Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Slib Jacob White Obrovská věc se dere dovnitř sálu a Eliza stojí jako malá silueta naproti ní. Stejně tak nicotné jsou stíny pod ní, blížící se k hranici portálu. Pistole se opět jako na zavolání zhmotní ve tvých rukou. Dar od Otce. Odraz jeho moci a vůle. Bude ale stačit?
„Co?!“ Vykřikne Eliza a otočí se prudce na tebe. Oči jí planou. Doslova žhnou zlatou září a linie na kůži se protínají. Nepasují však k sobě. Je to spíše jako kdyby někdo vzal jeden obrazec a položil ho na jiný.
„Jacobe…Tohle dokončíme společně. Tentokrát. Ať už nás tam čeká cokoliv...“
„Dobře, společně. Tentokrát se nerozdělíme.“
„Slíbil jsi to! Slíbil!“ Hlas se jí zlomí a v doširoka rozevřených očích probleskne zlost a… zklamání. V ten moment na tebe hledí jako tehdy, když ji táhli ulicí. Když Miztrael Cassiel viděl naposled mezi zdmi Zlatého města, ale pak oči jen přimhouří do skoro až bíle zářících štěrbin. „Naser si, Jacobe White! Nepotřebuji tvoje svolení!“ Zasyčí a obraz bezbranné Cassiel je ten tam. Ne, Eliza viditelně nebude jejím přesným obrazem, jako ani ty nejsi Mitzraelův. Rozhodně bude tvrdohlavější. Tmavovlasá žena od tebe odvrátí pohled směrem k vašim nepřátelům a rozkročí se. Ignorujíc tvá další možná slova.
To už ale prolezou dovnitř první pokřivené bytosti. Tyhle nevypadají tak úplně jako ty, které jste potkali u Babylónu. Ne, tihle se pohybují po zemi. Nemají křídla. Spíše rozmanité počty končetin, které jsou často zakončené ostrými spáry. Šedivou kůží potažená těla, která jen vzdáleně připomínají lidská. Valí se dovnitř jako přerostlý hmyz.
Můžeš vidět, jak několik ze zbylých mužů, kteří zde byli přítomní na ně ani nestřílí. Vlastně až teď si pořádně všimneš, že se zmateně rozhlíží kolem, ale jako kdyby neviděli obrovský zářící kruh uprostřed místnosti. Jako kdyby snad neviděli gigantické okřídlené monstrum, jenž se vznášelo v sále s vámi. Jako kdyby snad neviděli šedá těla, která se k nim blížila… A nejspíše ne. Překvapený výraz na tváři jednoho z nich, když mu černý dráp zajede do krku jako nůž do másla a hlavu skoro oddělí od krku, dá odpověď na tuto úvahu. Začne masakr. Dost jednostranný masakr.
Vidíš Elizu, která se mihá mezi šedivci, tvé zbraně jsou proti těm dole efektivní. Zářící projektily nemilosrdně vypalují do jejich těl žhnoucí rány, které plápolají na svých okrajích dohořívajícím bílo zlatým plamenem. Bojujete, ale nedá se říct, že byste vítězili. Ne v této situaci. Jste pouze dva proti nekonečnému zástupu, který nemá konce.
Obr se pohne a ožene se po Elize jedním z obřích spárů jako po otravné mouše. V zemi zůstane vyrytý hluboká rýha. V tom masivním kameni, kterým je okolní podlaha pokrytá. Několik z šedivců odletí do stran. Viditelně ho jeho spolubojovníci příliš nezajímají. Eliza však obratně uskočí několik metrů zpátky. Ať už se jí stalo cokoliv, skutečně byly její schopnosti teď na jiné úrovni, než jsi doposud viděl.
Pistole se slijí ve zlatě zářící meč. Ano, ten znáš moc dobře. Sevřeš jeho rukojeť a dostaví se povědomý pocit. Je to jako tehdy. Tolikrát před tím. Po kůži se ti rozběhnou zlaté linie, jenž planou podobně jako znaky na čepeli. Linie vykreslí symboly stejné jako nosil Mitzreal a společně s nimi tě obklopí mihotavá zlatá aureola.
Ucítíš na sobě těžko čitelný Elizin pohled. Nemůže ti jej ale věnovat příliš dlouho, protože se po ní opět natáhne obří spár okřídlené bytosti, aby mu opět mrštně uhnula a ruka místo toho narazila do mohutného sloupu za ní, který se s praskotem zřítí, jako kdyby byl z křehkého skla.
„Hej!“ Uslyšíš od Elizy, kterou to jistě stálo dost přemáhání, ale dobře vidíš, že ukazuje kamsi vzhůru. Tam, kde dříve kupoli podpíral sloup je několik prasklin. Nemůžeš tomu ale věnovat svou pozornost příliš dlouho, protože příliv dotírajících nepřátel skrz portál nekončí.
| ||
| |||
 | Otřesy „Myslím… Myslím, že…“ Slova se mi zadrhávají. Chci říct, že ne, víc jich být nemůže. Chci důrazně zatřepat hlavou, jenom abych si nemusela přiznávat, že… Sidriel selhala. I můj pohled padne na obludu zamotanou v látce, ale myšlenkami jsem v tu chvíli jinde. Daleko. Před očima mi plavou šedivé obrazy rozpadající se a znovu se skládající ze zlatých střepů. Střepů bolestivých stejně jako ten, který křečovitě svírám v ruce. Bojiště obklopené stíny s rudovlasou ženou v jeho středobodu, rudooký titán plovoucí nebesy a konečně bezbarvý, bezútěšný svět plný netvorů mnohem, mnohem horších než to, čemu jsme právě byli svědky. Ne. Ne, to přeci nemůže být… pravda. Kousnu se do rtu, abych tu hrůzu nevyslovila nahlas. Robert mi ji nejspíše vyčte ze tváře, protože náhlé ticho prolomí sám a nic dodávat nemusím. Nenechá mě samotnou. Asi bych za to neměla být vděčná, ale… jsem. Sklopím hlavu. Nad kapkami temné krve na podlaze se mihotají saze, černé záblesky tolik podobné… těm našim, jenom v jiných barvách. Co jsou ty věci kruci zač? „Zvládne to,“ zopakuji tiše. A někde uvnitř vím, že je to pravda. Viděla jsem ho bojovat. Přesto… něco ve mně se staví na odpor představě, že by proti něčemu takovému měl bojovat sám… Když si ke mně přiklekne, zamrkám. Bezděčně sebou trhnu, snad v úmyslu se napřímit, ale tělo mám natolik ztěžklé bolestí a únavou, že kapituluji a zase se jenom zády opřu o zeď. Kdesi na pozadí mysli se pokusím zastavit jeho krvácení – stejně jako to dělávala Zerachiel, aniž by se nad tím byť pozastavila. Sama nevím, odkud to přijde. Vědomí, že bych mohla. A že vím, jak na to. Snad protože si jí právě v tuhle chvíli připadám blíže než kdy předtím. Možná dokonce blíž než po obzvláště silném Verši, protože v těch chvílích to ani nejsem já. Teď jsem, jenom… jenom ji cítím. Pomalu rozevřít prsty zabolí, až mi skrze zatnuté zuby uteče výmluvně rozechvěný výdech a raději odvrátím pohled, abych se na to nemusela dívat. „To mi povídej,“ utrousím s drobným úšklebkem na rtech. „Víš, že ji cítím? Krev. Její… pach. Připadám si díky tomu jako zatracený upír a…“ Naše pohledy se střetnou a já se zarazím. Takhle by dáma mluvit neměla. Není to vhodné. „To je jedno,“ zamumlám. Obvázanou dlaň protočím a jemně kývnu. „Děkuji. Jsem… v pořádku. Nechystám se omdlít nebo něco takového, to se nemusíš bát. Doktor Dearsnley mě asi nepochválí, ale…“ Nad ustaranou otázkou semknu rty. Obsah jistého šuplíku se mi připomene až nepříjemně intenzivně, až na jazyce ucítím hořkosladkou chuť léku. Ta lahvička… Bylo by tak lákavé utopit bolest prostřelující s každým nádechem tělem a opět se odevzdat tomu omamnému klidu. Tak snadno bych zapomněla. Na skřek otřásající mnou až do morku kostí, na drápy lesknoucí se ve světle lampy a na odpudivý zápach černé krve. Na všechno. Ale… Nemůžu. Nechci. Potřebuji zůstat při vědomí, protože – protože co když mám pravdu a je jich tu víc? Možná toho moc nezmůžu, ale něco je lepší než nic. „… zvládnu to,“ dořeknu. Sama sebe se musím zeptat, jestli v těch dvou odhodlaných slovech není více Zerachiel než mě. A možná je, protože Vera by se nejraději schoulila do klubíčka a rozplakala by se zoufalstvím, až moc dobře si vědoma toho, že svět nikdy nebude jako dřív. Vydechnu a zachytím se ho zdravou rukou. „Pomoz mi vstát. S podporou by to… mělo jít.“
Předtím jsem se na nohou udržela, ne? Pravda, předtím mi kromě pořádné dávky laudana koloval žilami i adrenalin a teď se třesu i v sedě, ale… Zvládnu to. Prostě musím zatnout zuby a přesvědčit tělo, že to já jsem tady pán. Ne bolest. Ne slabost rozlévající se svaly. Já. Pro mě samotnou by to bylo příliš velké sousto, to je mi jasné. Už jenom odhodlat se je těžké, natož dostat pod sebe nohy a přenést na ně váhu. Jindy mechanický pohyb se rozkládá na bolestivé části, jako by tělo za těch pár dní v posteli zapomnělo, co takové zvednutí se představuje. „Ty…“ Vzhlédnu k němu a poprvé si uvědomím, že jsme nějakým nedopatřením přešli na tykání. Zarazím se, ale nic k tomu neřeknu. Po všem, co se stalo, je to… přirozené. „Ve Verších jsi je taky neviděl, že? Je, nebo…“ Zaváhám. Pořád to nechci říkat nahlas. „… ty velké?“ | ||
| |||
 | Příčina a důsledek Sevře se mi žaludek a krk se jako na povel stáhne. Nezačnu se dávit, jen v tom šoku sleduji nehybné tělo Ztraceného před sebou. Je to odporná nepřirozená stvůrnost. Dokonce i ve smrti. Jako ve snách pozoruji černé částečky stoupající vzduchem… Zmizí. Za chvíli zmizí. Roztřeseně vydechnu. Je to mrtvé… Skutečně mrtvé. Ale neuleví se mi. Dokonce ani když znovu nabiju pušku a přesunu se k Noahovi zhroucenému na zemi.
Vytáhne se do sedu a opře se o kmen stromu proti kterému ho Ztracený předtím odhodil. Hýbe se. Mluví. To je dobré znamení, musí být. Zatímco poslepu nabíjí svůj revolver, ohlédnu se zpátky k pokroucenému tělu, které se mi takřka ztrácí před očima. Tentokrát se mi ovšem z pohledu na změť toho, co mu zbylo z hlavy, navalí. Zápach sice už není tak výrazný, ale… Tohle jsem udělala já. Proboha. Krátce se rozkašlu, jak mi krkem vystoupá nepříjemná hořkost. „N-nevím. Doufám, že ne, ale… Ne. Žádné další nevidím,“ dostanu ze sebe a potřesu hlavou. Skutečně. Les je tak… Nepřirozeně tichý. Prázdný. Jako by odsud zmizel veškerý život a svět se na chvíli zastavil. Dokonce ani vítr se neproplétá mezi kmeny a korunami stromů.
Nevím, jak to Noah dělá, že působí tak klidně dokonce i… Teď. Ve mne stále silně rezonují události posledních pár minut mísící se se vzpomínkami Dumah. Napjatě pozoruji, když rukou kontroluje ránu na boku. Ruku má od krve. Nepřipadá mi to jako… Škrábnutí. Ale… Necítím u něj smrt. Neumírá. Bude v pořádku… Ano, bude v pořádku. Mechanicky kývu hlavou, když… Zítřek. Alex. Poprava. Panebože. Dech se mi zrychlí a výraz v mé tváři… Jak málo stačilo. Tak málo, aby zítra neměl kdo zastavit vůz vezoucí Alexandera na popravu. Leželi bychom tu mrtví uprostřed lesa za městem a jeho by při západu slunce zastřelili.
Trhnu sebou, když se mne Noah dotkne. Opožděně si uvědomím, že na mě mluví. Očima se opětovně zaseknu u jeho dlaně pokryté čerstvou rudou krví. „Ne, ty to nechápeš. Přišel jen kvůli mně. Přišel pro mě. Já… Viděla jsem ho už předtím. Rychlý pohyb. Musel… Musel to být on. Měla jsem ti to říct, měla jsem… Měla jsem vědět, že tu jsou. Jistě. My se taky vrátili, proč ne oni? Kdybych… Málem kvůli mně všechno… Ty… Alex…“ pokračuji rozrušeně. V další chvíli se vytáhnu rychle na nohy a málem vyběhnu k sedlovým brašnám, ve kterých se začnu přehrabovat a hledat obvazy. Nebo cokoliv, čím by se daly ty rány obvázat. A… Ne, kde jsem nechala pušku?! Ohlédnu se. Ah. U Noaha. Já…
„Nebude to v pořádku, Noahu,“ zašeptám bez ohledu na to, že to vlastně myslel jinak. Na chvíli se musím zastavit a vydechnout. To, když se mi vybaví… Alexanderovo znepokojení nad tím, že se nás nyní probouzí… Tolik. Je to kvůli nim? Kvůli Ztraceným? Nacházíme svá obrozená já, abychom mohli splnit svoji povinnost? Myšlenky mi letí hlavou jak splašené. A jestli to Noah skutečně neviděl… Co to všechno znamená? A proč teď? Nebo tu byli už předtím? Objevují se jen… Náhodně? Jako tehdy? „Pokud se tu opravdu objevil Ztracený… Můžou tu být další. Kdekoliv. Naštěstí… Naštěstí si je pamatuji větší. Mnohem větší, než byl tenhle. Ale… Metatr… Farnham se o tom musí dozvědět, hned jak se probere, Noahu. Musíš mu nechat vzkázat, že jsme za městem narazili na Ztraceného, ano? Je to důležité,“ šeptnu naléhavě a… Pokračuji v prohrabování brašny.
„Máš tu něco na to obvázání? Pomůžu ti s tím,“ zopakuji. Trochu klidněji než předtím, ovšem stále… Opadává to ze mne jen velmi pomalu. „A… Čaj. Měl by ses napít,“ sáhnu zároveň po termosce s plecháčkem. Hlavně… Hlavně, že Noah žije. A neumírá. Jen na tom teď záleží. Dostaneme se zpátky do města a bude to… Dobré. Musí být. Tentokrát vydechnu opravdu dlouze ve snaze dostat z ramen tu tíhu a vyhnat třes z rukou.
„No… Aspoň… Můžeme prohlásit můj výcvik střelby… Za úspěšný,“ dodám bez varování. Koutky rtů mi nejistě zaškubou a já se nervózně uchechtnu. | ||
| |||
| Zkáza Ztraceného Delilah Blair Flanagan Vystřelíš. Zbraň sebou trhne ve tvých rukou a pak ještě několikrát. Je to však nic oproti tomu, co se stane s hlavou té bestie. Takhle z blízka je to skutečně nechutný detailní výhled na to, když se šedivá kašovitá hmota vyvalí z roztříštěné lebky a do vzduchu se zvedne neznámý zápach, z kterého se ti tak akorát sevře žaludek.
Rozhlížíš se, ale les je mrtvolně tichý. Nikde se nic nehýbe. Snad jako kdyby se i na ten moment uklidnil vítr v korunách stromů a vše kolem se propadlo do strnulé nehybnosti. Bledé prsty rychle nabíjí pušku, zatímco ti to dochází. Je po všem. Snad. Je po všem.
Z těla bytosti se začínají odlupovat černé částečky a vířit ve vzduchu. Dříve šedivá kůže černá a kroutí se jako kus páleného papíru. Tělo Ztraceného se rozkládá přímo před tvýma očima, postupně, jako kdyby bylo stravováno neviditelným plamenem.
To už ale vyběhneš k Noahovi. Leží na zemi. Černé brýle leží rozbité ve sněhu kousek vedle kmene, do kterého jeho odhozené tělo před tím narazilo. Trochu má sedřenou kůži na čele, ale jinak nějaké výraznější zranění na něm nevidíš. Tedy až do momentu, kdy si všimneš, tmavé skvrny na jeho kabátu, který má na boku rozervaný.
„V pořádku… Jsem v pořádku. Jen… potřebuji chvíli.“ Dostane ze sebe přerývavě a ztěžka se zapře, aby se alespoň posadil. Tmavé vlasy má rozcuchané a zůstala v nich trocha pomalu tajícího sněhu. „Jsou tu další? Já… neviděl jsem to.“ Vydechne a opře se unaveně o kmen stromu. Jeho oči jsou zavřené, zatímco vycvakne bubínek revolveru, ze kterého jedník klepnutím vypadnou prázdné nábojnice do sněhu. Druhá ruka zajede do kabátu, aby se v dlani zalesklo několik nábojů, kterými pak zbraň začne poslepu nabíjet. Jsou tu automatické, naučené pohyby a musí se nechat, že i přes stav v jakém je, to v jeho podání vypadá vlastně jednoduše. Stejně tak ale viditelně zvládá docela obstojně fakt, že se střetl s nadpřirozeným nepřítelem, kterého neviděl.
„Vypadá to, že mě to škráblo. Ať už to bylo cokoliv.“ Promluví, až když má zbraň nachystanou. Působí stále otřeseně, ale viditelně je schopen se normálně hýbat i myslet. Rozepne si kabát a rukou zajede ke svému boku, aby jen nakrčil čelo, když se dotkne krvácející rány. „Co to kruci bylo? Medvěd?“ Musí se nechat, že při pohledu na několik rozpáraných děr v jeho kabátu, to tak skutečně může vypadat. Jeho ruka je od čerstvé krve, když ji vytáhne. Jen se na ni zamračí a vydechne.
„Hmm, bude to stačit obvázat… Je to jen trocha krve. Nemůžeme… Nemůžeme si dovolit víc. Musíme zítra... Musím, se o to postarat.“ Probodává svou zkevavenou ruku pohledem, jako kdyby to byl jeho úhlavní nepřítel, než se od ní odvrátí a jeho výraz o něco změkne, když se podívá na tebe, která vypadá na hranici paniky. „Del… Delilah? Vnímáš mě?“ Řekne tlumeněji a stiskne druhou rukou tvou paži. „Je to v pořádku. Bude to v pořádku. Nekrvácí to… tolik. Neboj se… Vedla sis dobře…. Zachránila jsi nás.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv, ačkoliv sama dobře vidíš, že je ve tváři poněkud pobledlý a druhá ruka se leskne čerstvou krví. Pach tlejícího listí však kolem něj necítíš. Alespoň zatím.
| ||
| |||
| Zlé znamení
Jeden krok. Druhý. Proboha, můj život se počítá na kroky. Upírám na Ztraceného vyděšený pohled. Pohne se. Jde za mnou! Třetí krok. Došel mi čas. Otočím se a prudce vyběhnu směrem k pušce. Je daleko. Příliš daleko. Vybitá. Náboje leží bokem. Nikdy to nemůžu stihnout. Umřu. Roztrhá mě to a rozerve na kusy. Dumah by si se Ztraceným téhle velikosti poradila, ale já… Já… Bože, teprve včera jsem se naučila aspoň s puškou! Ta bezmoc je málem ochromující. Ale jen málem.
V okamžiku, kdy čekám, že po mne Ztracený sekne spáry nebo mne srazí k zemi… Ozve se rána. Výstřel? Výstřel! Leknu se tak, že mi to na sněhu podjede a já málem upadnu. Naštěstí to ustojím. Krátce se ohlédnu přes rameno a… Noah. Střílí Noah. Nejraději bych ho v tu chvíli objala. Podaří se mu Ztraceného zasáhnout, dokonce několikrát, ale… Nestačí to. Ne. Opožděně mi dojde, že Noah… Nemíří ani na něj. Jen tam, kde si myslí, že je.
Krvácí to!
A také k sobě Noah přitáhne pozornost té ohavnosti.
Ovšem získá mi tím čas. Čas na to, abych doběhla až k pušce. Promrzlýma třesoucíma se rukama sáhnu po krabičce s náboji a několik mi jich vypadne na zem do sněhu. Trhnu závěrem, abych okryla komoru pušky a v panice tam náboje začnu skládat. Rychleji. Sakra! Další mi spadne na zem. Div si tam nepřicvaknu prst, když opět trhnu páčkou. Všechno mám jako v mlze. Ani si nejsem jistá, jestli jsem udělala všechno správně. Noah na mě křičí, revolver už cvaká jen naprázdno. Blíží se to k němu! Odjistit… Ještě odjistit! Pažbu pušky si zapřu o rameno a tentokrát se s nějakou kontrolou postoje nebo mířením příliš nezdržuji.
Zmáčknu spoušť.
Ztracený se zapotácí, když ho zasáhne výstřel z pušky. Trhne to s ním. A pak znovu. A znovu. Do sněhu létají prázdné nábojnice. Vystřelit. Vyhodit. Vystřelit. Vyhodit. V rychlém sledu do té zatracené abominace pětkrát vystřelím. Dokud mi nedojdou náboje. Každá z těch ran trhá šedivé maso. Sníh pokrývají cákance hutné tmavé krve. Vypadá to jako olej. Sleduji, jak to padá do sněhu. Chrčí to a zarývá spáry do sněhu.
Ale to mi nestačí.
Skloním pušku. Přebiju. Tentokrát to jde lépe, prsty se mi tolik nesmekají. Opět si pušku zapřu o rameno a odjistím ji. Vykročím směrem k Ztracenému. Blíže. O pár kroků. Dost blízko na to, abych nemohla minout tu šerednou zdeformovanou hlavu. Tlamu plnou ostrých zubů. Střelím ho do ní. A pak znovu. Znovu. A znovu…
Dokud neutichnou ty příšerné zvuky a nepřestane se hýbat. Stojím tam a těžce oddechuji. Je po všem? Nechce se mi tomu věřit. Ruce se mi třesou takovým způsobem, že se hlaveň skloněné pušky chvěje a míhá ze strany na stranu. V očích mě štípou neprolité slzy. Chvíli tam jen stojím a v hlavě mám dokonale prázdno. Bílo. Jako při volném pádu. Stojím tam a zírám na pokřivené tělo toho tvora. Přišel si pro mě. Přišel mě zabít. Přes hřbet dlaně se mi táhne zasychající stružka zlatavé krve. Co když jich tu je víc? Ta myšlenka přijde zčistajasna a dokonale mne vyděsí.
Prudce sebou trhnu a pohledem střelím směrem… Noah! Ovšem nevykročím k němu, ne hned. Nejdříve jdu znovu přebít. Až poté se rychle přesunu k němu, zbraň pouze odložím vedle sebe. „Já… Omlouvám se. Je mi to líto. Vážně. Já… Musíme tě ošetřit. Krvácíš? Krvácíš, viděla jsem krev. Pomůžu ti, řekni mi, co mám dělat a… Musíme odsud hned pryč. Hned. Zvládneš to? Musíme. Do města. K lékaři. Proboha… Pomůžu ti, jen… Jen mi řekni…“ drmolím překotně, když se k Noahovi skláním. Nemůžu ten vodopád slov zastavit. Co chvíli od něj poplašeně vzhlédnu a očima zatěkám po okolí a po těle Ztraceného za námi, než se vždy vrátím pohledem k muži přede mnou.
Nešťastně ho pozoruji. Alyia měla pravdu. Nosím smůlu. Jsem jako černá kočka. Bellová. Karem. Alex. Yan. A teď Noah. Prsty si nervózně vjedu do vlasů.
| ||
| |||
| Nepříjemný konec Vera De Lacey
Vidíš Robertova záda, jak tam stojí a zrychleně oddechuje. Ty sama na tom nejsi o moc lépe, ačkoliv si touto situací byla víceméně spíše provláčená, někdy doslova. Bolest v hrudi se ozývá stále intenzivněji stejně jako ta z rozřezané ruky. Společně s odplavujícím se adrenalinem její ostré hrany vystupují stále nejpříjemněji napovrch. Až se přistihneš, že tiskneš silou zuby k sobě.
„Co noha?“ Zamrká Robert a pak kopne do jednoho pařátu, který kouká ze zdobeného závěsu. „Řekl bych, že to byla spíše ruka, ale… Sakra!“ Do jeho rádoby žertovného tónu se vkrade dobře rozpoznatelný stín nervozity. „Jsem v pořádku. Není to… Cože?“ Otočí se už k tobě celým svým tělem, když padne další jméno a dýka z jeho ruky se rozplyne v podivné směsici světla a stínu. Najednou jako kdyby tam nikdy nebyla.
„Elijah? Já… nevím. Asi tu někde je, ale… Chceš snad říct, že by jich tu mohlo být…?“ Větu nedokončí, jen se vaše pohledy střetnou. Ani si v ten moment Robert nejspíš neuvědomí, že zapomenul na vaše společenské role a vhodné vykání. Nejistě se podívá na tu věc na zemi, pak na tebe a zase na tu věc.
„Můžu ho jít zkontrolovat, ale nemůžu tě tady jen tak nechat. Ne, to nejde. Elijah se o sebe umí postarat. Pokud je tu víc takových… Zvládne to.“ Pokývá hlavou, i když z něj cítíš jistou rozpolcenost a nejistotu.
„Jak jsi na tom?“ Dojde pár kroky do chodby, podřepne si k tobě a pozorně si tě prohlédne. Jen se při tom pohybu trochu zašklebí, jak ho rána na noze rozbolí. Všimneš si, že krvácí, ale není to nic život ohrožujícího. Jinak na samotnou ránu pořádně nevidíš. Zatímco u tebe Robert klečí, můžeš vidět, že zpoza něj stoupají ke stropu ložnice vznášející se černé částečky. Jako saze vířící nad komínem. „Hmm…“ Vezme tvou ruku, ve které tiskneš střep, do své a pomalu ti rozevře zkrvavené prsty. „…nepříjemná schopnost.“ Řekne tiše, zatímco ti opatrně vytáhne střep z ruky, aby se vyvalila další krev. Společně s ní se z rány vznese pár zlatě se zablesknuvších jiskřiček. Jeho oči k nim na chvíli vzhlédnou, než vytáhne z kapsy bílý kapesník a přitiskne ti ho na ránu. „Bolí to hodně? Myslím hlavně tu ránu na hrudi. Můžu nějak pomoci?“ Zeptá se viditelně ustaraně, zatímco na kapesníku uváže pevný uzel.
| ||
| |||
| Volná palba Delilah Blair Flanagan
Noahovo tělo leží ve sněhu několik metrů od vás. Není odtamtud slyšet žádný zvuk a ty jej vidíš jen na kraji periferního viděni. Nehýbe se. Stejně jako ty.
Ztuhneš totiž na místě. Žádný křik. Nejsi schopná ze sebe dostat ani hlásku a vlastně se jakkoliv pohnout, alespoň v první vlně šoku, která zaplaví tvé tělo. Stojíš tváří v tvář Ztracenému. Je to jiné a přitom stejné. Přesně jako tehdy. I přes to všechno to ale v kůži Dumah nepůsobilo tak děsivě jako teď. Nehledě na to, jak to tehdy dopadlo, Dumah byla válečník se staletími zkušeností, ale ty…
Zvedneš ruku v do obranné pozice, jako tě to ještě před několika okamžiky učil Noah a začneš pomalu ustupovat. Jeden krok… Druhý. Ta věc tě upřeně sleduje. Černé oči se do tebe vpíjí a máš pocit, že v nich doutná nepřirozené chladné světlo. Třetí…
Ztracený se pohne. Přikrčí se a vykročí k tobě. Jeho nohy se zaboří do sněhu a zanechají za sebou sešlapaný sníh. Další krok, ale to už se otáčíš a rychle vybíháš k pušce. Doběhnout k ní, nabít, zamířit… Ztracený je ti ale už v tuhle chvíli v zádech. Nemůžeš sto stihnout. Musíš… ale víš, že by se musel stát zázrak, aby…
*Prásk*
Rozezní se rána, na kterou už tento les musí být zvyklý. Ztracený zakolísá, jak se kulka zakousne do jeho břicha a s výrazem vzteku a snad i bolesti se otočí po směru, odkud to přišlo.
*Prásk, prásk*
Ozvou se další výstřely a jedna z kulek prostřelí ztracenému rameno, zatímco druhá mine. Noah se podpírá jednou rukou na zemi a v druhé natažené drží menší, ale moderní revolver z jehož hlavně se kouří. Všimneš si, že se nedívá přímo na ztraceného, ale jeho oči jsou stočené k sněhu, ve kterém jsou čerstvé šlépěje Ztraceného. Možná ho nevidí, ale i tak na sebe těmi zásahy přitáhl pozornost vašeho nepřítele. Ztracený se otočí k muži ležícímu ve sněhu, zatímco se z jeho ran řine černá olejovitá kapalina. Krev?
„Del, střílej!“ Křikne na tebe Noah trochu sípavě, zatímco opět zmáčkne kohoutek a lesem se rozezní střelba. Pár z kulek najde svůj cíl, ale nezpůsobí Ztracenému nějaké vážnější zraněný. Zvedneš pušku a rychle začneš zakládat náboje. Je to jiné, něž když jste to trénovali. Tolik jiné! Ale nakonec se ti podaří nabít a závěr zbraně… tentokrát se ti nezasekne, nebo už jsi přišla na ten grif. Ztracený se mezitím blíží k Noahovi. Trojice nohou se míhá sněhem. Jeho zbraň cvakne naprázdno. Může už jen sledovat, jak jsou stopy ve sněhu stále blíž a blíž.
*Prásk* Zbraň se ti opře do ramene. Zasáhneš. Takhle na blízko a s tak velkým cílem to není nakonec až tak těžké i když se cíl pohybuje, naštěstí navíc ne do strany ale jen od tebe. Další výstřel a další. Tenhle kalibr už v těle Ztraceného vyvrtá pořádné díry. Na obyčejného člověka by stačila jedna dobře mířená rána. Ty nakonec vystřelíš v rychlém sledu asi pět, než se Ztracený zhroutí do sněhu jen pár metrů před Noahem. Ještě chrčí a pomalu natahuje své ostré pařáty před sebe, zatímco se černá mazlavá tekutina rozlévá do bílého sněhu.
| ||
| |||
| Vteřiny poté Zvládnu to. Zastavím ji včas. Rudé provázky se napnou takřka k prasknutí, jak se obluda vzepře mému sevření a divoce před sebe sekne drápy. Tak přece – zůstaň! Zlato v očích mi zaplane intenzivněji. Vší silou vůle se soustředím jenom na jedno. Udržet ji na místě. Co nejdál od nás. Kapky krve se slévají a upevňují tok proudící kolem jejích nohou. Zatnu zuby. Pokusím se jí pohnout. Koupit tak panu Barlow ještě pár centimetrů k dobru. Když se záhy ozve jeho hlas, obočí mi škubne a z hlubin srdce se vzedme horká vlna. Pušku… „Kde bych asi vzala pušku?!“ opře se mu do zad hlas na samém okraji hysterie. Jistě, Elijah mi jakožto pravý džentlmen po služebné poslal časopisy a knihy na rozptýlení, kalíšek laudana proti bolesti a pušku pro případ, že mě napadne obživlá mrtvola! Pokud tohle přežijeme, tak snad začnu s jednou spát pod polštářem… Spolu s mým soustředěním povolí i provázky, ale to už se kolem obludy obmotá závěs a panu Barlowovi pod botou zapraská dřevo. Opravdu… Opravdu se k tomu hodlá přiblížit? Nemohl by po tom raději ještě něco hodit? Polknu a pak kývnu. Dobře. Snad by to mohlo fungovat. S prvním úderem sebou trhnu a skloním hlavu, jako bych se na to nechtěla dívat. A já… opravdu nechci, jenomže pak příšera vztekle zařve a na podlahu dopadnou další zlaté kapky, které… které mi tentokrát nepatří. Roztřeseně vydechnu a proti vlastní vůli oči zase otevřu. Pan Barlow! Je – Je v pořádku? V ruce zničehonic třímá čepel se zářivými modrými symboly a zabodne jí do té obludy. A pak znovu. A znovu a znovu. Zády se natisknu na zeď, ale pohled se mi už odtrhnout nedaří. Je to děsivé, ano, ale ta věc… ta věc sem nepatří, šeptá mi hlásek na pozadí mysli stále hlasitěji, naléhavěji, urputněji. Chodbou se rozlévá odporný černý zápach, z kterého se mi zvedá žaludek. Dusí mě. Zažírá se mi do kůže, až se mám chuť ošít a servat ji ze sebe. Halí svět do tmavého závoje a křiví ho. Je to tak… odporné. A nesprávné. Další rána, další zavřeštění. Ostří trhá maso na kusy, rozlívá do světa tu mazlavou tekutinu, lesklou jako tuž, a boří se čím dál hlouběji a nemilosrdně do těla té obludy. A pak najednou – ticho. Přestane se hýbat. Robert ustoupí. Po zbrani mu kanou kapky krve a vybubnovávají na podlaze ostré staccato. Ještě notnou chvíli se neodvážím pohnout, promluvit, dokonce ani uhnout pohledem, jako by ta věc měla ještě obživnout a vrhnout se po nás. Jako by náhlé ticho byla jenom lest. „Je…“ překvapí mě, když zaslechnu vlastní hlas. „Je to mrtvé?“ Řekněte mi, že je to mrtvé. Bylo to vůbec někdy naživu? Vypadalo to spíše jako příšera z levných sešitků se strašidelnými příběhů než jako živá bytost. A ta krev… Pohledem poklesnu k černým kapkám na podlaze a s jistým sebezapřením přiměji zlato, aby se mi znovu vlilo do očí. Natáhnu se po ní svou mocí. Pokusím se ji… vnímat. Poslechne vůbec mou vůli? Vůli paní krve? Může, nebo je tak cizí, že i teď, když je po všem, se mi bude bránit? „Co ta noha?“ pokračuji pomalu. Až teď si uvědomím, že v dlani pořád ještě držím dlouhý střep, zabořený nepříjemně hluboko do kůže. Výrazem mi prosákne bolest, než stisk povolím a s tichým cinknutím nechám zakrvácený předmět dopadnout na podlahu. Ramena se mi zhoupnou. Zavřu oči. Zmocní se mě úleva tak silná, že prosákne každičkým svalem a smete všechno ostatní. Je to mrtvé. Je po všem. Zvládli jsme to…
Napětí vyprchává ze svalů, mysl už nekřičí na poplach a srdce se nepokouší prorvat se z hrudního koše na svobodu. Jak mě pomalu pouští hrůza, do zad se mi čím dál silněji zakusuje bolest. Hruď se mi vzedme trhaným nádechem. Není to příjemné. Ale… Jsme naživu. To je ze všeho nejdůležitější, připomene mi hlas toho zvláštního muže, který chvílemi připomíná Lucifera. Bolest nakonec přejde. A všechno bude… v pořádku. Slíbil mi to. Slíbil to… „Elijah,“ vydechnu zničehonic, když mnou pohne uvědomění, že my dva… v pořádku možná jsme, ale… on… „je…?“ podívám se na Roberta naléhavě. | ||
| |||
| Krev nad zlato Připadám si před Noahem trochu hloupě. Nechápe… Nemůže chápat, jak jsem to myslela. Vše, o čem mluvím působí tak abstraktně a příliš… Pro člověka neuchopitelně. Věčná duše. Hříchy. Zním jako nějaký náboženský fanatik. Chci namítnout, že to není o víře, že… Ne, nevím, jak mu to vysvětlit. Vzpomínky na vlastní pochybnosti – pochybnosti Dumah a Kamaela o tom, co ve jménu vyššího dobra a přesvědčení, že je to správné dělali… Noaha ovšem nic takového netíží. A zatímco mluví, připadám si… Připadám si o něco méně člověk, než bych se měla cítit. Netuším, jak to popsat a ani nechci. A tak se jen posmutněle pousměji. Noah nelituje ani nepochybuje o tom, co dělá. Je to správně? Trochu mu ten přímočarý pohled na věc závidím… „V tom případě je vše v pořádku,“ odpovím měkce, zatímco kráčím po boku Noaha k plácku kousek od nás.
Ostatně tam už na nějaké filosofování není čas. Opatrně tasím zbraň z pouzdra. Prohlédnu si tu hrozivě se lesknoucí čepel, ovšem to už mne Noah instruuje a opravuje, jak ji správně držet, jak stát a…
… mám toho dost.
Vážně. Setrvám na zemi ve sněhu o chvíli déle, než přemluvím sama sebe, abych se vytáhla zpátky na nohy. Je to těžké. A nepříjemné. Jakkoliv mám už za sebou tu první fázi, kdy jsem sebou polekaně trhla či chvíli zmatkovala pokaždé, když na mne Noah sáhl, aby mi zkroutil ruku, odrazil mne či dostal na zem…
Jsem unavená, uřícená a nemám ani trochu pocit, že by mi to k něčemu bylo. Na některé věci prostě jen odhodlání nestačí. Přistihnu se, jak div neskřípu zuby, když se musím dokola a dokola zvedat nebo dostávat do situací, které mi nejsou ani trochu příjemné stejně jako…
… přibližující se ostří nože k Noahově krku mne lehce znervózňuje. Ano, je to pomalé, ano, drží mi ruku, přesto jsem napjatá, zatímco ho poslouchám. Velké tepny. To ani nepotřebuji ukazovat – aspoň k něčemu mi bylo ležení v anatomických atlasech a hodiny povídání si s Gideonem. Kde je mu teď asi konec? S povzdechem rozeženu všechny ty roztěkané myšlenky a soustředím se opět na Noaha. Dýchám. Snažím se nabrat aspoň trochu sil, než budeme opět pokračovat v tom martyriu, které…
„… au!“ zasyknu procítěně, když mi rukou prošlehne ostrá bolest. Drobnou ránu okamžitě zalije rudá krev ostře kontrastující s bledou jemnou kůží. „Nic to není,“ odpovím se značným sebezapřením a potřesu hlavou, jakkoliv se tímhle veškerá moje motivace v tomhle pokračovat snížila takřka do záporných hodnot. Ani neskrývám úlevu, když Noah po krátkém zhodnocení mého zranění navrhne, abychom…
… co to…
Zarazím se uprostřed pohybu a přimhouřím oči. Přísahala bych, že… Po zátylku mi přejede mráz, co nemá nic společného se zimou. „Noahu,“ šeptnu napjatě, takřka na samotné hraně slyšitelnosti. Ten stín. Rychlý pohyb. Něco ve mne se sevře a už nepovolí. Oči mám rozevřené dokořán, i dech mi v tu chvíli uvázne v hrdle. Srdce se mi rozbuší tak silně, že to snad musí slyšet i Noah. Před očima se mi na bílém sněhu vykresluje zkroucená silueta potažená temně šedou kůží s nepřirozenými pokřivenými údy nořícími se do sněhu.
Pohne se to.
Strnule tam stojím, neschopna pohybu. Mysl nevěří tomu, co očí vidí. Nebo nevidí? Noah se ohlédne, než mi jako by nic zastoupí výhled. Ale… Myšlenku nedokončím. Stejně jako Noah větu. Najednou… Najednou tam prostě není. Nestojí přede mnou. Letí vzduchem pryč. Tupá rána. Něco zapraští. Zem ozdobí rudé cákance krve.
NOAHU!
Něco ve mně hystericky zaječí. Ovšem skrze sevřený krk nepronikne ani hláska. Nejde to. Prostě to nejde. Nehybně hledím na ohavnost tyčící se vysoce nade mnou. Oči se mi jako na povel zalijí slzami strachu, když si uvědomím, před čím to stojím. Abominace. Ztracený. Vím, na co se dívám. Zatraceně to vím. Cítím děs a hrůzu Dumah stejně jako tu svoji. V hrudi mě bolestivě píchne. Kloubnaté prsty svírající její tělo. Ostrý nehet nořící se skrze zbroj. Bolest. Poslední výdech v Kamaelově náruči…
Těch pár vteřin, kdy naproti sobě jen stojíme a zíráme na sebe se protáhne v celou věčnost.
Umřu tady. Zemřu stejně jako ona.
Skrze tlukot vlastního srdce neslyším nic jiného. Rukojeť nože svírám křečovitě v dlani, když pomalu… Velmi pomalu pozvedám ruku do obranné pozice. Jen s nožem nemám šanci. Vím to. Kamael to zabíjel ohněm a mečem. Svojí ničivou silou. Já nic takového zatraceně nemám. Jen…
… zbraně.
Puška opřená stále o kmen stromu. Plechová krabička s náboji. Nezvládnu to dost rychle. Nemám… Nemůžu… Přinutím se vydechnout. A pohnout se. Pomalu ukročím s pohledem upřeným na Ztraceného. Jen z toho pohledu se mi dělá fyzicky zle. Přesto… Musím. Prostě musím. Ustupuji směrem k pušce. Dokud se to nehýbe, tak… Nedělám žádné prudké pohyby. Krok za krokem. Krůček za…
… ovšem pokud se Ztracený rychle pohne, vystartuji i já. Jako o život. Doslova. Nůž nepouštím do poslední chvíle, než je to nutné. Puška. Náboje. Sebrat ji. Vzít náboje. Trhnout závěrem, nabít, vystřelit…
Nestihnu to!
… musím. | ||
| |||
| Rychlý proces Vera De Lacey Náraz do zdi ti naštěstí nevyrazil dech, ale rozhodně to nebylo něco, co by sis ve svém současném stavu užila. I přes mlžný záboj morfia vystřelila z hrudi ostrá bolest, ačkoliv i tak byla o poznání otupená, což ti dalo možnost dál jednat. A pomoci.
Monstrum se mezitím staví na nohy opět po tom, co mu někdo kořist ukradl před nosem, ale tentokrát se už zahledí na muže stojícího ve dveřích a bez zaváhání vyrazí.
Je ani ne půl metru od Roberta, když se ze země se zvedne stůl, rozletí se směrem k monstru a smete jej tvrdým nárazem někam do strany. To už se ti daří z krve zformovat rudé provázky. Ač působí tence, jsou pevné. Alespoň tak pevné jako tvá mysl. Rozletí se k monstru, které jen vztekle zařve, když se mu obtočí kolem nohou a zastaví ho tak kousek od Roberta. Jeden jeho ostrý spár tak promáchne jen bezvýsledně vzduch pár centimetrů od těla pana Barlowa.
„…Neříkejte mi dvakrát!“ Křikne na tebe Robert a natáhne ruku, aby se utrhl jeden ze závěsů na posteli a tu kroutící se věc začal obmotávat podobně jako tvé krvavé stužky. „Sakra… Nemáte pušku?!...Asi ne.“ Odpoví si hned sám a do ruky mu vletí jeden ze stolků. Dupne na něj a se zapraštěním dřeva se odlomí jedna noha, kterou tu věc praští a pak znovu a znovu. Ozývají se jen vzteklé skřeky a pařáty s ostrými drápy se míhají vzduchem kolem. Ta věc nemůže vidět, na co utočí a tak jen vztekle seká všude kolem sebe.
„Zatracená práce!“ Zakleje Robert, když mu jeden z pařátů rozsekne nohu a na dřevěnou podlahu dopadne pár dalších kapek krve. Ustoupí a ani nevíš jak a kdy, ale najednou má v ruce podlouhlou čepel, na které žhnou modře neurčité symboly. Podobně modré jako jeho oči. Robert sevře ruku v pěst a látka věc ještě těsněji omotá a na moment znehybní. Dostatečně natolik, aby čepel nezvykle rychlým pohybem protnula vzduch a zabodla se do těla schovaného pod látkou. Od čepele odletí sprška černé tekutiny. A pak znovu a znovu. Nevědět, co je pod látkou ve skutečnosti byl by to děsivý pohled. Vlastně je to děsivý pohled i tak.
A pak… po neurčité době, se ta věc už nepohne. Zadýchaný Robert o několik kroků ustoupí, ale nepřestává to sledovat. Ruku se zbraní, ze které odkapává černá tekutina, svěšenou podél těla. Napjatým pohledem, ve kterém můžeš vidět stopy znepokojení i… strachu.
| ||
