Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nečekaná návštěva Vera De Lacey Den běží. Nakonec je třeba vážit si těch malých vítězství, kterých se ti za těch několik hodin podaří dosáhnout. Zvládnout se posadit. Zjistit jméno postarší ženy, která se nakonec přeci jen představí jako Augusta Chilcott. A také si prohlédnout něco málo z časopisů, které ti sem před tím Elija donesl. Dříve by to byly věci, které každý považoval za samozřejmé, ale ne dnes. Šestákové povídky z tak okatě propletenou a přitom předvídatelnou zápletkou se čtou skoro samy. Co by to bylo za příběh bez dobrého konce, že?
Nakonec se písmenka začnou rozpíjet jedno do druhého a oči se ti začnou klížit. Spánek přijde rychle a ty se mu bez protestů odevzdáš. Probuzení není zrovna nejpříjemnější, ale hořká pachuť kapek už snad sama od sebe sládne na jazyku. Netrvá to dlouho a cítíš očekávanou úlevu. Svět je najednou zase příjemnější. Přívětivější.
Z poklidného trávení volného času tě vytrhne až zaklepání. Chvíli je ticho, než neznámého hosta vyzveš, aby vstoupil. Klika se pohne a dveře se nehlučně otevřou.
„Slyšel jsem, že tu někdo odložil jednu bezprizorní lady, tak jsem se přišel podívat, jak je na tom a jestli je skutečně tak bezprizorní.“ Ozve se ode dveří známý hlas. Do místnosti vejde v černém obleku oděný vysoký černovlasý muž, kterému na rtech hraje tak typický křivý úsměv.
„Hmm, je to už nějaká doba, co jsme se neviděli, že?“ Upřou se na tebe jeho ledově modré oči, zatímco pár kroky bez jediného zvuku přejde místnost kolem tvé postele až k oknu, u kterého se zastaví.
„Trochu vyvětrám, ano? Doporučuji si vzít peřinu. Pokud byste, nedej bože, z toho průvanu onemocněla, Elijah mě zabije.“ Ušklíbne se a vezme za páčku, aby otevřel jedno z oken a vpustil tak do místnosti mrazivý, ale čerstvý vzduch.
„Lepší ne?“ Otočí se na tebe, zatímco kolem něj povlávají jemné záclony. „Ehm… jsem rád, že jste to nakonec zvládla. Ta noc byla dosti dramatická, nebudu lhát. Stala se spousta nečekaných věcí. A pak, že jsou takové akce k smrti nudné… Ačkoliv… možná pro některé ano. Pravda.“ Zamumlá poslední slova zamyšleně a jen pokrčí rameny, aniž by si z toho něco více dělal. „Říkal jsem Elijovi, že mi jednou přivodíte zástavu srdce a nebyl jsem daleko od pravdy. Nechat se trefit policií uprostřed prázdné ulice. Tedy, tedy…“ Mlaskne žertovně a jen zakroutí hlavou, zatímco z tebe nespouští oči. „Co vás na těch dámských posezeních učí.“
| ||
| |||
 | Ranní káva v sedle „Vážně?“ střelím po Noahovi překvapeným pohledem. Káva je něco, v co jsem v tuto chvíli opravdu nevkládala své naděje, takže překvapení je na místě. Skutečně během pár minut zastavíme u maličkatého podniku s tyrkysově natřenými dveřmi. Ta barva mne zaujme, tluče se s jinak dosti nuzným domem a… No, vlastně vším v téhle ulici. Dost možná i čtvrti. Když Noah opět zmizí uvnitř, poposednu si v sedle ve snaze najít trochu příjemnější pozici a rozhlédnu se kolem sebe. Tohle je… Skutečně jiný svět. Vše je tu šedivé, špinavé a… Já ani nevím, jak to popsat. Ze zamyšlení mne vytrhne Noah vracející se zpátky ke koním. „Tohle si rozhodně nechám líbit,“ usměji se na něj, zatímco si přebírám plecháček. Sice se neubráním krátkému povytažení obočí, když si všimnu svařeného vína v hrnku Noaha, ale nijak to nekomentuji. Určitě ví, co dělá a rozhodně to není jediný gentleman, kterého znám a začíná den s trochou alkoholu.
Nijak na místě neotálíme a rovnou vyrazíme pryč z města. Jestli jsem považovala za náročné nasnídat se na koňském hřbetě, tak to nebylo nic ve srovnání s popíjením kávy za jízdy. S tím, že není příliš dobrá a první doušek mi povážlivě zkřiví výraz ve tváři se smířím celkem rychle – stejně pochybuji že bych kdekoliv v téhle části města mohla dostat lepší. Nicméně to, že se mi podaří se jí před Noahem polít snáším trochu hůře. Nevím, jak to dělá on, ale než se stačím dostat za polovinu hrnku, tak… S tím se přeci nedá jet! Očima více hypnotizuji vířící hladinu v hrnku než cestu před námi.
Naštěstí to Noah nijak nekomentuje a místo toho mi vypráví o tomhle novém neznámém Jeruzalému. Zaujatě ho poslouchám, občas se ho na něco zeptám, někdy se zasměji nebo naopak nechápavě či zamyšleně nakrčím nos i obočí. Čas v jeho společnosti ovšem utíká příjemně rychle a já si tyhle chvilky, kdy se zkrátka jen bavíme, kdy můžu poslouchat jeho vyprávění… Užívám. V takových okamžicích se cítím takřka… Normálně. Ať už to slovo znamená cokoliv.
Stejně jako včera se zastavíme u mýtiny kdesi uprostřed zimního lesa. Zdá se, že tu od včerejška nikdo další nebyl – toho si všimnu dle stop dokonce i já. Vlastně… Vždyť kdo jiný by se vydal uprostřed mrazů do lesa na místo vzdálené pár hodin městu než my? Kteří jiní blázni…
„Aspoň máme jistotu, že se zde nenajdou jiní blázni, kteří by se v tomhle počasí šli ukrýt zrovna na terasu…“ „To je pravda. Jsme tu jediní dostateční blázni na něco takového široko daleko. Alespoň k něčemu nám tohle je.“
S dlouhým výdechem na okamžik přivřu oči. Zakázala jsem myslet na to… Na něj? A do teď se mi to díky Noahovi i celkem dařilo. Odehnat své myšlenky pryč – daleko od těch bolestivých míst – mne stojí chvíli usilovného přemáhání a přesvědčování sebe sama, že nemá smysl se ničím z toho týrat. Namísto toho se tak raději zaposlouchám do cvrlikání ptáků znějícího z okolních větví a korun stromů. „Zpívají pěkně, že? Skoro jako by nevěděli, že je uprostřed zimy k tomu vlastně není žádný důvod,“ poznamenám polohlasně, než seskočím z koně dolů.
Noah se dá okamžitě do chystání a vybalování zbraní. Já se prozatím zkusmo protáhnu. Dnešek bude bolet asi více jak včerejšek, zvláště s vědomím, že tentokrát už vím, co mne čeká. „Hm,“ přemýšlivě přimhouřím oči, „chci si určitě důkladně zopakovat manipulaci. Nabíjení, přebíjení a odjištění. A střelbu, určitě i střelbu, abychom se ujistili, že to včera nebyla jen náhoda. Chci mít jistotu, že zítra… Nic nezkazím,“ na okamžik stisknu rty. Dá se na tohle vůbec připravit za tak krátkou dobu? „A také… Mohl bys mi prosím ukázat, co dělat, pokud se ke mně někdo dostane na vzdálenost, kdy mi bude už zbraň k ničemu?“ požádat Noaha o tohle mne stojí přeci jen více přemáhání a přemlouvání sama sebe, než bych čekala. „Nechci se spoléhat jen na to, co umím,“ dodám o něco tišeji.
Krátce se kousnu do rtu a odkašlu si. „A když už jsme zmínili oba zítřek… Jaký je vlastně plán? Pokud mi to tedy můžeš říci,“ zeptám se.
| ||
| |||
| Zpátky do práce Delilah Blair Flanagan „Jistě, káva... Ta je tady kousek. Nemusíš se bát.“ Usměje se Noah a pobídne koně. Projedete dvojicí ulic až k jednomu podniku, který vypadá jako taková menší restaurace. V Zahradách by se to dalo označit za bistro, ale tady to prostě byl jen tak malý podnik, který jen neměl příliš míst k sezení. Jeho okna jsou zamrzlá a zamlžená, takže není pořádně vidět dovnitř. Co ale jinak vyčnívá z okolní šedi jsou snad jen tyrkysově nadšené dřevěné dveře.
Scénář se opakuje podobně jako u pekárny. Zastavíte, aby Noah zmizel v podniku. Tentokrát ale i s termoskami a dvojicí známých plecháčků. Chvíli to trvá, než se opět objeví a v podá ti jeden z nich, ze kterého se už vábivě kouří a line vůně čerstvé kávy. „Jedna káva dle přání.“ Podá ti jej vesele, zatímco v tom svém si nese něco, co voní opět po koření a vínu. Rozhodně odvážný start nového dne. Na druhou stranu vás ještě čeká docela dlouhá cesta. Schová termosky do sedlových brašen a opět nasedne do sedla, aby se na tebe ohlédl. „Ano, na to stejné místo. Měli jsme tam klid a zvěř už si s takovou pomalu zvykne na střelecké závody, které tam budeme pořádat i dnes.“ Dodá s nadsázkou, než vyjedete.
Podkovy zvoní na kočičích hlavách a obsah hrníčku se povážlivě houpe připomínajíc vlny tam kdesi ve vile u moře. Káva to není nijak úžasná, vlastně by si řekla, že dost podprůměrná, ale svůj účel splní a s trochou šikovnosti se ti podaří z ní ani nic nevylít. Opouštíte město a míříte opět do otevřené krajiny. Noah vypadá v dobrém rozmaru a sem tam povídá o podnicích ve čtvrtích města, které pořádně neznáš. Vypadá to, že má vcelku dobře zmapované, kde se dá zajít na něco dobrého. Kde se dá posedět, aniž by se někdo ptal na zvědavé otázky. A nebo i o pár místem, kam je lepší si vzít zbraň. Jen tak pro jistotu. Cesta tak uteče vcelku rychle, než přejedete opět terénní vlnu a objeví se hradba známého lesa.
Projíždíte mezi stromy a v namrzlém sněhu si můžeš všimnout stop po koňských kopytech, které jste zde zanechali včera. Žádné jiné ale vidět v okolí nejsou, což si ověří i pozorně rozhlížející se Noah. Sněhová pokrývka s každým ujetým metrem tiše pokřupává a kolem vás se ozývají ze stran sem tam ptačí volání. Vypadá to, že les po vašem představení opět trochu ožil. Nejspíš mu to ale nevydrží dlouho.
Zanedlouho se vyloupne už známý pohled na vaši tréninkovou mýtinu a provizorní střelnici. Dnes tu jste o poznání dříve, a tak vám ze dne zbývá ještě vcelku velký kus. „Tak, dnes to bude hlavně na tobě, co by sis chtěla ještě vyzkoušet a v čem se ujistit. Hlavně to nesmíme přehnat. Musíme být připravení na zítřek.“ Seskočí Noah z koně a začne odpoutávat brašny od sedel a chystat vše potřebné.
| ||
| |||
 | Den v posteli Pátravě se na Eliju zahledím. Pohnu rukou, jako bych se chtěla dotknout jeho paže a zakotvit ho myšlenkami v téhle chvíli, zpátky u mě, ale rozmyslím si to. Asi… jsem řekla zase něco špatně, že? Snad jsem je neměla srovnávat, nebo tak sám sebe nevnímá, nebo… Ramena mi poklesnou. Je to těžší, než jsem si představovala. Obzvláště teď, když tonu v šedi a nedokážu se soustředit na nic jiného než všechno, co jsem ztratila. Kromě ujištění, že se zastaví, mi však věnuje úsměv a já se mu ho pokusím opětovat. Opravdu laskavý je. Kéž bych to dokázala vložit do slov lépe… „Tobě také, Elijo,“ hlesnu. Dveře cvaknou. Ani nevím, proč jsem si myslela, že mi bude lépe, když odejde. Tíha na srdci se nerozplynula, jenom mě od ní už nic nerozptyluje, a tak mám chvíli pocit, že se znovu rozpláču. Nepomohlo by to. Na prsou mě nepálí slzy, které by očistily duši od viny a bolesti, nýbrž by mě ponořily hlouběji do bahna a sebelítosti. Utopila bych se v nich. Tiše se povzdechnu. Jako jarní kvítí se i já natočím za sluncem a odevzdaně pozoruji bílou záři, jak se rozlévá šedivými zákoutími mého malého království. Snažím se nepřemýšlet. Nepropadat vzpomínkám na ten večer, netrápit se nepovedeným rozhovorem s Elijou a už vůbec se nevracet k osudu lady De Lacey a její rodiny. Budu se s tím muset vyrovnat, nic jiného mi nezbývá, ale nevím jak. Nemůžu před tím utéct, nemůžu se tomu postavit čelem. Snad opravdu pomůže čas. A toho, zdá se, mám až nad hlavu… Ani nevím, kolik ho uběhne tentokrát, než se ozve zaklepání a já rozespale zamrkám. „Ano? Dále, prosím,“ vyzvu již známou ženu. „Dobré ráno. Tím se netrapte. Takhle to bude bohatě stačit, děkuji.“ Ani teď se mi nepodaří doopravdy usmát, ale snad do unaveného pohybu rtů propašuji upřímný vděk. „Je to už lepší.“ Že porcelánový kalíšek se sirupem proti bolesti skončí na dosah ruky, vnímám nepříjemně intenzivně. Stačilo by se jenom natáhnout… ale měla bych počkat, až a jestli se to zhorší, vím to. Zároveň však vím, že bych se nemusela trápit, kdybych se nedržela tak pošetile zpátky. Všichni přeci chceme, aby mi bylo lépe. Jistě by nikdo nic nenamítal. Takřka násilím se nerozhodnýma očima odtrhnu od léku a kývnu ženě na znamení, že to zvládnu. Prostě… na něj nebudu myslet. „Ano, ráda to zkusím. Uhm. Promiňte,“ nedá mi to, protože je přeci směšné neznat po několika dnech ani její jméno, „pořád nevím, jak vám mám vlastně říkat… Mohly bychom to napravit? Jmenuji se Vera. Těší mě.“ Nezdrží se. Ani to po ní nežádám; snadno se spokojím s výdobytkem jejího jméno a vědomím, že tohle místo je zase o něco méně cizí. Nebo se vzdám bez boje… Sotva se za ní zavřou dveře, podívám se na porcelánový kalíšek plný pokušení a pak odhodlána přijít na jiné myšlenky zalistuji jedním z magazínů.
Opravdu už je starší. Vyobrazené styly už jsou pár let z módy, ale jinak rozebírá vcelku univerzální rady. Do úprav večerních šatů, aby při opakovaném nošení vypadaly jako nové, ať už díky přidané krajce nebo strategickému nařasení látky, se mi však nedaří začíst. Myšlenky se mi rozutíkají. Článek jenom prolétnu očima, než postoupím k sekci s poezií. Pár jmen poznávám; podobné magazíny ostatně točí básníky bez politického angažmá a s adekvátním stylem odlehčeným od strastí života, jak jednou opovržlivě prohlásila Charlotta a vrátila se k rozečtené knize o… Ach, tehdy to musela být biologie lidského těla nebo něco na ten způsob. Je vlastně škoda, že ji zájem o lékařskou vědu přešel, ale snad právničina udrží její pozornost déle, nebo… si jistě najde něco jiného, nebo se k němu vrátí, těžko říct. Měla jsem toho pro ni udělat víc. Úplně vzadu magazínu se nacházejí kapitoly právě vydávaného příběhu. Chvíli mi trvá se zorientovat a pochopit, proč Charles nechce, aby se jeho žena setkala s jejich dětmi. Někdo jménem Varney – ach, jistě, o tomhle jsem slyšela – ji přeměnil na upíra a ona se teď čím dál více odevzdává Hladu, který se váže s jejím prokletím. Nad popisem vůně krve se jenom ušklíbnu. Není docela přesný. Možná bych měla být ráda, že nemusím válčit s pokušením zakousnout se do ohbí krku nevinných kolemjdoucích a že tlukot jejich srdce nezní jako zvonek svolávající rodinu k večeři. Zatímco za okny jejich skromného přístřeší řádí bouře, Flora manželovi vášnivě vysvětluje, že by jejich rodině nikdy neublížila, a Charles po chvíli váhání svolí. Byť srdceryvná chvíle není sepsána nikterak dobře, písmenka na levném papíře se mi rozpijí a raději magazín odložím, než se mi po tvářích skutálí nová várka slz. I když v bolesti Flory nacházím tolik podobností, ta má není ani tak ničivá bouře jako těžká, všepohlcující, šedivá mlha, skrze níž nedohlédnu dál než na pár kroků. Co se stane pak a jestli se Varney dočká spravedlivého potrestání, se nedozvím. Čísla časopisu na sebe nenavazují a buďto střídali několik autorů, nebo zkrátka tou dobou už vydávali něco jiného. Možná je to tak lepší… Čím déle magazíny listuji, tím více si uvědomuji, že poklidné hodiny strávené nad podobnými stránkami patří do života dívky, kterou už nejsem. A už nikdy nebudu. Střela nakonec úkol splnila. Možná nezabila mě, ale vzala si s sebou jednu mou část. Úponky šedi proklouzávají škvírou pod zavřenými dveřmi a obepínají se mi kolem srdce. Opět se bortím bahnem na dně, padám na kolena a nedaří se mi zvednout. Pohledem přeci jenom kmitnu k připravenému kalíšku na nočním stolku. Zaváhám. Kdybych k sobě byla upřímná, uznala bych, že ho stále ještě nepotřebuji a že bych s další dávkou léků měla počkat, ale… … nepočkám. Zerachiel by se na mě dívala nesouhlasně. Věřila, že své emoce musíme cítit. To ony nám napovídají, co správné je a co není. Pokud je zardousíme v rozkvětu, vzdáme se tak sebe sama. Přesto by mi nemohla nic říct; nedržela se snad zkrátka, když Lucifer padl, a nenapomáhala si svou mocí, aby nic neproklouzlo na povrch? Jenom prasklinky na hrázi držící divokou vodu se rozrůstaly, až se tomu všemu konečně odevzdala a toho dne zradila Nebesa. Když mi hrdlem sklouzne hořká pachuť léku, nakrčím obočí a roztřesenýma rukama se natáhnu pro sklenici s chlazeným čajem. Napiji se. Neodhodlám se ji vrátit na noční stolek hned, vlastně se k tomu nepříjemně obtížnému úkonu chvíli odhodlávám, ale nakonec se mi podaří i to. S úlevou poklesnu zpátky do polštářů a vydechnu. Napřed jsou to jenom odlesky, které tu a tam protnou šedivý svět, ale zlato postupně nabírá na intenzitě, klouže mi hřejivě po kůži a zaplétá se mi do vlasů. I tentokrát se ponořím do milostivého světla. A pak už nic nebolí. Myšlenky se jenom líně kolébají ze strany na stranu, jak se mi pod přivřenými víčky míhají povědomé obrazy. Někdy jsou to zelené větve na pozadí sluncem zalité oblohy, jindy tváře mých blízkých nezatížené výčitkami…
Čas mezitím postoupí. Už to spolehlivě poznám podle světla linoucího se z okna. Alespoň než se mi ze světa zase vytratí barvy a zalije ho ta nepěkná, nepříjemná šeď; teď je mi však dobře. V rozvláčném, napůl ještě rozespalém stavu jenom pozoruji záchvěvy zlata ve vzduchu a nesnažím se o nic, čím bych si mohla poklidnou chvíli rozhodit. Nechci přemýšlet. A nechci přemýšlet nad tím, že nechci přemýšlet. A ani nechci přemýšlet, nad čím vlastně nechci přemýšlet. Nebo proč. Ne, dokud se svět nese v útěšně hřejivých odstínech zlata, je mi dobře… tak dobře… … a netrápí mě ani to, že jsem prospala oběd. Když se znovu natáhnu pro sklenici, tentokrát v ní nezacinkají kostky ledu. Jejich absence je dalším důkazem toho, že hodina pokročila, ale nápoj je i tak příjemně chladný. Opatrně ho vrátím na stolek vedle postele a dám si pozor, abych ji nenechala stát tak blízko okraji. Pohledem přitom zavadím o knihy a překvapeně se pozastavím u té nejtlustší s povědomým jménem vysázeným na hřbetě. Od tohohle autora jsem už četla sbírku povídek a možná i básní, ale nikdy mě ani nenapadlo, že napsal i román. O rybářské výpravě! Po příběhu o právníku je to přinejmenším překvapující, ale dobrá, máte mou plnou pozornost, pane spisovateli. Knihu si podepřu polštářem a zvědavě ji otevřu. Chvílemi je trochu matoucí, snad protože se mi stránka chvílemi zlatě leskne, nebo protože autor často mění typ vyprávění a některé kapitoly jsou tak psané jako dramatická hra, jiné jako kacířská mše v kostele a další se věnují členům posádky po vzoru dobrodružných románů. Na každé stránce mě tak čeká překvapení a po chvíli, když už si zvyknu na to, že nesmím nic čekat, je to velice příjemná četba. A dost poutavá na to, abych při ní nepřemýšlela nad ničím jiným. Díky bohu. „Hm?“ přiměje mě vzhlédnout až zaklepání na dveře. „Dále.“ | ||
| |||
| Vstříc dalšímu dlouhému dni
Probuzení přichází společně s ranními paprsky dopadajícími na postel. Jen pomalu otevírám oči a notnou chvíli jen mžourám kolem sebe v marné snaze najít… Cokoliv známého. Povědomého. Něco, po čem bych mohla sáhnout a připomenout si, kde… To jsem… A kdy. V některé dny si to musím připomínat. Všechno, co se stalo a dovedlo mne k místu, kde ležím. Připomenout si, že je vše v pořádku – i když v pořádku není vůbec nic.
Malý nuzný hotelový pokoj. Usnula jsem… Musela jsem hned usnout. Pohled do zlatavých paprsků zimního slunce mne zvláštně uklidňuje. Je to všední pohled, ovšem naučila jsem se ho mít ráda. Vážit si ho. Když vidím hned po otevření očí slunce… Je to dobré znamení. Se zívnutím se protáhnu – a okamžitě toho zalituji. V ramenu a pažích cítím stále tahavou tlumenou bolest, a i zbytek těla mi připomene, že jsem se k němu včera nechovala úplně jak by si zasloužilo. Chvíli tak ještě prostě jen ležím a přemlouvám sama sebe k tomu, abych se vymotala z peřiny a vylezla z postele ven. Nechce se mi. Vážně se mi nechce. Pamatuji si časy, kdy… Nevstala bych. Jako tehdy, když jsme se vrátili z venkovského sídla Redcliffových. Celý den jsem strávila v posteli a nechala se obskakovat Kate, zatímco jsem umírala z toho, jak mě všechno bolí. Celá ta vzpomínka náhle působí jako… Jako by se stala někomu jinému. Zamrkám, když si uvědomím, jak moc pošetilá… Slabá a měkká jsem byla. A že propast mezi mnou a Delilah, kterou jsem denně vídávala v zrcadle… Je mnohem větší, než jsem si dosud myslela. Opatrně se vytáhnu do sedu a vylezu z postele. Není to vlastně zdaleka tak zlé, jak jsem se večer obávala. Můžu chodit, můžu se hýbat. Dokonce i podlitiny od pažby pušky nevypadají rozhodně tak špatně jak by správně měly. Opatrně přelétnu bříšky prstů po nahé kůži a zamyšleně přimhouřím oči. Jakkoliv jsem přežila svoji smrt a dokázala se dostat z nejhorší za zlomek času než obyčejný člověk, navzdory tomu, že jsem vládla schopnostem vymykajícím se lidskému chápání… Je tak zvláštní uvědomovat si všechny ty změny. Už jen to, že jsem včera vydržela celý den na nohou v lese… To nemělo být něco, co bych měla zvládnout. Včera jsem nedokázala bez pomoci málem vyjít schody. Dnes? Neměla bych být schopná ani vylézt z postele…
Přistihnu se, že hledím strnule do okna. Skrze okno. Na svůj odraz. Doslova… Doslova jen odraz. Sebe samé. Dumah. Nejsem ani jedna z nich, přesto… Rozespale si promnu tvář a prsty zajedu do vlasů. Venku svítí slunce, paprsky se odráží od sněhu. Rozhodně není brzké ráno, dokonce ani pozdní. Trochu mne to překvapí, myslela jsem, že mne Noah nenechá tak dlouho spát. Kde vůbec je? Zamračím se. A je to právě temný stín té nepříjemné myšlenky na to, zda je vše v pořádku, co mne přinutí se nečekaně rychle nasoukat zpátky do svého nového oblečení a bez okolků vyrazit z pokoje ven.
Slovy se nedá popsat jak moc se mi uleví, když mi krátce po mém zaklepání na dveře sousedního pokoje Noah otevře. Na rtech se mi mihne ulehčený úsměv z toho, že ho vidím a… Zarazím se, když si všimnu, jak se na mne dívá. Vysvětlení přijde záhy. Na chvíli sklopím hlavu, než si s povzdechem promnu mezi ukazováčkem a palcem kořen nosu. Cítím se… Rozporuplně. Na jednu stranu jsem opravdu ráda, že Noah neváhal, aby mne v noci zkontroloval a pak… Děsí mne vědomí toho, že o tom nevím… Kdokoliv by mi mohl vejít do pokoje a já…
„Dobré ráno, Noahu,“ popřeji mu a uhnu krátce pohledem před tím jeho. „Ah… Ty jsi… No… Byla jsem tak unavená, že jsem očividně zaspala i vlastní noční můry, včetně tvé kontroly,“ potřesu hlavou. Je tak snadné představit si o čem. „Promiň, že jsi kvůli mně musel zbytečně vstávat,“ dodám omluvně. Vzápětí souhlasně přikývnu. „No… Nikdy jsem nebyla zrovna ranní ptáče, přiznávám,“ rozpačitě se pousměji. „Dobře. Dej mi jen tak… Nejvýše patnáct minut a můžeme vyrazit,“ dodám, než rychlými kroky zmizím v koupelně.
Pozoruji Noaha utahujícího poslední řemení na brašnách a… Spíše se snažím mu nepřekážet než cokoliv jiného. Zabalená v kabátu a šátku vytaženém až po bradu přešlapuji zimomřivě na místě. Bez snídaně a své ranní kávy mne trochu přechází odhodlání sednout na koně a kamkoliv vyrazit. Bojuji s nutkáním si povzdechnout, když mne Noah pobídne k nasednutí, přesto… Se na něj místo toho jen pousměji a nechám si pomoci do sedla.
O chvíli později se stáváme součástí davu. Za světla ta čtvrť nevypadá už tak hrůzostrašně jakkoliv se mi to zde zkrátka… Nelíbí. Lidé nás míjí, na rozdíl od Zahrad zde skoro každý působí jako by někam spěchal. A tedy ani zde nejezdí kočáry, možná tak leda povozy naložené sudy či věcmi. Co mne příjemně překvapí je vůně jídla proplétající se jinak mezi nepříjemným odérem, co vyvěrá hlavně z vedlejších menších ulic. Připomene mi to, jak velkým mám hlad… Noah jako by mi četl myšlenky seskočí z koně. Zřejmě před pekárnou? Ano, vypadá to tak. „Dobře, počkám,“ souhlasím poslušně, i když ze sezení na koni nejsem úplně nadšená. Vášnivá jezdkyně ze mě asi zřejmě nikdy nebude. Dnes tedy rozhodně ne.
Snídaně mi ovšem viditelně zlepší náladu. „Hm, pěkně to voní, děkuji,“ usměji se, když si přebírám zabalené kousky pečiva. Tohle je tak trochu výzva – posnídat za jízdy. Na koni. Trochu válčím s tím, co a jakou rukou držet, abych mohla držet otěže, snídani a zároveň se najíst. Ovšem za to úsilí to stojí. Tváří se mi rozlije blažený výraz, když se do jednoho z rohlíčků zakousnu a ucítím na patře sladkou chuť ořechů a vzápětí i jakéhosi ovocného džemu, jakmile se hladově pustím do dalšho. „Hmmm… Chutná to skvěle, za výběr snídaně máš ode mě pochvalu, byl to skvělý nápad,“ odpovím svému společníkovi mezi sousty. „K dokonalosti tomu už chybí jen čerstvá káva,“ zasním se, „a teda trochu pohodlnější sezení,“ dodám už pobaveně. „Na koni jsem tedy ještě nikdy nesnídala.“
Jakmile mám dojedeno, papír od pečiva schovám prozatím do kapsy kabátu a očistím si jak ruce, tak samotný kabát, ze kterého důkladně smetu veškeré drobečky. Cítím se podstatně lépe. „Jaký máme na dnešek vlastně plán? Pojedeme zase na to stejné místo?“ podívám se po Noahovi. | ||
| |||
| A čas běží Vera De Lacey Tvá slova ho viditelně zaskočí. Uhne pohledem, který sklopí k podlaze a emoce z jeho tváře se na moment vytratí. „Hmmm…“ Povzdechne si krátce, než se na tebe opět otočí. „… Ano, zastavím. To se nemusíš bát.“ Usměje se lehce, než se opět postaví. „Tak tedy hezký den Vero.“ Kývne, než se opět vydá ke dveřím, ve kterých se ale tentokrát nezastaví.
Zůstaneš sama. Sama v tichu pokoje. Je těžké říct kolik uteklo času, než se ozve zaklepání na dveře. Vstoupí už tobě známá žena. V rukou nese skutečně pár slíbených časopisů a všimneš si i trojice knih, které trůní na jejich vrchu.
„Dobré ráno. Omlouvám se, ale nepodařilo se mi tu najít něco… ehm aktuálního. Vzala jsem vám proto alespoň pár knih. Snad se vám budou líbit.“ Skládá knihy na stolek vedle postele, aby ti pak podala asi čtyři časopisy s módou, která už ale skutečně nebudou aktuální. Možná tak před pár lety, kdy jsi ještě žila svůj spokojený život s rodinu na venkově.
„Vybrala jsem vám ještě nějaké knihy… No je tu nějaký román a tohle vypadá na nějakou dobrodružnou literaturu.“ Dodá a kmitne pohledem ke knihám na stolku. „Snad si vyberete.“ Pousměje se nejistě.
„A jak vám je? Nachystám vám zde léky, kdyby se to horšilo.“ Otevře jeden ze šuplíků a do malého porcelánového kalíšku odměří opět trochu toho hořkého sirupu, která už moc dobře znáš. „Tak… to byste měla už zvládnout, že drahá?“ Podívá se na tebe přes skla brýlí. „Nechám vás odpočívat. Zkusíte na oběd něco sníst? Možná nějaký silný vývar?“ Zeptá se tě, než se pak s tebou rozloučí.
Den uteče celkem rychle. Povětšinu času jsi v pokoji jen ty sama. Spánek se o sebe také hlásí docela často. Rozhodně je vidět, že tělo ještě není úplně v pořádku. S postupujícím časem se také začne ozývat hojící se rána a bolest se stále více a více nepříjemně zakusuje do těla. Dle barvy slunce si ale jistě musela prospat oběd. Za okny se totiž začíná šeřit a den se jistě přehoupl do pozdního odpoledne. Svět se nezastavil…
A pak se ozve zaklepání na dveře.
| ||
| |||
| Nový den Delilah Blair Flanagan Pokoj je ozařován hřejivým světlem, zatímco upadáš do spánku. Žádné neklidné převalování se v posteli a ani dlouhé zírání do stropu, máš pocit, že dnes jsi musela usnout snad v ten moment, kdy se hlava dotkla polštáře a přitáhla sis poněkud zatuchlou peřinu. Únava udělala svoje. Noc prospíš ani nevíš jak. Je to jako, když tě do vody hodí. A pak najednou je po všem. Oči se ti rozlepí ve světle ranních paprsků, které sem pronikají přes lehké záclony. Je ráno. Prostě jen tak, jako když někdo luskne prsty. Když ležíš, cítíš se dobře, ale jakmile se pohneš, připomene se včerejší den a namožené svaly, které se nestihly plně zregenerovat. Není to ale až tak hrozné, jak by si čekala. Když zapátráš ve vzpomínkách na těch pár okamžiků, kdy se stará Delilah dostala alespoň okrajově do podobného stavu, rozhodně byla druhý den zničenější než ty teď a to za sebou neměla ani zlomek toho, co nová Del.
Nejvíce cítíš asi rameno a paže, ale když se podíváš, na kůži už jsou jen tmavnoucí zbytky modřiny, která byla ještě včera čerstvá. Pokoj je jinak prázdný. Nikdo neklepe a pokud vyhlédneš z okna, vidíš, že bude už trochu pokročilejší dopoledne. Noah tu není a jsi to právě ty, kdo musí jít a první zaklepat na dveře jeho pokoje.
Stačí krátké zaklepání, aby se otevřely a ve dveřích stál známý černovlasý muž. Noah vypadá, že už je připravený. Vypadá čerstvě a dobře odpočatě. „Dobré ráno, Del. Jaká byla noc? Bylo vše… v pořádku?“ Trochu přimhouří oči, když na tebe hledí. „Nejspíš špatné sny.“ Dodá pak polohlasně. „Nevzbudil jsem tě, že? Omlouvám se, ale slyšel jsem nějaké zvuky, tak jsem to musel zkontrolovat.“ Dodá pak krátce.
„Každopádně… Jak jsi na tom? Jsi připravená vyrazit? Dnes to bude trochu volnější, ať se úplně neodrovnáš. Hmm, snídaně… Dáme si ji po cestě, co ty na to? Den nám už trochu poskočil.“ Usměje se mírně. „Počkám tady.“ Kývne na tebe.
☩
„Tak, to bychom měli.“ Připevní Noah poslední z brašen na osedlaného koně a dýchne si na ruce, než si natáhne rukavice „Tak pojď.“ Kývne na tebe a nastaví ruce už ve známém gestu, aby ti pomohl se vyhoupnout do sedla, než nasedne na druhého z koní. Vyrazíte.
Ulice Jeruzaléma žijí. Míjíte lidi jsoucí si za vlastními povinnostmi a plány. Krámky už jsou otevřené. Jindy tak výrazný zápach je přehlušen vůní čerstvého pečiva a párkrát ucítíš snad i pečené kaštany. „Moment.“ Zastaví Noah koně u jedné pekárny. „Klidně zůstaň v sedle. Něco donesu.“ Otočí se na tebe, aby na chvíli zmizel vevnitř, než se po pár minutách opět objevil, tentokrát ale nese pár papírových kornoutů a balíčků, nejspíše složených z místních novin.
„Tady.“ Podá ti s úsměvem jeden menší balíček, ve kterém jsou čerstvě upečené kousky pečiva. Voní máslem a vevnitř jsou plněné ořechy a nebo nějakým ovocem. „Není to zlé, ne?“ Otočí se na tebe spokojeně Noah, který se pak s chutí zakousne do podobného rohlíčku, až to zakřupe, než pobídne koně patami a vyrazíte. Čeká vás ještě dlouhý den.
| ||
| |||
| Jenom čas „Je tady ale rozdíl… Většina lidí nemá naše možnosti,“ namítnu tiše. „Nevím. Možná máš pravdu. Možná prostě musíme některé věci akceptovat, ale… nepřipadá mi to správné. Život je… život. Je vzácný. Kéž by to jenom bylo tak jednoduché, že?“ věnuji mu posmutnělý pohled. Ale není. Vím, že to není tak jednoduché. Životy těch, na kterých nám záleží, i naše vlastní životy budou mít vždycky větší hodnotu než ostatní, už na tom troskotá má úvaha. Asi jsem vážně naivní. Oni nebo my… Když se musíme rozhodnout, volba je nakonec snadná, to jenom následky drásají duši na kusy. Je těžké to přijmout. Nejenom to, co se stalo na plese, i to, co mu předcházelo. Lidé se zabijí každý den, jistě, ale jim nehrozí, že omylem zastaví něčí srdce. Ze všech možných darů se k mé duši váže tenhle. Kdybych se neprobudila— Ne. Ne, toho nelituji. Kdybych se neprobudila, stála bych dosud po boku Philipovi a každý den by mě bylo o kus méně. Možná bych tím ušetřila ránu své rodině, možná jsem to měla vydržet, ale nemohla bych se k němu vrátit. Nechtěla bych. Byla chyba si ho brát. Málem mě to… zničilo. Ne mou reputaci, ne finanční situaci mé rodiny, mě. Stále mě pronásleduje jeho stín, i když se na jeho slova a činy snažím zapomenout. Tiše si povzdechnu. Schopnost zabíjet, které se tolik štítím, mi zachránila život. A stejně tak to udělal i Elijah. Takže ne, není to jednoduché. Není to černobílé. Svět je vymalovaný odstíny šedi, některé jsou světlé a jiné tmavé, a pořád si připadám, jako bych v nich plavala a pomalu se ztrácela. Každá mince má dvě strany. Stejně jako slyším tlukot srdcí a cítím život kolující žilami lidí, jsem cítila, jak krev lorda Farnhama chladne a utichá. Život a smrt kráčí ruku v ruce, obojí se mísí v krvi a někdy, abychom život zachránili, ho musíme vzít. Zerachiel to chápala, já se to chápat teprve snažím. Co nám dává právo rozhodovat, kohož cesta dospěla ke konci? Možná si jenom přeji, aby byl svět jiný… … vlídnější… … protože se svými hříchy budeme muset žít – a zemřít, dodala by Zerachiel. Rozhodla jsem se. Možná jsem to nedomyslela dál než za práh dveří, ale musím pokračovat dlouhou chodbou plnou výčitek, protože to možná na jejím konci bude v pořádku. Chci tomu věřit. Chci věřit jemu. Vlastně se mi uleví, když Elijah zavrhne můj nápad. I když jsem s tím přišla já, nechci, aby si má rodina myslela, že jsem mrtvá… ale možná by to bylo lepší. Nevím. Teď už je šedé všechno a sama sobě se zdám cizinkou, zvláštní ženou s lesknoucíma se očima, která se marně snaží udržet tvář nehybnou a beze stop bolesti prosakující skrz na skrz její duší. Kdybych byla silnější, kývnu a dám muži za pravdu, že falešné tělo asi nepřesvědčí tajnou policii. Naslouchám mu. Chci vědět, co si o tom myslí. A co říká. Na hrudi mě však pálí slzy a, byť se je pokouším polknout, je už pozdě. Zlatá záře linoucí se z okna pomalu ztrácí oranžové podtóny a chladne. Slunce postupuje ve své pouti. Tiché kroky ani nezaznamenám, nebo spíše doufám, že se záhy ozve kýžené cvaknutí kliky. Když mi hřejivá dlaň dopadne na rameno, vyjdu vstříc pohledu očí proměnlivých jako voda. Už jsem viděla, že umí být chladné jako led a že jimi jiskřičky pobavení prosvítají jako něžné sluneční paprsky hlubokým oceánem. Mám ty oči ráda. Říkají mi, že nejsem sama. A to teď potřebuji slyšet. Nikdy v životě jsem si totiž nepřipadala víc sama. Dokonce ani v posledních měsících. „Čas…“ zopakuji tiše. „Takže musím být trpělivá, hmm?“ Tentokrát sklopím tvář, abych si otřela slzy, a pak se zase napřímím. Zajímalo by mě… jestli někdy viděl Zerachiel tak zoufalou. Vždycky se soustředila na ten další krok, ale já ani netuším, kam ty mé povedou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Projede mnou drobné uspokojení, že nenarazím na hráz v plicích. Je mi lépe. Za pár dní mi bude dobře, alespoň fyzicky, a zdravé tělo podpoří ducha. Snad. „Děkuji,“ hlesnu. „Víš… Jsi jiný, ale… Ta laskavost, o které jsem mluvila…“ když jsem před ním tak pošetile mluvila o Luciferovi, aniž bych si uvědomovala, kdo přesně mi kráčí za zády. „Máš ji v sobě také, Elijo. Jenom možná po svém,“ pousměji se. K obvyklé bezstarostnosti a lehkosti má úsměv daleko, je více posmutnělý než pobavený a musím se do něj trochu nutit, ale není falešný. Slyšet ho to všechno říct… pomáhá. Alespoň trochu. A trochu je teď mnohem víc, než bych se odvažovala doufat. „Asi bych tě neměla zdržovat. Určitě máš práci a já… nikam neuteču. Zastavíš se ještě?“ | ||
| |||
| Zasloužená koupel Lidi, kterými jsme teď. Nejsem si jistá, kým jsem. V hlavě mám jen plno jmen, která mi nepatří. Očekávání, která jsem nenaplnila. Věcí, které jsem udělal. Koho to ze mne dělá? Nevím. Jediné, co dokážu říci je to… Kým už nejsem. A pravděpodobně už nikdy ani nebudu.
Odolat nutkání jít si rovnou lehnout je… Těžké. Ale vážně chci… Naložit se do horké vody. Aspoň na chvíli. Seberu tak sepraný župan ležící na posteli a vydám se vstříc koupelně. Naštěstí není obsazená a… V první chvíli se vyděsím, ta druhá je společně s rozsvícením přeci jen trochu milosrdnější. Trochu. No… Lepší nějaká koupelna než žádná. A vlastně je to tu čistší, než jsem čekala, byť tedy… Ne. Chci svoji koupel. Pro jistotu se tedy opatrně dotknu zažloutlého dna vany – a nos u toho krčím jen trochu – ale… Na prstech mi nic nezůstane a jinak vana vypadá v pořádku. Po tom krátkém tanečku tak za sebou pečlivě zamknu, vanu zašpuntuji a pustím horkou vodu.
Po pár minutách se uvolním dost na to, abych se pokusila si aspoň trochu promasírovat i bolavé rameno a ztuhlou šíji. Natáhnout se… Vydechnout… Smýt ze sebe dnešní náročný den… Dopustit si ještě trochu teplé vody… A tak se rochním ve vodě, odpočívám s přivřenýma očima a abych zahnala to děsivé prázdné tiché hromadící se v setmělých rozích místnosti, zpívám si. Můj hlas se odráží od stěn koupelny a vrací se s uklidňující ozvěnou… | ||
| |||
| Na dně Vera de Lacey „Neřekla… však si o mně až do včerejšího večera prakticky nic nevěděla, nebo snad ano?“ Optá se tě Elijah mezi řeší, když mluvíte o vévodovi. „Ano, chtěl. Jak se dalo čekat.“ Dodá pak se stoickým klidem, který ostře kontrastuje s tvými emocemi, jenž vyplouvají na povrch. „Promiň, ale není to pro mne nic překvapivého jako pro tebe.“ Stojí tam a hledí na tebe s naprosto klidným výrazem i naproti tomu vážnému tématu, o jakém se zrovna bavíte.
„Hmm, ano byli. To byla cena za nesmrtelnost, jakou nabízelo Zlaté město. Alespoň z toho, co vím. Bylo to… komplikované.“ Zavře oči a na chvíli se odmlčí, jako kdyby hledal něco ve vzpomínkách. „Na druhou stranu bych to neviděl tak dramaticky. Lidé se také zabíjejí. Nejsme to jen my. Podívej se na svět. Války, vraždy… a za většinou z nich skutečně nestojí žádní z Probuzených. Je to v lidské přirozenosti. A nejspíš i v naší. Zabíjet. Svoboda vůle… Vede k různým věcem. Možná jen musíme akceptovat, že smrt je součástí života.“ Povzdechne si a skloní tvář. „Ale to už sklouzávám zase ke zbytečnostem.“
„Ženu v bílém? Ne, obávám se, že ne…“ Vytrhne ho z myšlenek tvé další otázka. Jen lehce nakloní hlavu na stranu a zaposlouchá se do tvých slov. „Hmm, takže navrhuješ, aby lady de Lacey zemřela.“ Pátravě se na tebe zahledí a chvíli mlčí.
„To se samozřejmě dá zařídit… ale obávám se, že ty, které skutečně potřebujeme přesvědčit, nějaké falešné tělo obyčejného člověka jen tak nepřesvědčí. Šla po tobě tajná policie, tohle není něco, co by místní hlídka zametla pod kobereček, jen aby měli o pohřešovanou osobu méně. S největší pravděpodobností jen pochopí, že je to naše snaha zamést po tobě stopy a dostanou tím vodítko k tomu, že žiješ. Proč bychom se jinak namáhali, kdybys ten večer nepřežila, že?“ Hledí na tebe, zatímco klidně a obratně kalkuluje s možnostmi, než se přeci jen zarazí, když vidí, tvou reakci.
„Ale…“ Ozve se několik tichých kroků. „…nemusíš se bát. O tohle se postarám.“ Uslyšíš tichý šepot a jeho ruka se dotkne opatrně tvého ramene. „Je to teď jistě těžké, ale chce to čas. Nemusíš se bát Vero. Vše dopadne dobře.“ Promlouvá k tobě tiše, zatímco se posadí na kraj postele a malinko se skloní, aby ti viděl do tváře. „Ztratit vše není nikdy lehké, ale ode dna se pak už můžeš jen odrazit. A nejsi na to sama.“ Dodá trochu povzbudivě a stiskne jemně tvé rameno.
„Ale rozumím, že teď ti žádné řeči příliš nepomohou. To může jen čas…“ Pokývá hlavou, aby se pak opět zvedl a pokud mu naznačíš, že to by jsi byla teď raději sama, nechá tě v klidu pokoje samotnou.
| ||
