Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„To… to jsem možná skutečně rád. Ale… Del, já moc dobře vím, že jsou tu některé věci mezi nebem a zemí, kterou nejdou vysvětlit, ale o něčem takovém slyším prvně. Pokud to lidé nevidí… Řeknu mu to. Určitě.“ Tentokrát otevře oči a podívá se na tebe. Jeho pohled je vážný, soustředěný i přes nedobrý stav, v jakém momentálně je.

Pak už se dáš do ošetřování. Noah se ti snaží vyjít vstříc a pomáhá ti, tam kde je to potřeba. Když gázou smočenou v tinktuře přetřeš šrámy, jen tiše sykne a opře se opět o strom. Dovedeš si sama představit, že to nebude nic příjemného.

„Doufám, že Gideon nebyl zahradník.“ Pousměje se mírně s příměsí bolesti, zatímco obvazuješ jeho tělo do bílých obvazů, které okamžitě na boku nasakují rudou krví. Ještě to bude chtít pár vrstev. Noah se opře rukou o tvé rameno a ty pak dokončíš, co bylo třeba. V ten moment si ale toho všimneš. Té nepatrné drobnosti, která ale může znamenat mnohé.

„Co…?“ Podívá se na tebe Noah, zatímco si zapíná zase košili. Rukou se dotkne ucha a pak jen konsternovaně pohlédne na prsty, na jejichž bříškách je trocha krve. Chvíli tam jen tak sedí a je těžké říct, co se mu honí myslí. Už pomalu vstáváš, aby ses dala do příprav na odjezd, když se ozve najednou jeho hlas.

„Ne… Nemůžu k lékaři. Ne dnes. Tohle… stejně by s tím nic na počkání nesvedl. Nemusí to být tak vážné. Vydrží to do zítra. Až bude po všem.“ Otočí se na tebe pomalu a rozcuchané černé vlasy mu padají do tváře. „Del, žádný lékař. Je mi to líto, ale tohle si nemůžeme dovolit. Musí to počkat, až bude po všem. Není to jen o nás… Máme úkol.“ Vydechne a opře hlavu zpátky o kmen stromu.

„Prosím… nachystej koně. Já… se dám jen trochu do kupy a vyjedeme. Děkuji…A Del? Neboj se. Říkal jsem, že to dopadne dobře a dopadne. Musíme jen… vydržet. Dvacet čtyři hodin. To bude stačit. Víc nežádám.“ Vyloví z kabátu malé stříbrné pouzdro, které otevře a vezme si z něj dvě tabletky, které rozdrtí mezi zuby a polkne.     

Slyšíš jen jeho dlouhý výdech, než se dáš do chystání věcí. Ať už se rozhodnete nakonec jakkoliv, vaše cesta povede tak jako tak zpátky do Nového Jeruzaléma, kam dle slunce sklánějícímu se k západu, dorazíte opět nejdříve se setměním. Když je vše nachystáno, vrátíš se k Noahovi. Tentokrát je to on, kdo potřebuje pomoci na nohy, ale vypadá o něco lépe než před tím. Sice je stále bledý, ale funguje. Všimneš si jen, že s rovnováhou má občas trochu problém, ale nakonec zvládne i sám dojít ke koni, na kterého nasedne. Jeho tvář se zkřiví bolestí a k elegantnímu vyšvihnutí, které jindy předváděl, to má daleko, ale i tak to zvládne sám bez tvé pomoci. Tentokrát ti už s nasednutím nepomůže a tak na tom budete dost podobně.
Usadíte se na koňškých sedlech a sevřete opratě. Z nebe se začne snášet jemný sníh, aby zakryl vaše stopy na mýtině. Ten podupaný sníh. Vystřílené nábojnice. Rozbité černé brýle. I rudé cákance krve...

♫♪♪♫

Zastaví mne až Noahův hlas prodchnutý bolestí. Stisknu k sobě rty, zatímco se k němu krátce ohlédnu. Zpomalit, musím… Zpomalit. Dýchat. Uklidnit se. Tímhle ničemu nepomůžu. Ani sobě, ani Noahovi, ani komukoliv jinému.

„Farnham bude vědět, o co jde,“ řeknu, zatímco se přesunu k tmavě zelené brašně, abych z ní mohla vylovit věci k ošetření Noaha. „Možná buď rád, že jsi to neviděl. Mělo to skoro tři metry, plno zubů, tělo potažené šedou kůží. K tomu dlouhé ruce s polámanými spáry a tři nohy. A ty oči…“ ostře se nadechnu a se škubnutím se podívám směrem k místu, kde se vytrácí ze světa tělo té ohavnosti. „Viděla jsem už horší. Větší. S těmi by si puška neporadila,“ ztěžka polknu. „Nepatří sem. Do tohohle světa. Nestvořil je Otec, jsou… Něčím jiným. Abominace. Proti přírodě. Možná… Možná proto jsi ho neviděl. Možná je lidi prostě vidět nemůžou…“ drmolím.

To už ovšem s látkovou taškou v ruce, termoskou a hrnkem mířím k Noahovi, vedle kterého si kleknu. Nejdříve mu naliji čaj a podám hrnek. Ustaraně ho sleduji, když sevře hrnek v třesoucí se ruce. Klidně mu ho přidržím, pokud to bude třeba. Ale dýchá. Mluví se mnou. Jen… Jen se musel hodně praštit, když ho to odhodilo na ten strom. Ta rána byla… Strašná.

Pak přijde ta těžší část. S očima rozevřenýma dokořán si prohlížím čtyři krvavé šrámy táhnoucí se přes jeho bok až k břichu. Ztěžka polknu. „Ve městě ti seženeme někoho, kdo ti to zašije. V nejhorším… V nejhorším já, ale vyšívání mi vážně nikdy nešlo…“ pokusím se situaci odlehčit, ale napětí z mého hlasu ne a ne zmizet. Aspoň se mi už tolik netřesou ruce, když vytahuji z tašky věci, které budu potřebovat.

„Uhm, tohle jsem nikdy nedělala jen… Jen jsem o tom četla a něco mi vyprávěl Gideon, takže… Takže… Dobře. Tu košili, chvíli si ji takhle podrž, abych mohla… Tohle,“ mumlám napůl k Noahovi a napůl sama k sobě, když na kousek gázy či čehokoliv, co se dá použít naliji tmavou tinkturu páchnoucí jako dezinfekce, abych mohla rány po spárech vyčistit. Koušu se přitom do spodního rtu tak silně, že to netrvá vlastně příliš dlouho, než na jazyku ucítím železitou chuť vlastní krve. Nevím, jestli to dělám vůbec dobře, ale nic lepšího mě nenapadá.

„Dobře, teď přidrž prosím tohle, tady… Abych to mohla obvázat. A trochu se předkloň. Klidně se o mě opři, pokud to bude potřeba,“ mluvím a trochu mne to uklidňuje. Přitisknu přes rány přeloženou gázu či část obvazu, aby na rány tlačila a zastavila krvácení. Poté začnu se samotným obvazováním. Musí to pevně držet. Snažím si vybavit z obrázků, jak se to musí udělat. Nestačí obvázat jen bok, to by mohlo sjet, musí se to zafixovat přes rameno a…

Jindy by mne taková činnost uváděla do nevýslovných rozpaků, vždyť se tu vlastně dotýkám cizího muže, ale tohle je jiné. Ani jednou mne nenapadne se ostýchavě odtáhnout, prostě… Prostě dělám, co je nutné. To, co….

… ztuhnu. Doslova se zastavím uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. To, když stočím pohled k Noahově tváři a očima se zastavím na tenké stružce krve valící se z ucha. Z tváře mi vyprchají o poslední zbytky barvy. Ruka mi vystřelí nahoru a ledově studené prsty se opatrně dotknout jeho tváře, abych ho přinutila ji trochu pootočit. Bříškem prstu se dotknu rudého potůčku.

„Noahu…“ šeptnu vyděšeně a hlas mi poskočí. „Ty… Krvácíš z ucha.“ Asi… Jak se praštil do hlavy. Muselo něco prasknout. V jeho hlavě. Jediné, co mě v tu chvíli dělí od panické ataky je fakt, že z něj necítím smrt jako tehdy z Yan. Zatím. „Ve městě tě musíme vzít k lékaři,“ vzhlédnu k němu naléhavě a stáhnu svoji ruku pryč, abych mohla rychle dotáhnout obvaz a pomoci mu zpátky do kabátu.

„Teď… Měl by sis lehnout. Aby ta krev nezůstala v hlavě a mohla ven. Já… Já sbalím věci a nachystám koně,“ promnu si zoufale tvář. Kdybych si tohle celé nevymyslela… Nic z toho by se nestalo. Noah by byl v pořádku. Zítřek by nebyl v ohrožení. Generál by nebyl v ohrožení.

„Začínám chápat, proč po mě Alex chtěl slib, že nebudu dělat nic šíleného…“ zašeptám tiše, když vstávám, abych… Abych mohla připravit věci k odjezdu. Což pro mě bude také velké poprvé, ale mám snad na výběr?

Delilah Blair Flanagan

 „Co? Proč by chodil kvůli tobě? A kdo jsou oni a… Ahh.“ Vydechne se stopou bolesti v hlase a promne si čelo. „Del zpomal. Prosím. Dobře… Dobře. Ztracený. Řeknu mu, že se tu objevil Ztracený. To si zapamatuji. Takže ta věc, kterou jsem neviděl… Byla Ztracený. Hmm.“ Pokývá hlavou Noah, aby toho dle výrazu zase rychle zalitoval. „Myslím… že prvně ten čaj. Prosím.“ Zůstává opřený o strom, oči zavřené.

„V té tmavě zelené brašně by mělo být pár obvazů a věcí k ošetření, kdyby došlo k drobnějším zraněním při tréninků… Tohle jsem tedy ale nečekal.“ Ušklíbne se, aniž by otevřel oči a dál tam sedí a oddechuje.

Otevřeš tmavě zelenou brašnu a skutečně v ní najdeš menší látkovou tašku, ve které jsou nějaké obvazy, tinktury, nůžky a nějaké to základní vybavení pro ošetření v poli. Žádné moderní lékařské nástroje, o kterých si četla v knihách a pár si viděla i naživo u Fernsbyho, tam nenajdeš. Na obvázání Noaha by to ale mělo stačit. První pomoc… Ano, četla si o ní, ovšem od teorie k praxi je to dlouhý krok. Podobně jako když si četla o lady Eldridge a pak poprvé držela skutečnou pušku v rukou.

„Děkuji.“ Hlesne vděčně Noah, když mu pak podáš hrnek s čajem a trochu usrkne. Všimneš si, že ho nechytl úplně jistě. Ruka se mu třásla, ale to bude nejspíše ještě otřesem. Zatím se alespoň jeho dýchání zdá pravidelné, a tak si snad při tom nárazu neprorazil plíci a s trochou štěstí nezlomil ani žebro.

„Obvázat to… No, dobře.“ Povzdechne si unaveně Noah a sundá si kabát, aby se odhalila roztržená tmavá košile. Noah ji na boku nadzvedne a odhalí tak krvavou čtveřici šrámů táhnoucích se po jeho boku až na břicho, které skutečně vypadají jak od nějakého divokého zvířete. Naštěstí ale skutečně nejsou tak hluboké, aby se dostaly až k vnitřním orgánům. I tak to ale docela krvácí.

„Eh, možná by to chtělo šití, ale i obvaz bude stačit. Bude muset.“ Ušklíbne se. „Mám to někde přidržet?“ Vzhlédne k tobě a počká, než se dáš do práce. Snažíš se ránu ošetřit a obvázat tak, aby se alespoň to krvácení zmírnilo a snad i brzy zastavilo a jak jsi tak blízko Noaha, o kterého pečuješ, všimneš si ještě jedné drobnosti. Tenké stružky krve, která mu mezi černými vlasy vytéká z ucha.

Vera De Lacey

 „Upír… Heh, dokud na ni nemáš chuť…“ Robert se odmlčí a viditelně trochu zaváhá, zatímco ti dotáhne kapesník na ruce. „…Nemáš, že ne?“ Zeptá se tě bez okolků a je teď trochu těžké říct, jestli to myslí vážně a nebo jde jen o další z nespočtu jeho žertů.

„Hmm a jak voní? Jako květiny? Parfém? Jídlo… Ehm, ne tam jsem se nechtěl zase vrátit.“ Neopouští Robert tohle téma, které je tak nemístné nejenom vzhledem k tomu, co se před pár okamžiky stalo, ale i prostě pro svůj obsah. Na druhou stranu je to celé podivně… odlehčující.

„Jistě… zvládneš. Ale kdyby něco, tak si raději řekni.“ Trochu tě sjede pohledem, než se nakloní a podepře tě, aby tě vytáhl na nohy. Ty se ti roztřesou, jakmile na nich zase spočine tvá váha, ale to už tě Robert podepře ze strany. Když ses natáhla svým vědomím k jeho krvi, chvíli jako kdyby si cítila z druhé strany odpor, který ale po chvíli povolil a ty jsi mohla zastavit krvácení. „Děkuji.“ Šeptne, zatímco tě uchopí trochu pevněji, aby ses mu náhodou nevysmekla a nespadla na podlahu.

„Tedy… S takovou tě spíš bude brzy snazší nést.“ Ušklíbne se Robert, když se o něj zapřeš plnou vahou. Skutečně se necítíš na to někam podnikat dlouhý pochod a vlastně vůbec nějak více chodit, natož bez své medicíny, ale zůstat tady s tou věcí, ačkoliv se jeví mrtvá, se zdá ještě jako horší nápad.

„Myslím, že bych pak ale nechtěl potkat Elijaha. Přeci jen některé věci se špatně vysvětlují. Třeba jako žena v noční košili, kterou bych nesl v náručí. A ve velmi lehké… tedy vkusné noční košili…“ Pokračuje Robert ve své myšlence, jenž už zabíhá skutečně do detailů, které je lepší neprobírat. Tvá další otázka ho ale vrátí nohama na zem a on k tobě skloní pohled.

„Co? Ve Verších? Něco… takového? Ne… já…“ A pak se modré oči rozostří. Vidíš, jak se zorničky roztáhnou, až z modré zůstane jen tenký kroužek kolem hluboké černé, Robert se dlouze nadechne, aby to byl pak z vás dvou on, kdo se opře těžce o stěnu a začne se po ní sunout k zemi. Nemáš šanci ho udržet na nohou, i kdyby ses o to pokoušela. Najednou je opět v chodbě u stěny bezvládné tělo, ale tentokrát není tvoje. Robert sedí na zemi. Zády se opírá o dřevěné obložení chodby a pomalu dýchá. Až nezvykle pomalu, přijde ti.    

Jacob White

Obrovská věc se dere dovnitř sálu a Eliza stojí jako malá silueta naproti ní. Stejně tak nicotné jsou stíny pod ní, blížící se k hranici portálu. Pistole se opět jako na zavolání zhmotní ve tvých rukou. Dar od Otce. Odraz jeho moci a vůle. Bude ale stačit?

„Co?!“ Vykřikne Eliza a otočí se prudce na tebe. Oči jí planou. Doslova žhnou zlatou září a linie na kůži se protínají. Nepasují však k sobě. Je to spíše jako kdyby někdo vzal jeden obrazec a položil ho na jiný.

„Slíbil jsi to! Slíbil!“ Hlas se jí zlomí a v doširoka rozevřených očích probleskne zlost a… zklamání. V ten moment na tebe hledí jako tehdy, když ji táhli ulicí. Když Miztrael Cassiel viděl naposled mezi zdmi Zlatého města, ale pak oči jen přimhouří do skoro až bíle zářících štěrbin.

„Naser si, Jacobe White! Nepotřebuji tvoje svolení!“ Zasyčí a obraz bezbranné Cassiel je ten tam. Ne, Eliza viditelně nebude jejím přesným obrazem, jako ani ty nejsi Mitzraelův. Rozhodně bude tvrdohlavější. Tmavovlasá žena od tebe odvrátí pohled směrem k vašim nepřátelům a rozkročí se. Ignorujíc tvá další možná slova.

To už ale prolezou dovnitř první pokřivené bytosti. Tyhle nevypadají tak úplně jako ty, které jste potkali u Babylónu. Ne, tihle se pohybují po zemi. Nemají křídla. Spíše rozmanité počty končetin, které jsou často zakončené ostrými spáry. Šedivou kůží potažená těla, která jen vzdáleně připomínají lidská. Valí se dovnitř jako přerostlý hmyz.

Můžeš vidět, jak několik ze zbylých mužů, kteří zde byli přítomní na ně ani nestřílí. Vlastně až teď si pořádně všimneš, že se zmateně rozhlíží kolem, ale jako kdyby neviděli obrovský zářící kruh uprostřed místnosti. Jako kdyby snad neviděli gigantické okřídlené monstrum, jenž se vznášelo v sále s vámi. Jako kdyby snad neviděli šedá těla, která se k nim blížila… A nejspíše ne. Překvapený výraz na tváři jednoho z nich, když mu černý dráp zajede do krku jako nůž do másla a hlavu skoro oddělí od krku, dá odpověď na tuto úvahu. Začne masakr. Dost jednostranný masakr.

Vidíš Elizu, která se mihá mezi šedivci, tvé zbraně jsou proti těm dole efektivní. Zářící projektily nemilosrdně vypalují do jejich těl žhnoucí rány, které plápolají na svých okrajích dohořívajícím bílo zlatým plamenem. Bojujete, ale nedá se říct, že byste vítězili. Ne v této situaci. Jste pouze dva proti nekonečnému zástupu, který nemá konce.

Obr se pohne a ožene se po Elize jedním z obřích spárů jako po otravné mouše. V zemi zůstane vyrytý hluboká rýha. V tom masivním kameni, kterým je okolní podlaha pokrytá. Několik z šedivců odletí do stran. Viditelně ho jeho spolubojovníci příliš nezajímají. Eliza však obratně uskočí několik metrů zpátky. Ať už se jí stalo cokoliv, skutečně byly její schopnosti teď na jiné úrovni, než jsi doposud viděl.

Pistole se slijí ve zlatě zářící meč. Ano, ten znáš moc dobře. Sevřeš jeho rukojeť a dostaví se povědomý pocit. Je to jako tehdy. Tolikrát před tím. Po kůži se ti rozběhnou zlaté linie, jenž planou podobně jako znaky na čepeli. Linie vykreslí symboly stejné jako nosil Mitzreal a společně s nimi tě obklopí mihotavá zlatá aureola.

„Hej!“ Uslyšíš od Elizy, kterou to jistě stálo dost přemáhání, ale dobře vidíš, že ukazuje kamsi vzhůru. Tam, kde dříve kupoli podpíral sloup je několik prasklin. Nemůžeš tomu ale věnovat svou pozornost příliš dlouho, protože příliv dotírajících nepřátel skrz portál nekončí.

Sevře se mi žaludek a krk se jako na povel stáhne. Nezačnu se dávit, jen v tom šoku sleduji nehybné tělo Ztraceného před sebou. Je to odporná nepřirozená stvůrnost. Dokonce i ve smrti. Jako ve snách pozoruji černé částečky stoupající vzduchem… Zmizí. Za chvíli zmizí. Roztřeseně vydechnu. Je to mrtvé… Skutečně mrtvé. Ale neuleví se mi. Dokonce ani když znovu nabiju pušku a přesunu se k Noahovi zhroucenému na zemi.

Vytáhne se do sedu a opře se o kmen stromu proti kterému ho Ztracený předtím odhodil. Hýbe se. Mluví. To je dobré znamení, musí být. Zatímco poslepu nabíjí svůj revolver, ohlédnu se zpátky k pokroucenému tělu, které se mi takřka ztrácí před očima. Tentokrát se mi ovšem z pohledu na změť toho, co mu zbylo z hlavy, navalí. Zápach sice už není tak výrazný, ale… Tohle jsem udělala já. Proboha. Krátce se rozkašlu, jak mi krkem vystoupá nepříjemná hořkost.

„N-nevím. Doufám, že ne, ale… Ne. Žádné další nevidím,“ dostanu ze sebe a potřesu hlavou. Skutečně. Les je tak… Nepřirozeně tichý. Prázdný. Jako by odsud zmizel veškerý život a svět se na chvíli zastavil. Dokonce ani vítr se neproplétá mezi kmeny a korunami stromů.

Nevím, jak to Noah dělá, že působí tak klidně dokonce i… Teď. Ve mne stále silně rezonují události posledních pár minut mísící se se vzpomínkami Dumah. Napjatě pozoruji, když rukou kontroluje ránu na boku. Ruku má od krve. Nepřipadá mi to jako… Škrábnutí. Ale… Necítím u něj smrt. Neumírá. Bude v pořádku… Ano, bude v pořádku. Mechanicky kývu hlavou, když… Zítřek. Alex. Poprava. Panebože. Dech se mi zrychlí a výraz v mé tváři… Jak málo stačilo. Tak málo, aby zítra neměl kdo zastavit vůz vezoucí Alexandera na popravu. Leželi bychom tu mrtví uprostřed lesa za městem a jeho by při západu slunce zastřelili.

Trhnu sebou, když se mne Noah dotkne. Opožděně si uvědomím, že na mě mluví. Očima se opětovně zaseknu u jeho dlaně pokryté čerstvou rudou krví.

„Ne, ty to nechápeš. Přišel jen kvůli mně. Přišel pro mě. Já… Viděla jsem ho už předtím. Rychlý pohyb. Musel… Musel to být on. Měla jsem ti to říct, měla jsem… Měla jsem vědět, že tu jsou. Jistě. My se taky vrátili, proč ne oni? Kdybych… Málem kvůli mně všechno… Ty… Alex…“ pokračuji rozrušeně. V další chvíli se vytáhnu rychle na nohy a málem vyběhnu k sedlovým brašnám, ve kterých se začnu přehrabovat a hledat obvazy. Nebo cokoliv, čím by se daly ty rány obvázat. A… Ne, kde jsem nechala pušku?! Ohlédnu se. Ah. U Noaha. Já…

„Nebude to v pořádku, Noahu,“ zašeptám bez ohledu na to, že to vlastně myslel jinak. Na chvíli se musím zastavit a vydechnout. To, když se mi vybaví… Alexanderovo znepokojení nad tím, že se nás nyní probouzí… Tolik. Je to kvůli nim? Kvůli Ztraceným? Nacházíme svá obrozená já, abychom mohli splnit svoji povinnost? Myšlenky mi letí hlavou jak splašené. A jestli to Noah skutečně neviděl… Co to všechno znamená? A proč teď? Nebo tu byli už předtím? Objevují se jen… Náhodně? Jako tehdy?

„Pokud se tu opravdu objevil Ztracený… Můžou tu být další. Kdekoliv. Naštěstí… Naštěstí si je pamatuji větší. Mnohem větší, než byl tenhle. Ale… Metatr… Farnham se o tom musí dozvědět, hned jak se probere, Noahu. Musíš mu nechat vzkázat, že jsme za městem narazili na Ztraceného, ano? Je to důležité,“ šeptnu naléhavě a… Pokračuji v prohrabování brašny.

„Máš tu něco na to obvázání? Pomůžu ti s tím,“ zopakuji. Trochu klidněji než předtím, ovšem stále… Opadává to ze mne jen velmi pomalu. „A… Čaj. Měl by ses napít,“ sáhnu zároveň po termosce s plecháčkem. Hlavně… Hlavně, že Noah žije. A neumírá. Jen na tom teď záleží. Dostaneme se zpátky do města a bude to… Dobré. Musí být. Tentokrát vydechnu opravdu dlouze ve snaze dostat z ramen tu tíhu a vyhnat třes z rukou.

„No… Aspoň… Můžeme prohlásit můj výcvik střelby… Za úspěšný,“ dodám bez varování. Koutky rtů mi nejistě zaškubou a já se nervózně uchechtnu.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vystřelíš. Zbraň sebou trhne ve tvých rukou a pak ještě několikrát. Je to však nic oproti tomu, co se stane s hlavou té bestie. Takhle z blízka je to skutečně nechutný detailní výhled na to, když se šedivá kašovitá hmota vyvalí z roztříštěné lebky a do vzduchu se zvedne neznámý zápach, z kterého se ti tak akorát sevře žaludek.

Rozhlížíš se, ale les je mrtvolně tichý. Nikde se nic nehýbe. Snad jako kdyby se i na ten moment uklidnil vítr v korunách stromů a vše kolem se propadlo do strnulé nehybnosti. Bledé prsty rychle nabíjí pušku, zatímco ti to dochází. Je po všem. Snad. Je po všem.

Z těla bytosti se začínají odlupovat černé částečky a vířit ve vzduchu. Dříve šedivá kůže černá a kroutí se jako kus páleného papíru. Tělo Ztraceného se rozkládá přímo před tvýma očima, postupně, jako kdyby bylo stravováno neviditelným plamenem.

To už ale vyběhneš k Noahovi. Leží na zemi. Černé brýle leží rozbité ve sněhu kousek vedle kmene, do kterého jeho odhozené tělo před tím narazilo. Trochu má sedřenou kůži na čele, ale jinak nějaké výraznější zranění na něm nevidíš. Tedy až do momentu, kdy si všimneš, tmavé skvrny na jeho kabátu, který má na boku rozervaný.

„V pořádku… Jsem v pořádku. Jen… potřebuji chvíli.“ Dostane ze sebe přerývavě a ztěžka se zapře, aby se alespoň posadil. Tmavé vlasy má rozcuchané a zůstala v nich trocha pomalu tajícího sněhu. „Jsou tu další? Já… neviděl jsem to.“ Vydechne a opře se unaveně o kmen stromu. Jeho oči jsou zavřené, zatímco vycvakne bubínek revolveru, ze kterého jedník klepnutím vypadnou prázdné nábojnice do sněhu. Druhá ruka zajede do kabátu, aby se v dlani zalesklo několik nábojů, kterými pak zbraň začne poslepu nabíjet. Jsou tu automatické, naučené pohyby a musí se nechat, že i přes stav v jakém je, to v jeho podání vypadá vlastně jednoduše. Stejně tak ale viditelně zvládá docela obstojně fakt, že se střetl s nadpřirozeným nepřítelem, kterého neviděl.

„Vypadá to, že mě to škráblo. Ať už to bylo cokoliv.“ Promluví, až když má zbraň nachystanou. Působí stále otřeseně, ale viditelně je schopen se normálně hýbat i myslet. Rozepne si kabát a rukou zajede ke svému boku, aby jen nakrčil čelo, když se dotkne krvácející rány. „Co to kruci bylo? Medvěd?“ Musí se nechat, že při pohledu na několik rozpáraných děr v jeho kabátu, to tak skutečně může vypadat. Jeho ruka je od čerstvé krve, když ji vytáhne. Jen se na ni zamračí a vydechne.

„Hmm, bude to stačit obvázat… Je to jen trocha krve. Nemůžeme… Nemůžeme si dovolit víc. Musíme zítra... Musím, se o to postarat.“ Probodává svou zkevavenou ruku pohledem, jako kdyby to byl jeho úhlavní nepřítel, než se od ní odvrátí a jeho výraz o něco změkne, když se podívá na tebe, která vypadá na hranici paniky.

„Del… Delilah? Vnímáš mě?“ Řekne tlumeněji a stiskne druhou rukou tvou paži. „Je to v pořádku. Bude to v pořádku. Nekrvácí to… tolik. Neboj se… Vedla sis dobře…. Zachránila jsi nás.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv, ačkoliv sama dobře vidíš, že je ve tváři poněkud pobledlý a druhá ruka se leskne čerstvou krví. Pach tlejícího listí však kolem něj necítíš. Alespoň zatím.

Jeden krok. Druhý. Proboha, můj život se počítá na kroky. Upírám na Ztraceného vyděšený pohled. Pohne se. Jde za mnou! Třetí krok. Došel mi čas. Otočím se a prudce vyběhnu směrem k pušce. Je daleko. Příliš daleko. Vybitá. Náboje leží bokem. Nikdy to nemůžu stihnout. Umřu. Roztrhá mě to a rozerve na kusy. Dumah by si se Ztraceným téhle velikosti poradila, ale já… Já… Bože, teprve včera jsem se naučila aspoň s puškou! Ta bezmoc je málem ochromující. Ale jen málem.

V okamžiku, kdy čekám, že po mne Ztracený sekne spáry nebo mne srazí k zemi… Ozve se rána. Výstřel? Výstřel! Leknu se tak, že mi to na sněhu podjede a já málem upadnu. Naštěstí to ustojím. Krátce se ohlédnu přes rameno a… Noah. Střílí Noah. Nejraději bych ho v tu chvíli objala. Podaří se mu Ztraceného zasáhnout, dokonce několikrát, ale… Nestačí to. Ne. Opožděně mi dojde, že Noah… Nemíří ani na něj. Jen tam, kde si myslí, že je.

Krvácí to!

A také k sobě Noah přitáhne pozornost té ohavnosti.

Ovšem získá mi tím čas. Čas na to, abych doběhla až k pušce. Promrzlýma třesoucíma se rukama sáhnu po krabičce s náboji a několik mi jich vypadne na zem do sněhu. Trhnu závěrem, abych okryla komoru pušky a v panice tam náboje začnu skládat. Rychleji. Sakra! Další mi spadne na zem. Div si tam nepřicvaknu prst, když opět trhnu páčkou. Všechno mám jako v mlze. Ani si nejsem jistá, jestli jsem udělala všechno správně. Noah na mě křičí, revolver už cvaká jen naprázdno. Blíží se to k němu! Odjistit… Ještě odjistit! Pažbu pušky si zapřu o rameno a tentokrát se s nějakou kontrolou postoje nebo mířením příliš nezdržuji. 

Zmáčknu spoušť.

Ztracený se zapotácí, když ho zasáhne výstřel z pušky. Trhne to s ním. A pak znovu. A znovu. Do sněhu létají prázdné nábojnice. Vystřelit. Vyhodit. Vystřelit. Vyhodit. V rychlém sledu do té zatracené abominace pětkrát vystřelím. Dokud mi nedojdou náboje. Každá z těch ran trhá šedivé maso. Sníh pokrývají cákance hutné tmavé krve. Vypadá to jako olej. Sleduji, jak to padá do sněhu. Chrčí to a zarývá spáry do sněhu.

Ale to mi nestačí.

Skloním pušku. Přebiju. Tentokrát to jde lépe, prsty se mi tolik nesmekají. Opět si pušku zapřu o rameno a odjistím ji. Vykročím směrem k Ztracenému. Blíže. O pár kroků. Dost blízko na to, abych nemohla minout tu šerednou zdeformovanou hlavu. Tlamu plnou ostrých zubů. Střelím ho do ní. A pak znovu. Znovu. A znovu…

Dokud neutichnou ty příšerné zvuky a nepřestane se hýbat.

♫♪♪♫

Stojím tam a těžce oddechuji. Je po všem? Nechce se mi tomu věřit. Ruce se mi třesou takovým způsobem, že se hlaveň skloněné pušky chvěje a míhá ze strany na stranu. V očích mě štípou neprolité slzy. Chvíli tam jen stojím a v hlavě mám dokonale prázdno. Bílo. Jako při volném pádu. Stojím tam a zírám na pokřivené tělo toho tvora. Přišel si pro mě. Přišel mě zabít. Přes hřbet dlaně se mi táhne zasychající stružka zlatavé krve. Co když jich tu je víc? Ta myšlenka přijde zčistajasna a dokonale mne vyděsí.

Prudce sebou trhnu a pohledem střelím směrem… Noah! Ovšem nevykročím k němu, ne hned. Nejdříve jdu znovu přebít. Až poté se rychle přesunu k němu, zbraň pouze odložím vedle sebe. „Já… Omlouvám se. Je mi to líto. Vážně. Já… Musíme tě ošetřit. Krvácíš? Krvácíš, viděla jsem krev. Pomůžu ti, řekni mi, co mám dělat a… Musíme odsud hned pryč. Hned. Zvládneš to? Musíme. Do města. K lékaři. Proboha… Pomůžu ti, jen… Jen mi řekni…“ drmolím překotně, když se k Noahovi skláním. Nemůžu ten vodopád slov zastavit. Co chvíli od něj poplašeně vzhlédnu a očima zatěkám po okolí a po těle Ztraceného za námi, než se vždy vrátím pohledem k muži přede mnou.

Nešťastně ho pozoruji. Alyia měla pravdu. Nosím smůlu. Jsem jako černá kočka. Bellová. Karem. Alex. Yan. A teď Noah. Prsty si nervózně vjedu do vlasů.

Vera De Lacey

Vidíš Robertova záda, jak tam stojí a zrychleně oddechuje. Ty sama na tom nejsi o moc lépe, ačkoliv si touto situací byla víceméně spíše provláčená, někdy doslova. Bolest v hrudi se ozývá stále intenzivněji stejně jako ta z rozřezané ruky. Společně s odplavujícím se adrenalinem její ostré hrany vystupují stále nejpříjemněji napovrch. Až se přistihneš, že tiskneš silou zuby k sobě.

„Co noha?“ Zamrká Robert a pak kopne do jednoho pařátu, který kouká ze zdobeného závěsu. „Řekl bych, že to byla spíše ruka, ale… Sakra!“ Do jeho rádoby žertovného tónu se vkrade dobře rozpoznatelný stín nervozity. „Jsem v pořádku. Není to… Cože?“ Otočí se už k tobě celým svým tělem, když padne další jméno a dýka z jeho ruky se rozplyne v podivné směsici světla a stínu. Najednou jako kdyby tam nikdy nebyla.

„Elijah? Já… nevím. Asi tu někde je, ale…  Chceš snad říct, že by jich tu mohlo být…?“ Větu nedokončí, jen se vaše pohledy střetnou. Ani si v ten moment Robert nejspíš neuvědomí, že zapomenul na vaše společenské role a vhodné vykání. Nejistě se podívá na tu věc na zemi, pak na tebe a zase na tu věc.

„Můžu ho jít zkontrolovat, ale nemůžu tě tady jen tak nechat. Ne, to nejde. Elijah se o sebe umí postarat. Pokud je tu víc takových… Zvládne to.“ Pokývá hlavou, i když z něj cítíš jistou rozpolcenost a nejistotu.

„Jak jsi na tom?“ Dojde pár kroky do chodby, podřepne si k tobě a pozorně si tě prohlédne. Jen se při tom pohybu trochu zašklebí, jak ho rána na noze rozbolí. Všimneš si, že krvácí, ale není to nic život ohrožujícího. Jinak na samotnou ránu pořádně nevidíš. Zatímco u tebe Robert klečí, můžeš vidět, že zpoza něj stoupají ke stropu ložnice vznášející se černé částečky. Jako saze vířící nad komínem.

„Hmm…“ Vezme tvou ruku, ve které tiskneš střep, do své a pomalu ti rozevře zkrvavené prsty. „…nepříjemná schopnost.“ Řekne tiše, zatímco ti opatrně vytáhne střep z ruky, aby se vyvalila další krev. Společně s ní se z rány vznese pár zlatě se zablesknuvších jiskřiček. Jeho oči k nim na chvíli vzhlédnou, než vytáhne z kapsy bílý kapesník a přitiskne ti ho na ránu.

„Bolí to hodně? Myslím hlavně tu ránu na hrudi. Můžu nějak pomoci?“ Zeptá se viditelně ustaraně, zatímco na kapesníku uváže pevný uzel.