Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Krev nad zlato Připadám si před Noahem trochu hloupě. Nechápe… Nemůže chápat, jak jsem to myslela. Vše, o čem mluvím působí tak abstraktně a příliš… Pro člověka neuchopitelně. Věčná duše. Hříchy. Zním jako nějaký náboženský fanatik. Chci namítnout, že to není o víře, že… Ne, nevím, jak mu to vysvětlit. Vzpomínky na vlastní pochybnosti – pochybnosti Dumah a Kamaela o tom, co ve jménu vyššího dobra a přesvědčení, že je to správné dělali… Noaha ovšem nic takového netíží. A zatímco mluví, připadám si… Připadám si o něco méně člověk, než bych se měla cítit. Netuším, jak to popsat a ani nechci. A tak se jen posmutněle pousměji. Noah nelituje ani nepochybuje o tom, co dělá. Je to správně? Trochu mu ten přímočarý pohled na věc závidím… „V tom případě je vše v pořádku,“ odpovím měkce, zatímco kráčím po boku Noaha k plácku kousek od nás.
Ostatně tam už na nějaké filosofování není čas. Opatrně tasím zbraň z pouzdra. Prohlédnu si tu hrozivě se lesknoucí čepel, ovšem to už mne Noah instruuje a opravuje, jak ji správně držet, jak stát a…
… mám toho dost.
Vážně. Setrvám na zemi ve sněhu o chvíli déle, než přemluvím sama sebe, abych se vytáhla zpátky na nohy. Je to těžké. A nepříjemné. Jakkoliv mám už za sebou tu první fázi, kdy jsem sebou polekaně trhla či chvíli zmatkovala pokaždé, když na mne Noah sáhl, aby mi zkroutil ruku, odrazil mne či dostal na zem…
Jsem unavená, uřícená a nemám ani trochu pocit, že by mi to k něčemu bylo. Na některé věci prostě jen odhodlání nestačí. Přistihnu se, jak div neskřípu zuby, když se musím dokola a dokola zvedat nebo dostávat do situací, které mi nejsou ani trochu příjemné stejně jako…
… přibližující se ostří nože k Noahově krku mne lehce znervózňuje. Ano, je to pomalé, ano, drží mi ruku, přesto jsem napjatá, zatímco ho poslouchám. Velké tepny. To ani nepotřebuji ukazovat – aspoň k něčemu mi bylo ležení v anatomických atlasech a hodiny povídání si s Gideonem. Kde je mu teď asi konec? S povzdechem rozeženu všechny ty roztěkané myšlenky a soustředím se opět na Noaha. Dýchám. Snažím se nabrat aspoň trochu sil, než budeme opět pokračovat v tom martyriu, které…
„… au!“ zasyknu procítěně, když mi rukou prošlehne ostrá bolest. Drobnou ránu okamžitě zalije rudá krev ostře kontrastující s bledou jemnou kůží. „Nic to není,“ odpovím se značným sebezapřením a potřesu hlavou, jakkoliv se tímhle veškerá moje motivace v tomhle pokračovat snížila takřka do záporných hodnot. Ani neskrývám úlevu, když Noah po krátkém zhodnocení mého zranění navrhne, abychom…
… co to…
Zarazím se uprostřed pohybu a přimhouřím oči. Přísahala bych, že… Po zátylku mi přejede mráz, co nemá nic společného se zimou. „Noahu,“ šeptnu napjatě, takřka na samotné hraně slyšitelnosti. Ten stín. Rychlý pohyb. Něco ve mne se sevře a už nepovolí. Oči mám rozevřené dokořán, i dech mi v tu chvíli uvázne v hrdle. Srdce se mi rozbuší tak silně, že to snad musí slyšet i Noah. Před očima se mi na bílém sněhu vykresluje zkroucená silueta potažená temně šedou kůží s nepřirozenými pokřivenými údy nořícími se do sněhu.
Pohne se to.
Strnule tam stojím, neschopna pohybu. Mysl nevěří tomu, co očí vidí. Nebo nevidí? Noah se ohlédne, než mi jako by nic zastoupí výhled. Ale… Myšlenku nedokončím. Stejně jako Noah větu. Najednou… Najednou tam prostě není. Nestojí přede mnou. Letí vzduchem pryč. Tupá rána. Něco zapraští. Zem ozdobí rudé cákance krve.
NOAHU!
Něco ve mně hystericky zaječí. Ovšem skrze sevřený krk nepronikne ani hláska. Nejde to. Prostě to nejde. Nehybně hledím na ohavnost tyčící se vysoce nade mnou. Oči se mi jako na povel zalijí slzami strachu, když si uvědomím, před čím to stojím. Abominace. Ztracený. Vím, na co se dívám. Zatraceně to vím. Cítím děs a hrůzu Dumah stejně jako tu svoji. V hrudi mě bolestivě píchne. Kloubnaté prsty svírající její tělo. Ostrý nehet nořící se skrze zbroj. Bolest. Poslední výdech v Kamaelově náruči…
Těch pár vteřin, kdy naproti sobě jen stojíme a zíráme na sebe se protáhne v celou věčnost.
Umřu tady. Zemřu stejně jako ona.
Skrze tlukot vlastního srdce neslyším nic jiného. Rukojeť nože svírám křečovitě v dlani, když pomalu… Velmi pomalu pozvedám ruku do obranné pozice. Jen s nožem nemám šanci. Vím to. Kamael to zabíjel ohněm a mečem. Svojí ničivou silou. Já nic takového zatraceně nemám. Jen…
… zbraně.
Puška opřená stále o kmen stromu. Plechová krabička s náboji. Nezvládnu to dost rychle. Nemám… Nemůžu… Přinutím se vydechnout. A pohnout se. Pomalu ukročím s pohledem upřeným na Ztraceného. Jen z toho pohledu se mi dělá fyzicky zle. Přesto… Musím. Prostě musím. Ustupuji směrem k pušce. Dokud se to nehýbe, tak… Nedělám žádné prudké pohyby. Krok za krokem. Krůček za…
… ovšem pokud se Ztracený rychle pohne, vystartuji i já. Jako o život. Doslova. Nůž nepouštím do poslední chvíle, než je to nutné. Puška. Náboje. Sebrat ji. Vzít náboje. Trhnout závěrem, nabít, vystřelit…
Nestihnu to!
… musím. | ||
| |||
 | Rychlý proces Vera De Lacey Náraz do zdi ti naštěstí nevyrazil dech, ale rozhodně to nebylo něco, co by sis ve svém současném stavu užila. I přes mlžný záboj morfia vystřelila z hrudi ostrá bolest, ačkoliv i tak byla o poznání otupená, což ti dalo možnost dál jednat. A pomoci.
Monstrum se mezitím staví na nohy opět po tom, co mu někdo kořist ukradl před nosem, ale tentokrát se už zahledí na muže stojícího ve dveřích a bez zaváhání vyrazí.
Je ani ne půl metru od Roberta, když se ze země se zvedne stůl, rozletí se směrem k monstru a smete jej tvrdým nárazem někam do strany. To už se ti daří z krve zformovat rudé provázky. Ač působí tence, jsou pevné. Alespoň tak pevné jako tvá mysl. Rozletí se k monstru, které jen vztekle zařve, když se mu obtočí kolem nohou a zastaví ho tak kousek od Roberta. Jeden jeho ostrý spár tak promáchne jen bezvýsledně vzduch pár centimetrů od těla pana Barlowa.
„…Neříkejte mi dvakrát!“ Křikne na tebe Robert a natáhne ruku, aby se utrhl jeden ze závěsů na posteli a tu kroutící se věc začal obmotávat podobně jako tvé krvavé stužky. „Sakra… Nemáte pušku?!...Asi ne.“ Odpoví si hned sám a do ruky mu vletí jeden ze stolků. Dupne na něj a se zapraštěním dřeva se odlomí jedna noha, kterou tu věc praští a pak znovu a znovu. Ozývají se jen vzteklé skřeky a pařáty s ostrými drápy se míhají vzduchem kolem. Ta věc nemůže vidět, na co utočí a tak jen vztekle seká všude kolem sebe.
„Zatracená práce!“ Zakleje Robert, když mu jeden z pařátů rozsekne nohu a na dřevěnou podlahu dopadne pár dalších kapek krve. Ustoupí a ani nevíš jak a kdy, ale najednou má v ruce podlouhlou čepel, na které žhnou modře neurčité symboly. Podobně modré jako jeho oči. Robert sevře ruku v pěst a látka věc ještě těsněji omotá a na moment znehybní. Dostatečně natolik, aby čepel nezvykle rychlým pohybem protnula vzduch a zabodla se do těla schovaného pod látkou. Od čepele odletí sprška černé tekutiny. A pak znovu a znovu. Nevědět, co je pod látkou ve skutečnosti byl by to děsivý pohled. Vlastně je to děsivý pohled i tak.
A pak… po neurčité době, se ta věc už nepohne. Zadýchaný Robert o několik kroků ustoupí, ale nepřestává to sledovat. Ruku se zbraní, ze které odkapává černá tekutina, svěšenou podél těla. Napjatým pohledem, ve kterém můžeš vidět stopy znepokojení i… strachu.
| ||
| |||
| Rajská zahrada Delilah Blair Flanagan „Nemusí tě to mrzet, Del. Tyhle věci se prostě stávají. Lidé umírají. Dříve nebo později.“ Otočí se na tebe Noah se smířlivým úsměvem na rtech, zatímco máš ruku na jeho rameni. Je to jen prchavý okamžik, než se zase každý zahledíte jinam. Tvá slova o Farnhamovi přejde jen s pozdviženým obočím. Trochu pátravě si tě prohlédne, ale nic neříká. Přijde totiž další otázka. Trochu více na tělo. „Ehm, víš, nikdy jsem nebyl až tak… věřící člověk, že bych řešil svou věčnou duši. Jsem víc… No žiju teď a tady. Popravdě ani nevím, co bych si pod tím termínem vůbec měl představit. Asi jsem chodil málo do kostela.“ Ušklíbne se křivě, ale když vidí, že to celé myslíš vážně, zase trochu zvážní. „Nevím, co bych ti k tomu víc řekl Del. I když nechám stranou tyhle otázky víry, tak prostě… Dělám, co je třeba. Tohle není dokonalý svět. Možná kdyby to byla rajská zahrada, kde jsou všichni šťastní a spokojení, nebylo by třeba nás. Lidé by se nezabíjeli, nezneužívali… V dokonalém světě bych nemusel dělat to, co dělám. V takovém ale nežijeme a proti ohni se musí bojovat ohněm. Kdybych jen nastavil druhou tvář no… Sama víš, že tak to nefunguje. Takže jestli se někdy za to budu zodpovídat? Možná… Ale litovat toho nebudu. Neudělal bych to jinak.“ Uzavře pak celé téma a trochu zamyšleně se vydáte společně na volný plácek na další fázi tréninku.
„Takže, klidně ji tas. Prohlídni si ji a zkus, jak se ti drží. Není to žádná exotika, ale svůj účel to splní. Je to především bodná zbraň, ale jak vidíš, má naostřené i strany, takže s ní můžeš vést úder i ze strany… Hmm, no tak pojďme na to. Prvně držení. Ukaž, jak ji držíš?“ Dojde Noah k tobě a pak tě vezme za ruku, aby ti rozevřel dlaň a poupravil ti držení zbraně. „Takhle to bude lepší. Když na tebe bude někdo útočit, chceš mít čepel pokaždé…“ A tak začnete s výcvikem.
☩
Oproti střelbě se tohle ukáže jako fyzicky náročnější část výcviku. Držet si správný postoj, správný úchop zbraně a vést útoky pod vhodným úhlem. Není to rozhodně tak snadné a když ti Noah párkrát zachytí ruku s dýkou, aby ti ji přetočil za záda, nebo tě povalil do sněhu, začínáš toho mít už opravdu dost. I když to dělá vlastně pomalu a opatrně, aniž by s tebou praštil plnou silou, už jen to sbírání se na nohy, aby se to pak brzy celé zopakovalo, je otravné. Vypadá to, že se nakonec proti zbrani dá efektivně ubránit i s holýma rukama, když jeden ví, jak na to.
☩
„…A pak můžeš vést úder tady vrchem…“ Stojí Noah před tebou a přiblíží tvou ruku držící dýku, až ke svému krku, aniž by pouštěl tvé zápěstí „…Jen pozor, většinou ostří sklouzne po klíční kosti. Ta tomu ale nakonec kolikrát pomůže.“ Podotkne věcně. „Pokud si můžeš vybrat, chceš zaútočit na místa, kde jsou velké tepny nebo žíly… Bodat lidi do břicha je… No většinou ne tak efektivní, jak by jeden doufal.“ Pustí tvou ruku a začne ukazovat na slabá místa, kam je dobré zamířit svou pozornost. Je to taková vhodná kratší pauza, kdy se můžeš vydýchat, než se zase vrhnete na ty nepříjemnější části tréninku.
☩
Ucítíš ostrou bolest, která ti vystřelí z ruky. Při posledním pohybu se ti podařilo omylem dýkou rozříznout kůži druhé ruce. Je to jen malý šrám, z kterého vyskočí několik rudých kapek krve. „V pořádku?“ Přikročí k tobě Noah, aby vzal tvou ruku a prohlédl si tvé zranění s nakrčeným čelem. „To se stává. Není to nic vážného. Asi bychom to ale měli…“
A pak si všimneš, jak se za Noahem něco mezi stromy pohnulo. Na zátylku ti naskočí husí kůže, ale není to tentokrát z mrazu. Něco je špatně. Něco je hodně špatně.
„Děje se něco?“ Všimne si Noah tvého výrazu a ohlédne se přes rameno. A ty to uvidíš. Je to tam. Mezi stromy. Pokroucená postava, která se nepřirozeně pohybuje. Jak by také ne, když místo obvyklé dvojice nohou má tři, jejichž pohyby připomínají pavouka. Dlouhé ruce, které dosahují až na zem a to především díky prstům s drápy, jenž působí… zlámaně, ale přitom se hýbou. Rozběhne se to vaším směrem…
„Del jsi v pořádku?“ Otočí se na tebe Noah ustaraně, jako kdyby to snad neviděl a zastíní ti tak výhled na tu věc. „De…“ Nedokončí ani tvé jméno, když v tom je zničehonic odhozen a odletí jako vržená hadrová panenka stranou k místu, kde jste nechali koně a kde jste si ještě před pár hodinami dávali dobrý oběd. Jeho tělo narazí tvrdě do kmenu stromu a sveze se po něm na zem. Ve sněhu, kde před tím stál zůstane jen několik krvavých skvrn, které se táhnou směrem, jakým ho ta věc odhodila.
Ta věc se narovná. Má dobře přes dva a půl metru. A ty tomu konečně hledíš do tváře. Stejně jako před staletími Dumah, tak i teď ty stojíš před Ztraceným.
| ||
| |||
 | Dar Bolestný skřek obludy mi sklouzne po páteři tím samým nervy drásajícím způsobem, jako když někdo přejede nehty po tabuli nebo lžičkou zaskřípe o dno porcelánového šálku. Podaří se mi jí – ne, vyloženě ublížit ne, možná dokonce ani zpomalit ne, ale zřejmě by to zabralo, kdybych… kdybych měla k dispozici více krve. Nechci to dělat, tak strašlivě se mi do toho nechce. Lomcuje mnou pud sebezáchovy a každičký sval v těle protestuje proti představě další bolesti. Ve Verších to bylo snazší. Musím se hodně přemáhat, abych střep stiskla ještě jednou a silněji, jako bych mačkala šťávu z ovoce. Skrze zatnuté zuby se mi vydere tlumené zaskučení. Nesnáším to. Nesnáším tenhle zatracený dar. A nejvíc ze všeho nesnáším tu – tu šerednou obludu! Matně si uvědomuji, že se třesu. A také, že na tom nezáleží. Nemám na výběr. Dveře se zničehonic otevřou. Očima zalitýma zlatem kmitnu k černovlasému muži. Díky bohu! Slovy bych nedokázala vyjádřit, jak ráda ho teď vidím. A jak jsem ráda, že mi na pomoc nepřispěchala třeba paní Chilcottová. I tyhle myšlenky jsou teď ale jenom matná, vzdálená světla zastíněná tlukotem srdce a adrenalinem v žilách. Otevřu ústa, jako bych chtěla něco říct. Místo toho trhnu hlavou zpátky k problému číslo jedna. Té věci. Zabodne do mě pohled očí tak temných a bezútěšně bezedných, až se mi zamotá hlava a mám na okamžik pocit, že se jimi propadám do šedého světa rudookých netvorů. Všechno se mi to vrací. Žaludek se mi sevře odporem. Není to… správné. Nemá to tady co dělat. Nepatří to do tohohle světa! Předjímavě sebou trhnu, když se obluda nakrčí, a zdravou rukou se pokusím odrazit od podlahy. Pryč, musím se dostat pryč. A hned! Rozumem tak nějak vím, že nemám šanci uhnout včas, ale – Vyplašeně vyjeknu. Neviditelná síla mě popadne a smykne mnou do strany. Střepy na podlaze zachrastí a za zády mi zapraská dřevo komody. Ohlédnu se přes rameno k pomalu se zvedající obludě a teprve v tu chvíli si uvědomím, co se stalo. Pan Barlow…! „Děkuji,“ vydechnu roztřeseně. Že je to poněkud předčasné, mi říkat ani nemusí. Zakřupání kostí se tentokrát ozve už jenom pár kroků ode mě. Polije mě horko a pak chlad. Zorničky se mi rozšíří zoufalstvím. Je blízko. Příliš blízko. Obluda zavětří a otočí se neomylně za mnou. Proč? Proč já? Proč moje okno?! Dobře, to s tou krví jsem si mohla odpustit, ale já to tak nemyslela… Omlouvám se! Nahlas už se smlouvat nesnažím. Pokud jsou někteří opravdu schopni – a k tomu ještě ochotni – komunikovat, tenhle mezi ně očividně nepatří. Honem se převážím dozadu, zašmátrám rukama po zemi a – „… pomoc!“ Jako na povel se do mě opře moc pana Barlow. Pevně semknu rty, abych tentokrát zadusila nedůstojný výkřik stoupající mi hrdlem. Stále ještě mi srdce poskočí hrůzou, když mnou pohne jako bezvládnou loutkou. V uších mi zasviští a rudé vlasy zavlají vzduchem. Proletím otevřenými dveřmi tak prudce, až mě setrvačnost pohybu přirazí ke zdi. Zatímco se černovlasý muž postaví přede mě, trhaně vydechnu. Duhovkami se mi opět rozlije narudlé zlato. Podruhé už je snazší uchopit proud krve, přimět rudé stužky k pohybu a podrobit je své vůli. Tam, kde jsem předtím jenom hádala, už neváhám. Vím, co dělám. Teda si. Ale pozastavovat se nad tím nehodlám. Nemůžu. Celé by se mi to rozpadlo pod rukama. Zkrátka se odevzdám tomu zvláštnímu pocitu na pozadí mysli, který jsem tolik měsíců ignorovala a odstrkovala ho stranou. Je to zvláštní. Povědomé. Možná dokonce správné. Ano, správné. Jako by něco ve mně celou dobu čekalo na chvíli, kdy konečně přijmu i tuhle část sebe sama, a konečně – konečně se tak stalo. Rudé kapky pomalu se pojící v provázky proletí kolem tmavé postavy ve dveřích, zavíří vzduchem a obvážou se obludě kolem kotníků. Možná nemám dost krve na to, abych se sama ubránila, ale možná docela stačí, když ho jenom zabrzdím na místě dost dlouho, aby… s tím pan Barlow skoncoval… „Prašťte to něčím!“ vyrazím ze sebe pracně.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Sic transit gloria mundi Prsty se mi zatínají do podlahy. Vidím, jak Eliza padá k zemi. Snažím se napřímit, ale nejde to. Nedokážu toho muže přemoci. Rád bych mu vmetl do tváře posměšek o tom, kolik fanatiků kultů konce světa po Jeruzalému pobíhá, ale nemůžu. Jsem v křeči. Neskutečná bolest mnou probíhá po vlnách a cítím, jak mi ubývá sil. Prsty zaťaté, jak drápy nemohou povolit. Sleduju, jak se jeden z nehtů odlomí a zbude po něm jen zkrvavené maso. Krev kape na podlahu tohoto chrámu vyrvaného ze starých časů. Cítím, že muž má pravdu. Ta věc nás pohltí a já nemám sílu abych tomu zabránil. Dnešní večer byl jen přehlídka prázdných slibů. Jenže někdy prostě kostky osudu padnou špatně. Někdy nemůžeme udělat nic co by zabránilo konci. Možná příště. V dalším životě. Další Jacob White se vzpomínkami anděla Mitzraela se zrodí v jiném času a době. Tohle uvědomění, takhle víra mě kupodivu uklidní. Pokud bude svět, do kterého se vrátit třeba dostanu další šanci. Lepší a úspěšnější. Možná i klidnější. Jenže o tom pochybuji. Uvolním se a agonie prochází mým tělem jako… přerod dál.
Jenže má společnice to nevzdává. Je mocnější, než jsem čekal. Mocnější než já. Netuším, co používá za moc protože je to víc, než co uměla dřív. Sleduji, jak se postaví. V tu chvíli ztrácím vědomí. Nenechavé chladné ruce se po mě natahují a já nedoufám v záchranu. Jen s podivně nezaujatým zájmem sleduji, co se děje v realitě, která mizí a zase se objevuje jako z míst za oparem mlhy která se občas rozvíří… jako máchnutím mohutných křídel. Běží k němu. Nechápu, jak ale běží. Pak konečně přijde smrt. Uleví se mi. Až po několika okamžicích mi dojde že to, co mě uvolnilo z obětí bolesti, ale není ztráta mého vlastního života. Zemřel on. Eliza mu rozervala hrdlo. Sleduji jeho esenci, která se připojí k dalším. Jiná ale přeci stejná. Vstávám. Pomalu a jistě se nějakým zázrakem oklepávám z toho co se dělo. Jsem na pokraji sil. Ještě kousek a dojede i poslední zásoba toho co drží Jacoba Whita v provozu. Z ruky mi kape krev a polámané nehty bolí jako čert. Škrábance po kulkách pálí jako oheň. Jenže všechno ustupuje tomu, co se vynořuje z druhé strany. Možná že ta věc je skutečný konec. Další příležitosti. Duše, které pohlcuje do sebe jsou její. Tisíce drobných výkřiků, které zmizí v temnotě navěky. Uslyším něco, co připomíná troubení rohu. To, co by v dávných dobách mohlo znamenat přílet celé perutě spolubojovníků. Teď to zvěstuje konec.
Každý bojovník by měl vědět kdy prohrál. Kdy je lepší se stáhnout, přeskupit a udeřit znovu. Potřebuji nabrat sílu. Odtáhnout Elizu a zmizet možná z Jeruzaléma. Nechat ho té věci. Ať si hoduje. Já už udělal dost a tohle vlastně není má bitva. Nikomu tady nic nedlužím. Snažil jsem se být dobrým synem. Natáhnu ruku dopředu. Snažil jsem se být dobrým pěšákem. Cítím, jak mi v dlani hřeje světlo. Snažil jsem se být i dobrým partnerem. Až překvapeně sleduji zbraň, která se zhmotní z mé podstaty. Snažil jsem se být dobrým člověkem. Sleduji odraz na jejím zlatavém povrchu. Mám pocit, že vidím odraz Mytzraela. Usmívá se a pokývne hlavou. Uvědomuji si, že se usmívám a kývu já. Podívám se na tu věc. Děsí mě. Jenže když mě něco děsí až do morku kostí neotočím se k tomu zády. Tu větší věc zvládl Lucifer porazit. Co bych byl zač kdybych se nezvládl zbavit té menší. Chtěl jsem být členem společnosti jenže se ze mě stala lovecká čuba. Když je čuba v úzkých kouše, dokud jí někdo nerozmlátí hlavu na kaši.
„Zmiz!“ Kříknu a Elizu a zbraně v mých rukou se zase rozezní tichým zpěvem světla. „Jsi mocnější a pokud to nedokážu zastavit najdi způsob jak. Žij!“
Vyrazím kupředu. Zbraně střílí. Soustředím každou špetku energie, co ve mně je. Snažím se mířit na světélka. Třeba je oheň boží sežehne dřív, než se dostanou k té věci. Oslabit to, zpomalit. Možná i zabít. Pokud to ale nebude mít efekt budu se soustředit na tu věc. Smíření je zpět. Jsem připraven. Odrazím se od jednoho ze sloupů. Mám pocit jako bych měl zase křídla. Cítím jak mi v srdci tepe energie z dávné doby. Cítím, jak se kruh uzavírá. Sepnu ruce. Záře osvětlí mou tvář. Pistole se spojí a vyšlehne světlo kupředu. Dopadnu na zem. V rukou svírám mohutný planoucí meč. Jeho plameny jsou jako pochodeň v temnotě. Je čas tohle dokončit stejně jako to začalo. Vrhnu se kupředu abych to svrhnul zpět do temnot odkud to vzešlo…
| ||
| |||
| Pozdní večeře Vera De Lacey *Křup*
Ta věc se přiblíží. Oživlá noční můra. Nic jiného. Tělem ti projede vlna odporu, něco v tobě křičí. Je to cizí. Nepatří to sem. Abominace. Najednou jako kdyby opojný vliv medicíny nestačil, nebo snad ani nepůsobil. Srdce se ti rozbuší a adrenalin vlije do žil.
Vyjekneš, ale odpovědí ti je jen další zavrzání kloubů věci, která se k tobě blíží. Pomalu. Těžko říct, zda se nedovede pohybovat rychleji a nebo si s tebou jen hraje. Z té nelidské tváře to nevyčteš. Spustíš nohy na zem. Uděláš pár kroků a pak ti nohy vypoví službu.
Věc na tebe hledí, ale alespoň je teď mezi vámi postel. To ale evidentně nevydrží dlouho, protože ho začne obcházet. Místností se ozývá jen nepříjemné křupání a vrzání kloubů. Na tvá slova to nereaguje. Místo odpovědi ta abominace vydá jen další chrčivý skřek, po kterém tuhne krev v žilách.
Střep prořízne kůži a tenké pramínky krve se vznesou. Není jí moc. Musela by jsi říznout hlouběji, ale kdo ví, kolik si toho ve svém stavu můžeš dovolit. Přesto se kapky krve zformují v tenké rudé jehličky vznášející se ve vzduchu kolem tebe.
Nevypadá to, že by se ta věc ale chtěla jakkoliv zastavovat. Monstrum se předkloní a zasyčí, aby se pak jehličky prohnaly vzduchem a zabodaly se do jeho těla. Dle bolestivého skřeku mu to muselo vadit, ale nevypadá to, že by těch několik tenkých jehliček napáchalo dostatečnou škodu na to, aby ho to zastavilo. Zpomalilo možná. Na chvíli. Naštvalo? Určitě.
„…To máte po probuzení takový hlad?“ Otevřou se dveře pokoje a v nich stojí Robert s talířem kouřící polévky v ruce. Jeho typický ironický úsměv mu ale zmrzne na rtech, když se modré do široka rozevřené oči upřou na scénu před ním. Zraněná a krvácející žena klečící na zemi a pak pokřivené monstrum, které se k ní blíží.
„…Co?!“ Vydechne, aby jeho ruka okamžitě vystřelila k abominaci, ale ta se ani nepohne. Tedy v tu chvíli, protože, pak se přikrčí, její černé oči, připomínající bezedné temné studny se upřou na tebe, a pak skočí.
Vidíš, jak se blíží, když v tom tebou neviditelná síla smýkne do strany, ta věc proletí vzduchem a narazí do jedné komody, ze které se sesype se zařinčením plynová lampa, aby se na zemi její část roztříštila na drobné střepy. Viditelně to umí být i rychlé.
„Co je to zatraceně?!“ Zasyčí Robert skrz pevně semknuté zuby s rukou nataženou k tobě, zatímco se ta věc sbírá, aby se otočila a otvory ve tváři připomínající nos nasály vzduch. Její pozornost se opět upře na tebe. Přikrčí se a….
Opět tebou smýkne síla jako s hadrovou panenkou, tentokrát už o dost hruběji a najednou proletíš otevřenými dveřmi až na chodbu, zatímco ta věc skočí a opět mine, protože její kořist jí někdo těsně vyfoukl před nosem. Robert jen ukročí zpátky do dveří. Mezi tebe a tu věc. Přimhouří oči a natáhne ruku...
| ||
| |||
| Daň za vyšší dobro Pousměji se, když se Noah rozhodně na moji otázku přeci jen odpověď. Hádám, že navzdory protokolu a všemu, co jeho práce vlastně obnáší. Napiju se stejně jako on čaje a… A vlastně mě to potěší. Mohl říci ne, přesto se mi rozhodl oplatit včerejší večer. Je to takové pěkné gesto důvěry… Nebo aspoň si to mohu myslet.
| ||
| |||
| Svobodný Delilah Blair Flanagan „Hmm… asi vedením osudu.“ Povzdychne si Noah a zahledí se ke kmenům stromů, mezi kterými probleskují sluneční paprsky. „Normálně o tom příliš nemluvím a vlastně bych ani neměl, ale když už jsi včera odložila tu masku záhadné ženy, tak bude nejspíše fér, abych udělal něco podobného.“ Krátce se na tebe otočí, než usrkne čaje a pokračuje.
„Svoje rodné jméno jsem nechal za sebou, ale pocházím ze Zahrad. Stejně jako ty, i když ne z nijak významné a bohaté rodiny. Heh, to vlastně vůbec. Byl jsem ještě kluk, když můj otec propadl hazardu. Stačilo mu pár měsíců, aby připravil o střechu nad hlavou sebe, svou ženu i děti a rodinné jméno se válelo v bahně stejně jako my. Skončili jsme ve vězení pro dlužníky. To je… no, ne zrovna pěkné místo, ale lepší než návštěvy vymahačů, kteří ti drží nůž pod krkem a dožadují se svých peněz, o kterých víš, že nikde nejsou.“ Rty zkroutí do hořkého úšklebku, aniž by se na tebe podíval.
„Tyfus.“ Řekne dutým hlasem pak po chvíli ticha. „Řádila tam tehdy tyfová infekce. Máma a sestra… No, dopadly jako většina ostatních, co to dostali. Alespoň to nemuseli dlouho trpět. Tohle nebyl svět, ve kterém by se jim žilo snadno. No… každopádně. Jeden z policistů nabídl otci, že se o mě postará. Byl na mě po smrti matky a sestry sám a… No, Henry byl vždycky dobrá duše. Někdy až moc.“ Pousměje se melancholicky a zase upije trochu z plecháčku.
„Pak už si to dovedeš představit. Kluk, co o všechno přišel, měl najednou nějaký vzor, ke kterému vzhlížet. Něco, proč se snažit a za čím jít. Ukázalo se, že jsou věci, na které mám talent. Jsem spolehlivý. Schopný. Loajální… Kvality, které umí přitáhnout pozornost mocných osob.“
„Lord Farnham… Je to dobrý člověk. Spravedlivý. A i když se to nemusí na první pohled zdát, záleží mu na tomto městě a lidech v něm. Stejně jako mně. I když asi jsem v tom nikdy neviděl nějaké vyšší cíle jako on. Pro mě je důležité hlavně dělat dobře svou práci, i když jsou to někdy pěkně špinavé záležitosti… Ale život není pěkný. Nový Jeruzalém není pěkný. Ne, když víš, co se děje v zapadlých místech a za zavřenými dveřmi. Co lidé dělají, když si myslí, že se nikdo nedívá. Je třeba tyhle věci vyvažovat. Bránit chaosu… A já dělám, co můžu…. Abych se nestyděl, když se ráno podívám do zrcadla.“
Chvíli tam jen tak sedí, z lesa kolem se ozývá tiché křupání sněhu a další podobné nenápadné zvuky přírody. Po pár vteřinách se na tebe otočí, jeho tvář je vážná, oči skryté za kouřovými skly brýlí, než jeho obličej zčistajasna prozáří lehký úsměv, který po pár společně strávených dnech už tak dobře znáš.
„Šerm a nějaké delší zbraně nepřipadají v úvahu. Jejich efektivita je příliš závislá na schopnostech toho, kdo je třímá a to se nedá naučit za tak krátkou dobu. Ale tohle by ti mohlo pomoci, kdyby se k tobě dostal někdo na blízko. Zvlášť, když by byl moment překvapení na tvé straně. Není to tak komplikované a je to jednodušší na manipulaci. Pojď, vrhneme se na to…“ Vykročí na volnější plácek a začnete s další částí výcviku.
| ||
| |||
| Z nouze Ctnost „Teď byste člověka i zmátl,“ pousměji se. V černém a nepochybně kvalitním saku by mezi džentlmeny zapadl dokonale… díky tomu mi dochází, že na plesu musel být soudě podle toho, jak byl oblečený a že se náhodou objevil v uličce za Operou. Je snadné s ním mluvit. Tak snadné. Proč to takové nemohlo být i s Elijou…? Obočí mi lehounce cukne, než trýznivou myšlenku odstrčím. Nechci se trápit. Zlatá vlna plná úlevy na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. Postel se se mnou zhoupne a svět se na okamžik rozpije. Jak místností prosakuje čerstvý vzduch, teplo pod peřinou je o to intenzivnější. Chvílemi se tak ocitám na samé hranici bdění. Proto jenom zmateně zamrkám, když pan Barlow posledních pár slov přejde bez reakce. Skoro jako bych je ani neřekla. A řekla? Myslím… Myslím, že řekla. Ale ruku do ohně bych za to nedala. Nenaléhám. Za posledních pár měsíců jsem si už zvykla, že si některými záležitostmi nemusím dělat hlavinku. Ať už protože je to pro mé dobro, nebo protože to stojí za hranicemi toho, co se se mnou smí rozebírat. Začíná mě to… trochu… štvát. S hlubokým výdechem však zapadnu hlouběji mezi polštáře, svaly se uvolní a zase jednou mě obklopí milostivá temnota. Je mi dobře. Teplo. Nic mě nebolí. Ani netrápí. A brzy se vrátí pan Barlow s polévkou a snad se mi podaří najíst a bude mi zase o něco lépe a… Z dřímot mě probudí zvláštní zvuk, jako by mi pod botou praskla větev nebo snad kost, a kousavý chlad doléhající mi na kůži. Rozostřeným pohledem kmitnu od tichých dveří k otevřenému oknu. Nezavřel ho pan Barlow…? Kde vůbec je? Neříkal, že se vrátí? Napůl čekám, že se každou chvílí objeví. Musela jsem ho slyšet na chodbě, nebo… Ne, počkat. Jeho bych neslyšela, tak co… to bylo? *křup, křup* Ticho v místnosti přetne zase ten zvuk. Tentokrát se mi to ale určitě nezdálo. Ozývá se to od okna? Nepohnulo se tam něco? V zátylku mě výmluvně zamrazí, podél páteře sklouzne neblahá předtucha a tělem zalomcuje touha schovat se pod peřinu, jako bych byla malá holka se strašidlem pod postelí. Ve skutečném světě ale strašidla jen tak nezmizí… Pomalu a nejistě se tak přiměji naklonit do strany. S hrůzou v očích tak pohlédnu přímo na tu… věc… „Co…“ vydechnu polohlasně. Obluda se pomalu, nepřirozeně, trhaně napřímí a pohlédne na mě tmavýma očima. Skoro čekám, že se v nich rudě zableskne… stejně jako… tehdy… v šedi jejich světa a vzpomínek Sidriel. Nezdá se mi to jenom? Jak by to stvoření mohlo být stejné jako ta, s nimiž bojovala? Ve Verších jsem je nikdy neviděla, ani jsem o nich neslyšela, a tak jsem se domnívala – dobře, možná naivně –, že to zvládla. Že uzavřela smír. Loktem opřená o polštář a s pohledem upřeným na tu věc setrvám ještě několik úderů srdce dokonale nehybně. Hledím na ni, jako bych snad ani nevěřila, že je opravdová. Nevzala jsem si těch léků jenom moc…? Když vycení zuby a vykročí k posteli, trhnu sebou. Nezaváhám. Projede mnou tak nekompromisní vlna hrůzy, že nad tím ani nepřemýšlím. Kolikrát jsem už viděla Zerachiel použít její schopnosti, kolikrát jsem se po nich málem natáhla a teď, když mě nebrzdí výčitky svědomí, je to až nepříjemně snadné. Pohne mnou instinkt – vojáka, vraha? Ctnosti. V odrazu otevřené okenice se zableskne pár očí zalitých andělským zlatem, čistým až do chvíle, kdy ho podbarví rudé odlesky krve a mě políbí jistota, že to dělám správně. Vím, že svou moc použiji správně. Cítím to. Tak proč… Proč se nic nestane?! *křup*
Nedosáhnu na něj, nebo… nebo se mé moci brání. Nevím. V hrudi se mi vzedme zhrzené horko. K čemu ty schopnosti mám, když právě v takovéto chvíli nefungují? Tři měsíce se bojím, abych omylem nezavadila o ty pitomé provázky a někomu neublížila. Tři měsíce se lekám sama sebe a teď… teď, když by se to jednou jedinkrát hodilo a zachránilo by mi to život… Zatraceně…! „Pomoc!“ vyjeknu. Bezmyšlenkovitě odhodím peřinu, až rozečtená kniha hlasitě práskne o podlahu. Dech se mi zadrhne. Před očima mi varovně zajiskří. Moc dobře vím, že bych se neměla hýbat, natož utíkat před hladovými potvorami, ale… Nepřežila jsem prostřelenou plíci, aby mě teď něco sežralo. Zatnu zuby a bolest ignoruji. Bosými šlapkami se otřu o dřevěné parkety. To zvládnu. Musím to zvládnout. Ke dveřím je to jen pár kroků. Roztřeseně se nadechnu a – se značným sebezapřením přenesu váhu na zesláblé nohy. Zhoupnu se. Pokusím se pohnout směrem vpřed a… Kolena se mi podlomí a zřítím se k zemi jako hadrová panna.
Tvář mi škubne, jak mnou projede palčivá bolest. Dlaní se dotknu obvazů na hrudi a převážím se dozadu, až se žuchnutím dopadnu na zadek a zády nevybíravě vrazím do nočního stolku, až se mi svět málem zase rozpije. Sklenice mi nad hlavou poskočí, povážlivě se nakloní před okraj a s další hlasitou ránou se roztříští na malinkaté střepy. Vyděšeně zavřu oči. Srdce mi naléhavě tluče, krví se rozlévá panika a zesláblé svaly jen tak-tak schopné pohybu se napínají na hranici svých sil. Kruci, kruci, kruci…! „Mluvit,“ vyrazím ze sebe, zatímco zoufalým pohledem překmitnu od příšery na druhé straně postele ke dveřím. No tak, Elijo… pane Barlow… kdokoliv! „Můžeš… mluvit?!“ Sidriel s nimi mluvila. S těmi velkými, jistě. Umí mluvit jenom ti velcí nebo i tenhle? Rozumí mi? Možná… Možná se doslechl o tom úžasném chlazeném čaji a přišel na kus řeči. Je večer, možná už je kolem páté. Jenom asi po vzoru pana Barlow zapomněl, kde jsou dveře. Ne? No tak… Pohnu hlavou. Pohled mi mimoděk padne na střepy rozeběhlé po podlaze a výraz ve tváři povolí. Zamrkám. Jistě, je tu něco, co bych ještě mohla udělat. Něco, k čemu jsem se předtím nedokázala odhodlat. Protože jsem se bála bolesti. A nechtěla jsem nikomu vysvětlovat, že jsem opravdu jenom tak nešikovná. Pokud nedosáhnu na jeho krev, pořád mohu pracovat se svou. Že? Proboha. Proč jsem místo Krve nemohla dostat vítr, květiny nebo cokoliv jiného! Proč… já? Proč, Otče? Natáhnu se po nejbližším střepu. Do očí mi vhrknou slzy, když ho v dlani sevřu tak silně, že se zaboří do masa a vzduch protne nazlátlá vůně krve. Očima se mi rozlije narudlé zlato, jak se pokouším krvi poručit a dát jí tvar. Zerachiel ji uměla zpevnit, vytvořit z ní zbraň nebo jí seknout po nepříteli. Stejně jako ona jsem Paní krve. Nebo si to pan Barlow alespoň myslel. Takže… Takže bych toho měla být taky schopná, ne? Prosím? Moc pěkně prosím? „Zůstaň… stát,“ vydechnu výhružně. Po rozbitém skle klouže jedna rudá kapka za druhou a pomalu se vznášejí do vzduchu ostré jako jehly. Tedy snad. Soustředím se na to tak intenzivně, že to skoro vidím. Ještě jeden krok, obludo, a udělám to… Přísahám, že to udělám! A možná, pokud při mně milostivý Bůh stojí, to zabere. Nebo zemřu. A stanu se tak tím nejnevděčnějším hostem pod sluncem, protože nechat se sežrat obludou tak krátce po probuzení… Co nás na těch dámských dýcháncích učí! | ||
| |||
| Lady Eldridge Balíček karet, pečlivě připravené tahy a figury na desce. Přesně v to chci věřit. Že nic nebylo ponecháno náhodě a každý krok od okamžiku, kdy Alex vrazil do těla Farnhama nůž byl předvídán a zajištěn. Přesto… Kdo jiný, než já by měl vědět, že nic není nakonec dané? Věci se dějí dle naší vůle jen na stránkách knihy, kam je sami vepíšeme. Stačí jediné zadrhnutí, jediná špatně vyložená karta… Myšlenkami zalétnu k Zerachiel a její zradě, kterou ohrozila nás všechny, k jejímu rozhodnutí, kterým zabila Yesoda.
To už ovšem beru do rukou pušku a ve tváři se mi objeví soustředěný výraz, se kterým se pustím do boje s puškou. Doslova. Zatracený závěr! Stojí mne veškeré sebeovládání, abych jím v tu chvíli vztekle nezarumplovala. Zvláště, když na sobě cítím Noahův mlčenlivý pohled, se kterým mne jen kontroluje a nechává, ať si vzpomenu sama. Úlevně vydechnu, když se mi to konečně podaří. Zapřu si pušku o rameno a lehce se rozkročím.
Zazní Noahův povel.
Zbraň s cvaknutím odjistím. Chvíli si představuji, že jsem někým jiným. Skutečnou hraběnkou Eldrigde. Bývala mojí oblíbenou románovou hrdinkou. Ráda lovila, zvláště škodnou na svých pozemcích. A později i tajemného fantoma, který se rozhodl jí udělat ze života peklo. Vydechnu a pomalým plynulým pohybem stisknu spoušť.
PRÁSK.
Pousměji se. Trhnu páčkou u závěru, abych vyhodila nábojnici ven a znovu vystřelím. Jako pravá hrdinka ze stránek knihy, do které jsem se nedopatřením dostala…
Dopoledne se nese ve znamení střelby. Opakuji stále dokola to samé, a nakonec přistihnu sama sebe, že nad tím vlastně ani nemusím přemýšlet. A také, že mne to baví. Není nad ten okamžik, kdy stisknu spoušť, ozve se zvuk tříštícího se dřeva a na bílém terči se objeví díra po zásahu. Nad tím, jak by to vypadalo v nějaké opravdové situace nepřemýšlím, nechci si tím kazit radost ani ten dobrý pocit, co ze sebe mám. Slova chvály se poslouchají vážně dobře. Ruce mne sice pálí a jsem ráda, že můžu pušku aspoň na pár minut odložit a opřít o kmen… Stejně se ovšem šťastně culím, když se Noah vrací s terčem plným zásahů. Rozhodně jich tam je více než včera, a to střílím kratší dobu. „Teď mě skoro mrzí, že jsem s tím nemohla začít dříve. Je to… Návykový pocit,“ usmívám se. Překvapeně zamrkám, když mi Noah předá terč sebraný se stromu. „Hm, doufám, že takových nastřílím víc a ještě lépe. Ale děkuji, schovám si ho. A až budu mít někdy nějakou stěnu, určitě tam přijde místo nějakého nudného obrazu,“ zasměji se v tom krátkém návalu euforie.
Ještě chvíli si terč prohlížím. Jsem tohle já nebo Dumah? Odkaz božího vojáka, kterým byla. Dokázala bych tohle i kdykoliv předtím, pokud by mi někdo dal do rukou pušku a řekl mi, co mám dělat? Zamyšleně nakrčím obočí. Tohle je něco, co už se asi nikdy nedozvím. Ušklíbnu se při představě, jak by se na tohle tvářil otec. Nebo Bartholomew. Nevěřil by mi, jistěže by mi nevěřil – pravděpodobně ani to, že bych vůbec vzala pušku do rukou a udržela ji.
„A co vy, lady Flanagan? Střílíte? Slyšel jsem, že s puškou od Dohertyho nejde minout.“ „Moji ženu zbraně děsí. Dává přednost zvukomalebnějším nástrojům, které se více hodí k jejím jemným rukám, viď, drahá?“
Ze vzpomínek mne vytrhne rychlý pohyb, který se mi mihne v periferním vidění. Rychle trhnu hlavou a přimhouřím oči. Něco se mihlo mezi stromy. Něco… Většího než vyplašený králík nebo prchající veverka. Asi jiné zvíře? Rozhlížím se kolem, na okamžik mne zarazí, že nevidím žádnou srnu pádící zběsile dál nebo…
… překvapeně se natočím zpátky k Noahovi stojícímu za mnou. „Hm,“ ještě jednou se krátce ohlédnu směrem, kde se mihl temný stín, než nad tím pokrčím rameny. Doslova. „Čaj zní skvěle,“ natáhnu se pro plecháček a podržím ho, aby mi ho Noah mohl nalít. Vlastně by mi zněla lépe káva, ale… Ta ranní moc za opakování nestála. Aspoň zatím. Čaj byl sázkou na jistotu. „Koukám, že jsi myslel na všechno,“ pousměji se. S tím se posadím vedle něj a vděčně se natáhnu pro pečivo. Vyberu si samozřejmě to sladké. „Dobrou chuť,“ popřeji mu, než se zakousnu do jednoho z plněných rohlíčků. Na okamžik požitkářsky přivřu oči, než sousto zapiji ještě teplým čajem.
„Hm, jak se vlastně k tomuhle všemu člověk dostane, Noahu?“ zeptám se svého společníka zvědavě mezi sousty a nekonečným koloběhem drobení si na kabát a jeho oprašování. „Myslím tím… K tajným. A k někomu tak vysoce postavenému jako je Farnham,“ dodám zamyšleně. | ||
