Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Plány Vera De Lacey
Po tvé otázce se rozhostí v pracovně rozpačité až možná nepříjemně tíživé ticho. Elija jen krátce střelí podmračeným pohledem po Robertovi, který jen nevinně rozhodí rukama, aniž by se však cokoliv odvážil říct. Elijahův výraz přeci jen o něco změkne, zvedne se ze židle a vykročí k tobě.
„Protože je potřebujeme k našemu plánu, Vero. Copak si nepamatuješ, co se stalo posledně? S Farnhamovou smrtí nebyla situace v Jeruzalémě nikdy příhodnější. Konečně s tím můžeme něco udělat.“ Usměje se mírně. „Pak už se nebudeš muset bát, že se tohle zopakuje. Nebudeš se muset bát vyjít na ulici. Copak nechceš, aby bylo tvoje jméno očištěno? Nechceš zpátky svůj život?“ Podřepne si vedle křesla, ve kterém sedíš, aby na tebe nehleděl z výšky a s rukou na jeho opěrce trpělivě promlouvá.
„No, nerad vám to tu ruším, ale myslím, že máme v tuhle chvíli jiné starosti než otravného vévodu a debaty o nespravedlivém nastavení společnosti. Tady dáma na to možná rychle zapomněla, ale já ne.“ Vloží se do toho po chvíli Robert a ukáže na své roztržené kalhoty, skrz které jsou patrné krvavé šrámy na kůži.
„Elijo, máme tu problém. Něco vlezlo k Veře do pokoje. Něco, co sem nepatří.“
„Cože? Počkej, jak vlezlo a kde jsi k tomu přišel?“ Zaostří Elijah na Robertovo zranění a jen se při tom pohledu zamračí.
„Měl by si to sám vidět… pokud to tam ještě bude. Vypadalo to jako…“ Otočí se Robert na tebe, jako kdyby snad chtěl tvou pomoc v popisu vašeho nezvaného hosta. „…no jako oživlá mrtvola, která byla poskládaná z víc než jedné mrtvoly. A dost… nahodile. Ehm, no takhle to vlastně nezní až tak hrozně, ale chtěli jsme si hlavně ověřit, že jsi v pořádku. Vypadalo to, že to šlo… po ní.“ S těmito slovy se stočí tvým směrem pohledy obou mužů a nastane chvíle ticha.
„Každopádně to nevypadá, že by tě podobné monstrum poctilo svou návštěvou. Viditelně se tě neodvážilo rušit. Možná jsou inteligentnější, než vypadají.“ Ušklíbne se lehce Robert, ale Elijah jeho pobavení dle soustředěného a částečně zamyšleného výrazu příliš nesdílí.
„Takže… takže něco na vás zaútočilo v tomto domě. A nebyl to vzteklý pes. Zabil jsi to?“ Padne prostá otázka bez špetky emocí, na kterou Robert jen přikývne. „Zůstalo to v její ložnici.“
„Dobře, podívám se, co to bylo. Z tvého popisu je to totiž dost… obtížné si představit.“ Povytáhne Elijah drobně obočí, než stočí svůj pohled opět k tobě. „Jak ti je Vero? Vypadáš… no ne zrovna nejlépe.“ Řekne taktně, než ukáže ke stolu. „Je tam ještě nějaký čaj. Kde je bar, víš moc dobře, ale neřekl bych, že tohle bude vhodná doba na pití.“ Pohlédne na Roberta.
„Ne, to se pleteš. Tohle je sakra dobrá doba na pití!.. Aaale však uvidíš.“ Mávne rukou Robert a vydá se sebejistě k jedné ze skříněk u stěny pracovny.
| ||
| |||
 | Když už se nemůže pokazit nic dalšího… Moc se nerozhlížím. I v těch okamžicích, kdy se opírám do Robertovy náruče a snažím se popadnout dech, buďto přivírám oči nebo mám hlavu sklopenou. Chodba tak zaniká v oparu bolesti, avšak… je zvláštní, že jsme nepotkali jediný obraz rodinného příslušníka ani nic osobnějšího charakteru. Dům tak působí nově, chvílemi až cize a neobydleně. Lidé v Zahradách se rodokmeny pyšnili více než čímkoliv jiným, ale… ne Elijah… a kdo ví, jestli jsme vůbec v Zahradách… Před schody zastavím. Zhrzeně se na ně zahledím, než ostře potáhnu vzduch mezi rty a bosou špičkou opatrně přejedu po hraně stupínku. Zvládnu to, musím to zvládnout. Ruku muže teď svírám pevněji. Až křečovitě. Není to taková výška, ale nohy se mi chvějí a, jak stoupáme, přestávám si být jistá, že se na nich udržím. Snažím se nezpomalovat. Nepoddávat se dávným obrazům vyvstávajících v mysli s každým zaškobrtnutím. Znovu se tam vracím. Pod noční oblohu ohraničenou všepožírajícími plameny – kdy tíživá lehkost naplnila každičký sval v mém těle – a před očima mi problesklo černé peří. Nově se k tomu přidává i tíha střevíčků na nohách bezmocně se míhajících nad temným městem, povědomé modré oči zářící oči jako hvězdy a pevný stisk kolem mého zápěstí. Stejně jako tehdy mě ani černovlasý muž po mém boku nepouští. A já stoupám. Když se konečně ocitnu na vrcholku schodů, je to hořkosladké vítězství. Třesu se. Záda pálí. Okraje světa se rozmazávají a zanikají v temnotě, ale… zvládla jsem to. Dostala jsem se nahoru. Byť bych to jindy nepovažovala za úspěch, teď si připadám, málem jako bych zdolala nejvyšší horu na světě. Jenom kdybych to místo dalšího pochodu, mohla oslavit v sedě. Místo toho se však musím napřímit. A pokračovat. Představa je to naprosto strašlivá, ale ani tentokrát to nevzdávám. Trhaně vydechnu, jak přenesu váhu z Roberta zpátky na své nohy, a – Vzápětí se zhoupnu celá. Rudé vlasy mi zavlají před obličejem a povážlivě se zakloním. Jen tak-tak zadusím výkřik v hrdle a pevně zavřu oči. Přehnala jsem to. Dotlačila jsem tělo za pomyslnou mez, čeho je schopné zvládnout, a teď spadnu. Docela určitě spadnu. A konečně stvořiteli splatím všechny své hříchy. Místo toho mě černovlasý muž však zvedne do náruče. Za ten křivý úsměv bych ho nejraději praštila. Když však rudá opona opadne, rozpačitě uhnu pohledem.
„Roberte, tohle je…“ nevhodné, chci říct, ale omluva mě zarazí. A ono to popravdě nebylo vhodné ani předtím, jenom teď… teď už mě smích přešel. Nenamítnu však nic. Na to je tělo příliš vděčné, že už nemusí bojovat o další krok a pak ten další. „Děkuji…“ Tiché kroky mnou kolébají. Zatímco ztěžka oddechuji, oči se mi přivírají vyčerpáním. Tyhle velké domy… mi byl ďábel dlužen, ale určitě si potřebuji jenom… odpočinout. Všichni to říkají. Možná mají pravdu. Kdyby mě záda nebolela, možná bych dokázala i usnout. Jenom tak. V náruči cizího muže. Kterému říkám jménem. A který konečně zastaví a zaklepe na dveře. Ani zpoza nich necítím krev. Díky bohu. Pracovna je impozantní. Až teď chápu, čeho chtěl Philip docílit výběrem správných knih, vystavením správných předmětů a nespočtem drobných detailů. Toho tichého obdivu v očích, které napřed prolétnou police a teprve pak zakotví na muži se zadumaným výrazem na tváři. Ne, ten se na rozdíl od mého manžela nemusel snažit udělat dojem, prostě ho na člověku zanechal. Koutky úst mi výmluvně cuknou. Ani nevím, jestli jsem za dveřmi opravdu čekala další z těch příšer, nebo jsem jenom propadla příliš živému proudu představivosti, ale srdcem se mi rozlije úleva. Je v pořádku. Všechno je… v pořádku. „Myslím, že teď už mě můžeš položit,“ zamumlám rozpačitě, když Robert tak významně upozorní na náklad ve své náruči. A příjemné to není. Obzvláště když pak kniha hlasitě zaklapne a jeho směrem se stočí káravé otázky. „Elijo, jsem v pořádku…“ Úplně pravda to není. Kdyby mě Robert postavil na nohy rovnou, asi se vyvrátím, ale řeknu to snad až překvapivě pevným hlasem. Jsem v pořádku, tak se… prosím… nezlob. A jsem? Bolí to. Ale bolest časem odezní a únava rozmáhající se svaly také. Zachytím se opěrky křesla, do kterého mě Robert pokládá. Naštěstí dost pomalu a ohleduplně, abych se nesvezla na bok. To by přeci jenom nevypadalo zrovna nejlépe. Ani pro jednoho z nás. Jemně mu kývnu na znamení, že to už zvládnu, a podepřu se loktem tak, abych působila alespoň částečně vzpřímeně. A hlavně si neopřela hlavu. „Kdo by to… pral?“ zopakuji zaskočeně. Naštěstí pro všechny zúčastnění – i případné pradleny – dáma nezapomíná na slušné vychování ani ve chvílích, kdy je ohrožena na životě, a zajisté pro jsem se ohleduplně rozplácla na podlaze. Uklízelo by se to tam snáze. Pro cosi se nadechnu, ale pak jenom zatřesu hlavou a prsty si projedu vlasy. Tohle… Tohle jsem si asi představovat nechtěla. Asi bych měla začít já. Robert se ostatně na scénu připletl později a… bude to tak lepší. V okamžiku, kdy se však otočím k Elijovi a už se chystám k odpovědi, pohled oříškových očí přitáhne něco docela jiného. Arch rozložený na stole. Nebo přesněji erb s černou orlicí, který… znám. „Já…“ Chci pokračovat. Soustředit se na to důležité. Na příšeru. A všechno, co představuje. Avšak, když otevřu ústa, nevyjde z nich jediná hláska. Znovu se na něj podívám a pak znovu na arch na stole. Nedává to smysl. Proč by měl plány domu vévody Essingtona? Ne… Ne, nemusí to být přeci jeho dům. Přes plány, poznámky a knihy s jistotou nepoznám, čeho se nákres týká. Mohla by to být kterýkoliv pozemek spadající pod jeho jméno. Před očima mi však nevyhnutelně vytane právě ta obrovská stavba, v jejímž stínu jsem kdysi stanula vyděšená k smrti a zmoklá na kost. Ale proč…
… by měl na stole plány muže, kterého nenávidí? A který se ho dle očekávání pokusil zabít? Kolikrát si ještě budu připomínat, že tahle válka neskončila, než tomu uvěřit? Oni nebo my, tak to říkal Elijah. Tolik jsem se bála, že se mu něco stane, až jsem zapomněla, že vévoda tehdy v Opeře nesáhl po zbrani první. Stejně jako tisíckrát předtím chci zavřít oči a předstírat, že je všechno v pořádku. Že to bude v pořádku. Že ten vtíravý pocit, který se mi uhnízdil na hrudi, je jenom… nesmyslná obava… … ale naneštěstí vím, co by udělala Zerachiel… … muži, který ohrozilo Lucifera. Který kdysi seděl v Tribunálu. Který byl příliš nebezpečný, než aby proti němu bojovala přímo. Jakkoliv si opakuji, že nejsem jako ona, skrze praskliny rozrůstající se napříč mým vlastním já, pošramoceným a osamělým, prosvítá všechno, co mě na ní děsí. Měla bych to ignorovat. Vím, že bych měla. Některými věcmi by se žena zabývat neměla. Věci na stole v pracovně mezi ně patří. A proto tu nejsem. Chtěla jsem mu říct o tom, co se stalo. Na to bych se měla soustředit. Na nic jiného. „Elijo, proč…“ slyším se vyslovit místo všeho, co bych říct měla, „máš na stole plány s erbem vévody Essingtona? Je to jeho dům?“ | ||
| |||
| Rezervace Delilah Blair Flanagan Pobereš vše z pultu a co se dá zastrkáš do kapes kabátu. Nakonec dostaneš i nějaké léky na potlačení bolesti, které nemají být tak silné. Účinné jistě také ne, ale potřebuješ, aby byl Noah funkční.
„Hmm, Fernsby?“ Zeptá se starý muž a chvíli se zamýšlí. „Otec Fernsby? No, nevím… Občas sem zajde jeden duchovní, ale nejsem si jistý jménem. Shání obvazy, tlumící léky a prostě podobný výběr, jaký jste dnes chtěla i vy. Předpokládám, že to bude nějaká bohulibá nezištná činnost pro místní chudinu. Zranění jsou v továrnách na denním pořádku.“ Zamručí a poposune si brýle na nose. „Je… takový menší. Zavalitá postava. Hnědé vlasy.“ Podívá se na tebe tázavě, ale tvého výrazu jde vyčíst, že to nebude ten muž, na kterého ses ptala. Je to dobře? Špatně? Těžko říct.
Pak už se rozloučíte a ty vykročíš ven, kde už na tebe čeká Noah. Tvůj příchod ho trochu probere ze strnulosti. „To zní dobře.“ Usměje se na tebe unaveně. Chvíli to vypadá, že chce ještě něco dodat, ale pak si to patrně rozmyslí a zůstane zticha. Nasedneš tady zpátky do sedla, zatímco Noah zatáhne za opratě svého koně, aby jej otočil a vyjedete.
☩
Jedete asi ještě půl hodiny, než dorazíte do ulice, kterou už poznáváš. Opět se před vámi otevře výhled na ten známý rohový dům, ve kterém jste strávili předchozí noc. „Del… Podej mi opratě. Odvedu koně dozadu. Na pokoje jsem udělal rezervaci, takže by mělo stačit vyzvednout klíče.“ Ozve se po tak dlouhé době opět Noahův hlas a tak tedy můžeš sesednout z koně a udělat o co tě Noah žádá. Ten tentokrát nesesedá, ale zůstává v sedle, aby pak s koňmi odjel stejnou cestou, jako je odváděl i předchozí den, dozadu.
☩
Na recepci sedí opět známý muž. „Ah, dobrý večer, to jste vy. No, skutečně jsem to nečekal. Měla jste pravdu. Kdo by to byl řekl, že to skončí zrovna tak. Ani ten zesnulý snoubenec se nevrátil.“ Přivítá tě nadšeně. Viditelně knihu už dočetl. No, tenhle typ literatury nikdy nevydržel zrovna moc dlouho. „Takže opět vaše pokoje. Jistě. Záloha byla složená.“ Zvedne se těžce a podá z háčků dvojici klíčů se známými čísly, které posune po pultu směrem k tobě. „Hezký večer.“ Popřeje ti a pak nastane trochu ticho. Noah nejde. Alespoň ne zatím. Trvá to několik minut, než se dveře přeci jen otevřou a vpustí do vytopené místnosti trochu mrazivého vzduchu s vločkami. Stojí v nich Noah. Ačkoliv je by ten pohled měl být podobný tomu včerejšímu, dnes je na něm patrné, že mu dost chybí energie.
„Vše zařízeno?“ Zeptá se tě krátce, než jen pokývne na recepčního a vyrazíte ke schodům. Dnes jste to oba, kdo se na ně netváří příliš nadšeně. Noah ale zatne zuby, chytí se pevně zábradlí a začne stoupat vzhůru. Dorazíte tak k vašim pokojům. Klíče zarachotí v zámku a dveře se otevřou.
„Klidně pojď dovnitř, Del.“ Řekne tiše Noah, když otvírá svůj pokoj, aby vešel do potemnělé místnosti a shodil ze sebe kabát stejně jako jednu z brašen, která jen zaduní o zem. Zatímco odmotává šálu z krku, můžeš si všimnout, že a obvazy na jeho boku dle očekávání prosákly krví. Ještě aby ne, když rány nebyly pořádně zašité a máte za sebou pár hodin jízdy na koni. To nemá s klidem na lůžku nic společného.
„Je mi to líto Del, ale dnes se k tobě na večeři asi nepřipojím.“ Zahlédneš letmý úsměv, než se posadí těžce do křesla, které tiše zaskřípe, a rozepne si knoflíčky u krku. „Ani nemám hlad.“ Zamumlá spíše pro sebe a prohrábne si rozcuchané vlasy, které jsou lehce navlhlé tajícím sněhem. „Tak copak jsi mi koupila dobrého?“ Otočí se na tebe v jasném žertu, který ale trochu postrádá jeho obvyklý elán.
| ||
| |||
 | O šití a vyšívání
„Ano, manžel,“ zopakuji po muži už s větší jistotou a krátkým kývnutím hlavy. „Ah… Snad ne. Tedy určitě ne… Doufám,“ dodám tiše s unaveným povzdechnutím a prsty nejistě poklepu o desku pultu. Více se lékárník naštěstí nevyptává, tedy ano – ale k věcem, které potřebuje vědět.
… přeci jen svoji pozornost ještě na chvíli věnuji muži za pultem. Srdce se mi rozbuší. „Víte, vaši lékárnu mi doporučil před časem jeden známý, otec… Fernsby. Theodor Fernsby, znáte ho? Už nějaký čas se s ním snažím spojit, ale příliš se mi to nedaří,“ zeptám se, když beru do náruče poslední obvaz. Hlas se mi lehce zachvěje, přesto se nutím k tomu, abych to znělo… Prostě jen otázka mezi řečí. Pokud si vše, co potřeboval nenabral ze sanatoria… Musel někde shánět jehly a další věci, ne? Ani nevím, proč si to vlastně dělám, teď, když mám tolik starostí. Možná… Jen… Vědět nebo… | ||
| |||
| Nová pracovna Vera De Lacey Robert se po tobě jen krátce otočí, než odvrátí pohled. „…To je komplikované, ale… Ale viděl jsem je. Nebo spíše Ramiel. To něco jim bylo jen vzdáleně podobné, přesto ten pocit z toho… Vypadá to, že se věci komplikuji.“ Zamumlá skoro až nesrozumitelně se zachmuřeným výrazem ve tváři. „Musíme za tím Elijou.“ Dodá pak s nově nabytou rozhodností a chytne tě opatrně. „Kdybys potřebovala zastavit a nabrat dech, řekni.“ Skloní se k tobě, než vyrazíte.
Procházíte chodbou sídla, která vypadá vcelku vkusně zařízená. Na zemi jsou leštěné parkety, stěny jsou obložené dřevěnými kazetami a látkovými tapetami. Připomíná to Zahrady. Ano, na takové domy jsi zvyklá. Přesto zde chybí věci nějaké osobnější povahy třeba jako portréty rodinných příslušníků. Vyjdete jedny schody do patra, které se ukážou jako nepříjemná zkouška tvé vůle. Poslední schody k vrcholku schodiště tě už nohy příliš nenesou a když se konečně dostanete nahoru… „S dovolením. Takhle to dál nejde.“ Svět se najednou zhoupne, jak tě Robert bez okolků a jakéhokoliv dovolení zvedne do náruče, aby s tebou vykročil chodbou.
„Omlouvám se. Trpělivost mi byla vždy cizí. Byl bych špatná sestra.“ S křivým úsměvem k tobě skloní na chvíli pohled modrých očí, zatímco tě nese chodbou dál.
Zastavíte u dveří, které vypadají stejně jako ty ostatní. Natáhne ruku a třikrát rychle zaklepe.
„…Dále.“ Ozve se tlumený hlas zevnitř. Robert si tě jen pohodí v náručí, zatímco se dveře před vámi samy otevřou, než s tebou vejde do místnosti. Vypadá to, že jste vešli do pracovny. V něčem připomíná tu Philipovu, ale je tu mnohem více polic s knihami a méně obrazů jejího majitele. Ten je tu ostatně s vámi. Elijah sedí u stolu, který je zaskládaný spoustou papírů a knih. Světlo lampy na kraji stolu v jeho tváři mísí s ohnivou barvou posledních paprsků zapadajícího slunce. Zamyšleně si prohlíží jeden z větších archů papíru, aniž by se obtěžoval vzhlédnout ke dveřím. Rozhodně to ale nevypadá, že by byl snad po útokem další z těch bestií.
„… Děje se něco Roberte?“ Promluví klidně bez ohlédnutí.
„To tedy ano. Ehm, ehmmmm.“ Odkašle si Robert a významně pohlédne na náklad v jeho náručí.
„A co…?“ Zarazí se Elija, když k vám konečně otočí svou tvář a uvidí Roberta s tebou v jeho rukách. „Vero? Roberte?... O co tu jde? A proč…? Roberte, vždyť měla ležet! Nemůžeš ji nechat chvíli ležet v posteli?!“ Zaklapne s bouchnutím knihu a sjede Roberta káravým pohledem. Černovlasý muž si z něj však viditelně moc nedělá, a tak se jen rozhlédne po místnosti a pak tě po pár krocích usadí na jedno z čalouněných křesel. „Ne, nemohl. Tedy pokud nechceš, aby tam po ní zůstaly jen roztrhané kusy. Kdo by to pak pral? Víš, jak je těžké vyprat krev z povlečení? A to nemluvím o... “
„Roberte, tohle není čas na žerty a…“ Zarazí se Elijah, když si vás pozorněji prohlédne a jeho oči se zastaví na zranění, které jste utržili. „…Co se stalo?“ Zeptá se soustředěně a natočí se k vám na židli. Nechá za sebou stůl plný plánů a poznámek, kterým se věnoval až do vašeho příchodu.
| ||
| |||
| Ve víru nákupů Delilah Blair Flanagan „Ah, manžel, ale jistě. Tomu rozumím.“ Usměje se muž za pultem. „Hmm, zranil? Tak snad to nebude nic vážného.“ Dodá krátce, než začneš poptávat vše, co potřebuješ.
„A co přesně budete převazovat? Abych věděl, jakou velikost obvazů. Vyvrknutý kotník, nebo snad něco na těle?“ Počká lékárník na tvou odpověď, než vykročí k jedné z obyčejněji vypadající skříni, ve které má evidentně věci, jenž nejsou vyloženě chemické povahy – tedy požadované obvazy a věci nutné k ošetření. „Říkáte šití… To budete provádět sama?“ Ohlédne se na tebe krátce přes rameno. „Víte, tyhle věci nejsou tak snadné jako vyšívání, ale na druhou stranu to není až tak těžké, jak se někteří lékaři tváří. Znám tu i několik lidí, kteří to nakonec dokážou lépe než ti v nemocnici.“ Usměje se a chlácholivě a vytáhne i malou špulku hedvábí a pár jehel. Ty jsou oproti těm, na jaké jsi zvyklá, zahnuté.
„To víte, někdy si lidé musí umět poradit sami… Hmm, kde jsem to jen…“ Ohne se pod pult a vytáhne nůžky, kterými z jedné špulky odstřihne kousek nitě. „Pojďte, ukážu vám rychle, jak na to, jestli máte chvilku, aby manžel nedopadl jako rodinná výšivka na zeď. V tuhle dobu už sem stejně nikdo moc nechodí.“ Mávne na tebe a přísune jednu z lamp, aby si mu viděla dobře na ruce. „Navléknout nit zvládnete. Pamatujte, stehy se dělají jednotlivě. Žádné látání jako u kalhot. Prostě jen propíchnete jehlou kůži, zavážete konce a ustříhnete. Vlastně je to mnohem jednodušší než vyšívání. Stačí takhle smyčka…“ Jeho prsty udělají vcelku obratný pohyb, když provléknou jeden konec nitě skrz smyčku a utáhnou v malý uzlík. „Pak už jen konce ustřihnete. Tak… zkuste si to, jestli chcete.“ Nabídne ti trpělivě a pokud chceš, skutečně ti poradí, jak správně uvázat uzlík na stehu.
Zatímco si to zkoušíš přejde k bohatě zásobeným policím za ním. „Stehy nechte určitě týden až dva, než je vytáhnete… Říkáte něco na bolest. A jak moc velká ta bolest je? A také… kolik váží váš manžel? Nebo… jak je aspoň vysoký? Je malý, útlý, nebo naopak při těle?“ Zeptá se tě, než jen zamyšleně pokývá hlavou. „Pokud chcete něco účinného na bolest, po čem se zaručeně vyspí a bude mu dobře, tak bych tu něco měl. Bude z toho jen možná trochu omámený, ale nemusíte se bát, zase se z toho probere. Tady… Tři pilulky, jinak by bylo dobré už dnes další nebrat. Nejdříve až zítra.“ Postaví na stůl malou lahvičku plnou bílých pilulí.
„Praštil se do hlavy?“ Zvážní lékárník po tvých dalších slovech. „Obávám se, že kromě tlumení bolesti na to nic nemám. Mohu vám nabídnout něco, co by předešlo možnému zánětu, ale pokud je to nějaký vážnější úraz, doporučil bych vám spíše návštěvu nějakého lékaře. Opravdového lékaře. Ne, žádného podomního felčara, který vám naslibuje hory doly za pár šekelů. Tyhle věci umějí být zrádné. Ale… nechtěl jsem vás vyděsit. Určitě bude mít manžel jen bouli. Doporučuji to chladit a tady… mast na otok.“ Položí na pult tubu se zdobným popisem.
Celkově se toho před tebou docela nakupilo, ale bankovky, které ti dal Noah, nakonec stačí, a ještě i něco zbyde. „Tak hodně štěstí paní. Ať je manželovi brzy lépe a dává na sebe větší pozor. Hezký večer.“ Rozloučí se s tebou lékárník a ty máš co dělat, abys vše, co sis naporoučela, pobrala. Dle siluety, kterou vidíš za okny ve světle lamp, Noah čeká i nadále se skloněnou hlavou na koni, zatímco se snáší z nebe jemné vločky.
| ||
| |||
| Odhodlání nezastavit Ticho. Nikdo nikde. Kousnu se do rtu a stočím pohled zpátky k Robertovi, který dýchá stále tak děsivě pomalu. Jakkoliv sama sebe pokouším přesvědčit, že je to Verš, že to musí být jenom Verš, srdce mi neklidně tluče a pod kůží mě šimrá neklid. Snad stačí jenom počkat, ale po všem, co se stalo… „Paní Chilcottová…! Díky bohu.“ Bude vědět, co dělat. Zavolá doktora a… Ne, nedomyslela jsem to ani tentokrát. Nad zcela zákonitou otázkou se zaškobrtnu a nejistě pootevřu ústa. Co mám říct? Že… upadl? Nebo že tam byla příšera, která mu poranila nohu, a já se teď bojím, že to zanechalo následky? Ne, to nemůžu. Dívala by se stejně jako Elyse tehdy. Na nebohou chudinku s nervy v koncích, která si zkrátka potřebu… odpočinout. V tom lepším případě, v tom horším by mě považovala za případ pro sanatorium. Ale já nic vysvětlovat nemusím, zkrátka ji pošlu pro Eliju a on – Taky ne. Kruci. Co když je tam opravdu další a rozeběhla by se vstříc nebezpečí? Nezmůžu se tak na jediné slovo, jenom se na ni přistiženě podívám, než se hruď muže zhoupne prudkým nádechem, jako by se vynořil z vody. „Roberte…?“ otočím k němu hlavu. Zlato, které mu probleskne očima, mě zarazí, ale s uvědoměním se mi žilami rozlije hřejivá úleva. Bude v pořádku. Díky bohu. „Vyděsil jsi mě…“ … a nejenom mě. Jenom já však vnímám tlukot jeho srdce, tak výmluvně rychlý. Ať už viděl cokoliv, nebylo to příjemné. Bezděčně stisknu jeho rameno pevněji, než ho pustím a nechám ho vytáhnout se na nohy, zatímco se rychlými slovy obhajuje paní Chilcottové. A prý, že není dobrý lhář… Napůl starostlivý a napůl káravý tón ženy mě i tentokrát přiměje sklopit hlavu. Snad protože… mi připomíná matku? Je to zvláštní, ani ne vysvětlitelné rozumem; podobností bych mezi nimi našla jenom pár, život je svedl docela jiným cestami a kdo ví, jestli by si spolu měly o čem promluvit, ale… když se tvářila takhle… nebyla vhodná chvíle na protesty. Ne, to jsme se sestrami mohly leda zalézt pod peřinu a odevzdat se do rukou místního lékaře. „Jsem v pořádku. Procházka mi udělá jenom dobře,“ hlesnu opatrně. „Ano… Vývar. To byste byla laskavá, paní Chilcottová.“ Na nabízenou ruku se zadívám. Polknu, nepříliš potěšena představou, že se budu muset zase postavit a pokračovat. Teď už vím, že se to neobejde bez bolesti, a svaly se mi zatínají, jako by mi v tom chtěly zabránit. Ale už jsem jednou řekla, že to zvládnu. Takže to… zvládnu. Nejistota se z oříškových očí vytratí ve chvíli, kdy se ho chytím, vytáhnu se na nohy a s přivřenýma očima se mu zapřu do boku. Chci jenom popadnout dech. Než vyrazíme, ale to už k němu prudce, takřka s úlekem, zvednu hlavu. Viděl je…? Takže to opravdu neskončilo se Sidriel. Zaváhám. Zvláštní tón v jeho hlase mě však popoženu. Ano. To bychom měli. Zkontrolovat Eliju, jestli je… v pořádku. A tak kývnu. Přenesu váhu zpátky na vlastní nohy a konečně se přiměji k dalšímu kroku. Není snadné nutit tělo ke spolupráci. Chvílemi mám vlastně pocit, že mě drží jenom on a nepolevující odhodlání chvíli slabosti vždycky překonat. „Co… jsi viděl?“ zeptám se polohlasem na něco, co si odpustil jak vévoda tak Elijah. Snad je to nezdvořilé nebo proti nepsaným pravidlům, nevím, jenom k němu zvednu starostlivý pohled, než na rozechvěných nohách pokročím zase o kousek dál. Určitě už to budou ty další dveře… nebo snad ty další, ty vypadají lákavě a jistě nás rády uvítají dovnitř. Pokaždé, když je míjíme, dávám pozor, jestli za nimi neucítím krev, ale… naštěstí…
| ||
| |||
| Starostlivá manželka To, že mne Noah bez řečí poslechne… Mě vlastně ani trochu neuklidní, jakkoliv si připadám, že právě teď a tady panikařím za nás oba, protože Noah působí… Nečekaně klidně. Smířeně? To bude možná ono. Až příliš palčivě si uvědomuji, že vlastně nemá ani na výběr… Jak to říkal o svých kvalitách? Spolehlivý. Loajální. Povzdechnu si. Měla bych být asi ráda vzhledem k tomu, že bez něj by zítřek nemohl proběhnout, ale… Je to komplikované. Všechno je tak… Zatraceně… Těžké.
Každopádně s bankovkami v ruce vyrazím bez dalšího otálení do lékárny. Uvnitř… Dlouze vydechnu a smetu z ramen i vlasů sníh, než vykročím směrem k pultu, za kterým stojí lékárník. Vypadá to zde… Slušně. To je dobře, moc dobře. Trochu jsem se obávala, aby to skutečně byla lékárna a ne nějaký… No, asi jako káva, co tu prodávají v kavárně. | ||
| |||
| Zpátky v civilizaci Delilah Blair Flanagan „Jistě… můžeme něco koupit… i když… Snad dorazíme do Jeruzaléma brzy.“ Přitaká ti Noah, který raději předchozí slova přeskočí. Rozhodně ho zmínka o krvácení v hlavě nijak nevyvedla z míry. Nebo snad nepřekvapila? S povahou jeho práce se jistě musel s něčím takovým už setkat, i když nejspíše ne zrovna u sebe. Poslušně tě ale uposlechne a položí se na bok do sněhu. Jindy si dovedeš představit, že by se to neobešlo bez krátké poznámky, ale ne dnes. Ne teď.
Leží tam skoro nehnutě, zatímco ty se snažíš přijít na nějaké nové možnosti. „Krev? Ehm, Del, nevím, jak přesně to myslíš.“ Ozve se od něj trochu váhavě. Viditelně tohle není něco, o čem by někdy slyšel. Každopádně čas pokročí a pak je vše nachystáno. Nasednete do sedel koní, kteří jen odfrkují páru, zatímco s vámi vykročí vstříc Novému Jeruzalému.
„Samozřejmě, paní.“ Usměje se na tebe trochu nuceně, než zase skloní hlavu. Jedete. Skutečně jedete pomalu, ale ať už si Noah vzal cokoliv, drží se zdatně v sedle, takže vás nijak nezpomaluje. Sedí ale poněkud předkloněn, aby ulevil zraněnému boku a všimneš si, že sem tam si sáhne rukou v uchu, aby se jen zamračil.
Je už tma, když vjedete do Jeruzalémských ulic. Pouliční světla sem tam osvětlují křivolaké ulice, ale za okny krámků se ještě povětšinou svítí. Zastavíte u jednoho, který dle vyskládaných lahviček a znaku na vývěsním štítu bude lékárna. Žádný felčar nebo pochybný prodejce. Ale opravdová lékárna. V této části města to bude jistě jeden z mála podniků s takovým zaměřením. Léky jsou drahé a kvalitní zdravotní péči si tu nemůže každý dovolit.
„Del… Zajdeš tam, prosím? Bude lepší, když… No, vyznáš se v tom viditelně lépe než já.“ Mihne se mu na rtech unavený úsměv. Je bledší a nebo je to jen tím, že je už tma? Světlo pouliční lampy Noahovi ve tváři vykresluje dlouhé stíny, které ostře kontrastují s jeho nezdravě zsinalou pletí.
„… Tady.“ Sáhne do kapsy kabátu, aby vytáhl peněženku a podal ti z ní několik bankovek. Je to pěkná suma. Samozřejmě, tebe něco takového příliš neohromí, ale někteří lidé z této čtvrti možná nikdy neviděli tolik peněz pohromadě. „A vezmi mi prosím něco na bolest. Budeš tak hodná?“ Dodá po jistém zaváhání, než se vydáš dovnitř.
Vzduchem se line směsice všemožných vzájemně mísících se pachů. Je tu dlouhý dřevěný kabinet se spoustou drobných šuplíčků, kde každý má měděný štítek s umně vyvedeným popisem, často latinským. Na policích nad tím je množství dóz a lahví s kapalnými i pevnými směsmi. Na jedné straně dlouhého pultu pak trůní zdobné lékárnické váhy. Vypadají spíše jako umělecký kousek než něco, k dennímu užitku.
„Přejete si dámo?“ Ozve se mužský hlas, který patří starému, prošedivělému muži s krátce střiženým plnovousem. Jeho tvář je brázděná vráskami, ale oči působí i přes jeho zjevný věk jiskrně a bystře. „Něco pro děti na horečku?“ Postaví se naproti tobě za pultem se zdvořilým úsměvem.
| ||
| |||
| Verše z druhé strany Vera De Lacey „Hmm, tedy… to zní jako, že jsem chodící reklama na parfém. Tedy pouze pro anděly krve. Kdo by to byl do mě řekl?“ Usměje se křivě Robert, zatímco jdete pomalu chodbou. „Jak kdy. Někdy je to snadné, jako kdyby to člověk dělal sám. Stačí si představit, co se má stát a stane se to. S těžšími předměty je to… těžší. Za určitou hranicí i namáhavé až bolestivé, ale to bych řekl, že nebude pouze specifikum mého talentu.“ Sklopí k tobě zamyšlený pohled, ve kterém po chvíli opět zablesknou žertovné jiskřičky. „Třeba taková matematika…“
„To je dobře… Moc dobře.“ Rozhlédne se obezřetně pak kolem vás, když zmíníš, že cítíš pouze vaši krev. „Snad to tak i zůstane… Hmm? Cože? Předstírat? Ale no tak dámo, nutit mě k popření sebe sama. A navíc… nejsem zrovna dobrý lhář.“ Povytáhne koutek rtů do přesně takového výrazu, který tvrdí opak, ale ten mu na tváři moc dlouho nevydrží, protože pak se dostanete k těm bytostem a Robert se začne hroutit, až se sveze na zem.
Hlavu má opřenou o stěnu a oči zavřené. Vypadá to, že… spí? Je to těžké odhadnout, protože jeho dech je zvláštní. Na tvá slova ale nereaguje. Ty mezitím vykřikneš. Volání o pomoc ti v tomto stavu ani tentokrát zrovna nejde, ale… Po chvíli…
„Děje se něco?“ Ozve se ženský hlas a rychlé kroky. Stojí tam paní Chilcottová, která poněkud zbledne ve tváři, když vidí to nadělení. „Pane Barlow!“ Sepne ruce a vykročí rychle k vám. „Co se stalo? Co…?“
Ozve se dlouhý nádech a Robertovy oči se otevřou. Na moment máš pocit, jako kdyby byly zalité roztaveným zlatem, které během mžiku zase zmizí a vrátí se jim jejich chladná modř. „Co… se? Ehh, paní Chilcottová?“ Zamrká překvapeně, když uvidí postarší ženu, jak se k vám sklání. Všimneš si, že jeho srdce buší jako o závod, ačkoliv navenek působí klidně. Poměrně.
„Jsem v pořádku, dámy. Prosím… Prosím, Nebojte se.“ Zvedne ruce, aby od sebe tak trochu odehnal ustarané pohledy. „Jsem úplně v pořádku. Tohle byla jen… kratší slabost. Nic víc.“ Začne se stavět na nohy s pomocí zde za ním.
„Ale pane Barlow! A proč je lady z postele? Měla by ležet. Vždyť v jejím stavu…“ Napůl ustaraně a napůl káravě začne paní Chilcottová zahrnovat otázkami nebohého Roberta, který ji ale přeruší zdvihnutým prstem, jenž si přiloží ke rtům. „Pššš, lady beru na procházku. Je to v pořádku. Nemusíte se bát, pán domu k tomu dal svolení. Vy ale rychle běžte a zařiďte pro lady nějaký horký… vývar?“ Pohlédne na tebe s posledním slovem tázavě. „Nebo snad dort?... Ehm, každopádně ten poslední se. No… To je jedno. Utíkejte do kuchyně, paní Chilcottová?“ Usměje se na ni a služebná viditelně znejistí, než přikývne a vydá se zpátky směrem, ze kterého přiběhla. Ještě párkrát se ohlédne přes rameno, než zmizí za rohem chodby.
„… Beru to zpátky… Viděl jsem je…“ Promluví nezvykle dutým hlasem Robert, aniž by se ti podíval do očí. „Jdeme za Elijahem.“ Podepře tě opět a vykročíte dál do útrob domu, který neznáš.
| ||
