Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Příliš dlouhé ráno „Co to…“ zamručím rozespale, zatímco se nespokojeně zavrtím a pohnu hlavou, sotva ucítím to… Šimrání. Nepřestává to. Oženu se po rukou po nezvaném návštěvníkovi a v tu chvíli mi dojde, co slyším. Křídla. Třepetání jemných křídel vířících vzduchem. Rychle otevírám oči, zmateně mžourám kolem sebe. Pokoj tone ve hustém šeru přelévajícím se ve temnotu v místech, kam studené měsíční světlo nedosáhne.
Rychle se posadím. Oči mám rozevřené dokořán, v tom pohledu se mísí šok i překvapení. U okna stojí temná silueta, přesto ji okamžitě poznávám. Jeho vlasy. Zbroj. Vše tak důvěrně známé… Kamael. Můra letící kolem něj prudce vzplane, než se podobna jiskřičce vytratí v šeru.
… rozespale si promnu oči ve snaze rozehnat zlaté mžitky tančící mi před očima. Lampy svítí, slunce se snaží prodrat skrze těžké závěsy dovnitř. Přesto se zmateně rozhlížím kolem sebe a srdce mi buší a buší jak křídla kolibříka uvězněného v potápějící se kleci. Jsem tu sama. U okna nestojí muž v černé zbroji, vzduchem nepoletuje ani jeden motýl a venku to vypadá spíše na pěkný den než apokalyptický výjev ze Zjevení. | ||
| |||
 | Spasitelé Delilah Blair Flanagan Ucítíš zašimrání na tváři. Jako kdyby se o ni něco lehce otřelo. Pak ještě jednou a znovu. Oženeš se, abys uslyšela jen tichý šustot křídel. Otevřeš oči hledíc do šera pokoje. Lampy, které jsi zapálila, pohasly. Vše se propadlo do temnoty, kterou prosvětluje jen trocha měsíčního světla, jenž sem proniká mezi závěsy. Míhají se zde drobné stíny. Malá okřídlená tělíčka poletují vzduchem. Tu sednou na stolek, jindy slyšíš, jak tlumeně narážejí do stropu nad tebou a všimneš si i několika stínů, které sedí na tvé přikrývce a lezou pomalu po ní k tobě. Jsou všude. Poslové smrti
Jen co se stihneš trochu rozhlédnout po místnosti, všimneš si něčeho dalšího. Nebo spíše někoho. U okna stojí vysoká postava. I ve studené tmě jeho rudé vlasy žhnou, zatímco spadají po černé zbroji. Stojí k tobě zády, hledíc z okna tvého pokoje. Občas se kolem něj zableskne ve vzduchu rudý plamen, jak můry, které prolétají příliš blízko, prostě zničehonic vzplanou, aniž by se ho jakkoliv dotkly.
„Blíží se to. Podívej.“ Ozve se těch pár slov, ve kterých není patrná žádný výraznější emoce. Snad jen… soustředění? Aniž by se na tebe otočil, pokyne ti rukou, jako kdyby tě zval k sobě. Spustíš bosé nohy na zem. Jen pár můr se vznese s odhrnuté přikrývky. Jakmile se však dotkneš podlahy, všimneš si zlaté záře, která se pod nimi rozsvítí. Postavíš se a uděláš krok. Zlatá vlna se rozběhne po tvých nohách a tam, kde byla před tím holá kůže, je najednou zlatá zbroj. Ta, kterou tak dobře znáš. S každým dalším krokem, co se blížíš oknu, zářivá hranice stoupá po tvém těle, aby si nakonec stanula po jeho boku plně oděná do zlaté zbroje nebes.
„Mýlil jsem se. Nikdy to neskončí.“ Poodhrne ruka v černé okované rukavici závěs před tebou a tobě se naskytne výhled na město ponořené do noci. Vidíš střechy Jeruzaléma. Spousty vysokých věží. Okna, za kterými se svítí a podivnou mlhu, jenž se šíří ulicemi pod vámi. Najednou kousek před oknem dopadne něco velkého, černého, až se okenní tabulka zatřese. Až z toho polekaně nadskočíš, zatímco s tvým společníkem to nijak viditelně nehne. Vypadá to jako obrovský černý sloup, ale… živý. Opět se to zvedne a ty vidíš, jak se pod černou kůží napínají dlouhé svaly, než to zase zmizí.
„Roh zazněl. Brány byly opět otevřeny.“ Ozve se jeho hlas bez jakékoliv intonace, než se nakloní, aby otevřel okno a tebe ovanul studený vzduch, kterým do místnosti vletí další hejno nočních motýlů. Zavíří vzduchem a pár se ti zachytí ve vlasech, zatímco kolem generála pouze zaplanou další ohně.
„Ale tentokrát už není, kdo by je zastavil. Nejsme… my. Žádní spasitelé už nezůstali.“
Vykloníš se z okna uvidíš to. To, čemu patřila ta černá… noha, ano byla to noha. Obrovská noha. Jedna z mnoha končetin, které ta věc, stojící nad střechami má. Tyčí se nad městem jako znamení konce. Gigantická bytost, která nepatří na tento svět. Několik domů je rozbořených a vidíš v dálce rudý opar, jistě z požárů. Stejně rudě žhnou i její oči, pod kterými je obrovská tlama plná zubů, z kterých odkapávají vazké sliny. Další z pavoučích noh se pohne a proboří jednu ze střech domu, jako kdyby byl jen ze sirek. Dům se sesype a pohřbí své obyvatele pod smrtící peřinou sutin.
„Není už Dumah… Jen Delilah.“ Otočí se konečně na tebe. Jeho tvář je pobledlá, ale protkaná zlatými liniemi, jaké si pamatuješ. Žhnoucí oči se přimhouří pátravě do úzkých škvírek. Jako tehdy v aréně. Jako tehdy, když to všechno začalo. „Co uděláš, Del? Co s tím… uděláš…?“
☩
Jeho slova ti ještě doznívají v hlavě, když otevřeš oči. Těžké závěsy jsou zatažené. Po stranách ale už prosvítá silné denní světlo. Lampy, které jsi nechala svítit, svítí stále, ale nezůstala už žádná temnota, proti které by bojovaly.
V pokoji je všechno stejné. V posteli vedle tebe stále leží puška a pod polštářem nahmatáš schovanou dýku. Když vyprchá prvotní zmatení z nezvyklého snu a nahlédneš na ulici venku, uvidíš, že už není ráno. Ne, rozhodně není ráno. Slunce už je vysoko na své denní dráze a ulice žijí. Musela jsi spát opravdu dlouho. Je pravda, že se cítíš odpočatá a ve výrazně lepší kondici než včera večer, ale za jakou cenu?
V pokoji nejsou bohužel žádné hodiny. Ty jediné, o kterých víš, měl u sebe Noah. Ten Noah, který nezaklepal na tvé dveře, aby tě ráno vzbudil…
| ||
| |||
 | Všichni jsme zodpovědní Neřeknu nic. Byla doba, kdy by mi zmizelá mrtvola usnadnila život, ale… Pohled mi sklouzne k archu rozloženém na Elijově stole. „Nevíte, co je zač.“ Stejně jako tehdy na vzducholodi mám pocit, jako by ke mně černá orlice otáčela hlavu a trpělivě vyčkávala můj další tah. Po všem, co pro mě ten muž udělal, mohu opravdu zavřít oči a netrápit se tím? Co jiného mi zbývá? „Vybrala jste si.“ Ano, vybrala jsem si. Tohle jsem si… vybrala. Protože by ho zabil. Ještě teď mi v srdci doutnají palčivé uhlíky; záblesky rudé mi připomínají všechno to rozčílení a neodbytné nutkání Eliju chránit. Jak to Robert říkal? Zvyk je železná košile. A tohle je válka. Ať se mi to líbí nebo ne, teď už jsem její součástí. Oni nebo my, jinak to neskončí. Zerachiel to věděla, ale já… „Copak nechceš, aby bylo tvoje jméno očištěno? Nechceš zpátky svůj život?“ Chci. Samozřejmě, že chci. Možná bych se pak mohla vrátit domů. Nebo jim alespoň napsat, že jsem v pořádku. To se pro jednou nemůžu soustředit na ně místo sobeckých pohnutků špatného svědomí? Existují hranice. Hranice, které nesmíme překročit ve jménu toho, co chceme. Obětovali bychom tím sami sebe. Tohle je jedna z těch chvil. I kdybych zůstala jenom stát stranou, zabiji tím část Very, které se tak zoufale pokouším udržet. Tohle bude i můj hřích. William měl pravdu; byla jsem… naivní. Tohle nikdy nemohlo dopadnout jinak. Vybrala jsem si… „Tak tedy na tykání,“ pokusím se pousmát, když se podívám zase na Roberta, trochu rozhozená dotírajícími myšlenkami.
„Mhmm,“ udělám přemýšlivě, přičemž pohledem zase sklouznu do strany, „Elijah je další na seznamu těch věcí…“ Nedává smysl. Nebo možná dává; probudit se jako Lucifer nemohlo být lehké. Jak dlouho bojoval proti této roli, než se konečně vzdal? Tolik bych si přála, abychom… se byli potkali dříve. Možná by to nedopadlo jinak, ale nebyl by sám. „Ale… Vypadalo to, že ví. Také jsem si toho všimla.“ Až teď mě napadá, jestli to Zerachiel věděla. Nemohla. Někdo by jí to musel říct. Nekráčela přeci šedivým světem Matky, byl to jenom někdo, kdo ji… připomínal. Stejně jako ji připomínám já. Je to vůbec možné? Potřebovala bych si s někým promluvit. Ujasnit si, co jsem vlastně viděla, proč a nakolik se mě to týká, ale… teď jsou na stole důležitější věci. A navíc – ten někdo by měl být Elijah, nikdo jiný. Koneckonců Lucifer o tom na rozdíl od Ramiela vědět musel. „Ztracení?“ zopakuji. „To slovo slyším poprvé. Ale… vím, o čem mluvíš. Vlastně jsem asi… viděla větší. Věc, kterou jsem viděla já, byla tak velká, že mizela za obzorem…“ V ozvěně jeho slov kývnu. Pozvednu sklenici a bez sebemenších zábran si loknu. I tentokrát svraštím obličej. Možná bych neměla takhle pít, ale držet něco v ruce a moct utopit starosti v hořké pachuti bourbonu pomáhá. Trochu. Kdyby se tohle objevilo… zemřela by spousta lidí. Možná bychom zemřeli všichni. Pokud to byl problém už tehdy, co s tím nadělají pouhé odrazy nebeských bojovníků? Mohli bychom to zranit moderními zbraněmi? Pistolemi a děly? Výbušninami? Nevyznám se to, ale… budeme muset na něco přijít, jinak… Když mi Robert dolije, vděčně se pousměji. Ani ze mě však neopadá napětí, které ve mně tohle téma vzbuzuje. Čím dál více propadám způsobu uvažování… někoho jiného, Ctnosti navyklé válce, připravené bojovat… avšak více než to mnou prosakuje pocit zodpovědnosti. Pocit, že bych měla něco udělat já. Dokonce i když jsem zbraň držela jenom párkrát na lovech a neumím se bránit, natož bojovat. S něčím takovým. Jenom z té představy mrazí. Zamrkám. Není to naše starost? Jak by to nemohla nebýt naše starost, když – Pootevřu ústa s úmyslem mu do toho skočit, ale pak se zabrzdím. Nebylo by vhodné ho takhle přerušit a navíc mě zajímá, co říká. Byla to zodpovědnost… generála a jeho lidí. Dumah. To, co mu Zerachiel říkala tehdy v té jeskyni… Nevěděla o tom. Nevěděla, že jsou na světě věci, které se protiví Otcově vůli. Které stojí mimo jeho dosah. Které nezamýšlel. „V tom se pleteš,“ řeknu tiše. Byť to nemůžu podepřít ničím jiným než slovy serafínky ztracené v minulosti, připadám si tím zvláštně jistá. Jsme zodpovědní. Možná dokonce více než jiní. „Měli jsme tenhle svět chránit. Ve jménu Otce. To byla naše zodpovědnost. Dlouho předtím, než jsme stanuli v té aréně. Cítil jsi to, Roberte. Ten odpor k jejich existenci. Je to vyryté hluboko do našich duší. Pokud se jedna z těch věcí objeví nad městem, nebude záležet na tom, čí to byla nebo nebyla zodpovědnost. A je to následkem činů těch, kterými jsme byli my, že proti nim nestane generál a jeho lidi. Ani nebeská armáda. Takže ano, jsme zodpovědní, ať chceme nebo ne. I když jsme… jenom my,“ povzdechnu si tiše. Možná jsme jenom odrazy, ale… zároveň nejsme ani jenom lidé. Naše moc se možná nedá srovnávat s někdejšími já, pořád máme dary od našeho Otce. Pořád je můžeme… použít. Hluboko uvnitř se bojím, že tohle Elijah nebude chtít slyšet. Že přesně tohle nechtěl ani Lucifer. Abychom znovu a znovu podléhali pocitu zodpovědnosti. Měli jsme být svobodní, ale copak… copak se dá svoboda několika vyvážit životy jiných? Nemůžu se zbavit pocitu, že… jsme se pletli. Všichni jsme se pletli. Ale možná si brzy vzpomenu a začne to dávat smysl, v žaludku mě přestane tížit vědomí, že jsme stáli na špatné straně války a že nás jednoho dne naše hříchy doženou… Možná už dohnaly. „Asi bych se měla naučit bojovat,“ zamumlám, přičemž pohnu skleničkou. Místo toho, abych se napila, ji však zase položím dnem na opěradlo. „Jak vůbec… Ani nevím, jak to nazvat, ale ty máš více Ramielových schopností, že? Jak jsi se je naučil používat?“ | ||
| |||
| Vstříc dalšímu dni Nad tou „paničkou“ s nelibostí krátce nakrčím obočí. Já… Já přeci nejsem… Panička. Co to je vůbec za slovo? Zní to příšerně. Ale… Nechám to být, přeci jen mi ta žena vlastně ochotně vyjde vstříc. „Slepičí polévka zní dobře, děkuji,“ kývnu hlavou. Z tupláku, který přede mne přistane, se rovnou krátce napiju, zatímco čekám i na objednanou polévku. Naštěstí to netrvá dlouho – ačkoliv k vyhlédnutému prázdnému stolu musím jít na dvakrát. Nejdříve s miskou polévky a poté s chlebem a tuplákem piva.
Ztěžka dosednu na židli a chvíli… Chvíli tam jen sedím. Poslouchám, rozhlížím se, pokradmu pozoruji ostatní hosty, kteří se dobře baví. Nikdo si mne nevšímá, stávám se součástí lokálu jako každý jiný… Stále je to pro mne… Nezvyk. Nakonec se chopím lžíce a pustím se do jídla. Polévka je opravdu poctivá. Trochu slanější, ale jinak dobrá. Chvílemi… Chvílemi její chuť stejně takřka nevnímám, mechanicky nořím lžičku do misky a polykám jednotlivá sousta prokládaná kousky chleba, který si trhám a házím do polévky. Myšlenkami jsem daleko odsud. Daleko od šumu hlasů, hudby i veselé atmosféry panující v lokále. Zpátky v chladu a ve tmě. Bývaly dny, kdy bych pro takové jídlo udělala… Cokoliv…
Návrat do přítomnosti není o nic lepší. Hledím na prázdné místo u stolu a pivo z tupláku mizí takřka samo. Přidají se k němu i dvě malé sklenky od digestivu, pro který si v tom náhlém popudu dojdu, abych zahnala chmury a stíny vlastní mysli. A nejhorší na tom celém je to vědomí, že si za tohle všechno… Můžu sama. Každým rozhodnutím, kterém udělala. Chci věřit tomu, že je to takhle správné, že to tak mělo být, ale… Bellová. Karem. A teď Noah. Dost možná i Alexander. Před očima se mi na chvíli vynoří i tvář té vyděšené dívky i Mar… Jak se ta žena jmenovala? Marla? Marley? Ke své vlastní hrůze zjišťuji, že si nedokážu vzpomenout. Vidím jen ty zacuchané hnědé vlasy a strhanou tvář. Opravdu jsem ji tehdy zachránila před smrtí svým rozhodnutím?
Potřesu hlavou. Nejraději bych si došla pro třetí sklenku a další tuplák. A to je přesně ten čas se zvednout a odejít. Jinak… Znám tyhle večery z vily u moře. Večery, kdy pár sklenek vína nestačilo… Ne. Nemůžu. Dnes ne. Nemůžu si dovolit, aby se opakovala situace na plese. Noah… Mám za něj teď zodpovědnost, za úspěch celého zítřka. S povzdechem vezmu prázdné kousky nádobí a odnesu je na pult, než zamířím zpátky do hotelu. Alkohol příjemně hřeje, zatímco mne prostupuje lehkost dovolující volně vydechnout a zavřít oči.
Schody mi tedy dají opět celkem zabrat, na jejich vrcholu se musím na chvíli zastavit, abych se vydýchala. „Nesnáším schody,“ zamumlám, když se přinutím narovnat se. Přesto mé kroky nevedou hned do mého pokoje, ale… Chvíli zůstanu stát u dveří toho Noahova. Zlehka se o ně opřu, stojím tam a… Poslouchám. Váhám, zda vejít dovnitř, nebo ne. Odpovědí mi je ovšem jen ticho. Spí, určitě spí… Ujišťuji sebe sama. Dlaň mám položenou na klice, přesto za ni nakonec nevezmu a namísto toho zamířím pryč.
Zastavím se ve svém pokoji pro ručník a župan, poté pokračuji do koupelny. Vanu si tentokrát nenapouštím, i když po dnešním dni… Si ve vodě opláchnu i hlavu a vlasy, ze kterých cítím krev. Jako by jí načichly. Možná si to představuji, ale… Je to silnější než já.
Pokoj je prázdný. Jsem tu sama… Vyhlédnu ještě krátce z okna do setmělé ulice, opět nechávám rozsvíceno. Poté ovšem již bez okolků zalezu do postele. Pod polštářem mám nůž v pouzdře, zatímco vedle mne leží namísto manžela nabitá puška. Chvíli tam jen ležím a zírám do stropu pokresleného pokřivenými stíny, které tma vrhá světlo plynové lampy. Prsty se dotýkám chladného kovu hlavně a… Chybí mi náruč, do které bych se mohla schovat před světem. Před vzpomínkou na Ztraceného. | ||
| |||
| Otázka zodpovědnosti Vera De Lacey „To už se tak stává… Jeden si myslí, že světu kolem rozumí, aby pak dostal takových pár facek, že na to jen tak nezapomene.“ Kývne k tobě Robert sklenkou, aby si pak jen s trochu zasněným úsměvem povzdechl. „Vlastně bych ocenil, kdyby mrtvoly mizely častěji.“
„No, rád bych řekl, že se až tak neznáme a že jsem originál, ale oba víme, jak tyhle věci chodí. Některé zvyky jsou prostě železná košile. A zůstal bych raději u toho tykání.“ Ušklíbne se, zatímco nakloní svou skleničku k tvé.
*cink*
Rozezní se tiché cinknutí a Robert se jen trochu více usměje, aby mu ale záhy úsměv zase trochu zamrzl na rtech, když začneš mluvit o těch zvláštních bytostech.
„To… nevím, o čem mluvíš popravdě. Zerachiel nic takového Ramielovi nikdy neřekla. Nebo aspoň já si to nepamatuji. Možná Elija bude vědět. Vypadal… No, kdo ví… Někdy je těžké se v něm vyznat. Každopádně na zdraví.“ Ještě jednou pozvedne symbolicky sklenku a napije se společně s tebou. Na rozdíl od tebe se ale jen pobaveně ušklíbne, když vidí tvou reakci na silný alkohol. „Není to až tak špatné, ale no tak. Kvalitní pití. Po tomhle tě hlava bolet nebude.“
Nedá se říct, že by to pití bylo nějak zázračné. Sama až takový odborník na tento druh nápojů nejsi, ale není to ani až tak hrozné. Když si člověk zvykne a ví už, co čekat a jak to pít, tak si nemůžeš stěžovat. Chce to jen pár loků na to, aby si tomu přišla na kloub.
„Víc… Nevím, odkud přišli, ale vím, že tohle byl jeden z těch nejmenších, alespoň Ramiel viděl ty… větší.“ Šeptne a skloní trochu zastřený pohled k zemi, aby se pak raději napil znovu ze své sklenky. „Ztracení… Říkalo se jim mezi námi Ztracení. To si pamatuji. Nevím popravdě proč, ale vím, že už tehdy… No, byl to problém, pokud se někde nějaký velký objevil. Myslím tím velký. Ne jako medvěd. Ne jako dům, ale třeba jako věže katedrály. Zatraceně, tohle kdyby se objevilo?!“ Prohrábne si v bezradném gestu vlasy a jen zakroutí hlavou, aby do sebe pak otočil zbytek sklenky a došel pár kroky pro láhev, ze které si sklenku doplnil a pak dolil i něco tobě, i když jsi ji ještě neměla úplně vypitou.
„Než se Elijah vrátí…“ Mrkne na tebe, ale je na něm stále patrné jisté napětí, které jej neopouští. „Ale možná je tohle předčasné. Mohlo jít o… nevím, nějaký závan starých časů. Nic hrozného. Ojedinělý incident a navíc… Tohle není naše starost. Ani tehdy nebyla. Ztracení byli zodpovědností především generála a jeho lidí.“ Povytáhne lehce významně obočí a opře se opět o stůl. "Vlastně jsem rád, že Ramiel tehdy ten výběr v aréně nevyhrál... a ty by si měla být taky."
| ||
| |||
| Poslední okamžiky Delilah Blair Flanagan „Kuře? Hmm, jestli si panička potrpí na něco lehčího, tak tu máme od oběda slepičí polívku. Pořádnou poctivou. Dám vám k tomu pár krajíců chleba. A pivo. Jistě. Dejte mi chvíli.“ Kývne na tebe žena za pultem a houkne něco do dveří, které má za zády, aby se pak přitočila k pípě a načepovala ti vcelku poctivý tuplák piva. Postaví ho před tebe a za chvíli k němu přidá i malovaný talíř kouřící polévky.
Od pohledu vypadá, že to bude docela hustý vývar. Je tam spousta masa, nudlí i kousků uvařené zeleniny. Na malém talířku ti ještě podá několik krajíců chleba, než si to vše pobereš a vydáš se k volnému stolu, aby ses posadila a vše si v klidu snědla.
Tedy v klidu… V tomto lokále moc klidu není, ale zase se tu dá dobře ztratit. Na polévce plavou mastná oka a když ochutnáš, tak zjistíš, že je opravdu poctivá. Možná trochu slanější, ale to se dá zajíst chlebem. Po celém dni na mrazu a všech útrapách, které máš dnes za sebou, je to takové příjemné pohlazení a malá jiskřička v jinak šedé temnotě. Nedá se nevzpomenout na chvíle v cele tam dole pod sanatoriem, kdy ti samotu krátily jen o něco snesitelnější momenty, když ti donesla jedna ze sester nějaké do lepší jídlo.
Polévka i pivo mizí. Nakonec si během své návštěvy objednáš ještě dvě skleničky něčeho ostřejšího. Vidíš opět před sebou dvě sklenky stojící na stole. Jako… Včera, když jste tu zapíjeli první den tréninku s Noahem. Byla to vcelku veselá atmosféra. I vy jste sršeli alespoň nějakým optimismem. Vyprávěla jsi o sobě a…. No, dnes jsou sice skleničky opět obě prázdné, ale poděkovat za to můžeš jen sobě. Alkohol s večeří příjemně hřejí v žaludku, zatímco se zvedáš a vydáváš se z hospody zpátky na pokoj. Ještě nezapomenout odnést talíře a pak už můžeš jít.
Teplo se ti rozlévá žilami a rudnou ti tváře. Ne, není to opilost, ale pouze taková ta lehkost, kterou s sebou alkohol přinesl a která ti pomůže dnes snad usnout. Opět zdoláš schody a trochu zadýchaně vyjdeš ve vašem patře. Je na čase jít do postele a nebo si snad dopřát krátkou zastávku v koupelně. To už je na tobě. Pokud se zastavíš za dveřmi Noahova pokoje, není tu nic slyšet. Nejspíš dál tiše spí. Nezbývá než doufat, že je něco pravdy na tom rčení, že spánek léčí.
Ve tvém pokoji nikdo není. Závěsy sice ve světle pouličního osvětlení hází na stěny podlouhlé stíny, ale stále to jsou jen… stíny. Jsi zde sama. Stačí ulehnout do postele a probudit se do druhého dne, který už víš, že nebude snazší.
| ||
| |||
| Svět se točí dál Zachumlám se do kabátu, než vykročím do zimy, byť jen na tu chvíli, než přeběhnu ulicí ke vchodovým dveřím vedoucím do hospody. Přesto mi to nedá. S přimhouřenýma očima přelétnu prostranství ulice, které prosvěcuje jen to mizerné plynové osvětlení lamp. Po zádech mi sklouzne nepříjemné mrazení při pouhém pomyšlení na to, že Ztracených by tu mohlo být více. Zpotvořených pokroucených kreatur plížících se ulicemi, splývající s tmou a šerem držících se u zdí domů a úzkých uliček vedoucích napříč chudinskou čtvrtí…
Oklepu se a přidám do kroku. Aspoň si ušetřím váháním přede dveřmi, do kterých spíše vpadnu jako velká voda a zastavím se až za nimi. Atmosféra, prakticky stejná jako předchozího dne… Mne na okamžik obklopí ze všech stran. Z lokálu se ozývá veselá hudba, lidé se baví, slyším pokřikování, smích, možná i hádku. Vše splývá do jednotného šumu dotvářejícího kakofonii zvuků linoucích se prostorem. Připadám si divně. Jako bych se ocitla v jiném světě, který dost dobře nechápu. Černá kaňka na barevném plátně. Přesně tak se cítím.
Závidím jim to? Tu nevědomost? Že si prostě žijí své jednoduché životy. Hrají karty a neví o tom, co se děje za oponou. Nevím. A vlastně… Mne momentálně tíží úplně jiné starosti. Nahoře spí zraněný Noah, kolem města se dost možná toulají další Ztracení a zítra se chystá poprava vraha, co před zraky celých Zahrad zavraždil Radního. A jediné, co stojí mezi ním a provazem je těžce zraněný tajný a… Já. Ani si nejsem jistá, jak bych se měla popsat. Kým jsem v této chvíli? Frustrovaně vydechnu. Mám toho dneska už… Dost.
Nejistě se rozhlédnu po lokále, vypadá to tu celkem… Plně. Stůl z předchozího večera je plný. Ale… Snad se tu nějaký najde. Doufám. Nebýt tak unavená, cítila bych se podstatně nejistě z téhle situace. Nikdy jsem nebyla ten druh člověka, co si jen tak sám zajde do nějakého podniku na jídlo či kávu. Proč také…
Pár kroky se přesunu k pultu, kde včera Noah objednával jídlo a vraceli jsme tam nádobí. Je zde stejná žena jako včera. To… To je asi dobré, hádám? Pohledem zavadím o talíř, co podává jiné ženě stojící přede mnou. Vypadá to velmi dobře. Voní to přímo hříšně. Přesto ve tváři o pár odstínů poblednu. Flák masa politý červenými brusinkami mi na okamžik připomene… Krev řinoucí se z hluboký ran vedoucích až do masa. Prsty držící okraje šrámů, zatímco jehla propichuje kůži. Uch… Ne, dnes si rozhodně nedám nic, z čeho by mohla téct šťáva, nedejbože krev.
Ztěžka polknu, to už se ke mne ovšem obrátí pozornost ženy za pultem.
„Hezký večer,“ krátce kývnu hlavou a přinutím se na ni soustředit. „Ano, chtěla bych si u vás objednat jídlo, jen se obávám, že netuším, co je váš klasický výběr. Máte nějaké… Bílé maso? Tedy kuře. Pokud ne, tak… Včera jsme tu měli dobré skopové,“ zeptám se. Kuře by snad mohli mít? Doufám. Ani tím skopovým nakonec nepohrdnu. A v nejhorším… Prostě jenom ty brambory. Na zasycení žaludku to stačí.
„A k tomu… Pivo,“ poručím si. Včera nechutnalo špatně. Možná by tu měli i víno, ale toho bych se v podobném podniku… Bála. Lepší pivo než špatné víno. Rovnou vytáhnu z kapsy i peníze na zaplacení. „A mohu se ještě zeptat…? Podáváte tady i snídaně, nebo budu muset ráno jinam? A obědy?“ zeptám se ženy rovnou, myšlenkami u zítřejšího rána. Bude lepší, když Noahovi seženu něco k jídlu, kdo ví, jak bude dlouho mimo po těch lécích a… Měl by odpočívat, dokud to jde. Hlavou mi letí všechny ty roztěkané myšlenky. Noah. Bomba. Snídaně. Na to pivo se začínám vážně těšit.
Zatímco čekám na své jídlo… Rozhlížím se. Nemám příliš v plánu se zde zdržovat. Jen se rychle najíst, vykoupat se a pokusit se… Trochu se prospat. Hlavně, abych ráno nevstávala zase až někdy v pokročilém dopoledni, ne… To si tentokrát nemůžu dovolit. | ||
| |||
| Sama na večeři Delilah Blair Flanagan Noah během pár vteřin usne. Dech má pravidelný a vypadá… klidně. Ani ti už nestihne odpovědět na shrnutí zítřejších plánů. Té jejich méně dramatické části. Zvedneš se, aby si vše uklidila. Vrátit věci zpět do brašny, přikrýt spící tělo a nachystat vše potřebné, aby to měl Noah po ruce, kdyby se v noci probudil.
S penězi v kapse a zbraněmi v rukou rychle přejdeš do svého pokoje, který je vedle toho Noahova. Pokud by vás dnes večer čekaly nějaké potíže, tentokrát už na svého společníka příliš spoléhat nemůžeš. Tvůj pokoj je… No, vypadá stejně jako včera. Vlastně máš pocit, že i to povlečení se nikdo neobtěžoval vyměnit a prostě jen postel ustlal.
Puška zůstane ukrytá na pokoji, zatímco se za tebou zavřou dveře. Ozbrojená se vydáš známou cestou sehnat něco do žaludku. A teplá večeře není úplně to hlavní, co tě žene na tuhle cestu. Tvé chutě jsou v tomto specifičtější.
Vyjdeš ven před hotel. Není těžké zopakovat tu krátkou cestu, kterou jste včera večer šli společně s Noahem. Opět se do tebe jen na chvíli zakousne zima, než přeběhneš do příjemně vyhřátého lokálu. Místní zakouřená atmosféra se i dnes nese v podobném povzneseném duchu. Hudba hraje, lidé diskutují a karty dopadají na stůl. Svět se nezastavil. Vlastně si nejspíš ani nevšiml té neviděné hrozby, která se jím plíží.
I dnes je tu několik volných stolů. U toho, kde jste však seděli včera s Noahem sedí skupinka prošedivělých mužů, kteří o něčem živě diskutují. Budeš si tedy muset vybrat jiný. Jak si pamatuješ, tohle není místo, kde by tě obsloužili u stolu. Je třeba tedy zajít k baru, kde i dnes vidíš stejnou dámu, jako včera. Zrovna podává na pult jedné ženě ve středním věku dva talíře s vcelku lákavě vonícím jídlem. A musí se nechat, že to vypadá to na pořádný flák masa.
„Tak copak to bude?“ Otočí se na tebe, když je s předchozí zákaznicí hotová. „Jestli chcete jíst, máme dnes pečené vepřové s brusinkama a bramborem. Jinak je výběr klasický.“ Pronese nevzrušeně, aniž by to viditelně chtěla nějak rozvádět. „A co k pití?“ Zeptá se pak krátce, než se otočí, aby ti nachystala tvou objednávku.
| ||
| |||
| Naše provinění A zase se mi dostane té samé odpovědi. Nemusíš se bát. Netrap se… Nakrčím obočí. Proč si muži myslí, že nejlepší je před ženami pomlčet a zanechat je v nevědomosti? Že je tím ochrání před strachem a trápením? To nevědí, že rozhovory tisíckrát odehrané na pozadí mysli jsou trýznivější než ty opravdové? A proč bych si neměla lámat tu svoji hlavinku něčím, co se mě týká? Co se týká někoho, koho znám? A co se týká jeho? „Elijo…“ vyslovím naléhavě. Takřka prosebně. Mluv se mnou. Slova mnou projedou tak hlasitě a neodbytně, až mám v jednu chvíli pocit, že doopravdy padla… ale nepadnou, nanejvýš se mi vepíšou do oříškových očí. Nahlas to – stejně jako spoustu věcí – nevyřknu. Neznáme se. Dost možná to nemám právo žádat. V mnohém se očividně míjíme a popravdě si nejsem jistá, jestli by se mi jeho odpověď líbila, a přesto… Frustrovaně vydechnu. Teď na to není vhodná chvíle, já vím, a tak po chvíli jeho paži zase pustím.
„Křídla?“ zopakuji překvapeně. Otázka je to natolik konkrétní, že nepadne náhodou. Něco ho napadlo. Hledá možnosti, zkouší je. „Ne… Křídla to nemělo.“ Rozhovor pokračuje. Něco málo řekne Robert, něco málo já. Jeden tah za druhým se nám daří alespoň nastínit, co se stalo. Ani jeden však nezmíníme ten zvláštní pocit, který nás při pohledu na tu věc naplňoval. Nepatřilo to sem, v tom měl Robert pravdu. Čím dál častěji se navracím do šedivého světa plného příšer. Už ani ne tak ze zaujetí rudovlasou světlonoškou, kterou bylo na rozdíl od Zerachiel tak snadné obdivovat, ale z obavy, co to znamená. Co by to mohlo znamenat. Se jménem Matky se ke mně otočí Elijah tak rychle, až trhnu rameny a usyknu bolestí. Zatraceně. Vždyť vím, že se nemám hýbat prudce. Dlaní spočinu na rozpálené hrudi, zatímco překvapení na tváři světlovlasého muže zmizí za klidnou maskou. Ovládá se… až moc dobře. A na rozdíl od něj se mi do tváře vepisuje všechno. Dokonce i zmatek nad otázkou, kterou položí. Už se nadechuji pro odpověď, když v tom – – flaška hlasitě bouchne o stůl a já otočím hlavu. Jenom koutkem oka zaznamenám, že… se na mě Elijah pořád dívá. Proč se na mě tak dívá? A co tím vůbec myslel? Jaké matce? Té, která čekala za šedivou oponou. A která jediná mohla rozhodnout o smíru. Neví o ní, nebo jenom zkouší, co vím já? Ale… proč? Nad Robertovým výčtem důvodů, proč bych se měla být schopna napít, se pousměji. Možná bych ho měla poprosit, aby to samé zopakoval mé matce. No, možná bez toho dodatku o andělech krve. Věnuji Elijovi poslední pohled, než se za ním zacvaknou dveře a v pracovně zůstaneme jenom my dva s Robertem. Alespoň na chvíli. „Řekla bych, že to nedává smysl,“ povzdechnu si, přičemž sklopím pohled do klína k obvázané ruce a nazlátlých kapek prosakující bílou látkou, „ale začínám si zvykat, že nedává smysl nic… Tak proč by mrtvola nemohla zmizet? Hmm…“ Představa je to bezpochyby zvláštní, ale… bylo by to tak správné. Nepatřilo to sem. V životě ani ve smrti. Příroda by tak vymazala tu strašlivou křivdu, že do ní vtrhlo něco takového. Nemělo to sebemenší právo… Když se Robert opět skloní nad skřínkou, zamrkám nad možnostmi. Rozhořčení nad existencí té věci pomine, najednou už zase sedíme v pracovně a mluvíme o něčem tak obyčejném, jako je volba alkoholu. Nebo také neobyčejném. Nepiji. Ani netuším, co bych si měla poručit, ale Philip pil whisky, takže… whisky ne… „Ach. Tak třeba… taky bourbon?“ nadhodím s otazníkem v hlase. Skleničku si od něj převezmu opatrně. Hladina nápoje se povážlivě zhoupne, jak mi rozechvěná ruka poklesne, ale na poslední chvíli se mi to podaří vybrat a zachránit i poslední kapku. Nazlátlá barva bourbonu přináší vzpomínky na karafu, která patřila generálovi, a sestru, která trpělivě snášela výmysly Zerachiel… Dokonce si vybavím i tu ženu v černozlatých šatech, o které jsem si byla na okamžik tak jistá, že to musí být ona. Dumah. Bylo to hloupé… ale snad je v pořádku. Sama pro sebe se ušklíbnu. Jsme v každém životě tak příšerné sestry? „… dalo by se říct, že se už nějakou dobu známe,“ podotknu. Začali jsme si tykat… náhle. Nečekaně. Je to další v řadě věcí, které nejsou docela vhodné, ale i na to si začínám zvykat. Na nevhodnost situace. Koneckonců jsem ještě před chvílí tiskla ruku cizího muže. A gesto to bylo natolik přirozené, že si ho uvědomuji až teď. Proč to pořád dělám? „Nejspíše bylo na čase. Na tykání. Nebo na zabíjení příšer?“
Skleničku pozvednu jenom na chvíli, než dno zase položím na opěradlo křesla a místo přípitku s ťuknutím na závěr mu věnuji jenom statečný úsměv. Vzápětí však nakloním hlavu do strany, uhnu pohledem a kratičce se odmlčím. Ani nevím, co mu mám říct. O Matce. O tom… všem. A co pak řeknu Elijovi. „Další z věcí, které nedávají smysl,“ zamumlám bezradně. „Doufala jsem, že Elijah…“ bude vědět. Že to vysvětlí. Stejně jako v to tehdy doufala Zerachiel, ale netváří se na to. Vlastně se mu nedivím… Neulehčuji mu to. Drobně si povzdechnu, než opět vzhlédnu. „Je to komplikované. Víš, jak jsi říkal, že sem ta věc nepatří? Myslím, že… jsem viděla jejich svět. Pustý, šedivý svět plný příšer. A někde v tom světě je Matka. Ty věci… ji poslouchaly. A my s nimi byli ve válce. No… Ne my, ale…“ Nemohu se zbavit pocitu… zodpovědnosti. Měli jsme tenhle svět chránit. Když ne my, kdo jiný? Konečně začínám chápat plnou tíhu našich provinění. Jistě, zradili jsme Nebesa. Postavili jsme se bratr proti bratrovi, sestra proti sestře, ale… co je na tom nejhorší… to kvůli nám zůstal tenhle svět bez ochrany. To je náš největší hřích. Pohledem sklouznu ke sklenice a konečně ji pozvednu ke rtům. Hrdlem se mi rozlije chuť tak hořká a palčivá, až mi hruď několikrát poskočí, jak se snažím nerozkašlat. Tohle rozhodně není nic pro dámy… ale teplo se rozlévá zbytkem těla a třeba za chvíli dosáhne i na záda. Zatím to proti bolesti ale nepomáhá, zatím ji to spíše působí. „Bože. To pálí,“ zašklebím se. Jak tohle může pít? Třeba si jenom musím zvyknout a napodruhé už to nebude tak zlé… ale teď ještě se teorii vyzkoušet neodvážím. Skleničku si zase podepřu, přičemž hlavu opět pootočím směrem k archu s erbem Essingtonů za jeho zády. „Pokud jsou zpátky… máme problém. Tam, odkud přišli, jich bylo mnohem víc a mnohem větších.“ | ||
| |||
| Tíha rozhodnutí „… být doktorem, ženu tě do nemocnice, tak mě nepokoušej, Noahu,“ potřesu hlavou s náznakem unaveného úšklebku, ale to už se zvedám na nohy, abych mohla dle jeho pokynu vysypat náboje z krabiček a nacpat do nich obvazy nasáklé krví. Ještě předtím ovšem dojdu k oknu, abych ho aspoň na chvíli otevřela a vyvětrala tady. Všude… Všude je cítit krev. Jako v řeznictví. Nebo… Polknu. Zpátky k úklidu…
„Dobře,“ povzdechnu si. Ani teď mu nic z toho, co řekl nerozporuji. Zítřek… Bude těžký. A já začínám pochybovat, že po něm přijde klid. Ne, když si vybavím pokřivenou siluetu Ztraceného tyčícího se nade mnou. Všechno… Všechno je špatně. V románech všechny ty strasti působí… Jednodušeji. Stačí přetočit pár stránek knihy a vy víte, že to dobře dopadlo. | ||
