Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Staronové známosti You have heard that it was said to those of old,
Ne, tohle… Tohle jsem slyšet nechtěla. Už se nadechuji, abych otázku upřesnila, nebo ji alespoň stočila jiným směrem, byť je asi nesmyslné se ptát, jestli mě stále hledají. Pohled modrých očí – těch samých očí, kterým jsem tak snadno důvěřovala, i když jsem ještě nevěděla, že je to on – mě však zamrazí. Slova se mi zadrhnou. Na hruď dosedne docela jiná tíha než v posledních dnech. Je to zármutek nebo…? Měla bych to chápat. Nejenom protože jsem bývala Zerachiel a, i když jsem měla štěstí a jenom pár mých Veršů podbarvovaly pobledlé odstíny smrti, otázka „oni nebo my“ měla chvílemi až děsivě jednoznačnou odpověď. Nebyla snad připravena bojovat? A neobhajovala jsem si Philipovu smrt podobně? Neopakovala jsem si, že by mě zabil? Že mi nedal na vybranou? Že jsem musela? O co lepší je hřích, kterým se dobrovolně trýzním místo toho, abych ho přijala za nutnost a pokračovala ve svém životě dál? Pořád je to hřích. Všichni hřešíme. Děláme to, co musíme. Elijah musel. Kvůli mně. A Robert nás zachránil. Měla bych být… vděčná. Ano. Nezní to ani tak špatně, když to podám takhle, ale… Pokud svých hříchů nelitujeme, jak nám mohou být odpuštěny? A co nám brání vykonat další? Tentokrát uhnu pohledem já a jenom doufám, že se mi tak podaří udělat dřív, než mi z očí vyčte ten malý záchvěv strachu. Tak už to ve světě chodí. Možná má pravdu. Copak vím něco o jeho světě, celém tomhle městě nebo situaci mezi Probuzenými? Vévoda mě před tím chránil a snad poprvé jsem to schopna ocenit. Nic nenamítám. Znělo by to pokrytecky. To já zabila vlastního manžela, to já utekla před policií, to já ho měla zastavit. Nejsem nevinná. Moc dobře jsem věděla, co za vůni k němu tíhlo. Že kvůli mně prolil krev. Že neváhal… „… děkuji,“ hlesnu, když se zvedne a zbaví mě tak nutnosti odpovídat. Byť je to spíše ze zvyku, koutky úst mi cuknou v pokusu mu hřejivý úsměv oplatit. Jako bych se vynořila z vánice a on mi přes ramena přehodil deku, se pořád ještě klepu zimou, ale přeci jenom se mi uleví. Znovu v něm spatřím toho milého muže, s kterým jsem tančila. Je tak… matoucí.
Když za ním cvaknou dveře, vypustím povzdech, který se mi usadil na srdci, a nehybně se zahledím na záhyb látky peřiny. Na mé malé království ohraničené čtyřmi stěnami se opět snáší šedivá pokrývka prachu, prosakuje do každého kouta a pohlcuje ostatní barvy, zatímco mi hlavou víří výčitky, vzpomínky a vévodova slova, která zakořenila tak hluboko dovnitř, že je zvládnu odříkat zpaměti. Sedm… Bylo jich sedm. Tři v sále, čtyři na ulici. Asi… Asi jsem si měla říct o další lžičku. Ani nevím, jak dlouho tam sedím. Proud trýznivých myšlenek mě popadne a nepustí. Až když se dveře otevřou a objeví se v nich Elijah, tak trochu unaveně pohnu hlavou. Vychlazený čaj jsem nečekala, ale… je to pozorné a laskavé. I když vím, že tomu drobnému gestu přikládám mnohem větší váhu, než si zaslouží, je snazší se znovu usmát, tentokrát doopravdy a ne jenom z dívčí přičinlivosti, jako by skrze šedivá mračna na obloze přeci jenom prosvitly sluneční paprsky. Chlad sklenice se mi zakousne do dlaní, když ji soustředěně uchopím oběma rukama. Trochu se zamračím na chvějící se nazlátlou hladinu nápoje. Ještě potřebuji pomoc ji udržet, ale v porovnání s předchozími pokusy se napít to není zdaleka tak pokořující. Pár dní… Pár dní to zvládnu, pokud budou pokroky natolik zřetelné. Trochu se napiji a pak se napiji ještě trochu, než muži dovolím, aby sklenici odložil na tác. „Další serafín?“ ujistím se překvapeně, zatímco si promnu prochladlé prsty. „Opravdu? Mezi ním a vévodou začíná Jeruzalémská rada připomínat Tribunál. Každopádně je vás ve městě více, než bych ještě před týdnem čekala. Je tu ještě někdo další?“ Ještě před týdnem… Chvíle, kdy jsem se smíšenými pocity potvrdila účast na plese a pak strávila večer nad náčrtky šatů s různými druhy sukní, rukávů a ornamentů, mi připadá nekonečně vzdálená. Takřka snová. Jako vystřižená z cizího života. Čím to, že si člověk často uvědomí až zpětně, co vlastně měl? Na pátravý pohled odpovím nejistým úsměvem. Na členy Tribunálu si nevzpomínám. S čestnou výjimkou Lucifera. A… Nakira. Útržky vzpomínek na rozestavěné Zlaté město, potemnělý svět příšer s rudě žhnoucíma očima a jméno ženy, která mi byla tak povědomá, opět vytonou. Zachytím narudlý pramen vlasů a přemýšlivě si ho natočím na prst, než se podívám na svého společníka, jako bych se chtěla ještě na něco zeptat. Znal ji Lucifer? Ví, co se jí stalo? A řekl by mi to? Zatímco sbírám odvahu otázku položit, Elijah pokračuje. Naslouchám. Nechci mu skákat do řeči – a popravdě trochu váhám, jestli to vůbec zmiňovat. „Trochu,“ připustím. „Vzpomínám si, že…“ Zarazím se. Nikdy jsem… se nikomu nesvěřila s tím, co jsem viděla ve Verších, snad proto to najednou působí tak zvláštně intimně. „Vzpomínám si, že jednou postřelili Zerachiel. Předtím, než… padla. V jejím podání to nepůsobilo zdaleka tak dramaticky,“ pousměji se pobaveně. „Rozhodně pro ni bylo snazší zastavit své krvácení. Snažila jsem se, ale…“ zřejmě je snazší život vzít než si ho zachránit. „Odrazy, říkáš?“ Dokážu si to představit, jak Zerachiel stojí před zrcadlem a z něj na ni hledím já coby její odraz, šeď snášející se všude kolem nás. Co by si asi myslela? Že je všechno obráceně, naopak, špatně, nebo… by byla laskavější než jsem k sobě já? Pochybuji o tom. Netížilo by ji však pár smrtí, ne pokud by je považovala za nevyhnutelné. Což by asi považovala. Všichni ve válce děláme věci, na které nejsme tak docela hrdí. Že? „Možná je dobře, že jsme více lidé než oni…“ | ||
| |||
 | Krušná noc Lilith von Aldithley Studená cela, chlad a ticho rušené sem tam nějakými vzdálenými hlasy z dalších částí věznice. Čas běží. Díky zamřížovanému oknu si všimneš, že začíná slunce sklánět k západu a pak… Pak přijde konec dne. Společně s ním se nakonec přeci jen někdo objeví. Je to jeden ze strážníků, kterého už vlastně ani nepoznáváš. Trochu ti po posledních zážitcích začínají letmo zahlédnuté tváře splývat jedna do druhé.
Ozve se kovový zvuk západky na dveřích a okénkem ti prostrčí dovnitř tác, na kterém je plechový talíř a lžíce. „Večeře.“ Promluví na tebe jedno slovo, o jehož pravdivosti by se dalo dost pochybovat. Nějaká šedá kašovitá hmota, co vypadá spíše jako šlichta pro prasata.
„Ovesná kaše.“ Ozve se pak od odcházejícího policisty, když si všimne tvého pochybovačného výrazu. „Jez anebo to nech být. Tvoje volba.“ Dodá pak, než odejde. Pokud to ochutnáš, tak zjistíš, že to nechutná o moc lépe, než to vypadá. Společně s tím se začnou vytrácet za oknem i poslední zbytky světla a tvá cela se začne nořit do tmy.
Nevypadá to, že by sem pro tebe kdokoliv měl přijít. Hledají tě vůbec? Levi by tě jistě hledal, ale ten je teď na cestě zpátky do tvé domoviny a zbytek… zbytek jsou jen tvoji zaměstnanci. Nikdo, kdo by ti byl jakkoliv blíž. Nikdo, kdo by mohl jen tak porušit rozkazy a vydat se na vlastní pěst zjistit, co se s tebou asi tak stalo. Možná se jen změnily tvé plány na večer… Což je vlastně pravda. Dost krutá pravda.
Únava se začne ozývat s tím, jak jsi ve tmě. Není tu moc možností, kam se posadit a přečkat noc. Leda tak ta špinavá postel bez jakýchkoliv přikrývek. Pořád ale lepší než vlhká studená zem.
Noc… Noc uteče, ale vleče se. I když jsi unavená, je těžké spát klidným spánkem. Ne na tomhle místě.
☩
Za oknem se začne svítat. Jsi rozbolavělá a unavená. Rozhodně to není ráno plné energie s vůní snídaně. Ozvou se opět kroky a přijde tentokrát ale dvojice policistů.
„Zpátky ke stěně. Půjdete na výslech.“ Řekne jeden z nich, zatímco začne druhý odemykat celu, aby ti pak nasadili pouta a vyvedli tě ven.
| ||
| |||
 | Jiný svět Zaklepání mne vytrhne z náruče spánku. S trhnutím otevřu oči a chvíli jen mžourám kolem sebe, zatímco nic kolem sebe… Nepoznávám. Trochu mě to probere. Ale jen trochu. Jen velmi pomalu mi dochází, kde to vlastně jsem a… Klepání. Noah. Večeře. S tichým zaúpěním se vytáhnu malátně do sedu a tentokrát to vážně bolí. Když nakonec stojím na nohách, tak takřka poslepu vykročím ke dveřím, abych je mohla odemknout a otevřít. Dlaní si ještě promnu tvář a jen stěží potlačím mohutné zívnutí, zatímco na Noaha ospale mhouřím oči. Prsty si prohrábnu vlasy a vážně… Vážně se snažím nepůsobit tak strašně unaveně, jak se cítím.
„Ne, to je… To je v pořádku. Jen jsem na chvíli… Uhm, odpočívat můžu potom…“ zamumlám v odpověď. Noah se se mnou naštěstí nedohaduje a rezignuje poměrně rychle. Bezmyšlenkovitě tak vyjdu z pokoje, pouze za sebou zamknu. A jestli na schodišti začínám svého rozhodnutí tak trochu litovat, tak to není nic ve srovnání s tím, když Noah zamíří ven z budovy a dokonale mě tím zmate. Nechápavě krčím obočí, když ho následuji ven na mráz, který se do mne takřka okamžitě i na tu chvíli nemilosrdně zakousne. Vědět to, tak bych nevyšla z pokoje jen tak bez kabátu nebo aspoň šály.
Nechápu, proč musíme do podniku patřícímu k hotelu chodit venkem… To přeci nedává smysl, když je to ta samá budova, ne? Kroutím nad tím hlavou, zatímco klepu kosu a snažím se stačit Noahovým rychlým krokům a zároveň na namrzlém zasněženém chodníku neuklouznout.
Za dveřmi vedoucími do lokálu na mne čeká… Úplně nový svět. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. Je to tu takové… Malé. Lidi sedící u stolů působí tak zvláštně obyčejně, baví se nahlas, smějí a občas někdo zvedne hlas tak, že málem křičí. Něco, co ze Zahrad neznám. Žádná okázalost ani noblesa, vlastně mám pocit, že tu snad ani nikdo nechodí mezi stoly, aby se staral o přání hostů. Všemi těmi zvuky a hluky se proplétá i hudba, tolik rozdílná oproti tomu, co bylo v Zahradách považováno za vhodné. Zamrkám. Atmosféra tohohle místa, která mne na okamžik obejme a celou zahltí mi tak… Tak moc připomene…
Damašek. Putyku plnou lidí. Hluk. Život. Kamaela držícího mne za ruku, kráčejícího vedle mne jako štít mezi mnou a vším… Tím… Pohled se mi na okamžik zamží, jak se v té vzpomínce málem utopím… Než zaostřím na Noahova vzdalující se záda. Nedrží mne za ruku a ani na mne nijak zvláště nečeká, namísto toho se jistým krokem vydá k jednomu z volných stolů.
Ostře se nadechnu a přeci jen s dalším krokem trochu zaváhám. Připadám si zde tak… Nepatřičně. Jako bych sem nepatřila. Vždyť… Jak bych mohla? Navíc v kalhotách! A s neupravenými vlasy… Jenže nikdo se po mne pohoršeně nedívá, vlastně… Vlastně to nikoho nezajímá. Na okamžik mám chuť se rozesmát, i když si vlastně ani nejsem jistá… Co je na tom úsměvného. Rychle tak doženu Noaha, abych se mohla posadit ke stolu naproti němu. Tentokrát na mne opravdu nečeká, aby mi mohl odsunout židli… Drobné gesto, na které jsem byla zvyklá celý svůj život. Vždy a všude. Zarazím se, jakmile mi dojde, nicméně vzápětí si tu židli zkrátka… Odsunu sama.
Ztěžka na ni dosednu a stojí mne veškeré sebeovládání a spoustu přemáhání, abych zůstala sedět aspoň zdánlivě jako dáma. Nejraději bych sjela zády níže a pohodlně se rozvalila, nicméně to na veřejnosti… Ne, to nemůžu. A tak si jen trpitelsky poposednu a dovolím si aspoň jeden prohřešek vůči etiketě – opřu se lokty o stůl stejně jako Noah. „Vím jen, že mám hlad, takže… Pokud to bude teplé a bude to mít aspoň nějakou chuť, budu spokojená. Takže… Klidně to skopové, nebo cokoliv, co si dáš ty,“ poručím si. Opravdu se mi nechce přemýšlet nad tím, na co mám chuť, to je momentálně nad moje možnosti. „Ne… Najím se raději tady. Nebo si mě snad umíš představit, jak se vracím s jídlem a sklenicí zpátky na pokoj a opravdu se mi to podaří tam donést bez nějaké úhony?“ s náznakem úsměvu potřesu hlavou.
Teď jsem ráda… Že zkrátka jen sedím. Krátce povytáhnu obočí, když se Noah vydá nám jídlo objednat… Vážně tady není nic jako číšník? Proboha, co je to za místo? Tohle je vážně normální? Vážně si připadám jako bych se ocitla v úplně jiném světě… A nejsem si jistá, zda se mi líbí. Nicméně všudypřítomný čilý ruch mi trochu pomáhá probrat se a nesklouznout zpátky do té vyčerpané letargie.
A tak zatímco je Noah u baru, tak se… Zvědavě rozhlížím kolem sebe. Po lidech i dění kolem… | ||
| |||
| Osvěžení Vera De Lacey „Hmm, máš toho za sebou hodně. Počítám, že tohle bylo navíc poprvé, co jsi byla postřelená.“ Pousměje se na chvíli Elijah, než zase zvážní. „Promiň, to nebylo zrovna vhodné.“ Odkašle si vzápětí a jen uhne pohledem. To už se ale zeptáš na policii a Elijah do tebe zabodne pohled světle modrých očí. „Jsou mrtví.“ Pronese chladně, aniž by to na jeho tváři zanechalo nějaké známky zaváhání nebo snad lítosti. „Bylo to buďto my nebo oni. Volba v tomhle případě byla jasná.“ Pronese bez vzrušení, aniž by ti to zabalil do nějaké společensky vhodnější verze. „Tak už to ve světě chodí.“ Dodá krátce, než se zvedne a kývne. „Tak tedy čaj. Dobře.“ Usměje se hřejivě, což je najednou během okamžiku obrat o sto osmdesát stupňů z jeho chladného vystupování. Ano, takhle si ho poznala ten osudný večer. Tohle byl Elijah, se kterým jsi tančila, ale viditelně to nebyla jen jeho jediná stránka.
Zůstaneš na chvíli sama. V tichu. Pokud ticho léčí, musíš být s takovou do pár dní jako rybička. Je těžké odhadovat běh času ve tvém stavu a bez možnosti vidět na ručičky hodin. Nakonec se ale ozvou dveře a kroky. Je to Elijah. Nese tác se sklenicí, který postaví na stolek vedle postele.
„Je to vychlazený čaj. Myslím, že to v tuhle chvíli bude více osvěžující než starý dobrý earl grey.“ Dodá, zatímco uslyšíš zacinkání kostek ledu z vysoké broušené sklenice, ve které si všimneš i několika plátků citrónu.
„Tady…“ Podá ti sklenici a pomůže ti ji podržet, aby se ti nechvěla v rukách a ty ses z ní mohla napít. Čaj je studený a skutečně sladký, ačkoliv díky teplotě a citronové šťávě v něm to není tak lepivá chuť a skutečně je poměrně osvěžující. Poté co se trochu napiješ, Elijah sklenici od tebe převezme a zase ji položí na stolek vedle.
„Hmm, Farnham? Ty jsi to asi nevěděla, rozumím… Byl to Metatron. Strážce Zlatého města a jeden z Tribunálu.“ Pronese bez stopy emocí a trochu zkoumavě se na tebe zahledí. Ze vzpomínek Zerachiel, které máš, ale o této postavě Zlatého města prakticky nic nevíš. Znala ho? Zcela určitě. Ale jak a co si o něm myslela vůbec netušíš.
„Je to jen připomínka toho, že nehledě na naše minulá jména jsme jen pouhým odrazem toho, co oni byli… Jsme smrtelní.“ Pokrčí rameny, zatímco ti pohlédne do tváře. „Všichni. I vážení serafíni. Jsme více lidé než oni.“ Opře se do opěradla a zavře na moment oči.
„Ironie osudu, že?“ Ušklíbne se cynicky.
| ||
| |||
| Mezi lidi Delilah Blair Flanagan Sedneš si na postel, aby ses na ni pak svezla celá. I když to není nejpohodlnější matrace, v tuhle chvíli ti přijde jako ta nejluxusnější postel v Novém Jeruzalémě. Rozhodně je plně dostačující tomu, aby se ti začaly klížit oči a pomalu…
*Tuk, ťuk, ťuk*
Z krátké dřímoty tě vytrhne zaklepání na dveře. Po chvilkové dezorientaci ti dojde, kde jsi a co se asi stalo. Usnula jsi. Sice jen na pár minut, ale hlubokým spánkem. Vlastně si ani nemůžeš být jistá, jestli tě vůbec vzbudilo první zaklepání.
Za dveřmi je samozřejmě Noah, který tě přelétne trochu zamyšleným pohledem. „Ehm, Del, nemusíš se mnou jít. To jídlo bych ti donesl. Vypadáš, že tě dnešní den skutečně zmohl. Nechtěla by sis…? No, dobře, tak ne. Rozumím.“ Ustoupí ode dveří. Už před tím ses rozhodla, že ho doprovodíš dolů do lokálu a Noah se ti to nesnaží rozmluvit.
Vyrazíte tedy společně zase po schodech dolů. Naštěstí tohle je ta snazší část cesty. Dole projdete chodbou zase ven na mráz, aby Noah jen přidal do kroku a přeběhl jen za roh budovy, kde už jsou dveře do podniku, který bude v přízemí stejné budovy. Jen se asi nikdo neobtěžoval postarat se o nějaký pohodlnější průchod pro hosty.
Vstoupíte dovnitř a ovane vás teplý vzduch prosycený cigaretovým kouřem. Podnik je to nevelký. Oproti grandiózním restauracím s prosklenými střechami v Zahradách, kde se mezi hosty točí zástupy číšníků, je to docela komorní podnik. Bude tu něco mezi dvaceti a třiceti hosty. Jsou roztroušení po menších skupinkách u dřevěných stolů. Dle oblečení je ti jasné, že se tu bude scházet většina obyvatel z okolních ulic. Na druhou stranu na tom nejsou na první pohled až tak zle. Mají na zaplacení jídla, piva a vlastně vypadají vcelku spokojeně. Slyšíš hlasité rozhovory. Smích. Tam vidíš, že hrají karty. Jsou tu muži i ženy. Dokonce vidíš, že se tam i trojice hudebníků, kteří se snaží o nějaký hudební podkres. K orchestru na bále to má daleko, ale ty falešné tóny, které jim sem tam utečou, tu stejně zaniknou ve všeobecném ruchu. Vlastně to tu příjemně žije. Možná nakonec i víc než v Zahradách.
Noah tě vede k jednomu ze stolů, které jsou více zapadlé, pokud se tomu tady dá tak říkat a usadí se na jednu z židlí. Tentokrát ti ji neodsune jako tehdy u snídaně. Místo toho se lokty opře o stůl a spokojeně se usměje. „Takže, co to bude? Pivo a…? Většinou tu mají stejně na výběr tak ze dvou tří jídel a z toho jedno je jejich skopové na víně. To mohu doporučit. Hmm, pravda, budeš si to chtít vzít raději na pokoj? Tedy… běžně to tu nejde, ale domluvím to s nimi. Menší příplatek se do rozpočtu jistě vejde.“ Postaví se opět, aby počkal na tvou odpověď. Musí mluvit trochu víc nahlas, aby překřičel ten ruch kolem, a pak se vydá k baru vám objednat slíbenou večeři. Viditelně tu hosty u stolů neobsluhují… Zvláštní.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Selhání Vteřinu, která je dlouhá jako věčnost si myslím že jsem selhal. Že jsem nezvládl dostát svého slibu a zachránit svou společnici. Opět. Má zbraně nefungují. Nejsou dost silné, já nejsem dost silný. Jenže pak se ve mně zvedne další vlna hněvu. Ta žena se baví, věří si. Jenže já mám skutečný důvod zabíjet. Oddanost, slib, a chuť napravit křivdy které se staly. Zdvihne se ve mně vlna tepla až mám pocit, že mě spálí. Pak přejde do zbraní, ty se rozzáří až symboly na nich začnou zářit víc něž kdy dřív. Energie vyšlehne jako oslepující paprsek světla. Projde ženou, jakou kopí. Jsem překvapenější než ona. Zalapám po dechu a přijdu si slabý. Málem se mi podlomí kolena. Hlava se mi motá a všechno se točí před očima. Udělám, ale krok dopředu a pak druhý. Vidím kaluž krve, která se pod Probuzenou rozlévám a cítím pocit zadostiučinění. Alespoň na okamžik. Pak ho nahradí strach. Podívám se po Elize a zatají se mi dech. Když vidím, jak vstává ze země spadne mi ze srdce kámen. Mnohem větší kámen, než jsem tušil že ho může tížit. Usměju se na ní a mám chuť alespoň na několik chvil jen tak stát. Nic nedělat. Možná se prospat. Jenže na to není čas.
„Však jsem slíbil že se odsud dostaneme oba. Mě se ještě umírat nechce.“ Pronesu přes rty, které jsou náhle až moc suché. Stejně jako celá ústa. „Víš, kdo to…“ Chci se zeptat na mrtvou, ale pak zaujme můj pohled pohyb muže od kruhu. Jak lehké je ztratit se v momentě který připomíná vítězství. Jenže pak přichází kruté probuzení a vědomí že k vítězství je až moc daleko.
Sleduji postavu, která se vynořuje ze zlaté záře. Přišli jsme to sem zastavit. Jenže co? Co je ta věc, která přichází? Netuším. Jenže při tom, co se dělo to nemůže být nic dobrého. Občas je čas mluvit. Občas je čas přemýšlet a někdy je třeba jen a jen jednat. I kdyby se z kruhu měl vynořit spasitel tohoto světa nehodlám to zjišťovat. Sebelepší úmysly nemají být lemované krví nevinných, mučením a zkázou. Uvědomím si, že je mi jedno kdo přichází. Jediné, co mám namysli je chuť ten příchod zastavit. Bezmyšlenkovitě vyrazím. Nevím, zda mi od lidí kolem kruhu hrozí nebezpečí. Střílím. Zlaté zbraně v mých rukou září a světlo míří ke zlaté a obrysu v ní.
Pak se v mé hlavě rozlije hlas. Za ním přijdou zvuky je jich tolik a mám se chuť chytit za uši a řvát jen abych je přehlušil. Nechci, aby mě to porazilo, jenže mé nohy se najednou podlomují. Cítím, jak dopadám na kolena. Kamenná podlaha do nich udeří a cítím, jak se na nich pohmoždí kůže. Snažím se držet zbraně nahoře, střílet, alespoň poslepu stačí tím směrem. Jen ho zabít. Pak je jedno co se mnou bude. Nesmím selhat… nesmím… jenže selžu…
„Promiň Cas… Elizo.“ Promiňte obě dvě.
| ||
| |||
 | ‘Oh How the Mighty Have Fallen’ 2 Samuel 1:19,27 Situace, které mi nenáleželi a nikdy bych tak ani neřekla, že by se mi mohla stát. Toto město bylo vážně plné překvapení, bohužel pro mne, zatím žádných pozitivních. První večer skončil uvědoměním, že tu jsem sama a druhý den začal s tím, že jsem právě nastupovala do vozu, který mne měl odvést k výslechu. Pomalý krok, kdy do mne strčil policista a já jen tiše hlesla, zaschlá krev na spánku… možná jsem měla něco říct, ale celá realita a to, co se dělo, mi brala dech z plic. Pouta byla přichycena k ocelovým okům, hledíc neurčitě před sebe. Pohled na mne všeříkajíc, že jsem nebyla duchem přítomná… Až po pár minutách jízdy jsem tiše řekla: „Omlouvám se… nečekala jsem, že to… takto skončí…“ oba ode mne slyšeli omluvu asi možná i poprvé, ale pohled jsem ji darovat nemohla. Tento stav mi to nedovoloval, uvědomění, že tu není moc možností, co dělat dále. Neudělala jsem nic špatně… proč se tedy toto děje? Situaci eskalovali oni, ne my… proběhlo mi hlavou, ale to jsme již byli na dvoru, kde nás sledovali další policisté. Pohled těch dvou vnímám jen periferním viděním, hledím pouze před sebe a nevšímám si situace asi tak, jak bych měla. Smrad… zima… hlasy komentující můj vzhled… Za co jsem si toto zasloužila? Stojím tedy před celou, do které mne neopatrně popostrčí. Šperky jsem naštěstí neměla, viděla jsem jejich nepraktičnost, ale i tak mi vezmou to málo, co mám. To byl jen malý náhrdelník s rodinným erbem, nic víc. Plášť… šátek… do mého těla se zakousne všudypřítomná zima. Následují i peníze. Nenechají mi nic než jen to základní oblečení, které pro tyto podmínky není dělané. Pouta byla pryč, prsty přejedou přes zápěstí a následně po zranění na hlavě, které mi provedli. Zaschlá krev se mi roztírá mezi dvěma prsty, kde na ní hledím možná až moc dlouho. Komentáře policistů jsem nekomentovala… neměla jsem jak, neměla jsem proč. Bylo zbytečné na ně řvát, snažit se argumentovat… v tomto vězení jsem vážně byla jen jedna z mnoha a cokoliv jsem řekla nemělo moc váhu. I když se situace bude zdát beznadějná, nesmíš to na sobě nechat znát Lilith, slova otce, která se týkala obchodu, nikoliv podobného momentu. I tak to byla slova, na které jsem si dokázala vzpomenout. Vteřina od vteřiny… nevěděla jsem, jak se dále zachovat. Chytrý to nápad poslat jedinou osobu, která by mne odsud dokázal dostat pryč z tohoto města… povzdychla jsem si… pro jednou jsem byla sama bez další přítomnosti a hned jsem skončila ve vězení? Byla jsem vážně tak neschopná, že jsem potřebovala vždy někoho za zády? Byl toto můj osud? Tiché cvakání… něco, co mne na okamžik vrátilo do reality. Ani jsem si neuvědomila, že mi je taková zima… ale právě ten zvuk mne trochu probral. Posadila jsem se na postel, přitáhla si nohy k sobě. Ruce mi nohy obejmuly a hlava se skryla na kolenou. Já tak mohla pokračovat ve svých myšlenkách… času na ně budu mít požehnaně.
| ||
| |||
| Cela Lilith von Aldithley Stojíte a čekáte. Sem tam už kolem někdo v bezpečné vzdálenosti projde a zvědavě šilhá po tom nezvyklém představení. Policisté to ostentativně ignorují a stejně tak i vaše případné nadávky či připomínky. Trvá to zhruba deset minut, než se ozve zvuk kopyt. Přijedou dva vozy tažené těžkými koňmi. Zamřížovaná okénka a pevná konstrukce se znakem Jeruzalémské policie značí jediné – váš odvoz je zde.
„Naložte je do prvního. Tohle… Tohle pojede druhým.“ Rozkáže velitel jednotky, aby tě společně s Josiahem a Leonorou naložili do vozu. Je tam šero. Světlo dovnitř proniká jen zamřížovanými okénky. Posadí vás jen na dřevěnou lavici. Pouta zajistí k železným okům za vámi u stěny, takže nemáte během jízdy moc šancí se nějak pohnout.
Naštěstí cesta netrvá až tak dlouho jako když jsi cestovala sem do centra města. Sourozenci cestou mlčí, neměnné výrazy ve tvářích. Teď už se po tobě ani příliš neohlíží, protože případné rozkazy v tomto stavu nejsou schopní splnit. Jste plně v rukou policie a AL-2 je bůh ví kde.
Do tíživého ticha policejního vozu se ozve zaskřípění kol, když zastaví. Policisté vystoupí a začnou vás vykládat ven. Jste na prostorném dvoru, který obklopují vysoké budovy. Kolem jsou jen lidé v uniformách, od kterých si vysloužíte leda tak pohrdlivé pohledy, pokud vůbec nějaký zájem.
„Ty dva hoďte na desítku, ale tuhle dejte do cely D2. Na výslech si budou muset počkat.“ Ozve se opět známý hlas velitele, aby s tebou trhli a odvedli tě k jiným dveřím, než Josiaha a Leonoru. Ti se po tobě jen otočí, ale v této situaci už jsou bezmocní a dle jejich výrazů si to plně uvědomují.
Zajdete do chladné budovy a když míjíte několik zamřížovaných cel, plně ti dojde, že tohle nebude rozhodně vězení pro šlechtu. Ne, čpí to tu splašky, je tu zima a celé to působí neutěšeně. Na takovém místě jsi prvně. Dvojice policistů s tebou dojde k jedné z cel. Svatek klíčů zarachotí v zámku a mříž se s tichým zavrzáním otevře.
„Tak dovnitř. A čelem ke stěně.“ Řekne jeden, aby ti případně pomohli, kdyby se ti příliš nechtělo. Odemknou ti pouta, a ještě jednou tě prohledají. Plášť, šátek a podobné věci ti seberou. Dokonce i všechny šperky, pokud si nějaké měla. Zůstane ti jen základní oděv, což v chladu nepříliš vytápěné budovy není úplně nejpříjemnější.
„Oběd jsi prošvihla, takže si počkáš na večeři. Teda, jestli tě zapíšou do té doby do rozpisu.“ Uchechtne se jeden z policistů.
„Hele, to bude nějaká panička, ne štětka sebraná z ulice. Peněz má dost, a navíc ji dali sem na samotku.“ Strčí do něj druhý.
„Panička? Se podívej, jak je oblečená. Leda nějaká špinavá zlodějka. Nic víc. Přistěhovalecká špína. Bude s ní krátkej proces.“ Odplivne si na podlahu tvé cely druhý z policistů, než tě opustí. Zůstaneš sama ve studené cele o pár metrech čtverečních. Je zde špinavý záchod a rzí pokryté umyvadlo. Na kovové posteli není nic kromě staré pérové matrace s množstvím podezřele se tvářících fleků. Nejspíš tu bude všemožná sbírka tělesných tekutin, která i nepříjemně zapáchá. Kolem namrzlého okna je mříž a táhne od něj nepříjemná lezavá zima. Je to žalostné, stísněné místo, ale po cestě si viděla horší a plnější cely, takže nakonec… možná na tom nebudeš tak zle. Až tak…
| ||
| |||
| Společnost
Pokusím se šikovněji zapřít na polštářích. I když v něm chvílemi vidím obraz někoho povědomého, jindy je to už zase jenom cizí muž, před kterým sedím neoblečená, neučesaná a ke všemu v posteli. Marně se snažím posbírat poslední drobky důstojnosti. Ne, tohle není situace hodná dámy… ale něco mi říká, že opravdové dámy by se do ní ani nedostaly, poněvadž nebývají cílem lovecké sezóny. „To asi opravdu ne,“ hlesnu bezděčně. Vzápětí toho zalituji. Nechci působit nevděčně; touhle dobou už jsem taky mohla ležet po boku svého manžela… Pár dní… Ani nevím, proč mě to překvapuje. Už jsem toho byla svědkem, když se se mnou vévoda setkal ani ne pár dní poté, co havarovala jeho vzducholoď, a málem ani nedal nic znát. Zachránil mi život a já se mu odměnila takhle. Musí mě nenávidět… Pohled zabodnu do peřiny a prsty ji uhladím, zatímco počítám, co všechno se mohlo dostat do Davenportu. Pár dní stačí, aby tam doručili zprávu. Nepochybně již vědí, co se stalo na plese, kterého jsem se měla účastnit, a mé mlčení je přinejmenším neohleduplné, ne-li usvědčující. Teprve, když nohy židle klapnou o dřevěnou podlahu, se odpoutám od vlastních myšlenek a tak trochu překvapeně se na něj podívám. Zdrží se? Koutky úst mi vděčně cuknou. Nerada bývám sama; dvě mladší sestry a malé městečko, kde se všichni znají, ostatně ani nenabízelo mnoho příležitostí, kdy se odevzdat tichu. A teď, když ho mám nad hlavu, se neumím vyrovnat se vším, co se mi honí hlavou… Společnost mi rozhodně udělá dobře. „Ne, já…“ zaváhám, než zavrtím hlavou. Pokušení tam je – a ne malá, jedna lžička by mě starostí spolehlivě zbavila, ale… „Připadám si,“ kmitnu pohledem k oknu a dech mi pobaveně poskočí, když mě nenapadne jiné slovo než to, které sám použil, „dobře. V rámci možností. Možná trochu dezorientovaně a… ani nevím… zvláštně, jako bych to ještě nebyla tak úplně já, ale… to přejde, nemusíš se bát.“ Úsměv se mi na okamžik rozšíří. Byť se z něj nevytratí nic ze slabosti a tíživé únavy, v očích mi poskočí malátná jiskřička hravosti, protože jsem to tentokrát já, kdo to říká. Jemu. Co se mě týká, nebojím se… Snad bych měla. Visí nade mnou tolik neznámých. Nedokážu si ani představit, co se skrývá za dalšími dveřmi – ať už těmi doslovnými, které pravděpodobně vedou jenom na chodbu, nebo obraznými, které jsem tak pošetile otevřela toho večera na plese, ale… přežila jsem střelnou ránu, ztrátu krve, pád z věže a dva znepřátelené serafíny; možná je to opravdu menší zázrak, že jsem stále tady. Co horšího se může stát? Přijdu o všechno? To už jsem zvládla. Zaposlouchám se do Elijova vyprávění, co se děje za stěnami tohoto pokoje. Hlas mu stoupá a klesá podobně jako Luciferovi a nepochybně bude stejně tak dobrý mluvčí. Události, které se nejspíše čekat opravdu daly, jenom teď nejsem schopna domýšlet tak daleko, dokreslují můj svět a odvádějí myšlenky jiným směrem. To by mě zajímalo, jestli na ulicích vystřídá sváteční výzdobu ta smuteční, abychom všichni vzdali hold nejdůležitějšímu muži Nového Jeruzaléma. „Myslela jsem spíše… to s policií,“ přiznám o pár řádů tišeji a pohledem přitom raději sklouznu po dřevěných sloupech, na nichž jsem ještě nikdy neměla příležitost ocenit precizní vyřezávání, „ale…“ mávnu neurčitě rukou, protože si nejsem jistá, jestli chci opravdu znát odpověď, a jestli se vůbec ptám správného člověka, „upřímně je po pár dnech v posteli zajímavá dokonce i politika. Teď bych byla vděčná za jakékoliv téma, takže pokud bys mi raději pověděl o své práci nebo třeba oblíbené knize…“ pousměji se jenom napůl v žertu. „Kdo to vůbec byl? Totiž… Lord Farnham. Ve Zlatém městě,“ dodám. Znali jsme ho? Byla by celá záležitost o to smutnější, kdyby to byl dávný známý…? A co o mě vypovídá, že mi něčí smrt připadá jako to méně závadné téma k rozhovoru? S drobným povzdechem si prsty zajedu do vlasů. Když se zadrhnou v rozdivočelých kudrlinkách, jenom je odevzdaně shrnu stranou. Tohle bez vody nespravím… „Čaj, pokud budeš tak laskavý,“ hlesnu bez přemýšlení. Je ráno a ráno bych si normálně dala šálek čaje. Otázka tak vnese do jinak cizího místa špetku normálnosti, za kterou jsem ze srdce vděčná. Možná je teď všechno jinak a všechno, co mi na světě zbylo, je zatykač na mé jméno, ale čaj… čaj je vždycky stejný, i když někdy chutná jako přeslazená břečka. Měla jsem mu říct, ať ho proboha nesladí? Pozdě. | ||
| |||
| Hrdinka z románu Ten muž nemá ani ponětí, jak moc se mi uleví a jakou mi udělá v tu chvíli radost. Na rtech se mi usadí ten unavený a zároveň spokojený úsměv. „Přesně to samé jsem si říkala i já. Ještě jsem měla podezření na syna toho starého majordoma, toho, který měl po té scéně s lady Elisabeth odjet a… Kde jste to říkal, že jste? U těch dolů? Hm… No, ještě chvíli se budete napínat, ale věci pak naberou rychlý spád,“ pokývu hlavou. „Delilah Eldridge“ Příjmení hrdinky z jiného… Oblíbeného románu. Vedle těch kostrbatých klikyháků a křížků to působí trochu jako z jiného světa. Na okamžik zaváhám… Možná jsem měla… No, to už je jedno. Muž se do knihy vlastně ani pořádně nepodívá, když si ji stáhne k sobě. „… co s tím velkým, paní?“ z myšlenek mne vytrhne hlas Katherine ukazující směrem k velkému květináči, ze kterého visí zvadlé listy a povadlé rudé květy. Žádná z rostlin nezůstala ušetřena. Všechny byly… Mrtvé. Po celé zimní zahradě se válelo tlející listí a zplihlé plátky okvětních lístků jako padlí vojáci ležící na bojišti. Ano, přesně tak to zde nyní vypadalo.
Odkašlu si a s trhnutím otočím hlavu zpátky ke stolu. Stojím u něj a vytrhávám zašlé rostliny z menších květináčů, které sem Katherine na můj pokyn začala nosit. „Řekneme Henrymu, aby nám s těmi těžkými pomohl. Stejně bude třeba vyvézt hlína a nanosit nová a…“ nedopovím. Zatočí se mi hlava a já lehce zavrávorám, naštěstí se stačím včas zachytit okraje stolu. Musím na chvíli přivřít oči, pálí mě. Skrze skleněné okenní tabulky sem prosklenou střechou pronikají ranní sluneční paprsky, které celý prostor zalévají milosrdným zlatým světlem.
„Uchm, tohle… Asi jsem vaši knihu…?“ ozve se opět Kate, držící v rukách knihu, co dosud ležela zapomenutá za křeslem mezi květináči. Je zničená. Desky má roztržené. Vazba uvolněná. Kniha, kterou jsem si četla, když Bartholomew… V ústech cítím kyselo. … posteli, na kterou ztěžka dosednu. Matrace kovově zavrže, jak se převalím vzápětí na záda a zůstanu prostě a jen ležet. Zhluboka dýchám. Myšlenky klopýtají jedna za druhou, jak moc to na mne dosedne únava i vše ostatní. Celý tenhle den plný nových nečekaných zážitků. Přivřu oči a vděčně se pohroužím do temnoty za víčky.
| ||
