Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„… být doktorem, ženu tě do nemocnice, tak mě nepokoušej, Noahu,“ potřesu hlavou s náznakem unaveného úšklebku, ale to už se zvedám na nohy, abych mohla dle jeho pokynu vysypat náboje z krabiček a nacpat do nich obvazy nasáklé krví. Ještě předtím ovšem dojdu k oknu, abych ho aspoň na chvíli otevřela a vyvětrala tady. Všude… Všude je cítit krev. Jako v řeznictví. Nebo… Polknu. Zpátky k úklidu…

Po očku sleduji Noaha, jak dopíjí čaj a bere si poslední pilulku. Nezbývá než doufat, že mu ráno bude lépe, i když… Moc dobře si uvědomuji, jak plané a hloupé to jsou naděje. Ráno bude Noah zesláblý, zašité rány budou bolet a o té hlavě raději ani nepřemýšlím. Jediné, co mne uklidňuje je to… Že zatím je stále dost daleko od hranice dělící život a smrt.

S heknutím nakonec zvednu ze země lavor plný rudé vody. „Dobře… Hned jsem zpátky,“ souhlasím, i když ve mne trochu zatrne. Co se mnou musí probrat? Plány na zítřek? Každopádně vykročím na chodbu a následně směrem do koupelny. Naštěstí ani teď na nikoho nenarazím. Netuším, jak bych tohle vysvětlovala… A ani si to nechci představovat. Zvláště, když spatřím svůj vlastní odraz v zrcadle. Vlasy neuspořádaně spadající v těžkém rozcuchaném vodopádu přes záda a podél tváří, zasychající krvavá šmouha na bradě. Něco zůstalo i na předloktích a těch pár skvrn na tmavém oblečení si také všimnu. Pořádně si tak vydrhnu v teplé vodě ruce, krk i obličej a stejně tak zlikviduji obsah lavoru.

S návratem do Noahova pokoje neotálím. Jen krátce zaklepu, než vejdu zpátky dovnitř a… Vidím, že se Noah přesunul už do postele. Dobrá. Pohledem zalétnu směrem, kterým ukazuje. „Jistě. Jen… Chvíli, zavřu to okno, takhle to asi stačí,“ zamumlám. Jedno hezky po druhém.
Nakonec dojdu i pro tu brašnu, která je… Uh. „Jsi blázen, proč jsi mi neřekl o pomoc? Já vím, taky se občas při pohledu na svoje ruce bojím, že stačí špatný pohyb a zlomím si víc než nehet, ale…“ zamručím nespokojeně, když kovově rachtající brašnu se zbraněmi položím na postel.

Drobně přimhouřím oči, když z ní Noah vyloví podivně vypadající váleček a vzápětí… Můj výraz se změní na vyděšený. Bomba. Vážně vytáhl z brašny jen tak… Opravdovou bombu? Vždyť… Je to tak malé a… Proč mi to ukazuje? Hledím na něj s otázkou v očích, když mi vysvětluje, jak se s bombou musí manipulovat. Není mi z toho úplně dobře. Pojistka. Háčky. Dvacet vteřin. Krýt se. Jedna na zámek nebo dvě na panty.
Ovšem nepřerušuju ho ani mu neskáču do řeči otázkami. I tak na něm vidím, jak je pro něj náročné udržet myšlenku a soustředění. Léky zřejmě konečně musely začít působit.

„Pro jistotu…“ zopakuji po něm tiše a mám pocit jako by tíha na mých ramenou nabrala na své váze. Nahrbím se, předloktí tisknu k břichu a držím se za něj. Nakonec… Nakonec si stisknu kořen nosu mezi ukazováčkem a palcem. Promnu si unaveně tvář.

„Dobře,“ povzdechnu si. Ani teď mu nic z toho, co řekl nerozporuji. Zítřek… Bude těžký. A já začínám pochybovat, že po něm přijde klid. Ne, když si vybavím pokřivenou siluetu Ztraceného tyčícího se nade mnou. Všechno… Všechno je špatně. V románech všechny ty strasti působí… Jednodušeji. Stačí přetočit pár stránek knihy a vy víte, že to dobře dopadlo.
„Hlavně si odpočiň ty. O mě se nestarej, zítra ráno… Zařídím to nové oblečení a donesu ti něco k jídlu,“ hlesnu tiše, zatímco pozoruji, jak Noah pomalu odplouvá do říše spánku. „Zítra ti seženu nové,“ měkce se pousměji. Ještě chvíli… Čekám…

… a vzápětí seberu z postele brašnu a dám ji zpátky na zem. Na komodu nachystám prášky, mast i nové obvazy na ráno. Stejně tak zkontroluji, že má Noah pod hlavou skutečně ručník a leží na správné straně, než mu s tichým povzdechem vytáhnu přikrývku až ke krku. Ještě musím dojít pro vodu, kterou natočím do termosky a postavím ji na stole vedle postele. Je to nezvyk. Starat se o někoho jiného. O cizího muže. Ještě ke všemu o tajného policistu. Choval se ke mne mile, ale bylo by tomu tak, kdyby dostal jiné rozkazy? Potřesu hlavou, nad tímhle… Nemá cenu přemýšlet. I tak pro mne Noah udělal za těch pár dní… Hodně. A byl milý. Jeho názory…

Vezmu z kapsy kabátu avizované peníze, ale nezůstane jen u toho. Potichu vybalím z brašny jednu z pušek. Tu svoji. Zkontroluji, zda je či není nabitá, abych to napravila. Zabalím ji do svého kabátu a přiberu k ní ještě nůž v pouzdře než se zbývajícím čistým ručníkem a županem vydám konečně ke svému pokoji.

Pokud mám dnes usnout, chci mít zbraň po ruce.

Odolám nutkání padnout do postele a prostě tam umřít, místo toho tam jen skryji pušku. Nůž v pouzdře si přidělám k opasku a odpočítám část peněz od Noaha, kterou si u sebe chci nechat. Chuť na jídlo nemám, ale žaludek se mi nepříjemně svírá a pak… Potřebuji se napít. Zbavit se té železité pachuti krve, kterou cítím pokaždé, když se nadechnu. Cítím ji v nose. V ústech. Trochu otupit vzpomínky na dnešní den, abych dokázala zavřít oči a dobrovolně se odevzdat dalším nočním můrám.

Přehodím přes sebe kabát, zamknu za sebou pokoje a vyrazím do hospody na druhé straně domu…

Vyměníš si s Elijou tichý pohled. Neucukne s rukou, ale jen si dlouze povzdechne a skloní hlavu. Když k tobě opět zvedne tvář, těžko by si v ní hledala nějaké známky nevole nebo snad pochybností. „Nemusíš se bát, Vero. Tohle není věc, která by tě měla trápit… To spíš…“ To už se ale debata stočí k neznámému hostu, který vás poctil návštěvou. Elijah se postaví a beze slova klouže pohledem mezi tebou a Robertem dle toho, kdo zrovna mluví.

„No, neřekl bych to líp. Ta dáma má fantazii!“ Mávne k tobě rukou Robert, který vypadá, že jeho hlavním problémem je aktuálně najít tu správnou lahev. „Prsty s více články… A drápy k tomu!... Pff, to je ale den.“ Mručí, zatímco si postaví na stolek poloprázdnou lahev a opět se skloní, aby začal se štracháním hledat sklenku.

„Takže něco takového… Hmm, a mělo to křídla?“ Stočí Elijah svůj vážný pohled k tobě. „Asi nemá smysl doufat, že to bylo jen účinkem léků, o které jste se tady s Robertem podělili?“ Koutek rtů mu na okamžik povyskočí do úsměvu a jeho tvář opět začne působit tím soutředěným ale klidným dojmem nehledě na téma, o kterém se bavíte.

„Ne, děkuji. Možná bych o tom ale měl po dnešním dni začít přemýšlet.“ Ozve se poněkud uraženě Robertův hlas z druhé strany místnosti, kde už našel sklenici, jenž si začne bez okolků plnit zlatavou tekutinou.

„Myslím, že ti bude teď stačit ten burbon. Každopádně, zajdu se ta podívat, aby… Cože?“ Nakrčí Elijah čelo a nezvykle rychle sklouzne pohledem zpátky k tobě. „Matce?“ Jeho překvapení trvá ale jen vteřinu, než se mu vrátí jeho typický klid. „Zvláštní volba slov Vero. Jaké matce?“ Zeptá se tě, aniž by uhnul pohledem ve chvíli, kdy Robert bouchne trochu hlasitěji flaškou o stůl, když ji tam opět postavil.

„Myslím, že byste měli tyhle řeči nechat na později. Jestli chceš vůbec ještě vidět něco z toho našeho hosta, měl by sis pospíšit. Dle toho, co se vznášelo vzduchem, to nevypadalo, že by se chtěl nějak dlouho zdržet.“ Ušklíbne se cynicky Robert a napije se.

„Hmm, jistě…“ Zamumlá Elijah a jen semkne drobně rty. „Neměla by v tomhle stavu pít… Alkohol ředí krev.“ Napomene ještě Roberta, ale ten jen mávne rukou.

„Je dospělá, vdova a k tomu zatracenej anděl krve. Myslím, že se s trochou alkoholu zvládne poprat, jestli dovolíš.“ Zagestikuluje Robert se sklenkou a Elija jen přimhouří oči, aby… „Dobře, jak si dáma přeje. Ale nepřežeňte to. Za chvíli jsem zpátky.“ Povzdechne si rezignovaně, aby na vás ještě krátce pohlédl, než odejde z místnosti. Dveře pracovny se tiše zavřou a Robert se za nimi jen otočí s křivým úsměvem na rtech, ze kterých ne a ne zmizet.

„Jsem zvědavý, jestli tam najde něco jiného, než kus závěsu z postele a rozbitý nábytek. No, snad si pospíší.“ Přiblíží sklenku ke rtům, aby se opět trochu napil. Tentokrát méně zoufale a více… degustačně.

„Takže, copak to bude? Máme tu… koňak, whisky, burbon… tohle dokonce vypadá na … nějaký likér? Hmm?“ Prohlíží skloněný u skříňky lahve, na které odtud pořádně nevidíš, ale slyšíš sem tam tiché cinknutí, než se Robert narovná a do sklenky ti naleje to, co sis poručila.

„Takže… ehm, na tykání?“ Zastaví se před tebou a zvedne skleničku v přípitku, než se bokem opře o stůl plný papírů a zamyšleně mlaskne. „Co to bylo to o té… matce? Něco mi tu uniká?“ Zakrouží krátce obsahem sklenky, aniž by z ní upil.

„Nikdy jsem nebyl radši za takové zprávy.“ Otočí se na tebe Noah a pak si prohlédne tu menší spoušť, která ho přiměje se zamyslet. „No… Hmm, tohle by mohlo přitáhnout pozornost. Asi bude lepší, když to tu nenecháme. V té tašce…“ Ukáže na brašnu, kterou sem nesl i přes svůj stav. „V jedné menší jsou tam krabičky s náboji. Klidně je vysyp a použil ji na ty obvazy. Prozatím to bude muset stačit. Košile… Myslím, že ta je na vyhození. Na konci ulice je krámek, kde se dá koupit náhradní oblečení. Bude asi snazší tam ráno zajít a koupit něco nového. Pro naše potřeby to postačí… Ah, třetí pilulka. Jistě doktore.“ Pousměje se lehce a natáhne se po posledním prášku, který zapije douškem čaje. Polkne a promne si unaveně kořen nosu.

„Dobře, počkám na tebe. Ještě… ještě něco budeme muset probrat.“ Kývne na tebe, zatímco se vydáš vylít rudou vodu do koupelny. Potkat tě někdo v tuhle chvíli na chodbě, asi by sis vysloužila pár zděšených pohledů, ale naštěstí tu skutečně máte soukromí. Voda zmizí v odtoku a lavor se po vypláchnutí vrátí do své původní bílé a poněkud oprýskaní barvy.

Když se vrátíš do ložnice, v křesle už nikoho nevidíš. Noah se přesunul do postele, aby si konečně lehnul. „Del.“ Zvedne se trochu na rukách, když tě uvidí přicházet. „Ta taška, podej mi ji prosím.“ Ukáže na brašnu, která se ukáže těžší, než jsi čekala. Když ji položíš na postel, tak v ní trochu kovově zarachotí. Ještě aby ne, když jsou v ní vaše zbraně a také další věci…

„Tady…“ Vytáhne Noah mosazný váleček s pár výstupky na straně. Nikdy jsi nic takového neviděla. „Je to bomba.“ Řekne prostým konverzačním tónem. „Tady díky těm zpětným háčkům se dá zarazit do škvíry u dveří. Vidíš, jsou pohyblivé.“ Zatlačí prstem na jeden z kovových výstupků, který se s trochou vůle pod jeho dotykem pohne. „Měla by stačit jedna na straně u zámku. Případně dvě u pantů. Rozbuška je nastavená na dvacet vteřin. Pamatuj si to. Po vytržení této pojistky…“ Ukáže na malý kovový kroužek, který je vidět na straně mosazného válce. „..Je jen dvacet vteřin do výbuchu. Stačí se krýt za zeď nebo stěnu vozu. Není to nic tak velkého. Dost ale na to, aby to vylomilo panty nebo rozbilo zámek. Jsou tu tři kousky. Pro jistotu a…“ Jeho pohled se střetne s tvým a jeho vysvětlování se zadrhne. „Del… pro jistotu. Pro jistotu bude lepší, když ti to všechno vysvětlím, dokud jsem při smyslech, než zaberou plně ty léky. Zítra se může stát cokoliv. Můžou mě střelit. Můžu… No, pro každý případ bude dobré, aby si věděla, co s tím. Pro jistotu…“ Zopakuje už poněkolikáté a zavře unaveně oči. Všímáš si, že je jeho řeč o něco pomalejší a oči se mu klíží. Viditelně ho stojí dost námahy, udržet se vzhůru.

 „Ještě… v kapse mého kabátu jsou nějaké peníze. Vem si je. Ať se můžeš jít najíst a třeba ráno zajít pro to nové oblečení. Hlavně si odpočiň. Po zítřku už bude vše opět o něco klidnější. Stačí to zvládnout…“ Povzdechne si s trochu strhaným úsměvem, než se opět opře do polštáře.

„…Asi nemáš… moje brýle, co?“ Ušklíbne se drobně se zavřenýma očima a hlava se mu otočí do strany. „…Heh, zase jsem je ztratil.“ Zašeptá skoro neslyšně a dle jeho pravidelného dechu to vypadá, že brzy usne. Viditelně je ta medicína skutečně kvalitní.

Nehádám se s Noahem, ani ho nepřesvědčuji ohledně jídla. Teď to nemá smysl, zvláště když je mu zle. I když v duchu si umíním, že… Aspoň polévku bych mu donést mohla každopádně. Kdyby náhodou. Ovšem… To má čas. Teď mne čekají jiné povinnost – a vůbec se na ně netěším, zatímco rozpačitě couvám z pokoje pryč. Noahova slova o zhasnutí – či spíše nezhasnutí – to ještě zhorší. Připadám si… Hloupě. Že mne po tom všem nakonec rozhodí taková… Hloupost.

Přesto mne ve dveřích na okamžik zastaví jeho hlas. Sevřu v dlani kliku, a když se k němu krátce ohlédnu, na rtech mi sedí smutný úsměv.

Chvíli zápasím s otevřením dveří, lavor plný teplé vody je na mě celkem těžký, zvláště po posledních dvou dnech zápřahu. Aspoň, že mě nikdo nevidí, jak cestou omylem vyliju trochu vody. Vlastně… Vlastně jsem tady nikoho krom nás ještě ani nepotkala. Bydlí tady vůbec někdo? Ovšem těmi to myšlenkami se dlouho netrápím.

Vejdu dovnitř, do dveří jen drcnu ramenem, aby se zavřely než i s lavorem v rukách vykročím k Noahovi, abych ho mohla položit vedle křesla. Udělám sotva pár kroků, během kterých si ze sebe stáhne bílou košili zbarvenou rudými mapami a… Očima sklouznu po krví nasáklých obvazech, než mi pohled uteče… Jinam. K jizvám brázdící jeho pevné tělo, které… Které se rozhodně nedá příliš srovnávat s mým manželem. Nejen díky jizvám naznačujícím, že Noahův život rozhodně dosud byl přesně tak nebezpečný a dobrodružný, jak vyznívalo z historky, co mi vyprávěl v kočáru, ale i…

… přistiženě sebou trhnu, když na mne Noah promluví a já si uvědomím, že tam prostě jen stojím a zírám na něj. Do tváří se mi vlije horkost.

„Ah, ne, to… Ne. V pořádku,“ zamumlám a zakroutím rychle hlavou až se mé vlasy na okamžik rozlétnou do všech stran. „Omlouvám se, tohle bylo… Nevhodné. Jen… Dej mi chvíli, je to pro mě trochu nezvyk, můj jediný… Tedy, manžel…“ zarazím se. „Měla jsem zůstat u toho, že to je v pořádku, co?“ nervózně se pousměji. Ale to už lavor skutečně položím vedle křesla a vyhrnu si pořádně rukávy vlastní košile, aby mi nepřekážely, když se vzápětí skloním nad Noahem.

Chřípí mi naplní těžký železitý odér krve. Není to příjemné. Až příliš mi to připomíná věci, na které se snažím už několik měsíců zapomenout. Přesto opatrně s Noahovou pomocí odmotáme obvazy z jeho boku a… „Proboha,“ zašeptám zděšeně a jen ztěžka polknu. Cítím, jak mi z tváře postupně vyprchává veškerá barva a horkost rozpaků nahradí něco zcela jiného. V zádech mne nepříjemně zamrazí. Musím se nadechnout a zase vydechnout, ovšem… Počáteční nutkání uhnout pohledem a odvrátit se nakonec ovládnu. Stejně tak se mi podaří polknout knedlík tvořící se v krku.

Dýchám. Pomalu… Postupně se uklidňuji. Zvládla jsem se najíst na pitevně poté, co jsem tam viděla Meeksovou. Čelila jsem Ztraceným. Pozorovala jsem muže v tom domě, jak umírají v hrůze a bolestech. Zatraceně, vždyť jsem znovuzrozený anděl smrti. Zítra se chystám stát se komplicem při osvobození vraha nejvlivnější osoby ve městě, odsouzeného k smrti. Tohle… Tohle zvládnu taky. Nebo se o to aspoň musím pokusit.

Nachystám si jehlu a nit. Nejhorší je… Dotknout se okraje rány a přinutit se jehlou propíchnout kůži. A pak znovu. A znovu. Cítím na prstech čerstvou horkou krev a kůže je na omak… Je to tak divné. Noah je tichý a nehybný, dokonce i když zprvu bojuji s těmi strašnými uzlíky, abych je správně nejen provedla, ale i dostatečně utáhla. Koušu se u toho do rtu a několikrát mi uteče zasyknutí, když propichuji kůži nebo mi jehla proklouzne v prstech. Nebo smyčka. Nebo rovnou okraj rány. Je to… Je to tak těžké. Nepomáhá ani to, jak se musím nad Noahem hrbit nebo se chvílemi opírat o jeho nohu, abych se k ranám lépe dostala. Je to… Dlouhá a úmorná práce všechny ty rozšklebené šrámy sešít pevně k sobě. Postupem času si jsem sice jistější a jistější, podaří se mi i najít ten správný gryf, abych se s každou smyčkou tolik netrápila, ale… Jizvy mu zůstanou a pěkné to asi moc nebude.

Jakmile se mi podaří protáhnout naposledy jehlu smyčkou, dotáhnout uzlík a odstřihnout nit… Kritickým okem si prohlédnu své dílo. Rozhodně to krvácí méně. Nebo mi to tak aspoň přijde. Za to moje ruce… Podívám se po prstech i dlaních pokrytých krví.

„Myslím… A-ano. To nejhorší je už za námi,“ šeptnu lehce roztřeseně. Zašila jsem to. Všechno. Zvládla jsem to. Vezmu jeden z nachystaných ručníků, abych ho namočila do vychládající vody a zašité rány opatrně omyla a zbavila kůži nánosů krve. Nakonec ještě je potřít páchnoucí dezinfekcí a trochou té masti na otoky… Opláchnu si ruce. Voda v lavoru nabírá temně rudou barvu. Polknu. Nakonec ještě přiložit gázu a převázat to celé obvazy.

„Ještě ta hlava,“ hlesnu. Nezapomněla jsem. Ještě… Ještě jsme neskončili. Sice najdu, kam se Noah uhodil… Ale ve vlasech s tím moc nesvedu. Pokusím se aspoň zbavit to místo zaschlé krve a vetřít tam trochu té masti. Ovšem… Ovšem s krví, která stále vytéká z jeho ucha nic nesvedu. Mohu ji jen otřít. Měla bych mít radost, že jsem to zvládla, ale místo toho jen s prázdným výrazem stírám stružku krve vedoucí z ucha přes krk.

Ztěžka dosednu na zem vedle lavoru plného červené vody. Kolem mě se válí zakrvácené obvazy, kousky vaty i ručník plný rudých skvrn. „Pacient přežit, operace proběhla úspěšně,“ pokusím se o úsměv, když k Noahovi vzhlédnu ze země. Působí jako by se mu ulevilo. To je dobře. Za to mě, jakmile je po všem a jsem chvíli v klidu… Ruce se mi třesou takovým způsobem, že se za ně musím chytit a ve spáncích se sbírá tupá bolest.

„Dobře… Kam s tímhle?“ podívám se po té spoušti kolem sebe. „Půjdu… Vylít ten lavor. A donesu ti vodu, ztratil jsi dost krve, musíš hodně pít. Nechám ti tady… Ten čistý ručník. Dej si ho přes polštář a… Zkus spát na tom uchu. A ještě ta… Třetí pilulka. Dej si ji,“ rozhodnu se ještě chvíli soustředit na to podstatné, zatímco si v dlaních mnu vlastní tvář. Z rukou cítím dezinfekci a krev.

„Já… Měla bych ještě skočit pro nějaké jídlo…“ zamumlám, když se neohrabaně vytahuji na nohy. „Ta košile… Asi by se měla aspoň… Vymáchat ve vodě… Myslím, nikdy jsem neprala,“ podívám se po tom nešťastném kusu oblečení. No… Výhodu to celé má, nyní mě pohled na Noaha sedícího v křesle jen v kalhotách rozhodně do rozpaků nepřivádí. Nemám na to totiž sílu.

♬♬♬♬♬

„Ehm, ne díky Del. Řekl bych, že to bez jídla chvíli vydržím. Myslím… myslím, že by ve mně stejně dlouho nezůstalo.“ Pousměje se trochu omluvně a jen krátce mávne rukou, zatímco dál sedí a ty rozsvěcíš těch pár lamp, jenž brzy zalijí dříve potemnělý pokoj útulným teplým světlem.

„Už aby to bylo za námi…“ Vydechne pak dlouze a svěsí hlavu. Začneš rychle vytahovat věci z kapes a vyskládávat je na volná místa v pokoji. Vhodně pro tento účel poslouží jedna obyčejná stará komoda. Brzy jsou na ní ručníky, smotky gáz i pár lahviček od léků, které si nakoupila.

„Já… řekl bych, že ano.“ Dotkne se Noah nejistě svého ucha. Koutky rtů mu zacukají, když zaznamená tvé rozpaky, a tak si raději rychle hodí do úst nabízené prášky a zapije je už dost studeným čajem.  „To asi ano. Lékař by určitě tak mile neváhal… Nabídl bych, že zhasnu, ale asi pochopíš, když si tohle gesto sobecky odpustím.“ Sveze se v křesle níž a s letmým úsměvem tě vyprovodí, zatímco se rychle vydáváš pryč z pokoje a pryč této poněkud nezvyklé situace.

„Del…“ Zaslechneš ještě jeho tlumený hlas, když už stojíš ve dveřích. „…Děkuji. Asi to není večer, jaký sis představovala, ale… já si nestěžuji.“ Usměje se na tebe, než stočí pohled zase k jedné z plynových lamp a unaveně zavře oči.

☩

Koupelna je i tento den prázdná. Celkově tenhle hotel působí dost nevyužívaným dojmem. Možná proto to byla Noahova volba anebo za tím stálo něco naprosto jiného. To ví jen mladý tajný agent. Teplá voda na zkřehlých rukách je příjemná. Vana vedle tebe vypadá taky velmi lákavě, ale nejdřív tě tu čekají jisté povinnosti. Poněkud krvavé povinnosti.

S plechovým lavorem plným teplé vody se vrátíš na pokoj. Noah dle očekávání sedí stále ve stejném křesle. Když zaznamená tvůj příchod, jen kývne a zapře se rukama o područky, aby se napřímil a začal si rozepínat bílou košili, na které je teď už několik tmavých rudých fleků. Těžký pach krve je cítit ve vzduchu a sama vidíš brzy proč. Obvazy na jeho těle prosakuje čerstvá krev z nezavřených ran. Noah si stáhne košili a skloní zkoumavý pohled k bílé gáze, kterou jsi ho před tím obvázala. V něčem si měla v lékárně pravdu. Výškou připomíná tvého manžela, ale na Barthovi byl přeci jen vidět pohodlný život Zahrad. Na Noahově těle je vidět jeho povolání a náročný trénink, kterým si jistě musel projít. V přítmí lamp si můžeš všimnout i několika jizev. Většina vypadá jako od sečných zbraní, ale ta na rameni… Hmm, že by průstřel?

„…Del?“ Vysloví Noah tiše tvé jméno, když vidí, jak tam stojíš. „Jestli ti to pomůže, můžu se otočit, nebo se dívat z okna. Cokoliv, aby se ti líp pracovalo.“ Nabídne ti, aniž by si v jeho slovech zaznamenala stopu po nějakém nejapném žertu. Ať je tvé přání jakékoliv, je brzy na čase se dát do práce.

Když odmotáš obvazy, není to pěkný pohled. Jsou to otevřené rány a drápy šly hluboko, až do masa. Jedna věc je obrázek v knize a další… Poleje tě studený pot, ale prvotní šok ovládneš. Za svůj život si už nakonec viděla dost. Dost Ztracených. Dost těl na pitevním stolu u Fernsbyho. Dost smrti a krve. Vezmeš si zahnutou jehlu, protáhneš tenké hedvábné vlákno očkem a dáš se do šití. Je to rozhodně zvláštní sešívat někomu kůži a cítit na rukách cizí krev. Tvému soustředění ale jistě pomáhá to, že Noah je vzorný pacient. Ačkoliv to jistě není příjemná procedura, tak sebou necuká a ani nedává hlasitě najevo to, jestli ho bolí, když mu okraje roztržené kůže sešíváš k sobě.

Prvních pár stehů není snadných. Občas se ti kůže vysmekne, nebo naopak uklouzne smyčka, když se snažíš zkrvavenými prsty dle lékárníkových instrukcí uvázat ten správný uzlík. S postupujícím časem a každým dalším stehem získáváš jistotu. Není to nakonec tak těžké, jak se to mohlo jevit. Stačí o tom jen tolik nepřemýšlet a opakovat těch pár kroků dokola a dokola. Rozšklebené rány jsou nakonec stažené a přijde ti, že i krvácení je mírnější. Teď to jen doošetřit a obvázat.

„…Už… je to hotovo?“ Hlesne Noah přes sevřené zuby a s čelem oroseným potem. Viditelně to nebylo až tak bezbolestné, jak se tvářil. Voda se zbarví do ruda, když si opláchneš ruce a podíváš se na zbylé zranění. Noah poslušně zvedne hlavu a když mu odhrneš pár černých pramenů z čela, vidíš, že hlavní rána asi musela jít na oblast skrytou pod vlasy. Tvář má jen lehce sedřenou, ale ve vlasech nahmátneš hrudky zaschlé krve. Tu má Noah také pod uchem a na krku, kam stékala. Chvíli si nejseš jistá, ale při bližším pohledu, si všimneš, že se stružka krve vytékající z ucha stále trochu leskne. Ne, krvácení nepřestalo, ačkoliv je slabší. Snad.

„Díky… Tak, jak to vypadá vážená doktorko?“ Ozve se Noah, kterému nejspíš přeci jen v kombinaci s tišícími léky a tím, že sešívání rány už je za ním, trochu otrnulo.

♫♪♪♫

Nechám za zády lékárnu i svůj pošetilý dotaz. Menší. Zavalitý. Jistě, ptát se na jméno, to bylo hloupé… Měla jsem ho popsat. Ptát se na něj bylo ještě hloupější. Lékárnu opouštím s rozporuplnými pocity. Ne z té odpovědi. Ze sebe sama. Co jsem vlastně chtěla slyšet? Sama nevím.
Venku se na okamžik zastavím a dlouze vydechnu. Noah mi odpoví jen krátce a ani mne není do řeči. Co se mi nevešlo do kapes, tak strčím do sedlové brašny a ztěžka se vytáhnu zpátky do sedla. Svaly mě bolí, napínají se a protestují proti tomu pohybu. Ani nevím, kde v sobě vezmu vlastně sílu na to se přitáhnout a vyšvihnout nahoru. Nepřemýšlím tím nad tím. S krátkým pohledem k Noahovi pobídnu koně a následuji ho setmělými ulicemi, kterými se rozléhá klapot koňských kopyt…

Zastavíme se před známou ošuntělou budovou hotelu, kde jsme strávili předchozí noc. Tiše si povzdechnu, doufala jsem, že… To je jedno. Kdyby mne Noah aspoň varoval, že strávíme dvě noci mimo pohodlí domu, ve kterém jsem se probrala, vzala bych si aspoň čisté oblečení na převlečení. Neřeknu ovšem ani slovo, namísto toho se lehce zamračím.
„Určitě to zvládneš sám? Můžu ti… Dobře, tak ne, vyzvednu ty klíče,“ zamumlám unaveně a sesednu z koně. Prsty si projedu vlasy plné sněhových vloček, než vykročím směrem ke dveřím hotelu a vejdu dovnitř.

Tentokrát je to… Jiné. Nerozhlížím se ani nekrčím nos, jen… Zamířím k už známé postavě sedící za recepcí. „Hezký večer,“ odpovím a k úsměvu se tentokrát musím přinutit. Ale zvládnu to. „Že?“ dojdu až k pultu, o který se ztěžka aspoň na chvíli zapřu rukama. „Nevěděla jsem, jestli být zklamaná nebo nadšená, ale… Doporučuji si to přečíst za nějaký čas znovu. Všimnete si věcí, které moc nedávaly smysl, ale najednou to všechno zapadne do sebe,“ úsměv na mých rtech přeci jen zakolísám. Záloha. Klíče.
„Mohla bych vás ještě o něco poprosit? Zase o ten župan navíc. A nějaké čisté ručníky. Dva. Nebo spíše tři, prosím,“ požádám muže a vytáhnu z kapsy zbytek peněz od Noaha, abych mu mohla za požadované zaplatit. „A vlastně… Nemáte čistě náhodou noviny? Postačí klidně i včerejší. Zaplatím vám je,“ dodám rychle. „Děkuji, hezký večer i vám,“ poděkuji na závěr, když si od něj přeberu požadované, ať už s novinami či bez nich.

To už se objeví ve dveřích i Noah. Dlouze vydechnu. „Ano, vše zařízeno. Počkej… Pomůžu ti,“ nabídnu se, aby nemusel táhnout naši bagáž sám. Tentokrát nehrozí, že by mi do schodů pomohl, sám má co dělat. Ale musíme to zvládnout – oba.
V chodbě se nakonec nerozdělíme. Vytáhnu tak klíč ze zámku svého pokoje a následuji Noaha k němu. Jsou věci, co nepočkají. Chvíli zůstanu nejistě stát kousek ode dveří, zatímco Noaha pozoruji. Nakonec odložím věci z náruče a začnu se vysvlékat z kabátu a šály.

„Měl bys aspoň něco sníst. Jídlo… Něco ti donesu,“ potřesu hlavou a pohledem chvíli zůstanu viset na prosakující rudé skvrně skrze potrhanou košili. „Ah… Jistě. No… Vzala jsem všechno potřebné na převazy a šití,“ skloním se k brašně a začnu z ní vyndávat vše, co jsem tam nacpala. Pokládám to na stolek hned vedle věcí, co jsem si objednala i u recepčního. A samozřejmě si nachystám i už známou látkovou tašku, kde by měla být ještě nějaká dezinfekce a pár dalších věcí.
„A tady. Prášky na bolest,“ vytáhnu z kapsy dvě lahvičky. „Tyhle jsou slabší, na zítřek. A tyto by měli být silné. Na noc. Neměl by sis vzít více než tři, takže… Zatím takhle… Počkej,“ vytáhnu z brašny i jednu z termosek, ve které ještě něco je, abych ji podala Noahovi společně se dvěma tobolkami, které z lahvičky prášků odsypu. „Snad to zabere dřív, než na tobě budu muset cvičit to šití,“ nevesele se ušklíbnu.

„Tak a vlastně ještě tohle. Na otok. Půjde to použít na ty rány a… Musíme se ti ještě podívat na tu hlavu. Pokud tam budeš mít někde bouli, tohle by mohlo pomoc aspoň… Takhle. Co to krvácení? Přestalo to?“ zeptám se starostlivě.

Počkám si na jeho odpověď, než se ostře nadechnu. „Každopádně… Tohle bychom asi neměli odkládat, takže… Ty rány. Bude… Bude asi třeba, aby sis tu košili… Sundal,“ zamumlám a na okamžik značně znejistím a uhnu pohledem. Teď je to jiné než v tom lese. Úplně jiné. I když situace je v zásadě stejná. Jen… Dobře, teď asi není úplně vhodná chvíle ošívat se nad tím, že by si přede mnou měl v zásadě cizí muž svléknout košili.

Proboha…

Bez varování mi zacukají koutky a já se krátce zasměji. Není to veselý zvuk. Dokonce ani trochu. Opravdu, Del? „Dojdu… Pro teplou vodu, určitě je tady nějaký… Něco… Aspoň lavor… Myslím, že v koupelně něco takového bylo. Tak si zatím… Za chvíli se vrátím,“ potřesu hlavou, než vykročím z pokoje pryč, právě směrem ke koupelně.

Jakmile za mnou zapadnou dveře té malé neútulné místnosti… Vydrhnu si ruce v teplé vodě a opláchnu tvář. Notnou chvíli tam vlastně jen stojím, opírám se dlaněmi o umyvadlo a zírám na svůj matný odraz v zašlém zrcadle.
„Jeden krok vpřed a další tři vzad,“ zašeptám tiše a na krátkou chvíli obejmu sebe sama. Nadechnu se… Ale nakonec jen stisknu rty k sobě. Na okamžik přivřu oči. Narazit na dno byla jedna věc. Zjistit, že se pod ním nachází další a další patra vedoucí do hlubin… Byla věc druhá.

Nakonec se s trhnutím pohnu a… Teplá voda. Ano, proto jsem tady. Jakmile seženu něco, do čeho bych ji mohla natočit, vrátím se zpátky do pokoje za Noahem, abych mu mohla pomoci s ošetřením. Čas na to předstírat, že vím, co dělám.