Andor.cz - Dračí doupě online

Pobereš vše z pultu a co se dá zastrkáš do kapes kabátu. Nakonec dostaneš i nějaké léky na potlačení bolesti, které nemají být tak silné. Účinné jistě také ne, ale potřebuješ, aby byl Noah funkční.

„Hmm, Fernsby?“ Zeptá se starý muž a chvíli se zamýšlí. „Otec Fernsby? No, nevím… Občas sem zajde jeden duchovní, ale nejsem si jistý jménem. Shání obvazy, tlumící léky a prostě podobný výběr, jaký jste dnes chtěla i vy. Předpokládám, že to bude nějaká bohulibá nezištná činnost pro místní chudinu. Zranění jsou v továrnách na denním pořádku.“ Zamručí a poposune si brýle na nose. „Je… takový menší. Zavalitá postava. Hnědé vlasy.“ Podívá se na tebe tázavě, ale tvého výrazu jde vyčíst, že to nebude ten muž, na kterého ses ptala. Je to dobře? Špatně? Těžko říct.

Pak už se rozloučíte a ty vykročíš ven, kde už na tebe čeká Noah. Tvůj příchod ho trochu probere ze strnulosti. „To zní dobře.“ Usměje se na tebe unaveně. Chvíli to vypadá, že chce ještě něco dodat, ale pak si to patrně rozmyslí a zůstane zticha. Nasedneš tady zpátky do sedla, zatímco Noah zatáhne za opratě svého koně, aby jej otočil a vyjedete.

☩

Jedete asi ještě půl hodiny, než dorazíte do ulice, kterou už poznáváš. Opět se před vámi otevře výhled na ten známý rohový dům, ve kterém jste strávili předchozí noc. „Del… Podej mi opratě. Odvedu koně dozadu. Na pokoje jsem udělal rezervaci, takže by mělo stačit vyzvednout klíče.“ Ozve se po tak dlouhé době opět Noahův hlas a tak tedy můžeš sesednout z koně a udělat o co tě Noah žádá. Ten tentokrát nesesedá, ale zůstává v sedle, aby pak s koňmi odjel stejnou cestou, jako je odváděl i předchozí den, dozadu.

☩

Na recepci sedí opět známý muž. „Ah, dobrý večer, to jste vy. No, skutečně jsem to nečekal. Měla jste pravdu. Kdo by to byl řekl, že to skončí zrovna tak. Ani ten zesnulý snoubenec se nevrátil.“ Přivítá tě nadšeně. Viditelně knihu už dočetl. No, tenhle typ literatury nikdy nevydržel zrovna moc dlouho. „Takže opět vaše pokoje. Jistě. Záloha byla složená.“ Zvedne se těžce a podá z háčků dvojici klíčů se známými čísly, které posune po pultu směrem k tobě. „Hezký večer.“ Popřeje ti a pak nastane trochu ticho. Noah nejde. Alespoň ne zatím. Trvá to několik minut, než se dveře přeci jen otevřou a vpustí do vytopené místnosti trochu mrazivého vzduchu s vločkami. Stojí v nich Noah. Ačkoliv je by ten pohled měl být podobný tomu včerejšímu, dnes je na něm patrné, že mu dost chybí energie.

„Vše zařízeno?“ Zeptá se tě krátce, než jen pokývne na recepčního a vyrazíte ke schodům. Dnes jste to oba, kdo se na ně netváří příliš nadšeně. Noah ale zatne zuby, chytí se pevně zábradlí a začne stoupat vzhůru. Dorazíte tak k vašim pokojům. Klíče zarachotí v zámku a dveře se otevřou.

„Klidně pojď dovnitř, Del.“ Řekne tiše Noah, když otvírá svůj pokoj, aby vešel do potemnělé místnosti a shodil ze sebe kabát stejně jako jednu z brašen, která jen zaduní o zem. Zatímco odmotává šálu z krku, můžeš si všimnout, že a obvazy na jeho boku dle očekávání prosákly krví. Ještě aby ne, když rány nebyly pořádně zašité a máte za sebou pár hodin jízdy na koni. To nemá s klidem na lůžku nic společného.

„Je mi to líto Del, ale dnes se k tobě na večeři asi nepřipojím.“ Zahlédneš letmý úsměv, než se posadí těžce do křesla, které tiše zaskřípe, a rozepne si knoflíčky u krku. „Ani nemám hlad.“ Zamumlá spíše pro sebe a prohrábne si rozcuchané vlasy, které jsou lehce navlhlé tajícím sněhem.

„Tak copak jsi mi koupila dobrého?“ Otočí se na tebe v jasném žertu, který ale trochu postrádá jeho obvyklý elán.

„Ano, manžel,“ zopakuji po muži už s větší jistotou a krátkým kývnutím hlavy. „Ah… Snad ne. Tedy určitě ne… Doufám,“ dodám tiše s unaveným povzdechnutím a prsty nejistě poklepu o desku pultu. Více se lékárník naštěstí nevyptává, tedy ano – ale k věcem, které potřebuje vědět.
„Bok a část břicha,“ odpovím tentokrát stručně a dál to nerozvádím. Sice váhám, zda nezmínit i něco o napadení medvědem, ale… Ne, to nebude nutné. Pozoruji ho, jak vytahuje ze skříně obvazy a vše, co jsem si naporoučela k tomu, abych mohla Noahovi rány převázat. Určitě ještě dnes večer a zítra to také bude nutné.

Otázka šití… Je už trochu komplikovaná. Váhavě kývnu hlavou. Opravdu ráda bych se tomu vyhnula, ale pokud to bude nezbytné… Tohle je noční můra. Ale opravdová. „Já vím, jen… Nechce o lékaři ani slyšet,“ povzdechnu si útrpně. „Vážně? Tak…“ nedopovím a jen překvapeně zamrkám, když starý pán s vlídným úsměvem ve tváři vytáhne nůžky a rozhodne se mi ukázat, jak se šije rána. Po celém tohle příšerném dni na mne chvíli působí jako… Zjevení.

„To byste byl velmi laskavý, pane,“ koutky rtů se mi prohnou na krátkou chvíli v ulehčený úsměv. Vzápětí se přesunu blíže k němu a nakloním se nad pult, abych dobře viděla, co dělá. Je to zvláštní pocit deja vu, který v ten okamžik cítím. Myslí mi prokmitne prchavá vzpomínka, tak vzdálená a směšná s ohledem k situaci. Vzpomínám si, jak mne Gideon svým vyprávěním i knihami, co mi nosil tolik nadchl… Stejně jako návštěvy hospiců, kam jsem občas doprovázela matku.

No, nikdy by mě nenapadlo, že můj směšný sen se promění v tuhle bizarní přítomnost, kdy tu stojím a učím se, jak se šijí rány… „To vážně nevypadá složitě,“ zamumlám, a jakmile mám tu možnost, sama si to pod jeho dohledem vyzkouším. „Děkuji, jste moc hodný,“ dodám vzápětí, ale to už válčím s dalším uzlíkem.

„Hmm…“ krátce nakrčím obočí. „Vysoký… Asi takhle,“ naznačím rukou, přeci jen Noah je vyšší než já a jeho míry nemám úplně v oku. I když… Postavou připomíná Bartholomewe, takže… Asi jako můj manžel. Odkašlu si. Dobře… Tuhle myšlenku raději rychle vyženu z hlavy, každopádně lékárníkovi sdělím svůj odhad váhy.
„Spíše bych raději něco na potlačení bolesti. Zítra se musíme… Účastnit jedné události, při které si nemůže dovolit být omámený. Ale… Určitě se bude hodit i něco na to, aby se dobře vyspal, takže si určitě vezmu i tohle,“ souhlasím. Tři pilulky nejvýše. Dobře. Začíná se to trochu kupit. Doslova, hromádka na pultu přede mnou se pomalu zvětšuje.

Jakkoliv kývu hlavou a raději nic nedodávám… Já vím, že to nebude jen boule. Krvácel z ucha. Pořád mě to děsí, to… Co to znamená. Může znamenat. Každopádně mast na otok… Neodmítnu ji. Bude se určitě hodit, minimálně na ty rány. A uvidíme, bude třeba Noahovi tu hlavu ještě pořádně prohlédnout kvůli místu, kam se o strom uhodil a…
„Dobře, dejte mi to všechno,“ přitakám, zatímco přistrčím k lékárníkovi požadovaný obnos. Dokonce i něco zbude, to si strčím do kapsy kabátu, protože bych jinak neměla šanci to všechno pobrat.

„Děkuji. A vyřídím mu to, třeba si vezme něco aspoň z vašich doporučení…“ brouknu, zatímco se snažím posbírat do náruče a kapes vše, co přede mnou na pultu leží. Hlavně mi nesmí nic spadnout, a už vůbec venku na té špinavé ulici.
Krátce se ohlédnu přes rameno. Vidím jen siluetu, ovšem Noah se stále drží v sedle, takže… Takže to je dobré. Určitě. Byť ta skloněná hlava mne lehce znejistí. Přesto…

… přeci jen svoji pozornost ještě na chvíli věnuji muži za pultem. Srdce se mi rozbuší. „Víte, vaši lékárnu mi doporučil před časem jeden známý, otec… Fernsby. Theodor Fernsby, znáte ho? Už nějaký čas se s ním snažím spojit, ale příliš se mi to nedaří,“ zeptám se, když beru do náruče poslední obvaz. Hlas se mi lehce zachvěje, přesto se nutím k tomu, abych to znělo… Prostě jen otázka mezi řečí. Pokud si vše, co potřeboval nenabral ze sanatoria… Musel někde shánět jehly a další věci, ne? Ani nevím, proč si to vlastně dělám, teď, když mám tolik starostí. Možná… Jen… Vědět nebo…

Každopádně se už příliš nezdržuji. Napjatě si vyčkám na odpověď lékárníka. Vlastně ani nečekám nic jiného než zakroucení hlavou, každopádně… Už takhle jsem se zdržela dost a nemůžu nechat Noaha čekat venku na mrazu příliš dlouho. Jakmile tak mám v lékárně vše vyřízeno, vykročím rychle ven. Hlavně si otevřít a nic nepustit a…

„Promiň, že to tak trvalo. Ale mám všechno, co bys mohl potřebovat. Včetně rychlokurzu šití ran, takže se nemusíš bát, žádný křížkový steh se konat nebude…“ promluvím na Noaha. Trochu se do toho nutím, na kolik jsem z toho všeho… Ne, na tom nezáleží. Teď už jen naskládat věci do brašny a vzhůru někam do tepla a sucha…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Robert se po tobě jen krátce otočí, než odvrátí pohled. „…To je komplikované, ale… Ale viděl jsem je. Nebo spíše Ramiel. To něco jim bylo jen vzdáleně podobné, přesto ten pocit z toho… Vypadá to, že se věci komplikuji.“ Zamumlá skoro až nesrozumitelně se zachmuřeným výrazem ve tváři. „Musíme za tím Elijou.“ Dodá pak s nově nabytou rozhodností a chytne tě opatrně. „Kdybys potřebovala zastavit a nabrat dech, řekni.“ Skloní se k tobě, než vyrazíte.

Procházíte chodbou sídla, která vypadá vcelku vkusně zařízená. Na zemi jsou leštěné parkety, stěny jsou obložené dřevěnými kazetami a látkovými tapetami. Připomíná to Zahrady. Ano, na takové domy jsi zvyklá. Přesto zde chybí věci nějaké osobnější povahy třeba jako portréty rodinných příslušníků.

Vyjdete jedny schody do patra, které se ukážou jako nepříjemná zkouška tvé vůle. Poslední schody k vrcholku schodiště tě už nohy příliš nenesou a když se konečně dostanete nahoru… „S dovolením. Takhle to dál nejde.“ Svět se najednou zhoupne, jak tě Robert bez okolků a jakéhokoliv dovolení zvedne do náruče, aby s tebou vykročil chodbou.

„Omlouvám se. Trpělivost mi byla vždy cizí. Byl bych špatná sestra.“ S křivým úsměvem k tobě skloní na chvíli pohled modrých očí, zatímco tě nese chodbou dál.

Zastavíte u dveří, které vypadají stejně jako ty ostatní. Natáhne ruku a třikrát rychle zaklepe.

„…Dále.“ Ozve se tlumený hlas zevnitř. Robert si tě jen pohodí v náručí, zatímco se dveře před vámi samy otevřou, než s tebou vejde do místnosti. Vypadá to, že jste vešli do pracovny. V něčem připomíná tu Philipovu, ale je tu mnohem více polic s knihami a méně obrazů jejího majitele. Ten je tu ostatně s vámi. Elijah sedí u stolu, který je zaskládaný spoustou papírů a knih. Světlo lampy na kraji stolu v jeho tváři mísí s ohnivou barvou posledních paprsků zapadajícího slunce. Zamyšleně si prohlíží jeden z větších archů papíru, aniž by se obtěžoval vzhlédnout ke dveřím. Rozhodně to ale nevypadá, že by byl snad po útokem další z těch bestií.

„… Děje se něco Roberte?“ Promluví klidně bez ohlédnutí.

„To tedy ano. Ehm, ehmmmm.“ Odkašle si Robert a významně pohlédne na náklad v  jeho náručí.

„A co…?“ Zarazí se Elija, když k vám konečně otočí svou tvář a uvidí Roberta s tebou v jeho rukách. „Vero? Roberte?... O co tu jde? A proč…? Roberte, vždyť měla ležet! Nemůžeš ji nechat chvíli ležet v posteli?!“ Zaklapne s bouchnutím knihu a sjede Roberta káravým pohledem. Černovlasý muž si z něj však viditelně moc nedělá, a tak se jen rozhlédne po místnosti a pak tě po pár krocích usadí na jedno z čalouněných křesel. „Ne, nemohl. Tedy pokud nechceš, aby tam po ní zůstaly jen roztrhané kusy. Kdo by to pak pral? Víš, jak je těžké vyprat krev z povlečení? A to nemluvím o... “

„Roberte, tohle není čas na žerty a…“ Zarazí se Elijah, když si vás pozorněji prohlédne a jeho oči se zastaví na zranění, které jste utržili. „…Co se stalo?“ Zeptá se soustředěně a natočí se k vám na židli. Nechá za sebou stůl plný plánů a poznámek, kterým se věnoval až do vašeho příchodu.
A pak si toho všimneš. Jeden z největších archů, z části zaskládaný, který připomíná dle nákresu nejspíše plán nějaké velké budovy na sobě má jednu věc, kterou znáš. Viděla jsi ji poprvé tehdy na dveřích vzducholodi. Ten erb s černou orlicí…    

Delilah Blair Flanagan

„Ah, manžel, ale jistě. Tomu rozumím.“ Usměje se muž za pultem. „Hmm, zranil? Tak snad to nebude nic vážného.“ Dodá krátce, než začneš poptávat vše, co potřebuješ.

„A co přesně budete převazovat? Abych věděl, jakou velikost obvazů. Vyvrknutý kotník, nebo snad něco na těle?“ Počká lékárník na tvou odpověď, než vykročí k jedné z obyčejněji vypadající skříni, ve které má evidentně věci, jenž nejsou vyloženě chemické povahy – tedy požadované obvazy a věci nutné k ošetření. „Říkáte šití… To budete provádět sama?“ Ohlédne se na tebe krátce přes rameno. „Víte, tyhle věci nejsou tak snadné jako vyšívání, ale na druhou stranu to není až tak těžké, jak se někteří lékaři tváří. Znám tu i několik lidí, kteří to nakonec dokážou lépe než ti v nemocnici.“ Usměje se a chlácholivě a vytáhne i malou špulku hedvábí a pár jehel. Ty jsou oproti těm, na jaké jsi zvyklá, zahnuté.

„To víte, někdy si lidé musí umět poradit sami… Hmm, kde jsem to jen…“ Ohne se pod pult a vytáhne nůžky, kterými z jedné špulky odstřihne kousek nitě. „Pojďte, ukážu vám rychle, jak na to, jestli máte chvilku, aby manžel nedopadl jako rodinná výšivka na zeď. V tuhle dobu už sem stejně nikdo moc nechodí.“ Mávne na tebe a přísune jednu z lamp, aby si mu viděla dobře na ruce. „Navléknout nit zvládnete. Pamatujte, stehy se dělají jednotlivě. Žádné látání jako u kalhot. Prostě jen propíchnete jehlou kůži, zavážete konce a ustříhnete. Vlastně je to mnohem jednodušší než vyšívání. Stačí takhle smyčka…“ Jeho prsty udělají vcelku obratný pohyb, když provléknou jeden konec nitě skrz smyčku a utáhnou v malý uzlík. „Pak už jen konce ustřihnete. Tak… zkuste si to, jestli chcete.“ Nabídne ti trpělivě a pokud chceš, skutečně ti poradí, jak správně uvázat uzlík na stehu.

Zatímco si to zkoušíš přejde k bohatě zásobeným policím za ním. „Stehy nechte určitě týden až dva, než je vytáhnete… Říkáte něco na bolest. A jak moc velká ta bolest je? A také… kolik váží váš manžel? Nebo… jak je aspoň vysoký? Je malý, útlý, nebo naopak při těle?“ Zeptá se tě, než jen zamyšleně pokývá hlavou. „Pokud chcete něco účinného na bolest, po čem se zaručeně vyspí a bude mu dobře, tak bych tu něco měl. Bude z toho jen možná trochu omámený, ale nemusíte se bát, zase se z toho probere. Tady… Tři pilulky, jinak by bylo dobré už dnes další nebrat. Nejdříve až zítra.“ Postaví na stůl malou lahvičku plnou bílých pilulí.

„Praštil se do hlavy?“ Zvážní lékárník po tvých dalších slovech. „Obávám se, že kromě tlumení bolesti na to nic nemám. Mohu vám nabídnout něco, co by předešlo možnému zánětu, ale pokud je to nějaký vážnější úraz, doporučil bych vám spíše návštěvu nějakého lékaře. Opravdového lékaře. Ne, žádného podomního felčara, který vám naslibuje hory doly za pár šekelů. Tyhle věci umějí být zrádné. Ale… nechtěl jsem vás vyděsit. Určitě bude mít manžel jen bouli. Doporučuji to chladit a tady… mast na otok.“ Položí na pult tubu se zdobným popisem.

Celkově se toho před tebou docela nakupilo, ale bankovky, které ti dal Noah, nakonec stačí, a ještě i něco zbyde. „Tak hodně štěstí paní. Ať je manželovi brzy lépe a dává na sebe větší pozor. Hezký večer.“ Rozloučí se s tebou lékárník a ty máš co dělat, abys vše, co sis naporoučela, pobrala. Dle siluety, kterou vidíš za okny ve světle lamp, Noah čeká i nadále se skloněnou hlavou na koni, zatímco se snáší z nebe jemné vločky.  

To, že mne Noah bez řečí poslechne… Mě vlastně ani trochu neuklidní, jakkoliv si připadám, že právě teď a tady panikařím za nás oba, protože Noah působí… Nečekaně klidně. Smířeně? To bude možná ono. Až příliš palčivě si uvědomuji, že vlastně nemá ani na výběr… Jak to říkal o svých kvalitách? Spolehlivý. Loajální. Povzdechnu si. Měla bych být asi ráda vzhledem k tomu, že bez něj by zítřek nemohl proběhnout, ale… Je to komplikované. Všechno je tak… Zatraceně… Těžké.

„No…“ viditelně zaváhám, když Noaha přeci jen znepokojí má slova… O krvi. Ještě aby ne. Bože… „Musím ti znít šíleně,“ potřesu hlavou. „Moje krev… Naše krev. Alexander mi říkal, že se dá použít k vícero způsobům. A ten muž, co mě… Co mě věznil… Tak kvůli ní. Bral mi ji. Něco s ní dělal, myslím… Aby ji mohl použít. Na sebe. Měl na tváři ošklivou jizvu a další den… Tedy myslím, že to bylo další den… Už ne,“ vyprávím Noahovi, zatímco na koně připevňuji sedlové brašny. „Já vím, zní to… Odporně. A bláznivě. Ale…“ povzdechnu si.

Ani můj úsměv, který Noahovi opětuji není… Veselý. Po očku ho starostlivě sleduji, zatímco jedeme zasněženou krajinou zpátky k městu. Sice se drží v sedle, ale… Během cesty se několikrát snažím zapříst hovor. Zeptat se ho na něco. Ujistit se, že stále vnímá a neusíná nebo… Nebo cokoliv. Sama toho mám dost, ale v pozoru mne drží to neustálé napětí. Žaludek se mi svírá, i když na jídlo nemám ani pomyšlení. Stále se rozhlížím… Občas se dotknu mimoděk prsty pušky. Setkání se Ztraceným… Tak málo stačilo, aby… Musím nad tím neustále přemýšlet. Myšlenkami se vracím chvílemi o celá staletí dozadu…

Nakonec se nám podaří bez dalších komplikací dorazit do města, na které mezitím už stačila padnout tma. Jsem z toho stejně nervózní jako předchozí den, nicméně… Dnes je to trochu jiné. Cítím se jak napjatá struna, stačilo by jen… Drnknout. Dnešní den byl… Příliš dlouhý a náročný. A zítřejší nebude o nic lepší, spíše naopak.
Zastavíme před lékárnou, která je naštěstí stále otevřená. Uleví se mi, ne že ne… I když ne na dlouho. Stačí jediný pohled na Noaha. Je tak… Bledý. Kolik ztratil krve? „Tím bych si nebyla úplně jistá, ale… Zajdu. Stejně bude lepší, když zůstaneš sedět na koni,“ souhlasím. Protože oba víme, že by jakmile by slezl, tak by se na něj dost možná už nevyhoupl zpátky.
„Vezmu,“ kývnu hlavou, když si beru od Noaha peníze. Je… Je to zvláštní. Takovou věc jako placení a účty jsem nikdy nemusela řešit.

Každopádně s bankovkami v ruce vyrazím bez dalšího otálení do lékárny. Uvnitř… Dlouze vydechnu a smetu z ramen i vlasů sníh, než vykročím směrem k pultu, za kterým stojí lékárník. Vypadá to zde… Slušně. To je dobře, moc dobře. Trochu jsem se obávala, aby to skutečně byla lékárna a ne nějaký… No, asi jako káva, co tu prodávají v kavárně.

Starý muž za pultem mne osloví a já… Povytáhnu obočí. Vypadám jako matka od dětí, co přišla koupit léky na horečku? Tuhle úvahu raději rychle opustím a trochu nervózně se… Zasměji. „Svým způsobem… Ne. Pro… Manžela,“ krátce zaváhám, to slovo mi nejde úplně přes rty, ale kvůli Noahovi se překonám. „Zranil se na lovu a znáte muže, o lékaři nechce ani slyšet,“ povzdechnu roztrpčeně – a ani to nemusím hrát. Zatraceně, opravdu by byl takový problém, abychom našli doktora, co by se na to Noahovi podíval?

To už ovšem stojím naproti lékárníkovi. O pult se opřu jednou rukou – tou s bankovkami, aby bylo jasné, že mám čím zaplatit a mohu si dovolit od něj koupit to nejlepší, co má. Ostatně tak, jak jsem zvyklá.

„Potřebuji věci na převázání rány. Obvazy, gázu, vatu, několik kusů od každého, aby to vydrželo aspoň dva, spíše tři převazy. A také… Máte tu věci k šití? Kdyby bylo potřeba pár stehů,“ trochu ztiším hlas. „K tomu i něco na bolest. Nejlépe něco, co zabere hned, prosím.“ Nejsem si jistá, na kolik tohle běžně zdejší manželky chodí nakupovat… Třeba ano a vůbec to nebude vypadat podivně. Nicméně… I kdyby ano, mám dost peněz na to, aby se nevyptával. Doufám. Takhle nějak to přeci funguje, ne? A i kdyby ne… Nevím, snad aspoň v tom tmavém kabátu a kalhotách působím aspoň trochu jako někdo, koho by se vyptávat snad ani neměl.

„A také… Manžel bohužel upadl a ošklivě se praštil do hlavy. Možná… Pokud byste měl i něco na to?“ dodám nakonec, zatímco se unaveně pousměji a druhou rukou si zastrčím za ucho pramen rusých vlasů. Nevypadám… Pravděpodobně příliš reprezentativně, dlouhé vlasy nemám ani sepnuté a ráno bez hřebenu jim také nepřidalo.

Delilah Blair Flanagan

„Jistě… můžeme něco koupit… i když… Snad dorazíme do Jeruzaléma brzy.“ Přitaká ti Noah, který raději předchozí slova přeskočí. Rozhodně ho zmínka o krvácení v hlavě nijak nevyvedla z míry. Nebo snad nepřekvapila? S povahou jeho práce se jistě musel s něčím takovým už setkat, i když nejspíše ne zrovna u sebe. Poslušně tě ale uposlechne a položí se na bok do sněhu. Jindy si dovedeš představit, že by se to neobešlo bez krátké poznámky, ale ne dnes. Ne teď.   

Leží tam skoro nehnutě, zatímco ty se snažíš přijít na nějaké nové možnosti. „Krev? Ehm, Del, nevím, jak přesně to myslíš.“ Ozve se od něj trochu váhavě. Viditelně tohle není něco, o čem by někdy slyšel. Každopádně čas pokročí a pak je vše nachystáno. Nasednete do sedel koní, kteří jen odfrkují páru, zatímco s vámi vykročí vstříc Novému Jeruzalému.

„Samozřejmě, paní.“ Usměje se na tebe trochu nuceně, než zase skloní hlavu. Jedete. Skutečně jedete pomalu, ale ať už si Noah vzal cokoliv, drží se zdatně v sedle, takže vás nijak nezpomaluje. Sedí ale poněkud předkloněn, aby ulevil zraněnému boku a všimneš si, že sem tam si sáhne rukou v uchu, aby se jen zamračil.

Je už tma, když vjedete do Jeruzalémských ulic. Pouliční světla sem tam osvětlují křivolaké ulice, ale za okny krámků se ještě povětšinou svítí. Zastavíte u jednoho, který dle vyskládaných lahviček a znaku na vývěsním štítu bude lékárna. Žádný felčar nebo pochybný prodejce. Ale opravdová lékárna. V této části města to bude jistě jeden z mála podniků s takovým zaměřením. Léky jsou drahé a kvalitní zdravotní péči si tu nemůže každý dovolit.

„Del… Zajdeš tam, prosím? Bude lepší, když… No, vyznáš se v tom viditelně lépe než já.“ Mihne se mu na rtech unavený úsměv. Je bledší a nebo je to jen tím, že je už tma? Světlo pouliční lampy Noahovi ve tváři vykresluje dlouhé stíny, které ostře kontrastují s jeho nezdravě zsinalou pletí.

„… Tady.“ Sáhne do kapsy kabátu, aby vytáhl peněženku a podal ti z ní několik bankovek. Je to pěkná suma. Samozřejmě, tebe něco takového příliš neohromí, ale někteří lidé z této čtvrti možná nikdy neviděli tolik peněz pohromadě. „A vezmi mi prosím něco na bolest. Budeš tak hodná?“ Dodá po jistém zaváhání, než se vydáš dovnitř.

Vzduchem se line směsice všemožných vzájemně mísících se pachů. Je tu dlouhý dřevěný kabinet se spoustou drobných šuplíčků, kde každý má měděný štítek s umně vyvedeným popisem, často latinským. Na policích nad tím je množství dóz a lahví s kapalnými i pevnými směsmi. Na jedné straně dlouhého pultu pak trůní zdobné lékárnické váhy. Vypadají spíše jako umělecký kousek než něco, k dennímu užitku.

„Přejete si dámo?“ Ozve se mužský hlas, který patří starému, prošedivělému muži s krátce střiženým plnovousem. Jeho tvář je brázděná vráskami, ale oči působí i přes jeho zjevný věk jiskrně a bystře. „Něco pro děti na horečku?“ Postaví se naproti tobě za pultem se zdvořilým úsměvem.  

Vera De Lacey

„Hmm, tedy… to zní jako, že jsem chodící reklama na parfém. Tedy pouze pro anděly krve. Kdo by to byl do mě řekl?“ Usměje se křivě Robert, zatímco jdete pomalu chodbou. „Jak kdy. Někdy je to snadné, jako kdyby to člověk dělal sám. Stačí si představit, co se má stát a stane se to. S těžšími předměty je to… těžší. Za určitou hranicí i namáhavé až bolestivé, ale to bych řekl, že nebude pouze specifikum mého talentu.“ Sklopí k tobě zamyšlený pohled, ve kterém po chvíli opět zablesknou žertovné jiskřičky. „Třeba taková matematika…“

„To je dobře… Moc dobře.“ Rozhlédne se obezřetně pak kolem vás, když zmíníš, že cítíš pouze vaši krev. „Snad to tak i zůstane… Hmm? Cože? Předstírat? Ale no tak dámo, nutit mě k popření sebe sama. A navíc… nejsem zrovna dobrý lhář.“ Povytáhne koutek rtů do přesně takového výrazu, který tvrdí opak, ale ten mu na tváři moc dlouho nevydrží, protože pak se dostanete k těm bytostem a Robert se začne hroutit, až se sveze na zem.

Hlavu má opřenou o stěnu a oči zavřené. Vypadá to, že… spí? Je to těžké odhadnout, protože jeho dech je zvláštní. Na tvá slova ale nereaguje. Ty mezitím vykřikneš. Volání o pomoc ti v tomto stavu ani tentokrát zrovna nejde, ale… Po chvíli…

„Děje se něco?“ Ozve se ženský hlas a rychlé kroky. Stojí tam paní Chilcottová, která poněkud zbledne ve tváři, když vidí to nadělení. „Pane Barlow!“ Sepne ruce a vykročí rychle k vám. „Co se stalo? Co…?“

Ozve se dlouhý nádech a Robertovy oči se otevřou. Na moment máš pocit, jako kdyby byly zalité roztaveným zlatem, které během mžiku zase zmizí a vrátí se jim jejich chladná modř. „Co… se? Ehh, paní Chilcottová?“ Zamrká překvapeně, když uvidí postarší ženu, jak se k vám sklání. Všimneš si, že jeho srdce buší jako o závod, ačkoliv navenek působí klidně. Poměrně.

„Jsem v pořádku, dámy. Prosím… Prosím, Nebojte se.“ Zvedne ruce, aby od sebe tak trochu odehnal ustarané pohledy. „Jsem úplně v pořádku. Tohle byla jen… kratší slabost. Nic víc.“ Začne se stavět na nohy s pomocí zde za ním.

„Ale pane Barlow! A proč je lady z postele? Měla by ležet. Vždyť v jejím stavu…“ Napůl ustaraně a napůl káravě začne paní Chilcottová zahrnovat otázkami nebohého Roberta, který ji ale přeruší zdvihnutým prstem, jenž si přiloží ke rtům.

„Pššš, lady beru na procházku. Je to v pořádku. Nemusíte se bát, pán domu k tomu dal svolení. Vy ale rychle běžte a zařiďte pro lady nějaký horký… vývar?“ Pohlédne na tebe s posledním slovem tázavě. „Nebo snad dort?... Ehm, každopádně ten poslední se. No… To je jedno. Utíkejte do kuchyně, paní Chilcottová?“ Usměje se na ni a služebná viditelně znejistí, než přikývne a vydá se zpátky směrem, ze kterého přiběhla. Ještě párkrát se ohlédne přes rameno, než zmizí za rohem chodby.

„… Beru to zpátky… Viděl jsem je…“ Promluví nezvykle dutým hlasem Robert, aniž by se ti podíval do očí. „Jdeme za Elijahem.“ Podepře tě opět a vykročíte dál do útrob domu, který neznáš.  

„Co si pamatuji, tak o Ztracených zdaleka nevěděl ani každý z nás. Bylo to… Bylo to tajemství. Nebýt Generála, nevěděla bych o nich pravděpodobně ani já,“ dodám tiše. „Dobře. Děkuji, musí… Musí to vědět,“ kývnu krátce hlavou, než se s povzdechnutím dám do Noahova ošetřování. Ještěže je při vědomí a může mi pomáhat, jak bych tohle zvládla sama… Nevím. Opravdu nevím.

Ran se snažím dotýkat jen opatrně, ovšem stejně se to neobejde bez bolesti. Dokážu si živě představit, jak nepříjemné to pro Noaha musí být, ale zároveň to nejde jinak. Trochu se bojím, že přes veškerou moji snahu nebudou obvazy stačit. Že je to málo vrstev a než stačíme dojet do města, tak to prosákne. Můžu jen doufat, že tím aspoň zmírním krvácení, než se rány začnou sami zacelovat. A ta hlava… Dělá mi to starosti. To zjištění mě… Dokonale rozhodí. Všechno jsem pokazila.

Noahův hlas mne zastaví na místě a já tak ještě chvíli zůstanu klečet na zemi vedle něj. „Krvácíš z vnitřku hlavy, Noahu, musíš… To… Ale…“ snažím se cokoliv namítnout, ale hlas se mi místo toho vytrácí, jak nenacházím vhodná slova. Je mi to líto. Jako bych na okamžik slyšela Alexe. Takhle nějak to říkal, ne? Je mi to líto. Ale. „Proč… Proč musíte být tak tvrdohlaví…“ hlesnu nešťastně a na kratičkou chvíli přivřu oči. „… a ničit mě tím,“ dopovím v duchu. Není to jen o nás. Úkol. Zatraceně, tohle… Tohle já vím víc než dobře. A cítím se díky tomu opět… Bezmocná. Není nic, co bych teď mohla udělat a napravit to. Nic.

„Jestli ty rány na boku nepřestanou krvácet, tak ve městě budeme muset vyřešit to šití a o tom s tebou nehodlám diskutovat, Noahu. A budou potřeba další obvazy,“ potřesu hlavou. „… jen dvacet čtyři hodin…“ zopakuji po něm. Ale jakých. Sleduji ho, jak vytahuje pouzdro a bere z něj dvě tablety. Nevím, co to jde, ale bojím se, aby to té hlavě ještě více neublížilo… Ovšem mlčím. Co mohu jiného? „Tady. Měl bys toho vypít, co nejvíc. A lehni si na bok. S tou hlavou jsem to myslela vážně,“ doliju do plecháčku Noahovi čaj. Sama si loknu aspoň trochu přímo z termosky, cítím, jak mě z toho všeho stresu a vypětí začíná třeštit hlava.

Očima zavadím o rudé cákance krve ve sněhu a na okamžik… „Fernsby… Fernsby mi bral krev. Nevím, co s ní dělal, ale… Jeden den měl na tváři jizvu a pak už ne, třeba… By ti mohla pomoc také…“ zoufale se chytám každého pomocného stébla. Kdo by byl řekl, že nastane situace, kdy nebudu na Fernsbyho vzpomínat ve zlém. Ovšem teď to nechám být. Musíme se odsud dostat.

S těžkých povzdechem se nakonec vytáhnu na nohy a dám se do přípravy odjezdu. Sbalit, připevnit brašny zpátky k sedlům. Pušku tentokrát neschovám – nechávám ji i nabitou. Jen se ji pokusím k sedlu připevnit tak, abych po ní případně mohla sáhnout. S tímhle si i nechám poradit od Noaha. Zbraně se pro zpáteční cestu nehodlám vzdát. Slunce mezitím postupuje po obloze a… Zdá se, že dnes dorazíme do Jeruzaléma opět s tmou…

Jakmile je vše nachystané, pomohu Noahovi na nohy. Sleduji ho, jak se hýbe. Výraz v jeho tváři. A vím, že to není dobré. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů, zatímco čekám vedle koně na to až nasedne. Zvládne to, ale… Tohle není vůbec dobré.

„Pojedeme… Pomalu. Hlavně opatrně. Pokud by se ta hlava zhoršila, musíš mi to dát hned vědět, ano?“ vzhlédnu k němu. Nedodávám už, že pokud se to opravdu zhorší… Neschová to přede mnou. Ucítím to. A toho okamžiku se bojím.

Nakonec se i já vytáhnu do sedla, zvládnu to naštěstí i bez pomoci Noaha. Neustále se rozhlížím kolem nás… Po tom ztichlém zimním lese… Pohledem pátrám mezi stromy, a nakonec se jím vždy vrátím k Noahovi sedícímu v sedle. Držím se vedle něj. Musím… Musím ho hlídat.

Z šedivého nebe se snáší drobné sněhové vločky, zatímco opouštíme mýtinu.

Přesto stále necítím žádnou úlevu a do ramen se mi urputně zatíná tíha, kterou z nich nedokážu setřást.

♫♪♪♫