázem stočí mým směrem. Já… chtěla něco říct? Zamrkám. Ve tvářích mi přibývá ještě trochu zdravé barvy. Teď by mě měli předvést panu doktorovi Dearnsleymu. Zaplesal by radostí a prohlásil mě za uzdravenou. Pokud by po mě nechtěl, ať se postavím na nohy… protože se trochu bojím, že bych si na nich připadala ještě více nesvá než předtím. Obočí mi cukne. Podmračeným pohledem střelím po Robertovi, který má ještě tu drzost tvářit se, že se baví, a pak se přeci jenom otočím zase k Elijovi. „Porovnávali jsme, co jsme viděli. A… Myslím, že jsem řekla něco ve smyslu…“ chodím kolem horké kaše, dobře si vědoma toho, že ještě před chvílí ve společnosti Roberta jsem zněla odhodlaněji. Odvážněji. Slova přicházela sama od sebe, nemusela jsem nad nimi zdlouhavě přemýšlet ani váhat. Teď to není tak snadné. „Že… Pokud jsou tyhle věci zpátky, měla bych se naučit… bránit. Bojovat. Ale… co je teď důležitější, jsme si opravdu jistí tím, že jsou brány uzavřené? Tak jsi to říkal?“ přeptám se. Dost dobře nevím, co si pod tím představit. Velké zlaté dveře? Na to však nezáleží. „Daly by se… zkontrolovat? A prosím, neříkej, že se tím nemusím trápit.“ | ||
| |||
| Plodná diskuze Vera de Lacey „Vidím, že ti docela svědčí.“ Mrkne na tebe potměšile Robert při zmínce o burbonu a když zachytí tvůj pohled, jen se si ukáže na tvář. „Vrátilo ti to aspoň trochu zdravé barvy. Doktor by to jistě neschvaloval, ale tak to oni skoro nic, co nesmrdí nějakou tinkturou.“
Jak je na chvíli pracovnou rozlije opět trochu dýchatelnější atmosféra, než padne otázka na jejího majitele. „Elijovi? No… to je poněkud… komplikované.“ Kmitne Robert na chvíli pohledem mezi tebou a dveřmi, které se mohou každou chvíli otevřít.
„Nemyslím si ale, že jsem někdo, kdo by tu měl povídat cizí životní příběhy. Většinou se drbům snažím vyhýbat a…“ Zarazí se u svého pokusu opět utéct od vážného tématu a výraz mu potemní. „…A ano, pro mnohé z nás je Probuzení těžké, ale jsou tu tací, jejichž břímě je těžší. Někteří z nás v tobě uvidí pouze Zerachiel. Velitelku v nebeské armádě. A přitom před ním bude sedět ve skutečnosti malá vyjukaná holka, která v životě nedržela v ruce meč… Ehm, tedy pardon, mladá dáma.“ Opraví se ihned a pokyne ti omluvně sklenkou. „Ale to nic nemění na tom, jak s tebou budou jednat. Co od tebe budou očekávat…. Hmmmh, někdy je skutečně zvyk železná košile.“ Zamručí zamyšleně a uhne pohledem, aby se tentokrát dlouze napil, než se jeho ledově modré oči vpijí to tvých.
„Podívej se na sebe Vero. Jsi tu kvůli Elijovi a nebo Luciferovi? Hmmm? Nalijme si čistého vína. Eliju neznáš a za jiných okolností by si s někým takovým jen tak nikam nešla, ale popravdě… abych byl fér, ani on nezná Veru de Lacey. Natož Veru Davenport.“ Nakloní hlavu drobně na stranu, než se jen hořce ušklíbne. „Ah, tyhle problémy minulých životů. Zamotaná klubka nití, který by bylo snazší nechat kočce.“ Mávne rukou, když v tom…
Dveře se otevřou a do místnosti vkročí ten, o kterém teď byla řeč.
Elijův výraz je těžko čitelný. Hlavu má skloněnou a rty skoro neznatelně semknuté. Na chvíli se rozhostí ticho, zatímco se otočí, zavře za sebou dveře a až poté na vás pohlédne.
„Byl to Ztracený.“ Zazní jeho slova jako rozsudek, který jen stvrdí to, že jste si to ty ani Robert nevymýšleli.
„No, skvělé. Ještě na stará kolena neblázním. To jsi mě potěšil.“ Skočí mu ironicky do řeči Robert, ale Elija se jím viditelně nenechá přerušit.
„Nezůstalo z něj moc, ale viděl jsem zbytky, než se rozpadl. Popravdě… Netuším, jak se něco takového mohlo stát. Brány jsou uzavřené. Nejspíš nějaký zapomenutý relikt starých časů. Nic víc.“ Promluví klidně a přejede pohledem vás oba, než se se jím zastaví na sklence alkoholu, která ti patřila. Jen nakrčí čelo a poněkud káravým pohledem zpraží Roberta, který jen rozhodí rukama.
„Já tu nikoho do ničeho nenutím a ani nikomu nic nezakazuji… Vlastně tady mladá dáma by ti chtěla něco říct. Během tvé nepřítomnosti jsme tu vedli jednu velmi plodnou diskuzi. To by bez pořádné sklenky burbonu ani nešlo.“ Postaví se a pár lehkými kroky přejde k oknu, zatímco se Elija na tebe otočí.
„Ano?“
A opět se na tebe upřou pohledy obou mužů. V Elijových očích vidíš zamyšlení smíchané se špetkou zvědavosti a v Robertových…. No, nebyl by to Robert, aby si viditelně neužíval někoho dostávat do rozpaků.
| ||
| |||
| Lítost přichází vždy příliš pozdě
Vejdu dovnitř a pohledem zatěkám po pokoji. Závěsy jsou zatažené, sklenice s vodou leží netknutá na stolku. Něco se ve mne sevře a už nepovolí, když spatřím Noaha ležícího v posteli takřka ve stejné pozici, v jaké jsem ho tu večer zanechala. Leží tam, tak nehybný a tichý…
Natáhnu ruku k tváři Noaha, prsty něžně sklouznou po oblině brady. Vím, co by na mém místě udělala Dumah. Dokázala by to s úsměvem na rtech, s vědomím toho, že je to správné. V tu chvíli se ovšem má ruka prudce pohne a prsty chňapnou po zkrvavených křídlech můry. Nemilosrdně je sevřu mezi prsty a zvednu můru do vzduchu.
„Nenechám tě tady. Slibuji. Nenechám tě… Seženu ti pomoc,“ otočím se k němu ještě mezi dveřmi. Jenže čas běží… A já musím z hotelu, co nejdříve vyrazit. Nevím, kolik mi zabere nachystat koně… Bože, budu muset chystat koně? A pak přes město… A… A pak netuším, co budu dělat… Jdu se se spěšně doobléct a pobrat vše, co je třeba. | ||
| |||
| Některé zvyky… Zapálila pro věc? Já… „Já vím,“ vydechnu nešťastně. „Věř mi, já vím. Neumím se postarat sama o sebe a právě teď nevyjdu ani do schodů, já vím, ale… nemohu se zbavit dojmu, že jsme kromě vzpomínek a schopností podělili i jistou… povinnost,“ dořeknu o pár stupňů tišeji, přičemž se na něj nejistě zadívám. „Asi je to hloupé… Je to hloupé?“ Poprvé jsem se odvážila vložit do slov všechno to, co mi posledních pár měsíců vířilo hlavou. Možná za to může alkohol, který mě pálí v hrdle, nebo náš nezvaný host. A možná je to ozvěna minulých časů. Skoro si připadám, jako by mi stála za zády a promlouvala skrze mě. Ctnost. Velitelka ze Zlatého města. Je to naše povinnost. Náš úděl. Věřila tomu. Ještě dlouho poté, co Lucifer padl. Jenom díky tomu se postavila na nohy. Dokud se soustředila vždycky jenom na ten další krok a plnila jeden úkol za druhým, zvládla cokoliv. A pak… najednou nemohla dál… V tomhle jsme si podobné. Ani já nedostála své povinnosti. Manželky, dcery ani sestry. Pravda je taková, že si dělám, co chci. Proto jsem vévodovi nepředala tu zatracenou skřínku, proto jsem vtrhla mezi dva reinkarnované serafíny a proto… mě postřelili. Naivní. Nepoučitelná. A v neposlední řadě stejně sobecká jako ona. Jsem jenom list třepotající se ve větru, nikoliv strom s kořeny hluboko pod zemí. Co já vím o povinnosti a obětí, které s sebou přináší? A přece se nedokážu zbavit pocitu zodpovědnosti. Ani posledních slov, které proťaly zlatavou záři, než se podstata mého já rozpadla a znovu poskládala dohromady. Měla jsem udělat víc… Tehdy. Teď. Možná… má důvod, proč jsem pořád tady, ale to nahlas už nedodám. „No,“ pokusím se pousmát, abych nám oběma ulehčila, „když uvážím, že jsem málem spadla z nejvyšší věže Jeruzaléma, postřelili mě a pak se mě pokusil povečeřet Ztracený – a pozor, to všechno jenom tenhle týden –, a křídla pořád nikde, takže raději nebudu pokoušet osud…“
S otázkou na bourbon mi cuknou koutky. Pohledem sklouznu ke skleničku. Po Robertově vzoru ji nakloním. Nazlátlá tekutina sklouzne napřed na jednu stranu a pak i na druhou. Ani jednoho nás asi nepřekvapí, že jí povážlivě ubylo. A to i poté, co mi dolil. Opět si tak položím otázku, kdy jsem naposledy něco jedla a jestli bych neměla něco sníst, a opět ji odstrčím stranou. Nad některými otázkami je lepší nepřemýšlet. Obzvláště když bych pak musela dát Elijovi za pravdu, že bych v tomhle stavu neměla pít. Ale to je v pořádku. Vlastně… si připadám akorát klidnější. A pod kůží mě šimrá příjemné teplo, což vzhledem k tomu, že tu sedím v noční košilce a okna jsou pokrytá námrazou, není na škodu. „Pořád si myslím, že je příšerně hořký,“ odpovím, „ale… není špatný. Asi bych mu dokázala přijít na chuť.“ A pak se zarazím. Pohledem kmitnu ke dveřím, jako by se už měly každou chvílí otevřít. Jistě už bude na cestě zpátky. Dokážu si představit, že by tohle všechno… neslyšel rád. Nesouhlasil by? Řekl by mi, že to dávno není naše povinnost? Že se tím nemám trápit? Nebo že to zase vidím moc dramaticky? Povzdechnu si. Je to s ním těžké. Ale ani já mu to… neulehčuji. Pokaždé, když spolu mluvíme, řeknu něco špatné. Nebo se rozbrečím. Proboha. Co si o mě musí myslet? A přesto je to on, komu bych tohle všechno svěřila nejraději. Kdybych si troufala. „Roberte…“ oslovím ho pomalu, jako bych pořád ještě váhala, zda se ptát. Nechtěla jsem. Vyhýbala jsem se zmínkám o Elijovi, teď se mi však hlavou rozpíná příjemné teplo a zábrany opadají. „Co… se mu stalo? Elijovi? Totiž… Dokážu si představit, že probudit se jako Lucifer bylo… obzvláště bolestivé, ale chvílemi zní…“ Na okamžik přivřu oči. Netuším, jak to pojmenovat. Zní, že mu svět ublížil. Že se lekci „oni nebo my“ naučil tím tvrdším způsobem. Že toho na něj v určitou chvíli bylo příliš. Že jsem svůj život neztratila jenom já. Tenhle dům… bez portrétů rodinných příslušníků, tak podivně prázdný… je to zvláštní. Celé je to zvláštní. To už však vydechnu a zatřesu hlavou. „Neměla bych se ptát,“ zamumlám. Je to nezdvořilé. A hůř. Měla bych věřit, že mi tyhle věci řekne sám. Časem. „Ale… Sám jsi to řekl,“ řeknu už spíše skleničce, „některé zvyky…“ | ||
| |||
| Doběhneš k dveřím Noahova pokoje. Zaklepeš, zavoláš a… nic. Odpovědí ti je jen ticho. Na nic dalšího už ale nečekáš, a tak vezmeš za kliku, otevřeš a vstoupíš do pokoje.
Hotelový pokoj je v podobném stavu, v jakém jsi ho včera večer opouštěla. Možná dokonce stejném. Závěsy jsou zatažené, ale vzhledem k denní době tu zvládají udržet jen mírné šero. Vidíš tedy moc dobře postavu ležící na posteli. Nepohne se. Musel tě přeci slyšet a nebo jen tak tvrdě spí? Třeba je to tou medikací a…
Dojdeš k posteli, ve které leží černovlasý muž. Vidíš, že na stolku netknutou sklenici s vodou, kterou jsi mu tam tak pečlivě nachystala. Je to skoro, jako kdyby si odešla před hodinou, a ne před víc než půl dnem.
Když si prohlédneš Noaha, není problém poznat, že dýchá, ale přijde ti, že snad nějak pomaleji? Rozhodně pomaleji než včera večer. Na tvou přítomnost nereaguje, ani když se k němu skloníš. Vypadá, že snad klidně spí, ačkoliv z toho máš lezavý, nepříjemný pocit.
A jak jsi skloněná, všimneš si na ručníku kryjícímu polštář nenápadného červeného flíčku u jeho pobledlé tváře. Nakloníš se, aby si jej otočila a jakmile jeho hlavu nadzvedneš, ucítíš na prstech lepkavý pocit. Otočíš jej na záda a zůstaneš na chvíli stát, jako kdyby do tebe uhodil blesk. Ručník pod jeho hlavou je nasáklý krví. Stejně tak druhá Noahova tvář je od ní celá špinavá.
V uchu, ze kterého musela všechna ta krev vytéct, se něco jako kdyby… pohnulo? Zaostříš a pak to uvidíš. Kmitající tykadla, pak dvojice nožek, která se zapře o kraj zvukovodu, než vyleze celá. Můra je celá zbrocená čerstvou krví, která se na ní leskne a odkapává ze slepených křídel. Přeleze Noahovi na zakrvácenou tvář, na které zůstane sedět a jen sem tam pohne rudými, zmáčenými křídly.
„Co uděláš, Del? Co s tím… uděláš…?“
Jako kdyby si zase slyšela v hlavě Kamaelova slova. Patřila něčemu jinému a nebo snad tvé podvědomí na tebe hrálo s dnešním dnem další hru? Možná si už včera věděla, že je to vážnější než naražená hlava. Snad i třeba na chvíli cítila zápach tlející zeminy, ale vědomá mysl si to nepřipustila?
Z venku se ozývá tlumené pokřikování nějakých lidí na ulici, zatímco tu stojíš nad postelí s nehybným tělem muže, který ti poslední dva dny dělal společnost, mnohé tě naučil a nejspíš jste si tak trochu oba zachránili život, ačkoliv… Vypadá to, že nevyhnutelný osud se pro některé z vás rozhodl přijít i tak. Pomalu, plíživě... ale neomylně.
| ||
| |||
| Zápal pro věc Vera De Lacey „Pro mě je to také žhavá novinka, nebudu lhát.“ Pronese lehkomyslně Robert, ale i tak se mu na čele protáhne drobná vráska, když mluvíš o tom, co jsi sama viděla. „Za obzorem…“ Zopakuje zachmuřeně tvá slova a jen zakroutí krátce hlavou. „Vidím, že Zerachiel asi bude držet rekord v největším Ztraceném. Alespoň v to doufám. Tohle není soutěž, kterou bych chtěl vyhrát.“ Dodá o něco odlehčeněji, ale působí to nuceně. I na Roberta. Viditelně jsou tohle ozvěny, které ve vás stále i po takové době silně rezonují.
Alkohol však pálí v krku a prohřívá tělo. Je to rozhodně důkaz toho, že jsi živá. A nejenom to. Snad je to jím a nebo tohle téma brklo na choulostivou strunu, ale rozmluvíš se. Zodpovědnost. Něco, co je jen líbivým slovem, než dojde na lámání chleba. Přesto tě Robert nepřerušuje a všimneš si, že ti snad i zamyšleně poslouchá, aniž by ale spouštěl pohled z přelévající se hladiny ve své sklence.
„Hmm, myslím, že jsem ti neměl až tolik dolívat. Nějak ses nám zapálila pro věc.““ Ušklíbne se. „Počkat…. Bojovat? Ehm, no tak zpomal… zpomal Vero. Podívej se na sebe. Ještě to není tak dlouho, co jsi málem vykrvácela na namrzlý chodník u městské opery a dovolím si říct, že ta rána ještě není tak úplně zhojená. Hmm?“ Povytáhne obočí, ale po tvé poslední otázce se na chvíli zase odmlčí a se semknutými rty si tě přeměří pohledem, než rezignovaně povzdechne. „Pro mě za mě. Zeptej se na to Elijaha. Já nejsem na ničí straně. Budu jen tiše stát a dělat, že tu nejsem. Na to mám ostatně docela talent.“ Dojde k židli, ve které před tím seděl světlovlasý mladík, zvedne ji tak, aby ji otočil naproti tobě a pohodlně se do ní usadí.
„Ano, zvládám toho více… Tyhle schopnosti se probouzejí časem. Někdo se ztrácí ve Verších, aby je v sobě probudil. U jiných se mohou probudit prostě v případě nejvyšší nouze. Třeba, když na tebe míří ostří vojenské šavle a ty nemáš nic, než jen holé ruce.“ Věnuje ti trochu hořký úšklebek. „Ale neřekl bych, že skákat ze střech a doufat, že ti narostou křídla, je dobrý nápad. Svět se už nedozví o těch, kteří byli v krajní nouzi a neobjevila se žádná zázračná schopnost, aby je z ní dostala. To jsou pak ty neslavné konce. Řekněme, že základem je mít… štěstí.“ Kývne na tebe a upije ze sklenky.
„A burbon chutná?“ Pokusí se Robert odvést konverzaci trochu jinam, než zase viditelně zvážní. „Vero… S těmi řečmi o Otci, zodpovědnosti a tak… byl bych s nimi před Elijou opatrný. Vzhledem k tomu, co se tehdy stalo a tak. Však víš. Tohle je dost… delikátní téma.“ Řekne měkce, ale svůj pohled ti věnuje jen na chviličku, než jím zase rychle uhne.
„Nejspíš už bude stejně brzy zpátky. Pochybuji, že by se chtěl v té věci nějak pitvat.“
| ||
| |||
| Příliš dlouhé ráno „Co to…“ zamručím rozespale, zatímco se nespokojeně zavrtím a pohnu hlavou, sotva ucítím to… Šimrání. Nepřestává to. Oženu se po rukou po nezvaném návštěvníkovi a v tu chvíli mi dojde, co slyším. Křídla. Třepetání jemných křídel vířících vzduchem. Rychle otevírám oči, zmateně mžourám kolem sebe. Pokoj tone ve hustém šeru přelévajícím se ve temnotu v místech, kam studené měsíční světlo nedosáhne.
Rychle se posadím. Oči mám rozevřené dokořán, v tom pohledu se mísí šok i překvapení. U okna stojí temná silueta, přesto ji okamžitě poznávám. Jeho vlasy. Zbroj. Vše tak důvěrně známé… Kamael. Můra letící kolem něj prudce vzplane, než se podobna jiskřičce vytratí v šeru.
… rozespale si promnu oči ve snaze rozehnat zlaté mžitky tančící mi před očima. Lampy svítí, slunce se snaží prodrat skrze těžké závěsy dovnitř. Přesto se zmateně rozhlížím kolem sebe a srdce mi buší a buší jak křídla kolibříka uvězněného v potápějící se kleci. Jsem tu sama. U okna nestojí muž v černé zbroji, vzduchem nepoletuje ani jeden motýl a venku to vypadá spíše na pěkný den než apokalyptický výjev ze Zjevení. | ||
| |||
| Spasitelé Delilah Blair Flanagan Ucítíš zašimrání na tváři. Jako kdyby se o ni něco lehce otřelo. Pak ještě jednou a znovu. Oženeš se, abys uslyšela jen tichý šustot křídel. Otevřeš oči hledíc do šera pokoje. Lampy, které jsi zapálila, pohasly. Vše se propadlo do temnoty, kterou prosvětluje jen trocha měsíčního světla, jenž sem proniká mezi závěsy. Míhají se zde drobné stíny. Malá okřídlená tělíčka poletují vzduchem. Tu sednou na stolek, jindy slyšíš, jak tlumeně narážejí do stropu nad tebou a všimneš si i několika stínů, které sedí na tvé přikrývce a lezou pomalu po ní k tobě. Jsou všude. Poslové smrti
Jen co se stihneš trochu rozhlédnout po místnosti, všimneš si něčeho dalšího. Nebo spíše někoho. U okna stojí vysoká postava. I ve studené tmě jeho rudé vlasy žhnou, zatímco spadají po černé zbroji. Stojí k tobě zády, hledíc z okna tvého pokoje. Občas se kolem něj zableskne ve vzduchu rudý plamen, jak můry, které prolétají příliš blízko, prostě zničehonic vzplanou, aniž by se ho jakkoliv dotkly.
„Blíží se to. Podívej.“ Ozve se těch pár slov, ve kterých není patrná žádný výraznější emoce. Snad jen… soustředění? Aniž by se na tebe otočil, pokyne ti rukou, jako kdyby tě zval k sobě. Spustíš bosé nohy na zem. Jen pár můr se vznese s odhrnuté přikrývky. Jakmile se však dotkneš podlahy, všimneš si zlaté záře, která se pod nimi rozsvítí. Postavíš se a uděláš krok. Zlatá vlna se rozběhne po tvých nohách a tam, kde byla před tím holá kůže, je najednou zlatá zbroj. Ta, kterou tak dobře znáš. S každým dalším krokem, co se blížíš oknu, zářivá hranice stoupá po tvém těle, aby si nakonec stanula po jeho boku plně oděná do zlaté zbroje nebes.
„Mýlil jsem se. Nikdy to neskončí.“ Poodhrne ruka v černé okované rukavici závěs před tebou a tobě se naskytne výhled na město ponořené do noci. Vidíš střechy Jeruzaléma. Spousty vysokých věží. Okna, za kterými se svítí a podivnou mlhu, jenž se šíří ulicemi pod vámi. Najednou kousek před oknem dopadne něco velkého, černého, až se okenní tabulka zatřese. Až z toho polekaně nadskočíš, zatímco s tvým společníkem to nijak viditelně nehne. Vypadá to jako obrovský černý sloup, ale… živý. Opět se to zvedne a ty vidíš, jak se pod černou kůží napínají dlouhé svaly, než to zase zmizí.
„Roh zazněl. Brány byly opět otevřeny.“ Ozve se jeho hlas bez jakékoliv intonace, než se nakloní, aby otevřel okno a tebe ovanul studený vzduch, kterým do místnosti vletí další hejno nočních motýlů. Zavíří vzduchem a pár se ti zachytí ve vlasech, zatímco kolem generála pouze zaplanou další ohně.
„Ale tentokrát už není, kdo by je zastavil. Nejsme… my. Žádní spasitelé už nezůstali.“
Vykloníš se z okna uvidíš to. To, čemu patřila ta černá… noha, ano byla to noha. Obrovská noha. Jedna z mnoha končetin, které ta věc, stojící nad střechami má. Tyčí se nad městem jako znamení konce. Gigantická bytost, která nepatří na tento svět. Několik domů je rozbořených a vidíš v dálce rudý opar, jistě z požárů. Stejně rudě žhnou i její oči, pod kterými je obrovská tlama plná zubů, z kterých odkapávají vazké sliny. Další z pavoučích noh se pohne a proboří jednu ze střech domu, jako kdyby byl jen ze sirek. Dům se sesype a pohřbí své obyvatele pod smrtící peřinou sutin.
„Není už Dumah… Jen Delilah.“ Otočí se konečně na tebe. Jeho tvář je pobledlá, ale protkaná zlatými liniemi, jaké si pamatuješ. Žhnoucí oči se přimhouří pátravě do úzkých škvírek. Jako tehdy v aréně. Jako tehdy, když to všechno začalo. „Co uděláš, Del? Co s tím… uděláš…?“
☩
Jeho slova ti ještě doznívají v hlavě, když otevřeš oči. Těžké závěsy jsou zatažené. Po stranách ale už prosvítá silné denní světlo. Lampy, které jsi nechala svítit, svítí stále, ale nezůstala už žádná temnota, proti které by bojovaly.
V pokoji je všechno stejné. V posteli vedle tebe stále leží puška a pod polštářem nahmatáš schovanou dýku. Když vyprchá prvotní zmatení z nezvyklého snu a nahlédneš na ulici venku, uvidíš, že už není ráno. Ne, rozhodně není ráno. Slunce už je vysoko na své denní dráze a ulice žijí. Musela jsi spát opravdu dlouho. Je pravda, že se cítíš odpočatá a ve výrazně lepší kondici než včera večer, ale za jakou cenu?
V pokoji nejsou bohužel žádné hodiny. Ty jediné, o kterých víš, měl u sebe Noah. Ten Noah, který nezaklepal na tvé dveře, aby tě ráno vzbudil…
| ||
