Andor.cz - Dračí doupě online

Místní ptačí bezpečnost. To je celkem úsměvná představa. Pohledem zavadím o hnědého vrabčáka poskakujícího na větvi, který štěbetá na celé okolí vyčítavou tirádu. Mimoděk se pousměji, než opět zvážním, přeci jen náš rozhovor se přesune do trochu jiné roviny.
Uhnu pohledem, když Noah zmíní něco o noži a jeho vrážení do krku. To je… Polknu. Na druhou stranu – v čem se to liší od toho, co jsem udělala já? V čem se liší někoho bodnout nožem nebo nad ním stát a pozorovat, jak se dusí a vykašlává krev s vědomím, že mu to děláte vy. Nemám právo se pohoršovat. Já to udělala. Zcela vědomě. A ani na okamžik mne nenapadlo, že to není správné. Něčemu ve mne, co jsem zatím nepoznávala, ale moc dobře jsem věděla, že se to krčí ve tmě kdesi uvnitř mne samé… Se líbilo, když jsem ty muže zabila. Přineslo to s sebou zvláštní pocit klidu, úlevy a radosti.

Stisknu rty a přinutím se podívat se zpátky na Noaha, který částečně před mým přáním kapituluje. „Víc ani nechci. Vím, že se nemůžu naučit bojovat za pár hodin, ale... Bude mi stačit, když neztuhnu, pokud mě někdo bude chtít zase uhodit. Nebo hůř,“ odpovím. No nebyl by to Noah, aby si neodpustil poznámku na konec, které se sice nezasměji, i když tváří se mi přeci jen mihne pobavený úšklebek.
„Určitě. Mám pocit, že jsem si na sebe za sebe vymyslela něco, čeho budu večer litovat, až mě budeš muset táhnout do dalších schodů,“ poznamenám pobaveně, zatímco si od něj přebírám pušku, i když… To není žert. Rozhodně ne.

Co mne ovšem potěší je to, když Noah neodmávne moji otázku – jak jsem původně očekávala – ale ochotně sáhne se slovy souhlasu po… Mapě? Na jeho pokyn pušku opatrně odložím a opřu ji o kmen. Poté se už přesunu blíže ke svému společníkovi, abych dobře viděla na plánek položený před námi.
Rozbuší se mi srdce. Jakkoliv je Noahův výklad poněkud neosobní a obecný, má mysl si sama masochisticky doplňuje důležité detaily v podobě tváře, jména a všech těch černých myšlenek, co mi běží hlavou.

„To je strašné…“ uteče mi mimoděk, když mi Noah popisuje celý ten proces ohledně popravování vězňů. Jiné místo. Při západu slunce. Jsou to věci, které by mne sice za normálních okolností zajímaly, nicméně ve světle faktů, že se bavíme o Kamaelovi…
Každopádně více Noaha nepřerušuji, namísto toho přikyvuji hlavou a trochu se u toho mračím. Je tam… Tolik proměnných. Stačilo by, kdyby změnili trasu nebo čas… Stačilo by, kdyby někdo předpokládal, že by Alexander mohl mít komplice, co se jej pokusí osvobodit nebo že by se mohl najít kdokoliv, kdo by měl zájem na tom ho dostat do svých rukou. Nemám z toho dobrý pocit.

„Dobře, dobře, dobře…“ zamumlám. „Když to popisuješ takhle, zní to vlastně jednoduše,“ utrousím polohlasně. No možná to i bude jednoduché? Zablokovat vůz, postarat se o dozorce, pomocí výbušniny se dostat dovnitř do vozu a pak utéci. „Přesně proto se toho chci účastnit. Kdyby se cokoliv zkomplikovalo… Výhoda bude na naší straně. Nikdo mě tam nebude čekat. Včetně Alexe. Ale tohle je problém budoucí Delilah, se kterou momentálně nemám společného nic. „A pak… Kdybych musela jen někde sedět a čekat… Jak říkal lord Farnham. Musí se to podařit,“ kývnu hlavou.
Neexistuje jiná možnost, než že se to podaří. Nemůžu… Nechci… Prostě ne. Jen z té představy se mi dělá úzkostný knedlík v krku. Ty pocity… Nejsou tak úplně moje. Vím to. Ale je těžké s tím bojovat a po tom všem… S tím bojovat ani nechci. Přijmout Dumah znamenalo přijmout i jeho.

„Rozumím. Nicméně… Nechci být na střeše, pokud to nebude vysloveně nutné. Chci být dole v ulici s tebou. Nejsem si jistá, na jakou vzdálenost dokážu použít své schopnosti, zda cokoliv z toho bude fungovat na víc než pár metrů,“ potřesu hlavou. Nicméně se ohledně tohohle s Noahem nadále nijak nedohaduji, řekl to jasně. Podle toho, jak mi to dnes půjde. Takže mi to musí jít… Rozhodně mi tím dal motivaci.

Odhodlaně sáhnu po pušce a vezmu ji do rukou. Chvíli mi trvá si vše osvěžím natolik, abych se po Noahovi přestala nejistě dívat, zda to opravdu dělám dobře – ze začátku opět trochu zápasím se závěrem pušky, než si vzpomenu na ten správný gryf. Nabít. Odjistit. Vystřelit Zkontrolovat komoru. Odložit. Je to opakující se mechanická činnost, která mne svým způsobem uklidňuje a dodává mi na klidu. Ruce mne sice bolí a rameno protestuje, ale snažím se to nevnímat. Nicméně tentokrát si opravdu řeknu o pauzu, jakmile cítím, že mám dost – či spíše, že se ten okamžik blíží. Stejně tak dokud na to mám hlavu a dokážu se soustředit, několikrát si vyzkouším ztlumení střelby. Kdo ví, možná… Se to bude zítra hodit a chci mít jistotu, že vím, co dělám.

Samozřejmě krom toho, že se ženu střemhlavě do dalších problémů, protože těch svých mám očividně málo.

Nicméně…

Některé věci se zřejmě opravdu nemění.

Delilah Blair Flanagan

Tvůj společník se jen ohlédne, když zmíníš zpěv ptáků a trochu se pousměje. „Upozorňují na nás. Taková místní bezpečnost. Tam… vidíš. Dává vědět ostatním, že nás vidí.“ Ukáže vysoko do větví stromů, kde si skutečně po chvíli můžeš všimnout malého hnědého ptáčka, který netrpělivě poskakuje po tenké větévce a trylkuje. „Jako kdybychom na nás brzy neupozornili sami.“ Dodá pobaveně Noah, který už má opět oči před slunečními paprsky ukryté za kouřovými skly svých brýlí.

„Jistě, střelbu a věci kolem. S tím počítám. A… boj na blízko? Hmm.“ Zvedne k tobě pohled, zatímco v podřepu vytahuje pušky z brašny a jen nakrčí zamyšleně rty. „Tohle není něco, co bych tě dokázal naučit tak rychle jako střelbu. To ani zdaleka. Střelba je v mnoha ohledem snazší disciplína. Neosobní. Rozhodně je snazší zmáčknout kohoutek než někomu vrazit nůž do krku. Tedy za předpokladu, že k tomu vůbec dostaneš příležitost.“ Povzdechne si a zapře se o kolena, aby se narovnal.

„Ale máš pravdu Del. Je rozumné mít víc želízek v ohni, když jedno selže. Bude dobré, když budeš mít u sebe alespoň nějakou čepel. I kdyby si s ní neuměla pořádně zacházet, může ti zachránit život. Ne nadarmo se říká, že není radno se hádat se ženou v kuchyni.“ Ušklíbne se křivě a se cvaknutím zkontroluje mechanismus pušky.

„Prvně střelba a pak nějaká základní práce s čepelí. Rozumím. To by na dnešní den mělo víc než stačit.“ Podá ti pušku, přičemž ho tvá další otázka ani nijak nezaskočí.

„Chtěl jsem to s tebou probrat navečer, ale chápu, že tě to zajímá. Tak pojď. Tu pušku klidně polož. Zatím nebude třeba.“ Dodá, než vykročí ke koním, aby z jedné menší brašny vytáhl kus složeného voskovaného papíru, který když rozloží na spadlém kmenu stromu, ukáže se detailní mapa části města.

„Tady… těmito ulicemi bude projíždět transport s vězněm. Nemůžou ho jen tak popravit tam, kde ho drží... Tedy mohou, ale není to běžný zvyk. Potřebují ho dostat sem. Arlingtonská věznice.“ Zabodne Noah prst do jednoho bodu samotném okraji města. „Tam ale nechceme, aby dojeli. Potřebujeme se k nim dostat ještě ve městě, kde není tolik prostoru pro manévrování a naopak dostatek možností krytí. Cestu zablokujeme zde.“ Jeho prst přejede zpátky po klikatících se čárách až na jednu z ulic v chudší části města.

„Tohle je nejužší ulice, kterou budou projíždět a zároveň je v docela odlehlé části. To znamená, že máme dost času, než se tam dostanou možné posily a zároveň bude stačit jeden vůz na to, aby ji zablokoval. Popravy se konají se slunce západem. Měli by tam tedy projíždět mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne. K otevření vozu použijeme malé množství výbušnin. Nemělo by to poškodit více než zámek a možná trochu dveře. Testovali jsme to, abychom nálože správně dimenzovali.“ Pokračuje se soustředěným výrazem. „Vše je již zařízeno. Ostatně původní plán byl, že se o to celé postarám sám, takže tvá pomoc bude více než vítaná. Je dobré mít zálohu, kdyby se cokoliv… zkomplikovalo. Lord Farnham na úspěchu této části plánu dost trval, ale vzhledem k utajení není víc lidí, kteří by… No však jistě rozumíš. Ještě musím popřemýšlet, jestli tě nechat na jedné ze střech anebo raději dole se mnou… Uvidíme dnes, jak ti to půjde.“ Narovná se a složí mapu, kterou opět vrátí do sedlové brašny.

„Tak do toho. Zbraň do rukou…“  

Vera De Lacey

Den běží. Nakonec je třeba vážit si těch malých vítězství, kterých se ti za těch několik hodin podaří dosáhnout. Zvládnout se posadit. Zjistit jméno postarší ženy, která se nakonec přeci jen představí jako Augusta Chilcott. A také si prohlédnout něco málo z časopisů, které ti sem před tím Elija donesl. Dříve by to byly věci, které každý považoval za samozřejmé, ale ne dnes. Šestákové povídky z tak okatě propletenou a přitom předvídatelnou zápletkou se čtou skoro samy. Co by to bylo za příběh bez dobrého konce, že?

 Nakonec se písmenka začnou rozpíjet jedno do druhého a oči se ti začnou klížit. Spánek přijde rychle a ty se mu bez protestů odevzdáš. Probuzení není zrovna nejpříjemnější, ale hořká pachuť kapek už snad sama od sebe sládne na jazyku. Netrvá to dlouho a cítíš očekávanou úlevu. Svět je najednou zase příjemnější. Přívětivější.

Z poklidného trávení volného času tě vytrhne až zaklepání. Chvíli je ticho, než neznámého hosta vyzveš, aby vstoupil. Klika se pohne a dveře se nehlučně otevřou.

„Slyšel jsem, že tu někdo odložil jednu bezprizorní lady, tak jsem se přišel podívat, jak je na tom a jestli je skutečně tak bezprizorní.“ Ozve se ode dveří známý hlas. Do místnosti vejde v černém obleku oděný vysoký černovlasý muž, kterému na rtech hraje tak typický křivý úsměv.

„Hmm, je to už nějaká doba, co jsme se neviděli, že?“ Upřou se na tebe jeho ledově modré oči, zatímco pár kroky bez jediného zvuku přejde místnost kolem tvé postele až k oknu, u kterého se zastaví.

„Trochu vyvětrám, ano? Doporučuji si vzít peřinu. Pokud byste, nedej bože, z toho průvanu onemocněla, Elijah mě zabije.“ Ušklíbne se a vezme za páčku, aby otevřel jedno z oken a vpustil tak do místnosti mrazivý, ale čerstvý vzduch.

„Lepší ne?“ Otočí se na tebe, zatímco kolem něj povlávají jemné záclony. „Ehm… jsem rád, že jste to nakonec zvládla. Ta noc byla dosti dramatická, nebudu lhát. Stala se spousta nečekaných věcí. A pak, že jsou takové akce k smrti nudné… Ačkoliv… možná pro některé ano. Pravda.“ Zamumlá poslední slova zamyšleně a jen pokrčí rameny, aniž by si z toho něco více dělal.

„Říkal jsem Elijovi, že mi jednou přivodíte zástavu srdce a nebyl jsem daleko od pravdy. Nechat se trefit policií uprostřed prázdné ulice. Tedy, tedy…“ Mlaskne žertovně a jen zakroutí hlavou, zatímco z tebe nespouští oči. „Co vás na těch dámských posezeních učí.“  

♫♪♪♫

„Vážně?“ střelím po Noahovi překvapeným pohledem. Káva je něco, v co jsem v tuto chvíli opravdu nevkládala své naděje, takže překvapení je na místě. Skutečně během pár minut zastavíme u maličkatého podniku s tyrkysově natřenými dveřmi. Ta barva mne zaujme, tluče se s jinak dosti nuzným domem a… No, vlastně vším v téhle ulici. Dost možná i čtvrti. Když Noah opět zmizí uvnitř, poposednu si v sedle ve snaze najít trochu příjemnější pozici a rozhlédnu se kolem sebe. Tohle je… Skutečně jiný svět. Vše je tu šedivé, špinavé a… Já ani nevím, jak to popsat.

Ze zamyšlení mne vytrhne Noah vracející se zpátky ke koním. „Tohle si rozhodně nechám líbit,“ usměji se na něj, zatímco si přebírám plecháček. Sice se neubráním krátkému povytažení obočí, když si všimnu svařeného vína v hrnku Noaha, ale nijak to nekomentuji. Určitě ví, co dělá a rozhodně to není jediný gentleman, kterého znám a začíná den s trochou alkoholu.

Nijak na místě neotálíme a rovnou vyrazíme pryč z města. Jestli jsem považovala za náročné nasnídat se na koňském hřbetě, tak to nebylo nic ve srovnání s popíjením kávy za jízdy. S tím, že není příliš dobrá a první doušek mi povážlivě zkřiví výraz ve tváři se smířím celkem rychle – stejně pochybuji že bych kdekoliv v téhle části města mohla dostat lepší. Nicméně to, že se mi podaří se jí před Noahem polít snáším trochu hůře. Nevím, jak to dělá on, ale než se stačím dostat za polovinu hrnku, tak… S tím se přeci nedá jet! Očima více hypnotizuji vířící hladinu v hrnku než cestu před námi.

Naštěstí to Noah nijak nekomentuje a místo toho mi vypráví o tomhle novém neznámém Jeruzalému. Zaujatě ho poslouchám, občas se ho na něco zeptám, někdy se zasměji nebo naopak nechápavě či zamyšleně nakrčím nos i obočí.  Čas v jeho společnosti ovšem utíká příjemně rychle a já si tyhle chvilky, kdy se zkrátka jen bavíme, kdy můžu poslouchat jeho vyprávění… Užívám. V takových okamžicích se cítím takřka… Normálně. Ať už to slovo znamená cokoliv.

Stejně jako včera se zastavíme u mýtiny kdesi uprostřed zimního lesa. Zdá se, že tu od včerejška nikdo další nebyl – toho si všimnu dle stop dokonce i já. Vlastně… Vždyť kdo jiný by se vydal uprostřed mrazů do lesa na místo vzdálené pár hodin městu než my? Kteří jiní blázni…

„Aspoň máme jistotu, že se zde nenajdou jiní blázni, kteří by se v tomhle počasí šli ukrýt zrovna na terasu…“

„To je pravda. Jsme tu jediní dostateční blázni na něco takového široko daleko. Alespoň k něčemu nám tohle je.“

S dlouhým výdechem na okamžik přivřu oči. Zakázala jsem myslet na to… Na něj? A do teď se mi to díky Noahovi i celkem dařilo. Odehnat své myšlenky pryč – daleko od těch bolestivých míst – mne stojí chvíli usilovného přemáhání a přesvědčování sebe sama, že nemá smysl se ničím z toho týrat. Namísto toho se tak raději zaposlouchám do cvrlikání ptáků znějícího z okolních větví a korun stromů.

„Zpívají pěkně, že? Skoro jako by nevěděli, že je uprostřed zimy k tomu vlastně není žádný důvod,“ poznamenám polohlasně, než seskočím z koně dolů.

Noah se dá okamžitě do chystání a vybalování zbraní. Já se prozatím zkusmo protáhnu. Dnešek bude bolet asi více jak včerejšek, zvláště s vědomím, že tentokrát už vím, co mne čeká.

„Hm,“ přemýšlivě přimhouřím oči, „chci si určitě důkladně zopakovat manipulaci. Nabíjení, přebíjení a odjištění. A střelbu, určitě i střelbu, abychom se ujistili, že to včera nebyla jen náhoda. Chci mít jistotu, že zítra… Nic nezkazím,“ na okamžik stisknu rty. Dá se na tohle vůbec připravit za tak krátkou dobu? „A také… Mohl bys mi prosím ukázat, co dělat, pokud se ke mně někdo dostane na vzdálenost, kdy mi bude už zbraň k ničemu?“ požádat Noaha o tohle mne stojí přeci jen více přemáhání a přemlouvání sama sebe, než bych čekala. „Nechci se spoléhat jen na to, co umím,“ dodám o něco tišeji.

Krátce se kousnu do rtu a odkašlu si. „A když už jsme zmínili oba zítřek… Jaký je vlastně plán? Pokud mi to tedy můžeš říci,“ zeptám se.

Delilah Blair Flanagan

„Jistě, káva... Ta je tady kousek. Nemusíš se bát.“ Usměje se Noah a pobídne koně. Projedete dvojicí ulic až k jednomu podniku, který vypadá jako taková menší restaurace. V Zahradách by se to dalo označit za bistro, ale tady to prostě byl jen tak malý podnik, který jen neměl příliš míst k sezení. Jeho okna jsou zamrzlá a zamlžená, takže není pořádně vidět dovnitř. Co ale jinak vyčnívá z okolní šedi jsou snad jen tyrkysově nadšené dřevěné dveře.

Scénář se opakuje podobně jako u pekárny. Zastavíte, aby Noah zmizel v podniku. Tentokrát ale i s termoskami a dvojicí známých plecháčků. Chvíli to trvá, než se opět objeví a v podá ti jeden z nich, ze kterého se už vábivě kouří a line vůně čerstvé kávy.

„Jedna káva dle přání.“ Podá ti jej vesele, zatímco v tom svém si nese něco, co voní opět po koření a vínu. Rozhodně odvážný start nového dne. Na druhou stranu vás ještě čeká docela dlouhá cesta. Schová termosky do sedlových brašen a opět nasedne do sedla, aby se na tebe ohlédl. „Ano, na to stejné místo. Měli jsme tam klid a zvěř už si s takovou pomalu zvykne na střelecké závody, které tam budeme pořádat i dnes.“ Dodá s nadsázkou, než vyjedete.

Podkovy zvoní na kočičích hlavách a obsah hrníčku se povážlivě houpe připomínajíc vlny tam kdesi ve vile u moře. Káva to není nijak úžasná, vlastně by si řekla, že dost podprůměrná, ale svůj účel splní a s trochou šikovnosti se ti podaří z ní ani nic nevylít. Opouštíte město a míříte opět do otevřené krajiny. Noah vypadá v dobrém rozmaru a sem tam povídá o podnicích ve čtvrtích města, které pořádně neznáš. Vypadá to, že má vcelku dobře zmapované, kde se dá zajít na něco dobrého. Kde se dá posedět, aniž by se někdo ptal na zvědavé otázky. A nebo i o pár místem, kam je lepší si vzít zbraň. Jen tak pro jistotu. Cesta tak uteče vcelku rychle, než přejedete opět terénní vlnu a objeví se hradba známého lesa.

Projíždíte mezi stromy a v namrzlém sněhu si můžeš všimnout stop po koňských kopytech, které jste zde zanechali včera. Žádné jiné ale vidět v okolí nejsou, což si ověří i pozorně rozhlížející se Noah.  Sněhová pokrývka s každým ujetým metrem tiše pokřupává a kolem vás se ozývají ze stran sem tam ptačí volání. Vypadá to, že les po vašem představení opět trochu ožil. Nejspíš mu to ale nevydrží dlouho.

Zanedlouho se vyloupne už známý pohled na vaši tréninkovou mýtinu a provizorní střelnici. Dnes tu jste o poznání dříve, a tak vám ze dne zbývá ještě vcelku velký kus.

„Tak, dnes to bude hlavně na tobě, co by sis chtěla ještě vyzkoušet a v čem se ujistit. Hlavně to nesmíme přehnat. Musíme být připravení na zítřek.“ Seskočí Noah z koně a začne odpoutávat brašny od sedel a chystat vše potřebné.

♫♪♪♫

Probuzení přichází společně s ranními paprsky dopadajícími na postel. Jen pomalu otevírám oči a notnou chvíli jen mžourám kolem sebe v marné snaze najít… Cokoliv známého. Povědomého. Něco, po čem bych mohla sáhnout a připomenout si, kde… To jsem… A kdy. V některé dny si to musím připomínat. Všechno, co se stalo a dovedlo mne k místu, kde ležím. Připomenout si, že je vše v pořádku – i když v pořádku není vůbec nic.

Malý nuzný hotelový pokoj. Usnula jsem… Musela jsem hned usnout. Pohled do zlatavých paprsků zimního slunce mne zvláštně uklidňuje. Je to všední pohled, ovšem naučila jsem se ho mít ráda. Vážit si ho. Když vidím hned po otevření očí slunce… Je to dobré znamení. Se zívnutím se protáhnu – a okamžitě toho zalituji. V ramenu a pažích cítím stále tahavou tlumenou bolest, a i zbytek těla mi připomene, že jsem se k němu včera nechovala úplně jak by si zasloužilo. Chvíli tak ještě prostě jen ležím a přemlouvám sama sebe k tomu, abych se vymotala z peřiny a vylezla z postele ven. Nechce se mi. Vážně se mi nechce.

Pamatuji si časy, kdy… Nevstala bych. Jako tehdy, když jsme se vrátili z venkovského sídla Redcliffových. Celý den jsem strávila v posteli a nechala se obskakovat Kate, zatímco jsem umírala z toho, jak mě všechno bolí. Celá ta vzpomínka náhle působí jako… Jako by se stala někomu jinému. Zamrkám, když si uvědomím, jak moc pošetilá… Slabá a měkká jsem byla. A že propast mezi mnou a Delilah, kterou jsem denně vídávala v zrcadle… Je mnohem větší, než jsem si dosud myslela.

Opatrně se vytáhnu do sedu a vylezu z postele. Není to vlastně zdaleka tak zlé, jak jsem se večer obávala. Můžu chodit, můžu se hýbat. Dokonce i podlitiny od pažby pušky nevypadají rozhodně tak špatně jak by správně měly. Opatrně přelétnu bříšky prstů po nahé kůži a zamyšleně přimhouřím oči. Jakkoliv jsem přežila svoji smrt a dokázala se dostat z nejhorší za zlomek času než obyčejný člověk, navzdory tomu, že jsem vládla schopnostem vymykajícím se lidskému chápání… Je tak zvláštní uvědomovat si všechny ty změny. Už jen to, že jsem včera vydržela celý den na nohou v lese… To nemělo být něco, co bych měla zvládnout. Včera jsem nedokázala bez pomoci málem vyjít schody. Dnes? Neměla bych být schopná ani vylézt z postele…

Přistihnu se, že hledím strnule do okna. Skrze okno. Na svůj odraz. Doslova… Doslova jen odraz. Sebe samé. Dumah. Nejsem ani jedna z nich, přesto… Rozespale si promnu tvář a prsty zajedu do vlasů. Venku svítí slunce, paprsky se odráží od sněhu. Rozhodně není brzké ráno, dokonce ani pozdní. Trochu mne to překvapí, myslela jsem, že mne Noah nenechá tak dlouho spát. Kde vůbec je? Zamračím se. A je to právě temný stín té nepříjemné myšlenky na to, zda je vše v pořádku, co mne přinutí se nečekaně rychle nasoukat zpátky do svého nového oblečení a bez okolků vyrazit z pokoje ven.

Slovy se nedá popsat jak moc se mi uleví, když mi krátce po mém zaklepání na dveře sousedního pokoje Noah otevře. Na rtech se mi mihne ulehčený úsměv z toho, že ho vidím a… Zarazím se, když si všimnu, jak se na mne dívá. Vysvětlení přijde záhy. Na chvíli sklopím hlavu, než si s povzdechem promnu mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu. Cítím se… Rozporuplně. Na jednu stranu jsem opravdu ráda, že Noah neváhal, aby mne v noci zkontroloval a pak… Děsí mne vědomí toho, že o tom nevím… Kdokoliv by mi mohl vejít do pokoje a já…

„Dobré ráno, Noahu,“ popřeji mu a uhnu krátce pohledem před tím jeho. „Ah… Ty jsi… No… Byla jsem tak unavená, že jsem očividně zaspala i vlastní noční můry, včetně tvé kontroly,“ potřesu hlavou. Je tak snadné představit si o čem. „Promiň, že jsi kvůli mně musel zbytečně vstávat,“ dodám omluvně.

Vzápětí souhlasně přikývnu. „No… Nikdy jsem nebyla zrovna ranní ptáče, přiznávám,“ rozpačitě se pousměji. „Dobře. Dej mi jen tak… Nejvýše patnáct minut a můžeme vyrazit,“ dodám, než rychlými kroky zmizím v koupelně.

Pozoruji Noaha utahujícího poslední řemení na brašnách a… Spíše se snažím mu nepřekážet než cokoliv jiného. Zabalená v kabátu a šátku vytaženém až po bradu přešlapuji zimomřivě na místě. Bez snídaně a své ranní kávy mne trochu přechází odhodlání sednout na koně a kamkoliv vyrazit. Bojuji s nutkáním si povzdechnout, když mne Noah pobídne k nasednutí, přesto… Se na něj místo toho jen pousměji a nechám si pomoci do sedla.

O chvíli později se stáváme součástí davu. Za světla ta čtvrť nevypadá už tak hrůzostrašně jakkoliv se mi to zde zkrátka… Nelíbí. Lidé nás míjí, na rozdíl od Zahrad zde skoro každý působí jako by někam spěchal. A tedy ani zde nejezdí kočáry, možná tak leda povozy naložené sudy či věcmi. Co mne příjemně překvapí je vůně jídla proplétající se jinak mezi nepříjemným odérem, co vyvěrá hlavně z vedlejších menších ulic. Připomene mi to, jak velkým mám hlad… Noah jako by mi četl myšlenky seskočí z koně. Zřejmě před pekárnou? Ano, vypadá to tak.

„Dobře, počkám,“ souhlasím poslušně, i když ze sezení na koni nejsem úplně nadšená. Vášnivá jezdkyně ze mě asi zřejmě nikdy nebude. Dnes tedy rozhodně ne.

Snídaně mi ovšem viditelně zlepší náladu. „Hm, pěkně to voní, děkuji,“ usměji se, když si přebírám zabalené kousky pečiva. Tohle je tak trochu výzva – posnídat za jízdy. Na koni. Trochu válčím s tím, co a jakou rukou držet, abych mohla držet otěže, snídani a zároveň se najíst. Ovšem za to úsilí to stojí. Tváří se mi rozlije blažený výraz, když se do jednoho z rohlíčků zakousnu a ucítím na patře sladkou chuť ořechů a vzápětí i jakéhosi ovocného džemu, jakmile se hladově pustím do dalšho.

„Hmmm… Chutná to skvěle, za výběr snídaně máš ode mě pochvalu, byl to skvělý nápad,“ odpovím svému společníkovi mezi sousty. „K dokonalosti tomu už chybí jen čerstvá káva,“ zasním se, „a teda trochu pohodlnější sezení,“ dodám už pobaveně. „Na koni jsem tedy ještě nikdy nesnídala.“

Jakmile mám dojedeno, papír od pečiva schovám prozatím do kapsy kabátu a očistím si jak ruce, tak samotný kabát, ze kterého důkladně smetu veškeré drobečky. Cítím se podstatně lépe.

„Jaký máme na dnešek vlastně plán? Pojedeme zase na to stejné místo?“ podívám se po Noahovi.

Vera De Lacey

Tvá slova ho viditelně zaskočí. Uhne pohledem, který sklopí k podlaze a emoce z jeho tváře se na moment vytratí. „Hmmm…“ Povzdechne si krátce, než se na tebe opět otočí. „… Ano, zastavím. To se nemusíš bát.“ Usměje se lehce, než se opět postaví. „Tak tedy hezký den Vero.“ Kývne, než se opět vydá ke dveřím, ve kterých se ale tentokrát nezastaví.

Zůstaneš sama. Sama v tichu pokoje. Je těžké říct kolik uteklo času, než se ozve zaklepání na dveře. Vstoupí už tobě známá žena. V rukou nese skutečně pár slíbených časopisů a všimneš si i trojice knih, které trůní na jejich vrchu.

„Dobré ráno. Omlouvám se, ale nepodařilo se mi tu najít něco… ehm aktuálního. Vzala jsem vám proto alespoň pár knih. Snad se vám budou líbit.“ Skládá knihy na stolek vedle postele, aby ti pak podala asi čtyři časopisy s módou, která už ale skutečně nebudou aktuální. Možná tak před pár lety, kdy jsi ještě žila svůj spokojený život s rodinu na venkově.

„Vybrala jsem vám ještě nějaké knihy… No je tu nějaký román a tohle vypadá na nějakou dobrodružnou literaturu.“ Dodá a kmitne pohledem ke knihám na stolku. „Snad si vyberete.“ Pousměje se nejistě.

„A jak vám je? Nachystám vám zde léky, kdyby se to horšilo.“ Otevře jeden ze šuplíků a do malého porcelánového kalíšku odměří opět trochu toho hořkého sirupu, která už moc dobře znáš. „Tak… to byste měla už zvládnout, že drahá?“ Podívá se na tebe přes skla brýlí. „Nechám vás odpočívat. Zkusíte na oběd něco sníst? Možná nějaký silný vývar?“ Zeptá se tě, než se pak s tebou rozloučí.

Den uteče celkem rychle. Povětšinu času jsi v pokoji jen ty sama. Spánek se o sebe také hlásí docela často. Rozhodně je vidět, že tělo ještě není úplně v pořádku. S postupujícím časem se také začne ozývat hojící se rána a bolest se stále více a více nepříjemně zakusuje do těla. Dle barvy slunce si ale jistě musela prospat oběd. Za okny se totiž začíná šeřit a den se jistě přehoupl do pozdního odpoledne. Svět se nezastavil…

A pak se ozve zaklepání na dveře.   

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pokoj je ozařován hřejivým světlem, zatímco upadáš do spánku. Žádné neklidné převalování se v posteli a ani dlouhé zírání do stropu, máš pocit, že dnes jsi musela usnout snad v ten moment, kdy se hlava dotkla polštáře a přitáhla sis poněkud zatuchlou peřinu. Únava udělala svoje. Noc prospíš ani nevíš jak. Je to jako, když tě do vody hodí. A pak najednou je po všem. Oči se ti rozlepí ve světle ranních paprsků, které sem pronikají přes lehké záclony. Je ráno. Prostě jen tak, jako když někdo luskne prsty. Když ležíš, cítíš se dobře, ale jakmile se pohneš, připomene se včerejší den a namožené svaly, které se nestihly plně zregenerovat. Není to ale až tak hrozné, jak by si čekala. Když zapátráš ve vzpomínkách na těch pár okamžiků, kdy se stará Delilah dostala alespoň okrajově do podobného stavu, rozhodně byla druhý den zničenější než ty teď a to za sebou neměla ani zlomek toho, co nová Del.

Nejvíce cítíš asi rameno a paže, ale když se podíváš, na kůži už jsou jen tmavnoucí zbytky modřiny, která byla ještě včera čerstvá. Pokoj je jinak prázdný. Nikdo neklepe a pokud vyhlédneš z okna, vidíš, že bude už trochu pokročilejší dopoledne. Noah tu není a jsi to právě ty, kdo musí jít a první zaklepat na dveře jeho pokoje.

Stačí krátké zaklepání, aby se otevřely a ve dveřích stál známý černovlasý muž. Noah vypadá, že už je připravený. Vypadá čerstvě a dobře odpočatě. „Dobré ráno, Del. Jaká byla noc? Bylo vše… v pořádku?“ Trochu přimhouří oči, když na tebe hledí. „Nejspíš špatné sny.“ Dodá pak polohlasně. „Nevzbudil jsem tě, že? Omlouvám se, ale slyšel jsem nějaké zvuky, tak jsem to musel zkontrolovat.“ Dodá pak krátce.

„Každopádně… Jak jsi na tom? Jsi připravená vyrazit? Dnes to bude trochu volnější, ať se úplně neodrovnáš. Hmm, snídaně… Dáme si ji po cestě, co ty na to? Den nám už trochu poskočil.“ Usměje se mírně. „Počkám tady.“ Kývne na tebe.

☩

„Tak, to bychom měli.“ Připevní Noah poslední z brašen na osedlaného koně a dýchne si na ruce, než si natáhne rukavice „Tak pojď.“ Kývne na tebe a nastaví ruce už ve známém gestu, aby ti pomohl se vyhoupnout do sedla, než nasedne na druhého z koní. Vyrazíte.

Ulice Jeruzaléma žijí. Míjíte lidi jsoucí si za vlastními povinnostmi a plány. Krámky už jsou otevřené. Jindy tak výrazný zápach je přehlušen vůní čerstvého pečiva a párkrát ucítíš snad i pečené kaštany. „Moment.“ Zastaví Noah koně u jedné pekárny. „Klidně zůstaň v sedle. Něco donesu.“ Otočí se na tebe, aby na chvíli zmizel vevnitř, než se po pár minutách opět objevil, tentokrát ale nese pár papírových kornoutů a balíčků, nejspíše složených z místních novin.

„Tady.“ Podá ti s úsměvem jeden menší balíček, ve kterém jsou čerstvě upečené kousky pečiva. Voní máslem a vevnitř jsou plněné ořechy a nebo nějakým ovocem. „Není to zlé, ne?“ Otočí se na tebe spokojeně Noah, který se pak s chutí zakousne do podobného rohlíčku, až to zakřupe, než pobídne koně patami a vyrazíte. Čeká vás ještě dlouhý den.