Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Nemusí tě to mrzet, Del. Tyhle věci se prostě stávají. Lidé umírají. Dříve nebo později.“ Otočí se na tebe Noah se smířlivým úsměvem na rtech, zatímco máš ruku na jeho rameni. Je to jen prchavý okamžik, než se zase každý zahledíte jinam.

Tvá slova o Farnhamovi přejde jen s pozdviženým obočím. Trochu pátravě si tě prohlédne, ale nic neříká. Přijde totiž další otázka. Trochu více na tělo. „Ehm, víš, nikdy jsem nebyl až tak… věřící člověk, že bych řešil svou věčnou duši. Jsem víc… No žiju teď a tady. Popravdě ani nevím, co bych si pod tím termínem vůbec měl představit. Asi jsem chodil málo do kostela.“ Ušklíbne se křivě, ale když vidí, že to celé myslíš vážně, zase trochu zvážní. „Nevím, co bych ti k tomu víc řekl Del. I když nechám stranou tyhle otázky víry, tak prostě… Dělám, co je třeba. Tohle není dokonalý svět. Možná kdyby to byla rajská zahrada, kde jsou všichni šťastní a spokojení, nebylo by třeba nás. Lidé by se nezabíjeli, nezneužívali… V dokonalém světě bych nemusel dělat to, co dělám. V takovém ale nežijeme a proti ohni se musí bojovat ohněm. Kdybych jen nastavil druhou tvář no… Sama víš, že tak to nefunguje. Takže jestli se někdy za to budu zodpovídat? Možná… Ale litovat toho nebudu. Neudělal bych to jinak.“ Uzavře pak celé téma a trochu zamyšleně se vydáte společně na volný plácek na další fázi tréninku.

„Takže, klidně ji tas. Prohlídni si ji a zkus, jak se ti drží. Není to žádná exotika, ale svůj účel to splní. Je to především bodná zbraň, ale jak vidíš, má naostřené i strany, takže s ní můžeš vést úder i ze strany… Hmm, no tak pojďme na to. Prvně držení. Ukaž, jak ji držíš?“ Dojde Noah k tobě a pak tě vezme za ruku, aby ti rozevřel dlaň a poupravil ti držení zbraně. „Takhle to bude lepší. Když na tebe bude někdo útočit, chceš mít čepel pokaždé…“ A tak začnete s výcvikem.

☩

Oproti střelbě se tohle ukáže jako fyzicky náročnější část výcviku. Držet si správný postoj, správný úchop zbraně a vést útoky pod vhodným úhlem. Není to rozhodně tak snadné a když ti Noah párkrát zachytí ruku s dýkou, aby ti ji přetočil za záda, nebo tě povalil do sněhu, začínáš toho mít už opravdu dost. I když to dělá vlastně pomalu a opatrně, aniž by s tebou praštil plnou silou, už jen to sbírání se na nohy, aby se to pak brzy celé zopakovalo, je otravné. Vypadá to, že se nakonec proti zbrani dá efektivně ubránit i s holýma rukama, když jeden ví, jak na to.

☩

„…A pak můžeš vést úder tady vrchem…“ Stojí Noah před tebou a přiblíží tvou ruku držící dýku, až ke svému krku, aniž by pouštěl tvé zápěstí „…Jen pozor, většinou ostří sklouzne po klíční kosti.  Ta tomu ale nakonec kolikrát pomůže.“ Podotkne věcně. „Pokud si můžeš vybrat, chceš zaútočit na místa, kde jsou velké tepny nebo žíly… Bodat lidi do břicha je… No většinou ne tak efektivní, jak by jeden doufal.“ Pustí tvou ruku a začne ukazovat na slabá místa, kam je dobré zamířit svou pozornost. Je to taková vhodná kratší pauza, kdy se můžeš vydýchat, než se zase vrhnete na ty nepříjemnější části tréninku.

☩

Ucítíš ostrou bolest, která ti vystřelí z ruky. Při posledním pohybu se ti podařilo omylem dýkou rozříznout kůži druhé ruce. Je to jen malý šrám, z kterého vyskočí několik rudých kapek krve. „V pořádku?“ Přikročí k tobě Noah, aby vzal tvou ruku a prohlédl si tvé zranění s nakrčeným čelem. „To se stává. Není to nic vážného. Asi bychom to ale měli…“

A pak si všimneš, jak se za Noahem něco mezi stromy pohnulo. Na zátylku ti naskočí husí kůže, ale není to tentokrát z mrazu. Něco je špatně. Něco je hodně špatně.

„Děje se něco?“ Všimne si Noah tvého výrazu a ohlédne se přes rameno. A ty to uvidíš. Je to tam. Mezi stromy. Pokroucená postava, která se nepřirozeně pohybuje. Jak by také ne, když místo obvyklé dvojice nohou má tři, jejichž pohyby připomínají pavouka. Dlouhé ruce, které dosahují až na zem a to především díky prstům s drápy, jenž působí… zlámaně, ale přitom se hýbou. Rozběhne se to vaším směrem…

„Del jsi v pořádku?“ Otočí se na tebe Noah ustaraně, jako kdyby to snad neviděl a zastíní ti tak výhled na tu věc. „De…“ Nedokončí ani tvé jméno, když v tom je zničehonic odhozen a odletí jako vržená hadrová panenka stranou k místu, kde jste nechali koně a kde jste si ještě před pár hodinami dávali dobrý oběd. Jeho tělo narazí tvrdě do kmenu stromu a sveze se po něm na zem. Ve sněhu, kde před tím stál zůstane jen několik krvavých skvrn, které se táhnou směrem, jakým ho ta věc odhodila.

Ta věc se narovná. Má dobře přes dva a půl metru. A ty tomu konečně hledíš do tváře. Stejně jako před staletími Dumah, tak i teď ty stojíš před Ztraceným.

Sic transit gloria mundi

♫♫♫

Prsty se mi zatínají do podlahy. Vidím, jak Eliza padá k zemi. Snažím se napřímit, ale nejde to. Nedokážu toho muže přemoci. Rád bych mu vmetl do tváře posměšek o tom, kolik fanatiků kultů konce světa po Jeruzalému pobíhá, ale nemůžu. Jsem v křeči. Neskutečná bolest mnou probíhá po vlnách a cítím, jak mi ubývá sil. Prsty zaťaté, jak drápy nemohou povolit. Sleduju, jak se jeden z nehtů odlomí a zbude po něm jen zkrvavené maso. Krev kape na podlahu tohoto chrámu vyrvaného ze starých časů. Cítím, že muž má pravdu. Ta věc nás pohltí a já nemám sílu abych tomu zabránil. Dnešní večer byl jen přehlídka prázdných slibů. Jenže někdy prostě kostky osudu padnou špatně. Někdy nemůžeme udělat nic co by zabránilo konci. Možná příště. V dalším životě. Další Jacob White se vzpomínkami anděla Mitzraela se zrodí v jiném času a době. Tohle uvědomění, takhle víra mě kupodivu uklidní. Pokud bude svět, do kterého se vrátit třeba dostanu další šanci. Lepší a úspěšnější. Možná i klidnější. Jenže o tom pochybuji. Uvolním se a agonie prochází mým tělem jako… přerod dál.

Jenže má společnice to nevzdává. Je mocnější, než jsem čekal. Mocnější než já. Netuším, co používá za moc protože je to víc, než co uměla dřív. Sleduji, jak se postaví. V tu chvíli ztrácím vědomí. Nenechavé chladné ruce se po mě natahují a já nedoufám v záchranu. Jen s podivně nezaujatým zájmem sleduji, co se děje v realitě, která mizí a zase se objevuje jako z míst za oparem mlhy která se občas rozvíří… jako máchnutím mohutných křídel. Běží k němu. Nechápu, jak ale běží. Pak konečně přijde smrt. Uleví se mi. Až po několika okamžicích mi dojde že to, co mě uvolnilo z obětí bolesti, ale není ztráta mého vlastního života. Zemřel on. Eliza mu rozervala hrdlo. Sleduji jeho esenci, která se připojí k dalším. Jiná ale přeci stejná. Vstávám. Pomalu a jistě se nějakým zázrakem oklepávám z toho co se dělo. Jsem na pokraji sil. Ještě kousek a dojede i poslední zásoba toho co drží Jacoba Whita v provozu. Z ruky mi kape krev a polámané nehty bolí jako čert. Škrábance po kulkách pálí jako oheň. Jenže všechno ustupuje tomu, co se vynořuje z druhé strany. Možná že ta věc je skutečný konec. Další příležitosti. Duše, které pohlcuje do sebe jsou její. Tisíce drobných výkřiků, které zmizí v temnotě navěky. Uslyším něco, co připomíná troubení rohu. To, co by v dávných dobách mohlo znamenat přílet celé perutě spolubojovníků. Teď to zvěstuje konec.

Každý bojovník by měl vědět kdy prohrál. Kdy je lepší se stáhnout, přeskupit a udeřit znovu. Potřebuji nabrat sílu. Odtáhnout Elizu a zmizet možná z Jeruzaléma. Nechat ho té věci. Ať si hoduje. Já už udělal dost a tohle vlastně není má bitva. Nikomu tady nic nedlužím. Snažil jsem se být dobrým synem. Natáhnu ruku dopředu. Snažil jsem se být dobrým pěšákem. Cítím, jak mi v dlani hřeje světlo. Snažil jsem se být i dobrým partnerem. Až překvapeně sleduji zbraň, která se zhmotní z mé podstaty. Snažil jsem se být dobrým člověkem. Sleduji odraz na jejím zlatavém povrchu. Mám pocit, že vidím odraz Mytzraela. Usmívá se a pokývne hlavou. Uvědomuji si, že se usmívám a kývu já. Podívám se na tu věc. Děsí mě. Jenže když mě něco děsí až do morku kostí neotočím se k tomu zády. Tu větší věc zvládl Lucifer porazit. Co bych byl zač kdybych se nezvládl zbavit té menší. Chtěl jsem být členem společnosti jenže se ze mě stala lovecká čuba. Když je čuba v úzkých kouše, dokud jí někdo nerozmlátí hlavu na kaši.

„Zmiz!“ Kříknu a Elizu a zbraně v mých rukou se zase rozezní tichým zpěvem světla. „Jsi mocnější a pokud to nedokážu zastavit najdi způsob jak. Žij!“

Vyrazím kupředu. Zbraně střílí. Soustředím každou špetku energie, co ve mně je. Snažím se mířit na světélka. Třeba je oheň boží sežehne dřív, než se dostanou k té věci. Oslabit to, zpomalit. Možná i zabít. Pokud to ale nebude mít efekt budu se soustředit na tu věc. Smíření je zpět. Jsem připraven. Odrazím se od jednoho ze sloupů. Mám pocit jako bych měl zase křídla. Cítím jak mi v srdci tepe energie z dávné doby. Cítím, jak se kruh uzavírá. Sepnu ruce. Záře osvětlí mou tvář. Pistole se spojí a vyšlehne světlo kupředu. Dopadnu na zem. V rukou svírám mohutný planoucí meč. Jeho plameny jsou jako pochodeň v temnotě. Je čas tohle dokončit stejně jako to začalo. Vrhnu se kupředu abych to svrhnul zpět do temnot odkud to vzešlo…

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

*Křup*

Ta věc se přiblíží. Oživlá noční můra. Nic jiného. Tělem ti projede vlna odporu, něco v tobě křičí. Je to cizí. Nepatří to sem. Abominace. Najednou jako kdyby opojný vliv medicíny nestačil, nebo snad ani nepůsobil. Srdce se ti rozbuší a adrenalin vlije do žil.

Vyjekneš, ale odpovědí ti je jen další zavrzání kloubů věci, která se k tobě blíží. Pomalu. Těžko říct, zda se nedovede pohybovat rychleji a nebo si s tebou jen hraje. Z té nelidské tváře to nevyčteš. Spustíš nohy na zem. Uděláš pár kroků a pak ti nohy vypoví službu.

Věc na tebe hledí, ale alespoň je teď mezi vámi postel. To ale evidentně nevydrží dlouho, protože ho začne obcházet. Místností se ozývá jen nepříjemné křupání a vrzání kloubů. Na tvá slova to nereaguje. Místo odpovědi ta abominace vydá jen další chrčivý skřek, po kterém tuhne krev v žilách.

Střep prořízne kůži a tenké pramínky krve se vznesou. Není jí moc. Musela by jsi říznout hlouběji, ale kdo ví, kolik si toho ve svém stavu můžeš dovolit. Přesto se kapky krve zformují v tenké rudé jehličky vznášející se ve vzduchu kolem tebe.

Nevypadá to, že by se ta věc ale chtěla jakkoliv zastavovat. Monstrum se předkloní a zasyčí, aby se pak jehličky prohnaly vzduchem a zabodaly se do jeho těla. Dle bolestivého skřeku mu to muselo vadit, ale nevypadá to, že by těch několik tenkých jehliček napáchalo dostatečnou škodu na to, aby ho to zastavilo. Zpomalilo možná. Na chvíli. Naštvalo? Určitě.

„…To máte po probuzení takový hlad?“ Otevřou se dveře pokoje a v nich stojí Robert s talířem kouřící polévky v ruce. Jeho typický ironický úsměv mu ale zmrzne na rtech, když se modré do široka rozevřené oči upřou na scénu před ním. Zraněná a krvácející žena klečící na zemi a pak pokřivené monstrum, které se k ní blíží.

„…Co?!“ Vydechne, aby jeho ruka okamžitě vystřelila k abominaci, ale ta se ani nepohne. Tedy v tu chvíli, protože, pak se přikrčí, její černé oči, připomínající bezedné temné studny se upřou na tebe, a pak skočí.

Vidíš, jak se blíží, když v tom tebou neviditelná síla smýkne do strany, ta věc proletí vzduchem a narazí do jedné komody, ze které se sesype se zařinčením plynová lampa, aby se na zemi její část roztříštila na drobné střepy. Viditelně to umí být i rychlé.

„Co je to zatraceně?!“ Zasyčí Robert skrz pevně semknuté zuby s rukou nataženou k tobě, zatímco se ta věc sbírá, aby se otočila a otvory ve tváři připomínající nos nasály vzduch. Její pozornost se opět upře na tebe. Přikrčí se a….

Opět tebou smýkne síla jako s hadrovou panenkou, tentokrát už o dost hruběji a najednou proletíš otevřenými dveřmi až na chodbu, zatímco ta věc skočí a opět mine, protože její kořist jí někdo těsně vyfoukl před nosem. Robert jen ukročí zpátky do dveří. Mezi tebe a tu věc. Přimhouří oči a natáhne ruku...    

♫♪♪♫

Pousměji se, když se Noah rozhodně na moji otázku přeci jen odpověď. Hádám, že navzdory protokolu a všemu, co jeho práce vlastně obnáší. Napiju se stejně jako on čaje a… A vlastně mě to potěší. Mohl říci ne, přesto se mi rozhodl oplatit včerejší večer. Je to takové pěkné gesto důvěry… Nebo aspoň si to mohu myslet.

Myslela jsem si to! pomyslím si vítězoslavně, když Noah začne o tom, odkud pochází. Má v sobě něco… Zkrátka něco ze Zahrad. Možná si to jen představuji, vždyť je to hloupost, pokud jako malý kluk skončil, tam, kde skončil, ale… Není to veselé vyprávění. Ale takové já ani nečekala, po včerejšku ne. Naslouchám jeho vyprávění, zatímco uždibuji z pečiva a zapíjím jednotlivá sousta čajem. Dlaně si hřeju o plechový hrníček.
Ještě před nějakým časem by to pro mne byla tak neuchopitelná představa. Přijít o všechno. Spadnout z pohodlí Zahrad až na samotné dno. V případě Noaha to bylo vězení pro dlužníky. Neumím si představit, jak to musí vypadat… Když tam zavřou celou rodinu. Proč celou rodinu? Kdo krutý by zavíral trestal matky s dětmi? To přeci… Nicméně, pokud to poskytne aspoň nějakou ochranu před věřiteli… Stisknu rty. Tahle tvář Jeruzaléma mi je stále tak vzdálená a nepochopitelná.

„To mě mrzí. To… S tvojí rodinou,“ vydoluji ze sebe v tom náhlém popudu. Muselo to být strašné, ocitnout se na takovém místě, a ještě k tomu přijít o matku a sestru. Odkašlu si. Nevím, jestli muž jako Noah ocení slova lítosti, zda je mu vůbec příjemné nějaká slyšet. Rychle tak stáhnu k tělu i dlaň, kterou se letmo dotknu s těmi slovy jeho ramene.

Poté už v tom vyprávění trochu poznávám i někoho jiného. Vzor. Příležitost uniknout osudu a dostat se… Pryč. „Vzhlížel jsem k tomu muži.“ Krátce kývnu hlavou. A vlastně… Jak Noah pokračuje dál, poznávám v jeho slovech mnohem… Mnohem více podobností, které by mne tam předtím nikdy nenapadly hledat.
„Vždy mu záleželo na ostatních,“ zašeptám tiše, na okamžik ztracená v Metatronově vzpomínce, kterou nemohu dostat z hlavy. Bylo to tak… Silné. „Jen toho Otec naložil na jeho bedra příliš. Příliš na jednoho služebníka. Ta tíha ho pokroutila,“ hlesnu zamyšleně. Zapomněl jsi, Metatrone, že není důležitý jen cíl, ale i cesta k němu. Ale nesoudím ho za to. Dnes už ne. I roztrpčení a hněv Dumah vnímám jinak… Víc s odstupem.

Přistihnu se, že na Noaha upírám přemýšlivý pohled. „Pro mě je důležité hlavně dělat dobře svou práci, i když jsou to někdy pěkně špinavé záležitosti…“ Ta slova mi utkví v hlavě. Vyvažovat zlo. Bránit chaosu. Plnit rozkazy v dobré víře i přesvědčení, že jednáme správně, v rámci vyššího dobra. Je to tak nepříjemně povědomé…
„Nemáš někdy pochybnosti? O tom, zda to, co děláš… Je skutečně správné? Že to skutečně stojí za pošpinění své věčné duše hříchy, které z tebe už nikdo nesejme. Vždy to jsme jen my, kdo se nakonec bude zodpovídat…“ zeptám se ho s nečekanou vážností a naléhavostí. Všichni se jednoho dne budeme zodpovídat ze svých hříchů. Tak to Lucifer říkal. A měl pravdu. Vždyť co jiného by měl být tenhle život, než daň za všechno, co jsme napáchali. Kdo ví, jestli… V každém ze svých životů nakonec neplatíme za svoji minulost a rozhodnutí, co jsme učinili. Pohledem sklouznu k vlastním rukám. Nakonec i v tomhle životě na nich už mám krev nevinného… Když se kácí les, tak létají třísky, že? Políček od Fernsbyho se mi nepříjemně připomene.

Lehce sebou trhnu. To, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas.
„Uhm,“ odkašlu si, „nemusíš odpovídat. Omlouvám se, jako… Jako bych nic neřekla,“ potřesu hlavou. „Já… Chápu tě.“

Nakonec Noah přeci jen zlehčí své vyprávění slovy, kterým se nedá odporovat. Vše je tak, jak má být. Usmívá se. Mám ten úsměv ráda. Je nakažlivý. Připomíná mi, že i taková maličkost mi v uplynulých měsících chyběla. Důvod usmát se. Takový, po kterém nezůstanou rozpaky, rozporuplné pocity či slzy pálící v očích, jak tomu bylo dosud s Alexem.

Přijmu nabízenou ruku a nechám se vytáhnout na nohy. Au. Čerstvě ani plná energie se tedy necítím po tom sezením nad obědem. Odložím papír od pečiva i prázdný plecháček od čaje zpátky na kmen a s jistou zvědavostí pozoruji Noaha prohrabujícího se brašnami. Sama si mezitím promnu zimomřivě ruce i tvář, trochu si spravím šátek a límec kabátu, aby mi netáhlo za krk.
Dýku v koženém pouzdře od něj přebírám se stejnou nejistotou jako prve pušku. Nikdy jsem nic takového v ruce nedržela. A mám k tomu dost respektu na to, abych to z koženého pouzdra bez žádného pokynu ani nevytahovala.

„Dobře… Snad s tím budu šikovnější než s jehlou na vyšívání,“ ušklíbnu se váhavě. Přechytím zbraň v pouzdře do jedné ruky a vykročím za Noahem. Jakkoliv jsem si tohle sama vymyslela, jsem z toho nesvá – více než ze svého seznamování s puškou. Srdce mi buší, když se zastavíme na zasněženém plácku. Tohle bude vyžadovat… Víc. Mnohem víc.

Hlavně překonání sama sebe.

„Hmm… asi vedením osudu.“ Povzdychne si Noah a zahledí se ke kmenům stromů, mezi kterými probleskují sluneční paprsky. „Normálně o tom příliš nemluvím a vlastně bych ani neměl, ale když už jsi včera odložila tu masku záhadné ženy, tak bude nejspíše fér, abych udělal něco podobného.“ Krátce se na tebe otočí, než usrkne čaje a pokračuje.

„Svoje rodné jméno jsem nechal za sebou, ale pocházím ze Zahrad. Stejně jako ty, i když ne z nijak významné a bohaté rodiny. Heh, to vlastně vůbec. Byl jsem ještě kluk, když můj otec propadl hazardu. Stačilo mu pár měsíců, aby připravil o střechu nad hlavou sebe, svou ženu i děti a rodinné jméno se válelo v bahně stejně jako my. Skončili jsme ve vězení pro dlužníky. To je… no, ne zrovna pěkné místo, ale lepší než návštěvy vymahačů, kteří ti drží nůž pod krkem a dožadují se svých peněz, o kterých víš, že nikde nejsou.“ Rty zkroutí do hořkého úšklebku, aniž by se na tebe podíval.

„Tyfus.“ Řekne dutým hlasem pak po chvíli ticha. „Řádila tam tehdy tyfová infekce. Máma a sestra… No, dopadly jako většina ostatních, co to dostali. Alespoň to nemuseli dlouho trpět. Tohle nebyl svět, ve kterém by se jim žilo snadno. No… každopádně. Jeden z policistů nabídl otci, že se o mě postará. Byl na mě po smrti matky a sestry sám a… No, Henry byl vždycky dobrá duše. Někdy až moc.“ Pousměje se melancholicky a zase upije trochu z plecháčku.

„Pak už si to dovedeš představit. Kluk, co o všechno přišel, měl najednou nějaký vzor, ke kterému vzhlížet. Něco, proč se snažit a za čím jít. Ukázalo se, že jsou věci, na které mám talent. Jsem spolehlivý. Schopný. Loajální… Kvality, které umí přitáhnout pozornost mocných osob.“  

„Lord Farnham… Je to dobrý člověk. Spravedlivý. A i když se to nemusí na první pohled zdát, záleží mu na tomto městě a lidech v něm. Stejně jako mně. I když asi jsem v tom nikdy neviděl nějaké vyšší cíle jako on. Pro mě je důležité hlavně dělat dobře svou práci, i když jsou to někdy pěkně špinavé záležitosti… Ale život není pěkný. Nový Jeruzalém není pěkný. Ne, když víš, co se děje v zapadlých místech a za zavřenými dveřmi. Co lidé dělají, když si myslí, že se nikdo nedívá. Je třeba tyhle věci vyvažovat. Bránit chaosu… A já dělám, co můžu…. Abych se nestyděl, když se ráno podívám do zrcadla.“

Chvíli tam jen tak sedí, z lesa kolem se ozývá tiché křupání sněhu a další podobné nenápadné zvuky přírody. Po pár vteřinách se na tebe otočí, jeho tvář je vážná, oči skryté za kouřovými skly brýlí, než jeho obličej zčistajasna prozáří lehký úsměv, který po pár společně strávených dnech už tak dobře znáš.
„A taky je to zábava. Svoboda. Někdy… Je to vlastně trochu návykové. Účetního by ze mě už nikdo neudělal. Vše je tak, jak má být.“ Natáhne si zase rukavice a plácne se rozhodně do stehen, než se postaví. „To by bylo k pauze na oběd. Pojď, čeká nás ještě nějaká práce, než to tu zabalíme a půjdeme se pořádně vyspat na zítřek.“ Natáhne k tobě ruku, aby ti pomohl vstát a pak přiklekne k druhé brašně, která doteď byla zavřená. Chvíli se ozývá šramocení, než něco vytáhne a podá ti v jednoduchém koženém pouzdru předmět, který by jsi snad označila za dlouhý nůž? Dýku?

„Šerm a nějaké delší zbraně nepřipadají v úvahu. Jejich efektivita je příliš závislá na schopnostech toho, kdo je třímá a to se nedá naučit za tak krátkou dobu. Ale tohle by ti mohlo pomoci, kdyby se k tobě dostal někdo na blízko. Zvlášť, když by byl moment překvapení na tvé straně. Není to tak komplikované a je to jednodušší na manipulaci. Pojď, vrhneme se na to…“ Vykročí na volnější plácek a začnete s další částí výcviku.

♫♪♪♫

Balíček karet, pečlivě připravené tahy a figury na desce. Přesně v to chci věřit. Že nic nebylo ponecháno náhodě a každý krok od okamžiku, kdy Alex vrazil do těla Farnhama nůž byl předvídán a zajištěn. Přesto… Kdo jiný, než já by měl vědět, že nic není nakonec dané? Věci se dějí dle naší vůle jen na stránkách knihy, kam je sami vepíšeme. Stačí jediné zadrhnutí, jediná špatně vyložená karta… Myšlenkami zalétnu k Zerachiel a její zradě, kterou ohrozila nás všechny, k jejímu rozhodnutí, kterým zabila Yesoda.

To už ovšem beru do rukou pušku a ve tváři se mi objeví soustředěný výraz, se kterým se pustím do boje s puškou. Doslova. Zatracený závěr! Stojí mne veškeré sebeovládání, abych jím v tu chvíli vztekle nezarumplovala. Zvláště, když na sobě cítím Noahův mlčenlivý pohled, se kterým mne jen kontroluje a nechává, ať si vzpomenu sama. Úlevně vydechnu, když se mi to konečně podaří. Zapřu si pušku o rameno a lehce se rozkročím.

Zazní Noahův povel.

Zbraň s cvaknutím odjistím. Chvíli si představuji, že jsem někým jiným. Skutečnou hraběnkou Eldrigde. Bývala mojí oblíbenou románovou hrdinkou. Ráda lovila, zvláště škodnou na svých pozemcích. A později i tajemného fantoma, který se rozhodl jí udělat ze života peklo. Vydechnu a pomalým plynulým pohybem stisknu spoušť.

PRÁSK.

Pousměji se. Trhnu páčkou u závěru, abych vyhodila nábojnici ven a znovu vystřelím. Jako pravá hrdinka ze stránek knihy, do které jsem se nedopatřením dostala…

Dopoledne se nese ve znamení střelby. Opakuji stále dokola to samé, a nakonec přistihnu sama sebe, že nad tím vlastně ani nemusím přemýšlet. A také, že mne to baví. Není nad ten okamžik, kdy stisknu spoušť, ozve se zvuk tříštícího se dřeva a na bílém terči se objeví díra po zásahu. Nad tím, jak by to vypadalo v nějaké opravdové situace nepřemýšlím, nechci si tím kazit radost ani ten dobrý pocit, co ze sebe mám.

Slova chvály se poslouchají vážně dobře. Ruce mne sice pálí a jsem ráda, že můžu pušku aspoň na pár minut odložit a opřít o kmen… Stejně se ovšem šťastně culím, když se Noah vrací s terčem plným zásahů. Rozhodně jich tam je více než včera, a to střílím kratší dobu.

„Teď mě skoro mrzí, že jsem s tím nemohla začít dříve. Je to… Návykový pocit,“ usmívám se. Překvapeně zamrkám, když mi Noah předá terč sebraný se stromu. „Hm, doufám, že takových nastřílím víc a ještě lépe. Ale děkuji, schovám si ho. A až budu mít někdy nějakou stěnu, určitě tam přijde místo nějakého nudného obrazu,“ zasměji se v tom krátkém návalu euforie.

Ještě chvíli si terč prohlížím. Jsem tohle já nebo Dumah? Odkaz božího vojáka, kterým byla. Dokázala bych tohle i kdykoliv předtím, pokud by mi někdo dal do rukou pušku a řekl mi, co mám dělat? Zamyšleně nakrčím obočí. Tohle je něco, co už se asi nikdy nedozvím. Ušklíbnu se při představě, jak by se na tohle tvářil otec. Nebo Bartholomew. Nevěřil by mi, jistěže by mi nevěřil – pravděpodobně ani to, že bych vůbec vzala pušku do rukou a udržela ji.

„A co vy, lady Flanagan? Střílíte? Slyšel jsem, že s puškou od Dohertyho nejde minout.“

„Moji ženu zbraně děsí. Dává přednost zvukomalebnějším nástrojům, které se více hodí k jejím jemným rukám, viď, drahá?“

Ze vzpomínek mne vytrhne rychlý pohyb, který se mi mihne v periferním vidění. Rychle trhnu hlavou a přimhouřím oči. Něco se mihlo mezi stromy. Něco… Většího než vyplašený králík nebo prchající veverka. Asi jiné zvíře? Rozhlížím se kolem, na okamžik mne zarazí, že nevidím žádnou srnu pádící zběsile dál nebo…

… překvapeně se natočím zpátky k Noahovi stojícímu za mnou. „Hm,“ ještě jednou se krátce ohlédnu směrem, kde se mihl temný stín, než nad tím pokrčím rameny. Doslova. „Čaj zní skvěle,“ natáhnu se pro plecháček a podržím ho, aby mi ho Noah mohl nalít. Vlastně by mi zněla lépe káva, ale… Ta ranní moc za opakování nestála. Aspoň zatím. Čaj byl sázkou na jistotu.

„Koukám, že jsi myslel na všechno,“ pousměji se. S tím se posadím vedle něj a vděčně se natáhnu pro pečivo. Vyberu si samozřejmě to sladké. „Dobrou chuť,“ popřeji mu, než se zakousnu do jednoho z plněných rohlíčků. Na okamžik požitkářsky přivřu oči, než sousto zapiji ještě teplým čajem.

„Hm, jak se vlastně k tomuhle všemu člověk dostane, Noahu?“ zeptám se svého společníka zvědavě mezi sousty a nekonečným koloběhem drobení si na kabát a jeho oprašování. „Myslím tím… K tajným. A k někomu tak vysoce postavenému jako je Farnham,“ dodám zamyšleně.

„To možná ano, ale, jak už jsem vás upozorňoval, já nejsem žádný džentlmen.“ Odhalí bílé zuby v krátkém úsměvu, který byl dost možná také ukrytý za jeho maskou té osudné noci. S tvou další otázkou si jen poposedne a samolibě se ušklíbne. „Samozřejmě, že jsem to věděl. Nestává se často, aby mě někdo tak usilovně hledal. Zvlášť ne mladé dámy. To bych možná zvážil nechávat na stolcích své vizitky.“

Rozhovor běží dál v příjemně odlehčeném duchu. Na to, že zde sedíš postřelená v posteli a bavíš s člověkem, který tě přišel před pár měsíci okrást a jehož si málem připravila o život, je to až nezvykle plynulá a povznesená konverzace. Pravda, tobě samotné se svět sem tam příjemně zlatě zaleskne anebo se postel i s tebou ladně zhoupne, takže co by mohlo být špatného na tak krásném dni.

„Dobře, to zní, že máte hlad. Tak já pro něco zajdu.“ Splácne ruce a opět se postaví ze židle, na které příliš dlouho nepobyl. „…ale asi to trochu zabere, než vám něco uvaří. Neměl bych se tedy příliš zdržovat. Ještě byste mi tu v mezičase mohla usnout.“ Pousměje se, než vykročí ke dveřím snad jako kdyby tvou poslední větu neslyšel. Řekla jsi ji vůbec? Nezdálo se ti to třeba?

Robert zmizí ve dveřích a pokoj je zase propadne do konejšivého ticha. Paprsky zapadajícího slunce trochu pohasnou a snad jako kdyby to Robert zakřikl, začnou se ti víčka zase trochu klížit.

☩

*křup*

Otevřeš oči a rozhlédneš se po pokoji. Zdřímla sis? Možná na chvíli. Kromě toho, že se trochu zešeřilo, se nic nezměnilo. Stále je na stolku menší hromádka časopisů, které jsi tam před tím odložila, ale jinak zde kromě tebe nikdo není. Dveře do pokoje se také neotvírají a ani nezazní žádné zaklepání. Co to tedy…?

*křup, křup*

Studený průvan ti rozcuchá prameny rudých vlasů a zakousne se do odhalené kůže. Že by okno nebylo dostatečně dovřené a vítr ho rozrazil? Ohlédneš se a skutečně – vidíš, že je dokořán otevřené. Záclony divoce vlají ve větru a do místnosti proudí mrazivý venkovní vzduch. Po celém těle ti naskočí husí kůže.

A pak si všimneš ještě něčeho. Něco se tam pohnulo. Tam dole pod oknem. Nezdálo se ti to? Musíš se vyklonit, aby si na to viděla. Něco zakřupe. Je to nepříjemný zvuk. Jako když kost vyskočí z kloubní jamky a zase se do ní po chvíli vrátí. V ten moment se začne mezi vlajícími závěsy ze země stavět postava. Vychrtlá, pokroucená postava, která bude mít dobře přes dva metry. Šedivá pergamenová kůže, pod kterou se rýsují zvláštně propletené kosi. Hlava, která je spíše lebkou potaženou kůží v jejíchž očních důlcích se zableskne dvojice jinak temných očí a dlouhé členité prsty zakončené ostrými drápy. Na první pohled vypadá snad i lidsky, ale při podobnějším pohledu si pozorný pozorovatel může všimnout spousty anatomických nepřesností, které nemají s lidskou kostrou mnoho společného.  

Otevře to ústa, která jsou plná protáhlých zubů a ozve se kvílivé zachrčení, než vykročí k posteli.

*křup*

♬♬♬♬♬

„Čím složitější jsou plány, tím je větší šance, že se něco pokazí. Tedy… I tady je dost proměnných, ale udělali jsme pár opatření, abychom je minimalizovali. Možná to vypadá, že je vše vsazené na jednu kartu, ale ten balíček karet jsme poskládali sami.“ Uzavře Noah krátce vysvětlení plánu, jenž skutečně má na první pohled hodně proměnných. Je ale těžké říct, co všechno tomuto předcházelo. Ovšem se stupněm utajení je zcela jasné, že pokud tu jsou ve hře nějaké manipulace, muselo se jednat o velmi jemnou a delikátní práci, která nemusí přežít střetnutí s prvním reálným problémem.

„Takže do ulice. Dobře. To s tvou schopností dává smysl.“ Kývne souhlasně Noah, zatímco si chystáš pušku a trochu zápolíš se závěrem. Nechá tě. Nepomáhá ti. Jen tě trpělivě sleduje, než… se ti to podaří samotné. Koutek rtů se mu spokojeně vytáhne a otočí se k řadě stromů na druhém konci mýtiny.

„Volná palba…“

☩

Lesem znějí rány výstřelů. Ptáci se zase rozletí pryč a brzy je les kolem vás tichý. Zůstává jen vrzání namáhaného dřeva z korun stromů, do kterých se sem tam opře vítr. Dopoledne uteče ani nevíš jak. Zlepšila ses. Zvláště v porovnání s tvým prvním pokusem, kdy jsi ani pořádně netušila, jak připravit zbraň ke střelbě, je to značný pokrok. Teď už ti nedělá problém trefit se většinou ranou do terče. Ten se však nehýbe a času na míření máš tolik, kolik potřebuješ. Při samotné akci to bude jistě jiné, ale podobné věci se takto improvizovaně dost těžko trénují.

„Dobrá práce. Jsi skrytý talent, Del. Dokonce i ten soustřel už není až tak špatný.“ Pochválí tě Noah, když přinese terč z posledního kola střelby, ve kterém zeje úctyhodný počet děr. „Tentokrát nešla žádná vedle.“ Prostrčí prst jednou z větších děr, kam zjevně šla rovnou dvojice ran.

„Myslím, že je teď vhodná chvíle na pauzu. Se střelbou jsme hotoví. Najíme se a pak se můžeme podívat na to, co za pár hodin vykouzlíme na poli sebeobrany… Tady. Na památku.“ Podá ti s úsměvem papír s terčem, když prochází kolem tebe. Sama se tak můžeš přesvědčit, že to nebyl až tak špatný výkon. V terči je několik děr a několik se dokonce i povážlivě blíží černému středu. Vlastně by bylo nemyslitelné si ještě před několika dny zpátky představit, že něco takového zvládneš. Bartholomew by ti nevěřil, ani kdyby si mu proděravělým kusem papíru mávala přímo před očima.

Noah mezitím vytáhne dvojici termosek. Vypadá to, že dnes je na pořadu dne čaj a káva, kterou jsi už dnes měla možnost ráno ochutnat. Zatímco Noah chystá věci, všimneš si něčeho nezvyklého. Vypadá to, že se v dálce mezi stromy něco mihlo. Jen černý stín. Vypadalo to jako nějaké zvíře. Větší zvíře. Možná srnka?

„Kávu nebo čaj?“ Ozve se náhle Noahův hlas a když se ohlédneš uvidíš, že ti podává jeden z plecháčků a dle tvého přání ti jej naplní buďto z jedné nebo druhé termosky. K jídlu dnes budete mít pečivo z pekárny. Ještě je křupavé a dá se tam najít jak něco slaného tak sladkého. Noah hodí opět prázdné brašny už na vás oblíbený kmen, posadí se na jednu z nich a termosku odloží vedle do sněhu. „Dobrou chuť.“ Popřeje ti spokojeně, zatímco se dáte do jídla. Les kolem vás je opět tichý a nic vás tak neruší při zaslouženém obědu.