Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Doktor Melton vás nechá stranou a vrátí se k operačnímu stolu a nehybnému pacientovi. Těžko říct, co přesně se mu honilo hlavou po tom, co mu vás sem kapitán tak nevybíravě vnutil, ale zcela jistě to nebylo nic pěkného. Naštěstí to ale viditelně nebyl ten typ člověka, který by si dávku frustrace potřeboval hned na to vylít na komkoliv, kdo by se nabízel. A že by dva s Alexanderem byste k tomu byli jistě vhodné terče.

Měl tu práci. A ty také.

Alexanderova krátká otázka je všeříkající. Avšak je to, jak říkáš. Nikde nejsou můry ani ševelení jejich křídel. Pouze ve vzduchu je cítit typický zápach tlejícího listí, a tedy i smrti. Alespoň zatím. Zavřeš proto oči, aby ses mohla soustředit. Zmizí sterilně vypadající místnost, ty podivné přístroje a nástroje i siluety lékařů pohybující se v ostrém světle.

Zůstane jen šero za víčky, tlumené rozhovory lékařů nahradí ticho, ve kterém začne sílit jedna melodie. Vlastně jich je tu víc. Životy lékařů i sester také vyhrávají vlastní skladby, ale ty se zaměřuješ na jinou. Tu skoro až nezvykle komplexně znějící sérii tónů. Mohla bys ji utišit a zbavit se tak hrozeb, které vévodovo přežití pro tebe potenciálně představovalo? Možná. Zcela jistě bys ale zvládla zabít lékaře, jejichž snaha jej teď udržuje na životě. Avšak k čemu by to vedlo? Rozhodně k ničemu dobrému.

A tak se rozhodneš pro to pomoci předsedovi Rady Sedmi, bývalému serafínovi, Soudci. Muži, se kterým jste se ještě pár hodin zpátky zrovna nepohodli, ovšem to nebyl zrovna důvod k tomu někoho jen tak chladnokrevně zabít. Tedy pro některé.

Nasloucháš melodii a snažíš se na ni naladit, abys ji mohla svou mocí posílit. Neděláš to poprvé, a tak ti přijde něco zvláštního. Jsou momenty, kdy zní poněkud disharmonicky. Jako kdyby ji něco rušilo a snad díky tomu vypadávala z rytmu a ty s ní. Nikdy ses s něčím takovým nesetkala.

Čas však běží, když v tom uslyšíš ze strany vedle sebe tiché zamručení a Alexander se pohne. Ucítíš, že bok, o který jste se vzájemně opírali zmizí, zatímco vykročí kamsi pryč, aniž by na tebe promluvil snad ve snaze tě nerušit.

Slyšíš přes melodie tiché hlasy, ke kterým se přidá ten Alexův. Ty druhé hlasy neznějí příliš nadšeně, než je přetne prostý rozkaz, který slyšíš i ty ve svém soustředění jasně a zřetelně, jako kdyby jeho původce stál vedle tebe.

„Ustupte!“

Alexander viditelně nemá trpělivost se dnes večer s kýmkoliv dalším hádat a sáhodlouze diskutovat. Přesto nevidíš, co se děje. Snad jen, když lehce pootevřeš oči, můžeš si všimnout jeho siluety sklánějící se u strany lůžka s vévodou, zatímco lékaři společně se sestrami stojí v úctyhodné vzdálenosti několika metrů zpátky jako solné sochy. A pak…

Melodie znějící ti v hlavě nabere na síle a vytratí se z ní ta atypická nepravidelnost. Ať už se stalo cokoliv, ten rozdíl hned poznáš. Je doslova hmatatelný.

„…Omlouvám se doktore za vyrušení. Teď už je to na vás.“ Vydechne Alexander, než po nějaké chvíli ucítíš, jak se o tvou paži opět lehce opřel, když se vrátil zpátky na své místo vedle tebe. Není teď už tak velký problém melodii vévodova života udržet v rytmu a společně s tím, cítíš, jak pach zeminy postupně, pomalu řídne a postupně se vytrácí.

Skoro ani nezaznamenáš, že se loď s vámi pohne. To zhoupnutí projde skrz tvé soustředění, než začneš vnímat zcela jistě, že stoupáte.

Když otevřeš oči, můžeš si všimnout Alexanderova zamyšleného vážného výrazu s protáhlou vráskou brázdící čelo, jak sklání pohled k něčemu ve svých rukách, co pomalu převrací ze strany na stranu.

Když se tam zadíváš také, tak ti ten výjev, který se ti naskytne, odpoví hned na pár otázek.

Jsou to pouta. Staře vypadající pouta, na kterých teď sice nežhnou žádné symboly, ale dovedeš si je tam velmi živě představit. I pod tou zaschlou krví, kterou jsou pokryté.

Jeden z okovů je otevřený a ten druhý stále zavřený.

A pak se ozve náhle něco podobného zaburácení hromu a vzducholoď se s vámi všemi otřese.

Jako by dnešní den nemohl být snad ještě více šílený. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na jeho konci budu stát naproti kapacitě v oboru chirurgie jako někdo, kdo by mu měl pomáhat při záchraně pacienta. Ztěžka polknu, zatímco po mne klouže jeho hodnotící pohled. Za jiných okolností bych byla nadšená z toho, že se mohu setkat s někým takovým… Měla bych na něj tolik otázek. Ovšem teď mám co dělat, abych si před ním udržela aspoň tvář. Alex není jediný, komu ta situace není příjemná, když se strhne hádka mezi doktorem a kapitánem v jejímž středu stojím právě já. Nadechnu se, avšak nevstoupím jim do toho. Jak taky? Protože přesně tohle od něj právě teď potřebujeme. Aby věřil na zázraky.

Pohled se mi na chvíli zamží, jak pátrám v paměti, o čem to vlastně doktor Melton mluví. Arteria hepatica propria…? Už je to delší doba, ale… Hepatica… Tak se říká jaterníku. Takže játra a arteria…  Jaterní tepna? Není těžké si najednou odvodit, proč vévoda nyní bojuje o život. Více platná by tu byla Zerachiel než já, ale… To by znamenalo, že pro jednou v životě bude opravdu užitečná. Je to bolavý paradox, že opět svým rozhodnutím budu zachraňovat serafína po jejím boku.

Mezitím se hádka stačí vyhrotit, avšak kapitán ji rázně ukončí… Svým odchodem. Na jednu stranu ho chápu, na tu druhou si v ten okamžik připadá jako by mě tu předhodil lvům. Naštěstí v tu chvíli kapituluje i doktor, který ustoupí ze dveří. „Nebudu vám překážet, doktore, nehodlám vám zasahovat do operace,“ zopakuji. „Nebudete… Nebudete o mně ani vědět, slibuji,“ dodám o něco tišeji, když vcházíme dovnitř.

Místnost je prostá, účelně vybavená. Kachlíky na stěnách i podlaze jasně naznačují její účel. Nevypadá jako operační sál z ilustrací v knihách ani jaký jsem viděla v nemocnici, když jsme byli na slavnostním otevřením nového křídla. Pach tlejícího listí se mísí se silným železitým odérem krve a chemického zápachu. Ani to pro mne nakonec není nové, jakkoliv to přináší jen další a další nepříjemné vzpomínky. Na zašívání ran Noaha i Alexe, na království otce Fernsbyho v podzemí Grenhillu. Jako ve snách se zastavím očima na vozíku s lékařskými nástroji, mnohé nakonec nevidím ani prvně v životě, i když jsem je nikdy neměla v rukách. Zachvěji se úzkostí, co mi sevře žaludek. Nemá to nic společného s krví ani vévodou ležícím uprostřed toho všeho.

„Ne, z krve se mi zle opravdu nedělá, doktore Meltone,“ vrátím se zpátky do přítomnosti. Ostatně ten ostrý hlas doktora umí celkem probrat. Nejsme to ovšem já, ke komu se přesune jeho pozornost. Nadechnu se, ale nakonec i nechám slova o prodělané akutní otravě pro sebe, nechci to ještě více komplikovat. A tak už neřeknu vůbec nic, ani když nás doktor pošle si odpočinout. Jen si tiše povzdechnu a raději odtrhnu pohled od dění uprostřed ošetřovny.

Dojdeme až k lehátku, kam nás doktor poslal. „Měl by ses aspoň posadit,“ hlesnu tiše k Alexovi, když se o lehátko pouze opře. Sama ovšem udělám to samé, ačkoliv se částečně opřu právě o Alexe. Slabě se pousměji, když se náš pohled setká, ale dlouho mi to nevydrží.

„Já…“ šeptnu a tvář natočím k němu, aby nás nikdo neslyšel, „nejsem si jistá... Ale dobré to není. Cítím tady smrt,“ odpovím Alexovi pravdivě. „Hmmm…“ vydechnu a očima sklouznu po silném světle nad lehátkem. Je to jen světlo. Nenaráží do něj tělíčka můr, ani nikde neslyším šum jejich křídel. Přesto… Musím mít jistotu.

Chytím se za ruce, zatímco se trochu nahrbím a sklopím hlavu. S dalším výdechem přivřu oči, tohle nikdo vidět nemusí a já ostatně nepotřebuji vidět zakrváceného muže na lehátku. Do očí za zavřenými víčky se vlévá slabá zlatavá záře, jak sahám po své moci. Stojí mne to mnohem více soustředění než kdykoliv jindy, a to nejen díky únavě. Přervat nitky života a utišit melodii je mnohem snazší než ji nechávat klouzat mezi prsty a pomáhat jí držet skomírající rytmus.

Opatrně natáhnu svoji mysl k vévodovi, abych nad ním jako jeho anděl strážný rozprostřela svoji moc… A mohla ho hlídat, pokud by došlo na nejhorší.

♫♪♪♫