Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Možná Nic víc…! Ramena se mi zatnou, jak mnou projede palčivé napětí. Na tom půdorysu byl erb rodu Essingtonů; to mi chce opravdu namluvit, že jsem neviděla nic usvědčujícího? Proč by proboha měl na stole plány cizího pozemku? Ještě k tomu pozemku muže, kterého nazval ďáblem a bez sebemenšího zaváhání pro němu pozvedl meč. Kvůli mně. Chtěl mě chránit, já vím. Já vím… … ale nemůžu prostě ignorovat všechny ty řeči o nezbytnosti, o příhodné situaci ve městě a také o tom, že bych mohla dostat svůj život zpátky. Dokážu si představit, co by na to řekla Zerachiel. Nezaskočilo by jí to. Ne, souhlasila by. Schvalovala by to. Bojovat s inkarnovaným serafínem by bylo příliš nebezpečné, než aby tak snadno zavrhla možnost se o něj postarat v jeho vlastním domě. Tehdy to však bylo… jiné, nebo ne? My byli jiní. Já chci být… jiná… Podívám se na něj, jako bych chtěla něco říct, ale pak se zabrzdím. Až teď mi dochází, že mě svými slovy dostal do šachu. Nechci… Nechci to říkat. Nahlas. Nic z toho, co se mi honí hlavou. Nechci ho obviňovat. Nechci mít pravdu. A nechci se ani plést. Vzápětí přijde i mat, když se zeptá na mou historii s vévodou a já… se rozpovídám a konečně ty plány nechám být… Zatímco zápasím se slovy a obavami z toho, jak na ně Elijah zareaguje, je mi hůř a hůř. Žilami mi proudí láva a pak hned led, žaludek se mi bolestivě svírá a svět se rozmazává. Možná… Možná jsem si tu skleničku měla odpustit. Pomalu se v tom, co říkám, ztrácím. Dává to vůbec smysl? Neopakuji se nebo neodbíhám od tématu? Neříkám toho moc nebo naopak málo? Nějakým zázrakem se mi podaří vrátit na začátek, dokonce mám pocit, že jsem na nic důležitého nezapomněla, ale to už na mě dolehne silná nevolnost a předkloním se. Dýchat… Musím dýchat. „Necítím se… dobře,“ zamumlám, když se jeho hlas přesune nade mně. Teprve opožděně si uvědomím stisk na ramenech. Drží mě. Dává pozor, abych neupadla. Dokonce i teď – po tom, co jsem viděla ty plány, co jsem si všechno pomyslela a co jsem mu všechno svěřila – se do něj s důvěrou zapřu. Položit se? Ano. Asi… Asi bych měla. Potáhnu vzduch skrze rty a pomalu kývnu. S jeho pomocí se napřímím alespoň natolik, abych se vzápětí na pohovku pohodlně poskládala. Víčka mi úlevou ztěžknou, než studenou vlnu zase následuje horká a svět se se mnou zhoupne, jako bych byla na moři. Nesoudím tě za to. Já… „… nechci to udělat znovu,“ padnou slova na samém prahu slyšitelnosti. Je to naivní, já vím. Někdy… prostě jiné východisko není… neměla bych to přijmout? Smířit se s tím, kým jsem jsem? Přestat se schovávat za fasádou malé holky, která nechce nikomu ublížit, i když… tak často dělá pravý opak? Pootočím k němu hlavu a s námahou oči zase otevřu. Je to, jako by stál na jevišti. Místnost se mi rozlívá do změti barev, hrany se rozmazávají a detaily na pozadí mizí. Zůstává jenom on. Jediný pevný bod, který teď mám. Po všem, co jsem právě řekla, je tady stále se mnou. Stejně jako předtím ke mně promlouvá konejšivým hlasem. Ujišťuje mě, že to bude v pořádku. A já… já mu to chci věřit. Tak strašně mu chci věřit. Ráda bych něco řekla, ale myšlenky se mi motají jedna přes druhou a slova nepřicházejí. Nakonec jenom pohnu rukou a prsty mu přejedu po dlani, kterou se opírá o pohovku. Jak se mu zadívám do očí a omyje mě hlas tolik podobný Luciferovi, probleskne mnou obava, že ty city… které mi tak docela nepatří… nikdy nepoleví. Některé věci se nemění. Možná bylo opravdu pošetilé přijmout tu hvězdu – a s ní i pozvání na ples. Na té chodbě bych si ani teď nevybrala jinak. Pořád bych chtěla, aby žil. Dokonce i když mi dochází, že mou otázku nakonec zodpověděl. Kdy? Brzy. Opravdu si nechci k těm nešťastným osmi duším přičíst dalšího. A ke všemu vévodu. Muže, který mě chránil. Ale… co jsem ve skutečnosti viděla? Možná… Možná to byl jenom plán na stole. Možná to zvládnu sama před sebou předstírat, možná… možná bych měla prostě zavřít oči a odpočívat… bez ohledu na ten tichý, vtíravý hlásek na pozadí mé mysli. Možná… „Také se nemusíš,“ přijdu konečně na to, co chci říct, zrovna když se do mě opře další vlna slabosti a ty laskavé modré oči zmizí za černou oponou, „bát…“
| ||
| |||
 | Soumrak na obzoru
Nikdy jsem na vlastní pěst neprojížděla Zahradami natož Jeruzalémem jako takovým a už vůbec ne sama na koni. Nemám ani čas se kdovíjak rozhlížet se a kochat se vyjížďkou zasněženými ulicemi, zvláště když projíždím trochu lepšími čtvrtěmi. Ne. Mnohem více času trávím bezradným ohlížením se po ulicích a neustálému vytahování plánku ze sedlové brašny, abych zjistila, kde to proboha jsem a kudy musím pokračovat. Myšlenku na to, že bych si cestou koupila i jídlo do ruky a dostala do sebe něco na posilnění rychle opouštím. Dost možná bych přes stažený žaludek stejně nebyla schopná nic pozřít. Několikrát zabočím špatně a s každou takovou chybou jsem nervóznější. Srdce mi neklidně tluče při pohledu na oblohu barvící se odstíny zapadajícího slunce. Myšlenkami se vracím k Noahovi, ale s každým zoufalým lustrováním plánku a pohledu na hodinky v kapse jsou ty momenty kratší a kratší.
Čas je proti mně. Chvílemi mám pocit, že s ním i celé město. Proč je Jeruzalém tak velký?! Mísí se ve mne protichůdné emoce. Zlost i strach, zoufalství a odhodlání. Já to musím stihnout. Musím najít tu zatracenou uličku, protože prostě jiná možnost tady není.
Přesto…
… slunce zapadne a obloha začne tmavnout. V dálce slyším zvuk zvonů.
Hodinky mi málem vypadnou z ruky, když se na ně podívám a zjistím, že už je něco po čtvrté odpolední. „Ne, ne… Ne,“ zašeptám roztřeseně a zvednu pohled od hodinek, které zase rychle strčím do kapsy. Pobídnu koně. Už… Někde tady. Musí to být někde… Tady. A skutečně. Zastavím krátce koně před ústím úzké uličky táhnoucí se čtvrtí než ho opět o něco rázněji, než je nutné pobídnu a vjedu do ní. Musí to být ona, jsem si tím… Skoro jistá. Ovšem… Nikde nevidím kočár, který by přehrazoval cestu, vlastně… Nevidím nic. Nikdo zde není. Ulička je prázdná, jen v některých oknech jsou patrné známky toho, že ty domy nebudou tak zcela opuštěné.
Pohled na nebe mi říká to, co nechci slyšet.
Jsem tu pozdě. Nebo to je jiná ulice? Nevím, co je horší, hrůza mne jímá při pomyšlení na obojí.
A pak… Pak to zaslechnu. Zvuk podkov zvonících o dlažbu, poskakující kola těžkého kočáru. Na okamžik strnu. Ohlédnu se za sebe, směrem odkud se zvuk nese. Nejsem tu pozdě. Nejsem ve špatné ulici. Ovšem čas… Čas mi došel právě teď. Přeměřím očima vzdálenost obou konců ulice. Tady jsem teď neměla být. Co… Co teď? Zpanikařím. Mám pokračovat ke konci ulice? Spoléhat na to, že se tam zázračně objeví kočár, co zatarasí cestu? A co když ne?
Nepotřebuji kočár. Zastavím je. Zastavit je zvládnu, pokouším se uklidnit. Na rozhodování už není čas, musím jednat. Popoženu koně ještě dál uličkou, než je zastavím. Seskočím. Otěže narychlo uvážu kolem lampy. Vytáhnu revolver z kapsy a natáhnu kohoutek. Puška… Puška by teď byla příliš nápadná. Nebudou to ode mě čekat. Utěšuji se tím, že vozka uvidí jen pár koní a samotnou ženu…
Ozve se cvaknutí.
Vykročím podél zdi vstříc blížícímu se kočáru.
S každým krokem se má mysl noří hlouběji do šumu sílících hlasů, které volám svojí melodií splývající takřka neslyšně zpoza rtů. Hlas se mi třese, ale s každým dalším tónem nabírá na jistotě. Nedělám to poprvé. A tentokrát už moc dobře vím, že ani naposledy. Ta melodie… Uklidňuje mě, zahání všechny ty pochybnosti i nejistotu. Napřímím se a zvednu hlavu, oči se mi zlatě zalesknou. Náhle… Náhle se už necítím tak sama. Cítím je. Ty hlasy. Jsou tu se mnou… Čekají jen na můj příkaz. Natáhnu před sebe ruku a pohnu prsty. Představuji si to jako nitě namotávající se na ruku v rytmu melodie přitahující ke mně blíže… Nitě, které stačí sevřít a trhnout.
Nejdříve koně.
A pak ostatní. | ||
| |||
 | Náročný den Vera De Lacey
„Hmm, a co jsi ve skutečnosti viděla Vero?“ Nakloní Elija hlavu drobně na stranu a tázavě tě pozoruje. „Jen plán nějakého domu. Dobře, možná můžeš mít podezření i jakého, ale co to znamená? Je to jen plán na mám stole. Nic víc a nic míň.“ Podotkne pomalu Elija.
„Jistě.“ Natáhne se pro tvou sklenku a musí na moment podepřít svou rukou tu tvou, aby se sklenka přestala kývat ze strany na stranu a on si ji tak bezpečně přebral. Ještěže v ní toho už skutečně moc není. S tichým ťuknutím ji položí na jeden z volných stolků a pak si přisune křesílko tak, aby se posadil kousek od tebe.
Musí se nechat, že ti přestává být tak úplně dobře. Střídavě ti hoří tváře a jindy máš pocit, že jsou zbrocené studeným potem. Burbon v jinak prázdném žaludku stále hřeje až pálí a nejspíš to nebude úplně dobrá kombinace na zbytky laudana, které si měla poslední dny místo pravidelného jídla. Začneš mluvit a svět se nepříjemně zhoupne. Ne, není to jen vzpomínka na to, jak jste padali s vévodou nocí, ačkoliv je ten pocit velmi podobný. Jako se propadnout do temnoty s padajícími černými pírky.
Elijah tě nepřerušuje. Poslouchá. Zmíníš se o manželovi. O někom, komu možná tak trochu můžeš poděkovat za své probuzení. A to bude tak to jediné. Společně s tím se jitří vzpomínky, které bolí i po té době. Philip byl… někdo jiný, než za koho se vydával. Monstrum. Rány na těle se zahojily, ale vzpomínky nezmizely. Je těžké o tom mluvit. Jazyk se ti začíná motat a nepříjemně lepit na patro. Jistě, z části to bude tím tématem, ale také tím, že se začínáš cítit docela zle. Ruce musíš složit v klíně, aby nebylo vidět, jak se ti začínají třást a není to jen vzpomínkami na minulost.
A pak se vrátíš opět k osudným momentům ve vzducholodi. Toho večera jsi Essingtona viděla poprvé. Nedá se říct, že by působil jinak než jindy. Nepřístupně. Vážně. Jako někdo, kdo znal tvá temná tajemství a možná nejenom tvá.
Předkloníš se a zrychleně se párkrát nadechneš. Je to nepříjemné vracet se k podobným vzpomínkám, když ti ještě k tomu není vůbec dobře. Zavřeš oči, do kterých se ti derou slzy. Svět se opět silně zhoupne… „Vero…“ Uslyšíš jeho hlas. Zní blízko. Rozhodně blíž než před tím. Až teď si uvědomíš, že tě drží za ramena a podpírá tě. Čelo ti opět orosí studený pot. „… Jsi v pořádku? Opatrně, měla by ses opřít dozadu. Možná se spíš položit. Ano, to bude lepší. Vypadá to, že dnešní den už na tebe byl moc.“ Elija ti pomůže se pomalu a především bezpečně položit na pohovku, na které si ještě pár chvil zpátky seděla. Dělá ti problém držet oči otevřené.
„A nemusíš se bát…“ Přiklekne si světlovlasý muž vedle tebe. „To s manželem a tak. Nesoudím tě za to. Někdy prostě není jiné východisko. Ne v našich životech a často ani v těch lidských.“ Zní ti v uších jeho hlas tak podobný tomu, který slýchávala Zerachiel. „Měla by jsi hlavně odpočívat. O vašem obchodu s vévodou mi budeš moci povědět, až ti bude lépe, ale… nemusíš se bát. Brzy budou dluhy splacené. Nebudeš už muset nic splácet.“ Jako vždy ta slova zní tako konejšivě, jako ukolébavka, nebýt ovšem toho jejich významu, který rozhodně nijak uklidňující není.
| ||
| |||
| Pozdě Delilah Blair Flanagan Chlapec ti nadšeně poděkuje a schová mince do kapsy k té, kterou měl od Noaha. Jeho pohled a krátké zamávání tě vyprovází, zatímco se v sedle vydáváš vstříc ulicím Jeruzaléma.
Podkovy sem tam zazvoní o odmetenou dlažbu, jindy jsou tlumené udusaným sněhem. Projíždíš městem, a i když víš, že by si měla spěchat, ukáže se ještě jeden problém – nevíš totiž tak úplně kudy jet. Tohle jsou části města, které neznáš a ruku na srdce, ani ve spletitých Zahradách ses nedokázala neomylně orientovat. To byla starost kočího. Ne tvá.
Teď máš ale co dělat, aby si za jízdy sem tam nahlédla do plánu města. Nový Jeruzalém je metropole, jejíž značný kus musíš dnes projet, takže nemá ani smysl se zatím ptát lidí na cestu do tak vzdálených míst. Musíš se spolehnout jen na mapu, svůj orientační smysl a čas… Ano, čas, kterého moc nemáš.
Párkrát se stane, že odbočíš o ulici dříve nebo později, není ale až takový problém zase najet na nějakou hlavní třídu. První hodina tak není v až takovém presu, jakkoliv to má k vyhlídkové jízdě daleko. S tím, jak se už ale slunce sklání ke špičkám věží a pak i hraním střech, začíná nervozita narůstat. Rafičky Noahových hodinek nekompromisně ukrajují čas a ty se můžeš jen domnívat, jestli jedeš dostatečně rychle a vše stihneš.
Sluneční paprsky zlátnou a rudnou a společně s nimi se slunce nenávratně schová mezi budovy. Mělo by to tady být. Někde tady. Ještě jedna odbočka… Když odklopíš kryt hodinek jako dnes už snad po sté, projede tebou mrazivý pocit.
16:10
Jedeš pozdě? Mohla by si skutečně dojet pozdě?
Konečně se před tebou otevře ulička, kterou hledáš. Snad. Je skutečně uzká, zvláště v porovnání s hlavními třídami v centru města. Projede tu tak akorát jeden vůz. Řadové domy ji lemují po obou stranách. Některá okna vypadají rozbitě, ale v jiných si všimneš závěsů a sem tam i pohybu. Jistě to tu bude obydlené. Pravidelně rozestavěné pouliční lampy zatím nesvítí. Ještě tu je dostatek slunečního světla, které ale už znatelně slábne. Moc dlouho tedy nebude trvat, než nastane soumrak a slunce zapadne. Odhaduješ tak do půl hodiny.
Na druhém konci ulice vidíš v dálce, že je opět křižovatka s jednou z hlavnějších ulic. Ne, ten konec přehrazený není. Nic se tu neděje. Je těžké se bránit otázkám, zda jsi tu skutečně správně, ovšem jako na zavolanou k tvým pochybám se ozve zpoza tebe klapot vícero koňských kopyt. Vypadá to, že do uličky zahýbá těžký vůz taženy čtyřspřežím koní.
| ||
| |||
| Pravda o lady De Lacey „Umí být zatraceně rychlí!“ přistihnu se, že zvednu hlas, když Robert vyprskne. V tváři ještě o pár stupňů zrudnu. Jenom protože v jedné ruce držím skleničku a druhá bolí při sebemenším pohybu, slova nedoprovodím divokou gestikulací. Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát! Opravdu! Vlastně se ale… nezlobím. Naopak mě jeho smích oprostí od obav a všeho, co by se očekávalo od dámy. Dokonale propadám okamžiku, kdy se mě nesnaží nic zabít a ani záda už nebolí. Je mi docela… dobře. Elijovu shovívavou odpověď splatím pousmáním. Než však stačím cokoliv říct, se mu v ruce objeví meč. Takhle se předvádět… ale pohled mi sklouzne podél čepele a srdce se sevře sladkobolným steskem po někom, koho… jsem nikdy ani nepotkala a nikdy ani nepotkám. „Cože? Ne… Ne, její dýky přivolat neumím,“ kmitnu pohledem od zbraně k jejímu majiteli a od jejího majitele zpátky k ní, než opatrně postavím skleničku na opěradlo a přeci jenom k němu natáhnu ruku. „Smím…? Podívat se zblízka?“ Kde přesně se ve mně bere touha se meče dotknout a potěžkat si ho, netuším. Udržela bych ho vůbec? Pochybuji. Nedává to smysl. Tohle mě nikdy nelákalo. Raději bych si prohlížela šaty ve vitrínách, než zkoumala kování zbraně, ale… teď si všímám symbolů vyvedených podél čepele a něžně se přitom usmívám. Je… krásná… stejně jako byla jeho duše…
„Díky bohu,“ vydechnu rozpačitě, když si Robert odkašle a vysvětlí záhadu otevřeného okna. „Už jsem si představovala, jak těmi dlouhými drápy odemykají zámky a… řekněme, že se bez toho obejdu.“ Vzápětí mu kývnu na rozloučenou. Zlobí se? Kvůli tomu, co řekl Elijah… nebo já? Možná není nadšený z představy, že si ho prohlédne lékař, ale měl by ho vidět. Ještě teď mě mrazí, kdykoliv si vybavím ty odporné členité prsty s drápy, a… a… zkrátka by ho doktor vidět měl. Prsty si přejedu po čele a vydechnu. Připadám si zvláštně. „Ne, to není nutné,“ ujistím Eliju honem. „Vlastně je mi docela sympatický. Na někoho, kdo mě okradl a nechal viset ve vzduchu, se s ním snadno mluví. Musím uznat, že je to efektivní způsob, jak prolomit ledy…“ Pořád je snadné mu úsměvy oplácet. Obzvláště teď. Žilami se mi rozlévá teplo. Na hrudi mě lehounce šimrá. Zatímco Elijah zavírá knihy a skládá je stranou, zadívám se na něj s loktem obořeným do opěradla. Na něm pečlivě štelovaná sklenička se nebezpečně zhoupne a já kolem ní jenom malátně semknu prsty. Je to o fous. I nadále se však obracím k němu. Pozoruji ho při těch prostých úkonech… a pak pohledem poklesnu k půdorysu srolovaném v jeho rukách a zeptám se na něco, co bych snad měla nechat být, ale nemůžu… … prostě nemůžu… … ale nic mi neřekne. Aniž by se na mě podíval, otázku kontruje svou vlastní. Záleží na tom? Nevím. Pamatuji si, jak se tvářil předtím. Pokud se v jeho srdci skrývají pochybnosti o tom, co dělá, jsou tak hluboko uvnitř, že tam nedohlédnu. Když zničehonic ukročí stranou a sehne se pro dlouhý tubus, svět se mi rozmaže a na okamžik to vypadá, jako by byl svět jenom obraz z vodových barev a malíři ujel štětec. Zamrkám. „Ne… Samozřejmě, že mi to nepomůže snáz spát,“ odpovím bezmyšlenkovitě. „Ale…“ Zarazím se. Pořád ještě mám dost rozumu, abych nevyhrkla něco o tom, že to není správné. „Teď už to vím. To se mám tvářit, že jsem to neviděla?“ Vy dva máte historii, že? Nechápavě zamrkám. I tentokrát se mi podaří polknout první slova, která se mi derou na jazyk. Spíše než otázka to totiž zní jako obvinění. Z čeho přesně mě… podezřívá? Zerachiel by mu snad dokázala čelit klidně, nebo by se oprávněně rozohnila, jistá si nejsem, ale já se nedůvěry v jeho očích zaleknu. Pohled provinile sklopím a potřesu hlavou. Nechci… Nechci o tom mluvit. S ním. Ale měla bych. Vím, že bych měla. Stejně to ví. Stejně mu to Robert řekl. Musel. Takže mě teď… zkouší? Nebo po mě chce, abych vyplnila prázdná místa v příběhu, který ani mně samotné chvílemi nedává smysl? „Já…“ pokusím se něco říct, ale vlastně sama nevím co. Snad jenom, že bych měla přetnout tíživé ticho, které se uhnízdilo v pracovně. „To je… složitější…“ To je lež. Není to složité. Celé je to až strašlivě jednoduché. Sedm policistů. A jeden život, který jim předcházel. Navzdory všem mým hříchům mi vévoda dal… šanci. A ne jenom jednou. A já ho pokaždé zklamala. Je to… zvláštní. Elijah ho nazval soudcem, ale nade mnou rozsudek nevynesl, i když oba víme, že jsem byla vinna. Nikdy jsem mu ani neřekla… proč. Nezáleželo by na tom. Nic to na věci neměnilo. A nic to na ní nemění ani teď. „Ale… Dobrá,“ povzdechnu si odevzdaně. Možná konečně nadešel den, kdy se budu zpovídat ze svých hříchů. „Jenom se, prosím, posaď. Motá se mi z tebe hlava. A… mohl bys to někam položit?“ podám mu rovnou i skleničku, která měla už několikrát na mále. Nedokážu se rozhodnout, jestli jsem toho na podobný rozhovor vypila moc nebo málo. Počkám. Jsem ráda za každou chvíli, kdy nemusím nic říkat. Jenom tisknu rty a pohled upírám dál na ruce složené v klíně. Až když se posadí, se na něj podívám. Srdce se mi sevře. Tak málo stačí, aby mě ty modré oči držely v šachu, a tak málo může stačit, aby se zatvrdily napořád. Nechci, aby mě nenáviděl… Nechci být sama. Dokud jsem nepřijela do tohohle města, nikdy mi samota nehrozila, a teď, když jsem ji zakusila plnými doušky, mě představa, že právě to bude mým trestem za všechno, co jsem spáchala, děsí. Je to hloupé. Pošetilé. Neměla bych dovolit někomu, koho neznám, aby nade mnou měl takovou moc. Není to fér ani k jednomu z nás, ale… to na té skutečnosti nic nemění. „Té noci, kdy havarovala vzducholoď vévody Essingtona, jsem tam byla. Potkala jsem ho tehdy poprvé. Bylo to… náhlé. Něco se dozvěděl. Něco… o mě. Něco, co… se stalo. Mému manželovi. Já…“ Hlas se mi zlomí. Sklopím hlavu, jak mě opustí odvaha mu to říct do očí. Do těch modrých očí, které ve mně probouzejí tolik pocitů – a právě teď je z nich nejsilnější strach. V hrdle cítím knedlík. Zase se mi chce brečet, ale slzy mi nepomohly tenkrát a nepomohou mi ani dnes, takže brečet nebudu. Zkrátka nebudu. Zakazuji si to. Nemusela jsem s tím začínat, ale teď už to musím… dotáhnout. Pár dalšími slovy. Tak tichými, že by je na druhé straně místnosti ani neslyšel. „… se stala mému manželovi,“ dořeknu rozechvěně. Je to jiné, než když jsem seděla před vévodou. Před ním jsem se nikdy neobhajovala, ale před Elijou… Záleží mi na tom, co si bude myslet. O mě. O tom, co se stalo. Co jsem udělala. „Philip… Jmenoval se Philip. Nevím, jestli jsi ho někdy potkal, ale… to, jak se choval veřejnosti, byla… maska. Lež. A za zavřenými dveřmi… nebyl to dobrý člověk… Ublížil mi. Ne jenom jednou. A ne jenom mně.“ Ztěžka polknu. Vzduch mi připadá těžký a hruď se mi zvedá jenom s námahou, jako by se v ní zadrhával. Tentokrát však bolest nedoprovází píchnutí na plicích. Pohled lesknoucích se hnědých očí už nezvedám. Netroufám si. Snad jenom vědomí, že v okamžiku, kdy utichnu já, promluví on, mě nutí pokračovat, byť se mi tichá slova chvílemi zadrhnou nebo výmluvně zachvějí. Není to snadné, ale to jsem ostatně ani nečekala. Už když jsem se chystala na ples, jsem se děsila chvíle, kdy mu tohle budu muset říct. Ale musela jsem? Musela jsem opravdu? Možná jsem neměla. „Neplánovala jsem to. Ale jednu noc… nebyla ani horší než obvykle… Nevím. Celé to mám v mlze. Spoustu věcí z té doby mám… v mlze.“ Tehdy mě to děsilo, ale díry v paměti, které mě chrání před vším, co se tehdy stalo, jsou vlastně… milosrdenstvím. Dny, týdny, měsíce se ztrácejí v mlze až na těch pár chvil, které mě pronásledují dodnes. Jednou… snad… zapomenu i na ně. Teď však zatínám prsty do zanícené rány, z které se řine tenký pramínek krve, a bolí to. Nejenom protože se to stalo, ale protože… už se na mě nebude dívat stejně… „Jenom si vzpomínám, že… by mě zabil. Ne toho večera, to asi ne, a asi ne ani ten další, ale… jednou. Vzpomínám si, že jsem si tím byla naprosto jistá. A pak…“ Semknu rty. Najednou mi to zase běží před očima. Tu chvíli, kdy se ve mně probudila touha se bránit. Byl silnější, samozřejmě. Nepřeprala bych ho, jenom jsem si to dělala horší a pak… pak… „jsem slyšela tlukot srdce a pak už nic, jenom ticho. Jenom tak. Nesnáším, jak snadné to pro mě je. Ani jsem… nevěděla, co dělám… nebo že to dělám… já… ale to mu nikomu nevrátí.“ Pravdou však je, že… bych mu život nevrátila, i kdybych mohla. Ne jemu. Lituji spousty věcí. Toho, že jsem kdy přijela do Nového Jeruzaléma. Že jsem si Philipa vzala. Možná dokonce i toho, že jsem vévodu neuposlechla hned napoprvé. A že jsem utekla před policií. A… Zkrátka spousty věcí. Ale… Pokud by byl stále naživu… Měla bych toho litovat. Je to můj největší hřích, ale bez ohledu na to, kolikrát jsem již žádala o odpuštění, pravdou je… pravdou je… že jsem za to Zerachiel vděčná… že mě v tom krátkém záblesku, kdy se ve mně probudila jedna její část, chránila… „To… To se vévoda dozvěděl,“ vrátím se zpátky na začátek. „A… té noci ve vzducholodi mi nabídl obchod…“ Ostře se nadechnu. Ramena se mi zachvějí a já se předkloním místo toho, abych pokračovala. Potřebuji… chvíli, jenom chvíli. Řeknu mu to celé. Chci mu to říct celé. Pěkně od začátku do konce. To nejhorší už mám přeci za sebou, zbývá už jenom… všechno ostatní, celý ten příběh, který už přeci zná… teda nejspíše… Hrdlo se mi však semkne natolik, že z něj zkrátka další slova nevydoluji… a hlava mi třeští a oči mě pálí… a pořád se na něj nedívám, pořád si netroufám, pořád se bojím… pořád… | ||
| |||
| Pravý osud hrdiny Po tvář mne pohladí paprsky slunce stojícího vysoko na modrém nebi. Kdykoliv jindy by to bylo příjemné, nyní ovšem sklopím tvář, ve které se neobjeví ani náznak úsměvu. Venku je stále chladno a zajisté mrzne, od úst se mi vznášejí drobné obláčky vytrácející se směrem k nebi. Nemám čas nad tím přemýšlet, jen drobně přimhouřím oči a rozejdu se ulicí směrem, který si pamatuji. Výrazný zápach koniny na sebe nenechá dlouho čekat, vlastně stačí jít přímo za nosem. Na okamžik se zastavím v průchodu, tohle… Tohle nevypadá zrovna jako stáje, které jsem znala, spíše jako nějaké skladiště rozbitého harampádí, možná dílna na opravu kočárů, ale… Zahlédnu tam i pár koní, dokonce i nějaké… Děti? Trochu znejistím a nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Brašny, co nesu těžknou s každou další minutou víc a víc, bolí mne z nich rameno i záda.
Pohled upřu na tmavovlasého kluka s kulichem přes hlavu, co se zastaví přede mnou. Je tak… Kolik mu může být… Osm? Deset? Fotka zastrčená v kapse se nepříjemně připomene ve stejnou chvíli, kdy na mne promluví. Ostře se nadechnu, ovšem žádná odpověď ze mne nevyjde. Jako ve snách hledím na nadšeně štěbetajícího chlapce, tvář strnulou v prázdném výrazu. Jakmile mi dojde, o kom mluví a kde se vzal obdiv odrážející v obličeji… Jen s přemáháním se přinutím vydechnout a zachovat… Klid. Oči se mi lehce lesknou, trochu zarudlé neprolitými slzami. Dětské nadšení, s jakým o Noahovi mluví mě uvnitř rve na kusy. „Ano, umím. Možná i něco navíc,“ měkce se pousměji. Nutím se do toho. Přemáhám se tak moc, až mne to bolí. „Přesně tak, přišla jsem místo něj. Noahovi není dobře, musel dnes zůstat v posteli,“ přes veškerou snahu se mi do hlasu vkrádá napětí. Ale snažím se, vážně se snažím, aby kluk nic nepoznal. Jenže to je těžké, když mám před očima Noaha ležícího v posteli ve vlastní krvi…
„Dobře,“ kývnu hlavou a nechám se odvést do stájí. Je zde kupodivu… Plno. Z boxů se ozývá frkání a podupávání a… Já opět čelím pohledu toho chlapce. V první chvíli nechápavě nakrčím obočí, zmatena tou nenadálou otázkou. Triky…? Brzy pochopím. Noah. Mince. Triky s mincí a hbitými prsty, kdo by je neznal. Dětské oči planou neskrývaným nadšením a radostí… A já si dokážu živě představit Noaha s tím chlapcem. Jak tu stojí. Noah mu ukazuje trik s mizející mincí, vzápětí se pobaveně pousměje a spiklenecky dodá, že to není vůbec těžké a pokud bude ten kluk chtít, naučí se s trochou snahy také…
Polknout ten knedlík v krku je tentokrát zatraceně těžké. „Pár… Ale žádný s mincí,“ potřesu hlavou. „Budu si muset s Noahem promluvit o tom, proč mi nikdy žádný neukázal,“ zaryji metaforické prsty ještě hlouběji do té rány a trhnu. V týrání sebe sama začínám být opravdu dobrá. „Jsi šikovný,“ usměji se, byť jen krátce. Naštěstí poté kluk ukáže na boxy, kde stojí naši koně a odběhne pro postroje. Shodím z ramenou brašny na zem a využiji tu chvíli, abych se protáhla a dala nějak dohromady. „Vlastně ano. Pomůžeš mi s jejich nachystáním? Pospíchám,“ využiji nabídnutou pomoc do posledního zapnutí řemínku. Bez něho bych to rozhodně sama nezvládla, chlapec působí jako by se motal koním pod nohama sotva se sám naučil chodit. Se sedly mu pomůžu, i když tedy… Sedla jsou vždy tak těžká? Vlastně pomáhám s čímkoliv, hlavně aby byli koně rychle nachystaní.
Pak přijdou na řadu zbraně a brašny. K chlapci se otočím krátce zády a pohledem kmitnu po stáji, zda se nikdo nedívám, když si na opasek věším i pouzdro s Noahovým revolverem. Jednu zabalenou pušku připevním na svého koně, stejně jak všechny důležité věci, co budu potřebovat. Na druhého koně s pomocí chlapce navěším zbytek a poté jeho otěže uvážu k hrušce sedla, aby se mi lépe vedl ulicemi.
Co mne ovšem zastaví na místě jsou ta slova.
Skutečná hrdinka.
Na krátkou chvíli přivřu oči, než se k chlapci přeci jen přitočím a skloním se k němu. Z kapsy vylovím pár šekelů, které mi vrátil předešlého večera na hotovost lékárník a podám mu je na napřažené dlani. „Za pomoc, dnes jsi hrdinou mého dne ty,“ šeptnu a krátce zaváhám. Chci… Chci něco dodat. O tom, že Noahovi není dobře, o tom, jak jsem mu nechala zavolat lékaře, ale musím odjet a vyřídit za něj pár věcí. Požádat toho chlapce o to, aby… Dlaní si místo toho všeho unaveně promnu tvář a opět se narovnám. Je to jen kluk. A já nemám právo na to ho usadit do reality tím, že mu řeknu, jak ten skutečný hrdina kvůli mne umírá sám na hotelovém pokoji.
Život není dobrodružný román…
Vyvedu koně ze stáje, kde se vyhoupnu do sedla a bez otálení ho pobídnu vstříc ulicím zimního Jeruzaléma. There was a time when meadow, grove, and stream, | ||
| |||
| Hrdinka Delilah Blair Flanagan Rozhodneš se. Nečekáš. Udělala jsi, co se dalo, ale už nemáš čas udělat víc. Vykročíš a zvuk těžkých bot na dřevěné podlaze jen stvrdí tvé rozhodnutí. Musíš jít. Vyjdeš ven. Je dnes docela pěkný den. Alespoň zatím. Slunce svítí a i přes mrazivé počasí jeho paprsky příjemně hřejí na tváři. Za jiných okolností by sis to i užila, ale… ne dnes. Prostě ne dnes.
Vyrazíš směrem, kterým si pamatuješ, že Noah odjížděl. Někde tu budou stáje. Za chvíli už ve vzduchu ucítíš charakteristickou vůni, která tvůj odhad jen potvrdí. V průjezdu mezi domy je několik nižších budov, které mezi sebou mají něco jako dlouhý dvůr. Ten je teď zasypán sněhem a z okapů visí dlouhé rampouchy. Vidíš pár kupek sena, u stěn opřená nějaká kola a kusy vozů. Na skobách na zdi pak jsou kromě lamp také zavěšené chomouty a nebo opřené různé lopaty a vidle. Je zde už venku několik koní, mezi kterými se pohybují dvě malé postavy. Děti?
„Paní? Hledáte někoho? Chcete nějak pomoct?“ Zastaví se u tebe kluk s kulichem. Asi desetiletý. Uši a nos má červené od mrazu. Jak to vůbec na takových místech chodí? „Vy…“ Pohled mu sklouzne k sedlovým brašnám, které neseš a oči se mu rozšíří překvapením. „… vy patříte k němu? Teeeda!“ Vyhrkne a prohlíží si tě s neskrývaným obdivem, který tak úplně nevíš z čeho pramení. „Vy… vy taky umíte střílet a dělat to… všechno?“ Ztlumí hlas, aby vás nikdo neslyšel a trochu znejistí. „Myslel jsem ale, že dnes přijde zase Noah. Ale.. včera večer nevypadal dobře. Tak poslal vás?“ Loupne po tobě pohledem velkých očích, ve kterých je stále patrná ta dětská důvěřivost a nevinnost.
„Pojďte za mnou. Vaše koně jsou vevnitř.“ Usměje se na tebe a ukáže ti k jedněm vratům vedoucím do budovy. Jedno jejich křídlo je otevřené a tak vejdete dovnitř do stájí. Po stranách jsou v boxech ustájení koně. Od velkých tažných až po pár subtilnějších jezdeckých. „Umíte také nějaké triky?“ Otočí se na tebe chlapec. „Noah mě jeden naučil. Podívejte! Mám tu minci…“ Sundá si otrhané rukavice, aby z kapsy vytáhl minci, kterou chytne demonstrativně mezi prsty, než si ji vloží do dlaně druhé ruky, kterou sevře kolem mince v pěst a když ji otevře… mince nikde není. Tedy než se záhadně objeví opět mezi prsty jeho první ruky. Není to bůh ví jaký trik, ale chlapcovo nadšení to ani v nejmenším nekazí. „John na to poprvé koukal jako tele na nový vrata.“ Zasměje se krátce. „Ale vy to asi už znáte od Noaha, co? “ Podrbe se na čele, než ukáže na dvojici boxů na konci a opět si natáhne rukavice.
„Tady jsou. Nakrmení, vyhřebelcovaní, jak jste si přáli. Postroje vám donesu.“ A s tím se vydá uličkou dál, aby postupně začal donášet slíbená sedla, ohlávky a další. Někdy to vypadá, že se s tím malý chlapec docela nadře, ale nestěžuje si.
„Tak, to je vše. Budete chtít ještě nějak pomoci, paní?“ Zastaví se u tebe a pokud ho požádáš, pomůže ti upevnit postroje na koně, ačkoliv se sedly mu musíš pomoci a hodit je alespoň na koňská záda. Vidíš, že to chlapci jde od ruky. Kolem koní se viditelně musí pohybovat dlouho a oni taky reagují na jeho pokyny jako beránci. Netrvá vám to nakonec až tak dlouho. Lepší je si raději nedomýšlet, jak by to dopadlo, kdyby si na to byla sama.
„Máma mi neuvěří, že jsem dnes potkal skutečnou hrdinku.“ Pohlédne na tebe skoro až zasněně, když je poslední brašna upevněná k sedlu a nic ti nebrání v tom, aby si vyrazila dělat takové ty věci, co hrdinové běžně dělají.
| ||
| |||
| Společná historie Vera De Lacey „Bažant!“ Vyprskne pobaveně Robert, když se začneš vehementně obhajovat, že nejsi až tak nezkušená, za jakou tě považuji.
„To se jistě hodí. Není to až tak běžná dovednost mezi dámami ze Zahrad.“ Kývne naproti tomu Elija uznale. „Na druhou stranu je ale dobré mít vždy něco po ruce. Něco, co na Ztracené bude vždy platit.“ A jako na povel se v jeho dlani objeví bílé světlo, které se protáhne do dlouhé stříbrné čepele obklopené bílým halem. Takto z blízka jej vidíš poprvé. Nežhne tak jako jindy a tak si až teď můžeš všimnout, že nejde ve skutečnosti o zbraň tvořenou světlem, ale je kovaná podobně jako další z nebeských zbraní, kterými vaše dávná já před dlouhými věky vládla. Stříbrná čepel je jemně zdobená a sem tam po ní přeběhne vlna bílého světla.
„Ty… Ještě neumíš přivolat Zerachieliny dýky, že?“ Vyruší tě tak trochu nečekaně Elijův hlas. „Hmm, nevadí.“
„To okno nebylo rozbité. Nebo jsem si toho alespoň nevšiml. Neprohlížel jsem ho ale příliš podrobně. Každopádně se nějak dovnitř musel dostat…“ Zamýšlí se Elija, když si Robert trochu odkašle a přitáhne na sebe tak pozornost.
„Otevřel jsem ho... Když jsem tady Veře nesl poprvé polévku, kterou si poručila, tak jsem ji našel, jak spí. Nebudil jsem ji tedy a jen drobně ho pootevřel. Čerstvý vzduch a tak. Nečekal jsem ale, že tam vleze něco takového?!“ Rozhodí pak rukama, ale aspoň jedna z dnešních záhad se vysvětlí.
„Dobře, tomu rozumím. Nemohl si to skutečně čekat.“ Nevyčítá mu to Elija. Ostatně počítat s něčím takovým asi nemohl ani jeden z vás.
„Lidé je běžně nevidí…“ Otočí se na tebe Elija vzápětí, aby ti odpověděl na otázku. „Tedy, abych byl přesný. Většina lidí je nevidí. Vzhledem k jejich výskytu v minulosti a ehm, velikostem, kterých někteří dosahovali, by bylo nemyslitelné, aby něco takového zůstalo skryto. Přírodní katastrofy, zemětřesení… Pro smrtelníky šlo často o boží rány, ačkoliv to nemohlo být dál od pravdy.“ Vysvětlí Elija pomalu, než rozevře prsty na rukojeti meče, který zůstane i tak stát na místě, jako kdyby se vznášel ve vzduchu, než se pak během mrknutí oka rozpadne do bílé záře, jako kdyby tam nikdy nebyl.
„To samozřejmě dost komplikuje naše možnosti, pokud si máme dávat pozor. Já i Robert se o sebe umíme postarat, ale ty… no, rozhodně nejsi ve stavu, kdy by si toho byla schopná. I když…“ Otočí se na Roberta, kterého si před chvílí nazvala džentlmenem. „Možná Robert zas tak moc ne.“ Věnuje mu široký úsměv, který přiměje černovlasého muže se jen s tichým zavrčením zašklebit. „Nečekal jsem to. A jsem v pořádku.“ Odsekne poněkud dotčeně.
„O tom si promluv pak s doktorem Dearnleym. Vlastně za ním můžeš zajít rovnou a poslat ho pak do mé pracovny. Bude lepší, když ji prohlédne zde. Pokud se něco stalo, další přesuny by to mohly jen zhoršit.“ Pronese Elija prozaicky.
„Samozřejmě, Roberte zajdi tam. Dones tohle. Zařiď ono.“ Kopne do sebe zbytek obsahu sklenky a jen se krátce ušklíbne, než se postaví. „Ale jistě, od toho tu jsem.“ Projde kolem svého společníka, kterého jeho poznámky nijak nevyvedly z míry a jen na tebe krátce kývne na rozloučenou, než se za ním zavřou dveře.
„Hmm, omlouvám se za ten výstup. S Robertem je to někdy trochu komplikovanější, ale jinak je to dobrý člověk.“ Pousměje se na tebe Elija, který přejde ke svému stolu, aby začal pomalu zavírat a uklízet otevřené knihy.
„Jistě bude…“ Zamumlá zamyšleně, zatímco smotává plán s půdorysem Essingtonova sídla. „A záleží na tom?“ Odpoví ti otázkou, aniž by se na tebe otočil, když se zeptáš na to důležité. Kdy? „Tohle není věc, která by ti pomohla snáz spát… Nebo se snad mýlím?“ Otočí se na tebe a zkoumavě si tě prohlédne, zatímco roli papíru zašoupne do dlouhého tubusu.
„Vy dva máte historii, že? A nejspíš ne jen tak ledajakou.“ Jeho oči se jen neznatelně přimhouří. Něco v nich přesto zaznamenáš. Kdyby si ho neznala, nevšimneš si toho. Ale ty ho znáš, alespoň tu jeho část, která překonala věky a která chtě nechtě prosakuje napovrch. Vidíš v nich… podezření. Opatrnost. Nedůvěru…
| ||
| |||
| Všechno, co není v pořádku Všimnu si toho. Samozřejmě, že si všimnu, jak mu výraz potemní. Zabrzdí mě to. Pomyslná ruka mi dopadne na rameno a trhne mnou o pár metrů zpátky. Tam, kde by se Zerachiel byla ochotna hádat a trvat si na svém, já jenom nakrčím obočí a podívám se na něj. Poznámka už tak obtížně vysoukaná z hrdla zanechá hořkou pachuť na jazyku. Možná jsem to… neměla říkat. Kdyby se do rozhovoru nevložil Robert, který se mě buďto rozhodl zastat, nebo si jenom rád hraje na ďáblova advokáta, dost možná obojí, v pracovně by zavládlo ticho. Nechci se s ním hádat. A už vůbec se nechci hádat o tomhle. Až teď mi dochází, že jsem to nečekala. Odmítnutí. Nejsem jako Zerachiel, vím to; oba to víme, ale kdysi to ke mně patřilo. Schopnost se bránit. Bránit ostatní. Proč by nemohlo i teď? Proč… „… já vím, jak se drží puška,“ vypadne ze mě, napůl protože se mě Robert dotkne, napůl protože se nestačím zarazit. „Totiž…“ Tohle jsem také neměla říkat. Polknu. Znejistělým pohledem mezi nimi kmitnu, než pokrčím rameny. „Otec rád loví… Vím, že by to bylo jiné, kdyby na druhé straně byl Ztracený, a ne bažant, ale… vím, jak se drží,“ zopakuji procítěně. Už je to nějaká doba. Vlastně mi to připadá jako celá věčnost, a přitom je to teprve… půlrok, co jsem před Philipem stanula v bílých šatech a se sliby o lásce na rtech. Půlrok, co jsem byla doma naposledy. Zamrkám. Pohled sklopím k poraněné ruce a zhluboka se nadechnu ve snaze rozehnat vzpomínky na prosluněný Davenport. S každým dalším dnem v tomhle zatraceném městě šednou a hrubnou. Vzdalují se mi. Nejenom drobnosti, ale i větší věci… jako třeba vyjížďky s otcem a puška, kterou jsem v dobrém rozmaru pojmenovala Margaret po jedné svaté a kterou jsem po pár lovech musela pověsit na hřebík, protože… to nebyla vhodná zábava pro dámy a… * * * „… a co si pomyslí lord De Lacey, až se dozví, že jeho snoubenka tráví čas takhle? Napadlo to jednoho z vás? Hmm?“ „… že by ji opravdu neměl naštvat,“ odpoví otec nevážně. „Vlastně jí to docela jde.“ „Theodore!“ napomene ho. „Tohle není vhodná záliba pro mladou dámu a už vůbec ne pro budoucí lady De Lacey…“ Teď už se matčin pohled zapíchne do mě. Vypadám… strašně. Ne jako dáma. Vysoké boty mám od bláta. Neposlušné kudrlinky se během dne prorvaly na svobodu a teď z copu trčí do všech stran. A v rukách… V rukách pořád ještě držím pušku, hlaveň svědomitě sklopenou k zemi, přesně jak na tom otec trval, pokud jsem se zrovna nechystala střílet. Že se o tom matka nesmí dozvědět, jsme se oba shodli, už když mě s sebou bral na lov poprvé, ale tentokrát… čekala v nástupu. To jí o tom řekla Priscilla? Je to, protože Trevor vyzval k tanci mě a ne ji? Když se otec odmlčím, pootočím k němu tvář a… zarazím se. Veprostřed čela se mu rýsuje vráska, která znamená jediné. Starost. Nenutil by mě do toho. Mohla bych se postavit na zadní a prohlásit, že si toho muže vzít nechci, ale… právě v těchto chvílích je nad slunce jasné, že mu na tom záleží a že… to nedělám jenom sama pro sebe, nýbrž pro celou rodinu. Je to má povinnost. „Nemusí to vědět,“ ozvu se rozpačitě. „To je pravda,“ kývne otec pomalu. „Nemusí to vědět…“ Matka se zamračí. Oba víme, že jí lži a polopravdy nejsou po chuti, ale pak si jenom povzdechne a řekne: „Tohle bylo naposledy. Rozumíme si?“ * * * „Dobrá,“ hlesnu měkce. Dost možná měkčeji, než by se hodilo k muži, kterého vlastně neznám, ale… v jednu chvíli působil tak napjatě a unaveně… a mně stačí jenom kývnout, aby se mu ulevilo aspoň trochu, a tak to udělám. „Stejně bych se v případě něčeho takového asi měla udržet na nohou déle než na pár kroků,“ nadhodím odlehčeným tónem. Na to, že je to komplikovanější, kývnu. Nejraději bych ho zasypala otázkami, ale… Teď na to není vhodná chvíle. Pokusí se zjistit více, to mi prozatím bude muset stačit. Uvidíme za pár dní. Možná se ukáže, že měl pravdu a byla to jenom – náhoda. Závan minulosti, nic víc. Ulevilo by se mi. A uleví se mi i teď, když mi Elijah nezopakuje, že se nemusím bát ani si dělat starost. Dokonce se na něj usměji. Na chvíli. Než se otočí k Robertovi a pokývne ke stolu, kde… … pořád leží plány vévodova domu. Měla bych něco říct. Ale co? Zabil by ho. Tím to začíná i končí. Doufala jsem, že scéna na chodbě Opery nebude pokračovat, ale spíše než velké finále to byl jenom meziakt předcházející nepěknému zvratu. Tohle jen tak neskončí. Dříve nebo později by se o to pokusil znovu. A znovu, dokud jeden z nich nezemře. Já vím. Ale… jakkoliv se ten nesmyslný kruh opakuje, vévoda… ho nechal jít. Mohl to s Luciferem skoncovat, mohl ho zabít, ale… nechal ho prostě… jít. Daroval mu milost. A takhle se mu za ni odměníme? Kromě strženého závěsu a stolku… „To okno,“ odtrhnu pohled od černé orlice, „nebylo rozbité? Robert ho zavřel, to si pamatuji. Ani jsi se nemusel zvedat ze židle, že? Nebo… jsi ho pak zase otevřel?“ Bylo zavřené. Určitě bylo zavřené. Robertovi stačilo pohnout prstem a západka se navrátila na své místo, málem jsem se ho tehdy zeptala na jeho schopnosti, ale rozhovor mě strhl jiným směrem a… to okno mělo být zavřené. Blázním? Pravděpodobně se černovlasý muž vrátil – ostatně říkal něco o probuzení – a usoudil, že mi čerstvý vzduch udělá jenom dobře, ale… co když ne? Dá se to okno otevřít z druhé strany? Jsou na to Ztracení dost šikovní? A v jakém patře se můj pokoj vůbec nachází? V přízemí? Musí to být přízemí, že ano, jinak by se tam nedostal… že? „A co myslíš tím, že by je nikdo neviděl?“ Ani nevím, jestli na to chci znát odpověď. Čím jsem si naopak naprosto jistá, je to, že se do toho pokoje vracet nechci. Je to hloupé. Dětinské. Ztracený už tam není. Zmizel. A docela určitě pod oknem nenajdu dalšího. Podobné věci se stávají jenom jednou, nebo si to přinejmenším budu opakovat tak dlouho, dokud tomu neuvěřím, ale… bezpečně si tam už připadat nebudu. I já pohledem sklouznu k zakrvácenému kapesníku. „A zase skončí v krvi a v slzách,“ připomenou se mi vévodova slova, jejichž emblém teď tisknu v dlani. Rudé kapky zvítězily nad bílým plátnem, dokonale jím prosákly a nezanechaly čistou ani nitku. Bezděčně semknu rty. Ani ta nemám ruce čisté; za posledních pár měsíců se toho stalo příliš – od Philipova předčasného konce po dokumenty podepsané v salónku jeho domu –, ale krev… krev se smývá špatně… „Není to nic vážného,“ ujistím ho, „ale… pokud se tady doktor každopádně zastaví, měl by se podívat také na tu nohu. I když se Robert zachoval jako pravý džentlmen,“ do tónu mi prosákne pobavená notička, „a ani si nestěžoval, že mě musí nést. Ošetřit by se to mělo.“ Jestli je všechno v pořádku? Jak se může ptát? Ve svém životě bych teď nenašla jedinou věc, která je v pořádku. Je tu záležitost Ztracených, vévody… Sidriel, o které jsem se pořád neodhodlala mluvit… a to bych málem zapomněla na policii a svou rodinu. Ale myslí to tak dobře, tak upřímně, že se na něj měkce zahledím. Váhám. Ráda bych kývla. Bylo by to o tolik snazší. Už tak má starostí nad hlavu, ale před chvílí se mi tak ulevilo, že je ke mně upřímný, a já… bych měla být také… „Děje se toho hodně,“ pousměji se posmutněle. „A naprostá většina v pořádku není, ale… bude. Snad.“ Ani on mi to neusnadňuje. Nechci v něm hledat Lucifera, vlastně už vím, že bych ho ani nenašla, ale kdykoliv se na mě podívá takhle, něco ve mně se pohne. A pak je najednou těžké otočit hlavu k černé orlici, vyčítavě mě propalující očima. „Kdy…?“ přejde mi přes rty přeci jenom to jediné slůvko. Na okamžik zavřu oči, než pokračuji. „Kdy plánujete, že…“ pokynu nedopitou sklenkou ke stolu. | ||
| |||
| Tik tak Náhle mám chuť přes ten pult skočit a chytit dívku pod krkem. Nevěří mi? Vlastně bych se jí neměla divit, to, co jí tu říkám musí znít absurdně – rozhodně na takovém místě. Ale na tohle já nemám čas. Nehty nervózně zabubnuji o dřevěnou desku pultu a málem jí ten papír vyrvu z ruky dříve než jej stačí položit na pult. Sáhnu po peru a okamžitě se nad něj nakloním, byť se jeho hrot zastaví jen kousek nad papírem. „Nahoře leží zraněný policista. Jmenuje se Noah Branson. Zavolejte k němu lékaře, musí okamžitě do nemocnice. Zaplaťte mu penězi, které jsem tu nechala, mělo by to být dost na pokrytí nákladů pro lékaře a převoz. V nemocnici ať vystaví účet na jméno Delilah Vernier. Nemusí mít obavy, v Zahradách to jméno budou znát. Vrátím se a doplatím vše potřebné. S rozporuplnými pocity dopíšu poslední tečku a papír otočím směrem k opačné straně pultu a rychle se natáhnu pro něco, čím bych ho zatížila. Nemám z toho dobrý pocit. Měla bych… Ujistit se, že Noahovi opravdu někoho zavolají. Měla bych být u něj a zajistit, aby ho vzali do dobré nemocnice…
| ||
