Andor.cz - Dračí doupě online

To, že mne Noah bez řečí poslechne… Mě vlastně ani trochu neuklidní, jakkoliv si připadám, že právě teď a tady panikařím za nás oba, protože Noah působí… Nečekaně klidně. Smířeně? To bude možná ono. Až příliš palčivě si uvědomuji, že vlastně nemá ani na výběr… Jak to říkal o svých kvalitách? Spolehlivý. Loajální. Povzdechnu si. Měla bych být asi ráda vzhledem k tomu, že bez něj by zítřek nemohl proběhnout, ale… Je to komplikované. Všechno je tak… Zatraceně… Těžké.

„No…“ viditelně zaváhám, když Noaha přeci jen znepokojí má slova… O krvi. Ještě aby ne. Bože… „Musím ti znít šíleně,“ potřesu hlavou. „Moje krev… Naše krev. Alexander mi říkal, že se dá použít k vícero způsobům. A ten muž, co mě… Co mě věznil… Tak kvůli ní. Bral mi ji. Něco s ní dělal, myslím… Aby ji mohl použít. Na sebe. Měl na tváři ošklivou jizvu a další den… Tedy myslím, že to bylo další den… Už ne,“ vyprávím Noahovi, zatímco na koně připevňuji sedlové brašny. „Já vím, zní to… Odporně. A bláznivě. Ale…“ povzdechnu si.

Ani můj úsměv, který Noahovi opětuji není… Veselý. Po očku ho starostlivě sleduji, zatímco jedeme zasněženou krajinou zpátky k městu. Sice se drží v sedle, ale… Během cesty se několikrát snažím zapříst hovor. Zeptat se ho na něco. Ujistit se, že stále vnímá a neusíná nebo… Nebo cokoliv. Sama toho mám dost, ale v pozoru mne drží to neustálé napětí. Žaludek se mi svírá, i když na jídlo nemám ani pomyšlení. Stále se rozhlížím… Občas se dotknu mimoděk prsty pušky. Setkání se Ztraceným… Tak málo stačilo, aby… Musím nad tím neustále přemýšlet. Myšlenkami se vracím chvílemi o celá staletí dozadu…

Nakonec se nám podaří bez dalších komplikací dorazit do města, na které mezitím už stačila padnout tma. Jsem z toho stejně nervózní jako předchozí den, nicméně… Dnes je to trochu jiné. Cítím se jak napjatá struna, stačilo by jen… Drnknout. Dnešní den byl… Příliš dlouhý a náročný. A zítřejší nebude o nic lepší, spíše naopak.
Zastavíme před lékárnou, která je naštěstí stále otevřená. Uleví se mi, ne že ne… I když ne na dlouho. Stačí jediný pohled na Noaha. Je tak… Bledý. Kolik ztratil krve? „Tím bych si nebyla úplně jistá, ale… Zajdu. Stejně bude lepší, když zůstaneš sedět na koni,“ souhlasím. Protože oba víme, že by jakmile by slezl, tak by se na něj dost možná už nevyhoupl zpátky.
„Vezmu,“ kývnu hlavou, když si beru od Noaha peníze. Je… Je to zvláštní. Takovou věc jako placení a účty jsem nikdy nemusela řešit.

Každopádně s bankovkami v ruce vyrazím bez dalšího otálení do lékárny. Uvnitř… Dlouze vydechnu a smetu z ramen i vlasů sníh, než vykročím směrem k pultu, za kterým stojí lékárník. Vypadá to zde… Slušně. To je dobře, moc dobře. Trochu jsem se obávala, aby to skutečně byla lékárna a ne nějaký… No, asi jako káva, co tu prodávají v kavárně.

Starý muž za pultem mne osloví a já… Povytáhnu obočí. Vypadám jako matka od dětí, co přišla koupit léky na horečku? Tuhle úvahu raději rychle opustím a trochu nervózně se… Zasměji. „Svým způsobem… Ne. Pro… Manžela,“ krátce zaváhám, to slovo mi nejde úplně přes rty, ale kvůli Noahovi se překonám. „Zranil se na lovu a znáte muže, o lékaři nechce ani slyšet,“ povzdechnu roztrpčeně – a ani to nemusím hrát. Zatraceně, opravdu by byl takový problém, abychom našli doktora, co by se na to Noahovi podíval?

To už ovšem stojím naproti lékárníkovi. O pult se opřu jednou rukou – tou s bankovkami, aby bylo jasné, že mám čím zaplatit a mohu si dovolit od něj koupit to nejlepší, co má. Ostatně tak, jak jsem zvyklá.

„Potřebuji věci na převázání rány. Obvazy, gázu, vatu, několik kusů od každého, aby to vydrželo aspoň dva, spíše tři převazy. A také… Máte tu věci k šití? Kdyby bylo potřeba pár stehů,“ trochu ztiším hlas. „K tomu i něco na bolest. Nejlépe něco, co zabere hned, prosím.“ Nejsem si jistá, na kolik tohle běžně zdejší manželky chodí nakupovat… Třeba ano a vůbec to nebude vypadat podivně. Nicméně… I kdyby ano, mám dost peněz na to, aby se nevyptával. Doufám. Takhle nějak to přeci funguje, ne? A i kdyby ne… Nevím, snad aspoň v tom tmavém kabátu a kalhotách působím aspoň trochu jako někdo, koho by se vyptávat snad ani neměl.

„A také… Manžel bohužel upadl a ošklivě se praštil do hlavy. Možná… Pokud byste měl i něco na to?“ dodám nakonec, zatímco se unaveně pousměji a druhou rukou si zastrčím za ucho pramen rusých vlasů. Nevypadám… Pravděpodobně příliš reprezentativně, dlouhé vlasy nemám ani sepnuté a ráno bez hřebenu jim také nepřidalo.

Delilah Blair Flanagan

„Jistě… můžeme něco koupit… i když… Snad dorazíme do Jeruzaléma brzy.“ Přitaká ti Noah, který raději předchozí slova přeskočí. Rozhodně ho zmínka o krvácení v hlavě nijak nevyvedla z míry. Nebo snad nepřekvapila? S povahou jeho práce se jistě musel s něčím takovým už setkat, i když nejspíše ne zrovna u sebe. Poslušně tě ale uposlechne a položí se na bok do sněhu. Jindy si dovedeš představit, že by se to neobešlo bez krátké poznámky, ale ne dnes. Ne teď.   

Leží tam skoro nehnutě, zatímco ty se snažíš přijít na nějaké nové možnosti. „Krev? Ehm, Del, nevím, jak přesně to myslíš.“ Ozve se od něj trochu váhavě. Viditelně tohle není něco, o čem by někdy slyšel. Každopádně čas pokročí a pak je vše nachystáno. Nasednete do sedel koní, kteří jen odfrkují páru, zatímco s vámi vykročí vstříc Novému Jeruzalému.

„Samozřejmě, paní.“ Usměje se na tebe trochu nuceně, než zase skloní hlavu. Jedete. Skutečně jedete pomalu, ale ať už si Noah vzal cokoliv, drží se zdatně v sedle, takže vás nijak nezpomaluje. Sedí ale poněkud předkloněn, aby ulevil zraněnému boku a všimneš si, že sem tam si sáhne rukou v uchu, aby se jen zamračil.

Je už tma, když vjedete do Jeruzalémských ulic. Pouliční světla sem tam osvětlují křivolaké ulice, ale za okny krámků se ještě povětšinou svítí. Zastavíte u jednoho, který dle vyskládaných lahviček a znaku na vývěsním štítu bude lékárna. Žádný felčar nebo pochybný prodejce. Ale opravdová lékárna. V této části města to bude jistě jeden z mála podniků s takovým zaměřením. Léky jsou drahé a kvalitní zdravotní péči si tu nemůže každý dovolit.

„Del… Zajdeš tam, prosím? Bude lepší, když… No, vyznáš se v tom viditelně lépe než já.“ Mihne se mu na rtech unavený úsměv. Je bledší a nebo je to jen tím, že je už tma? Světlo pouliční lampy Noahovi ve tváři vykresluje dlouhé stíny, které ostře kontrastují s jeho nezdravě zsinalou pletí.

„… Tady.“ Sáhne do kapsy kabátu, aby vytáhl peněženku a podal ti z ní několik bankovek. Je to pěkná suma. Samozřejmě, tebe něco takového příliš neohromí, ale někteří lidé z této čtvrti možná nikdy neviděli tolik peněz pohromadě. „A vezmi mi prosím něco na bolest. Budeš tak hodná?“ Dodá po jistém zaváhání, než se vydáš dovnitř.

Vzduchem se line směsice všemožných vzájemně mísících se pachů. Je tu dlouhý dřevěný kabinet se spoustou drobných šuplíčků, kde každý má měděný štítek s umně vyvedeným popisem, často latinským. Na policích nad tím je množství dóz a lahví s kapalnými i pevnými směsmi. Na jedné straně dlouhého pultu pak trůní zdobné lékárnické váhy. Vypadají spíše jako umělecký kousek než něco, k dennímu užitku.

„Přejete si dámo?“ Ozve se mužský hlas, který patří starému, prošedivělému muži s krátce střiženým plnovousem. Jeho tvář je brázděná vráskami, ale oči působí i přes jeho zjevný věk jiskrně a bystře. „Něco pro děti na horečku?“ Postaví se naproti tobě za pultem se zdvořilým úsměvem.  

Vera De Lacey

„Hmm, tedy… to zní jako, že jsem chodící reklama na parfém. Tedy pouze pro anděly krve. Kdo by to byl do mě řekl?“ Usměje se křivě Robert, zatímco jdete pomalu chodbou. „Jak kdy. Někdy je to snadné, jako kdyby to člověk dělal sám. Stačí si představit, co se má stát a stane se to. S těžšími předměty je to… těžší. Za určitou hranicí i namáhavé až bolestivé, ale to bych řekl, že nebude pouze specifikum mého talentu.“ Sklopí k tobě zamyšlený pohled, ve kterém po chvíli opět zablesknou žertovné jiskřičky. „Třeba taková matematika…“

„To je dobře… Moc dobře.“ Rozhlédne se obezřetně pak kolem vás, když zmíníš, že cítíš pouze vaši krev. „Snad to tak i zůstane… Hmm? Cože? Předstírat? Ale no tak dámo, nutit mě k popření sebe sama. A navíc… nejsem zrovna dobrý lhář.“ Povytáhne koutek rtů do přesně takového výrazu, který tvrdí opak, ale ten mu na tváři moc dlouho nevydrží, protože pak se dostanete k těm bytostem a Robert se začne hroutit, až se sveze na zem.

Hlavu má opřenou o stěnu a oči zavřené. Vypadá to, že… spí? Je to těžké odhadnout, protože jeho dech je zvláštní. Na tvá slova ale nereaguje. Ty mezitím vykřikneš. Volání o pomoc ti v tomto stavu ani tentokrát zrovna nejde, ale… Po chvíli…

„Děje se něco?“ Ozve se ženský hlas a rychlé kroky. Stojí tam paní Chilcottová, která poněkud zbledne ve tváři, když vidí to nadělení. „Pane Barlow!“ Sepne ruce a vykročí rychle k vám. „Co se stalo? Co…?“

Ozve se dlouhý nádech a Robertovy oči se otevřou. Na moment máš pocit, jako kdyby byly zalité roztaveným zlatem, které během mžiku zase zmizí a vrátí se jim jejich chladná modř. „Co… se? Ehh, paní Chilcottová?“ Zamrká překvapeně, když uvidí postarší ženu, jak se k vám sklání. Všimneš si, že jeho srdce buší jako o závod, ačkoliv navenek působí klidně. Poměrně.

„Jsem v pořádku, dámy. Prosím… Prosím, Nebojte se.“ Zvedne ruce, aby od sebe tak trochu odehnal ustarané pohledy. „Jsem úplně v pořádku. Tohle byla jen… kratší slabost. Nic víc.“ Začne se stavět na nohy s pomocí zde za ním.

„Ale pane Barlow! A proč je lady z postele? Měla by ležet. Vždyť v jejím stavu…“ Napůl ustaraně a napůl káravě začne paní Chilcottová zahrnovat otázkami nebohého Roberta, který ji ale přeruší zdvihnutým prstem, jenž si přiloží ke rtům.

„Pššš, lady beru na procházku. Je to v pořádku. Nemusíte se bát, pán domu k tomu dal svolení. Vy ale rychle běžte a zařiďte pro lady nějaký horký… vývar?“ Pohlédne na tebe s posledním slovem tázavě. „Nebo snad dort?... Ehm, každopádně ten poslední se. No… To je jedno. Utíkejte do kuchyně, paní Chilcottová?“ Usměje se na ni a služebná viditelně znejistí, než přikývne a vydá se zpátky směrem, ze kterého přiběhla. Ještě párkrát se ohlédne přes rameno, než zmizí za rohem chodby.

„… Beru to zpátky… Viděl jsem je…“ Promluví nezvykle dutým hlasem Robert, aniž by se ti podíval do očí. „Jdeme za Elijahem.“ Podepře tě opět a vykročíte dál do útrob domu, který neznáš.  

„Co si pamatuji, tak o Ztracených zdaleka nevěděl ani každý z nás. Bylo to… Bylo to tajemství. Nebýt Generála, nevěděla bych o nich pravděpodobně ani já,“ dodám tiše. „Dobře. Děkuji, musí… Musí to vědět,“ kývnu krátce hlavou, než se s povzdechnutím dám do Noahova ošetřování. Ještěže je při vědomí a může mi pomáhat, jak bych tohle zvládla sama… Nevím. Opravdu nevím.

Ran se snažím dotýkat jen opatrně, ovšem stejně se to neobejde bez bolesti. Dokážu si živě představit, jak nepříjemné to pro Noaha musí být, ale zároveň to nejde jinak. Trochu se bojím, že přes veškerou moji snahu nebudou obvazy stačit. Že je to málo vrstev a než stačíme dojet do města, tak to prosákne. Můžu jen doufat, že tím aspoň zmírním krvácení, než se rány začnou sami zacelovat. A ta hlava… Dělá mi to starosti. To zjištění mě… Dokonale rozhodí. Všechno jsem pokazila.

Noahův hlas mne zastaví na místě a já tak ještě chvíli zůstanu klečet na zemi vedle něj. „Krvácíš z vnitřku hlavy, Noahu, musíš… To… Ale…“ snažím se cokoliv namítnout, ale hlas se mi místo toho vytrácí, jak nenacházím vhodná slova. Je mi to líto. Jako bych na okamžik slyšela Alexe. Takhle nějak to říkal, ne? Je mi to líto. Ale. „Proč… Proč musíte být tak tvrdohlaví…“ hlesnu nešťastně a na kratičkou chvíli přivřu oči. „… a ničit mě tím,“ dopovím v duchu. Není to jen o nás. Úkol. Zatraceně, tohle… Tohle já vím víc než dobře. A cítím se díky tomu opět… Bezmocná. Není nic, co bych teď mohla udělat a napravit to. Nic.

„Jestli ty rány na boku nepřestanou krvácet, tak ve městě budeme muset vyřešit to šití a o tom s tebou nehodlám diskutovat, Noahu. A budou potřeba další obvazy,“ potřesu hlavou. „… jen dvacet čtyři hodin…“ zopakuji po něm. Ale jakých. Sleduji ho, jak vytahuje pouzdro a bere z něj dvě tablety. Nevím, co to jde, ale bojím se, aby to té hlavě ještě více neublížilo… Ovšem mlčím. Co mohu jiného? „Tady. Měl bys toho vypít, co nejvíc. A lehni si na bok. S tou hlavou jsem to myslela vážně,“ doliju do plecháčku Noahovi čaj. Sama si loknu aspoň trochu přímo z termosky, cítím, jak mě z toho všeho stresu a vypětí začíná třeštit hlava.

Očima zavadím o rudé cákance krve ve sněhu a na okamžik… „Fernsby… Fernsby mi bral krev. Nevím, co s ní dělal, ale… Jeden den měl na tváři jizvu a pak už ne, třeba… By ti mohla pomoc také…“ zoufale se chytám každého pomocného stébla. Kdo by byl řekl, že nastane situace, kdy nebudu na Fernsbyho vzpomínat ve zlém. Ovšem teď to nechám být. Musíme se odsud dostat.

S těžkých povzdechem se nakonec vytáhnu na nohy a dám se do přípravy odjezdu. Sbalit, připevnit brašny zpátky k sedlům. Pušku tentokrát neschovám – nechávám ji i nabitou. Jen se ji pokusím k sedlu připevnit tak, abych po ní případně mohla sáhnout. S tímhle si i nechám poradit od Noaha. Zbraně se pro zpáteční cestu nehodlám vzdát. Slunce mezitím postupuje po obloze a… Zdá se, že dnes dorazíme do Jeruzaléma opět s tmou…

Jakmile je vše nachystané, pomohu Noahovi na nohy. Sleduji ho, jak se hýbe. Výraz v jeho tváři. A vím, že to není dobré. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů, zatímco čekám vedle koně na to až nasedne. Zvládne to, ale… Tohle není vůbec dobré.

„Pojedeme… Pomalu. Hlavně opatrně. Pokud by se ta hlava zhoršila, musíš mi to dát hned vědět, ano?“ vzhlédnu k němu. Nedodávám už, že pokud se to opravdu zhorší… Neschová to přede mnou. Ucítím to. A toho okamžiku se bojím.

Nakonec se i já vytáhnu do sedla, zvládnu to naštěstí i bez pomoci Noaha. Neustále se rozhlížím kolem nás… Po tom ztichlém zimním lese… Pohledem pátrám mezi stromy, a nakonec se jím vždy vrátím k Noahovi sedícímu v sedle. Držím se vedle něj. Musím… Musím ho hlídat.

Z šedivého nebe se snáší drobné sněhové vločky, zatímco opouštíme mýtinu.

Přesto stále necítím žádnou úlevu a do ramen se mi urputně zatíná tíha, kterou z nich nedokážu setřást.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„To… to jsem možná skutečně rád. Ale… Del, já moc dobře vím, že jsou tu některé věci mezi nebem a zemí, kterou nejdou vysvětlit, ale o něčem takovém slyším prvně. Pokud to lidé nevidí… Řeknu mu to. Určitě.“ Tentokrát otevře oči a podívá se na tebe. Jeho pohled je vážný, soustředěný i přes nedobrý stav, v jakém momentálně je.

Pak už se dáš do ošetřování. Noah se ti snaží vyjít vstříc a pomáhá ti, tam kde je to potřeba. Když gázou smočenou v tinktuře přetřeš šrámy, jen tiše sykne a opře se opět o strom. Dovedeš si sama představit, že to nebude nic příjemného.

„Doufám, že Gideon nebyl zahradník.“ Pousměje se mírně s příměsí bolesti, zatímco obvazuješ jeho tělo do bílých obvazů, které okamžitě na boku nasakují rudou krví. Ještě to bude chtít pár vrstev. Noah se opře rukou o tvé rameno a ty pak dokončíš, co bylo třeba. V ten moment si ale toho všimneš. Té nepatrné drobnosti, která ale může znamenat mnohé.

„Co…?“ Podívá se na tebe Noah, zatímco si zapíná zase košili. Rukou se dotkne ucha a pak jen konsternovaně pohlédne na prsty, na jejichž bříškách je trocha krve. Chvíli tam jen tak sedí a je těžké říct, co se mu honí myslí. Už pomalu vstáváš, aby ses dala do příprav na odjezd, když se ozve najednou jeho hlas.

„Ne… Nemůžu k lékaři. Ne dnes. Tohle… stejně by s tím nic na počkání nesvedl. Nemusí to být tak vážné. Vydrží to do zítra. Až bude po všem.“ Otočí se na tebe pomalu a rozcuchané černé vlasy mu padají do tváře. „Del, žádný lékař. Je mi to líto, ale tohle si nemůžeme dovolit. Musí to počkat, až bude po všem. Není to jen o nás… Máme úkol.“ Vydechne a opře hlavu zpátky o kmen stromu.

„Prosím… nachystej koně. Já… se dám jen trochu do kupy a vyjedeme. Děkuji…A Del? Neboj se. Říkal jsem, že to dopadne dobře a dopadne. Musíme jen… vydržet. Dvacet čtyři hodin. To bude stačit. Víc nežádám.“ Vyloví z kabátu malé stříbrné pouzdro, které otevře a vezme si z něj dvě tabletky, které rozdrtí mezi zuby a polkne.     

Slyšíš jen jeho dlouhý výdech, než se dáš do chystání věcí. Ať už se rozhodnete nakonec jakkoliv, vaše cesta povede tak jako tak zpátky do Nového Jeruzaléma, kam dle slunce sklánějícímu se k západu, dorazíte opět nejdříve se setměním. Když je vše nachystáno, vrátíš se k Noahovi. Tentokrát je to on, kdo potřebuje pomoci na nohy, ale vypadá o něco lépe než před tím. Sice je stále bledý, ale funguje. Všimneš si jen, že s rovnováhou má občas trochu problém, ale nakonec zvládne i sám dojít ke koni, na kterého nasedne. Jeho tvář se zkřiví bolestí a k elegantnímu vyšvihnutí, které jindy předváděl, to má daleko, ale i tak to zvládne sám bez tvé pomoci. Tentokrát ti už s nasednutím nepomůže a tak na tom budete dost podobně.
Usadíte se na koňškých sedlech a sevřete opratě. Z nebe se začne snášet jemný sníh, aby zakryl vaše stopy na mýtině. Ten podupaný sníh. Vystřílené nábojnice. Rozbité černé brýle. I rudé cákance krve...

♫♪♪♫

Zastaví mne až Noahův hlas prodchnutý bolestí. Stisknu k sobě rty, zatímco se k němu krátce ohlédnu. Zpomalit, musím… Zpomalit. Dýchat. Uklidnit se. Tímhle ničemu nepomůžu. Ani sobě, ani Noahovi, ani komukoliv jinému.

„Farnham bude vědět, o co jde,“ řeknu, zatímco se přesunu k tmavě zelené brašně, abych z ní mohla vylovit věci k ošetření Noaha. „Možná buď rád, že jsi to neviděl. Mělo to skoro tři metry, plno zubů, tělo potažené šedou kůží. K tomu dlouhé ruce s polámanými spáry a tři nohy. A ty oči…“ ostře se nadechnu a se škubnutím se podívám směrem k místu, kde se vytrácí ze světa tělo té ohavnosti. „Viděla jsem už horší. Větší. S těmi by si puška neporadila,“ ztěžka polknu. „Nepatří sem. Do tohohle světa. Nestvořil je Otec, jsou… Něčím jiným. Abominace. Proti přírodě. Možná… Možná proto jsi ho neviděl. Možná je lidi prostě vidět nemůžou…“ drmolím.

To už ovšem s látkovou taškou v ruce, termoskou a hrnkem mířím k Noahovi, vedle kterého si kleknu. Nejdříve mu naliji čaj a podám hrnek. Ustaraně ho sleduji, když sevře hrnek v třesoucí se ruce. Klidně mu ho přidržím, pokud to bude třeba. Ale dýchá. Mluví se mnou. Jen… Jen se musel hodně praštit, když ho to odhodilo na ten strom. Ta rána byla… Strašná.

Pak přijde ta těžší část. S očima rozevřenýma dokořán si prohlížím čtyři krvavé šrámy táhnoucí se přes jeho bok až k břichu. Ztěžka polknu. „Ve městě ti seženeme někoho, kdo ti to zašije. V nejhorším… V nejhorším já, ale vyšívání mi vážně nikdy nešlo…“ pokusím se situaci odlehčit, ale napětí z mého hlasu ne a ne zmizet. Aspoň se mi už tolik netřesou ruce, když vytahuji z tašky věci, které budu potřebovat.

„Uhm, tohle jsem nikdy nedělala jen… Jen jsem o tom četla a něco mi vyprávěl Gideon, takže… Takže… Dobře. Tu košili, chvíli si ji takhle podrž, abych mohla… Tohle,“ mumlám napůl k Noahovi a napůl sama k sobě, když na kousek gázy či čehokoliv, co se dá použít naliji tmavou tinkturu páchnoucí jako dezinfekce, abych mohla rány po spárech vyčistit. Koušu se přitom do spodního rtu tak silně, že to netrvá vlastně příliš dlouho, než na jazyku ucítím železitou chuť vlastní krve. Nevím, jestli to dělám vůbec dobře, ale nic lepšího mě nenapadá.

„Dobře, teď přidrž prosím tohle, tady… Abych to mohla obvázat. A trochu se předkloň. Klidně se o mě opři, pokud to bude potřeba,“ mluvím a trochu mne to uklidňuje. Přitisknu přes rány přeloženou gázu či část obvazu, aby na rány tlačila a zastavila krvácení. Poté začnu se samotným obvazováním. Musí to pevně držet. Snažím si vybavit z obrázků, jak se to musí udělat. Nestačí obvázat jen bok, to by mohlo sjet, musí se to zafixovat přes rameno a…

Jindy by mne taková činnost uváděla do nevýslovných rozpaků, vždyť se tu vlastně dotýkám cizího muže, ale tohle je jiné. Ani jednou mne nenapadne se ostýchavě odtáhnout, prostě… Prostě dělám, co je nutné. To, co….

… ztuhnu. Doslova se zastavím uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. To, když stočím pohled k Noahově tváři a očima se zastavím na tenké stružce krve valící se z ucha. Z tváře mi vyprchají o poslední zbytky barvy. Ruka mi vystřelí nahoru a ledově studené prsty se opatrně dotknout jeho tváře, abych ho přinutila ji trochu pootočit. Bříškem prstu se dotknu rudého potůčku.

„Noahu…“ šeptnu vyděšeně a hlas mi poskočí. „Ty… Krvácíš z ucha.“ Asi… Jak se praštil do hlavy. Muselo něco prasknout. V jeho hlavě. Jediné, co mě v tu chvíli dělí od panické ataky je fakt, že z něj necítím smrt jako tehdy z Yan. Zatím. „Ve městě tě musíme vzít k lékaři,“ vzhlédnu k němu naléhavě a stáhnu svoji ruku pryč, abych mohla rychle dotáhnout obvaz a pomoci mu zpátky do kabátu.

„Teď… Měl by sis lehnout. Aby ta krev nezůstala v hlavě a mohla ven. Já… Já sbalím věci a nachystám koně,“ promnu si zoufale tvář. Kdybych si tohle celé nevymyslela… Nic z toho by se nestalo. Noah by byl v pořádku. Zítřek by nebyl v ohrožení. Generál by nebyl v ohrožení.

„Začínám chápat, proč po mě Alex chtěl slib, že nebudu dělat nic šíleného…“ zašeptám tiše, když vstávám, abych… Abych mohla připravit věci k odjezdu. Což pro mě bude také velké poprvé, ale mám snad na výběr?

Delilah Blair Flanagan

 „Co? Proč by chodil kvůli tobě? A kdo jsou oni a… Ahh.“ Vydechne se stopou bolesti v hlase a promne si čelo. „Del zpomal. Prosím. Dobře… Dobře. Ztracený. Řeknu mu, že se tu objevil Ztracený. To si zapamatuji. Takže ta věc, kterou jsem neviděl… Byla Ztracený. Hmm.“ Pokývá hlavou Noah, aby toho dle výrazu zase rychle zalitoval. „Myslím… že prvně ten čaj. Prosím.“ Zůstává opřený o strom, oči zavřené.

„V té tmavě zelené brašně by mělo být pár obvazů a věcí k ošetření, kdyby došlo k drobnějším zraněním při tréninků… Tohle jsem tedy ale nečekal.“ Ušklíbne se, aniž by otevřel oči a dál tam sedí a oddechuje.

Otevřeš tmavě zelenou brašnu a skutečně v ní najdeš menší látkovou tašku, ve které jsou nějaké obvazy, tinktury, nůžky a nějaké to základní vybavení pro ošetření v poli. Žádné moderní lékařské nástroje, o kterých si četla v knihách a pár si viděla i naživo u Fernsbyho, tam nenajdeš. Na obvázání Noaha by to ale mělo stačit. První pomoc… Ano, četla si o ní, ovšem od teorie k praxi je to dlouhý krok. Podobně jako když si četla o lady Eldridge a pak poprvé držela skutečnou pušku v rukou.

„Děkuji.“ Hlesne vděčně Noah, když mu pak podáš hrnek s čajem a trochu usrkne. Všimneš si, že ho nechytl úplně jistě. Ruka se mu třásla, ale to bude nejspíše ještě otřesem. Zatím se alespoň jeho dýchání zdá pravidelné, a tak si snad při tom nárazu neprorazil plíci a s trochou štěstí nezlomil ani žebro.

„Obvázat to… No, dobře.“ Povzdechne si unaveně Noah a sundá si kabát, aby se odhalila roztržená tmavá košile. Noah ji na boku nadzvedne a odhalí tak krvavou čtveřici šrámů táhnoucích se po jeho boku až na břicho, které skutečně vypadají jak od nějakého divokého zvířete. Naštěstí ale skutečně nejsou tak hluboké, aby se dostaly až k vnitřním orgánům. I tak to ale docela krvácí.

„Eh, možná by to chtělo šití, ale i obvaz bude stačit. Bude muset.“ Ušklíbne se. „Mám to někde přidržet?“ Vzhlédne k tobě a počká, než se dáš do práce. Snažíš se ránu ošetřit a obvázat tak, aby se alespoň to krvácení zmírnilo a snad i brzy zastavilo a jak jsi tak blízko Noaha, o kterého pečuješ, všimneš si ještě jedné drobnosti. Tenké stružky krve, která mu mezi černými vlasy vytéká z ucha.

Vera De Lacey

 „Upír… Heh, dokud na ni nemáš chuť…“ Robert se odmlčí a viditelně trochu zaváhá, zatímco ti dotáhne kapesník na ruce. „…Nemáš, že ne?“ Zeptá se tě bez okolků a je teď trochu těžké říct, jestli to myslí vážně a nebo jde jen o další z nespočtu jeho žertů.

„Hmm a jak voní? Jako květiny? Parfém? Jídlo… Ehm, ne tam jsem se nechtěl zase vrátit.“ Neopouští Robert tohle téma, které je tak nemístné nejenom vzhledem k tomu, co se před pár okamžiky stalo, ale i prostě pro svůj obsah. Na druhou stranu je to celé podivně… odlehčující.

„Jistě… zvládneš. Ale kdyby něco, tak si raději řekni.“ Trochu tě sjede pohledem, než se nakloní a podepře tě, aby tě vytáhl na nohy. Ty se ti roztřesou, jakmile na nich zase spočine tvá váha, ale to už tě Robert podepře ze strany. Když ses natáhla svým vědomím k jeho krvi, chvíli jako kdyby si cítila z druhé strany odpor, který ale po chvíli povolil a ty jsi mohla zastavit krvácení. „Děkuji.“ Šeptne, zatímco tě uchopí trochu pevněji, aby ses mu náhodou nevysmekla a nespadla na podlahu.

„Tedy… S takovou tě spíš bude brzy snazší nést.“ Ušklíbne se Robert, když se o něj zapřeš plnou vahou. Skutečně se necítíš na to někam podnikat dlouhý pochod a vlastně vůbec nějak více chodit, natož bez své medicíny, ale zůstat tady s tou věcí, ačkoliv se jeví mrtvá, se zdá ještě jako horší nápad.

„Myslím, že bych pak ale nechtěl potkat Elijaha. Přeci jen některé věci se špatně vysvětlují. Třeba jako žena v noční košili, kterou bych nesl v náručí. A ve velmi lehké… tedy vkusné noční košili…“ Pokračuje Robert ve své myšlence, jenž už zabíhá skutečně do detailů, které je lepší neprobírat. Tvá další otázka ho ale vrátí nohama na zem a on k tobě skloní pohled.

„Co? Ve Verších? Něco… takového? Ne… já…“ A pak se modré oči rozostří. Vidíš, jak se zorničky roztáhnou, až z modré zůstane jen tenký kroužek kolem hluboké černé, Robert se dlouze nadechne, aby to byl pak z vás dvou on, kdo se opře těžce o stěnu a začne se po ní sunout k zemi. Nemáš šanci ho udržet na nohou, i kdyby ses o to pokoušela. Najednou je opět v chodbě u stěny bezvládné tělo, ale tentokrát není tvoje. Robert sedí na zemi. Zády se opírá o dřevěné obložení chodby a pomalu dýchá. Až nezvykle pomalu, přijde ti.