Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Svoboda, pro kterou jsme bojovali
„Jenom on. Já… Nevím, ale…“ Elijah zní tak přesvědčeně, že je těžké něco namítat. Připomíná mi to chvíle s manželem, kdy opravdu nechtěl nic slyšet, nebo ke mně sklonil pohled se shovívavou otázkou, jestli nechci raději té či oné lady ukázat zahrady. Snad jsi nevěřila… Možná bych měla mlčet. Ostatně o tom nic nevím. A pravděpodobně má pravdu; nejjednodušší vysvětlení bývají často pravdivá, ale… Nemyslím, že to vévoda jim vyzradil mou totožnost. Proč by lhal? Ani to k němu nesedí. Vždycky byl až děsivě přímý, až se mi jeho slova dostávala pod kůži a v očích mě opakovaně pálily slzy. Ta špetka lítosti v jeho hlase, když říkal, že nebyl dost rychlý, ani prosba, ať tam raději nezůstávám, nemohly být jenom divadlo. „Nebyl to on,“ zatřesu hlavou. „Nedává to smysl… Věděl, kdo jsem, přes tři měsíce. Měli jsme dohodu a svou část jsem mu teprve splácela. Stačilo by mu napsat dopis a přišla bych za ním.“ Zarazím se. Bezmyšlenkovitě jsem se dostala někam, co jsem ani zmiňovat nechtěla. Kratičce zaváhám, než dodám: „O tobě bych mu nic neřekla… I kdyby to udělal, protože si uvědomil, kdo je můj společník, proč by tě pouštěl? Mohl tě zabít, Elijo. Chtěl tě zabít.“ Samotnou mě překvapí, co všechno mi prosákne hlasem. Najednou zním… silněji. Rozhořčeněji. Stejně jako Zerachiel, když se zlato v jejích očích pohnulo a prosáklo narudlými odlesky krve. Chvíle, se kolem něj obtáčely stíny a pohlcovaly ho, dokonale prolne s tím, co se odehrálo v té jeskyni. Na srdci mi píchne její zoufalství. Rozčílení nad Tribunálem se náhle stočí k muži, který tady ani není a ke komu jsem kromě oprávněné hrůzy cítila nefalšovaný vděk. Takhle jsem se necítila ani tehdy, jenom s odstupem a opožděným uvědoměním, co se dělo, se všechno ve mně pohne. Málem ho ztratila. Málem jsem ho… Zamrkám. Jistota mi proklouzne mezi prsty a roztříští se o podlahu, jak se vrátím do svého těla a opět si uvědomím, kdo jsem. A kdo ne. Uhnu pohledem. Nestojím o další upomínku, že nemá smysl lpět na minulosti. Že jsem to všechno neudělala ani tak pro muže, který tady stojí, jako pro někoho, kdo zemřel už dávno. Nejsem jako ona a vlastně ani nechci být, ale… cítím to samé. A to bolí, protože mu ve tváři nečtu zklamání poprvé. Neměla jsem se snažit odvést téma jinam, ale… nevypadalo, že ho můj názor zajímá a… „Nedává to smysl,“ sdělím svým rukám. „Co přesně získal tím, že nás nechal jít? Musí tam být jiné vysvětlení. Někdo jiný si mě musel spojit se Zerachiel…“ Div se nekousnu do rtu, jak mnou projede obava, že jsem tohle také neměla říkat. Je to frustrující. Všechny ty přešlapy. A nedorozumění. Zerachiel měla vždy pocit, že mu může říct cokoliv. A že může říct cokoliv on jí, ale… jako čmelák lapený ve sklenici od marmelády narážím do skla, o kterém až moc dobře vím, že tam je. Možná to chce čas. Vždycky jsem dokázala s lidmi vyjít, tak proč ne s ním… nemusíme být na stejné lodi, docela by mi stačilo vědomí, že plaveme alespoň ve stejném oceánu, ale právě teď se beznadějně míjíme… „Já vím,“ hlesnu měkce. Přiměji se mu věnovat úsměv. Je to těžké a nekonečně komplikované, ale… vím to. Není on. A já nejsem ona. Neměla bych to chtít. Chvílemi si to musím připomínat, jak mi hranice mezi mnou a mým někdejším já splývá. Asi by si ani nepřáli, abychom byli stejní. Chtěli svobodu. A moct se rozhodnout, kým jsme, je součástí té svobody. „… bychom byli znovuzrozeni bez vzpomínek. Znovu jako vojáci. Že?“ dořeknu, když už to nevypadá, že bude pokračovat. „Jednou označil znovuzrození za prokletí. Způsob, jak nás udržet poslušné vůli Tribunálu. Ale máš pravdu, po jejím pádu si pamatuji jenom… že Lucifer málem zemřel. Kvůli ní. To jsem viděla na té věži.“ Málem. Skoro doufám, že kývne a potvrdí mi, že to tehdy nedopadlo špatně. Vlastně mi to už možná potvrdil. Museli o tom spolu mluvit. To je… dobře. Zhluboka vydechnu. Možná se mi to teď přestane připomínat. Vůně jeho krve. Bolestně slabé srdce. Provinilost, strach, vztek. Hvězda mezi prsty. Stejně jako toho večera. Ten přívěšek je asi vážně prokletý. „Ale to jsem nemyslela…“ raději pokračuji, abych nepropadla tíživým vzpomínkám. „Nejsme svobodní, pokud nás minulost neustále pronásleduje. Pokud se v každém životě postavíme na opačné strany a zabíjíme se navzájem… nebo tě chápu špatně? Bojím se, že… pro všechnu jejich lásku k tomuto světu do něj vnášíme jenom smrt.“ Řekni mi, že se pletu, vyzývám ho pohledem. Vlastně ho o to prosím. Tohle si Lucifer přeci nepřál. Tisíckrát omýlená tragédie se s každou další inscenací stává ještě bolestnější. Už teď jsem zodpovědná za osm smrtí. A pokud dostanu příležitost, bude to jenom horší. Pokaždé, když myslím na Eliju v nebezpečí, mě v tom utvrzuje neodbytný pocit na hrudi. Nechci být součástí další války. Jednou to stačilo – a ono to nebylo jenom jednou, že? A pak… strnu. Neschopna jediného slova nebo posunku se na něj zahledím se zorničkami roztaženýma tak, že jsou mé oči spíše černé než hnědé. Jestli jsem si před pár okamžiky nebyla jistá, co je teď horší, teď odpověď znám. Tohle je zdaleka nejhorší, co bych své rodině mohla udělat. Dovolit jim si myslet, že jsem mrtvá. Sklopím hlavu. Přes ramena mi přepadnou vlasy a částečně mě schovají za rudý závoj. Vlastně se mi uleví, když uslyším kroky směřující ke dveřím. Časopisy, knihy… Nezáleží na tom. Mé malé království se halí do stále tmavších odstínů. Záblesky zlata se vytrácejí, až i ty nejmenší jiskřičky působí jenom jako kruté výplody představivosti. V duchu Eliju popostrkuji ven na chodbu. Nechci před ním plakat. A nechci říct nic, čeho bych později litovala, ale ten blázen se zastaví a znovu se otočí. Co bych… dělala? „Proboha…“ Složím hlavu do dlaní a na okamžik zavřu oči. Stojí mě všechnu sílu vůle udržet slzy deroucí se na svobodu. Na hrudi mě pálí – a já ani nevím, jestli se rychle nezhoršuji, nebo jestli v sobě jenom tak odhodlaně dusím vzlyk. Co chce slyšet? Že vím, jaká je má situace? Ano, vím to. Sedm mužů zemřelo při pokusu mě zatknout. To je vcelku pozoruhodný vývoj událostí poté, co Zerachiel tančila s Kamaelem, než zabil Metatarona, ne? Nikdo samozřejmě nebude pochybovat, že v tom měl prsty Lucifer. Vévoda to také hned předpokládal… a mé slovo… mé slovo teď už znamená málo. Možná mi to uvěřil, ale záležet na tom nebude. „Četl jsi Ženu v bílém?“ zeptám se, když už se ticho natáhne k nevydržení. Pořád mám co dělat, abych se nerozplakala, ale pomalu se napřímím. „Je to… detektivní příběh. Ne moc dobrý. Zbytečně zamotaný. A nesmyslný, ale… Mladá hrdinka zemře poté, co přepíše svůj majetek na manžela, a její sestra přesvědčí mladého pohledného detektiva, aby to vyšetřil. A… on zjistí, že žena, která byla pohřbena, ve skutečnosti nebyla její sestra, ale vážně nemocná žena, která jí byla podobná… Už si nevzpomínám, jestli náhodou nebyly příbuzné a jenom o tom nevěděly, ale…“ Podívám se na něj a srdce se mi sevře. Opravdu jsem to řekla? Pokušení přetáhnout si peřinu přes hlavu a už nikdy nevylézt z postele nikdy nebylo větší. Byť bych možná raději utekla, to by alespoň znamenalo, že už udržím na nohou. Lucifer by byl tak zklamaný… a Elijah… „Omlouvám se,“ povzdechnu si. „Musel jsi čekat… někoho jiného…“ Ne mě. Ne zoufalou ženou s nervy na pochodu. A ne vražedkyni, která se tak nešikovně zbavila manželova těla. Ani vdovu ochotnou podepsat všechny ty dokumenty. „Nechci mít na svědomí další smrt, tak to nemyslím,“ dodám raději, protože nedorozumění už bylo dost a tohle… nechci. Nezáleží na tom, jestli bych sama zatáhla za rudé provázky nebo ho nechala udělat to za mě. „Ale… Lidé umírají každý den, že? A já… tady nemám žádnou rodinu. Můj manžel je mrtvý a většina jeho rodiny mě oprávněně nesnáší. Kdyby se našlo tělo ve správných šatech, nikdo by neřekl, že to nejsem já. Aspoň… Aspoň by se to neprotahovalo…“ … a možná je to to nejlepší, co pro svou rodinu mohu udělat. Ukončit to. Zajistit, že už jim svými pošetilými rozhodnutími neublížím. Že si je nespojí se Zerachiel. Ani Luciferem. Pokud si stejně budou dříve nebo později myslet, že jsem mrtvá, nač to trápení protahovat? Nač je budit ze spaní kvůli jejich nepovedené dceři? Ne, trpělivost nikdy nebyla má silná stránka. V tomhle životě ani tom předchozím. Možná v žádném z nich. Co za hříchy jsem spáchala já, vím, ale čím si to zasloužili oni? Když se slzy přeci jenom osvobodí a po tváři mi sklouzne první rychle následovaná svými sestřičkami, odvrátím pohled k oknu. Opravdu jsem to chtěla vydržet alespoň do chvíle, než se za ním zavřou dveře.
| ||
| |||
 | Ta, kterou bych měla být Noah je pro mne… Nečitelný. Ovšem já stejně nikdy nebyla dobrá v odhadování toho, co si myslí a cítí ostatní. A ačkoliv netuším, co v něm zanechalo mé vyprávění… Až příliš bolestně si uvědomuji, co tenhle krátký výlet do nedaleké budoucnosti provedl mě. Jakkoliv jsem vynechala tolik… Podrobností, které z toho dělaly mnohem temnější příběh… Budu vůbec schopná o tom všem někdy mluvit nahlas? Povědět někomu celý ten příběh bez milosrdných prázdných míst schovaných za vágní frází? A… Měla bych vůbec? Bylo by to vůbec k něčemu dobré? Kdo… Kdo příčetný by to vůbec chtěl slyšet… Mimoděk si vzpomenu na Dumah. Na chvíle její smrti, to… Co jí předcházelo. Ten strach. Bezmoc. Vědomí nevyhnutelného a toho, co to napáchá...
Nemluvila o tom, nikdy o tom nemluvila… Ani s Kamaelem. Pohřbila to v sobě.
Připadá mi to snad jako celá věčnost, než Noah promluví. Pozoruji ho, zatímco ho poslouchám a… Nevím. Zlehka potřesu hlavou a stojí mne veškeré sebeovládání, abych dokázala ovládnout výraz ve své tváři. To, o čem Noah mluví… Souhlasit s ním mohu, ale sama tak daleko nejsem – jakkoliv bych chtěla. Stále se topím. Kopu kolem sebe nohama a volám o pomoc, o které vím, že nikdy nepřijde. Někdy vyplavu k hladině, abych se nadechla. Přesvědčila se aspoň na chvíli, že to zvládnu… Jen proto, aby mě ze spánku vytrhl další noční běs.
Náš pohled se jen krátce střetne, než ten svůj jako na povel rozpačitě zabodnu na ohmatanou sklenici s trochou zbývajícího piva. Líbí se mi odraz ženy, kterou ve mne Noah vidí. A mrzí mne, že jí ve skutečnosti nejsem. „Mýlíš se. Zlomilo mě to. Zabilo mě to. Nemá cenu si nalhávat cokoliv jiného. Nebýt toho, čím jsem…“ promnu si mezi prsty unaveně kořen nosu. „Kosti srůstají. Rány se hojí. Tohle také. Nakonec, jednou… Ale jsem ráda, že se někomu mé nové křivě srostlé já líbí,“ přeci jen se pousměji. Zvládnu to dokonce tak, aby to vypadalo více jako úsměv a méně jako cynický úšklebek. Pohledem se vrátím k Noahovi.
„Tedy, zdá se mi to nebo to znělo už jako druhá pochvalná lichotka v řadě?“ povytáhnu drobně obočí a úsměv v mé tváři setrvá přeci jen o chvíli déle, než zmizí opět v nenávratnu. Vůle nestačí. Jsou situace, kdy mi ani mé schopnosti nemohou pomoci – o tom jsem se ostatně přesvědčila v jedné z těch… Jak to Noah říkal? Krutých životních lekcí. Ale nechci tím kazit tenhle večer. Noah se pěkně usmívá a já se toho uvolněného hřejivého výrazu v jeho tváři nemůžu nabažit, protože díky němu mohu předstírat, že vše je a bude v pořádku.
„Hmm,“ přejde mi přes rty přemýšlivé zamručení, které takřka zanikne v okolním hlaholu, „myslíš tenhle nezdravý nebezpečný styl života?“ nakloním hlavu ke straně. „Ty máš opravdu rád výzvy, že?“ přeci jen mi to nedá, abych ta slova neřekla nahlas.
Přiťuknutí na zapomenutý přípitek je už spíše symbolické než cokoliv jiného, zbývá mi akorát pár hltů piva, které mi padlo během večeře, a nakonec po našem hovoru o tajemstvích za oběť. Pamatuji si časy, kdy jsem takřka nepila. Najednou vlastně nebylo večera, kdy bych si nedala aspoň sklenku něčeho… „No…“ zamyslím se krátce nad Noahovou otázkou, než zavrtím hlavou. „Teď už jen tu horkou vodu a pak postel. Už takhle se děsím těch schodů do druhého patra,“ odpovím upřímně. S trochou štěstí v té vaně možná ani neusnu.
„Počkej… Hm, pomůžu ti, abys nemusel… Chodit dvakrát,“ napadne mne až teď něco, co je pro spoustu lidí samozřejmostí. S tím se i zapřu dlaněmi o desku stolu, abych si pomohla na nohy. Že to nebyl úplně dobrý nápad mi dojde ve chvíli, kdy se ozve rameno a vlastně všechny ty svaly, které si teď zvykly na poklidné sezení, nicméně se akorát bolestínsky zašklebím, než se natáhnu aspoň po prázdných sklenicích, abych mohla být… Užitečná.
| ||
| |||
 | Odrazy Vera De Lacey „Hmm, pravděpodobně v tom měl Essington prsty. Kdo ví, jestli to nakonec celé nebylo divadlo s jeho odchodem, aby za námi prostě jen poslal někoho, aby za něj udělal tu špinavou práci. Nikdy by neudělal nic jen tak, aby z toho neměl vlastní prospěch… Celé to mohlo být jen představení hodné místa, kde se odehrálo. Kdo jiný o Zerachiel věděl? Jen on, že? Snad jsi nevěřila těm řečem o dalších pohledech? On jim odhalil tvou totožnost. Je to jednoduché. Jak by se to ostatní mohli dozvědět? Proč by se o tebe vůbec v první řadě vůbec zajímali?“ Otočí se přes rameno a povytáhne tázavě oblouk obočí.
„Hmm… cože? Jistě, tak tedy… dámské časopisy.“ Dodá s povzdechem a nemůžeš si nevšimnout, toho lehce zklamaného tónu a nepatrně semknutých rtů, když se téma od minulosti a životních údělů stočí někam naprosto jinam a ty se z toho všeho nejživěji rozhovoříš o módě, starosti o domácnost a všemožných věcech, o kterých ses v nich pravidelně dočítala. Elijah se k tvému nadšení nepřidá a spíše tohle téma přejde mlčením.
„Ano… vím, že nejsi ona. Ani já nejsem on. Některé věci ale…“ Zarazí se po tvých dalších slovech a jen trochu překvapeně zamrká, když se zmíníš o kruhu smrti. „Smrt je součástí života. Copak si nepamatuješ? Ta nás dělá svobodné… Proto bylo to všechno… Proto zničil Zrcadlo. Bez toho bychom…“ Zarazí se ale, když u tebe nesetká s ničím jiným, než nechápavým výrazem.
„Hmm, to je jedno. Na některé věci je viditelně ještě čas. Vzpomeneš si jistě časem sama. Nejspíš…“ Skloní pohled k zemi a pak jen zamítavě zakroutí hlavou. „Nemyslím si, že je moudré psát domů jakýkoliv dopis. Jsi hledaná policií. S trochou štěstí si ti nahoře budou myslet, že jsi ten večer nepřežila. Bude lepší, když se lady de Lacey nebude ukazovat na veřejnosti a možná… možná časem po ní přestanou pátrat a budou ji mít za mrtvou.“ Mluví klidně bez zaváhání. „Vše chce čas…. Pošlu sem někoho s těmi časopisy.“ Vykročí ke dveřím, aby se pak přeci jen ohlédl a otočil se k tobě a jeho pohled si tě pátravě přeměřil.
„Nebo jaké by byly tvé následující kroky, pokud by jsi měla volnou ruku? Co bys teď dělala, když bys brala v potaz současnou situaci?“ Opět složí ruce za zády a nakloní hlavu tázavě na stranu.
| ||
| |||
| Život na hraně Delilah Blair Flanagan Začneš mluvit a Noah poslouchá. Vidíš, že někdy skoro neznatelně svraští obočí, při některých pasážích, ale jinak na sobě nenechává znát, co se mu honí hlavou. Ať už to v něm vyvolalo jakékoliv pocity, nedává je na sobě znát a místo toho ti pozorně a tiše naslouchá. Tvůj příběh je dosti osekaný a pořád je to velmi povrchní verze toho, čím sis ve skutečnosti prošla, ale i tak je obtížné se k tomu všemu vracet. Není to až tak dlouho, co tohle všechno bylo tvou každodenní realitou. Tma, chlad a vlhkost sklepení Greenhillu jako kdyby byla při posledních slovech tvého vyprávění doslova cítit ve vzduchu.
Domluvíš a rozhostí se ticho. Tedy alespoň u vašeho stolu. Ruch hospody skutečně neutichl a vašemu vyprávění viditelně nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Noah jen zamyšleně zakrouží obsahem své sklenky, kde už je jen trocha ovocné pálenky na dně.
„Rozumím.“ Promluví pak, aniž by se na tebe otočil. „A chápu… Nemůžu říct, že by to bylo něco, po čem by lidé měli toužit, ale… Ale. Za svůj život jsem nesčetněkrát zažil na vlastní kůži potvrzení toho, že co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že se oba shodneme na tom, že nemá smysl litovat minulosti a utápět se v ní. Bez ní bychom nebyli tam, kde jsme. A tím, kým jsme. No ne?“ Povyskočí mu koutek rtů do mírného úsměvu a když se na tebe otočí, jeho oči nejsou plné smutku nebo snad nějaké lítosti, jakou jsi byla zvyklá vídat u těch pár osob, které znaly tvůj příběh.
„A víme to oba dva. Jsou to kruté životní lekce, ale k něčemu evidentně jsou. Nezlomilo tě to. Naopak. Bez toho všeho by z tebe dnes nebyla žena, jakou jsi dnes… A to by byla škoda.“ Upřou se na tebe jeho tmavé oči.
„A nemusíš se bát Del. Rozumím tomu, proč je tohle pro tebe tak důležité. Vynasnažím se, abych tě toho se zbraněmi naučil co možná nejvíc. Věřím ale, že se o sebe zvládneš vcelku účinně postarat i teď. Rozhodně ti nechybí vůle, a to je základ úspěchu.“ Usměje se hřejivě, než stočí opět pohled k lokálu, který žije.
„Někdy si říkám, co za lidské příběhy se skrývá u ostatních, ale… On někdy stačí jen ten vlastní život k tomu, aby ho měl člověk plné ruce. Hmmh, ale od čeho by ten život byl, kdyby ho člověk nežil naplno, protože nikdo z nás neví, kolik dnů nám ještě zbývá. Ne s naším stylem života…“ Usídlí se mu ve tváři zamyšlený výraz, zatímco prsty volné ruky zabubnuje mimoděk na desku stolu, než si povzdechne.
„Tak na zdraví! Vlastně jsme si ani nepřipili. Hah, asi byl dnešní den opravdu náročný.“ Zasměje se krátce a přiťukne si s tebou, aby pak dopil zbytek obsahu sklenky s pálenkou a se zaskřípáním, které zanikne v okolním ruchu, odsunul svou židli, aby se postavil. „Odnesu talíře. Budeš si přát ještě něco, Del, nebo už toho na tebe bylo pro dnešek dost?“ Nakloní se nad stůl, aby posbíral špinavé nádobí a odnesl jej pak obsluze u baru.
| ||
| |||
| Nejasné hranice Teď, když má tvář pootočenou k oknu, na rtech mu hraje úsměv a zlatá záře vycházejícího slunce se mu odráží od světlých, takřka bílých, vlasů ho tolik připomíná. Je zvláštní pozorovat, jak mluví. Některé posunky jsou povědomé, jiné cizí, jako by se rozbilo zrcadlo a někdo nahradil chybějící střepy natrhanými kusy Luciferova portrétu. Nevím, co na to všechno říct. Lorda Farnhama jsem neznala a na Metatrona si nevzpomínám, snad jenom ten poslední Verš naplňoval vzdor a odpor proti Tribunálu, ale… nepůsobil zle, na tomto městě a lidech v něm mu záleželo, nebo to tak přinejmenším vyznívalo, než se jeho srdce zastavilo. Je to velká ztráta. A nečekané vítězství pro jeho nepřátele. Naše pohledy se střetnou. Nepovytáhnu pobaveně obočí s tou tichou výzvou, stejně jako by to udělala ona, místo toho si rozpačitě zastrčím za ucho kudrlinku, kterou už chvíli protáčím mezi prsty, a odolám nutkání se omluvit. Ne, nejsem jako ona. Na to se ve mně sváří příliš mnoho strachu a nejistoty. Strom možná vyrostl ze stejného semínka, ale v jiném podnebí; vítr ohnul kmen docela jiným směrem a bouře posrážela některé větve. Snad se květy nesou s přibližně podobné barvě, ale kromě těch vzácných chvil, kdy se otevřou světu a než zase uvadnou, by si mě s ní nikdo asi nespletl… Abychom věci udělali tentokrát jinak. Lépe… To poslední spásné slovo zůstane viset ve vzduchu jako osamělá hvězda na nebi, jejíž něžná záře se rozlívá po beznadějně černém plátně. Vzedme se ve mně vina nastřádaná z posledních pár měsíců, Veršů a všeho, co jsem kdy udělala. Napůl si připadám, že se rozpláču, napůl se chci pousmát, ale neudělám ani jedno. Jenom se na něj dívám. I v tomto životě je podmanivý mluvčí a umí zadrnkat na přesně tu správnou strunu, aby si získal mou pozornost. Nikdy mě nenapadlo o tom tak přemýšlet. Události, které doprovázely mé probuzení, byly natolik strašlivé, že jsem ho vždycky vnímala jako trest, ale… kdyby to opravdu byla šance napravit naše hříchy, udělat to jinak a lépe… tolik bych tomu chtěla věřit. Tolik si přeji, aby to byla pravda… a aby ještě nebylo pozdě… ani pro jednoho z nás… Odmlčí se, jako by čekal, co řeknu. Zaváhám a on se zvedne. Zatímco zamíří k oknu, poklesnu pohledem k rukám složeným v klíně. Nechám ho pokračovat. Teď už nevisím na každém jeho slově. Maluje přede mnou obraz, který není zdaleka tak povzbudivý jako předtím, a v hlase – v kterém jsem ještě před chvílí hledala Lucifera – mu zní šeď. Co by si o tomhle myslel on? Udolal by ho opakující se koloběh, nebo by i nadále trval na svobodě vůle? Skončí to někdy? „Počkej,“ nevydržím to a přeci jenom se mu vpletu mezi slova. „O tom to bylo?“ Proto si pro mě přišli? To přece… nedává smysl… nebo dává? Nakrčím obočí. Snažím si vzpomenout, co přesně říkal vévoda. Ta krátká chvíle, než nás doběhl Elijah, mi neutkvěla v paměti zdaleka tak silně jako to, co následovalo, a tak tápu. „Říkal něco… Vévoda,“ přiměji se zpomalit, „říkal něco tom, že se ke mně stočilo nezdravě mnoho pohledů… a že již nemůže ignorovat existenci Zerachiel… Proboha,“ vydechnu a ponořím se hlouběji do polštáře. „To je…“ … neuvěřitelné. Opravdu to nebylo o tom tanci? Vím, že ne. Říkal to. Ale dávalo by mi to větší smysl než to, že na povrch vyvěraly dávné prohřešky. Obzvláště když jsem na plese ani s nikým nemluvila… Kdo mě poznal? Tolik jsem se bála, že potkám Philipovy příbuzné, a ani mě nenapadlo, že bych mohla připoutat pozornost i svým někdejším jménem. Scéna na veřejnosti a následné pomluvy mi náhle nepřipadají jako tak strašlivý scénář. S nábojnicí v zádech by se to nedalo ani srovnávat. A s tím zapovězeným kruhem, o kterém mluví Elijah, také ne. Kolikrát už to tak v minulosti bylo? Kolikrát jsme podstoupili tenhle očistec? Kolikrát… Oči zabodnu do dřevěného stropu, jako bych skrze něj viděla až na nebesa. Opravdu se snažím věřit, že tohle není trest, ale… „Já…“ začnu poněkud nejistě, ještě napůl ponořena do zmatku, do nějž mě uvrhla jeho slova. Ve snaze to ze sebe setřást mu věnuji úsměv. „Jak pak ale víš, jestli ten tlumeně zelený odstín není pro tuhle sezónu passé a že se tak již znemožnila nejedna dáma?“ prohodím nevážně. „Četla jsem jich docela dost, než jsem se sem provdala. Abych věděla, co čekat. Jak se starat o velkou domácnost. A jak se chovat a… Některé věci nevymyslíš,“ zasměji se poněkud rozpačitě, jak se mi stále nedaří ponořit se do lehčího, žertovného tématu. „Obzvláště vydání o módě z pozůstatků nebeských bytostí bylo… zajímavé. A děsivé. Upřímně by mi bylo asi jedno, co za kosti má daná dáma vpletené do účesu, vyhnula bych se jí obloukem. Ale…“ Ne, tohle mu připadat zajímavé nebude. Proč o tom proboha mluvím? „Čtu skoro cokoliv. Nějaký příběh by byl ideální. A… dopisní papír. Měla bych napsat domů. Aspoň jim dát vědět, že jsem v pořádku, když už nic jiného…“ Co přesně napíšu… netuším. Ani nevím, co z toho všeho je horší – to, že mě postřelili, že jsem hledaná policí, nebo že jsem skončila v domě cizího muže. I když k nim pravda – nebo přinejmenším části z ní – doputují, asi bych nic z toho neměla ani zmiňovat. Před oprávněnými starostmi je neochráním, ani před tím, co jsem udělala, takže opravdu asi zbývá jenom prostá skutečnost, že jsem v pořádku… a že se nemusí bát, i když stejně budou… „A…“ Hlas mi poklesne. Jsou věci, které by dáma měla přejít taktním tichem, nebo se to tak alespoň píše v těch magazínech. „Vím, že nejsem… ona… a že vlastně nevím nic o tom, co se děje, ani… co se stalo tobě…“ Neznáme se dost dobře, abych se mohla prostě zeptat. Ráda bych. Nenásilná otázka se mi zračí v očích, když se pokusím zachytit jeho pohled. Krátce se odmlčím. „Ale… Když se nikdo snažit nebude, nic se nezmění. Chci věřit, že nejsme odsouzeni k tomu opakovat ten kruh smrti pořád a pořád dokola. To by bylo příliš kruté potrestání i pro nás.“ | ||
| |||
| Sansára Vera De Lacey „Hmm teď už žádní serafíni nejsou. Jen lidé. Možná o něco mocnější, ale stejně stále lidé. Nemá smysl lpět na minulosti.“ Opraví tě s povzdechem. „A v něčem máš pravdu. Vlci se stahují také na stejná místa, ale jinak ne… neřekl bych, že místní Rada je jako Tribunál. Alespoň ne zatím. Ovšem možná s postupujícím časem a procitnutím dalších… Kdo ví, co bude.“ Zamyslí se a zahledí se směrem k oknu, za kterým vychází slunce. „Ale ne… Nebude jako Tribunál. Jeden ze základních kamenů už jim po včerejším večeru bude chybět. Někdy se věci prostě vyřeší sami. Až se nestačím divit. Osud nám někdy hraje do karet.“ Usměje se spokojeně do ranních paprsků, které se odráží od jeho světlých vlasů, jenž působí skoro jako kdyby lehce zářily.
„Hmm, Zerachiel… Trochu ji připomínáš. Alespoň tedy na první pohled.“ Vrátí se jeho oči k tobě a zkoumavě tě přelétnou. Jako kdyby něco hledal... Hledal, ale nenalézal. „Ale jen na první pohled… Proto říkám odrazy. Pokřivené. Jiné. Tedy někteří. Je to zvláštní, ale setkal jsem se i s takovými, kteří se z minulosti nepoučili a vydali se naprosto stejnou cestou jako tehdy. Zvyk je nejspíš železná košile, ale na co pak tohle všechno máme, když ne k tomu, abychom udělali tentokrát věci jinak? Lépe…“ Pohlédne na tebe jako kdyby čekal tvou odpověď, ale pak jen zavrtí hlavou a vstane ze židle.
„Minulost nás i přes ten neustálý koloběh smrti a života pronásleduje a nechce nás pustit. Neustále dokola opakujeme ty stejné chyby. Pořád a pořád… Slyšel jsem, že pro to ve východních provinciích používají jeden výraz. Sansára. Teď už jsme také její nedílnou součástí.“ Přejde zpátky k oknu, aniž by dál mluvil o Zerachiel a založí ruce za zády. Známé gesto z dávných časů, které se ale vrátilo společně se vzpomínkami na dávné životy a vklínilo se mezi zvyky naučené v tomto vtělení. „Tímhle tě nebudu zatěžovat. Chceš, abych ti sem nechal donést nějaké knihy, nebo snad něco jiného, ať si zkrátíš čas, když už jsi při vědomí? Můžu ti nechat poslat i pro nějaké módní časopisy, pokud je to něco, co tě zajímá. Nevím, o zájmy mladých dam z tohoto města jsem se nikdy nezajímal."Zeptá se tě od okna, než se zase zahledí skrz sklo na mraky plující po nebesích.
| ||
| |||
| Začátek konce Jacob White Postava udělá pár kroků k vám a ty začneš i přes ostrou záři za ním rozpoznávat rysy v tváři. Tedy ne tak úplně tváři. Většina jeho tváře je zahalená šátkem a pár pruhy látky. Po stranách vykukují jen prameny černých vlasů a zlatě žhnou oči, které poznáváš. Je to on. Stejně jako tehdy v lihovaru, kdy tě dostal do kolen, i tentokrát byla jeho síla omračující. Přesto, dnes je tu navíc ještě jedna proměnná.
„Ale dobře. Přišli jste jako na zavolanou. Další esence se bude hodit. Brána je už skoro otevřená.“ Zní ti v hlavě známý hlas, zatímco koutek oka zaregistruješ, že Eliza stejně jako ty padne na zem s bolestivou grimasou ve tváři.
„Buďte šťastní, vaše životy pomohou k tomu, aby se uskutečnily první kroky k očistě tohoto světa. Konečně k něčemu budou! Už bude stačit jen trocha…“ Kráčí k vám a za ním víří obrovský zlatý portál roztahující se stále více do výšky. Zdá se ti to a nebo snad ta zlatá záře sem tam potemní, snad jako kdyby se za ní mihl obrovský stín? Ve vzduchu se i nadále vznáší drobné zlaté částečky a míří k zářícímu kruhu. Stoupají od mrtvých těl, od vás a tiše míří k… Bráně.
„Všichni tu budeme svědky začátku konce!“ Roztáhne ruce do stran v dramatickém gestu a v jedné z nich se zaleskne ostří.
„…Nhhh…. Naser si!“ Uslyšíš ze strany od Elizy, která se opírá o ruce a klečí na zemi vedle tebe, hlavu svěšenou. Jedna její ruka se odlepí od země, aby zajela do kapsy kabátu něco a z ní vytáhla. Kovově se to zaleskne, než si to prudkým pohybem zabodne do nohy. Místnost naplní její výkřik a po celém těle se jí rozžehnou zlaté symboly. Je na tom ale něco špatně. Některé poznáváš, protože patřily Cassiel, jiné ale… ne. Jako kdyby je někdo zakreslil přes ty původní. Místa, kde se symboly překrývají až oslnivě bíle žhnou.
Eliza se postaví a narovná se. Muž před vámi udělá krok zpátky evidentně zaskočen vývojem událostí, aby jen přimhouřil oči, které ještě silněji zazáří a tobě se na moment zatmí před očima, jako kdyby tě někdo praštil kladivem.
Tma
Svět zase nabere kontury. Vidíš, jak se Eliza běží k muži před vámi. Další vlna energie.
Tma
Stojí u něj. Jsou to dvě siluety zaklesnuté v sobě. Pak se ale ozve zakřupání a nepříjemný trhavý, mlaskavý zvuk, který se zahryzne do mozku a jen tak ho odtamtud už jeden nedostane. Postava pokrytá zlatými symboly právě utrhla ruku druhé, jejíž zlatě svítí oči pohasnou. Horká krev skropí kamennou podlahu starou tisíce let a do vzduchu vylétne roj zlatých světélek, které okamžitě pohltí pulzující kruh před vámi. V ten moment omračující tlak v tvé hlavě zmizí. Eliza, která teď vypadá spíše jako anděl pomsty, chytne muže klečícího na zemi za vlasy, zakloní mu hlavu a spár na její ruce mu bez slitování rozerve hrdlo. Skoro je to až poetický na to, jak se společně s krví vyvalí do vzduchu i hejno zářících částeček, které se rozletí ke kruhu, který se ještě o něco roztáhne a společně s tím hučení zesílí…. Aby se pak poslední částečka vsákla do vlnící se plochy a v ten moment vás i s prastarým sálem pohltil krátký záblesk toho cizího světla doprovázený ohlušujícím zahučením, připomínajícím snad zatroubení na roh.
Když svět nabere opět kontury, vidíš, že jste stále na stejném místě, jen zlatá bariéra zmizela. Zůstala jen zlatá záře po stranách kruhu, za kterým vidíte jen… šeď. A také něco jiného. Velkou siluetu, která se začíná drát dovnitř. Obrovská kožnatá křídla se roztáhnou do stran, zatímco z těla, které vypadá částečně lidsky visí podivné cáry kůže výrůstky, které naopak s lidmi na první pohled nemají nic společného. Je to velké. Ne tak, jako ta věc, kterou potkal Mitzrael, ale i tak je to ohromující a děsivý pohled. Stejně jako tehdy se tam někde hluboko v tobě něco otočí a zvedne se vlna odporu, proti něčemu, co není z tohoto světa. Co sem nepatří.
Skoro si až nevšimneš té spousty menších stínů, které se začínají blížit k spodní hranici otevřené Brány…
| ||
| |||
| Tajemství Dámy ze Zahrad Zatímco nám Noah obstarává večeři, unaveným pohledem těkám kolem sebe. Po všech těch neznámých tvářích i lidech, se kterými jsem nikdy neseděla ve stejné místnosti a rozhodně jsem si ani nikdy nemyslela, že by takový moment mohl v mém životě někdy nastat. Pomalu vstřebávám atmosféru panující v hospodě, všechen ten ruch kolem… Aspoň koutkem oka si ovšem hlídám Noaha, abych ho neztratila z dohledu.
Rozhovory lidí kolem mne… Zaujmou. Farnham. Snad jsem ani nečekala, že jeho smrt vzbudí takový zájem i u nižší třídy lidí jako byli… Tihle. Přistihnu se, že zaujatě hltám každou větu, každé slovo či výkřik, které se ke mne dostanou. Někdo má starost o budoucnost města, někdo radost… Dobře, tyhle opilecké výlevy mi nejsou vůbec příjemné. Je těžké… Je těžké nebrat si to osobně. Nicméně… K jedné otázce mne to přivede. Opravdu… Co bude teď? Co Farnham očekával, že se bude dít po jeho smrti? Co… Viděl, že má jeho domnělá či už skutečná smrt s městem provést… Povzdechnu si. Na to, že jsem byla velmi podstatným bodem v událostí, ke kterým směřoval včerejší večer, tak toho vím i jeho plánech žalostně málo. Tedy vůbec nic. Jsem… Zase jen loutka… Poslušný voják, co se neptá, ale koná vůli toho, kdo stojí nad ním…
„Udělala jsem v životě… Pár špatných rozhodnutí. Takových, které mě dovedly až na uzavřené oddělení v podzemí sanatoria Greenhill. Určitě jsi o tom místě už slyšel, ne? Pěkné prostředí, pokrokové metody léčby…“ stisknu rty. I po tom čase to je pro mne citlivé téma. „Strávila jsem tam ani ne dva měsíce, možná měsíc a pár týdnů, dnů, nevím, čas… Nevím,“ potřesu hlavou. „Ta místnost měla šest dlouhých kroků na délku. Pět na šířku. Byla tam jen holá postel s tvrdou matrací a kbelík. Žádné světlo. Žádné okno, jen dveře s otvorem, který jednou za čas někdo otevřel kvůli nezbytnému. K jídlu jen kaše, oschlý chleba, polévka ze zbytků zeleniny,“ mezi prsty svírám sklenku s digestivem, zatímco vyprávím. Když někdo prochází kolem, vždy ztlumím hlas nebo se zkrátka chvíli odmlčím. „Stačil mu týden na to, aby mě zlomil…“ takřka zašeptám, než… Uhnu pohledem a odkašlu si. A taky do sebe bez většího přemýšlení obrátím sklenku i s jejím obsahem. Zašklebím se a raději to spláchnu ještě hltem piva. | ||
| |||
 | Další noc bez spánku I když jsem byla zabořena ve svých myšlenkách, největší problém byl všudypřítomný chlad. Navzdory mému oblečení jsem nebyla na tyto podmínky zvyklá. I ty nejstudenější zimy v mé domovině nebyly takové, jako byly zde… Proto i v moment, kdy jsem zaslechla hlas, tiše jsem se zeptala: „Mohu dostat nějakou přikrývku?“ Ale… to již odcházel a nejspíše mne neslyšel, nechávajíc mne s mou večeří, na kterou jsem se ani nedívala. Hlad jsem měla, ale samotná úzkost ze situace byla dostatečným důvodem, kdy jsem věděla moc dobře jednu věc. A to, že i kdyby mne čekalo jídlo, které mne náleželo, nejspíše bych jej ani neochutnala. Celá posádka bude čekat na Zenith, nebudou se snažit mne hledat… byl zde rozkaz od Saula a i kdyby nebyl, koho by napadlo mne hledat zde… Levi se několik dní nevrátí… Josiah a Leonora jsou bůh ví kde, i když u nich jsem si jistá, že tato situace je zas tak netrápí. Zažili jistě horší… pohled mi přejel pryč z večeře, na kterou byl doteď přilepen a já si opět skryla hlavu za kolena, čekajíc, jestli se někdo ukáže, nebo zde budu přečkávat noc. ⏀ Další noc, kterou jsem se nevyspala. Nevěděla jsem ani jestli jsem noc nějak prospala, nebo jsem probděla. Unavená, ve stejné pozici, abych si zachovala aspoň trochu tepla, kdy mne krok policistů jaksi probral z katonického stavu, ve které jsem byla. Možná vize, že je bude doprovázet někdo, koho znám, ale takové štěstí jsem vážně neměla. „Je toto vážně nutné?“ Zeptala jsem se téměř až ublíženým tónem, kdy mi nasadili opět pouta. Vyvolání nepokoje a chovají se ke mne, jako kdybych to hodinářství vykradla… povzdychla jsem si a pomalým krokem jsem se nechala odvést na výslech. Na žádném jsem nikdy nebyla a… protože jsem dle mne neudělala ani nic nezákonného, nevěděla jsem, co ode mne budou chtít vědět. Celková situace mi připadala až téměř nereálná, ale celé mé rozbolavěné tělo mi připomínalo, že toto je krutá realita. | ||
| |||
| Večeře Delilah Blair Flanagan „Dobře tedy.“ Kývne Noah, než se vydá k barovému pultu, za kterým se otáčí nějaká postarší žena. Opře se o něj a vidíš, že s ní něco chvíli řeší. Nemáš ale tady možnost slyšet, o čem se baví. Spíše zaslechneš řeči lidí kolem tebe. Až nezvykle často zde zní jméno, které je ti známé. Farnham. Není to ještě ani dvacet čtyři hodin od smrti radního, a tak se není čemu divit, že tohle téma teď rezonuje celým městem, a dokonce i v těchto končinách. Jistota a známá postava, která do čela města patřila už dlouhé roky je najednou pryč a společnost začíná být rozdělená. Často slyšíš, že teď to bude mít město těžké. Bez Farnhama, se nikam nepohne. Ale zaslechneš i několik opileckých výkřiků o tom, že to jsou stejně jen všechno zbohatlický, zdegenerovaní parchanti ze Zahrad a to, že je o jednoho míň je jen dobře.
„Tady…“ Přistane před tebou masem vonící jídlo. Vypadá to skutečně na jehněčí maso dušené na červeném víně. V litinové misky se line sladká vůně papriky a vedle Noah položí čerstvou bagetu a příbory. „Ještě mě omluv.“ Dodá, aby se otočil a přinesl také dvojici orosených sklenic piva a ještě dvě menší s už od pohledu něčím ostřejším. „Digestivum.“ Usměje se na tebe, zatímco se posadí ke svému talíři a rozlomí s křupnutím bagetu. „Tak dobrou chuť.“
Jídlo je skutečně dobré. Těžké a plné chuti. Nejsou tu sice žádná vzácná koření, ani nevidíš finesy kuchařů ze Zahrad, ale je to poctivá dobrá večeře a něco, co tělo po fyzicky náročném dni ocení. Tvůj společník během jídla nemluví. Cinkání vašich příborů zaniká ve veselí kolem vás a tónech harmoniky, na kterou spustil hudebník další skladbu.
„Nebylo to zlé, že?“ Stočí svůj pohled k tobě, zatímco odloží lžičku do prázdné misky a spokojeně se opře do opěradla židle. Sledujíc dění v lokále čeká, až také dojíš, než promluví.
„Víš, Del, moc toho o tobě nevím a když už si o tobě v hlavě poskládám nějaký obrázek, zase ho pak vzápětí nějakou drobností rozbiješ. Třeba teď… Dáma ze Zahrad by neřekla, že jí bude stačit cokoliv teplého, co má aspoň trochu nějakou chuť. A zároveň někdo, kdo by tohle běžně řekl, nemá ruce jako ty.“ Shlédne k tvým dlaním. „Myslím tím bez mozolů a jakýchkoliv známek tvrdé práce.“ Dovysvětlí pak vzápětí a natáhne se pro svou skleničku s digestivem.
„Stejně tak by většina dam ze Zahrad nevydržela dnes to, co ty… A přitom mluvíš jako ony. Neseš se jako ony. Zahrady v sobě prostě neskryješ… Nerad to přiznávám, ale jsi pro mě záhada Delilah.“ Zakroutí hlavou s nevěřícným pousmáním a zakrouží obsahem sklenky, opírajíc se loktem o opěradlo židle.
„Odkryla by si to tajemství pro mě anebo raději zůstaneš zahalená tajemstvím?“ Otočí se na tebe s otázkou jasně vepsanou ve tváři a opře se ležérně o desku stolu.
| ||
