Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nejasné hranice Teď, když má tvář pootočenou k oknu, na rtech mu hraje úsměv a zlatá záře vycházejícího slunce se mu odráží od světlých, takřka bílých, vlasů ho tolik připomíná. Je zvláštní pozorovat, jak mluví. Některé posunky jsou povědomé, jiné cizí, jako by se rozbilo zrcadlo a někdo nahradil chybějící střepy natrhanými kusy Luciferova portrétu. Nevím, co na to všechno říct. Lorda Farnhama jsem neznala a na Metatrona si nevzpomínám, snad jenom ten poslední Verš naplňoval vzdor a odpor proti Tribunálu, ale… nepůsobil zle, na tomto městě a lidech v něm mu záleželo, nebo to tak přinejmenším vyznívalo, než se jeho srdce zastavilo. Je to velká ztráta. A nečekané vítězství pro jeho nepřátele. Naše pohledy se střetnou. Nepovytáhnu pobaveně obočí s tou tichou výzvou, stejně jako by to udělala ona, místo toho si rozpačitě zastrčím za ucho kudrlinku, kterou už chvíli protáčím mezi prsty, a odolám nutkání se omluvit. Ne, nejsem jako ona. Na to se ve mně sváří příliš mnoho strachu a nejistoty. Strom možná vyrostl ze stejného semínka, ale v jiném podnebí; vítr ohnul kmen docela jiným směrem a bouře posrážela některé větve. Snad se květy nesou s přibližně podobné barvě, ale kromě těch vzácných chvil, kdy se otevřou světu a než zase uvadnou, by si mě s ní nikdo asi nespletl… Abychom věci udělali tentokrát jinak. Lépe… To poslední spásné slovo zůstane viset ve vzduchu jako osamělá hvězda na nebi, jejíž něžná záře se rozlívá po beznadějně černém plátně. Vzedme se ve mně vina nastřádaná z posledních pár měsíců, Veršů a všeho, co jsem kdy udělala. Napůl si připadám, že se rozpláču, napůl se chci pousmát, ale neudělám ani jedno. Jenom se na něj dívám. I v tomto životě je podmanivý mluvčí a umí zadrnkat na přesně tu správnou strunu, aby si získal mou pozornost. Nikdy mě nenapadlo o tom tak přemýšlet. Události, které doprovázely mé probuzení, byly natolik strašlivé, že jsem ho vždycky vnímala jako trest, ale… kdyby to opravdu byla šance napravit naše hříchy, udělat to jinak a lépe… tolik bych tomu chtěla věřit. Tolik si přeji, aby to byla pravda… a aby ještě nebylo pozdě… ani pro jednoho z nás… Odmlčí se, jako by čekal, co řeknu. Zaváhám a on se zvedne. Zatímco zamíří k oknu, poklesnu pohledem k rukám složeným v klíně. Nechám ho pokračovat. Teď už nevisím na každém jeho slově. Maluje přede mnou obraz, který není zdaleka tak povzbudivý jako předtím, a v hlase – v kterém jsem ještě před chvílí hledala Lucifera – mu zní šeď. Co by si o tomhle myslel on? Udolal by ho opakující se koloběh, nebo by i nadále trval na svobodě vůle? Skončí to někdy? „Počkej,“ nevydržím to a přeci jenom se mu vpletu mezi slova. „O tom to bylo?“ Proto si pro mě přišli? To přece… nedává smysl… nebo dává? Nakrčím obočí. Snažím si vzpomenout, co přesně říkal vévoda. Ta krátká chvíle, než nás doběhl Elijah, mi neutkvěla v paměti zdaleka tak silně jako to, co následovalo, a tak tápu. „Říkal něco… Vévoda,“ přiměji se zpomalit, „říkal něco tom, že se ke mně stočilo nezdravě mnoho pohledů… a že již nemůže ignorovat existenci Zerachiel… Proboha,“ vydechnu a ponořím se hlouběji do polštáře. „To je…“ … neuvěřitelné. Opravdu to nebylo o tom tanci? Vím, že ne. Říkal to. Ale dávalo by mi to větší smysl než to, že na povrch vyvěraly dávné prohřešky. Obzvláště když jsem na plese ani s nikým nemluvila… Kdo mě poznal? Tolik jsem se bála, že potkám Philipovy příbuzné, a ani mě nenapadlo, že bych mohla připoutat pozornost i svým někdejším jménem. Scéna na veřejnosti a následné pomluvy mi náhle nepřipadají jako tak strašlivý scénář. S nábojnicí v zádech by se to nedalo ani srovnávat. A s tím zapovězeným kruhem, o kterém mluví Elijah, také ne. Kolikrát už to tak v minulosti bylo? Kolikrát jsme podstoupili tenhle očistec? Kolikrát… Oči zabodnu do dřevěného stropu, jako bych skrze něj viděla až na nebesa. Opravdu se snažím věřit, že tohle není trest, ale… „Já…“ začnu poněkud nejistě, ještě napůl ponořena do zmatku, do nějž mě uvrhla jeho slova. Ve snaze to ze sebe setřást mu věnuji úsměv. „Jak pak ale víš, jestli ten tlumeně zelený odstín není pro tuhle sezónu passé a že se tak již znemožnila nejedna dáma?“ prohodím nevážně. „Četla jsem jich docela dost, než jsem se sem provdala. Abych věděla, co čekat. Jak se starat o velkou domácnost. A jak se chovat a… Některé věci nevymyslíš,“ zasměji se poněkud rozpačitě, jak se mi stále nedaří ponořit se do lehčího, žertovného tématu. „Obzvláště vydání o módě z pozůstatků nebeských bytostí bylo… zajímavé. A děsivé. Upřímně by mi bylo asi jedno, co za kosti má daná dáma vpletené do účesu, vyhnula bych se jí obloukem. Ale…“ Ne, tohle mu připadat zajímavé nebude. Proč o tom proboha mluvím? „Čtu skoro cokoliv. Nějaký příběh by byl ideální. A… dopisní papír. Měla bych napsat domů. Aspoň jim dát vědět, že jsem v pořádku, když už nic jiného…“ Co přesně napíšu… netuším. Ani nevím, co z toho všeho je horší – to, že mě postřelili, že jsem hledaná policí, nebo že jsem skončila v domě cizího muže. I když k nim pravda – nebo přinejmenším části z ní – doputují, asi bych nic z toho neměla ani zmiňovat. Před oprávněnými starostmi je neochráním, ani před tím, co jsem udělala, takže opravdu asi zbývá jenom prostá skutečnost, že jsem v pořádku… a že se nemusí bát, i když stejně budou… „A…“ Hlas mi poklesne. Jsou věci, které by dáma měla přejít taktním tichem, nebo se to tak alespoň píše v těch magazínech. „Vím, že nejsem… ona… a že vlastně nevím nic o tom, co se děje, ani… co se stalo tobě…“ Neznáme se dost dobře, abych se mohla prostě zeptat. Ráda bych. Nenásilná otázka se mi zračí v očích, když se pokusím zachytit jeho pohled. Krátce se odmlčím. „Ale… Když se nikdo snažit nebude, nic se nezmění. Chci věřit, že nejsme odsouzeni k tomu opakovat ten kruh smrti pořád a pořád dokola. To by bylo příliš kruté potrestání i pro nás.“ | ||
| |||
 | Sansára Vera De Lacey „Hmm teď už žádní serafíni nejsou. Jen lidé. Možná o něco mocnější, ale stejně stále lidé. Nemá smysl lpět na minulosti.“ Opraví tě s povzdechem. „A v něčem máš pravdu. Vlci se stahují také na stejná místa, ale jinak ne… neřekl bych, že místní Rada je jako Tribunál. Alespoň ne zatím. Ovšem možná s postupujícím časem a procitnutím dalších… Kdo ví, co bude.“ Zamyslí se a zahledí se směrem k oknu, za kterým vychází slunce. „Ale ne… Nebude jako Tribunál. Jeden ze základních kamenů už jim po včerejším večeru bude chybět. Někdy se věci prostě vyřeší sami. Až se nestačím divit. Osud nám někdy hraje do karet.“ Usměje se spokojeně do ranních paprsků, které se odráží od jeho světlých vlasů, jenž působí skoro jako kdyby lehce zářily.
„Hmm, Zerachiel… Trochu ji připomínáš. Alespoň tedy na první pohled.“ Vrátí se jeho oči k tobě a zkoumavě tě přelétnou. Jako kdyby něco hledal... Hledal, ale nenalézal. „Ale jen na první pohled… Proto říkám odrazy. Pokřivené. Jiné. Tedy někteří. Je to zvláštní, ale setkal jsem se i s takovými, kteří se z minulosti nepoučili a vydali se naprosto stejnou cestou jako tehdy. Zvyk je nejspíš železná košile, ale na co pak tohle všechno máme, když ne k tomu, abychom udělali tentokrát věci jinak? Lépe…“ Pohlédne na tebe jako kdyby čekal tvou odpověď, ale pak jen zavrtí hlavou a vstane ze židle.
„Minulost nás i přes ten neustálý koloběh smrti a života pronásleduje a nechce nás pustit. Neustále dokola opakujeme ty stejné chyby. Pořád a pořád… Slyšel jsem, že pro to ve východních provinciích používají jeden výraz. Sansára. Teď už jsme také její nedílnou součástí.“ Přejde zpátky k oknu, aniž by dál mluvil o Zerachiel a založí ruce za zády. Známé gesto z dávných časů, které se ale vrátilo společně se vzpomínkami na dávné životy a vklínilo se mezi zvyky naučené v tomto vtělení. „Tímhle tě nebudu zatěžovat. Chceš, abych ti sem nechal donést nějaké knihy, nebo snad něco jiného, ať si zkrátíš čas, když už jsi při vědomí? Můžu ti nechat poslat i pro nějaké módní časopisy, pokud je to něco, co tě zajímá. Nevím, o zájmy mladých dam z tohoto města jsem se nikdy nezajímal."Zeptá se tě od okna, než se zase zahledí skrz sklo na mraky plující po nebesích.
| ||
| |||
| Začátek konce Jacob White Postava udělá pár kroků k vám a ty začneš i přes ostrou záři za ním rozpoznávat rysy v tváři. Tedy ne tak úplně tváři. Většina jeho tváře je zahalená šátkem a pár pruhy látky. Po stranách vykukují jen prameny černých vlasů a zlatě žhnou oči, které poznáváš. Je to on. Stejně jako tehdy v lihovaru, kdy tě dostal do kolen, i tentokrát byla jeho síla omračující. Přesto, dnes je tu navíc ještě jedna proměnná.
„Ale dobře. Přišli jste jako na zavolanou. Další esence se bude hodit. Brána je už skoro otevřená.“ Zní ti v hlavě známý hlas, zatímco koutek oka zaregistruješ, že Eliza stejně jako ty padne na zem s bolestivou grimasou ve tváři.
„Buďte šťastní, vaše životy pomohou k tomu, aby se uskutečnily první kroky k očistě tohoto světa. Konečně k něčemu budou! Už bude stačit jen trocha…“ Kráčí k vám a za ním víří obrovský zlatý portál roztahující se stále více do výšky. Zdá se ti to a nebo snad ta zlatá záře sem tam potemní, snad jako kdyby se za ní mihl obrovský stín? Ve vzduchu se i nadále vznáší drobné zlaté částečky a míří k zářícímu kruhu. Stoupají od mrtvých těl, od vás a tiše míří k… Bráně.
„Všichni tu budeme svědky začátku konce!“ Roztáhne ruce do stran v dramatickém gestu a v jedné z nich se zaleskne ostří.
„…Nhhh…. Naser si!“ Uslyšíš ze strany od Elizy, která se opírá o ruce a klečí na zemi vedle tebe, hlavu svěšenou. Jedna její ruka se odlepí od země, aby zajela do kapsy kabátu něco a z ní vytáhla. Kovově se to zaleskne, než si to prudkým pohybem zabodne do nohy. Místnost naplní její výkřik a po celém těle se jí rozžehnou zlaté symboly. Je na tom ale něco špatně. Některé poznáváš, protože patřily Cassiel, jiné ale… ne. Jako kdyby je někdo zakreslil přes ty původní. Místa, kde se symboly překrývají až oslnivě bíle žhnou.
Eliza se postaví a narovná se. Muž před vámi udělá krok zpátky evidentně zaskočen vývojem událostí, aby jen přimhouřil oči, které ještě silněji zazáří a tobě se na moment zatmí před očima, jako kdyby tě někdo praštil kladivem.
Tma
Svět zase nabere kontury. Vidíš, jak se Eliza běží k muži před vámi. Další vlna energie.
Tma
Stojí u něj. Jsou to dvě siluety zaklesnuté v sobě. Pak se ale ozve zakřupání a nepříjemný trhavý, mlaskavý zvuk, který se zahryzne do mozku a jen tak ho odtamtud už jeden nedostane. Postava pokrytá zlatými symboly právě utrhla ruku druhé, jejíž zlatě svítí oči pohasnou. Horká krev skropí kamennou podlahu starou tisíce let a do vzduchu vylétne roj zlatých světélek, které okamžitě pohltí pulzující kruh před vámi. V ten moment omračující tlak v tvé hlavě zmizí. Eliza, která teď vypadá spíše jako anděl pomsty, chytne muže klečícího na zemi za vlasy, zakloní mu hlavu a spár na její ruce mu bez slitování rozerve hrdlo. Skoro je to až poetický na to, jak se společně s krví vyvalí do vzduchu i hejno zářících částeček, které se rozletí ke kruhu, který se ještě o něco roztáhne a společně s tím hučení zesílí…. Aby se pak poslední částečka vsákla do vlnící se plochy a v ten moment vás i s prastarým sálem pohltil krátký záblesk toho cizího světla doprovázený ohlušujícím zahučením, připomínajícím snad zatroubení na roh.
Když svět nabere opět kontury, vidíš, že jste stále na stejném místě, jen zlatá bariéra zmizela. Zůstala jen zlatá záře po stranách kruhu, za kterým vidíte jen… šeď. A také něco jiného. Velkou siluetu, která se začíná drát dovnitř. Obrovská kožnatá křídla se roztáhnou do stran, zatímco z těla, které vypadá částečně lidsky visí podivné cáry kůže výrůstky, které naopak s lidmi na první pohled nemají nic společného. Je to velké. Ne tak, jako ta věc, kterou potkal Mitzrael, ale i tak je to ohromující a děsivý pohled. Stejně jako tehdy se tam někde hluboko v tobě něco otočí a zvedne se vlna odporu, proti něčemu, co není z tohoto světa. Co sem nepatří.
Skoro si až nevšimneš té spousty menších stínů, které se začínají blížit k spodní hranici otevřené Brány…
| ||
| |||
 | Tajemství Dámy ze Zahrad Zatímco nám Noah obstarává večeři, unaveným pohledem těkám kolem sebe. Po všech těch neznámých tvářích i lidech, se kterými jsem nikdy neseděla ve stejné místnosti a rozhodně jsem si ani nikdy nemyslela, že by takový moment mohl v mém životě někdy nastat. Pomalu vstřebávám atmosféru panující v hospodě, všechen ten ruch kolem… Aspoň koutkem oka si ovšem hlídám Noaha, abych ho neztratila z dohledu.
Rozhovory lidí kolem mne… Zaujmou. Farnham. Snad jsem ani nečekala, že jeho smrt vzbudí takový zájem i u nižší třídy lidí jako byli… Tihle. Přistihnu se, že zaujatě hltám každou větu, každé slovo či výkřik, které se ke mne dostanou. Někdo má starost o budoucnost města, někdo radost… Dobře, tyhle opilecké výlevy mi nejsou vůbec příjemné. Je těžké… Je těžké nebrat si to osobně. Nicméně… K jedné otázce mne to přivede. Opravdu… Co bude teď? Co Farnham očekával, že se bude dít po jeho smrti? Co… Viděl, že má jeho domnělá či už skutečná smrt s městem provést… Povzdechnu si. Na to, že jsem byla velmi podstatným bodem v událostí, ke kterým směřoval včerejší večer, tak toho vím i jeho plánech žalostně málo. Tedy vůbec nic. Jsem… Zase jen loutka… Poslušný voják, co se neptá, ale koná vůli toho, kdo stojí nad ním…
„Udělala jsem v životě… Pár špatných rozhodnutí. Takových, které mě dovedly až na uzavřené oddělení v podzemí sanatoria Greenhill. Určitě jsi o tom místě už slyšel, ne? Pěkné prostředí, pokrokové metody léčby…“ stisknu rty. I po tom čase to je pro mne citlivé téma. „Strávila jsem tam ani ne dva měsíce, možná měsíc a pár týdnů, dnů, nevím, čas… Nevím,“ potřesu hlavou. „Ta místnost měla šest dlouhých kroků na délku. Pět na šířku. Byla tam jen holá postel s tvrdou matrací a kbelík. Žádné světlo. Žádné okno, jen dveře s otvorem, který jednou za čas někdo otevřel kvůli nezbytnému. K jídlu jen kaše, oschlý chleba, polévka ze zbytků zeleniny,“ mezi prsty svírám sklenku s digestivem, zatímco vyprávím. Když někdo prochází kolem, vždy ztlumím hlas nebo se zkrátka chvíli odmlčím. „Stačil mu týden na to, aby mě zlomil…“ takřka zašeptám, než… Uhnu pohledem a odkašlu si. A taky do sebe bez většího přemýšlení obrátím sklenku i s jejím obsahem. Zašklebím se a raději to spláchnu ještě hltem piva. | ||
| |||
 | Další noc bez spánku I když jsem byla zabořena ve svých myšlenkách, největší problém byl všudypřítomný chlad. Navzdory mému oblečení jsem nebyla na tyto podmínky zvyklá. I ty nejstudenější zimy v mé domovině nebyly takové, jako byly zde… Proto i v moment, kdy jsem zaslechla hlas, tiše jsem se zeptala: „Mohu dostat nějakou přikrývku?“ Ale… to již odcházel a nejspíše mne neslyšel, nechávajíc mne s mou večeří, na kterou jsem se ani nedívala. Hlad jsem měla, ale samotná úzkost ze situace byla dostatečným důvodem, kdy jsem věděla moc dobře jednu věc. A to, že i kdyby mne čekalo jídlo, které mne náleželo, nejspíše bych jej ani neochutnala. Celá posádka bude čekat na Zenith, nebudou se snažit mne hledat… byl zde rozkaz od Saula a i kdyby nebyl, koho by napadlo mne hledat zde… Levi se několik dní nevrátí… Josiah a Leonora jsou bůh ví kde, i když u nich jsem si jistá, že tato situace je zas tak netrápí. Zažili jistě horší… pohled mi přejel pryč z večeře, na kterou byl doteď přilepen a já si opět skryla hlavu za kolena, čekajíc, jestli se někdo ukáže, nebo zde budu přečkávat noc. ⏀ Další noc, kterou jsem se nevyspala. Nevěděla jsem ani jestli jsem noc nějak prospala, nebo jsem probděla. Unavená, ve stejné pozici, abych si zachovala aspoň trochu tepla, kdy mne krok policistů jaksi probral z katonického stavu, ve které jsem byla. Možná vize, že je bude doprovázet někdo, koho znám, ale takové štěstí jsem vážně neměla. „Je toto vážně nutné?“ Zeptala jsem se téměř až ublíženým tónem, kdy mi nasadili opět pouta. Vyvolání nepokoje a chovají se ke mne, jako kdybych to hodinářství vykradla… povzdychla jsem si a pomalým krokem jsem se nechala odvést na výslech. Na žádném jsem nikdy nebyla a… protože jsem dle mne neudělala ani nic nezákonného, nevěděla jsem, co ode mne budou chtít vědět. Celková situace mi připadala až téměř nereálná, ale celé mé rozbolavěné tělo mi připomínalo, že toto je krutá realita. | ||
| |||
| Večeře Delilah Blair Flanagan „Dobře tedy.“ Kývne Noah, než se vydá k barovému pultu, za kterým se otáčí nějaká postarší žena. Opře se o něj a vidíš, že s ní něco chvíli řeší. Nemáš ale tady možnost slyšet, o čem se baví. Spíše zaslechneš řeči lidí kolem tebe. Až nezvykle často zde zní jméno, které je ti známé. Farnham. Není to ještě ani dvacet čtyři hodin od smrti radního, a tak se není čemu divit, že tohle téma teď rezonuje celým městem, a dokonce i v těchto končinách. Jistota a známá postava, která do čela města patřila už dlouhé roky je najednou pryč a společnost začíná být rozdělená. Často slyšíš, že teď to bude mít město těžké. Bez Farnhama, se nikam nepohne. Ale zaslechneš i několik opileckých výkřiků o tom, že to jsou stejně jen všechno zbohatlický, zdegenerovaní parchanti ze Zahrad a to, že je o jednoho míň je jen dobře.
„Tady…“ Přistane před tebou masem vonící jídlo. Vypadá to skutečně na jehněčí maso dušené na červeném víně. V litinové misky se line sladká vůně papriky a vedle Noah položí čerstvou bagetu a příbory. „Ještě mě omluv.“ Dodá, aby se otočil a přinesl také dvojici orosených sklenic piva a ještě dvě menší s už od pohledu něčím ostřejším. „Digestivum.“ Usměje se na tebe, zatímco se posadí ke svému talíři a rozlomí s křupnutím bagetu. „Tak dobrou chuť.“
Jídlo je skutečně dobré. Těžké a plné chuti. Nejsou tu sice žádná vzácná koření, ani nevidíš finesy kuchařů ze Zahrad, ale je to poctivá dobrá večeře a něco, co tělo po fyzicky náročném dni ocení. Tvůj společník během jídla nemluví. Cinkání vašich příborů zaniká ve veselí kolem vás a tónech harmoniky, na kterou spustil hudebník další skladbu.
„Nebylo to zlé, že?“ Stočí svůj pohled k tobě, zatímco odloží lžičku do prázdné misky a spokojeně se opře do opěradla židle. Sledujíc dění v lokále čeká, až také dojíš, než promluví.
„Víš, Del, moc toho o tobě nevím a když už si o tobě v hlavě poskládám nějaký obrázek, zase ho pak vzápětí nějakou drobností rozbiješ. Třeba teď… Dáma ze Zahrad by neřekla, že jí bude stačit cokoliv teplého, co má aspoň trochu nějakou chuť. A zároveň někdo, kdo by tohle běžně řekl, nemá ruce jako ty.“ Shlédne k tvým dlaním. „Myslím tím bez mozolů a jakýchkoliv známek tvrdé práce.“ Dovysvětlí pak vzápětí a natáhne se pro svou skleničku s digestivem.
„Stejně tak by většina dam ze Zahrad nevydržela dnes to, co ty… A přitom mluvíš jako ony. Neseš se jako ony. Zahrady v sobě prostě neskryješ… Nerad to přiznávám, ale jsi pro mě záhada Delilah.“ Zakroutí hlavou s nevěřícným pousmáním a zakrouží obsahem sklenky, opírajíc se loktem o opěradlo židle.
„Odkryla by si to tajemství pro mě anebo raději zůstaneš zahalená tajemstvím?“ Otočí se na tebe s otázkou jasně vepsanou ve tváři a opře se ležérně o desku stolu.
| ||
| |||
| Staronové známosti You have heard that it was said to those of old,
Ne, tohle… Tohle jsem slyšet nechtěla. Už se nadechuji, abych otázku upřesnila, nebo ji alespoň stočila jiným směrem, byť je asi nesmyslné se ptát, jestli mě stále hledají. Pohled modrých očí – těch samých očí, kterým jsem tak snadno důvěřovala, i když jsem ještě nevěděla, že je to on – mě však zamrazí. Slova se mi zadrhnou. Na hruď dosedne docela jiná tíha než v posledních dnech. Je to zármutek nebo…? Měla bych to chápat. Nejenom protože jsem bývala Zerachiel a, i když jsem měla štěstí a jenom pár mých Veršů podbarvovaly pobledlé odstíny smrti, otázka „oni nebo my“ měla chvílemi až děsivě jednoznačnou odpověď. Nebyla snad připravena bojovat? A neobhajovala jsem si Philipovu smrt podobně? Neopakovala jsem si, že by mě zabil? Že mi nedal na vybranou? Že jsem musela? O co lepší je hřích, kterým se dobrovolně trýzním místo toho, abych ho přijala za nutnost a pokračovala ve svém životě dál? Pořád je to hřích. Všichni hřešíme. Děláme to, co musíme. Elijah musel. Kvůli mně. A Robert nás zachránil. Měla bych být… vděčná. Ano. Nezní to ani tak špatně, když to podám takhle, ale… Pokud svých hříchů nelitujeme, jak nám mohou být odpuštěny? A co nám brání vykonat další? Tentokrát uhnu pohledem já a jenom doufám, že se mi tak podaří udělat dřív, než mi z očí vyčte ten malý záchvěv strachu. Tak už to ve světě chodí. Možná má pravdu. Copak vím něco o jeho světě, celém tomhle městě nebo situaci mezi Probuzenými? Vévoda mě před tím chránil a snad poprvé jsem to schopna ocenit. Nic nenamítám. Znělo by to pokrytecky. To já zabila vlastního manžela, to já utekla před policií, to já ho měla zastavit. Nejsem nevinná. Moc dobře jsem věděla, co za vůni k němu tíhlo. Že kvůli mně prolil krev. Že neváhal… „… děkuji,“ hlesnu, když se zvedne a zbaví mě tak nutnosti odpovídat. Byť je to spíše ze zvyku, koutky úst mi cuknou v pokusu mu hřejivý úsměv oplatit. Jako bych se vynořila z vánice a on mi přes ramena přehodil deku, se pořád ještě klepu zimou, ale přeci jenom se mi uleví. Znovu v něm spatřím toho milého muže, s kterým jsem tančila. Je tak… matoucí.
Když za ním cvaknou dveře, vypustím povzdech, který se mi usadil na srdci, a nehybně se zahledím na záhyb látky peřiny. Na mé malé království ohraničené čtyřmi stěnami se opět snáší šedivá pokrývka prachu, prosakuje do každého kouta a pohlcuje ostatní barvy, zatímco mi hlavou víří výčitky, vzpomínky a vévodova slova, která zakořenila tak hluboko dovnitř, že je zvládnu odříkat zpaměti. Sedm… Bylo jich sedm. Tři v sále, čtyři na ulici. Asi… Asi jsem si měla říct o další lžičku. Ani nevím, jak dlouho tam sedím. Proud trýznivých myšlenek mě popadne a nepustí. Až když se dveře otevřou a objeví se v nich Elijah, tak trochu unaveně pohnu hlavou. Vychlazený čaj jsem nečekala, ale… je to pozorné a laskavé. I když vím, že tomu drobnému gestu přikládám mnohem větší váhu, než si zaslouží, je snazší se znovu usmát, tentokrát doopravdy a ne jenom z dívčí přičinlivosti, jako by skrze šedivá mračna na obloze přeci jenom prosvitly sluneční paprsky. Chlad sklenice se mi zakousne do dlaní, když ji soustředěně uchopím oběma rukama. Trochu se zamračím na chvějící se nazlátlou hladinu nápoje. Ještě potřebuji pomoc ji udržet, ale v porovnání s předchozími pokusy se napít to není zdaleka tak pokořující. Pár dní… Pár dní to zvládnu, pokud budou pokroky natolik zřetelné. Trochu se napiji a pak se napiji ještě trochu, než muži dovolím, aby sklenici odložil na tác. „Další serafín?“ ujistím se překvapeně, zatímco si promnu prochladlé prsty. „Opravdu? Mezi ním a vévodou začíná Jeruzalémská rada připomínat Tribunál. Každopádně je vás ve městě více, než bych ještě před týdnem čekala. Je tu ještě někdo další?“ Ještě před týdnem… Chvíle, kdy jsem se smíšenými pocity potvrdila účast na plese a pak strávila večer nad náčrtky šatů s různými druhy sukní, rukávů a ornamentů, mi připadá nekonečně vzdálená. Takřka snová. Jako vystřižená z cizího života. Čím to, že si člověk často uvědomí až zpětně, co vlastně měl? Na pátravý pohled odpovím nejistým úsměvem. Na členy Tribunálu si nevzpomínám. S čestnou výjimkou Lucifera. A… Nakira. Útržky vzpomínek na rozestavěné Zlaté město, potemnělý svět příšer s rudě žhnoucíma očima a jméno ženy, která mi byla tak povědomá, opět vytonou. Zachytím narudlý pramen vlasů a přemýšlivě si ho natočím na prst, než se podívám na svého společníka, jako bych se chtěla ještě na něco zeptat. Znal ji Lucifer? Ví, co se jí stalo? A řekl by mi to? Zatímco sbírám odvahu otázku položit, Elijah pokračuje. Naslouchám. Nechci mu skákat do řeči – a popravdě trochu váhám, jestli to vůbec zmiňovat. „Trochu,“ připustím. „Vzpomínám si, že…“ Zarazím se. Nikdy jsem… se nikomu nesvěřila s tím, co jsem viděla ve Verších, snad proto to najednou působí tak zvláštně intimně. „Vzpomínám si, že jednou postřelili Zerachiel. Předtím, než… padla. V jejím podání to nepůsobilo zdaleka tak dramaticky,“ pousměji se pobaveně. „Rozhodně pro ni bylo snazší zastavit své krvácení. Snažila jsem se, ale…“ zřejmě je snazší život vzít než si ho zachránit. „Odrazy, říkáš?“ Dokážu si to představit, jak Zerachiel stojí před zrcadlem a z něj na ni hledím já coby její odraz, šeď snášející se všude kolem nás. Co by si asi myslela? Že je všechno obráceně, naopak, špatně, nebo… by byla laskavější než jsem k sobě já? Pochybuji o tom. Netížilo by ji však pár smrtí, ne pokud by je považovala za nevyhnutelné. Což by asi považovala. Všichni ve válce děláme věci, na které nejsme tak docela hrdí. Že? „Možná je dobře, že jsme více lidé než oni…“ | ||
| |||
| Krušná noc Lilith von Aldithley Studená cela, chlad a ticho rušené sem tam nějakými vzdálenými hlasy z dalších částí věznice. Čas běží. Díky zamřížovanému oknu si všimneš, že začíná slunce sklánět k západu a pak… Pak přijde konec dne. Společně s ním se nakonec přeci jen někdo objeví. Je to jeden ze strážníků, kterého už vlastně ani nepoznáváš. Trochu ti po posledních zážitcích začínají letmo zahlédnuté tváře splývat jedna do druhé.
Ozve se kovový zvuk západky na dveřích a okénkem ti prostrčí dovnitř tác, na kterém je plechový talíř a lžíce. „Večeře.“ Promluví na tebe jedno slovo, o jehož pravdivosti by se dalo dost pochybovat. Nějaká šedá kašovitá hmota, co vypadá spíše jako šlichta pro prasata.
„Ovesná kaše.“ Ozve se pak od odcházejícího policisty, když si všimne tvého pochybovačného výrazu. „Jez anebo to nech být. Tvoje volba.“ Dodá pak, než odejde. Pokud to ochutnáš, tak zjistíš, že to nechutná o moc lépe, než to vypadá. Společně s tím se začnou vytrácet za oknem i poslední zbytky světla a tvá cela se začne nořit do tmy.
Nevypadá to, že by sem pro tebe kdokoliv měl přijít. Hledají tě vůbec? Levi by tě jistě hledal, ale ten je teď na cestě zpátky do tvé domoviny a zbytek… zbytek jsou jen tvoji zaměstnanci. Nikdo, kdo by ti byl jakkoliv blíž. Nikdo, kdo by mohl jen tak porušit rozkazy a vydat se na vlastní pěst zjistit, co se s tebou asi tak stalo. Možná se jen změnily tvé plány na večer… Což je vlastně pravda. Dost krutá pravda.
Únava se začne ozývat s tím, jak jsi ve tmě. Není tu moc možností, kam se posadit a přečkat noc. Leda tak ta špinavá postel bez jakýchkoliv přikrývek. Pořád ale lepší než vlhká studená zem.
Noc… Noc uteče, ale vleče se. I když jsi unavená, je těžké spát klidným spánkem. Ne na tomhle místě.
☩
Za oknem se začne svítat. Jsi rozbolavělá a unavená. Rozhodně to není ráno plné energie s vůní snídaně. Ozvou se opět kroky a přijde tentokrát ale dvojice policistů.
„Zpátky ke stěně. Půjdete na výslech.“ Řekne jeden z nich, zatímco začne druhý odemykat celu, aby ti pak nasadili pouta a vyvedli tě ven.
| ||
| |||
| Jiný svět Zaklepání mne vytrhne z náruče spánku. S trhnutím otevřu oči a chvíli jen mžourám kolem sebe, zatímco nic kolem sebe… Nepoznávám. Trochu mě to probere. Ale jen trochu. Jen velmi pomalu mi dochází, kde to vlastně jsem a… Klepání. Noah. Večeře. S tichým zaúpěním se vytáhnu malátně do sedu a tentokrát to vážně bolí. Když nakonec stojím na nohách, tak takřka poslepu vykročím ke dveřím, abych je mohla odemknout a otevřít. Dlaní si ještě promnu tvář a jen stěží potlačím mohutné zívnutí, zatímco na Noaha ospale mhouřím oči. Prsty si prohrábnu vlasy a vážně… Vážně se snažím nepůsobit tak strašně unaveně, jak se cítím.
„Ne, to je… To je v pořádku. Jen jsem na chvíli… Uhm, odpočívat můžu potom…“ zamumlám v odpověď. Noah se se mnou naštěstí nedohaduje a rezignuje poměrně rychle. Bezmyšlenkovitě tak vyjdu z pokoje, pouze za sebou zamknu. A jestli na schodišti začínám svého rozhodnutí tak trochu litovat, tak to není nic ve srovnání s tím, když Noah zamíří ven z budovy a dokonale mě tím zmate. Nechápavě krčím obočí, když ho následuji ven na mráz, který se do mne takřka okamžitě i na tu chvíli nemilosrdně zakousne. Vědět to, tak bych nevyšla z pokoje jen tak bez kabátu nebo aspoň šály.
Nechápu, proč musíme do podniku patřícímu k hotelu chodit venkem… To přeci nedává smysl, když je to ta samá budova, ne? Kroutím nad tím hlavou, zatímco klepu kosu a snažím se stačit Noahovým rychlým krokům a zároveň na namrzlém zasněženém chodníku neuklouznout.
Za dveřmi vedoucími do lokálu na mne čeká… Úplně nový svět. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. Je to tu takové… Malé. Lidi sedící u stolů působí tak zvláštně obyčejně, baví se nahlas, smějí a občas někdo zvedne hlas tak, že málem křičí. Něco, co ze Zahrad neznám. Žádná okázalost ani noblesa, vlastně mám pocit, že tu snad ani nikdo nechodí mezi stoly, aby se staral o přání hostů. Všemi těmi zvuky a hluky se proplétá i hudba, tolik rozdílná oproti tomu, co bylo v Zahradách považováno za vhodné. Zamrkám. Atmosféra tohohle místa, která mne na okamžik obejme a celou zahltí mi tak… Tak moc připomene…
Damašek. Putyku plnou lidí. Hluk. Život. Kamaela držícího mne za ruku, kráčejícího vedle mne jako štít mezi mnou a vším… Tím… Pohled se mi na okamžik zamží, jak se v té vzpomínce málem utopím… Než zaostřím na Noahova vzdalující se záda. Nedrží mne za ruku a ani na mne nijak zvláště nečeká, namísto toho se jistým krokem vydá k jednomu z volných stolů.
Ostře se nadechnu a přeci jen s dalším krokem trochu zaváhám. Připadám si zde tak… Nepatřičně. Jako bych sem nepatřila. Vždyť… Jak bych mohla? Navíc v kalhotách! A s neupravenými vlasy… Jenže nikdo se po mne pohoršeně nedívá, vlastně… Vlastně to nikoho nezajímá. Na okamžik mám chuť se rozesmát, i když si vlastně ani nejsem jistá… Co je na tom úsměvného. Rychle tak doženu Noaha, abych se mohla posadit ke stolu naproti němu. Tentokrát na mne opravdu nečeká, aby mi mohl odsunout židli… Drobné gesto, na které jsem byla zvyklá celý svůj život. Vždy a všude. Zarazím se, jakmile mi dojde, nicméně vzápětí si tu židli zkrátka… Odsunu sama.
Ztěžka na ni dosednu a stojí mne veškeré sebeovládání a spoustu přemáhání, abych zůstala sedět aspoň zdánlivě jako dáma. Nejraději bych sjela zády níže a pohodlně se rozvalila, nicméně to na veřejnosti… Ne, to nemůžu. A tak si jen trpitelsky poposednu a dovolím si aspoň jeden prohřešek vůči etiketě – opřu se lokty o stůl stejně jako Noah. „Vím jen, že mám hlad, takže… Pokud to bude teplé a bude to mít aspoň nějakou chuť, budu spokojená. Takže… Klidně to skopové, nebo cokoliv, co si dáš ty,“ poručím si. Opravdu se mi nechce přemýšlet nad tím, na co mám chuť, to je momentálně nad moje možnosti. „Ne… Najím se raději tady. Nebo si mě snad umíš představit, jak se vracím s jídlem a sklenicí zpátky na pokoj a opravdu se mi to podaří tam donést bez nějaké úhony?“ s náznakem úsměvu potřesu hlavou.
Teď jsem ráda… Že zkrátka jen sedím. Krátce povytáhnu obočí, když se Noah vydá nám jídlo objednat… Vážně tady není nic jako číšník? Proboha, co je to za místo? Tohle je vážně normální? Vážně si připadám jako bych se ocitla v úplně jiném světě… A nejsem si jistá, zda se mi líbí. Nicméně všudypřítomný čilý ruch mi trochu pomáhá probrat se a nesklouznout zpátky do té vyčerpané letargie.
A tak zatímco je Noah u baru, tak se… Zvědavě rozhlížím kolem sebe. Po lidech i dění kolem… | ||
| |||
| Osvěžení Vera De Lacey „Hmm, máš toho za sebou hodně. Počítám, že tohle bylo navíc poprvé, co jsi byla postřelená.“ Pousměje se na chvíli Elijah, než zase zvážní. „Promiň, to nebylo zrovna vhodné.“ Odkašle si vzápětí a jen uhne pohledem. To už se ale zeptáš na policii a Elijah do tebe zabodne pohled světle modrých očí. „Jsou mrtví.“ Pronese chladně, aniž by to na jeho tváři zanechalo nějaké známky zaváhání nebo snad lítosti. „Bylo to buďto my nebo oni. Volba v tomhle případě byla jasná.“ Pronese bez vzrušení, aniž by ti to zabalil do nějaké společensky vhodnější verze. „Tak už to ve světě chodí.“ Dodá krátce, než se zvedne a kývne. „Tak tedy čaj. Dobře.“ Usměje se hřejivě, což je najednou během okamžiku obrat o sto osmdesát stupňů z jeho chladného vystupování. Ano, takhle si ho poznala ten osudný večer. Tohle byl Elijah, se kterým jsi tančila, ale viditelně to nebyla jen jeho jediná stránka.
Zůstaneš na chvíli sama. V tichu. Pokud ticho léčí, musíš být s takovou do pár dní jako rybička. Je těžké odhadovat běh času ve tvém stavu a bez možnosti vidět na ručičky hodin. Nakonec se ale ozvou dveře a kroky. Je to Elijah. Nese tác se sklenicí, který postaví na stolek vedle postele.
„Je to vychlazený čaj. Myslím, že to v tuhle chvíli bude více osvěžující než starý dobrý earl grey.“ Dodá, zatímco uslyšíš zacinkání kostek ledu z vysoké broušené sklenice, ve které si všimneš i několika plátků citrónu.
„Tady…“ Podá ti sklenici a pomůže ti ji podržet, aby se ti nechvěla v rukách a ty ses z ní mohla napít. Čaj je studený a skutečně sladký, ačkoliv díky teplotě a citronové šťávě v něm to není tak lepivá chuť a skutečně je poměrně osvěžující. Poté co se trochu napiješ, Elijah sklenici od tebe převezme a zase ji položí na stolek vedle.
„Hmm, Farnham? Ty jsi to asi nevěděla, rozumím… Byl to Metatron. Strážce Zlatého města a jeden z Tribunálu.“ Pronese bez stopy emocí a trochu zkoumavě se na tebe zahledí. Ze vzpomínek Zerachiel, které máš, ale o této postavě Zlatého města prakticky nic nevíš. Znala ho? Zcela určitě. Ale jak a co si o něm myslela vůbec netušíš.
„Je to jen připomínka toho, že nehledě na naše minulá jména jsme jen pouhým odrazem toho, co oni byli… Jsme smrtelní.“ Pokrčí rameny, zatímco ti pohlédne do tváře. „Všichni. I vážení serafíni. Jsme více lidé než oni.“ Opře se do opěradla a zavře na moment oči.
„Ironie osudu, že?“ Ušklíbne se cynicky.
| ||
