Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Strážkyně Vera De Lacey „Závoj…. Hmmm.“ Obkrouží očima vaše bílé neměnné okolí. Je to jako prázdnota, ale místo černé je bílá. Dvě barvy na opačných stranách spektra, které ale nakonec tady znamenají to stejné. Zaposlouchá se pak do tvých slov. Občas si všimneš, že se jí ve tváři objeví náznak překvapení. Nejspíš se to ani nesnaží maskovat. Držet si svou kamennou tvář. K formě tvých vzpomínek, nemá žádné připomínky, nebo možná ne tak podstatné, protože pak se zeptáš na Jiskru.
„Jiskra je síla stvoření. Jejím odrazem je Zrcadlo, avšak… je mnohem víc než jen to. Byla jsem strážkyní Zrcadla, než…“ Opět ten poněkud nepřítomný výraz a skloněná tvář. Ať už je to přelud nebo ne, vypadá to, že si sám nese vlastní vzpomínky. Věci, na které je těžké vzpomínat. Ty ale pokračuješ…
„Cože?! Lucifer? Zničené Zrcadlo? Ne… to ne. To nemůže být pravda! Nemohl přece?!“ Jestli jsi před tím u ní viděla jen lehké překvapení, teď jej nahradilo silné znepokojení hraničící s panikou a… zlobou, zvláště když padne jeho jméno. I když jsou vaše hlasy stejné, v jejím podání to jediné slovo zní tak jinak. Jako nadávka. Během tvého vysvětlování začne chodit z místa na místo jako šelma v kleci. Zlatá róba za ní vlaje a všímáš si, že se z jejího těla zlaté částečky odlupují stále ve větší a větší míře. Zůstávají po nich jen zářící okraje. „Co to provedl? Co to provedl!“ Zašeptá a všimneš si její ruky sevřenou v pěst. „Nakir…?“ Řekne to jméno naopak měkce a zvedne k tobě zlatý pohled. „To znamená, že zemřel. Všichni… zemřeli. Je to má vina… Má vina… Kruh byl přerušen. Všechno je pryč… Měla jsem ho poslechnout.“ Zašeptá skoro bezhlasně a jako kdyby do ní foukl vítr, odtrhne se od ní mrak zlatých třpytek. Na několika místech na tváři i rukách už má pouze zlatě zářící skvrny. Skoro jako kdyby byla jen zlatou září, na kterou někdo navlékl křehkou schránku v podobě té zapomenuté ženy.
„Poslouchej mě, malá!“ Sevře náhle pevně tvou ruku. „Je nebezpečný! Učila jsem ho… Tohle všechno je jen jeho hra! Nesmíš….!“ Ale hlase jí zlomí. Zalapá po vzduchu, jako kdyby se najednou nemohla nadechnout. V očích vidíš naléhavost, ale pak její ruka sklouzne ze tvé a ženu zahalí sílící planoucí záře, než ji pohltí…. A tebe s ní.
☩
„Víš, vždycky jsem přemýšlel, proč Otec stvořil tento svět zrovna takto. Nás takto… Přišlo mi, že je zde tolik nedokonalostí. Kompromisů. Mohl to být ráj pro všechny, kde se nikdo netrápí, je šťastný… a přes to vše tu máme tohle. Kolik z nás potkal tragický osud? Kolik z nás je pak oplakalo? Proč jsme stvořeni tak, aby nás to vůbec trápilo? Pak mi to ale došlo… Všechny ty vady na kráse, jedinečné praskliny v mramoru, to je to, co tohle stvoření dělá dokonalé. Je to vlastně geniální. Máme možnost žít sami za sebe, i když… nejdřív pro to musíme něco udělat. Je to celé zkouška. Proto máme svobodnou vůli. Stačí přerušit kruh…. A…“ Zvedne k tobě zamyšlený pohled, než trochu pookřeje a pousměje se. Pár rudých lístků ze stromu, pod kterým sedíte, se snese kolem vás. Je podzim. Ve světě smrtelníků ten čas běží tak rychle. Slyšíš zurčení vody z vodopádů, které tu stékají po kamenných stěnách jeskyně. Té, která bude v budoucnosti nést na sobě tvůj vzkaz. Ale to musí utéct ještě hodně, hodně vody.
„Někdo moudrý mi kdysi řekl, že je jen na nás, jak se životem naložíme a co s ním uděláme. Nikdo nás nebude soudit. Jen my sami. Tak proč se bát, pokud vše děláme s čistým záměrem?“ Natáhne k tobě ruku a dotkne se láskyplně tvé tváře. „Ale to sem teď nepatří.“ Šeptne s letmým úsměvem a nakloní se k tobě, aby…
☩
Otevřeš oči a nadechneš se. Je tu tma. Ležíš v posteli, ale nemůžeš říct jaké. Pořádně nevidíš. Nic tě v tuhle chvíli nebolí a dýchá se už také výrazněji snáz. Jen v černé tmě sem tam probleskne zlatá jako podivné mžitky před očima.
| ||
| |||
 | Lítost přichází vždycky… Dívám se na ni. A ona se dívá na mě. S prvním úsměvem strach opadne, ale strunka napnutá vědomím, před kým stojím, přeci jenom nepovoluje. Není… jako já. Snad začínám chápat, proč andělé v bibli vždycky říkají, aby se lidé nebáli. Možná si nesu vzpomínky někoho, kdo jí byl podobný, ale stanout v její přítomnosti je… jiné. Jak je tohle vůbec možné? Nezemřela? Není to jenom sen, noční můra, halucinace způsobená nešťastnou kombinací laudana a bourbonu? Málem před ní couvnu. Srdce mi poskočí, svaly na nohou se zatnou a bosá pata popojede vzad, jako by se tělo připravovalo k útěku, ale… nepohnu se. Nemůžu. Nedokážu od ní odtrhnout pohled, natož se od ní odvrátit. „Můžu mu dát jméno…?“ zopakuji zaskočeně. Zaváhám. Obrazy ke mně vždycky přicházely snáze než slova, ale přeci jenom se rozhlédnu po bílé pláni obklopující nás ze všech stran. Co je tohle místo vůbec zač? „Co třeba… Závoj?“ Bílý jako závoj nevěsty, nebo snad vdovy; už jsem se jich nanosila, a přeci je to první, co mě teď napadne. Vyslovím její jméno a ona se zarazí. Starostlivě ji sleduji. Málem se omluvím, aniž bych věděla přes za co. Skloní hlavu, stejně jako to dělávám i já, když mě emoce přemohou nebo zkrátka potřebuji chvíli, abych si urovnala myšlenky. Už předtím jsem si toho všimla. Gest prosakujících napříč věky. A nejenom jich. Je stejně vysoká. Doufala bych, že aspoň povyrostu pár centimetrů, když už jsem ten reinkarnovaný anděl, ale… ne. Dokonce se zdá, že i vlasy má stejně dlouhé. To je… znepokojivé. Jako by se každý detail mého já odvíjel od někoho jiného. Někoho staršího. Silnějšího. Schopnějšího. Zaváhám, ale pak udělám i já drobný krůček blíž. Natáhnu k ní ruku, jako bych se chtěla dotknout její paže v konejšivém gestu, a – a zase zamrznu, když ke mně vzhlédne. Zlaté oči se bez varování vpijí do těch mých. „Zvláštní,“ připustím. „Jako bych se dívala do zrcadla, ale nacházela tam… někoho cizího. I vaše vzpomínky byly jiné. Vzdálené. Vybledlé fotografie…“ Zarazím se. Ne, tohle slovo nebude znát. „Ztichlé obrazy,“ zkusím to jinak. „Je to taky trochu… strašidelné…“ Navzdory tomu, co říkám, se slabě pousměji. Vlastně… to není až tak strašidelné. Trochu pořád ano, ale už ne tolik. Pomalu si na její přítomnost zvykám; laskavé úsměvy úspěšně tiší obavy a vzbuzují ve mně důvěru. Připadám si v její přítomnosti tak malá, snad ještě mladší než jindy, skoro jako… dítě v přítomnosti matky… „Jiskru?“ zopakuji tázavě. A bezostyšně, jako bych nežádala nic víc než pohádku na dobrou noc. Už jsem si všimla, že naše krev se některým otázkám vyhýbá, ale… Obočí mi cukne. Počkat, říkala, že… „Tím, že ji chtěla zpátky, myslíte…“ To ale… Zmateně se na ni zadívám. Pokud ji chce zpátky, přišla o ni? Ztratila ji? Byla jí odcizena? Představovala jsem si někoho strašlivého – možná dokonce ježibabu žijící v chaloupce na slepičím pařátu, to by mi k matce těch příšer, které sem nepatří, dávalo smysl –, ale to prosté spojení dvou slov mě mate. Chtěla něco zpátky. Ale co přesně je ta Jiskra a proč ji Nebesa nemohla vydat? „Ne… Nevím skoro nic.“ Řasy se mi polekaně zatřepetají, když Sidriel zničehonic zvedne ruku a – ne, neublíží mi. Napětí v ramenech zase povolí. Opatrně se dotkne mých vlasů, dokonce to ani nezatáhne, jenom protočí narudlou kudrlinku mezi prsty a mně před očima prolétne další zlaté smítko. Sotva mi přistane na kůži, rozplyne se. Nebo možná splyne se mnou. Jedna její část. Jako by mezi námi nerozlišovaly. Prsty mě zašimrají na tváři. Neucuknu, jenom tam… stojím… tváří v tvář ženě, jejímž odrazem jsem… „Vera… Jmenuji se Vera,“ hlesnu. Na to se však neptá. Pod tíhou otázek se neudržím a sklopím provinile pohled. Všechno, co znala je pryč. Všichni, které milovala. Nevím, jak jí to mám říct. Vysvětlit, že ta, co přišla po ní, zahodila všechno, pro co se Sidriel obětovala. A že i já následuji v jejích šlépějích. Nakloní se ještě blíž a já zamrznu. Ví to. V tu chvíli jsem si naprosto jistá, že to všechno ví, a snad… bych byla raději, kdyby tomu tak doopravdy bylo. Člověk? Jemně sebou s tím slovem trhnu. Spěšně ustoupí a tentokrát jsem to já, kdo se odváží uzavřít vzdálenost. Zní… tak naléhavě. A já ji chápu. I to, že se nemůžu vrátit domů, bolí, ale představa, že by tam nebyl a že všichni… zmizeli… je tisíckrát horší. „Je mi to... líto,“ vplete se mi pod jazyk ta nedostatečná fráze. Lítost vždycky přichází pozdě, slyším v uších hlas Dumah o tolik bolestivější, než kdyby mi prostě vrazila. Měla pravdu. Na lítost je i teď pozdě. Nic to nezmění. A tak se zhluboka nadechnu a řeknu jí to. „Zlaté město padlo. Všichni jsou… pryč. Lucifer…“ To jméno zabolí. I když Veršům a citům s nimi spjatými propadám asi více, než by bylo zdrávo, před Sidriel se nedokážu tvářit, že o našich hříších nevím. To my jsme zodpovědní za to, co se stalo. „Lucifer byl svržen z Nebes a další ho následovali. Včetně té, která přišla po vás. Zerachiel. Nepamatuji si toho moc. Nepamatuji si, proč se to stalo, ale… během konfliktu mezi Nebesy a Padlými bylo rozbito i Zrcadlo a… místo toho, abychom tehdy zemřeli, jsme byli znovuzrozeni jako lidé. Některým z nás,“ pokračuji, přičemž pohledem střídavě poklesám k jejím nohám a střídavě se ho odvážím zvednout k jejím očím, „se podařilo probudit vzpomínky na to, co se tehdy stalo, a některé naše dary. A pokaždé, když se tak stane, se kruh opakuje. Bojujeme mezi sebou… I teď. Ale teď… napadl mě Ztracený… Elijah, totiž Lucifer, říká, že brány jsou zavřené, ale… nejsme si jistí… a, pokud nejsou, nezbyl nikdo…“ … kdo by nás zachránil… … a je to naše chyba… Semknu rty. Mísí se ve mně provinilost a strach z toho, jak žena zareaguje. Bude se zlobit? Chvíli mi to trvá, než se přeci jenom odvážím udělat ještě jeden krok k ní. Tentokrát ji dlaň na paži opravdu položím. Slyšet to všechno… nemůže být snadné. Obzvláště po vší té době tady. Možná je starší, mnohem starší než já, a možná není ani skutečná, ale nedokážu si představit nic horšího než právě tuhle noční můru. Na jejím místě… Nedokážu si to ani představit. A to se mi život obrátil vzhůru nohama už několikrát. „Nakir se také probudil,“ dodám tiše. „Jmenuje se… Teď se jmenuje William. A je to dobrý člověk.“ Špatně čitelný, děsivý a naprosto nesmyslný, ale… ano, dobrý… protože byl jako jediný ochoten zlomit ten prokletý cyklus… pro ni, pro ženu, která teď stojí přede mnou… a které jsem rozlámala na kusy celý její svět… nebo alespoň to, co z něj zbylo… „Je mi to opravdu líto.“
| ||
| |||
 | Smrt v ryzí podobě
Sevřu rukojeť nože v dlani tak silně až se ozve tiché zapraštění kloubů a zavrzání kožené omotávky. Vykročím vpřed. Možná spíše zavrávorám a klopýtnu vstříc černovlasé Probuzené… Nezáleží na tom. Žene mě k ní jen ta zoufalá myšlenka, že teď už nesmím selhat. Musím… Musím to dotáhnout do konce. Teď více než kdy jindy. No light, no light in your bright blue eyes Vymrštím volnou ruku do vzduchu a zbraň srazím do strany. Těsně u hlavy mi práskne dunivý výstřel. V uších mi vyzvání umíráček. Neslyším. Nic. Jen to pískání. Hlasité pištění zavrtávající se bolestivě do hlavy. S pocitem zvířete zahnaného do rohu ovšem pokračuji. Ruka se prudce pohne. A já bodnu. And I'd do anything to, to make you stay Přímo do té mělké prohlubně na krku. Kolem rány se okamžitě rozlije horká krev. Stéká po čepeli. Po mých rukách. Zírám na to jako ve snách. Až opožděně mi začíná docházet, co jsem to provedla. Co jsem udělala. Udělám vrávoravý krok vzad, když se žena začne kácet na zem. Nůž nechám zaklesnutý v jejím hrdle a kolem nás se rozlévá rudá zlatě se lesknoucí kaluž…
But would you leave me „Alexi…“ vydechnu roztřeseně a ztěžka polknu. Při pohledu do jeho strhané tváře se ve mne vzedme vlna rozporuplných emocí. Radost. Úleva. Strach. Stud… „Omlouvám se,“ hlesnu dutým tónem hlasu a okraje zorného pole se mi na chvíli rozmažou ve změti zlatých částeček a černých mžitek. | ||
| |||
| Zlato a krev Delilah Blair Flanagan Dopadneš na zem. V ten moment převládne spíše šok než bolest. Nečekala jsi to. Zvláště ne ten pohled do cizích zlatých očí zalitých krví. Čas…. Tohle všechno trvá jen zlomky vteřin. Rychle se začneš soukat zpátky na nohy. Alespoň tak rychle, jak ti to současný stav dovolí. Naštěstí pro tebe je na tom žena taky dost bledě. Vypadá to spíše na souboj lazarů než na nějaký efektní souboj plný obratných fines, které… no, které tě stejně Noah za jeden den rozhodně nenaučil.
Postavíš se na nohy a dostaneš ze sebe těch několik slov. Samotné ti ale dojde, že v tuhle chvíli jsou to jen bezvýznamné kapky stékající po okně lodi v bouři. K ničemu nejsou. Snad jen k tomu, aby tě zdrželi a přidali závažíčko na misku vah patřící neznámé černovlásce.
Ta už nahmátla pistoli, která jí musela vypadnout ve voze. Už se otáčí k tobě, když v tom k ní přiskočíš. Tedy uděláš pár vrávoravých kroků, aby si mezi vámi co možná nejrychleji překonala vzdálenost. Naskytne se ti totiž příležitost. Její pohled na moment zavadí o těla ostatních z policistů, kteří leží na zemi. Musela je znát. Samozřejmě, že je musela znát. Přes rty jí unikne zoufalý nádech, ale to už jsi u ní.
Zbraň svíráš v ruce. Je to skoro jako včera, když tě s ní Noah učil. Správný úchop…Zamířit na slabá místa… Pistole se otočí tvým směrem, ale máš ji v dosahu. Její pohyby jsou rozvláčně. Pomalejší než tvé. Musela to pořádně schytat. Přesto se jí podaří zvednout zbraň. Chvíli hledíš do hlavně pistole, aby si ji srazila volnou rukou do strany právě ve chvíli, kdy prst zmáčkne spoušť. Jen na okamžik vnímáš ohlušující ránu, která práskne kousek od tvého ucha, než ji v něm nahradí táhlé pískání. To už se ale pohne tvá druhá ruka. Ostří prořízne plášť a zajede do masa. Je to až… s podivem snadné. Tělo nakonec neklade větší odpor než kus vepřového. Zasáhla jsi ji někam ke klíční kosti. Nebylo to až tak přesné, jak ti ukazoval Noah. To by si zasáhla blíže krku, ale i tak…
Žena bolestivě vyhekne a z rány se kolem ostří vyvalí krev. V uchu ti stále zní táhlé pískání, přes které nic pořádně neslyšíš. Ani zvuk tvého vlastního srdce, které bije jako o závod. Pistole jí vypadne z ruky, aby se pokusila tu tvou s nožem zachytit. Její prsty ti obemknou útlé zápěstí a snaží se nůž ze svého těla vytáhnout. Nedáš jí ale prostor. Zatlačíš na ni a ona narazí do vozu, který je za ní. Nemá kam uhnout. Chvíli se přetlačujete, ale po chvíli vidíš, že vyhráváš. Žena se zaklání, jak se snaží vyhnout tomu, aby ostří proniklo ještě hlouběji. Zaklání a zaklání, až… už nemá, kam dál. Ty ale pokračuješ. Víš, že nesmíš přestat. Všechno tohle zahodit. Zatlačíš... A nůž začne pronikat pomalu hlouběji a hlouběji. Dle otevřených úst plných krve, vidíš, že musela vykřiknout, ale přes táhlý tón znějící ti v uších, slyšíš jen slabou ozvěnu. Její stisk povolí a ty využiješ vhodného momentu, aby si zbraň vytáhla a napravila svou nepřesnost. Tentokrát už nemineš…
Cítíš na rukou horkou krev. Stoupají z ní zlaté částečky. Je to jako když vítr foukne do chmýří pampelišky. Stačí tak málo, aby bylo pryč. Tělo mladé ženy se sveze na zem, kde se kolem něj začne rozlévat kaluž krve. Ještě lapá po dechu, zlaté oči doširoka rozostřené, ale dle toho, jak rychle se kolem ní rozlévá krev, nebude to dlouho trvat než… Natáhne roztřesenou ruku a dotkne se těla jednoho z mužů, který leží mrtvý na zemi. Vypadá mladě. Možná ve věku tvého manžela. Tvář pokrytá černými žílami… stejně jako Barthova toho dne. Její zkrvavené rty se pohnou. Něco říká, ale nevíš co. Neslyšíš to. Stejně jako neslyšíš, co se děje ve voze, ale pak si všimneš pohybu a v šeru se vynoří strhaná, ale známá tvář. Víří kolem tebe zlaté částečky, zatímco hledíš do tmy vozu. Na něj.
Poslední přeživší…
… Uprostřed tohoto místa smrti ...
| ||
| |||
| Nové jméno Vera De Lacey Rusovlasá žena stojí před tebou, dlouhé prsty propletené, a sleduje tě bystrým pohledem zlatých očí. „Nejsi? Skutečně?“ Nakrčí drobně čelo a udělá krok k tobě. Nepůsobí výhrůžně, spíše zvědavě? „Na tom, kde jsi v tuhle chvíli nesejde. Nemyslím si, že tohle místo má jméno.“ Pozvedne pohled, aby se rozhlédla po nekonečném bílém prostoru. „Můžeš mu ale dát jméno. Jak ostatně všem věcem, které jej nemají.“ Pousměje se laskavě a krátkým gestem ruky obkrouží prostor kolem vás.
Sidriel
Zvuk jejího jména, které zazní z tvých úst, ji viditelně překvapí. Skoro jako kdyby na místě na chvíli zamrzla. „…Neslyšela jsem ho už věky.“ Šeptne poté a skloní hlavu, až jí rudé prstýnky dlouhých kadeří zakryjí strany tváře, až po chvíli k tobě vzhlédne a její oči se vpijí do tvých.
„Viděla jsi mě? Skutečně? I teď mě vidíš… Jaké to je? Byly to vzpomínky nebo snad… něco jiného?“ Položí otázku a skoro neznatelně semkne rty, když zmíníš Matku. „Byl to pošetilý plán. Nakir měl pravdu a přesto… Mohl vyjít. Matka ona…“ Slova se jí zarazí v hrdle, zatímco zavře oči. „Chtěla zpátky Jiskru. Vyjednávala jsem, ale... Víš, malá, jsou věci, o kterých se běžně mezi naší krví nemluví.“ Věnuje ti blahosklonný úsměv jako matka vysvětlující něco svému dítěti. „Ale ty toho ještě hodně nevíš, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zvedne k tobě ruku. Útlé prsty se jemně dotknou tvých vlasů a ty si všimneš, jak se z její ruky odloupne několik zlatých částeček, které se vznesou do vzduchu, aby dosedly na tvou tvář, se kterou splynou, nebo se vypaří? Dotkneš-li se jí, neucítíš tam totiž nic.
„Jaké jméno ti dali, malá?“ Projede prsty opatrně tvými vlasy, než je opře lehce o tvou tvář. Je blízko. Je to skutečně jako hledět do zrcadla. „Stojí stále Zlaté město? A co Tribunál? Kdo obsadil mé místo? A také…“ Odmlčí se. Skoro jako kdyby na moment zaváhala. „A Nakir je v pořádku?“ Řekne jméno muže, kterého jsi zatím viděla jen v pár záblescích. Pak se k tobě ale nakloní a přimhouří oči. Je tak blízko, že na sobě cítíš její dech. Zahledí se ti do očí, aby se ty její pak vzápětí rozšířily a o krok spěšně ustoupila. „Ty nejsi… Ty jsi… Ty jsi člověk?“ Zůstane tam stát a hledí na tebe s neskrývaným šokem. Něco, co by si u ní nečekala. „Ale jak… Jak je to možné? To přeci…?“ Rozhlédne se kolem, jako kdyby snad někde mohla vyčíst odpověď na své otázky.
„Řekni, co se stalo?“ Vzhlédne k tobě a z jejího zlatého pohledu lze vyčíst naléhavost.
| ||
| |||
| Ve jménu zoufalství Prodírám se skrze můry, co do mě narážejí. Na hejno vířící v jedné velké spirále nahoru je… Děsivě krásný pohled. Tedy byl by, kdybych nevěděla, co to znamená… Je každá za jednu duši, kterou jsem odeslala Pánu? Doufám… Chci věřit tomu, že ne, přesto mi celý ten zážitek stále rezonuje ve spáncích. Jejich křik a pláč, všechny ty utichající melodie. Mohu jen chtít, aby na ně čekalo ve smrti něco lepšího než… Ne. Já už se žádného rozhřešení nedočkám. Žádného vykoupení ani odpuštění.
Kráčím směrem k mrtvým koním a vlastní nohy mne sotva nesou. Přerývaně dýchám a nejraději bych se zhroutila zpátky na zem, přesto nezastavuji. Cítím, jak se mi po tváři stále hrnou čůrky krve, štiplavou bolest ovšem vnímám jen mlhavě. Jdu… Prostě jen jdu. U koní jen ztěžka dosednu na zem a třesoucíma se rukama otevřu jednu ze sedlových brašen. Koně… Jejich těla jsou ještě teplá. Snažím se na to nemyslet. Stejně tak předstírám, že jsem si nevšimla opeřeného tělíčka v okapu. Já… Nechci nad tím přemýšlet. Nad tím, zda každý z těch můr opravdu…
Vytáhnu z brašny postupně všechny čtyři bomby. Dvě si strčím do kapes a raději už vůbec neuvažuji nad tím, že si opravdu dávám do kapes bombu, zbylé dvě vezmu ro rukou. S heknutím se vytáhnu zpátky do stoje, natlučená kolena protestují a v paži mi začíná bolestivě cukat. Pořád mi teče… Krev. Nevšímám si toho a místo toho se vrátím zpátky ke kočáru.
Na chvíli… Jen na chvíli se zastavím. Mám pocit… Že něco slyším, ale… Generál? Alex? Nebo si jen přeji něco slyšet? Vzduchem stále víří sametově hebká křídla jejichž šum se mi vtírá do uší. Cvak. Se zatajeným dechem vytrhnu pojistku. Dvacet… Devatenáct… „Už jen… Už jen chvíli,“ zachraptím, když zarazím váleček do mezery poblíž zámku, přesně jak mne instruoval Noah a vzdálím se za roh kočáru tak rychle, jak to jen dokážu. Málem zakopnu o tělo jednoho z mrtvých policistů a… Ne. Ne. V duchu se zavřenýma očima počítám a snažím se zhluboka dýchat.
Nestačím ani dopočítat, když se ozve rána.
Leknu se. Leknu se tak moc, že sebou prudce trhnu, jak se mi do hlavy zakousne ten strašný hlasitý zvuk výbuchu. Na nic ovšem nečekám a rychle se vydám zpátky ke dveřím, ze kterých se kouří. Vzduch smrdí spáleninou a něčím dalším, nepříjemně čpavým a kovovým, co zalézá do nosu a vyhání pryč odér tlejícího listí a vlhké hlíny. Uleví se mi, když vidím, že zámek boj s bombou vzdal. Natáhnu se po dveřích, zvládla jsem to, já…
Dveře se rozletí a můj pohled se střetne se zlatě žhnoucíma očima ve tmě kočáru. Nadechnu se. „Al…“ Alexanderovo jméno mi nestačí ani přejít přes rty. Místo toho se můj hlas zlomí v bolestivé vyjeknutí, když mne surově trefí přímo do hrudi podrážka těžké boty. Padám. Kovový váleček mi vypadne z ruky.
Let je to jen krátký, ovšem o to více je dopad bolestivější. Zalapám po dechu a zpoza rtů mi vyrazí krátké zasténání. Zamrkám ve snaze rozehnat mžitky před očima. Místo Generála se ovšem z vozu vynoří… Ženská tvář. Bledá a strhaná, zbrocená krví řinoucí se z očí. Je to… Děsivý pohled. Z mnoha důvodů.
Měla jsem… Měla jsem to vědět… Že Alexe nechají hlídat někým z Probuzených, jakkoliv Noah doufal v opak. Bylo tohle v plánu? Já… Zaskočená tou situací se jen malátně zvedám trhavými pohyby na nohy. Ani neznámá Probuzená nevypadá zrovna dobře. Nevypadá vlastně vůbec dobře. Při pohledu na ni se děsím toho, jak na tom bude Alexander, ale… Ne, mám úplně jiné problémy. Žena se pohybuje… Zvláštně. Zašátrá rukou ve voze za sebou a… Sahá po zbrani. Po pistoli! Zastřelí mě. Po tom všem mě tady zastřelí. A všichni ti lidé… To, co jsem provedla…
„Ne! Já… Prosím ne… Nechci… Není… To nutné…“ hlesnu vyděšeně, v očích se mi zračí panika a srdce neklidně buší. Prsty obejmou rukojeť Noahova nože, co mám u pasu. Neměla bych… Nevím, co bych měla… V hlavě mám dokonale prázdno. Bílo. Nevím, co mě k tomu vyburcuje. Strach? Zoufalství? Hloupost…
Nezáleží na tom.
S nožem v ruce se vrhnu směrem k té, které bych v jiném životě říkala „sestro“ a zdvořile se u toho usmívala.
| ||
| |||
| V oku bouře Delilah Blair Flanagan Smrt. Všude kolem tebe je smrt. Můry protivně dotírají, ale nechávají tě projít. Jejich největší počty postupně stoupají vzhůru a vzhůru. Skoro jako kdyby vynášely duše na oblaka. Sama ale moc dobře víš, že žádný nekonečný ráj na nikoho z vás nečeká. Čekal vůbec někdy?
Zvedneš se na nohy a rozhlédneš se kolem. Nikde se nic nehne. Jen nohama koní sem tam cukne posmrtná křeč. Ať už se stalo cokoliv a ať už to mělo dosah jakýkoliv, dopřálo ti to luxus cenného času, kdy tě tu nikdo nebude rušit. Není totiž kdo. Od rtů ti stoupají obláčky páry, zatímco se vracíš s přerývavým dechem zpátky ke koním, které jsi nechala přivázané u lampy. Ta cesta ti přijde násobně delší než před tím, ale nemůžeš se zdržovat. Každá vteřina, kterou máš teď k dobru, byla draze zaplacená a nemůžeš jimi plýtvat.
Koně, které vás poslední dva dny spolehlivě vozily po město i mimo něj, teď leží natažení na zemi. Mrtví. Stejně jako vše kolem. Dokonce si všimneš i opeřeného tělíčka ptáka, který musel sedět na okapu, když ho zasáhla tvá moc. Můžeš jen doufat, že neletěl kolem, protože pak by musel být dosah toho efektu obrovský. I tak… Jak daleko odtud budou k nalezení těla pokrytá černými žílami?
Otevřeš brašnu, ve které jsou výbušniny, jenž ti ještě před pár hodinami Noah ukazoval. Jsou v pořádku. Vypadají… stejně. Kovový váleček v ruce se zdá podivně těžký. Rozhodně těžší než včera. Vezmeš, co potřebuješ a vydáš se rychle k vozu. Přijde ti, že z něj slyšíš nějaké tlumené zvuky, ale je to těžké rozlišit oproti ševelí křídel můr, které jsou tu doslova všudypřítomné. Stále další a další vylézají z oken domů kolem, aby se přidali k ostatním.
Dojdeš ke dveřím. Vytáhneš pojistku a v hlavě začneš počítat…
20
… A zarazíš bombu do mezery mezi zárubněmi poblíž zámku. Zpětné háčky zafungují, jak mají a kovový váleček zůstane na místě. Nic se neozývá. Žádné tikání. Ani z válečku nestoupá dramaticky dým. Jen tam prostě je.
17
Ukročíš a rychle se schováš. Jak to říkal Noah? „Stačí se krýt za zeď nebo stěnu vozu. Není to nic velkého.“
11 Stojíš a tiskneš se zády ke krytu. Bude to stačit? Stane se vůbec něco?
5
4
3
Bum!
Nedostaneš se ani k jedničce, když se ozve ode dveří vozu rána. V tichu okolí je o to výraznější. Neřekla by si, že to nebylo nic velkého. Počítala jsi špatně a nebo bylo nevhodným nastavením výbušniny? To je teď vedlejší. Když dojdeš zpátky ke dveřím vozu, z kterých se kouří, vidíš, že jsou odskočené a část u zámku vylomená. Kování je rozšklebené, jako... no jako po výbuchu. Přiblížíš se k nim, ale ještě než za ně stihneš vzít prudce se samy otevřou. Ve tmě uzavřeného vozu se rozzáří dva zlaté body, aby se pak rychle zevnitř pohnul stín a noha v těžké botě tě skopne bez slitování na zem.
Vyhoupne se do světla a zavrávorá. Musí se přidržet vozu, aby nespadla podobně jako ty. Vidíš černé do copu spletené vlasy, tmavý zimní plášť a drobnější postavu, která už na první pohled nepatří muži. Tvář ženy osvětlí posledních pár paprsků zapadajícího slunce, které beznadějně rozhánějí nastupující soumrak. Vidíš, že je v tváři bledá a po lících jí teče krev. Krev ze zlatě žhnoucích očí, jejichž bělmo je jí také zalité.
Někdo to přežil. Ačkoliv… Chraplavě vydechne a natáhne se pro cosi do vozu. Její pohyby jsou ale pomalé a poněkud nekoordinované. Trochu připomíná někoho, kdo to poněkud přehnal s pitím a nebo právě přežil vlastní smrt. Pak si ale všimneš pistole, pro kterou se natáhla…
| ||
| |||
| Střepy snů Poslední, co ještě vnímám, je hřejivý stisk na ruce. Koutky rtů mi malátně cuknou. Svět se zhoupne a temný proud mně strhne. I když se však propadám stále hlouběji, neschopna se udržet nad hladinou, nebojím se, protože mě drží. A nepustí mě. Ani nevím, jestli je to jenom chvíle nebo celá věčnost, než se mi žilami rozlije úleva. Ve vzduchu přede mnou se líně pohnou zlaté jiskřičky. Je to krásné. Tak krásné… * * * … a pak ruce složím na tmavě zeleném saténu honosné róby se zlatým zdobením. Je to ta samá róba, kterou mě Philip překvapil poté, co… poté, co… Trhnu sebou. Jako bych se už po tisící vynořila z mlhy, znovu na sobě ucítím jeho pichlavý pohled. A pokud si toho poplašeného pohybu všiml i někdo jiný, bude se zlobit. Ne, ne, ne. Tohle není skutečné. Nemůže to být skutečné. Je mrtvý. Vím, že je mrtvý. Musí být… prosím, Bože… vím, že bych se neměla modlit pro něčí smrt, ale… prosím… Smyčce zrychlí. Tóny na mě útočí ze všech stran a srdce mi skáče do rytmu. S němou modlitbou na rtech pootočím hlavu k muži na vedlejším sedadle, místo svého manžela tam však najdu… Eliju. Vydechnu. Hudba zvolní tempo. Baletky na okamžik zamrznou v půvabných pózách, než pomalu a plynule pokračují svou pouť napříč jevištěm. Na okamžik si připadám tak trochu hloupě. Samozřejmě, že tam sedí jenom on. Vždyť říkal, že se nemusím bát. Sotva se mi na ramenech uhnízdí pocit, že je to takhle správné, že je správné sedět po jeho boku a být tady s ním, úkosem oka zaznamenám tmavou figuru na mé levici. To přece nemůže být… vévoda. Spodní ret mi poklesne a – byť vím, že bych ho teď neměla vyrušovat – neudržím se. Je tady. Proč… je tady? „Milosti…?“ vydechnu rozechvěně. Jako by se nic nedělo, Elijah se ke mně nakloní a jediným krátkým gestem obrátí mou pozornost zpátky k pódiu. Pousměji se. Ano, neměla bych si kazit večer. Nemusím se bát. Všechno bude v pořádku, všechno je… v pořádku. Jsme spolu. To jediné dokážu s jistotou označit za správné. Když se primabalerína dostane na značku a ladně zvedne ruce jako labuť křídla, zaujatě se předkloním. Jako malá jsem také chtěla být baletkou. Tanec jsem milovala odjakživa, ale v Davenportu kamenné divadlo nemáme a příležitostná představení se odehrávala na provizorním jevišti mezi stromy v sadech. Navíc osud měl jiné plány… Tolik životů. Ne… Mýlí se. Musí se mýlit. Tak to není. Ostře se ohlédnu a svět se mi rozmaže, jako by mi do očí vhrkly provinilé slzy, nebo jako by i mě oslepila záře reflektorů. Sál divadla pohasne a já mám na okamžik pocit, že je oba vidím v obecenstvu, než… * * * … nám nad hlavami zašelestí větve stromu. Je to krásný den. Na kůži mě hřeje zlatá záře, jemný vánek si pohrává s lemem dlouhého bílého roucha kolem mých kotníků a pořád ještě máme čas, než se budeme muset rozloučit. Jsem… šťastná. Ano, tak se dá nejlépe vystihnout hřejivý pocit na mé hrudi. Štěstí. On se usměje a já mu úsměv přirozeně oplatím. „Vidíš. Když se tváříš takhle, tak si nejsem zase tak jistá, že jsi to opravdu myslel jenom metaforicky,“ brouknu pobaveně, když se dotkne mého ramene, a obrátím se k němu celým tělem. „Ale, pokud mě chceš vyděsit, budeš se muset víc snažit…“ Vyruší nás povědomý hlas. Když se však otočím…
… stanu tváří v tvář černovlasému muži. Znám ho? Ne. Nebo… Ne, určitě ne. Tak proč… nedokážu ten zvláštní pocit setřást? Zkoumavě se na něj zadívám. Aniž bych věděla, co přesně hledám. Něco. Prostě… něco. To už pohled stočí mým směrem. Pousměji se, ale zlaté oči se v tom okamžiku zatvrdí a mě zamrazí. Záhy si uvědomím, proč je mi tak povědomý. Je to serafín. Dlaní se dotknu hrudi a ukloním se mu. Ach, jistě. Záležitosti Tribunálu volají. Tak trochu jsem doufala, že máme ještě čas… ale některé věci nepočkají, chápu to. I proto mi obočí kmitne o něco výš, když Lucifer promluví. Jeho slovům bych nemohla nic vytknout, ale zní… zvláštně. Popuzeně. Protože nás vyrušil? Ne… Tohle bude sahat hlouběji. Někdy později se ho možná zeptám, nebo taky ne, prozatím však… „V tom případě vás opustím,“ ozvu se zpoza Lucifera. „Přeji vám oběma…“ pokračuji zdvořile, ale hřejivý úsměv se samozřejmě stočí… k němu… * * * Když se světlo rozestoupí tentokrát, stojím uprostřed nekonečné bílé. Jenom já. Nebo aspoň myslím, že jsem to zase já. Někdy si nejsem jistá. Kdo vlastně… jsem. Ztrácím se. Tříštím se na střepy jako zrcadlo a na paty se mi lepí sedmiroční smůla. Odevzdaně sklopím pohled. Místo drahých zelených šatů nebo jednoduchého roucha mám na sobě jenom lehkou noční košilku. Jako předtím. Tak jsem to přeci… já. Sama. Kolem mě víří zlaté jiskřičky. Když však natáhnu ruku a jednu zachytím v dlani, rozplyne se, jako by to byla jenom sněhová vločka. Křehká. Přelétavá. Pomíjivá. Ani nevím, jestli mezi nimi stojím chvíli nebo celou věčnost, ale pak – pohnu hlavou a v dálce si všimnu zlaté záře. Zlaté záře, která obklopuje drobnou postavu. Někdo… tam je. Já… Ani nad tím nepřemýšlím. Přirozeně vyrazím vstříc jedinému bodu v prázdnotě. Bosé chodidla se míhají na bílé podlaze, jak zrychluji. A zrychluji, až najednou běžím. Musím… pospíšit, jinak jí nebudu stačit. Počkej… … prosím… … nenechávej mě samotnou! Dlaň mi dopadne na rameno rudovlasé ženy, která se konečně otočí. Vypadá… Strnu. Vypadá jako já. Stejně, a přeci jinak. Znám ji. Je to ta samá žena, kterou jsem viděla kráčet tím děsivým světem plným příšer. Která dělala to, co považovala za správné. Zhřešila. Neměla právo… ale ona to všechno věděla, a přesto se… nebála… ne jako já… Jako by se do mě oči žhnoucí zlatem zapíchly a já klopýtla ze setrvačnosti pohybu, ji pustím. Honem couvnu do uctivé vzdálenosti, div se mi roztřesená kolena nepodlomí. Měla bych se… uklonit? Jako Zerachiel před Nakirem? Nevím. Najednou… Najednou si připadám jako zvířátko lapené na druhé straně hlavně pušky. Bylo ji snadné obdivovat. Ale stejně tak je snadné se jí bát. Když promluví, trhnu rameny. Co tady dělám? Ptá se… mě? Opravdu mě? Snad jenom ze strachu, že by se rozplynula jako zlatá jiskřička v dlani, od ní neodtrhnu pohled, abych se ujistila. Nikdo jiný… tady není, nebo ano? Jenom já. A ona. A serafínka, která je mi podobná a přitom není. Snad jenom na první pohled. Pootevřu ústa a pak je zase zavřu. Přišpendlena tím autoritativním pohledem na místo mám problém vydolovat z hrdla byť jediné slovo, obzvláště když… „Omlouvám se. Nejsem… Nejsem si jistá,“ přiznám tiše. Zatímco se její hlas melodicky nese prostorem, ten můj je tichý a nejistý. „A-ani nevím, kde vlastně… jsme. Asi… jsem se ztratila…“ Ano, asi jsem se… ztratila. Ve více významech toho slova než jenom tom jednom. Hlas mi poklesne. Netroufám si pohnout. Odtrhnout od ní pohled. Nic. „Ty jsi… Vy jste,“ opravím se honem, div nesklopím hlavu, „Sidriel. Jak je tohle… Viděla jsem vás… bojovat. A když jste šla potkat… Matku. Co chtěla? Výměnou za smír?“
| ||
| |||
| Vražedkyně Kolem mne práskají výstřel a nutí mne setrvat bezradně na místě. Kryjí se a já nejsem schopná… Nemůžu se dostat blíže. I skrze hromadící paniku se přinutím vydechnout. Soustředit se. Navzdory nebezpečí v podobě policistů skrytých za vozem přivřít oči a veškeré své úsilí a sílu vlít do písně, do představy ticha šířícího se okolím…
Z hrdla mi vyrazí divoký výkřik a tělo se propne v křeči. Všechna ta moc proudící ven mne přitom rve na kusy. Bolí to. Pálí to. Drásá to! Křičím a řvu v té nesnesitelné agonii, přesto svůj vlastní hlas neslyším. Do dokonalého ticha zní jen divoká směs hlasů a melodií proplétajících se do sebe. Je jich… Tolik. Mladí, staří, děti i ženy, zvířata i… Všichni. Ruce mi vystřelí k uším, ovšem ani dlaně přitisknuté k hlavě nedokáží ty zvuky utišit.
| ||
| |||
| Smrt bere vše Delilah Blair Flanagan Horká krev se vsakuje do rukávu kabátu, který barví do tmava. Uličkou se rozléhají výstřely. Část z nich patří tvé zbrani. Noahův revolver se ukáže jako vcelku účinná zbraň, ovšem kryjí se moc dobře na to, aby je některá z tvých kulek zasáhla. Je jich tam určitě víc, protože tě zvládají většinu času držet v šachu a jen vyklonit se k výstřelu je riziko, protože hned přiletí i kulka tvým směrem. Noah by jistě věděl, co dělat. Věděl by… Ale ten tu není. Jsi tu jen ty. Žena, která se teprve nedávno naučila, jak správně držet zbraň a která je teď zaklesnutá v přestřelce s jeruzalémskou policií, aby osvobodila na smrt odsouzeného vraha.
Ne, tohle není něco, co plně ovládáš, ale je tu něco jiného…
Srdce máš až v krku, ale i tak se pokusíš soustředit. Sáhnout pro své schopnosti. Dary Dumah, které si neseš s sebou. Jsou příliš daleko, ale…. Zavřeš oči, zatímco se ti po bradě vykreslí zlatá linie. Jen kdyby bylo ticho. Kdyby bylo ticho. Jako kdyby si cítila elektrizující energii, která ti proudí tělem koncentrovaná v linkách na tvé kůži i pod ní. Hromadí se a… Hromadí…
Výstřel práskne a odštípne kus cihlové zdi kousek od tebe. Kusy roztříštěných cihel tě jako šrapnely zasáhnou na tváři. Ty si toho ale nevšímáš. Ta energie, ta moc… jsi jí pohlcená. Zlaté linie překříží pár rudých cestiček čerstvé krve a pak…
Už ji neudržíš. Vykřikneš a tvá síla se uvolní do okolí jako tlaková vlna v jejímž epicentru stojíš ty. Bolí to. Je to jako kdyby tě někdo rval na kusy. Křičíš a přitom není nic slyšet. Nic. Jen ve tvé hlavě se míchá kakofonie melodií a hlasů. Ne není to jeden, ani dva… a ba ani deset. Je to celý sbor. Sbor hlasů, které křičí, šeptají, vzlykají jeden přes druhý. Slyšíš i několik dětských hlasů. Pláč batolete. Je toho… moc. Příliš moc.
Padneš na kolena a přijdeš tak o krytí. Musí mít na tebe teď čistou mušku. Stačí jen zmáčknout spoušť a… Ale žádná rána nepřijde. Je stále ticho. Nepřirozené ticho. Když v tom to uslyšíš. Ševelení křídel můr. A ne jedněch. Spousty. Vylétají zpoza vozu, protahují se jeho zavřenými okenicemi ven a nejsou jediné. Ne. Vidíš, že narážejí zevnitř do okenních tabulek, zaplétají se do záclon a některé se protahují škvírami kolem oken ven aby se přidali k ostatním sestrám poletujícím vzduceh. Přibývají další … další a další! Je jich tolik. Jako kdyby ulici zasáhla biblická morová rána. Vzlétají a na sametových křídlech poletují ve vzduchu kolem tebe. Tvoří kolem tebe hustá mrak, který ve spirálách stoupá k šeřícímu se nebi. Na chřípí cítíš zápach tlející zeminy. Je tak intenzivní, že se ti z něj až protočí žaludek. Smrt… Všude kolem tebe je smrt.
Krev ti stéká po tváři a pár kapek ti dopadne na hřbet ruky, kterou se opíráš o zem. Zlaté částečky, které se z ní zvednou, najednou působí skutečně jen jako titěrná světélka v temnotě. Je po všem. Víš to. Najednou už zase slyšíš svůj přerývavý dech a tlukot srdce. I když bolest ustoupila, jsi vyčerpaná. Tak, že by ses nejraději svalila na zem a prostě jen tak zůstala ležet. Stejně jako další těla jejichž obrysy vidíš přes kola vozu. Ano, jsou mrtví. Policisté, kteří na tebe stříleli zpoza vozu jsou mrtví a nejenom oni. Stačil jediný okamžik, aby vyhaslo tolik životů… Už nevidíš jediný pohyb.
Jsi tu sama. Obklopená oblakem šedých křídel stoupajícím k soumračné obloze.
| ||
