Andor.cz - Dračí doupě online

Nehádám se s Noahem, ani ho nepřesvědčuji ohledně jídla. Teď to nemá smysl, zvláště když je mu zle. I když v duchu si umíním, že… Aspoň polévku bych mu donést mohla každopádně. Kdyby náhodou. Ovšem… To má čas. Teď mne čekají jiné povinnost – a vůbec se na ně netěším, zatímco rozpačitě couvám z pokoje pryč. Noahova slova o zhasnutí – či spíše nezhasnutí – to ještě zhorší. Připadám si… Hloupě. Že mne po tom všem nakonec rozhodí taková… Hloupost.

Přesto mne ve dveřích na okamžik zastaví jeho hlas. Sevřu v dlani kliku, a když se k němu krátce ohlédnu, na rtech mi sedí smutný úsměv.

Chvíli zápasím s otevřením dveří, lavor plný teplé vody je na mě celkem těžký, zvláště po posledních dvou dnech zápřahu. Aspoň, že mě nikdo nevidí, jak cestou omylem vyliju trochu vody. Vlastně… Vlastně jsem tady nikoho krom nás ještě ani nepotkala. Bydlí tady vůbec někdo? Ovšem těmi to myšlenkami se dlouho netrápím.

Vejdu dovnitř, do dveří jen drcnu ramenem, aby se zavřely než i s lavorem v rukách vykročím k Noahovi, abych ho mohla položit vedle křesla. Udělám sotva pár kroků, během kterých si ze sebe stáhne bílou košili zbarvenou rudými mapami a… Očima sklouznu po krví nasáklých obvazech, než mi pohled uteče… Jinam. K jizvám brázdící jeho pevné tělo, které… Které se rozhodně nedá příliš srovnávat s mým manželem. Nejen díky jizvám naznačujícím, že Noahův život rozhodně dosud byl přesně tak nebezpečný a dobrodružný, jak vyznívalo z historky, co mi vyprávěl v kočáru, ale i…

… přistiženě sebou trhnu, když na mne Noah promluví a já si uvědomím, že tam prostě jen stojím a zírám na něj. Do tváří se mi vlije horkost.

„Ah, ne, to… Ne. V pořádku,“ zamumlám a zakroutím rychle hlavou až se mé vlasy na okamžik rozlétnou do všech stran. „Omlouvám se, tohle bylo… Nevhodné. Jen… Dej mi chvíli, je to pro mě trochu nezvyk, můj jediný… Tedy, manžel…“ zarazím se. „Měla jsem zůstat u toho, že to je v pořádku, co?“ nervózně se pousměji. Ale to už lavor skutečně položím vedle křesla a vyhrnu si pořádně rukávy vlastní košile, aby mi nepřekážely, když se vzápětí skloním nad Noahem.

Chřípí mi naplní těžký železitý odér krve. Není to příjemné. Až příliš mi to připomíná věci, na které se snažím už několik měsíců zapomenout. Přesto opatrně s Noahovou pomocí odmotáme obvazy z jeho boku a… „Proboha,“ zašeptám zděšeně a jen ztěžka polknu. Cítím, jak mi z tváře postupně vyprchává veškerá barva a horkost rozpaků nahradí něco zcela jiného. V zádech mne nepříjemně zamrazí. Musím se nadechnout a zase vydechnout, ovšem… Počáteční nutkání uhnout pohledem a odvrátit se nakonec ovládnu. Stejně tak se mi podaří polknout knedlík tvořící se v krku.

Dýchám. Pomalu… Postupně se uklidňuji. Zvládla jsem se najíst na pitevně poté, co jsem tam viděla Meeksovou. Čelila jsem Ztraceným. Pozorovala jsem muže v tom domě, jak umírají v hrůze a bolestech. Zatraceně, vždyť jsem znovuzrozený anděl smrti. Zítra se chystám stát se komplicem při osvobození vraha nejvlivnější osoby ve městě, odsouzeného k smrti. Tohle… Tohle zvládnu taky. Nebo se o to aspoň musím pokusit.

Nachystám si jehlu a nit. Nejhorší je… Dotknout se okraje rány a přinutit se jehlou propíchnout kůži. A pak znovu. A znovu. Cítím na prstech čerstvou horkou krev a kůže je na omak… Je to tak divné. Noah je tichý a nehybný, dokonce i když zprvu bojuji s těmi strašnými uzlíky, abych je správně nejen provedla, ale i dostatečně utáhla. Koušu se u toho do rtu a několikrát mi uteče zasyknutí, když propichuji kůži nebo mi jehla proklouzne v prstech. Nebo smyčka. Nebo rovnou okraj rány. Je to… Je to tak těžké. Nepomáhá ani to, jak se musím nad Noahem hrbit nebo se chvílemi opírat o jeho nohu, abych se k ranám lépe dostala. Je to… Dlouhá a úmorná práce všechny ty rozšklebené šrámy sešít pevně k sobě. Postupem času si jsem sice jistější a jistější, podaří se mi i najít ten správný gryf, abych se s každou smyčkou tolik netrápila, ale… Jizvy mu zůstanou a pěkné to asi moc nebude.

Jakmile se mi podaří protáhnout naposledy jehlu smyčkou, dotáhnout uzlík a odstřihnout nit… Kritickým okem si prohlédnu své dílo. Rozhodně to krvácí méně. Nebo mi to tak aspoň přijde. Za to moje ruce… Podívám se po prstech i dlaních pokrytých krví.

„Myslím… A-ano. To nejhorší je už za námi,“ šeptnu lehce roztřeseně. Zašila jsem to. Všechno. Zvládla jsem to. Vezmu jeden z nachystaných ručníků, abych ho namočila do vychládající vody a zašité rány opatrně omyla a zbavila kůži nánosů krve. Nakonec ještě je potřít páchnoucí dezinfekcí a trochou té masti na otoky… Opláchnu si ruce. Voda v lavoru nabírá temně rudou barvu. Polknu. Nakonec ještě přiložit gázu a převázat to celé obvazy.

„Ještě ta hlava,“ hlesnu. Nezapomněla jsem. Ještě… Ještě jsme neskončili. Sice najdu, kam se Noah uhodil… Ale ve vlasech s tím moc nesvedu. Pokusím se aspoň zbavit to místo zaschlé krve a vetřít tam trochu té masti. Ovšem… Ovšem s krví, která stále vytéká z jeho ucha nic nesvedu. Mohu ji jen otřít. Měla bych mít radost, že jsem to zvládla, ale místo toho jen s prázdným výrazem stírám stružku krve vedoucí z ucha přes krk.

Ztěžka dosednu na zem vedle lavoru plného červené vody. Kolem mě se válí zakrvácené obvazy, kousky vaty i ručník plný rudých skvrn. „Pacient přežit, operace proběhla úspěšně,“ pokusím se o úsměv, když k Noahovi vzhlédnu ze země. Působí jako by se mu ulevilo. To je dobře. Za to mě, jakmile je po všem a jsem chvíli v klidu… Ruce se mi třesou takovým způsobem, že se za ně musím chytit a ve spáncích se sbírá tupá bolest.

„Dobře… Kam s tímhle?“ podívám se po té spoušti kolem sebe. „Půjdu… Vylít ten lavor. A donesu ti vodu, ztratil jsi dost krve, musíš hodně pít. Nechám ti tady… Ten čistý ručník. Dej si ho přes polštář a… Zkus spát na tom uchu. A ještě ta… Třetí pilulka. Dej si ji,“ rozhodnu se ještě chvíli soustředit na to podstatné, zatímco si v dlaních mnu vlastní tvář. Z rukou cítím dezinfekci a krev.

„Já… Měla bych ještě skočit pro nějaké jídlo…“ zamumlám, když se neohrabaně vytahuji na nohy. „Ta košile… Asi by se měla aspoň… Vymáchat ve vodě… Myslím, nikdy jsem neprala,“ podívám se po tom nešťastném kusu oblečení. No… Výhodu to celé má, nyní mě pohled na Noaha sedícího v křesle jen v kalhotách rozhodně do rozpaků nepřivádí. Nemám na to totiž sílu.

♬♬♬♬♬

„Ehm, ne díky Del. Řekl bych, že to bez jídla chvíli vydržím. Myslím… myslím, že by ve mně stejně dlouho nezůstalo.“ Pousměje se trochu omluvně a jen krátce mávne rukou, zatímco dál sedí a ty rozsvěcíš těch pár lamp, jenž brzy zalijí dříve potemnělý pokoj útulným teplým světlem.

„Už aby to bylo za námi…“ Vydechne pak dlouze a svěsí hlavu. Začneš rychle vytahovat věci z kapes a vyskládávat je na volná místa v pokoji. Vhodně pro tento účel poslouží jedna obyčejná stará komoda. Brzy jsou na ní ručníky, smotky gáz i pár lahviček od léků, které si nakoupila.

„Já… řekl bych, že ano.“ Dotkne se Noah nejistě svého ucha. Koutky rtů mu zacukají, když zaznamená tvé rozpaky, a tak si raději rychle hodí do úst nabízené prášky a zapije je už dost studeným čajem.  „To asi ano. Lékař by určitě tak mile neváhal… Nabídl bych, že zhasnu, ale asi pochopíš, když si tohle gesto sobecky odpustím.“ Sveze se v křesle níž a s letmým úsměvem tě vyprovodí, zatímco se rychle vydáváš pryč z pokoje a pryč této poněkud nezvyklé situace.

„Del…“ Zaslechneš ještě jeho tlumený hlas, když už stojíš ve dveřích. „…Děkuji. Asi to není večer, jaký sis představovala, ale… já si nestěžuji.“ Usměje se na tebe, než stočí pohled zase k jedné z plynových lamp a unaveně zavře oči.

☩

Koupelna je i tento den prázdná. Celkově tenhle hotel působí dost nevyužívaným dojmem. Možná proto to byla Noahova volba anebo za tím stálo něco naprosto jiného. To ví jen mladý tajný agent. Teplá voda na zkřehlých rukách je příjemná. Vana vedle tebe vypadá taky velmi lákavě, ale nejdřív tě tu čekají jisté povinnosti. Poněkud krvavé povinnosti.

S plechovým lavorem plným teplé vody se vrátíš na pokoj. Noah dle očekávání sedí stále ve stejném křesle. Když zaznamená tvůj příchod, jen kývne a zapře se rukama o područky, aby se napřímil a začal si rozepínat bílou košili, na které je teď už několik tmavých rudých fleků. Těžký pach krve je cítit ve vzduchu a sama vidíš brzy proč. Obvazy na jeho těle prosakuje čerstvá krev z nezavřených ran. Noah si stáhne košili a skloní zkoumavý pohled k bílé gáze, kterou jsi ho před tím obvázala. V něčem si měla v lékárně pravdu. Výškou připomíná tvého manžela, ale na Barthovi byl přeci jen vidět pohodlný život Zahrad. Na Noahově těle je vidět jeho povolání a náročný trénink, kterým si jistě musel projít. V přítmí lamp si můžeš všimnout i několika jizev. Většina vypadá jako od sečných zbraní, ale ta na rameni… Hmm, že by průstřel?

„…Del?“ Vysloví Noah tiše tvé jméno, když vidí, jak tam stojíš. „Jestli ti to pomůže, můžu se otočit, nebo se dívat z okna. Cokoliv, aby se ti líp pracovalo.“ Nabídne ti, aniž by si v jeho slovech zaznamenala stopu po nějakém nejapném žertu. Ať je tvé přání jakékoliv, je brzy na čase se dát do práce.

Když odmotáš obvazy, není to pěkný pohled. Jsou to otevřené rány a drápy šly hluboko, až do masa. Jedna věc je obrázek v knize a další… Poleje tě studený pot, ale prvotní šok ovládneš. Za svůj život si už nakonec viděla dost. Dost Ztracených. Dost těl na pitevním stolu u Fernsbyho. Dost smrti a krve. Vezmeš si zahnutou jehlu, protáhneš tenké hedvábné vlákno očkem a dáš se do šití. Je to rozhodně zvláštní sešívat někomu kůži a cítit na rukách cizí krev. Tvému soustředění ale jistě pomáhá to, že Noah je vzorný pacient. Ačkoliv to jistě není příjemná procedura, tak sebou necuká a ani nedává hlasitě najevo to, jestli ho bolí, když mu okraje roztržené kůže sešíváš k sobě.

Prvních pár stehů není snadných. Občas se ti kůže vysmekne, nebo naopak uklouzne smyčka, když se snažíš zkrvavenými prsty dle lékárníkových instrukcí uvázat ten správný uzlík. S postupujícím časem a každým dalším stehem získáváš jistotu. Není to nakonec tak těžké, jak se to mohlo jevit. Stačí o tom jen tolik nepřemýšlet a opakovat těch pár kroků dokola a dokola. Rozšklebené rány jsou nakonec stažené a přijde ti, že i krvácení je mírnější. Teď to jen doošetřit a obvázat.

„…Už… je to hotovo?“ Hlesne Noah přes sevřené zuby a s čelem oroseným potem. Viditelně to nebylo až tak bezbolestné, jak se tvářil. Voda se zbarví do ruda, když si opláchneš ruce a podíváš se na zbylé zranění. Noah poslušně zvedne hlavu a když mu odhrneš pár černých pramenů z čela, vidíš, že hlavní rána asi musela jít na oblast skrytou pod vlasy. Tvář má jen lehce sedřenou, ale ve vlasech nahmátneš hrudky zaschlé krve. Tu má Noah také pod uchem a na krku, kam stékala. Chvíli si nejseš jistá, ale při bližším pohledu, si všimneš, že se stružka krve vytékající z ucha stále trochu leskne. Ne, krvácení nepřestalo, ačkoliv je slabší. Snad.

„Díky… Tak, jak to vypadá vážená doktorko?“ Ozve se Noah, kterému nejspíš přeci jen v kombinaci s tišícími léky a tím, že sešívání rány už je za ním, trochu otrnulo.

♫♪♪♫

Nechám za zády lékárnu i svůj pošetilý dotaz. Menší. Zavalitý. Jistě, ptát se na jméno, to bylo hloupé… Měla jsem ho popsat. Ptát se na něj bylo ještě hloupější. Lékárnu opouštím s rozporuplnými pocity. Ne z té odpovědi. Ze sebe sama. Co jsem vlastně chtěla slyšet? Sama nevím.
Venku se na okamžik zastavím a dlouze vydechnu. Noah mi odpoví jen krátce a ani mne není do řeči. Co se mi nevešlo do kapes, tak strčím do sedlové brašny a ztěžka se vytáhnu zpátky do sedla. Svaly mě bolí, napínají se a protestují proti tomu pohybu. Ani nevím, kde v sobě vezmu vlastně sílu na to se přitáhnout a vyšvihnout nahoru. Nepřemýšlím tím nad tím. S krátkým pohledem k Noahovi pobídnu koně a následuji ho setmělými ulicemi, kterými se rozléhá klapot koňských kopyt…

Zastavíme se před známou ošuntělou budovou hotelu, kde jsme strávili předchozí noc. Tiše si povzdechnu, doufala jsem, že… To je jedno. Kdyby mne Noah aspoň varoval, že strávíme dvě noci mimo pohodlí domu, ve kterém jsem se probrala, vzala bych si aspoň čisté oblečení na převlečení. Neřeknu ovšem ani slovo, namísto toho se lehce zamračím.
„Určitě to zvládneš sám? Můžu ti… Dobře, tak ne, vyzvednu ty klíče,“ zamumlám unaveně a sesednu z koně. Prsty si projedu vlasy plné sněhových vloček, než vykročím směrem ke dveřím hotelu a vejdu dovnitř.

Tentokrát je to… Jiné. Nerozhlížím se ani nekrčím nos, jen… Zamířím k už známé postavě sedící za recepcí. „Hezký večer,“ odpovím a k úsměvu se tentokrát musím přinutit. Ale zvládnu to. „Že?“ dojdu až k pultu, o který se ztěžka aspoň na chvíli zapřu rukama. „Nevěděla jsem, jestli být zklamaná nebo nadšená, ale… Doporučuji si to přečíst za nějaký čas znovu. Všimnete si věcí, které moc nedávaly smysl, ale najednou to všechno zapadne do sebe,“ úsměv na mých rtech přeci jen zakolísám. Záloha. Klíče.
„Mohla bych vás ještě o něco poprosit? Zase o ten župan navíc. A nějaké čisté ručníky. Dva. Nebo spíše tři, prosím,“ požádám muže a vytáhnu z kapsy zbytek peněz od Noaha, abych mu mohla za požadované zaplatit. „A vlastně… Nemáte čistě náhodou noviny? Postačí klidně i včerejší. Zaplatím vám je,“ dodám rychle. „Děkuji, hezký večer i vám,“ poděkuji na závěr, když si od něj přeberu požadované, ať už s novinami či bez nich.

To už se objeví ve dveřích i Noah. Dlouze vydechnu. „Ano, vše zařízeno. Počkej… Pomůžu ti,“ nabídnu se, aby nemusel táhnout naši bagáž sám. Tentokrát nehrozí, že by mi do schodů pomohl, sám má co dělat. Ale musíme to zvládnout – oba.
V chodbě se nakonec nerozdělíme. Vytáhnu tak klíč ze zámku svého pokoje a následuji Noaha k němu. Jsou věci, co nepočkají. Chvíli zůstanu nejistě stát kousek ode dveří, zatímco Noaha pozoruji. Nakonec odložím věci z náruče a začnu se vysvlékat z kabátu a šály.

„Měl bys aspoň něco sníst. Jídlo… Něco ti donesu,“ potřesu hlavou a pohledem chvíli zůstanu viset na prosakující rudé skvrně skrze potrhanou košili. „Ah… Jistě. No… Vzala jsem všechno potřebné na převazy a šití,“ skloním se k brašně a začnu z ní vyndávat vše, co jsem tam nacpala. Pokládám to na stolek hned vedle věcí, co jsem si objednala i u recepčního. A samozřejmě si nachystám i už známou látkovou tašku, kde by měla být ještě nějaká dezinfekce a pár dalších věcí.
„A tady. Prášky na bolest,“ vytáhnu z kapsy dvě lahvičky. „Tyhle jsou slabší, na zítřek. A tyto by měli být silné. Na noc. Neměl by sis vzít více než tři, takže… Zatím takhle… Počkej,“ vytáhnu z brašny i jednu z termosek, ve které ještě něco je, abych ji podala Noahovi společně se dvěma tobolkami, které z lahvičky prášků odsypu. „Snad to zabere dřív, než na tobě budu muset cvičit to šití,“ nevesele se ušklíbnu.

„Tak a vlastně ještě tohle. Na otok. Půjde to použít na ty rány a… Musíme se ti ještě podívat na tu hlavu. Pokud tam budeš mít někde bouli, tohle by mohlo pomoc aspoň… Takhle. Co to krvácení? Přestalo to?“ zeptám se starostlivě.

Počkám si na jeho odpověď, než se ostře nadechnu. „Každopádně… Tohle bychom asi neměli odkládat, takže… Ty rány. Bude… Bude asi třeba, aby sis tu košili… Sundal,“ zamumlám a na okamžik značně znejistím a uhnu pohledem. Teď je to jiné než v tom lese. Úplně jiné. I když situace je v zásadě stejná. Jen… Dobře, teď asi není úplně vhodná chvíle ošívat se nad tím, že by si přede mnou měl v zásadě cizí muž svléknout košili.

Proboha…

Bez varování mi zacukají koutky a já se krátce zasměji. Není to veselý zvuk. Dokonce ani trochu. Opravdu, Del? „Dojdu… Pro teplou vodu, určitě je tady nějaký… Něco… Aspoň lavor… Myslím, že v koupelně něco takového bylo. Tak si zatím… Za chvíli se vrátím,“ potřesu hlavou, než vykročím z pokoje pryč, právě směrem ke koupelně.

Jakmile za mnou zapadnou dveře té malé neútulné místnosti… Vydrhnu si ruce v teplé vodě a opláchnu tvář. Notnou chvíli tam vlastně jen stojím, opírám se dlaněmi o umyvadlo a zírám na svůj matný odraz v zašlém zrcadle.
„Jeden krok vpřed a další tři vzad,“ zašeptám tiše a na krátkou chvíli obejmu sebe sama. Nadechnu se… Ale nakonec jen stisknu rty k sobě. Na okamžik přivřu oči. Narazit na dno byla jedna věc. Zjistit, že se pod ním nachází další a další patra vedoucí do hlubin… Byla věc druhá.

Nakonec se s trhnutím pohnu a… Teplá voda. Ano, proto jsem tady. Jakmile seženu něco, do čeho bych ji mohla natočit, vrátím se zpátky do pokoje za Noahem, abych mu mohla pomoci s ošetřením. Čas na to předstírat, že vím, co dělám.

Pobereš vše z pultu a co se dá zastrkáš do kapes kabátu. Nakonec dostaneš i nějaké léky na potlačení bolesti, které nemají být tak silné. Účinné jistě také ne, ale potřebuješ, aby byl Noah funkční.

„Hmm, Fernsby?“ Zeptá se starý muž a chvíli se zamýšlí. „Otec Fernsby? No, nevím… Občas sem zajde jeden duchovní, ale nejsem si jistý jménem. Shání obvazy, tlumící léky a prostě podobný výběr, jaký jste dnes chtěla i vy. Předpokládám, že to bude nějaká bohulibá nezištná činnost pro místní chudinu. Zranění jsou v továrnách na denním pořádku.“ Zamručí a poposune si brýle na nose. „Je… takový menší. Zavalitá postava. Hnědé vlasy.“ Podívá se na tebe tázavě, ale tvého výrazu jde vyčíst, že to nebude ten muž, na kterého ses ptala. Je to dobře? Špatně? Těžko říct.

Pak už se rozloučíte a ty vykročíš ven, kde už na tebe čeká Noah. Tvůj příchod ho trochu probere ze strnulosti. „To zní dobře.“ Usměje se na tebe unaveně. Chvíli to vypadá, že chce ještě něco dodat, ale pak si to patrně rozmyslí a zůstane zticha. Nasedneš tady zpátky do sedla, zatímco Noah zatáhne za opratě svého koně, aby jej otočil a vyjedete.

☩

Jedete asi ještě půl hodiny, než dorazíte do ulice, kterou už poznáváš. Opět se před vámi otevře výhled na ten známý rohový dům, ve kterém jste strávili předchozí noc. „Del… Podej mi opratě. Odvedu koně dozadu. Na pokoje jsem udělal rezervaci, takže by mělo stačit vyzvednout klíče.“ Ozve se po tak dlouhé době opět Noahův hlas a tak tedy můžeš sesednout z koně a udělat o co tě Noah žádá. Ten tentokrát nesesedá, ale zůstává v sedle, aby pak s koňmi odjel stejnou cestou, jako je odváděl i předchozí den, dozadu.

☩

Na recepci sedí opět známý muž. „Ah, dobrý večer, to jste vy. No, skutečně jsem to nečekal. Měla jste pravdu. Kdo by to byl řekl, že to skončí zrovna tak. Ani ten zesnulý snoubenec se nevrátil.“ Přivítá tě nadšeně. Viditelně knihu už dočetl. No, tenhle typ literatury nikdy nevydržel zrovna moc dlouho. „Takže opět vaše pokoje. Jistě. Záloha byla složená.“ Zvedne se těžce a podá z háčků dvojici klíčů se známými čísly, které posune po pultu směrem k tobě. „Hezký večer.“ Popřeje ti a pak nastane trochu ticho. Noah nejde. Alespoň ne zatím. Trvá to několik minut, než se dveře přeci jen otevřou a vpustí do vytopené místnosti trochu mrazivého vzduchu s vločkami. Stojí v nich Noah. Ačkoliv je by ten pohled měl být podobný tomu včerejšímu, dnes je na něm patrné, že mu dost chybí energie.

„Vše zařízeno?“ Zeptá se tě krátce, než jen pokývne na recepčního a vyrazíte ke schodům. Dnes jste to oba, kdo se na ně netváří příliš nadšeně. Noah ale zatne zuby, chytí se pevně zábradlí a začne stoupat vzhůru. Dorazíte tak k vašim pokojům. Klíče zarachotí v zámku a dveře se otevřou.

„Klidně pojď dovnitř, Del.“ Řekne tiše Noah, když otvírá svůj pokoj, aby vešel do potemnělé místnosti a shodil ze sebe kabát stejně jako jednu z brašen, která jen zaduní o zem. Zatímco odmotává šálu z krku, můžeš si všimnout, že a obvazy na jeho boku dle očekávání prosákly krví. Ještě aby ne, když rány nebyly pořádně zašité a máte za sebou pár hodin jízdy na koni. To nemá s klidem na lůžku nic společného.

„Je mi to líto Del, ale dnes se k tobě na večeři asi nepřipojím.“ Zahlédneš letmý úsměv, než se posadí těžce do křesla, které tiše zaskřípe, a rozepne si knoflíčky u krku. „Ani nemám hlad.“ Zamumlá spíše pro sebe a prohrábne si rozcuchané vlasy, které jsou lehce navlhlé tajícím sněhem.

„Tak copak jsi mi koupila dobrého?“ Otočí se na tebe v jasném žertu, který ale trochu postrádá jeho obvyklý elán.

„Ano, manžel,“ zopakuji po muži už s větší jistotou a krátkým kývnutím hlavy. „Ah… Snad ne. Tedy určitě ne… Doufám,“ dodám tiše s unaveným povzdechnutím a prsty nejistě poklepu o desku pultu. Více se lékárník naštěstí nevyptává, tedy ano – ale k věcem, které potřebuje vědět.
„Bok a část břicha,“ odpovím tentokrát stručně a dál to nerozvádím. Sice váhám, zda nezmínit i něco o napadení medvědem, ale… Ne, to nebude nutné. Pozoruji ho, jak vytahuje ze skříně obvazy a vše, co jsem si naporoučela k tomu, abych mohla Noahovi rány převázat. Určitě ještě dnes večer a zítra to také bude nutné.

Otázka šití… Je už trochu komplikovaná. Váhavě kývnu hlavou. Opravdu ráda bych se tomu vyhnula, ale pokud to bude nezbytné… Tohle je noční můra. Ale opravdová. „Já vím, jen… Nechce o lékaři ani slyšet,“ povzdechnu si útrpně. „Vážně? Tak…“ nedopovím a jen překvapeně zamrkám, když starý pán s vlídným úsměvem ve tváři vytáhne nůžky a rozhodne se mi ukázat, jak se šije rána. Po celém tohle příšerném dni na mne chvíli působí jako… Zjevení.

„To byste byl velmi laskavý, pane,“ koutky rtů se mi prohnou na krátkou chvíli v ulehčený úsměv. Vzápětí se přesunu blíže k němu a nakloním se nad pult, abych dobře viděla, co dělá. Je to zvláštní pocit deja vu, který v ten okamžik cítím. Myslí mi prokmitne prchavá vzpomínka, tak vzdálená a směšná s ohledem k situaci. Vzpomínám si, jak mne Gideon svým vyprávěním i knihami, co mi nosil tolik nadchl… Stejně jako návštěvy hospiců, kam jsem občas doprovázela matku.

No, nikdy by mě nenapadlo, že můj směšný sen se promění v tuhle bizarní přítomnost, kdy tu stojím a učím se, jak se šijí rány… „To vážně nevypadá složitě,“ zamumlám, a jakmile mám tu možnost, sama si to pod jeho dohledem vyzkouším. „Děkuji, jste moc hodný,“ dodám vzápětí, ale to už válčím s dalším uzlíkem.

„Hmm…“ krátce nakrčím obočí. „Vysoký… Asi takhle,“ naznačím rukou, přeci jen Noah je vyšší než já a jeho míry nemám úplně v oku. I když… Postavou připomíná Bartholomewe, takže… Asi jako můj manžel. Odkašlu si. Dobře… Tuhle myšlenku raději rychle vyženu z hlavy, každopádně lékárníkovi sdělím svůj odhad váhy.
„Spíše bych raději něco na potlačení bolesti. Zítra se musíme… Účastnit jedné události, při které si nemůže dovolit být omámený. Ale… Určitě se bude hodit i něco na to, aby se dobře vyspal, takže si určitě vezmu i tohle,“ souhlasím. Tři pilulky nejvýše. Dobře. Začíná se to trochu kupit. Doslova, hromádka na pultu přede mnou se pomalu zvětšuje.

Jakkoliv kývu hlavou a raději nic nedodávám… Já vím, že to nebude jen boule. Krvácel z ucha. Pořád mě to děsí, to… Co to znamená. Může znamenat. Každopádně mast na otok… Neodmítnu ji. Bude se určitě hodit, minimálně na ty rány. A uvidíme, bude třeba Noahovi tu hlavu ještě pořádně prohlédnout kvůli místu, kam se o strom uhodil a…
„Dobře, dejte mi to všechno,“ přitakám, zatímco přistrčím k lékárníkovi požadovaný obnos. Dokonce i něco zbude, to si strčím do kapsy kabátu, protože bych jinak neměla šanci to všechno pobrat.

„Děkuji. A vyřídím mu to, třeba si vezme něco aspoň z vašich doporučení…“ brouknu, zatímco se snažím posbírat do náruče a kapes vše, co přede mnou na pultu leží. Hlavně mi nesmí nic spadnout, a už vůbec venku na té špinavé ulici.
Krátce se ohlédnu přes rameno. Vidím jen siluetu, ovšem Noah se stále drží v sedle, takže… Takže to je dobré. Určitě. Byť ta skloněná hlava mne lehce znejistí. Přesto…

… přeci jen svoji pozornost ještě na chvíli věnuji muži za pultem. Srdce se mi rozbuší. „Víte, vaši lékárnu mi doporučil před časem jeden známý, otec… Fernsby. Theodor Fernsby, znáte ho? Už nějaký čas se s ním snažím spojit, ale příliš se mi to nedaří,“ zeptám se, když beru do náruče poslední obvaz. Hlas se mi lehce zachvěje, přesto se nutím k tomu, abych to znělo… Prostě jen otázka mezi řečí. Pokud si vše, co potřeboval nenabral ze sanatoria… Musel někde shánět jehly a další věci, ne? Ani nevím, proč si to vlastně dělám, teď, když mám tolik starostí. Možná… Jen… Vědět nebo…

Každopádně se už příliš nezdržuji. Napjatě si vyčkám na odpověď lékárníka. Vlastně ani nečekám nic jiného než zakroucení hlavou, každopádně… Už takhle jsem se zdržela dost a nemůžu nechat Noaha čekat venku na mrazu příliš dlouho. Jakmile tak mám v lékárně vše vyřízeno, vykročím rychle ven. Hlavně si otevřít a nic nepustit a…

„Promiň, že to tak trvalo. Ale mám všechno, co bys mohl potřebovat. Včetně rychlokurzu šití ran, takže se nemusíš bát, žádný křížkový steh se konat nebude…“ promluvím na Noaha. Trochu se do toho nutím, na kolik jsem z toho všeho… Ne, na tom nezáleží. Teď už jen naskládat věci do brašny a vzhůru někam do tepla a sucha…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Robert se po tobě jen krátce otočí, než odvrátí pohled. „…To je komplikované, ale… Ale viděl jsem je. Nebo spíše Ramiel. To něco jim bylo jen vzdáleně podobné, přesto ten pocit z toho… Vypadá to, že se věci komplikuji.“ Zamumlá skoro až nesrozumitelně se zachmuřeným výrazem ve tváři. „Musíme za tím Elijou.“ Dodá pak s nově nabytou rozhodností a chytne tě opatrně. „Kdybys potřebovala zastavit a nabrat dech, řekni.“ Skloní se k tobě, než vyrazíte.

Procházíte chodbou sídla, která vypadá vcelku vkusně zařízená. Na zemi jsou leštěné parkety, stěny jsou obložené dřevěnými kazetami a látkovými tapetami. Připomíná to Zahrady. Ano, na takové domy jsi zvyklá. Přesto zde chybí věci nějaké osobnější povahy třeba jako portréty rodinných příslušníků.

Vyjdete jedny schody do patra, které se ukážou jako nepříjemná zkouška tvé vůle. Poslední schody k vrcholku schodiště tě už nohy příliš nenesou a když se konečně dostanete nahoru… „S dovolením. Takhle to dál nejde.“ Svět se najednou zhoupne, jak tě Robert bez okolků a jakéhokoliv dovolení zvedne do náruče, aby s tebou vykročil chodbou.

„Omlouvám se. Trpělivost mi byla vždy cizí. Byl bych špatná sestra.“ S křivým úsměvem k tobě skloní na chvíli pohled modrých očí, zatímco tě nese chodbou dál.

Zastavíte u dveří, které vypadají stejně jako ty ostatní. Natáhne ruku a třikrát rychle zaklepe.

„…Dále.“ Ozve se tlumený hlas zevnitř. Robert si tě jen pohodí v náručí, zatímco se dveře před vámi samy otevřou, než s tebou vejde do místnosti. Vypadá to, že jste vešli do pracovny. V něčem připomíná tu Philipovu, ale je tu mnohem více polic s knihami a méně obrazů jejího majitele. Ten je tu ostatně s vámi. Elijah sedí u stolu, který je zaskládaný spoustou papírů a knih. Světlo lampy na kraji stolu v jeho tváři mísí s ohnivou barvou posledních paprsků zapadajícího slunce. Zamyšleně si prohlíží jeden z větších archů papíru, aniž by se obtěžoval vzhlédnout ke dveřím. Rozhodně to ale nevypadá, že by byl snad po útokem další z těch bestií.

„… Děje se něco Roberte?“ Promluví klidně bez ohlédnutí.

„To tedy ano. Ehm, ehmmmm.“ Odkašle si Robert a významně pohlédne na náklad v  jeho náručí.

„A co…?“ Zarazí se Elija, když k vám konečně otočí svou tvář a uvidí Roberta s tebou v jeho rukách. „Vero? Roberte?... O co tu jde? A proč…? Roberte, vždyť měla ležet! Nemůžeš ji nechat chvíli ležet v posteli?!“ Zaklapne s bouchnutím knihu a sjede Roberta káravým pohledem. Černovlasý muž si z něj však viditelně moc nedělá, a tak se jen rozhlédne po místnosti a pak tě po pár krocích usadí na jedno z čalouněných křesel. „Ne, nemohl. Tedy pokud nechceš, aby tam po ní zůstaly jen roztrhané kusy. Kdo by to pak pral? Víš, jak je těžké vyprat krev z povlečení? A to nemluvím o... “

„Roberte, tohle není čas na žerty a…“ Zarazí se Elijah, když si vás pozorněji prohlédne a jeho oči se zastaví na zranění, které jste utržili. „…Co se stalo?“ Zeptá se soustředěně a natočí se k vám na židli. Nechá za sebou stůl plný plánů a poznámek, kterým se věnoval až do vašeho příchodu.
A pak si toho všimneš. Jeden z největších archů, z části zaskládaný, který připomíná dle nákresu nejspíše plán nějaké velké budovy na sobě má jednu věc, kterou znáš. Viděla jsi ji poprvé tehdy na dveřích vzducholodi. Ten erb s černou orlicí…    

Delilah Blair Flanagan

„Ah, manžel, ale jistě. Tomu rozumím.“ Usměje se muž za pultem. „Hmm, zranil? Tak snad to nebude nic vážného.“ Dodá krátce, než začneš poptávat vše, co potřebuješ.

„A co přesně budete převazovat? Abych věděl, jakou velikost obvazů. Vyvrknutý kotník, nebo snad něco na těle?“ Počká lékárník na tvou odpověď, než vykročí k jedné z obyčejněji vypadající skříni, ve které má evidentně věci, jenž nejsou vyloženě chemické povahy – tedy požadované obvazy a věci nutné k ošetření. „Říkáte šití… To budete provádět sama?“ Ohlédne se na tebe krátce přes rameno. „Víte, tyhle věci nejsou tak snadné jako vyšívání, ale na druhou stranu to není až tak těžké, jak se někteří lékaři tváří. Znám tu i několik lidí, kteří to nakonec dokážou lépe než ti v nemocnici.“ Usměje se a chlácholivě a vytáhne i malou špulku hedvábí a pár jehel. Ty jsou oproti těm, na jaké jsi zvyklá, zahnuté.

„To víte, někdy si lidé musí umět poradit sami… Hmm, kde jsem to jen…“ Ohne se pod pult a vytáhne nůžky, kterými z jedné špulky odstřihne kousek nitě. „Pojďte, ukážu vám rychle, jak na to, jestli máte chvilku, aby manžel nedopadl jako rodinná výšivka na zeď. V tuhle dobu už sem stejně nikdo moc nechodí.“ Mávne na tebe a přísune jednu z lamp, aby si mu viděla dobře na ruce. „Navléknout nit zvládnete. Pamatujte, stehy se dělají jednotlivě. Žádné látání jako u kalhot. Prostě jen propíchnete jehlou kůži, zavážete konce a ustříhnete. Vlastně je to mnohem jednodušší než vyšívání. Stačí takhle smyčka…“ Jeho prsty udělají vcelku obratný pohyb, když provléknou jeden konec nitě skrz smyčku a utáhnou v malý uzlík. „Pak už jen konce ustřihnete. Tak… zkuste si to, jestli chcete.“ Nabídne ti trpělivě a pokud chceš, skutečně ti poradí, jak správně uvázat uzlík na stehu.

Zatímco si to zkoušíš přejde k bohatě zásobeným policím za ním. „Stehy nechte určitě týden až dva, než je vytáhnete… Říkáte něco na bolest. A jak moc velká ta bolest je? A také… kolik váží váš manžel? Nebo… jak je aspoň vysoký? Je malý, útlý, nebo naopak při těle?“ Zeptá se tě, než jen zamyšleně pokývá hlavou. „Pokud chcete něco účinného na bolest, po čem se zaručeně vyspí a bude mu dobře, tak bych tu něco měl. Bude z toho jen možná trochu omámený, ale nemusíte se bát, zase se z toho probere. Tady… Tři pilulky, jinak by bylo dobré už dnes další nebrat. Nejdříve až zítra.“ Postaví na stůl malou lahvičku plnou bílých pilulí.

„Praštil se do hlavy?“ Zvážní lékárník po tvých dalších slovech. „Obávám se, že kromě tlumení bolesti na to nic nemám. Mohu vám nabídnout něco, co by předešlo možnému zánětu, ale pokud je to nějaký vážnější úraz, doporučil bych vám spíše návštěvu nějakého lékaře. Opravdového lékaře. Ne, žádného podomního felčara, který vám naslibuje hory doly za pár šekelů. Tyhle věci umějí být zrádné. Ale… nechtěl jsem vás vyděsit. Určitě bude mít manžel jen bouli. Doporučuji to chladit a tady… mast na otok.“ Položí na pult tubu se zdobným popisem.

Celkově se toho před tebou docela nakupilo, ale bankovky, které ti dal Noah, nakonec stačí, a ještě i něco zbyde. „Tak hodně štěstí paní. Ať je manželovi brzy lépe a dává na sebe větší pozor. Hezký večer.“ Rozloučí se s tebou lékárník a ty máš co dělat, abys vše, co sis naporoučela, pobrala. Dle siluety, kterou vidíš za okny ve světle lamp, Noah čeká i nadále se skloněnou hlavou na koni, zatímco se snáší z nebe jemné vločky.