Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Mezi lidi Delilah Blair Flanagan Sedneš si na postel, aby ses na ni pak svezla celá. I když to není nejpohodlnější matrace, v tuhle chvíli ti přijde jako ta nejluxusnější postel v Novém Jeruzalémě. Rozhodně je plně dostačující tomu, aby se ti začaly klížit oči a pomalu…
*Tuk, ťuk, ťuk*
Z krátké dřímoty tě vytrhne zaklepání na dveře. Po chvilkové dezorientaci ti dojde, kde jsi a co se asi stalo. Usnula jsi. Sice jen na pár minut, ale hlubokým spánkem. Vlastně si ani nemůžeš být jistá, jestli tě vůbec vzbudilo první zaklepání.
Za dveřmi je samozřejmě Noah, který tě přelétne trochu zamyšleným pohledem. „Ehm, Del, nemusíš se mnou jít. To jídlo bych ti donesl. Vypadáš, že tě dnešní den skutečně zmohl. Nechtěla by sis…? No, dobře, tak ne. Rozumím.“ Ustoupí ode dveří. Už před tím ses rozhodla, že ho doprovodíš dolů do lokálu a Noah se ti to nesnaží rozmluvit.
Vyrazíte tedy společně zase po schodech dolů. Naštěstí tohle je ta snazší část cesty. Dole projdete chodbou zase ven na mráz, aby Noah jen přidal do kroku a přeběhl jen za roh budovy, kde už jsou dveře do podniku, který bude v přízemí stejné budovy. Jen se asi nikdo neobtěžoval postarat se o nějaký pohodlnější průchod pro hosty.
Vstoupíte dovnitř a ovane vás teplý vzduch prosycený cigaretovým kouřem. Podnik je to nevelký. Oproti grandiózním restauracím s prosklenými střechami v Zahradách, kde se mezi hosty točí zástupy číšníků, je to docela komorní podnik. Bude tu něco mezi dvaceti a třiceti hosty. Jsou roztroušení po menších skupinkách u dřevěných stolů. Dle oblečení je ti jasné, že se tu bude scházet většina obyvatel z okolních ulic. Na druhou stranu na tom nejsou na první pohled až tak zle. Mají na zaplacení jídla, piva a vlastně vypadají vcelku spokojeně. Slyšíš hlasité rozhovory. Smích. Tam vidíš, že hrají karty. Jsou tu muži i ženy. Dokonce vidíš, že se tam i trojice hudebníků, kteří se snaží o nějaký hudební podkres. K orchestru na bále to má daleko, ale ty falešné tóny, které jim sem tam utečou, tu stejně zaniknou ve všeobecném ruchu. Vlastně to tu příjemně žije. Možná nakonec i víc než v Zahradách.
Noah tě vede k jednomu ze stolů, které jsou více zapadlé, pokud se tomu tady dá tak říkat a usadí se na jednu z židlí. Tentokrát ti ji neodsune jako tehdy u snídaně. Místo toho se lokty opře o stůl a spokojeně se usměje. „Takže, co to bude? Pivo a…? Většinou tu mají stejně na výběr tak ze dvou tří jídel a z toho jedno je jejich skopové na víně. To mohu doporučit. Hmm, pravda, budeš si to chtít vzít raději na pokoj? Tedy… běžně to tu nejde, ale domluvím to s nimi. Menší příplatek se do rozpočtu jistě vejde.“ Postaví se opět, aby počkal na tvou odpověď. Musí mluvit trochu víc nahlas, aby překřičel ten ruch kolem, a pak se vydá k baru vám objednat slíbenou večeři. Viditelně tu hosty u stolů neobsluhují… Zvláštní.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Selhání Vteřinu, která je dlouhá jako věčnost si myslím že jsem selhal. Že jsem nezvládl dostát svého slibu a zachránit svou společnici. Opět. Má zbraně nefungují. Nejsou dost silné, já nejsem dost silný. Jenže pak se ve mně zvedne další vlna hněvu. Ta žena se baví, věří si. Jenže já mám skutečný důvod zabíjet. Oddanost, slib, a chuť napravit křivdy které se staly. Zdvihne se ve mně vlna tepla až mám pocit, že mě spálí. Pak přejde do zbraní, ty se rozzáří až symboly na nich začnou zářit víc něž kdy dřív. Energie vyšlehne jako oslepující paprsek světla. Projde ženou, jakou kopí. Jsem překvapenější než ona. Zalapám po dechu a přijdu si slabý. Málem se mi podlomí kolena. Hlava se mi motá a všechno se točí před očima. Udělám, ale krok dopředu a pak druhý. Vidím kaluž krve, která se pod Probuzenou rozlévám a cítím pocit zadostiučinění. Alespoň na okamžik. Pak ho nahradí strach. Podívám se po Elize a zatají se mi dech. Když vidím, jak vstává ze země spadne mi ze srdce kámen. Mnohem větší kámen, než jsem tušil že ho může tížit. Usměju se na ní a mám chuť alespoň na několik chvil jen tak stát. Nic nedělat. Možná se prospat. Jenže na to není čas.
„Však jsem slíbil že se odsud dostaneme oba. Mě se ještě umírat nechce.“ Pronesu přes rty, které jsou náhle až moc suché. Stejně jako celá ústa. „Víš, kdo to…“ Chci se zeptat na mrtvou, ale pak zaujme můj pohled pohyb muže od kruhu. Jak lehké je ztratit se v momentě který připomíná vítězství. Jenže pak přichází kruté probuzení a vědomí že k vítězství je až moc daleko.
Sleduji postavu, která se vynořuje ze zlaté záře. Přišli jsme to sem zastavit. Jenže co? Co je ta věc, která přichází? Netuším. Jenže při tom, co se dělo to nemůže být nic dobrého. Občas je čas mluvit. Občas je čas přemýšlet a někdy je třeba jen a jen jednat. I kdyby se z kruhu měl vynořit spasitel tohoto světa nehodlám to zjišťovat. Sebelepší úmysly nemají být lemované krví nevinných, mučením a zkázou. Uvědomím si, že je mi jedno kdo přichází. Jediné, co mám namysli je chuť ten příchod zastavit. Bezmyšlenkovitě vyrazím. Nevím, zda mi od lidí kolem kruhu hrozí nebezpečí. Střílím. Zlaté zbraně v mých rukou září a světlo míří ke zlaté a obrysu v ní.
Pak se v mé hlavě rozlije hlas. Za ním přijdou zvuky je jich tolik a mám se chuť chytit za uši a řvát jen abych je přehlušil. Nechci, aby mě to porazilo, jenže mé nohy se najednou podlomují. Cítím, jak dopadám na kolena. Kamenná podlaha do nich udeří a cítím, jak se na nich pohmoždí kůže. Snažím se držet zbraně nahoře, střílet, alespoň poslepu stačí tím směrem. Jen ho zabít. Pak je jedno co se mnou bude. Nesmím selhat… nesmím… jenže selžu…
„Promiň Cas… Elizo.“ Promiňte obě dvě.
| ||
| |||
 | ‘Oh How the Mighty Have Fallen’ 2 Samuel 1:19,27 Situace, které mi nenáleželi a nikdy bych tak ani neřekla, že by se mi mohla stát. Toto město bylo vážně plné překvapení, bohužel pro mne, zatím žádných pozitivních. První večer skončil uvědoměním, že tu jsem sama a druhý den začal s tím, že jsem právě nastupovala do vozu, který mne měl odvést k výslechu. Pomalý krok, kdy do mne strčil policista a já jen tiše hlesla, zaschlá krev na spánku… možná jsem měla něco říct, ale celá realita a to, co se dělo, mi brala dech z plic. Pouta byla přichycena k ocelovým okům, hledíc neurčitě před sebe. Pohled na mne všeříkajíc, že jsem nebyla duchem přítomná… Až po pár minutách jízdy jsem tiše řekla: „Omlouvám se… nečekala jsem, že to… takto skončí…“ oba ode mne slyšeli omluvu asi možná i poprvé, ale pohled jsem ji darovat nemohla. Tento stav mi to nedovoloval, uvědomění, že tu není moc možností, co dělat dále. Neudělala jsem nic špatně… proč se tedy toto děje? Situaci eskalovali oni, ne my… proběhlo mi hlavou, ale to jsme již byli na dvoru, kde nás sledovali další policisté. Pohled těch dvou vnímám jen periferním viděním, hledím pouze před sebe a nevšímám si situace asi tak, jak bych měla. Smrad… zima… hlasy komentující můj vzhled… Za co jsem si toto zasloužila? Stojím tedy před celou, do které mne neopatrně popostrčí. Šperky jsem naštěstí neměla, viděla jsem jejich nepraktičnost, ale i tak mi vezmou to málo, co mám. To byl jen malý náhrdelník s rodinným erbem, nic víc. Plášť… šátek… do mého těla se zakousne všudypřítomná zima. Následují i peníze. Nenechají mi nic než jen to základní oblečení, které pro tyto podmínky není dělané. Pouta byla pryč, prsty přejedou přes zápěstí a následně po zranění na hlavě, které mi provedli. Zaschlá krev se mi roztírá mezi dvěma prsty, kde na ní hledím možná až moc dlouho. Komentáře policistů jsem nekomentovala… neměla jsem jak, neměla jsem proč. Bylo zbytečné na ně řvát, snažit se argumentovat… v tomto vězení jsem vážně byla jen jedna z mnoha a cokoliv jsem řekla nemělo moc váhu. I když se situace bude zdát beznadějná, nesmíš to na sobě nechat znát Lilith, slova otce, která se týkala obchodu, nikoliv podobného momentu. I tak to byla slova, na které jsem si dokázala vzpomenout. Vteřina od vteřiny… nevěděla jsem, jak se dále zachovat. Chytrý to nápad poslat jedinou osobu, která by mne odsud dokázal dostat pryč z tohoto města… povzdychla jsem si… pro jednou jsem byla sama bez další přítomnosti a hned jsem skončila ve vězení? Byla jsem vážně tak neschopná, že jsem potřebovala vždy někoho za zády? Byl toto můj osud? Tiché cvakání… něco, co mne na okamžik vrátilo do reality. Ani jsem si neuvědomila, že mi je taková zima… ale právě ten zvuk mne trochu probral. Posadila jsem se na postel, přitáhla si nohy k sobě. Ruce mi nohy obejmuly a hlava se skryla na kolenou. Já tak mohla pokračovat ve svých myšlenkách… času na ně budu mít požehnaně.
| ||
| |||
| Cela Lilith von Aldithley Stojíte a čekáte. Sem tam už kolem někdo v bezpečné vzdálenosti projde a zvědavě šilhá po tom nezvyklém představení. Policisté to ostentativně ignorují a stejně tak i vaše případné nadávky či připomínky. Trvá to zhruba deset minut, než se ozve zvuk kopyt. Přijedou dva vozy tažené těžkými koňmi. Zamřížovaná okénka a pevná konstrukce se znakem Jeruzalémské policie značí jediné – váš odvoz je zde.
„Naložte je do prvního. Tohle… Tohle pojede druhým.“ Rozkáže velitel jednotky, aby tě společně s Josiahem a Leonorou naložili do vozu. Je tam šero. Světlo dovnitř proniká jen zamřížovanými okénky. Posadí vás jen na dřevěnou lavici. Pouta zajistí k železným okům za vámi u stěny, takže nemáte během jízdy moc šancí se nějak pohnout.
Naštěstí cesta netrvá až tak dlouho jako když jsi cestovala sem do centra města. Sourozenci cestou mlčí, neměnné výrazy ve tvářích. Teď už se po tobě ani příliš neohlíží, protože případné rozkazy v tomto stavu nejsou schopní splnit. Jste plně v rukou policie a AL-2 je bůh ví kde.
Do tíživého ticha policejního vozu se ozve zaskřípění kol, když zastaví. Policisté vystoupí a začnou vás vykládat ven. Jste na prostorném dvoru, který obklopují vysoké budovy. Kolem jsou jen lidé v uniformách, od kterých si vysloužíte leda tak pohrdlivé pohledy, pokud vůbec nějaký zájem.
„Ty dva hoďte na desítku, ale tuhle dejte do cely D2. Na výslech si budou muset počkat.“ Ozve se opět známý hlas velitele, aby s tebou trhli a odvedli tě k jiným dveřím, než Josiaha a Leonoru. Ti se po tobě jen otočí, ale v této situaci už jsou bezmocní a dle jejich výrazů si to plně uvědomují.
Zajdete do chladné budovy a když míjíte několik zamřížovaných cel, plně ti dojde, že tohle nebude rozhodně vězení pro šlechtu. Ne, čpí to tu splašky, je tu zima a celé to působí neutěšeně. Na takovém místě jsi prvně. Dvojice policistů s tebou dojde k jedné z cel. Svatek klíčů zarachotí v zámku a mříž se s tichým zavrzáním otevře.
„Tak dovnitř. A čelem ke stěně.“ Řekne jeden, aby ti případně pomohli, kdyby se ti příliš nechtělo. Odemknou ti pouta, a ještě jednou tě prohledají. Plášť, šátek a podobné věci ti seberou. Dokonce i všechny šperky, pokud si nějaké měla. Zůstane ti jen základní oděv, což v chladu nepříliš vytápěné budovy není úplně nejpříjemnější.
„Oběd jsi prošvihla, takže si počkáš na večeři. Teda, jestli tě zapíšou do té doby do rozpisu.“ Uchechtne se jeden z policistů.
„Hele, to bude nějaká panička, ne štětka sebraná z ulice. Peněz má dost, a navíc ji dali sem na samotku.“ Strčí do něj druhý.
„Panička? Se podívej, jak je oblečená. Leda nějaká špinavá zlodějka. Nic víc. Přistěhovalecká špína. Bude s ní krátkej proces.“ Odplivne si na podlahu tvé cely druhý z policistů, než tě opustí. Zůstaneš sama ve studené cele o pár metrech čtverečních. Je zde špinavý záchod a rzí pokryté umyvadlo. Na kovové posteli není nic kromě staré pérové matrace s množstvím podezřele se tvářících fleků. Nejspíš tu bude všemožná sbírka tělesných tekutin, která i nepříjemně zapáchá. Kolem namrzlého okna je mříž a táhne od něj nepříjemná lezavá zima. Je to žalostné, stísněné místo, ale po cestě si viděla horší a plnější cely, takže nakonec… možná na tom nebudeš tak zle. Až tak…
| ||
| |||
 | Společnost
Pokusím se šikovněji zapřít na polštářích. I když v něm chvílemi vidím obraz někoho povědomého, jindy je to už zase jenom cizí muž, před kterým sedím neoblečená, neučesaná a ke všemu v posteli. Marně se snažím posbírat poslední drobky důstojnosti. Ne, tohle není situace hodná dámy… ale něco mi říká, že opravdové dámy by se do ní ani nedostaly, poněvadž nebývají cílem lovecké sezóny. „To asi opravdu ne,“ hlesnu bezděčně. Vzápětí toho zalituji. Nechci působit nevděčně; touhle dobou už jsem taky mohla ležet po boku svého manžela… Pár dní… Ani nevím, proč mě to překvapuje. Už jsem toho byla svědkem, když se se mnou vévoda setkal ani ne pár dní poté, co havarovala jeho vzducholoď, a málem ani nedal nic znát. Zachránil mi život a já se mu odměnila takhle. Musí mě nenávidět… Pohled zabodnu do peřiny a prsty ji uhladím, zatímco počítám, co všechno se mohlo dostat do Davenportu. Pár dní stačí, aby tam doručili zprávu. Nepochybně již vědí, co se stalo na plese, kterého jsem se měla účastnit, a mé mlčení je přinejmenším neohleduplné, ne-li usvědčující. Teprve, když nohy židle klapnou o dřevěnou podlahu, se odpoutám od vlastních myšlenek a tak trochu překvapeně se na něj podívám. Zdrží se? Koutky úst mi vděčně cuknou. Nerada bývám sama; dvě mladší sestry a malé městečko, kde se všichni znají, ostatně ani nenabízelo mnoho příležitostí, kdy se odevzdat tichu. A teď, když ho mám nad hlavu, se neumím vyrovnat se vším, co se mi honí hlavou… Společnost mi rozhodně udělá dobře. „Ne, já…“ zaváhám, než zavrtím hlavou. Pokušení tam je – a ne malá, jedna lžička by mě starostí spolehlivě zbavila, ale… „Připadám si,“ kmitnu pohledem k oknu a dech mi pobaveně poskočí, když mě nenapadne jiné slovo než to, které sám použil, „dobře. V rámci možností. Možná trochu dezorientovaně a… ani nevím… zvláštně, jako bych to ještě nebyla tak úplně já, ale… to přejde, nemusíš se bát.“ Úsměv se mi na okamžik rozšíří. Byť se z něj nevytratí nic ze slabosti a tíživé únavy, v očích mi poskočí malátná jiskřička hravosti, protože jsem to tentokrát já, kdo to říká. Jemu. Co se mě týká, nebojím se… Snad bych měla. Visí nade mnou tolik neznámých. Nedokážu si ani představit, co se skrývá za dalšími dveřmi – ať už těmi doslovnými, které pravděpodobně vedou jenom na chodbu, nebo obraznými, které jsem tak pošetile otevřela toho večera na plese, ale… přežila jsem střelnou ránu, ztrátu krve, pád z věže a dva znepřátelené serafíny; možná je to opravdu menší zázrak, že jsem stále tady. Co horšího se může stát? Přijdu o všechno? To už jsem zvládla. Zaposlouchám se do Elijova vyprávění, co se děje za stěnami tohoto pokoje. Hlas mu stoupá a klesá podobně jako Luciferovi a nepochybně bude stejně tak dobrý mluvčí. Události, které se nejspíše čekat opravdu daly, jenom teď nejsem schopna domýšlet tak daleko, dokreslují můj svět a odvádějí myšlenky jiným směrem. To by mě zajímalo, jestli na ulicích vystřídá sváteční výzdobu ta smuteční, abychom všichni vzdali hold nejdůležitějšímu muži Nového Jeruzaléma. „Myslela jsem spíše… to s policií,“ přiznám o pár řádů tišeji a pohledem přitom raději sklouznu po dřevěných sloupech, na nichž jsem ještě nikdy neměla příležitost ocenit precizní vyřezávání, „ale…“ mávnu neurčitě rukou, protože si nejsem jistá, jestli chci opravdu znát odpověď, a jestli se vůbec ptám správného člověka, „upřímně je po pár dnech v posteli zajímavá dokonce i politika. Teď bych byla vděčná za jakékoliv téma, takže pokud bys mi raději pověděl o své práci nebo třeba oblíbené knize…“ pousměji se jenom napůl v žertu. „Kdo to vůbec byl? Totiž… Lord Farnham. Ve Zlatém městě,“ dodám. Znali jsme ho? Byla by celá záležitost o to smutnější, kdyby to byl dávný známý…? A co o mě vypovídá, že mi něčí smrt připadá jako to méně závadné téma k rozhovoru? S drobným povzdechem si prsty zajedu do vlasů. Když se zadrhnou v rozdivočelých kudrlinkách, jenom je odevzdaně shrnu stranou. Tohle bez vody nespravím… „Čaj, pokud budeš tak laskavý,“ hlesnu bez přemýšlení. Je ráno a ráno bych si normálně dala šálek čaje. Otázka tak vnese do jinak cizího místa špetku normálnosti, za kterou jsem ze srdce vděčná. Možná je teď všechno jinak a všechno, co mi na světě zbylo, je zatykač na mé jméno, ale čaj… čaj je vždycky stejný, i když někdy chutná jako přeslazená břečka. Měla jsem mu říct, ať ho proboha nesladí? Pozdě. | ||
| |||
 | Hrdinka z románu Ten muž nemá ani ponětí, jak moc se mi uleví a jakou mi udělá v tu chvíli radost. Na rtech se mi usadí ten unavený a zároveň spokojený úsměv. „Přesně to samé jsem si říkala i já. Ještě jsem měla podezření na syna toho starého majordoma, toho, který měl po té scéně s lady Elisabeth odjet a… Kde jste to říkal, že jste? U těch dolů? Hm… No, ještě chvíli se budete napínat, ale věci pak naberou rychlý spád,“ pokývu hlavou. „Delilah Eldridge“ Příjmení hrdinky z jiného… Oblíbeného románu. Vedle těch kostrbatých klikyháků a křížků to působí trochu jako z jiného světa. Na okamžik zaváhám… Možná jsem měla… No, to už je jedno. Muž se do knihy vlastně ani pořádně nepodívá, když si ji stáhne k sobě. „… co s tím velkým, paní?“ z myšlenek mne vytrhne hlas Katherine ukazující směrem k velkému květináči, ze kterého visí zvadlé listy a povadlé rudé květy. Žádná z rostlin nezůstala ušetřena. Všechny byly… Mrtvé. Po celé zimní zahradě se válelo tlející listí a zplihlé plátky okvětních lístků jako padlí vojáci ležící na bojišti. Ano, přesně tak to zde nyní vypadalo.
Odkašlu si a s trhnutím otočím hlavu zpátky ke stolu. Stojím u něj a vytrhávám zašlé rostliny z menších květináčů, které sem Katherine na můj pokyn začala nosit. „Řekneme Henrymu, aby nám s těmi těžkými pomohl. Stejně bude třeba vyvézt hlína a nanosit nová a…“ nedopovím. Zatočí se mi hlava a já lehce zavrávorám, naštěstí se stačím včas zachytit okraje stolu. Musím na chvíli přivřít oči, pálí mě. Skrze skleněné okenní tabulky sem prosklenou střechou pronikají ranní sluneční paprsky, které celý prostor zalévají milosrdným zlatým světlem.
„Uchm, tohle… Asi jsem vaši knihu…?“ ozve se opět Kate, držící v rukách knihu, co dosud ležela zapomenutá za křeslem mezi květináči. Je zničená. Desky má roztržené. Vazba uvolněná. Kniha, kterou jsem si četla, když Bartholomew… V ústech cítím kyselo. … posteli, na kterou ztěžka dosednu. Matrace kovově zavrže, jak se převalím vzápětí na záda a zůstanu prostě a jen ležet. Zhluboka dýchám. Myšlenky klopýtají jedna za druhou, jak moc to na mne dosedne únava i vše ostatní. Celý tenhle den plný nových nečekaných zážitků. Přivřu oči a vděčně se pohroužím do temnoty za víčky.
| ||
| |||
| Pár dní Vera De Lacey „Hmm.“ Pousměje se, když na něj promluvíš a otočí se od okna, aby došel pár kroky k posteli. „Jsi naživu. Nemusíš o tom pochybovat. Tohle by navíc nebyl zrovna ten slibovaný úžasný posmrtný život.“ Zastaví se asi metr od postele a s těžce čitelným výrazem ve tváři tě sleduje.
„Ne, nezemřela jsi. Byla jsi jen nějakou dobu v bezvědomí, ale to netrvalo dlouho. Navíc se tvé tělo zotavuje rychle i z takto vážných zranění, takže se není čeho bát. Výhody toho být… no, námi, řekl bych.“ Pokrčí lehce rameny.
„Nemusíš se bát. Nebylo to dlouho. Vlastně jen pár dní. Doktor odhaduje, že bude stačit řádově pár dnů na to, aby ses dala plně do pořádku. Menší zázrak, že? Hmm, ale jak se cítíš? Počítám, že nějaké bolesti ještě mít budeš, ale jsou to asi dvě hodiny, co tu byl lékař, aby ti podal něco na jejich utlumení. Doufám, že ti to pomáhá.“ Skloní k tobě vážný pohled a trochu starostlivě si tě prohlédne. Skutečně se necítíš nijak zle. Jen ten zlatý opar pomalu odeznívá a svět se sem tam zdá opět nepříjemně šedý.
„Kdyby to nestačilo, řekni si.“ Kývne pomalu, než projde kolem postele, k jedné z židlí, které tu jsou a postaví si ji vedle postele.
„Po plese? Nic co se nedalo čekat. Ráno všechny noviny psaly o tom, co se tam stalo. Vražda radního otřásla městem. Byly nějaké menší incidenty, ale jinak je vše poměrně klidné na to, co se stalo. Nejspíše díky blížícím se Svátkům. Chystá se pohřeb a…. To jsi chtěla slyšet?“ Zastaví se ve své řeči a jen
„Myslím ale, že teď nejsi zrovna ve stavu, abych tě zahrnul informacemi. Navíc, tohle tě trápit nemusí. Měla by ses soustředit na to, aby ti bylo zase lépe a uzdravila ses. O politiku… o politiku se starat nemusíš.“ Pousměje se.
„Hmm, asi máš žízeň. Na co máš chuť? Nechám to přinést.“ Zeptá se tě krátce a počká na tvou odpověď, aby se pak případně zvedl ze židle a na chvíli tě opustil, pokud sis něco přála.
| ||
| |||
| V dalším hotelu Delilah Blair Flanagan „Hmmm?“ Zvedne k tobě tvář muž od knihy, když na něj promluvíš a pak jen těkne pohledem mezi tebou a knihou. „…Ne, ještě ne. Zrovna čtu o jejich společné vyjížďce k dolům.“ Roztáhne se na jeho rtech úsměv a do té doby nepřístupně vypadající muž najednou vypadá nečekaně přátelsky. „Vidím, že mladá paní má vkus. Jen tak mezi námi, podezřívám ho, že to ve skutečnosti bude její tragicky zesnulý snoubenec. Však se jeho tělo nikde nenašlo.“ Ztlumí skoro až spiklenecky hlas a nakloní se k okénku.
„Ale ne, neříkejte mi to. Však už to brzy zjistím… Ne?“ Zaváhá trochu, než se opře o kolena a těžce se postaví, až se ozve úlevné zaskřípání židle, na které před tím seděl. „Jistě…. Dva pokoje. Hmm, nějaké lepší.“ Otočí se na tebe krátce, zatímco bere z háčků za sebou dvojici svazků klíčů.
„A na jaké jméno vám to mám napsat?“ Poposune osahanou knihu, kam se běžně zapisují hosté. Vypadá v dost neutěšeném stavu. Ohnuté rohy stránek a když vidíš nečitelné písmo některých předchozích hostů, je ti jasné, že asi nebude příliš záležet na tom, co tam napíšeš. Dokonce si všimneš mezi těmi klikyháky i několika křížků.
Zapíšeš se tedy do knihy a muž si ji stáhne zpátky k sobě, aniž by ji nějak kontroloval. Že jde o dost zbytečnou formalitu ti už bylo jasné, když si viděla její stav. Poposune ruku s klíči, které ale nepouští „Tak bude to…“
„Teda, začíná tam být zima.“ Ozve se ode dveří, aby dovnitř vstoupil Noah, který je obtěžkaný taškami s vaší výbavou. „Takže?“ Povytáhne obočí a přelétne pohledem současnou scénu, aby se v jeho tváři objevil na moment spokojený úsměv. „Skvělé, tady máte.“ Plácne na pult několik bankovek. „A tady pro…?“ Kmitne tázavým pohledem k tobě. „…dámu nějaký čistý župan navíc.“
„Jistě, jistě.. To je za příplatek.“ Zamumlá recepční a pak se ohne, aby z jedné skříňky vytáhl složený bavlněný župan s tmavě modrými proužky. Vypadá docela sepraný a v porovnání s tím, co jsi měla nachystané dnes ráno, by se dal označit spíše za hadr. Ovšem nesmrdí a skutečně je z něj cítit mýdlo, ačkoliv laciné. Noah ustoupí, aby sis ho mohla vzít. „Jestli mi pomůžeš…?“ Kývne bradou k dvojici klíčů, na které teď nemá úplně volná kapacity.
„Je to v druhém patře doleva. Koupelna je na patře, ale dnes je tu vcelku prázdno.“ Doplní ještě recepční a Noah jen smířeně kývne a pohodí si jednou z těžkých tašek na rameni. Vyrazíte tedy. Noah po tobě nechce, aby si něco nesla a případné nabídky výpomoci slušně odmítá. Sama jseš v tuhle chvíli ráda, že je tu zábradlí, o které se můžeš zapřít.
Vyjdete do úzké chodby s běhounem v jedovaté zelené barvě na zemi. Stačí ujít pár metrů a najdete své pokoje. Dveře jsou vedle sebe. Noah počká, až odemkneš jeho pokoj, aby vešel dovnitř a tam s hlasitým žuchnutím shodil z ramen tašky s výbavou.
„Tak, to bychom měli. Půjdu do toho lokálu v přízemí pro něco k jídlu a pití. Budeš chtít jít se mnou, nebo ti mám něco donést sem, Del?“ Zeptá se tě ještě ve dveřích do svého pokoje. „Rozmysli si to. Vybalím, a tak za deset minut půjdu. Zastavím se u tebe zeptat se.“ Dodá krátce, než i ty vklouzneš do svého pokoje.
Hotelový pokoj není nijak velký. Oproti Zahradám by se dal označit za kamrlík. Na druhou stranu oproti tvým jiným zážitkům je to vcelku luxusní ubytování. Je zde postel s pleteným přehozem, ve které po dosednutí zaskřípají kovová péra. Také je zde židle, trochu oprýskaná dřevěná komoda a poněkud sešlapaný koberec na zemi, který v opravdu vzdáleně připomíná ten dovozový v otcově pracovně. Ve vzduchu je slabě cítit cigaretový kouř, ale jinak je pokoj v rámci možností útulný.
| ||
| |||
| Jiný úhel pohledu Byly věci, které se daly předpovídat a dalo se jim předcházet… byly též věci, u kterých jsem si byla jista, jak se zachovat a co čekat, ale tato situace byla podobná té včerejší. Očekávání byla někde jinde než to, co se dělo… kompletně mimo mou kontrolu… a i když jsem měla ještě pár slov na jazyku, náraz o stěnu mi je donutil si je nechat pro sebe. Hlava nepříjemně narazila o zeď, menší ranka na čelu, kdy mi začala téct krev po spánku a tváři… co bylo horší ale bylo to, že samotný náraz o zeď mi zamotal hlavou. Nejspíše to byl účel… V tento moment vděčná za ruku strážníka, protože mi náraz vzal téměř všechnu sílu stát … nebyla jsem zvyklá na takovéto zacházení a mé tělo již vůbec ne. Další třísknutí a já jen tiše hekla, když mne prohledávali. Uvědomění, že si toto dovolují… že se toto vůbec děje… část mne samotné zvažovala to, aby se automaton zvedl a udělala se názorná ukázka, co dokáže… … ale i to by situaci ještě zhoršilo. Menší manipulace s automatonem by nejspíše tuto situaci ještě více vyhrotilo a já tak radši nechala AL-2 na zemi bez toho, abych se dál více snažila. Pohled směrem na Josiah a Leonoru… Možná jsem jim měla spíše říct, aby utekli… zavřela jsem oči a tiše jsem vydechla… „Řekl jsem, odstupte!“ Zazněl výkřik a následně dopad na zem, kdy pažba pušky donutila muže, aby se mu podlomily kolena. Kašel plný slin, kdy se jeho ruce v poutech snažila dostat ven. „Tati!“ Dětský hlas, kdy se malá dívka propletla strážníkům kolem noh a chytila ho za ruku, on k ní začal něco tiše říkat, kdy já pohled sledovala nezaujatým výrazem opodál. Jeden ze strážníků si psal něco uhlem na papír, stojíc přede mnou. „Takže… abych to zopakoval… muž na vás začal řvát a chtěl vás napadnout v moment, kdy jste šla okolo, Lady Aldithley?“ Než jsem ale něco dokázala říct, muž vedle mne promluvil: „Ano. Nejspíše zde Lady Aldithley poznal a něco se mu nelíbilo, tak ho nenapadlo nic lepšího než na ni zaútočit,“ hluboký hlas, který rezonoval dostatečně hlasitě na to, aby to slyšel i spoutaný muž na zemi. „To… to není pravda…“ muž zalapal po dechu, ale další úder pažbou do jeho zad ho již donutil mlčet. Zastánce zákona se podíval na mne, chtěla jsem něco říct, ale hlas vedle mne se opět rozezněl. Jeden přidělený člen ochranky, který věřil, že ví lépe… a že by se takováto situace neměla vůbec řešit v mé přítomnosti. „Jak jsem řekl… je to snad vše. Jistě nechcete lady obírat o její drahocenný čas, Thomasi,“ úsměv plný ostrých zubů, kde strážník si jen poupravil čepici a kývl. Nebylo překvapením, že jeho jméno někdo zná, lidi od Aldithley za to byli placeni. „To je vše, kdyby bylo potřeba nějakého většího detailu, víme, kde vás najít… už zde vše vyřídíme,“ mírně se uklonil a muž vedle mne se hlasitě zasmál. Ohnul se ke mne a řekl: „Vidíte Lady? Jste nedotknutelná… mne tak baví pro vás pracovat!“ Pohled mi skončil na muži s dítětem, kterého policisté brali pryč, chvilku přemýšlející i nad tím, jak bych se asi cítila v jeho situaci. Tato procházka byla tak nudná, že mne donutila přemýšlet i nad takovými bizardnostmi. Něco, co se mi přeci nemohlo stát… … bolest mi rezonovala hlavou, střet s krutou realitou, kterou jsem viděla tolikrát v ulicích svého rodného města. Rozdíl zde byl ale ten, že nyní jsem byla já ta, která si ji mohla plně vychutnat i z druhé perspektivy. Neměla jsem slov.
| ||
| |||
| Jak být v životě šťastná Úleva je to nezměrná. Nic mě nebolí ani netrápí, jenom se vznáším v hřejivé tmě. Nádechy mi útěšně kloužou plícemi a nezadrhávají se. Nic mě nebolí ani netrápí. Myšlenky mě netíží, srdce se nesvírá a v očích mě neštípou tisíceré slzy. Je mi dobře. Tak jako nikdy. Pod zavřenými víčky se mi mihotají světla a stíny, vzdáleně mi připomínající, že se den střídá s noci a že se čas od času někdo zastaví vedle postele. Ignoruji to. Není to důležité… Důležité je jenom zlatavé jiskřičky, které víří na černém plátně, šimrají mě na kůži a naplňují duši klidem. Když přeci jenom oči otevřu, napůl známé tváře doktora Dearnleyho a ženy, která se mi nesvěřila ani s vlastním jménem, už nevzbuzují palčivé otázky. Nesnažím se mluvit. V bdělejších chvílích kývnu nebo se pokusím o úsměv, ale jinak si připadám jako v mlze. Hrany toho prvotního rozčarování, že ani nevím, kde jsem, a nikdo mi nechce nic říct, se otupily a svět upadl do odstínů nezajímavé šedé. Tentokrát už mě záblesk jehly nevyleká; s vědomím, že se mi žilami brzy rozlije konejšivé teplo, se odevzdám do zkušených rukou lékaře. Vlastně se těším, až mi bude zase jenom dobře. Jsem šťastná, opravdu šťastná. Alespoň než se zase probudím do toho pochmurného, bolestivého a nezajímavého světa, na který se mi chvílemi daří zapomenout. Pokaždé, když se vynořím ze zlatavého proudu, se ve mně pohne otupělý smutek. Ne, bolest zakořeněná hluboko v mém srdci nezmizí, jenom se vždycky schová a pak se bez varování vydere na povrch, aby mi připomněla všechno, za co jsem zodpovědná. Všechno, co jsem udělala. A co jsem nedokázala.
Dlouze vydechnu a pootočím hlavu. Sluneční paprsky tancují po dřevěných parketách a skoro se jim daří vytrhnout místnost z fádní šedi, které jsem již uvykla. Je to zvláštní… Posledních pár měsíců jsem strávila hledáním inspirace pro své obrazy. Na procházkách jsem si snažila zapamatovat zajímavé scény, abych je později mohla převést na plátno. Bavilo mě to. Mohla jsem se do toho ponořit na dlouhé hodiny a pečlivými tahy štětce vytvořit něco z ničeho; teď bych dost možná ani nenašla sílu štětec zvednout. Dokonce i když se světlo ohýbá vcelku okouzlujícím způsobem, který by za to stál, jenom dál slepě hledím k oknu. Rozmazaný stín u okna, který napřed považuji za výplod své představivosti, pomalu nabere na pevných obrysech a z šedi vyplavou ostře kontrastující odstíny černé a bílé. I tohle je povědomé. Kolikrát jsem viděla Lucifera takhle stát a pozorovat zlatou záři? A kolikrát jsem stála vedle něj, někdy tiše, jenom aby věděl o mé blízkosti, zatímco se probíral vlastními myšlenky, a jindy ponořena do příjemného rozhovoru a jeho milých úsměvů? Na okamžik přivřu oči. Znovu si musím připomenout, že to není on. Ne tak docela. „Elijo…?“ Snad protože se neozve varovná bolest na hrudi, se pokusím podepřít lokty a dostat se tak alespoň do trochu důstojnější polohy. Nejspíše je dobré znamení, že mi zbyla ještě nějaká hrdost – přinejmenším před ním –, ale pohyb je to malátný a dosti nešikovný, jako by do mě stačilo jenom fouknout a spadla bych. Je to stále stejně frustrující. „… ráno?“ zopakuji nejistě. Je ráno? Nebo to říká, jenom protože jsem se probudila? Pokud opravdu svítá, může být… kolem sedmé, hádám… „Jistě. Dobré ráno…“ Dopadlo to dobře. S těmi slovy mi obočí výmluvně cukne a očima probleskne němá otázka zpochybňující jeho úsudek. Nenašlo by se v ní rozčílení, to opravdu ne, spíše nevíra, že by to tak nazval. Dobře? Takhle ve tvém světě vypadá „dobře“? Opravdu? Obzvláště když se ještě ani nepostavím… a vtíravý hlásek v hlavě mi napovídá, že rozhýbat tělo nebude zdaleka tak snadné, jak bych si z celého srdce přála, a že je to vlastně jedna z mých menších starostí… ale vlastně vím, jak to myslí. A že má pravdu. Na hrudi už mě nebolí, dokonce i skládat slova se mi daří a nebýt těžké únavy by mi opravdu bylo… dobře, i když mi to tak nepřipadá. „Silná slova takhle po ránu,“ zamumlám tak upřímně, až mě to samotnou překvapí. Zamrkám. Měla jsem si to odpustit, ale je těžké dávat si pozor na slova. A na myšlenky. A na všechno ostatní. „Ale… Hádám, že jsem naživu. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že… to byl konec. Viděla jsem světlo a… opravdu už jsem si nemyslela, že se probudím. Děkuji. Za, uh, záchranu života i podruhé.“ Když mi zase jednou dojde, jak se celá představa o jednom příjemném večeru s ním roztříštila na zakrvácené střepy, koutky mi cuknou v sebemrskačském pousmání. Ten večer rozhodně… překonal veškerá očekávání. Znovu se na něj zpytavě zadívám. Byť jsem si ho původně představovala se světlými vlasy, teď mám problém si na ně zvyknout. Sedí k němu, to ano. Více ho tak připomíná a já si nejsem jistá, jestli je to dobře… „Jak dlouho… už tady jsem? Co se stalo? Potom, co…“ Vyslovit se to nepřiměji. „Po tom plesu.“ | ||
