Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noahovo tělo leží ve sněhu několik metrů od vás. Není odtamtud slyšet žádný zvuk a ty jej vidíš jen na kraji periferního viděni. Nehýbe se. Stejně jako ty.

Ztuhneš totiž na místě. Žádný křik. Nejsi schopná ze sebe dostat ani hlásku a vlastně se jakkoliv pohnout, alespoň v první vlně šoku, která zaplaví tvé tělo. Stojíš tváří v tvář Ztracenému. Je to jiné a přitom stejné. Přesně jako tehdy. I přes to všechno to ale v kůži Dumah nepůsobilo tak děsivě jako teď. Nehledě na to, jak to tehdy dopadlo, Dumah byla válečník se staletími zkušeností, ale ty…

Zvedneš ruku v do obranné pozice, jako tě to ještě před několika okamžiky učil Noah a začneš pomalu ustupovat. Jeden krok… Druhý. Ta věc tě upřeně sleduje. Černé oči se do tebe vpíjí a máš pocit, že v nich doutná nepřirozené chladné světlo. Třetí…

Ztracený se pohne. Přikrčí se a vykročí k tobě. Jeho nohy se zaboří do sněhu a zanechají za sebou sešlapaný sníh. Další krok, ale to už se otáčíš a rychle vybíháš k pušce. Doběhnout k ní, nabít, zamířit… Ztracený je ti ale už v tuhle chvíli v zádech. Nemůžeš sto stihnout. Musíš… ale víš, že by se musel stát zázrak, aby…

*Prásk*

Rozezní se rána, na kterou už tento les musí být zvyklý. Ztracený zakolísá, jak se kulka zakousne do jeho břicha a s výrazem vzteku a snad i bolesti se otočí po směru, odkud to přišlo.

*Prásk, prásk*

Ozvou se další výstřely a jedna z kulek prostřelí ztracenému rameno, zatímco druhá mine. Noah se podpírá jednou rukou na zemi a v druhé natažené drží menší, ale moderní revolver z jehož hlavně se kouří. Všimneš si, že se nedívá přímo na ztraceného, ale jeho oči jsou stočené k sněhu, ve kterém jsou čerstvé šlépěje Ztraceného. Možná ho nevidí, ale i tak na sebe těmi zásahy přitáhl pozornost vašeho nepřítele. Ztracený se otočí k muži ležícímu ve sněhu, zatímco se z jeho ran řine černá olejovitá kapalina. Krev?

„Del, střílej!“ Křikne na tebe Noah trochu sípavě, zatímco opět zmáčkne kohoutek a lesem se rozezní střelba. Pár z kulek najde svůj cíl, ale nezpůsobí Ztracenému nějaké vážnější zraněný. Zvedneš pušku a rychle začneš zakládat náboje. Je to jiné, něž když jste to trénovali. Tolik jiné! Ale nakonec se ti podaří nabít a závěr zbraně… tentokrát se ti nezasekne, nebo už jsi přišla na ten grif. Ztracený se mezitím blíží k Noahovi. Trojice nohou se míhá sněhem. Jeho zbraň cvakne naprázdno. Může už jen sledovat, jak jsou stopy ve sněhu stále blíž a blíž.

*Prásk*

Zbraň se ti opře do ramene. Zasáhneš. Takhle na blízko a s tak velkým cílem to není nakonec až tak těžké i když se cíl pohybuje, naštěstí navíc ne do strany ale jen od tebe. Další výstřel a další. Tenhle kalibr už v těle Ztraceného vyvrtá pořádné díry. Na obyčejného člověka by stačila jedna dobře mířená rána. Ty nakonec vystřelíš v rychlém sledu asi pět, než se Ztracený zhroutí do sněhu jen pár metrů před Noahem. Ještě chrčí a pomalu natahuje své ostré pařáty před sebe, zatímco se černá mazlavá tekutina rozlévá do bílého sněhu.

Připadám si před Noahem trochu hloupě. Nechápe… Nemůže chápat, jak jsem to myslela. Vše, o čem mluvím působí tak abstraktně a příliš… Pro člověka neuchopitelně. Věčná duše. Hříchy. Zním jako nějaký náboženský fanatik. Chci namítnout, že to není o víře, že… Ne, nevím, jak mu to vysvětlit. Vzpomínky na vlastní pochybnosti – pochybnosti Dumah a Kamaela o tom, co ve jménu vyššího dobra a přesvědčení, že je to správné dělali… Noaha ovšem nic takového netíží. A zatímco mluví, připadám si… Připadám si o něco méně člověk, než bych se měla cítit. Netuším, jak to popsat a ani nechci. A tak se jen posmutněle pousměji. Noah nelituje ani nepochybuje o tom, co dělá. Je to správně? Trochu mu ten přímočarý pohled na věc závidím…

„V tom případě je vše v pořádku,“ odpovím měkce, zatímco kráčím po boku Noaha k plácku kousek od nás.

Ostatně tam už na nějaké filosofování není čas. Opatrně tasím zbraň z pouzdra. Prohlédnu si tu hrozivě se lesknoucí čepel, ovšem to už mne Noah instruuje a opravuje, jak ji správně držet, jak stát a…

… mám toho dost.

Vážně. Setrvám na zemi ve sněhu o chvíli déle, než přemluvím sama sebe, abych se vytáhla zpátky na nohy. Je to těžké. A nepříjemné. Jakkoliv mám už za sebou tu první fázi, kdy jsem sebou polekaně trhla či chvíli zmatkovala pokaždé, když na mne Noah sáhl, aby mi zkroutil ruku, odrazil mne či dostal na zem…

Jsem unavená, uřícená a nemám ani trochu pocit, že by mi to k něčemu bylo. Na některé věci prostě jen odhodlání nestačí. Přistihnu se, jak div neskřípu zuby, když se musím dokola a dokola zvedat nebo dostávat do situací, které mi nejsou ani trochu příjemné stejně jako…

… přibližující se ostří nože k Noahově krku mne lehce znervózňuje. Ano, je to pomalé, ano, drží mi ruku, přesto jsem napjatá, zatímco ho poslouchám. Velké tepny. To ani nepotřebuji ukazovat – aspoň k něčemu mi bylo ležení v anatomických atlasech a hodiny povídání si s Gideonem. Kde je mu teď asi konec?

S povzdechem rozeženu všechny ty roztěkané myšlenky a soustředím se opět na Noaha. Dýchám. Snažím se nabrat aspoň trochu sil, než budeme opět pokračovat v tom martyriu, které…

„… au!“ zasyknu procítěně, když mi rukou prošlehne ostrá bolest. Drobnou ránu okamžitě zalije rudá krev ostře kontrastující s bledou jemnou kůží. „Nic to není,“ odpovím se značným sebezapřením a potřesu hlavou, jakkoliv se tímhle veškerá moje motivace v tomhle pokračovat snížila takřka do záporných hodnot. Ani neskrývám úlevu, když Noah po krátkém zhodnocení mého zranění navrhne, abychom…

♫♪♪♫

… co to…

Zarazím se uprostřed pohybu a přimhouřím oči. Přísahala bych, že… Po zátylku mi přejede mráz, co nemá nic společného se zimou. „Noahu,“ šeptnu napjatě, takřka na samotné hraně slyšitelnosti. Ten stín. Rychlý pohyb. Něco ve mne se sevře a už nepovolí. Oči mám rozevřené dokořán, i dech mi v tu chvíli uvázne v hrdle. Srdce se mi rozbuší tak silně, že to snad musí slyšet i Noah. Před očima se mi na bílém sněhu vykresluje zkroucená silueta potažená temně šedou kůží s nepřirozenými pokřivenými údy nořícími se do sněhu.

Pohne se to.

Strnule tam stojím, neschopna pohybu. Mysl nevěří tomu, co očí vidí. Nebo nevidí? Noah se ohlédne, než mi jako by nic zastoupí výhled. Ale… Myšlenku nedokončím. Stejně jako Noah větu. Najednou… Najednou tam prostě není. Nestojí přede mnou. Letí vzduchem pryč. Tupá rána. Něco zapraští. Zem ozdobí rudé cákance krve.

NOAHU!

Něco ve mně hystericky zaječí. Ovšem skrze sevřený krk nepronikne ani hláska. Nejde to. Prostě to nejde. Nehybně hledím na ohavnost tyčící se vysoce nade mnou. Oči se mi jako na povel zalijí slzami strachu, když si uvědomím, před čím to stojím. Abominace. Ztracený. Vím, na co se dívám. Zatraceně to vím.  Cítím děs a hrůzu Dumah stejně jako tu svoji. V hrudi mě bolestivě píchne. Kloubnaté prsty svírající její tělo. Ostrý nehet nořící se skrze zbroj. Bolest. Poslední výdech v Kamaelově náruči…

Těch pár vteřin, kdy naproti sobě jen stojíme a zíráme na sebe se protáhne v celou věčnost.

Umřu tady. Zemřu stejně jako ona.

Skrze tlukot vlastního srdce neslyším nic jiného. Rukojeť nože svírám křečovitě v dlani, když pomalu… Velmi pomalu pozvedám ruku do obranné pozice. Jen s nožem nemám šanci. Vím to. Kamael to zabíjel ohněm a mečem. Svojí ničivou silou. Já nic takového zatraceně nemám. Jen…

… zbraně.

Puška opřená stále o kmen stromu. Plechová krabička s náboji. Nezvládnu to dost rychle. Nemám… Nemůžu… Přinutím se vydechnout. A pohnout se. Pomalu ukročím s pohledem upřeným na Ztraceného. Jen z toho pohledu se mi dělá fyzicky zle. Přesto… Musím. Prostě musím. Ustupuji směrem k pušce. Dokud se to nehýbe, tak… Nedělám žádné prudké pohyby. Krok za krokem. Krůček za…

… ovšem pokud se Ztracený rychle pohne, vystartuji i já. Jako o život. Doslova. Nůž nepouštím do poslední chvíle, než je to nutné. Puška. Náboje. Sebrat ji. Vzít náboje. Trhnout závěrem, nabít, vystřelit…

Nestihnu to!

… musím.

Vera De Lacey

Náraz do zdi ti naštěstí nevyrazil dech, ale rozhodně to nebylo něco, co by sis ve svém současném stavu užila. I přes mlžný záboj morfia vystřelila z hrudi ostrá bolest, ačkoliv i tak byla o poznání otupená, což ti dalo možnost dál jednat. A pomoci.

Monstrum se mezitím staví na nohy opět po tom, co mu někdo kořist ukradl před nosem, ale tentokrát se už zahledí na muže stojícího ve dveřích a bez zaváhání vyrazí.

Je ani ne půl metru od Roberta, když se ze země se zvedne stůl, rozletí se směrem k monstru a smete jej tvrdým nárazem někam do strany.  To už se ti daří z krve zformovat rudé provázky. Ač působí tence, jsou pevné. Alespoň tak pevné jako tvá mysl. Rozletí se k monstru, které jen vztekle zařve, když se mu obtočí kolem nohou a zastaví ho tak kousek od Roberta. Jeden jeho ostrý spár tak promáchne jen bezvýsledně vzduch pár centimetrů od těla pana Barlowa.

„…Neříkejte mi dvakrát!“ Křikne na tebe Robert a natáhne ruku, aby se utrhl jeden ze závěsů na posteli a tu kroutící se věc začal obmotávat podobně jako tvé krvavé stužky. „Sakra… Nemáte pušku?!...Asi ne.“ Odpoví si hned sám a do ruky mu vletí jeden ze stolků. Dupne na něj a se zapraštěním dřeva se odlomí jedna noha, kterou tu věc praští a pak znovu a znovu. Ozývají se jen vzteklé skřeky a pařáty s ostrými drápy se míhají vzduchem kolem. Ta věc nemůže vidět, na co utočí a tak jen vztekle seká všude kolem sebe.

„Zatracená práce!“ Zakleje Robert, když mu jeden z pařátů rozsekne nohu a na dřevěnou podlahu dopadne pár dalších kapek krve. Ustoupí a ani nevíš jak a kdy, ale najednou má v ruce podlouhlou čepel, na které žhnou modře neurčité symboly. Podobně modré jako jeho oči. Robert sevře ruku v pěst a látka věc ještě těsněji omotá a na moment znehybní. Dostatečně natolik, aby čepel nezvykle rychlým pohybem protnula vzduch a zabodla se do těla schovaného pod látkou. Od čepele odletí sprška černé tekutiny. A pak znovu a znovu. Nevědět, co je pod látkou ve skutečnosti byl by to děsivý pohled. Vlastně je to děsivý pohled i tak.

A pak… po neurčité době, se ta věc už nepohne. Zadýchaný Robert o několik kroků ustoupí, ale nepřestává to sledovat. Ruku se zbraní, ze které odkapává černá tekutina, svěšenou podél těla. Napjatým pohledem, ve kterém můžeš vidět stopy znepokojení i… strachu.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Nemusí tě to mrzet, Del. Tyhle věci se prostě stávají. Lidé umírají. Dříve nebo později.“ Otočí se na tebe Noah se smířlivým úsměvem na rtech, zatímco máš ruku na jeho rameni. Je to jen prchavý okamžik, než se zase každý zahledíte jinam.

Tvá slova o Farnhamovi přejde jen s pozdviženým obočím. Trochu pátravě si tě prohlédne, ale nic neříká. Přijde totiž další otázka. Trochu více na tělo. „Ehm, víš, nikdy jsem nebyl až tak… věřící člověk, že bych řešil svou věčnou duši. Jsem víc… No žiju teď a tady. Popravdě ani nevím, co bych si pod tím termínem vůbec měl představit. Asi jsem chodil málo do kostela.“ Ušklíbne se křivě, ale když vidí, že to celé myslíš vážně, zase trochu zvážní. „Nevím, co bych ti k tomu víc řekl Del. I když nechám stranou tyhle otázky víry, tak prostě… Dělám, co je třeba. Tohle není dokonalý svět. Možná kdyby to byla rajská zahrada, kde jsou všichni šťastní a spokojení, nebylo by třeba nás. Lidé by se nezabíjeli, nezneužívali… V dokonalém světě bych nemusel dělat to, co dělám. V takovém ale nežijeme a proti ohni se musí bojovat ohněm. Kdybych jen nastavil druhou tvář no… Sama víš, že tak to nefunguje. Takže jestli se někdy za to budu zodpovídat? Možná… Ale litovat toho nebudu. Neudělal bych to jinak.“ Uzavře pak celé téma a trochu zamyšleně se vydáte společně na volný plácek na další fázi tréninku.

„Takže, klidně ji tas. Prohlídni si ji a zkus, jak se ti drží. Není to žádná exotika, ale svůj účel to splní. Je to především bodná zbraň, ale jak vidíš, má naostřené i strany, takže s ní můžeš vést úder i ze strany… Hmm, no tak pojďme na to. Prvně držení. Ukaž, jak ji držíš?“ Dojde Noah k tobě a pak tě vezme za ruku, aby ti rozevřel dlaň a poupravil ti držení zbraně. „Takhle to bude lepší. Když na tebe bude někdo útočit, chceš mít čepel pokaždé…“ A tak začnete s výcvikem.

☩

Oproti střelbě se tohle ukáže jako fyzicky náročnější část výcviku. Držet si správný postoj, správný úchop zbraně a vést útoky pod vhodným úhlem. Není to rozhodně tak snadné a když ti Noah párkrát zachytí ruku s dýkou, aby ti ji přetočil za záda, nebo tě povalil do sněhu, začínáš toho mít už opravdu dost. I když to dělá vlastně pomalu a opatrně, aniž by s tebou praštil plnou silou, už jen to sbírání se na nohy, aby se to pak brzy celé zopakovalo, je otravné. Vypadá to, že se nakonec proti zbrani dá efektivně ubránit i s holýma rukama, když jeden ví, jak na to.

☩

„…A pak můžeš vést úder tady vrchem…“ Stojí Noah před tebou a přiblíží tvou ruku držící dýku, až ke svému krku, aniž by pouštěl tvé zápěstí „…Jen pozor, většinou ostří sklouzne po klíční kosti.  Ta tomu ale nakonec kolikrát pomůže.“ Podotkne věcně. „Pokud si můžeš vybrat, chceš zaútočit na místa, kde jsou velké tepny nebo žíly… Bodat lidi do břicha je… No většinou ne tak efektivní, jak by jeden doufal.“ Pustí tvou ruku a začne ukazovat na slabá místa, kam je dobré zamířit svou pozornost. Je to taková vhodná kratší pauza, kdy se můžeš vydýchat, než se zase vrhnete na ty nepříjemnější části tréninku.

☩

Ucítíš ostrou bolest, která ti vystřelí z ruky. Při posledním pohybu se ti podařilo omylem dýkou rozříznout kůži druhé ruce. Je to jen malý šrám, z kterého vyskočí několik rudých kapek krve. „V pořádku?“ Přikročí k tobě Noah, aby vzal tvou ruku a prohlédl si tvé zranění s nakrčeným čelem. „To se stává. Není to nic vážného. Asi bychom to ale měli…“

A pak si všimneš, jak se za Noahem něco mezi stromy pohnulo. Na zátylku ti naskočí husí kůže, ale není to tentokrát z mrazu. Něco je špatně. Něco je hodně špatně.

„Děje se něco?“ Všimne si Noah tvého výrazu a ohlédne se přes rameno. A ty to uvidíš. Je to tam. Mezi stromy. Pokroucená postava, která se nepřirozeně pohybuje. Jak by také ne, když místo obvyklé dvojice nohou má tři, jejichž pohyby připomínají pavouka. Dlouhé ruce, které dosahují až na zem a to především díky prstům s drápy, jenž působí… zlámaně, ale přitom se hýbou. Rozběhne se to vaším směrem…

„Del jsi v pořádku?“ Otočí se na tebe Noah ustaraně, jako kdyby to snad neviděl a zastíní ti tak výhled na tu věc. „De…“ Nedokončí ani tvé jméno, když v tom je zničehonic odhozen a odletí jako vržená hadrová panenka stranou k místu, kde jste nechali koně a kde jste si ještě před pár hodinami dávali dobrý oběd. Jeho tělo narazí tvrdě do kmenu stromu a sveze se po něm na zem. Ve sněhu, kde před tím stál zůstane jen několik krvavých skvrn, které se táhnou směrem, jakým ho ta věc odhodila.

Ta věc se narovná. Má dobře přes dva a půl metru. A ty tomu konečně hledíš do tváře. Stejně jako před staletími Dumah, tak i teď ty stojíš před Ztraceným.

Sic transit gloria mundi

♫♫♫

Prsty se mi zatínají do podlahy. Vidím, jak Eliza padá k zemi. Snažím se napřímit, ale nejde to. Nedokážu toho muže přemoci. Rád bych mu vmetl do tváře posměšek o tom, kolik fanatiků kultů konce světa po Jeruzalému pobíhá, ale nemůžu. Jsem v křeči. Neskutečná bolest mnou probíhá po vlnách a cítím, jak mi ubývá sil. Prsty zaťaté, jak drápy nemohou povolit. Sleduju, jak se jeden z nehtů odlomí a zbude po něm jen zkrvavené maso. Krev kape na podlahu tohoto chrámu vyrvaného ze starých časů. Cítím, že muž má pravdu. Ta věc nás pohltí a já nemám sílu abych tomu zabránil. Dnešní večer byl jen přehlídka prázdných slibů. Jenže někdy prostě kostky osudu padnou špatně. Někdy nemůžeme udělat nic co by zabránilo konci. Možná příště. V dalším životě. Další Jacob White se vzpomínkami anděla Mitzraela se zrodí v jiném času a době. Tohle uvědomění, takhle víra mě kupodivu uklidní. Pokud bude svět, do kterého se vrátit třeba dostanu další šanci. Lepší a úspěšnější. Možná i klidnější. Jenže o tom pochybuji. Uvolním se a agonie prochází mým tělem jako… přerod dál.

Jenže má společnice to nevzdává. Je mocnější, než jsem čekal. Mocnější než já. Netuším, co používá za moc protože je to víc, než co uměla dřív. Sleduji, jak se postaví. V tu chvíli ztrácím vědomí. Nenechavé chladné ruce se po mě natahují a já nedoufám v záchranu. Jen s podivně nezaujatým zájmem sleduji, co se děje v realitě, která mizí a zase se objevuje jako z míst za oparem mlhy která se občas rozvíří… jako máchnutím mohutných křídel. Běží k němu. Nechápu, jak ale běží. Pak konečně přijde smrt. Uleví se mi. Až po několika okamžicích mi dojde že to, co mě uvolnilo z obětí bolesti, ale není ztráta mého vlastního života. Zemřel on. Eliza mu rozervala hrdlo. Sleduji jeho esenci, která se připojí k dalším. Jiná ale přeci stejná. Vstávám. Pomalu a jistě se nějakým zázrakem oklepávám z toho co se dělo. Jsem na pokraji sil. Ještě kousek a dojede i poslední zásoba toho co drží Jacoba Whita v provozu. Z ruky mi kape krev a polámané nehty bolí jako čert. Škrábance po kulkách pálí jako oheň. Jenže všechno ustupuje tomu, co se vynořuje z druhé strany. Možná že ta věc je skutečný konec. Další příležitosti. Duše, které pohlcuje do sebe jsou její. Tisíce drobných výkřiků, které zmizí v temnotě navěky. Uslyším něco, co připomíná troubení rohu. To, co by v dávných dobách mohlo znamenat přílet celé perutě spolubojovníků. Teď to zvěstuje konec.

Každý bojovník by měl vědět kdy prohrál. Kdy je lepší se stáhnout, přeskupit a udeřit znovu. Potřebuji nabrat sílu. Odtáhnout Elizu a zmizet možná z Jeruzaléma. Nechat ho té věci. Ať si hoduje. Já už udělal dost a tohle vlastně není má bitva. Nikomu tady nic nedlužím. Snažil jsem se být dobrým synem. Natáhnu ruku dopředu. Snažil jsem se být dobrým pěšákem. Cítím, jak mi v dlani hřeje světlo. Snažil jsem se být i dobrým partnerem. Až překvapeně sleduji zbraň, která se zhmotní z mé podstaty. Snažil jsem se být dobrým člověkem. Sleduji odraz na jejím zlatavém povrchu. Mám pocit, že vidím odraz Mytzraela. Usmívá se a pokývne hlavou. Uvědomuji si, že se usmívám a kývu já. Podívám se na tu věc. Děsí mě. Jenže když mě něco děsí až do morku kostí neotočím se k tomu zády. Tu větší věc zvládl Lucifer porazit. Co bych byl zač kdybych se nezvládl zbavit té menší. Chtěl jsem být členem společnosti jenže se ze mě stala lovecká čuba. Když je čuba v úzkých kouše, dokud jí někdo nerozmlátí hlavu na kaši.

„Zmiz!“ Kříknu a Elizu a zbraně v mých rukou se zase rozezní tichým zpěvem světla. „Jsi mocnější a pokud to nedokážu zastavit najdi způsob jak. Žij!“

Vyrazím kupředu. Zbraně střílí. Soustředím každou špetku energie, co ve mně je. Snažím se mířit na světélka. Třeba je oheň boží sežehne dřív, než se dostanou k té věci. Oslabit to, zpomalit. Možná i zabít. Pokud to ale nebude mít efekt budu se soustředit na tu věc. Smíření je zpět. Jsem připraven. Odrazím se od jednoho ze sloupů. Mám pocit jako bych měl zase křídla. Cítím jak mi v srdci tepe energie z dávné doby. Cítím, jak se kruh uzavírá. Sepnu ruce. Záře osvětlí mou tvář. Pistole se spojí a vyšlehne světlo kupředu. Dopadnu na zem. V rukou svírám mohutný planoucí meč. Jeho plameny jsou jako pochodeň v temnotě. Je čas tohle dokončit stejně jako to začalo. Vrhnu se kupředu abych to svrhnul zpět do temnot odkud to vzešlo…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

*Křup*

Ta věc se přiblíží. Oživlá noční můra. Nic jiného. Tělem ti projede vlna odporu, něco v tobě křičí. Je to cizí. Nepatří to sem. Abominace. Najednou jako kdyby opojný vliv medicíny nestačil, nebo snad ani nepůsobil. Srdce se ti rozbuší a adrenalin vlije do žil.

Vyjekneš, ale odpovědí ti je jen další zavrzání kloubů věci, která se k tobě blíží. Pomalu. Těžko říct, zda se nedovede pohybovat rychleji a nebo si s tebou jen hraje. Z té nelidské tváře to nevyčteš. Spustíš nohy na zem. Uděláš pár kroků a pak ti nohy vypoví službu.

Věc na tebe hledí, ale alespoň je teď mezi vámi postel. To ale evidentně nevydrží dlouho, protože ho začne obcházet. Místností se ozývá jen nepříjemné křupání a vrzání kloubů. Na tvá slova to nereaguje. Místo odpovědi ta abominace vydá jen další chrčivý skřek, po kterém tuhne krev v žilách.

Střep prořízne kůži a tenké pramínky krve se vznesou. Není jí moc. Musela by jsi říznout hlouběji, ale kdo ví, kolik si toho ve svém stavu můžeš dovolit. Přesto se kapky krve zformují v tenké rudé jehličky vznášející se ve vzduchu kolem tebe.

Nevypadá to, že by se ta věc ale chtěla jakkoliv zastavovat. Monstrum se předkloní a zasyčí, aby se pak jehličky prohnaly vzduchem a zabodaly se do jeho těla. Dle bolestivého skřeku mu to muselo vadit, ale nevypadá to, že by těch několik tenkých jehliček napáchalo dostatečnou škodu na to, aby ho to zastavilo. Zpomalilo možná. Na chvíli. Naštvalo? Určitě.

„…To máte po probuzení takový hlad?“ Otevřou se dveře pokoje a v nich stojí Robert s talířem kouřící polévky v ruce. Jeho typický ironický úsměv mu ale zmrzne na rtech, když se modré do široka rozevřené oči upřou na scénu před ním. Zraněná a krvácející žena klečící na zemi a pak pokřivené monstrum, které se k ní blíží.

„…Co?!“ Vydechne, aby jeho ruka okamžitě vystřelila k abominaci, ale ta se ani nepohne. Tedy v tu chvíli, protože, pak se přikrčí, její černé oči, připomínající bezedné temné studny se upřou na tebe, a pak skočí.

Vidíš, jak se blíží, když v tom tebou neviditelná síla smýkne do strany, ta věc proletí vzduchem a narazí do jedné komody, ze které se sesype se zařinčením plynová lampa, aby se na zemi její část roztříštila na drobné střepy. Viditelně to umí být i rychlé.

„Co je to zatraceně?!“ Zasyčí Robert skrz pevně semknuté zuby s rukou nataženou k tobě, zatímco se ta věc sbírá, aby se otočila a otvory ve tváři připomínající nos nasály vzduch. Její pozornost se opět upře na tebe. Přikrčí se a….

Opět tebou smýkne síla jako s hadrovou panenkou, tentokrát už o dost hruběji a najednou proletíš otevřenými dveřmi až na chodbu, zatímco ta věc skočí a opět mine, protože její kořist jí někdo těsně vyfoukl před nosem. Robert jen ukročí zpátky do dveří. Mezi tebe a tu věc. Přimhouří oči a natáhne ruku...    

♫♪♪♫

Pousměji se, když se Noah rozhodně na moji otázku přeci jen odpověď. Hádám, že navzdory protokolu a všemu, co jeho práce vlastně obnáší. Napiju se stejně jako on čaje a… A vlastně mě to potěší. Mohl říci ne, přesto se mi rozhodl oplatit včerejší večer. Je to takové pěkné gesto důvěry… Nebo aspoň si to mohu myslet.

Myslela jsem si to! pomyslím si vítězoslavně, když Noah začne o tom, odkud pochází. Má v sobě něco… Zkrátka něco ze Zahrad. Možná si to jen představuji, vždyť je to hloupost, pokud jako malý kluk skončil, tam, kde skončil, ale… Není to veselé vyprávění. Ale takové já ani nečekala, po včerejšku ne. Naslouchám jeho vyprávění, zatímco uždibuji z pečiva a zapíjím jednotlivá sousta čajem. Dlaně si hřeju o plechový hrníček.
Ještě před nějakým časem by to pro mne byla tak neuchopitelná představa. Přijít o všechno. Spadnout z pohodlí Zahrad až na samotné dno. V případě Noaha to bylo vězení pro dlužníky. Neumím si představit, jak to musí vypadat… Když tam zavřou celou rodinu. Proč celou rodinu? Kdo krutý by zavíral trestal matky s dětmi? To přeci… Nicméně, pokud to poskytne aspoň nějakou ochranu před věřiteli… Stisknu rty. Tahle tvář Jeruzaléma mi je stále tak vzdálená a nepochopitelná.

„To mě mrzí. To… S tvojí rodinou,“ vydoluji ze sebe v tom náhlém popudu. Muselo to být strašné, ocitnout se na takovém místě, a ještě k tomu přijít o matku a sestru. Odkašlu si. Nevím, jestli muž jako Noah ocení slova lítosti, zda je mu vůbec příjemné nějaká slyšet. Rychle tak stáhnu k tělu i dlaň, kterou se letmo dotknu s těmi slovy jeho ramene.

Poté už v tom vyprávění trochu poznávám i někoho jiného. Vzor. Příležitost uniknout osudu a dostat se… Pryč. „Vzhlížel jsem k tomu muži.“ Krátce kývnu hlavou. A vlastně… Jak Noah pokračuje dál, poznávám v jeho slovech mnohem… Mnohem více podobností, které by mne tam předtím nikdy nenapadly hledat.
„Vždy mu záleželo na ostatních,“ zašeptám tiše, na okamžik ztracená v Metatronově vzpomínce, kterou nemohu dostat z hlavy. Bylo to tak… Silné. „Jen toho Otec naložil na jeho bedra příliš. Příliš na jednoho služebníka. Ta tíha ho pokroutila,“ hlesnu zamyšleně. Zapomněl jsi, Metatrone, že není důležitý jen cíl, ale i cesta k němu. Ale nesoudím ho za to. Dnes už ne. I roztrpčení a hněv Dumah vnímám jinak… Víc s odstupem.

Přistihnu se, že na Noaha upírám přemýšlivý pohled. „Pro mě je důležité hlavně dělat dobře svou práci, i když jsou to někdy pěkně špinavé záležitosti…“ Ta slova mi utkví v hlavě. Vyvažovat zlo. Bránit chaosu. Plnit rozkazy v dobré víře i přesvědčení, že jednáme správně, v rámci vyššího dobra. Je to tak nepříjemně povědomé…
„Nemáš někdy pochybnosti? O tom, zda to, co děláš… Je skutečně správné? Že to skutečně stojí za pošpinění své věčné duše hříchy, které z tebe už nikdo nesejme. Vždy to jsme jen my, kdo se nakonec bude zodpovídat…“ zeptám se ho s nečekanou vážností a naléhavostí. Všichni se jednoho dne budeme zodpovídat ze svých hříchů. Tak to Lucifer říkal. A měl pravdu. Vždyť co jiného by měl být tenhle život, než daň za všechno, co jsme napáchali. Kdo ví, jestli… V každém ze svých životů nakonec neplatíme za svoji minulost a rozhodnutí, co jsme učinili. Pohledem sklouznu k vlastním rukám. Nakonec i v tomhle životě na nich už mám krev nevinného… Když se kácí les, tak létají třísky, že? Políček od Fernsbyho se mi nepříjemně připomene.

Lehce sebou trhnu. To, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas.
„Uhm,“ odkašlu si, „nemusíš odpovídat. Omlouvám se, jako… Jako bych nic neřekla,“ potřesu hlavou. „Já… Chápu tě.“

Nakonec Noah přeci jen zlehčí své vyprávění slovy, kterým se nedá odporovat. Vše je tak, jak má být. Usmívá se. Mám ten úsměv ráda. Je nakažlivý. Připomíná mi, že i taková maličkost mi v uplynulých měsících chyběla. Důvod usmát se. Takový, po kterém nezůstanou rozpaky, rozporuplné pocity či slzy pálící v očích, jak tomu bylo dosud s Alexem.

Přijmu nabízenou ruku a nechám se vytáhnout na nohy. Au. Čerstvě ani plná energie se tedy necítím po tom sezením nad obědem. Odložím papír od pečiva i prázdný plecháček od čaje zpátky na kmen a s jistou zvědavostí pozoruji Noaha prohrabujícího se brašnami. Sama si mezitím promnu zimomřivě ruce i tvář, trochu si spravím šátek a límec kabátu, aby mi netáhlo za krk.
Dýku v koženém pouzdře od něj přebírám se stejnou nejistotou jako prve pušku. Nikdy jsem nic takového v ruce nedržela. A mám k tomu dost respektu na to, abych to z koženého pouzdra bez žádného pokynu ani nevytahovala.

„Dobře… Snad s tím budu šikovnější než s jehlou na vyšívání,“ ušklíbnu se váhavě. Přechytím zbraň v pouzdře do jedné ruky a vykročím za Noahem. Jakkoliv jsem si tohle sama vymyslela, jsem z toho nesvá – více než ze svého seznamování s puškou. Srdce mi buší, když se zastavíme na zasněženém plácku. Tohle bude vyžadovat… Víc. Mnohem víc.

Hlavně překonání sama sebe.

„Hmm… asi vedením osudu.“ Povzdychne si Noah a zahledí se ke kmenům stromů, mezi kterými probleskují sluneční paprsky. „Normálně o tom příliš nemluvím a vlastně bych ani neměl, ale když už jsi včera odložila tu masku záhadné ženy, tak bude nejspíše fér, abych udělal něco podobného.“ Krátce se na tebe otočí, než usrkne čaje a pokračuje.

„Svoje rodné jméno jsem nechal za sebou, ale pocházím ze Zahrad. Stejně jako ty, i když ne z nijak významné a bohaté rodiny. Heh, to vlastně vůbec. Byl jsem ještě kluk, když můj otec propadl hazardu. Stačilo mu pár měsíců, aby připravil o střechu nad hlavou sebe, svou ženu i děti a rodinné jméno se válelo v bahně stejně jako my. Skončili jsme ve vězení pro dlužníky. To je… no, ne zrovna pěkné místo, ale lepší než návštěvy vymahačů, kteří ti drží nůž pod krkem a dožadují se svých peněz, o kterých víš, že nikde nejsou.“ Rty zkroutí do hořkého úšklebku, aniž by se na tebe podíval.

„Tyfus.“ Řekne dutým hlasem pak po chvíli ticha. „Řádila tam tehdy tyfová infekce. Máma a sestra… No, dopadly jako většina ostatních, co to dostali. Alespoň to nemuseli dlouho trpět. Tohle nebyl svět, ve kterém by se jim žilo snadno. No… každopádně. Jeden z policistů nabídl otci, že se o mě postará. Byl na mě po smrti matky a sestry sám a… No, Henry byl vždycky dobrá duše. Někdy až moc.“ Pousměje se melancholicky a zase upije trochu z plecháčku.

„Pak už si to dovedeš představit. Kluk, co o všechno přišel, měl najednou nějaký vzor, ke kterému vzhlížet. Něco, proč se snažit a za čím jít. Ukázalo se, že jsou věci, na které mám talent. Jsem spolehlivý. Schopný. Loajální… Kvality, které umí přitáhnout pozornost mocných osob.“  

„Lord Farnham… Je to dobrý člověk. Spravedlivý. A i když se to nemusí na první pohled zdát, záleží mu na tomto městě a lidech v něm. Stejně jako mně. I když asi jsem v tom nikdy neviděl nějaké vyšší cíle jako on. Pro mě je důležité hlavně dělat dobře svou práci, i když jsou to někdy pěkně špinavé záležitosti… Ale život není pěkný. Nový Jeruzalém není pěkný. Ne, když víš, co se děje v zapadlých místech a za zavřenými dveřmi. Co lidé dělají, když si myslí, že se nikdo nedívá. Je třeba tyhle věci vyvažovat. Bránit chaosu… A já dělám, co můžu…. Abych se nestyděl, když se ráno podívám do zrcadla.“

Chvíli tam jen tak sedí, z lesa kolem se ozývá tiché křupání sněhu a další podobné nenápadné zvuky přírody. Po pár vteřinách se na tebe otočí, jeho tvář je vážná, oči skryté za kouřovými skly brýlí, než jeho obličej zčistajasna prozáří lehký úsměv, který po pár společně strávených dnech už tak dobře znáš.
„A taky je to zábava. Svoboda. Někdy… Je to vlastně trochu návykové. Účetního by ze mě už nikdo neudělal. Vše je tak, jak má být.“ Natáhne si zase rukavice a plácne se rozhodně do stehen, než se postaví. „To by bylo k pauze na oběd. Pojď, čeká nás ještě nějaká práce, než to tu zabalíme a půjdeme se pořádně vyspat na zítřek.“ Natáhne k tobě ruku, aby ti pomohl vstát a pak přiklekne k druhé brašně, která doteď byla zavřená. Chvíli se ozývá šramocení, než něco vytáhne a podá ti v jednoduchém koženém pouzdru předmět, který by jsi snad označila za dlouhý nůž? Dýku?

„Šerm a nějaké delší zbraně nepřipadají v úvahu. Jejich efektivita je příliš závislá na schopnostech toho, kdo je třímá a to se nedá naučit za tak krátkou dobu. Ale tohle by ti mohlo pomoci, kdyby se k tobě dostal někdo na blízko. Zvlášť, když by byl moment překvapení na tvé straně. Není to tak komplikované a je to jednodušší na manipulaci. Pojď, vrhneme se na to…“ Vykročí na volnější plácek a začnete s další částí výcviku.