Andor.cz - Dračí doupě online

Hledíte na sebe s mladou dívkou, zatímco ti srdce divoce buší a stejně tak cítíš bublající emoce a frustraci, které jsou jen kousek od toho, aby přetekly vylily se všude kolem. Jestli ti ale k něčemu život v Zahradách dnes byl, tak právě k tomu, umět na to přiklopit těžkou pokličku a držet ji tam vší silou. Naštěstí tak svou nervozitou mladou recepční nenakazíš. Alespoň ne hned po svém příchodu.

„Dobře paní. To nevadí, že jste je tam nechala…“ Promluví klidně, ale to už pokračuješ. Zraněný muž. Bezvědomí. Krvácení. Policie. Lékař… Nemocnice. Začneš to na tu nebožačku chrlit, zatímco na pultu přistane docela pěkná suma. „Já? Ehm… Já nevím… Říkáte, že je zraněný?“ Opakuje ta slova po tobě viditelně zaskočená.

A ty pokračuješ. Musíš jí to všechno říct. Začnou padat další jména. Lady Vernier. Lord Farnham. Výhrůžky lékařům. Vidíš, jak se její oči rozšiřují šokem, než…

„Tohle je nějaký žert?“ Přimhouří je lehce, když si její mysl najde jednoduché řešení, jak se s něčím takovým po svém vyrovnat. „No, jak chcete. Papír… Ale jistě.“ Neznatelně si povzdechne a předkloní se, aby z jedné poliček pod pultem vytáhla arch bílého papíru a položila ho na dřevěnou desku před tebe.

„Víte, že radní je mrtvý?“ Krátce po tobě loupne pohledem, zatímco položí na pult i psací pero. „A proč vlastně nezajdete za doktorem vy?“ Zeptá se jen tak mezi řečí, aniž by ale nejspíš čekala vůbec nějakou odpověď. „Každopádně, tohle musím říct otci. Jsem tu dnes jen jako výpomoc… Pokud je tu někdo zraněný na pokoji, tak samozřejmě dáme vědět někomu, kdo se o něj zvládne postarat.“ Pronáší s ledovým klidem podpořenou asi jistou dávkou nedůvěry, který tak ostře kontrastuje s tvým momentálním rozpoložením.

„Jistě…“ Natáhne ruku k penězům na stole, které si vezme a uschová nejspíš do nějaké kasičky nebo někam na druhé straně pultu, kam ale nevidíš. Ozve se jen tiché cvak, jak nejspíše schránku zase zamkne.

„Hlavně se uklidněte paní, ano? A nekřičte nám tu tady. Jsou tu i jiní hosté.... Jdu najít otce.“ Dodá po tvých posledních slovech a pak se zvedne. Na tvůj vkus se pohybuje moc pomalu. Rozhodně je na ní vidět, že nespěchá.  

Projde dveřmi, které má na své straně recepce a… nastane ticho. Až nepříjemné ticho přerušované jen tlumenými zvuky života z ulice. Ať už šla dívka kamkoliv, rozhodně jí to trvá. Můžeš na ni čekat, ale zároveň víš, že čas je teď velmi drahocenná komodita. Jak dlouho jí to vůbec může trvat?

Staneš se středem pozornosti. Dost zaskočeným středem pozornosti. Nakonec se přeci jen rozezní tvůj hlas a zatímco se Robertův výraz rozzáří, ten Elijův o něco potemní.

„Bojovat? Nemyslím si, že je to dobrý…“

„Ale no tak. Snad si nemyslíš, že by něco takového nezvládla? S trochou trpělivosti i ona zvládne držet pušku a třeba i něco víc. Však nikdo neříká, že to musí umět za týden.“ Skočí mu do řeči opět trochu nevybíravě Robert, kterému světlovlasý muž věnuje jen podmračený pohled.

„Nemyslel jsem to tak, že by to nedokázala. To jsem neřekl, ale… Některé věci už nejsou zapotřebí. Už ne. Žijeme v moderních časech a…“

„A do jejího pokoje před chvílí vlezl Ztracený. Nevím jak vám, ale mě tohle moc jako moderní časy nepřipadá. Spíše bych řekl takový… závan nostalgie.“ Napije se Robert s povytaženým obočím ze sklenky.

„To s tím…“ Přimhouří Elija oči, ale pak je jen unaveně zavře a promne si prsty kořen nosu. „…Souvisí. Jistě. S něčím to souvisí, ale nevím teď s čím. Nemáme k tomu dost informací. Můžeme jen tápat ve tmě a…“ Otočí se pak na tebe a jeho napjatý postoj o něco povolí.

„Teď ještě ne…“ Hlesne tiše, než jeho hlas opět nabere na typické zvučnosti. „V tomhle stavu je ještě předčasné se bavit o nějakém výcviku. Vero, musíš se dát v první řadě do pořádku a uzdravit se. Uvidíme, jaká bude situace pak ano? Dej tomu jen pár dní. Oba. A pak uvidíme, co bude třeba řešit.“ Kmitne pohledem mezi tebou a Robertem.

„Já se pokusím zjisti víc. A Brány… ne s nimi to tak snadné není. Nejsou to brány ve vlastním slova smyslu, ale…“ Povzdechne si. „Je to prostě komplikovanější. Alespoň, co vím. A trápit? Hmm, to ti říkat Vero nehodlám. Zároveň to ale není něco, s čím by si mi snad mohla nějak pomoci. Ne teď. Ne ve tvém stavu.“ Pronese Elija klidným tónem bez jediného zaváhání.

„A já?“ Ozve se zamyšleně váš druhý společník, aby si s Elijou vyměnili jen na moment tiché pohledy.

„Ne… ty máš přeci jiné povinnosti.“ Kývne Elija krátce bradou ke stolu s plány.

„…Když myslíš.“ Semkne rty trochu nespokojeně Robert, ale viditelně nestojí o to se tu s Elijou hádat. Alespoň ne před tebou.

„A měl by si doprovodit dámu zpátky do jejího pokoje. Pohovka v mé pracovně není zrovna ideální místo, kde by se měla zotavovat natož popíjet tvrdý alkohol.“ Pokračuje Elija, kterému stačí jen významný pohled Roberta, aby se zarazil. „Ah, jistě ložnice… Pošlu tam někoho, aby to uklidil. Kromě strženého závěsu a stolku, který někdo rozbil, tam není nic podezřelého. Horší to bude se zajištěním bezpečí vzhledem k tomu, že je nejspíš nikdo neuvidí, pokud by tedy další vůbec byli… Hmmm.“ Poslední slova už Elija spíše zašeptá, zatímco zamyšleně svraští obočí.

„Postarám se o to. A pak zavolám ještě doktora, aby se na tebe podíval, jestli se ti přeci jen nic nestalo. Navíc ta ruka…“ Sklouzne ustaraným pohledem k dlani, ve které stále tiskneš zkrvavený kapesník.

„Jinak je vše v pořádku, Vero?“ Položí ti upřímnou otázku, která však v tuhle chvílí působí skoro až absurdně.    

Potřesu hlavou, zatímco prohledávám věci Noaha a pohledem ulpím na potrhané košili pokryté mapami krve, které nikdo z bílé látky už nikdy nedostane. Vzpomínka na Kaylu… Kéž bych ji tu měla. Vždy věděla, co dělat, poradit mi… Ne, nebyla mi přítelkyní ani důvěrnicí, stále byla především hospodyní v našem domě, přesto bych dala nevím, co za to, kdyby… Na to nezáleží. Na ničem z toho. Teď už ne.

Tíha viny a překotných myšlenek se mi ukládá v ramenou. V napjatých svalech. Čas běží a já mám pocit, že už teď nestíhám. Přinutí mne to zrychlit. Se sílícími výčitkami svědomí vytáhnu z peněženky, co mi nepatří, zbývající hotovost a strčím si ji do kapsy k hodinkám. A pak… Pak prsty v z náprsní kapsy kabátu nahmátnou papír… Přehnutou starou fotografii. Zamrznu. Pohledem kloužu po portrétu rodiny a fotografie se mi v prstech chvěje, když nakonec očima přelétnu z černovlasého chlapce k muži ležícímu bezvládně ve vlastní krvi na posteli.

Ostře se nadechnu.

Nakonec fotografii uschovám k sobě. Noah… Noah by chtěl, aby byla v bezpečí. Jeho vzpomínka na rodinu, kterou už neměl. Vrátím mu ji, až… Až… Hřbet dlaně si musím krátce přitisknou ke rtům, kůži krátce stisknout mezi zuby, dokud se mi nepodaří se opět zhluboka nadechnout a zatlačit slzy v očích.
Pokračuji ve svém hledání. Tentokrát však neúspěšně. Noah u sebe odznak Tajných nemá – nebo ho prostě jen příliš dobře schoval. Nevím a nemám čas na to si to ověřovat. Namísto toho vytáhnu už známý plánek a rozložím ho na stole. Skláním se nad ním, prstem přejíždím po ulicích ve snaze vybavit si, která to jen mohla být…

Úzká ulice. Křižovatka. Útržkovitě si pamatuji, co mi Noah říkal a zoufale se to snažím poskládat dohromady. Také mluvil o kočáru, co by jim měl přehradit cestu. To také zařídil? Stane se to bez ohledu na to, zda u toho bude nebo ne? Kousnu se do rtu a rozechvěle vydechnu, zatímco plánek roluji zpátky.
Ovšem povoz s Alexanderem zvládnu zastavit i bez kočáru, o to jediné strach nemám. Mrtví koně ho zastaví spolehlivě. Jenže… Pak… Ne, rozhodně nebude stačit zabít jen koně. Budou tam muži, co ho povezou. A… A co pak? Jen Noah věděl, co… Co potom, pokud…

Ne, ani na tyto myšlenky nemám čas a prostor. Nejdříve se musím dostat na to místo. Včas. S dostatečným předstihem, vždyť ani nevím, jak to tam vypadá a… Musím jít. Beru věci. Noah… Naposledy se na něj podívám. Na čele mu sedí další můra a já… S posledními slovy odcházím. Ve svém pokoji se rychle doobléknu. Obuji se a obléknu do vesty i kabátu. Kolem krku si uvážu šálu a spravím si límec, jak mne to naučil… Noah. Do brašny přihodím pušku z postele, nůž si připnu k pasu.
Ještě do termosek doplním v rychlosti čerstvou vodu. Sama snad polovinu jedné ještě v koupelně vypiju a opláchnu si tvář i zarudlé oči. Když nakonec s heknutím zvedám těžká zavazadla a mám s nimi, co dělat. Pušky. Bomby. Panebože. Nesu… Nesu výbušniny.

Přesto dusám po schodech dolů až taška na mém rameni poskakuje. Skoro jako by mi hořelo za patami a… Vlastně hoří. Bojím se podívat na hodinky, abych zjistila, kolik času jsem ztratila chystáním se k odchodu.
Seběhnu schody a zastavím se u recepce, za kterou sedí tentokrát mladá dívka. Sjedu ji pohledem, ve tváři je mi… Povědomá. Dcera toho muže? Snad. Tedy asi určitě k její vlastní smůle, ale to je to poslední, na co bych nyní myslela. Promluví na mne, ucítím na sobě její pohled.

„Ano, z pokojů v druhém patře. Klíče… Klíče jsem nechala nahoře, ale…“ zaváhám, ovšem jen krátce. Opřu se oběma dlaněmi o pult a bez ohledu na tíhu, co mi rve rameno a křiví záda, se nakloním blíže k dívce.
„V jednom pokoji leží muž, co se mnou přijel. Je zraněný. Vážně zraněný a mimo sebe. Včera se praštil do hlavy a z vnitřku mu teče krev. Jmenuje se Noah Branson a je to policista. Okamžitě pošlete pro doktora, opravdového lékaře, a ne nějakého podomního felčara. Řekněte mu, že ho musí okamžitě vzít do nemocnice,“ pokračuji. Naléhavě. A zároveň… Direktivně. To není prosba, to je příkaz. Z kapsy vytáhnu bankovky, co jsem vzala Noahovi z peněženky a plácnu s nimi na pult. Není to moc. Není to ani málo. Doufám. Mám u sebe sice ještě pořád zbytek peněz, co mi dal Noah předtím, ale potřebuji si nějaké nechat. Přesto po krátkém zaváhání přidám ještě něco z nich.

„Tohle. Za škodu a to, že toho doktora necháte okamžitě zavolat. Řekněte mu, že dostane zaplaceno třikrát tolik, co chce normálně. I víckrát, pokud toho muže zachrání, jasné? Účet ať složí lady Delilah Vernier. Lidi od lorda Farnhama už budou vědět. Ano. Toho Farnhama. Ne, nemám čas na vysvětlování. Dejte mi papír, napíšu vám to. A pokud by se doktor cukal, řekněte mu, že na tom záleží i jeho život, jasné? Vrátím se a zjistím si to,“ zahrnu děvče přívalem slov. Nic z toho bych neměla vůbec zmiňovat, ale… Ale netuším, jak jinak zajistit, že se na Noaha skutečně někdo podívá. A já… Nemůžu ho nechat jen… Jen tak zemřít v ošklivém hotelovém pokoji.

Tohle… Tohle bude prostě jen další problém budoucí Delilah. O jeden více nebo méně, to už se ztratí.

„Toho doktora. Hned,“ dodám vzápětí zvýšeným hlasem.

♬♬♬♬♬

S krví zasychající na tvé ruce se natáhneš po Noahových věcech. Těch pár kousků oblečení. Šála, kterou měl kolem krku. Těžký plášť, jenž je na jedné straně potrhaný a pak i dříve bílá košile, která je teď jen plná zaschlých tmavých skvrn od staré krve.

„Paní, prosím dejte mi to. Musím to hned namočit, nebo to už z toho nikdy nedostanou.“ Ozve se ti při tom pohledu mimoděk v hlavě hlas Kayly. Je to už tak dávno… A přitom ne.

Prohledáváš kapsy, které ti nepatří, ale co jiného ti teď zbývá. Po chvíli nahmátneš chladný kov hodinek, které ti před pár dny půjčil, aby ses stihla včas nachystat a vyrazit za vaším malým dobrodružstvím. Možná kdyby ses tehdy ještě rozmyslela… Kdyby jsi oblékla černé smuteční šaty místo kalhot a dlouhého kabátu, mohlo být vše jinak.

Odklopíš kryt hodinek a rafičky nekompromisně ukáží, že se den již překlopil do své druhé poloviny. Nemáš moc času. Pokud dobře odhaduješ, cesta na místo zabere kolem dvou hodin svižnější jízdy na koni a pokud by ses opozdila mohlo by být všechno ztraceno. Hodinky změní mlčky svého majitele, když si je vsuneš do své kapsy, než se dáš do dalšího hledání.

Najdeš peněženku, ze které ti Noah pokaždé dával nějaké ty bankovky. Stále v ní nějaké jsou, ale nedá se říct, že bys v ní objevila nějaké závratné jmění. A pak z jedné náprsní kapsy vytáhneš kus složeného papíru. Je v půli přehnutý a okraje jsou už dost ošoupané, ale jakmile jej rozložíš, dojde ti, co to držíš v rukou. Na staré fotografii, na níž se už patrně silně podepsal zub času vidíš čtyři osoby. Rodinu. Dříve by to pro tebe byly neznámé osoby, ale po jistém vyprávění u hrnku čaje v zasněženém lese už není tak těžké si přiřadit role, a ne zrovna šťastné osudy jednotlivých protagonistů. Jen ten malý černovlasý chlapec už trochu vyrostl.

S kouskem cizích vzpomínek v rukou se vrhneš na další hledání. Někde tu musí být. Někde určitě. Ale i když prohlédneš vše, nepodaří se ti odznak tajné policie nikde najít. Buďto ho musel Noah někde vytrousit a nebo je celá tato akce natolik utajená, že oficiálně nespadá ani pod jurisdikci takového organizace.

Vyskládáš si na stůl, těch pár drobností, které jsi našla. Plně nabitý revolver i několik nábojnic, které jsi vytáhla z jeho kapsy. Plánek města se ti podaří najít, jen v něm není nic zakresleno. Křižovatku jakých ulic, že ti to tehdy Noah ukazoval? Byly to tyto? A nebo snad tyto?...Ne, určitě to byla tahle úzká.

„Tohle je nejužší ulice, kterou budou projíždět a zároveň je v docela odlehlé části…“

Vytane ti v mysli vzpomínka na muže, který se skláněl nad plánkem a prstem zapíchnutým v mapě ti ukazoval právě na ni.

Když se tak podíváš na vše kolem, tak máš to, co je potřeba. Zbraně, místo, výbušniny… Jen… Noah ti neodpoví. Dál tam leží v bezvědomí a mělce dýchá, zatímco na jeho čele sedí další můra a drobná korálková očka na tebe skoro až posměšně hledí. Dumah by na tvém místě udělala něco jiného. Něco, co by jí zabralo jen chvilku, než by bylo po všem. Bezbolestně. V klidu a míru. Ale možná si v některých věcech s pradávným andělem smrti nejste nakonec až tak podobné. Alespoň zatím.

Vyrazíš. Spěcháš. Teď se počítá každá minuta. Každá vteřina. Přeběhneš rychle do svého pokoje. Oblečeš si zbytek oblečení, boty, kabát, než ještě pobereš brašny s výbavou. Lepší bude nemyslet na to, že jste tu celou dobu s sebou vozili bomby. A ty je teď neseš v tašce na rameni, jenž nepříjemně poskakuje, jak sbíháš úzké dřevěné schody, které pod tvými kroky sem tam vyčítavě zavržou.

„Dobrý den… děje se něco? Vy jste z pokojů v druhém patře, že? Jdete vrátit klíče?“ Vzhlédne k tobě a trochu překvapeně si tě prohlédne. Nejspíš nevypadáš úplně nejklidněji. Rozhodně se tak necítíš.

„Vidím, že ti docela svědčí.“ Mrkne na tebe potměšile Robert při zmínce o burbonu a když zachytí tvůj pohled, jen se si ukáže na tvář. „Vrátilo ti to aspoň trochu zdravé barvy. Doktor by to jistě neschvaloval, ale tak to oni skoro nic, co nesmrdí nějakou tinkturou.“

Jak je na chvíli pracovnou rozlije opět trochu dýchatelnější atmosféra, než padne otázka na jejího majitele. „Elijovi? No… to je poněkud… komplikované.“ Kmitne Robert na chvíli pohledem mezi tebou a dveřmi, které se mohou každou chvíli otevřít.

„Nemyslím si ale, že jsem někdo, kdo by tu měl povídat cizí životní příběhy. Většinou se drbům snažím vyhýbat a…“ Zarazí se u svého pokusu opět utéct od vážného tématu a výraz mu potemní. „…A ano, pro mnohé z nás je Probuzení těžké, ale jsou tu tací, jejichž břímě je těžší. Někteří z nás v tobě uvidí pouze Zerachiel. Velitelku v nebeské armádě. A přitom před ním bude sedět ve skutečnosti malá vyjukaná holka, která v životě nedržela v ruce meč… Ehm, tedy pardon, mladá dáma.“ Opraví se ihned a pokyne ti omluvně sklenkou. „Ale to nic nemění na tom, jak s tebou budou jednat. Co od tebe budou očekávat…. Hmmmh, někdy je skutečně zvyk železná košile.“ Zamručí zamyšleně a uhne pohledem, aby se tentokrát dlouze napil, než se jeho ledově modré oči vpijí to tvých.

„Podívej se na sebe Vero. Jsi tu kvůli Elijovi a nebo Luciferovi? Hmmm? Nalijme si čistého vína. Eliju neznáš a za jiných okolností by si s někým takovým jen tak nikam nešla, ale popravdě… abych byl fér, ani on nezná Veru de Lacey. Natož Veru Davenport.“ Nakloní hlavu drobně na stranu, než se jen hořce ušklíbne. „Ah, tyhle problémy minulých životů. Zamotaná klubka nití, který by bylo snazší nechat kočce.“ Mávne rukou, když v tom…

Dveře se otevřou a do místnosti vkročí ten, o kterém teď byla řeč.

Elijův výraz je těžko čitelný. Hlavu má skloněnou a rty skoro neznatelně semknuté. Na chvíli se rozhostí ticho, zatímco se otočí, zavře za sebou dveře a až poté na vás pohlédne.

„Byl to Ztracený.“ Zazní jeho slova jako rozsudek, který jen stvrdí to, že jste si to ty ani Robert nevymýšleli.

„No, skvělé. Ještě na stará kolena neblázním. To jsi mě potěšil.“ Skočí mu ironicky do řeči Robert, ale Elija se jím viditelně nenechá přerušit.

„Nezůstalo z něj moc, ale viděl jsem zbytky, než se rozpadl. Popravdě… Netuším, jak se něco takového mohlo stát. Brány jsou uzavřené. Nejspíš nějaký zapomenutý relikt starých časů. Nic víc.“ Promluví klidně a přejede pohledem vás oba, než se se jím zastaví na sklence alkoholu, která ti patřila. Jen nakrčí čelo a poněkud káravým pohledem zpraží Roberta, který jen rozhodí rukama.

„Já tu nikoho do ničeho nenutím a ani nikomu nic nezakazuji… Vlastně tady mladá dáma by ti chtěla něco říct. Během tvé nepřítomnosti jsme tu vedli jednu velmi plodnou diskuzi. To by bez pořádné sklenky burbonu ani nešlo.“ Postaví se a pár lehkými kroky přejde k oknu, zatímco se Elija na tebe otočí.

„Ano?“

A opět se na tebe upřou pohledy obou mužů. V Elijových očích vidíš zamyšlení smíchané se špetkou zvědavosti a v Robertových…. No, nebyl by to Robert, aby si viditelně neužíval někoho dostávat do rozpaků.

♪♫♫♪

Vejdu dovnitř a pohledem zatěkám po pokoji. Závěsy jsou zatažené, sklenice s vodou leží netknutá na stolku. Něco se ve mne sevře a už nepovolí, když spatřím Noaha ležícího v posteli takřka ve stejné pozici, v jaké jsem ho tu večer zanechala. Leží tam, tak nehybný a tichý…
„Noahu? To jsem já, Delilah… Slyšíš? Musíme vstávat, musíme…“ šeptám, hlas se mi jen ztěžka dere skrze sevřené hrdlo, zatímco se pár kroky přesunu k posteli. Jenže on… Dýchá. Spí. Jenže oddechuje tak… Mělce. Pomalu. Skloním se nad něj a jemně se dotknu jeho ramene. „Noahu, prosím… Tohle mi nedělej. Vzbuď se, ospalče,“ promlouvám k němu. A něco… Něco ve mně ví, že mi neodpoví. Že neotevře oči a nezamžourá na mě. Neusměje se ani neprohodí žádnou ze svých obvyklých poznámek…

Na polštáři zahlédnu malou skvrnku od krve. A v tu chvíli do něj strčím silněji, abych ho trochu pootočila a mohla mu nadzvednout hlavu a podívat se. Na bříšcích prstů mi ulpí krev. Přetočím ho rychle na záda. A pak… Pak tam jen stojím. Strnule hledím na všechnu tu krev a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Svět kolem mne se na chvíli zamží. Pálí mne oči. Chce se mi křičet, přesto skrze knedlík v krku je obtížné se i nadechnout.

A pak se v jeho uchu něco pohne. Jako ve snách pozoruji můru deroucí se z ucha ven. Její křídla jsou smáčená čerstvou krví a já vím, co to znamená. „Je mi… Je mi to tak líto, Noahu,“ vydechnu roztřeseně aniž bych pohled spustila z můry hovící si na jeho líci. „Lítost nakonec vždy přichází až příliš pozdě…“
Měla jsem ho včera donutit jít k lékaři. Nějakého sehnat. Mohla jsem! Zatraceně! Mohla jsem… Mohla jsem… Aspoň jednou… Udělat věci správně… V hlavně mi zní Kamaelova slova. Dokola a dokola. Ten sen… Je to moje vina. Celé jsem to pokazila. Proč jsem… Proč jsem prostě nemohla… Jen ztěžka polknu. Nepláču, i když oči se mi lesknou. Nejde to. Vím, že jakmile bych byť jediné dovolila přelít se přes okraj, už bych nedokázala přestat.

Natáhnu ruku k tváři Noaha, prsty něžně sklouznou po oblině brady. Vím, co by na mém místě udělala Dumah. Dokázala by to s úsměvem na rtech, s vědomím toho, že je to správné. V tu chvíli se ovšem má ruka prudce pohne a prsty chňapnou po zkrvavených křídlech můry. Nemilosrdně je sevřu mezi prsty a zvednu můru do vzduchu.
„Je můj. To já rozhodnu o tom, kdy jeho čas nadejde, rozumíš?“ ostře se nadechnu, když sbalím to huňaté tělíčko do dlaně a pevně stisknu. Drtím můru mezi svými prsty tak dlouho, dokud z ní nezbude nic než prach z křídel a krev v mé dlani.

Zvuky zvenčí ke mne doléhají… Z dálky. Ještě notnou chvíli tam jen nehybně stojím se sevřenou dlaní a pozoruji muže, který toho pro mne udělal mnohem víc, než sám vůbec tušil. A já do jeho života přivedla smrt. Přinutím se na chvíli přivřít oči. Nemůžu tu jen stát a litovat jeho ani sebe. „Máme své povinnosti, Del…“ připomenu si jeho slova. Důvod, proč to nechal zajít tak daleko. Proč jsem to já nechala zajít až sem.

Hnusím se sama sobě, když vykročím k Noahovým věcem. Hodinky. Čas. Prohledávám mu kapsy. Hodinky nakonec nacházím a čas na nich není zrovna milosrdný. Půl jedné. Podle plánku to byl řádný kus cesty přes město. Čas běží a já vím, že stejně jako Noah ho příliš nemám. Alexander ho nemá. Při západu slunce ho zastřelí nebo oběsí a bude to jen moje vina.
Ruce se mi třesou, když si hodinky strkám do kapsy. Pohledu na Noaha se tentokrát vyhnu, když přikleknu k sedlovým brašnám a začnu je prohledávat. Kontrolovat. Výbušniny. Zbraně. Noah měl i revolver. Budu ho potřebovat. Hledám ten plánek, musím se na něj ještě jednou podívat. Nakonec do brašny naházím léky. Mast. Obvazy.

Jsem hrozný příšerný člověk. Jsem dokonce i mizerný anděl smrti.

„Co s tím uděláš, Del?“
„Cokoliv, co budu muset.“

Snažím se na to myslet, zatímco přenáším všechny potřebné věci do svého pokoje. Vzápětí se ovšem vracím zpátky k Noahovi a chystám se udělat ještě horší věc. Pokud… Pokud patřil opravdu k Tajným… Bude mít odznak. Chvíli se ho snažím najít. Budu ho potřebovat.

„Nenechám tě tady. Slibuji. Nenechám tě… Seženu ti pomoc,“ otočím se k němu ještě mezi dveřmi. Jenže čas běží… A já musím z hotelu, co nejdříve vyrazit. Nevím, kolik mi zabere nachystat koně… Bože, budu muset chystat koně? A pak přes město… A… A pak netuším, co budu dělat… Jdu se se spěšně doobléct a pobrat vše, co je třeba.

Spěšně seběhnu schody dolů k recepci, kde se zastavím. Musím… Musím Noahovi sehnat pomoc. Nemůžu ho tam jen tak nechat. To… Prostě ne.

Nemůžu.

♬♬♬♬♬

Vera De Lacey

„Pro mě je to také žhavá novinka, nebudu lhát.“ Pronese lehkomyslně Robert, ale i tak se mu na čele protáhne drobná vráska, když mluvíš o tom, co jsi sama viděla. „Za obzorem…“ Zopakuje zachmuřeně tvá slova a jen zakroutí krátce hlavou. „Vidím, že Zerachiel asi bude držet rekord v největším Ztraceném. Alespoň v to doufám. Tohle není soutěž, kterou bych chtěl vyhrát.“ Dodá o něco odlehčeněji, ale působí to nuceně. I na Roberta. Viditelně jsou tohle ozvěny, které ve vás stále i po takové době silně rezonují.

Alkohol však pálí v krku a prohřívá tělo. Je to rozhodně důkaz toho, že jsi živá. A nejenom to. Snad je to jím a nebo tohle téma brklo na choulostivou strunu, ale rozmluvíš se. Zodpovědnost. Něco, co je jen líbivým slovem, než dojde na lámání chleba. Přesto tě Robert nepřerušuje a všimneš si, že ti snad i zamyšleně poslouchá, aniž by ale spouštěl pohled z přelévající se hladiny ve své sklence.

„Hmm, myslím, že jsem ti neměl až tolik dolívat. Nějak ses nám zapálila pro věc.““ Ušklíbne se. „Počkat…. Bojovat? Ehm, no tak zpomal… zpomal Vero. Podívej se na sebe. Ještě to není tak dlouho, co jsi málem vykrvácela na namrzlý chodník u městské opery a dovolím si říct, že ta rána ještě není tak úplně zhojená. Hmm?“ Povytáhne obočí, ale po tvé poslední otázce se na chvíli zase odmlčí a se semknutými rty si tě přeměří pohledem, než rezignovaně povzdechne. „Pro mě za mě. Zeptej se na to Elijaha. Já nejsem na ničí straně. Budu jen tiše stát a dělat, že tu nejsem. Na to mám ostatně docela talent.“ Dojde k židli, ve které před tím seděl světlovlasý mladík, zvedne ji tak, aby ji otočil naproti tobě a pohodlně se do ní usadí.

„Ano, zvládám toho více… Tyhle schopnosti se probouzejí časem. Někdo se ztrácí ve Verších, aby je v sobě probudil. U jiných se mohou probudit prostě v případě nejvyšší nouze. Třeba, když na tebe míří ostří vojenské šavle a ty nemáš nic, než jen holé ruce.“ Věnuje ti trochu hořký úšklebek.

„Ale neřekl bych, že skákat ze střech a doufat, že ti narostou křídla, je dobrý nápad. Svět se už nedozví o těch, kteří byli v krajní nouzi a neobjevila se žádná zázračná schopnost, aby je z ní dostala. To jsou pak ty neslavné konce. Řekněme, že základem je mít… štěstí.“ Kývne na tebe a upije ze sklenky.

„A burbon chutná?“ Pokusí se Robert odvést konverzaci trochu jinam, než zase viditelně zvážní. „Vero… S těmi řečmi o Otci, zodpovědnosti a tak… byl bych s nimi před Elijou opatrný. Vzhledem k tomu, co se tehdy stalo a tak. Však víš. Tohle je dost… delikátní téma.“ Řekne měkce, ale svůj pohled ti věnuje jen na chviličku, než jím zase rychle uhne.

„Nejspíš už bude stejně brzy zpátky. Pochybuji, že by se chtěl v té věci nějak pitvat.“