Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | A čas běží Vera De Lacey Tvá slova ho viditelně zaskočí. Uhne pohledem, který sklopí k podlaze a emoce z jeho tváře se na moment vytratí. „Hmmm…“ Povzdechne si krátce, než se na tebe opět otočí. „… Ano, zastavím. To se nemusíš bát.“ Usměje se lehce, než se opět postaví. „Tak tedy hezký den Vero.“ Kývne, než se opět vydá ke dveřím, ve kterých se ale tentokrát nezastaví.
Zůstaneš sama. Sama v tichu pokoje. Je těžké říct kolik uteklo času, než se ozve zaklepání na dveře. Vstoupí už tobě známá žena. V rukou nese skutečně pár slíbených časopisů a všimneš si i trojice knih, které trůní na jejich vrchu.
„Dobré ráno. Omlouvám se, ale nepodařilo se mi tu najít něco… ehm aktuálního. Vzala jsem vám proto alespoň pár knih. Snad se vám budou líbit.“ Skládá knihy na stolek vedle postele, aby ti pak podala asi čtyři časopisy s módou, která už ale skutečně nebudou aktuální. Možná tak před pár lety, kdy jsi ještě žila svůj spokojený život s rodinu na venkově.
„Vybrala jsem vám ještě nějaké knihy… No je tu nějaký román a tohle vypadá na nějakou dobrodružnou literaturu.“ Dodá a kmitne pohledem ke knihám na stolku. „Snad si vyberete.“ Pousměje se nejistě.
„A jak vám je? Nachystám vám zde léky, kdyby se to horšilo.“ Otevře jeden ze šuplíků a do malého porcelánového kalíšku odměří opět trochu toho hořkého sirupu, která už moc dobře znáš. „Tak… to byste měla už zvládnout, že drahá?“ Podívá se na tebe přes skla brýlí. „Nechám vás odpočívat. Zkusíte na oběd něco sníst? Možná nějaký silný vývar?“ Zeptá se tě, než se pak s tebou rozloučí.
Den uteče celkem rychle. Povětšinu času jsi v pokoji jen ty sama. Spánek se o sebe také hlásí docela často. Rozhodně je vidět, že tělo ještě není úplně v pořádku. S postupujícím časem se také začne ozývat hojící se rána a bolest se stále více a více nepříjemně zakusuje do těla. Dle barvy slunce si ale jistě musela prospat oběd. Za okny se totiž začíná šeřit a den se jistě přehoupl do pozdního odpoledne. Svět se nezastavil…
A pak se ozve zaklepání na dveře.
| ||
| |||
| Nový den Delilah Blair Flanagan Pokoj je ozařován hřejivým světlem, zatímco upadáš do spánku. Žádné neklidné převalování se v posteli a ani dlouhé zírání do stropu, máš pocit, že dnes jsi musela usnout snad v ten moment, kdy se hlava dotkla polštáře a přitáhla sis poněkud zatuchlou peřinu. Únava udělala svoje. Noc prospíš ani nevíš jak. Je to jako, když tě do vody hodí. A pak najednou je po všem. Oči se ti rozlepí ve světle ranních paprsků, které sem pronikají přes lehké záclony. Je ráno. Prostě jen tak, jako když někdo luskne prsty. Když ležíš, cítíš se dobře, ale jakmile se pohneš, připomene se včerejší den a namožené svaly, které se nestihly plně zregenerovat. Není to ale až tak hrozné, jak by si čekala. Když zapátráš ve vzpomínkách na těch pár okamžiků, kdy se stará Delilah dostala alespoň okrajově do podobného stavu, rozhodně byla druhý den zničenější než ty teď a to za sebou neměla ani zlomek toho, co nová Del.
Nejvíce cítíš asi rameno a paže, ale když se podíváš, na kůži už jsou jen tmavnoucí zbytky modřiny, která byla ještě včera čerstvá. Pokoj je jinak prázdný. Nikdo neklepe a pokud vyhlédneš z okna, vidíš, že bude už trochu pokročilejší dopoledne. Noah tu není a jsi to právě ty, kdo musí jít a první zaklepat na dveře jeho pokoje.
Stačí krátké zaklepání, aby se otevřely a ve dveřích stál známý černovlasý muž. Noah vypadá, že už je připravený. Vypadá čerstvě a dobře odpočatě. „Dobré ráno, Del. Jaká byla noc? Bylo vše… v pořádku?“ Trochu přimhouří oči, když na tebe hledí. „Nejspíš špatné sny.“ Dodá pak polohlasně. „Nevzbudil jsem tě, že? Omlouvám se, ale slyšel jsem nějaké zvuky, tak jsem to musel zkontrolovat.“ Dodá pak krátce.
„Každopádně… Jak jsi na tom? Jsi připravená vyrazit? Dnes to bude trochu volnější, ať se úplně neodrovnáš. Hmm, snídaně… Dáme si ji po cestě, co ty na to? Den nám už trochu poskočil.“ Usměje se mírně. „Počkám tady.“ Kývne na tebe.
☩
„Tak, to bychom měli.“ Připevní Noah poslední z brašen na osedlaného koně a dýchne si na ruce, než si natáhne rukavice „Tak pojď.“ Kývne na tebe a nastaví ruce už ve známém gestu, aby ti pomohl se vyhoupnout do sedla, než nasedne na druhého z koní. Vyrazíte.
Ulice Jeruzaléma žijí. Míjíte lidi jsoucí si za vlastními povinnostmi a plány. Krámky už jsou otevřené. Jindy tak výrazný zápach je přehlušen vůní čerstvého pečiva a párkrát ucítíš snad i pečené kaštany. „Moment.“ Zastaví Noah koně u jedné pekárny. „Klidně zůstaň v sedle. Něco donesu.“ Otočí se na tebe, aby na chvíli zmizel vevnitř, než se po pár minutách opět objevil, tentokrát ale nese pár papírových kornoutů a balíčků, nejspíše složených z místních novin.
„Tady.“ Podá ti s úsměvem jeden menší balíček, ve kterém jsou čerstvě upečené kousky pečiva. Voní máslem a vevnitř jsou plněné ořechy a nebo nějakým ovocem. „Není to zlé, ne?“ Otočí se na tebe spokojeně Noah, který se pak s chutí zakousne do podobného rohlíčku, až to zakřupe, než pobídne koně patami a vyrazíte. Čeká vás ještě dlouhý den.
| ||
| |||
 | Jenom čas „Je tady ale rozdíl… Většina lidí nemá naše možnosti,“ namítnu tiše. „Nevím. Možná máš pravdu. Možná prostě musíme některé věci akceptovat, ale… nepřipadá mi to správné. Život je… život. Je vzácný. Kéž by to jenom bylo tak jednoduché, že?“ věnuji mu posmutnělý pohled. Ale není. Vím, že to není tak jednoduché. Životy těch, na kterých nám záleží, i naše vlastní životy budou mít vždycky větší hodnotu než ostatní, už na tom troskotá má úvaha. Asi jsem vážně naivní. Oni nebo my… Když se musíme rozhodnout, volba je nakonec snadná, to jenom následky drásají duši na kusy. Je těžké to přijmout. Nejenom to, co se stalo na plese, i to, co mu předcházelo. Lidé se zabijí každý den, jistě, ale jim nehrozí, že omylem zastaví něčí srdce. Ze všech možných darů se k mé duši váže tenhle. Kdybych se neprobudila— Ne. Ne, toho nelituji. Kdybych se neprobudila, stála bych dosud po boku Philipovi a každý den by mě bylo o kus méně. Možná bych tím ušetřila ránu své rodině, možná jsem to měla vydržet, ale nemohla bych se k němu vrátit. Nechtěla bych. Byla chyba si ho brát. Málem mě to… zničilo. Ne mou reputaci, ne finanční situaci mé rodiny, mě. Stále mě pronásleduje jeho stín, i když se na jeho slova a činy snažím zapomenout. Tiše si povzdechnu. Schopnost zabíjet, které se tolik štítím, mi zachránila život. A stejně tak to udělal i Elijah. Takže ne, není to jednoduché. Není to černobílé. Svět je vymalovaný odstíny šedi, některé jsou světlé a jiné tmavé, a pořád si připadám, jako bych v nich plavala a pomalu se ztrácela. Každá mince má dvě strany. Stejně jako slyším tlukot srdcí a cítím život kolující žilami lidí, jsem cítila, jak krev lorda Farnhama chladne a utichá. Život a smrt kráčí ruku v ruce, obojí se mísí v krvi a někdy, abychom život zachránili, ho musíme vzít. Zerachiel to chápala, já se to chápat teprve snažím. Co nám dává právo rozhodovat, kohož cesta dospěla ke konci? Možná si jenom přeji, aby byl svět jiný… … vlídnější… … protože se svými hříchy budeme muset žít – a zemřít, dodala by Zerachiel. Rozhodla jsem se. Možná jsem to nedomyslela dál než za práh dveří, ale musím pokračovat dlouhou chodbou plnou výčitek, protože to možná na jejím konci bude v pořádku. Chci tomu věřit. Chci věřit jemu. Vlastně se mi uleví, když Elijah zavrhne můj nápad. I když jsem s tím přišla já, nechci, aby si má rodina myslela, že jsem mrtvá… ale možná by to bylo lepší. Nevím. Teď už je šedé všechno a sama sobě se zdám cizinkou, zvláštní ženou s lesknoucíma se očima, která se marně snaží udržet tvář nehybnou a beze stop bolesti prosakující skrz na skrz její duší. Kdybych byla silnější, kývnu a dám muži za pravdu, že falešné tělo asi nepřesvědčí tajnou policii. Naslouchám mu. Chci vědět, co si o tom myslí. A co říká. Na hrudi mě však pálí slzy a, byť se je pokouším polknout, je už pozdě. Zlatá záře linoucí se z okna pomalu ztrácí oranžové podtóny a chladne. Slunce postupuje ve své pouti. Tiché kroky ani nezaznamenám, nebo spíše doufám, že se záhy ozve kýžené cvaknutí kliky. Když mi hřejivá dlaň dopadne na rameno, vyjdu vstříc pohledu očí proměnlivých jako voda. Už jsem viděla, že umí být chladné jako led a že jimi jiskřičky pobavení prosvítají jako něžné sluneční paprsky hlubokým oceánem. Mám ty oči ráda. Říkají mi, že nejsem sama. A to teď potřebuji slyšet. Nikdy v životě jsem si totiž nepřipadala víc sama. Dokonce ani v posledních měsících. „Čas…“ zopakuji tiše. „Takže musím být trpělivá, hmm?“ Tentokrát sklopím tvář, abych si otřela slzy, a pak se zase napřímím. Zajímalo by mě… jestli někdy viděl Zerachiel tak zoufalou. Vždycky se soustředila na ten další krok, ale já ani netuším, kam ty mé povedou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Projede mnou drobné uspokojení, že nenarazím na hráz v plicích. Je mi lépe. Za pár dní mi bude dobře, alespoň fyzicky, a zdravé tělo podpoří ducha. Snad. „Děkuji,“ hlesnu. „Víš… Jsi jiný, ale… Ta laskavost, o které jsem mluvila…“ když jsem před ním tak pošetile mluvila o Luciferovi, aniž bych si uvědomovala, kdo přesně mi kráčí za zády. „Máš ji v sobě také, Elijo. Jenom možná po svém,“ pousměji se. K obvyklé bezstarostnosti a lehkosti má úsměv daleko, je více posmutnělý než pobavený a musím se do něj trochu nutit, ale není falešný. Slyšet ho to všechno říct… pomáhá. Alespoň trochu. A trochu je teď mnohem víc, než bych se odvažovala doufat. „Asi bych tě neměla zdržovat. Určitě máš práci a já… nikam neuteču. Zastavíš se ještě?“ | ||
| |||
 | Zasloužená koupel Lidi, kterými jsme teď. Nejsem si jistá, kým jsem. V hlavě mám jen plno jmen, která mi nepatří. Očekávání, která jsem nenaplnila. Věcí, které jsem udělal. Koho to ze mne dělá? Nevím. Jediné, co dokážu říci je to… Kým už nejsem. A pravděpodobně už nikdy ani nebudu.
Odolat nutkání jít si rovnou lehnout je… Těžké. Ale vážně chci… Naložit se do horké vody. Aspoň na chvíli. Seberu tak sepraný župan ležící na posteli a vydám se vstříc koupelně. Naštěstí není obsazená a… V první chvíli se vyděsím, ta druhá je společně s rozsvícením přeci jen trochu milosrdnější. Trochu. No… Lepší nějaká koupelna než žádná. A vlastně je to tu čistší, než jsem čekala, byť tedy… Ne. Chci svoji koupel. Pro jistotu se tedy opatrně dotknu zažloutlého dna vany – a nos u toho krčím jen trochu – ale… Na prstech mi nic nezůstane a jinak vana vypadá v pořádku. Po tom krátkém tanečku tak za sebou pečlivě zamknu, vanu zašpuntuji a pustím horkou vodu.
Po pár minutách se uvolním dost na to, abych se pokusila si aspoň trochu promasírovat i bolavé rameno a ztuhlou šíji. Natáhnout se… Vydechnout… Smýt ze sebe dnešní náročný den… Dopustit si ještě trochu teplé vody… A tak se rochním ve vodě, odpočívám s přivřenýma očima a abych zahnala to děsivé prázdné tiché hromadící se v setmělých rozích místnosti, zpívám si. Můj hlas se odráží od stěn koupelny a vrací se s uklidňující ozvěnou… | ||
| |||
| Na dně Vera de Lacey „Neřekla… však si o mně až do včerejšího večera prakticky nic nevěděla, nebo snad ano?“ Optá se tě Elijah mezi řeší, když mluvíte o vévodovi. „Ano, chtěl. Jak se dalo čekat.“ Dodá pak se stoickým klidem, který ostře kontrastuje s tvými emocemi, jenž vyplouvají na povrch. „Promiň, ale není to pro mne nic překvapivého jako pro tebe.“ Stojí tam a hledí na tebe s naprosto klidným výrazem i naproti tomu vážnému tématu, o jakém se zrovna bavíte.
„Hmm, ano byli. To byla cena za nesmrtelnost, jakou nabízelo Zlaté město. Alespoň z toho, co vím. Bylo to… komplikované.“ Zavře oči a na chvíli se odmlčí, jako kdyby hledal něco ve vzpomínkách. „Na druhou stranu bych to neviděl tak dramaticky. Lidé se také zabíjejí. Nejsme to jen my. Podívej se na svět. Války, vraždy… a za většinou z nich skutečně nestojí žádní z Probuzených. Je to v lidské přirozenosti. A nejspíš i v naší. Zabíjet. Svoboda vůle… Vede k různým věcem. Možná jen musíme akceptovat, že smrt je součástí života.“ Povzdechne si a skloní tvář. „Ale to už sklouzávám zase ke zbytečnostem.“
„Ženu v bílém? Ne, obávám se, že ne…“ Vytrhne ho z myšlenek tvé další otázka. Jen lehce nakloní hlavu na stranu a zaposlouchá se do tvých slov. „Hmm, takže navrhuješ, aby lady de Lacey zemřela.“ Pátravě se na tebe zahledí a chvíli mlčí.
„To se samozřejmě dá zařídit… ale obávám se, že ty, které skutečně potřebujeme přesvědčit, nějaké falešné tělo obyčejného člověka jen tak nepřesvědčí. Šla po tobě tajná policie, tohle není něco, co by místní hlídka zametla pod kobereček, jen aby měli o pohřešovanou osobu méně. S největší pravděpodobností jen pochopí, že je to naše snaha zamést po tobě stopy a dostanou tím vodítko k tomu, že žiješ. Proč bychom se jinak namáhali, kdybys ten večer nepřežila, že?“ Hledí na tebe, zatímco klidně a obratně kalkuluje s možnostmi, než se přeci jen zarazí, když vidí, tvou reakci.
„Ale…“ Ozve se několik tichých kroků. „…nemusíš se bát. O tohle se postarám.“ Uslyšíš tichý šepot a jeho ruka se dotkne opatrně tvého ramene. „Je to teď jistě těžké, ale chce to čas. Nemusíš se bát Vero. Vše dopadne dobře.“ Promlouvá k tobě tiše, zatímco se posadí na kraj postele a malinko se skloní, aby ti viděl do tváře. „Ztratit vše není nikdy lehké, ale ode dna se pak už můžeš jen odrazit. A nejsi na to sama.“ Dodá trochu povzbudivě a stiskne jemně tvé rameno.
„Ale rozumím, že teď ti žádné řeči příliš nepomohou. To může jen čas…“ Pokývá hlavou, aby se pak opět zvedl a pokud mu naznačíš, že to by jsi byla teď raději sama, nechá tě v klidu pokoje samotnou.
| ||
| |||
| Plány na večer Delilah Blair Flanagan „Neříkám, že je to snadné, ale dělá to z nás lidi, kterými jsme teď. A ano, byla to lichotka. Na tom přeci není nic špatného?“ Usměje se ještě, než se začne zvedat, aby sklidil ze stolu. Tvá další otázka ho zarazí v půli pohybu a on se jen krátce zamyslí, zatímco se natahuje pro talíř. „Výzvy? Vlastně… dá se to tak říct. Život je od toho, aby se žil naplno a zatím jsem ještě nezestárl do věku, abych si řekl, že nejlepší způsob trávení volného času je s dýmkou v křesle u krbu. Co by to bylo za život bez špetky nějakého vzrušení, no ne?“ Talíře cinknou o sebe, jak je na sebe položí a pak jen přikývne, když zmíníš své plány na zbytek večera. „Dobře, doprovodím tě.“
Poberete společně kousky špinavého nádobí a necháte je na baru u obsluhy, která jen kývne a popřeje vám mumlavě pěkný večer. Nikdo tu vás dva příliš neřeší, a i když nemáš za zády služebnictvo, které by se o takové drobnosti místo tebe okamžitě postaralo, je to svým způsobem osvobozující pocit.
„Výborné, děkujeme.“ Noah položí na pult ještě pár mincí a věnuje postarší jinak vcelku nepřístupně vypadající paní za pultem zářivý úsměv, který mu do té doby zakaboněná žena nečekaně oplatí. Pak už ale necháte hlučící hostinec za sebou a vyběhnete do mrazu. Noah přidá do kroku, a tak jste za chvíli zase zpátky v teple ve dveřích o pár metrů dál.
Schody se nakonec ukážou skutečně jako výzva dnešního večera. Noah se po tobě sem tam trochu ustaraně ohlédne, ale pokud jej nepožádáš, nebude ti nutit svou pomoc. Tak jako tak se ale po nějakém čase dostanete nahoru a zamíříte úzkou chodbou ke svým pokojům.
„Děkuji za příjemnou společnost u večeře, Del. Už tě nebudu rušit, ať si můžeš užít tu zaslouženou koupel.“ Zastaví se Noah u dveří do svého pokoje. „Kdyby si něco potřebovala, najdeš mě tady. Bude stačit zaklepat, jsem docela lehký spáč.“ Odemkne dveře svého pokoje a zapře se rukou o rám dveří. „Tak hezký večer.“ Usměje se na tebe, než se vydáš po svém.
Ve tvém pokoji se za tu dobu, co jste byli na večeři nic nezměnilo. Stále působí stejně… no trochu nuzně, ale je celý jen tvůj alespoň pro tuto noc. Když se vydáš hledat koupelnu, netrvá ti to nijak dlouho, je vlastně jen pár kroků dále v chodbě. Pokud zaklepeš, nikdo se zevnitř neozve a pokud vezmeš za kliku, zjistíš, že je odemčená. Takto v noci působí místnost poněkud neutěšeně, ale se světlem lamp už se ten první dojem trochu zlepší. Je to poměrně malá místnost. Vanu však nelze přehlédnout. Na jejím dně si všimneš zažloutlého zbarvení od vodního kamene, ale jinak je tu poměrně uklizeno a čisto. Když pustíš horkou vodu, trochu to v trubkách táhnoucích se okolními zdmi strašidelně zarachotí, párkrát to zaprská, ale nakonec skutečně začne téct z kohoutku teplá voda. V zámku je klíček, kterým stačí otočit, abys měla jistotu, že tě tu nikdo nebude rušit. Nic ti tedy nebrání v tom, aby sis už užila zbytek náročného dne dle vlastních plánů.
| ||
| |||
| Svoboda, pro kterou jsme bojovali
„Jenom on. Já… Nevím, ale…“ Elijah zní tak přesvědčeně, že je těžké něco namítat. Připomíná mi to chvíle s manželem, kdy opravdu nechtěl nic slyšet, nebo ke mně sklonil pohled se shovívavou otázkou, jestli nechci raději té či oné lady ukázat zahrady. Snad jsi nevěřila… Možná bych měla mlčet. Ostatně o tom nic nevím. A pravděpodobně má pravdu; nejjednodušší vysvětlení bývají často pravdivá, ale… Nemyslím, že to vévoda jim vyzradil mou totožnost. Proč by lhal? Ani to k němu nesedí. Vždycky byl až děsivě přímý, až se mi jeho slova dostávala pod kůži a v očích mě opakovaně pálily slzy. Ta špetka lítosti v jeho hlase, když říkal, že nebyl dost rychlý, ani prosba, ať tam raději nezůstávám, nemohly být jenom divadlo. „Nebyl to on,“ zatřesu hlavou. „Nedává to smysl… Věděl, kdo jsem, přes tři měsíce. Měli jsme dohodu a svou část jsem mu teprve splácela. Stačilo by mu napsat dopis a přišla bych za ním.“ Zarazím se. Bezmyšlenkovitě jsem se dostala někam, co jsem ani zmiňovat nechtěla. Kratičce zaváhám, než dodám: „O tobě bych mu nic neřekla… I kdyby to udělal, protože si uvědomil, kdo je můj společník, proč by tě pouštěl? Mohl tě zabít, Elijo. Chtěl tě zabít.“ Samotnou mě překvapí, co všechno mi prosákne hlasem. Najednou zním… silněji. Rozhořčeněji. Stejně jako Zerachiel, když se zlato v jejích očích pohnulo a prosáklo narudlými odlesky krve. Chvíle, se kolem něj obtáčely stíny a pohlcovaly ho, dokonale prolne s tím, co se odehrálo v té jeskyni. Na srdci mi píchne její zoufalství. Rozčílení nad Tribunálem se náhle stočí k muži, který tady ani není a ke komu jsem kromě oprávněné hrůzy cítila nefalšovaný vděk. Takhle jsem se necítila ani tehdy, jenom s odstupem a opožděným uvědoměním, co se dělo, se všechno ve mně pohne. Málem ho ztratila. Málem jsem ho… Zamrkám. Jistota mi proklouzne mezi prsty a roztříští se o podlahu, jak se vrátím do svého těla a opět si uvědomím, kdo jsem. A kdo ne. Uhnu pohledem. Nestojím o další upomínku, že nemá smysl lpět na minulosti. Že jsem to všechno neudělala ani tak pro muže, který tady stojí, jako pro někoho, kdo zemřel už dávno. Nejsem jako ona a vlastně ani nechci být, ale… cítím to samé. A to bolí, protože mu ve tváři nečtu zklamání poprvé. Neměla jsem se snažit odvést téma jinam, ale… nevypadalo, že ho můj názor zajímá a… „Nedává to smysl,“ sdělím svým rukám. „Co přesně získal tím, že nás nechal jít? Musí tam být jiné vysvětlení. Někdo jiný si mě musel spojit se Zerachiel…“ Div se nekousnu do rtu, jak mnou projede obava, že jsem tohle také neměla říkat. Je to frustrující. Všechny ty přešlapy. A nedorozumění. Zerachiel měla vždy pocit, že mu může říct cokoliv. A že může říct cokoliv on jí, ale… jako čmelák lapený ve sklenici od marmelády narážím do skla, o kterém až moc dobře vím, že tam je. Možná to chce čas. Vždycky jsem dokázala s lidmi vyjít, tak proč ne s ním… nemusíme být na stejné lodi, docela by mi stačilo vědomí, že plaveme alespoň ve stejném oceánu, ale právě teď se beznadějně míjíme… „Já vím,“ hlesnu měkce. Přiměji se mu věnovat úsměv. Je to těžké a nekonečně komplikované, ale… vím to. Není on. A já nejsem ona. Neměla bych to chtít. Chvílemi si to musím připomínat, jak mi hranice mezi mnou a mým někdejším já splývá. Asi by si ani nepřáli, abychom byli stejní. Chtěli svobodu. A moct se rozhodnout, kým jsme, je součástí té svobody. „… bychom byli znovuzrozeni bez vzpomínek. Znovu jako vojáci. Že?“ dořeknu, když už to nevypadá, že bude pokračovat. „Jednou označil znovuzrození za prokletí. Způsob, jak nás udržet poslušné vůli Tribunálu. Ale máš pravdu, po jejím pádu si pamatuji jenom… že Lucifer málem zemřel. Kvůli ní. To jsem viděla na té věži.“ Málem. Skoro doufám, že kývne a potvrdí mi, že to tehdy nedopadlo špatně. Vlastně mi to už možná potvrdil. Museli o tom spolu mluvit. To je… dobře. Zhluboka vydechnu. Možná se mi to teď přestane připomínat. Vůně jeho krve. Bolestně slabé srdce. Provinilost, strach, vztek. Hvězda mezi prsty. Stejně jako toho večera. Ten přívěšek je asi vážně prokletý. „Ale to jsem nemyslela…“ raději pokračuji, abych nepropadla tíživým vzpomínkám. „Nejsme svobodní, pokud nás minulost neustále pronásleduje. Pokud se v každém životě postavíme na opačné strany a zabíjíme se navzájem… nebo tě chápu špatně? Bojím se, že… pro všechnu jejich lásku k tomuto světu do něj vnášíme jenom smrt.“ Řekni mi, že se pletu, vyzývám ho pohledem. Vlastně ho o to prosím. Tohle si Lucifer přeci nepřál. Tisíckrát omýlená tragédie se s každou další inscenací stává ještě bolestnější. Už teď jsem zodpovědná za osm smrtí. A pokud dostanu příležitost, bude to jenom horší. Pokaždé, když myslím na Eliju v nebezpečí, mě v tom utvrzuje neodbytný pocit na hrudi. Nechci být součástí další války. Jednou to stačilo – a ono to nebylo jenom jednou, že? A pak… strnu. Neschopna jediného slova nebo posunku se na něj zahledím se zorničkami roztaženýma tak, že jsou mé oči spíše černé než hnědé. Jestli jsem si před pár okamžiky nebyla jistá, co je teď horší, teď odpověď znám. Tohle je zdaleka nejhorší, co bych své rodině mohla udělat. Dovolit jim si myslet, že jsem mrtvá. Sklopím hlavu. Přes ramena mi přepadnou vlasy a částečně mě schovají za rudý závoj. Vlastně se mi uleví, když uslyším kroky směřující ke dveřím. Časopisy, knihy… Nezáleží na tom. Mé malé království se halí do stále tmavších odstínů. Záblesky zlata se vytrácejí, až i ty nejmenší jiskřičky působí jenom jako kruté výplody představivosti. V duchu Eliju popostrkuji ven na chodbu. Nechci před ním plakat. A nechci říct nic, čeho bych později litovala, ale ten blázen se zastaví a znovu se otočí. Co bych… dělala? „Proboha…“ Složím hlavu do dlaní a na okamžik zavřu oči. Stojí mě všechnu sílu vůle udržet slzy deroucí se na svobodu. Na hrudi mě pálí – a já ani nevím, jestli se rychle nezhoršuji, nebo jestli v sobě jenom tak odhodlaně dusím vzlyk. Co chce slyšet? Že vím, jaká je má situace? Ano, vím to. Sedm mužů zemřelo při pokusu mě zatknout. To je vcelku pozoruhodný vývoj událostí poté, co Zerachiel tančila s Kamaelem, než zabil Metatarona, ne? Nikdo samozřejmě nebude pochybovat, že v tom měl prsty Lucifer. Vévoda to také hned předpokládal… a mé slovo… mé slovo teď už znamená málo. Možná mi to uvěřil, ale záležet na tom nebude. „Četl jsi Ženu v bílém?“ zeptám se, když už se ticho natáhne k nevydržení. Pořád mám co dělat, abych se nerozplakala, ale pomalu se napřímím. „Je to… detektivní příběh. Ne moc dobrý. Zbytečně zamotaný. A nesmyslný, ale… Mladá hrdinka zemře poté, co přepíše svůj majetek na manžela, a její sestra přesvědčí mladého pohledného detektiva, aby to vyšetřil. A… on zjistí, že žena, která byla pohřbena, ve skutečnosti nebyla její sestra, ale vážně nemocná žena, která jí byla podobná… Už si nevzpomínám, jestli náhodou nebyly příbuzné a jenom o tom nevěděly, ale…“ Podívám se na něj a srdce se mi sevře. Opravdu jsem to řekla? Pokušení přetáhnout si peřinu přes hlavu a už nikdy nevylézt z postele nikdy nebylo větší. Byť bych možná raději utekla, to by alespoň znamenalo, že už udržím na nohou. Lucifer by byl tak zklamaný… a Elijah… „Omlouvám se,“ povzdechnu si. „Musel jsi čekat… někoho jiného…“ Ne mě. Ne zoufalou ženou s nervy na pochodu. A ne vražedkyni, která se tak nešikovně zbavila manželova těla. Ani vdovu ochotnou podepsat všechny ty dokumenty. „Nechci mít na svědomí další smrt, tak to nemyslím,“ dodám raději, protože nedorozumění už bylo dost a tohle… nechci. Nezáleží na tom, jestli bych sama zatáhla za rudé provázky nebo ho nechala udělat to za mě. „Ale… Lidé umírají každý den, že? A já… tady nemám žádnou rodinu. Můj manžel je mrtvý a většina jeho rodiny mě oprávněně nesnáší. Kdyby se našlo tělo ve správných šatech, nikdo by neřekl, že to nejsem já. Aspoň… Aspoň by se to neprotahovalo…“ … a možná je to to nejlepší, co pro svou rodinu mohu udělat. Ukončit to. Zajistit, že už jim svými pošetilými rozhodnutími neublížím. Že si je nespojí se Zerachiel. Ani Luciferem. Pokud si stejně budou dříve nebo později myslet, že jsem mrtvá, nač to trápení protahovat? Nač je budit ze spaní kvůli jejich nepovedené dceři? Ne, trpělivost nikdy nebyla má silná stránka. V tomhle životě ani tom předchozím. Možná v žádném z nich. Co za hříchy jsem spáchala já, vím, ale čím si to zasloužili oni? Když se slzy přeci jenom osvobodí a po tváři mi sklouzne první rychle následovaná svými sestřičkami, odvrátím pohled k oknu. Opravdu jsem to chtěla vydržet alespoň do chvíle, než se za ním zavřou dveře.
| ||
| |||
| Ta, kterou bych měla být Noah je pro mne… Nečitelný. Ovšem já stejně nikdy nebyla dobrá v odhadování toho, co si myslí a cítí ostatní. A ačkoliv netuším, co v něm zanechalo mé vyprávění… Až příliš bolestně si uvědomuji, co tenhle krátký výlet do nedaleké budoucnosti provedl mě. Jakkoliv jsem vynechala tolik… Podrobností, které z toho dělaly mnohem temnější příběh… Budu vůbec schopná o tom všem někdy mluvit nahlas? Povědět někomu celý ten příběh bez milosrdných prázdných míst schovaných za vágní frází? A… Měla bych vůbec? Bylo by to vůbec k něčemu dobré? Kdo… Kdo příčetný by to vůbec chtěl slyšet… Mimoděk si vzpomenu na Dumah. Na chvíle její smrti, to… Co jí předcházelo. Ten strach. Bezmoc. Vědomí nevyhnutelného a toho, co to napáchá...
Nemluvila o tom, nikdy o tom nemluvila… Ani s Kamaelem. Pohřbila to v sobě.
Připadá mi to snad jako celá věčnost, než Noah promluví. Pozoruji ho, zatímco ho poslouchám a… Nevím. Zlehka potřesu hlavou a stojí mne veškeré sebeovládání, abych dokázala ovládnout výraz ve své tváři. To, o čem Noah mluví… Souhlasit s ním mohu, ale sama tak daleko nejsem – jakkoliv bych chtěla. Stále se topím. Kopu kolem sebe nohama a volám o pomoc, o které vím, že nikdy nepřijde. Někdy vyplavu k hladině, abych se nadechla. Přesvědčila se aspoň na chvíli, že to zvládnu… Jen proto, aby mě ze spánku vytrhl další noční běs.
Náš pohled se jen krátce střetne, než ten svůj jako na povel rozpačitě zabodnu na ohmatanou sklenici s trochou zbývajícího piva. Líbí se mi odraz ženy, kterou ve mne Noah vidí. A mrzí mne, že jí ve skutečnosti nejsem. „Mýlíš se. Zlomilo mě to. Zabilo mě to. Nemá cenu si nalhávat cokoliv jiného. Nebýt toho, čím jsem…“ promnu si mezi prsty unaveně kořen nosu. „Kosti srůstají. Rány se hojí. Tohle také. Nakonec, jednou… Ale jsem ráda, že se někomu mé nové křivě srostlé já líbí,“ přeci jen se pousměji. Zvládnu to dokonce tak, aby to vypadalo více jako úsměv a méně jako cynický úšklebek. Pohledem se vrátím k Noahovi.
„Tedy, zdá se mi to nebo to znělo už jako druhá pochvalná lichotka v řadě?“ povytáhnu drobně obočí a úsměv v mé tváři setrvá přeci jen o chvíli déle, než zmizí opět v nenávratnu. Vůle nestačí. Jsou situace, kdy mi ani mé schopnosti nemohou pomoci – o tom jsem se ostatně přesvědčila v jedné z těch… Jak to Noah říkal? Krutých životních lekcí. Ale nechci tím kazit tenhle večer. Noah se pěkně usmívá a já se toho uvolněného hřejivého výrazu v jeho tváři nemůžu nabažit, protože díky němu mohu předstírat, že vše je a bude v pořádku.
„Hmm,“ přejde mi přes rty přemýšlivé zamručení, které takřka zanikne v okolním hlaholu, „myslíš tenhle nezdravý nebezpečný styl života?“ nakloním hlavu ke straně. „Ty máš opravdu rád výzvy, že?“ přeci jen mi to nedá, abych ta slova neřekla nahlas.
Přiťuknutí na zapomenutý přípitek je už spíše symbolické než cokoliv jiného, zbývá mi akorát pár hltů piva, které mi padlo během večeře, a nakonec po našem hovoru o tajemstvích za oběť. Pamatuji si časy, kdy jsem takřka nepila. Najednou vlastně nebylo večera, kdy bych si nedala aspoň sklenku něčeho… „No…“ zamyslím se krátce nad Noahovou otázkou, než zavrtím hlavou. „Teď už jen tu horkou vodu a pak postel. Už takhle se děsím těch schodů do druhého patra,“ odpovím upřímně. S trochou štěstí v té vaně možná ani neusnu.
„Počkej… Hm, pomůžu ti, abys nemusel… Chodit dvakrát,“ napadne mne až teď něco, co je pro spoustu lidí samozřejmostí. S tím se i zapřu dlaněmi o desku stolu, abych si pomohla na nohy. Že to nebyl úplně dobrý nápad mi dojde ve chvíli, kdy se ozve rameno a vlastně všechny ty svaly, které si teď zvykly na poklidné sezení, nicméně se akorát bolestínsky zašklebím, než se natáhnu aspoň po prázdných sklenicích, abych mohla být… Užitečná.
| ||
| |||
| Odrazy Vera De Lacey „Hmm, pravděpodobně v tom měl Essington prsty. Kdo ví, jestli to nakonec celé nebylo divadlo s jeho odchodem, aby za námi prostě jen poslal někoho, aby za něj udělal tu špinavou práci. Nikdy by neudělal nic jen tak, aby z toho neměl vlastní prospěch… Celé to mohlo být jen představení hodné místa, kde se odehrálo. Kdo jiný o Zerachiel věděl? Jen on, že? Snad jsi nevěřila těm řečem o dalších pohledech? On jim odhalil tvou totožnost. Je to jednoduché. Jak by se to ostatní mohli dozvědět? Proč by se o tebe vůbec v první řadě vůbec zajímali?“ Otočí se přes rameno a povytáhne tázavě oblouk obočí.
„Hmm… cože? Jistě, tak tedy… dámské časopisy.“ Dodá s povzdechem a nemůžeš si nevšimnout, toho lehce zklamaného tónu a nepatrně semknutých rtů, když se téma od minulosti a životních údělů stočí někam naprosto jinam a ty se z toho všeho nejživěji rozhovoříš o módě, starosti o domácnost a všemožných věcech, o kterých ses v nich pravidelně dočítala. Elijah se k tvému nadšení nepřidá a spíše tohle téma přejde mlčením.
„Ano… vím, že nejsi ona. Ani já nejsem on. Některé věci ale…“ Zarazí se po tvých dalších slovech a jen trochu překvapeně zamrká, když se zmíníš o kruhu smrti. „Smrt je součástí života. Copak si nepamatuješ? Ta nás dělá svobodné… Proto bylo to všechno… Proto zničil Zrcadlo. Bez toho bychom…“ Zarazí se ale, když u tebe nesetká s ničím jiným, než nechápavým výrazem.
„Hmm, to je jedno. Na některé věci je viditelně ještě čas. Vzpomeneš si jistě časem sama. Nejspíš…“ Skloní pohled k zemi a pak jen zamítavě zakroutí hlavou. „Nemyslím si, že je moudré psát domů jakýkoliv dopis. Jsi hledaná policií. S trochou štěstí si ti nahoře budou myslet, že jsi ten večer nepřežila. Bude lepší, když se lady de Lacey nebude ukazovat na veřejnosti a možná… možná časem po ní přestanou pátrat a budou ji mít za mrtvou.“ Mluví klidně bez zaváhání. „Vše chce čas…. Pošlu sem někoho s těmi časopisy.“ Vykročí ke dveřím, aby se pak přeci jen ohlédl a otočil se k tobě a jeho pohled si tě pátravě přeměřil.
„Nebo jaké by byly tvé následující kroky, pokud by jsi měla volnou ruku? Co bys teď dělala, když bys brala v potaz současnou situaci?“ Opět složí ruce za zády a nakloní hlavu tázavě na stranu.
| ||
| |||
| Život na hraně Delilah Blair Flanagan Začneš mluvit a Noah poslouchá. Vidíš, že někdy skoro neznatelně svraští obočí, při některých pasážích, ale jinak na sobě nenechává znát, co se mu honí hlavou. Ať už to v něm vyvolalo jakékoliv pocity, nedává je na sobě znát a místo toho ti pozorně a tiše naslouchá. Tvůj příběh je dosti osekaný a pořád je to velmi povrchní verze toho, čím sis ve skutečnosti prošla, ale i tak je obtížné se k tomu všemu vracet. Není to až tak dlouho, co tohle všechno bylo tvou každodenní realitou. Tma, chlad a vlhkost sklepení Greenhillu jako kdyby byla při posledních slovech tvého vyprávění doslova cítit ve vzduchu.
Domluvíš a rozhostí se ticho. Tedy alespoň u vašeho stolu. Ruch hospody skutečně neutichl a vašemu vyprávění viditelně nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Noah jen zamyšleně zakrouží obsahem své sklenky, kde už je jen trocha ovocné pálenky na dně.
„Rozumím.“ Promluví pak, aniž by se na tebe otočil. „A chápu… Nemůžu říct, že by to bylo něco, po čem by lidé měli toužit, ale… Ale. Za svůj život jsem nesčetněkrát zažil na vlastní kůži potvrzení toho, že co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že se oba shodneme na tom, že nemá smysl litovat minulosti a utápět se v ní. Bez ní bychom nebyli tam, kde jsme. A tím, kým jsme. No ne?“ Povyskočí mu koutek rtů do mírného úsměvu a když se na tebe otočí, jeho oči nejsou plné smutku nebo snad nějaké lítosti, jakou jsi byla zvyklá vídat u těch pár osob, které znaly tvůj příběh.
„A víme to oba dva. Jsou to kruté životní lekce, ale k něčemu evidentně jsou. Nezlomilo tě to. Naopak. Bez toho všeho by z tebe dnes nebyla žena, jakou jsi dnes… A to by byla škoda.“ Upřou se na tebe jeho tmavé oči.
„A nemusíš se bát Del. Rozumím tomu, proč je tohle pro tebe tak důležité. Vynasnažím se, abych tě toho se zbraněmi naučil co možná nejvíc. Věřím ale, že se o sebe zvládneš vcelku účinně postarat i teď. Rozhodně ti nechybí vůle, a to je základ úspěchu.“ Usměje se hřejivě, než stočí opět pohled k lokálu, který žije.
„Někdy si říkám, co za lidské příběhy se skrývá u ostatních, ale… On někdy stačí jen ten vlastní život k tomu, aby ho měl člověk plné ruce. Hmmh, ale od čeho by ten život byl, kdyby ho člověk nežil naplno, protože nikdo z nás neví, kolik dnů nám ještě zbývá. Ne s naším stylem života…“ Usídlí se mu ve tváři zamyšlený výraz, zatímco prsty volné ruky zabubnuje mimoděk na desku stolu, než si povzdechne.
„Tak na zdraví! Vlastně jsme si ani nepřipili. Hah, asi byl dnešní den opravdu náročný.“ Zasměje se krátce a přiťukne si s tebou, aby pak dopil zbytek obsahu sklenky s pálenkou a se zaskřípáním, které zanikne v okolním ruchu, odsunul svou židli, aby se postavil. „Odnesu talíře. Budeš si přát ještě něco, Del, nebo už toho na tebe bylo pro dnešek dost?“ Nakloní se nad stůl, aby posbíral špinavé nádobí a odnesl jej pak obsluze u baru.
| ||
